Pan Suchý/IV.

Pan Suchý Vítězslav Hálek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 180–185. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Pan Suchý měl na to velmi nepokojnou noc. Nemohl usnout. Houdek, Berta, noviny — všecko se mu spletlo v hlavě a klidný spánek nepřicházel, aby všemu tomu udělal konec.

Pan Suchý usnul. Najednou ale vyskočil jako zděšený, rychle rozžehl svíci, kvapně chytil zrcádko, postavil je před svíci, sebe postavil před zrcádko a začal znova zpytovat okouzlující tahy své tváře. Pan Suchý se zamračil před zrcádkem, a pan Suchý v zrcádku se zamračil též. Pan Suchý před zrcádkem zvolal: „Ano, tuto tvář postavím naproti panu Houdkovi, a uvidím, kdo z nás zvítězí!“

A pan Suchý před zrcádkem si byl jist svým vítězstvím. Pan Suchý před zrcádkem si nasadil brejle, tak že sluneční lesky jeho očí vypadaly, „jak když je obestře lehká mráčků síť“, spatřil svoje vousy „jako průhledné mráčky za jasného dne na nebes blankytu“, pan Suchý se usmál tak přelíbezně, a pan Suchý v zrcádku to po něm nápodobil tak věrně, že pan Suchý před zrcádkem zvolal u velikém zanícení: „Ano, s tou tváří zvítězím nad Bertou!“

Pan Suchý před zrcádkem se rozešel s panem Suchým v zrcádku, oba si ulehli na lože své, a pan Suchý spal až do rána poklidně sen spravedlivých.

Kterak se podivil pan Suchý, když přišed odpoledne k Bertě, aby s panem Houdkem rozluštil nadzmíněnou otázku, uviděl slečnu Bertu ve společnosti s mladíkem, kterého, jak se zdálo, slečna Berta s největší pozorností poslouchala! Ba slečna Berta naslouchala tak vroucně jeho slovům, že sotva zpozorovala pana Suchého, když do pokoje vešel, že skoro zapomněla se mu uklonit, ba že dokonce zapomněla, jednoho druhému představit. Pana Suchého ani nikdo nepobídnul, aby se usadil, ba ani na to nikdo nedbal, že pan Suchý několikrát si odkašlal, jako na znamení, že by též ledacos dovedl promluvit!

Leč kdo byl tento nový host? Jmenoval se Hrdlička, byl dobrý známý pana Houdka a přišel k slečně Bertě za následující příčinou.

Laskavý čtenář se pamatuje, že včera vypověděl pan Suchý pana Houdka z přátelství. Pan Houdek byl ale energický člověk, a chtěl zároveň vytisknout pana Suchého ze všeho obcování. Že ale věděl, že pan Suchý se snaží vpustit kořínky do srdce Bertina, postaral se o to, aby se to panu Suchému nepodařilo. A k tomu cíli vyhledal si Hrdličku, ve všem způsobilejšího a obratnějšího, nežli byl pan Suchý, pověděl mu slabé stránky slečny Berty a takto opásaného jej uvedl k ní, ukládaje mu za úlohu, aby si její srdce naklonil, a tím samým aby její srdce odvrátil od pana Suchého.

Pan Suchý se divil, kterak bezpečnými prostředky Hrdlička na se obrací pozornosť slečny Berty, a hněv v něm kypěl, když se cítil toho všeho býti svědkem.

Slečna Berta měla zamilovaného psíčka Dianu. A to Hrdlička věděl. Proto se z počátku také více obíral s Dianou, nežli s Bertou, a už pro to jediné by se byla slečna Berta mohla do pana Hrdličky zbláznit. Pan Hrdlička bral také chválu plnými ústy; ústa měla Diana nevyrovnaná, nohy přeněžné, uši nad míru krásné, srsť hedbávnou. Slečna Berta byla jako v nebi; pan Hrdlička mluvil jí ze srdce, pan Hrdlička měl úsudek nejbystřejší, pan Hrdlička byl ze všech lidí nejdvornější.

Však nepřestal pan Hrdlička na psíčku. Po psíčku přišla na řadu ruka slečny Berty, která, jak pan Hrdlička jistil, nemá mezi ženskýma rukama sobě rovné.

„Ta jest jako z alabastru, slečno,“ pravil pan Hrdlička jako u vytržení; „tak ohebná jest, tak jemná, a ten prostřední prst — o, dovolte, slečno, abych jej směl políbit!“

Pan Hrdlička chtěl políbit jen prst a slečna Berta mu dala k políbení celou ruku. Jak dlouho líbal pan Hrdlička ruku slečny Berty! On ji zlíbal celou, on ji zlíbal po obou stranách. Slečna Berta se usmívala, jako jarní nebe na květnaté luhy.

Ne dosti na tom. Pan Hrdlička jal se vypravovati, kdy, kde a jak cestoval. V Italii znal každou vesnici, na Rýnu znal každý strom, v Řecku každou zříceninu, pan Hrdlička tonul i na moři, když cestoval do Londýna. S velikými umělci se znal osobně; Laub mu stisknul ruku, s Davisonem obědval v jednom hostinci — slečně Bertě šla hlava kolem, když pomýšlela, že tolik předností spojeno v muži jednom.

Leč sláva a vítězství pana Hrdličky u slečny Berty se dovršily, když zasedl pan Hrdlička k pianu. Pan Hrdlička znal nejnovější komposice proslulých mistrů, nejoblíbenější písně nynější módy, a ty přednášel s takovou virtuosností, s tak vřelým citem, že slečna Berta neměla od nynější chvíle ani pro nikoho jiného smyslu, leč pro pana Hrdličku.

Nebohý pan Suchý! Pana Suchého přehlíželi zde všickni. Nemluvil-li, ani nedbáno o něho: promluvil-li, nedáno jeho slovům sluchu. Pan Suchý, aby na se pozornost obrátil, vytáhl několik čísel novin a četl v nich referáty; ale ani toho nikdo si nevšimnul, vzdor tomu, že pan Suchý jak náleží novinami chrastil. Několikrát sobě odkašlal, několikrát se blížil k slečně Bertě, aby se jí zeptal, kdy přijde pan Houdek: ale nic naplat; všechno jeho počínání bylo přehlednuto, neoceněno. Pro pana Hrdličku byl zde jen pejsek Diana a ruka slečny Berty, a pro Bertu jen pan Hrdlička. Panu Suchému nedopřáno ani jediného pohledu, ani jediným slovem ho nikdo neoslovil; pan Suchý zde byl, jako by zde nebyl.

Pana Suchého se chápala zoufalosť. Několikrát si vjel rukou do vlasů, nedbaje ani toho, že si je rozčechrá a cestičku že si jimi zahází; pan Suchý zapomněl si nasazovat a sundavat brejle, pan Suchý zapomněl i na obojí tvář pana Suchého ze zrcádka — pan Suchý zapomněl na vše, čím se byl připravil na pana Houdka.

V pokoji mu bylo teskno, nesnesitelno. Déle se dívat na rozmarnou Bertu a na vítězícího pana Hrdličku nemohl. Krev se mu hnala k hlavě, jeho se chytala závrať. Pan Suchý vzal klobouk a se slovy, že půjde prozatím dolů do zahrady, odešel z pokoje. Leč ani tato jeho slova nikdo neslyšel, ani se za ním nikdo nebyl ohlídl, když odcházel ze dveří — pan Suchý běhal po zahradě, jako štvaný. Kdyby se byl mohl zahrabat do země, aby si nikdo více na něho nezpomněl — věru chtěl by býti krtkem, který si právě v jednom záhoně cestu hrabal.

Netrvalo dlouho, a přicházel pan Hrdlička se slečnou Bertou ruku v ruce do zahrady. Pan Suchý myslil, že to nepřečká. Nač on si troufal sotva pomyslit, k čemu tolik cest, tolik studií konal — a hle! pan Hrdlička jedním rázem, ponejprv hned jest u cíle cest svých!

Slečna Berta a pan Hrdlička zašli do besídky.

Za malou chvíli přicházel do zahrady pan Houdek. Pan Suchý nevěděl, má-li se vrhnout na něho a roztrhat jej jako tygr, či má-li jím povrhnout. Nebyl ještě ale s rozhodnutím u konce, mimovolně běžel na pana Houdka, chytil ho za obě ramena a volal hlasitě:

„Žádám zadostučinění!“

„Pane Suchý,“ pravil pan Houdek zcela chladně, „nebudete-li se chovat slušně, dám vás vyvést z domu.“

Panu Suchému vyhrkly slzy z očí.

„Bratře!“ zvolal pan Suchý hlasem plačtivým a vzal pana Houdka mírné za ruku. „Bratře, ať to bůh mezi námi rozhodne! Já tě zvu na souboj.“

„Jsem k službám, pane,“ pravil Houdek zcela odměřeně. „Biju se, nač chcete; toliko to vám pravím napřed, že na padesát kroků sestřelím vrabce pistolí, a že umím mečem zacházet lépe, nežli perem. Volte ve zbrani sám.“

Pan Suchý sice jaktěživ neměl zbraně v ruce, ale rozhořčenosť jeho dosáhla nejvyššího stupně a on volal hlasem skoro zoufalým:

„Bratře, já volím pistoli. Zejtra v deset hodin na Žofíně. Ať to bůh mezi námi rozhodne.“

„Dobrá! Jen nezapomeňte, pane, že zastřelím na padesát kroků vrabce.“

„Buď jak buď; ať to bůh mezi námi rozhodne.“

Panu Suchému znova vyhrkly slzy.

„Zejtra tedy v deset hodin padnu já anebo vy.“

„To vám ale povídám, že se s vámi nebiju, nepřinesete-li s sebou pětku, kterou jste mi dlužen. S bohem!“

Pan Houdek odešel do zahrady, a pan Suchý odešel domů, aby se připravoval na poslední cestu.