Před sto lety se narodil herec F. Šamberk
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Před sto lety se narodil herec F. Šamberk |
| Podtitulek: | (Ke dni 21. dubna) |
| Autor: | Jindřich Vodák |
| Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 223–227. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | České slovo 21. IV 1938 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Ferdinand Šamberk |
Není u nás herce, o kterém by se tak rádo vypravovalo jako o Frant. Ferd. Šamberkovi. Jeho život naplňovaly zábavné historky a šprýmovné nebo zlomyslné kousky, jež vyváděl, vyskytovaly se v něm velmi záhy zajímavé a mocné ctitelky, jako teplická hraběnka Colloredo-Mansfeldová a zpěvačka Pavlína Luccová, jež mu napomáhaly od vojenských těžkostí, a samo jeho manželství s krásnou Podskalačkou Julií Knorrovou vyvinulo se na poutavý, napínavý umělecký román, jenž až do smutných konců vzrušoval svými záhadnostmi. Byly mimo to dobrodružné odskoky do jiných a jiných divadel, také německých, časté odchody a návraty z různých příčin, příkré a hrozivé rozmíšky s ředitelem, stálé hráčské a kumpánské styky s bohatou, poživačnou společností, podnikavé noční toulky, kuchařské a labužnické záliby, pikantní pletky záletné erotiky až do smrti — tolik, tolik pestrého, bujného, veselého života! Pamětníci a účastníci měli a mají posud co povídat, literární zpytavci a pátrači měli a podnes mají co shánět, vyzvídat, zapisovat a Šamberk stal se hereckým typem přímo sensačním.
Šamberk však byl k tomu všemu skutečně také znamenitým, vynikajícím hercem už od svých počátků. Divadelní vášní byl zachvácen hned jako patnáctiletý hoch a pojal ji v sobě zcela opravdově. Vymohl si uznání svých schopností u Josefa Jiřího Kolára a dal se od něho poučit, jakým všestranným vzděláním musí doplnit vrozené nadání, uprosil Karla Šimanovského, aby ho vzal k sobě do učení na deklamaci, na vyslupování, na studium mladohrdinných rolí, věnoval celá dvě léta na to, aby mohl u Štandery se ještě dále vypěstit ve škole Tylově, Tylovými návody, názory a prohloubenými zkušenostmi. Sličný a vábivý vnějšek ušlechtilého, krásně modrookého, kučeravého blondýna, vkusné oblékání a chování, romantický duch, to byly přednosti, které předurčovaly Šamberka pro role milovníků, a on hrál tedy na př. zejména Romea, Ruyho Blase, Mortimera, Dona Carlosa, Ferdinanda z „Úkladů“, Egmonta, také třebas krále Karla v „Panně Orleánské“, Víta Plichtu v „Rozině Ruthardové“, Valentina ve „Faustu“, Jana Vršovce v dramatě Pflegrově. Kritiky uváděly ho vždy mezi čelnými představiteli novinek, přiznávaly mu výbornou charakteristiku, eleganci, salonnost, poetičnost, snahu o „přirozenost“ a málokdy mu vytýkaly, že v milostném horování nemá dost náruživosti. Víc a víc se říkalo o něm, že jeho zvláštní vloha směřuje k lehké, „zaokrouhlené“ konversačnosti, a to bylo asi hlavní příčinou, že najednou, „takřka přes noc“ přeskočil v obor komiky, „krásný Ferdinand“ změnil se ve šprýmaře, který zdál se povolán jen k tomu, aby unášel nevyčerpatelným humorem. Z dřívějška zbyly mu ovšem i pak ještě role toho druhu, jako na př. Edmund v „Králi Learu“.
Ale ještě něco zbylo Šamberkovi z dřívějška na základ jeho komiky, totiž „hrdost“, „pýcha“, sebevědomí, vztyčení vzhůru, pocit duševní povýšenosti, který ho nikdy neopouštěl a obrážel se v tom, že umělec v oboru komičnosti díval se na všechno kolem i na postavy svých rolí vždycky trochu svrchu a pohrdavě. Že neumíval textu, že se protloukával ledajakým švadroněním a protahováním na vlastní pěst, to bylo právě tím bezděčným zneceňováním a opovržlivým přezíráním lidí z frašek a veseloher. U něho už výsměch převažoval nad pouhou směšností, Šamberk byl ten, jenž úsměškem překonával výstřelky romantické blouznivosti, nyvosti, rozcitlivělosti a jenž nejvíc ze všech zvěstoval dnešní komiky toho způsobu jako Ferenc Futurista, Vlasta Burian. Když se ti tři, Šamberk, Frankovský, Mošna, objevili pohromadě v nějaké té fraškářské trojici chlapo-lapo-šňůrovské, mohli jste být jisti, že Šamberkova komika bude znít v podstatě nejpanštěji, nejjízlivěji. Nebyl to jen komik, byl to také bojovník, stihatel a trestatel. Chránilo ho to, aby nikdy nesestupoval nízko do hrubosti, sprostoty nebo triviálnosti.
A tak nutno hledět také na jeho dramatickou tvorbu ve frašce, ve veselohře, v životopisných obrazech. Prvotní její začátky, jež značí „Boucharon“, „Jen žádný sněm“, „Svatojanská pouť“, „Sedmašedesátník“ a j., jsou dnes už poněkud zapomenuty, ale i z těch trvale žije bláznivý „Blázinec v prvním poschodí“ nebo „Pešť v Praze“ a nad každou pochybnost dostupují „Rodinná vojna“, „Jedenácté přikázání“, „Podskalák“, „Palackého třída č. 27“, „Eva Kubánková“ s některými ještě dalšími. Stavívají se vedle frašek Nestroyových a pomíjí se, že už i Nestroy sám je dávno vykoupen ze své odstrčenosti a znehodnocenosti, ale Šamberk se svou fraškou a veselohrou posunuje mnohem dále do modernosti k Eugenu Labichovi právě jako veseloherní rozbiječ staré, bludné a matoucí romantičnosti. Praví-li se „zdravý humor“, musí se při tom u něho myslit zase jen zdravý posměch, oslazený, osvobozený a rozehřívající tím, jak všelijak vtipné odbývá romantické toužení do dálek a dobrodružných úchvatů, jak obnažuje hloupost záliby v tajemství a skrytostech rodinných, jak od pochybné, nesmyslné hrdinnosti převádí k střízlivé a občanské pravdě. Šamberk se k tomu umí prodrat i nejnebezpečnější spletí omylů, záměn, lží a zapříst dialogy, které zachovávají největší klid ke stoupajícímu třeštění vespolného neporozumění. Že mají svůj smysl pro vážné stránky, otázky a potřeby denního žití, dokazují jejich vlastenecké nebo mravní nebo společenské záběry a dokazují to ještě zvlášť obě jeho národně procítěné životopisné hry „Josef Kajetán Tyl“ a „Karel Havlíček Borovský“. Jen pochopit a umět rozeznat, jakou dramatičnost a divadelnost uměl Šamberk vykouzlit i z životopisu.
Je nikde neslýcháno a nevídáno, aby jeden z čelných herců vůdčího divadla a plodný dramatik byl při stých svých narozeninách tak úplně pominut jako Šamberk. Udělali by to Němci svému Nestroyovi, Francouzi svému Labichovi?