Plukovník Švec (Šmejkal)
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Plukovník Švec |
Autor: | Jaromír Václav Šmejkal (jako J. V. Š.) |
Zdroj: | České slovo, roč. 22, č. 40, s. 4 Digitální knihovna Národního muzea |
Vydáno: | 15.února 1930 |
Licence: | PD old 70 |
Konaje přípravy k natáčení prvního českého velkofilmu »Plukovník Švec«, režisér Svatopluk Innemann byl si vědom nejen odpovědnosti před naším filmovým světem, ale také nebezpečí, aby nebyla znehodnocena pietní látka.
Jednalo se tu i o jméno režisérovo a o důvěru v české filmaře. Režisér Innemann zachránil situaci: předvedl dílo, na které budou putovat zástupy právě tak, jako na drama, podle něhož byl film vypracován, a posílil důvěru v český film. Scenario, na němž pracovala trojice Neuberg, Wassermann, Innemann na podkladě Medkova legionářského dramatu a jeho románu »Mohutný sen«, má – až na několik málo míst – pružné tempo, nepostrádá idylických i komických obrazů, jež jsou nutným osvěžením v dramaticky se stupňujícím toku událostí, až k vyvrcholení smutnou tragédií aksakovskou. Režisér Innemann maje po ruce zkušené vojenské odborníky, vyvolal před objektivy bitevní scény věrné a přirozené: oheň strojních pušek i děl, bodákový útok, kryty, výpady s ručními granáty, to vše střídá se ráz na ráz, ostrým tempem, neboť je nutno ukázati, že velitelův rozkaz »do dvanácté hodiny polední musí býti Penza naše«, vykonán byl přesně tak, že o polednách obědvali již Švecovi hoši ve zdech vyčištěného města. Šťastnou ruku osvědčil Innemann i při natáčení chaosu v Kazani a nejvíce ve scénách aksakovských. Záblesk v okně Švecova vagónu a kouřící se revolver stačí, aby hrůza okamžiku byla zřetelně, a přitom diskrétně zachycena. Mohutným dojmem působí také příchod Švecův k hostině v Kazani. Bylo by velkou nespravedlností neuznati píli a svědomitost Innemannovu a vytýkati mu několik celkem bezvýznamných závad, jež mizejí v mohutném, nádherném celku. Kolátorova fotografie výborná.
Obsazení rolí je skoro vesměs velmi šťastné. Karen jako plukovník Švec je krásným typem českého inteligentního muže, dobrého srdce, oddaného legionářské cti, člověka kázně, prýštící ze sokolské výchovy, rozvážného a nebojácného. Klidný tam, kde ostatní ztrácejí hlavu, rozhodný, když ostatní tápou v nejistotě, něžný při vzpomínce na domov, matku a Maki, nekompromisní do poslední chvíle – tak sehrál Karen svého Švece, aby nám ukázal, jak vypadal veliký mrtvý.
Proti němu stojí dva jiné typy českých lidí: Rolandův Martyška, podzemní agitátor, odporný svými úšklebky a úsměvy, a přecitlivělý Janda, hrozící se krveprolití, třeba by mělo přinésti záchranu. Roland v roli Martyšky však zbytečně přepínal. Grimasy, kterých používal, byly by asi ve skutečnosti vyvolaly ve vojácích pobouření ku prospěchu Švecově. Pravý Martyška pracoval rozhodně jiným způsobem a s jinou tváří. Ani Janda Miloše Hajského nebyl nejlepší.
Kdo se tentokráte dokonale uplatnil, byl Otto Zahrádka v roli majora Kaluži; vysoké postavy, ostrého pohledu, voják a důstojník tělem i duší, ostrý gestem i slovem. Zahrádka našel svou roli a ukázal, kolik dramatičnosti a kolik kombinací skrývá se v jeho tváři a před kamerou vžil se do dob, kdy sám komandoval. V jediné scéně nepřehrál; byl na svém místě a vedle Karena nejlepší zjevem i hrou. Velmi dobře osvědčil se Ladislav H. Struna jako voják Perný; dovede se bít, dovede milovat. A vzpomeňme jen na jeho tvář, když mu Švec položí v Aksakovu otázku: »Ani ty mi nevěříš?« Krásnou figurkou byl pan Kódl Josefa Rovenského: Švecův sluha, naprosto nevoják, ale věrný svému veliteli jako pes. Krok za krokem sleduje Švece, sám sledován psem Rolou, chytrým a učenlivým zvířetem, jež dovede právě tak dobře se smát, jako plakat či salutovat: je to zidealizovaný Kódl, pravda, ale v tomto filmu nebyl by jiný ani možný. Dvojice vojáků Librman a Hofírek (Šnobl a Linhart) výborná; dobrými typy jsou dále generál Kolomenskij (Lisunov), kazaňský starosta (Fiana), srbský major Blagotič (Marvan) a tři sovětští komisaři (Pražský, Kühne a Ford). Zdena Kavková je dobrým typem hysterické, rozmazlené šlechtické dívky, Irena Ardenová hraje Marii Ivanovnu zprvu nejistě, později se však rozehrává a dociluje úspěchu posledními scénami.
Film zachycuje dobře českou povahu a ruskou netečnost. Rusové měli by jej viděti, aby si uvědomili, kam je zavedlo jejich „ničevó“; pro nás ne bez významu jsou také slova pana Kódla o „plechových hubách“.
Hudební doprovod nás plně neuspokojuje a je si jen přáti, aby zvukové efekty byly o pětatřicet procent zeslabeny.
Premiéra byla ve znamení dokonalého úspěchu, jehož si tento jistě doposud nejlepší český film plně zasluhuje.