Otevřít hlavní menu

Paměti/II. — Léta 929–1517

Údaje o textu
Titulek: II. — Léta 929–1517
Autor: Mikuláš Dačický z Heslova
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

Léta 929-1517Editovat

Jiný vejtah z poznamenání předkuov mých; kteréž příze psané věci a některé šířeji a patrněji s příběhy jinými oznamují a tuto níže položené následují. Léta od narození Krista Pána, syna božího, 929 kníže české sv. Václav od svého vlastního bratra Boleslava zabit jest v Starém Boleslavi.

Léta 984
Kostel pražský počal nejprvé jmíti biskupa jménem Ditmara z Sas.
Léta 1002
Kníže české Oldřich, zamilovav Boženu, sedlákovu dceru, pojal ji k manželství. - Nota. Těch časuov Vršovci, rod v Čechách po knížatech přední, chtíce rod a kmen knížecí zahladiti a sami na sebe vladařství převésti a sobě zosobiti, jak jsou a co v tom před sebe brali, jest v kronikách obsaženo. Nechtěl jsem nežli toliko to, co jsem po předcích mých našel, tuto poznamenávati; nebo jiné věci tuto pominuté hojně jse tisknuté nacházejí a mnozí autorové toho jsou staří i noví, však vidělo mi jse jsem z jedněch staročeských sešlých kněh psaných přejíti a položiti, jak a co jsou ti Vršovci s knížetem českým Jaromírem učinili a zacházeli, pro vyrozumění. Přitom, jaká jest starodávní prostá řeč česká byla, jse vyrozumí:

V ta doby Vršovci v Čechách mocní bychu,
za starostu Kochana jmějechu;
ti když sebe v zemi silna uzřichu,
velmi nemúdrú radu vzachu,
řkúc: Dohubme knížetcí rod,
tím bude náš vzáctný plod,
budem s knížaty jako v lútky hráti,
cizí knížata budú se nás báti,
a od každého budeme dary bráti,
chcem-li, můžem z sebe kníže dáti
anebo můžeme dobře bez knížete býti.
Nedejme knížecímu rodu vzhóru jíti.
Když to Vršovci mluvichu,
ovšem zlú radu činichu:
Z nichž každý země užiti chtiše,
avšak císař v své moci byše.
Vršovci jse toho nebojiše,
kníže svého Jaromíra na lov vyvedú
a na jednu horu jej vedú,
a tu jeho jímachu
a k jedné lípě přivázachu
a jichu se s ním špíleti
a jako k cíli k němu stříleti.
Ale toho z nich žádný nevědiše,
že kníže svatému Janu Křtiteli slúžiše.
V svatého Jana húni šípy tčichu
a knížecího těla nedotčichu.
Kníže v tom lese dva lovce jmějiše,
jeden Hřivec, druhý Hovora slujiše.
Hovora hospodě věren byše,
Hřivec s Vršovci držiše.
Ten kníže zradil byše,
a ten jeho nejvíc mučiše.
Když tu zlobu Hovora zvědě,
hned v Praze všem věrným povědě.
Oni věcechu: Nevíme co tomu učiniti,
ani víme, kamo jeti.
Hovora Vršovcům se pokáza,
Hřivec naň Vršovcuom prstem ukáza,
věce: Chceť nyní všecko shledati,
bude-li živ, musíme se jeho báti.
I počě jich hrubě prositi,
by jemu nedali živu býti.
I káza jeho chopiti
a Hřivcovi oběsiti,
Hovora je se jich prositi,
by jemu přáli třikrát zatrúbiti,
což jemu ráčichu příti.
Hovora začě trúbiti
a po trúbení je se mluviti:
O běda mně nebohu,
věda že živ být nemohu.
A věce k Hřivcovi: Kmošku, do tebe mi jse viery nadieti,
toběť poroučím vše mé děti.
Vršovci se jemu směchu
a Pražané se k nim po trúbě blížiechu.
Vršovci Hovorovi po druhé trúbiti kázachu
a kmošek jemu šíji obvázachu.
Hovora je jse po druhé trúbiti
a za duši Boha prositi.
Velmi dlúhý páteř umějiše,
nebo mu toho potřeba byše.
Hřivec věce: Milý kmošku, neroď tolik blésti,
račiž výše na dub vlézti.
A když Hovora po třetí trúbiše,
široko okolo sebe hlediše.
Vtom Pražané vyniknú
a na Vršovice vzkřiknou.
Vršovici jse rozběžechu,
z nich Pražané některé jichu,
jiné po lese stíhachu,
nemile je postřiháchu.
Kochan zbyv tu, tehdáž zlého nevědiše,
koliko kuor doma jmějiše.
Ten jse pod skalú v zemi vry,
a ten jse tu pohříchu ukry.
Pražané kníže Jaromíra odvázachu,
a to místo znamenachu.
Potom na tom místě oltář postavichu,
a tu svatému Janu kostel učinichu.
V tom děsu Hovora Hřivce na běhu poděsi,
svého kmoška na tom dubě oběsi.
Páni Hovoře z víery poděkovachu
a blíž pod Velízem jemu dědinu dachu.

Léta 1362
Pán Buoh učinil tak hojné léto, že korec žita platil po 6 penězích a pšenice po 2 groších českých.
Léta 1367
Narodil jse císaři Karlovi, králi českému, syn, jemuž dáno jméno Zikmund.
Nota. Pomíjím tuto také mnohých poznamenání od předkuov mých, nebo jse v kronikách prvé nacházejí. Opáčím toliko šíreji poznamenané příběhy, jež jse staly a v Čechách dály po upálení při concilium constanském Jana Husa a Jeronýma Pražského, mistrů českých.
Léta 1417
Počali v Čechách dávati krev svátosti večeře Krista Pána z kalichu tak, jakž tejž Kristus Pán naříditi ráčil.
Potom byl veliký sněm v Praze pánuov českých a moravských, rytířuov a zemanuov, a poslali na sněm do Constancí listy spečetěné třima sta pečetí, napsavše těm na témž coneilium shromážděným, kterak I jsú jim to k české hanbě učinili a jich mistry spálili, ješto na nich nižádných bluduov a kacířstvo neshledali, ale že jsú byli praví a věrní vykladači Písma svatého.
Léta 1419
Smetali konšely na Novém Městě s rathauzu, a král český Václav zasteskl sobě proto, umřel na Novém hradě. A hned po smrti jeho chasa vybojovala Kartouzy, klášter u Vltavy řeky v Praze, a pak pan Petr Konopištský a N. Divůček z Lučova a jiní prodávali lidi do Hory Kutny, berouce i pastevce po polích, a mistra Chodka sťavše i vmetali do šachty. A když jednou nabravše lidí i přivezechu je do Hory a v první súmrak rubáše jim hlavy, vmetali do šachty, tehdy ta hlava šťatá skočiece po zemi, promluvila, říkaje po třikráte: Krev boží; krev boží, krev boží! A pan Jan Švihovský mučil lidi takto: kázal uvázati křesťana na dcku, davše mu nasypati v hrdlo prachu puškového, a kázal zapáliti, takže prach zapálený všecka střeva zadkem ven proskočil.
Kouřimští měšťané vpustili do svého města stranu královskou a zjímali své přednější a bohatší sousedy, kteříž byli přichýlni k pravdě boží, a vydali je do Hory.
Léta 1420
Pan Hynek Krušina sebrav lid k Třebechovicuom, s nímž byl také pan Jiřík z Chvalkovic a Mokrovous, i táhli spolu k Hradišti Mnichovému a dobyli toho kláštera šturmem, a vypálivše jej, táhli ku Praze na pomoc Pražanuom proti králi Zikmundovi uherskému. Nebo král Zikmund přijel vojensky do Čech o památce sv. Víta a oblehl Prahu. A bratr Jan Žižka oblehl hrad sv. Václava, Strahov pak a Břevnov, kláštery, vypálil. Také osadil horu Vítkovu u Prahy; a tu král Zikmund kázal k němu šturmovati. I vyšli Čechové z Prahy Žižkovi na pomoc a zbito jest tu Němců i jiných několik set. A největší škodu činil králi Zikmundovi nějaký Robych, vinař, zbiv a zjímav mnoho Němcuov. Poté král Zikmund vyjel z Čech a vyvezl s sebou svátost říšskou, též dcky zemské a poklady po králi Václavovi, bratru jeho, pozůstalé. Bratr Žižka, tak z Prahy vyjevše, dobyl tvrze Brožan a odtad táhl k Táboru, kteréžto město oblehl pán Rožmberský. A Žižka zvěděv, že nějací pikharti byli na nějakém ostrově mezi vodami blízko od Tábora a ti že mistrné bludy drželi a vedli, a vpadše do městečka Vožice, zbili ženy a děti, i přepadl na ně Žižka a dobýval jich. A oni jse bránili a mnoho mu lidí zbili. Ale Žižka je přemohl a vůdce jich řečeného Rohan umrtvili. Pozůstalí z nich prosili, aby je Žižka na milost přijal, avšak nechtěli svých bluduov upustiti a dali jse raději zbíti. Někteří v Klokotech spáleni, někteří, pokání přijavše, toho bludu jse odřekli.
Pražané oblehli Vyšehrad o památce sv. Václava a v tom obležení mnoho lidu zhynulo. A obležení ztekli jsú z Vyšehradu a porazili vartu pražskú, i zbito tu Čechuov na dvě stě. Potom přijel král Zikmund retovati Vyšehradu se pány moravskými, i šturmovali k sv. Pangráci, ssedavše s koní. I zbito jest tu od Pražanuov a táboruov mnoho pánuov českých a moravských s jinými, jenž byli strany krále Zikmunda. I vzdali jsú obležení Vyšehrad pro hlad, nebo snědli jsou koní v tom obležení 120. A tu hned Vyšehrad bořen etc. etc. - Nota. Co a jak dále Žižka a po jeho smrti jeho lid, táboři, sirotci, a jiní Čechové bojovně provozovali, mnoho jse tuto pomíjí pro ukrácení, zvláště poněvadž to v kronikách jest prvé obsaženo.
Po skončení pak těch hrozných vojen českých, když z obojí strany žádost míru a pokoje byla, mnohá jednání a smlouvy jsou se s týmž císařem Zikmundem a s papežem, I biskupem římským, konaly skrze mnohé legáty z obojí strany. A Čechuom přijímání pod obojí spůsobou svátosti večeře Krista Pána, syna božího, od něho nařízené, jest osvobozeno; nebo jsou to Písmy svatými i mečem udatně obdrželi. A císař Zikmund za krále českého přijat a dosedl a brzo potom život svuoj dokonal.
Léta 1517
Měsíce ledna umřel v Kunštátě rychtář, člověk urozeného pana Hynka Bočka z Kunštátu. A ten rychtář byl víry boží pod obojí spůsobou. Z té příčiny farář kunštátský s kněžími svými, jsa strany římské, nechtěl mu dáti pohřebu na krchově, pravě, že kacíř jmá pohřben býti pod šibenicí nebo u stínadel. I rozkázal pan Boček toho umrlého rychtáře rozsekati a nadělati z něho krmí vařených a pečených a zval toho faráře s kněžími k obědu a dal jim toho rozsekaného, vařeného a pečeného rychtáře k jídlu. Po obědě pak žádal jich, aby rychtáře dopustili na krchově pohřbíti, a když vždy odpírali, lál jim a řekl: Jste sami kacíři zvyvedení! Nechtěli jste ho pohřbiti na krchově, i žrali jste jej a pohřbili v svých břiších. I vyhnal je ze zámku a ostatky toho rychtáře kázal na krchově pohřbíti, jsa osobně přítomen toho.