Pestré květy/Předpovídání povětrnosti a pranostyky selské
| Pestré květy František Vladimír Vykoukal | ||
| Z historie našich kalendářů | Předpovídání povětrnosti a pranostyky selské | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Předpovídání povětrnosti a pranostyky selské |
| Autor: | František Vladimír Vykoukal |
| Zdroj: | VYKOUKAL, František Vladimír. Pestré květy. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 83–109. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Těší-li se městské děti v létě na nedělní vycházku, touží zajisté upřímně po tom, aby „bylo hezky“. Rády by také nějak vypátraly, jaké bude počasí. Ale v té věci jest těžko si raditi. Z důležitějších příčin pátrá po počasí venkovan. Záležíť na přízni měnivé pohody nezřídka zdar nebo nezdar vší lopotné práce jeho; jediný příval dovede zničiti celoroční naději jeho, jediný déšť v pravý čas zachraňuje někdy veškeru úrodu. Ačkoli pak celou důvěru svou skládá na Boha, jenž déšť dává na spravedlivé i nespravedlivé, přece snaží se vypozorovati v přírodě pravidla, kterými by se řídil při svých pracích. Pozorování to není nezajímavo. Zajděme si tedy mezi náš lid a dotažme se ho, z jakých věcí a úkazů soudí, „jak bude“, jaké bude počasí.
V určování povětrnosti pomáhá našemu venkovanu znamenitě jeho hluboký cit pro přírodu, s níž žije v úzkém, říkajíc důvěrném svazku. Tento cit umožnil jeho bohaté zkušenosti v tomto oboru; zbystřilť jeho vnímavost a otevřel zvláště jeho zrak i pro takové úkazy, které by jinému člověku zcela unikly. Zkušenosti ty, s pokolení na pokolení přecházejíce, rozhojňovaly se novými přídatky, tvoříce jakýsi zákonník hospodářský, v jehož správnost bývalo obecně věřeno.
Jest přirozeno, že v tomto zákonníku nalezneme pravidla, hodící se jen pro určitý kraj, i věty, platící pro kraje všechny. Poloha místa a povaha půdy mají v té příčině slovo rozhodující. Kromě toho shledáme, že ze zmíněných pravidel přemnohá jsou založena na pozorování do jisté míry fysikálním a na pravidelných následcích zjevů přírodních, ale že jest mezi nimi také nejedna prostá pověra téhož rázu, jakým se vyznačují lidové pověry vůbec.
Ale přistupme k věci a vytkněme si určitý příklad. Za suchého léta míváme hojnou příležitost přesvědčiti se, jak dovede všechny mysli zabývati otázka, přijde-li déšť. Vizme tedy, z jakých úkazů naši venkované soudí, mohou-li deště čekati čili nic. Soudí tak i tehdy, kdy si ho žádostivě přejí, kdy jejich osení prahne po vydatné vláze, i tehdy, když se ho obávají, strachujíce se na př., že nesklidí obilí za sucha, nebo že nebudou moci v pravý čas vykonati jisté práce polní.
Déšť zvěstuje především řada zjevů ve vesmíru. Nejobyčejnějším prorokem deště na příští den jest měsíc, má-li „věnec“, t. j. je-li otočen bělavým kruhem páry. Čím větší a hustší je tento „věnec“, tím jistší a vydatnější bude déšť. Ukáží-li se na obloze „beránky“ nebo „rybičky“, drobné, bělavé mráčky jako po kousku k sobě nahrabané, přijde druhého dne déšť.[1] — Zapadá-li slunce za mrak, jest to rovněž znamením nedalekého deště. Říkávají tomu, že se slunce utopilo. O blízkém dešti hádá se, ovšem bezpodstatně, „táhne-li slunce vodu“, což se stává, zakryje-li nízký mrak slunce, jehož paprsky pak, padajíce šikmo přes jeho okraje, způsobují dlouhé, jako svazčité pruhy světelné. Také východ slunce bývá pozorován. Známo je pravidlo: „Východ hoří, západ hasí“ ; objeví-li se při východu slunce silné červánky, dostaví se k večeru déšť. Neobyčejná velikost a zardělost slunečního kotouče při východu a západu také bývá pokládána za předzvěsť deště. Znamením deště jest též, zapadá-li slunce zlatě. Také po větru, který se dostaví o polednách, a po mlze, která se ukáže na západě, čekají venkované deště.
Sem také můžeme čítati znamení z ovzduší. Tak jsou zvěstovatelem deště neobyčejně husté, mlze podobné páry nad lesy nebo nad krajinou vůbec za dne stojící, zvláště pak ranní mlha, která nepadla k zemi, nýbrž vystoupila, ale naopak také příliš jasný vzduch, dovolující dalekou vyhlídku. Šumavští výletníci vzpomenou si při tom, jakou nepohodu jim věštívá na př. jasný pohled na Alpy. Podobně na Českobrodsku, vídají-li s tamních návrší (na př. od Lipan) zřetelně Ještěd, Milešovku nebo Krkonoše, tuší z toho nedaleký déšť. Totéž zvěstuje, je-li na př. někde ze vzdálených věží jasně slyšeti zvony nebo bití hodin a ze vzdálené dráhy hučení a pískání vlaku.
Nejde-li kouř hbitě z komína, nýbrž sráží-li se dolů, plazí se po střeše a jde k zemi, jest to znamením, že bude pršet. Stará Pranostika sedlská, ač v ní není řeči o tlaku vzduchu a jeho účincích, předpovídá z téhož úkazu stejně:
„Když nechce dejm z domu jíti,
jistá prská můž’ přijíti.“
Pranostyka tato, „knížka o povětří a zprávě, kterak spůsobnost času přes celý rok předzvěděti a poznati se může“, obsahuje jednak hospodářská pravidla lidová, jednak hádání a předpovědi starých hvězdářů. Byla u nás od počátku 17. stol. (na př. 1612 u Mik. Pštrosa v Praze) na různých místech několikrát o nezměněném textu vydána a těšila se u lidu selského nemalé oblibě. Ještě dnes lze tu a tam nalézti venkovského starocha, který vetchou knížku tuto chová jako drahý poklad a sousedům nejednou ji cituje s plnou důvěrou k jejímu obsahu.
S jakostí vzduchu, nasyceného parami, souvisí také předpovídání deště, na př. z vlhnutí soli, pocení se kamení a p. Vlhnutí soli uvádí zmíněná Pranostyka spolu s jinými znameními:
„Když potok ne všecken plyne,
dívka u vřetena dříme,
sůl zvlhne, ostrost potratí,
jistou naději měj k dešti.“
Ba snad dají se sem také zařaditi prorocké vzdechy nešťastníků, kteří jsou obdařeni suchým loupáním, pakostnicí, hostcem anebo nevinnějšími kuřími oky neb oznobeninou. Ozve-li se některý z těchto nezvaných hostů, tvrdí majetník jeho svatosvatě, že se dostaví mokré počasí.
Vydatnou studnicí, ze které lze čerpati domněnky o nastávajícím dešti, jest také říše živočišná. Když holubi po ránu vyletují na hřeben střechy a oštipují se, přijde déšť. Totéž se předpovídá, lítají-li vlaštovky nízko u země nebo nad samou vodou, kokrhá-li kohout za dne, sedají-li slepice na plot, vylézají-li pavouci ze svých skrýší, vylézají-li mravenci z mravenišť a lezou-li řadou přes pěšinu, kuňkají-li žáby z rána neobyčejně hlučně, že je lze z bažin daleko slyšeti, ozývá-li se zelená rosnička večer v zahradě se stromu, vylezají-li dešťovky ze země. K vlaštovkám vztahuje se pravidlo Pranostyky: „Jest sice pravda jistá, lidé se tomu smějí, když vlaštovice nad vodou často se vznášejí, stonují, vodu křídloma tepouce, déšť, mokrost přijde, brzy začne.“ — Tamtéž nalezneme o žábách:
„Když ráno žáby zvučně křehtají,
rychlý déšť, přívaly znamenají.“
O husách a kachnách se věří, že tuší déšť, koupají-li se v hejnech, s patrnou rozkoší ve vodě se máchajíce. Zvláště bývá pokládáno za jisté znamení deště, tepou-li husy křídly a vedou-li si vůbec na suché zemi tak, jakoby byly na vodě. Pranostyka zabírá do toho pravidla vodní ptactvo vůbec:
„Když husy, volavky a kačice
drží spolu, koupajíce se,
i jiní vodní ptáci chvíle té,
počasí znamená jistě vlhké.“
Všude snad naši venkované předpovídají déšť, vidí-li, že „se pes pase“, že žere trávu. Totéž čteme již v Pranostyce sedlské, arci s několika dodatky:
„Když pes v břiše, v střevách má kroucení,
trávu jí, vyje, strojí skučení,
řídko toho bývá chyba,
že potom déšť přicházívá.“
(Netřeba připomínati, že jest to domněnka lichá. Pes kouše trávu, má-li tasemnici.)
Také jiní živočichové bývají předmětem, z kterého se hádá o dešti. Déšť přijde, když ježek u svého brlohu díry zacpává; když krtkové více ryjí a více hromádek vyhazují než obyčejně; když ryby v řece nebo v rybníce nad vodou se vymrskují a tak vysoko plovou, že je lze pohodlně viděti; když se holubi později, než mají ve zvyku, vracejí domů; když se ovce nechtějí hnouti s pastvy a po cestě ještě se zastavují a trávu ukusují.
Kukačka neozývá se z jara v lesích vždy stejným způsobem. Často volá: „kuku! kuku!“ a to předpovídá pěkné počasí; někdy však volá: „patoky! patoky!“ a toto volání její zvěstuje příchod deště.
Z říše rostlinné bývá toliko vonné kvítí jakýmsi prorokem povětrnosti. Voní-li kvítí neobyčejně silně a z daleka, čekej v brzku deště, po případě bouřky.
Z jiných věcí známých, ze kterých se hádává o změně počasí, mohli bychom uvésti na př. bublinky na kávě, vznikající po vhození cukru. Drží-li se uprostřed nádoby, znamenají prý hezké počasí, spěchají-li ke krajům, bude deštivo. Ale takto předpovídají, jak se mi zdá, spíše městská družstva kávových paniček, než lid selský.
Dalo-li se již do deště, hádají venkované, bude-li déšť trvalý či krátký. Správně pochopují, že vítr, který déšť přinesl, má v tom hlavní slovo. V Čechách středních obecně se věří, že s východním větrem u nás zřídka přijde déšť, ale přijde-li, že trvá dlouho. Jinak bývá tu zvláště důležito, je-li krajina lesnatá, je-li otevřená, či brání-li vrchy dešťonosným větrům přístup do krajiny. Tak na př. na Hatích a v Chaloupkách na Únhošťsku správně rozpoznali, že lesnatý Velký vrch nedopouští, aby u nich řádně pršelo, přichází-li déšť s větrem jihovýchodním. Za to si tam v té příčině libují vítr severozápadní nebo severní.
K dešti rannímu není na venkově valné důvěry; netrváť dlouho. „Ranní déšt, ženský pláč a psí kulhání nemívá dlouhého trvání,“ srýmoval již jakýsi starý pozorovatel. Devátá hodina ranní prý rozhoduje, potrvá-li déšť, či bude-li pěkně. Přestane-li v ten čas pršet, možno čekati, že se na ostatek dne obloha vyjasní. Začalo-li pršet, a slepice se neschovávají, hádá se, že bude déšť stálejší.
Méně pravidel mají naši venkované o počasí pěkném. Předpovídání v tomto směru děje se jednoduše na základě opaku pravidel předešlých. Jde-li na př. kouř z komínů rovně vzhůru, létají-li vlaštovky za hmyzem vysoko v povětří, není-li slyšeti vzdáleného zvonění a p., čeká se, že bude pěkně. Ale i kromě toho lze uvésti některá znamení, výhradně této otázky se týkající. Takovým znamením jsou: včelky, když odletují daleko od úlův a pozdě se vracejí domů; rosa, která dlouho zůstane ležeti, nebo která se ukazuje v drobounkých krůpějích na listí a lupení; ranní mlha, která záhy spadne jako drobný deštík; dešťovky, které hustěji vytlačují své kupky hlíny na zemi; duha, která se ukáže po dešti; jetel anebo jiné polní byliny, rozkládají-li listí, aby stálo široce otevřeno.
Po silné a studené rose přicházívá parný den, který se kromě toho dostavuje také po ranních červáncích plavých.
Ukáží-li se červánky při západu slunce, nastane druhého dne vítr tím prudší, čím větší byly červánky. O neklamnosti tohoto úkazu jsou také měšťáci ze zkušenosti přesvědčeni, a meteorologie jim přisvědčuje zplna. Také hvězdy zvěstují vítr, svítí-li nad obyčej silně a jasně. O tom učí Pranostyka: „Hvězdy když v noci velmi třpytějí, na zejtří studený vítr vydají.“ Že v zimě náhlá obleva přinášívá sníh, pozorováno bylo také již za stara. V Pranostyce čteme o tom:
„Když studenost časem zimním změkne,
hned sněhu očekávej jistotně;
jsou-li při tom oblakové kalní,
z toho přichází deště pršení.“
Naši venkované však mají také četná pravidla, dle kterých soudí napřed o rázu povětrnosti buď celého roku, buď jednotlivých, tu kratších, tu delších částí jeho, o úrodě a neúrodě, zdaru jednotlivých bylin a p.
Všude u nás je rozšířena pranostyka, dle které dnové vánoční určují počasí příštího roku. Počasím jednotlivých dní, vánočním hodem božím počínajíc, řídí se počasí jednotlivých měsíců budoucích. Jak je o vánoční hod boží, tak bude v lednu, jak na sv. Štěpána, tak v únoru atd. Nejvíce hledí se při tom na Nový rok, kterým se řídí srpen — čas žní. Vysvítí-li v ten den slunce alespoň tolik, co by vozka bičem práskl, je vyhráno; srpen bude jasný a žně pohodlné. Místy však se vyskytá také domněnka, že srpnová povětrnost řídí se únorovou, jako červencová lednovou, zkrátka, že se povětrnost první polovice roku v celku opakuje v polovici druhé. — Také noc novoroční není pro hospodáře bez významu: je-li jasná a tichá, zvěstuje úrodný rok.
Způsob, jak hádati za vánočních dnů o počasí příštího roku, zevrubně a s patrnou rozvláčností vypisuje Pranostyka sedlská, která dí:
„Slyš dále starých mudrců umění.
Jak počasí znáti máš změnění,
v dolejších znameních, pravím tobě,
mnoho zakládali staří sobě,
z nichž to chtěli gruntovně srozuměti,
jak počasí toho roku má býti;
protož dvanácti dnů v tom šetřili,
po vánocech pilnost na ně měli.
Jaké počasí který den bylo,
takové potomně býti mělo
v měsíci k tomu dni náležitém,
cožť teď pořád světle oznamujem.
Dni vánočnímu leden oddaný,
druhému dni únor jest přičtený,
třetímu březen, čtvrtému duben,
pátému máj, jenž jasný den;
červen přičítají dni šestému,
přidávej červenec sedmému.
Osmý den srpen sobě míti chce,
devátý od září jíti nechce;
desátý říjen vždy osobuje,
listopad jedenáctý spravuje.
Dvanáctý poslední jest prosinec,
ten počasí roku činí konec.“
Za našich časů bývá bedlivě pozorována noc vánoční. Po všech krajích českých platí zejména pravidlo: „Tmavé vánoce — světlé stodoly“ a „světlé vánoce — tmavé stodoly“. Je-li v noc vánoční jasno, svítí-li měsíc, očekává se úrodný rok, a stodoly se naplní; je-li tma, bude neúroda, a stodoly budou prázdny. — Také se říkává: „Zelené vánoce — bílá velkonoc“ — není-li sněhu o vánocích, bude o velkonocích. — Ostatně ani štědrý den sám není v této příčině bez významu. Věje-li v ten den vítr, doufá hospodář, že bude obilí dobře platit, a je-li na stromích mnoho jíní, naděje se, že se urodí hojně ovoce. Večer hádá také, který měsíc bude suchý a který vlhký, ze soli, již vložil do 12 slupek cibulových, znamenajících 12 měsíců. V kolikáté slupce sůl roztaje, tolikátý měsíc bude mokrý, kde sůl zůstane, ten měsíc bude suchý. O úrodě pšenice a žita, po případě o snětivosti jejich dovídá se z kousku vánočky a chleba, který toho večera připevnil k noži a zatknul do trámu. A tak i hospodyni jest vánoční noc vítanou dobou věštebnou v různých věcech, týkajících se domácího hospodářství.
Neméně horlivě, ano mnohem důkladněji pozorovali vánoční noc i časy následující staří pranostykáři. Všímali si i jednotlivých oddílů této noci a stanovili pevná pravidla, „kterak způsob a počasí celého roku na vánoce má poznán býti“. O večeru vánočním se praví v Pranostyce sedlské:
„Bude-li večer vánoční v noci jasno,
bez větrů, deště, nebuď tě tejno,
že ten rok bude vína a ovoce dosti,
což přijmouti sluší s vděčností.
Bude-li mokrý, častý s deštěm, větrný,
na obilí, na víno bude neplodný.“
Z větrů jediný severní v ten čas je příhodný:
„Jestli vítr z strany světa půlnoční,
raduj se, rok bude plenný a ourodný.“
Z ostatních větrů předpovídá Pranostyka všelijaké podivné věci, nemoc králů a knížat, mor dobytka atd. Objevuje se tu vedle domněnek lidových rozbujnělé „umění“ hadačů z hvězd, známé zvláště z kalendářů středověkých, provázených z pravidla „pranostykami hvězdářskými“.
Dále bývala pozorována půlnoc vánoční, východ slunce na boží hod a úhrnný ráz celého dne tohoto, v němž spatřován obraz roku budoucího. Naše Pranostyka vykládá o tom opět ze široka:
„Staří pilnost snažnou při tom měli,
když půlnoci vánoční šetřili.
V tichém povětří silný vítr míti,
o tom čeládce své rozprávěti,
že ten rok ourody oznamuje,
za jisté drželi, že se tak děje.
Bude-li větrno v dni vánoční,
stromové v ovoci budou nosní.
Vychází-li slunce ráno veselé,
že hojnost vína bude, věz cele.
V první den jestli nestálé povětří,
všecky měsíce k tomu patří;
pakli ten celý den bude jasný,
oznamuje ten rok ve všem šťastný.“
Také další noci vánoční, do počtu dvanácti, vzbuzovaly pozornost, a bylo hleděno zvláště k tomu, jsou-li větrny, či klidny. Předpovědi z toho dávané nebývají nezajímavy, obsahujíce po způsobu starých kalendářů pěkné rady čtenářům. A ty právě bývají výborny. Tak předpovídá Pranostyka z větru, který by vál v druhou noc vánoční:
„Rok ten vína dosti bude nedostatek,
protož vodu pívej na ostatek;
hlavy nestlučeš, měšce nevyprázdníš,
když tak uděláš, učiníš dobře, zvíš.“
Značný význam býval, rozumí se, beze vší podstatné příčiny, připisován také tomu, na který den připadl vánoční hod boží. Zcela jiné vyhlídky otevíraly se do očekávaného roku, připadl-li svátek ten na neděli, než připadl-li na pondělí, úterý atd. Uvedeme alespoň jeden příklad ledabylého předpovídání toho, jež Pranostyka kostrbatě rýmuje:
„Bude-li v pondělí boží narození,
čas zimní ne teplý bude, ne studený,
ale prostřední počasí povolné,
podletí mírné, léto bude větrné.
Bouřliví větrové roku toho přijdou,
mnohým zemím škodu nemalou přivedou.
Podzim dobrý, přinese s sebou vína mnoho,
však při medu včelaři neuzří toho;
nebo včely mříti budou i dobytek,
tak medu a mléka budou mít špatný užitek.“
Pranostyka přihlíží v těchto předpovědech nejprve k větrům, pak ku počasí, k úrodě rostlinstva, zdaru nebo nezdaru živočišstva, nemocem lidí, ano i k válkám a pokoji národů. Tedy zase pestrá směs, jaká je známa z tehdejších kalendářů, jejichž skladateli bývali mistři vysokých učení.
Čas vánoční zavírá se svátkem Tříkrálovým. Je-li na večer toho dne mnoho hvězdiček na obloze, urodí prý se mnoho bramborů.
Kromě času vánočního je značná řada dní neb období v roce, jejichž počasí od venkovanů bedlivě bývá pozorováno z té příčiny, aby dle něho byly činěny předpovědi povětrnostní a hospodářské. Těch si nyní povšimneme, berouce se při tom přirozeným pořadem měsíců.
Z měsíce ledna připadá nám tu na mysl známé pořekadlo: Když roste den, roste zima, t. j. s přibýváním dne přibývá také zimy. — Ve staré Pranostyce nalézáme z ledna den sv. Vincence (22. ledna): „Na den sv. Vincence blesk slunečný znamená rok ve víně býti hojný.“ — Ještě v novějších časích všímávali si dne 25. ledna — obrácení sv. Pavla. Erben[2] uvádí říkadlo: „Bude-li na den obrácení sv. Pavla vítr vát, budou toho roku na vojnu brát“ — a zaznamenává také pověru, že, odkud toho dne vítr věje, odtud přijdou kupci na obilí. Naše Pranostyka vykládá o témže dni zevrubněji:
„Když slunce na svatého Pavla jest jasné,
skrze to znamenej léto ourodné.
Pakli sníh nebo déšť bude pršeti,
prostřední rok ve všem budem míti;
jestli pak vítr bude váti,
budou na vojnu volati.“
Více dní věštných má měsíc únor. Sem připadají zvláště hromnice, často jmenované v pověrách a pořekadlech hospodářských. Patří sem hned známé tvrzení, že na hromnice musí skřivánek vrznout, kdyby měl zmrznout, a na sv. Blažeje (3. února), že se má napit z koleje; nestane-li se to, nebude úrodný rok. Je-li na hromnice silný mráz, bude po nich mrazů ještě 50 (v mírnějších krajích čítají jen 40), nemrzne-li však, bude mrazů bez počtu. Obrazně vyjadřuje se tato domněnka takto: Je-li na hromnice veliký mráz, trhá medvěd boudu, nebudeť jí už potřebovati; je-li vlažno, staví si boudu znova a opravuje si jí. — Sněhu čekají venkované po hromnicích tolik, kolik ho bylo před hromnicemi. Na Chrudimsku se domnívají, je-li na hromnice pěkně, že se zvede kulaté obilí, na Berounsku, že bude úrodný rok, svítí-li v ten den slunce alespoň chvilku. Na Domažlicku naopak předpovídají úrodný rok, napadne-li v ten den alespoň špetka sněhu. Jde-li na hromnice voda kolejí, má sedlák schovati ječmen; jestiť to znamením, že se toho roku neurodí. Jinak bude ječmene dostatek.
Do února spadává konec masopustu, který se nikde na venkově neobejde bez hojných šišek a koblih. Tyto se dostaly i do pravidel hospodářských. Říká se: masopustní šišky na blátě, velkonoční vejce za kamny, t. j. mírné, deštivé počasí na konec masopustu zvěstuje mrazivé velkonoce. V Pošumaví věří, že nastane záhy setí, svítí-li slunce v neděli masopustní; svítí-li v úterý, bude setí pozdě, svítí-li v pondělí, bude asi v prostřední, přiměřený čas. — Na Boleslavsku hospodáři tvrdí, že bude o senoseči takové počasí, jaké bylo v masopustní neděli; jak je v pondělí, tak prý bude o žních žitných, jak v úterý masopustní, tak bude o žních pšeničních. Pranostyka učí o úterku masopustním: „Jak mnoho slunce svítí dne toho, tolikéž svítiti má času postního. Vychází-li slunce v masopustní dni, dobře se zdaří osení ranní.“
Fouká-li na popelečnou středu silný severní vítr, je to dobré znamení, bude úrodný rok. Není-li v ten den vítr, přijde jistě v dubnu a škodí pak stromoví a zvláště vinné révě.
Sv. Matěj (24. února), jak obecně známo, „seká ledy“, přivádí oblevu, tak že „na svatého Matěje skřivan pije z koleje“. Nepanoval-li však mráz toho dne, platí pravidlo jiné: Co nenajde Matějova pila, najde Josefova širočina, bude pak mrznouti ještě o sv. Josefu. — Je-li na sv. Matěje větrno, čeká se, že bude mnoho ovoce. (S tím souvisí obyčej, že děti přivolávají v ten den záhy z rána zvláštními říkadly požehnání na stromy v zahradách.) Na Strakonicku zvídají hospodáři v ten den, kdy mají síti. Zasijí do nějakého korýtka zrní, a to do jednoho ráno, do druhého v poledne, do třetího večer. Sejde-li nejlépe zrní, které zasili ráno, bude radno síti záhy z jara, taková setba zdaří se nejlépe. Sejde-li nejlépe setba polední, jest dobře síti později; sejde-li nejpěkněji jař večer zasetá, zdaří se též na poli setba pozdní.[3] Z Pranostyky vybíráme k tomu dni tvrzení: „Jaký mráz bude u večer a v noci na sv. Matěje, takový bude 40 dní pořád.“
V březnu nezřídka bývají mlhy, a těch si naši venkované bedlivě všímají. Po každé březnové mlze za sto dní prý pršívá. Jsou-li tedy v březnu mlhy často, čeká se vlhký, deštivý rok. Zejména pak udávají tyto mlhy ráz počasí červnového: kolik mlhy v březnu, tolik lijáků v červnu. Stejně učí též Pranostyka sedlská, přidávajíc nad to i jiné pozorování:
„Měsíce března kolikrát mlha bude,
tolik dešťů v roce jistě přijde.
Kolik ros v březnu spadává,
tolik mrazů k velikonoci bývá.“
Je-li v den sv. Longina (15. března) vítr, urodí se ovoce hojně, je-li ticho, bude ovoce poskrovnu. — Mráz na sv. Gertrudu (17. března) zvěstuje, že přijde mrazů ještě čtyřicet. — Svátek sv. Josefa (19. března) je věštným dle toho, na jaký den připadne. Je-li sv. Josefa v neděli, lze se nadíti příznivého roku. — Na den Zvěstování P. Marie (25. března) přeje si rolník, aby bylo slunečno; slibujeť si z toho úrodný rok. Podobně učí také Pranostyka: „Jestli na den Zvěstování Panny Marie z rána před dnem světlí a hvězdnatí oblakové budou, bude příjemný a úrodný rok.“ — Přijde-li na ten den mráz, má se za jisto, že nezmrzne ovoce.
O květné neděli čteme v Pranostyce:
„Jestli nečas na květnou neděli, věz, že to není dobré znamení.“ — Za našich časů z celých velikonoc nejbedlivěji bývá pozorován velký pátek. Sprchne-li v ten den sebe méně, jest to znamení nepříznivé; rok bude žíznivý, suchý, bez nutné vláhy, a když déšť přijde, účinek jeho rychle zmizí. Stejně učí již stará Pranostyka:
„Na velikou noc bude-li málo pršeti,
ne mnoho píce pro sucho budem míti.
Pakli ten den jasno míti bude,
máslo, omastek lacino přijde.“
Stalo-li by se, že by si hospodář na hod boží velikonoční lehl, aby si pohověl, jistě prý mu lehne pšenice. Tak alespoň tvrdí sedláci na Písecku.
Den sv. Jiří (24. dubna) má v lidovém podání z různých příčin význam nemalý. Našeho předmětu týká se domněnka, že bude úrodný rok, schová-li se v ten den havran do žita, t. j. poodroste-li žito tou dobou již tak, aby se v něm havran mohl skrýti. — Jak dlouho křičí žáby před sv. Jiřím, tak dlouho po něm mlčí.
Jarní dobou, kdy život v přírodě nerozvinul se ještě v plné kráse, hojnosti a mohutnosti, bývá pozorováno také bylinstvo, zejména to, které záhy kvete; prorokujeť se též z něho o úrodě nebo neúrodě, o počasí a p.
Kvete-li záhy trnka, bude záhy kvésti žito. Objeví-li se třešňový květ za pěkných, jasných dnů, budou pěkné časy také, až pokvetou žita. Kvete-li z jara mnoho žlutého kvítí, bude mokrý rok; je-li mnoho kvítí bílého, bude rok suchý. Vlhkého léta čekají, rozpučí-li dříve listí na jasanu než na dubu; vypučí-li však listí dubové dříve, bude léto suché. Objeví-li se z jara mnoho hlavatého bodláku, bude toho roku pěkný podzimek. Je-li mnoho květu jeřabinového, urodí se hojně ovsa.
Vítaným znamením na jaře jest první bouřka, přijde-li nad obyčej záhy; věštíť úrodný rok.
Měsíc máj má býti po přání hospodářů studený: studený máj — v stodole ráj. Rovněž má v něm často pršeti, v máji nemá berla pastýřova ani oschnouti, pak bude hojná úroda a šťastný rok.
O svátku Božího vstoupení (Na nebe vstoupení Páně) učí naše Pranostyka zcela dle přesvědčení lidového: „Když prší (by pak i málo bylo) na den Božího vstoupení, ukazuje drahotu v obroku, ale když jasný den jest, šťastný rok vyznamenává.“ Tedy totéž, co o velkém pátku. Jiná pravidla, týkající se měsíce května, buďtež tu uvedena z téhož pramene:
„Jasné slunce v den svatého Urbana[4]
hojnost vína dobrého znamená.
Bude-li prška, to škodu nám přinese,
mnohým zkušením to znává se.
Svatého Ducha den bude-li pršlavý,
řídko přináší dobré, tak staří praví. —
Při konci máje dub rád kvísti počíná,
šetř pilně, zdaří-li se jeho květina.
Ten rok přináší omastku mnoho,
mudrci staří chlubívali se z toho.“
V tyto časy ukáží se některý rok v lesích již jedlé houby. Rostou-li záhy z jara, je to znamením, že nastane brzy zima; rostou-li pozdě, přijde i zima pozdě. Vůbec panuje domněnka, kolik hub, tolik i zimy. Ostatně prý mnoho hub znamenává rok neúrodný.
Byl-li máj suchý, bojí se rolník, že bude červen nad potřebu mokrý — a pak prý již jest celý rok zkažen, zvláště je-li také studeno. Zejména smutné pověsti se v té příčině těší a předmětem mnohých obav jest svatý Medard (8. června). Pořekadlo „Medardova kápě čtyřicet dní kape“ jest všude známo, a déšť, který by přišel v uvedený den, pokládá se za jistou předzvěst dlouhých dešťův a nestálého počasí. — Také déšť o Božím Těle bývá nerad vídán. Utíkají-li lidé pro déšť v ten den od oltářů, budou také utíkati o žních s polí od mandelů. Naopak
„na Boží Tělo nastane-li jasný čas,
to znamená dobrý, bezpečný kvas,“
jak dí Pranostyka, žně budou pohodlné a sklizeň dobrá. — Vítr v červnu je prý dobrý; čerpáť z něho venkovan naději, že se dobře urodí žito.
Do tohoto měsíce spadá senoseč. Jaké senoseky, takové žně, tvrdí se na venkově. Že potom „sv. Jan Křtitel (24. června) posiluje novou trávu“, čítali jsme již jako děti ve starých čítankách. Na venku říkají, prší-li na sv. Jana Křtitele, že potom prší alespoň 3 dny, dle Pranostyky 4 dny. Pranostyka předpovídá z toho i zkažení oříškův a dává těm, kdo si na nich jindy pochutnávají, velemoudrou radu, kterou neváháme též sem položiti:
„Den svatého Jana bude-li mnoho pršeti,
za čtyry dni pořád bude s střech kapati, —
ořechů lískových málo budem míti.
Protož radši jídej cibuli pečenou
a řepu syrovou neb dobře vařenou,
tak na ořech lískový zapomeneš,
když před sebou míti moci jich nebudeš.“
Za našich dnů pokládá se za škůdce oříšků sv. Markéty (13. července); prší-li v ten den, bývají lískové oříšky prázdné nebo červivé. — Svátek sv. Jana bývá ostatně i jinak co do deště pozorován. Nepršelo-li před ním, bude jistě pršeti po něm; kde prosili před ním za déšť, dostanou jej potom bez prošení.
Z měsíce července největší význam, hledíc k předpověděni hospodářským, má den sv. Jakuba (25. července). Fouká-li toho dne vítr, bude platit obilí; fouká-li dopoledne, bude platit do vánoc, pakli odpoledne, po vánocích. Svítí-li v ten den slunce nebo je-li parno, bude tuhá zima. Ostatně platí na venkově mínění, že budou i takové mrazy v zimě, jaká byla vedra v létě. Stará Pranostyka promlouvá o dni sv. Jakuba zvlášť, mimo cyklus měsíční, přikládajíc mu patrně znamenitý význam. Čteme tam:
„Bude-li slunce den sv. Jakuba,
na tuhou zimu bude žaloba.
Prší-li, vlhkou, teplou znamená.
Bude-li slunce, déšť, obě spolu,
pak, Bůh dá, naplníš svou stodolu:
neb to mírný rok oznamuje,
jakž nám to zkušení starých vypravuje.“
Tamtéž se tvrdí, že dopoledne na sv. Jakuba zvěstuje čas do vánoc, odpůldne po vánocích.
V červenci dlužno si všimnouti kromě toho památky rozeslání sv. apoštolů (15. července). V některých krajích pozorují, odkud toho dne vane vítr; jde-li od poledne, bude prý toho roku veliká drahota, ale z kterých končin vane, tam bude veliká láce.
Po žních, v měsíci srpnu a v září, nevídají venkované rádi, zabíhají-li slepice daleko od stavení do strnišť hledat si potravy; hádajíť z toho, že bude příštího roku draho. — Dobré znamení jest, roste-li mnoho žaludů; to prý padne o vánocích sníh, který, jak již víme, skytá naději příznivého jara.
Počasí na sv. Bartoloměje (24. srpna) udává počasí celého podzimu; jak je v ten den, takový bude podzim. Stejně učí také Pranostyka:
„Bude-li pěkný čas na sv. Bartoloměje,
znamená příjemný podzimek, tak je.
A jaký tento den bude,
takový celý podzimek přijde.“
Sv. Bartoloměj prý také „zavádí bouřky“, po něm prý již bouřek není. Přijde-li však přece bouřka ještě v měsíci září, jest to znamením, že bude v zimě mnoho sněhu.
Jak je na sv. Jiljí (1. září), tak prý bude na sv. Michala (29. září). Svědčí o tom pořekadlo: „Jak jde jelen k říji na sv. Jiljí, tak se vrací na sv. Michala.“
Dne sv. Michala všímávali si vinaři zvláště v dobách, kdy u nás vinařství kvetlo. Je-li na ten den pěkně, potrvá pěkná povětrnost celé 4 neděle a příštího roku bude mnoho a dobrého vína. Je-li však pěkně až na sv. Havla (16. října), bude úroda vína chatrná. Proto se říká: Michalské víno — panské víno, Havelské — selské.
Stará Pranostyka důtklivě doporoučí všimnouti si v den sv. Michala „kulky dubové“ — duběnky; odtud prý možno poznati, „jaký rok celý bude, jací budou časové“. Mají-li duběnky „pavouky, zlý rok znamená, pakli mouchy, mírnost znáti dává; mají-li červy, rok dobrý bude“. Je-li jich příliš mnoho, „zimy tvrdost rozumí se z toho. Jsou-li ty kulky vnitř pěkně čisté, léto dobré bude, měj to jisté. Budou-li vnitř vlhké nebo mokré, léto znamenají pršlavé. Jsou-li vyschlé, suché bude léto, za jistou pravdu drž u sebe to.“ — Předpis ku poznání budoucích časů, jak patrno, velmi důkladný.
O měsíci říjnu pravívá se: teplý říjen — studený únor. Zůstává-li listí dlouho na stromech, předpovídá se z toho dlouhá a tuhá zima. Tak učí též Pranostyka:
„Když listí stromů nechce padati,
studená zima, věz, má nastati.“
Z dnů listopadových hned první — den Všech svatých — je věštný. Dle Pranostyky možno tu předzvěděti, jaká bude zima, tuhá-li, či mírná.
„Bude-li zima teplá neb studená,
na den Všech svatých hned jdi do lesa.
Kde najdeš dřevo čerstvé bukové,
z toho vezmeš znamení jisté své.
Utni třísku: bude-li vnitř suchá,
tehdy zima ta nastane teplá.
Pakli vlhká ta tříska vyťatá,
věz, že studená bude zima ta.“
Martinských hus všímají si pranostykáři nejen pro pochoutku, ale i pro předpovídání. Chodí-li o sv. Martině (11. listopadu) husa po ledě, bude chodit o vánocích po blátě, chodí-li však po blátě, t. j. není-li mráz, bude mrznout o vánocích. — Kromě toho „mluví“ k nim i husa upečená, ano i snědená. Vezmouť z martinské husy hrudní kost, kobylu; je-li ta kost bílá, budou veliké mrazy a mnoho sněhu, je-li tmavá, bude zima mírná.
Sv. Martin přijíždívá na bílém koni — v ten čas již padává sníh. Padá-li první sníh do bláta, bojí se venkované, že bude drahota a nedostatek.
Uhodí-li mráz na sv. Kateřinu (25. listopadu), lze čekati, že bude zima vlhká a blátivá.
Z prosince zasluhuje v naší příčině zmínky sv. Mikuláš (6. prosince). Prší-li v ten den anebo padá-li sníh, nadějí se rolníci, že se příštího roku urodí hojně hrachu.
Tak jsme se ocitli opět u období vánočního, odkud jsme vyšli. K závěrce připomínáme ještě, že dle víry lidu má na počasí — právě jako na mnohé věci jiné — nemalý vliv také měsíc. Při změně jeho čtvrtí pokládají za pravděpodobnu také změnu povětrnosti, zvláště panovala-li delší čas povětrnost stejná. Tím více věřívali v tento vliv staří hvězdopravci a po nich čtenáři jejich kalendářův a pranostyk. Tak pozorovala Pranostyka na př., za jakého stavu luny nastanou vánoce:
„Přijde-li vánoc vzhůru měsíce,
rok dobrý znamená, nedímť více;
čím blíž měsíce, tím lepší rok bude,
čím dále, tvrdší k nám vždy přijde.“
Jiným příkladem budiž poučení, jak třeba dbáti nového měsíce:
„Když měsíc nový někdy nastane,
takto při tom chovej se pořádně:
bude-li bílý, jasný čas bude,
bude-li červený, větrnost přijde.
Bude-li bledý, pilně pozoruj,
mnoho dešťů bude, na tom dobře stůj.“
Dnes prý se ten svět tak divně otáčí, že již kde která sebe vyzkoušenější pranostyka pozbyla platnosti. Tak tvrdívají venkované zvláště v letech nepříznivých. Ale hádati dle těch pranostyk nepřestávají. Vědíť dobře, že žádné dílo lidské není bez vady, ale také jest jim známo, že mnohá z těch pravidel venkovských jsou výtěžkem dlouholeté zkušenosti našich předků. Jistě pak ta pravidla svědčí o tom, že naši předkové bedlivě si všímali přírody a upřímně ji milovali. Nikdo z nás nechybí, půjde-li v té příčině za pěkným jich příkladem.