Pan dr. Hodža a náš nacionalism

Údaje o textu
Titulek:	Pan dr. Hodža a náš nacionalism
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 75, č. 315. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	17. 11. 1935
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Milan Hodža

Rozhovor pana min. předsedy s koaličními novináři naplnil napřed čtenáře jistou nadějí, když četl, že vláda bude nyní moci budovati svou hospodářskou politiku na souladné základně dohody mezi průmyslem a zemědělstvím. To „nyní“ ovšem vzbudilo jisté pochybnosti a trpké vzpomínky, ale vysvětlení, jež k tomu pan dr. Hodža dodal, už dokonce zchladilo naděje v — nový režim. Nevinné slovo „úprava“ v hospodářství obilním a později i v živočišném, jako institucionální předpoklad k paritě s průmyslem nevzbuzuje zrovna přílišnou důvěru.

„Parita“ je jednou z nejpovrchnějších a pro náš průmysl nejosudnějších frází. Co to vlastně je ta famósní parita? Jsem „vyučený“ statistik, ale marně už dávno hledám spolehlivé elementy k statistickému zjišťování této frázovité cenové parity. Vím jenom, jak ta parita ne v uměle skonstruovaných cifrách, ale ve skutečnosti vypadá: Obilní společnost musí hroziti neodebráním pšenice těm, kdo překročí předepsaný osev — a průmyslové podniky se zavírají, skomírají a statisíce nezaměstnaných trpí fysickou a morální bídou… Podivuhodná „parita“! Doufejme jen, že p. dr. Hodža s přesídlením ze zemědělství do ministerského předsednictví uvidí také tu druhou polovici „parity“. Jinak by ovšem té parity bylo opravdu dosaženo, třeba trochu jinak, až nebude dost těch, kteří by mohli od zemědělců onu drahou pšenici odbírati. Té „parity“ by však přece jen nechtěl nikdo, kdo má náš stát rád!

Ale hlavní, co mne zarazilo, byla fráze, že všichni jsme naplněni národním cítěním, ale ne všichni to vykřikujeme na venek. To snad by p. dr. Hodža ani nemusil po našich levičácích opakovati. Před válkou to bylo oblíbeným rčením, jímž se také rádi kryli různí — „Čehoni“. Ve válce se arciť poznalo, co znamenaly ty „fangle“ atd., jimž se dřív mnozí s takou povýšenosti posmívali. A po válce přišly dokonce ke cti červené košile sokolské, až dokonce k překvapující vřelé lásce… Po válce se ovšem podstata našeho nacionalismu velmi změnila, v našem národním státě se musil náš nacionalismus státi základem a duchem našeho našeho veřejného, státního života. Snad je tudíž — nejméně řečeno — zbytečné mluviti vážně o tom, že „vytloukání oken není základním prvkem nacionalismu.“ Jistě není, neboť to dovedou ještě důkladněji také vyslovení internacionalisté, a ještě k tomu někdy něco připojí! Také nedovedu počítati k našemu nacionalismu hitlerovskou rasovou čistotu. Nepovažuji to za nejkrásnější vlastnost nazistického nacionalismu. Italský fašistický patriotismus, tak skvěle se osvědčující v těžkých pro Itálii chvílích, této „přednosti“ nemá.

Chtěl bych tedy, aby náš historický, idealistický český nacionalismus byl tvůrčí silou všeho našeho života politického, kulturního, hospodářského i sociálního, nejen ve smyslu lásky, oddanosti a věrnosti k národu, nýbrž aby ve smyslu opravdové národní solidarity byl základem všeho našeho života. To není u nás nové: Už Barák byl „otcem“ studentstva a dělnictva a v našem návrhu „lidového programu“ z r. 1890, jehož autory byli Masaryk, Kaizl a já, jsme napsali: „Český dělník je náš národní předvoj“ a dokonce: „Český dělník je vpravdě slovanským kolonistou, postupujícím nevýbojně, ale smírnou prací.“ Proto jsme byli v čele zápasu pro všeobecné právo hlasovací a pro všecky sociální reformy. A všecka naše kultura, naše umění, nehledě ke vší spojitosti s uměním světovým nezapřelo, že vytrysklo z české duše. Proto bylo národu tak blízké a drahé.

Ale to všecko bylo před válkou více otázkou vnitřního našeho života. Ve svobodném státě, jak řečeno, měl býti náš nacionalismus ještě něčím víc, základem všeho našeho myšlení a jednání státního. A tu se s p. dr. Hodžou velmi vážné rozcházíme, třeba bychom oba stejně intensivně nacionálně cítili, a ani jemu, ani mně nebylo nacionalismem vytloukání oken. Už v tom se různíme, že bychom o nacionalismu neměli mluviti, poněvadž o něm nemluví Angličané. Je možno nás s nimi srovnávat? Nejen že jsou velcí a my menší, nejen že mají své anglické impérium, že mají staletý svůj státní život, a my jej máme jen několik let, a nemáme jej ani politicky ani hospodářsky zabezpečený, a že my máme velikou, kulturně a hospodářsky silnou menšinu, vydanou přitažlivé síle stejnorodého mocného státu — ale proto, že je v Anglii i socialismus anglicky národní a že protinárodní komunismus získal — jeden mandát!

Mluvíme o nacionalismu, poněvadž musíme! Pro nás bylo otrávení našeho předválečného patriotismu poválečným materialismem, posíleným vítězstvím ruského bolševismu speciálními poměry našeho národa, nezvyklého svobodě a odpovědnosti za stát, i ovládnutím veřejné a státní moci těmi vrstvami národa, jež byly vychovány materialistickými hesly, třídní nenávistí i touhou, využitkovati do dna třídní, číselné převahy po útrapách dlouhé války, to otrávení našeho veřejného života bylo pro nás tím nebezpečnější, že tím byla ohrožena stabilita a budoucnost státu, který za svou samostatnost měl co děkovati jen a jen našemu národnímu idealismu. Ta naše — p. dr. Hodžou tak vychvalovaná — demokracie se svými vázanými kandidátními listinami a ovládnutím veškerého veřejného našeho života třídní nadvládou, vedoucí k potlačování občanských svobod, opravdu také neodpovídá základním podmínkám českého nacionalismu s jeho imperativním požadavkem národní solidarity; a nemůže tudíž pro nás býti zárukou bezpečné budoucnosti.

O tom musíme mluviti; ne o samozřejmosti, že jsme dobrými Čechy a Slováky ve smyslu nacionálně politickém. O tom nemluví sice Angličan, poněvadž si smí dovoliti, aby nemyslil na všecky důsledky a předpoklady svého národního cítění, ačkoli volební boj vedla vítězná většina výslovně za národní vládu, složenou ze tří stran. Ale o tom začínají mluviti ve Francii, a to je také základem myšlení italského fašismu, který nemluví o italském nacionalismu, nýbrž o jeho důsledcích pro všechen italský život.

Jistě tento všeovládající pojem nacionalismu nevylučuje zájmových stran a skupin, ale bezpodmínečně vylučuje, aby třídní zájmy svým třídním egoismem ovládaly stát bez ohledu a na útraty druhých v národě. Není nacionalismem, aby se jen jedni měli dobře anebo snesitelně a druzi aby tím trpěli, ať jsou těmi hýčkanými zemědělci nebo průmyslníky! To může na jistou dobu snésti národ veliký, neohrožený, ale ne náš, na jehož politickou i hospodářskou slabost dychtivě čeká tolik nepřátel a jehož jedinou silou a oporou je oddaná, bezpodmínečná soudržnost všech, kteří ten to náš stát chtějí!

Nikde naše bezohledné stranictví nepůsobí takové spousty, jako v naší , poněvadž podrývá její mravní základy, a s tím také spolehlivost naší veřejné sprinteligenciávy. Před válkou nikdy jsem se nepřestával snažiti o obsazení všech úřadů našimi lidmi pro dobu našeho osamostatnění, ať v Rakousku nebo mimo ně. To bylo jednou ze základních cílů mé positivní politiky, za kterou jsem byl tolik napadán. Ale s přítelem Václavem Škardou nikdy jsme se neptali, je-li kdo pravý nebo levý, nýbrž jsme hleděli jen na to, je-li česky spolehlivý a pevný i dobrý pracovník. A byl jsem hrdý a šťastný, že jsem mohl bez obav bojovati za naši samostatnost, poněvadž jsem věděl, že přineseme novému státu hlavní, nepostradatelnou podmínku jeho státní existence, totiž dobrý, ba skvělý úřednický aparát. Ten zejména vůči zákonodárcům, méně připraveným na svobodu a na její odpovědnost, vyplnil svou úlohu.

Zato poválečná politika udělala všecko, aby ty dobré, obětavé úředníky — zdemoralisovala. Nejen tím, že byla hluchou a slepou k jejich „skvělé bídě“, že podle famósní teorie amerikanismu přeplňovala úřady a podniky lidmi často s prominutím nutného, jinak žádaného předběžného vzdělání — ale to nejhorší, že dopustila, aby nejspolehlivější zárukou ve veřejné službě byla — legitimace vlivné politické strany. Zůstal-li při tom náš úřednický stav ještě takovým, jakým je, pak je nutno to nazvati zázrakem ducha předválečného nacionalismu!

A přece není většího nebezpečí pro budoucnost státu, než vzíti státnímu úřednictvu a zaměstnanectvu víru, že o jeho úspěchu nerozhoduje vědění, práce, oddanost a spolehlivost, nýbrž třeba formální příslušnost k panující straně. Slyšel jsem jednou slova, která mně nechtějí vymizeti z paměti: „Což kdyby pánem u nás byl nepřítel, co by bylo z toho mravně podlomeného úřednictva, zklamaného ve víře v svobodu? Odolali bychom národnímu útisku, když zrovna inteligence se tak lehko poddává mocným tohoto světa? Proti tomu jedinou pomocí je ten náš starý nacionalismus, který od úředníka vedle vzdělání a práce žádal jen a jedině věrnost a oddanost národu, nacionální idealismus, a kterému bylo cizí stranické prospěchářství!

O tomto nacionalismu mluvíme a musíme mluviti, chceme-li zachovati svou svobodu a samostatnost. Největší útěchou v té těžké době je nám vědomí, že nám dorůstá mládež, která se dívá na národ a na svůj stát jako na vrchol všeho, čemu mladá, ideály zanícená a materialismem ještě nepokažená česká duše může a chce všecko obětovati! A této mládeži musejí býti jasnými veliké úlohy i veliké povinnosti českého i slovenského nacionalismu, žádajícího idealismu, práce a obětí!

Jsme malý národ, ale naše cíle nejsou a nesmějí býti malými, pouhým živořením; ale k tomu je zapotřebí víc, než se snad žádá od mládeže národů velikých! Bezpříkladným vlastenectvím dobyli jsme si svobody a jen stejně obětavým vlastenectvím si ji udržíme takovou, jaká odpovídá ideálům našeho národa! A o tomto nacionalismu budeme a nepřestaneme mluvit ani my, ani ti, kteří po nás přijdou, až jím zase tak bude prodchnut celý národ, jako byl ve svém boji za svobodu!