Otevřít hlavní menu

Papšák a Mexikán

Údaje o textu
Titulek: Papšák a Mexikán
Podtitulek: Ze života dvou dobrodruhů
Autor: Ladislav Stroupežnický
Zdroj: STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 94–103.
Licence: PD old 70

Na rozcestí poblíž jihočeské vesnice Honic stojí sloup červeně a bíle natřený, na němž jsou přibity dvě dřevěné ruce. Levice s nápisem „Do Honic“ ukazuje ohnilým svým ukazováčkem již asi deset let na východ. Sestra její, pravice, s nápisem „Do Rotic“ je mladší, — ukazuje teprve asi čtyři léta na sever, poněvadž její předchůdkyni před tou dobou někdo ukradl. Který chirurg spáchal tu amputaci, se nevypátralo. Před tímto sloupem stál za červencového podvečera tulák, který tělem svým oživoval a v klátivý pohyb uváděl příšernou zříceninu starého kabátu a starých kalhot, — směsici pestrých záplat, jež dovede udržeti pohromadě jen krejčovské umění pravého tuláka smělou kombinací neostýchavých špagetových stehů. Dávno již minul čas, kdy bylo ještě možná poznati původní látku kabátu, — zmizela úplně pod záplavou různobarevných záplat. O původní látce kalhot se mohlo pronésti toliko podezření.

Na zádech tulákových se klátí podlouhlý váček, — není však potřebí příliš bujné fantasie, aby si člověk živě představil, že v něm není nic.

Tulák je bos. Nikoli snad proto, že by neměl bot, — naopak, houpají se mu zavěšeny na vaku, — ale kdyby je obul, šel by přece jen bos, poněvadž už dávno minuly doby, kdy mívaly ještě podešve. Ostatně v dobách své dokonalosti tomuto člověku vůbec ani nepatřily. Choditi v botách bos — toho přepychu si dopřává tulák jen za slavných příležitostí, když je potřebí důstojné representace. Osmahlý a hubený obličej tohoto člověka jest proryt vráskami, jež se kol promodralých, štětinatými kníry zastíněných rtů svírají chvílemi v trpký úšklebek. Huňaté obočí se klene nad polozapadlým, ale dosti čiperným okem. Baňatý jeho nos a vlčí mák kvetou stejně červeně, — při čtyřech stupních pod nulou kvete tulákův nos s chrpou o závod modře; při 10° pod nulou kvete bíle jako třešně.

Na hlavě, obrostlé ježatým, hnědým vlasem, má furiantsky k pravému uchu nachýlenu usmolenou čapku s nápadně širokým štítkem, jakéž nosí francouzská pěchota.

Tulák, opíraje se o sukovitou hůl, přemýšlí, má-li jíti podle rady levice do Honic nebo podle rady pravice do Rotic.

Tichounké kročeje, tlumené prachem silnice, jej vyrušily ze studia těchto „rukopisů“.

Ohlédne se a spatří za sebou státi — tuláka, světoběžníka, jako je sám; chlapíka zavalitého, svalovitého, rusovlasého a v obličeji dosti plného.

Druhý tento tažný pták je opeřen poněkud slušněji, ačkoliv i z jeho kabátu, původně snad hnědého, různými trhlinami koketně vykukuje zvědavá podšívka. Modré jeho vojanské kalhoty jsou na mnoha místech protrhané a místy zhnědlé, jakoby zpražené. Zdá se, že jejich obyvatel kdysi usnul někde na peci a že pod něj zatopili. Na zhmožděném klobouku, který vypadá, jako by byl proletěl mláticím strojem, vlaje mu chvost kohoutího peří, kteréž na okamžik odvrací pozornost od pěti děr, jež dostatečně zásobují hlavu tulákovu čerstvým vzduchem.

Na nohou má střevíce, jejichž délka, nepoměrná k jeho noze, svědčí, že byly šity pro pána mnohem většího, než je nynější jejich obyvatel.

Ale tento člověk má slavnou minulost: na jeho prsou se houpá pyšně — na záplatě zelené jak žabí zadek — velký, bílý, kovový medailon.

Povězme přímo, že jest tento muž boží bojovník, hrdina, který pospíšil na vyzvání nebožtíka Pia IX., aby hájil jeho světské moci proti útokům Garibaldiho.

Tuláci si prohlíželi chvilku navzájem svůj zajímavý zevnějšek, podle něhož patrně cenili svoji vnitřní hodnotu; potom vytáhl onen s francouzskou čapkou sirku, již měl zastrčenu za pravým uchem ve vlasech, klidně ji rozsvítil o sloup a zapaluje si zbytek cigára řekl: „Tys sloužil u papše?“

Tulák s medailí se ušklíb’ kysele: „To jsem si toho vysloužil, — dal nám na cestu své požehnání.“

„Já byl v Mexiku,“ odhaloval otrhánek s francouzskou čapkou svoji slavnou minulost.

„Vy jste to tam vytrhli,“ ušklíb’ se posměšně bývalý papežský dobrovolník.

„Jako vy toho papše,“ odsekl Mexikán.

A mlčky zahnuli cestou k Honicům oba ti stateční bojovníci, z nichž jeden pomáhal hájiti pozemských statků papežových a druhý upevňovati monarchii v Mexiku. Oba se dodělali skvělých výsledků, jak pro své panstvo, tak pro sebe. Potloukají se nyní světem, stavše se tuláky z řemesla a pravou metlou klidných obyvatelů rakouských zemí. Zvláště bývalými papežskými dobrovolníky, neodbytnými to vyděrači, krutě mrskal Hospodin své milé sluhy, — venkovské pány faráře.

Došli do vesnice a „obrazili ji“. Má každý z nich svůj způsob vymáhání dárků.

Papšák — tak pojmenoval český lid dobrodružné halapartníky svaté církve — poctil nejprve návštěvou pana faráře a spustil:

„Starý vojín prosí o dost malou podporu (ale běda tomu, kdo mu dal jen malou podporu, — umíť papšák rázně proklínati neštědrou ruku). Bojoval jsem ve čtrnácti patáliích za svatého Otce, který mě za mou udatnost vyznamenal tímhle penízem, neboť jsem byl na svém těle sedmkrát těžce plezírovaný: čtyřikrát od sardinských kulí a třikrát od pajonetů Garibaldiho.“

„Měl byste se uchopiti nějaké práce,“ namítá pan farář s úsměvem.

„Prosím, velebný pane, mě stíhá všude neštěstí.“

„Tak se lenoši vymlouvají obyčejně.“

Po této výtce padl papšák na kolena tak rázně, že až pod ním zaduněla podlaha, zdvihl dva prsty své pravice a zvolal pateticky:

„Prosím, přísahám!“

Farář se dobrácky usmál a dal modernímu křižákovi šest krejcarů, za kterýž dárek mu udělil papšák obvyklé tulácké požehnání:

„Aby jim pán bůh ráčil dáti stálé zdraví a dlouhé panování…“

Opustiv faru, „obrazil“ vesnici. —

Mexikán se zastavil nejprve ve škole. Pootevřel dveře a vychrlil na paní učitelku, která právě přebírala hrách na zítřejší oběd, tuto řeč:

„Starý vojín, který sloužil skrz devatenáct let, tři měsíce a sedm dní věrně dvěma monarchům a byl třináckrát v ohni, kdež na své tělo devět těžkých plezur obdržel, posledně s nešťastným císařem Maxmiliánem v Mexiku proti divokým lidem bojoval a nyčko skrze své mnohé plezury práce neschopný jest, — prosí o dost malou podporu.“

A zároveň s rychlostí úžasnou odhrnoval své nohavice, rukávy a rozhaloval prsa, stavě na odiv svoji zjizvenou kůži.

Skvělá tato řeč mu vynesla toliko skrovný krajíček chleba — přímo průhledný, učiněnou pavučinku. Bruče něco o „kantorské štědrosti“, opouštěl Mexikán školu.

U večer se sešli boží bojovníci v hospodě, kdež několika sousedům vypravovali o svých hrdinských činech.

Mexikán, kolik pobil divokých Indiánů, lvů a krokodilů, — oblud to „devětkrát tak dlouhých jako ta šenkovna, které mají tlamy, že by mohly tamhleta kachlová kamna polknout jako nic“. Vypravoval, s kolika monarchy mluvil — v Americe s jedním černým jako uhel —‚ dále o moři a o rybách v něm, které jsou tak ohromné a silné, že převrhnou nosem „šíf“. A doložil, že by jeden každý ze sousedů, kdyby to vše spatřil, zůstal celý hloupý.

Papšák si už ani nepamatoval, co pobil Taliánů, kolik „fanglí“ jim vzal a co jich zahnal do „marastu“, v kterém roste rejže atd.

Hrdinství jest všude ve vážnosti, a proto sousedé zaplatili pivo, jež vypili oba tuláci.

Než se odebrali na lože, vypili ještě po sklence oné tekutiny, o níž stojí psáno již v základech vší moudrosti, ve slabikářích, že sice hřeje, ale nešatí. Tento nápoj si zaplatil každý ze své privátní šatule.

Při placení vytáhl papšák ošoupanou černou tobolku, v jejíž zasmušilé hlubině se tmělo asi dvanáct nebo patnáct krejcarů.

Mexikán u té příležitosti jediným plachým pohledem ocenil bohatství a pozemské statky svého soudruha; a když pak sám lovil vyzáblými prsty v měchýřku, zelenou tkanicí obroubeném, aby z lůna ostatních bratří vyrval dva krejcary, tu odhadlo bystré oko papšákovo obsah soudruhova měšečku na dobrých osm nebo devět krejcarů.

Odebrali se na lůžko, na žitnou slámu, složenou na dvorku hospody pod malou kůlnou, přikrytou děravou a rozedranou doškovou střechou. Odložili hole; Mexikán si dal za hlavu prázdný vak a děravé boty, načež se oba zavrtali do slámy.

Ležíce pohodlně naznak, zadívali se děravou střechou do oblohy, poseté statisíci třpytícími se hvězdami.

„Mít tak jen tolik krejcarů, co je tam těch hvězd,“ prohodil Mexikán.

„Dost by bylo do smrti,“ přisvědčil papšák.

„Jsou prý to takové světy jako naše země,“ rozumoval polozamyšlený Mexikán.

„Čerti vědí,“ zabručel papšák a doložil lhostejně, ba skoro až tupě: „Pro mě.“

Zdá se, ten člověk neměl pro astronomii mnoho smyslu.

Malá přestávka, — oba hrdinové si urovnávali „samožitné“ polštáře pod ctihodnými svými hlavami.

„Poslouchej, papšáku, jestlipak se taky modlíváš?“ tázal se náhle Mexikán.

„Já? Je to čerta platný! Když jsem se jako kluk modlíval, neměl jsem z toho nic, — teď to mám aspoň bez práce.“

„Já taky na to nic nedržím!“ ušklíb’ se Mexikán a dodal: „Dobrou noc.“

Utichli a zanedlouho oba sladce spali. A bledě modrá záře měsíce, pronikajíc děrami ve střeše, osvětlovala dřímající ty zříceniny obhájců dvou velkých ideí.

Vesnice a celý kraj vůkol, v šero zahalený, dřímal v tichu, jež porušil chvílemi toliko nediskretní nějaký pes, který si vyjel buď na kocoura, kradoucího se tiše po doškové střeše k milostnému dostaveníčku někam za komín, — anebo na statného chasníka, který se šoural k milostnému dostaveníčku se svou dívčinou.

Avšak přece ještě jedny zvuky rušily noční ticho, zvuky, jež vydávaly žáby v rybníku nevyhnutelném u české vesnice.

Kdo neslyšel za letní noci kuňkati, kukati, skuhrati, skřehotati, krákati a škrouchtati najednou asi osm nebo devět set žab, neví věru, co je česká krajina za letní noci!

Ale žabí chorály, které jsou obtíží nejednomu měšťáku za pobytu na venkově, nevyruší venkovana z klidného spánku. Ani Mexikánovi a bývalému papežskému dobrovolníku neporušily ani na okamžik sladký odpočinek na žitné slámě. —

Teprve asi o jedné hodině s půlnoci se probudil jeden z nich — papšák. Pozdvihl tichounce hlavu a pozoroval opatrně svého soudruha, chrápajícího protivně a zavrtaného až po pás do slámy. Pak mu zaťukal na rameno.

Mexikán se nepohnul.

Papšák jej zašimral na lebce v prořidlých vlasech.

Mexikán se nepohnul.

„Spí jako dub,“ ušklíbl se papšák, nachýlil se tiše k soudruhovi a ťapal v pološeru po jeho boku, hledaje otvor kapsy. Nalezl jej konečně. Obratně vklouzla pak zkušená jeho pravice do kapsy a vytáhla z její hlubiny ošoupanou koženou tobolku. Mžikem z ní vytřás’ muž, posvěcený papežským požehnáním, veškerou zásobu světoběžných měděných tuláků, načež zase všoupl tobolku v místa, odkud vyšla. Vytáhl pak svůj měchýřek a tichounce v něj vložil ulovenou kořist, čímž nabyl jeho vychrtlý váček buclatého vzezření blahobytu. A to vše vykonal klidně, ano s radostí, jako by byl plnil nejsvětější povinnost; obrátiv se pak na pravou stranu, usnul.

Že by měl člověk, jenž páše darebáctví, roztržité a neklidné spaní, jest toliko planá fráze. Naopak! Ničema, který okrádá vdovy, sirotky, dobročinné ústavy, veřejné sbírky a fondy, když se z výtěžku své ničemnosti dobře navečeří a napije, spí mnohem líp než poctivý pracovník, poněvadž ten po celodenní práci vlastně teprve za noci má čas k trpkému uvažování, že mu ta poctivá práce nevynáší ani tolik, aby mohl uživiti svoji rodinu. — — —

O třetí hodině ranní, když již měsíc zašel, počalo svítati. Na východní straně obzoru nad temně modrým borovým lesem kmitly se první záblesky vynořujícího se slunce, jež uvítali kohouti ve vesnici obvyklým slavnostním oslovením — kokrháním. — Prohlašuje-li moderní realismus, že jest opera nepřirozeným nesmyslem, mýlí se velice, — máť původ a základ v přírodě. Slunce na příklad zapadá v průvodu muziky, již dělají žáby v rybnících. potocích a loužích, a vychází v průvodu muziky, již dělají kohouti, skřivánci a drozdi.

Také v kurníku na dvoře hospody zakokrhal kohout ku poctě vycházejícího slunka a probudil tak zvaným svým zpěvem Mexikána ze sladkých snů…

První, co učinil probuzený ten sloup padlé monarchie, bylo, že si rychlým sáhnutím ohmatal kapsu, v níž má svou tobolku. Ucítiv ji na starém místě, upokojil se, ale zároveň se tomu velice podivil…‚ pokládal totiž papšáka za taškáře a usínal s obavou, že mu v noci tobolku vyloví z kapsy.

Ohlédl se po hlavě toho poctivce. Shledal, že boží bojovník spí tvrdě, obrácen jsa obličejem do žitné slámy.

„Žvejká samožitnou,“ ušklíb’ se Mexikán a zakašlal silně.

Papšák se nepohnul.

Mexikán se opatrně zdvihl, poklekl a ťapaje po sousedově těle, hledal něco. Omakával, v které kapse má papšák výtěžek svých návštěv u českých pánů farářů, věřících a ctitelů svatého Otce.

V pološeru sáhl nejmíň šestkrát do nějakého otvoru, ale vždy ihned poznal, že to není ten pravý a že zabloudil do některé z mnoha trhlin, z nichž jsou vedle zbytků různých suken a pláten sestrojeny papšákovy kalhoty. Konečně po delším bloudění nahmatal něco… a již táhl volně z kapsy měšeček s penězi.

Zaplesal…‚ radostný a zároveň posměšný úšklebek přeletěl jeho obličej…

Ponořuje blahobyt svého souseda do hltavé své kapsy, zašeptal:

„Ty vysyčel tak po těch farách.“ A dodal s úšklebkem: „Na těch je boží požehnání.“

Více neusnul; mínil ještě asi hodinu odpočívati a potom upláchnouti, než procitne soused.

Svědomí ho netížilo, — naopak, blahá spokojenost prochvívala jeho duši.

A tak okradli ti tuláci jeden druhého, což prozrazovalo vzácnou příbuznost jejich snah.

Jsoutě tuláci podobni ptactvu, které sbírá zrnka na poli, ozobává hrozny ve vinici a mlsá ovoce v sadě, aniž se táže, kdo to vypěstoval mozolnou prací. A těkaje takto od vesnice k městečku, žije spokojeně kočující ten pronárůdek tuláků. Občas, když se už zub času a nepohod, rozhlodav docela jejich šat, počíná zatínati v jejich tělo, připojují tuláci k obyčejné prosbě „za dost malou podporu“ též prosbu „za něco starého od šatu“.

Někde kápne kabát, jinde kalhoty… Košile se sejme někde se šňůry, kamž ji pradleny pověsily k uschnutí. A stojí-li kdes v pološeré chodbě pár bot nestřežených lidským okem, vysvobodí je tulák z jejich melancholické samoty; aby majitel jejich nalezl aspoň nějakou náhradu, zanechá tam velkomyslně své staré…

Vyšlo slunce a po dvoře se rozlilo usmívavé jasno. Mexikán neměl již na slámě stání; soudruhova pokladnička jej bodala v kapse, vybízejíc k útěku. Vstal tiše a opatrně, aby šelestěním slámy neprobudil spícího papšáka, a zdvihal svůj vak. Ale nešlo to…‚ provázek vaku se sešoupl se slámy dolů a papšák na něj položil, když se obracel, ctihodnou svoji hlavu a spal tak.

S největší opatrností se jal Mexikán vyvlékati provázek… a dařilo se mu z počátku. Náhle však papšák pocítil nějaké zašimrání za uchem, probudil se, vzchopil se divoce a chvatně si sáhl na kapsu, v níž byl prve ukryl měchýřek se svým i soudruhovi ukradeným blahobytem.

I tento člověk považoval svého soudruha za šibala! Oba ti tuláci znali výborně vlastnosti svého stavu a dovedli se navzájem oceniti velmi spravedlivě.

Nahlédli si hluboko do duší.

A nemýlili se v sobě, — nevážili lehce své schopnosti a snahy!

Papšák, nenahmatav měchýřek v své kapse, ihned byl přesvědčen, že mu jej soused vylovil.

„Sbohem!“ loučil se s ním kvapně Mexikán.

„Počkej!“ vzkřikl papšák. „Tisíc hromů, můj pytlíček s penězi je v pekle!“ A hrabal se v slámě; probleskla mu totiž mozkem myšlenka, že jej snad vytrousil. Nenaleznuv však svého miláčka, vymrštil se prudce a chopil Mexikána za límec kabátu tak silně, že se až ozvalo praskání švů; zároveň vzkřikl:

„Tys mě okradl!“

S líčeným opovržením se na něho utrhl Mexikán, hodlající zapírati svůj čin:

„Já se tě prosím o tvých vysyčených pár krejcarů! Já jich mám tuhle víc než ty!“

Vytáhl furiantsky svou tobolku z kapsy a otevřel ji. Ale mráz mu projel tělem, když spatřil její prohlubeň prázdnou. Střelil pronikavým pohledem po papšákovi, pohledem, který znamenal krátce a prostě: Ty zloději! A zasípal zlostně:

„Papšáku, tys mi je vyfouk’!“

„Já? Ty ničemo!“

Byltě rek, jenž viděl Řím, odhodlán zapírati svůj čin.

Ale Mexikán, jsa povahy prchlé, chopil jej za hrdlo a zatřásl jím, — zavalitý papšák učinil ihned totéž a tak třásli sebou výteční ti mužové, jako by střásali hniličky s velkých hruší. Zuby jim přitom cvakaly, švy vetchých jejich kabátců praskaly a kosti jim v těle chrastily.

Svalovitý papšák porazil konečně Mexikána na zem, — klesající monarchista však strhl božího bojovníka s sebou.

A rdousili se dále. Mexikán několikrát opakoval:

„Však já ty krejcary z tebe vyždímám!“ Ale silnější jeho soupeř mu odpovídal s posměchem:

„Na mě si, holečku, nepřijdeš; já jsem od papeže dotejkaný.“

A ohýbal Mexikána jak vrbový prut. Klečíce tak na téže slámě, na níž zvečera klidně vedle sebe usnuli, na níž se za noci navzájem okrádali, — rvali se tu nyní, ale bez rozhodujícího účinku; paže obou brzy umdlely, — vždyť nebyli oba zvyklí těžké práci. Mexikán, jehož nepříliš hrdinskou duší zachvěla obava, že jej zavalitý papšák zardousí, nevzdá-li se včas, odhodlal se k slovům, jež měla býti úvodem ke smíru. Řekl hlasem stísněným: „Ty, — nechme se.“

„Tak ty se přiznáváš, žes mně vypil můj měšeček?“

„Vždyť to znáš z vlastní zkušenosti,“ omlouval se Mexikán, „že našinec dělá, co může.“ Pokrčil rameny a dodal: „Člověk chce být živ.“

Papšák jej pustil, — Mexikán hovořil dále: „Přiznej se také, papši, žes mi ty krejcary z tobolky vypašoval.“

A papežský dobrovolník nahlédnuv, že není možná se dostati k svým penězům než upřímností, odvětil tónem skoro až srdečným: „Abys viděl, že to s tebou myslím upřímně, — ano. Vždyť víš, že se to na noclehu vždycky tak dělá; jak jsi prál, —— člověk chce být živ. A kde se dá co trhnout, přestává kamarádství a trhne se.“

„A tohle je znamenité.“ šklebil se Mexikán, „já ti potom vylovil s tvým pytlíčkem taky své peníze! Nu, jakáž pomoc, — zkazilo se nám to oboum. Víš co, — rozdělíme se bratrsky, — každý dostane svý peníze zpět.“

Mexikán vytáhl z kapsy měchýřek, sňal s hlavy francouzskou čapku, položil ji na slámu a tázal se: „Kolik krejcarů jsi měl v pytlíčku?“

„Čtrnáct,“ přiznal se poctivě papšák.

„Já devět — to je dohromady třiadvacet. Uhlídáme.“

Vysypal obsah měchýřku do své ošumělé čepice a napočítal skutečně třiadvacet krejcarů.

„Navlas,“ přisvědčil a vysázel soudruhovi na dlaň poctivé jeho pravice čtrnáct krejcarů a vrátil mu měchýřek, — zbývajících devět krejcarů ponořil v lůno své staré tobolky.

A tak se vyrovnali oba ti podnikatelé, jako když se dobrovolně rozchází firma, jež se skládala ze dvou kompaňonů s nestejnými vklady, ale kteří byli povždy nejlepšími přáteli.

„To jsme na sebe vyzráli, co?“ ušklíb’ se zcela upřímně papšák a Mexikán přisvědčil: „No!“

„Pochodili jsme jako my v Italii proti Garibaldimu.“

„A jako my v Mexiku proti Juarezovi.“ A odplivl si.

Pak se odebrali k pumpě, — jeden druhému zapumpoval, oba si umyli obličeje, utřeli se šosem svých kabátů a odebrali se do hospody, kdež vypili po sklence pálenky klidně a přátelsky, jako by se bylo mezi nimi neudálo jakživo nic nemilého. Opustili hospodu a na návsi se rozešli bez hněvu a záští, — rozešli se s vědomím, že učinili, co mohli, ale že neměli té noci štěstí.

Na rozchodu se pozdravili: „S Kristem, papši!“

„Servus, Mexiko!“

Papšák šel na západ, Mexikán na sever.

A letní slunko se usmívalo na oba stejně mile a upřímně.