Paměti Augustina Bergra/Dětská léta

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Předmluva	Dětská léta	V Praze

Údaje o textu
Titulek:	Dětská léta
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 9–13. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Můj tatínek Jan se narodil v Rohrbachu (Oberdonau). Byl výtečný rukavičkář a bandažista a pracoval pro nejlepší, největší závody a šlechtické rodiny. V mládí, hned po vyučení, vypravil se do světa; má maminka se s ním seznámila ve Wien.

Maminka se jmenovala Anna Marie a byla dcera kunštátského měšťana a řezníka Slezáka. Dědečkův bratr měl syna a ten prý byl už za dětství veselé, rozpustilé kvítko. Vyučil se zámečníkem v Brně, kde objevili jeho skvělý hlas, a ze zámečníka se stal světovým tenoristou. Zakotvil ve Dvorní opeře ve Wien – byl to proslavený pěvec Leo Slezák.

Maminka, malá, droboučká, měla mladší sestru Amalii a tří starší bratry: Josefa, Antonína a Karla. Josef se po válečném tažení do Italie pod Radeckým usadil v Praze na Malé Straně, kde byl váženým občanem a předsedou spolku vysloužilců „Radecký“. Vzpomínám si, jak jsem jako chlapec div oči nenechal na jeho lesklé uniformě a medailích, když v čele svého spolku si vykračoval za zvuků hudby na zpáteční cestě z pohřbu některého člena spolku vysloužilců; mladší matčin bratr Antonín měl krásný hlas, zpíval v kostele a dostal se až do sboru wienské Dvorní opery. Tam za ním jela má maminka, aby mu vedla domácnost a ve Wien se pak seznámila s tatínkem. Strýček Antonín se potom oženil se slečnou Rézi, jednou ze tří sester Reinhartových, které byly baletkami ve Dvorní opeře, a stal se inspektorem pojišťovny v Praze. Druhou slečnu Reinhartovou si vzal Karel Tichý, zakladatel pražského divadla Variété, s třetí se oženil známý pražský sensál Lochner.

Nejmladší maminčin bratr Karel byl komorníkem u hraběte Colloredo-Mansfelda.

Když si vzal tatínek maminku, usadil se v Preßburgu a tam se narodil v r. 1855 můj nejstarší bratr Jan. Stal se jako tatínek rukavičkářem. Témuž řemeslu se vyučil pak můj bratr Jiří, který se rovněž narodil v Preßburgu. Rodiče tam však dlouho nezůstali. Vrátili se na Moravu a u dědečka v Kunštátě se jim narodil můj třetí bratr Antonín. Byl to nadaný hoch, hrál už od dětství pěkně na housle, a když vystudoval učitelský ústav, stal se učitelem a později úředníkem. On a oba starší bratři Jan a Jiří byli spoluzakladateli vršovického pěveckého spolku „Smetana“.

Po narození bratra Antonína přestěhovali se rodiče do Boskovic u Brna, kde se tatínkovu rukavičkářství tak výborně dařilo, že měl několik tovaryšů; pracoval kromě jiného i pro rodinu hraběte Mensdorfa.

A v Boskovicích na náměstí v jednopatrovém starobylém domě „U Komušků“ narodil jsem se 11. srpna roku 1861 já; rodiče mi dali při křtu jméno Augustin. V roce 1863 narodila se tu i má sestra Marie.

Mé dětství bylo krásné a jasné.

Pamatuji se, jak maminka s námi chodívala na procházku do stinné zahrady Residence u zámku hraběte Mensdorfa, jenž byl s celou rodinou jedním z největších zákazníků mého otce.

Bydlili jsme ve velkém domě na prostranném náměstí. Do domu se vcházelo širokým ponurým průjezdem. Jediné, co tehdy rušilo bezstarostnost a pohodu našeho dětství, byl strach, který nám dětem naháněla pověst, že u nás v domě straší. Za soumraku nebyl by nikdo z nás dětí vyšel do průjezdu ani za živý svět. Vpravo v průjezdě totiž byl vchod do sklepa, odkud se prý časem ozýval nářek a kvílení nebohé překrásné dcery statného kováře, jemuž před dávnými lety dům náležel. Jak nám maminka vyprávěla, zamiloval se náruživě do světlovlasé kovářovy dcery rytíř Ctibor z hradu nad Boskovicemi. Po čase se krásce narodilo děťátko. Kovář ze zoufalství nad hanbou své dcery umořil prý ji ve sklepě i s děťátkem. Když se o tom rytíř Ctibor dověděl, vypravil se z hradu se svými zbrojnoši pro kováře. Kovář měl lví sílu a nebylo prý snadné jej spoutati a dovléci do hradu, v jehož lidomorně potom zahynul.

A nešťastná dcera prý často za teskných večerů a tichých nocí bolestně ve sklepě naříká nad svým osudem, nad ztrátou svého drahého dítěte a otcovou smrtí, kterou zavinila, protože se oddala milostné náruživosti rytířově.

Naslouchali jsme s vykulenýma očima a s otevřenou pusou maminčině vyprávění; já, její mazlíček, „její Gustýnek“, držel jsem se jí za sukni a sestra Márinka schovávala hlavičku v jejím klíně… Starší bratři předstírali hrdinství, ale každý sebenepatrnější šramot je v takových chvílích také vyděsil, a nebyli by ani za nic vyšli na chodbu.

Zřícenina hradu boskovických pánů se vypínala nad městem. Byla pro mne něčím hrozivým, a přece přitažlivým. Kolikrát jsem se k ní vypravil s mladší sestřičkou. Cestou do vrchu jsem vzpomínal a sestře Márince vykládal, jak po ní táhli spoutaného siláka-kováře. Nahoře u zříceniny jsme se potom usadili, hřáli se na sluníčku a hleděli dolů do kraje, na rodné město, na jeho starobylý gotický farní chrám sv. Jakuba, na neméně starobylý kostelík Všech svatých, na památnou radnici s vysokou věží, na zámek, do jehož krásné zahrady jsme tak rádi s maminkou chodívali. Trhali jsme pestrá kvítka, já se honil za motýly a při hře jsme si ani nevzpomněli, že se tam dole už po nás dávno shání naše pečlivá maminka, že starostlivě přemítá, kde jsem, kam jsem zase s Márinkou utekl, kam jsem ji zavedl. Mnohdy, když jsme se vraceli domů, setkali jsme se s maminkou na cestě ke hradu, kam nás už vyšla hledat.

A přece se nehněvala ta dobrá, zlatá naše maminka, jenom mírně mi domluvila a v zápětí nás uchopila do náručí a zlíbala.

Naše maminka byla dobrá Češka a vychovala nás ovšem česky. Tatínka naučila česky už ve Wien a tatínek jinak s maminkou ani s námi nemluvil než česky, třebaže si tenkrát ještě někdy některé slovo spletl.

A náhle přestalo být u nás veselo. Ač mi tehdáž ještě nebylo ani celých pět let, dobře se pamatuji, že tatínek a maminka byli právě tak zachmuřeni jako všichni ostatní v městečku. Tenkrát jsem ještě nechápal proč. Bylo to na začátku léta roku 1866 a stahovalo se k válce. A jednoho krásného slunného dne lidé rozčileně vybíhali, rokovali na ulici – byla vyhlášena válka.

Pamatuji se, jak jsem vyšel před dům a na prostranném náměstí stáli myslivci připraveni k odchodu do pole. Maminka si stírala slzy s očí a dala mi několik svatých obrázků sv. Cyrila a Metoděje, abych je rozdal vojákům a řekl jim, že je ty svaté obrázky budou na vojně chránit… Uposlechl jsem a nebojácně zašel mezi vojáky a rozdával jim svaté obrázky. Tiskli mi ruku a děkovali mi.

Netrvalo dlouho a – ještě za války – stěhovali jsme se z Boskovic k dědečkovi do Kunštátu. Tam jsem se setkal s pruskými vojáky. Byli to vousáči, ale usmívali se, lákali mě k sobě, houpali mě na klíně a zpívali mi vojenskou písničku „Happ, hopp, Reiter…“, babičce mleli v kuchyni kávu a někdy některý z nich vzal mlýnek mezi nohy a nechal mlíti mne.

Babička mě měla také velmi ráda, ale často mi říkala: „Ty furiante.“ Ani už nevím vlastně proč – snad proto, že jsem rád odbíhal sám do polí nebo až k zámku, který byl druhdy sídlem pánů z Kunštátu a také poručníka krále Jiříka Poděbradského, pana Heralta z Kunštátu a Lestnice.

Zatím si tatínek zařídil rukavičkářství v Brně v Jesuitské ulici, kam jsme se přestěhovali a kde jsem začal chodit do školy u sv. Jakuba. Tatínkovi se zase znamenitě dařilo; měli jsme opět několik tovaryšů, kteří u nás rádi pracovali a ještě po letech vzpomínali na dobré časy.

Jak jsem mohl, tak jsem se v Brně vypravil na Špilberk. Lákaly mě tam ponuré kasematy a zamyšleně jsem stával na prahu kobky, v které byl vězněn baron Trenk, o němž nám také maminka vyprávěla, nebo italský básník Silvio Pellico. Chodívali jsme na výlet do Pisárek a do blízkých krásných lesů.

Když jsem vychodil čtvrtou třídu, nastala v mém životě velká změna. Stěhoval jsem se s rodiči do Prahy.

Do Prahy… Tehdy jsem ovšem ještě netušil, co to znamená pro můj další život…