Máj (almanach 1858)/Přívozník/III.
Přívozník Vítězslav Hálek | ||
II. | III. | IV. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Přívozník |
Autor: | Vítězslav Hálek (jako Vítězslav J. Hálek) |
Zdroj: | Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 71–79. |
Licence: | PD old 70 |
Druhého dne se mluvilo na přívoze hlavně o tom, kterak se komu včera dařilo v hospodě. Ten mluvil to, ten to — každý něco; každému se něco přihodilo, co mohlo být podstatnou příčinou, aby o tom dnes mluvil.
Ledacos se též mluvilo o Kmochovi. Jedni o něm vtipkovali, druzí se mu smáli, jiní mu nadávali — dle toho, jaké byl kdo povahy.
Frantík si těch všechněch řečí nevšímal. Jindy sice ledacos také prohodil; aspoň slovem anebo úsměvem anebo i úštěpkem ukázal, že v rozmluvě beře podílu. Dnes ale ani toho ani onoho u něj. — Já bych sice uhodl, proč se v rozmluvu ostatních nemísí, a co to vlastně jest, co mu dává tak hojné látky k přemýšlení, že mu vše ostatní uchází, co se kolem něho děje a mluví.
Ovšem, kdyby člověk soudil dle toho, jak Frantík dnes převáží, musil by vyznat, že se s veslem právě dnes otáčí, jakoby byl pro ne zrovna rostl. Ale tak se nám často děje, že práci, při níž není zapotřebí myšlének, vykonáváme mistrně; ale naše myšlénky — bůh ví, kde ty bloudí!
O tom, že se tak podivně rozešel Frantík s Marjánkou, se vlastně ani nemluvilo. Málo kdo o tom věděl, a ten, kdo to věděl — k čemu o tom mluvit? Můj ty bože, komu se to ještě nestalo, aby se byl se svou milou nerozešel, anebo nerozhněval, anebo snad — ale jak pravím, nenapadne nikomu, aby o tom dvakrát přemýšlel; a kdyby i, nač by se člověk o to pálil? — Dnes se rozejdou, zejtra se sejdou, a bude zas dobře — ba, kdo ví, nebude-li lépe, nežli bylo?
Jinak ale Frantík. On nebyl z těch, kteří jsou dnes tak, zejtra jinak. Ale co si jednou umínil, musil provést, a kdyby jej to i hrdlo stálo. On mnoho řeči jakživ nenadělal, za to ale jeho slovo platilo, jako berný peníz. A mýlil by se velice, kdoby jej jedině podlé mnohosti slov posuzovati chtěl. Takový člověk, jako on, ledacos v sobě tutlá, a bývá to časem tím silnější, čím méně tomu slov dopřeje. A jestliže ho něco i žere, možná, že se od něho ani jeho vlastní bratr toho nedoví. Rozhodne-li se ale k činu, pak jedná rozhodně, bezohledně, jistě.
A dnes se tak mnoho, mnoho stavělo Frantíkovi před oči — tak mnoho, že skoro ani kolem sebe neviděl to, co vlastně stálo před ním.
Leč nechme zatím zajít slunce a vyjít hvězdy. Pak-li že člověka jisté myšlénky zajímají za dne, tím živěji se mu staví před duši večír. Za dne je člověk předce jen roztržitý. Za dne je vše živo, vše na nohou, a ten mnohostranný život pozornosť naši dělí. Večír ale všechno kolem nás ztichlo; co bylo za dne živo, nyní odpočívá, a člověk je všelijakým myšlénkám, a snad i trampotám přístupnějším, nežli za dne. Večír počíná život v nás, za dne jest mimo nás. A proto lidé, kteří více, nežli obyčejně přemýšlejí, často probdí noci, a proto ti samí lidé si často nevšímají toho, co se za dne kolem nich děje. A proto bych nazval večerní dobu dobou přemýšlení, rozvažování a plánů; den ale dobou konání.
Hvězdy tedy již vyšly. Frantík se dnes cítil poněkud slabším, nežli obyčejně; dnes se mu zdálo, že ta práce, kterou dnes konal, je skutečnou prací — jindy si toho ani nevšímal. Ba zdálo se mu, že je ten přívoz skutečně větším dřením, nežli kterákoliv jiná práce. Dnes to aspoň cítil, že je velmi unaven, a těšil se té chvilce, kdy si bude moci ulehnout, a ve spánku, jak myslil, tak na ledacos zapomenout. Dnes teprv poprvé u sebe poznával, jak blahodějným jest spánek. Jindy si ulehl, že to chvíle sebou nesla; dnes by byl rád, kdyby spánkem tak na mnohé věci — ba snad na celý svět, na všecko mohl zapomenout.
Zamrzelo ho ale pojednou, že má dnes hlídku. Neboť že včera Martin za něho bděl, anebo aspoň měl bdít, přivedlo nový pořádek v hlídku, a řada dnes byla na Frantíkovi. Jindy by mu to bylo ani nenapadlo, aby se pro hlídku byl na sebe rozmrzel. Jindy si lehl do pramice, a když usnul — usnul; ne-li, přemýšlel o ledačems, a byl tomu rád, že bdí a že může o tom přemýšlet. Dnes ale mu ta hlídka ležela na srdci, jakoby tam měl mlýnský kámen.
A v skutku zašel do boudy, která stála podlé přívozu, a žádal Martina, aby jenom ještě dnes byl tak dobrý, a měl za něho hlídku, že to budoucího dne — vlastně budoucí noci vynahradí. Proč, ovšem mu neřekl. A co by bylo také Martinovi po tom?
Martin neměl nic proti tomu; aspoň se vyjádřil, že je mu to jedno. Ba arciť — spát tu, anebo na pramici; velký rozdíl v tom není.
Frantík si sice ulehl, ale o spaní ani řeč. Byl sice mdlý, ale ty myšlénky nechtěly mu z hlavy; ba kdyby byl neslyšel z venčí chrápat Martina, byl by mohl myslit, že dnes spánek si zmátl k lidem cestu.
Ta chasa — jak dnes byla dovádivá! Jeden mluvil o tom, jak se jistí dva měli rádi, a jak s toho sešlo; druhý vypravoval, jak se jiní dva mají rádi, a třetí do toho skočil, že s toho sejde — a všickni se dali do smíchu. Frantíkovi se zdálo, že se smějí jemu.
„Podíváme se,“ myslil si, „bude-li z toho co anebo ne. Nebude-li, pak z toho ale nebude ouplně nic, a to pro žádného.“
Lekl se sice té myšlénky, a bál se, podívat se lidem do očí; snad by přece někdo tu myšlénku mohl mu z očí vyčíst. Pak ale, jakoby si byl dodal smělosti, schválně se díval všechněm po očích. „Kdož pak umí číst, co se v nás děje! Zdaž to není k smíchu!“
Frantík se skutečně usmál. Aspoň se zdál být sám s sebou spokojen, že se dovedl, jak myslil, tak usmát, že nemohlo nikomu napadnout, jaké to myšlénky dříve měl v hlavě. Byl to jediný úsměv za celého dne, a divné, všelijaké myšlénky se mu zase rojily v hlavě.
To všecko bylo za dne. A když si teď ulehl, zdálo se mu to všechno opravdovějším a ledacos i nutnějším, aby o tom přemýšlel. Ba i ledacos jej napadalo, co by snad se mohlo zdát právě podivným; jemu ale to bylo dosti přirozeným.
Tak divně se mu vše stavilo před oči, že počal pochybovat, může-li vlastně člověk být šťastným. Aspoň chudý člověk že málo kdy dojde štěstí, a čím člověk chudší, tím že vzdálenější od pravého štěstí. Co se mu zde namítlo lidí — jinak ničemů, ale že měli jistého jmění, všechno se k nim chovalo přátelsky, všude se jim dvéře otvíraly, všude byli rádi viděni. On v sobě cítil tytéž schopnosti, žeby u mnohých lidi mohl stát v téže vážnosti; ba byl snad i schopnějším, nežli jiných lidí mnoho. Ale s chudým člověkem, tak myslil, se všude jen postrkuje jako s věcí, všude jej staví v pozadí.
Proč se s ním nechtěla Marjánka včera smířit? Ovšem že jí ublížil; ale zdálo se mu, že kdyby měl očekávat nějaký statek, žeby to ani byla nepokládala za ublížení, a žeby mu byla ihned odpustila. Vždyť se Kmoch k ní nechoval také dvakrát vzorně, a předc —
Ale ne, to nesmí být! Kmoch jí tolik neublížil jako on. A dát se Kmochem zahanbit — ne, raději skočit do vody. — Ale vždyť ji ihned prosil za odpuštění! — Snad ji neprosil dobře, snad bylo v jeho hlase ještě něco zbytku z té zlosti, jakou jí právě ukázal. Kdyby snad byl lépe prosil, vždyť není Marjánka z kamene. Snad —
Nedalo mu to ležet. Ještě ji musí odprosit jednou; snad bude pak vše zas dobře. Všechnu svou sílu musí sebrat, aby ji odprosil co nejzdvořileji, co nejlépe možná.
Vstal a skutečně vyšel z budky. Jak ale — neměla na tom dosti, že ji již jednou odprosil? Nebyloby to snížením pro něho, kdyby ještě jednou prosil? Buď již jak buď — rozhodl se a blížil se k Strnadových domku.
Již stál pod okénkem u komůrky, v níž Marjánka spala. Je to to samé okénko, u něhož stával celé hodiny, rozmlouvaje s Marjánkou; to samé okénko, u něhož si řekli, že se mají rádi, a že chtí být svoji; to samé okénko, u něhož jí vypravoval, jak si už domácnost zřizuje, a jak si ji ještě zřídí; to samé okénko, u něhož jí tak často dělal výčitky, že si ho tak málo všímá a u něhož se zase tak často již smířili.
A u toho samého okénka teď — —
Tak náramná bolesť mu ovládla srdce, že myslil, že to ani nesnese. Jakoby to na něj hodil, a on neznal cesty, kudy vyváznout.
Již chtěl zaťukat na okno, aby zbudil Marjánku. Ale ruka mu dvakrát klesla. Zdál se být sobě velikým hříšníkem, že kdy Marjánce ublížil; ona nikdy nebyla tak zlá, jak si ji chvilkami představoval, a kdyby tomu nyní dovolila, snad by celou tu vinu u ní vyplakal, aby byl u ní čistým.
Konečně zaťukal na okno. U vnitř se nikdo neozýval. Frantík netrpělivě prošlapával s jedné nohy na druhou. Naslouchal — ani dechu.
„Marjánko!“ mluvil do okna polohlasitě.
Marjánka se neozývala. Jindy jej hned uslyšela.
Opět zaťukal.
„Kdo to?“ zvolala Marjánka, náhle probuzena z tvrdého spaní.
„Marjánko, otevři okénko, já jsem to.“
Marjánka poznala hlas. Vstala a pootevřela okno.
„Prosím vás, Františku, nedělejte hřmot u našeho stavení. Myslím, že jsme spolu hotovi.“
Zavírala okno.
„Pro boha tě prosím, Marjánko, odpusť mi, čím jsem se proti tobě zavinil. Věř mi svatosvatě, že se to více nestane.“
„Já vám nemám více co odpouštět, a prosím vás, abyste mne nechal ode dneška na pokoji.“
„Marjánko, je to tvé poslední slovo?“
„Chcete-li, budu vám je ještě jednou opakovat. U nás pro vás žádné růže nekvetou, a ode dneška je naše stavení pro vás zavřeno. Zapomeňte na to, čím jsme si byli, a šlapejte si cestu jinam.“
S těmi slovy zavřela okno.
Frantík zůstal dlouho stát u okna. Hlava mu šla kolem — snad by ani nenašel cestu k přívozu.
Za hodnou chvíli teprve se zpamatoval. Šel na pramici, a budil Martina, aby si šel lehnout, že on teď bude mít hlídku.
„Když’s už pryč, vem tě čert — adie!“ mluvil Martin ze spaní.
Frantík ho nechal spát. Sám si usedl na prkno, jež bylo přes příč na pramici.
Ta celá věc se mu divně, divně pletla v hlavě. Všecko se mu zdálo tak zamotané, že nevěděl, kde se pravého konce dopídit.
Na tolik nebyl připraven. — Do rána ani oka nezamhouřil.
Lítost se u něj přeměnila v hněv; cítil se v nejhlubším srdci uražena.
Tolik ponížení — — ne, zde nemožná být lhostejným.