Po bále

Údaje o textu
Titulek:	Po bále
Podtitulek:	Arabeska
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 407–416. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1845

Dvakráte čtyryadvacet hodin nebyl jsem u Klotildy. Za dne měl jsem plny ruce díla u psacího stolu, a večer? posud nejsem v rodině její tak známý, abych večerních hodin k návštěvě použil.

Dozajista nebyl to člověk zamilovaný, který ty krátké zimní dny vymyslil!

Konečně mohl jsem si oddechnouti. Rychle letím do chrámu svých sladkých, ale ještě tajených, tichých a vzdálených nadějí.

Klotilda seděla u velkého stolu a kreslila nějaké přítelce lístek do památníku. Matka pletla punčochu.

„Ah, tuť je náš uprchlík!“ vítala mě rozkošná dívka, sotva jsem byl svou poklonu složil. „Byl jste přes pole, anebo vás drží masopust ve své blahovřelé náruči?“

„Ach, moje drahá slečno!“ začal jsem namítati, „jakž byste mohla mysliti —“

„— že o masopustě masopustních rozkoší užíváte?“ přetrhla mi Klotilda tenounkou nit mé omluvy. „Což pak by to bylo něco tak zlého? Jáť sama hodlám se také jednou do proudu těch letošních radostí vrhnouti.“

„A nesměl bych vědět, kam vás ten proud zanese?“

„Proč pak ne? toť není žádné tajemství. Tu se podívejte! Já vím již napřed, že se budete radovat.“

Při tom sáhla mezi listy své malířské tobolky a vyndala z ní pěknou billetu.

Já přeletěl její krásné, zlatě a mnohobarevné vy vedené okrasy, v nichžto jsem hned práci našeho důmyslného Bergmanna tušil, a zastavil se radostně překvapen u nápisu: Pozvání ku plesu umělců.

Já nechtěl takořka svým očím věřiti — a přec je to věc, dáme-li ji na váhu spravedlivou, tak přirozená!

„Nu, co tomu říkáte?“ ptala se Klotilda usměvavě.

„Děkuji nebesům,“ řekl jsem na to, „že i na tyto syny vlasti naší plamenné jazyky své seslala. Umění je veliká mocnost v životě národním, a když svou skvělou korouhev uprostřed něho rozvíjí, musí každé poctivé srdce zaplesat.“

„Slyšíš, matinko?“ obrátila se nyní Klotilda s lichotivým úsměvem k mlčící posud matroně. „To je náš druhý Karel.“

Mimochodem musím připomenouti, že je Karel Klotildin bratr, naděje plný mladý muž, umění svého malíř.

„Nu, já jim přeji, aby se jich pěkné smýšlení uznalo,“ ozvala se na to matka; „ale nevím — nevím. Svět je divný a vždy spíše nakloněn věci, kteréž proti jeho dosavadnímu zdání běží, na zlou stránku obraceti.“

„To máte pravdu, jemnostpaní!“ přisvědčil jsem na to. „Soudu lidskému neuběhne věc sebe lepší, a takž se bude také o těchto vstupních lístkách rozličně mluviti. Jedni je budou vychvalovati, druzí nad nimi nosem pokrčovati. Ale toho se museli pánové nadíti, jakmile je napsali. Neboť v té samé chvíli učinili vyznání, že se shodují se snahami oněch šlechetných duší, ježto pravé blaho a trvající slávu národa jen v jeho vlastním, národním rozkvětu a vyvinutí hledají, a za tím cílem pracujíce, žádných obětí nešetří.“

„Tím hůř, tím hůř!“ vzdychla matrona, puštěné oko drátem pozorně navlíkajíc.

„Proč hůř, jemnostpaní?“ usmál jsem se. „Trochu křivého soudu neškodí věci pravé, dle božských a zemských zákonů vedené. Toť by nám byla dávno musela mysl klesnouti, kdyby se bylo při pouhém zamračení našich nepříznivců vždy zkazilo, cokoli jsme dovolenou cestou k povzbuzení národního ducha kdy podnikli. Ale my jdeme tiše a mírně svou cestou, vědouce, že dobře činíme, a blahý následek korunuje skoro vždy naše snažení.“

„Matinko!“ zvolala Klotilda rozmarně. „S panem Dubským se nesmíš pouštět do boje. Ten je ještě okovanější nežli Karel, a nic s ním nesvedeš.“

Pan Kalivoda je švihák z první třídy. Na deset kroků voní pačulím, jeho přihlazené vousy od ucha k uchu lesknou se lví mastičkou, tělo vězí v nejmódnější žluté hazuce, ruce v lesknavých rukavičkách.

Ostatně je starší známý Klotildin a dochází k ní — jak se mi zdá — v těchže příčinách jako já. Jeť žárlivý. Alespoň nevím, jak jinak bych si měl nelibý odpor vyložiti, kterýž u každé příležitosti ke mně projevuje.

Nyní vešel kvapně do pokoje.

„Má služba, drahé dámy!“ uklonil se obratně před ženskými a mne si jen zběžným úklonkem hlavy povšimnuv, doložil velmi důležitě: „Je Karel doma?“

„Co mu chcete?“ ptala se Klotilda.

„Varovati — výstrahu mu dáti,“ řekl švihák; „aby se měl na pozoru!“

„Co pak se děje?“ ptala se Klotilda mírně, znajíc lehkou zápalčivost mladého pána. Matka její pozvedla hlavu nepokojněji.

„Nedostali jste ještě pozvání na bál umělců?“

„Dostali.“

„Nu? A nevšimli jste si…?“

„Čeho pak?“

„Českého nápisu.“

„O všimli; také jsem ho četla a měla z něho radost.“

„Radost, slečno?“ ulekl se skoro libě zavánějící pan Kalivoda; při tom padlo oko jeho na mne. „Ale ovšem, diviti se nesmím, pakli vám pan Dubský věc vyložil.“

„Já se osměluji do tohoto domu vcházeti,“ ozval jsem se nyní, „abych se obohatil pokladem, jakýž tu v srdci a mysli vzdělaných paní nacházím — ale ne proto, abych něco vykládal, co beztoho pronikavému duchu slečny Klotildy neujde.“

„Tiše, pánové, tiše!“ usmála se dívka mezi nás vkročíc. „Já jsem, jako pravá dcera slovanské krve, milovnice všeobecného pokoje a svornosti. Vyjednáme tedy celou rozepři ve vší dobrotě. Vás tedy, pane Kalivodo, to dobrotisko, český nápis, jaksi pobouřil?“

„Ba, to máte pravdu; pobouřil, polekal — všechen humor mi pokazil.“

„Nesměla bych vědět proč?“

„Proto že jsem Karlův přítel a že tím pánové žádného prospěchu nedojdou. Prosím vás, slečno, co pak je umělcům do jazykových roztržek? Malíř buď malířem, a ničím jiným. On je tu pro celý svět a nemá se obmezovati žádnou národností.“

„Pravda, pravda!“ přisvědčil jsem; „ale také švec a krejčí, pekař a sládek je tu pro celý svět, to jest: když tolik dovede, že by celý svět u něho dělati dal — a myslíte, pane, že nemá proto švec a krejčí, pekař a sládek ničím jiným býti nežli pouhým řemeslníkem? Kdež pak zůstane člověk? Kam se octne to, co do něho z ducha božího vloženo?“

„Prosím — pane, prosím, nezatáčejte se na jiné pole,“ řekl Kalivoda mým lehkým úsměškem poněkud popuzený. „Zde je řeč o umění, a ne o řemesle — to je, myslím, znamenitý rozdíl.“

„Znamenitý v jistém ohledu — to máte dobře, můj velevážený, jelikož ono jen v obor krásy, toto v okres užitečnosti sahá. Ale právě proto musí také umění tím více vše to ze sebe vyvinouti, co z božího ducha pochází; onoť musí touž měrou, ano ještě většími pružinami nežli šídlo a jehla k onomu celku přispívati, co obyčejně lidskou společností, někdy vlastí, někdy státem nazýváme. A před mýma očima tratí umění velikou cenu, když se nevyvine ze živlů národních — a nebo když k probuzení ducha národního neslouží.“

„Z brusu nová zásada!“ ušklebil se pan Kalivoda. „Tím způsobem nemohou tedy geniální výtvory mistrů francouzských nebo německých před vašima očima velikou cenu míti.“

„Proč pak, můj velevážený?“ ušklebil jsem se po něm.

„Nu, proto že se nevyvinuly z vašeho živlu, a že nemohou k probuzení vašeho, nyní tak často jmenovaného národního ducha sloužiti.“

„To je arci veliká pravda; ale mně se při tom také zdá, že tu nejsme ani v Němcích, ani ve Francouzích, aby nás měly ony genialní výtvory dle mého smyslu podněcovati — jakž to ve svém domově bezpochyby činí.“

„Při tom ale zůstanou jen předce geniálními výtvory! Či myslíte, že ne?“

„Oh — a jak! Vždy zůstanou genialními výtvory německých a francouzských mistrů, které si také jejich národ vzíti nedá, aniž oni sami roucho své národnosti tak snadno odhodí — proto, že podle vás celému světu náležejí.“

„Ale, milí pánové!“ ozvala se nyní Klotilda šarvátkou naší potěšena, „co pak vám to napadá lehkou zbraní vésti boj o věc tak důležitou a mimo to, jak se mi zdá, již dávno rozhodnutou? Jáť myslím, že pan Kalivoda jen šaškuje — proto že je masopust.“

„Ne, ne, drahá slečno!“ dokládal se švihák. „Je to mé opravdové přesvědčení —“

„— že nemá umělec,“ skočila mu Klotilda do řeči, „nejen malíř, ale ani hudebník, básník a jakkoli se člověk jmenuje, který ducha božího v sobě oživiv, v chrámu věčně kvetoucí krásy dary své na oltář klade — že nemá umělec vlasti a národu míti? — Nechme toho, pane Kalivodo,“ doložila usměvavě. „Jiní lidé mají jiné přesvědčení, a nebudou rovněž tak jako vy chtít od něho upustit. Nechme tyto rozmíšky až na půst. Dnes mluvme o bále.“

„Ale právě tento bál, rozkošná slečno,“ řekl Kalivoda, „právě ten mě naplňuje starostí.“

„Jakou starostí?“

„Že nevypadne, jak by měl,“ krčil panáček ramena.

„Aby dobře vypadl, o to se postarají lidé, kterým na tom záleží! Nechme toho, pane Kalivodo!“

* * *

Jednou stranou s radostí, druhou s bázní očekávaný večer konečně přišel.

Dlouhou řadou hrčely skvostné kočáry k Žofínskému ostrovu, z něhož nám jasně ozářená okna již lákavě kynula.

U garderoby stála právě strakatá kupa roztomilých dívek — já měl po chvíli prohlídnouti rozmanitou krásu jejich a hoditi pak okem na široké schody, ježto vedou k jídelnám. Holé stěny byly se proměnily v bujnou květnici a poskytovaly čarovný pohled. Blahé tušení vstupovalo do duše vybroušeného labužníka u této krásné fortny do říše jeho ideálů — tučných kapounů a bažantů!

Já ale odvrátil zraky a zavesloval do hlučného sálu.

Jaké to moře světel! — a v jeho jasně skvoucích vlnách — jaké to hemžení spanilých Vil a Rusalek! Člověk nevěděl překvapením, kam dříve oči upnouti. Byloť věru strachu, aby nelitoval, že jich nemá sto. Já se vrhnul odhodlaně do nejživějšího proudu.

Tu se pnuly hrdé růže, snivé lilie, něžné fialky — tu se vznášely podoby vzduchové, zde se míhaly postavy bujné: ale já hledal Klotildu.

Konečně! — vracela se právě z pěkné toalety, která nebyla přeplněna zbytečnou nádherou, ale skvěla se vkusným uspořádáním. Abych si ji byl v jednotlivých částech prohlídl, k tomu teď nezbývalo času. Nyní stála Klotilda přede mnou.

Okolo ní točil se pan Kalivoda v pařížské hedbávné vestě. Nevím, co se mu právě z úst sypalo. Ale tuze velikou radost nemusela z toho míti; neboť se jí tvář neobyčejně vyjasnila, když jsem já se okázal. Na mou čest! není to žádná chlouba nebo domněnka. Jáť se byl za minulých dnů přesvědčil, že v srdci jejím něco zrůstá, na čemž zlaté naděje své zakládati mohu.

„Aj, dobrý večer, pane Dubský!“ promluvila ke mně — ovšem česky a hezky hlasitě — s nejlíbeznějším úsměvem.

Pan Kalivoda si začal pysky kousat a rychle se obracel, zdali ta slova někdo cizí neslyšel. Potom se poroučel. Nezbylo po něm leda trochu vůně.

„Šťastnou cestu!“ usmála se Klotilda. „Mně začalo býti úzko. Mermomocí chtěl mě ještě tady strašit, že bál dobře nevypadne. Jsem žádostiva, s jakou se vrátí, až si přijde pro umluvenou polku.“

„On již tedy dosáhl, po čem já posud toužím?“ prohodil jsem nyní. „Naposledy snad pro mne ani nic nezbude.“

„Oh, nemějte starosti — touha vás neutrápí! Nejsem tak nepamětliva; ačkoli byste byl zasluhoval, abych byla všechny tance zadala, an jste tak dlouho nepřicházel.“

Při tom mi podala svůj taneční pořádek. Byla to spanilá památní knížečka z dvanácti listů, na každém důvtipně vyvedený nákres, práce to mladých umělců, příhodné a významné okrasy volných tanců. Já v nich nalezl ještě místa na valčík, na dvě kadrilly a polky. Klotilda na mne pamatovala.

„Teď ale,“ řekla ke mně, když jsem se byl zapsal, „teď se podívejme dále a poslechněme, co to vůkol zvučí.“

Já napnul uši — a radostně zachvělo se mi srdce. To byly zvuky české! Ano, svobodně a lahodně rozléhaly se kolem, jiných hlaholů se neostýchajíce. Vědělyť, že tu znějí ve svém okresu, že tu zrůstají na vlastní půdě.

Pyšněji dmula se mi prsa. Já se zanesl v duchu o deset roků na zad… kdož by si byl tenkráte pomyslil, že se budeme letos na bále uměleckém v národním jazyku tak hlasitě baviti? Tenkráte bychom byli snad ještě šeptali.

Nyní zavzněla šumivým proudem hudba — a my se pustili do kola.

Mám vychvalovati vzorný při tanci pořádek? Nebudu nadarmo drahými barvami plýtvati. Onť byl jako slitý s pěkným celkem, v kterém se veškerý večer objevil.

Nenucené rozpravy, usměvavé tváře, jasné zraky, rozčilená srdce — to byly drahé částice, z nichžto celý ples záležel. Jako minuty letěly hodiny; bylo tu podraní, člověk se toho ani nenadál. Zdáloť se, jakoby tu všickni mladí i staří ještě jednu noc ztráviti a všechnu rozkoš minulé ještě jednou prožíti chtěli.

Bylo již pozdě nebo vlastně časně, když jsem si šel do garderoby pro plášť. Jaké štěstí! Právě se tam také pan Kalivoda oblékal.

„Ah, dobré jitro, pane!“ řekl jsem k němu po česku a hezky hlasitě. „Nu, co myslíte — vypadl dnešní bál dobře?“

On ale dělal, jakoby to neslyšel, a obrátil se k vadnoucí, ale bohaté krásotince, s nížto byl dnes vydatnější známost zapředl, než jakové se mohl u Klotildy nadíti.

Možná, že bude hodně dlouho na 15. den měsíce ledna roku 1845 pamatovati. Já také.