Po sedmi letech
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Po sedmi letech |
| Podtitulek: | (Zločin vraždy úkladné dle §§. 134. a 135. Před porotou.) |
| Autor: | Ignát Herrmann (jako —on) |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 27, č. 143. s. 2 a č. 144. s. 5 |
| Vydáno: | 26.a 27. 05. 1887 |
| Licence: |  PD old 70 |
Dnes dopoledne započalo závěrečné přelíčení pro děsný zločin vraždy, kteráž zůstala utajena a po sedm roků považována za samovraždu. Může-li býti nazván strašlivý případ vraždy zajímavým ve smyslu, jak se inu obyčejně rozumí, jest zajímavým tentokráte pro jedinou zvláštní okolnost. Vražda tato nebyla objevena příslušnými úřady aneb jinou osobou vůbec, nýbrž vraždivší osoba — spustlá, zvrhlá ženština — přiznala se sama a sice pod tíhou zlého svědomí.
Je to u veliké řadě spáchaných zločinů — kdy vrah dovedl uniknouti trestající spravedlnosti — po dlouhém zase čase řídký případ, že zločinec, nemoha snésti trýzeň svědomí, přichází, aby udal se sám a tak aspoň do jisté míry nabyl klidu. V černé noci zimní utracen život mladé dívky, kterouž svrhla do vln rozvodněné Vltavy ruka kamarádky; nešťastnice skácela se do vody bez výkřiku a nevynořila se více na povrch, až teprve po mnoha nedělích vylovena a pohřbena jako samovražednice. Pachatelka zatím již těkala světem, štvána hrozným hlasem znepokojeného, pobouřeného svědomí. Vrhla se ve vír pustého, hanbyplného života, snažíc se umlčeti onoho neviditelného, němého a přece tak hrozně výmluvného stihatele — svědomí své — a dařilo se jí po sedm let odolávati mu. Procházela v té době kriminál za kriminálem a v těchto pochmurných zdech bývalo jí asi nejhůře, neboť v nich posléze vyčerpána jest síla jejího vzdoru a ona předstoupila před soudce, aby se vyznala. A dnes pohnána jest před porotní soud, aby vylíčila zločin svůj posledně a aby se zodpovídala a přijala rozsudek.
Soudu porotnímu, jemuž předsedá president trestního soudu pan Procházka, předvedena jest Petronilla Kynčlova, 26letá, dvacetašest kráte soudně, sedmnáctkráte policejně trestaná nevěstka z Dřevěnice, jíž klade obžaloba státního zastupitelstva za vinu zločin úkladné vraždy, jejž spáchala dle vlastního přiznání na kamarádce své, Anně Stroschově.
Důvody žaloby vypravují o děsné události as následovně:
Roku 1880 bydlela v čísle 382 na Vinohradech 23letá švadlena Anna Stroschova společně s otcem svým, se ženatým bratrem Ferdinandem a se sestrou Antonií, nyní provdanou Humlovou. Dne 25. února téhož roku as k čtvrté hodině odpolední odešla z domova a sice k jisté paní Kunertové na Florenc pro šaty, jež měly býti opraveny. Nevrátila se však více, zmizela beze stopy a všecko pátrání po ní se strany příbuzných bylo bezvýsledné.
Na zmizelé pozorovány byly v poslední době známky truchlivosti, ba i choromyslnosti. Dne 26. února ráno dostavila se ke Stroschovům Petronilla Kynčlova — kteráž dříve u nich šíti se učila a s Annou Stroschovou blíže známa byla — tázala se po Anně, je-li doma, podotýkajíc zároveň, že asi sotva přijde, neboť prý jí den před tím řekla, že se utopí. Po těch slovech dodala sestře zmizelé, Antonii, psaníčko, kteréž prý jí Anna posýlá. Psaní toto znělo:
„Milá Toni, já tě mám ráda, tys mi byla nejmilejší. S bohem, já jsem se ze zoufalství utopila na Smíchově, pozdravuj tatínka, Ferdinanda a malou, zaplať vám to pán bůh, co jste mi proukázali, já jsem se utopila na Smíchově, pozdravuj Josefa a měj se dobře, drahá Toni.“
Po přečtení tohoto dopisu měla rodina Stroschova skutečně za to, že Anna do Vltavy skočila a tak dobrovolně život si vzala. Veškeré pátrání úřadů policejních po děvčeti aneb její mrtvole, zůstalo až do 13. dubna 1880 bez výsledku.
Tohoto dne vytažena byla pod Karlovým mostem blíže břehu malostranského mrtvola ženštiny, kteráž dopravena k pytvání do pathologického ústavu. Téhož dne dostavila se k mrtvole Antonie Stroschova a modistka Emilie Švejdovská, a obě poznaly v ní se vší určitostí Annu Stroschovu, a to dle osoby, dle vlasů, prádla a šatstva. Nebožce scházel toliko zimní plášť, vlněná sukně, rukávník a klobouk.
Jelikož dle všeho vyšetřování předběžného a dle toho, že na mrtvole žádných známek násilí nenalezeno, odpadala příčina k pytvání — ana i hniloba mrtvoly silně pokročila — pověvadž uznáno lékařem drem. Schwarzem i nálezem ústavu medicínské fakulty, že nebožka zemřela utopením, tedy samovraždou — odevzdána mrtvola rodině a od ní pohřbena.
Dne 28. února 1880 v noci zatčena byla Petronilla Kynčlova na žádost Ferdinanda Strosche ve Spálené ulici, poněvadž měla na sobě vlněnou sukni a zimní plášť nebožky Anny, následkem čehož vzniklo proti ní podezření, že se dopustila na Anně Stroschově nějakého trestného činu. Avšak zakročení toto nevedlo k cíli. Seznalať Petronilla Kynčlova, že Anna svléknuvši se sebe šaty a odevzdavši je jí — Petronille — sama v Pobřežní ulici na Smíchově do vody skočila a se utopila. Seznání tomu pak přiložila rodina Stroschova víry, neboť soudila na jeho pravdivost ze zádumčivosti dívčiny v poslední době před 25. únorem.
Než pravá příčina smrti Anny Stroschovy vyšla přece konečně na jevo. Objeviloť se dne 5. ledna 1887 tedy po sedmi letech, že nesešla dívka samovraždou, nýbrž že Petronilla Kynčlova schválně a úmyslně do Vltavy ji strčila a tak usmrtila.
Dne 24. prosince 1886 odsouzena byla Petronilla Kynčlova okr. soudem v Jičíně pro přestupek tuláctví do vězení na 4 neděle, odbývala si u tohoto soudu trest a dne 5. ledna 1887 hlásila se dobrovolně k výslechu. Byvši předvedena soudci, seznala, že byla as před šesti neb sedmi lety v Praze, že se učila u Stroschů na Vinohradech šíti, že i po vystoupení ze šití udržovala známost s dcerou Annou Stroschovou a že se scházívaly v kavárnách. Popisovala dopodrobna, kterak se utonutí Anny Stroschovy stalo, opakovala doznání své i před svědky soudními, kteří k tomu konci byli předvoláni a dodána následkem toho zemskému sondu v Praze, kdež přiznání svoje zase opakovala. Líčí pak děj oné noci následovně:
Jednoho dne v únoru 1880 přišla prý do Prahy, potkala Annu Stroschovu, chodily spolu a umluvily se, že druhého dne sejdou se zase. Sešly se také skutečně druhého dne (25. února), byly v kavárně na čaji, rozčilily se a rozjařily, Anna Stroschova prodala prý pak rukávník a kožešinu s pláště, peníze prý utratily — celkem asi dva zlaté — šly pak na Smíchov a sice přes řetězový most, Pobřežní ulicí až na místo, kde vedly schody z ulice dolů k vodě a zastavily se tu u rozvodnéné Vltavy blíže amerikánského mlýna. Anna Stroschova, stojící na zmíněných schodech, podotkla prý pojednou: „Teď je nám horko, to bychom měly studenou lázeň!“ Po těchto slovech zvolala Petronilla Kynčlova: „Když chtěj mít studenou lázeň, tu ji maj'!“ Strčila od zadu prudce do Anny, kteráž překotila se do vody bez výkřiku, rozvodněná Vltava zavřela se nad ní — Petronilla prchala sama k domovu…
Obviněná doznává, že byla tehdáž rozčilena a v okamžiku, když vedle Anny nad Vltavou stála, přišla prý jí ta myšlénka, aby ji do vody hodila a tak se pomstila na bratru Anny Stroschovy, že ji — Petronilu — nechtěl u sebe v bytě trpět. Myslila prý si, že to na jevo nevyjde, neboť prý se budou domnívat, že se Anna sama utopila.
Běžela domů, vyspala se, ráno napsala lístek a donesla jej Antonii Stroschově, načež prý odešla hned do Kralup, za dva dny však vrátila se do Prahy, kdež dne 28. února zatčena byla, ale brzy opět propuštěna, neboť dovedla zapíráním a nepravým vylíčením děje podezření od sebe odvrátit.
Potom byla Kynčlova postrkem dodána do své domovské obce, do Dřevěnice, ale opustila ji brzy a vrátila se do Prahy. Než od oné hrozné události neměla nikde klidu a pokoje. Stále vyhledávala místa, kde by rozptýlila mysl, kde by ohlušila hlas svědomí, a tou dobou prý stala se nevěstkou, aby byla stále ve veselé společnosti, při muzikách, což neklid její a trýzeň svědomí zaplašovalo. Že tomu tak, jak vypravuje, nasvědčuje okolnost, že skutečně — nemohouc nikde pokoje nalézti — toulala se světem a že byla od oné chvíle sedmnáctkráte policejně trestána a jedenadvacetkráte do domovské obce postrkem hnána. Byla však i 26kráte soudně trestána a sice krom přestupků zákona o tuláctví také pro zločin krádeže, pro zločin uražení Veličenstva a dvakráte pro zločin veřejného násilí. Jest líčena jako nevěstka mravů zkažených a naprosto zpustlých.
Než ani toulání její světem neposkytovalo jí duševního pokoje a klidu, a nejhůře bývalo jí o samotě. Postava zavražděné Anny Stroschovy zjevovala prý se jí v noci a konečně, nemohouc déle odolati svědomí svému, odhodlala se, že z černého činu svého se vyzná.
Nejen doznáním jejím, ale i znalci je zjištěno, že podvržený, dle udání, Annou psaný lístek, jest psán její rukou. Zjištěno dále, že obžalovaná přišedši osudné noci 25. února domů, měla na sobě šaty Anny Stroschovy, totiž vlněnou sukni, zimní plášť, rukávník a kožešinu, v uzlíku botky, a řekla prý: „Koukají, jsem celá Anna“. Při tom pozorovala svědkyně bába Amalie Pecková, u níž bydlela, že jest Petronilla rozčilena, ale nikoli opilá; v noci prý špatně spala, mluvila ze spaní a druhého dne odešla.
Sluší ještě podotknouti, že i popis místa, jak jej Petronilla Kynčlova podává, a kde Annu Stroschovu do vody shodila, úplně shoduje se se skutečnou tvářností místa, jak roku 1880 vypadalo.
Líčení s obžalovanou počíná ve čtvrt na deset. Veřejným žalobníkem jest subst. st. z. p. Krčmář, obviněnou hájí dr. prof. Gundling.
Petronilla Kynčlova jest ženština nadprostřední postavy, sprosté tváře. Předseda započíná s výslechem generalií. Na otázku jeho, jaké má Kynčlova zaměstnání, jak se živí, odpovídá žalovaná: Jako nevěstka. — Čte se dlouhý výkaz trestů obviněné, která byla také již v káznici. Mravní vysvědčení domovské obce líčí ji jako osobu naprosto zkaženou.
Po přečtení žaloby, jejíž obsah jsme přinesli ve včerejším odpoledním listě, táže se předseda:
Slyšela jste žalobu a rozuměla jste jí? Přiznáváte se, že jste spáchala čin, pro nějž jste žalována?
Obžalovaná: Ano, udělala jsem to, jak je to v žalobě napsáno.
Předseda: Vypravujte nám tedy podrobněji, jak jste se s rodinou Stroschovou seznámila a jak jste dospěla ke skutku svému, z něhož jste se obvinila.
Shrnujeme v následujícím jednotlivé výpovědi obžalované v celkové vylíčení života jejího, jak je sama podala.
S rodinou Stroschovou seznámila se již dávno před osudným večerem 25. února 1880. Byla tam pak přijata do učení na šití. Stroschovi bydleli v Havlíčkově třídě na Vinohradech v člsle 382 a obývali dva pokoje. Byl starý pan Strosch, dcery Antonie a Anna, syn Ferdinand, jeho choť a malé děcko. Zaměstnávali ji z části šitím, z části posluhováním v domácnosti. Nosila vodu a chovala také děcko mladého pana Strosche. Byla u nich asi 6–7 měsíců. Do té doby nebyla nikdy trestána. Bydlela u svého otce a macechy kdesi na Zderaze. Pak zemřel její otec a Petronilla vrátivší se jednoho dne domů, shledala, že macecha všecko vystěhovala. Macecha nechtěla prý ji na dále u sebe trpěti a byla tedy Petronilla bez přístřeší. Žádala u Stroschů, aby ji nechali u sebe, ale mladý Strosch nechtěl prý toho dopustiti. K nosení a opatrování děcka prý mu dobra, ale přístřeší nechtěl jí dopřáti, ani stravy. Noclehovala tam po tři dny, o čemž on nesměl věděti. Pak spávala někdy v chodbě domu, kde byla její macecha, jindy zase na schodech u půdy domu, kde bydleli Stroschovi. S děvčaty neměla nikdy mrzutostí, ani se starým pánem, jen mladého Strosche prý nenáviděla. První čas platili jí za 14 dní zlatku, později zlatku týdně a dali prí jí někdy něco jídla. Když ji konečně vypověděli, nalezla službu naproti, ve Vocelově ulici. Nebyla tam však dlouho, sloužila pak v Jirnách, později u jistého zahradníka v Zelenči a konečně na Pankráci, as 3–4 měsíce. Když i zde přišla o službu, odebrala se do Prahy na byt a aby si našla nové místo. Tehdáž prý dne 24. února 1880 setkala se s Annou Stroschovou v Havlíčkově třídě; bylo k večeru. Anna zvala ji do bytu, přivedla ji tam, dali jí nějaké maso a piva. Na noc nesměla tam zůstati pro mladého p. Strosche, i dovedla ji Anna k jedné domovnici, jisté paní Kohlschreibrové, kteráž prý se z počátku zdráhala ji přijmouti, ale konečně svolila a ustlala Petronille na židlích. (Nebydlela tedy a nespala obžalovaná u paní Amalie Peckové, jak včera uvedeno.) Anna jí řekla, aby na ni druhého dne čekala ve 4 hodiny odpoledne, že někam půjde a že se pro ni zastaví. Přišla také skutečně dne 25. února Anna Stroschova k domovnici Kohlschreibrové a odvedla Petronillu, načež kráčely ke Praze. Anna nesla v bílém ubrusu upravené šaty jisté paní na Florenc. (Nešla tedy teprve pro tyto šaty, jak opět uvedeno dle znění žaloby.) Šly Žitnou ulicí, kdež se zastavila Anna v nějakém krámě a tu prý si vypůjčila od nějaké paní – to prý od paní Amalie Peckové – padesát krejcarů, a cestou tázala prý se Anna Petronilly, ví-li o nějaké kavárně, kam by mohly jíti na čaj. Obžalovaná řekla prý jí, že zná jen kavárničku ve průchodním domě za sv. Havlem, „u Kotvy“, v tak zvaném „koženém domě“, kterýž vede do Kožené uličky, ústící do Železné ulice. (Tato kavárnička jest prostým „výčepem“ kávy v hrnečkách, nikoli zlopověstným nějakým „ústavem“.)
Zde vypila Anna Stroschova dvakráte čaj, nebo punč, a podnapila se. Pak prý se jí nechtělo na Florenc, i poslala Kynčlovu, popsavší jí cestu a dotyčný dům, aby šaty na místo dodala. Avšak Kynčlova také pila dva čaje – vypravuje dále – a vyšedši na vzduch cítila, že jest napilá. Spletla prý si cestu, nemohla na Florenc trefit, ptala prý se v přítomnosti své lidí na „Florenciperk“ a vysmáli se jí. I zašla prý s uzlíkem do blízkého „tandlu“, kdež prodala židovi šaty za 1 zl 60 kr. (Při prvním přiznání v Jičíně udávala, že prodala šaty Anna sama a peníze pak společně s obviněnou probila.) Petronilla vrátila se s penězi asi za půl hodiny a vydávala je za své. O prodeji šatů nic Anně neřekla. Bylo již hezky šero, když se do kavárničky navrátila. Anna Stroschova dala prý si ještě dvakráte čaj, Kynčlova prý už nepila. Konečně vybraly se a Anna šla k obuvníku Greifovi na Spálenou ulici, proti Lebedovi, u něhož měla Anna perka k „vyražení“. Tam obula Anna perka, šněrovací staré botky dala do šátku a potom šly k uzenáři Červenému na Karlově náměstí, jedly cukrové, načež se vrátily zase do kavárničky v „Koženém domě“. Tu prý navedla Kynčlova Annu, aby prodala „kočku“ s krku, poněvadž peníze byly probity.
Toho dne byla velká voda a Kynčlova vyzvala Annu, aby se šly podívat. Navrhla pak zároveň, aby šly na Smíchov, na Ferdinandovo nábřeží, tam prý to bude dobře vidět. Krom toho chtěla prý Anně okázat, co otec její na nábřeží stavěl. (Byl snad zedník.)
Anna neměla již na nohách perka; tlačily prý ji a přezula je tedy na Karlově náměstí za staré botky a nyní nesla perka v balíčku. Anně prý bylo horko, svlekla prý kabát, „kočku“ (a vždyť prý ji dříve prodala!), rukávník a dala prý to nésti Kynčlové, i perka. Měla prý na sobě atlasový živůtek a vlněnou sukni do hněda. Došly až za americký mlýn, kde byl ve zděném hražení průchod dolů k vodě, asi dvanáct stupňů. (Průchod tento nyní je zazděn.) Zastavily se a Anna řekla: „Tady to hučí!“ A pak prý ještě řekla: „To je mi horko, že se z toho zblázním! To by tak byla studená lázeň.“ Kynčlova stála vedle ní, a v tom okamžiku prý jí připadlo, aby ji hodila do vody a tak se pomstila Ferdinandu Stroschovi za to, že ji z domu vypudil. A zvolala: „Když chtěj' mít lázeň, tu ji maj'!“ Strčila do Anny, Anna se skácela do vody bez výkřiku — a Kynčlova prchala s hrozného místa. Cestou prý potkala policejního strážníka, a již v ní hučelo svědomí: „On to ví, co jsi spáchala!“ Hleděla na něho vytřeštěně a zakopla. On prý řekl: „Vy jste ňáká opilá!“ Dále se jí nevšímal a Kynčlova prchala dále.
Předseda: Toť podivné, že jste se chtěla Ferdinandu Stroschovi pomstíti utopením jeho sestry. Proč ne na něm přímo? Jak k tomu přišla Anna?
Obžalovaná: Čekala jsem na něj asi dvakráte, třikráte a chtěla jsem mu hodit do očí sůl; ale nedočkala jsem se ho nikdy.
Předseda upozorňuje nyní obviněnou na mnohé odpory v její výpovědích. Četné okolnosti vyličuje dnes jinak, nežli poprvé a ve vyšetřování. Mnohé věci povídá dnes vůbec poprvé.
Obžalovaná: Co povídám dnes, to je pravda.
Předseda: A jak bylo dále, vypravujte.
Obžalovaná došla na Vinohrady, oblekla kdesi za vraty věci, jež jí byla Anna svěřila a když přišla ke Kohlschreibrové, řekla: „Koukají, jsem celá Anna.“ Kohlschreibrové vyprávěla, že doprovodila Annu domů, že jí Anna řekla, aby počkala ve průjezdě a že jí pak ty věci dolů snesla a darovala. Když se domovnice tomu divila, řekla prý ona, Kynčlova: „Buď se musela Anna zbláznit, anebo má moc peněz.“
Předseda: Povězte, kde vám dala Anna Stroschova sukni, již jste na sobě měla? Vždyť jste v ní přišla domů!
Obžalovaná (rozhodně): Ne, sukni jsem neměla.
Předseda: Ale svědkyně Kohlschreibrová tvrdí určitě, že jste měla sukni Anninu na sobě a pan Strosch vás proto dal zatknout, že ji na vás také viděl!
Svědkyně Kohlschreibrová nemohla se k líčení dostaviti, ana je těžce nemocna. Po návrhu veřejného žalobníka, litujícího, že tato nejdůležitější svědkyně nemůže se dostaviti, a za souhlasu obviněné ustanoveno, aby se četl protokol Kohlschreibrové z vyšetřování. Předseda čte nyní protokol od počátku až k místu, kdy se navrátila obviněná v oděvu Anny domů. Kohlschreibrová tvrdí určitě, že Kynčlova měla na sobě sukni Anninu. Obžalovaná znova a urputně to popírá.
Předseda: Obžalovaná, co nám zde tvrdíte, nezdá se býti zcela pravděpodobné. Zdá se, že jste hodila Annu Stroschovu do vody spíše k vůli tomu, abyste se zmocnila její věcí. Jest podezřelé, že jste ji vedla na místo tak vzdálené, o němž jste věděla, že jest opuštěné v tu dobu. Zdá se tedy spíše, že to byla vražda loupežná. To by bylo vysvětlitelnější, než co tvrdíte.
Obžalovaná (drze): Prosím, myslej' si, co chtěj', ale je to tak, jak já povídám. Kynčlova dále vypravuje, jak ráno napsala psaníčko s podpisem Anny v jednom domě za vraty, uzmuvši dříve v bytě Kohlschreibrové tužku na okně. Napsala řádky ty na okrouhlý papírek, podložky to malého kousku cukroví, které jedly u cukráře. (Předseda okazuje lístek.) Koupila pak malou obálku na lístek a dodala jej Antonii Stroschově. Potom odešla z Prahy do Kralup, do služby, kde prý pobyla dva dny, načež vrátila se do Prahy, kdež ji dne 28. února o půl jedenácté večer potkal Ferdinand Strosch, když vycházel z Donátovy pivnice, a dal ji zatknouti.
Předseda opět upozorňuje obviněnou na celé pásmo lží a odporů. Nebyla ve Kralupech ve službě, nýbrž potulovala se s místa na místo. Vypravuje zase mnohé věci jinak, než dříve.
Obžalovaná odpovídá drze a urputně předsedovi, že mluví pravdu a že prý „se nedá chytat“. Dává se do zlostného pláče a nebude prý raději vůbec mluvit. Předseda napomíná ji, aby se chovala slušně. Obžalovaná od té chvíle odpovídá na další otázky drze, vzdorovitě.
Po zatknutí 28. února dovedena byla na okres u sv. Štěpána, kdež však řekla strážníkovi: Nepovím nic, ať mne zavřou! Dodali ji na komisařství vinohradské, kde s ní zaveden výslech. Popřela vše, tvrdila, že se Anna sama utopila a věc skončila tím, že dostala pro tuláctví osm dní, načež hnána postrkem domů. Vrátila se však hned zase do Prahy, šla k nějaké kovářce na Pankrác a v té době stala se nevěstkou. Předseda čte výkaz trestů její, z nichž větší případy uvádí. Dostala osm měsíců za spoluvinu na krádeži, která byla tehdáž spáchána v Nuselském údolí. Pak šest měsíců za veřejné násilí; vyhrožovala obecnímu starostovi vypálením, že jí nechtěl vydat novou čelední knížku. Dalších šest měsíců dostala za urážku Veličenstva. Podruhé pro veřejné násilí trestána, že hrozila zabitím koncipistovi na komisařství vinohradském a že mu nadala.
Tak si podávala dveře rozličných kriminálů a vedla pustý, nemravný život, ale neumlčela v sobě vzpomínku na nešťastnou dívku, kterou utopila. Všady a stále ji viděla, zvláště však hrozny jí bývaly noci, kdy se jí postava utopené zjevovala, s ní pokrývku ložní tahala (!) a vůbec pronásledovala. Konečně ve věznici jičínské nemohla déle odolati strašlivým přízrakům a aby je zapudila, odhodlala se, že se přizná z vraždy. Učinila tak a odlevilo prý se jí.
Vyslech obžalované skončil k poledni. Ženština ta činí dojem prosté, prohnané, zhýralé, prolhané osoby, pouliční nevěstky nejhoršího druhu, a přece v této schránce neřestí a nemravností mluvilo a zvítězilo svědomí, tento vnitřní hlas v člověku, kterýž v tolika zločincích naprosto oněměl. Snad by byla sešílila, kdyby byla ještě déle zločin svůj utajovala, neboť neučinila po celých těch sedm let kroku, aby nebyla provázena němým, hrozným obrazem bledé dívky, již byla po prohýřeném večeru shodila do vody…
Prvním svědkem byl Ferdinand Strosch, 41letý oficiál zemědělské rady. Vypravuje, že vzali Petronillu Kynčlovu k opatrování děcka, když jí bylo 14 let.
Neměl prý proti ní záští, ale když nebylo její služeb třeba, neměla prý u nich býti. Sestra Anna byla prý v posledním čase těžkomyslna. Byla prý kdys na hospodářské výstavě v Bubenči jako krámská, nastydla prý se tam a dostala hrozné bolení hlavy, že mluvila někdy i pomateně. O samovraždě prý nikdy nemluvila, ale proto přece uvěřili, že se utopila sama.
Po něm slyšena pí. Antonie Humlová, sestra utopené. Vypravuje podobně, jako její bratr. Lístek, jejž dodala Petronilla, nevzbudil v ní nijakého podezření, že by byl podvržen. Nacházela v něm prý tytéž chyby pravopisné, jaké činila její sestra. Předseda vyzývá svědkyni, aby shledala, kde jaký rukopis po nebožce sestře a přinesla k soudu, by se mohlo písmo nebožky porovnati s písmem lístku. Svědkyně učinila tak odpoledne a zjištěno nad pochybnost, že lístek, jejž dodala Kynčlova, nepsala nikterak Anna Stroschova. Naproti tomu souhlasí písmo lístku úplně s písmem obžalované, která má zvláštní rukopis.
Ostatní svědci nevypověděli nic nového. Průvodní řízení skončeno o 4. hodině; po závěrečných řečích žalobníka a obhájce, jakož i po stručném souhrnu předsedově odebrali se porotci po páté hodině ku poradě o jediné otázce, kteráž zněla na vraždu úkladnou. Asi o 6. hod. navrátili se a první porotce p. Fr. A. Urbánek oznámil, že na otázku jednohlasně přisvědčeno.
Soud vyměřil Petronille Kynčlově trest těžkého žaláře dvanácti let (nebylať ještě 20 roků stará, když vraždu spáchala, nemohla tedy býti odsouzena k smrti). Tento trest zostřen postem každého čtvrt roku a vyneseno, že odsouzená vždy dne 25. února, po celé trvání trestu, má býti dána v samovazbu do tmavé komory. Je to den, kdy spáchala vraždu.
Odsouzená prohlásila, že přijímá a nastupuje trest.