Údaje o textu
Titulek: Listopad
Autor: Jiří Mahen
Zdroj: MAHEN, Jiří. Plamínky: verše. V Praze: Časopis pokrokového studentstva, 1907. s. 27-33
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1907
Licence: PD old 70

Ponuré týdny roztoulaných dnův!
Kdo měl vás rád ? Kdo pro vás přísahal?
Je tolik záští v chvíli ztajeno,
že radost umírá a s ní i krásný žal!

A v posled běda! tisíckráte běda!
Pod chladným nebem bolest usíná.
Nežaluje už, nevyčítá dávno,
— pomalu hníti, hníti počíná…

Ponuré týdny roztoulaných dnův!
— Rty sevřeny, jdu klidný najednou.
Spi tiše, bolesti ! Spi tiše, moře mé,
tvé vlny mrtvé ať se nezvednou!

Když byl tu vzdor, tož po zákonu padnem’.
Byla-li pýcha, skromně umřeme.
Poslední plody stromů zakázaných
i do vyhnanství však si vezmeme.

Slyš jen, o slyš, mé kroky tajeplné,
slyš jen, o slyš, mé smutné kročeje,
má smutná lásko — Nechoď dneska se mnou,
mně zase dneska dobře, dobře je…

Klesne-li hlava na peň stromu černý,
pro krásný chlad nechej ji spat,
umírá srdce, umírá člověk,
pro krásný chlad nechej ho spat!

Hlas ulice. Na pravo, v levo
utíká svítilen řada.
Stojím a šeptám bláznivá slova:
Chceš mne mít ráda?

Svit v oknech. Na pravo, v levo
zraky žhnou radostí vesele.
Stojím a šeptám podivná slova:
Přátelé ! Přátelé ! —

Hlas ulice. Na pravo, v levo
lacino vábí lesk krámů.
Stojím a slyším laciná slova:
Necháš mne samu?

Svit v oknech. Na pravo, v levo
útulné podzimní veselí.
Stojím a slyším bezcenná slova:
Zdráv buď, můj příteli!

Hlas ulice, kterak se snížil,
kterak to náhle sjel!
Stojím a přemýšlím o strašné věci:
Šel Ježíš do pekel…

Svit v oknech, kterak to zaplál
najednou v příšerný kmit!
Stojím a myslím o bláhové věci:
Musím přec žít.

Ach, s bohem a s bohem! Vy oči dvě,
odkud ten chorobný svit?
Stojím a prosím v hrozivých slovech:
Nech mne odejít — !

Řeč topolů. Na pravo, v levo
pole a pole a pole.
Stojím a zírám na cestu pustou:
Kdo jde tam — dole?

Řeč potoka. Přede mnou skály,
nade mnou obloha.
Kam jdeš tak pozdě v noci,
dušičko ubohá?

Ticho. — Je tebe mi líto,
pověz svůj bol!
Ticho. — Jen hrudy mluví
dobrácky kol…

Jdeme, a s námi jde nebe.
Hvězdy jak planou!
Šla jsi dnes vyplakat v pole,
že nejsi pannou?

Ticho. A je mi tak líto
nejvíce sebe…
Mráz doráží vzteklý a prudký
a pálí a zebe.

Slyšíš? O slyš přec má slova,
pro tebe hynu, —
ač nejsem, kdo žití dal símě
do tvého klínu. —

Ticho. A na pravo, v levo
půlnoc. Jdeme jak stíny.
Dva lidé, vyhnaní z
ráje,
z kouzla domoviny.

Kostelíček plný lidí,
pop na kazatelně.
Slyš jen moudrost, jak lze žíti
věčně, nesmrtelně!

Hloupé snění, hloupé snění,
kam ses provalilo?
Stavět naše slavné příští
na tom, co kdy bylo?
Kostelíček plný lidí,
svíce mrtvě bílé.
Slyš jen moudrost, jak lze žíti
nejkrásnější chvíle!

Slyš jen, slyš jen, hlavo moje,
co jsme promeškali!
Strašná lítost nějaká mne
u srdce zas pálí.

Kristus pán, zjev světle jasný
v bílé, čisté říze?
Není možno! Vypadal by
pro mne příliš cize.

Ale jinak vchází ke mně:
tulák s břehů moře,
zryté čelo, v černých zracích
moje vlastní hoře…

Tak by musil ke mně přijít,
psanec světem štvaný,
prudkou silou vášní Ježíš
smrti utýraný.

Je ti, jak zákeřná nemoc
když v lůžko tě vrhá.
Nejlepší plody života
někdo ti trhá.

Prasprostá, trpká nenávist
vzrůstá, ba zráti chce v čin,
zlolajná ústa se modlí:
Zbav nás všech zbytečných vin!

Kdybys teď stokrát tři míle šel,
neujdeš osudu svému,
pro tebe od věků, zdá se, již
ustanovenému.

Tvé štěstí? Kdo pak ví? Slaďoučké
chvíle se nezrodí.
Ve vlnách vzbouřených dokud lze,
udrž se nad lodí!

Snad někde v obzoru vlajka vlá
pro tebe záchranná,
v klid slavný pod níž pak přejde
dušička pohana.

Snad kdysi umírat budeš
ve smíru se všemi,
ktož ti tu vymodlí nebe
a hlíny kus na zemi.

Ten drobet rozvahy v bouři
za každou cenu si kup!
To je tvá pro zítřek spása
a na věčné milosti lup.

Vlak stanul na kolejích. Táhlý hvizd
se nese vzduchem. Kam zas pojedu?
O řekněte, kde místo ono pro mne,
kde moje Země Svatá v dohledu?

Zní náraz kol zas temně,
tak úzko nějak je mně.
Ve vzduchu sviští známý bič:
Jen pryč, jen pryč, pryč!

Za ranou rána. Cíl života
mizí mi s očí. Kam jedu to, kam?
Z koruny života do bláta paď
nejdražší, nejlepší drahokam.
Zní náraz kol zas temně,
tak úzko nějak je mně.
Ve vzduchu sviští známý bič:
Jen pryč, jen pryč, pryč!

S prokletím na rtech jedu. Mne tísní
nějaká žalost. Ba nějaká bída —
každý můj kročej, můj každičký vzdech
vždy lačná, tvrdá a
lakomá hlídá.
Tak úzko nějak je mně,
a v náraz koles temně
mámivá písnička zní:
Posledně číši dnes vyprázdni!

Nemocný, smutný, mdle chorý se vracím
v objetí města. Špinavé čtvrti
řad domů přede mnou — a za mnou peklo,
v hlavě mé lákavá písnička smrti.
Kam se jen, kam se mi poděla,
láska má dávná, nesmělá?
Kam jsi se, kam jsi se ztratila,
duše má?