Petr Chelčický

Údaje o textu
Titulek:	Petr Chelčický
Autor:	Václav Novotný
Zdroj:	NOVOTNÝ, Václav. Petr Chelčický. Praha : F. Topič, [1925].
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Petr Chelčický
České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 33.

Ze všech památných a významných zjevů doby husitské jistě nejmohutnější je Petr Chelčický. Syn veliké doby, stojí přece nad ní, a třeba všemi svazky k ní připoután, přece zaujímá místo samostatné. Sice sám o sobě vyznává: „Ač já malé neb lechké svědectvie mohu o latině vydati“, a mnozí prý se nad ním pohoršovali, „že by laik a v latině neučený byl“. Ale přece již před uplynutím prvého století od jeho smrti smělo o něm právem býti napsáno, že „byl jest také pravý doktor český“. Byl jím již proto, že z domácího náboženského hnutí vyšel a na ně ve své činnosti navazuje. Jsou to nejdražší jeho jména, k nimž se sám hlásí jako k svým učitelům, ale neváhá ani rozejíti se s nimi, kde nesouhlasí, a neobává se často nesouhlasiti, kde se tím dostává v rozpor snad s celou veřejností. Jeho činnost padá do let české slávy válečné, jejíž vítězství vlévala malému národu, bojujícímu proti všem, nadšení a odvahu k bojům dalším a samy protivníky naplňovala obavou a údivem. Chelčickému tato sláva neimponuje, poněvadž je zbrocena krví…

Nebyli to však jediní jeho učitelé. Neváhá jmenovati ani jejich protivníky, ale vedle nich byli to také Valdenští, kdo na něho měli vliv, právě v této otázce snad největší. Je jistě karakteristické, že ani těchto styků se neostýchal, ač šlo o kacíře církví odsouzené; neboť jméno kacíř, byť i husitství přineslo tu jisté zmírnění, bylo hrozné celému středověku — a Chelčický, třeba z jeho názorů vyzařují i myšlenky moderní, je člověk plně středověký, se středověkem myslící i cítící, i když se autoritě středověké nepodroboval. Ale i tu, třeba se i od nich mnoho učil, zaujímá Chelčický vždy místo samostatné, jako snad vůbec nedovedl cizích názorů přejímati bez kritiky, cizí myšlenky nedovedl vyslechnouti, aby jí svým duchem nezpracoval.

Snad se všemi stranami husitskými míval styky, aby se na konec se všemi neshodl, a přece nestojí sám, sdruživ kolem sebe lidi stejného smyšlení. Bylo-li toho snad i více, co Chelčického od jiných současníků a předchůdců oddělovalo, přece zase nelze neviděti, že společné všem zůstávalo ono ušlechtilé úsilí o povznesení a prohloubení mravního života. V tom Chelčický vyvrcholuje šlechetné snažení Husovo a celého hnutí s důsledností až bezohlednou, v něm husitská myšlenka uzrává opravdu v plod nejkrásnější. Zní to však téměř jako ironie, že Jednota Bratrská, která je toho všeho téměř ztělesněním, ač na zásadách Chelčického zbudována, svého vynikajícího místa v našem vývoji mohla se dodělati teprve tím, že se Chelčického odřekla…

Zprávy, které nás o Chelčickém došly, tomuto jeho významu nejsou úměrné. Bývá-li nazýván Petrem z Chelčic, a vidíme-li později, že tato vesnice u Vodňan vskutku bývala jeho bydlištěm, nelze přece zcela určitě, nýbrž jen s velikou pravděpodobností míti za to, že se zde také narodil, a také dobu jeho narození lze spíše dohadem než bezpečně klásti do posledního desetiletí 14. stol., nebo krátce předtím. Řadu určitějších zpráv zahajují jeho styky s Husem, které nejspíše lze vztahovati na pobyt v Praze, nikoli na nějaké nahodilé setkání v době Husova působení na venkově (po r. 1412). Byla to patrně kaple Betlémská, která Chelčického lákala do Prahy jako někdy Štítného Milíčův Jerusalem, poněvadž na universitě, neznaje dostatečně latiny, vzdělání hledati nemohl. Ale styky s Husem a jeho stoupenci staly se mu dostatečnou náhradou. Z rozprav s nimi čerpal poučení, od nich dostávalo se mu výpisů a překladů z knih latinských (zvláště také z Wyclifa), oni mu otevírali nový svět, nebo aspoň určovali směr myšlenkovému vývoji již dříve probuzenému. Chelčický byl novému opravnému směru získán úplně a s nadšením přijímal zejména přijímání pod obojí.

Než vedle shody záhy se měly objeviti také rozdíly. Další zprávy představují nám Chelčického v Praze již za poměrů změněných. Hnutí husitské krátce předtím prodělalo svou první krisi. Neutěšené poměry za posledních měsíců krále Václava IV., kdy král odvrátil se od strany husitské, dopouštěje její pronásledování a nutě ji hledati útulku „na horách“, táborových to shromážděních za účelem svobodného kázání a přijímání pod obojí svolávaných, a trapná nejistota, co přinese budoucnost, když po smrti Václavově po jeho dědictví vztahoval ruku král Zikmund, nepřítel „pravdy boží“, vzbudily blouznivou náladu, která, očekávajíc „skonání věku“ a zničení celého světa mimo pět vyvolených měst a mimo „hory“, doufala také v blouznivém vytržení v náhlý zázrak, jímž nepřátelé pravdy boží budou zničeni, aby Kristus, vrátě se v průvodu svatých s Husem v čele, mohl založiti novou tisíciletou říši — odtud jméno hnutí tohoto: chiliasmus, — v níž nebude pánů ani poddaných, nebude hříchu, nebude utrpení.

Bylo naším štěstím, že se nalezli prozíraví mužové, kteří dovedli účelně užíti této nálady, ač svým trpným vyčkáváním náhlého zázraku hrozila usnadniti cestu nepříteli, k zničení boží pravdy jižjiž se chystajícímu: nestačí vyčkávati zázraku, třeba připravovati cesty páně hubením a ničením jeho protivníků. Účelné využití blouznivého fanatismu ku včasné přípravě budoucího boje to bylo, které zachránilo v chystané vyhlazovací válce náš národ, vychovavši mu nadšené a proto nepřemožitelné boží bojovníky.

Obrat se ohlašuje již koncem r. 1419, když na mistry university Pražské byla vznesena otázka o dovolenosti války. Rozpačité dobré zdání mistrů nemohlo uspokojiti těch, kdo se chvěli obavami, aby hrozící nebezpečenství nezastihlo nepřipraven národ, jemuž plná zhouba připravována. Ale nechybělo ani těch, jimž se zdrželivé stanovisko mistrů zdálo přílišným, a byl to zejména Petr Chelčický, který brzo po onom dobrém zdání jednomu z jeho původců, M. Jakoubkovi ze Stříbra, když se s ním setkal v jeho bytě u kaple Betlemské, neváhal vytknouti jeho stanovisko. Chelčickému se ani tak omezená válka nezdála přípustnou, neboť bůh nikdy neodvolal svého přikázání: „Nezabiješ“…

Je to názor, který na první pohled téměř zaráží svou prostou důsledností a mravní výší. V tomto jednoduchém odůvodnění jest hluboké pochopení křesťanské lásky vysloveno plněji a pronikavěji, než by bylo lze vyjádřiti celou knihou. Ale prakticky stýká se s chiliasmem, třeba Chelčický blouzněním jeho nikdy zachvácen nebyl. A také se stanoviska národního sebezachování dějinný vývoj dal za pravdu těm, kdo se odhodlali užíti fanatismu ve prospěch celku. Čtvrt léta po slavném vítězství na Žižkově bylo možno oslavovati novou porážku Zikmundovu pod Vyšehradem (1. listopadu 1420). Ale i tenkrát do jásavých zvuků radosti rušivě zapadl hlas Chelčického. Krátce po bitvě setkal a utkal se znovu s Jakoubkem, s nímž se, když on znovu „vymlouval ty zabíječe“, úplně rozešel.

Hned poté asi opustil Prahu, která mu připravila takové zklamání. Mínění, že by se po té byl nějaký čas zdržoval v Písku, sotva jest správné, ač ovšem nepochybně z Chelčic častěji navštívil toto město. Stálť Chelčický po rozchodu s Jakoubkem, jakkoli to může překvapovati, Táborům nejblíže, sám vyznává, že jejich kněží měl raději nežli jiné, a častěji vzpomíná přízně, která ho s nimi spojovala. Ale bylo i mnoho toho, co Chelčického s nimi rozvádělo.

Byl to na prvém místě názor na válku, jenž mezi Tábory, třeba původně stanovisku Chelčického zásadně byli dosti blízcí, přece nejvíce se vyvinul směrem pro Chelčického nepřijatelným. V době, kdy válečné úspěchy vznítily obecné nadšení a vědomě se obraceje proti tomuto nadšení, vystupuje Chelčický zvláštním spisem O boji duchovním (asi z polovice r. 1421), vytýkaje potřebu tohoto, křesťanu jedině přípustného boje proti pokušení a hříchu na rozdíl od přeceňovaného, ač vlastně nedovoleného boje tělesného. Snad podnět k sepsání daly hádky o dovolenost války pro víru, které Chelčický, patrně hned po odchodu z Prahy, měl v Písku s některými kněžími táborskými. Chelčický v tomto spise opírá se nepochybně o spisy Štítného, Husovy i jiných, také zde asi vlivy Valdenské se přihlásily, ale již zde zaujímá stanovisko samostatné, a všecky zásady, které Chelčický potom po celý život hlásal, najdeme v podstatě již v tomto jeho prvním spise.

Než sporných otázek vynořilo se záhy více. Někdy v této době Chelčický zvláštním spisem vyložil své názory O církvi svaté.^{[red 1]} Přijímaje Husův výměr církve jakožto společnosti všech předurčených ku spasení, tedy výměr založený na Wyclifovi (a vlastně již na Augustinovi), Chelčický se jinak obrací proti Wyclifovu názoru o rozdělení církve na tři stavy: panský, kněžský a pracujícího lidu, kteréž i na Táboře došlo obliby. Jeden z kněží táborských, snad Markolt, seznámiv se s dílem Chelčického, vystoupil proti němu zvláštním sepsáním, vybízeje Chelčického, aby své názory určitěji vymezil. Tak vznikl (před r. 1425) spis O trojiem lidu,^{[red 2]} kde myšlenky dříve nadhozené rozvedeny soustavně. Chelčickému, kterého právě soucit s utištěnými a přesvědčení o rovnosti lidí tak pěkně karakterisuje, sama myšlenka, že obecný lid měl by býti určen, aby svojí prací udržoval oba stavy vyšší, byla nepřijatelna, a tento demokratický rys hlásí se významně i v této práci, třeba jinak přední pozornost obracela k stavu panskému a k zástupcům moci světské, aby odtud dospěla k ostře odmítavému vytčení poměru moci světské k církvi, mezi nimiž není nic společného.

Zásadní rozdíly tyto sice uvolňovaly přátelské spojení Chelčického s kněžími táborskými, samy o sobě však sotva by byly stačily k rozchodu úplnému. Zdá se, že právě v této době sporná otázka o platnosti výkonů hříšného kněze, pro niž se kněz Markolt dostal do sporu s M. Příbramem, podnítila, snad na popud Markoltův, Chelčického k úvaze O zlých kněžích, ač zde jen nesměle dotýká se problému, který ho (a nejen jeho) později tolik zajímal. Byla to otázka v náboženském našem hnutí nejdůležitější, otázka svátosti oltářní, která staré přátelství roztrhla docela.

Příboj nových a smělých myšlenek, který se rozproudil s uvolněním duchů, jak je husitství přinášelo, ani této otázky nemohl se nedotknouti. Kdežto Hus, odolav svůdné nauce Wyclifově, nikdy neopustil učení církevního a věřil s církví Římskou v transsubstanciaci (přepodstatnění), přijímaje, že po pronesení svátostní formule chleb a víno na oltáři mění se v pravé tělo a pravou krev Kristovu, Jakoubek a mnozí jiní, ba lze snad říci, aspoň na počátku, většina, přisvědčili mínění Wyclifovu, že sice způsoby chleba a vína se nemění, nýbrž zůstávají (remanentia panis, remanence), že však přes to Kristus je ve svátosti skutečně přítomen, jak se k tomuto mínění znal také Chelčický. Na Táboře však vývoj pokročil ještě dále. Záhy se zrodilo i učení zvané pikartským, které, popírajíc přítomnost Kristovu ve svátosti vůbec, mělo svátost za pouhé znamení přítomnosti Kristovy; a pouhému znamení tudíž nepřísluší žádná úcta, je modlou, motýlem.

V hrůze před tímto strašlivým „kacířstvím“ sešly se strany všecky, sám táborský biskup Mikuláš z Pelhřimova s M. Janem z Jičína obrátili se do Prahy se stížnostmi na hlasatele tohoto učení. Jeden z nich, výmluvný a smělý Moravan, Martin Húska čili Loquis, který mezitím dalším hloubáním v bibli dospěl k přesvědčení o nesprávnosti obřadu při podávání svátosti zachovávaného, chtěje ho nahraditi zvláštními hody lásky, byl donucen na Táboře odvolati (1421) a vypuzen z města.

Jako předtím jiní kněží táborští vyhledávali styků s Chelčickým, tak nyní i Húska obrátil se k němu na své bludné pouti. Ale u Chelčického nemohl dojíti porozumění. Setkání nebylo vlídné, leda by snad vypuzení Húskovo z Tábora bylo dovedlo vzbuditi v Chelčickém příznivé mínění o vlastním eucharistickém učení táborském, o němž v tu chvíli věděl velmi málo.

Byl to sám biskup táborský Mikuláš z Pelhřimova, který ho o tom měl poučiti. On to byl, který „počátek učinil v té přiezni“ a který se na Chelčického obrátil s dotazem, co slyší o jejich učení o svátosti. Přišel tenkrát — asi roku 1421 nebo 1422 — v průvodu kněze Lukáše do Vodňan a poslal pro Chelčického do jeho nedalekého sídla. „Na hrázi rybničné“ sedíce, měli onu památnou rozmluvu. Chelčický, jak sám přiznává, věděl o táborském učení v tu chvíli asi tolik, jako „co papež v Římě činí“. Znal je toliko z doslechu, ani jedni chválili, jiní haněli. Co však v rozmluvě se dověděl, to se mu „dobře líbilo“ a příznivý výsledek dal podnět setkáním dalším. K pozvání Biskupcovu Chelčický navštívil ho v Písku, snad častěji, při jednom setkání byl přítomen i kněz Václav Koranda, a dobrý dojem nezmizel. Chelčický, souhlase s tím, co slyšel, požádal Biskupce, aby mu své názory vyložil také písemně. Ale když se tak stalo, Chelčický, jemuž se mezitím dostalo i jiných spisů táborských od druhů Biskupovcových i jinak, shledal neshodu mezi tím, co zvěděl ústně a co nyní četl; i neopominul Biskupce na to upozorniti a podrážděná odpověď Biskupcova dala podnět prudkému vystoupení Chelčického. Jest to jeho Replika proti Mikulášovi Biskupci, která znamená konec bývalé shody.

Jestliže tento vášnivý spis téměř vyslovuje podezření, jakoby Táboři ve stycích s ním nebyli upřímní, jistě jim křivdí, jak to ostatně činí i jinde, ale do jisté míry lze připustiti i nedorozumění. Nebylo nahodilé, že Chelčický na začátku styků o táborském učení věděl tak málo, vždyť styky padají do doby, kdy učení toto teprve se vytvářelo. Pikarství, když se objevilo, také na Táboře vzbudilo zděšení: Pikarty se Táboři státi nechtěli a také se nikdy nestali. Ale mimo tuto zápornou stránku nedovedli proti novému učení postaviti hned pevnou soustavu svých vlastních názorů. Teprve něco později Jan Němec ze Žatce nalezl osvobozující formuli, jež, ihned došedši souhlasu Biskupcova a jiných bohoslovců táborských, zůstala jejich vyznáním navždy. Podle ní Kristus jest ve svátosti přítomen posvátně, duchovně, mocně a pravě. Není to tedy přítomnost skutečná, nýbrž jenom svátostní, obrazná. Táboři nechtěli se tím přiznati k pikartství, ale nebylo lze zapříti, že z tohoto názoru nutně vyplývalo také jiné stanovisko k úctě svátosti a že tím skutečná přítomnost Kristova opravdu byla popřena. A to pravé byl názor, s nímž se nemohl smířiti Chelčický. Snad i výroky některých pikartských horlivců utvrdily ho v přesvědčení o skrytém pikartství táborském, jež mu nedovolilo vlastní smysl učení táborského pochopiti a jež ovšem stačilo, aby je zamítl úplně, bez výhrad a navždy. Ještě po letech, mluvě o „pikartech pod kalichem“, míní tím kněží táborské.

Bylo patrno, že po „Replice“ někdejší přátelský poměr nemohl se vrátiti. Chelčický se tím rozešel se všemi, kterým stával blízko. Ale třebas opuštěn ode všech bývalých přátel, přece nestojí sám. Chelčický se nyní octnul tam, kam ho přivedl celý dějinný vývoj a kde vedle něho nebylo místa pro jiného.

Již za posledních styků s Tábory (ale také s Húskou) Chelčický nemluví jen on o sobě, nýbrž také o „našich“, o „některých z nás“ a p., a také to, že ode dávna býval vyhledáván, může ukazovati, že nebyl bez stoupenců. Vskutku také v Chelčicích shromáždila se kolem něho skupina lidí stejně smýšlejících, kteří, zklamáni neutěšenou přítomností, v jeho okolí a pod jeho vedením chtěli žíti pravým životem podle Písma. A Chelčický jejich nadějí nezklamal, jim jest věnována všecka jeho činnost další a z části snad i předcházející. Snad brzo po „Replice“, asi r. 1426 vznikla jeho Zpráva o svátostech, jež, odkazujíc při svátosti oltářní na starší práce (Repliku), poučuje o ostatních, pokud je uznává. Ale jistě pro tuto jeho družinu jest určeno nejobjemnější dílo Chelčického, jeho Postilla čili kniha výkladuov na čtenie nedělní celého roku, vzniklá někdy po r. 1434.

Jestliže veškerá činnost Chelčického vyvěrá, třeba se dostává dále, bezprostředně z domáčího hnutí, na tomto jeho díle jeví se to nejpatrněji. Účel a obsah spisu dán jest již jeho jménem, je to výklad evangelií nedělních, a jeho určení naznačuje Chelčický sám již v předmluvě, chtěje „nětco psáti o těch čteních k užitku těch, kteříž jsú poznali a milují pravdu“. Ještě významněji je to však vystiženo závěrem, v němž vytčeno, že to má býti návod „k pravému svěcenie neděle… a najviece proto, kdyžť se kázánie nedostane od věrných zprávcuov ústnieho“.

Nelze tu nevzpomenouti Štítného, jenž týmiž účely podnícen byl napsati dílo podobné. Ovšem u Chelčického vývoj již pokračuje; kdežto Štítný chce podati náhradu za nedostatek kázání, u Chelčického důraz tkví na slově „věrných strážců“. Postilla má milovníkům pravdy podati to, čeho jim nepodali věrní kněží, poněvadž jich nebylo. Ale účel je týž a Postilla se tím řadí do vývojové linie celého hnutí, také ona je výsledkem stejné nálady. Důraz položený na činnost kazatelskou, který probudil u laika štítného potřebu činnosti spisovatelské, když sám jako laik nemohl kázati, který se v plném vědomí objevuje v české literární činnosti Husově, uvědomělém pokračování v díle předchůdců, v Chelčickém, kterému arci předchozí vývoj poskytl uvolnění, dostupuje vrcholu. Ač laik, ujímá se péra, aby svým věrným nahradil, čeho neměli. A je to tím závažnější, poněvadž ani Chelčickému úřad kněžský nejeví se zbytečným, uznává jeho potřebu a odmítá neoprávněné vsahování do něho. Po stránce kazatelské arci rozpaků neměl, zde minulost, na niž navazuje, záhadu již rozřešila.

Ale k minulosti hlásí se Postilla také v provedení. Stejný účel, zvyk doby i úcta k velikému Mistru způsobily, že se Chelčický v tomto svém díle opírá, místy velmi vydatně, o Postillu Husovu. Ale jako ani úcta neučinila z Chelčického slepého obdivovatele Husova, tak i zde při vší závislosti na Husovi vedl si velmi samostatně. Není to ostatně jediný případ, kdy Chelčický, z minulosti vycházeje, dospívá dále. Jemu, který se i v jiných spisech opíral o díla Tomáše ze Štítného, pravděpodobně náleží nové zpracování jeho spisu, zvaného Řeči besední, jistě on to byl, který dříve nebo později nově zpracoval a rozšířil Husův spis Devět kusóv zlatých. S Postillou pak úzce souvisí podobně výklady, kdy sama látka vyžádala si zpracování obšírnějšího, jako Řeč na pašije sv. Jana, Řeč sv. Pavla o starém člověku. K nim později přistoupily (v době blíže neznámé) i výklady epištol sv. Jana, jimiž jsou drobnější práce O trestání srdce, O rozeznání duchuov pro blud, O poznáních Antikristových, jež se obsahem z části hlásí k novému myšlenkovému ovzduší.

Nebylo vždy možno omeziti se jen na úzký kruh nejbližších věrných. Nové problémy se vynořovaly, staré se vracely, stávajíce se v novém prostředí palčivějšími. A také jméno Chelčického, již dříve ne neznámé, stávajíc se známějším, přimnožovalo styků, když se na něho obraceli, kdo se ocitli v pochybnostech. Tak asi došlo k jeho korespondenci s dvěma kněžími, Mikulášem a Martinem (Lupáčem?), jež vybízel, sám nekněz, aby dbali pečlivě kázně ve svých obcích, a z nichž prvému po jeho přání poskytl i poučení o pravém pokání, dotýkaje se i palčivé otázky očistce.

Nebylo to snad po prvé, neboť otázka tato právě za dlouholetých sporů mezi Tábory a mistry Pražskými živě přetřásaná, po skončení války stala se naléhavou a spolu s otázkou dobrých kněží zaměstnávala zbožné mysli nejvíce. A snad Chelčický k tomu, aby se jimi zabýval veřejně, byl mimo jiné pohnut také svými styky s M. Janem z Rokycan.

Bohužel právě o nich lze pověděti nejméně určitého, ač by nás to zajímalo nejvíce, nelze jich ani časově bezpečně umístiti; snad nejlépe bylo by mysliti na léta třicátá, ale plné jistoty není. Není jí ani o začátcích těchto styků, ač je asi dalo osobní setkání obou mužů, při němž rozhovor se dotknul otázky, proč kněží tak málo prospívají lidu. Oba se shodli a Chelčický později, vzpomínaje přátelského setkání, obrátil se na Rokycanu zvláštním listem, lze snad — proti novějším pochybnostem — věřiti že podnes zachovaným. Ale konec těchto styků nebyl jiný, než bývalo dříve. Korespondenci, jež se odtud vyvinula, zakončuje prudká Replika proti Rokycanovi, v níž Chelčický, neshodnuv se s Rokycanou, ostře doráží na celý jeho směr, neostýchaje se dotýkati se ani jmen nejdražších, Husova, Jakoubkova, Matěje z Janova…

Ale otázky takto zvířené nepřestávaly na Chelčického doléhati. Vrací se k nim spisem O pravém a jistém a nejistém očistci, kteréhož tématu si již dříve zvláštním spisem byl všimnul, a obírá se jím znovu v traktátovém cyklu O šelmě a obrazu jejiem, který nás, zdá se, nedošel úplně a jehož částmi byly Řeč a zpráva o těle božím, přecházející v traktát O Antikristu, v němž pokračuje Řeč o základu zákonů lidských. Je-li datování těchto spisů ještě do let třicátých (ale ovšem až po Replice) správné, byly by nikoli závěrem, jak míněno dříve, nýbrž spíše přípravou k velikému dílu, které snad Chelčickému již při psaní Postilly tanulo na mysli, na něž se však teprve nyní odvážil. Je to Sieť viery psaná určitě v l. 1440 až 1443.

Základním tématem jest vypravování evangelia Lukášova o „zahrnutí ryb“, a Chelčický užívá této příležitosti, aby vyložil zásadní své mínění o zkažení církve, jež nastalo v době papeže Sylvestra, když císař Konstantin církev obohatil — Chelčický věřil, jako věřil celý středověk, v pravost velikolepého falsa, t. zv. donace Konstantinovy. Tenkrát to bylo, kdy „oba velryby“, císař a papež, vnikli do sítě víry pravé, potrhali ji a umožnili do ní vniknouti ostatním „rotám“ čili stavům, které v církvi vlastně vůbec nemají míti místa. A tak výklad rozšiřuje se Chelčickému v ostrou a bezohlednou kritiku církve a veškeré společnosti křesťanské, při čemž prudké odmítání všeho, co jest, ač by býti nemělo, dovoluje také ukázati, co býti má. Síť víry jest nejmohutnější projev spisovatelské individuality Chelčického, snad všecky názory, které v jiných svých spisech rozváděl, lze v podstatě nalézti také zde, ale zde také nejplněji vyniká jeho osobité stanovisko.

Již některé zevní známky potvrzují zde vnitřní příbuznost názorů Chelčického s učením Valdenských, jako se také zde ohlašují vlivy domácího hnutí náboženského. Ale právě zde také jeho nezávislost, jeho dar oprošťovati se od vlivů, jimž dal na sebe působiti, jeho schopnost mysliti samostatně objevuje se nejvýznamněji, právě zde poznáváme Petra Chelčického nejplněji.

Když se kolem Chelčického a s jeho vědomím seskupovala ona společnost lidí stejně smýšlejících a stejnými touhami vedených, nebylo jejich úmyslem zakládati novou církev. Toho by snad Chelčický, i kdyby byl chtěl, nebyl dovedl. V jeho duchu je více odmítavého než tvořivého, více kritického než organisačního. Než zakládati novou církev netoliko nebylo dovoleno, nýbrž nebylo toho ani třeba. Církev, již Kristus založil, sama dokonalá a spasení lidské zaručující, postačí úplně i v nynější době, jen jest třeba vrátiti se k tomu způsobu, v jakém ji Kristus založil a v jakém prvotně opravdu žila. Chelčický uznává bez výhrad pravou církev Kristovu, v níž po vzoru Husově (a Wyclifově) spatřuje společnost lidí k spasení předurčených (predestinovaných). Myšlenka predestinace, která je ústřední myšlenkou nauky Husovy, u Chelčického nevystupuje v této váze, nicméně ani jemu základem lidského spasení nepřestává býti milost boží a vykupitelské dílo Kristovo. Jestliže Chelčický vedle toho připouští a žádá také vlastní činnosti jednotlivcovy, jestliže tedy uznává potřebu a záslužnost dobrých skutků, nelze toho u středověkého člověka, jakým byl, nechápati, nejen proto, že skutky ty jsou jen následováním života Kristova, ale hlavně proto, že tím právě připíná se k předcházejícímu vývoji domácímu, jenž, k obnově mravního života všecko své úsilí obrátiv, nemohl se tohoto svého základního požadavku vzdáti. Stejně pak dědictvím minulosti zůstává oddaná úcta ke kalichu a názor na bibli.

Základem učení Chelčického je věta, že jediným pramenem víry jest vůle boží zjevená v Písmě svatém, kteréž se tudíž stává životní normou. Co v Písmě obsaženo není, třeba samo o sobě nebylo špatné, není přípustné. Písmem je tedy také vykázána správná cesta životem nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro společnost. Prvotní církev tímto směrem také opravdu kráčela, ale jen do časů papeže Sylvestra a císaře Konstantina, kdy obdarováním císařovým byla zkažena. Vliv Valdenský, který se tu hlásí vírou, že tenkrát žil Petr Valdus, objevuje se zvláště v názorech na stát a jeho poměr k církvi, jímž se Chelčický tak ostře liší od Husa a jiných svých učitelů.

Nejvýmluvnějším svědectvím, že císařovým darováním byla Římská církev úplně zkažena, je Chelčickému její současné smíření se státem, s nímž vůbec nemůže býti smíru. Jeť stát instituce veskrze zlá, na násilí zbudovaná a tudíž zavržitelná. Chelčickému sám pojem ‚křesťanský stát‘ jeví se absurdním. Stát býval kdysi nutným zlem v dobách pohanských, aby chránil lidstvo před násilím, ve světě křesťanském není ho třeba, třebas někdy sloužil církvi. I to bývá obyčejně k účelům špatným. Jeho zlá stránka jeví se i tím, že nutí křesťana k mnohým věcem neužitečným, ba přímo škodlivým.

A proto také poměr křesťana ke státu nemůže býti než naprosto odmítavý. Křesťan se sice nesmí proti státu vzepříti mocí, poněvadž každé násilí je od boha zakázáno, má tedy povinnosti, které mu stát ukládá, trpělivě konati, ale jen pokud jimi nehřeší. Tak smí platiti daně, konati roboty; ty jsou sice rovněž neodůvodněny, ale poslušnost není tu ještě překročením zákona božího. Ale nikdy se křesťan nesmí účastniti války, zákonem božím naprosto zakázané.

Pravý křesťan nemůže býti králem, ale nemůže ani zastávati úřadu, při nichž by mohl sloužiti násilí, nemůže se věnovati obchodu, při němž hrozí podobné nebezpečenství. Křesťanu vůbec není dovoleno jinak než prací výživy si dobývati, a to jen takovou, při níž nehřeší. Demokratický rys zásad Chelčického se zde přihlašuje velmi rozhodně, ale rovnost spočívá vlastně na negaci. Všecky jiná stavy, zvláště také třídy městské, jsou ony ‚roty‘, které vnikly do síti víry, když ji císař a papež potrhali. Ale s rotami, jimž stát otevřel cestu, vnikly také roty, jež přivedla církev, roty mnišské, farářské a jiné stupně hierarchické, které Chelčický, dovršuje v tom starší vývoj domácí, vesměs zamítá, ač ovšem jinak kněžství uznává za potřebné. Ale i tu je obtíž.

Pravý křesťan nemůže míti nic společného se státem, nemůže žíti ve shodě se zkaženou církví, a tak mu zbývá jen jediná cesta: vstoupiti ve šlépěje Kristovy. Tato cesta vede bezpečně k cíli, ale není snadno nalézti ji, poněvadž není vůdců, není dobrých kněží. Nedostatek ten, jenž se cítil obecně, pro Chelčického byl tím palčivější, poněvadž jeho požadavky nebyly nízké. Také jeho znepokojovala otázka, zda zlý kněz posvěcuje, a třeba se neodvážil, snad po starších vzorech, popříti ji úplně, kam se klonil, prozrazuje jeho rozhodnutí raději nevyhledávati kněží zlých. Ale zlým je možno stati se i způsobem, jímž kdo úřadu kněžského došel. Chelčickému nejlépe by bylo vyhovovalo, aby obec sama volila si kněží, vybírajíc arci kněží řádné. Ale provésti to v praxi se neodhodlal, jako vůbec jeho úsilí spokojuje se úlohou spíše pasivní, nechtějíc se státi revolucí. Z jeho úst slyšíme sice tvrzení, celou jeho životní praxí prováděné, že v nedostatku dobrých kněží i laik může a má poučovati své bližní. Ale to arci nemůže býti náhradou za kněžství, neboť laik nemůže přisluhovati svátostmi.

Zásady tyto, jak zde stručně shrnuty, nejsou ovšem veskrze původní a bylo aspoň místy poukázáno na jejich souvislost s minulostí nebo cizími vlivy. Bylo by možno učiniti tak snad ještě častěji. Ale ani tím nebylo by popřeno, že tak jak jsou, byly přes cizí z části původ majetkem Chelčického, jenž si je dovedl nejen osvojiti, nýbrž i domysliti a svérázně zpracovati. V tehdejší české společnosti Chelčický zaujímá místo samostatné, ač z domácího hnutí vyšel a v jistém směru je dovršuje, přece zase některými zásadami, které vlastně znamenají popření všeho vývoje, staví se mimo ně. Všem stranám husitským stával blízko, ale se všemi se rozešel, k žádné nenáležel, maje námitky proti všem. A proto tím více jest litovati, že nás nedošel (mimo jediný citát nezcela spolehlivý) jeho spis O rotách českých, kritika českých náboženských stran. — Lze však pochopiti, proč se s ostatními stranami rozejíti musil. Křesťanská společnost, jak si ji Chelčický představuje, jest vlastně, poněvadž Chelčický stát odmítá a v opravu církve, již má za zkaženou, nevěří, nepatrná skupina lidí trpících a trpných, žijících mimo svět a jeho nedbajících. Ale nelze zapříti, že ideálu mravního života tato společnost blíží se nejvíce, lze pochopiti, že v rozechvělé době zásady tyto dovedly lákati.

A nelze snad ani říci, že by Chelčický o to byl stál, třeba by snad nebyl bránil. Jestliže jeho zásady vtělily se v jednotu Bratrskou, která je jistě nejušlechtilejším plodem na stromě husitství, zásluha o to nenáleží jenom jemu, jako spíše tomu jeho protivníku, jenž neváhal na knihy Chelčického, třeba v nich ostře byl napadán, upozorniti ty, kdo hledali pravou cestu životem — Rokycanovi. Ale to bylo věcí dlouhého vývoje, kterého se Chelčický sotva již dožil, zemřev asi někdy v letech padesátých.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Text O cierkvi svaté je ve Wikizdrojích dostupný.
2. Text O trojiem lidu je ve Wikizdrojích dostupný.