Plukovník Švec (Smrž, Rozpravy Aventina)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Plukovník Švec |
| Autor: | Karel Smrž (jako ksž) |
| Zdroj: | Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 21. s. 251 |
| Vydáno: | 19. únor 1930 |
| Licence: |  PD old 70 |
PLUKOVNÍK ŠVEC. (uvádí "Ocean-film"). Medkova divadelní hra o vítězné anabázi Čechoslováků Ruskem a aksakovské tragédii jejího ústředního hrdiny, plukovníka Švece, je přímo předurčena k filmové adaptaci. Snad by bylo lze dokonce říci, že její námět je mnohem spíše filmový než divadelní, neboť jenom film dovede zobrazit celou šíři a hloubku válečného rámce dramatu, ukázat divákovi děje, o nichž divadelní zpracování ústy svých postav jen referuje. Bezprostřední vnímání událostí, z nichž vyrostla Švecova tragédie, může koncentrovati její účin k nejvyšším hranicím, téměř nedosažitelným slovním výrazem zpracování divadelního a tento film může sloužiti znovu za příklad, jak realita světelných dramat – třeba stínově nehmotná – je jednou z nejpodstatnějších složek jejich působivosti. Úkol, před nějž byli postaveni scenáristé filmu, Josef Neuberg, Václav Wasserman a Svatopluk Innemann nebyl lehký. Šlo o to, přivést do optické řeči obrazů spleť událostí, jež sice jsou samy o sobě jistě dramatické, ale potřebují býti vedeny jednotnou vývojovou linií, aby vyzněly s plným účinem. Šlo tu však i o to, aby byl titulku ponechán jenom jeho úkol vysvětlující a všechna formace divákova vnímání aby připadla obrazu. Prvá podmínka je splněna scenáristy celkem dobře a nelze jim upřít poctivou snahu, přetvořiti divadelní hru na skutečný film. Celkovému pojetí vadí však rozškatulkování všech postav do dvou charakterových kategorií: jsou tu buďto lidé dobří, stateční a čestní, nebo zlí, zbabělí a záludní. V kolektivním dramatu, jakým je nesporně "Plukovník Švec", působí toto jednoznačné třídění hodně nepravděpodobně.
Režisér Svatopluk Innemann neměl úkol lehký – tím spíše, že všechny jeho poslední filmy byly značným zklamáním. "Plukovník Švec" je jeho dobrou rehabilitací. Ani tam, kde sama postava sváděla k sousedskému vtipaření (pan Kodl) nepřekročil meze vkusu. Schematismus v třídění charakterů, na nějž jsem už upozornil, zavedl ho však někde nebezpečně daleko: takoví tři bolševičtí komisaři, jak jím jsou kresleni, mohli by snad vystupovati v operetě, ale nikoliv ve vážném filmu, třeba — nebo snad tím spíše, že je zahrocen tendencí protibolševickou. V jiném směru režisér překresluje ruskou společnost městskou a aristokratickou. Neodpustitelné jsou pak Hradčany s kolorovanou (!) duhou, jimiž film končí. Filmově velmi zdařilé jsou scény válečné, obratně střižené, jež mají prudký vzruch a tempo. Vtipně řeší situaci, kdy místní vojenské velitelství rudé armády telefonuje s ústředím v Moskvě a tento hovor jest poslouchán českými legionáři: rychlá panorama vede diváka z jedné kanceláře přes perspektivu ubíhajících telefonních drátů do druhé kanceláře, při zpětném pohybu se zvolní, ukáže v přiblížené scéně připojené vedení, po němž sklouzne vertikální panoramou k úkrytu, v němž jest hovor českými dobrovolci naslouchán.
V popředí zájmu je herecké ztělesnění titulní postavy dramatu, nešťastného plukovníka Švece. Bedřich Karen se snad až příliš úzkostlivě bál překreslenosti výrazu divadelního – aniž jej dovedl nahraditi plně výrazem filmovým – takže jeho mimická stupnice je velmi chudá a obmezuje se na několik málo tónů, jež se v nejrůznějších situacích neustále opakují. Nejsilnější hereckou individualitou filmu je nesporně Otto Zahrádka, jehož major Kaluža je vykreslen pevnými rysy a s dobrým smyslem pro detail. Vedle něho podávají krásné, vyrovnané výkony Josef Rovenský (pan Kodl) a Ladislav H. Struna (vojín Perný). František Roland si se svým Martyškou nevěděl místy rady právě tak, jako Fred Bulín se svým poručíkem Trojanem, ač i tak mají jejich výkony slušnou úroveň. Irena Ardenová má dobrý zjev a ztělesňuje svou Marii Ivanovnu, nešťastné děvče, jež jde desítky kilometrů za svým Josefem, zejména v první polovině filmu působivě, protože prostě a lidsky. Zdena Kavková (Nataša) ani Káťa Inglerová (její matka) nedovedly dát svým aristokratkám patřičnou noblesu a přesvědčivost a tak se stala celá jejich dějová epizoda něčím, co znělo nesourodě a mohlo už v koncepci scénáře odpadnout — bez nejmenší újmy celku. Bohumil Kolátor, s jehož jménem se setkáváme v hraném filmu poprvé, překvapil svou vysokou vyspělostí technickou a velmi dobrým smyslem pro obrazovost záběru. Zejména noční scény válečné reprodukuje stylem, za nějž by se nemusil stydět ani velmi dobrý americký operatér. Na několika místech trochu vadí, že pozadí divákovi prozrazuje podmračný, šedivý den, kdežto postavy v popředí mají ostré světlo slunečné pohody, dané elektrickými reflektory.
Úspěch Plukovníka Švece je nejen úspěchem všech, kdož na tomto díle spolupracovali, ale i dokladem toho, že i domácí film by byl s to vymaniti se z dosavadních úzkých poměrů, kdyby mohl pracovati alespoň v trochu větším formátu, neobmezovaném nedostatečnými položkami rozpočtovými.