Panáci ze švestek

Údaje o textu
Titulek:	Panáci ze švestek
Podtitulek:	Příběh z městského života
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 271–292. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1847

„Dovolte, pane Vojtíšku! nynčko se nemohu s vámi zdržovat. Jděte jen do pokoje, dědoušek přijde hned domů; já musím zatím nepořádné nájemníky z domu vyházet; nebo kdyby je tu pan rada ještě zastihl, až se navrátí, tedy bych nabral, že by mě to mrzelo.“

Takto mluvil dlouhý, vyzáblý dráb Čočka k vnoučeti městského rady Linharta, když přicházel dědečka navštívit.

„Z domu vyházet?“ divil se devítiletý hošík. „Toť musí bolet. A budete je házet se všech schodů? To jsem jakživ neviděl.“

„Tedy zde jen trochu počkejte,“ řekl Čočka, „chcete-li se na tu komedii podívat, Nejdříve vyhodíme hamparátí a pak nájemníky, nepůjdou-li dobrovolně.“

Po těch slovech roztáhl nohy jako čáp a šel po schodech až do čtvrtého patra, což bylo vlastně již pod samou střechou na krově. Nahoře přede dveřmi chatrného příbytku nalezl svého soudruha Kroupu a jakousi přistárlou ženu s dvěma vyrostlými dcerami, několik uzlů prádla, peřin a všelijakého nářadí.

„Že pak přece lezeš!“ řekl Kroupa k přicházejícímu Čočkovi mrzutě. „Já zde už čumím kdo ví jak dlouho; tuhle paní Cibulková čeká už také jako blázen, aby se dostala do kvartýru, a ta nedbalá čeládka se tam ještě ani nehýbá, aby si trochu té chamradiny odnesla.“

„Však my jí brzo pomůžem!“ zahuhlal Čočka, přikrčil hlavu, shýbnul záda a vjel jako zlý duch skrze dvéře do kuchyňky, z které se teprva do sedničky vcházelo. V kuchyňce stál jediný kus nábytku, totiž velká stará police s několika přihrádkami, a po těch bylo nastaveno chatrné kuchyňské nádobí.

„S touhle haluznou počneme,“ řekl Čočka k svému soudruhovi a okázal na polici; „potom se chopíme lehčího haraburdí.“ Při těch slovech zaklepal hodně silně na dvéře u sedničky a zvolal: „He! co pak je to? Kdy se budete pakovat? Dnes je čtrnáctý den po svatém Havle, a nepůjdete-li dobrovolně, tedy vám ukážem, co je to vyhazov: to víte už beztoho, co vám domácí pán řekl.“

Po této řeči otevřely se trochu dvéře a dětská hlava s bledýma tvářema vykoukla z nich ven; sotva ale zahlídla dva muže v úředním kabátě, tu se honem zase schovala. „Už jsou tady!“ bylo ještě hlas její ze sednice slyšeti. Drábové ale na to nedbali, nýbrž chopili se staré police a vlekli ji z obydlí. Když přišli však na schody, dal se malý, zavalitý Kroupa do křiku:

„Ó ty velbloude! proč pak jsi mě strčil ku předu? já to nejsem s to unést; počkej, postav tu mašinu, sice to všecko pustím — stůj, stůj! — bác ho, tu máš, tu to leží!“

Těžká police byla se mu totiž vysmekla, padla s velkým hřmotem na cihly, jimiž byla chodba dlážděna, a hrnce, mísa, talíře, šálečky, sekyrka, starý mlýnek na kávu — všecko to padlo mezi sebe tak, že z toho ihned hromada střepů ležela.

Kroupa si foukal na prsty, které se mu byly trochu přiskříply, a začal pak Čočku hubovat:

„Takový starý chlap a děláš takové hlouposti! Tys měl jít napřed, slombidlo, a já pozadu. Ale ne, to mu nedá čert pokoje, strčí mě ku předu, až se stane neštěstí. Teď budeš moci ty střepy zaplatit.“

Ale nežli mohl Čočka odpovědít, přiběhly dvě děti, nuzně ošacená holčička shora a pěkně vystrojený hošík z dola. Hošík hleděl na to mlčky, děvče ale dalo se do hlasitého nářku:

„Ach, naše ubohá maminka!“ zvolala. „Teď nemáme ani hrneček, abychom jí mohli thé uvařit! A do čeho jí nalejem! I její šáleček se roztloukl!“

„Proč jste se nevystěhovali, když byl čas?“ osopil se na ni Čočka. „Líná čeládko, ještě aby člověk po vás vyklízel! platit beztoho nemůžete. Ta červotočina se nám rozdrobila v rukou. Honem, škvrně! seber ty střepy, sice ještě něco slízneš.“

Děvčátko se rychle sehnulo a sbíralo roztlučené věci do zástěrky; dráhové ale vynesli starou polici před dům, zrovna na ulici, pak šli ještě několikrát nahoru, až byl nuzný příbytek docela vyklizen.

Mezi tím přiblížil se také vnuk domácího pána, ačkoli trochu bojácně, k otevřeným dveřím chudých nájemníků. Mezi nízkými, zažloutlými stěnami nestálo teď již nic jiného nežli stará, nepatrná pohovka čili kanape, a na tom seděla churavá paní jako ve mdlobách. Dvě dítky, totiž holčička a hezký pacholík, stály vedle ní, jako by ji podporovaly. Děvče plakalo, ale pacholík mlčel a hleděl jako matka k zemi. Nyní se ale zaškaredil a pohledl jaksi hněvivě na dráhy, kteří se chtěli konečně i pohovky chápati, nešťastnou rodinu hrubými slovy pobízejíce, aby šla. S velikou odhodlaností pozvedl sotva jedenáctiletý chlapec nemocnou matku, pošoupnul ji zvolna na stranu, postavil se potom k jednomu konci pohovky a řekl sestře:

„Honem, Liduško, pojď, my vyneseme to kanape sami, aby se mu nestalo neštěstí jako polici. I nech toho, milá matinko!“ prosil pak paní, kteráž se chtěla také nábytku chápati; „nech toho, sice dostaneš zase ten zlý kašel! Však my to zmůžeme. Ale kam jen s tím?“

Na tu otázku pozvedla paní oči k nebesům, jakoby tam pomoci hledala.

„Jáť vím arci o hezkém příbytku v malé černé ulici,“ řekla pak poněkud chraptivým hlasem, „ale domácí pán chce tři dvacetníky závdavku.“

I umlkla a zrak její padl na pohovku. Tu jí přišlo něco na mysl a paprslek utěšení vyjasnil na okamžení tvář její. Vyndala z kapsáře malý zavíráček, podala jej děvčeti a řekla:

„Odpárej povlak, Liduško! Pohovka je vycpaná koňskými chlupy; vyndej jich tolik, abys za ně vedle u sedláře několik dvacetníků dostala.“

„Ne, ne, maminko, to nejde!“ namítal chlapec. „Na čem pak bys ležela? Bez vycpání by tě na kanapi všecko tlačilo.“

„Však já nebudu na něm dlouho ležet,“ řekla paní bolestně. „Brzo mě položíte jinam.“

„Ne, ne!“ zvolal zase pacholík a posavadní zmužilost jeho zmizela, i dal se do pláče a sevřel matku do své dětinské náruče, neboť rozuměl, nač ubohá při své churavosti myslila. Ona ale bolestně se usmívajíc, hladila pěkné vlasy jeho.

„Je-li kanape opravdu rozhorem nebo jak se vám říkati líbí, koňskými chlupy vycpané, tedy zde zůstane v zástavě za pět zlatých, které jste dlužni za nájem,“ začal mezi tím dráb Čočka. „Pan radní vám prokázal beztoho dost velké milosrdenství, že vám ten hezký kvartýrek za babku přepustil. Kanape zde tedy zůstane, až pan radní řekne, co s ním udělat.“

„Jen se opovažte!“ zvolal nyní Vojtěch velmi horlivě a vešel do sedničky. „Já to budu dědečkovi žalovat, Čočko! jestli těm lidem ublížíte.“

„Mladý pane!“ řekl dráb, „tomu vy nerozumíte. Jako obyčejně každý nuzák je také tahle čeládka sama svého neštěstí příčinou. Nejdříve zkazí sama sebe a potom chce kazit jiné. Paní Cibulková, co stojí venku, ta by vám mohla o rodičích této paničky celé kroniky povídat.“

Lítostí a hanbou poražená sklesla nešťastná paní při těch slovech na pohovku.

„Vidíte, pane Vojtíšku, vidíte?“ mluvil dráb dále. „To je zlé svědomí, sice by nebyla sklesla jako obroušená kudla. I ovšem, její papínek, pan Nečásek, měl větší jmění nežli váš dědoušek — i ano! a když chodila tahle nynější paní Jesenská se svými sestřičkami do školy, to musel být vždycky lokaj za nimi. Konečně se ale ta sláva rozplaskla jako bublina z mydlinek. Pan Nečásek přišel na koráb, nebo jak se říká: udělal bankrot a ohnul hromadu lidí o peníze, kteréž měli v jeho obchodu. Potom skapnul a vdova se musela s dětmi nuzovat. Francouzské vojny prý ho tak sebraly; ale s, e—se, známe se.“

„Pomozte — pomozte!“ zkřikla nyní paní Jesenská, vyskočila z kanape a začala jako ve smrtelné úzkosti po sedničce běhat. „O můj Bože! — já se udusím!“

I strhla si šátek z krku, rozepnula z předu šaty a začala tak silně kašlat, že děti celé ztrnuly a paní Cibulková i s dcerami do sedničky přiběhly. Též Kroupa hleděl na nemocnou jaksi útrpně, jenom Čočka se obrátil k oknu a začal známou písničku hvízdati.

Tu jej zatahal Vojtěch za kabát.

„Čočko!“ řekl k němu, „já vám povídám ještě jednou, neberte těm ubohým to kanape, sice vám už jaktěživ nic nedám.“

„Ale já vám povídám, panáčku, že tomu nerozumíte,“ odpovídal Čočka mrzutě. „To by byla jen vaše vlastní škoda, kdybych vám byl po vůli. Pan dědeček povídal přede mnou, že za nájem ze všech kvartýrů v tomhle patru svým vnoučátkům koledu kupuje.“

„Není možná?“ lekl se Vojtěch. „O můj Bože! toť nesmím tedy od něho už ani krejcaru vzít. Ale však já ho budu prosit, aby té ubohé paní to kanape nechal a ještě tři dvacetníky na závdavek daroval.“

Mezi tím povolil sice kašel paní Jesenské, ale ubohá žena sklesla velmi sesláblá zas na pohovku. Paní Cibulková porozprávěla tiše s dcerami a přistoupila nyní k zlému drábovi.

„Pane Čočko!“ promluvila k němu, „já ručím za těch pět zlatých, co zůstala paní Jesenská za nájem dlužna. Jen jí tu pohovku propusťte.“ Potom se přiblížila k nemocné, vzala jí za ruku a vtiskla jí do ruky zlatník. „Na závdavek!“ řekla pošeptmu.

„Ne, ne!“ vzkřikla paní Jesenská třesoucími se ústy a pozvedla ruku chtíc dar vraceti. „O Bože! — od vás? — to je — přes míru!“

„Nedělejte žádné okolky, paní Jesenská!“ řekla přistárlá vdova velmi vlídně. „Dáváme to z upřímného srdce. Já měla ten zlatník na vybílení uchystaný — ale ono to zde nevypadá ještě tak tmavě, jak se mi při najímání zdálo — jen si ho tedy s Pánem Bohem podržte!“

„Od vás?“ zvolala churavá u velikém pohnutí, „ježto jste skrze mého otce o všecko přišli?“

„Upokojte se!“ řekla Cibulková. „Což může dítě za otce? Arci že to mého nebožtíka muže bolelo, když přišel o skrovnou mohovitost, kterou si byl dosti trpce uschránil; teď jí ale více nepotřebuje a já mám tuhle —“ při tom ukázala na své dcery — „lepší pomocníky, nežli je mrtvé stříbro. Bůh nás neopustí.“

Jesenská vstala. „Sneste pohovku k ostatním věcem,“ řekla dětem, „a počkejte při nich, až najmu nový příbytek.“ Potom se obrátila k vdově Cibulkové, chopila se rukou jejích a doložila třesoucím se hlasem:

„Bůh vám to naděl tisíckráte, co jste — pro mne…“ dále nemohla mluviti, neboť pláč jí překážel; i zakryla si tváře a potácela se ven. Vojtěch ale pomohl jejím dětem kanape snést a čekal potom s velikou netrpělivostí na děda i prosil jej tak dlouho, aby Jesenské dluh prominul a vdově Cibulkové ten zlatý na nájmu vynahradil, až mu to radní pán k vůli učinil.

* * *

Uprostřed měsíce prosince přišel Jeník Jesenský domů celý překřehlý. Nemocná matka jeho nemohla již na čtyry neděle s postele či vlastně s pohovky, neboť o posteli nebylo u chudé rodiny již dávno ani řeči. Liduška, Jeníkova devítiletá sestra, seděla u skrovného okénka, jež bylo zrovna ve střeše, a pletla pilně vlněné punčochy, kteréž pak za nepatrnou mzdu kramářovi prodávala.

Dne bylo již na mále, okno silně zamrzlé, dívku záblo, ale ona přece pilně pletla. Nouzi bylo vidět, kam se člověk podíval, avšak oči Jeníkovy třpytily se přece jakousi radostí, když vešel jen lehce oblečený do dveří a nechtěje dřímající matku probudit, k sestře po prstech přistoupil.

„Podívej se, to je štěstí!“ začal potichu, ačkoliv by si byl rád zavejskal. „Takový kornout suchých švestek za dva groše! Ony jsou arci trochu tvrdé a malé, ale jinak bych je byl za těch pár krejcarů nedostal. Ty nejlepší vybereme pro maminku a z těch ostatních…“

„No, co pak z těch ostatních?“ ptala se Liduška zvědavě, an se bratr náhle zamlčel.

„Však uvidíš!“ usmál se chlapec jaksi tajemně. „Podívej se, tuhle vyhodili u Procházků starou klec na dvoreček mezi smeti, ale já ji honem sebral. A tuhle mi daroval Strnadovic Tonda hrneček vařeného škrobu — oni ho potřebujou, když lepí škatule — a jeho sestra mi dala uzlík starých hadříčků; vidíš? tenhle černý je tuze hezký, a Mazánkovic Ferda mi přinesl plnou hrst loje, co doma se svícnu seškrábal. Teď mám všechno pohromadě a dám se do práce.“

Na to nastrkal do starého plechového kahánku lojové oškrabky, rozsvítil knot, a poněvadž tu nebylo stolu, postavil světlo na podlahu, posadil se před ně, aby nepadalo na matku, a začal cosi kutit; Liduška se divila, hleděla na něj, ale pletla při tom pilně punčochu.

Jeník rozboural zatím klec, vytahal z ní dráty, pak nařezal tenká dřívka, delší a kratší, udělal z nich žebřík, arci trochu neforemný, potom svinul kus starého papíru jako malou kuličku, obalil ji černým hadříčkem, napíchal švestky a tropil všelijaké jiné věci, o nichž Liduška nevěděla, co znamenají.

„Nynčko se obrať,“ řekl k ní bratr konečně, Liduška uposlechla, ačkoli byla velmi zvědavá, i trvalo jí čekání už skoro dlouho, an tu Jeník najednou hlavu nazvedl a skoro tuze hlasitě zvolal:

„Podívej se!“

Liduška se obrátila a spatřila, že drží bratr něco v ruce zrovna nad kahánkem.

„I jemine!“ zvolala překvapená. „Co pak je to?“

„No, co je to?“ opakoval chlapec.

„To je kominík!“ řekla holka a přistoupila blíže, aby si nevídaný důkaz bratrovy šikovnosti prohlídla.

„Ano, to je kominík,“ dosvědčoval Jeník jaksi hrdě i pásl vlastní své oči na mistrovském kuse s velikou radostí, nedbaje na to ani dost málo, že byl sem tam ještě neohrabaný.

„Ale co pak ti to napadá? a jak jsi to dovedl?“ ptala se nyní sestra.

„Já viděl včera takového panáka na rynku,“ povídal Jeník, „a tu mi napadlo, kdybych měl švestky, že bych snad také nějakého dovedl, a že bych ho mohl potom prodat a něco na něm vydělat; teď se kupujou všelijaké věci pro děti, a za několik dní to půjde ještě líp, to nebude už daleko do štědrého večera. A tu jsem se na toho panáka jak náleží podíval, potom jsem prosil pana kmotra, aby mi daroval pár krejcarů na dříví, víš? dnes jsme koupili za tři groše otýpek a dva groše jsem si nechal na švestky.“

Obtížným kašlem procitla nyní matka ze spaní, a sotva že si pooddechla, okázal jí chlapec hotového panáka. „Podívej se, maminko, co jsem udělal!“

Ale nemocná si jen povzdychla; jiné odpovědi mu nedala. Poněkud zarmoucen obrátil se chlapec po malé chvíli od matky, a těšil se v duchu že bude matinka brzo jináč koukat, až jen celou řadu panáků a hromadu za ně utržených peněz uvidí. A s novou pilností začal zase pracovat, až ho konečně spaní přemohlo.

* * *

Byl poslední den před štědrým večerem, i mrzlo jen fičelo. Na velikém náměstí stála hromada krámů a rozličných bud s rozmanitým zbožím na vánoční svátky. Vedle poslední boudy stála stará nůše vzhůru dnem, na tom leželo kus prkna a na prkně pyšnila se řada švestkových panáků. Za nůší seděla na nízké stoličce chatrně oděná holčice, zimou se celá krčíc a prokřehlé ruce pod zástěrku do klínu schovávajíc; za ní ale přecházel pacholík, tloukl nohu o nohu a dýchal si do rukou; při tom volal ustavičně na lidi mimo jdoucí, aby si koupili nějakého panáka, že prý je jim zima, totiž panákům a prodavačům také, a že prý jsou laciné a že si mohou děti doma s nimi pohrát a potom je ještě sníst; aby prý se nad nimi smilovali.

A chlapec, co tak volal, byl Jeník Jesenský, a za nůší seděla jeho sestra Liduška. Nikdo se nediv, že měl chlapec tolik smělosti a že na lidi pokřikoval; první dny mu to arci nešlo od huby, tu byl ještě ostýchavý a plný nejkrásnější naděje; když ale viděl, že je více prodavačů na rynku, kteří měli švestkové panáky a to mnohem krásněji zhotovené na krámě, a když pozoroval, že velmi málo prodává, že mu celá řada jeho černých mužíků na prkně zůstává: tuť si musel arci smělosti dodávati a volati, aby něco utržil, zvláště když si vzpomněl, že matinka doma stůně a denně sotva několik hodin na pohovce posedí, aby šila pro lidi košile. I volal a prosil, ale nikdo si jeho zboží nevšímal; lidé kupovali raděj perník nebo cukroví.

Pomalu se začalo stmívati, a tuť by už bylo nuzný krám s panáky sotva vidět bývalo, protože si děti ani lampu ani lucernu objednati nemohly; ale z vedlejší boudy padalo na nůši přece tolik světla, že se černí panáci alespoň v pološeru míhali.

Nyní odbila však šestá hodina a mnozí prodavači odcházeli domů, buďto že jim bylo již tuze zima, nebo že měli špatný odbyt. I žena z boudy vedle Jesenských sklidila své zboží, krajky, čepce a límečky, a majíc s ubohými dětmi útrpnost, nechala jim hrnec s uhlím, aby se ohřály a zejtra jí ho zase přinesly. Děti byly arci rády, ale druhou stranou se zase zarmoutily, poněvadž jim nejbližší lampa zhasla a zboží jejich skoro ve tmách zůstalo. A ony byly by rády přece něco prodaly, aby nemusely s prázdnýma rukama domů jít.

„Kdybychom měli nynčko nějakou svíčku,“ řekl Jeník, „mohli bychom své zboží tuhle do prázdné boudy vyložit, tam by potom hned jináč vypadalo. Také bychom nestáli tak na větru.“

V tom šla hokynářka okolo a buďto že zaslechla Jeníkovu řeč a měla s dětmi útrpnost, neboť chudí rozumějí chudému nejlépe, nebo chtěla vlastním dětem na druhý den nějakou radost udělat: zkrátka, ona koupila tři panáky, dva malé po groši a jednoho velkého za dva groše.

Rychle skočil teď Jeník k blízkému mydláři pro svíčku, postavil ji mezi dva kameny vedle prkenné stěny, aby ji vítr nesplavil, potom přenesl se sestrou černé kavalíry na řádný krámec, a řekl konečně jaksi rozveselený: „Tu máš, Liduško, dva groše; jdi a kup za ně dříví. Maminka se nemohla dnes ani zahřát, tedy běž a hodně zatop, třeba bys všechna polínka spálila. Groš nám ještě zbyde; za ten si koupíme potom chleba, jestli už nic víc neutržíme, abychom nešli hladoví spat. Ale já ti mám najednou jakousi naději, že ještě něco odbydeme; jen když máme počinek! A zde mám také ještě dvě suché švestky, — ty mi zbyly od panáků; tu máš, sněz je; beztoho jsi měla na ně laskominu, ačkoliv sis netroufala o nějakou říci.“

„Ne, ne,“ omlouvala se Liduška; „jednu si musíš nechat, sice nechci žádnou.“

„I tak pak se nezdržuj!“ odbýval ji zas bratr, „a nenechávej maminku mrznout.“

To děvčetem říkajíc trhlo; honem popadla suché švestky a běžela domů. Jeník ale stoje u boudy, hleděl za ní, až mu z očí zmizela, potom chtěl vlezt do boudy; ale tu šel zrovna okolo něho jiný pacholík s dívčinou a pustil něco na zem.

„He, panáčku!“ volal za ním Jeník. „Něco jste ztratil! Tuto máte.“

Při tom se shýbnul a zvednul paklíček marcipánu.

Pacholík s děvčetem se zastavil. Byly to roztomilé děti v teplých, pěkných kožíškách, i vrátily se, aby vzaly, co jim Jeník podával. Cizí pacholík děkoval se poněkud rozpačitě, Jeník ale skočil vesele do boudy, a začal své panáky stavět, aby je bylo co nejlépe viděti.

Tu se pacholík v pěkném kožíšku najednou zas vrátil a položiv takový paklíček marcipánu, jako byl prvé ztratil, na krám zrovna mezi panáky, řekl trochu nesměle:

„Tu máš, vezmi si, poctivý hochu!“

Jaksi zaražen a však i mile překvapen hleděl Jeník na hezounkého pacholíka i na sestru jeho, ježto nyní před boudou stáli, an tu hošík najednou zkřiknul:

„Nejsi ty Jeník Jesenských?“

„A vy?“ ptal se Jeník. „Nejste vy ten samý, co nám před osmi nedělmi kanape snášet pomáhal?“

„I mlč pak o tom,“ řekl Vojtěch, „a pověz mi raději, kdes nabral tyhle panáky?“

„Já je sám udělal a nynčko je prodávám,“ odpověděl Jeník.

„A prodal jsi jich už mnoho?“

„Dnes teprva tři. Bezpochyby je budeme muset zejtra sami sníst.“

„Sníst?“ ozvala se nyní také Vojtěchova sestra, hezounké děvčátko v kožíšku. „Co pak by vám to napadlo?“

„Co je dělat, když hlad bolí,“ řekl Jeník smutně; „a já strčil do těch panáků všechny peníze.“

Tu pošeptal Vojtěch něco své sestře, a ta zakývala hlavou; na to oba odešli, brzo se ale zase vrátili. „Abys neměl hlad,“ řekl nyní Vojtěch a položil na krám malou uzenou jitrničku a bochánek chleba, „tu máš, my neměli víc peněz, protože jsme už ledaco koupili.“

„O!“ zvolal Jeník a slzy mu vstoupily do očí, „to je tuze mnoho! Vezměte si za to alespoň několik panáků. Ach, ten marcipán je dozajista jako cukr a bez pepře, že ho bude moci maminka jíst! Ach, jen kdybych jí ho mohl hned donest! Jen kdyby se Liduška brzo vrátila, ta bude koukat!“

„A kde pak je Liduška?“ ptal se Vojtěch maje radost z Jeníkovy rozkoše.

„Doma, aby trochu zatopila, proto že jsme dříve žádných peněz neměli. Ach, pane Bože na nebi!“ zvolal Jeník najednou celý poděšený. „Já jí zapomněl říci, že jsem strčil hadr do plechové trouby, aby nám skrze ni tak nefičelo, když se netopí — ten se může nynčko zapálit, a kouř nebude moci ven, vrazí do sedničky, padne mamince na prsa, o já hlupák! co si počnu?“

Takto bědoval, hledě při tom na své černé panáky a nevěda, co s nimi počíti. A Vojtěch se podíval na sestru, potom na Jeníka a řekl, poněkud otáleje:

„Inu, kdybys se dlouho nezdržel, tedy bychom třeba — co myslíš, Hedvičko? nemohli bychom tu zatím počkat?“

Děvčátku se zajiskřily oči a radostným pokynutím hlavy dala mu znamení, že svoluje.

„Ó, já zde budu co nevidět,“ sliboval Jeník. „Ani čtvrt hodiny to nebude trvat. Ó, děkuju vám srdečně!“

A po těch slovech běžel s marcipánem, s jitrničkou a bochníčkem, jako když letí, domů,

„A tohle je hezké!“ řekla nyní malá Hedvička radostně. „Já chtěla už dávno vědět, jak se to v takových boudách sedí. Pojď honem, Vojtíšku! pojď, vlezme si tam! A jen kdyby přišlo mnoho kupců! to by bylo teprva hezké.“

„Ano, to by bylo hezké,“ řekl Vojtěch. „Já bych si přál, kdybychom mohli takhle všechny panáky prodat a těm ubohým dětem plnou čepici peněz nasypat. No, to musíme ale také lidi pobízet, aby přece kupovali.“

„Začni tedy, Vojtíšku!“ prosila Hedvika. „Já se stydím.“

„Inu, já se vlastně nestydím,“ pravil pacholík; „ale ono to nechce jaksi ven. Co však naplat? Začít jednou musíme. Víš-li tedy co? Budeme volat oba najednou; tak bude mít každý víc kuráže. Dej tedy pozor: jedna — dvě — tři!“

„Kupte, páni…“ zvolaly na to obě děti najednou, ale obě také zas najednou umlkly.

„No, proč pak jsi přestala?“ ptal se Vojtěch sestry.

„Proto že jsi ty přestal,“ odpověděla dívka.

„Nu tedy začněme ještě jednou,“ řekl chlapec. I dali se poznovu do křiku, ale brzo musili zas pro smích přestati, kterého se zdržeti nemohli.

„To není nic,“ řekl Vojtěch. „A ta svíčka tu také hoří, jako by nechtěla. Lidé nemohou naše zboží ani vidět.“

„Víš-li co?“ zvolala Hedvika. „Já tu mám voskové svíčičky, co jsme si koupili na zejtřek, víš? My dostaneme zejtra jiné a mohli bychom dnes tyhle —“

„I dej sem honem, dej sem!“ řekl bratr plný radosti. „To je rozkošný nápad.“ A rychle začal barevné svíčičky okolo panáků přilepovati, některé nastrkal také na žebříky, a když je všechny rozsvítil, bylo tu veselé podívání. Hošík se smál a dostal hned chuti kupce svolávat. I volal a svolal jich také několik, kteří nemohouce pochopiti, co se to děje, že tak čistě ošacené děti takové zboží prodávají, dílem k vůli neobyčejné a podivné věci, dílem pak jako z pouhého žertu dosti nemotorné panáky kupovali.

To dělalo dětem arci velikou radost, tak že ani nepozorovaly, že tu již půl hodiny čekají. Konečně jim začalo být ale zima, i zábly je ruce. Tu se jim teprva zdálo, že by se mohly Jesenských děti už navrátit. I dýchaly si nejdřív do dlaní, pak zahlídly ale hrnec s uhlím, arciť již skoro shasínajícím, ale postavily jej přece honem na krám a začaly do něho foukati.

V tom se ozval blízko nich zvučný mužský hlas.

„Přisám Bůh, Čartoryský! podívej se, to je obraz! Viděl jsi kde spanilejší párek andělů?“

A hned na to přistoupili dva vzácní pánové s premovaným lokajem a prohlíželi si usměvavě brzo divné prodavače, brzo jejich zboží.

„Poslyš, příteli, co mi napadá!“ řekl na to pán, jejž byl druhý Čartoryským nazýval. „Jak pak, abychom našim dámám zejtra tyhle kominíky štědrého večera naložili? Co myslíš, nebylo by to k smíchu? Jestli pak by bylo těch černých chlapíků dost, aby každá jednoho dostala?“ I počítal je na krámě a ptal se potom dětí, co za ně chtějí.

Děti se té otázky ze samé radosti ulekly, a poněvadž ani nevěděly, kolik panáků na krámě mají a vzácným pánům přec honem odpovědít chtěly, tedy byly skoro v nesnázi. Ale Vojtěch si dodal brzo zmužilosti a pohodiv hlavou, řekl tak směle: „Tolar!“ že se toho potom sám ulekl.

„Není možná?“ usmál se Čartoryský, sahaje do kapsy. „Totě hrůza peněz, a podle vašeho šatu nezdá se, že byste potřebovaly takové zboží prodávat.“

„Ó milý pane!“ odpovídal pacholík svým jemným hláskem, „kdybyste věděl, — tihle panáci nejsou naši, my je prodáváme na místě dvou chudých dětí, kterým maminka stůně. Ona leží ve studené sednici na starém kanapi a nemá ani peřinu.“

„A její děti,“ počala nyní Hedvika, „šly domů, aby jí trochu zatopily, proto že právě několik panáků prodaly a pár krejcarů utržily.“

„A vy tu zatím stojíte a místo nich prodáváte?“ ptal se Čartoryský s pohnutým srdcem. „To je od vás velmi hezké.“

„Ach!“ řekl Vojtěch srdečně, „my bychom pro ně rádi ještě víc udělali, jen kdybychom mohli.“

„Příteli!“ obrátil se nyní vzácný cizinec k druhému. „Mne pojímá svatá hrůza. Nevypadá-liž to zrovna, jakoby byli dva nebeští poslové před narozením Páně s výsosti sestoupili, aby se za chudý lid přimluvili a u srdce bohatých pomoc vyhledali? Mé jest otevřeno do kořán, a nemohu věru peníze, které jsem právě vyhrál, lépe vynaložiti, jako když je těmto andělům odevzdám.“

Na to pokynul lokajovi, aby sebral všechny panáky, a sám položil hedbávný svůj sáček, jakž byl plný, na krám, a vyndal ještě z vesty několik dukátů.

„Tu máte! Dejte to té chudé ženě, aby měla zejtra dobrý štědrý večer!“

Plny radostného užasnutí hleděly děti na lesknavé dukáty a na plný sáček, v němž také něco podobného tušily; cizí pánové radovali se ale z jejich rozkoše a jeden z nich se jich ještě tázal:

„Čí pak jste, milé dítky?“

A Hedvička sepnula útlé ruce, pohledla na něj svýma dětinsky nábožnýma očima, z nichžto nyní dva potůčky perliček běžely, a řekla třesoucím se hlasem:

„Já jsem Hedvika pana inšpektora Novotného a tohle je můj bratr Vojtíšek.“

„A zůstáváme v tom velkém domě na Spálené ulici,“ dokládal pacholík také se slzavýma očima, „co má ta žlutá vrata s mosaznou klikou.“

Na to vzal Čartoryský přítele svého za ruku a řekl:

„To bych si byl jaktěživ nepomyslil, že si může člověk za mizerných pár dukátů takovou rozkoš způsobit! Máme-li pak čekat, co ty děti počnou? Nebo máme jít… ale ne, teď se budu kochati jen v myšlénkách, ať se děje co děje. Jenom ty jdi povzdálečí za nimi,“ doložil k lokajovi, „aby se jim nic nestalo, nežli vejdou do domu.“

Po těch slovech oba cizincové zmizeli; Vojtěch ale schoval peníze honem do kapes, potom zhasil svíčku, postavil hrnec s uhlím do kouta a pak vyběhl se. sestrou z boudy. Sotva ale byli na rohu blízké ulice, přiběhli jim Jeník i Liduška již naproti.

„Ach, jenom se nehněvejte,“ prosil je udychtěný pacholík, „že tak dlouho nejdeme! Maminka dostala takový kašel, že jsme už myslili, že se nám zadusí. Musili jsme jí trochu thé uvařit, a tu ten zlý kašel přestal, tak že potom i kousek marcipánu snědla, kterýž jí jak náleží dobře chutnal.“

Děti Novotných se nedaly div do pláče, tak přeplněna byla srdce jejich. Mlčky šly s Jeníkem a Liduškou do příbytku nešťastné vdovy, kdežto jim chtěly účty složit a peníze odevzdat. I šámaly se za nimi po tmavých schodech až na krov do malé sedničky, a tam rozsvítily potom zbytek svíčky, kterouž byl Vojtěch v boudě do kapsy strčil.

„Tuhle,“ pravil pak chlapec, „jo osm grošů za šest panáků, a tuhle to, to mi daroval cizí pán, nějaký přestrojený princ, za ostatní kominíky. Vidíš, Jeníčku? už nemám nic v kapse. A že vám dává ten cizí pán zkazovat, abyste měli dobrý štědrý večer.“

Jeník a sestra jeho hleděli na to jako u vyjevení; ani jeden ani druhý nemohl ze sebe slova vypravit, a v celé sedničce panovalo hluboké ticho; jen krátké dýchání nemocné ženy bylo slyšeti. Konečně začal Jeník: „Maminko, maminko! podívejte se, to je peněz!“ a při tom jí položil dukáty na chatrné lože i vysypal před ní sáček. Ale nemocná neokazovala velké radosti.

„To jsou bezpochyby plíšky nebo dantesy,“ řekla slabým hlasem.

„I to bych se podíval!“ řekl Vojtěch. „Dantesy nejsou tak těžké jako tyhle dukáty, a pak nevím, co by takový pán s plíšky dělal.“

Jesenská na to neodpověděla: po chvíli ale vystrčila z pod chatrné přikrývky svou vyzáblou ruku, vztahujíc ji po cizích dětech. „Naše maminka chce se vám poděkovat,“ řekl Jeník, a Vojtěch i Hedvika vzali nemocnou za ruku, ale zděsili se potají, neboť byla jako led studená. Na to se poroučeli a spěchali tak čerstvě se schodů, že jim Jeník sotva svítit postačil.

A když se vrátil do sedničky, tedy začal: „Nu, matinko! co pak nemáte radost? Sto sedmnáct dukátů jsem napočítal, totě ňákého bohatství!“

Ale nemocná ještě neodpovídala, a děti sedly si k sobě a začaly všelijaké plány dělat, co s těmi penězi všecko počnou. To trvalo asi čtvrt hodiny; tu je zavolala matka blíže k svému loži.

„Chcete, milé děti!“ začala vážným hlasem, „abych spokojeně, ano radostně zemřela? aby otec i děd na nebesích za vás orodovali a Pán Bůh aby vás požehnal?“

„Chceme,“ řekly děti jemným hlasem.

„Tedy vezměte ty peníze,“ řekla nemocná, „a doneste je vdově Cibulkové, víte? té staré paní, co teď v našem bývalém příbytku zůstává! My jsme jí je dlužní. Její nebožtík muž byl můj učitel, uschránil si tři sta tolarů, aby měla jeho vdova něco na stará leta, a dal je ve vojnách vašemu dědečkovi schovat; ale ten je utratil, protože byl tenkrát u nás už veliký nedůstatek, a to trápilo učitele mého tak, že měl z toho smrt. Protož seberte tyto peníze, ony mě tu pálí jako oheň —“

„Ach ano, ano, matinko!“ slibovaly děti. „Ale což pak je musíme ještě dnes odvest?“

„Ještě dnes,“ pravila nemocná. „Neznámý dobrodinec chtěl abych měla dobrý štědrý večer. Ach, ono je mi už nynčko snadněji, že chcete mou vůli vyplnit, jako skála spadlo mi to s prsou, bez bolesti mohu dýchat, o můj Bože, děkuju ti! Ale nynčko jděte, milé děti, jděte! Bůh vás — požehnej — i vaši cestu.“

„Ale což pak máme všech sto sedmnáct dukátů odnest?“ ptal se ještě Jeník, jenž byl zatím vypočítal, že je to více nežli tři sta tolarů.

„Všech sto sedmnáct,“ řekla matka; „neboť od těch časů muselo přibýt mnoho úroků.“

I šly tedy děti a radovaly se, že mohly alespoň osm grošů podržet. Stará vdova se nemálo podivila, když je spatřila tak pozdě večer přicházet, a za několik minut ležela před ní suma peněz, o kterouž ji byl jejich děd hanebně připravil. Veliké bylo pokušení pro chudobnou vdovu, kteráž měla ještě dvě dcery na starosti, když ty peníze viděla; ale šlechetná mysl její byla ještě větší a také zvítězila. „Pojďte, milé děti!“ řekla ku svým dcerám, „doneseme peníze, komu patří. Dítě nemůže býti trestáno za vinu otcovu, tak nás učí slovo Páně; a jakž bychom mohly tyto ubohé, zimou se třesoucí děti oloupiti, ježto budou snad brzy opuštěnými sirotky?“

Rychle upravily ženské na sobě oblek a šly s dětmi do černé uličky. Když vstoupily do malé sedničky, bylo v ní všecko ticho a tmavo, vyjímaje leda slabou záři z plechových kamínek, kdež uhlí dohořívalo a kdežto Jeník teď svíčku rozsvítil. Nemocná ležela na bídné pohovce, ani se nehýbajíc.

„Ona jen tak trochu dřímá,“ pravil chlapec; „ale jak na ni promluvíte, otevře hned oči.“ Po těch slovech se k ní sám tiše přiblížil. „Ach ne, ona spí!“ doložil radostně. „To se jí nestalo už mnoho neděl. Ach, podívejte se, jak se ve spaní usmívá, a to jen proto, že vám mohla ten starý dluh zaplatit.“

A v skutku vypadaly tváře paní Jesenské jako blažeností vyjasněné! Vdova Cibulková přistoupila blíže, pohledla na ni bystřeji a mrkla potom na své dcery, jako by chtěla říci: Ta už dokonala! Na to přivinula obě dítky radující se, že matka tak líbezně spí, k srdci svému a řekla: „Podle vůle matky vaší přijímám peníze, ale vás k tomu, jakožto děti své; neboť matka vaše odešla k Pánu Bohu a odkázala vás lásce mé.“

Ale děti se lekly těchto slov a když poznaly pravý smysl jejich, padly s hlasitým pláčem na mrtvé tělo matčino.

„Přejte jí věčného pokoje,“ těšila je laskavá žena; „tam je jí blaze; tam bude ten nejkrásnější štědrý večer slaviti. Onať dosáhla krásný cíl, po němžto my všickni toužíme. A nyní pojďte, milé dítky, nežli nám zavrou dům.“

„A kam pak?“ ptala se Liduška s podivením.

„Nu, k nám,“ odpověděla vdova. „Snad zde nebudete chtít zůstat?“

„Ó my zde zůstaneme,“ řekly děti najednou. „My nepůjdeme od maminky — ó ne, však my se jí nebojíme.“

„Ale kde pak budete spát? Já zde nevidím žádnou postel.“

„I ta je tamhle!“ řekl Jeník a okázal do kouta, kdežto malá poslamka s chatrnou přikrývkou na holé podlaze ležela.

„Tuť musíte mrznout,“ pravila vdova útrpně.

„I ne!“ řekl Jeník usmívaje se, ačkoli mu v očích slzy stály. „My jsme tomu už zvyklí. My si lehneme v šatech a hodně se k sobě přitisknem.“

Avšak zdálo se, jako by zesnulá matka ještě více spomocníků svým sirotkům byla zjednala; neboť nejen že jim toho večera útrpná vdova teplou peřinu a podušku přinesla, navštívil je ještě jiný vzácnější dobrodinec — sám pan inšpektor Novotný.

* * *

Byl krásný podvečer; po ulicích se to živě hemžilo a na nebi začaly první hvězdy proskakovati.

Mezi jinými lidmi kráčel po ulici vážným krokem také pan Linhart, od mnohých let zachovalý vdovec, bera se ku své dceři, provdané Novotné. Tam o štědrém večeru obyčejně večeřel.

Když přišel blízko k domu, pozvedl oči k poslednímu oknu obšírného příbytku a shledal, že jsou velmi osvětleny.

„Ale, ale!“ zamrzel se. „Co pak nemohli na mne počkat! To jim už musili okázat, co Ježíšek nadělil.“

Ale ono to nebylo pravda; ono tam bylo jen všecko přichystáno, i čekalo se na dědečka. Ten konečně vešel a nalezl ve velkém pokoji nejen svoje vnoučata, ježto již netrpělivě na Ježíškovo nadělení čekala, nýbrž ještě jiné dvě roztomilé, ačkoli trochu ztrápené dítky, pak starou matronu a dvě zrostlé panny. Malé děti neznal, neboť ačkoli byly dříve v jeho domě bydlily, on si jich byl nikdy nevšimnul; ale v letité ženě, kteráž ho s hlubokou poklonou vítala, shledal svou nájemnici a nemálo se podivil.

„Paní Cibulková,“ začal jeho zeť, inspektor Novotný, po srdečném pozdravení mluvit, „paní Cibulková dostala včera velké dědictví, z dobrého srdce mi ale polovičku přepustila, totiž tyhle dvě dítky a svoje roztomilé dcerušky, o které se ode dneška jako o své vlastní starati budeme. Náš Vojtíšek a naše Hedvička“ (při tom vinuli otec i matka děti svoje k srdci) „udělali nám včera takovou radost, že my jim také nějakou udělati musíme.“

A na to počal tchánovi vypravovati, co se bylo včera přihodilo. I tomu starému pánu rozehřálo se při tom srdce, a on slíbil, že dá vdově Cibulkové až do smrti zadarmo obydlí a ročně sáh dříví.

Potom se otevřely dvéře do posledního pokoje a tam stál uprostřed na stole dělaný strom z chvoje a na něm hořelo hromada svíčiček a semtam visely na něm rozličné pamlsky, a kolem ležely všelijaké hračky, pěkné panáčky, obrázky, knížky, nové šaty, pro každého, od prvního až do posledního bylo tu něco, a děti vejskaly radostí a všecko se to vespolek veselilo a velebíc Boha usedlo potom s velikým potěšením k hojné a požehnané večeři.