Pod Ďumbírem
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pod Ďumbírem[1] |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Národní listy roč. 42, č. 343. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 15. 12. 1902 |
| Licence: |  PD old 70 |
Ostrá pára padala po horách a slunce, mdle prorážející spousty mlh, osvětlovalo nejasně sníh, usazený v roklinách a rozsochách celého pásma ďumbírského.
Náš průvodce, mladý juhas, vymluviv se, že musí se podívati na kolíbu, která prý je nedaleko, zmizel…
Čekáme přes půl hodiny a neobjevil se. Mezi tím mračna se snesla k horám a počalo mžíti. Okolo nás moře mlh a vítr stále a stále přinášel nové kotouče par. Na několik kroků rozeznali jsme ještě dlouhé, rozpjaté větve nízké kosodřeviny, ale dále samá, samá šedá mlha.
I slunce se skrylo a temné stráně zmizely.
„Dál nemůžeme, musíme sestoupit,“ pravil jsem. „Ale kam?“ odvětil přítel. „Kam, jinam ne, než na salaš.“
„Dobrá, půjdeme!“ A šli jsme, může-li se totiž náš sestup nazvati chůzí. Místy jsme se kutáleli o několik metrů níže, neboť vlhký mech podrážel nám nohy. Místy opět zapadli jsme do kosodřeviny a pracně vyškrábali se na vrch, abychom své umělecké pokusy ve skoku do hloubky co nejdříve opakovali.
Byly to smutné časy. Hole se ztrácely v bořícím se mechu, pravá noha klouzla po balvanu, levá noha padala do králičí díry a ke všemu ještě dalo se do deště. Kdo víš, co jest to horský déšť, dovedeš si představit, jak jest člověku, když octne se na takové stráni, na kterou právě narazí mraky, kde se všech údolí řítí se za chvíli spousty vod, jež pokoušejí se podraziti člověku nohy.
Ve zbědovaném stavu, tělesném i duševním, neboť byli jsme připraveni na vše, došli jsme, vlastně dopadli na cestu, kterou nás před třemi hodinami vedl juhas, jenž nás zrádně opustil.
Kudy nyní? Nikde nebylo slyšet jiného zvuku, než jak mohutné kapky deštové dopadaly na nízkou podrostlinu ze smrčí, jalovce a kapradin.
V tom ozvaly se v dáli táhlé zvuky písně:
Pomaly barani
nevládzem za vami,
postojtě barani,
šak pôjděm za vami.
Tyto táhlé zvuky povzbudily nás tou měrou, že dali jsme se do klusu tím směrem, odkud ozýval se nám tak příjemný zpěv.
Daleko však jsme neklusali, nebot netrvalo dlouho, spadli jsme oba dva svorně do potoka.
„Ká šelma čo zdě robí,“ ozval se náhle za jakýmsi křovím hlas, a v mlze objevil se muž s ohromným širákem na hlavě.
„Zbloudili jsme a chceme se dostati na salaš,“ odpověděl jsem, „buďte tak laskav, doveďte nás někam, kde bychom byli v teple.“
„Šak ste na salašu,“ odpověděl muž se širákem, „len pojďte, at sa na vás bužej[2] podzívám!“
Šli jsme za mužem a za nedlouho spatřili jsme již v mlze jak v dýmu probleskuje se nejasně oheň.
„Dajtě pozor, ak byste hlavu něodrazili,“ napomenul nás muž v širáku, jda před námi. A již si na nás jakousi pochodní svítil.
„A páni, já som sa domnieval, že to volá ký svět,[3] len niech sa páčí, pěkně za odpúštěni prosím, zpletal som sa,“ pravil uctivě, „já som vyčkával, ke by přišli Valaši z hur, a aj vola ktorý oplan idě tak som vartoval.“
Vešli jsme do salaše. Příjemné teplo bylo ve vnitř.
V rohu uvnitř plál oheň, vatra, jenž byl obležen kamením a nad ohněm na drvu visel kotel.
„A zkadial sú, pánovia?“ optal se muž s kloboukem, jehož tvář vzala na se uctivý výraz.
„Z Čech,“ odvětil přítel. „To je volakdě v Bosně?“ „Ne, my jsme z Prahy!“ „A ba hej, to znám, Praha, moj brat má rodinu v Démanově, a ti majú syna, a ten bol též v Prahe. Tak tam slúžil u vojanských, po dva rázy tam bol, ej veru dlho temu, juž viacej ako dvadcať let. A Praha, vravil, čisté mesto, aj pekné. Ba veru. Dočkajtě teraz žinčicu prinesěm, kyslú, to dobre padne.“
Valach zmizel ve vedlejším stavení a za chvíli přinesl dva „črpáky“ žinčice. Vypili jsme. „Teraz, zkusujú, ako chutí teplá. Len chvilu a a budě vrelá.“
Za nedlouho vařilo se ovčí mléko v kotlu. Přiložil smolné dříví na popel. Celý vnitřek salaše zaplál jasným, rudým světlem.
Pozoroval jsem okolí. Nade mnou visely při stěně v kožených pytlících oščipky, připravené k uzení. Na dlouhém dřevu na pravé straně salaše, nad ohněm, byly srovnány kusy dřev, připravené ke kladení na oheň. V koutku stály svázané pochodně ze smolného dříví.
Na levé straně visely dvě pušky, dvojky, obité pasy, klobouky, „cifrované“, na prosté polici črpáky.
Na lavicích pak válely se kožichy, haleny a hadry.
Mléko v kotlů počalo vřít. Valach nabral do dřevěných črpáků a podal nám. Přinesl i černý, hořký chléb a sůl.
Pak vzal vařené mléko, dal do něho určité, odměřené množství sýřidla, zamíchal a za chvíli počal vyrábět. Hnětl rukou v nádobě sýr. Odděloval žinčici od vlastního sýra, z kterého pak vyráběl oščipky. Vzal formu, ohřál vodu v kotlu a hodil do ní sýr. Hnětl jej, vodu z něho vymačkával a dal jej pak do formy. Surový oščipek odnesl do slané vody.
Vlhké dříví dýmalo a dým štípal do očí.
„Dva týždny být zdě, zvykli by ste si dobre,“ těšil nás Valach.
Do salaše vešel horár.[4] „Pozvali ma, prý medved chodí. Tak prý zastrelit.“
„Což jsou zde medvědi?“
„Ba že. V pondielok ovcu roztrhal aj v útorok prišel. Fakle[5] vzali, ale kde že ten. Hádam preč do hory.“
„A jsou medvědi zlí?“ „A čo by boli. Macek nič človeku nieurobí. Len sa ho vystrehnuť z cesty ustúpiť. Ně raz i šel som cez horu aj v noci, mesac niesvicil a tma bola. Počujem na raz ak cosi blkotá, blčí. Domnievám sa, že srna idě, ustupim za strom. A čo srna! Macek išel, tak bručal. Lěkol som sa, krve by bol niedorezal. Len iděm preč. Medved sa obzrel a išel též preč. Nemal som sebú, len vo flintě broky, tak som děkoval pánu bohu, že ma ochránil. Lebo bola viacej temu, aku čtyri roka. Byla polovka na medvedoch, vo zime to bolo. Šli horáry. Aj jedon z Polianky išel. Stúpne do také doliny a čaká. Chlapi hnali medvedoch a práve do doliny čo bol horár z Polianky. Tak prišla medvedica s mláďaty do tej doliny a počly tancovať. Ten horár ich zbadal a pritisknul sa ku skale, a taký bol zunovaný a omračený, že vystreliť se bál. Tak zostal ako nebohý. Medvedi odišli a horári tak teho z Polianky našli, pritisknutého ku skále a celkom, ako mrtvého. „Veru vravil, ni raz nepojděm na polovku, kdě bijú medvedoch.“ A neišel. I keď teraz uslyší, že medved idě, len sa tak trese ako mák, deď vietor doňho zabúri. A nejhorší sú medvedi, keď majú malé. Jednu ženu z Děmanovej, keď ju ztretol, tak napadnul a pritisk, že ju našli ako mrtvú. Veru silu majú. Jednoho človeka niesol deň cesty a nič mu nieurobil. Veď vlastne len z trav žijú. Ale na ovce, aj statek predca idú.“
Z dáli ozval se štěkot psů a zvonění ovčích zvonců. Valaši táhli se stády ku salaši.
„Veru, že buděm mať teraz mnoho roboty, bača odišel na jarmok do Brezna a nieviem zda sa zítra vrátí domov. Išel odpredat ovce a cesta dlhá a planá,“[6] zahovořil Valach, přikládaje nové kusy dříví na oheň, „i podojit oviec, mám ich prec tri sta, veru pekné číslo.“
V tom již do samé salaše vběhli psi a před salaší ve tmě bělely se ovce. Bečení jejich odráželo se od okolních vrchů.
Juhasové vstoupili do salaše. Valach zapekl dýmku a šel dojit.
Bylo již pozdě večer, když všichni seděli jsme kolem ohně. Valaši odpočívali po práci a kouřili ze zapekaček, my pak sušili svůj promočený oděv a pili žinčicu.
Pak jsme si ulehli k ohni a usnuli.
Bylo asi dvě hodiny v noci, když zbudil nás ze spánku hrozný štěkot.
Valaši chopili se pušek. „To jest medved,“ zašeptal horár, križuje se. Vskutku bylo slyšet jakési mručení za dveřmi. „Zapálíme fakle,“ pravil nejstarší juhas. V tom již ozvalo se škrábání na dvéře.
Všichni se pokřižovali. Horár vytáhl nůž z opasku a postavil se ke dveřím…
Náhle otevrou se dvéře a jimi vpadne do náručí nejbližšího juhasa poloopilý bača. Za řetěz táhl ovci.
Ovci jsme vyhnali a baču uložili šťastně ku vatře. Z úst jeho ozvalo se jen: jarmok, planý chodník, a bača-medvěd usnul.
Z vatry sršely jiskry a stoupal dým. V zadu bečely ovce…