Plamínky/On n’a que soi
| Plamínky Jiří Mahen | ||
| Nová píseň | On n’a que soi | Dnes nebo zítra |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | On n’a que soi |
| Autor: | Jiří Mahen |
| Zdroj: | MAHEN, Jiří. Plamínky: verše. V Praze: Časopis pokrokového studentstva, 1907. s. 99-101 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1907 |
| Licence: |  PD old 70 |
Vlas tmavý clonil nejtmavější zrak,
a v hloubku tu já zřídka doveď zřít.
Cit její byl však vždycky milý tak,
že v půlnoci té možno bylo žít —
víc než-li žít! Ji milovat,
v ní utonout a z jitra pro ni lkát…
Má drahá, vzpomeň na mne dnes:
Jak já tě míval rád! —
Ký milosrdný bůh však dnes tě se mnou sveď,
že chvíli zřel jsem tě a líbal naposled?
Jde smutná chvíle ta,
jež lásku nesdílí.
Proč soucit rozkvétá,
když jsme ho nesili?
Řeč jeho byla líbeznější všech,
jež bavily kdys duši umdlenou.
I vlastní bolest daľs mu na posměch,
s ním rád jsem kráčel cestou ztracenou.
V před šli jsme tak a zábavou
nám byla rudá záře nad hlavou,
když mosty plály do noci
zlou výzvou, krvavou. —
Ký milosrdný bůh však dnes mu oči zveď,
by nad mou bídou mhouřil dnes je naposled?
Jde smutná chvíle ta,
v níž srdce zakvílí.
Proč záští rozkvétá,
jež my jsme tajili?
Pak večer můj se náhle připlazil,
že sotva dechu nabrati jsem moh’.
Najednou kles’ jsem, hříčka cizich sil —
naposled marně heroický hoch!
V zrcadlo zřím. Proč jen jsi pad’?
Já celý svět chtěl upřímně mít rád.
A celý svět — se smál a smál.
Cítíš mé duše chlad?
Ký milosrdný bůh mou duši nahou shléd’,
že volně v kráse své dnes žila naposled?
Jde smutná chvíle ta,
v níž ráj jsme ztratili:
Proč víra nezkvétá,
o níž jsme prosili?
V podivném ohni slunce zapadá…
Už noční chlad tak zřídka uspává — !
Odkud se vzala cizí nadvláda,
jíž nestačí ni daň má krvavá?
Co ještě chceš? — se světa ptám.
Mám otročit tvým záhadám?
K přísaze zvedám ruku svou:
Teď půjdu — sám!
Ký milosrdný bůh však všel to teď v můj svět,
v němž vlastní prostota mne klame naposled?
Však přijde chvíle ta,
po níž jsme toužili!
Má růže rozkvete,
i když ji zlomili…