Údaje o textu
Titulek: Vršovci
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 69–80.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

I. Dýka editovat

Nad bílou Cidlinou se vypíná černý hrad,
A nad ním mračna visí, ohnivých blesků sklad —
A v hradě ticho hrobu, jak by tam vymřel hlas,
Jak by tam hrůza smrti slavila noční kvas.

Jen v sklepení pohřebním, pod síní kostelní
Ozvěna těžkých kroků a rachot kovů zní;
Jediná lampa leje tam bleděmodrou zář
Na rakve skrývající kostlivců děsnou tvář.

A vůkol černých rakví temně osvětlených
Postavy tmavé bloudí, co zástup duchů zlých;
Jen kročejů hluk jeví, že zemský to je tvor;
Teď kolem rozestavil se hrůzyplný sbor.

A jako by tu zazněl hlas z rakve dutiny,
Tak ozývá se slovo teď vůdce Mutiny:
„Já na hrad Libický sem vás, bratři, obeslal,
Bych zprávu vám o válce našeho rodu dal.

Vyplemenit, rozdrtit náš veleslavný rod
Vždy toužil Přemyslovců, úhlavních škůdců, plod;
My však, nejvznešenější té slavné země kmen,
My hodni zůstaneme knížecích předků jmen!

Svých otců práva dýkou hájiti míníme,
Až tok poslední krve ze žil vyroníme;
Buď Vrš neb Přemysl — buď trůn neb srdce krev,
Vždyť orlu nekoří se královských hvozdů lev!

Tu leží sedm bratří, vyslaných v tajnou seč —
Krev junů chrabrých vylil katovské hany meč;
By smrt svých druhů pomstil, se Tista odebral,
Dnes zprávu přinese nám, jak úkol vykonal.“

A teskné, hrozné ticho teď v sklepě nastalo,
Jako by na odpověď těch mrtvých čekalo;
Co sochy hrobů stojí bez hnutí černý pluk;
Tu klenutím zatřese divoký hromu zvuk.

A dvéře rozlítnou se a vojín pádí sem,
Pochodeň blesku za ním a v sloupy, strop i zem
A v pokrovy a kříže krvavý šlehne blesk
A děsně rakvemi teď potřásá hromu třesk.

A vojín v hávu černém vykročí uprostřed,
Na rakví otců řady upíná divý hled;
Vytrhna z pásu svého kalenou dýku ven
Zahlásá: „Opět svítil Vršovské pomsty den!“

Oděnci vůkol hlasů radostných pozdvihnou
A meče z pošev těžkých s cinkotem vyšvihnou;
Tu Tista volá: „Bratři! úkol jsem vykonal
A Břetislavu zhoubci odplatu dýkou dal!

Jáť u Stebna jsem s Lorkem zvěř vzácnou honil dnes,
Však běda! soudruh lovu v zápasu krutém kles’;
Než slyšte, bratři milí, Vršovští synové,
I slyšte, mrtvých bratrů krvaví stínové!

I slyš, můj otče milý pod černým pokrovem!
Vydařil se ti mstitel v rozeném synu tvém;
Zavražděnému otci má věrná dýko zjev,
Že tebou syn vycedil hlavního škůdce krev!“

S tím slovem, by znak pomsty i v mrtvý popel vryl,
Hle! v rakev otce dýku svou strašnou zarazil.
Přehrozná klesla rána, co děsné kvílení
Tu nad rakví se třesouc krvavá ocel zní.

Nad kvílením a ranou z Vršovců mnohý zbled’,
I Tista od své dýky odvrací hrozný hled;
Hlas hromu děsně zařve — utichnul jeho zvuk —
A z hrobní skrýše chvátá zděšený, strašný pluk;

Neb hlas krvavé dýky tam zníti nepřestal,
Jak by žalostně otec své syny vystříhal:
Ach pomsta pomstu rodí, životu kopá hrob,
A děsnou škvrnou kalí i proud budoucích dob!

II. Libice editovat

Jasná Cidlina proč žalným šumem
Pod Libickým hradem proud svůj valí,
Jako by se bála černých stínů,
Jimiž hrad ten modré vlny kalí?
Běda! na Libickém hradě zvučí
Děsné ryky, přebolestné hlasy,
Neb tam, ve Vršovců sídle, slaví
Pomsta osudná krvavé kvasy.

Sto a dvanáct rokův uplynulo
Od Libické hrůzyplné seče,
V nížto Slavníkův rod vykrvácel
Pod ostřím zrádného Vršův meče.
Tam kde stála Vojtěcha kolébka,
Jenž svou krví stvrdil víru svatou,
Tam rod slavných jeho předků zhubil
Vztek Vršovců ocelí proklatou.

Dlouho, dlouho pomsta prodlévala,
Zahřímavši temně jenom časem,
Jako z dálky blížící se bouře,
Nad potomky vrahů přísným hlasem.
Avšak nyní v plné, děsné hrůze
Osudná ta pomsta vzhůru vstala,
Nález strašný nad plemenem hříšným
Ranou smrtící jest vykonala.

Místa ona, ježto před stoletím
Zbožných Slavníkovců krev skropila,
Vyslaná teď Svatoplukem luza
Krví Vršovců též poskvrnila.
Luza vražedlná, zhanobivši
Těla zbitých, nabravši pokladů,
Vrhši oheň v sídlo krutých činů,
Pádí pomstou opojená z hradu.

Z hradu plameny tu vyblesknuly,
Za plamenem mrak se kouře valí,
Jazyky pak ohně k nebi sičí,
Jako by obloze zvěstovaly:
Dokonáno dílo přísné pomsty,
Plápoláme, hrozně šlehajíce,
Nad ostatky vnukův otců hříšných,
Jako krvavé pohřební svíce!

III. Matka editovat

(Roku 1108)

Tam nad Libickým hradem se vznáší hustý dým,
Se vyvaliv z požárů k oblakům červeným,
A dýmem zhůru šlehá zuřící ohně proud,
Jak praskotem by hlásal: Tak slaví pomsta soud!

A podál sedí žena, jejíž bledou tvář
Příšerně osvětluje krvavá ohně zář;
U ženy jinoch stojí, v zem oko upíná
A do rtu krvavého zub děsně zatíná.

„Ach manžel — otec zabit!“ tak zazní vdovy hlas,
Jíž v oku poblesk slzy přehrozným žalem zhas’;
A jinoch oko slzou zalité dlaní kryl,
Zvolaje: „Já jsem svědkem ohavné smrti byl!

Přeběda, hlava slavných Vršovců klesla v prach!
Ach kde a kdy zastaví svou pomstu divý vrah!“ —
Tu plamen rumů praská, vyšvihnouc výše pal;
Slyš klusot oře — panoš sem cvalem přispěchal.

A zbrojnoš unavený se s koně vyšinul,
Zhled jeho bledou ženu úžasem děsným tknul;
„Kde jsou mé dítky?“ zvolá, „má robátka kde máš?
Mluv, proč je nepřivádíš, kde mi je ukrýváš?“

Tak vdova Mutinova teď kvapně zarděná
Vykřikne hlasem děsným, co lvice drážděná.
„Ty mlčíš — ty ukrýváš před matkou ďáblův klam?
Kde jsou?“ — Tu k nebi zdvihna jun oko, šepce: „Tam!“

A matka osiřelá ni rtoma nehnula,
Jen oko zkamenělé na posla upnula.
„Při smrti pacholátek,“ běduje panoš dál,
„Se po Praze veškeré hlas žalný rozléhal,

A lidstvo hojných slzí lítosti plakalo,
Když krásné mladší robě matičku volalo;
Však prchal lid, když jemu hrdélko bílé kat
Obnažil —“ — „„Dost, dost!““ jinoch tu zvolá, hrůzou jat.

Po lícech matky bloudí strašlivé usmání —
„Neslyšíte mých bledých synáčků volání?
Slyš — slyš! to hlas miláčka — já jdu — již jdu!“ tak dech
Poslední zachvěl matčin, a tělo kleslo v mech.

Tu jinoch se na tělo své sestry uvrhne,
Zardělé hrůzou oko na mrtvé líce pne;
Tu s hůry zarachotí zbořených sloupů hrom,
Do sklepů tam se řítí řeřavé spousty lom.

A jinoch se vymrštil a hlavu k nebi pnul,
Divoce okem jiskře pravici pozdvihnul;
Čím Jan, syn Tistův, tu se zaklínal, žádný sluch
Nezvěděl, to jen slyšel krvavé pomsty duch!

IV. Požáry editovat

Do noční se bouře věží hradba,
Nade hradbou v mlhavé šerosti,
Jako rakev rozbořená, leží
Ostatkové Vršovské pevnosti.

Vichr strašně v zříceninách skučí,
V komnatách rozvalených burácí,
Víry popela k obloze zdvíhá,
Sloupy rozpukané k zemi kácí.

Luna mračnem bloudíc, jak duch bledý
Hřbitova jenž rovy navštěvuje,
Semotamo vrchol černých rumů
Přeludným pobleskem osvětluje.

Hledí v oken rozryté otvory,
Do komnaty někdejších slavností,
Na obrazy ohněm porušené,
Na Vršovců zavražděných kosti.

Vítr píseň děsnou, hrobní kvílí,
Odpovídá umrlčí mu ptáče;
Ozvěna tam z komnat hrůzopustých,
Jak by z lůna rakev zněla, pláče.

Ticho opět, vítr teskně vzdychá —
Pod dlažbou, slyš! zahučí to temně,
Nad pohřební rozvalenou skrýší
Otvírá se s děsným zvukem země.

Černá postava se zdvíhá zhůru:
Výš a výše do měsíce záře
Vypíná se v hávu havranovém
Jinoch sněhobledé, hrozné tváře.

Jako socha nad zbořeným hrobem
Stojí oděnec; železnou pěstí
Dýku zakalenou k nebi zdvihna
Volá hlasem nesmírné bolesti:

„Z rakve vydobyl jsem dýku pomsty,
Ze skrýše ji vyrvav pohřbeného,
Podruhé by krví zkropila se
Mstitelkyně rodu Vršovského.

Odpolu již práce vykonána,
Doplní ji brzy pomsty ruka:
Na oceli, krev kde Břetislava,
Lípnout bude krev i Svatopluka!“

Luna klesla v černou rakev mraků;
Když pak vítr po úzkostné chvíli
Jiskry požáru k obloze zdvihne,
Z hrobky bolné vzdychání zakvílí.

V. Pomsta editovat

(Roku 1109)

Po Odře páry večera plují,
Nad Odrou hradby se Hlohova pnou;
Po břehu stany se táboru dují,
V táboře trouby k modlení zvou.

Stříbrným hlasem mědi volají
V široké řady německý voj;
Pluky tu zbožně na zem klekají,
Zvučně chřestí klekajících zbroj.

Hle! tam skvostná se opona zdvihne,
Kníže opouští císařův stan,
V sedlo bělouše hrdě se švihne,
Táborem jede vznešený pán.

Pán si nevšímá klečících pluků,
V mlhu upíraje zraky své;
Jezdec nevšímá si zbožného zvuku,
Jenžto jej s věže k modlení zve.

Kníže paloukem o samotě jede,
Časem rozbouře strašlivou řeč:
„V krvavé seče osud mě vede,
Opět se pomsty zakalí meč!

Bratr tam můj — tu stolec mé říše —
Padni, bratře! pánem jsem já!“
Ach, tu zapláče zvoneček tiše,
K modlení žalně napomíná.

Po Odře luna lesky rozsívá,
Mlha šeříc se co umrlčí pás
Závojem bílým palouky ukrývá;
V dálce již kvílí zvonečku hlas.

Ejhle, tu mlhou na vraném koni
Jezdec černý přiklusal sem:
„Modli se, kníže! Než se dozvoní,
Klesneš mrtev na tvrdou zem!“

Z úst se tato slova hrozně mu táhla;
Kníže uděšen pohlédne naň —
Hledí a bledne, jak by mu sáhla
K srdci ledová kostlivce dlaň.

„Hu! toť Vršovec s hrozící tváří!“
Svatopluk zvolá — „pekla to druh!“
Volá a cválá měsíce září,
Jak by jej pomsty sledoval duch.

Bělouš uhání jelením skokem,
Hrůzou uchvácený knížecí pán
Žene se luhem, lesem, potokem,
Jako by pekla bičem byl štván.

Hle! za běloušem na vraném koni
Jezdec se žene bouře letem:
„Hoj, Svatopluku! Než se dozvoní,
Klesneš mrtev na tvrdou zem!“

Vyvolá takto; kníže zděšený
Krvavé ostruhy v bok oři tne,
Cválá, až z úst mu valí se pěny,
Zhůru se plášť s plece do větru pne.

Půda jen drnčí, řeka jen kypí,
Mlhu roztřásá strašlivý spěch;
Řekou a oblohou, blesku co šípy,
Luny dvě rozvířily běh.

„Modli se, kníže! Již se dozvání!“
Opět tu zazní děsící hlas;
Přilba teď knížeti padá se skrání,
Divoce větrem plápolá vlas.

V zoufalém letu se marně namáhá
Kníže vyrazit z útroby jek —
Po lemu pláště škůdce již sáhá,
Chechtá se děsně, co vtělený vztek.

Mlhou se tábor temně již míhá,
V němžto se Čechů voj položil;
Pomsty teď dýku Vršovec zdvíhá,
Volaje: „Zvonek již dozvonil!“

Dýka zableskla — kníže tu klesá,
V trávě se kouří krvavý splev.
„Kate Vršovců!“ tak mstitel zaplesá,
„Pí svou vlastní se pěnící krev!“

Svatopluk vzdechna život vyronil,
Mech toky červené z mrtvoly pil;
K modlitbě zvonek umrlčí dozvonil,
Vršovec dýku nasycenou skryl.