Paměti Augustina Bergra/Podepsání smlouvy s Dvorní operou v Dresden

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Jak se stal Rudolf Friml klavírním korepetitorem baletního sboru Národního divadla	Podepsání smlouvy s Dvorní operou v Dresden	Přátelé a společnost v Praze

Údaje o textu
Titulek:	Podepsání smlouvy s Dvorní operou v Dresden
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 203–207. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Na začátku léta 1899 dodal mi posluha do divadla dopis v obálce se značkou hotel Modrá hvězda.

Byl jsem ovšem velmi zvědav, kdo mi píše. Otevřel jsem dopis. Do hotelu Modrá hvězda v Praze zval mě ke schůzce Jensen, intendantní rada Dvorní opery v Dresden. Zašel jsem do Modré hvězdy, dychtě se dovědět, co si pan intendantní rada ode mne přeje.

Věděli jsme, že nedávno byl na opeře „Májová noc“ v Národním divadle intendant dresdenské opery hrabě Seebach. Po divadle se šeptalo, že si přijel poslechnout tenoristu Laška, jenž měl v „Májové noci“ neobyčejný úspěch. Běželo o angažmá.

V hotelu Modrá hvězda přijal mě velmi vlídně starší, elegantní pán, který se mi představil jako intendantní rada Dvorní opery v Dresden. Omluvil se mi, že si mě dovolil pozvat na přání pana intendanta, hraběte Seebacha, jenž nedávno viděl v pražském Národním divadle balet v „Májové noci“. A pan intendantní rada bez dlouhých okolků se mě zeptal, na jak dlouho jsem vázán v Národním divadle, a nabídl mi, až budu volný, místo baletního mistra v dresdenské Dvorní opeře za velmi výhodných podmínek. Vysvětlil mi, že sice ještě mají baletního mistra Ottu Tima, ale Time jest těžce nemocen a sotva se už uzdraví. Věděl jsem o Timovi, že byl dávno předtím ve Wien, kde ještě tančil s Luigií Ceraleovou.

Byl jsem nenadálou, lákavou nabídkou velmi překvapen.

Řekl jsem, že je třeba vše si rozmyslit a dobře uvážit a že jsem vázán ještě na rok smlouvou k Národnímu divadlu, smlouva že mi končí až v červenci 1900.

„To by nám bylo právě vhod, do roka bude věc našeho dosavadního baletního mistra v klidu vyřešena,“ odpověděl mi Jensen a požádal mě jménem intendanta hraběte Seebacha, abych co nejdříve zajel k intendantovi do Dresden a přímo s ním vše projednal.

Neřekl jsem nikomu v Praze o své schůzce a zajel jsem ještě před prázdninami do Dresden.

Šel jsem do kanceláře Dvorní opery a ptal jsem se po intendantním radovi Jensenovi.

Představil se mi sekretář Frencl a řekl mi, že Jensen není právě v divadle, a tázal se, nechtěl-li bych snad projednati svou věc s někým jiným.

Řekl jsem sekretáři, kdo jsem a že bych mohl jednati jen s intendantním radou anebo se samotným intendantem, k němuž jsem pozván.

„Uvedu vás hned k panu hraběti“ odpověděl mi sekretář a po chvilce čekání zavedl mne do intendantovy pracovny, ve které mě přijal pán v prostředních letech, vysoké postavy. Byl to intendant hrabě Seebach. Jednal se mnou velmi vlídně, působil na mne neobyčejným dojmem, neboť byl svým ušlechtilým chováním skutečný šlechtic.

Po vzájemném představení se mne otázal:

„Kdy jste volný?“

Opakoval jsem mu, že má smlouva s Národním divadlem končí v létě 1900.

„Dobrá, pošleme vám smlouvu do Prahy a prostudujte si ji.“

Souhlasil jsem. Už dříve jsem si povšiml, že se ve Dvorní opeře toho večera hraje „Prodaná nevěsta“. Požádal jsem hraběte, zda bych nemohl dostati vstupenku na večerní představení „Prodané nevěsty“, do které jsem v Praze, ve Wien, v Olomouci, v Berlinu a ve Warschau aranžoval tance.

Hrabě milerád vyplnil mé přání.

„S tanci, myslím, budete spokojen; aranžovala je totiž primabalerina Grimaldiová s panem Zöbischem, kteří oba výborně znají nejen vás, nýbrž i vaše tance, a ti se také přičinili, aby byly nastudovány ve vašem stylu.“

Zazvonil a nařídil vstoupivšímu sluhovi, aby opatřil ihned pro mne u pokladny na večerní představení lóžové sedadlo v prvém pořadí.

Rozloučil se se mnou, podal mi ruku a přál mi dobrou zábavu v Dresden.

Večer v divadle jsem vyslechl krásně zahranou skvělou předehru.

Zamyslil jsem se. Vzpomněl jsem si, v kolika místech jsem už aranžoval tance do „Prodané nevěsty“, kde jsem ji už všude vyslechl a vždy se stejným vzrušením. S polkou jsem byl také celkem spokojen. Sotva spadla opona, bylo zaklepáno na dveře lóže a vstoupil sluha, jehož jsem už ráno poznal u hraběte. Uklonil se:

„Pane baletní mistře, máte laskavě sejít na vteřinu na chodbu do přízemí.“

Přání jsem ihned splnil.

Dole u vchodu stál intendantní rada Jensen s nějakým spisem v ruce. Přivítal mě a ukázal na spisy:

„Pane baletní mistře, tady mám už vaši smlouvu, nebude ji třeba za vámi posílat do Prahy, můžete ji ihned podepsat.“

A už mne nepustil. Na druhý akt jsme šli dolejší chodbou na druhou stranu ke dveřím, vedoucím na jeviště, kde byla v první kulise režisérská lóže. Sotva jsme vešli, slyšel jsem už sbor z druhého jednání.

„Ted' mi musíte laskavě prominout, pane intendantní rado, musím se podívat na furianta, proto jsem přece přišel do divadla.“ Díval jsem se na furianta z kulisní režisérské lóže.

Furiant byl celkem tančen tak, jak jsem jej aranžoval v Praze a jinde. Byl jsem spokojen. Když Jensen přišel do lóže za mnou, projevil jsem mu hned své uspokojení. Skončilo druhé jednání. Vyšel jsem s Jensenem z režisérské lóže za jeviště a nastalo představování. Chytili mne Zöbisch i Grimaldiová, radostně mě přivítali a vyptávali se mne, jak se mi líbí tance. Překvapilo mě, že je Grimaldiová v úboru Esmeraldy. Projevil jsem jí svůj podiv.

„Což se už nepamatujete, že jsem i v Praze zpívala s Mošnou ve „Francouzském dobrovolníku“ českou selku? Tak tady zpívám a tančím Esmeraldu,“ zasmála se krásná primabalerina.

Jensen znovu na mne naléhal, abych si pročetl a podepsal smlouvu. Právě začínalo třetí jednání.

„Musím se ještě podívat na komedianty a Esmeraldu,“ namítal jsem a spěchal jsem do režisérské lóže. Jensen stál za mnou a několikrát mě znovu vybízel, abych si pročel smlouvu. Nevšímal jsem si ho po celou komediantskou scénu, až Esmeralda odešla s jeviště.

Pak mě Jensen opět požádal, abych věnoval svou pozornost smlouvě. Teď už nebylo možno nic namítat. Vyšel jsem za ním do režisérského pokojíku za scénou. A už tam byli za mnou zase Grimaldiová i Zöbisch. Chtěli vědět, jak se mi tance líbily. Pochválil jsem je.

„Pane baletní mistře, jak pozoruji, máte podepsat smlouvu,“ řekla mi primabalerina Grimaldiová, „u nás budete spokojen a těším se, že budu zase s vámi.“

Intendantní rada se stával už netrpělivým. Grimaldiová i Zöbisch to postřehli, rozloučili se se mnou a odešli. Pročítal jsem zběžně smlouvu. Byl jsem rozechvěn, ani jsem dobře neuvažoval o tom, co čtu, přece jsem však zjistil, že je v ní všechno, co bylo už dříve mezi námi ujednáno, a že je pro mne velmi výhodná. Ještě jsem se však na chvilku zamyslil. Byl jsem před významným rozhodnutím svého života – před velkou změnou. Měl jsem odejít ze zlaté Prahy, kterou jsem miloval, pomyslil jsem si, jak těžko se budu loučit s domovem, ale zároveň mi vyvstaly v duchu veškeré svízele a nedostatek uznání za mé přičinění v Praze. |

S jeviště jemně doléhal až sem sextet z „Prodané nevěsty“:

„Rozmysli si, Mařenko, rozmysli…“

Naslouchal jsem už s perem v ruce ještě několika taktům – a podepsal jsem smlouvu.

Byl jsem velmi rozechvěn, vždyť to byla pro mne skutečně rozhodující chvíle…

Intendantní rada se usmál, přijal ode mne podepsanou smlouvu a podal mi její duplikát, podepsaný už hrabětem a přál mi mnoho zdaru k příští činnosti u dresdenské Dvorní opery, až tam po roce nastoupím své místo baletního mistra. Srdečně se se mnou rozloučil. Měl jsem smlouvou zaručen dvakrát tak vysoký příjem, jako jsem měl v Praze, k vyplácení ve zlatě.

Ještě v noci jsem se vracel.

Po svém návratu do Prahy jsem nikomu, ani svým intimním přátelům, ba ani Benonimu, neprozradil, kde jsem byl a k čemu jsem se zavázal.

Kostky jsou vrženy – smlouva je podepsána. A konečně z Dresden není do Prahy daleko – a měl jsem přece také závazky ke své rodině. Podepsání smlouvy v dresdenské Dvorní opeře znamenalo pro mne, ještě mladého, velký skok kupředu, skvělé zlepšení mých hmotných poměrů.