Paměti/1621–1626

Paměti Mikuláš Dačický z Heslova
1616–1620	1621–1626	XIV. — Léta 1577–1626

Údaje o textu
Titulek:	1621–1626
Autor:	Mikuláš Dačický z Heslova
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

1621-1626

Léta 1621

V městech pražských vyhlašováni jsou vuobec s troubením a bubnováním dva mandátové císařští, jenž slovou acht, jinak bannum; kterýmižto mandáty oznamováno jest, že Jeho Milost císařská dává do téhož achtu Fridricha palatina, jejž sobě byli Čechové pozdvižení králem učinili, zbavujíce jeho Jeho Milost císařská týmž achtem i churfiřství svaté říše i vší jeho autoritatis etc. Druhým mandátem a týmž spůsobem že do takovéhož achtu dávati ráčí tři osoby, totižto Jana Jiřího staršího markrabí z Branderburku, Kristiana kníže z Anhaltu a Jiřího Fridricha hrabí z Hohenloe, jenž témuž Fridrichovi palatinovi a Čechuom pozdviženým nápomocni byli etc.; kterýchžto mandátích položeno jest datum v Vídni dvamecítmého dne měsíce ledna léta tohoto 1621. Avšak pod tím Ernestus hrabě z Mansfeldius v Čechách s lidem svým vojenským zůstával a město Plzeň lidem jeho osazené zůstávalo.

Těžce a zarmouceně jse dálo v království Českém, juž na nejvyšší souženém, splundrovaném a obraném; lidé jako omámeni byli, nevěda co činiti. Z nařízení pak císaře Ferdinanda a jménem jeho někteří z stavuov českých tak pozdvižených jsou arestováni a do vězení bráni, někteří ode všeho zutíkali. Takhle juž nebozí páni Čechové, když jste jse brániti (jako staří Čechové, předkové vaši, se bránili) neuměli, ký jste vojny nezačínali!

Ale pozdě juž jest honit bycha,
Česká země naříká a vzdychá.

Týmž spuosobem dálo jse v markrabství Moravském těm, jenž k pozdviženým Čechům přistoupili a s nimi se spuntovali.

Jménem a nařízením Jeho Milosti císařské rozesláni jsou odevření vůbec mandátové od Karla knížete z Lichtenštejna, v království Českém nařízeného, jenž v Menším Městě pražském obejval, aby ti, kteříž zutíkali, zase jse v šesti nedělích pořád sběhlých navrátili a postavili, pod těžkými na to pokutami; a byly těmi mandáty citovány a jmenovány osoby tyto: Hendrich Mates hrabě z Turnu, Bohuchval Berka, Václav Vilém z Roupova, Joachym Ondřej Šlik, Jan Albin Šlik, Václav Berka, Adam Lukšan, Smil Hodějovský, Jan z Bubna, Pavel Kapléř, Petr Milner, Ernfrýd Berbisdorf, Smil z Michalovic, Hans Milner, Johan Baptista Eisen, Jan Oršinovský, Fridrich Georg, Benjamin Frowein, Daniel Škreta, Václav Písecký, Eliáš mladší Rozín, Jan Felix Goliáš, Samuel z Veleslavína, Ulrich Erdtl, Pavel Ješín, Pavel Kutnaur, Jan Knot, Jakub Hufnagl. Ale žádný z nich do těch klepet nechtěl a jse nenacházel.

Marcius, březen, Karolus arcikníže, bratr císaře Ferdinanda, jsa biskupem vratislavským, přijel do Prahy a nedlouho tu zůstav, odjel dáleji.

Soldáti vojenští, jenž v království Českém pozůstávali a sem i tam jse projížděli a protulovali, na cesty a silnice jse vydávaje, mlidi loupili a obírali, s koho býti mohli, na žádného nedbajíce.

V Hispanii umřel jest 31. Martii Filipus, král Hispaniarum, strejc Jeho Milost císařské Ferdinanda, českého a uherského krále, zanechav po sobě dědice, syna svého Filipa, toho jména Čtvrtého.

Martin Frowein řečený, příze poznamenaný, zůstávaje s jiným vězněm na Bílé věži hradu pražského, nalezen jest mrtvý pod touž věží; praveno, že sám vyskočil dolů z též věže. Jehož tělo odtud vzato, čtvrceno a po městech pražských jest rozvěšeno.

Hrozný pád království českého

Ačkoliv čáka a naděje byla, že těm tak arestovaným a vězením ujištěným osobám milost učiněna bude a při hrdlích zůstaveni budou, ale nařízením Jeho Milosti císařské jsou k smrti odsouzeni a ortelováni a jedni po druhých z rathauzu Starého Města pražského na theatrum, v rynku hlavním téhož města k tomu připraveném a suknem černým obestřeném, vyvedeni a mečem stínáni osoby tyto: Ondřej hrabě Šlik, přitom mu pravá ruka jest uťata, Václav z Budova, Kryštof Harant, jenž byl knihu o svém do země Svaté putování vydal a tisknouti dal, Kašpar Kapléř ze Sulevic, jsa věku svého stáří let osmdesáte, Prokop Dvořecký, Fridrich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Vilém Konecchlumský, jehožto tělo s hlavou do města Hory Kutny a odtud do Třebonína ku pohžbu jest dovezeno, Bohuslav z Michalovic, a pravá ruka mu uťata, Diviš Černín z Chudenic, aniž mu to spomohlo, že římského náboženství byl a zůstával.

Z měšťanuov: Valentin Kochan z Nového Města pražského, Tobiáš Štefek z Nového Města pražského, Kryštof Khobr z Menšího Města pražského, Jan Šultys z Hory Kutny, byv tam prvním konšelem městským, jehožto hlava do města Hory Kutny jest odeslána a na bráně Kolínské vystrčena. Maximilian Hošťálek z města Žatce, hlava jeho týmž spůsobem tam do Žatce odeslána, Johannes Jessenius doctor, jemuž nejprve jazyk uřezán, sťat a čtvrcen jest, Jiřík Hauenšild, a ruka mu uťata, Leander Rypl, jurista, jemuž také ruka uťata, Václav Maštěřovský, Jindřich Kozel z Nového Města pražského, Ondřej Kocour, odtudž, Jiřík Řečický odtudž, Michal Witman odtudž, Simeon Vokáč Suma sťatých těch dvadceti a čtyry. Jan Kutnauer a Simeon Sušický z okna rathauzu Starého Města pražského na trámě oběšeni; Nathaniel Vodňanský na Justicii, šibenici, v rynku Staroměstském oběšen. Hrozné divadlo bylo z těch tak usmrcených. Dvanáct hlav sťatých jest na bránu mostu pražského velkého u špitála dáno a vystrkáno; těla přáteluom usmrcených ku pohřebu jsou pasírována. Actum té execucí v pondělí po památce sv. Vítam 21. dne měsíce Junii, léta tohoto 1621.

Na druhý den v outerej vymrskáni a zvypovýdáni jsou: Josef Kubín, řečník prokurátor, Václav Božecký, Jan Švehla, prokurátor; za jazyk k Justicii, šibenici, přibit Mikuláš, starší servus v Starém Městě pražském. A to vše dálo jse a konalo v přítomnosti lidu mnohého i vojenského. ?P:Pan Vilém z Lobkovic a Pavel z Říčan, Jan Vostrovec, Václav Šťastný Pětipeský, jsouce také k smrti odsouzeni, ale jsou u vězení zůstaveni a zanecháni do další vůle a resolucí Jeho Milosti, což vše dále zůstává v soudu božím a v jeho spravedlnosti.

Víceji zvypovídáni jsou přitom: Volfgang Hozlaur, Melichar Tejprecht, Lukáš Karban, Jan Kamaryt; a u vězení zůstaveni: Jiřík Závěta, Pavel Prčka, Matyáš Borbonius, doktor, Eliáš starší Rozín.

Při té popravě troubeno a bubnováno bylo, aby mluvení a naříkání těch, jenž konec brali, slyšáno nebylo.

N. Bukvoj, hejtman polní vojenský Jeho Milosti císařské, zůstávaje v Rakousích a vydav jse s nětco málem lidu proti Uhrům, jenž veliké škody okolo Vídně města činili, jest od nějakého špatného Uhra kopím prohnán a tak usmrcen jsa, konec vzal.

Pro přízepsanou exekucí a trestání osob jmenovaných zhoršili a zhrozili jsou jse mnozí, zvláště ti, jenž jse v městě Táboře zavřeli, obleženi jsa od lidí vojenských císařských, jichž hejtmané nařízení byli: N. Paradeis a N. don Baltazar s jinými; a tak Táborští, jsouce dobejváni, velmi jse a uměle brániii, zbivše a postřílevše nemálo těch, od nichž obleženi a dobejváni byli, jsa tíž Táborští hojnými provianty zásobeni a tak odporovali, rozuměje, že jim běží o všeckno, nemaje naděje k žádné světské milosti, v svém předsevzetí urputně zůstávali.

Skrze tento pád český mnozí nabyli a zbohatli, domácí a přespolní; některým bráno, některým darováno, jedni druhé odsuzujíce a vinu přičítajíce; co na ty vojny vybráno a vyšacováno, z ničehož jse počtu nečinilo; práva zastavena; na to sobě ukazujíce, žádný žádnému z ničehož práv býti nechtěl, a Čechové, že by juž práva a svobody své potratili, tak odsuzováni byli. Mnozí pak, jenž prve s Fridrichem palatinem drželi, mezi lid vojenský císařský jse najímati a verbovati dali; nebo předce Ernestus Mansfeldius a Betlem Gabory, gubernátor uherský, též Johannes Jiří starší markrabě brandenburský (jejž vuobec kníže z Jegendorfu jmenovali) vojensky polem ležíce, veliké škody činili, zvláště Uhři v Rakouské zemi, vždy jse císaři Ferdinandovi protivice. Nota: Jistě s podivením bylo, že těch časuov pohan Turek pod tou nesvorností a vlastní zhoubou křesťanskou nic před sebe proti křesťanuom (podle spůsobu svého) nebral na zkázu křesťanskou; bez pochybnosti, že jeho sám Pán Buoh od toho zdržovati ráčil. O ochraňujž své věrné, Pane Bože náš!

Soldáti vojenští, jenž až posavad v království Českém pozůstávali a sem i tam se projížděli a protulovali, lidi po živnostech jse vydávající loupili a obírali, na žádného nic nedbajice. O nebozí Čechové, pomoziž vám náš Pán Bůh sám!

Plzeň město, jenž bylo od Ernesta Mansfeldia dobyto a opanováno, jest zase (však zplundrované) vzdáno a opuštěno.

Jacobus, rex Anglorum Britaniae, vypravil legací svou k Jeho Milosti císařské Ferdinandovi do Rakous o jednání míru a pokoje mezi Jeho Milostí císařskou a Fridrichem, palatinem Rheni, zetěm téhož krále englického, jejž sobě byli Čechové pozdvižení králem svým učinili; nebo jse veliké škody témuž Fridrichovi v zemi jeho činily. A kde by na ten čas tejž Fridrich zůstával, vuobec povědomo nebylo. A novým pozdvižením a válkami vojenskými hroženo bylo a k tomu jse v Germanii schylovalo; nebo mnozí nad týmž Fridrichem a pádem a zavedením jeho (kteréž jse jemu akrze zbouřené a pozdvižené stavy království Českého stalo) lítost jměli. V Čechách juž (kromě města Tábora, kdež jse protivní zavřeli a statečně bránili) vše císaři Ferdinandovi podmaněno bylo s ukládáním berní a šacunkův a jiných soužení od lidu vojenského, v zemi zůstávajícího.

Tak jste sobě dovedli, milí páni Čechové! Pomáhejž vám svou milostí Pán Bůh sám!

Tábor, město v království Českém, až posavad od lidu vojenského Jeho Milosti císařské obležené jsouce, dobejváno bylo a statečně jse tam zavření bránili a odpírali; nad kterýmžto lidem Jeho Milosti císařské ustanoven byl nejvyšším Don N. Baltazar, Španěl rozený. Když pak dáleji pro nedostatek proviantu a viktuálií trvati a vystáti nemohli a vida, že žádného retunku není, to město jsou smlouvou, accordem, vzdali, a že při hrdlích zůstaveni budou, jim připovědíno; z nichž někteří mezi lid Jeho Milosti císařské jse najímati dali, jiní jse preč odebrali. Actum toho vzdání 18. dne měsíce Novembris, listopadu.

Kněží evanjelitští jsou v Praze zvypovídáni z království Českého, aby i jiných zemí Jeho Milosti císařské prázdni byli, jakž mandátové odevření od knížete Karla z Lichtenštejna (jenž království České, jsa k tomu od Jeho Milosti císařské nařízen, spravoval) to v sobě široce obsahovali a rozepsáni byli; a vztahovali jse na ty kněží, kteříž že s stavy v království Českém pozdviženými a s Fridrichem palatinem, falckrabím, drželi a toho na kázáních svých potvrzovali, a tím že lid proti Jeho Milosti císařské pozdvihovali etc. I odbírali jse tíž kněží preč, mezi nimiž kněz Jiřík Dicastus, jenž administrátorem pražským byl a téhož Fridricha palatina k království Českému, nařízením stavuov českých pozdvižených, byl korunoval. Při kterémžto odebrání jest u Městce Odraného loupežně z toho, což s sebou vzal a při sobě jměl, obrán.

Lid císařský vojenský, jenž sem i tam jezdili a lidi v silnicích a cestách loupili a obírali, nepřestávali toho páchati, bera příčinu neplacení, jakžkoliv veliké sumy peněžité, zvláště z mince na Horách Kutnách, z země České se jménem a k ruce Jeho Milosti císařské vyvážely. V místech některých jim odpírali a některé i zbili.

Obrán jest také a oloupen od týchž loupežníkuov Filip sekretář, jenž cestou u Tří dvoruov v kraji Čáslavském jel, a nemálo mu peněz pobráno. To ten Filip sekretář, jenž byl z okna kanceláře hradu pražského se dvěma pány místodržícími vyhozen.

V kraji Kouřimském ve vsi Poboři postiženi jsou někteří takoví loupežníci, aby podle dovolení na to od vrchnosti nařízeného jímáni byli; ale tíž postižení počali jse brániti, ale jsou z nich dva zabiti, tři do Prahy podle téhož nařízení dodáni a tam zutraceni jsou.

Toho času kníže Karel z Lichtenštejna, jenž nařízením Jeho Milosti císařské zemi Českou spravoval, odjel z království Českého do Rakous k Jeho Milosti císařské, na jehožto místě nařízen jest k témuž spravování v království Českém pan Adam z Valdštejna, zůstávaje nejvyšším hofmistrem téhož království. Zarmouceně a žalostivě jse vždy dálo v Čechách a větším soužením a těžkostmi hroženo bylo. Pán Bůh rač jse smilovati!

Pod tím hrozným a těžkým pádem a zavedením stavuov pozdvižených v království Českém Betlem Gabory, gubernátor uherský, jenž jse byl s týmiž stavy českými pozdvihl a spuntoval, nic na tu porážku u Prahy na Bílé hoře vzatou nedbaje, předce s lidem svým vojenským při Rakousích škody činil, císaři Ferdinandovi jse protivíce a odporujíce, až k tomu přivedeno a přistoupeno jest, že s ním accord a porovnání na jisté artikule jest učiněno, což k sněmu uherskému k utvrzení jest odloženo. A tak ostatní pozdvižení Čechové, jsouce od puntovníkuov svých opuštěni, museli ke všemu říkati Amen. Nebo i N. markrabě z Brandenburku, kníže z Jegendorfu, puntovník týchž stavuov českých, leže v Slezsku, vojanský lid svůj jest rozpustil. Toliko ještě Ernestus Mansfeldius (jenž jse byl také s týmiž stavy spuntoval a jim napomáhal) v říši Germanii nepřáteluom svým odporoval a veliké škody provozoval mocí svou vojenskou, zvláště knížeti bavorskému a některým biskupuom germanským, na žádného nic nedbajíce; pročež naň acht císařský obnoven, rozepsán a vyhlášen jest.

Toho roku 13. Julii umřel jest v Hispanii arcikníže rakouské Albertus, syn slavné paměti císaře Maximiliana toho jména Druhého, českého, uherského krále, kterýžto se byl, jsa v mladém věku, tam do Hispanie dostal a tam zůstával.

Léta 1622

Jeho Milost císařská Ferdinandus, český a uherský král, zůstávaje v stavu vdovském a jmaje k manželství zasnoubenou pannu Leonoru, kněžnu mantuanskou, ji k manželství pojal a do Rakous jest přivezena.

Lid vojenský, z českých stavuov zprotivených pozůstávající a odporující, jenž jse v městě Třeboni zavřeli, jsouce drahný čas vojensky obleženi a nemoha pro nedostatek viktuálií a proviantův vytrvati, accordem, smlouvou, jse také poddali. To poddání vykonalo se 2. dne měsíce Martii, března.

Odtad potom lid císařský vojenský táhli k zámku Zvíkovu, kdež jse také odporní zavřeli k bránění sebe.

Lid vojenský Jeho Milosti císařské, rejtarstvo a pěchota, kladouce jse v království Českém po městech a vesnicích, nepřestávali škod a nátiskuov prve souženým a obraným lidem činiti, jsouce ordinováni k Kladsku; nebo jse tam N. mladý hrabě z Turnu s jinými svými zavřel k bránění, císařským odporujíce.

Jat jest N. Gerštorf, jenž jse mezi Jeho Milosti císařské protivné potřebovati dal a jsa do Prahy dodán, sťat jest mečem v Menším Městě pražském, v pátek den památky Svátostí, 8. dne měsíce Aprilis, dubna. Někteří jiní z takovéž příčiny zjímáni a arestováni jsou.

Karel kníže z Lichtenštejna, nařízený od Jeho Milosti císařské správce království Českého, jenž předešlého roku do Rakous k Jeho Milosti císařské z Čech odjel, zase jse do Čech navrátil s svým komonstvem a do Prahy přijel; s jakým opěty nařízením, čas vyjeví.

Italianové, Španělové etc., lid vojenský, zběřičný, císařský, táhli z Rakous a z Moravy do Čech ku Praze, skrze kraj Čáslavský a Kouřimský s svými kuběnami, lidem škody a nátisky činíce; na jichžto vychování obyvatelé sbírati a dávati museli, podlé o tom nařízení. A tak soužení a bída České země nepřestávala, s většími vždy pohrůžkami na vyhlazení národu českého. O Pane Bože, rač jse smilovati!

V těch mnohých lidských ouzkostech, žalostech a zhoubách v království Českém nařízeno a vuobec vyhlášeno jest jménem Jeho Milosti císařské skrze mandáty tištěné a psané, jenž vlaským jménem pardon jmenovány byly, že Jeho Milost císařská z milosti své pozůstávajícím, jenž jse byli podle jiných a s jinými proti Jeho Milosti císařské pozdvihli; svolovali a napomáhali etc., skrze což že Jeho Milost císařská k velikým škodám a dluhům připraven jest a mnoho tisíc lidu o život připraveno etc.; tu milost činí a jim čest a hrdla odpouští, s vejminkou těch, kteříž byli zutíkali; však statky všech těch pozdvižených jakožto propadené v své moci že zůstavovati ráčí. Kdo by jse pak v nařízeném termínu k té milosti nepřiznal a pominul, že exekucí hrdelní pokuty následovati jmá; v kterýchžto mandátech Jeho Milost císařská dědičným králem českým jse oznamuje. A tak odstup, preč, slávo a svobodo česká! - Nápodobně a týmž spůsobem konalo jse v markrabství Moravském.

Pan Vilém z Lobkovic, pan Pavel z Říčan, Jan Vostrovec, Šťastný Pětipeský a někteří měšťané, jenž v pražském vězení až posavad zůstávali, jsou jinam k vězení na některé zámky císařské w Čechách podáni, za jakou příčinou, není vuobec povědomo. Pán Bůh rač býti s nimi svou milostí.

Měsíce máje hlava pana Ondřeje hraběte Šlika, jenž byla s jinými hlavami stínaných na věži velkého mostu pražského vystrčena, jest odtad dolů vzata a pohřbena; což jse stalo a k tomu dovoleno jest na objednání toho od přátel jeho.

V říši Germanii Ernestus hrabě z Mansfeldu, polní hejtman vojenský, císaři Ferdinandovi protivný, předce v tom protivenství trvaje, lidu svého vojenského rozpustiti nechtěl, ale vždy jse víceji rotil a s jinými puntujíce sílil. Též v Čechách na Kladsku zavření týmž spůsobem jse protivili a jak mohli opatrovali. Lid vojenský císařský, jízda i pěchota, vždy rozkvartýrováni leželi, drancovali a šacovali; pročež u Kladska a v kraji Hradeckém některej tisíc lidu seldského zbrojně jse shromáždilo k bránění sebe a odporování škůdcuom jich, a tak soužení a hubení České země nepřestávalo. Pod tím drahota ve všelijakých věcech vznikla nesmírná a o minci peněžitou lehkou, jenž na nejvyšší vzešla, nevole a hadruňky.

Ve vsi Trnavce, k statku zdechovskému náležející, někteří rejtaři vojenští, jenž jse k lidu válečnému Jeho Milosti císařské náležeti pravili, loupili, drancovali, šacovali a násilí činili; pročež sebrali jse na ně sedláci, a na ně jse davše, je zbili a koně jich pobrali, hodně a spravedlivě. Takové loupení, drancování a šacování trvalo a dálo jse vždy v České zemi od lidu vojenského, v zemi zůstávajíciho. Při tom i od ledakohos, vše jménem proti rebellům, nad vinnými a nevinnými, i od některých vlastních Čechuov rozených!

Ah, ah, Bohemia, cecidisti, o patria,
iam contraria sunt tibi omnia
et gens tua propria; nulla tibi concordia,
nec justitia, migravit tua gloria,
constancia, libertas et victoria;
manet miseria propter peccata, vitia;
o adesto dei misericordia, cum eius potentia,
ne multiplicetur malitia.

Rození pak Čechové, zvláště mladší vyleťálkové, procházeli a projížděli jse po vlasku, španělsku, francouzsku, čertovsku etc., bez dobrých mravuov a ctností, s domácími mezi sebou vádami a šarvátkami, nic na pád a záhubu vlasti své nedbajíce, i mnozí mezi škůdce zemské jse dávali; a jedni na druhé viny vyjevovali a k těžkostem přivozovali. Pod tím jse země Česká cizozemci osazovala a propadení statkové prodávali, rozdávali a zastavovali.

Lugit Bohemia
Upads hrozně, milý Čechu,
do záhuby a posměchu!
Každý do tvé vlasti běží,
nezůstáváš jen v loupeži;
již tvá sláva bídně klesla
a udatnost preč, odešla,
svoboda také zahnána,
kdož tím vinen, než ty sam
a. Ochraňujž sám Pán Buoh tebe
a pomoz z země do nebe.

Země česká, milá máti,
nevím, jak mám naříkati,
kvíliti a žalovati.
Těžko na to zpomínati,
jak jsi v slávě, chvále byla;
juž jsi toho všeho zbyla,
skrze nepravosti, hříchy,
pravdu pravím, crede mihi.
Zastavili Čechuom smíchy,
zmrhány jsou jich svobody,
již je cizí práva soudí,
zranili tě vlastní tvoji,
ó, kterak a kdo tě zhojí?
Následuje bída, psota,
přitom veliká drahota;
padla s tebou i Morava,
tobě také vinu dává.
Nepřítel vejská a skáče,
Slezsko a Lužice pláče,
že s tebou punt učinili,
vrchnosti jse zprotivili,
také toho zlým zažili.
Přišla jsi o své rozkoše,
stříbro, zlato, pěkné groše
a ještěť jse horším hrozí,
ač jsou již zhynuli mnozí,
aniž již touž vlastí sluje,
jinými jse osazuje,
cizozemcům dovoluje,
v ničem žádný nelituje.
Ledakdos bije, morduje,
na tvé hejří a hoduje,
čehož také původové
jsou mnozí tvoji synové.
Ó milí páni Čechové,
již jste bídní otrokové.

Pán Bůh pro nepravost tresce,
ráčí činiti, kdy a co chce,
budeť konat také svůj boj,
učiníť svým věrným pokoj;
každý člověk k tomu se stroj,
vezma na se duchovní zbroj.
Ó, čiňte z hříchův pokání,
poddaní, také i páni,
smrt k svému právu pohání,
žádnýť se jí neobrání.
Smiluj jse Pán Bůh nad námi
! Rač dát pokoj, zruš různice.
Zpíval bych vám ještě síce,
nemohu juž hořem více,
své vlasti tak litujíce,
chraniž nás božská pravice!

Páni čeští pan Vilém Slavata a pan Jaroslav z Martinic, jenž byli z kanceláře hradu pražského vyházeni a z země České jse, též pan Adam z Šternberka, byv nejvyšším purkrabím pražským, odebrali a až posavad jinde jako exules zůstávali, zase jse do Čech vrátivše, do Prahy přijeli a jsou od sobě příznivých slavně přivítáni.

V říši Germanii předce válka vojenská, jenž skrze a pro Čechy vznikla, trvala; nebo Fridrich falckrabě, jehož byli Čechové králem svým, však nesvorně, učinili, po porážce jich na Bílé hoře u Prahy ujevše z království Českého, spokojen nebyl, jmaje punt s některými knížaty germanskými. Hrabě také Mansfeldius Ernestus předce jemu k ruce vojenský lid jměl a držel, vždy jse sílíce, jemuž jiní, s císařem Ferdinandem držící, zvláště Maximilian, kníže bavorské, strejc téhož falckraběte Fridricha, též vojensky odpírali. A tak z obojí strany sobě škodíce, bitvu učinili, v níž z obojí strany nětco zbito a zjímáno, v čemž jse každá strana vyhráním chlubila, ale nic jistého, kdo by obdržal, jse nenacházelo, zvláště v Čechách. Nebo také Čechuom chlubení a proti Jeho Milosti císařské mluvení těžce zapovědíno bylo; a tak jim ústa zamčena a ruce svázány jsou.

Zběř polská rozličná, táhnouce skrze Českou zemi, a jakž praveno, do Bavor ku pomoci císařským, dostavše jse k Kladsku, zbili něco lidu selského, jenž jse jich nenadáli; jmaje pak dále odpor od lidu vojenského Jeho Milosti císařské protivného a vzavše také škodu, táhli ku Praze. Lid neforemný s lehkou zbraní.

Zámek Zvíkov v Čechách obležen vojensky od lidu Jeho Milosti císařské; nebo jse někteří z pozůstávajících rebellův na témž zámku zavřeli, poddati jse nechtějíce, jako i na Kladsku týmž spůsobem odporovali.

V říši mezi knížaty germanskými předce také rozbroj jedněch proti druhým, pozdvižení, puntování a vojenská potejkání trvali a jse rozmáhali, někteří s Jeho Milostí císařskou, některi s falckrabětem držíce a pomáhajíce. Jaké to skončení vezme, to v moci boží!

České království s obyvateli svými, jmaje vždy na hrdle v zemi lid císařský vojenský, jako v klešťích zůstávali u velikých šacuncích, obtížnostech, loupežech etc. Při tom drahota ve všech věcech nesmírná čím dáleji více jse rozmáhala, což vše zůstává do vůle a smilování božího.

V Praze opěty nařízením vrchnosti, od Jeho Milosti císaře Ferdinanda ustanovené, některým z stavuov českých zbraně zodnímány byly a některým zapečetíny a zapověděny jsou, za příčinou, že by jse nětco vyhledalo, kterak by někteří od Jeho Milosti císařské odstupovati oumysl jměli a stranili; a lid vojenský císařský, zvláště kteříž evanjelitského religionu jse přidrželi, v tom podezření zůstávali.

Obležení na zámku Zvíkově, zůstávaje od lidu císařského a nemoha dáleji vytrvati, tu pevnost accordem vzdali.

Pan Volf z Vřesovic, jsa v Praze vězněm na hradě pražském, za příčinou, že by s některými Jeho Milosti císařské protivnými srozumění jměl a mezi ně dáti jse chtěl, z toho vězení preč ujel, ten tam, kdo ví kam.

Mense Augusti. Osoby mnohé z stavuov českých citovány a obsílány jsou do Prahy před Karla kníže z Lichtenštejna, nařízeného správce v království Českém, a k němu přidané, za příčinou toho českého veřejného zbouření a pozdvižení hrozného, neštastného, převelice zhoubného a škodlivého, skrze což mnoho lidí o hrdla a statky jest přišlo, a zhouba toho království převeliká. I stavěli jse mnozí, vinní i nevinní, a vejmluv svých v spisech podávali, jak kdo mohl, jedni druhým vinnu dávajíce, čehož jim do další vůle Jeho Milosti císařské odloženo. Po vyřízení pak toho tejž kníže Karel vyjel z Čech do Rakous k císaři Ferdinandovi, pozůstaviv Čechuov v nejistotě, jak s nimi dále naloženo bude, čehož s strachem očekávali.

Pan Voldřich Myška ze Žlunic, mladý člověk, syn nebožtíka pana Jana Kryštofa Myšky na Hrádku nad Paďousy v kraji Kouřimském, přijevše z Prahy domů na týž Hrádek, zahořekovavše sobě, že jse na něj také pro tu rebellí nastupovalo, umřel, zanechav po sobě mladé vdovy, paní Johanky rozené Malovky, již byl pannu k manželství nedávno předtím pojal.

Brzo potom mandátové odevření rozesláni jsou po královstvi Českém od Karla knížete z Lichtenštejna, jménem Jeho Milosti císařské, nimž jse poroučelo a nařizovalo, aby kteřiž co rebellům pozdviženým sum peněz povinnovati byli, to vše jakožto propadené do renthauzu k ruce Jeho Milosti císařské skládali a odvozovali, pod těžkými na to, kdo by co toho zatajil a naň to vyjeveno bylo, pokutami; kdo by pak zatajenou věc vyjevil, že darován býti jmá. A tak jse vždy dále juž nebohým, padlým, zavedeným Čechuom soužení a bída rozmáhala a následovala.

Na Kladsku lid vojenský, jenž jse tam dali a zpevnili, s N., mladým hrabětem z Turnu, provianty a municí vojenskou jse opatřivše, nepřestávali jse Jeho Milosti císaři Ferdinandovi protiviti, poddati jse odporujíce. I vyzdviženo jest na ně nětco lidu vojenského císařského, jenž v Čechách rozkvartýrováni leželi a zůstávali, s velikou obyvatelův obtížností; i táhli podle jim dané ordinací k témuž Kladsku, a jakž tam přitáhli, jsou mnozí z nich od týchž Kladských zbiti, zraněni a odehnáni, zvláště z těch, kteří z měst českých Kouřima a Kolína vyzdviženi byli. Tak je Pán Buoh trestal; nebo zůstávaje v Čechách a nejsa k nižádné platnosti, veliké nátisky nebohým prve souženým lidem činili a podle vůle své sobě provozovali a jen loupiti a obírati jse snažili.

Pan Jiří Adam z Roupova, jenž jše byl v tom stavův českých pozdvižení týmž stavům potřebovati dal a také s nimi držel, obávaje jse skrze to těžkého trestání, rozprodav a vzav s sebou, což mohl, z Čech preč ujel; nebo vše dále na rozsudku Jeho Milosti císařské zůstávalo, a na to s strachem a starostí očekáváno bylo.

Brzo potom rozesláni jsou mandátové listovní odevření po království Českém od Karla knížete z Lichtenštejna, nařízeného místodržícího v témž království, jménem Jeho Milosti císařské, nimiž jse poroučelo, aby nižádný statkův neprodával, movitých i nemovitých, ani peněz, jež kdo na ourocích a jináč jmá, nevyzdvihoval a neodevzdával, a hospodářství aby jse neopouštěla. A tak nebylo na ten čas činiti nežli o peníze: dávejte a berme.

Bída v Čechách! Hospodářství pustla, drahota nesmírná ve všech věcech, zvláště v městech a řemeslnících, kupcích, handléřích, překupnících, jak kdo mohl, šantroky všelijakými; vše penězi jse vyvažovati muselo. Koňům, dobytkům všelijakým nad míru vysoko vzešlo, i omastkuom; vína skrovný žejdlík dosti lehkého za 15, 16 krejcarův, vlny jeden kámen po 20, 21, 22, 23, 24 kop míšeňských etc. Mince peněžitá na váze i zrnu velmi zlehčená se dělala; stará dobrá mince stříbrná, zlatá vysoce vzešla, ač té zřídka vidíno bylo a procházelo a vzáctna byla, etc. Avšak pod tím pode vším mnozí Čechové, zvláště mladí, hrdí, nedbalí, s fraucimorem svým marné pejchy opustiti nechtěli; lezouce z louže do bláta vždy dáleji, nic na záhubu svou a vlasti své nedbaje a jse neohlédajíce, při tom sami na sebe těžkostí jedni na druhé vyhledávajíce. Ó zastav nepravosti takové, Pane Bože, sám!

Měšťanuom jihlavským v markrabství Moravském odňat jest kostel hlavní v témž městě, kdež byli od dávna religion svuoj evanjelitský provozovali, plat z něho platíce; a tak ten kostel postoupen jest katolickým religionu římského. I kněží jich z města vypovědíni jsou, skrze což týmž měšťanuom jihlavským žalost byla a soužení v náboženství jich následovalo.

Nádhernost, zvláště v marném, drahém šatstvu a oděvu, panketích, etc. pánuom Čechům, jenž na pád a záhubu vlasti své málo dbali, nepřestávala, jako by ještě na sebe vnadu dávali, jakžkoliv hrozná drahota ve všech věcech vzešla a další soužení a těžkosti následovaly, v čemž sami jedni na druhé viny své vyjevovali. .

Nesvornost Čechy zavedla,
v posměch, potupu uvedla;
svoboda pod lavici vlezla,
avšak pejcha vždy preč nechce,
až Pán Buoh dokonce stresce.

Císař turecký vyslal legáty své k císaři křesta.nskému Ferdinandovi do města rakouského Vídně.

Karel kníže z Lichtenštejna, místodržící království Českého, přijel zase z Rakous do království Českého, mense Octobris.

A hned brzo jménem Jeho Milosti císařské jest nařízeno, aby ve všem království Českém špitálové zádušní s jich důchody pod moc a správu N., Baptista řečeného, Vlacha rozeného, preláta katolického religionu k tomu voleného, uvedeni byli, k čemuž komisaři jsou nařízeni. - Nota: Tím přetěžkým pádem českým někteří, jenž Jeho Milosti císařské věrní a pozdviženým odporní byli, statky propadenými a rebellům odňatými zbohatli a vzešli. Mezi jinými pan Pavel Michna, jenž jse tituloval z Vacínova, byv při kanceláři české zvejšen a pánem učiněn.

N. don Martinus, jeden z oficírův vojenských Jeho Milosti císařské, rozený Hispanus, dal v městě Kouřimi stíti dvěma svým vojákům, Francouzům, hlavy za příčinou, že v Křižanově jedné dívčičce násilí učinili a ji umrtvili, jenž byla toliko sedmiletá. Hlavy těch nešlechetníkuov jsou tam do Křižanova, jiným k vejstraze, poslány.

V království Českém vždy jse žalostivě a souženě dálo; mnozí, zvláště v městech pražských, od religionu evanjelitského k náboženství římskému přistupovali; mezi jinými také z stavu rytířského Jiřík Dobřenský z Dobřenic, Ondřej Horňatecký z Dobročovic etc., jenž prve s pozdviženými proti Jeho Milosti císařské byli a drželi, boje jse skrze to světského trestání a nemilosti. Též Dobiáš Šlechtín, starý šedivec, a předtím Václav Mírek na Nesmiřicích; ten nevěda, jak a co víra jest. Což vše v soudu božím spravedlivém zůstává.

Pan Vilém Slavata z Chlumu a z Košumberka, přijevše do Jindřichova Hradce, panství svého, kteréhož byl po manželce své, paní N. z Hradce, poslední dědičce téhož panství, dostal, a byv religionu evanjelitského, k římskému náboženství přistoupil, jest od poddaných svých a od mnichuov ordinis Jesuitaruin, jenž jse tu v Hradci osadili, slavně přivítán. A tu hned poddaní k náboženštví římskému přinuceni jsou, v čemž i paní macecha jeho, paní Sibylla, rozená hrabinka z Mansfelda, jsa religionu evanjelitského, nabádána jest a pokušení jměla, avšak potom předce svolila. Ale coacta fides nulla est fides; víra z přinucení žádná víra není, aniž co prospívá, a komu není zhůry dáno od Boha; nebo víra jest dar boží. Ani Kristus Pán, syn boží, nenutil k víře mocí světskou, ale slovem svým svatým; i vyvolení apoštolé jeho, jenž světského panování a moci neužívali, nýbrž od Krista Pána jim to zapovědíno, a smrt pro Krista Pána od moci světské pro pravdu a evangelium syna božího utrpěli a podstupovali; aniž moc světská napraví u víře bludného, nebude-li napraven slovem božím. Ergo: modliti jse jest Bohu za dar Ducha svatého k poznání pravému Pána Boha všemohúcího a Krista Pána, syna jeho, vykupitele našeho a pravdy jeho; nebo kdo Krista neumí, nic neumí. Fidelis et constans esto Christo, nam in fine coronatur bonum opus.

V markrabství Moravském novokřtěnci, sekta náboženství postranního, také z země vypovědíni a vybyti jsou, čemuž někteří obyvatelé téhož markrabství (jenž z nich v politickém hospodářství nemalé oužitky jměli) neradi byli.

Židé, protivníci Kristu Pánu, synu božímu, nepřátelé všeho křesťanstva, v svých nepravostech pokoj jměli, křesťanským rozbrojům, nevolem a různicim jse posmívajíce; žádný jim nic neříkal; ještě fedrováni byli, vše pro užitek světský.

Kladsko, jsa až posavad od Jeho Milosti císařské lidu vojenského obleženo a dobejváno, v němž jse odporní rebellové zavřeli a tuze bránili, vida, že jest nezbytí a že žádného retuňku není, accordem té pevnosti postoupili a na smluvené artikule odtad propuštěni jsou měsíce Octobris, října.

Mense Octobris umřel v Praze Johannes Lohelius, jsa arcibiskupem pražským, letitý člověk, jenž jse byl na to arcibiskupství po smrti N. z Lamberka, arcibiskupa pražského, dostal. Brzo potom zvolen a dosazen na to arcibiskupství Arnošt z Arrachu, Němec, rozený Rakušan, mladý člověk.

Kněží, Germanové evanjelitští, augšpurské konfessí jse přidržející, jenž až posavad v Praze zůstávali, na přízeň a přímluvy churfiršta saského (jenž téhož religionu byl) jse bezpečíce, jsou také předce z Prahy vybyti a tak, kam jse jim vidělo, jsou jse odebrali. Kolegium velká v Starém Městě pražském někdy slavného učení pražského od císaře Karla IV., krále českého, vyzdvižená a fundovaná, také pustá zůstávala a vojenský provianthaus z ní učiněn jest.

Sněm říšský v Germanii držán jest v městě říšském Regenšpurku, Řezně, k kterémuž jse Jeho Milost císařská Ferdinandus etc. na vyhledávání toho knížat říšských z Rakous osobně vypraviti ráčil. Pán Buoh rač dáti prospěšně ku pokoji a ke všemu dobrému.

Mnoho osob z stavuov v království Českém před nařízené k tomu od Jeho Milosti císařské obsíláno a citováno, pro příze oznámenou rebellii a nešťastné pozdvižení, a vejpovědi vyhlašovány statkuov odsuzování, načež jse exekucí konala a v statky uvozováno bylo, nětco zas z milosti navracováno; někteří od evanjelitského náboženství k římskému přistupovali, pro ujití další nemilosti. Žalostivě a zarmouceně jse dálo a páni Čechové, jsa v saku, museli říkati amen.

Drahota veliká nesmírně ve všelijakých věcech vždy jse rozmáhala; každý své věci zvejšoval, jak chtěl, upřímnost a dobré svědomí zavřeno. Mince peněžitá nová, stříbrná, velmi zlehčená jse dělala; staré dobré stříbrné tolary vzácné byly a zřídka vídány, byly jenž předešle po 70 krejcařích vydávány a brány byly, juž po čtyrech po pěti kopách míš. Dukátové zlatí, kteříž po půl druhé kopě míš. platívali, juž po šesti, sedmi kopách míš. etc. Tak bída bídu následovala a zhouba zemská nepřestávala. A tak zlehčena jest na nejvyšší stará sláva národu českého, a to vše skrze příze psané poznamenání, zavedení a hrozný pád stavův českých, jenž své pozdvižení a nerozvážlivé předsevzetí ničemně prohráli a tak sebe a jiné mnohé nevinné, k takovým hrozným bídám, soužení a těžkostem připravili. Pán Buoh rač jse smilovati!

Toho také roku země Fridricha, palatina Reni, pfalckraběte, churfiršta, jehož byli Čechové císaři Ferdinandovi protivní králem svým učinili, jest od lidu vojenského císařského hubena a plundrována a město Heidelberk, residencí téhož pfalckraběte, kdež jse jeho bránili, jest mocí dobyto a hrozné tam tyranství, mordy a násilí provedeno a spácháno od téhož lidu vojenského, nad čímž jiná knížata říšská stížnost a nemalé zhoršení jměli a nesli.

Vše tohoto roku: v Turcích také mezi pohany veliké pozdvižení, různice povstaly mezi rodem jich ottomanským. A císaře tureckého zabivše, jiného zvolili.

V Germanii evanjelitští společníci tuze jse o religion svuoj zasazavali a puntovali. Čechuov jse žádný neujímal a tak zůstávali na milost boží.

Podivně vuobec oznamováno bylo, rozprávěno a jištěno, že tělo mrtvé nějakého vojenského člověka, rozeného Poláka, jenž v klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském před některým téhodnem pohřbeno bylo, z hrobu vstávalo, v témž klášteře bouřilo, škodu činilo, mluvilo a po témž klášteře nětco psalo; což od lidí, jakž lidský obyčej, jinak a jinak vykládáno a souzeno bylo; o čemž dále mluviti a rozprávěti od vrchnosti jest zapovědíno.

Také noviny oznamovány, kterak Mauricius, hrabě Nassovius, správce zemí Nydrlanských, králi hispanskému protivných, spolčiv jse vojensky s Ernestem z Mansfeldu, jenž byl pozdviženým stavuom v království Českém válečně pomáhal, vojsko španělské, nad kterýmž nejvyšším nařízený byl N. Spinola, porazili a všecky pasy, jež sobě byli Španělové do Germanie odevřeli a opanovali, zase odňali.

Římská strana jse chlubila a rozhlašovala, že by král pruský, pohan, k religionu jich římskému přistoupil a o to legáta svého k Jeho Milosti císařské Ferdinandovi vypravil. Si credere fas est.

Zběř polská, jenž byli skrze Slezskou a Českou zemi pod spůsobem ku pomoci Jeho Milosti císařské táhli vojensky a pod tím, jak mohli, loupili a lidi mordovali, vracujíce jse zase, jsou na větším díle na hranicích slezských od lidu slezského, jenž jse na ně sebrali, zbiti a poraženi a loupež ta jim odňata jest. Tak je Pán Bůh trestal hodně a spravedlivě, nebo nešlechetné věci páchali.

Léta 1623

Mnozí těch časuov od evanjelitského religionu k římskému religionu přistupovali v království Českém pro zachování statku a ujití nemilosti světské. Mezi jinými pan Karel Mracký z Dubé na Pyšelích, jmaje statku hojně a jsa věku svého okolo let 70; avšak brzo po témž přestoupení umřel. Též týmž spůsobem přestoupila paní Sybilla, rozená hrabinka z Mansfeldu, pozůstalá vdova po panu Adamovi Slavatovi, jenž na Horách Kutnách obejvala a tuze jse evanjelitského religionu byla přidržala; ale jsa od pana Viléma Slavaty, jemuž macechou byla, do Hradce Jindřichova, sídla jeho, vylouzena, tam nabádaním jeho k tomu přistoupení svolila, jsa také letitá paní. Nebo stavuom pro příze psanou rebellí a proti Jeho Milosti císařské pozdvižení statkové jich odnímáni, vejpověďmi na to vyšlými, a jiným dáváni byli. A tak někteří snižováni a jiní zvejšováni jsou, což vše zůstává v spravedlivém soudu božím. - Nebo kteří tak přestupovali, těm jse obzvláštní světská milost prokazovala.

Na pražské šibenici oběšen jest jeden vojenský oficír, v pěkných, nákladných šatech, s pozlacenými vostruhami za příčinou, že jsa nařízen, aby loupení a obíraní lidí po cestách a silnicích přetrhoval, sám jse toho dopouštěl a nabejval. Potom brzo po oběšení jeho z těch šatův od někoho svlečen jest.

Kalich ten a meč, oboje pozlacené, což tak od starodávna na kostele Tejnském v Starém Městě pražském ku památce, že předkové, staří Čechové, kalich večeře Krista Pána, syna božího, pravdou a mečem vítěziteldně obdrželi, zůstávalo jest, to oboje z téhož kostela sňato a dolů vzato, na potupu religionu evanjelitského. Avšak slovo a pravda Páně zůstane na věky. Co předkové udatně zejskali, to potomci jich ničemně zmrhali.

Týmž spuosobem a v témž kostele Tejnském hrob pohřební někdy mistra Jana Rokycana, jehož sobě byli předkové Čechové za času kralování Jiřího Poděbradského z Kunštátu, krále českého, arcibiskupem pražským učinili a ten svátostí večeře Krista Pána, syna božího, pod obojí spůsobou posluhoval a římskému náboženství jse protivil, jest zkažen a ostatky téhož mistra Jana Rokycany odtad vyvrženy jsou.

Týmž spuosobem učiněno jest tělu nebožtíka kněze Havla, faráře při kostele sv. Jiljí v Praze, jenž nedávno umřel a tu pohřben byl; dobrý, pobožný člověk, ctného chování a kazatel slova božího vejborný, jenž také předešle na Horách Kutnách správcím duchovním při kostele Svatobarborském bejval a odtad jse tam do Prahy dostal. Hrozně a nešlechetně provozovalo a páchalo jse nad lidmi nevinnými, křesťanskými.

Loupeže od lidu vojenského jse vždy vzmáhaly, skrze což někteří v Praze, jenž takové loupeže přijímali a kupovali, pokutou peněžitou i jináč trestáni jsou. Při tom drahota hrozná a prve neslejchaná ve všelijakých handlech, potravách a živnostech nastala.

Umřel v Praze na Hradčanech v domě svém pan Adam z Šternberka, jsa nejvyšším purkrabím pražským.

Před slavnými hody památky Vzkříšení od mrtvých Krista Pána, syna božího, caesar Ferdinandus Secundus, imperator, český, uherský král, vracejíce jse z města říšského germanského od sněmu, jenž v městě Regenšpurku, Řezně, položen byl, přijel do království Českého ku Praze, proti němuž někteří z stavuov téhož království s nětco lidem jeho vojenským, rejtarstvem a soldáty, vyjeli a vyšli až na horu Bílou; a tu jsa slavně přivítán, přijel na hrad pražský. Pán Buoh račiž šťastně dáti k lásce, svornosti a pokoji a ké všemu dobrému. Co na dotčeném sněmu říšském nasněmováno bylo, o tom Čechům vuobec povědomo nebylo.

Zázrakové podivní v oblacích nebeských nad Prahou v království Českém jse ukazovali a vidíni byli. Též v markrabství Moravském. Co tím Pán Buoh znamenávati ráčí, to v vůli a jeho božské všemohúcnosti zůstává.

Jeho Milost císařská Ferdinandus, nedlouho v Čechách pobyvše a obnoviv některé ouřady zemské, vyjel zase do Rakous, měsíce máje. Suplikací bylo jemu mnoho podáno, zvláště od těch, na kteréž jse pro rebellí a pozdvižení nastupovalo a statky jim odnímány byly, a milosti vyhledávali, ale nejsou tím ubezpečeni; tak v nejistotě zůstali.

Pan Henyg z Valdštejna. a na Doubravici, pán literního umění učený, byv také v tom pozdvižení českém rebellem usouzen a statky jeho, jenž nemalé jměl, jemu odňaty, ujevše z Čech do Míšně, tam, i brzo manželka jeho, paní Kristina rozená Nypšička, po něm, jsa tam s ním, zemřeli, tohoto měsice máje.

Při konci měsíce máje umřel na Čestině Kostele pan Ladislav Hrobčický z Hrobčice, letitý šedivý člověk, jenž také pro nadepsanou rebellí a pozdvižení těžkost jměl a na statek jeho nastoupeno bylo. Pozůstavil po sobě v vdovství manželky své mladé, krásné, rozené Kaleničky z Kalenic, paní Polyxeny, nejmaje s ní plodu žádného.

V hody svatodušní lid císařský vojenský, jenž v Praze zůstávali a na těžkost jiných lidí leželi, nejmaje placení, brali také, jak moha, a davše jse v loupež a zbouření, nemalou škodu lidem jiným učinili; pročež někteří z nich zjímáni a zvěšeni jsou, podle práva vojenského. Tak nouze a bída provozuje a nic jiného v Čechách nebylo než dávejte a berme.

Lid vojenský císařský, národu rozličného, jenž v Čechách a v Moravě až posavad rozdílně zůstávali a nejmaje placení, nevole, soužení a nátisky obyvatelům činili, jsou těchto časů, mense Junii a Julii, jinam vyzdvihováni; nebo některá germanská říšská knížata spuntovavše jse, jedni proti druhým vojensky pozdvihli, I někteří Fridricha pfalckhrabí, na onen čas voleného i korunovaného krále českého, se ujlmajíce, jemuž země jeho zhubena i odňata byla i churfiršství a Maacimilianovi knižeti bavorskému od císaře Ferdinanda zastavena, čemuž jiná knížata místa dáti nechtěli. Tak jse škodlivé rozdvojení v křesťanstvu rozmáhalo. Jaký tomu konec bude, to v moci boží.

V Praze lid vojenský císařský některé židy vybili a zloupili.

Mense Augusti, srpna, lid vojenský císařský, dostavše jse k Městci Heřmanovu, to zapálili, i zámek shořel. Zoumyslná nešlechetnost! Že jich prej fedrovati a koní propůjčiti nechtěli.

Po tom příze poznamenaném hrozném pádu stavuov království Českého a spolu jich puntovníkuov některá knížata a hrabata germanská v říši, jenž byli také Čechuom napomáhali, nepřestávali císaři Ferdinandovi protivní a odporní býti, zvláště Kristianus, kníže brunšvické, jinak halberštacký, s puntovníky svými, jenž nemálo lidu vojenského shromáždili, a potkavše jse s lidem vojenským císařským, nad nímž nejvyšším byl N. Monsur de Thyle s jinými, bitvu polní spolu svedli; což v. rozhlášení přišlo a mnohým s zarmoucenim, že by tejž kníže Kristian Brunšvický se všemi svými na hlavu poražen byl, sám že utečením život zachoval, jiných knížat, hrabat, hejtmanuov a oficíruov vojenských že namnoze zbito a zjímáno, což široce vuobec rozepsáno i tištěno bylo, a Te Deum laudamus zpíváno. Ale od strany odporné tomu odpíráno, ba vše jináč rozprávěno bylo, s mnohými jedni druhým pohrůžkami a nebezpečenstvím, jiných novin, zvláště v Čechách, očekávajíce. Mezitím Česká země od lidu vojenského, v Čechách porůznu zůstávajícího, jse hubiti nepřestávala. Drahot převelikých ve všech věcech vždy dále přibejvalo. Pšenice po 15, 16, žito po 8, 9, 10, volové, krávy po stu a vejšeji kopách míšenských etc. kupováno a penězi vyvažováno býti muselo. Co pak telata, skopcové, svinský dobytek, husy, koury etc. Vína žejdlík jeden za 9, 10 gr. bílých., piva též převelmi drahá; soli bečka jedna přes 30 kop míš.; plátna, krámské věci, šatstvo, etc. v neslejchané drahotě etc. Dukátové zlatí po 15, 16 kopách míš., staří stříbrní tolarové po osmi, desíti rejnských platili, avšak zřídka jse nacházeli; nových, na většim díle měděných tolaruov a grošův hojně vuobec bylo. Největší pak žalost a naříkání bylo na soužení religionu, náboženství evanjelitského, kteréž, zvláště v městech, zapovědíno a zamezeno bylo. Pán Bůh rač jse smilovati a přispěti svou všemohúcností.

Septembris et Octobris. Lid ten vojenský Jeho Milosti císařské v království Českém po městech ležící vyzdvihován jest z Čech do Rakous, jakž praveno proti Uhruom, kteříž až posavad nejsa spokojeni, jse pozdvihovali, a vojensky jse vyzdvihše, jse protivili, jmaje na pomoc i Turky a jiné své společníky. Tak hle! křesťanská nesvornost sobě dovozuje, sobě ke zlému.

Mense Octobris, Novembris, tíž Uhři, jichž principál Betlem Gabory z Sedmihradské země, jmaje při sobě některé z stavuov českých, jenž po porážce české zutíkali, přitom na pomoc i Turky a Tatary, vtrhše do země Moravské, proti lidu vojenskému císařskému tam nařízenému, veliké škody činili, zemi tu Moravskou, zvláště kdež jse jim protivili, ohněm, mečem hubili, lidi mordujíce a zajímajíce. Při čemž někteří z Moravanuov, jimž statky jich zodjímány a pro rebellí odsouzeni byli, zase jse týchž statkuov svých ujímali. Jini pak někteří, zvláště jenž religionu římského jsou, preč z Moravy před takovým nebezpečenstvím ujížděli. Správa jse činila, že tam lid Jeho Milosti císařské vojenský od týchž vojenských Uhruov, jichž že veliký počet byl, ze všech stran obležen, pročež hladem velikým souženi, mnoho koní hladem snědli. A tejž nadepsaný Betlem Gabory, sprotivivše jse tak zase Jeho Milosti císařské, Turka pohana sobě za šuchera svého přijal. V Čechách nařízeno, aby dvacátý člověk z osedlých vojensky zhotoven a vyzdvižen byl. Nebo týmž spůsobem České zemi hroženo bylo.

Lid ten Jeho Milosti císařské vojenský v Moravě u Hodonína zuostávající, jenž od Uhruov znovu pozdvižených obleženi a velikým hladem souženi byli a mnoho koní snědli, jsou, co jich nepomřelo, jakýmsi accordem, jakž praveno, propuštěni, avšak k pokoji jse neschylovalo; a lid jiný vojenský Jeho Milosti císařské najímán, hotoven a v Čechách sem i tam kvartýrován jest, čímž dalši veliké souženi, nátisky a šacunky domácím obyvatelům nepřestávaly a mnozí o všeckno přicházeli.

Tejž lid uherský zběřičný, vzavše příčinu, že by jim accord zdržán nebyl, zase jse zbouřili a zdvihli a udeřivše na klášter Velehradský, jej vybrali a vydrancovali, zbivše v něm mnichy některé. Tak jse jedni druhým vymstívali.

Pročež jse v Čechách znovu k vojenskému tažení hotovilo a najímáno.

Ach, čeho jsme dočekali!
Hrozné juž věci nastaly,
juž jest naopak ten svět,
těchto tak zarmoucených let
zvláště království Českému,
na nejvyšší souženému.
K pokoji jse neschyluje,
bída, drahota panuje,
vesměs jse mordují, loupí,
rvou jse spolu jako kohouti;
a snad juž světa skonání,
smiluoj jse Pán Buoh nad námi,
a rač pomoci z toho hoře,
všemohúcí Pane Bože!

Léta 1624

Měsíce ledna. Nesnáze, nevole a hadruňky vznikly v království Českém o minci peněžitou, zvláště lehkou, českou, vnově od cizozemcuov jakýchsi, jimž mince císařská najatá byla, nadělanou, kteráž jednak zvyšována, jednak zmenšována byla a zapovídána, skrze což mnozí dráči nabyli, jiní ke škodám přicházeli. Tak vše dobré v království Českém hynulo, ješto předešle česká dobrá mince všeckny jiné předčila a pochvalu jměla. Juž bída bídu následuje! Drahota veliká nepřestávala, což té minci přičítáno. Hlad při tom; chudí hladem mřeli, zvláště v Praze, bohatí pangetovali a cizí statky sobě osobovali jak moha. Práva a spravedlnosti lidské spaly a mlčely.

Lid opěty jakýsi vojenský císařský, cizozemci, Italianové, Francouzové, Němci, jízda a pěchota, táhli skrze Českou zemi k Moravě proti Uhruom znovu zbouřeným a pozdviženým; brali, loupili, k čemu přijíti mohli, zvláště koně, dobytky etc. Domácí pak ležáci, sem i tam rozkvartýrovaní, páchali tolikéž, dáleji nepospíchajíce, jen šacovali a drancovali.

O rybě jakési podivné jse tisklo a rozhlašovalo, že by v Polště u města Varšavy v řece Visla řečené lapena byla, kteráž že jměla jakési potvorné dvě nohy, obličej člověčí, korunu na hlavě s kříži a po sobě střelbu k vojenské nápodobnou, s literami latinskými etc., jakž to vymalováno.

Též tištěno a hlásáno, že by Ernestus hrabě z Mansfeldu od Španěluov poražen byl bitvou polní vojenskou. Si de istis credere fas est, jakž Němci říkají: Wer weis, obs war ist. - Čechuom prve zděšeným a omámeným jse ledacos hrozilo a rozprávělo.

Pod tím příze poznamenaným těžkým a hrozným pádem a zavedením stavuov království Českého, Jeho Milosti císařské zprotivených, jiní, jenž s Jeho Milostí císařskou drželi a religionu římského byli, mnohých a hojných statkuov, týmž zprotiveným v pokutě odňatých, nabyli a sobě rozchvátali, jak kdo co dostati a objednati mohl. Mezi nímaž Pavel Michna tak řečený, jenž jse byl do kanceláře království Českého dostal a z Vacínova stitulován a předešle pana Zajíce z Haznburku dědičným poddaným byl, vysoko vzešel a bohatým pánem učiněn. Jak pak takoví statkové oplakaní budou zažíváni, to v moci a vůli boží.

Česká země jse žalostivě rmoutí rvou jse vo ni jako kohouti.

Nátisky a soužení veliká a žalostivá dála jse Čechuom evanjelitského religionu v náboženství jich i v věcech světských a jich živnostech, zvláště městským obyvateluom, jimž ledakdos, kdo jen římského religionu byl nebo k tomu přistoupil, do měst k hejtmanství a vladařství nařizováni byli. Někteři sousedé z měst, jenž jse byli dobře jměli, ode všeho preč šli a žebrotou živi byli. A země Česká nepřestávala jse cizozemci osazovati.

Týmž spůsobem dálo jse v markrabství Moravském. Přitom hlad a drahota převeliká ve všelijakých věcech nepřestávala. Mnozí ochuzení lidé hladem mřeli; soužení a loupeže, šacunky od lidu vojenského, císařského, na větším díle cizozemcuov, jenž sem i tam rozkvartýrováni byli a na neplacení naříkali, jse provozovaly. Nebylo kde a k komu jse, mimo Pána Boha, utíkati, také žádný nenapravil, až sám Pán Bůh jse smiluje a napraví; a snad juž brzké světa skonání!

Mense Martii, března, zabit jest v Praze nešlechetně a zrádně pan Ladislav Vostrovec od vojákuov loupežných, beze vší příčiny, že jim ručnic svých, pistoluov, dáti nechtěl; nebo v pražských městech týmž spůsobem jako jinde netoliko v noci, ale i v bílý den loupili a obírali tíž vojáci; žádný před nimi bezpečen nebyl.

Téhož měsíce v městě Kolíně nad Labem umřel jeden soused a ten byl dobrého náboženství evanjelitského; pročež nějaký řečený Jan Václav Grysl, jsa téhož města Kolína nařízeným hejtmanem a náboženství římského, zbraňoval to tělo mrtvé pohřbíti u kostela. I rozhorlili jse o to lidé vojenští císařští, jenž tu ukvartýrováni byli, jsa také na větším dílu religionu evanjelitského, a ujavše jse sami toho těla mrtvého, ten pohřeb témuž tělu náležitě vykonali a u kostela pohřbili, jimž toho ten hejtman nesměl a nemohl zbrániti. Ten Jan Václav Grysl velké nátisky a soužení činil také týmž obyvateluom téhož města Kolína, což jse i v jiných městech království Českého i markhrabství Moravského provozovalo, skrze což někteří od evanjelitského religionu k římskému přistupovali; kdo svolil, hned nějakým ouřadem obdařen byl.

Tak divné a mistrné proměny dály jse v souženém, juž zloupeném a zhubeném království Českém v světských věcech i duchovních; mnozí snižováni; jiní zvyšováni etc. Někteří páni čeští, jenž s císařem Ferdinandem proti pozdviženým drželi a pomáhali, titulem hrabětským obdařeni a ztitulováni jsou a hojných statkuov, proviněným odňatých, nabejvali. Sic sors et fata versant.

A fortuna světem točí,
jedny, druhé všelijak sočí;
člověk v tom světě co v kole,
jednak nahoře, jednak dole,
avšak vše do boží vuole.

Pan Zdeněk z Lobkovic, jsa od dávna nejvyšším kancléřem království Českého a zůstávaje vždy osobně při Jeho Milosti císařské Ferdinandovi v Rakousích, učiněn jest nejvyšším purkrabím pražským a Pavel Michna z Vacínova, jenž z nízka vysoko vzešel, zbohatl a pánem učiněn, tím zemským úřadem nejvyššího kancléřství českého obdařený, jakožto obránci náboženství a religionu římského.

V Praze nařízeno, kteří by sousedé pod tím pozdvižením českým do sousedství přijati byli, nechtěli by k římskému religionu a náboženství přistoupiti, aby jse vyprodali a preč odešli a nižádnému, kdo by téhož religionu nebyl, aby jse na domy zápisův nedovolovalo a do sousedství přijímán nebyl. I byla o to v obci vřava a nesnáz a mnoho jse jich vyzdvihnouti chtělo; pročež toho odloženo do dalšího o tom nařízení.

Měsíce máje v kraji Chrudimském někteři z lidí vojenských Jeho Milosti císařské, jenž až posavád sem i tam v království Českém rozkvartýrováni zuostávali, brali lidem loupežně, jak mohli, z kvartýruov svých vyjíždějíce; i udeřili na ně sedláci k šturmu a sběhlo jse nemálo lidu selského; ale ti loupežní vojáci juž preč byli. A vtom jse k týmž sedlákuom přitrefil Jindřich Hradecký z Bukovna, mladý člověk, obyvatel v témž kraji na Trojovicích; ti pak sedláci, domnívaje jej býti z těch loupežných vojákuov, jej i pacholka jeho při něm, též třetího z těch loupežníkuov, jenž s svými ujeti se opozdil, zabili. Tak jse v ty časy dálo v souženém království Českém bez nápravy a trestání.

Ve středu 15. dne měsíce máje v městě germanském říšském Regenšpurku, česky řečeném Řezno, hrom udeřil a zapálil v jedné věži městské mnoho prachu ručničného, čímž stala jse tomu městu škoda veliká; nebo půl třetího sta domův a dva kostely vyhořaly a někteří lidé tím umrtveni jsou, o čemž vuobec tištěno a oznamováno.

V Praze všickni praeceptores, jenž religionu evanjelitského zuostávali a dítky po domích čísti a psáti a dobrým mravuom učili, jsou preč vypovědíni. Příčina toho vzata od nepřátel, že by prej mládež tím učením od religionu římského náboženství odvozováni a v kacířství uvozováni byli. Tak jse těch časův v Čechách moc světská provozovala. Židé zlořečení, zjevní nepřátelé a rúhači víry křesťanské, pokoj jměli a nic jse jim neříkalo, jsa živi podle vuole své.

Tak v ty zarmoucené časy loupeže, bída, soužení etc., přitom velké ve všech věcech nedostatky a hrozná drahota v království Českém těžce osedlaném, panovalo. Pán Buoh rač jse smilovati, k čemuž jistě potřebí jest pravého pokání.

Mense Augusti, srpna, v Praze tři soldáti vojenští utraaceni jsou a do kol dáni, protože jedné poctivé I sousedě, manželce jednoho pražského měštěnína, když z vinice šla, nešlechetné násilí mocně provedli a spáchali.

V městě moravském Jihlavi mor valný trval a zhusta lidé tam mřeli; nic smrt jse nebála vojákuov, jenž tam až posavad na veliké soužení téhož města leželi. Mezi jinými sousedy umřel tam pan Pavel Heidler, kterýž jsa bohatý a boje jse o statek, od evanjelitského religionu k římskému přestoupil; a tak o všeckno přišel.

Měsíce Octobris, října, kněz Jiřík Štýrský, opat sázavský kláštera sv. Prokopa, zamordován jest zrádně nočně v témž klášteře od loupežníkuov, jenž zakukleni byli, aby poznáni býti nemohli; peníze a klenoty kostelní pobrali. Ze všech stran jse těch časuov v království Českém veliké loupeže a obírání, tejně i zjevně (zvláště od lidu vojenského, v témž království vždy ležícího) páchaly.

Mor ten z Jihlavy dával jse do Čech a počali také lidé mříti v kraji Čáslavském na morní bolesti. Počítáno, že v Jihlavi zemřelo v ten mor lidí obojího pohlaví přes deset tisíc.

Lid ten Jeho Milosti císařské vojenský, rejtarstvo a pěchota, jenž až posavad v Čechách a v Moravě na velké soužení obyvateluov leželi a nejsa k žádné platnosti, toliko brali a šacovali a oficírové jich hodovali, jsou vyzdviženi, a jakž praveno, do říše germanské ordinováni, nebo tam pozdvižení vojenské nepřestávalo, zvláště proti Španěluom a jich puntovníkuom; a z obojí strany jse proti sobě sílili, vše pro religion i světské panování, což v zemích nydrlanských od mnoha let trvalo.

Léta 1625

Ten nadepsaný lid vojenský, dostavše jse z království Českého do říše Germanie, dali jse tam v takovéž loupení a drancování, jakž v Čechách navykli; pročež sebrali jse a zdvihli proti nim někteří obyvatelé a nětco jich zbili.

Těch také časuov umřel arcikníže rakouské Carolus, jsa, biskupem vratislavským v Slezsku, vlastní bratr Ferdinanda císaře, českého a uherského etc. krále. Kterýžto Carolus také veliké soužení činil těm, jenž jse religionu evanjelitského přidrželi, zvláště k témuž biskupství náležejícím. Odjevše z Slezska, tak jinde, v Italii, život svuoj dokonal.

Umřel také toho roku Jacobus, král englický, britanský, pán učený a pokojný, jsa religionu evanjelitského, pročež v nenávisti byl papeži, biskupu římskému, a jiným papežencům; zanechav po sobě syna dědice, pána mladého.

Jak v souženém království Českém, tak v markrabství Moravském páchaly a dály jse obírání lidí v cestách a silnicích od lidu vojenského, jenž vždy v těch zemích zuostávali a svou nešlechetnou vuoli, na žádného nedbajíce, provozovali; pročež nařízením vrchnosti jsou někteří z týchž vojákuov zjímáni, ortelováni a hroznou smrtí zutraceni v témž markrabství Moravském.

V říši Germanii, zvláště v Belgii, v zemích nydrlanských, kdež od dávna dlouhotrvající nesnáze, nevole a pozdvižení vojenská mezi Hispany a jim odporujícími nepřestávaly, pro religion, náboženství, svobody a světská panování etc., čehož obzvláštně Holanderové a Selanderové okoušeli a jse hájili a bránili, jmaje punt s mnohými potentáty světskými, domu rakouskému odporujíce, jakžkoliv jiné země nydrlanské byli sobě králové hispanští, z domu rakouského pošlí, mnohými vojenskými válkami podmanili, čemuž papežové, římští biskupové, všelijak napomáhali a duchovní i světské pozdvižení jitřili a bouřili od starodávna, při tom a pod tím světská vladařství a panování sobě osobujíce, proti zápovědi Krista Pána, syna božího, vše nálezky svými vlastními, mimo Písma svatá smýšlenými. Pročež nepřestávaly hrozné nesnáze a nevole jedněch proti druhým ve všem křesťanstvu. Pán Buoh račiž to spokojiti a své věrné ochraňovati svou božskou milostí a všemohúcností. Toho pak roku N. Spinola, hejtman vojenský krále hispanského, oblehl vojensky pevnost řečenou Bredu v Nydrlantu, na kteréžto pevnosti obojí straně nemálo záleželo; čehož Holanderové a Selanderové, jenž Stadové slouli, s puntovníky svými tuze bránili, jmaje obojí lidu vojenského sílu nemalou.

Mezi tím Mauricius, hrabě z Nassau, nejvyšší správce a řegent od týchž Holanderův a Selanderuov od dávna zvolený náležitě, jenž byl syn Vilhelma, knížete z Orangie a hrabě z Nassau, kterejžto Vilhelm byl v týchž zemích nydrlanských nejvyšším správcem a regentem, v válkách vojensky zkušený a ten potom původem nepřátel jeho a nějakých nešlechetníkuov zrádně jest zamordován. O tom a o jiných jistě hrozných podivných nydrlandských činech hojné kroniky sepsané a tištěné, vůbec vydáné, vypravují.

Umřel jest také tam v Nyderlandu kníže Mauricius, hrabě z Nassau, nejvyšší regent stavuov holandských a selandských, králi hispanskému odporných, jenž byl syn Vilhelma, knížete z Orangie, hraběte z Nassau, jenž byl také ty země spravoval, odpíraje Španělům až do smrti, až zrádně zamordován byl a nešlechetně.

Těžká persekucí a soužení dálo jse v království Českém a a v markrabství Moravském proti lidem evanjelitského religionu jse přidržícím, jenž k náboženství římskému přistupováti nechtěli; skrze což zdvihli a srotili jse lid obecní; zvláštně na panstvích císařských Lysý a Brandejse, a opustivše statečky a živnosti své, shromáždili jse vojensky v počtu nemalém, k nimž i jiných za takovou příčinou přibejvalo. Vrchnost pak světská, od Jeho Milosti císařské nařízená, aby z toho dalšího nebezpečenství nepošlo, vyslali mezi ně, aby jse spokojili a k svým statkuom navrátili, že jse jim toho k římskému náboženství přistupování odkládá do dalšího nařízení. Nejisto, jak jse dál stane; nebo sliby a přípovědi držel kdo a jak chtěl. Coacta fides, quid prodest etc.

Breda, pevnost v Nydrlandu, jsa od Španěluov vojensky obležená, nemoha dáleji hladem, kterýmž obležení v té pevnosti souženi byli, vytrvati, jest smlouvou Španěluom vzdána a jsou odtud tíž obležení propuštěni.

Když tak po pádu a zavedení Českého království dálo jse v religionu, svobodách a právích veliké soužení a persekucí, v Germanii, říši křesťanské, také jse vše bouřilo a zdvihalo vojensky a jedni proti druhým jse puntovali a sílili; císař Ferdinandus také nemálo lidu vojenského svým společníkuom ku pomoci dal vypraviti, kteříž táhnouce skrze Českou zemi nemalé škody podle obyčeje svého páchali. Co dál z toho pojde, to v moci boží.

Podle nadepsaných pokut božích také morová rána boží v království Českém se místy v lidech rozmáhala, zvláště v městech pražských a na Horách Kutnách.

Těch také časuov lid vojenský, císařský vyzdvihován jest z Čech, Moravy etc. etc. a táhli jedni po druhých do říše Germanie; nebylo vuobec povědomo kam a proti komu.

Octobris, těžká, tyranská persekucí a soužení jse yždy dálo a rozmáhalo v markrabství Moravském proti religionu evanjelitskému, zvláště v městech předních, HoIomouci, Brně, Jihlavi, a obyvatelé moeí světskou, mimo slovo boží, vězením, statkuov braním k přistupování k římskému, papeženskému náboženství nuceni byli, načež přísně N. z Ditrštejna, kardinál, biskoupek moravský, jménem Jeho Milosti císařské nastupoval; a tak někteří z mušení přestupovali, jiní od statkův svých preč ucházeli a vypovídáni byli. Nebylo žádné lítosti; Pán Bůh rač jse sám smilovati!

27. Novembris, Ferdinandus, syn císaře Ferdinanda, českého, uherského etc. krále, korunován jest v Edinburku na krále uherského.

Léta 1626

Pan Václav Vchynský ze Vchynic, jenž v živobytí svém mnohýeh těžkostí, štěstí i neštěstí okusil, jsa na zdraví nedostatečný, dal jse z Čech do Moravy, tam v městě Brně umřel. Hrozné věci o něm, že by po smrti vstával a lidi dávil, rozprávěny byly.

Skrze nadepsané zbouření a vojenské pozdvižení a hrozný pád stavuov v království Českém v řiši germanské také nesvornost a pozdvižení trvalo, a jedni proti druhým jse puntujíce vojensky jse pozdvihovali, zvláště pro religion v náboženství, císaři Ferdinandovi jse protivíce; i král denemarský. A jmaje z obojí strany mnoho lidu vojenského, jedni druhým, jak mohli, škodili. V Čechách a v Moravě tuze jse na přestupování k římskému náboženství nastupovalo a přinucovalo a přitom od lidu vojenského, v Čechách zuostávajícího, nátisky veliké; pročež mnozí ode všeho jse odbírali a odeházeli, zvláště z měst, na něž mandáty, patenty odevřené, jménem.císařským. rozsílány, aby přechováváni a fedrováni nebyli, ale jímáni a ujišťováni, z vyšších pak stavuov aby na kancelář českou oznamováni byli. Mnozí pak skrz takové soužení nevěda, co činiti a kam jse díti, k tomu římskému náboženství přistupovali, jiní lidu vojenského cizího, protivného císaři, do Čech žádostivi byli a vinšovali. Tak jse v ten čas dálo a nejtížeji pro religion náboženství; nebo vrchnost náboženství římského nikterakž od svého předsevzetí v tom upustiti nechtěli, ale vše violenter. Jakápak víra jest z přinucení a z mušení, to v soudu božím.

V sobotu po památce Těla Božího, 13. dne měsíce Junii, června, vyhořalo město Brod Německý.

Vuobec bylo v Čechách praveno a hlásáno, že jse při pomezí českém veliký počet lidu vojensky zrotilo, pozdvihlo a shromáždilo, že by sedláci byli jest mluveno; a to že jse stalo za příčinou, že by jse jim v náboženství religionu evanjelitského i jináče veliké nátisky a soužení díti nepřestávalo, čehož že jim snésti možné není. A tak obávati jse bylo dalších válek, rozbroji a nebezpečenství; nebo šatan s svými nechtějí pokoje, až Buoh sám tresce.