Pepíček a Pepička

Údaje o textu
Titulek:	Pepíček a Pepička
Podtitulek:	(Psáno roku 1839)
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 73–88. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Noveletka? Chtěl jsem vlastně napsati: „Noveletka dle nejnovějšího spůsobu“ — maje ale tuze měkké, pravé beránčí srdce, abych někoho nerozhněval, přídavku toho jsem vynechal. Bál jsem se totiž, aby se někdo nedomýšlel, že tím na některou z posledních a tudíž nejnovějších noveletek v literatuře naší narážím, a běda mně! kdyby ten někdo sám spisovatel podobných drobotin byl. Nežli bych se nadál, měl bych ho jako pijavici na krku, a nebyl-li by jinak „muž bledé bázně“, uvedl by mě třeba jakožto hlavní osobu do svého nejnovějšího fabrikátu. Bože uchovej!

Laskavý čtenář by ovšem se mnou tak zle nenakládal, a to již proto, aby svému dávno a draze dobytému predikátu hanbu neudělal; ale jemu také snad na tom nezáleží, přistřihnu-li svou noveletku dle nejnovějšího nebo dle nejstaršího způsobu. Laskavý čtenář není tvrdohlavý kritikus, kterýž toliko na jmeno dbaje, na věc nehledí; oříšky louská i jádro chutě jí, a při tom nadává, že nanicovaté šupiny mají. Laskavý český čtenář bude míti s pouhou noveletkou co dělati. Neboť co je to noveletka? Až dosavad mu to žádný neřekl. Noveletka je zakrnělá novela — je něco, a není přece nic; jest úřezek z úplné povídky; je hračka do práce chuti nemajícího spisovatele; jest okamžitý nápad bez dlouhého promýšlení a zapletení; jest obraz několika duší v náhodném aneb osudném se potkání — jest nejchytřejší myšlénka v potu pracujících a o brzké vyplnění svého časopisu starostlivých žurnalistů.

To jest noveletka!

Má-li z toho býti noveletka dle nejnovějšího spůsobu, postříká se nejdříve troškou nevinné krve, vypere potom v potoce horkých slzí, usuší na ranní záři aneb za jasného měsíčku, zaobalí do melancholického šátku, sváže lněným provazem a dá se k ní na stráž několik: „Ach, ach, ach!“

To je noveletka dle nejnovějšího spůsobu.

Má-li z toho býti česká noveletka dle nejnovějšího spůsobu, netřeba nic jiného, nežli po francouzsku nebo po německu mysliti, psáti jako naši bláhoví staří nepsávali — nejapně a nelahodně, slovem: psáti čili semotam schytanými slovíčky flikovati, aby z toho česká grammatika bolení hlavy dostala a národní náš jazyk zděšením za kamna zalezl. To je česká noveletka! — I já se o ni pokusím, a přičiním se, abych za nejlepšími vzory tuze po zadu nezůstal.

*

I.

Na Vltavě nebylo již klouzačky, i měli jsme naději, že co nevidět zimní kabáty zahodíme. Bylo devatenáctého března. Řeknu-li devatenáctého března, ví v Praze každé dítě, co to znamená, a neví-li to, ať se k velebným pánům kapucínům na Josefský plácek podívá. Ejhle, ty boudy s perníkem a ty koše s kraslicemi! To je radostí! Od rána do večera hemží se tu houfové bojechtivých a sílu svou malovanými vejci proti sobě okoušejících kluků; špice a pouk je dnes jejich heslo. Od rána do večera točí se tady vyfintěná děvčata, respective vymydlené děvečky, a před nimi, za nimi, okolo nich obskakují vystrojení tovaryškové. Od rána do večera táhne tady půl Prahy, aby viděla i byla viděna. To je svatojosefská pouť a první jarní svátek!

Jaký to krásný v Pražském životě den — plný velikánských památek! I jesti to do nebe volající nevděčnosť spisovatelská, že ho dosavad ani v našich časopisech jak náleží neoslavili! Fidlovačka, Strožok — ty jim voněly! o lecjakém rohlíčkáři dovedli půl strany napsati, ano i lecjakou poběhlici nezarděli se poetickými kytičkami ozdobovati; ale devatenáctého března jakoby ani na světě nebylo! A přece je to právě ta nejpoetičtější slavnosť celého roku. Zima utekla, jaro se budí, protírá si oči a pohlédá z namodralých obláčků k zemi. Poznávají to Pražané, a povděčně začátek jara slaví. Jaký to spěch hned po ránu do božího kostela! Člověk se musí pouhým na to podíváním k pobožnosti pohnouti a za nimi vstoupiti. Staří, mladí — hezké, šeredné — všecko ve svátečním rouchu a se sváteční duší. Pro množství ani se do svatyně vtěsnati nemohouce, stojí přede dveřmi pod šírým nebem, a jako štít celého shromáždění stojí za nimi sváteční páreček Pepíček a Pepička.

II.

Pepíček je krejčovský tovaryš, a dle nátury svého umění človíček jako z peří: hebký dle tílka, měkký dle srdéčka. On by kuřeti neublížil, neřku-li bližnímu. Při tom je správný a pořádný; modrý pondělek drží jenom jednou za týden, a to ještě jen k vůli kamarádům, nic ale k vůli sobě. Nevábí ho ani džbánek Nuselského, ani přátelská „sekaná“.

Jediná jeho pasí je nedělní české divadlo. Tu je ho pokaždé viděti na hůře, odkud požehnání pršívá, i musíť se říci, že jakkoliv Pepíček jinak tichý človíček jest, v divadle přece mnoho povyku nadělá. Hubené a poněkud široké jeho ruce podobají se v divadle mrštným plácačkám, a radosť je při tom na něj hleděti. Oči se mu zajiskří, obočí vyvýší, chřípě roztáhnou a tváře zahoří. V takovém okamžení je Pepíček více člověk, nežli krejčovský tovaryš. I jeť mu toho přáti, jelikož tím proti žádnému přikázání nehřeší.

III.

Pepička je krámská v nově zřízeném krámě pekařském — buclatá, jako pravá Češka. Kupce, neboli vlastně zboží, odbývá jako na obrtlíku, nikdy se nepředá, a přece u ní každý rád kupuje. Vlastnosti její jsou na počet veliké a summou výborné. Nejpěknější ale stránka její jest ošklivost před zahálkou. Ona není s to minuty zmařiti. Není-li komu co prodávati, nekrčí se do koutku, nelenoší a nedřímá, alebrž se dá do čtení, a nevydržela by celý den za těmi hromadami rohlíčků a koláčků, kdyby pod košíkem nějaké čtení neměla — a notabene: čtení české. Ale nic o Majoleně, nic o Krásné. Páně pekařův mladý panáček je takový blázínek, že všechny české knihy kupuje; od něho dostává tedy (ale jen pod rukou) Klaurenovy povídky a Zábavnou bibliotéku. Jednou dostala i „Čestmíra“ do ruky. Při tom se jí však vedlo jako některým recensentům, kteří mu nerozuměli — s tím jediným rozdílem, že se ona k tomu přiznávala, těšíc se moudrými slovy: „Není divu; vždyť v tom ani celého řádku není — samé kousky.“

IV.

Tyto dvě osoby, Pepíček totiž a Pepička, tyto dvě spanilé duše musely se v životě vezdejším potkati! Byla v nich jakási zpřízněnosť, ježto částku k částce přitahujíc činila, že se v lidnaté Praze najíti musely. On chodil do českého divadla: ona četla české knihy. Oba byli vlasteneckého smýšlení, majíce před mnohými rozhlášenými vlastenci tu přednosť, že o tom ani nevěděli, a tudy také chlubiti se nemohli.

Pepička přebírala se právě v plodech nové romantiky, nemohouc té ukrutné krásy ani se nasytit, když ji Pepíček ponejprv zahlídl. Bylo to v neděli před jídlem. I těšil se právě v duchu a s hladovým žaludkem na odpolední komedii, an oko jeho do krámu na Pepičku padlo. V okamžení bylo divadlo z mysli a krámské zjevení na mysli. Třikrát přešel ještě kolem a potom vešel do vnitř, aby si koupil grošový koláček. A to byl začátek jeho lásky!

Pepička byla se jižjiž do plodů jako do cizozemských dortů zakousala; musela však nyní opojena a vytržena knihu před hostem odložiti a prodeje hleděti. Ale oči jí uvázly tenkráte na kupujícím mládenci, a něco v ní pravilo: „Toho aneb žádného!“ V milostném překvapení dodala mu — jakživa ponejprv! — na desítník sedmačtyřicet samých krejcarů, aniž co poznala. Také on nic nespozoroval, až domů přišed peníze do divadla chystal. Jaké překvapení! — o pětadvacet krejcarů v kapse víc! I zavejskal si jako pravý krejčíček a nebyl by dal potěšení své ani za pětadvacet dukátů; alebrž do každého krejcaru dírku provrtav, na šňůru všechny navlékl a jako drahou památku okolo krku na nahé tělo si je zavěsil.

V.

Po čtyry neděle obcházel Pepíček okolo krámu, kupoval koláčky, a láska jeho vždy víc a více rostla. Po čtyry neděle prodávala mu Pepička koláčky — nepředávala se sice, ale láska její se přece zmáhala. V pátém týdnu osmělil se Pepíček o něco víc a napsal zamilované psaníčko.

A napsal je po česku! V Praze narozen a vychován uměl tu nejlepší češtinu; a co neuměl, tomu se, chodě na české komedie, ještě přiučil. Snadnoť mu tedy bylo psáti:

„Nejdražší a přes všechno posáhnutí vážená panno mamzel Pepičko! — Odpustějí mojí opovážlivosti, že se opovažuju, těmato řádkama je belestigovat; ale srdce moje tak oheň chytlo, že si nemůžu jináč pomoct a musím se vyznat, že je miluju. Nelekají se toho! Jáť jsem již taky slyšel, že několikráte hodně fraindlich přes mne mluvili, a proto si beru srdce je uctivě prositi, aby mi dovolily, abych je směl dnes odpoledne vyvést, protože vím, že mají auskank, a že doufám, že je nebudu v ničem hindrovat. Nebojejí se ničeho; já jim teprva mindlich budu říct, jak veliká ta moje láska je.“

VI.

Pepíčkovo psaníčko bylo by Pepičku málem zbláznilo. V žádné Klaurenově povídce nebylo tak medového psaníčka — ba ani v nové romantice nestálo nic tak dojímavého. Mileráda prosbu mládence milujícího vyslyšela a takž i sama sobě pěknějšího odpoledne připravila, než kdyby byla doma civěla a pučálku sušila.

Bylo to v postě, a v divadle se česky nehrálo. Ale což potřeboval Pepíček hru komediantů! Onť sám dnes tu nejkrásnější roli hrál, a nepotřeboval k ní ani sufléra.

Jako na křidélkách vznášel se okolo Pepičky — brzo v levo, brzo v pravo, a radosť byla se naň podívati, jak ručičkami v úzkých rukávech šermoval a šosy u fraku rozháněl, ačkoli ještě ledový větřík foukal. Zamilovaného krejčíka však nezáblo. Zevnitř rozpálen pohlížel napořád s rozkoší na Pepičku, kteráž vedle něho ve velkém červeném šátku jako španělská doňa si vykračovala, a nelitoval nic jiného, nežli že se tak časně večer udělal.

Žalosť jeho i její, když se mezi vraty rozcházeli, byla ukrutná. Nic je netěšilo, nežli že na zejtřek sv. Josefa připadlo. Tudy měli naději, hned po ránu se shledati — a vskutku se také shledali. Nejzadnější páreček, jenžto loňského roku z rána o svatojosefské pouti před svatyní u velebných pp. kapucínů stál, byl Pepíček a Pepička.

VII.

Nejkrásnější čas v lásce je první čas — jako dva a padesátka na první výhoz při bulce. Ale ach, ty čase nejkrásnější, proč netrváš asi půl století? Pepíček a Pepička poznali také první čas lásky, měli však také poslední čas poznati.

Pepíček byl v díle u vdovy. Ne aby to byla mladá a hezká vdova bývala — au contraire, vdova byla kopuletá i dosti ohyzdná, vůbec toliko pro jedinou cnosť vážená — pro veliké bohatství. Když ale parné léto nastalo, rozhřála se jí stará krev, i zableskla se jí myšlénka, že by veseleji bylo život s mladým manželčin tráviti, a oko její padlo na Pepíčka, kterýž jí byl již také jednou před tím padl do oka. Leč milá vdova byla se také dověděla, že milý tovaryš milou krámskou do jezovitského sálu vodívá — i lekla se: ale kopuleté, zkušené srdce nedalo se odstrašiti. Koupila mu o svém svátku zlaté hodinky, podruhé mu darovala kousek na vestu, v neděli s ní musel jídati — slovem ničeho nezanedbala, čím by k poznání byl mohl přijíti, že je živobytí velmi příjemné, když člověk plnou kapsu má.

I netrvalo dlouho, a Pepíček začal poznávati, kam paní krejčová míří. Kdyby nebyl chodil do divadla, nebyl by při své nevinnosti ještě nic pozoroval; avšak na výsostech třetího placu poznal svět a srdce lidské skrz naskrz.

„Mistrová po mně pálí.“ promluvil sám k sobě; „to je evident. Ale nikoliv — a ještě jednou nikoliv — (to nikoliv měl čtverák z divadla!) — a kdyby mně prsty zchromly! Pepička má srdce moje, i musí tuto kunštýrskou ruku dostati.“

Při tom pozdvihl pravici k večerním nebesům, na nichžto se měsíček jako stříbrná mísa leskl; a když pak drahou Pepičku z krámu domů vyprovázel, objímal ji tak pevně, že se milá krámská podivila, kde se v krejčovském tovaryši taková síla nabrala.

VIII.

„Ach Pepičko, má nejsladší buchtičko!“ — „Ach Pepíčku, můj hedbávný krejčíku!“ — žertovávali nyní spolu ti vlastenští milenci, jako nevinná jehňátka. Srdce jejich tonula v rozkoši tak nevyslovitelné, že by v ní byli mohli ještě každý den v týdnu jednu slabiku jiným přepustit, a byli by všickni měli dost — až nevyslovitelně!

Mezi tím nelenila však také vdova krejčová. Myslilať si, že peníze všecko přemobou, a na tom stavěla smělý plán dle své kopuleté zkušenosti. Dokud ještě nebožtík muž její na živě byl, štípával jim dříví statný granatýr. Mezi tím byl však lískovku dostal, a štípání přestalo. K němu utekla se nyní milující vdova, slibujíc mu pět set tvrdých tolarů, když milému tovaryši Pepičku odloudí.

Pan desátník byl statný chlapíček, hezký, při síle, červený ve tváři, a fousky měl při tom jako malované. Holky na olískované granatýry berou — to věděl; k tomu pět set tvrdých tolarů — nebylo pochybnosti, že mladého pana Jehličku z Cihličkovic vypíchne.

„Bude-li pak to píchnutí ale za to státi?“ promluvil sok Pepíčkův sám k sobě a hnal se v dvojitém pochodu ku krámu, kdež nastávající královna srdce jeho sídlo své měla. — No, ta pasiruje,“ promluvil na to zase sám k sobě, radostně si fousky pohladiv; „a pět set tolarů k tomu? — to pasiruje také. Uvidíme, co poctivý voják dokáže!“

IX.

Láska není žádný špás! Kdo tomu nevěří, ať si jí naměří; však on to ucítí, až padne do sítí ukrutné tyrance.

Láska nedá s sebou ledabylo zahrávati. To zkusil pan desátník; nebo sotva že se byl k vůli tvrdým tolarům několikráte k Pepičce přitočil, již i sám jako mlsný špaček na vějičce uváznul, a byl by si Pepičku třebas i bez tolarů vzal.

Láska vidí bez brejlí. To poznal Pepíček; neboť ani koš vody neuteklo, a již věděl, že olískovaný granatýr každý den koláče u Pepičky kupuje. Jakoby na jehlách seděl, kroutil se nyní u díla a nebylo divu, že místo rukávu nohavici ke kabátu přišil.

Láska má tenké uši. To zkusila Pepička. — Dvě paničky zastavily se před krámem.

„Tedy pravda, že se ta stará vdávati bude?“

„Ať se z místa nehnu, paní Naninko! Svého tovaryše si nahání.“

„Pepíčka? toho hebounkého človíčka?“

Bouc! uskočily obě od krámu. Ubohá Pepička byla leknutím nad nenadálou novinou velikou mísu s cukrovými sucharky upustila.

„Láska není žádný špás!“ vzdychala zamilovaná vdova krejčová a vzdychání její podobalo se dýmání kovářského měchu. Pan desátník se ovšem vysoce a hluboce zaklínal, že bude s Pepičkou svatbu držeti: avšak Pepíček zdál se nyní teprva (že překážky nacházel) do mistryně srdce svého jak náleží býti zbouchnutý, a mistrové řemesla svého si ani nevšímal. Milá vdova měla plnou hlavu co mysliti.

X.

Pepička plakala. Zarděné byly klapky její a pod očima kroutily se jí dva červené pruhy.

„Nenaříkej, nezoufej si!“ těšil ji Pepíček, sám také dle měkkosti srdéčka svého slzy proudem vylévaje. „Láska má je jako skála. Nech falešný svět mluviti co chce — já se nedám s tou starou svázati!“

„To bych ti také radila, nechceš-li na duši smrtelný hřích míti!“ rozkřikla se Pepička, a oči jí zahořely jako v půlnočních temnostech nahnilá vrbina. „Nebo to ti povídám — jestli mě ošidíš, otrávím se!“

„Pro pána krále!“ zděsil se Pepíček a po celém těle mu husí kůže naskočila. „Snad bys nebláznila? — snad bys —“

Ach, nešťastný krejčí! nevěděl ani co mluviti! Tak veliké, tak horoucí lásky byl se nenadál. Onť věděl také, co to je, co nedá pokoje, ale až k otrávení se nemohl povznésti. Bláhový! chodil přece do divadla, a nevěděl ještě, že se srdce ženské podle krejčovského lokte měřiti nemůže; nevěděl, že je ženský život bez muže jako pouhá pápěrka, ježto se snadně odfoukne.

V krámě takovou lásku — a doma takové lákání! K tomu bylo věru větší síly nežli Pepíčkovy potřeba. Holka hrozila smrtí — vdova okazovala truhličku s dukáty. Ukrutná vdovo! Nešťastná Pepičko! Pepíček nevěděl, kde mu hlava stojí; a kdyby ji byl měl tak nedbale přišitou, jakož on sám za časů posledních knoflíky přišíval, vítr by mu ji byl odfoukl.

XI.

Pepíček měl zlosť; neboť co mohl, dělal, aby Pepičce věrnost zachoval — vatou si obě uši zacpával, aby svůdného hlasu mistrové neslyšel: nicméně však přece podivné historie o milé krámské zaslechl. Vdova byla chytrá. I navedla učeníky, navedla tovaryše i cizí lidi, aby před Pepíčkem vypravovali, jak pan desátník denně s Pepičkou v krámě zahrává.

Pepíček měl zlosť. — Ani slova neříkaje vešel do krámu, a jako svíčka dvouknotová postavil se před Pepičku. Oči jeho byly opravdivé dva plamínky.

„No? co pak ti dnes přejelo přes nos?“ ptala se Pepička.

„Nevěrnice!“ zaskřípal Pepíček zuby a natáhl ruku.

„Milosrdné rány!“ zděsila se dívka, a vyskočíc chytila ho za ruku. „Co pak je ti?“

„Granatýra — to ty — viď!“ zalkal jinoch a dal se do nářku.

„Pepíčku! můj Pepíčku!“ zvolala upřímná krámská. „Co ti napadá? Nech falešný svět co chce mluviti, já si nechystám svatební střevíce pro jiného nežli pro tebe.“

Při tom ho popadla okolo krku, a zlosť jeho zmizela. Kdo v lásce všeliké třídy proběhl, ví, jakou sílu jediná hubinka mívá.

XII.

Pepíček se již nezlobil — za to však zuřil desátník.

„Dají mi pokoj, pane kaprál, to jim povídám!“ byla poslední slova, jimiž ho stvoření odbylo, pro něž by, třebas i bez dukátů, byl uličkou proběhl — tak se do Pepičky zakoukal! A přece mu to nic platno nebylo.

„Ale počkej, hnidopichu!“ zamumlal plný vzteku, „však já ti posvítím! Ani ty ani já nebudeme svatbu slaviti.“ Při tom nabíjel ručnici. — „A cože povídala?“ mluvil k sobě dále. „Že nemůže bez něho živa být? Dobrá — hahaha! Tedy všickni tři jednou ranou padneme!“

V tom zahřměl bubeník, a skokem postavil se nešťastný desátník do řady. Muselť dnes na stráž na koňský trh.

Bylo to na začátku března. Den byl jasný, slunéčko pěkně svítilo. Byla neděle, a po koňském trhu se lidí jen hemžilo.

Vesele rachotil buben — hlučněji tlouklo ale srdce desátníkovo. Po koňském trhu pospíchal totiž lehynkým krokem krejčovským Pepíček, a tvářičky se mu smály — letěl bezpochyby k Pepičce. Ale blažený tento úsměv milovaného milence považoval nemilovaný milenec za trpkou satyru, pozdvihl ručnici, položil na levé rameno, stisknul — a bác! poroučel se olověný pták z hlavně, rovnou cestou zamířiv si k Pepíčkovu srdci!

Bez sebe padl nešťastný tovaryš na tvrdé dlažení — nebylo divu, takový štilec bylby i kováře neřku-li krejčího porazil! — a trefný střelec začal vítězně vejskati. Nejstarší pamětníci nepamatovali se, že by se bylo kdy něco podobného přihodilo, když (jak po pražsku řekli) vojsko „na vartu aufcígovalo“! Jak se ale teprva všickni podivili, když Pepíček najednou, jakoby nic opět vyskočil a vestu rozepnuv, hledati začal, co ho to asi tak nemilosrdně do prsou praštilo.

A hle, byla to skutečná, olověná kulka! Prorazivši ale upnutý kabát a pěkně vypraný slintáček, byla pod košili do krejcarů vrazila, kteréž věrný milovník dosavad okolo krku nosil a jeden z nich prohnouc jako skořápku, tiše v něm seděti zůstala.

Přepodivný osude! — Vidíš, Pepíčku! proto ti musela Pepička při prvním zhlednutí 25 krejcarů předati! Co z toho pojde, byl by se’s tenkráte zajisté nenadál.

XIII.

Jako když na zvon k šturmu uhodí, roznášela se po městě pověsť o strašlivém příběhu, kterýž se byl na koňském trhu přihodil. Dvě osoby padly při tom do mdloby — vdova krejčová a krámská Pepička. Neboť nežli celá ta historie z úst do úst až k jejich uším doběhla, byla prý kulka ubohému Pepíčkovi hlavu na tisíc kousků roztřepila, levé rameno utrhla, pravé koleno zakrvácela a palec u nohy rozštípila. Avšak Pepíček procházel se zatím po městských hradbách na čerstvém povětří, a podivné myšlenky mu hlavou zmítaly. Bylť se již zpamatoval, i nutil se nyní, celou tu věc hodně moudře si rozvážiti.

„Směle můžeš teď říci.“ pravil sám k sobě, pohlédaje při tom na kulku, kterouž i s ohnutým krejcarem v ruce držel, „směle můžeš teď říci, žes ji až do smrti miloval. Zbytek života tvého jest život nový, a nikdo ti zabrániti nemůže, obětovati jej, komu se ti líbí.“

Z těchto důležitých a dle pravidel nejpřísnější grammatiky pronešených slov jest viděti, že se Pepíček u velkém a neobyčejném pohnutí nacházel. Ta kulka měla mnoho k zodpovídání! Z romantického milence udělal se všední, praktický člověk.

„Nevím,“ řekl sám k sobě, „mám-li se ještě dále v nebezpečenství života pouštěti! Pepička jest ovšem hezká — ale mistrová je bohatá a stará; Bůh dá, že brzo umře, a pak se teprva budu moci po jiné — po mladé, třebas po Pepičce ohlídnouti! Victoria! to byla moudrá myšlénka! Tu si musíme pilně rozvážiti!“ A na to začal rozvažovati.

*

Kdokoliv si z laskavých čtenářů jen počtu všech oddělení této noveletky povšimnul, nežli ji čísti začal: musel již věděti, že to nic veselého nebude. Třinácte článků! Třináctka je nešťastná, je osudná — je plna nehody a tragiky! Třináctého bych nevsadil do loterie, a kdybych i vyhráti mohl; neboť vím, že bych nevyhrál. S třinácti bych nejedl u jednoho stolu, a kdyby na něm pamlsky z obou Indií stály. Třináctka je bídné numero — a mělo-li čtenářstvo bídu této noveletky hned na první pohled poznati, musel jsem ji do třinácti článečků rozděliti.

Vlastně jsem chtěl něco veselého psáti, neboť vím, že se dosti smutného v životě nalezá; proč by to měl tedy člověk také ještě ve spisech pro zábavu potkávati? — ale devatenáctý březen mne rozmrzel. Pro milý Bůh! jaký to jara začátek? Ráno sníh a led, o poledni plískanice, a odpoledne déšť a bláto! Pěkně bych se poděkoval, kdybych měl každý rok takový svátek míti. Pražské holky a hoši nechtěli si ovšem výroční slavnosť mermomocí dáti pokazit, i bylo jich houfně mezi plátěnými boudami: ale všecko ublácené, promoklé a ztuhlé! Byltě to plačtivý žalm o jarní slavnosti. Smutně, mrzutě a zamyšleně odcházeje, potkal jsem na příkopech pohřební průvod, čili vlastně jenom umrlčí vůz beze všeho průvodu. Žádný za ním neplakal; jediné nebe naň smutně hledělo. Na holém, černém voze přibitý byl malý věneček z dělaných bílých růží, a ve voze spala — Pepička. Žádný ještě neví, co se jí tam zdálo.

Přede čtyřmi dny byl jí Pepíček poslal psaníčko s kulkou i prohnutým krejcarem a druhý den na to vypila ubohá holka za půl zlatého lučavky.

Pepíčka vehnalo svědomí na postel a do horké nemoci, kdež nyní v divoké fantasii jedovatou babu proklíná. Baba nesmí světu na oči, a pana desátníka odvedou za čtrnácte dní na pevnosť.

To je česká noveletka dle nejnovějšího způsobu. Kdo lepší napsati dovede, dostane na věčnou památku onu osudnou kulku i s prohnutým krejcarem. Já ji za tuto ještě nechci — ačkoli bych ji snad zasloužil.