Pampelišky/Jan Kolda ze Žampachu

Údaje o textu
Titulek: Jan Kolda ze Žampachu
Autor: Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj: ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Pampelišky. Povídky, pověsti a pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 47–48.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V době bouří husitských jali se někteří páni a rytíři čeští, na Hradecku, kde nespokojenosť nejvíce se rozmohla, města i hrady osazovati.

Podobným způsobem ztekl 29. m. září 1437 město Náchod a hrad Jan Kolda ze Žampachu, pověstný rytíř loupeživý, jenž „dnem i nocí ozbrojený na loupež jezdíval, pocestné porážel, kupce obíral.“

Byliť Koldové dva, starší a mladší, oba však mistry ohavného řemesla loupeživého.

Starší bezpochyby morem zhynul, kdežto o smrti mladšího nic se neví, toliko o útěku jeho pověsť takto vypravuje:

Roku 1456. Jiří Poděbradský sebral vojska přečetná a táhl na odbojného Koldu, jenž na pevném hradě náchodském bezpečně seděl a loupeží pansky se živil. Jiřík dobyl hradu jeho, leč Koldy nikterak zmocniti se nemohl. Kolda prchl, aniž by kdo věděl jak a kam. Jediný Matěj Mléčko, bohatý měšťan náchodský, dobře věděl o útěku jeho.

Když byl hrad náchodský dobyt, pomyslil ihned Mléčko na tajnou chodbu, jež vedla z hradu ku Homolce, kdež východ z ní ve skalách a hustých porostlinách dobře byl skryt. Nikdo o této chodbě nevěděl a Mléčko jen s nasazením svého vlastního života o ní se dověděl, když totiž přede dvěma roky Kolda o mnoho zboží jej oloupiv, tajnou chodbou do hradu je odvážel. Tehdy byv vozka Mléčkův Koldovým žoldnéřem ubit a v lese nedaleko Homolky umíraje, zmínil se svému pánu o této chodbě. Tak se o ní Mléčko dověděl.

Loupeže na něm Koldou spáchané Mléčko stále pamatoval a pomstiti se svatosvatě si umínil.

Při dobytí hradu panem Jiříkem z Poděbrad vhodná naskytla se Mléčkovi příležitosť k oplatě.

Právě se dověděl, že Kolda zmizel a že marno jest po něm veškeré pátrání. Ihned vzpomněl si na tajnou chodbu. V rychlosti vydal se se svýma dvěma sluhy ku Homolce, aby se tamtudy Kolda s Vaňkem poraditi nemohl.

Došed východu tajné chodby, postavil se tu první na stráž, očekávaje s pozdviženou sekerou panského loupežníka. Za nedlouho vskutku zazvonil klíč, dvéře se otevřely a zrakům Mléčkovým zjevil se — spanilý mládeneček, jenž modré oko své upřel na překvapeného tu stojícího muže a z jehož úst vydral se slabounký, utajený výkřik. Pozdvižená sekera, již Mléčko v rukou držel a jež strojila se juž juž na hlavu mládenečkovu dopadnouti, pojednou vypadla Mléčkovi z rukou a on zůstal jako u vyjevení státi. Zdáloť se mu, jakoby se zjevil před ním andělíček, ačkoli dobře znal sličného synáčka Koldova, jehož tvář, na niž paprsky hořící pochodně dopadaly, mnohem krásněji ještě vypadala.

Chvíli tak stáli proti sobě. Teprve když poděšený mládeneček volal na tatínka a stále ustupoval do vnitř chodby boje se jíti ku předu, chlácholil jej Mléčko:

„Jdi jen, synku jdi, neboj se, nic se ti, ani tvému otci nestane. Sám Bůh tě sem seslal, abych otci život zachoval.“

Pak poodstoupil. V tom však už stál před ním v přestrojení sám Kolda ze Žampachu se vší svou rodinou. Zaslechnuv vlídná slova Mléčkova, pravil:

„Bůh ti popřej stonásobně za to, že jsi zachoval rodině otce.“

A podav Mléčkovi pravice, zmizel i se všemi svými brzy v hlubokém lese.

Mléčko ještě dlouho, dlouho tu stál jako zkamenělý, hledě za odcházejícími do tmavého lesa.

Chtěl se pomstiti a zatím takto ho propouští!

„Byl zlosynem, loupežníkem, odbůjcem, škůdcem vlasti, ale budiž mu přece odpuštěno. Zabiti živitele četné rodiny, ne, toho chraň mne Bůh. Nechť jen jde s Pánem Bohem do světa, kdož ví, jak se mu a jeho rodině teď povede. Šťastnou cestu!“

A Mléčko domluviv, odcházel i se sluhy ku městu.

O Koldovi žádná zpráva ho již nedošla.