Pentateuch (Hejčl)/Zásadní stanovisko katolického bohoslovce
| Pentateuch Jan Hejčl | ||
| Stručný kritický rozbor důvodů pro a proti mojžíšskému původu jakož pro a proti jednolitosti pentateuchu | Zásadní stanovisko katolického bohoslovce | Důvody uváděné pro a proti původnosti pentateuchu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pentateuch |
| Podtitulek: | Zásadní stanovisko katolického bohoslovce |
| Autor: | Jan Hejčl |
| Zdroj: | Časopis katolického duchovenstva 1907, 9, str. 529-533, Dostupné online Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Tóra |
|
I katolický literární kritik biblický má při řešení otázek svrchu uvedených ruce velice volné. Uznává-li dle definice sněmu vatikánského (»Si quis sacrae Scripturae libros integros cum omnibus suis partibus, prouti illos sancta tridentina synodus recensuit, pro sacris et canonicis non susceperit, aut divinitus inspiratos esse negaverit, anathema sit.« Decr. de fide can. 4. Srv. tamtéž hl. 2) inspiraci celého pentateuchu a všech jeho částí, čili božskou stránku původnosti (authencie) jeho, záležející v tom, že jest skutečně jeho autorem ten, jemuž se přisuzuje, totiž Bůh; respektuje-li dále katolický literární kritik biblický podstatnou, dogmatickou neporušenost jeho textu a konečně jeho pravdomluvnost a věrohodnost (»Nefas omnino est concedere sacrum ipsum errasse auctorem … Tantum abest, ut divinae inspirationi error ullus subesse possit, ut ea per se ipsa, non modo errorem excludat omnem, sed tam necessario excludat et respuat, quara necessarium est, Deum summam veritatem nullius omnino erroris auctorem esse«. Leo XIII.: »Providentissimus Deus«): pak jest otázka, kdo jest jeho lidským původcem (lidská stránka jeho původnosti), otázkou mnohem více historickokritickou než dogmatickou, zvláště jestliže se dobře rozeznává mezi jádrem a obsahem pentateuchu na straně jedné a mezi jeho dnešní formou na straně druhé.
Poněvadž otázka, o kterou jde, jest více rázu historickokritického nežli dogmatického, pochopíme, že žádný církevní orgán dosud určitě a autoritativně neprohlásil, že celý náš dnešní pentateuch jest dílem Mojžíšovým, takže právem mohl napsati Kley (l. c. str. 2 a n.): »O pentateuchu, aniž bychom přišli do rozporu s katolickou dogmatikou, můžeme tvrditi:
1. že Mojžíš sice vydal předpisy obsažené v pentateuchu, aniž by je byl v nějaké knize sestavil. Tyto zákony pak vedle jiných písemných neb ústních podání že sebral buď Samuel, Jeremiáš, Ezechiel nebo Esdráš. Možno též tvrditi
2. že jest Mojžíš zákonodárcem Israele jen v tom smyslu, že jím israelská theokracie byla založena. Zákony že ústně dal ty že se cestou ústního podání věrně zachovaly a že byly později písemně ustáleny, ovšem od spisovatele rovněž inspirovaného …
Vidíme tedy, že dogma ponechává vědecké biblické kritice dostatečné svobody.«[1]
V nejnovější době (dne 27. června 1906) odpověděla sice papežská kommisse biblická (»Consilium pontificium pro studiis de re biblica provehendis) na čtyři otázky, týkající se původnosti a celistvosti pentateuchu, avšak
a) odpovědi tyto jsou namnoze velice svobodomyslné, jak později ukážeme,
b) a jsou velice opatrně stylisovány. Tak n. př. otázka pod č. I. záporně zodpověděná jest takto formulována: »Utrum argumenta a criticis congesta ad impugnandam authentiam Mosaicam sacrorum librorum, qui Pentateuchi nomine designantur, tanti sint ponderis, ut posthabitis quamplurimis testimoniis utriusque Testamenti collective sumptis, perpetua consensione populi Iudaici, Ecclesiae quoque constanti traditione necnon indiciis internis, quae ex ipso textu eruuntur, ius tribuant affirmandi, hos libros non Moysen habere auctorem, sed ex fontibus maxima ex parte aetate Mosaica posterioribus esse confectos«?
Otázka jest, jak patrno, tak slylisována, že odpověď neobsahuje žádného soudu o objektivné pravdivosti these, že pentateuch »»nemá za původce Mojžíše, nýbrž že jest větším dílem zpracován z pramenů pomojžíšských.«« Staví se pouze a záporně zodpovídá otázka, zdali »»důvody, uvedené od kritiků, opravňují«« onu thesi hájiti. Nepraví se tedy, že mínění, které klade pentateuch z většího dílu do doby pomojžíšské, jest neb není objektivně správné, nýbrž tvrdí se pouze, že důvody pro toto mínění dosud podané neopravňují toto mínění hájiti proti vnitřním i vnějším důvodům svědčícím pro Mojžíše, jež bývají sestaveny v příručkách Úvodu do Starého zákona. Vědecká diskusse o původu a dějinách pentateuchu tedy není touto odpovědí pro katolické učence nikterak uzavřena. Naopak povinností jejich zůstává i pro budoucnost neúmornou drobnou prací na jednotlivých problémech, které ve svém souboru tvoří zmotané klubko otázky o pentateuchu, pracovati a blížiti se ke konečnému rozhodnutí« (N. Peters, professor katolické theologické fakulty v Paderbornu, l. c. str. 71. a n.) »Odpověď kommisse biblické připouští možnost, že kritika jedenkráte podá tak pádné důkazy, že proti všem důkazům svědčícím pro Mojžíše přece jen bude oprávněno tvrditi, že nemá pentateuch za původce svého Mojžíše, nýbrž že jest větším dílem sestaven z pramenů pomojžíšských« (tamtéž).
c) V. Hügel hájí (The Papal commission and the Pentateuch London 1906) s rozhodností právě tak velikou jako láskou k církvi svůj náhled, že rozhodnutí papežské kommisse biblické není dogmaticko-autoritativní, nýbrž jen pouhou direktivou, takže odchylné mínění nesmí býti považováno za opovážlivost.[2] Právem: Úřední název jmenované kommisse zní »consilium pontificium …« Lev XIII. v apoštolském listě »Vigilantiae,« kterým jmenovanou radu zřizuje, praví mezi jiným: »Sunt autem non pauca, de quibus, cum nulla extiterit adhuc certa et definita expositio Ecclesiae, liceat privatis doctoribus eam, quam quisque probavit, sequi tuerique sententiam …« V těchto otázkách jest úkolem biblické kommisse přihlížeti k tomu, »ut ne acrior disputandi contentio transgrediatur mutuae caritatis terminos … Quare hoc eliam in mandatis Consilio sit, praecipuas inter doctores catholicos rite et pro dignitate moderari quaestiones ad easque finiendas qua lumen indicii sui, qua pondus auctoritatis afferre. Atque hinc illud etiam consequetur commodi, ut maturitas afferatur Apostolicae Sedi declarandi, quid a catholicis inviolate tenendum, quid investigationi altiori reservandum …« Pokyny tyto platí vlastně pro exegesi svobodných míst. Tím více lze je však vztahovati na otázky kritické. Pravíť ohledně otázek exegetických jmenovaná encyklika : »Idque praesertim laborandum ipsis est, ut nequando inter catholicos invalescat illa sentiendi agendique ratio, sane non probanda, qua scilicet plus nimis tribuitur heterodoxorum sententiis, perinde quasi germana Scripturae intelligentia ab externae eruditionis apparatu sit in primis quaerenda.« Naproti tomu vřele se doporučuje studium otázek kritických, čerpané i ze spisu autorů nekatolických: »Artis criticae disciplinám, quippe percipiendae penitus hagiographorum sententiae perutilem, Nobis vehementer probantibus, nostri excolant. Hanc ipsam facultatem, adhibita loco ope heterodoxorum, Nobis non repugnantibus, iidem exacuant.«
Z uvedených důvodů lze míti za to, že též odpovědi rady papežské jsou jen zatímné, nikoliv definitivní, direktivní, nikoliv autoritativní.
Samo sebou se vsak rozumí, že jim katolický kritik bude věnovati příslušnou pozornost.
Stanovisko dogmatické právě vyměřené a zásadní východisko kritické již dříve stanovené (viz Č. k. d. 1907 str. 15 a n. 91 n.) bude pro nás rozhodujícím v dalším našem šetření.
- ↑ Prof. Rieber ve své installační rektorské řeči dne 16. listopadu 1905 pravil mezi jiným toto: „Das Dogma bleibt unverändert, gleichgültig, ob der große fünfteilige Gesetzkodex, der Pentateuch, in seiner Gänze von Moses stammt, oder ob nur einzelne seiner Teile auf ihn zurückgeführt werden können oder ob, wie die modeme Kritik heute fast allgemein behauptet, kein einziger Buchstabe von diesem Gesetzgeber geschrieben worden ist; das Dogma bleibt unverändert, auch wenn der Pentateuch in einer ganz anderen von der ursprünglichen total verschiedenen Sprachform uns vorliegen sollte; das Dogma braucht endlich auch nicht zu fallen, selbst wenn so manche kindliche und naive Anschauungen und Vorstellungen, welche über einzelne Teile der Bibel vielleicht durch Jahrtausende die herrschenden waren, aufgegeben werden.“ Die feierliche Inauguration des Rektors der k. k. deutschen Karl-Ferdinands-Universität in Prag. Prag 1906, str. 31 a n.
Biskup Le Camus, jehož literární práce poctěny byly zvláštním listem sv. Otce Pia X. ze dne 11. ledna 1906, píše: „Víra naše nikterak nežádá — aspoň pokud jde o Starý zákon, kde následkem historické neurčitosti všecko jest mnohem méně precisní než v Novém zákoně, aby ta neb ona kniha určitému některému autorovi připisována býti musila; jsme — abych jeden příklad uvedl — úplně svobodni připustiti neb popírati, že Kazatel jest dílem Šalamounovým, aneb že pentateuch v nynější stylistické formě pochází od Mojžíše.“ Viz tento a podobný výrok Mignota, arcibiskupa z Albi, ve spisku N. Peterse: „Papst Pius X. und das Bibelstudium.“ Paderborn 1906, str. 70 a n. - ↑ Viz Biblische Zeitschrift V. (1907) str. 97. Srv. však též E. Mangenot: L’authenticité mosaique du Pentatateuque. Paris 1907.