Památce velkého vědce

Údaje o textu
Titulek:	Památce velkého vědce
Autor:	N. I. Bucharin, šéfredaktor moskevských Izvěstijí
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 44, č. 113. str. 5 Lidové noviny online
Vydáno:	03. 03. 1936
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Ivan Petrovič Pavlov

Těsně za sebou přišly dva telegramy, které jako střela prorazily srdce ostrou bolestí. Zemřel Ivan Petrovič Pavlov, »Akademik Pavlov«, nekorunovaný král světové fysiologie. Největší učenec, mimořádně velikého rozměru, člověk, který v oboru fysiologie vykonal práci připomínající Darwinův převrat v oblasti všeobecné biologie.

Zcela nedávno, řekl bych před několika dny, než jsem odjel do ciziny, byl jsem – po dlouhém odloučení – u Ivana Petroviče v Leningradě. Jak jsme se tehdy smáli a žertovali, jak energicky, vesele a svěže vyprávěl! Jaké veliké plány měl tento veliký stařec, jak mohutný um svítil z jeho očí.

– Ivane Petroviči, vy jste zcela mlád! Nečekal jsem, že budete takhle vyhlížet po zápalu plic!

– Nu, brachu, žiju! Já, víte, dokonce přišel na takovouhle teorii: trenovat, trenovat nemoci, nyní se cítím znamenitě…

A s nadšením, které se zdá bezmezným, Ivan Petrovič vypravuje o svých plánech, o koltuších a o nových zobecněních, k nimž se přibližuje jeho geniální duch … a smrt už stála za jeho lenoškou. Připlížila se nová nemoc a srazila ho navždy…

V Ivanu Petrovičovi bylo něco takového, co okamžitě nutilo nás, abychom v něm viděli mohutnost, třebaže byl malého vzrůstu. Velmi připomínal Darwina. Tatáž neobyčejně duchaplná tvář myslitele, žádný učesaný, zidealizovaný myslitel–krasavec, nýbrž člověk syrové, rozumové kázně: šedé houštiny obrvi, bílá brada, zkoumavé modré oči, zrcadlo veliké moudrosti. A velmi krásný lidský úsměv. Čelo zbrázděné tvrdými vráskami. A při tom všem neobyčejná živost, rychlá gesta, neobvyklá, ohromná vnímavost – výbuch, vodopád, vulkán.

Vzpomínám nyní každé črty tohoto člověka. A jak velikou zdá se tato ztráta! Nelze potlačit stesk a smutek, nelze zadržet hoře, které přinesly krátké řádky telegramu.

Nešlo bez nejhlubší úcty a lásky chovat se k Pavlovu jako k učenci a člověku. Ano. I bez lásky! Věda děkuje Pavlovu za zcela novou teorii, známou pod jménem »teorie podmíněných reflexů«. Tato teorie rozptýlila mystickou mlhu, zahalující chování člověka. Jestliže Darwinova teorie vývojová, teorie přirozeného výběru, vědecky objasňovala podstatu vzniku lidského rodu, tím, že určila jeho místo v článku historického řetězu rozvoje druhu, pak mechanismus chování člověka, fysiologický základ i jeho vyšší nervové činnosti objasnila po prvé teorie podmíněných reflexů, teorie Pavlova, který po pravdě je velikým pokračovatelem v díle I. M. Sečenova a jeho »reflexů velikého mozku«. Mystika a idealistická metafysika, které neustále se pokoušely vystýlat myší hnízda právě v této oblasti, byly odtud vyhnány jednou provždy. Pro psychologii byla vypracována přesná objektivní vědecká osnova, osnova fysiologická. Kategorie, které dříve zněly jako litanie idealistických vítězství – »podvědomí«, »instinkt«, »sugesce« atd. – byly dokonale racionálně osvětleny. Objasnil se zcela všechen »mechanismus« lidského chování. Charakteristické při tom je, že podobně jako Darwin vybudoval teorii původu člověka tím, že začal podrobně studovat ochočené živočichy, tak také Pavlov došel k svým geniálním zobecněním, vycházeje z nesčetných pokusů se psy, a dokonce s tak prozaických procesů jako je proces činnosti sliznic. Ale tato pozorování, tyto pozoruhodné pokusy posloužily jako znamenitá vědecká základna pro ohromná zobecnění. Ne ta »zobecnění«, která se vyssávají z prstu, a která hned praskala jako barevné mydlinové bubliny při nepatrném doteku se skutečností. A takových zobecnění, které se opíraly o celé Montblanky přesně přezkoušených faktů a pozorovaných vzájemných závislostí.

Ivan Petrovič byl skvělý experimentátor. Nemilosrdně odstraňoval všechno zbytečné, nános, subjektivní, všechen »předsudek«, surově pronásledoval ve svých pozoruhodných laboratořích všechno přezírání, kvap a nepodložené závěry. Nenáviděl přímo učené chvastouny, kteří uhýbali před fakty. Byl neobyčejně moudrý, pokud šlo o jeho jedinou lásku vědu. V této oblasti byl pozoruhodně skoupý na slova a nesnesl snahy po laciné popularitě. Tím méně po reklamě. Ale zato každé jeho slovo bylo vědeckým zlatem, odborným, čistým zlatem. Stránka jeho zobecnění má hodnotu celých svazků, tak pracuje a tak píše pouze skutečný opravdu veliký vědec.

V poslední době Ivan Petrovič začal pracovat o člověku. Vycházeje z teorie podmíněných reflexů stanovil celou řadu zobecnění oblasti charakterologie. Zcela novým způsobem objasnil mnoho důležitých zjevů, oblasti psychopatologie, hysterie a dokonce schizofrenie byla zcela novým způsobem objasněna a tak šťastně, že metody léčebné, které doporučil (lépe jeho hypotesy, které zasahovaly do mediciny) skvěle se v praxi osvědčily. Stál na prahu nového cyklu zobecnění, která se bezprostředně týkala člověka. Ale smrt přetrhla nit jeho pozoruhodného života. Pavlova není.

Pavlov je celý náš a my ho nikomu nedáme. Je náš proto, poněvadž jeho nauka potvrzuje materialistický názor v jeho rozhodujících částech. Jeho slavný předchůdce I. M. Sečenov byl modlou ruských materialistů. Teoretický jeho materialismus stál mnohem výše nad tak zvaným »vulgárním materialismem« Büchnerovým a Moleschottovým. A teorie podmíněných reflexů udělala další gigantický skok dopředu. Není sporu, že její podstata je pevným ziskem vědy. Subjektivní psychologie skoro zmizela ze zorného pole, tak zv. Gestaltpsychologie zvadla ještě než rozkvetla. Američtí »behavioristé« stojí pod gigantickým vlivem pavlovské školy. Sám Pavlov s neobyčejnou skromností poznamenal, že jeho teorie ani zdaleka nevyčerpává celý předmět. Ale její vynikající význam jak fysiologický, tak psychologický a obecně filosofický (a nyní i medicinský) je nesporný.

Ale Pavlov je náš také proto, poněvadž po dlouhém vnitřním zápase, po chybách kolísání přizná na konec historickou správnost našeho díla.

Pavlov se nikdy nesnažil přizpůsobit. Nikdy nemrzačil svého ducha. Nikdy nic nepředstíral. To byl opravdový člověk. Pozoruhodná čestnost, pravdivost, důstojnost. Dokonce i v těch letech, kdy s námi ještě nesouhlasil, z hloubi duše pohrdal obojetníky, zrádci a licoměrníky. Nejednou v těch dobách jsem se s ním srazil ve vášnivých debatách v jeho kabinetě tváří v tvář. Člověk si musel zamilovat jeho drsnou přímost. Neskrývám. Miloval jsem tohoto člověka a on mou lásku opětoval. Vývoj událostí přesvědčil ho o našem správném postupu. A tak s radostí jsme zjistili, že tento genius šel v řadě s námi, že v nás, v dělnické třídě spatřoval sílu, která jediná je schopna až do důsledku zápasit za svět, za pokrok, za vědu, za člověka. Přímo vášnivě nenáviděl fašismus. Pokládal jej za vrcholnou vládu goril, které likvidují civilisaci. S nadšením hleděl jak vzrůstá materiální základna SSSR a jak kolosálně rychle stoupá kultura širokých mas.

»Nu, brachu, skutečnost se nedá popřít!« řekl mně při posledním setkání a jeho modré oči se radovaly a blýskaly. Zdvihal pěsti proti nepřátelům Svazu a vášnivě gestikuloval: že by jim ukázal!

Není už Ivana Petroviče, velikého učence, znamenitého člověka a velikého vlastence sovětského Svazu. Už ho neuvidíme ani v jeho přísném prostředí laboratoří, kde se všude cítil jeho genius a jeho vládnoucí ruka. Ani v jeho bytě uprostřed starých křesel, obrazů, sbírek a knih za psacím stolem. Ani při hře »v gorodki«, kterou s oblibou pěstoval Ivan Petrovič. Ani na cestě do ústavu, kam denně chodil pěšky s obzvláštní přesností, ani na mezinárodních forech velikých kongresů. Zemřel.

Pokoj jeho prachu. Pokoj prachu tohoto velikého atheisty. Ano, byl velikým atheistou, vzpomínám jak jednou vzplanul, když jsem se ho ironicky otázal: »A co, vy věříte v Boha?« – »Co? Vy mne pokládáte za hlupáka?« – byla jeho odpověď.

Před smrtí chyběla mu tedy útěcha slabých – naděje v život záhrobí, ale měl vědomí mohutného ducha, vědomí, že udělal veliké dílo, že zanechává za sebou celou školu učedníků, že jeho vlast zvedá se v oceáně historie jako veliká pevnina lidského bratrství.