Pirandellovy posmrtné sedmdesátiny
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Pirandellovy posmrtné sedmdesátiny |
Autor: | Jindřich Vodák |
Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 278–281. Moravská zemská knihovna v Brně |
Vydáno: | České slovo 29. VI 1937 |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:Luigi Pirandello |
Připadly na den 28. června a v Italii ani třeskot řítících se politických událostí jich nezavalil. Našla se pro ně chvíle vděčnosti a pohnuté lítosti: „Zamysleme se na několik minut ticha a obraťme se svými myšlenkami k Luigimu Pirandellovi. Mezera opravdu nezaplnitelná stihla naše divadlo, odešel mu ten, jenž byl v světě nejlepším jeho zástupcem. Odcházeje neoplakával život, na němž nelpěl, nýbrž naříkal jen, že smrt ho přerušila uprostřed rozpracovaného díla. Žil zcela toliko svému dílu, „škoda“ bylo poslední jeho slovo básnické a dělnické, a my je opakujeme vzhledem k tvůrčí žni, jež nám zanikla s ním. Udělal z divadla válečnou výpravu za novými výboji, byl vždy pohotově ke skoku dopředu, neznal v umění zastávky, pohovy, peciválného pozahálení.“
Ale sedmdesátiny Pirandellovy nepřišly jako výčitka, jeho nedávná smrt naprosto nezastavila jeho divadelního života a spíš jej na ten čas ještě rozmnožila dalšími dvěma pirandellovskými novinkami. V milánském divadle Manzoni byl na začátku dubna uveden na jeviště „Nový šat“, Pirandello zosnoval k němu podle své stejnojmenné novely podrobný scénář, jejž E. De Filippo pietně zdialogisoval. Nebožtík dramatik „zvětšil v něm pitoreskně protivu mezi dobrem a zlem, která je hořkou a přesmutnou podstatou, zejména zlu dal obludné rozměry, jakýsi výsměšný a vyzývavý a drzý titanismus, že až vyráží ven ze skutečnosti příkrým symbolem“. Typickému advokátnímu písaříkovi pirandellskému utekla před lety žena, nahromadila báječné jmění jako nádherná, slavená cirkusová kurtisána a teď zemře, zůstavujíc dědictví, jež se její manžel z přísných mravních zásad vzpírá pro dceru přijmout. Teprve okolí a ta dcera, která se dá zmámit leskem matčina bohatství a přepychu, přiměji písaříka, aby povolil — obleče k dceřiným zásnubám skvostnější „nový šat“, v něm bolestně prohlašuje, že nezemřela jeho žena, nýbrž on sám. Postava neřestné Afrodity, jež skoro nahá táhne městskými ulicemi, vidina nakupených pokladů, běsnění zištné chtivosti, vzrušený duševní boj písařův, to vše spojuje se v dramatický děj, který dnešnímu světu křiklavě a drtivě staví na oči jeho mravní bídu.
Arci, mnohem hlouběji z ducha Pirandellova zdá se vážena druhá pozůstalostní novinka, velce pojaté drama „Obři z hor“, které na začátku června přinesl jako svůj zlatý hřeb „Il Maggio Fiorentino, Florencký Květen“. Pirandello označil „Obry z hor“ za třetí ze svých moderních mythů, „Lazzarro“ byl mythus náboženský, „La nuova Colonia“ byla napsána jako mythus sociální a „Obři z hor“ jsou myšleni na mythus umění. Nejsou úplní, Pirandello vypracoval z nich toliko dva rozsáhlé, rušné akty, z vrcholného třetího zbývají pouhé ústní nápovědi. S jedné strany je družina scestných blouznivců, které v horském letohrádku zlatovousý „mág“ Cotrone učí hojit se od skutečného života vybájenými, vysněnými podobami a hrami, s druhé strany vpadne mezi ně panenská herečka Ilsa Paulsenová, která odjíždí se zbytky herecké tlupy, nadšeně toužíc zjednat pravou divadelní platnost básnickému dílu manželova přítele „Bájí o zaměněném synovi“. Letohrádek Scalogna je místo, kde nemožné stává se možným, a tam se tedy oba hloučky blouznivců setkají, aby využily, vybouřily svůj ilusionismus, své fantastické úchvaty. Je zřejmo, jak se to připíná k „Jindřichu Čtvrtému“, ale je to jako Pirandellova básnivá Valpuržina noc, poslední slovo jeho dramatického kreda, jež uznává jen masku a sebepřetvářecí sílu osobnosti jako základ života a životního umění.
Každým způsobem vzdávají italská divadla Pirandellovi i po smrti větší čest a pozornost než my zemřelým dramatikům našim a jeho sedmdesátiny budou heslem k dalšímu scénickému oživování a kritickému studiu, jež posléze svrchovaně vylíčí, z jakých hloubek těžkého osobního prožití se zrodila ta znepokojivá tvorba.