Otevřít hlavní menu

Paměti Augustina Bergra/V Théâtre du Capitole v Toulouse

Údaje o textu
Titulek: V Théâtre du Capitole v Toulouse
Autor: Ladislav Hájek
Zdroj: HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 91–100.
Vydáno: 1943
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Augustin Berger

Město Toulouse leží v rozsáhlé, úrodné rovině a protéká jím řeka Garonne, která sem už přitéká zvětšena oběma svými největšími pyrenejskými přítoky Salatem a Ariègem. Je sídlem university a přečetných škol a má také velkou vojenskou garnisonu. Život v něm byl proto velmi čilý. Již tenkrát mělo asi pět divadel, jinak na mne však nepůsobilo žádným zvláštním dojmem. Ulice byly většinou úzké, nepravidelné, klikaté, špatně dlážděné a vzhled města nevynikal zvláštní malebností.

Byt jsme měli už předem zamluven v privátním domě v Rue Cafarelli, do níž jsme jeli pěknou alejí La Fayette. Bydlili jsme u majitele starobylého domu.

Staré divadlo, Théâtre du Capitole, nebylo daleko od La Fayette na Place du Capitole.

Brzy ráno jsem se vypravil obhlédnouti divadlo. Viděl jsem všude vylepené plakáty, hlásající sensační vystoupení Mrs. Aeney „Avec le Concours de M. A. Berger, Premier danseur du Grand Opéra de Prague'“. Došel jsem na staré náměstí, kde stálo divadlo. Nahlédl jsem dovnitř. U pokladny byla sháňka po lístcích.

Byl jsem zvědav na jeviště. Divadelní sluha mě na ně uvedl. Bylo prázdné a dosti veliké. Byl jsem spokojen, líbilo se mi. Vyšel jsem z divadla, k němuž právě přicházel pan Dando. Vrátil jsem se s ním. Zavolal si strojmistra, vystoupil s ním do provaziště a vyjednával o namontování létacího zařízení Mrs. Aeney. Dvě velké podlouhlé bedny s mašinerií pana Dando dosud v divadle nebyly, ač byly vypraveny z Paříže týmž vlakem, jímž jsme přijeli my. Čekali jsme chvíli, až je dopraví z nádraží. Když jsme se nemohli dočkat, obrátil se ke mně Dando:

„Pojďme, zajdeme někam na déjeuner do restaurace.“

Posnídali jsme a vrátili jsme se do divadla, kam už zatím byly bedny dopraveny.

Dando jako obyčejně nebyl ve zvlášť dobrém rozmaru. Šel namontovat své stroje a mne poslal domů, abych s jeho chotí a malou Quiny přišel za ním v poledne do restaurace na oběd. Byl jsem rád, že s ním nemusím zůstati. Byl to takový studený Angličan, prospěchář a kramář i v drobnostech. Byl šťasten, když mi mohl něco prodat, ale vždycky s výdělkem. Mám dosud od něho stříbrnou tužku a strojek na patronky do dýmky. Právě v Toulouse mi prodal deník v černých deskách, abych si prý do něho zapisoval své dojmy. Prodal mi jej za frank, ač stál pouze 50 centimů, jak jsem se přesvědčil v obchodě, kde jsem si za frank koupil velký pěkný zápisníkový kalendář s obrázky.

K své choti byl lhostejný, ač Mrs. Aenea byla roztomilá a předobrá. Chovala se ke mně velmi mile a bylo mi jí někdy skutečně líto. Také malou, švitořivou Quiny jsem litoval a jen z ohledu na ni jsem někdy předstíral, že nepozoruji zvláštní rozněžnělost Mrs. Aeney ke mně.

Měli jsme vystupovat ve scéně jako sensační přitažlivost v závěrečných představeních „Tour du Monde“ (Cesta kolem světa), která se hrála v toulouském divadle již přes měsíc. Tančil jsem ve scéně se Zlatou mouchou v úboru mladého Mefista. Měl jsem velmi pěkný vlastní úbor z Paříže. Naše scéna byla zařazena do obrazu v Indii. První naše vystoupení bylo stanoveno až na příští večer.

Večer, kdy jsme ještě nehráli, jsme šli do Follies Toulousiennes na varietní představení a po něm jsme zašli do kavárny, kde hrála velmi pěkně vojenská hudba, která už odpoledne koncertovala v aleji La Fayette.

Dopoledne příštího dne jsme měli zkoušku. Tančil jsem v úboru mladého Mefista s Mrs. Aeneou totéž, co dříve. Zkoušel se vlastně s herci a baletem, jenž však neměl s námi nic společného, celý obraz, do něhož byla zařazena naše scéna. Zkoušce byl přítomen také baletní mistr divadla Lamy, kořalka, opak všech baletních mistrů, které jsem kdy poznal. Užasl nad naší produkcí.

Divadlo mělo šestnáctičlenný baletní sbor. Hned na zkoušce jsem poznal primabalerinu divadla Theresinu Passaniovou, Italku z milánské baletní školy ze Scaly. Její sestra byla také dobrou tanečnicí, tančila Premier Sujet. Rozhovořil jsem se s primabalerinou Passaniovou italsky, měla velkou radost z mé italštiny. Vyprávěl jsem jí o svých začátcích u Averina v Teatro salone italiano. Pozvala mě na příští den k sobě na italský oběd, její sestra, tanečnice, vařila. Zkoušce byl přítomen také ředitel divadla Fage. Kdykoliv jsem ho potom viděl, vždy jsem si připomněl dobrácké tatíky pana Frankovského z francouzských veseloher.

Večer bylo divadlo v lesku, všechny lóže byly plné, divadlo vyprodáno. Měli jsme ohromný úspěch a musili jsme se s Mrs. Aeneou mnohokrát děkovat.

„Cesta kolem světa“ byla dobře vypravena. Zvláště některé obrazy byly velmi pěkné. Paspartu, kterého jsem v Toulouse viděl, byl nejlepší, jakého jsem kdy poznal, ač Sedláček u nás byl velmi dobrý a Geiger v pražském německém divadle také. V českém divadle vynikal však nad jiné Philleas Fogg Bittnerův.

Italského obědu u primabaleriny Passaniové se účastnil též toulouský purkmistr, jehož intimní přítelkyní byla Theresina Passaniová. Velmi dobře jsme se spolu bavili a italský oběd, jejž uvařila sestra primabaleriny, tanečnice Leonilda, byl velmi chutný.

Po ukončení her „Tour du Monde“ začala se hráti velká féerie „Cendrillon“ (Popelka), na jejíž několik představení byli jsme také ještě angažováni, opět ve zvláštní scéně.

Popelka byla krásně vypravena. Byla k ní vypůjčena skvělá výprava z Paříže.

Nikdy jsem nezapomněl na Toulouse, v němž jsem prožil nezapomenutelné dny mezi milými přáteli, s nimiž jsem se tam poznal.

Měl jsem i výbornou kritiku v toulouském denním listě. Porovnávali mě se slavným sólovým tanečníkem Cecchettim, psali, že jsem stejně pružný a že bych byl znamenitým tanečníkem v jakémkoliv baletu velkých divadel. Byl jsem ovšem na toto porovnání nemálo hrdý. Maestro Car. Enrico Cecchetti procestoval jako slavný tanečník celý svět, byl dávno přede mnou baletním mistrem v carském divadle ve Warschau, byl v Petrohradě baletním mistrem na carském divadle, měl baletní sál, v němž vyučoval vyšší klasické choreografii, vyučil slavnou Pavlovu a cestoval s Djagilevovým slavným baletem po celém světě.

Naše angažmá v Toulouse bylo skončeno. Dando mi řekl:

„Mistr Berger, jedeme do Milána.“

Měl jsem ohromnou radost, aniž jsem tušil, s kým se tam setkám. Byl jsem šťasten, že poznám Milán, z něhož pocházel můj mistr Martini a ostatní slavní umělci z Teatro salone italiano. Byl jsem tak nadšen, že bych byl málem pana Dando objal, ale Angličan zůstal jako vždy studený. Zato krásná Mrs. Aenea se usmívala.

Rozloučili jsme se s našimi toulouskými roztomilými domácími, kteří mě měli rádi a nejednou mi ukazovali za mého pobytu u nich obrázky z Karlsbadu a vyprávěli mi, že znají i krásnou Prahu.

Jeli jsme přes Marseille, kde jsme na cestě do Janova přestupovali na jiné nádraží. Do Marseille jsme přijeli před polednem. Hned, jak jsme vystoupili z vlaku, všiml jsem si na nádraží velkého plakátu:

Follies Marseillaises.

Direction Pietro Barbarani…

Nechtěl jsem ani věřiti zraku. Dobrý mistr Barbarani z Teatro salone italiano vystupuje se svou družinou v Marseille. Ihned jsem se rozhodl, že ho musím navštívit. Otázal jsem se Dando na přesný odjezd našeho vlaku do Milána. Dando mi řekl přesně, kdy večer odjíždíme z Marseille, a tázal se mne, proč se ptám. Ukázal jsem panu Dandovi na plakát:

„Dovídám se s plakátu, že ve Follies Marseillaises je společnost mistra Barbaraniho, s nímž jsem byl v pražském Teatro salone italiano, a musím ho vidět. Mám na to dost času, když jedeme dál až večer.“

Dando byl srozuměn s mou návštěvou, jenom mě znova upozornil, kdy odjíždíme, a napomenul mě, abych někde nezabloudil a byl včas na nádraží, které je až na druhé straně města. Ujistil jsem ho, že budu na nádraží včas, a spěchal jsem k divadlu.

Nemohl jsem se už dočkat chvíle, kdy se shledám s dobrým mistrem Barbaranim. Vyptal jsem se na cestu a za půl hodiny jsem už stál před divadlem Follies Marseillaises. Vstoupil jsem dovnitř a zeptal se, zda je mistr Barbarani v divadle.

„Je tady,“ řekl mi vrátný, „myslím, že je právě na jevišti na zkoušce pantomimy.“

Byl bych radostí zajásal, že ho uvidím. Vrátný mě zavedl do divadla a ukázal mi na jeviště, kde byla zkouška.

Na cestě k jevišti poznal jsem už Barbaraniho. Seděl u stolku s cylindrem na hlavě a s knížkou v ruce.

Už jsem se déle nezdržel a radostně jsem zavolal:

„Signore Barbarani, signore Barbarani.“

Vstal a rozhlédl se po polotemném hledišti, kdo ho volá. Zahlédl mě.

„Signore Barbarani, což mě nepoznáváte?“ řekl jsem a přešel přes můstek na jeviště.

„Jak bych tě nepoznal, můj Augusto, kde ses tady vzal?“ objal mě a políbil a já radostí plakal.

„Jedu právě z Toulouse, kde jsem vystupoval s Mouche d’Or.“

„Se slavnou Mouche d’Or?“ řekl nedůvěřivě.

„Ano, ano, vystupoval jsem s ní v Paříži v Théâtre des Variétés a jedu s ní a jejím manželem do Milána, kde budeme společně vystupovat v Teatro dal Verme.“

„V Teatro dal Verme?“ pravil udiven. „Vždyť to je přece kromě Scaly nejrenomovanější milánské divadlo, a kdo jím projde, může už vystupovat všude, v celém světě…“

Byl velmi překvapen mým vyniknutím. Musil jsem mu povídati, kde všude jsem byl, o Martinim, o Kristianii, o Praze, na kterou stále vzpomínal, o Paříži…

Zeptal jsem se ho za řeči i na Madame Barbarani.

Byl velmi dojat mou otázkou. Až nyní jsem si povšiml, jak zestárl. Pověděl mi, že jeho dobrá choť už nežije, že mu zemřela

Už mi netykal, ač jsem ho o to prosil.

„Milý Augusto, přeji vám molto successo, mnoho, mnoho úspěchu.“

„Nevím, nevím, v Italii a zvláště v Miláně jsou výteční tanečníci,“ řekl jsem nejistě.

„Pravda, ale vy po tom všem, Augusto, co jste prožil, jak jste vynikl svou pílí, budete mít úspěch, velký úspěch, starý Barbarani se nemýlí…“

Byl jsem přešťasten jeho chválou i tím, že jsem ho viděl, že jsem se s ním tak nenadále setkal. Rozloučil jsem se s ním upřímně.

Zašel jsem potom do restaurantu nedaleko divadla na oběd a odpoledne, pokud jsem měl ještě čas, prohlížel jsem si Marseille. Bylo mi líto, že jsem nemohl vystoupiti na vrch nad městem, na němž stál chrám Panny Marie de la Garde se zlatoskvoucí sochou Panny Marie na vrcholku věže. Potom jsem se smutně díval k ostrovu d’Iff, na nějž jsem se vyptal a o němž jsem věděl, že v jeho pevnosti byl vězněn hrabě Monte-Cristo. Litoval jsem, že mi nezbývá času, abych si tam zajel. Vždyť jsem kdysi Dumasův román „Hrabě Monte-Cristo“ přímo hltal.

Večer jsem se včas dostal na nádraží. Dando se svou rodinou už mě očekával. Vyprávěl jsem mu o svém setkání s mistrem Barbaranim. A za chvíli nás už vlak unášel po mořském pobřeží z Marseille do Janova.

Po prvé jsem potom zrána obdivoval jasně azurovou hladinu Středozemního moře, zářící v jasu vycházejícího jarního slunce.

Přijeli jsme do Janova a pokračovali dále ve své cestě do Milána, kam jsme přijeli na Stazione di Porta Genova.