Pan zeman z Nových Dvorů

Údaje o textu
Titulek:	Pan zeman z Nových Dvorů
Podtitulek:	Veselý kousek
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 320–331. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
1847

Někoho ošidit je hanebná věc, a chraniž Bůh, abychme to snad někde chválili; fi! — to by se nám chtělo. Ale někdy se předce něco přihodí, co jako ošizení vypadá, a člověk se nemůže na to zlobiti. Když je totiž přitom takhle malé čtveráctví nebo chytráctví, to se tomu člověk i zasměje, třeba trpěl škodu. Nedávno slyšeli jsme veselou historii tohoto způsobu vypravovati.

V Tentono je pěkná hospoda a poněvadž leží při samé silnici, tedy tam přichází hodně mnoho pocestných. Jelikož ale za nynějších časů skoro žádnému na nose viděti není, co asi je, tedy se někdy stane, že milý hospodský na první pohled neví, co ze svého hosta udělat a jak se k němu zachovat. Za tou příčinou udělal si hlavní pravidlo: Býti prozřetelným.

Jednou přišel také člověk pěšky; byl to hezký, mladý člověk s novomodními vousy, ale jeho skrovný, na zádech jen ledabyle se houpající raneček nenalezl velikého zalíbení ani u hospodského ani u sklepníka. A však hospodský je jinak hodný muž, i vlídný muž, a uvítal pocestného, jako by byl přijel v kočáře, a poručil, aby se mu otevřel pokojíček do zahrady a přichystal nápoj i pokrmy.

Cizí host byl hned jako doma a přistoupil beze všeho ostýchání k ostatním pocestným, kteří tu byli již před ním a teď se právě umlouvali, nemají-li na blízku starý zámek navštívit. Slibovaliť si, že tam pěkný večer užijou.

„Jest-li pánové dovolí, tedy půjdu s nimi,“ řekl cizinec, a pánové arci dovolili.

Tu se ale přitočil potutelný sklepník se zápisní knihou, chtěje panáčkovi sáhnout na zoubek. „Nebude libo, pane?“ ptal se ho přitom a podával mu pero.

„I proč ne,“ řekl tento usměvavě a vzal pero do ruky; levou ale sáhl do kapsičky u vesty, vyndal tvrdý tolar, a doložil zase usměvavě: „Buďte zatím tak laskav, můj milý, a dejte mi drobné, abych měl cestou něco na outratu nebo na diškreci.“

Překvapen mrknul sklepník na hospodského, kterýž očima po tolaru mrštil, a vida, že je dobrý, s lehkým srdcem ho proměnil. „Tenkráte bychme se byli zklamali,“ řekl potom sklepníkovi, když hosté odešli. „Tuhle stojí černé na bílém: Vít zeman z Nových Dvorů, na cestě pro vyražení. A má hezké písmo, ten pan zeman… apropó! uchystej mu zelený pokoj; ten je pohodlnější. Raneček mu tam sám donesu.“

A tak se také stalo. Hospodský byl pokojné mysli, a když přišli hosté samou nocí nazpátek, byli velmi rozveseleni a nemohli se pana zemana dost nachváliti, jak prý je byl vyrážel. V hospodě mohli to bez okolků povídat, poněvadž nebyl pan zeman přítomen; on si vyhlídl totiž na blízkém vrchu jinou cestu do města a sázel se, že svým novým přátelům nadejde. Ti ale museli jít spat, aniž se ho dočkali, ano museli časně ráno odejet, aniž mu dali s Pánem Bohem.

Ale hospodský na něj čekal, ohříval mu večeři, a vida! on přišel, ještě než ponocný zatroubil. Zdál se být veselé mysli, vychvaloval okolí a dováděl jen trochu na špatné dláždění v městečku.

„Ale z několika brknutí si nesmí člověk na cestě nic dělat, zvláště když se vydá pěšky do světa, aby se trochu poveselil,“ mluvil dále. „Jinak se mi tady všecko líbí; proto jsem se také odhodlal několik dní tady ztráviti, a na tento oumysl vypijeme spolu o flaši vína víc.“

To byla arci voda na mlejn milého hospodského, a ten si myslil ještě ve své radosti: „Počkej, však já si tě prohlídnu, že v tobě ani žilka nezůstane, abych ji nepohnal!“ — a navlékl řeč tak chytře, že se mohl ptáti, odkud pan zeman vlastně přichází, kam hodlá, kde se zdrží, až pak při své výmluvnosti též k tomu nápadu přišel, že pan zeman bezpochyby už hodný kus světa viděl?

Pan zeman se upřímně zasmál a řekl: „To si myslím, pane hospodský! Já jsem, abych začal hned od počátku, v Italii narozen; můj otec pocházel vlastně z Čech, jakž jste mohl již podlé jména poznat, a dostal se ve francouzských vojnách do Italie, kde si ho oblíbila bohatá hraběnka Malovarova, jenž měla veliké panství nedaleko Florencie. Ale z důležitých příčin musili moji rodiče po několika letech Italii opustit a ve Francouzích se usadit, mě ale poslali brzy na to do Petrohradu, kde jsem musil do vojenské služby vstoupit. Tam jsem měl ale neštěstí, že jsem oficíra v souboji těžce poranil, i musil jsem prchnouti, a tak jsem se dostal přes Kavkavské hory až do Číny a odtud po moři do Australie, do pátého dílu světa, kde jsem musel zprávu od rodičů očekávati. Na místo ní přišlo ale psaní z Afriky, zrovna z města Kaira, od starého strejce, kterýž byl francouzským jenerálem. Rodiče byli už mrtví a strejc mě chtěl mít u sebe. Já tedy tam, a sotva se trochu ohřeju, již jsem s ním musel zase do Asie, poněvadž cítil, že jde na něj smrt, a že chtěl v zaslíbené zemi, v stínu zdí Jeruzalemských odpočívati. Ale já mu to mohl k vůli udělat, poněvadž mě za dědice svého celého jmění ustanovil. O té kapitole však nerad rozprávím. Což potřebuje svět vědět, že mám čtyrycet, padesát tisíc důchodů? Já se musel jeden čas dost nuzně protloukat, a od té doby zamiloval jsem si jednoduchost obyčejů, že nerad od nich upouštím, ačkoli se tomu nebudu moct konečně uhnouti, až se někde náležitě usadím. Z těch časů pochází také moje zalíbení v pěším cestování. Já bych vám byl s to jedním kusem z Moskvy do Říma nebo z Lizabonu do Konstantinopole běžet, ani bych nevzdychl; za to se arci ale také zas někdy mnoho dní ani z místa nehnu a hovím si podle pohodlí. A takž myslím také tady učinit. Mám sice za několik dní jisté panství prohlížet, které hodlám koupiti; ale však já se neopozdím. Vezmu si pár dobrých koní, a pak to půjde. Vždyť tu máte poštu, není-li pravda, pane hospodský?“

„Oh, a jakou!“ řekl tento. „A kdybychme ani neměli, vždyť jsou tu ještě jiní koně, co budou rádi, když pana zemana povezou.“

„Nu, také dobrá,“ řekl pan zeman velmi vlídně. „Tedy si zde několik dní odpočineme.“

„Budeme si to vykládat za velikou čest,“ odpověděl hospodský s poklonou a chopil se svícnu, poněvadž pan zeman zívaje vstával, jakoby chtěl jít na lože.

„A já za veliké potěšení, pane hospodský! Vaše kuchyň je výborná, právě taková, jakou si vždy na cestách přeju. Víte — v těch velkých hostincích, co mají kuchyň podle francouzského nebo anglického spůsobu, zkazí si člověk daremně žaludek. Ale vaše kuchyň je po domácku — výborná. Dobrou noc!“

Tak mluvil ještě pan zeman, když jej hospodský do pokoje provázel. Ten šel potom také spát, a maje hlavu plnou divného vypravování, viděl se ve snu ve všech dílech světa na zemi a na moři.

Ale když se ráno probudil, byl chladnější krve, než-li večer před tím u vína, a navzdor podivným snům, vrtěl předce hlavou a pravil sám k sobě. „Ale já tomu panu zemanovi předce jaksi ne… počkej, udělám oučet a ještě dnes mu ho podám. Kdo ví, kdo ví! Člověk musí být opatrný.“ Tak pravil a sepsal i hned své požadování, které za večeři, za tři láhve vína a za nocleh 2 zlaté 12 krejc. dobrých peněz obnášelo. „A kdyby měl řečený pan zeman,“ mluvil k sobě dále, jenom ten jediný tolar, a kdyby byl z něho včera i něco vydal: částku na svém oučtu rád oželím. Ty můj pane! co jsem toho musel již do komína zapsat. Je-li pan zeman skutečně, zač se vydává — nu, řeknu mu, aby se nehněval, že je v mém domě takový obyčej.“

A když zavzněl v pokoji zvoneček na znamení, aby se přinesla snídaně, vstal sám hospodský, nechtěje tak lektivou věc pouhému sklepníkovi svěřiti, strčil oučet do náprsní kapsy, chopil se konviček s kafem a šel nahoru.

Pan zeman odpočíval na kanapi s pantoflíčkama na nohou a kouřil s velikým zalíbením svou ranní porcičku. A když spatřil hospodského, zakýval velmi laskavě hlavou a řekl: „Věru, od té chvíle, co jsem spal jednou po veliké bitvě na horách kavkavských osmnáct hodin v jednom kuse, neodpočinul jsem si ještě tak libě jako ve vaší posteli.“

Potom si naléval kafe, voněl k němu, chválil hustou smetanu a liboval si křehké rohlíčky.

„S tím pečivem je teď na cestách věru pravá bída!“ řekl přitom. „Nebylo by divu, kdyby byl člověk tak prozřetelný a vždycky nějakou zásobu s sebou nosil.“

Zmínka o prozřetelnosti trhla hospodským, tak že sáhnul honem po oučtech. V tom okamžení vyndal ale pan zeman z vesty tvrdý tolar a řekl: „Buďte tak laskav, pane hospodský, dejte mi za to nějaké drobné!“

Překvapen zapomněl hospodský na oučet a sahal do kapes, ale tak časně ráno v nich ještě nic nebylo.

„I vždyť já nepospíchám,“ usmál se host; „bude dost času, až potom vyjdu. Včera mi z celého tolaru skoro nic nezbylo.“

Hospodský běžel dolů, hodil oučet do kouta a bručel: „Hloupá nedůvěra!“ to je řádný kavalír; snad trochu lehký — neboť věru nevím, zač by potřeboval v našem hnízdě jedním večerem pět zlatých vyhazovat? — ale do toho mi nic není, leda že budu mít snad z toho také užitek.“ A pak mu donesl drobné peníze.

Milý host si vyšel potom na procházku. Povětří bylo hezké a rozkoš panovala po celém okolí. Konečně zvonili ale poledne, a tu se pan zeman zase vrátil. S hladem pravého cestovního přisedl k veřejné tabuli a neodpustil ani jedinému jídlu. Ostatní hosté otvírali oči; aby pak nemohli také ústa otevřít, že se jim zde onde ujma děje, vypravoval pan zeman tak veselé kousky, že se popadali za břicha.

Po jídle se pilo kafe; tu přicházeli také hosté, kteří tu obyčejně neobědvali, hosté domácí. Hrálo se v karty a na biliáru.

„Uděláme si nějakou partii?“ ptal se veselý človíček pana zemana.

„Ó, s radostí,“ řekl tento. „Oč pak se tady obyčejně hrává?“

„I, to nestojí ani za řeč. Leda o kafe nebo jenom o partie.“

„No, to mnoho neprohraju!“ smál se zeman. „Od té chvíle, co jsem byl posledně v Paříži, nehrávám obyčejně jinak nežli o tolar; ale cizí člověk se potáže vždycky s moudrou, když se řídí podle obyčejů domácích. Tedy račte — Sklepníku! he, buďte tak dobrý, proměňte mi zatím tenhle tolar — kdyby se něco přihodilo!“

Ochotné učinil sklepník, co se od něho požadovalo. „Aj, aj!“ šeptal při tom hospodskému. „Tenkrát jsme se šlakovitě omejlili.“

„Pamatuj si to pro budoucnost!“ řekl hospodský. „Šat nedělá vždycky člověka, a řádný hospodský musí každému hostu vlídně posloužit.“

Pan zeman hrál tak výborně, že se všecko divilo.

„Teď se podávám,“ řekl konečně druhý hráč. „Vy jste mistr.“

„Čertův chlapík!“ brumlal s vnitřním potěšením zavalitý polesný.

„Kapitální človíček!“ zvolal pocestný z velkého města.

Pan zeman ale, vyhýbaje se všeliké pochvale, odešel, aby se za pěkného večera v šírém poli zotavil. Unaven, ale jaksi veselý vrátil se pozdě domů a nalezl zase hospodského již samotného ve velkém hostinském pokoji.

„Aj, toť se hodí výborně,“ řekl pouštěje se do večeře — „toť je roztomilé, že opět tak pospolu sedíme! Já vám musím něco svěřit, pane hospodský!“

„Prosím — račte! Budu si to za čest pokládat.“

„Nevím, jak se to děje, ale ta zdejší krajina, to pěkné okolí vlezlo mi skoro do srdce. Já bych se tu rád usadil. Nevěděl byste něco pro mne? Malý stateček nebo dům se zahradou; — takhle třicet nebo čtyrycet tisíc bych na to vynaložil, abych se tu mohl letního času několik neděl zdržovat.“

„I proč ne, milostpane!“ řekl hospodský. „Myslíte-li to opravdu — to bych něco věděl, něco hezkého a nestálo by to ani tolik peněz.“

„Nu tím líp, tím líp!“ zvolal host. „Ale to si vyprosím, jiného dohazovače netrpím; vy mi to musíte sám vyjednat. Víte-li co? Píme na to hned sklenici vína. Máte láhev dobrého? — vzácného?“

„Neračte mít starosti, milostpane!“ usmál se hospodský blaženě. „Mám několik lahvic starého žernoseckého, že se mu na celém světě nic nevyrovná; mohl bych je dát za rýnské, kdyby to nebyl tak zkušený jazejček, jako je vašnostin.“

A za malou chvíli stála veliká flaše na stole a dvě skleničky při ní.

„Apropó, pane hospodský!“ zažertoval si pan zeman. „Zejtra ať mám oučet! Jáť tady utrácím, jako bych vás chtěl vyhubit. Co si asi o tom myslíte?“

„Že je to pravá maličkost a že jsem docela pojištěn,“ řekl hospodský. „Račte dovolit, abych si směl na vašno- stino jméno zavdat!“

Zeman se vlídně usmál a řekl potom: „Já budu muset předce už pozejtří odejet; podívám se totiž na skok do Prahy, protože tam po železné dráze moje kufry přijdou. Vždyť vypadám už věru jako tulák. Ale z Prahy sem pak ještě zajedu. Zatím — na dobré sousedství, pane hospodský!“

A ten pil celý blažený. V tom přinesl domácí posluha podrážené boty. „Tuhle zde nechal pod večer ševcův kluk boty,“ řekl přitom. „Patří prej tomu cizímu jemnostpánu.“

„Ah, výborně!“ zvolal host. „Toť je rychlá a dobrá práce. Co za ně přijde?“

„Dva zlaté pět grošů, milostpane.“

Honem sáhl pan zeman do kapsy. „Buďte tak laskav a dejte mi drobné, milý pane hospodský…“

„I to to!“ zvolal tento. „To by bylo něco čistého. Jen ať to sklepník zaplatí! Já to připíšu k vašnostiným oučtům.“

„Také dobře,“ usmál se host. „Vyť jste úslužný mužíček. Však je mi ale také u vás tak volno jakobych byl ve vlastním hospodářství.“

Posluha odešel, pan zeman a hospodský zůstali však ještě sedět a dopíjeli flašku. A hospodský si dělal přitom všelijaké myšlénky. Měl totiž sám domeček a zahrádku na prodej a nynčko to mohl kapitálně odbýt; i počítal již v duchu, že nebude pan zeman držgrešle, aby se k vůli několika tisícům rozešli. A s touto myšlénkou se položil a tu se mu zdálo o samých tisících, které na hostu svém nejen při prodaji ale i pozděj vydělá, až se tu bude letního času zdržovat. To měl již ujednáno, že bude celý dům milostpána ztravovat.

A veselé mysli sešel druhý den ráno do šenkovny, aby dohlídl na domácí pořádek. Tam seděl již soused, maje před sebou skleničku rosolky.

„I dobré jitro, pane Bochánku! To jsou vzácní hosté,“ řekl hospodský. „Kam pak tak časně?“

„Čekám na dostavník. Musím přes pole,“ řekl soused. „Slyším, že je někde dvacet korců pšenice na prodej. Chystám se už několik dní; ale nemohl jsem z domu; měl jsem oteklou nohu. Proto jsme se také ten čas neviděli.“

„Oteklou nohu? I to je mi líto. Ale jak pak? nebude se líbit ještě sklenička? Dostavník pod čtvrt hodiny nepřijede.“

„I třeba, nalejte mi! Jeť beztoho z rána trochu chladno, a já dnes poprvé vycházím.“

„No, to přeju tedy mnoho štěstí, aby se vám cesta podařila. Člověk se má teď co vyhýbat, aby při každém kročeji o nějakého šelmu nezavadil.“

„Ba ovšem; staré časy jsou tytam!“ vzdychal si soused Bochánek. „Tenkráte se nevědělo nic o těch podezřelých tvářích, co se nynčko člověku všude do cesty pletou.“

„Inu, člověk se může také mýlit, pane mistře!“ odpověděl hospodský. „Není každý dareba, třebas i podle toho vypadal.“

„To je možná. Tak bych vám mohl…“

„Právě tu mám takového člověka pod střechou. Přijde vám předevčírem —“

„Nezapomeňte, co chcete říct. U mne byl také předevčírem večer kdosi a klepá na okenici u krámu…“

„Bezpochyby vandrovní? To si musí nechat pekař na předměstí líbit. Ale pomyslete si pane Bochánku! můj host je veselý, vzácný pán.“

„I pro mne! Ale poslechněte, co se mně přihodilo. Člověk, co klepal, vypadal trochu ošuměle a já ho chtěl už odbýt, že se tady žebrat zapovídá; — ale on mi na to: Pomalu s tou flintou! Já přicházím pana mistra prosit, aby mi tuhle za ty drobné peníze tvrdý tolar vyměnil, já ho potřebuju, a pan mistr mi to zajisté udělá.“

„Tolar?“

„Nu, já si myslil: Proč ne? je-li ti takovou maličkostí pomoženo. Člověk potřebuje také někdy dvacetníky a desetníky. Dal jsem mu tedy ten tolar.“

„Všecko dobře. Ale já posud nevidím…“

„Kdo to byl? To já také ještě nevím; bezpochyby nějaký panský žebrák; ale musel být šetrný. Neboť včera dopoledne přišel zas a vyměnil si druhý tolar. Tenkráte měl samé desítníky. Bůh ví, z kterého kouta který byl.“

„Samé desítníky?“ ptal se hospodský. „Včera? Není možná?“

„Dozajista — a jen si pomyslete!“ vypravoval pekař dále; „podvečír přišel po třetí a tu měl hromadu pěkných pětníčků všechny jako mlíko. Mně to bylo už trochu podezřelé; ale on řekl pokojně: Prokažte mi tu lásku jenom ještě tenkrát. Zejtra jsem už přes hory a doly a nebudu vás déle obtěžovat.“

„Přes hory a doly?“ zvolal hospodský. „Dovolte, pane mistře! já se musím jenom na okamžení někam podívat.“

A po těch slovech letěl jako kamzík nahoru po schodech, zrovna k pokoji, kde pan zeman spal. Klep, klep! na dvéře, ono nic; klep, klep! ještě jednou — ono zase nic; i klepal po třetí, ale v pokoji ani muk. Jiný na místě hospodského v Tentono byl by začal řádit a celý dům svolávat; ale hospodský je povážlivá hlava a přitom všeuměl, co se týče zámků v jeho hostinci, poněvadž má hlavní klíč. Honem tedy pro něj, za pět minut bylo otevříno — a vida! klec byla prázdná, ptáček uletěl.

Že se byl pohodlně vyspal, dalo se podle zcuchané postele dobře usoudit, ale jinak tu nebylo po něm dost malé památky, leda otevřené okno, kterým byl do zahrady vyskočil. Silný ořech stál u samého okna. —

Nežli přišel hospodský zase do šenkovny, byl soused Bochánek i s dostavníkem již ten tam. Slepníkovi řekl jen tak jako mimochodem: „Do numera třetího nebude se žádné kafe chystat. Zeman již odejel, a nechal vám tuhle dohromady zlatník za posloužení. Je mi věru divno, že se nevytasil s tolarem.“

Tak si pomohl hospodský před svými domácími, že se mu nemohli vysmívat. Když ale konečně oučet pana zemana z Nových Dvorů přetrhnul, musel se sám této jeho chytrosti zasmát, i nemohl se zdržet, aby ji byl svým přátelům nepověděl. Tuť se nesmál již arci samoten, ale přece se přitom nehoršil, nýbrž kdykoli o tom povídal, doložil pokaždé: „Na mou kuši, kdyby ten chlapík zase jednou přišel, dal bych mu ke všemu tomu ještě tolar, že svůj kousek tak chytře vyvedl.“

Ale pan zeman se nemusil o tom dovědít, poněvadž se až do dnešní chvíle nepřihlásil. Jest-li ho někde potkáme, možná, že mu to vyřídíme. Ještě spíše poptáme se ale všech pánů hospodských, co by asi oni byli v podobném případu dělali? a co si vůbec z toho případu vybrali? — Alespoň tolik, že se nesmějí zápisky pocestných ledabylo vykládat.