Památník pražského Hlaholu/Hudební poměry v Čechách ve věku XVIII. a XIX.
| Památník pražského Hlaholu | ||
| Sborové literátův čili kůry literácké v Čechách | Hudební poměry v Čechách ve věku XVIII. a XIX. | Dějiny Hlaholu (1861-1886) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hudební poměry v Čechách ve věku XVIII. a XIX. |
| Autor: | Josef Srb |
| Zdroj: | Soubor:Památník pražského Hlaholu.djvu Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | In: Památník pražského Hlaholu. Praha, 1886. S. 73–88 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Hudebni poměry v Čechách ve věku XVIII. a XIX.
editovat
Vedle zpěvův církevních a nábožných prozpěvoval zajisté lid český ode dávna také světské písně národní, do nichž vložil
své nejvroucnější city a nejmilejší výtvory obraznosti; v písních národních, jež největší mají důležitost u národův slovanských, ozývá s obráží se vše, cokoliv vystupuje z koleje každodenního života, cokoliv povznáší se nad všední obecnost, v nich obrážejí se nejzřejměji vlastnosti a zvláštnosti národa a v nich složeny jsou nejmilejší výtvory obraznosti jeho; písně národní ukazují nám nejvýtečnější stránku vniterního života národa, jeho povahu, vlastnosti a onen ráz, jímž od jiných národův se různí.
Živá letora národa českého a neobyčejná vjímavost hudební jemu vrozená, jež nejúplněji myšlénky a city své zpěvem vyslovuje, stala se nevyčerpatelným zdrojem, z něhož vyprýštilo veliké množství písní národních obsahu náboženského i světského a vrozená tato vjímavost osvědčila se skvěle také v dobách veškerých.
City své vyjadřuje človek slovem, chtěje však citům svým dáti většího důrazu, vyjadřuje je zpěvem a na základě různých melodií stávajících vzniká v příhodném okamžiku u jednotlivce nápěv, k němuž on bezděčně přičiňuje slova dle vlastní nálady své beze všeho vlivu vědeckých pravidel; vyslovuje li zpěv takový city lidu obecného, obsahuje-li totiž takové živly v části slovné i hudební, jež vjímavosti jeho jsou přístupny, dotýká-li se jeho povahy, tužeb a přání, stává se oblíbeným, šíří se živým slovem dále a stává se národním.
Tím liší se píseň národní od písně umělé, nebo znárodnělé, již vytvořil skladatel hudebně vzdělaný na základě básnických slov, k nimž melodii dle zákonův hudebních byl upravil.
Na vznikání písní národních, na jich povahu a ráz v nich se jevící mají rozhodný vliv také podnebí styky se sousedy a vůbec veškeré okolnosti, jimiž veřejný život jest podmíněn a určen; jiného rázu jsou písně romanské, jiný ráz mají písně slovanské.
Zvláštností zpěvův slovanských jest nerozlučně spojení s přírodou, v níž lid slovanský nachází zobrazenu náladu své duše a na jejichž změnách má vždy největší účastenství.
Na vznik a rozvoj zpěvův národních mají veliký vliv také dějiny politické a proto jsou jiného rázu písně, jež vznikly v dobách, kdy národ žil v spokojenosti, kdy pěstovány vědy a umění a jiného rázu jsou písně, jež vznikly v době, kdy národ český nucen jest odložiti rádlo a chopiti se zbraně, aby vypudil cizácké vetřelce a hájil svobodu svého svědomí. V době této vznikaly písně plny horoucnosti náboženské, jež zplodilo nadšení pro víru a radost ze skvělých vítězství dobytých nad nepřáteli země české; písně tyto vzorné i formou i obsahem, jeví první stopy subjektivnosti citu, vynikají samostatností a zvláštním rázem, jímž liší se od zpěvův ostatních národův. Dle vzorův těchto skládali zpěvy své bratři českomoravští, jejichž písně zachovaly se nám v četných kancionálech, jež zřizovali ku svým pobožnostem slavní kůrové literátští.
K nejslavnějším umělcům hudebním v době této náležel Jan Trojan Turnovský, slavný kontrapunktista a skladatel vícehlasých zpěvův českých, jež zachovaly se v husitském kancionále, jejž pořídil si l. 1570 pořádek řeznický v Benešově.
Neméně slavným hudebníkem byl Jiří Rychnovský, jenž léta 1570 stal se kantorem a ředitelem kůru v Chrudimi při chrámě děkanském; on proslul co skladatel množství zpěvův, jež zachovaly se v kancionále Královéhradeckém a Chrudimském.
Mimo to žilo v Čechách množství vzdělaných hudebníkův, již umění hudební pěstujíce, k rozvoji jeho valnou měrou přispívali a stáli v popředí ruchu uměleckého.
Utěšené tyto počátky v rozvoji uměleckého života domácího slibující rozkvět oboru toho v nedaleké budoucností úplně zničeny jsou převratem politickým, jenž zachvátil země české po bitvě Bělohorské.
Následkem pokutování a vypovězení ze země větší části vzdělaného a zámožného obyvatelstva změněny jsou veškeré poměry v Čechách v oboru života veřejného; obyvatelstvo v zemi zůstalé ochuzeno jest neustálými bouřemi válečnými, dřívější evangelická horlivost pro víru ustoupila úplné lhostejnosti a samočinnost duševní úplně zanikla. V klášteřích nově zakládaných zřizovány jsou školy, v nichž přihlíželo se přede vším ku pěstování hudby, hlavní zřetel obrácen jest k rozšíření a utvrzení vyznání katolického, každá samostatná myšlénka pronásledována spůsobem všemožným a lid nucen jest robotovati svým vrchnostem, jichž příchodem šířil se v zemi cizí mrav a veškerá činnost řídila se dle ciziny.
Jelikož ostatní obory jak umělecké, tak řemeslné úplně jsou zanedbávány, tomu však, kdo vyznal se v hudbě, kynula budoucnost zabezpečená, obracela se většina mládeže nadané k oboru hudebnímu; mladíci nejnadanější ze škol venkovských přijímáni jsou co choralisté do klášterův, kde měli úplné zaopatření, studovali na školách klášterních a stali se po té členy řádův těch, v nichž kynul jim život bezstarostný. Prodlením času zřizovány jsou jak v klášteřích, tak ve větších městech kapely hudební, pěstující hudbu instrumentální, jež v zemích vlašských značné byla dosáhla dokonalosti. Kapely podobné zřizovala také šlechta česká ku svému obveselování, k rozmnožení lesku a nádhery na svých sídlech, vybírajíc k nim mladíky nejnadanější ze škol venkovských, kam dosazovala za učitele pouze ty, již v umění hudebním dobře se vyznali. Následkem toho nastal počátkem věku osmnáctého v zemích českých neobyčejně čilý život hudební, každý nástroj měl mistry vynikající; hudební kapely měla nejen města než i vesnice a tím spůsobem objevilo se tak veliké množství českých umělcův výkonných nejen v Čechách, než i za hranicemi, že Čechy nazvány jsou zemí nejhudebnější; neboť umělci nadaní, nenalezše zaměstnání žádoucího v domově, uchylovali se do ciziny, kde co virtuosové nebo skladatelé slavného nabyli jména.
Že následkem tohoto jednostranného pěstování hudby ostatní obory jsouce zanedbávány, prospívati nemohly, netřeba šířeji dokládati. Nemohouce zde o poměrech těch zevrubně rozmlouvati, uvedeme pouze nejdůležitější zástupce umění hudebního z doby této.
Zástupci umění hudebního v Čechách byli ve věku 17tém Václav František Kozmanecký (1608—1679), Jiří Melzel (1624—1693), Adam Michna z Otradovic (asi 1610—1675) a slavný skladatel Vácslav Karel Holan Rovenský, kapelník při chrámě Vyšehradském od l. 1671, jenž vydal kancionál nazvaný „Kaple královská, zpěvní a muzikální v řeči a v jazyku Českém Svatovácslavském“ v Praze u Jiřího Labauna l. 1693. Nejhorlivějším pěstitelem hudby instrumentální byl hrabě Losi (1638—1721) nejslavnější lautenista své doby v Evropě.
Tomáš Baltazar Janovka, varhaník při chrámě Týnském v Praze a spisovatel hudební, narodil se 1660 na Horách Kutných a vydal jazykem latinským „Clavis ad Thesaurum magnae artis musicae“ v Praze l. 1701, po druhé l. 1715, první hudební slovník vedle díla Tinctoriova. Velký milovník hudby hrabě Frant. Antonín Špork přinesl z Paříže do Prahy první rohy, na něž vycvičiti dal dva ze služebnictva svého Petra Rollika a Václava Svidu.
Původcem a zakladatelem soustavného vyučování hudbě v Praze byl ve věku 18tém slavný kontrapunktista Bohuslav Matěj Černohorský, člen řádu minoritského v klášteře sv. Jakuba na Starém městě Pražském (1684—1740), jehož nejslavnějším žákem byl důmyslný skladatel, varhaník a učitel theorie hudební Josef Ferdinand Norbert Seger[1] (1715—1782) varhaník při chrámě Týnském a klášterním chrámě sv. Františka u Křížovníkův, jenž největších zásluh získal si o umění hudební v Praze co učitel, u něhož množství hudebníkův českých se vycvičilo.
Ze skladatelův vynikli ve věku 18tém Josef Antonín Sehling, kapelník při chrámě sv. Víta na hradě Pražském, jenž l. 1756 zemřel; František Vácslav Habermann (1706—1783) kapelník při chrámě kláštera Maltézského a od l. 1773 kapelník při hlavním chrámě v Chebu, skladatel oper i skladeb církevních; Dominik Černý (1730—1766) ředitel hudby při chrámě v klášteře minoritském u sv. Jakuba na Starém městě; František Vojtěch Emanuel Brixi (1732—1771) nejslavnější skladatel církevní v Čechách a kapelník při chrámě sv. Víta; Jan Ev. Antonín Tomáš Koželuh (1738—1814), kapelník kůru při klášteře křižovnickém a od léta 1784 při chrámě sv. Víta na hradě Pražském; Václav Josef Bartoloměj Praupner (1745—1807) vynikající houslista, varhaník a skladatel, ředitel kůru při chrámě křižovnickém a ředitel orchestru divadelního; František Xaver Partsch (1766—1822) ředitel kůru při chrámě Týnském, výborný houslista a skladatel. Vynikajícím pianistou a učitelem hudby byl František Xaver Dušek (1731-1799) přítel W. Mozartův a Jan Křtitel Kuchař (1751—1829), slavný kontrapuktista, kapelník orchestru divadelního a nejslavnější varhaník po Segrovi v Praze.
Vedle těchto umělcův měli zvučné jméno na venkově: Viktorin Brixi (1716-1803) v Poděbradech, Jan Josef Skydánek v Lounech, Karel Kopřiva (1756-1785) v Citolibech, Jan N. Vojtěch Maxant (1750—1838) ve Frimberce, Jakub Jan Ryba (1765—1815) v Rožmitále; na Moravě proslul co skladatel církevní Antonín Jan Brosmann, nazván Damasus (1731—1798) člen řádu nábožných škol a rektor hudby chrámové v Přiboru, Alexius Habrich (1736—1794) opat kláštera Rajhradského a Bohumír Rieger (1764—1855) vynikající skladatel a učitel hudby v Brně.
V cizině proslavili se z českých umělcův co skladatelé Ondřej Hammersehmied (1611—1675) ve Freiberku, Jan Dismus Zelenka (dle matriky křestné Jan Lukáš Zelenka) (1679—1745) v Drážďanech, nejdůmyslnější skladatel český ve věku 18tém, Jan Zach (1699—1773) v Mohuči, František Ignác Antonín Tůma (1704—1774) ve Vídni, František Xaver Richter (1709—1789) ve Strassburku, Jiří Antonín Benda (1722—1795) v Gothě, Florian Leopold Gassmann (1729—1774) ve Vídni, Josef Mysliveček (1737—1781) nejplodnější skladatel dramatický v Italii, Jan Kř. Vaňhal (1739—1813) ve Vídni, Václav Pichl (174l—1804) ředitel hudby a skladatel v Miláně, první pěstitel písně české a spisovatel hudební, Jan Stefani (1746—1829) kapelník a skladatel oper polských ve Varšavě, František Antonín Röszler nazván Rosetti (1750—1792) kapelník vojvody Meklenburského ve Zvěříně, Vojtěch Jírovec (1763—1850) ve Vídni a slavný theoretik Antonín Rejcha (1770—1836) profesor při konservatoři Pařížské; na Moravě zrození Pavel Vranický (1756—1808) ředitel orchestru při dvorním divadle ve Vídni, Jindřich Klein (1756—1830) skladatel a učitel hudby v Prešpurku, Vácslav Apollinaris Růžička (l757—1823) slavný varhaník a učitel hudby ve Vídni.
Jedním z prvních virtuosů v Čechách zrozených byl slavný houslista Jindřich Bieber (1644—1707) koncertní mistr a kapelník v Solnohradě, vrstevník Corelliův.
V Praze vynikll co výkonní umělci violoncellista Emerich Vácslav Petřík (1727—1798), varhaník Ignác Wolf (1716—1791), houslista Vácslav Král (1756—1818), virtuos na roh Josef Matějka (1728—1804) a slavný pozounista Bohumír Antonín Stolle (1739—1814).
V cizině prosluli co vírtuosové Heřman Antonín Jelínek nazván Cervetti (1709—1779) v Italii, houslisté František Benda (1709—1786) v Postupímě u Berlína, Jiří Czarth (psán též Sarth a Zarth 1708—l774) v Mannheimě. Jan Vácslav Antonín Stamitz (1717—1761) koncertní mistr a kapelník v Mannheimě, František Kreybich (1728—1793) ve Vídni, František Krommer (1760—1831) ve Vídni, František Martin Pecháček (1763—1840) v Karlsruhe, violoncellisté Ignác František Mára, (1709—1784) V Berlíně, Josef František Krystián Smrčka (1766—1793) v Paříži a v Londýně, Antonín Kraft (1750—1820) ve Vídni, František Jan Šťastný (1774—) v Mannheimě; virtuosové na roh Karel Houdek (1721—1800) v Drážďanech, Jan Stich nazván Punto (1746—1803) v Paříži, zemřel při své návštěvě v Praze, slavný klarinetista Jan Josef Beer (dle matriky křestné Pehr, 1744—1811) v Berlíně, slavný harfenista Jan Krumpholz (1745—1790) v Paříži, skladatel a pianista Leopold Antonín Tomáš Koželuh (1752—1818) ve Vídni, skladatel a nejslavnější virtuos na klavír Jan Ladislav Dusík (1761—1812) v Paříži.
Co pěvci proslavili se mimo jiné Benedikt Žák (psán též Cziak, Schak a Ziack 1758—1826) tenorista při dvorní opeře Mnichovské, Bedřich František Hurka (1762—1805) tenorista při dvorní opeře v Berlíně.
Řada umělcův uvedených dala by se snadno rozšířiti jinými ještě jmény, již buď v domově, nebo v cizině v oboru hudebním působili se zdarem a zvučného dosáhli jména; ale již počtem vytčeným dostatečně jest ukázáno, že země česká zplodila neobyčejné množství umělcův různého směru i různé dokonalosti, že právem nazvána jest zemí nejhudebnější. Avšak následkem tohoto jednostranného pěstování hudby zanedbány veškeré ostatní obory a ani v oboru hudebním nevyšinuli se pěstovatelé její k činnosti samostatné, poněvadž hudba pěstována dle vzoru cizího pouze z ohledův praktických na základech širokých ale mělkých, nebylo však účelův vyšších, ani snahy ideální. Čechy staly se zásobárnou, odkud vycházelo množství vynikajících instrumentalistův, již naplňujíce kapely zahraničné, v živlu cizím zanikli, domácímu umění však valně neprospěli.
Skladatelové čeští pěstovali přede vším obor hudby církevní, v němž prosluli Zelenka v Drážďanech, Tůma ve Vídni, Brixi v Praze, v oboru tom však vůbec nebylo lze vypěstovati hudbu rázu národního, poněvadž byla to hudba všeobecná, katolická.
V oboru dramatickém dosáhli největšího uznání Mysliveček v Italii a Jiří Benda v Němcích, jichž skladby vzbudily obdiv i nadšení, brzy však zanikly v zapomenutí; ostatní skladatelové doma i v cizině rozmnožili skladbami svými literaturu hudební, nevyšinuli se však nad prostřednost a k rozvoji samostatnému nedospěvše, splynuli se skladateli cizími a skladby jejich překonány jsou skladbami umělcův zahraničných.
O uvědomělosti národní ve věku osmnáctém nebylo v Čechách ani zmínky, jelikož literatura česká pohřížena jsouc v době té ve spánek nejtvrdší, žádnými plody vykázati se nemohla.
Čím déle stav tento trval tím více šířilo se v hudbě pouhé řemeslnictví, podporované duchem času a názory tehdáž panujícími, kde každá myšlénka svobodnější pokládána za kacířství.
Následkem toho chýlilo se umění hudební v Čechách koncem věku osmnáctého k úpadku, jenž nastal po zrušení klášterův, v nichž hudba, nejvíce jest pěstována. V době té upustila také šlechta česká od vydržování vlastních kapel hudebních jimiž dříve byla se honosila. Mylné bylo by domnění, že kapely ty přispívaly ku zvelebení pravého umění, neboť byl toho pravý opak. Kapely ty, hovíce pouhým libůstkám osobním a chuti jednotlivcův, nepřispívaly k rozvoji umění hudebního, nýbrž byly dokladem, v jaké podřízenosti nalezalo se v dobách těch; členové kapel, náležejíce k služebnictvu vrchnosti, nepožívali nijaké vážnosti co umělci, nemohli přispěti k rozvoji umění, jež pěstováno co vedlejší zaměstnání k pouhému obveselení velmožův a ku zvětšení nádhery sídel šlechtických. Proto nemůžeme přisvědčiti těm, kdož dobu tu považujíce za zlatý věk hudby české, staví ji za vzor a vrchol činnosti umělecké.
Ani v Praze, kde bylo jaksi středisko života hudebního, nebylo lze spojiti síly umělecké k trvalé činnosti a ku stálému pěstování zájmův uměleckých a nedostatky ty zřejmy byly tím více na venkově, kde zmáhati se počalo šumařství měrou povážlivou a kde vkus obecenstva nalezal se na stupni velmi omezeném.
Když pak koncem věku osmnáctého v zemích rakouských nastal život poněkud svobodnější a lid nejtěžších okovův poddanství jest zbaven, počalo svítati i v Čechách, literatura česká nalezla několik horlivých pěstovatelův, již neobyčejnou horlivostí a činností svou vzdělání mezi lidem rozšiřovati usilovali, v kruzích zámožnějších a vzdělaných ukazováno na úpadek hudebního umění a počala se šířiti snaha, směřující k napravení poměrův těchto.
Prvním výsledkem snahy té bylo založení „Jednoty umělcův hudebních“ ku podpoře vdov a sirotkův léta 1803 v Praze. Účelem jednoty bylo provozovati dvakráte do roka a sice o vánocích a velkonocích slavná díra oratorní; ku prvnímu provozování dne 25. prosince zvoleno Haydnovo oratorium „Stvoření světa“, jež tehdáž pravý obdiv vzbuzovalo; produkcemi těmi přispěla jednota ku zvelebení vkusu hudebního, seznámivši během času obecenstvo Pražské s nejlepšími skladbami z oboru duchovního dramatu.
Spolek ten, jehož prvním starostou byl František Vojtěch Polák, ředitel kůru u sv. Vojtěcha, prvními řediteli Vácslav Praupner a Jan Kuchař a k jehož členům náleželi veškeří vynikající umělci v Praze, udržel se ve stálé činnosti až na naši dobu a nynějším předsedou jeho jest již po delší dobu Jan L. Lukes.
Druhý ústav hudební ku pěstování hudby světské; nazvaný „Pražská konservatoř“, založen několika šlechtici českými l. 1808 a po vykonaných přípravách počalo se vyučovati v měsíci květnu léta 1811.
Prvním ředitelem a organisatorem ústavu byl Dyonis Weber jenž místo své zastával až do l. 1842, nástupcem jeho byl skladatel Bedřich Kittl až do l. 1865, po něm J. Krejčí do l. 1880.
Účelem ústavu toho bylo vyučovati mladíky na veškeré nástroje hudební a co profesoři přijati jsou nejlepší výkonní umělci pražští. Profesorem hry houslové stal se Bedřich Pixis, jeho nástupcem v letech 1843—1865 Moric Mildner.
Profesorem violoncella jmenován Bernhard Jan Šťastný, od l. 1865 účinkuje na ústavě František Hegenbart.
Profesorem kontrabasu stal se Vácslav House, jenž úřad ten zastával do l. 1844, nástupcem jeho byl Josef Hrabě do l. 1870.
Profesory flétny byli A. Bayer, M. Januš do l. 1822, A. Eiser do l. 1860, V. Blodek do l. 1870.
Profesorem klarinetu byl Vácslav Farník do l. 1838, Fr. T. Blatt a Jul. Písařovic v letech 1843—1881.
Profesorem fagotu zvolen G. Rauš, po něm účinkoval na ústavě J. Bettlach v letech 1812—1847 a jeho nástupcem stal se Vojtěch Gross l. 1847—1886, jenž od l. 1860 byl zároveň adjunktem ústavu.
Profesorem rohu jmenován V. Zalužan a jeho nástupcem byl J. Janatka v letech 1832—1872.
Profesorem trubky byl Fr. Weiss do l. 1826, nástupcem jeho J. Kail 1826—1866 a po něm J. Bláha od l. 1868
Ve věku 19. stáli v oboru hudebního umění v první řadě v Praze Jan Vitásek (1771—1839) virtuos na piano, skladatel a kapelník při chrámě sv. Víta v Praze, Vácslav Jan Tomášek (1774—1850) skladatel a učitel hudby, Bedřich Dionys Weber (1766—1842) skladatel, theoretik a první ředitel Pražské konservatoře, Karel František Pitsch (1786—1858) slavný varhaník a po Rob. Führerovi ředitel ústavu varhanického v Praze, jenž vydal tiskem „Museum für Orgelspieler“ o třech svazcích l. 1843, zahrnující v sobě skladby českých kontrapunktistův, Josef Proksch (1794—1864) důmyslný učitel hudby, zakladatel prvního klavírního ústavu v Praze a učitel B. Smetany v theorii hudební; vedle těchto vynikli co skladatelé František M. Kníže (1784—1840) skladatel písně „Když měsíček spanile svítil“, František Škroup (1801 až 1862) skladatel první české opery „Dráteník“ a vydavatel „Věnce“, Jan Bedřich Kittl (1809—1868), Vácslav Jindřich Veil (1806—1864), Josef Vorel (1801—1874) ve Zdicích, Jan Pavel Martinovský (1808—1873) harmonisator národních písní českých a Josef Leopold Zvonař (1824—1865) na slovo braný spisovatel hudební a jeden z nejzasloužilejších hudebníků v době novější.
Ze skladatelův církevních vynikli Robert Führer (1807 až 1861), Vácslav Emanuel Horák (1800—1871), Zikmund Kolešovský (1817—1868), Josef Krejčí (1822—1881), Jan Škroup (1813—); na Moravě Josef Ondřej Novotný (1778—1856) skladatel a učitel hudby v Brně, Mauric Kunert (1803—1860) varhaník a učitel hudby v Olomúci, František Bedřich Kott (1808-1884) skladatel a varhaník v Brně, Ludovít rytíř Dittrich (1808—1858?) skladatel písně „Moravo Moravičko milá“ v Olomúci.
V cizině prosluli co umělci Josef Fridlovský (1777—1859) virtuos na klarinet a profesor při konservatoři Vídeňské. Frant. Jan Šťastný (1774—1830?) slavný violoncellista a skladatel v Mannheimě, Josef Drechsler (dle matriky křestné Traxler) 1782—1852) slavný theoretik a kapelník kůru při chránič svatého Štěpána ve Vídni, Šimon Sechter (1788—1867) profesor komposice při konservatoři Vídeňské, František Gläser (1798—1861) kapelník dvorního divadla v Kodani; z houslistův Leopold Jansa (l795—1875) ve Vídni, Josef Slavík (1806—1833) nejslavnější virtuos na housle vedle Paganínia, zemřel v Pešti, Jan Vácslav Kalivoda (1800—1866) kapelník a skladatel v Donauešinkách, Raimund Dreyschock (1820—1869) profesor houslí při konservatoři Lipské; Jan Hugo Voříšek (1791—1825) důmyslný skladatel a dvorní varhaník ve Vídni, Ignac Moscheles (1794—1870) slavný pianista a profesor při konservatoři v Lipsku, Alexander Dreyschock (1818—1869) slavný virtuos na klavír, František Boch (1808—1880) virtuos na violoncello a člen dvorní opery v Stuttgartě, Josef Wolfram (1798—1840?) virtuos na flétnu a člen dvorní opery v Karlsruhe, Antonín Sláma (1803—1879) virtuos na kontrabas a profesor při konservatoři Vídeňské; Ferdinand Laub (1832—1875), proslavený virtuos na housle a profesor při konservatoři v Moskvě na Rusi; Josef Theodor Krov (vlastně Krob 1797—1859) slavný zpěvák a skladatel písně „Těšme se blahou nadějí“ v Londýně. František Hauser (1794—1870) slavný zpěvák a ředitel konservatoře v Mnichově, Jan K. Pišek (1814—1873) proslavený pěvec a člen dvorní opery v Stuttgartě, Alois Ander (1817—1864) výtečný tenorista a člen dvorní opery Vídeňské.
Na konservatoři vzdělalo se množství umělcův, již doma i za hranicemi nejlepší pověsti si získali, zejména pak vynikli co skladatelé Jan Vácslav Kalivoda, Fr. Gläser, Jiří Macourek Zikmund Kolešovský, Jan Sokol, J. Macourek, Al. Taux, Vácslav Zavrtal, V. Labický, J. Abert, V. Blodek, R. Winternitz, Vojtěch Hřímalý, co virtuosové Jan Kail, V. Bezděk, Jan Janatka, Vácslav Neukirchner, J. Slavík, Mor. Mildner, Jul. Pisařovic, J. Hrabě, R. Dreyschok, A. Hudík, J. Král, A. Sláma, Ferd. Laub, Jan Sobek, Jan Seifert, Vil. Šubrt, Fr. Bauš, J. Vraný, B. Tomášek, B. Baur, Jan Hřímalý, Josef Mašner, J. Řebíček, Fr. Simandl, Vácsl. Kopta, L. Peer, G. Láska, Ant. Sitt, Hanuš Sitt, Lud. Milde, Fl. Zajíc, Ot. Ševčík, Th. Krečmann, Karel Halíř, Jan Vihan, G. Zinke, Fr. Ondříček. Na škole pěvecké, jež l. 1815 byla zřízena, vycvičila se proslavená pěvkyně Jindř. Sontagova, slečna Eleonora z Ehrenbergu, Věkoslava Blažkova-Ressová a Frant. Vogl.
Založením konservatoře přispělo se značně ku zvelebení hudby světské v Praze a orchestr divadelní mohl se nyní doplňovati silami na základech methodických vycvičenými, kdežto dříve spokojoval se silami různé hodnoty, jež u jednotlivcův svého vzdělání byly nabyly. Tím způsobem bylo také možno pořádati ob čas produkce směru uměleckého, jakož vůbec koncerty, jež ústav sám pořádal, tříbil se vkus umělecký. Neutěšený stav jevil se však v oboru hudby církevní nejen v Praze, ale též na venkově. Varhanictví pěstováno sice v Čechách od dob nejdávnějších a zejmena B. Černohorský uvedl v oboru tomto při vyučování methodu dle níž později Seger i Kuchař se řídili, avšak stále se zmáhající operní hudba vlašská nalezala vždy větší obliby a mnozí skladatelé církevní, již vlivu tomu se podrobili, zabočili při slohu církevním ve směr operní, čímž pravá hudba chrámová zejména vokální úplně jest umlčena a její místo opanovala hlučná hudba instrumentální. Vlivu tomuto pomohlo i varhanictví zejména ve chrámech venkovských; kde varhaníci nedostatečné vzdělaní zaváděli plným proudem nejoblíbenější kusy z hudby operní.
Tímto způsobem octla se hudba církevní v úplném úpadku a umělci vážnějšího směru pohlíželi s lítostí na tento stav zbědovaný, jenž vždy víc a více v zemích českých se šířil.
Aby tomu učiněna byla přítrž a zejména, aby širší obecenstvo poznalo skladby lepšího směru ve výborném provedení, sestoupilo se několik šlechetných přátel a znalcův umění hudebního z kruhův měšťanských, již vynikající umělce ku společné činností vybídli a l. 1826 založili spolek, jehož účelem bylo provozovati díla klasická z oboru hudby církevní i dobré skladby z doby novější způsobem vzorným ve chrámech Pražských. Ač snaha ta co nejlépe se osvědčila, uznáno za krátkou dobu, že hlavní vadou při provozování hudby církevní jest nedostatek vzdělaných varhaníkův a že jen soustavným vyučováním bude lze dalšímu šumařství zabrániti.
Proto také již l. 1830 učiněna změna a „Jednota pro zvelebení hudby církevní“ rozšířena jest školou varhanickou, na níž vyučováno hře praktické na varhany nejprve v jednom, od l. 1835 ve dvou odděleních; l. 1873 doplněn ústav třetím ročníkem a nazván „Ústav pro vzdělání varhaníkův a ředitelův kůru“. Duší spolku byl od počátku jeho zřízení až do l. 1841 jednatel rytíř Jan z Rittersberku, prvním ředitelem kapelník Jan Vitásek 1830—1839, nástupcové jeho R. Führer 1840—1842, Karel Pitsch 1842—1858, Josef Krejčí 1858—1865 a. l. 1866 zvolen ředitelem František Zdeněk Skuherský, jehož vedením stal se ústav ten nejdůležitějším učilištěm hudebním v Čechách a semeništěm nejen varhaníkův, než i skladatelův českých. Velikých zásluh o ústav získal si učitel harmonie František Blažek, jenž na něm od léta 1839 až na nynější dobu chvalně působí. Prvním učitelem stal se výtečný theoretik a varhaník Robert Führer 1830—1839, učitelem zpěvu byl po nějakou dobu Václav Emanuel Horák, v letech 1844—1860 byl učitelem neunavný Josef Leopold Zvonař, jenž po smrti Pitschově místo ředitelské zastával a ve prospěch ústavu nejhorlivější činnost vyvíjel.
Mezi žáky, již na ústavě tom se vzdělali, prosluli co skladatelové nebo v jiném oboru Fr. Blažek, Josef Krejčí, J. L. Zvonař, Al. Hnilička ředitel kůru v Chrudimi, Josef Förster starší, Č. Vinař, Ed. Nápravník, K. Bendl, A. Dvořák, Jan Malat, Josef Jiránek, Josef Klička, Karel Knittl, Jindřich Kàan z Albestu, Lev Janáček učitel hudby v Brně, Alois Jiránek, Váša Laub a množství mladších varhaníkův, již co nejchvalněji v Čechách i na Moravě působí. O rozvoj ústavu získali si zvláštních zásluh skladatel V. J. Veit v letech 1848—1854 a v době novější JUDr. Tragy, jenž léta 1864 zvolen jednatelem, později předsedou správního výboru, všemožně o zvelebení ústavu se stará a největší péči mu věnuje.
V době, když vznikl ústav pro vzdělání varhaníkův, založil důmyslný paedagog Josef Proksch l. 1830 první ústav hudební pro vyučování hry klavírní, v kterémžto ústavě vzdělalo se mnoho slavných pianistův a učitelův klavíru, mezi nimiž vynikli František Bendel, Fr. Kaván, A. Rückauf, Augusta Kolárova-Auspitzová a více jiných. U Proksche studoval hudební theorii v letech 1844—1848 slavný mistr B. Smetana.
Dle příkladu toho založeno v době pozdější více hudebních ústavů v Praze, jež s různým prospěchem v oboru hudebním pracovali a počet jich vzrostl v době nejnovější tou měrou, že mnohé z nich, přihlížejíce více ku stránce hmotné, nemohou se čítati k ústavům uměleckým, poněvadž domácích skladeb si nevšímají a k rozvoji hudby české ničím nepřispívají.
Ústavy ony nepřispěly sice bezprostředně k oživení ruchu hudebního v ohledu národním, ale měly vliv na hudební poměry v Praze a připravovaly půdu pro rozvoj umění toho v dobách příštích.
Zpěv sborový počal se v Praze pěstovati teprve v letech třicátých. Co výborní pěvci čtverozpěvův vyniklí v letech 1830—1836 František Lorenc, baron Laryš a bratři Haraušové, jichž kvarteto velké oblibě se těšilo a Lorenc sám složil české sbory „Lovecká“ a „Přání“. Většího významu zjednal sborům českým Alois Jelen, jenž jsa výborným tenoristou a skladatelem, shromáždil kolem sebe kruh přátel, s nimiž při zastaveníčkách a příležitostech různých české sbory zpíval a skladby jeho proniknuty jsouce duchem ryze národním, nalezaly obliby i v kruzích širších. Založením Akademie Žofínské poskytnuta jest příležitost, uvésti český zpěv sborový též do koncertů veřejných.
Nedlouho po založení školy varhanické vznikly v Praze dva spolky, jichž činnost v ohledu hudebním byla velmi důležita a v jichž koncertech ozvaly se poprvé také zvuky české.
První ze spolkův těch byla „Jednota Cecilianská“, již r. 1840 přispěním horlivého milovníka umění hudebního Dr. Kaňky založil Antonín Apt, jenž byl její duší a ji řídil až do l. 1865; účelem bylo pěstování skladeb novověkých a sice vokálních a instrumentálních v koncertech spolkových, v kterémžto ohledu spolek záslužnou činnost vyvíjel, skladby české nedocházely však zaslouženého povšimnutí, ač tu a tam zejména v době pozdější některé sbory české jsou provedeny. První koncert uspořádán 16. prosince 1840, poslední 117tý koncert dne 16. března 1865, jímž jednota činnost svou ukončila, ustoupivši novému ruchu národnímu.
Druhý hudební spolek „Žofínská akademie“, jejíž účelem bylo vyučovati hudbě a pěstovati vokální skladby klasické v koncertech spolkových, založena přičiněním horlivého milovníka hudby a skladatele Aloise Jelena, jenž byl prvním ředitelem spolku toho až do l. 1844. První koncert uspořádán 25. února 1841, v němž provedeny mimo jiné dva české sbory „Bůh krále chraň“ a „My čeští manové“ od Jelena. V ústavě tom pořádány ročně čtyry koncerty až do let šedesátých, později od koncertův opuštěno a vyučováno pouze hře klavírní.
Ředitelově ústavu byli po Jelenovi Jan N. Škroup 1844—1849, Jan N. Mayr — 1851, V. E. Horák — 1854, Fr. Vogl — 1856, Zikmund Kolešovský — 1858, J. L. Zvonař — 1860, František Škroup — 1861 a po něm E. Tauvitz. V letech padesátých měli pěvci čeští střediště své v Žofínské akademii, kde zejména za ředitelství Fr. Vogla sbory české pěstovány více než v dobách dřívějších.
První spolek, ku pěstování sborův mužských „Akademický zpěvácký spolek“ založen l. l849, jehož členové byli posluchači university; ředitelem jmenován A. Mašek, po něm Z. Kolešovský, ale nenalezaje podpory dostatečné, zanikl spolek již po krátké době.
V době té nebyl arci počet původních sborův českých valný mimo sbory Jelenovy, Horákovy, Veitovy a Voglovy měli jednotlivci v opisech některé sbory jiných skladatelův českých, a při různých zastaveníčkách a jiných příležitostech vypomáhali sobě překlady z literatury německé, často však zpívány pro nedostatek vhodných překladův sbory německé v kruzích úplně českých.
Veškeré sbory bylo nutno opatřovati v opisech, neboť tiskem vydány pouze některé sbory Jelenovy v partituře a patero čtverozpěvův od Horáka u Jana Hoffmanna v Praze 1850. Veškerý život v kruzích Pražských u veřejnosti prosáklý byl němčinou, ač v životě domácím převahu měl život český. Jedinými časopisy českými byly v době té týdenník „Lumír“, vydávaný neunavným F. Mikovcem a „Pražské noviny“, v nichž ob čas o poměrech hudebních psal J. L. Zvonař.
V měsíci březnu l. 1859 zřízen v Praze dle vzoru zpěváckých spolkův zahraničných tak zvaný „Männergesangverein“, jehož členové z větší polovice byli pěvci čeští, ale při tehdejším nedostatku uvědomělosti a hrdosti národní provozovány ve spolkových koncertech vesměs skladby německé a řízení spolku bylo samo sebou též německé, poněvadž v čele byli hodnostáři němečtí, již pěvcův českých ku svým účelům využitkovati dovedli. Sbormistrem zvolen Ed. Tauvitz a první produkce pořádána dne 21. května 1859 v sále konviktském. Po několika letech stal se spolek utrakvistickým, v jehož koncertech mělo se vyhověti stejnou měrou živlu českému, jako však v jiných oborech osvědčila se i tentokráte nepřízeň a vládychtivost členův německých dosti časně, již nemohouce spolek ovládati úplné, z něho vystoupili a svůj vlastní založili. Spolek nazván nyní „Beseda“, stal se úplně českým, ale následkem nečinnosti zanikl l. 1875.
Živější ruch nastal v kruzích hudebních v Praze založením českého hudebního listu „Dalibor“ v říjnu 1858, v němž počalo se obšírněji psáti o hudebních poměrech nejen v Praze, než i na venkově a následkem volnějšího ruchu, jenž v době té zavládl, počaly se zakládati zpěvácké spolky v městech českých. Nejstarším spolkem hudebním v Čechách byla „Cecilianská jednota.“ v Ústí nad Orlicí založenu léta 1803 přičiněním tamějšího ředitele kůru Jana Jahody a některých vážených měšťanův. V Josefodolu založen zpěvácký spolek 8. listopadu 1855, jehož ředitelem byl Fr. Částka; v Bydžově založen spolek 1857, jenž úřadně stvrzen 5. ledna 1863 č. 66413; roku 1860 založeny jednoty zpěvácké v Německém Brodě 5. června, „Zábaj“ ve Dvoře Králové 23. května, v Boleslavi Mladé, v Čáslavě, na Horách Kutných, v Hradci Králové, v Nymburce, v Pace Nové, v Písku, v Semilech, ve Slaném a na Moravě „Orlice“ v Prostějově, „Tetřev“ v Rožnově a „Svatopluk“ ve Slavkově; roku 1861 založeny jsou zpěvácké spolky v Berouně, v Boleslavi Staré, v Jaroměři, v Klatovech, v Kolíně, na Mělníce, v Pardubicích, v Poděbradech, v Strakonicích, v Táboře, v Turnově, „Besed“ v Brně, jejíž stanovy stvrzeny 30. července 1861 a slovanský zpěvácký spolek ve Vídni založen r. 1862. Počet ten stále se množil a každým téměř dnem vznikaly spolky nové v městech českých i moravských.
Mezi studentstvem českým v Praze byla hojně zpěvákův, již dříve bývali členy Akadamie Žofínské a Jednoty Cecilianské, avšak zpěv český nenalezal zde pěstování přiměřeného.
Příležitost ku provozování shorův českých poskytly „Besedy“, jež v době podzimní l. 1859 počali pořádati J. Barák a H. Přerhof v sále konviktském. V besedách těch, k nimž dostavovala se společnost úplně česká, předcházela před zábavou taneční část vážná. jejíž počátek a konec tvořily sbory, jež přednesl kruh českých zpěvákův; mimo sbory a písně obveseloval obecenstvo dovedný deklamator H. Přerhof. Byly to po dlouhé době opět zábavy ryze české, jež těšily se všeobecné oblibě, a jichž asi šest toho roku uspořádáno.
V dobu podzimní l. 1860 v zábavách těch pokračováno a do jedné z nich dostavil se mimo jiné J. L. Lukes, osobnost v kruzích Pražských nad jiné známá a oblíbená a v kruhu přátelském počalo se hovořiti o tom, jakým způsobem bylo by lze zaraziti zpěvácký spolek český.
„Největší starostí bylo nalézti vhodnou místnost ku cvičení, ale v jedné z příštích zábav nabídl Lukes prostranné místnosti hostinské u Raismanů v Haštalské ulici ku společnému cvičení, což vděčně jest přijato; J. S. učinil po té vyzvání v místnostech spolku akademického k studentstvu českému, aby zaražení spolku zpěváckého podporovalo a příští pondělí dostavilo se do místností k Raismanovům asi 60 zpěvákův, již podepsavše se na arch ustanovili se na tom, že pravidelné sborové zkoušky mají se konati vždy v pondělí a v pátek o 7. hodině večerní.
Zkoušky řídili střídavě pp. J. Lukes a F. Heller, notový material obstarávala opisovací kancelář Em. Meliše a o každé zkoušce přibývalo členův, jichž se přihlásilo v prvním měsíci asi 170. Zároveň ustanoveno aby co nejdříve přikročilo se k vypracování stanov spolkových při čemž měli účastenství J. Lukes, J. L. Zvonař, F. Heler, E. Meliš, Jind. Pech, L. Procházka, J. Srb a Em. Vašák; komité to scházelo se každou neděli v bytě p. Lukese, kde o stanovách se pracovalo, porady o ostatních záležitostech děly se v místnostech Besedy Měšťanské „u Černé růže“ na Příkopech.
Následkem vydání diplomu říjnového a proměnou ústavy státní nastal v Rakousku vůbec život úplně nový a svěží jarní dech vycházející svobody vzpružil veškeré národy k nové činnosti v oboru literárním i uměleckém. Uvědomělost národní utužována časopisectvem českým, zřizováním jednot zpěváckých a tělocvičných a když pak v Praze zřízeno divadlo prozatimné, nastala příznivá doba i umění dramatickému.
V této době nového ruchu pracovali v oboru hudebním Pavel Křížkovský, slavný skladatel sborův českých (narozen 9. ledna 1820 v Holasovicích ve Slezsku, zemřel 8. května 1885 v Brně) přispěl vrchovatou měrou k rozvoji zpěvu sborového v duchu národním, Arnošt Förchtgott Tovačovský (nar. 28. prosince 1825 v Tovačově, zemřel 18. prosince 1874 ve Vídni), Hynek Vojáček (nar. 4. prosince 1825 v Zlíně na Moravě, žije co professor při konservatoři Petrohradské), Norbert Javůrek (nar. 18. ledna 1839 ve Vojnovu Městci, zemřel co plukovní lékař 29. ledna 1880 ve Splitu); v Čechách přispívali k rozmnožení hudební literatury mimo skladatele již uvedené Karel Slavík (nar. 1838 v Praze), Karel Bendl (nar 18. března 1838 v Praze), Ludevit Procházka (nar. 14. srpna 1837 v Klatovech), Em. Vašák (nar. 15. prosince 1818 v Čivicích), Fr. Pivoda (nar. 19. října 1824 v Žerovicích na Moravě), Fr. Vogl (nar. 20. června 1821 ve Vroutku), nejslavnější mistr hudby české Bedřich Smetana (nar. 2. března 1824 v Litomyšli, zemřel 12. května 1884 v Praze), Vilém Blodek (nar. 3. října 1834 v Praze, kde 1. května 1874 zemřel). Hynek Palla (nar. 14. prosince 1837 v Praze), Jindřich Pech (nar. 13. srpna 1837 v Praze), R. Rozkošný (nar. 22. září 1832 v Praze), Edvard Nápravník (nar. 24. srpna 1839 v Bejšti u Pardubic), jenž l. 1861 na Rus odešel, Josef Bergmann (nar. 16. srpna 1822 v Černochově), Alois Hnilička (nar. 21. března 1826 v Ústí n. O.), Fr. Gregora (nar. 9. ledna 1819 v Netolicích), Josef Drahorád (nar. 5. listopadu 1816 v Bohuslavicích), J. Nováček, F. Suchánek, Quído Havlasa, J. Horejšek, F. Kaván, A. Förster, Al. Buchta, Ad. Prucha, k nimž později připojili se Antonín Dvořák, (nar. 8. září 1841 v Nelahozevsi), Karel Šebor (nar. 13. srpna 1843 v Brandýse n. L.), Vojtěch Hřímalý (nar. 30. července 1842 v Plzni), Josef Nešvera (nar. 24. října 1842 v Praskolesích), Zdenko Fibich (nar 21. prasince 1850 v Šebořicích), Jan Malat (nar. 16. června 1843 v Starém Bydžové), Jindřich Kàan z Albestu (nar. 29. května 1852 v Haliči), Josef Klička, (nar. 15. prosince 1855 v Klatovech); v oboru theoretickém vynikli Fr. Blažek, (nar. 21. prosince 1815 ve Veležicích), Frant. Zd. Skuherský (nar. 31. července 1836 v Opočně), Josef Förster (narozen 22. února 1833 v Osenicích) v oboru spisovatelském dr. Otakar Hostinský (nar. 2. ledna 1847 v Martiňovsi), Vácslav J. Novotný (nar. 17. září 1849 ve Vesci na Moravě), Emanuel Chvála (nar. 1. ledna 1850 v Praze). Karel Knittl (nar. 4. října 1853 v Polné) a mnoho jiných v době nejnovější, čímž česká literatura hudební dosáhla rozvoje nevídaného ve všech oborech.
- ↑ V matrice křestní při faře Řepínské zaznamenáno: „L. 1716, 21. Martij pokřtieno ditie jmenem Joseph Ferdinand Norbert, Otecz Filip Seger“ etc