Příručka českých dějin církevních pro katolické bohoslovce a kněze

Údaje o textu
Titulek:	Příručka českých dějin církevních pro katolické bohoslovce a kněze
Autor:	Augustin Alois Neumann
Zdroj:	NEUMANN, Augustin, Příručka českých dějin církevních pro katolické bohoslovce a kněze
Vydáno:	Vydal „Bosna“, kuřácký spolek bohoslovců v Olomouci LP 1936
Licence:	PD old 70
Rozmnožili Alois Koruna – Alois Šťastný – Stanislav Svoboda Na stroji psal Stanislav Svoboda

Příručka českých dějin církevních pro katolické bohoslovce a kněze

Podává dr. Augustin Neumann O.S.A.

Vydala „Bosna“, kuř. spolek bohoslovců

Předmluva

Již dlouhá léta cítí české katolické duchovenstvo nedostatek příručky českých dějin církevních, a to takové příručky, která by byla nejen příručkou dějin, nýbrž zároveň apologií katolictví v zemích českých. Toto přání měl jsem na zřeteli při přednáškách na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, k nimž musel jsem si pro nedostatek pomůcek pořizovati skripta sám. Doplniv je a opraviv na mnohých místech, předávám je nyní do rukou katolickým bohoslovcům a kněžím a ovšem kromě nich i celé naší katolické veřejnosti s přáním, aby přinesla katolictví co nejhojnější užitek.

Jsem nucen výslovně upozorniti, že různé části této příručky jsou zpracovány poměrně nerovnoměrně. Příčinou toho jest větší nebo menší aktuelnost dotyčného úseku našich dějin církevních. Kde jest potřebí katolickou Církev co nejvíce brániti, tam jsem věnoval jejím dějinám vždy největší pozornost. Proto bude po letech tato příručka dokumentem, neboť bude z ní patrno, kterým otázkám věnovalo české duchovenstvo po převratě zvláštní pozornost. Jsou to: Husitství, české povstání, doba pobělohorská, národní probuzení a čs. odboj. Kéž nashromážděného zde materiálu využije katolické kněžstvo české i jeho dorost co nejvíce!

V Olomouci dne 10. února 1936

Autor

Část první: Nejstarší doba

1. Pokřestění Velké Moravy

Veliký tento historický děj spadá do doby Karlovců. První zmínka o křesťanství v našich zemích jest z doby Mojmírovy. Nevíme ani přesně, zda onen panovník byl křesťanem či nikoliv, ale můžeme s jistotou tvrditi, že kníže Mojmír nijak nepřekážel šíření se křesťanství na Moravě. Mojmír tak činil částečně z důvodů politických, neboť křesťanství jakožto oficiální náboženství říše francké přicházelo s franckými dobyvateli. Proto, aby se vyhnul jedné příčině možného konfliktu s Karlovci, nikterak nepřekážel šíření s křesťanství ve svých zemích. Úkol tento připadal na těch stranách arcibiskupu solnohradskému a jeho suffragánům, biskupu řezenskému a pasovskému.

Příkladu Mojmírova následoval i kníže Privina, který pravděpodobně sídlil v Nitře. Ačkoliv sám byl pohanem, přece dal ve svém sídle posvětiti arcibiskupem solnohradským Adalramem kolem roku 830 křesťanský chrám. Snad centralisační politika Mojmírova ho vypudila ze země. Uchýlil se tedy proto ke králi Ludvíku Němcovi, který ho dal v Traismauern pokřtíti. Potom zůstával Privina v říši francké. V Dolní Pannonii propůjčil mu Ludvík léno, v němž vybudoval při jezeře blatenském pevný hrad, nazvaný později Moosburg. Mezi svými poddanými staral se horlivě o šíření křesťanství. R. 850 posvětil při jeho hradě arcibiskup solnohradský Luitpram kostel. Jména účastníků oné slavnosti dokazují, že bylo mezi nimi i mnoho předáků slovanských. Jeho syn Kocel počal s ním pracovati o závod, takže do roku 865 bylo na jejich území již na 32 kostelů. Jeho přátelský poměr k Moravanům však již obnoven nebyl. Byl od nich kolem roku 861 zabit a jeho nástupcem se stal syn jeho Kocel.

Na samostatném území Velké Moravy nepotkáváme se v oné době se žádným význačnějším aktem ohledně pokřestění. Pokřtění 14 lechů v Řezně bývá od některých dějepisců přeceňováno. Vypravují o tom annály fuldské, dle kterých dal král Ludvík dne 13. ledna (Octava Epiphaniae) r. 845 pokřtíti 14 „duces Bohemorum“. O místě, kde se tak stalo, nepraví se nic. Teprve později se píše, že to bylo v Řezně. Tito „duces“ byli si zemští páni či lechové. Pravděpodobně pocházeli z jihozápadních Čech, kde jako sousedé Moravanů a Bavorů seznámili se s křesťanstvím. Jejich křest neměl žádného většího významu, neboť se dali pokřtít jen oni se svým služebnictvem, ne však jejich poddaní. Proto neví žádný německý kronikář o křesťanském misionáři v Čechách, ani o žádné církevní události. Stejně se odnikud nedovídáme o nějakém posvěcení chrámu. Protože pak svěcení chrámu bylo funkcí biskupovou, vysvítá z toho, že není pražádných důvodů pro tvrzení, že by pokřtěním 14 lechů připadly Čechy k diecési řezenské. Že pokřtění 14 lechů bylo pouhou episodou bez valných důsledků, vysvítá z toho, že sami němečtí kronikáři o něm nic nevěděli. Důkazem toho jest životopisec sv. Václava Gumpold, který o řezenském příběhu zcela nic neví a neprávem označuje Spytihněva za prvního českého panovníka, který přijal křest ve věku dospělém.

Pronikavé šíření se křesťanství nastalo teprve za knížete Rostislava (846 – 870). Ten se obrátil (asi 862) k papeži Mikuláši I. s prosbou o schopné hlasatele křesťanství, kteří by znali jazyk lidu. Svou žádost odůvodnil poukazem na poměrně malé úspěchy evangelisace, prováděné kněžími ………… V Římě mu nemohlo býti vyhověno, jelikož tam sotva měli kněze, který by znal slovanskou řeč. V tom pomohl Rostislavovi byzantský císař Michal III., jehož říše byla ve styku se Slovany, jejichž bydliště sahala až k Soluni. Poslal mu dva učené muže, znalé slovanského jazyka, jimiž byli

a. Sv. Cyril a Metoděj

Pocházeli ze Soluně, kde jejich otec Lev byl vysokým hodnostářem vojenským. Metoděj se stal po vykonaných vyšších studiích místodržícím slovanské provincie Thessalie. Resignovav na svůj úřad, vstoupil do kláštera olympského v Bythynii. Mladší jeho bratr Konstantin věnoval se v mládí studiím filosofickým a theologickým, později pak se dostal na dvůr císařský, kde zároveň s mladým císařem studoval u Photia a Lva filosofa. Pro vynikající prospěch nabídnuty mu vysoké hodnosti, ale je odmítl, protože se zabýval myšlenkou vstoupiti do kláštera. Aby k tomu nedošlo, vysvětlil ho patriarcha Ignác na kněze a jmenoval jej bibliotekářem u sv. Sofie. Přesto však Konstantin odešel do kláštera, kde jej teprve po šesti měsících nalezli a donutili k přijetí stolice filosofie. Za své vynikající působení v tomto úřadě dostal čestný název filosofa. Proslavil se disputacemi s ikonoklastickým patriarchou Janem a se Saracény (o nejsv. Trojici). Potom však se svým bratrem vstoupil do kláštera olympského, ale ani tu nezůstal dlouho. R. 1860 prosilo chazarské poselstvo v Cařihradě o vzdělané obhájce křesťanství proti židům a Mohamedánům. Císař jim dal k disposici oba sv. bratry, kteří se odebrali na Cherson. Tam za své činnosti nalezli ostatky sv. Klementa papeže, které potom nosili s sebou na svých misijních cestách, na nichž i zakládali kostely k jeho cti. Po návratu od Chazaru, kde se znamenitě osvědčili, poslal je Michal III. k Rostislavovi.

Na Moravu přišli sv. bratři pravděpodobně r. 863. Konstantin jsa nadaným filologem, vyzbrojil se na působení mezi Slovany tím, že sestavil nové písmo hovící potřebám jazyků slovanských a zároveň i přeložil nejnutnější texty k potřebám misijním. O původě církevní slovanštiny je dnes ustálený již názor, že jejím podkladem byl některý východoslovanský dialekt. V tomto směru pokračovali i na Moravě, kde Rostislav dobře chápal význam znalosti lidové řeči pro pokřesťanštění lidu. Proto svěřil oběma věrozvěstům mladíky na vychování, první to kněžský dorost. Kvůli usnadnění evangelisace provedeno tehdy i znárodnění liturgie. Proto přeloženy z latiny do staroslovanštiny některé mešní formuláře, k přeloženým již (z řečtiny) perikopám připojen překlad Psalteria. I do této nové liturgie uváděli sv. bratří své …, kteří (dle legendy o sv. Cyrilovi) učili se u něho celebrovati mši sv., přisluhovati svátostmi a recitovati brevíř.

Důležitou je otázka jurisdikce sv. věrozvěstů. Konstantin – Cyril byl pouze knězem, Method byl dokonce jen laikem. Z toho vysvítá, že jejich poslání bylo čistě misijní bez jakékoli zvláštní pravomoci. Morava byla misijním územím, a proto každý sousední biskup měl právo posílati tam své kněze. V tomto ohledu jako soused Veliké Moravy měl slovo biskup pasovský. Ale tamní biskup Hermannrich nepřichází při příchodu sv. bratří v úvahu, protože oni jednak jeho svrchovanosti ve Veliké Moravě neuznávali, jednak že si tehdy nečinil na ono … nároků. Jest velmi pravděpodobno, že sv. bratři dostali svou pravomoc přímo z Říma. Byli totiž příslušníky kláštera olympského, který pro svou věrnost církvi římské za boje proti ikonoklastům byl vypálen a mnichové rozehnáni. To se stalo právě r. 863 nebo 864. Někteří jeho mnichové uchýlili se do Říma, kde jako příslušníci strany církvi věrného patriarchy Ignacia mohli snadnou papeže vymoct svým spolubratrům na Moravu se ubírajícím všechny potřebné fakulty.

Horlivé působení obou bratří neslo ovoce a chvála jejich apoštolování dospěla až do Říma. Nelze říci, zda je Mikuláš I. pozval k sobě, aby je zkoumal kvůli slovanské liturgii, anebo kvůli poměru k Photiovi. Že však šlo spíše o domluvu stran další organisace jejich práce, vysvítá z toho, že oba bratři přijali pozvání do Říma s radostí. Cestou tam stanuli v sídle Kocelově na Blatenském jezeře, kde se jim dostalo neobyčejně srdečného přijetí. Kocelovi se totiž velmi zamlouvala slovanská liturgie, takže dal v ní vzdělati řadu kandidátů kněžství. Rozhodně však nelze tvrditi, že by bývalo při té příležitosti došlo k založení slovanské školy na jezeře Blatenském, neboť by k tomu sotva býval svolil tamní ordinarius arcibiskup solnohradský. Ani Kocel sám si nemohl něco takového troufati, nebyl žádným suverénem a král Ludvík II. by ho za to jistě býval stíhal.

Než došli bratři do Říma, zemřel papež Mikuláš I. a nástupce jeho Hadrián II. připravil jim skvělé uvítání. Vyšel jim totiž s kněžstvem i lidem římským naproti k městské bráně. Po příchodě do Říma došlo k dvěma důležitým událostem. Papež Hadrián II. schválil Konstantinův překlad liturgických knih, což ukázal navenek tím, že je položil v kostele s. Maria Maggiore na oltář. Druhou událostí bylo vysvěcení slovanských žáků Konstantinových na kněze. Tehdy byl vysvěcen i Method. K tomu přikročilo i vysvěcení obou sv. bratří na biskupy pro Moravu a Panonii. Papež Hadrián uznal totiž žádost Konstantinovu o vysvěcení některých jejich žáků na biskupy za nemožnou, neboť nemohl pominouti jejich učitelů.

Zatím Konstantinovy síly zmenšily se tak, že se vzdal další apoštolské činnosti a vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril. Dlouho v klášteře nepobyl, neboť zemřel dne 14. února 869 u věku 42 let. Před svou smrtí kladl sv. Metoději na srdce, aby neustal v díle na Moravě započatém. Pochován byl v kostele sv. Klementa.

Po smrti Cyrilově došlo asi k řešení politických důsledků, plynoucích z vysvěcení moravsko-panonských biskupů. Rostislav si totiž přál míti hierarchii neodvislou na říši francké. Prameny o tomto usilování sice mlčí, ale považuje se za pravděpodobno, že sv. Cyril byl vysvěcen na arcibiskupa a sv. Metoděj na jeho suffragána. Po smrti Cyrilově prý přešla hodnost arcibiskupská na Metoděje. Hadrián II. rozšířil jurisdikci Metodějovu na celou Moravu i na Panonii a obnovil proto metropoli srěmskou (Syrmium) Avary (528) vyvrácenou. Jeho sídlem byl nynější Velehrad, z čehož plyne, že není správná domněnka, jako by sv. Metoděj byl arcibiskupem bez určitého pevného sídla. Vždyť papež Jan VIII. mluví v bule z r. 873 výslovně o jeho sídle. Kromě toho nesl sv. Metoděj s sebou potvrzení slovanské liturgie. Bližších zpráv o tom se sice nedočítáme, ale bulla praví aspoň tolik, že se dovoluje při mši sv. zpívati epištolu a evangelium slovansky a to tak, že nejprve se zpívá latinsky a pak slovansky. Kromě toho se dostalo sv. Metoději pravomoci plnomocného legáta sv. Stolce pro národy slovanské. Jest proto docela možno, že šlo o tutéž moc a hodnost legáta a latere, kterou měl sv. Bonifác pro Germanii. S hodností touto byla spojena tato práva a povinnosti: vychovávati kněžstvo, dozírati nad jeho pastorací, starati se o rozvoj hierarchie, přisluhovati svátostmi, světiti kostely atd.

Sv. Metoděj odešel nejprve ke Kocelovi, který jej vlídně přijal. Ale německé kněžstvo, stojící pod jurisdikcí solnohradskou, nemile neslo slovanskou liturgii. Kocel jakožto vasal krále Ludvíka nemohl se za něho postaviti, a proto sv. Metoděj nemaje dostatečné opory, obrátil se zpět na Moravu.

Na Moravě došlo zatím k velikému politickému převratu. Svatopluk (asi kníže nitranské) využil nastalého válečného konfliktu s říší franckou proti Rostislavovi a připojil se ke Karlomanovi. Dostal Rostislava do své moci, poslal ho r. 870 Karlomanovi, který potom obsadil Moravu. S Karlomanovým vojskem vtrhli na Velkou Moravu i někteří biskupové. Do těchto poměrů vrátil se sv. Metoděj, a tak se stalo, že padl do rukou pochopů pasovského biskupa Hermannricha.

Jmenování sv. Metoděje arcibiskupem bylo v očích německého episkopátu věcí velmi odiosní. Znamenalo to osamostatnění od jejich vlivu církevního a zároveň též i ohrožení jejich dosavadních práv majetkových a důchodových. Kromě Hermannricha byl proti Metodějovi zaujat arcibiskup salcburský Adalvin a biskup frisínský Hanno. Všichni tito tři hierarchové učinili za přítomnosti Svatoplukovy improvisovanou synodu, před niž postavili sv. Metoděje. Hermannrich počínal si tak, že by býval arcibiskupa moravsko-panonského zbil bičem, takže sám Svatopluk proti jeho jednání protestoval.

Navenek provedli němečtí biskupové věc tak, že se za svou věc neexponovali, nýbrž nastrčili krále Ludvíka. Dokladem toho je spis anonyma solnohradského, podaný králi Ludvíkovi na sněmu řezenském konaném 7. listopadu 870. Obsahem se nevztahuje na Moravu, nýbrž na Panonii, na kterou si činil nároky arcibiskup salcburský. Okolnostmi pak je důležitý proto, že onen sjezd řezenský, jemuž spis anonyma salcburského byl podán, byl vlastně soud nad Rostislavem konaný. Před ním stál i sv. Metoděj. Shromážděné panstvo se domluvilo s králem na způsobu hájení nároků salcburských na Panonii a bránění se proti apoštolské Stolici.

Sv. Metoděj již dříve pokusil se poslati do Říma ze zajetí listy o svém smutném postavení, ale odpůrcové všemožně se starali o jejich nedoručení. Ale po třech letech se papež Jan VIII. energicky vzchopil a poslal proto na jaře 873 biskupa anconského Pavla jakožto legáta, by urovnal konflikt mezi arcibiskupem Adalvinem a sv. Metodějem, jehož měl zase uvésti na stolec arcibiskupský. Německým biskupům dostalo se od papeže Jana VIII. ostré důtky. Uvedení Metodějovo na Moravu a v držení stolce arcibiskupského měl po ukončeném jednání s králem provésti legát Pavel sám.

Přitomto poslání na Moravu jest důležito upozorniti, že Jan VIII. zvláštním listem upozornil Metoděje, že zrušuje slovanskou liturgii. Papež učinil tak z důvodů politických. Věděl totiž dobře, že Svatopluk není přítelem ani arcibiskupa, ani slovanské liturgie. I domníval se, že k smíru Svatopluka s Metodějem, odstraní-li slovanskou liturgii. Method však v tomto ohledu neuposlechl. Věděl dobře, že ani latinská liturgie neprovede v úpravě církevně-politických poměrů svůj úkol, ba naopak vyvolá novou nespokojenost v širokých vrstvách lidu, takže situace může se zhoršiti nahoře i dole. K tomu přikročovala i okolnost právní. Metoděj totiž dle práva sobě příslušejícího odvolal se proti tomu v Římě, odkud se mu nedostalo žádné odpovědi, což ho mlčky opravňovalo k staré praxi. Tím byla zažehnána nespokojenost lidu. A protože i biskupové němečtí po přísném postupu sv. Stolce si netroufali Metoděje znepokojovati, mohl se nerušeně věnovati další evangelisaci, kterou tentokráte rozšířil i na založení křesťanství v Čechách.

Literatura

Pastrnek. Nejnovější práce o slov. ap. C. a M. (ČMM 1915) - Snopek. Nová kniha o slov. ap. a o slov. liturgii (Ibid. 1912) - Týž. Ze studií cyrillomethodějských (Ibid. 1986) - Bidlo. Cesta Met. do Cařihradu (Ibid. 1916) - Snopek. O působnosti slov. ap. v Č. a křestu Bořivojově (ČKD 1919) - Brackmann. Die Anfänge der Slavenmission u. d. Renovatio Imperii (SB. Berl. Ak. 1931, fil. hist. Kl. IX) - Novák. Ohlas působení Metodějova a Konstantinova v soudobém Německu (ČČH 1915) - Weingart. Bulhaři a Cařihrad před tisíciletím (Progr. gymn. malostr. Pr. 1915) - Vašica. Přehled literatury CM (Hl. 1923) - Jagic. Zum altkirchenslav. Apostolus I. (Ak. d. W. Wien 1919, SB) - Snopek. Kterak byly nalezeny ostatky sv. Klimenta (ČKD 1918) - Týž. Joan. VIII. bulla „Industriae tuae“, quomodo explicanda sit? (Roma e l´Oriente 1914) - Weingart. Byzant. kroniky v literatuře círk.-slov. I (Rf. ČMM 49) - Dvorník. La „Vita Constantini“ (Sbor. prací I. sjezdu slov fil. v Pr 1929, II. Pr. 1932) - Procházková – Suchá. Poměr tzv. pannon. legendy k legend. byzantským stol. 8 – 10 (ČMM 1915) - Weingart. Byzant. kroniky v lit. církv. slov. (Spisy fil. fak. univ. Kom. č. II a IV) - Jagić. Die Entstehung d. kirchslav. Sprache (Berlin 1913) - Snopek. Jan VIII. bullou „Indust. tuae“ nařídil slov. bohoslužbu (Hl. 1918) - Vajs. Z dějin starosl. Misálu (ČKD 1920).

b. Filioque

Bavorská hierarchie použila některých německých kněží po vyhnání z Moravy zbylých k intrikám proti sv. Metoději. Učinila tak u vědomí, že Jan VIII. by jim již nedopřál víry, pročež nastrčili kněze na Moravě působící. K zajištění úspěchů změnili i předmět útoků, který přenesli na pole dogmatické. Působili pak přímo u samého Svatopluka.

Sv. Metoděj dle koncilu efeského nevsouval do symbola „Filioque“, jak se dělo v Německu, a Řím sám proti tomu ničeho nenamítal. Nepřátelé Metodějovi vykládali však ono vypouštění tak, že on spolu s Fotiem zavrhuje Filioque a svůj blud zakrývá slovanskou liturgií aprobovanou Římem. Svatopluk uvěřil křivým nařknutím Metoděje a odeslal asi v květnu 879 sv. Stolci svého zástupce kněze Jana z Benátek, který přednesl Janu VIII. některé své dogmatické pochybnosti, přičemž označil Metoděje za jejich původce. Tím byl sv. Metoděj nepřímo označen za původce kacířských názorů, což vyvolalo podiv u papeže. Výsledkem tohoto udání byly dva listy: prvním z nich vybízí papež Svatopluka k zachování víry hlásané Římem, druhým je sv. Metoděj citován do Říma, aby se zodpovídal z bludného učení, šířeného mezi lidem, a ze sloužení v jazyku slovanském, jak bylo zapovězeno již 873. Sv. Metoděj dostavil se do Říma a vyvrátil nařknutí z bludů, složiv vyznání víry. Po stránce liturgické obhájil se poukazem, že na přípis po legátu Pavlovi do Říma odeslaný r. 873 až do r. 879 nedostal žádného definitivního zákazu, takže mohl klidně zachovávati slovanskou liturgii, jež až do té doby sv. Stolcem zrušena nebyla. Sv. Metoděj naopak ještě ujistil papeže o důležitém úkolu slovanské liturgie. Jejím zrušením by se sotva pokřesťaněný lid odvrátil od Říma, čehož by mohli využíti misionáři Fotiovi, aby ho získali svým bludům.

Výsledek obhajoby sv. Metoděje byl: Bulou „Industriae tuae“ Jan VIII. schválil dosavadní jednání Metodějovo, potvrdil ho jako arcibiskupa a snad i legáta. Poněvadž hlavní odpůrce Metodějův kněz Viching nijak otevřeně se proti svému arcipastýři neexponoval, nebylo žádných námitek proti jeho vysvěcení na biskupa nitranského. Kromě toho chtěl papež rozmnožiti hierarchii území Svatoplukova a výslovně přikázal, by všichni poslouchali svého metropolity a ve všem se řídili jeho rozkazy. Znaje význam slov. liturgie pro křesťanství mezi Slovany a chtěje předejíti intrikám vzniklým po r. 873, nařídil přímo a pro všechny země téhož jazyka slov. liturgii. Dovolil recitování žalmů i udělování svátostí v jazyku slovanském, při mši sv. vymínil si pak pouze toto: Aby evangelium bylo čteno nejprve latinsky a potom teprve slovansky. Důležito však je, že přitomto nařízení papež výslovně praví: „In omnibus ecclesiis terrae vestrae.“ Tedy passus vztahoval se na území Svatoplukovo. Tato povinnost, totiž zpívati při mši sv. slovansky se nařizovala i kněžím latinským, takže tito byli povinni učiti se jazyku slovanskému a opatřiti si slovanské knihy. Tím se Jan VIII. postaral o jednotnost liturgického jazyka na Moravě.

Proti tomu se postavil Viching, který počítal s brzkou smrtí Jana VIII. a s přízní Svatoplukovou, o němž věděl, že se slov. liturgií nesympatizuje. Na základě toho dovolil si Viching tuto neslýchanou věc: nechal si poslati text bully, zfalšoval ji v tom smyslu, že slov. liturgie se pod trestem exkomunikace zakazuje, jenom se dovoluje kněžím slovanského jazyka znalým kázati slovansky. Sobě udělil Viching pochvalu a zároveň si nařídil postarati se o provedení rozkazu podvržené bully, kterou odevzdal Svatoplukovi. Viching také skutečně počal prováděti nařízení zfalšované bully zapovídáním slov. liturgie a vypovídáním slov. kněží, zatímco sv. Metoděj se jich zastával. Svatopluk byl při Vichingovi a tak námaha Metodějova byla marná. Sv. Metoděj byl za těchto zmatků tak sklíčen, že chtěl odejíti definitivně do Říma a tam zemříti, jak vysvítá z jeho listu Janu VIII. z r. 880, v němž nazývá se pouze „archiepiscopus pro fide“, tj. arcibiskup – misionář. Listem tímto vypsal sv. Metoděj papeži všechny své těžkosti, načež se mu dostalo odpovědi listem daným 23. března 881. Jan VIII. vyslovil sv. Metoději upřímnou soustrast, že žádných rozkazů proti slov. liturgii Vichingovi neudělil. Zároveň vybízel sv. Metoděje, by pokračoval ve své činnosti. Nelze říci, že by byl Viching pohnán do Říma k zodpovědnosti. Ve své podvratné činnosti pokračoval dále, spoléhaje se na Svatopluka a krále Arnulfa. Když veškero napomínání sv. Metoděje bylo marno, byl jím exkomunikován, leč přes to zastával úřad biskupský dále i se svými pomocníky. Svatopluk jsa zaměstnán válkami s Arnulfem choval se k těžkostem sv. Metoděje netečně. Papež Jan VIII. zaměstnán jsa nepokoji v Itálii a vpádem Saracenů, nemohl sv. Metoději rovněž pomoci.

Poslední léta činnosti Metodějovy byla omezena na Čechy a Moravu. Nelze přikládati víry zprávě legendy o jeho cestě do Cařihradu na pozvání císaře Basilia. Ten prý schválil nauku Metodovu a ponechal si dva jeho odchovance. Cesta ona nebyla možná proto, že dle zpráv o Basiliovi dochovaných neučinil císař nic Metodějovi příznivého, takže nelze mysliti, že by právě k němu sv. Metoděj býval vážil cestu tak dalekou. Rovněž s patriarchou cařihradským nemohl míti sv. Metoděj styků, jelikož byl již exkomunikován. Kromě toho nemohl se Metoděj odvážiti do Cařihradu proto, že dobře věděl, že jeho nepřítomnosti by jistě proti němu použil Viching. Je rovněž jisto, že Metodějova cesta do Cařihradu by mohla obnoviti podezření proti Metodějově pravověrnosti styky s kruhy fotiovskými.

Když bylo pozorovati, že konec sv. Metoděje nastává, prosili jeho žáci, by jim označil svého nástupce. Sv. Metoděj ukázal přitom na Gorazda. Zanedlouho potom, 6. dubna 885, skonal.

c. Konec slovanské liturgie

Po smrti Metodějově napadl Viching slov. liturgii tím, že se odebral do Říma dříve, nežli tam mohl dojíti nástupce Metodějův Gorazd. Účelem cesty bylo popuditi sv. Stolec proti slov. liturgii do té míry, aby byla zničena. Tehdy byl papežem Štěpán VI., muž sice vynikající, který nicméně dal za pravdu Vichingovi, jenž mu předložil svůj falsifikát bully Jana VIII. Netroufaje si napadati památku Metodějovu, žaloval, že přes zákaz Jana VIII. arcibiskup netoliko sloužil ritem slovanským, nýbrž dokonce jej i šířil. Hlavně se však obrátil proti žákům Metodějovým, tvrdě o nich nepravdivě, že nesmýšlejí dosti pravověrně o Filioque. Kromě toho žaloval, že ho sv. Metoděj nespravedlivě exkomunikoval – protože prý souhlasně s církví římskou učil o Filioque. Papež nedobře informovaný a vůbec ani nevěda, že Hadrián II. povolil (869) slov. liturgii a Jan VIII. ji potvrdil (880), zapověděl slov. liturgii, povoliv pouze kázání v jazyce lidu. Gorazda suspendoval potud, dokud se k němu osobně nedostaví. Ohledně žáků sv. Metoděje nařídil, by dvakráte byli napomenuti a neposlechnou-li, by byli vypovězeni ze země.

Papež kromě této bully odeslal na Moravu i zvláštní poselství složené z biskupa Dominika a kněží Jana a Štěpána, aby provedli jeho rozkazy a poměry moravské urovnali. Z instrukce jim dané vysvítá, že kamenem úraz byla hlavně slov. liturgie. Neštěstím přitom bylo, že Svatopluk přenechal tyto věci úplně Vichingovi, který zakročil proti slov. žákům s největší bezohledností. Jen okolnost, že Svatopluk nevěděl, co všechno Viching provádí, umožnila jeho řádění. Kněží necihtějící odstoupiti od slov. liturgie byli uvězněni a pak vypovězeni. Všechno svěřeno franckým žoldnéřům, kteří to konali s největší surovostí. Kněží byli jimi oloupeni a nazí vyhnáni do mrazivého počasí, někteří dokonce prodáni do otroctví. Tito se dostali do Benátek, kde je vykoupil byzantský vyslanec a poslal do Cařihradu, kde se jim dostalo náležité cti. Většina slov. žáků obrátila se na Balkán kde nastal rozkvět slov. literatury i liturgie.

Ohledně méně příznivého stanoviska Svatoplukova vůči slov. liturgii jest nutno poznamenati, že vladař nečinil tak z nějaké politické krátkozrakosti, nýbrž právě naopak z opatrnosti. Politika Svatoplukova se totiž tehdy zakládala na shodě s papežskou kurií. Mimo to však počítal král i s pomocí přívrženců liturgie latinské a proto musel i je respektovati. Protože však papežská kurie nevykazovala pevného stanoviska vůči slov. liturgii, nemohl ani Svatopluk zaujati k ní stanovisko definitivní. K tomu přistupovala ještě jiná, velmi vážná okolnost. Jako rychlé pokřesťanění říše Svatoplukovy překazilo kombinace francké, tak zase slovanská liturgie byla stálou příčinou konfliktů se sousedy ritu latinského. Mimo to byl zde ještě fakt, že bavorský episkopát se dosud nevzdal svých nároků na mor. provincii církevní, k čemuž vhodnou záminkou se jim stala slov. liturgie, pomocí níž se vměšovali do církevních poměrů moravských. Je tedy možno, že odstranění toho bylo považováno za možné postavením arcibiskupa ritu latinského v čelo moravské provincie.

Celkem lze říci, že v politické odmítavosti Svatoplukově vzhledem k slov. liturgiii byly dva základní tahy: podporováním latinské liturgie získati si sympatie sv. Stolce a tak i záštity proti něm. sousedům; v tomto se však zklamal, neboť pro tehdejší zmatky v Římě musela se sama papežská Kurie utíkati k něm. dvoru o pomoc, takže mohla Svatoplukovi poskytnouti proti jeho nepřátelům a svým ochráncům nanejvýše morální záštitu. Stejně se ukázalo po smrti Svatoplukově bludným domnění, že postavením latinského biskupa v čelo velkomoravské metropole učiní se konec panovačnosti bavorských biskupů.

d. Pád říše Velkomoravské

Svatopluk zesnul r. 894 a nástupcem jeho se stal Mojmír II. Po stránce církevně-politické snažil se Mojmír provésti druhý předpoklad Svatoplukův: Aby církevní neodvislost byla oporou neodvislosti státní. A tu se Mojmír dožil zklamání. Po smrti Svatoplukově vypudil Mojmír Němce ze země a obrátil se hned nato s prosbou ke sv. Stolci o obnovu samostatné metropole moravské, která odchodem Vichingovým zůstala po nechána sobě samé. V Římě uvítali jeho poselstvo velmi pěkně, k čemuž nade vši pochybu přispělo i to, že šlo o liturgii latinskou. Nedávno nastoupivší Jan IX. (898) ustanovil hned arcibiskupa Jana a biskupa Benedikta a Daniele, aby jednak obnovili organisaci mor. provincie, jednak aby zjednali pořádek. Jakmile však papežští legáti dospěli na Moravu, pozvedl se proti nim bavorský episkopát a sešel se asi v Reichsbachu (v polovici července 900) a za předsednictví solnohradského arcibiskupa Theotmara usnesl se na ostrém protestu k papeži. Projev byl tak tendenční, že biskupové dokonce zamlčeli i fakt v Římě samém dobře známý, že totiž Morava jakožto metropole je samostatnou provincií církevní a tvrdili docela nepravdivě, že Morava vždy náležela k biskupství pasovskému. O sv. Metoději vůbec pomlčeli, zato o jeho suffragánovi Vichingovi dokonce tvrdili, že byl poslán do území Svatoplukem nedávno získaného. Za takových rozháraných poměrů církevně-politických rozvrátili asi r. 906 Maďaři Velkou Moravu. Politicky to znamenalo rozbití slovanské jednoty. Církevně a tedy i kulturně náležela říše Mojmírova Západu, nikoli byzantskému Východu.

e. Poloha starého Velehradu

Hurt: Dějiny kl. cist. na Velehradě (Olomouc 1934) – Podlaha: Bibliograf. III, 1427sq.

O této již tolikráte přetřásané otázce možno dnes říci tolik: Starý Velehrad nebyl přesně tam, kde nynější, avšak v těch místech jistě ležel. Důkaz toho provedeme památkami písemnými, nálezy archeologickými a ústní tradicí.

Nikde v pramenech 9. – 13. století není zpráv o sídle sv. Metoděje při hradě zvaném Velehrad. Z předmluvy k životu sv. Metoděje, sepsané některým z jeho žáků, se pouze dovídáme, že světec byl pochován na evangelní straně Velechrámu; že byl sv. Metoděj arcibiskupem Velehradským, vypravuje až na počátku 14. století tzv. Dalemil.

Vycházíme od listiny biskupa Zdíka z 30. června 1131, v níž je řeč o dvou Veligradech: jedna tato osada patřila kostelu spytihněvskému, druhá brněnskému. O brněnské se ani nedovídáme, kde ležela, zatímco o spytihněvské můžeme (jak ještě poznáme při pramenech z počátku 13. století) říci, že je totožna se Starým Městem. Hrad Spytihněv byl v té době centrem kraje, a protože je od Velehradu vzdálen jenom několik kilometrů na sever, je to důkazem, že Veligrad spytihněvský ztratil svůj význam aspoň v první polovici 11. století a ustoupil Spytihněvu. Z toho pak indirektně následuje, že Veligrad existoval jako hrad aspoň ve století desátém.

Důležity jsou listiny z první čtvrti 13. století. Jedna nese datum 1202, druhá 1228. Listina z r. 1202 je privilegiem Přemysla Otokara I., v němž píše o „vallum antique civitatis“. Profesor Pekař prohlásil tento pramen za autentický, neboť mohl vzniknouti v letech 1222 - 28 a tvrdí, že tento passus svědčí jedině o valech starého hradu, čili že tam stával hrad. Druhá listina charakterizuje souvěký Velehrad takto: „Weligrad civitas primo modo burgus“. Zde nutno nejprve vyložiti terminilogii. Až do počátku 13. století značí „civitas“ hrad, potom město. „Burgus“ v naší době znamená trhovou ves. Dle toho tedy ono místo praví, že Velehrad dříve hradem, tehdy tj. r. 1228 byl trhovou osadou. Svědectví toto je tím větší ceny, povážíme-li, že kolem r. 1225 značilo slovo civitas hrad prvního řádu, tedy hrad velmi důležitý. Resultát z těchto dvou listinných svědectví je tento: Nelze na základě nich tvrditi, že onen hrad byl již v 9. století a byl sídlem sv. Metoděje, ale jisto je, že tam býval kdysi hrad velikého významu, jehož paměť ještě žila označováním starých, bývalých valů.

Další důkazy jsou z tradice. Od poloviny 14. století označovala místní tradice místo kláštera za místo někdejšího velkomoravského Weligradu. Tato tradice se vysvětluje takto: Když bylo založeno nové město, Uh. Hradiště, tu stará osada Velehrad počala se od té doby zváti Starým Městem, na rozdíl od nového města, zvaného původně „Nový Velehrad“, takže původní jméno Velehrad zůstalo jenom na klášteře. Takto se tedy stalo, že celá sláva byla přenesena na klášter Velehradský, jak patrno z těchto dokladů: 1. v kronice Pulkavově sepsané kolem r. 1374 se mluví o Velehradském klášteře jako o sídle bývalé metropole; 2. biskup Jan ze Středy (1364-80) prosil sv. Stolec o udělení pontifikalií Velehradskému klášteru proto, aby tímto vyznamenáním se oživila památka na bývalé sídlo metropolity velkomoravského, které tam kdysi bývalo; 3. ačkoli nejstarším klášterem na Moravě byl Rajhrad r. 1048 založený, přece nikoliv jeho probošt, nýbrž opat Velehradského kláštera teprve r. 1205 založeného byl prvním prelátem moravským, tj. měl primát v prelátském stavu. Proto Velehradský opat měl v zem. sněmu moravském místo hned po olomouckém biskupovi a kapitule. Tento primát plynul jenom z Velehradské tradice, jak patrno z listiny krále Vladislava II. z r. 1511, v níž čteme: „Nos itaque moti et loci religione ex suo illio et prima regni metropolis et prima insuper in marchionatu nostro Moraviae sacrosancte fidei nostre christiane primordia et rudimenta incepere;“ 4. listina Přemysla I. z r. 1202 mluví o „vallum antique civitatis“, z čehož patrno, že ještě počátkem 13. století bylo v živé paměti, že tehdejší osada Velehrad bývala kdysi hradem, což bylo podporováno i zbytky valů z hradu. Podobně i název, používaný pro označení klášterních hranic („Králův stůl“) až dosud zachovaný napovídá mnoho, zvláště když odborným ohledáním se zjistilo, že je to uměle uhlazený a do země usazený kámen, na kteroužto práci nestačili jedinci, tedy je to asi prestol lidem zřízený; 5. v druhé polovici 15. století cestoval po Moravě polský kronikář krakovský biskup Dlugoš, který si všechno zapisoval a tak nám zachoval i nejednu cennou tradicionelní zprávu z dějin Moravy. Dlugoš praví, že Velehrad byl „ad fluenta fluminis Moraviae“; 6. koncem 16. století putovalo na Velehrad několik jesuitů, by tam shlédli zbytky staré jeho slávy; 7. v tradici Velehradské hrají značně důležitou roli prastaré kostelíky. Jejich tituly byly totiž našimi nejstaršími kostelními dedikacemi, a to: Sv. Jan Kř., sv. Michal, sv. Vít a sv. Jiří. Je nesporno, že nějaká malá dědina by nikdy nepotřebovala tolik kostelů, zvláště povážíme-li poměrně malý jejich počet pro doby našeho prvního křesťanství. O starobylosti těchto kostelíků svědčí zpráva ve visitačním protokolu z r. 1682, v němž se o kostele sv. Víta ve St. Městě praví, že je to „templum vestutate consumptum“.

Důkaz archeologický. – Fuldské annály mluví při r. 869 o přepadení Rostislavova hradu a nazývají ho „ineffebilem Rastizi munitionem et omnibus antiquissimis dissimilem“, tedy něco monumentálního, co přesahovalo všechny tehdejší stavby. Vykopávky v místě „na valech“ dokázaly, že skutečně běželo o místo významu mimořádně velikého. V letech 1928 – 1932 bylo tam odkryto 318 hrobů s bohatými nálezy ze stol. 9 a 10. Vykopávky tyto mají ten význam, že vynikají nade všechny jiné u nás učiněné, protože obsahují mnoho zlatých předmětů, mezi nimi dokonce i jeden zlatý diadém na lebce nasazený. Patrno tedy, že v oněch hrobech nebyli ukládáni obyčejní lidé. Protože je tomu tak pouze u nálezů ze Sv. Města „na valech“, je tím i naznačen význam, jaký toto místo kdysi mělo. Tím je ovšem doložen i hrad (zbytky valů) a ovšem při něm i kostel z 9. – 10. století, čili z doby velkomoravské. Je proto velmi pravděpodobno, že běží o hrad, při němž býval i metropolitní kostel sv. Metoděje, nelze však mluviti o hlavním městě říše, neboť ranný středověk takových měst ještě neznal.

Archeologické nálezy však svědčí nejen o slávě starého Weligradu, ale i o jeho zkáze. Na tzv. „Špitálkách“ byly nalezeny dvě obytné jámy, chovající kromě černé země se spoustami střepin z nádob 9. a 10. století i mnoho škváru, který svědčí sám o sobě, že krajina byla nepřítelem popleněna a vypálena. Tím jsou dotvrzena slova Křišťanova (asi z r. 982 – 997): „Byla na zemi se všemi obyvateli uvalena klatba i rozličnými pohromami na pozemcích a plodinách skrušena až do dneska pyká. Bylať dána v plen a zajetí a v lup.“

Teorie proti Velehradu

Poznali jsme, že ranní středověk neznal pevného a stálého hlavního města říše, ježto panovník z daňových ohledů musel navštěvovati s družinou různá místa říše. Od tohoto faktu vyšel v r. 1912 Zavadil a jal se dokazovati (ve spisu Velehrady Děvín a Nitra), že Nitra byla sídlem Svatoplukovým a Děvín Rostislavovým. To však nelze připustiti, neboť panství Svatoplukovo směřovalo více na sever nežli na jih nebo jihozápad. Proto Nitra nemohla býti jeho sídlem. Je sice pravda, že pletichy Vichingovy proti sv. Metoději ukazují na stálý osobní styk Vichinga se Svatoplukem, ale zapomíná se přitom, že k nim mohl stačiti i střídavý pobyt panovníkův. Kromě toho Zavadil byl nedůsledným, neboť odmítal Moravskou tradici 13. – 14. století, zatímco připouštěl dnešní živou tradici na Slovensku, tedy podání časově mnohem vzdálenější. Proti teorii Zavadilově o Děvínu vystoupil Snopek, jenž poukázal na nemožnost toho, aby Rostislav sídlil na ohrožené hranici státu, jakož i na to, že Děvín chránil říši od jihu a východu a nikoliv na západě proti říši francké, takže rozhodně se naň nemohly vztahovati zprávy fuldských annálů. Není také myslitelno, že by byli frankové připustili proti sobě vybudovati „illam ineffabilem Rastizi munitionem et omnibus antiquissimis dissimilem“.

Z omylu Zavadilova zrodil se blud Červinkův, jenž přejal od Zavadila názor na Děvín jako sídlo Rostislavovo a rozhodně odmítl tvrzení, jako že býval nemohl nikdy býti ve St. Městě nějaký staroslovanský hrad. Dnes po takových skvělých vykopávkách vidíme, že ani Děvín ani Nitra se Velehradu nevyrovnají, archeologie nás mimo to poučuje, že staří Slované rádi stavěli hrady v nížinách vodou chráněných, což je právě ve Starém Městě. Kromě toho nutno upozorniti, že ve St. Městě a okolí byly již v polovici 13. století kostel sv. Jana Kř. a kaple sv. Jiří, kteréžto dedikace jsou typické pro první doby našeho křesťanství. Zvláště významným he fakt, že nově založené město dostalo původně název „Nový Velehrad“, jenž brzy ustoupil jménu Hradiště. Z toho si můžeme nejlépe představiti, jak významné ono hradisko muselo býti. Červinka si přitom měl pomoci tvrzením, že Hradiště znamenalo opevněnou, živou osadu a nikoliv opuštěnou osadu či bývalý hrad. Pekař na to odpověděl, že by se pak všechna města musela jmenovati Hradiště. Tím tedy padá teorie o Děvíně.

2. Počátky křesťanství v Čechách

a. Založení křesťanství v Čechách

O činnosti sv. Metoděje v Čechách se nám nedochovalo žádných zpráv. Jenže to nemůže sloužiti za argument ex silentio, protože jednak se nám dochovalo z oné doby velmi málo dokladů, jednak proto, že v hojněji zachovaných pramenech německých se o činnosti Metodějově na Moravě někdy úmyslně mlčí. Nikdy nelze upříti rozšíření činnosti sv. Metoděje, i když není důkazu o jeho působení v Čechách. Je totiž docela jisto, že tam působili jeho žáci. Ti pak nemohli si něco podobného dovoliti bez udělení zvláštní jurisdikce, kterou mohli míti jen od sv. Metoděje. Takto máme nepřímo prokázáno rozšíření Metodějovy působnosti i na sousední Čechy.

Z tohoto fakta nepřímo dokázaného plyne jiné, rovněž nepřímo dokázané: Biskup řezenský se nijak neprotivil rozšíření činnosti Medodějovy na Čechy, nečinil si tedy na ně žádných nároků. Tím jest nejlépe vyvráceno tvrzení, že pokřtěním 14 lechů v Řezně přišly Čechy pod diecési řezenskou.

Kdy byl Bořivoj pokřtěn, nelze přesně říci. Kosmas mluví o r. 894, což je nemožné, neboť sv. Metoděj byl tehdy již mrtev. Pro nedostatek údajů kladou dějepiscové onu událost do doby 880 – 885. Křest onen se udál na dvoře Svatoplukově na Velehradě. S Bořivojem se dalo pokřtíti ……… (30?) členů jeho družiny. Při odchodu obdržel Bořivoj od sv. Metoděje několik kněží, z nichž Kaicha podržel si pro sebe, ostatní působili mezi lidem jako misionáři. Zanedlouho se vypravil do Čech sám Metoděj a pokřtil (prý) tam českou kněžnu Ludmilu s mnoha jinými. Bořivoj postavil na Levém Hradci chrám zasvěcený sv. Klementu, první to křesťanský chrám v Čechách. Druhý postavil ke cti P. Marie na hradě pražském. Cesta sv. Metoděje do Čech a jeho provozování biskupské jurisdikce tam dokazují, že Bořivoj přistoupil na obedienci sv. Metoděje. V té době vystupuje u nás první poustevník sv. Ivan, jenž žil v krajině u potoka Ledenice. Na honě seznámil se s Bořivojem, jenž ho seznámil s kněžnou Ludmilou na Tetíně sídlící. Ivan zůstal věren své poustevně a pochován byl ve své jeskyni Bořivojem potom v kostel obrácené. Novotný tvrdí, že sv. Ivan je osobou smyšlenou, proti čemuž stojí celá národní a církevní tradice česká.

Dle nejnovějších výzkumů možno pravděpodobně říci o Ivanu toto: Nebyl původem Chorvat, nýbrž polabský Slovan, syn náčelníka slovanského kmene Obodritů Gostomysla (Gestimulus), padlého v boji proti Němcům r. 844. Možná, že dle tehdejšího zvyku byl Ivan jako mladistvý zajatec dán na vychování do saského kláštera Nové Korveje, jehož členem mimo vši pochybu byl. Důkaz toho je dvojí: Staroslovanská legenda o něm má třikráte „Korvacký“, tj. korvejský, z čehož nepochopením písaře vzniklo „chorvatský“. V seznamu členů korvejského kláštera z polovice 9. století skutečně jest „Unvanus“, což lze vysvětliti tím, že na oněch stranách byla tato forma mnohem užívanější nežli Ivan. Jako člen korvejského kláštera přišel sv. Ivan k nám, jako takový se představil ve své lesní pustině knížeti Bořivojovi a teprve (dle legendy) před svou smrtí písemně zpravil knížete o svém urozeném původu. Časové určení života sv. Ivana je velmi nesnadné. Možno jen pravděpodobně říci, že do kláštera vstoupil někdy kolem r. 860, zemřel kol roku 900.

O činnosti sv. Metoděje v Čechách lze říci, že byla celkem klidnější než na Moravě, protože měl pevnou oporu v Bořivojovi a Ludmile, zatímco na Moravě bylo mu zápasiti s intrikami na dvoře Svatoplukově.

Po smrti Bořivojově (mezi r. 890 – 95) ujal se Svatopluk vlády i nad Čechami. Čechové, aby nepřišli o samostatnost, hledali proti němu oporu v Arnulfovi, jemuž se r. 895 podřídili v Řeznu. Následek toho byl, že s podrobením politickým dostavilo se i podrobení církevní. Proto pozorujeme, že v Čechách v době Spytihněva I. (syna Bořivojova) provozoval jurisdikci biskup řezenský. Byl to také přirozený důsledek toho, že Morava neměla tehdy žádné hierarchie. Liturgické důsledky toho byly ty, že kněžstvo slovanské, které svého času přišlo do Čech z Moravy, tam ještě zůstalo, ale další duchovenstvo bylo již latinské. Spytihněv byl asi tedy první, kdo uvedl latinské kněžstvo do Čech. Tak možno s určitostí tvrditi, že známý kostel na Budči byl již latinský.

Ve stopách Spytihněvových (+ asi 905) kráčel i jeho bratr Vratislav I., zakladatel kostela sv. Jiří v Praze. Manželkou Vratislavovou byla Drahomiř, pocházející z polabského kmene slovanského Luticů, kteří nejdéle zůstali v pohanství. Je tudíž možno, že z tohoto faktu se vyvinulo mínění, že Drahomiř byla pohankou, ačkoliv je téměř nade vši pochybu jisto, že byla křesťankou. Z manželství bylo 7 dítek, z nichž význam mají sv. Václav a Boleslav I. Vratislav zemřel již r. 921 v 33 letech a ustanovil Václava za nástupce.

b. Svatý Václav

Kalousek: Obrana sv. Václava, 2. vyd. Praha 1901 – Palacký: O mučednictví sv. Václava podle legendy slovanské (ČČM 1837) – Týž: Dějiny národu českého I. (Praha 1894) – Stejskal: Sv. Václav, jeho život a úcta (Praha 1925, Děd. Sv. Jana Nep.) – Pekař: Sv. Václav (Praha 1929) – Šimák: O knížeti Václavovi (Extense čs. vys. škol, řada I. č. 1 Pr. 1929) – Naegle: Der hl. Wenzel, der Landespatron v. Bhm. (Warnsdorf 1928) – Matějíček: Sv. Václav v č. umění výtvarném. Příloha Nár. listů 28. 9. 1927, č. 267 – Harlas: Svatováclavský kalendář (red. Šorm r. 1928) – Pečírka: Der h. Wenzel in der bildenden Kunst seiner Heimat, Prager Presse, Sonderbeilage 28. 9. 1929 – Podlaha: Ikonografie svatováclavská (ČKD 1924 – 29) – Lábek: Plzeňsko sv. Václavu 1929 – Skalský: Denár knížete Václava sv. a počátky mincovnictví (Praha 1929, nákladem akademie) – Vacek: Úvahy a posudky o literatuře svatováclavské (Sborník hist. kroužku 1926) – Svatováclavský sborník (Praha 1935).

Legendy: Texty vydány v pramenech dějin č. sv. I. Důkladný rozbor: Pekař, Nejstarší kronika č. (Praha 1902) – Týž: Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit christians (Praha 1906).

Sv. Václav narodil se kol r. 907 nebo 908. Vychován byl svou babičkou sv. Ludmilou na dvoře knížecím a potom ve škole na Budči, kde si zvláště oblíbil církevní zpěvy. Nedlouho před smrtí otcovou byl Václav uveden do života veřejného zvláštní slavností, jíž se zúčastnilo mnoho duchovenstva s biskupem Notarem v čele. Je možno, že šlo o udělení svátosti biřmování. Při smrti otcově byl Václav ještě nezletilý, takže zatím vládla místo něho Drahomíra. Protože byla zcela zaměstnána starostmi vladařskými, obstarávala výchovu Václavovu jeho babička Ludmila. Tím ovšem měla Ludmila rozhodný vliv na budoucího knížete. Tato okolnost, jakož i veliká vážnost, které se Ludmila těšila pro svou svatost a lidumilnost v celé tehdejší veřejnosti, způsobila řevnivost Drahomíry, která nad to počala i toužiti po Ludmilině majetku. To přivedlo Drahomíru na myšlenku odstraniti Ludmilu násilím. Nerozhodovaly zde však jen úmysly sobecké, jak nepravdivě tvrdí Novotný, nýbrž i náboženské. Drahomíra jevila silný odpor proti opravdové, živé víře, jenž byl v ní ještě živen vlivy pohanů v Čechách dosud nevyhynuvších, kteří takto doufali v obnovení dřívější moci pohanstva v zemi. Tyto pohnutky Drahomiřiny nenávisti proti Ludmile vysvítají z jejího nepokrytého odporu proti přísnějším kněžím v okolí Václavově. Ludmile nepomohlo ani její uchýlení se na Tetín. I tam ji Drahomiř pronásledovala a konečně v noci z 15. na 16. září 921 dala ji zardousiti. Ludmila, jsouc o úmyslech Drahomiřiných zpravena, přijala sv. svátosti. Zemřela smrtí mučednickou. Nad jejím hrobem na Tětíně dala potom Drahomiř vybudovati kostel.

Asi r. 925 nastoupil Václav vládu a brzy se octnul v konfliktu s vlastní matkou. Příčinou toho byli prý zlí rádcové, kteří namlouvali Václavovi, že matka mu strojí osidla jako jeho babičce. Václav ukázal svou energii tím, že odstranil ihned Drahomíru na Budeč, a teprve když nastalo uklidnění, povolal ji zpět.

Způsob vlády Václavovy byl křesťanský, a to jak z důvodů vnitřních, tak i zahraničních. Z důvodů vnějších působil na něho jmenovitě hořký úděl Polabanů, kteří odmítnutím evangelia připravili se o samostatnost. Z důvodů vnitřních proto, že dobře porozuměl, že stát prostoupený křesťanskými ideály může své poddané učiniti skutečně šťastnými. Zavedl proto pronikavé změny v soudnictví tehdy ještě hodně nelidském. Nařizoval, aby se s obžalovanými zacházelo humánně a úmyslně prodlužoval jednání v případech hrdelních, aby se mohlo nashromážditi co nejvíce důkazů, aby snad nebyl někdo odsouzen nevinně k smrti. Dával dokonce i bořiti žaláře a odstraňovati šibenice, před vynesením rozsudku smrti vzdaloval se a pokaždé se zastával chudiny proti mocným lakomcům. Kromě toho pěstoval i křesťanskou charitu a účastí na recitování hodinek a přijímáním sv. svátostí dával vzorný příklad věřícímu lidu. Veliká křesťanská ctnost, která se ukázala v jeho panovnické činnosti, byla mírumilovnost. Tu osvědčil při vpádu německém do Čech r. 929. Chtěje zajistiti své zemi mír poddal se Jindřichovi a slíbil poplatek. Zároveň byl přijat i do lenního svazku říše. Tím zajistil Václav další klidný vývoj své země a ukázal takto i své nevšední nadání politické. Další jeho požehnané činnosti učinila konec zákeřná smrt.

Je jisto, že Boleslav I. zavraždil svého bratra z nezkrocené ctižádosti, ale stejně se nedá pochybovati, že Václav byl zavražděn i ex odio fidei. Boleslav byl totiž ve vleku nešlechetných rádců, mezi nimiž byli i pohané, kterým byl horlivý křesťanský kníže trnem v očích. Protože Boleslav si se svými druhy netroufal provésti vraždu v Praze na dvoře Václavově, vylákal ho k sobě pod záminkou na slavnost posvěcení v Boleslavi a přitom jej vlastní rukou zavraždil.

c. Počátky křesťanského kultu u Čechů

V době pohanské bylo u Čechů dvojí kněžství: oficielní, navazující na státní organisaci a sloužící celku, a kněžství privátní, sloužící účelům soukromým. Místa sloužící kultu byla v hájích a na vrších. Na tato místa navazovalo křesťanství, neboť na nejednom takovém místě byla postavena kaple, ve mnoha případech zasvěcená sv. Jiří, potírajícímu draka, a sv. Janu Křtiteli.

Křesťanství se u nás ve svých počátcích šířilo shora dolů. Všímáme-li si počátků křesťanského kultu, pak pozorujeme trojí způsob jeho šíření: 1. shora, z vládních kruhů do poddaného lidu právě tak jako u Slovanů polabských. Přišel křesťanský kněz, který v posvátném háji zbořil modly, dal na hradě vybudovati kapli s nejnutnějším příslušenství. Župan poručil poddanému lidu, aby chodil na hrad ve výroční slavnosti naslouchati slovu Božímu a ukládal své zesnulé na posvátném poli kolem kaple. Ony výroční slavnosti, na které se lidé měli scházeti v hradním kostelíčku, byly dřívější občasné schůzky příslušníků kmene; rozdíl byl pouze ten, že pocta se na nich nevzdávala nejvyššímu bohu kmene, nýbrž patronu, jemuž kostel byl zasvěcen. A jako za dob pohanských se při kmenových shromážděních připíjelo bohu kmene dle víry pohanů přítomnému jejich shromáždění, tak i v prvních dobách křesťanství se připíjelo sv. patronu (sv. Václav ve Staré Boleslavi připíjel sv. Michalovi). Protože účast na podobných slavnostech byla považována za záslužnou, scházelo se na nich mnoho lidu, což dávalo zase podnět obchodníkům, aby podobná shromáždění vyhledávali. Tak se stalo, že dva hlavní svátky v Praze, sv. Václava a sv. Víta, staly se zároveň i výročními trhy.

2. Druhý způsob šíření kultu křesťanského navazoval na zvyky lidu. Mezi lidem bylo totiž rozšířeno mínění, že některé jeskyně jsou sídlem zlých duchů (což upomíná na někdejší pohřebiště neb i obětiště pohanská). U takové obávané sluje usídlil se na Sázavě poustevník Prokop, jenž démony vyhnal a, jak na takových místech nejednou bývalo, zasvětil kapli tam vybudovanou sv. Janu Křtiteli. K takovému místu putovalo pak mnoho lidí naplněných úctou a bázní k onomu posvátnému místu. Tak povstávala střediska křesťanského kultu přímo ze samého lidu.

3. Třetí způsob šíření křesť. kultu spojoval v sobě oba způsoby první. K místům, k nimž lid hromadně putoval, obracela se pozornost šlechty, která obdarovávala oblíbené poustevny, takže za mocné finanční podpory započal na oněch místech slavný křesťanský kult.

Účelem tehdejšího kultu bylo zajistiti duši spásu. Toho, jak již první křesťané u nás věřili, bylo lze dosíci modlitbou a obětí mše sv. Proto zakládali nadace, jež nutno rozlišiti na dvě skupiny, mající vliv i na dvě různé kategorie duchovenstva: sloužil-li (ať farář nebo oltářník) jedné a téže nadaci, slul rektor. Pakli jedné a téže nadaci sloužilo více kněží, tvořili kolegium a sluli canonici. Tato kolegia byla zase dvojí: jedna světská, druhá řeholní.

Tím přicházíme k poslání nejstarších klášterů. Účelem jejich bylo starati se o spásu duše zakladatele, v klášteře zpravidla pochovaného, účel nebyl hospodářský. Kromě toho sledovaly kláštery té doby cíle kulturně pedagogické, to však byl účel pouze druhotný. Tím je jasno, že tam duchovní správa ve vlastním slova smyslu nebyla účelem našich nejstarších klášterů, neboť dle ustanovení Kalixta II. a Alexandra III. nesměli mniši bez zvláštního svolení sv. Stolce provozovat duchovní správu. Pokud kláštery měly své kostely venku, byly pouze jejich patrony.

Hospodářsky vznikaly kláštery dvojím způsobem: 1. první způsob lze nejlépe viděti na Břevnově, jenž osídlen byv z Italie, sledoval po několik století tento směr: měl bohaté vesnice, které mu dodávaly živobytí a služebnistvo zároveň. – 2. Druhý způsob vidíme na klášteře ostrovském, osídleném jihoněmeckými mnichy: z kláštera se vysílají poustevníci do zeměpanských lesů a z pousteven jejich přičiněním piety lidu a štědrostí panovníkovou vznikají kláštery.

V darovaných statcích klášteru lze opět rozeznávati dvojí skupinu: Vzdálené osady, z nichž sestává většina fundačního majetku nejstarších klášterů, a osady bližší, z nichž se doplňovalo klášterní služebnictvo a které náležely ad familiam monasterii. V těchto osadách nebudoval klášter kostelů, jak to činil v osadách vzdálených. Tam také byli usazeni členové konventu, pověření správou statků. Jejich sídla byla nazývána praepositurae, proboštství.

Kvůli lepšímu porozumění budiž uveden typický případ kláštera ostrovského. Vlastní jeho základ hospodářský, tři osady, byly vzdáleny, rovněž tak tomu bylo s klášterními rybáři. Dvě osady, z nichž bylo služebnictvo, byly blízko. U klášterního Sedlece (u potoka Loděnice) byla jeskyně s poustevníkem a v ní kaple zasvěcená sv. Janu Křtiteli, obestřená vyprávěním o bojím sv. Jana s démony tam svedených. Kaplička i s majetkem připadla později klášteru ostrovskému, ze statečku vzniklo proboštství a z něho klášter.

Nižší klerus nejstarší doby křesťanství se vyznačoval poměrně malým počtem příslušníků s kněžskou ordinací. Lze si to vysvětliti jednak tím, že fundátoři jak klášterů, tak i kapitul žádali, by se za spásu jejich duší nejen sloužila mše sv., nýbrž aby se za ně i modlilo, k čemuž ovšem kněžství nebylo potřeba. I jiná příčina nedostatku kněží souvisela s tím, že v Čechách nebylo po prvních sto letech křesťanství žádného samostatného biskupa. Nedostatek kněží musel býti tím větší, uvážíme-li, že teprve na konci I. století českého křesťanství došlo k zakládání klášterů a koleg. kapitul. Za takového nedostatku kněžstva není divu, že dokonce i laikové neordinovaní sloužili mši sv., jak vysvítá z listu papeže Evžena III. k biskupu moravskému (1149), v němž ho žádá, by dal knížeti trestati každého laika, jenž by se bez jakéhokoli svěcení opovážil celebrovati mši sv. Kněží byli tehdy skoro všeobecně ženatí a zhusta se stávalo, že kněžský úřad se dědil v rodině. Tak tomu bylo až do 12. století. Co se považovalo v oněch dobách od kněze, bylo: Uměti aspoň trochu dovésti čísti (a psáti) a míti kněžské svěcení.

Venkovské kostely, jsouce určeny pro lid, měly v čele svém kněze zvaného plebanus a tvořily druhou kategorii, lišící se od klášterních a kolegiátních tím, že je vydržovala obec, poddaní a vrchnost jim pouze k výživě přispívala, kdežto k prvním měla vztahy jen šlechta nebo zeměpán. Místo před oltářem nebo pod ním sloužilo k pohřbívání vrchnosti, předsíň a ochozy k pohřbívání ostatních. Vlastním budovatelem venkovského kostela je pán, jenž k tomu přibírá poddané a přiděluje jim i funkce u kostela (hlídač, zvoník atd.). Povinností pánovou je též obstarávati kněze, ale vydržovati jej měl lid, jenž na kněze přispíval trojím způsobem: dobrovolnými dary, tj. offertoriemi (ofěra) při mši, poplatky za jednotlivé funkce (štola) a stanovenými dávkami, z nichž větší byly naturální dávky, desátky z úrody a menší desátky, odváděné z hospodářského výnosu statků.

Ke všeobecnému zdanění poddaného lidu přispělo založení biskupství pražského, kdy k daním zeměpanským a farářským přistoupily daně biskupské. Biskupská daň se ukazuje ve dvojí formě s dvojím pojmenováním: první jsou desátky, odváděné z polní skluzně a na Starém zákoně založené, druhá spočívala v peněžních dávkách zv. „famulesí“ (Rauchpfennig). Oba tyto druhy jsou různým způsobem jedné a téže daně. Později ve století 13. se již jmenovaly „decimales denarii“, prvně uvedené daně pak „vomerales“ (poplužní), protože čítaly desetinu výnosu pole obdělávaného pluhem. Kvůli vybírání těchto platů byly po celé zemi zřízeny biskupské dvory. Biskupský desátek lišil se od místního tím, že místní byl skutečnou desetinou hospodářského výnosu, zatímco biskupský desátek byl paušalován, a sice hned za prvního biskupa Dětmara, jenž od každého hospodářství požadoval po dvou mandelích obilí, každý čítaje po padesáti snopech. Časem hleděly vrchnosti tato břemena svrhnouti na bedra poddaných, ale ke cti biskupa Ekkeharda jest, že to nepřipustil, žádaje, aby každý, kdo má hospodářství – netoliko tedy lid, ale i pán – biskupské desátky odváděl. Naturální dávky zůstaly až do 13. století, kdy přeměněny v dávky peněžité. Poněvadž dávkami peněžitými se celý systém velmi zjednodušil, přestaly býti biskupské dvory jeho oporou a centrem nového systému se staly děkanáty, na něž byla církevní provincie rozdělena. Vybíráním peněžitých dávek byli pověřeni vyšší duchovní, tzv. collectores čili decimatores, kteří byli povinni vždy projeti celý obvod sobě svěřený.

d. Kněžstvo v nejstarší době českého křesťanství

Jako v prvních dobách křesťanství navazovali apoštolé na politickou administrativu Imperia, tak i na počátku křesťanství v Čechách spatřujeme totéž. Středem každé župy byl hrad, který zároveň byl i jejím centrem duchovním. Poznali jsme to ze zákonů hnězdenských, v nichž politická hlava župy – župan – stojí vedle jejího vůdce duchovního, arcikněze. Poznali jsme již jinde, že archipresbyter byl dle kněžských let nejstarší kněz, jenž v případě nepřítomnosti biskupa konal místo něho služby Boží. Od 5. století byli též archipresbyteri rurales, mající dohlížeti na podřízený klerus a oznamovati po případě poklesky biskupovi. V době karolinské byla tato instituce již všeobecně rozšířena a nedá se proto pochybovati, že hned v prvých počátcích českého křesťanství měli řezenští biskupové u nás jistě aspoň jednoho arcikněze. Později dostali tito venkovští arcikněží jméno decani. Úkolem našeho arcikněze původně bylo bdíti nad kněžstvem, rovnati spory kněží, starati se o provádění biskupských rozkazů, předváděti biskupovi kandidáty ordinace svého okrsku a vždy jednou měsíčně pořádati pastorální konferenci. Původně bydleli arcikněží v župních hradech, později přesídlili do místa, jež bylo střediskem politické správy a v němž byl soud (cúda). – Nad kněžími určitého obvodu byl arcijáhen. Původně byl v diecési jen jeden arcijáhen, a sice v sídle biskupově, maje na starosti vzdělání kněžského dorostu a dozor nad nižším klérem, jakož i podporování chudiny. Od 8. století byli arcijáhnové venkovští (rurales). Až do 12. století měli na starosti visitace, trestajíce téměř neodvisle provinilé duchovní, směli dokonce i exkomunikovati a suspendovati, také konali s podřízeným klérem malé synody. Pokud se dá listinami dokázati (cca 1160) náležely archidiakonáty neprebendovaným pražským kanovníkům, kteří měli v nich zdroj svých příjmů. Tito bydleli stabilně v Praze, dojíždějíce jen občas na své archidiakonáty. Ve vých. Čechách byly archidiakonáty dva: v Hradci Králové a v Litomyšli.

Kromě těchto hodnostářů duchovních byli ještě jiní, administraci státní připojení. Byli to předně capellani ducis, obstarávající bohoslužby na dvoře knížecím. Tito doprovázeli knížete i do boje, nesouce před vojskem zbroj sv. Václava a později i praporec sv. Vojtěcha. Kolektivně byli nazýváni capella domini ducis. K těmto přistoupili později i kaplani kněžny s úplně stejnými hodnostmi. Druhou řadu dvorního kléru tvořilo kněžstvo kanceláře královské, pověřené vedením všech písemností. V čele knížecí kanceláře stál supremus cancellarius, jemuž ku pomoci byl subcancellarius. Jim k ruce byla řada písařů (scribae) a notáři (notarius publicus). Protože kněží na dvoře knížecím zaměstnaní nemohli se úplně věnovati svým duchovním funkcím, měli své zástupce, vikáře. Dvorní kaplani, vedouce duchovní správu na dvoře, měli za ni určitá slušná beneficia a z jejich počtu býval volen biskup.

Kromě těchto skutečných funkcí byly také funkce čestné, např. titulární dvorní kaplan, kterýžto titul byl udělován zasloužilým venkovským kněžím, někdy také kněžím, předurčeným knížecí nebo papežskou provisí k úřadům vyšším. Kněžím mimo dvůr stojícím dostávalo se ještě titulu notarius domicellus a fidelis secretarius.

3. Doba Boleslavů

a. Založení biskupství pražského

Kalousek: Kontroversy souvislé se založením biskupství pražského (ČČH) – Uhlirz: Die Errichtung des Prages Bistums. Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen i Böhmen, 39. – Schulte: Die Gründung des Prager Bistums. Hist. Jahrbuch 1901 – Frind: Kirchengeschichte Böhmens. – I. Hrubý: Původní hranice biskupství pražského a hranice říše české v X. století (ČMM 1926) – Bachmann: Kosmas und die Urkunde König Heinrichs des IV. Über den Umfang des Prager Bistums. Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichte 1920.

Boleslav I. dobře chápal význam církevního osamostatnění pro stát. Proto již v letech 965 – 7 byla vypravena se zvláštním posláním do ˇ5íma Boleslavova Mlada. Papež nikterak neodporoval českému požadavku, ale hlavní slovo v tom ohledu měl císař Oto I. a biskup řezenský, který si činil na Čechy nárok od pokřtění 14 lechů r. 845. Biskup řezenský Michal se rozhodně postavil proti založení biskupství v Praze, spatřuje v tom poškození po stránce hmotné. Teprve nástupce jeho Wolfgang povolil na přímluvu Jindřicha vévody bavorského. Dokonce prý i navrhl text zakládající listiny. To se stalo koncem r. 972. Potom došlo k vyjednávání s Otou I. Ten s věcí souhlasil a je nepochybno, že padlo první rozhodnutí na známém sněmu v Quedlinburce konaném o velikonocím 973. Oto sledoval založením latinského biskupství v Praze i cíle politické, neboť si asi přál, aby ono biskupství sloužilo k udržení jeho moci v zemích českých právě tak, jako některá biskupství mezi polabskými Slovany. V tom se však velmi přepočítal, protože poměr českého knížete k Říši byl poměrně mnohem volnější, takže ten mohl předejíti vměšování se německé nadvlády do domácích záležitostí. Rozhodujícím momentem při založení biskupství pražského bylo, že se o ně zasazoval kníže český sám a nikoliv císař, a že bylo dotováno zase jenom českým knížetem, takže samo sebou nemohlo býti baštou německých panovníků, když na ně ničeho nedali. Bylo proto ironií, že pražský arcibiskup musel žádati císaře o investituru, ale i zde došla česká samostatnost svého výrazu tím, že císař mohl a směl investovati jen toho, koho mu český kníže presentoval.

Dosazování pražského biskupa se dálo jmenováním od knížete českého a předložením sněmu. Prvním biskupem se stal saský mnich Dětmar ovládající perfektně jazyk slovanský. K jeho konsekraci došlo pro politické překážky asi až koncem roku 975. Vysvětil ho arcibiskup mohučský Willigis, k jehož metropoli nově založené biskupství přivtěleno. O činnosti se nedochovalo mnoho zpráv. Jisto jest, že jeho působení bylo obtížné, neboť šlo o území, které delší dobu bylo bez biskupa a které sotva přijalo křesťanství. Kromě toho jistě působila Dětmarovi vážné potíže závislost církve na orgánech laických. Nejlepší představu o jeho působnosti můžeme si učiniti z posledních jeho okamžiků, kdy si vyčítal dvě věci: přílišnou shovívavost a malý úspěch ve zlepšení mravů lidu.

b. Svatý Vojtěch a jeho doba

Temek: O panství rodu Slavníkova (ČČM 1852) – Wintera: Abtei Břevnov (Broumov 1891) – Loserth: Der Sturz des Hauses Slavník (AOC 1883) – Podlaha – Šitler: Album svatovojtěšské (Praha 1897) – Sasinek: Učinkovanie sv. Vojtecha na Slovensku, Slovenský letopis III, 1879 – Konrád: Něco o svatovojtěšské písni (Cecilie VII) – Chaloupecký: Staré Slovensko (Spisy filos. fak. Kom. univ. v Bratislavě, Bratislava) – Týž: Slovenské diecése (Bratislava 1928) – Týž: Radla – Anastáz: Časop. Bratislava (Bratislava 1929).

Nástupcem Dětmarovým se stal sv. Vojtěch, syn vévody Slavníka a jeho manželky Střezislavy. Narodil se kol r. 956. Slavník asi pocházel z rodu knížat zlických a sídlel na hradě Libici, kde měl skvělý dvůr, jenž byl tak známý, že naň jednou zavítal i arcibiskup magdeburský Adalbert, jenž při té příležitosti (asi r. 961 nebo 962) udělil svátost biřmování malému Vojtěchovi. Za 10 let byl Vojtěch poslán na studia do Magdeburku. Asi r. 981 se vrátil domů a vstoupil mezi katedrální duchovenstvo. Po smrti Dětmarově stal se jeho nástupcem. Příčinou jeho povýšení byly jednak jeho vynikající schopnosti a vlastnosti, jednak také okolnosti politické, neboť Vojtěch pocházel z mocného rodu, s ním pražské ústředí v zájmu státu muselo zachovati dobrou shodu a k tomu právě mělo pomoci povolání Vojtěchovo při shromáždění lidu k nejvyšší duchovní hodnosti v zemi. Zvolen byl biskupem na shromáždění lidu a duchovenstva na Levém Hradci dne 19. února 982. Jeho intronisace byla stížena udělením investitury, neboť císař Ota II. byl tehdy právě v Itálii, takže investituru dostal až 3. června 983 na říšském sněmu konaném ve Veroně, kde byl i konsekrován svým metropolitou arcibiskupem mohučským Willigisem (29. června).

Úkol Vojtěchův byl velice nesnadný, neboť měl netoliko upevniti posice křesťanství, nýbrž získati mu i dosud zbývající pohany a nad to bylo mu ještě obraceti se i k sousedům, zvláště Maďarům. Vypravuje se, že prý pokřtil Štěpána, syna maďarského vévody Geyzy. Svědomitost i vytrvalost, s jakou sv. Vojtěch pracoval, vyplývaly z mocného duchovního fondu, jejž čerpal z reformního hnutí benediktinského v Cluny. Toto duchem zcela křesťanským prostoupené hnutí mělo sloužiti i k posílení křesťanství v Čechách, kde bylo ještě mnoho polovičatého. Ale právě tyto plány Vojtěchovy nedošly u české veřejnosti pochopení a byly pramenem bolestného zklamání nadšeného biskupa. Nejvíce narazil třemi věcmi: odporem proti otrokářství, proti nepořádnostem v manželství (sňatky blízkým příbuzných a mnohoženství) a bojem proti kněžskému manželství. Tato poslední věc od něho odvrátila i kněžstvo, takže sv. Vojtěch byl ve svém ušlechtilém snažení úplně osamocen. Vysílen a zklamán opustil svou provincii a odešel bez rozloučení do Říma r. 988.

V Římě zabýval se úmyslem vstoupiti do kláštera na Monte Cassino, ale brzy odtud odešel, protože mnichové ho stále obtěžovali funkcemi biskupskými. Vrátil se do Říma, kde v klášteře aventinském vstoupil do řádu sv. Benedikta. 17. dubna 990 složil již slavné sliby a tím definitivně byl přijat do řádu. Dlouho tam však nezůstal, neboť ve vlasti počali pociťovati i politické následky jeho nepřítomnosti. Někdy v r. 991 vypravilo se z Čech slavné poselství, aby přimělo sv. Vojtěcha k návratu. Ten jim vyhověl, ale u sv. Stolce si vymínil, že bude moci opustiti svou diecési, kdyby se k tomu naskytly vážné příčiny. Biskup vyhověl pozvání poselstva proto, že mu dalo záruky, jimiž aspoň část jeho požadavků se mohla splniti. Slíbeno mu, že bude moci rušiti církevně neplatná manželství mezi příbuznými uzavřená, že bude moci stavěti kostely na vhodných místech (asi neodvisle od moci světské) a že bude moci vybírati desátky. Jak patrno, jeví se tu první snaha o vybavení církve z nedůstojného područí státu. Provedení toho bylo však vzhledem na české poměry velmi daleko. Tak se stalo, že po nadšeném uvítání dostavilo se opět zklamání, v němž jedinou útěchou bylo založení a rozkvět kláštera v Břevnově (993), do něhož přivedl s sebou sv. Vojtěch římské benediktiny. Jeho nový rozchod s vlastí byl urychlen opovážlivým a krvavým porušení asylu v klášteře svatojirském (pro které vyřkl Vojtěch klatbu nad vinníky 994) a zrádné vyvraždění jeho rodu na Libici v den sv. 995. Vojtěch po příhodě svatojirské opustil Čechy (994) a odebral se znovu do Říma. Na cestě se stavil v Uhrách, kde asi působil též jako misionář. Asi r. 995 dospěl ke svému klášteru na Aventině, kde počal zase žíti jako prostý mnich. Roku následujícího jej tam poctil návštěvou s ním dobře známý Oto III., který se dal tehdy korunovati na císaře nově nastouplým Řehořem V. Návštěva císařova měla však ten následek, že Vojtěchův úkryt byl prozrazen a metropolita Willigis upozornil Řehoře V., že přítomnost Vojtěchova v Čechách je velmi nutná. Proto Papež nařídil Vojtěchovi vrátiti se do Čech.

Vojtěch poslechl, ale nešel do vlasti přímo. Stavil se v Mohuči, kde oplatil návštěvu Otovi III. a povzbudil ho jak slovem, tak příkladem k horlivému životu křesťanskému. Potom odešel na dvůr Boleslava Chrabrého, odkudž se obrátil do Čech o informace. Zároveň mu (na Vojtěchovu žádost) upravoval návrat do Čech i Willigis. Posel Boleslavův mu přinesl vzkaz ne sice pěkný, ale po tolika zklamáních Vojtěchovi příjemný: Že ho za biskupa nechtějí, ať se proto nevrací. To mu bylo příležitostí k provedení úmyslu již dříve předsevzatého a papežem mu povoleného: odejíti k pohanům a šířiti křesťanství. Umínil si odejíti k polabským Luticům, protože znalost jazyka mu zaručovala předem úspěch mezi nimi. Bylo patrno, že jeho misie mine se cílem a uspokojivým výsledkem, když místo k Luticům přišel k Prusům. Čekalo jej nové zklamání, to však bylo vyrovnáno tím, po čem dávno toužil: korunou mučednickou. Stalo se tak 23. dubna 997.

O rozšíření úcty sv. Vojtěcha přičinil se hned po jeho smrti jeho oddaný přítel Oto III., který r. 1000 putoval k hrobu světcovu do Hnězdna. Přišel k němu pěšky a bos. Oto se také asi přičinil o brzkou kanonisaci sv. Vojtěcha, dával o něm spisovati legendy a budovati mu kostely (Cáhy, Pereum v Itálii, Řím – nyní s. Bartolomeo all´Isola). Chrám, v němž byl pochován sv. Vojtěch, byl císařem povýšen na metropolitní a podřízeno mu i biskupství krakovské proti vůli biskupa pražského.

c. Církevní poměry za Boleslava III. a Oldřicha

Štulc: Život sv. Prokopa (Praha 1859) – Krásl – Ježek: Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu (Děd. sv. Prokopa č. 36, Praha 1895) – Vlasák: Benediktinský klášter sv. Prokopa na Sázavě (Památky archeologické a místopisné IX, Praha 1872) – Braniš: O působení kláštera sázavského na vývoj stavitelství a plastiky ve vých. Čechách (Kutná Hora 1885) – Kalista: Národ. Motiv úcty svatoprokopské a svatoprokopská legenda z r. 1618 (Na Hlubinu 1935) – Lehner: Sázavský klášter za doby románské (Osvěta 25, Praha 1893) – Legenda o sv. Prokopu (lat.) vydal Emler ve Fontes rerum Bohem. I. (Č. legendu vyd. Feifalík, Studien zur Gesch. der altböhm. Literatur (Sitzberichte d. Wien. Akad. XXX. 1859. Tamže uveřejnil /sv. 127/ Vondrák: Altslovenische Wenzelslegende und Legende vom hl. Prokop) – Legendu z 15. století otiskl ČKD 1861 – Jiný život otiskl Sasinek: Codex Cremnicensis (Slovenský letopis I. 1879) – Klíma: Č. kníže Břetislav I. (Program gymn. Příbram 1901) – Lenerth: Kritische Bemerkung über einige Punkte der älteren Geschichte Bhms (MVGDB XIX) – Friedrich: O dvou nejstarších listinách kláštera rajhradského (Gollův Sborník) – Dudík: Geschichte d. Benediktinerstiftes Raygern (Brno 1849) – Hrubý: Církevní zřízení v Čechách a na Moravě a jeho poměr ke státu (ČČH 1916).

Nástupcem sv. Vojtěcha se stal mnich kláštera v Nové Korveji Thiddag (Deodatus, Bohdan). Stalo se tak jednak pro jeho vynikající vlastnosti, jednak z vděčnosti poněvadž svou znalostí lékařství zachránil Boleslavovi II. život. Vysvěcen byl r. 998 v Mohuči. Thiddag neměl v Čechách ustláno na růžích, neboť biskupoval hlavně za Boleslava III., jenž přišed s biskupem nejednou do konfliktu, několikrát jej vyhnal z Čech. To mělo ten nešťastný následek, že sužovaný biskup se utekl pod ochranu míšenského markraběte Ekkeharda, který sice nebyl o nic lepší než Boleslav III. Ryšavý, ale rád pomohl biskupovi, maje takto vhodnou příležitost, aby se míchal do českých záležitostí. R. 1000 založil Boleslav III. benediktinský klášter v Ostrově, aby takto splnil přání otcovo testamentárně vyslovené. Téhož roku založili si Poláci (po vyhnání Boleslava III. z Polska) nová biskupství v Krakově a ve Vratislavi. Za zmatků, jež potom v zemi nastaly, zesnul Thiddag r. 1017. Po stránce kulturní má tento biskup ten význam, že za něho podnětem duchovenstva (kapituly pražské?) působil v 1. 1008 – 1018 v Praze slavný učenec tehdejší M. Hubald z belgického Luttichu, jenž došel uznání i v Paříži. Jest pravděpodobno, že jeho činnost v Praze spočívala v povznesení tamější katedrální školy.

Pro situaci při smrti Thiddagově je příznačné, že tehdy určil za biskupa pražského proti dosavadnímu zvyku císař Jindřich II. Byl jím jeho přítel Ekkehard, opat v Nienburce. Ekkehard byl vynikajícím řečníkem a dobrým organisátorem. Jeho zásluhou byly u nás zavedeny jinde již dávno dobře osvědčené synody. Stalo se tak nařízením z r. 1023, dle něhož každý kněz byl povinen jednou do roka se dostaviti v určitý čas do Prahy, aby tam podal zprávu o činnosti za rok a zprávu o stavu věřících. Jinou jeho zásluhou je zavedení kostelního desátku, jenž odváděn tak, že čtvrtina z něho náležela místnímu duchovenstvu, tolikéž biskupovi, další čtvrtina chudým a poslední kostelu. Smrt učinila konec jeho činnosti v srpnu 1023.

Po Ekkehardovi nastoupil Hyzo, snad původem Čech. Víme o něm pouze, že byl velkým lidumilem, jenž denně hostil 40 chudých, sám je obsluhoval a s nimi se modlil. Zemřel r. 1030.

Po Hyzovi nastoupil biskup Šebíř (Severus), prý původem z urozené české rodiny, nejprve dvořan knížete Oldřicha a pak benediktin břevnovský. Přízní Oldřichovou se stal biskupem pražským. Po dobu panování Oldřichova jest pro biskupování Šebířovo důležitým založení kláštera na Sázavě.

Vlastním zakladatelem kláštera byl poustevník sv. Prokop, původem ze vsi Chotouně u Kouřimě. Byl původně knězem světským, a jak tehdy bylo zvykem, byl ženat. Později však opustil rodinu a oddal se v pralesích sázavských životu poustevnickému. Jednou na honě se s ním seznámil kníže Oldřich a oblíbil si ho tak, že mu vystavěl klášter. Prvním opatem učinil Prokopa, který uvedl do nového kláštera poustevníky kolem něho soustředěné a dal jim reguli sv. Benedikta. Klášter má ten význam, že byl posledním útulkem slovanské liturgie v našich zemích. Kde se s ní sv. Prokop seznámil, nelze říci. Buď si ji oblíbil u nějakého tajného ctitele slovanských bohoslužeb v Čechách, nebo ji snad poznal na území uherském, s nímž byl jeho klášter ve styku. Založení kláštera nelze přesně datovati. Stalo se tak r. 1037, kdy (9. listopadu) kníže Oldřich zemřel.

4. Nejstarší církevní dějiny Slovenska

Počátky křesťanství na Slovensku jsou velmi starého data. Již někdy v l. 824 – 36 vysvětil solnohradský metropolita Adalram chrám v sídle Pribinově v Nitře. Tím se stalo, že Slovensko ve svých počátcích křesťanství náleželo pod Solnohrad, zvl. Ale k biskupství pasovskému. V tomto svazku Slovensko zůstalo asi až do zřízení arcibiskupství moravského. Když se vrátil sv. Metoděj r. 880 v hodnosti moravského metropolity, přivedl s sebou svého kaplana, vysvěceného (asi na žádost Svatoplukovu) za biskupa nitranského, podřízeného moravskému arcibiskupství. Z toho tedy vysvítá, že v oné době asi došlo k založení biskupství v Nitře. Mimo Nitry podléhalo ještě moravskému arcibiskupovi jakési jiné biskupství, ležící bezpochyby v říši Svatoplukově. Nelze říci, kdo vymezil hranice biskupství nitranského, možno však je, že tak učinil sám Svatopluk. Diecése nitranská objímala někdejší panství Pribinovo dobyté Svatoplukem již za Rostislava. Obsahovala tedy asi celé slovenské Podunají, jež později položilo základ k diecési ostřihomské. Toto první slovenské biskupství zaniklo zároveň se starou Moravou.

Teprve r. 976 potkáváme se v Mohuči se záhadným biskupem moravským. Biskup tento byl právě tak suffragánem arcibiskupa mohučského, jako jím později byl biskup pražský. Kult sv. Emmerana v téže době na Moravě i na Slovensku existující dokazuje, že obě tyto země byly právě tak pod církevním vlivem Řezna jako Čechy. Samo sebou se rozumí, že biskup moravský předpokládal i moravskou provincii církevní. Tato asi objímala východní část říše Boleslavů i s diecésí nitranskou. Když však počátkem II. století (po smrti Boleslava Chrabrého, tj. asi v letech 1025 – 38) bylo Slovensko definitivně přičleněno k Uhrám, došlo i k převratu v církevní organisaci. Nápadno přitom je, že metropolí Uher se nestalo sídlo uherských králů, Stolní Bělehrad, nýbrž Ostřihom, sídlo v dobyté provincii zadunajské. Vysvětlení je možné jen asi toto: Arabský geograf 12. století Ibrahim ibn Iagub uvádí Ostřihom jako hlavní hrad východních Čech. To znamená, že Ostřihom hrál významnou úlohu již před připojením k Uhrám. Nelze proto pochybovati, že významné postavení jeho bylo netoliko v politické administrativě, nýbrž i v církevní. Snad bychom se tedy mohli domnívati, že byl i sídlem onoho jinak záhadného mor. biskupa z r. 976. V tom případě pak by se Ostřihom jevil jako dědic a pokračovatel Nitry. Domněnka tato je tím pravděpodobnější, povážíme-li, že tento “episcopus Moraviensis“ náhle mizí z dějin právě v době připojení Slovenska k uherské Pannonii. Po připojení Slovenska k Uhrám byl duchovním jeho centrem klášter zuberský, obdařený sv. Štěpánem majetkem knížat nitranských. Podřízen byl klášteru benediktinů na Pannonské hoře, založenému knížetem Geyzou na vlastním území uherském. Církevní organisace zůstala však v oněch krajinách i pod panstvím sv. Štěpána právě takovou, jakou byla na území Boleslavů. Možno je, že sv. Štěpán si ji vzal za vzor pro maďarskou část své říše.

Jako u nás, tak i v Uhrách byla v nejstarší době organisace tzv. velkofarností. I tam byl kostel v místě hradu. Hrady pak byly v centrech starých kmenů. Fary tyto nesly název „parochia castri“, tj. původní „krstné fary“. Centra tato byla asi známá pod jménem stolice. Je pravděpodobno, že jméno stolice je v souvislosti s pohanským soudnictvím, na něž později (v době křesťanské) navazovaly ordalie. Dle dekretu Kolomanova r. 1100 se dovídáme, že ordalie se směly konati jen v Ostřihomě, Nitře a Bratislavě. Tím se dovídáme o třech nejstarších slovenských centrech církevní a politické administrativy. Z toho následuje, že až do té doby se asi ordalie konaly i jinde, patrně na zeměpanských hradech. Z toho lze usuzovati, že jako v Čechách, tak i na Slovensku jest území politické administrativy (tj. stolice) základem i organisace církevní. Proto v uherských pramenech je komitátní území totožno s „parochia castri“ a náčelník onoho území sluje „domes parochialis“.

K rozhodné chvíli v organisaci církve v území sv. Štěpána došlo po příchodu sv. Vojtěcha do Uher. Sv. Vojtěch tam nepřišel jako pouhý emigrant po katastrofě na Libici, nýbrž jako diplomat, stojící ve službách svého přítele císaře Oty III. Mimo vši pochybnost se oba tito mužové domluvili na známé své schůzce v Mohuči r. 996 konané. Předmětem jejich porad bylo připojení Uher k vlivům západní a tím i jejich odklon od Byzance. Mimo to se strany sv. Vojtěcha lze pozorovati i tendenci proti Přemyslovcům i jejich státu jako revanche za vyvraždění Slavníkovců. Vojtěch totiž dodal projektovanou církevní organisací oběma s Čechy znepřáteleným státům nový prvek, jenž se v oné době jeví jako konservátor vnitřně slabých států: církevní osamostatnění.

Vojtěchovy plány provedl jeho druh Anastasius – Radla, mnich břevnovský. Víme o něm toto: R. 993 byl opatem v Břevnově. Asi po katastrofě libické odešel do Uher, kde asi vlivem sv. Vojtěcha se mu dostalo přijetí na dvoře Geyzově. Tam za ním přišel biskup Vojtěch po zmíněné poradě s Otou III. v Mohuči. Když však došlo k uzavření dohody Uher a Čech proti Boleslavovi Chrabrému, Vojtěch rychle opustil Uhry a odebral se do Polska, přičemž vyzval Anastasia – Radlu, aby ho následoval. Ten tak však neučinil a provedl návrhy Vojtěchovy. R. 1001 ho poslal král Štěpán do Italie vyjednávati o udělení královské koruny, a když se poslání Radlovo zdařilo, učinil jej Štěpán za odměnu prvním uherským arcibiskupem.

Ohledně vlastní církevní organisace na Slovensku nutno podotknouti toto: V říši Boleslavů byla jednotná organisace církevní, jak dokazuje u nás, na Slovensku a v Polsku používané slovo kostel, charakteristický to název pro tyto země na rozdíl od Jihoslovanů, používajících slova „crkva“ původu řeckého. Se slovem kostel souvisí místní jméno Kostelec, Kostelany, které možno stopovati na Slovensku až po Hron a Dunaj.

V naznačeném již nejstarším zřízení velkofarností nastaly pronikavé změny, když i ve zřízení politickém k nim došlo. Ve století 12. zanikly staré farnosti, obvody hradské, a na jejich místo nastoupily královské komitáty. V 13. století zaniká i královský komitát a na jeho místo nastupuje autonomní komitát čili zemanská stolice. Od té doby se liší vnitřní vývoj uherský (resp. Slovenský) od českých zemí. Kdežto v Čechách byla autonomie zemská, v Uhrách byla autonomie komitátní. A proto vlastně zaniklo Slovensko, tak jako v zemích historických zanikly kraje. V církevním ohledu měla tato pronikavá administrativní změna tento následek: Z hradních far vznikla arcijáhenství, z hradních presbyterů arcijáhnové. Tito pak byli orgány církevními a nikoliv státními.

Po připojení Slovenska k Uhrám se potkáváme s novým zajímavým zjevem, útvarem to z časových potřeb vzniklým. Je to tzv. Nograd, Novohrad. Původní pohraniční hrady Slovenska se připojením jeho k Uhrám ocitly uvnitř země a tím pozbyly svého původního účelu. I vybudovány nové pohraniční hrady, pojmenované „Nograd“. V církevním ohledu zůstaly „Novohrady“ samostatné a rozdílné.

Nutno se ještě zmíniti o církevním majetku. Původní majitelkou země v Uhrách byla vlastně dynastie. Ta později předávala část pozemků církvi a šlechtě. Tak došlo k bohatému dotování Zubrice a Pannonské hory. Mimo benediktiny byli to později i premonstráti, kteří se usazovali na Slovensku, resp. v Uhrách. Kláštery šířily svůj majetek kolonisací.

Nepřekvapí tedy že Zubrici osazovali i mniši němečtí. Vzrůstem obyvatelstva docházelo k zakládání nových osad, kde usazováno přebytné obyvatelstvo. Když pak provedena kolonisace původních krajin, obracely se církevní instituce do krajin pohraničních.

Část druhá: Od Břetislava I. do Přemysla Otakara I.

1. Břetislav I. (1034 – 55)

Důležitou událostí biskupování Šebířova byla věc související s výpravou nového knížete do Polska. Tento „český Achilles“ chtěl obnoviti říši českou doby Boleslavů a podnikl proto r. 1038 a 1039 výpravu, na níž dobyl opět Polska. Přitom přenesl ostatky sv. Vojtěcha u veliké slávě z Polska do Prahy. Vyzdvižení ostatků v Hnězdně byl přítomen i biskup Šebíř, s nímž se Břetislav dohodnul k vydání definitivních zákonů na odstranění pohanských zvyků. Zákony byly vydány v Hnězdně a přítomní bojovníci je odpřisáhli po třídenním postu a pokání. Zákazy byly tyto:

1. Zakázáno mnohoženství a svazek manželský prohlášen za nerozlučitelný. V případě manželských nesvárů hraničících s rozvodem zrušuje se dosavadní zvyk, dle něhož byla do otroctví prodána ona strana, jež nechtěla se vrátiti k dřívějšímu řádnému manželství, nýbrž propadá bez rozdílu osob vypovězení do Uher. Manželství má býti čisté a uzavření jeho má se dáti dle kanonických předpisů.

2. Vypovězení do Uher stanoveno jako trest na mravně provinilé dívky nebo vdovy. Nařkne-li žena manžela svého z chladnosti nebo ukrutnosti, provede se důkaz pravdy ordalií.

3. Vrah bude udán arciknězi a županovi (hrabě). Župan ho uvězní na tak dlouho, dokud neučiní pokání, nechce-li se přiznati, provede se důkaz pravdy ordalií. Větší trest stanoven na zavraždění kněze, otce nebo bratra: vrahovi se vypálí na ruce a tělo potupná znamení a vypoví se ze země, aby jako Kain se potuloval s potupným znamením.

4. Protože hospody byly příčinou krádeží, cizoložství, vražd aj., měl býti exkomunikován každý, kdo hostinec postaví nebo již postavený si najme. Hostinský, který se prohřešil, bude uvázán na trhu a bit až do bezvědomí, přitom se mu ostříhají vlasy a doma vylijí všechny opojné nápoje. Opilství se pokutovalo 300 groši. Dokud je opilec nezaplatil, dotud byl ve vězení.

5. V neděle a svátky se zakazovalo pracovati. Byl-li kdo přistižen při práci, bylo mu všechno i s dobytkem zabaveno arciknězem a rušitel svátečního klidu zaplatil 300 grošů pokuty do knížecí pokladny.

6. Nařizuje se pochovávati na místech posvěcených, nikoliv na polích a v lesích. Kdo tak neučinil, propadl 300 groši knížeti a arciknězi musel odvésti jeden kus dobytka. Mrtvola musela býti exhumována a uložena na posvěceném hřbitově.

Nelze pochybovati, že přísaha složená při tak slavné příležitosti byla též provedena. Tím došlo k uskutečnění věcí, o něž se marně namáhal Dětmar se sv. Vojtěchem. Pohanství v Čechách bylo od té doby pouhým paganismem, jsouc omezeno na zapadlá místa, kde se ještě klaněli ďasům a skřítkům a konali na hrobech pohanské slavnosti, tzv. tryzny. Zajímavo je, že dle kroniky Adama Bremského obraceli se tito poslední čeští pohané tajně o rady k pohanským kněžím u polabských Slovanů, a sice do Rethry a Ankony.

Břetislav I. měl se svou říší velké plány, které chtěl uplatniti i na poli církevním. Chtěl provésti úplné osamostatnění české provincie církevní, a proto se zasazoval o založení arcibiskupství v Praze a tím i o vytržení z nadvlády mohučské. Počal o to vyjednávati s Římem a bez vědomí a svolení metropolity Barda. Je možno, že tedy i uvedení slovanských mnichů na Sázavu a tím i obnova slovanské liturgie měly své politické pozadí a že tedy neměl Břetislav omezovati slovanský kult na pouhý klášter sázavský. To ovšem dávalo do ruky zbraň arcibiskupu mohučskému, jemuž byla usnadněna práce stížnostmi přednesený přímo u sv. Stolce. Stěžovala si tam prostřednictvím císaře Jindřicha III. vdova po Mečislavovi II. a polský lid sám na plenění kostelů, přičemž jmenovitě žehráno na odnesení ostatků sv. Vojtěcha spolu s jinými relikviemi. Za takových okolností se Břetislavovi netoliko nedostalo žádných koncesí, nýbrž naopak musel ještě poslati do Říma kající poselstvo, jemuž bylo Benediktem IX. Uloženo, aby kníže za pokání vybudoval klášter všem kanonickým požadavkům vyhovující a způsobilými duchovními osazený, jejichž úkolem bylo modliti se za všechny živé i mrtvé křesťany. Břetislav se podrobil, ale nezaložil klášter, nýbrž kolegiální kapitulu ve Staré Boleslavi (kolem r. 1040). Kromě toho musel Břetislav vrátiti Polákům všechno, co vzal v Hnězdně.

Mezitím se biskup Šebíř pilně účastnil synod, z nichž má pro nás význam reformní synoda konaná v Mohuči 1049, na níž usneseno přísně potírati simonii a kněžská manželství. Břetislav v té době štědře obdarovával církev rozmnožením nadací kláštera v Břevnově, Ostrově a Sázavě, a založením benediktinského kláštera v Rajhradě u Brna (kol 1048).

2. Po smrti Břetislavově

a. Spytihněv II. (1055 – 61)

Lobner: Kritische Bemerkungen etc. (Abhandlungen einer Privatgesellschaft, Born, III. 1777) – Jireček: Zpráva o udělení mitry knížeti Spytihněvovi II. (Sborník hist. II) – Smrček: První papežští legátové v Čechách (ČKD 1909) – Palacký: Kritická úvaha i výklad zakládacích listin koleg. chrámu litoměřického (ČČM 1836) – Friedrich: O zakládací listině kapituly litoměřické (Rozpravy č. akad. IX, tř. I. č. 2) – Krejčík: O zkládací listině kapitoly litoměřické (ČČH VIII) – Friedrich: Ještě o zakládací listině litoměřické (Ibidem)

Podle stařešinského zákona Břetislavova nastoupil po něm na trůn nejstarší jeho syn Spytihněv II. Pro pořádek jeho vlády je důležito vypovězení slovanských mnichů z kláštera sázavského, které je tím podivnější, že Spytihněv prý vyháněl z Čech i Němce. Příčiny vypuzení slovanských mnichů byly asi dvě: Volba nástupce sv. Prokopa, která má pro nás i význam pro poznání beneficiátních poměrů; je totiž dnes ve veřejnosti rozšířeno mínění, že církevní jmění je majetkem státním, protože většina pochází z darů českých panovníků, tedy z majetku státu. Při klášteře sv. Prokopa vidíme něco zcela jiného. Klášter nevybudoval Břetislav sám, nýbrž za spolupůsobení sv. Prokopa. Proto již od samého založení slovanského kláštera na Sázavě panoval názor, že klášter není výlučným majetkem knížete, nýbrž i majetkem rodiny sv. Prokopa. Proto český kníže byl pouze spolumajetníkem kláštera a jako takový si vyhradil i určitá práva při obsazování místa opata. Po smrti sv. Prokopa (1053) zvolili si sázavští benediktini za opata jistého Víta, bratrance knížete. Přes tento blízký příbuzenský poměr kníže mnichy vypověděl, a to proto, že se mu nedostalo zaručeného mu vlivu při volbě opata. K vypuzení došlo někdy kolem r. 1055 – 56 a opat i konvent se uchýlili do Uher. Druhá věc, jež uvádí se jako příčina vypuzení mnichů sázavských, byla veliká příchylnost k Spytihněvovu bratru Vratislavovi II., s nímž nebyl Spytihněv II. za dobře.

Pro počátky Spytihněvovy je zajímavo, že kníže tento byl od papeže r. 1059 nebo 1060 vyznamenán mitrou. Historikové dosud nerozhodli, oč vlastně běží, ale ze slov kroniky Kosmovy: „Pelliceam autem episcopalem et tunicam lericalem, quam desuper induens in capite jejunii per totam quadragesimam gestabat, in Cocna Domini suo capellano cubiculario eam dabat“, se soudí, že běželo spíše o právo nositi roucho kanovnické, které skuteční panovníci občas nosili. Taktéž příčiny tohoto neobvyklého vyznamenání jsou temné. Jisto pouze je, že vyjednávání, jehož výsledkem bylo toto vyznamenání, započal Spytihněv, ale předmět vyjednávání je neznámý. Tvrdí se, že Spytihněv se ucházel o královskou korunu. Není proto bez zajímavosti, že právě do této doby spadá založení kolegiátní kapituly litoměřické (1057 nebo 1058) a je docela možno, že bohatým tímto obdarováním chtěl se kníže zavděčiti Římu. K tomu přikročilo i postavení románské basiliky na hradě pražském, započaté r. 1060, které provedl Spytihněv jednak proto, že kostelík sv. Víta, vybudovaný sv. Václavem, ani zdaleka nestačil při výročních slavnostech, jednak i proto, aby nádherný chrám byl výrazem jeho moci a slávy.

b. Biskup Jaromír Pražský

Novotný: České dějiny I, 2, str. 116n – Procházka: Papež Řehoř VII. A zánik slovanské liturgie v Čechách a na Moravě (Sborník Velehradský IV, 1885) – Langer: Excurs über den Brief des Gegenpapstes Clemens an Wratislav v. Bhm. Mitteilungen aus d. Gesch. Stadt Meissen 1886 – Spangenberg: Die Königskrönung Wratislaus v. Bhm. und die angebliche ainzer Synode d. Jahres 1086 (MIOG 1899) – Lehner: Korunovační evangeliář krále Vratislava (Praha 1902) – Finda: Založení biskupství olomouckého etc. (Museum 1896) – Jireček: Castrum Wenceslai (Památky archeologické a místopisné 1870) – Richter: Series episcoporum Olom. – Týž: Über das urkundlich älteste mähr. Kirchengut, Hormyer. Archiv 1826 – Kalousek: Druhá kopie císařské listiny na sjednocení diecésí olom. s pražskou etc. (ZZSN 1883) – Bachmann: Beitrage zu Bhms Geschichtsquellen (MIOG 1900) _ Hein: Geschichte der älteren Bischöfe v. Olmütz 1063 – 1207 (Pr. v. g. Olom 1912/3) – Týž: Die Besetzungsform des Bistums Olmütz in der Zeit v. 1063 – 1207 (Pr. n. r. Brno 1911) – Breitenbader: Die Besetzung der Bistümer Prag und Olmütz bis zur Anerkennung des ausschliesslichen Wahlrechtes etc. (ZVGMS 8).

Břetislav ještě za svého života slíbil svému synu Jaromíru nástupnictví na stolci sv. Vojtěcha. Proto se odebral Jaromír na tehdy proslulou školu v Lutichu, kde se vzdělal v theologii, ale bohužel s vědomostmi nedostal tam ducha kněžského, nýbrž zůstával i nadále mladým knížetem, kterému hon a zábava byly nade vše. Proto také spíše aspiroval na trůn nežli na biskupský stolec. Když pak Spytihněv II. r. 1061 zemřel, ucházel se o trůn a jenom domluvy staršího bratra jeho Vratislava II. způsobily, že zůstal při původním svém určení stavu duchovnímu. Vratislav II., jakožto nastávající panovník, zajistil si Jaromírovu příslušnost ke stavu duchovnímu tím, že ho dal vysvětiti na jáhna. Jaromír však přesto prchl do Polska, odkud se zúčastnil výpravy proti vlastnímu bratrovi. Zatím však (1067) zesnul biskup Šebíř, a tu přívrženci Jaromírovi chtěli ho zvoliti biskupem pražským. K volbě došlo v ležení u Dobenína na Náchodsku. Protože Jaromír byl Vratislavovi nepohodlný, představil shromážděným českým předákům jako pražského biskupa probošta koleg. kapituly litoměřické jménem Lance a také ho hned (bez dovolení císaře) investoval, uděliv mu berlu a prsten. Přívrženci Jaromírovi počali však proti tomu reptati, bezmála bylo by došlo k boji. Část bojovníků se skutečně odtrhla za knížete a utábořila se u Opočna, takže se opravdu zdálo, že země stojí před občanskou válkou. Vratislav proto ustoupil od Lance a Jaromír dosedl na stolec sv. Vojtěcha.

Na tomto případě poprvé máme příležitost poznati škodlivost politiky, spojované se záležitostmi církevními. O Lancovi je totiž známo, že to byl velice vzdělaný a mravně bezúhonný kněz, kdežto o Jaromírovi víme pravý opak. A přece onen daleko hodnější a způsobilejší Lanc musel ustoupiti nezpůsobilému a nehodnému Jaromírovi. Církev tím odnášela na sobě politické intriky. Koncem června 1068 obdržel Jaromír investituru od Jindřicha IV. a za měsíc ho vysvětil arcibiskup mohučský Siegfried na biskupa. Jaromír jako biskup nosil jméno Gebhard. Při zprávách o Jaromírovi nutno však býti na pozoru, neboť jsou kromě méně lichotivých svědectví i zprávy o jeho zbožnosti, ba dokonce i asketických sklonech, takže někdy je velmi nesnadno utvořiti si definitivní úsudek.

Mimo nadání byly počátky Jaromírova biskupování velmi slibné. Biskup totiž jmenoval svého kaplana Marka proboštem kapituly pražské a ten jal se své okolí reformovati. Reforma spočívala v tom, že vyloučil všechny neschopné členy kapituly, takže u sv. Víta zůstalo pouze 25 kněží, kteří měli opravu vážný úmysl žíti dle kanonických předpisů. Na venek se to projevilo zavedením jednotného duchovního roucha a společného stolu. V tomto ohledu byly veliké obtíže, neboť společný stůl se dal velmi těžko provésti, protože mnoho kanovníků bylo ženatých. Proto upravena věc tak, že ti, kteří měli vlastní domácnost, dostávali od probošta porce čili probendy a to tak, že ¼ desátku bral probošt sobě a ¾ dával kanovníkům. Kromě toho dostávali týdenní paušál na maso.

V jiné věci však hned s počátku působil Jaromír Vratislavovi II. vážné starosti. Byl to jeho poměr k nově zřízenému biskupství olomouckému. Vratislav totiž považoval za vážné nebezpečí pro svou vládu, kdyby za daných okolností biskup pražský měl veškerou zemi pod svým vlivem. Proto chtěl jeho moc oslabiti založením samostatného biskupství moravského, k čemuž biskup Šebíř svolil. Za odškodnou se mu dostalo 12 bohatých osad v Čechách a ročně 100 hřiven stříbra z důchodů knížecích. Za to odstoupil na Moravě své statky biskupství olomouckému. K jeho založení došlo asi r. 1063 a prvním jeho biskupem stal se benediktin břevnovský Jan. Jest jisto, že kromě politických ohledů rozhodovaly při založení nového biskupství i zájmy náboženské, neboť za tehdejší primitivní komunikace mohl biskup pražský jenom velmi nedokonale spravovati tak rozsáhlou provincii církevní. O účasti papežské Kurie na vybudování nové diecése nedochovaly se zprávy, ale samo sebou se rozumí, že Vratislav nemohl tak učiniti bez jejího vědomí.

Proti tomuto novému biskupství obrátil se Jaromír ještě v roce své intronisace (1068). Toho roku si totiž stěžoval proti novému biskupství a proti knížecí komoře. Když však z Říma místo souhlasu dostalo se mu vážného napomenutí, vytáhl v létě 1072 s vojskem na Moravu a v Olomouci zahrnul svého biskupského souseda hanami, ba dokonce dal mu svou nevoli pocítiti i fysicky. Kníže Vratislav vyslal proto německého kněze Hagena tajně do Říma, leč tento (asi s vědomím Jaromírovým) byl přepaden a ztýrán. Když se vrátil ze započaté cesty s nepořízenou, poslal Vratislav do Říma druhou legaci, složenou z probošta svatojirského Petra a šlechtice Předa. Ti dorazili do Říma v prvních měsících r. 1073. Metropolita mohučský tuto akci Vratislavovu sledoval s nevolí, zatímco v Římě vítali ji s radostí, neboť se s tím Kurii naskytovala příležitost k provedení reformy duchovenstva a k započetí velkolepé akce k vymanění církve z nedůstojného područí světského. List knížete byl předčítán na postní synodě (poslední za pontifikátu Alexandra III.) a proslulý arcijáhen Hildebrand rozhodl, že tak pohoršlivé výjevy v církevním životě českém volají po rázné reformě. Hned byli jmenováni dva legáti, kardinálové – diaconi Bernard a Řehoř, kteří se vypravili do Čech ještě za života Alexandrova.

V Praze byli legáti uvítáni s velikou slávou. Svolali synodu, na kterou se však Jaromír nedostavil, odvolávaje se, že pře patří v první instanci do Mohuče a nikoliv do Říma. Jelikož biskup neustoupil, zbavili jej vyslanci ordinis a officii, svěřivše spiritualia olomouckému biskupu Janovi a temporalia knížeti Vratislavovi. Situace se ještě přiostřila, když české kněžstvo se rozhodně zastalo Jaromíra proti legátům a zastavilo služby Boží. Asi jen za pomoci Vratislavovy se stalo, že dalším mrzutostem učiněna přítrž odchodem Jaromírovým ze země. Zatím zesnul (21. dubna 1073) papež Alexander II. a na jeho místo nastoupil Hildebrand pode jménem Řehoře VII. Ten se hned po volbě ohlásil u Vratislava listem, v němž mu oznamoval, že biskup Jaromír, ačkoliv byl kdysi jeho přítelem, musí se podrobiti legátům, ne-li, ať ho Vratislav k tomu donutí, jinak že ho bude ještě přísněji stíhati. Jest možno, že list přišel již pozdě, protože legáti odešli pro veliké bouře ze země, takže nemohli trvati na provedení rozkazů. V té době se Jaromírovi dostalo nového pomocníka v mohučském metropolitovi, ale papež Řehoř VII. jeho protest odmítl a vedení procesu i nadále vyhradil sv. Stolci. Vratislava pak okázale vyznamenal stvrzením vyznamenání předchůdcova, totiž povolením tzv. mitry. Když se Jaromír vymlouval papeži, že nemůže do Říma pro nedostatek prostředků, jelikož je zbaven biskupských příjmů, sňal s něho papež suspensi, pokud se netýkala jeho biskupské jurisdikce, a nařídil, aby mu byly navráceny jeho příjmy. Pouze nesměl sáhnouti na statky, o něž měl spor s biskupem olomouckým. Přitom dostal svůj podíl i mohučský arcibiskup, jemuž Řehoř vytkl, že když nedá jako metropolita dopustit na Jaromíra, neměl ani dopustiti na olomouckého biskupa Jana.

Své rozhodnutí oznámil Řehoř VII. Vratislavovi a slíbil mu, že brzy pošle relikvie a privilegia nově založené koleg. kapitule na Vyšehradě. Přes tento projev přízně papežovy nedošel Vratislav takového úspěchu, jak myslel. Chybil totiž tím, že k procesu do Říma dostavil se pouze Jaromír, kdežto se strany druhé ani biskup Jan ani kníže nebo nějaké jeho poselstvo. Tak se stalo, že Jaromírovi se dostalo zpět biskupské hodnosti i příjmů s ní spojených, pouze o sporu s biskupem olomouckým nebylo rozhodnuto. Sporné statky měly zůstati v rukou biskupa Jana až do rozhodnutí Kurie. Tímto rozhodnutím nebylo pokoji v Čechách nijak poslouženo. Jaromír tím nabyl nové smělosti a působil Vratislavovi stále nové potíže, takže tento si musel znova v Římě stěžovati. Nesnáze se tentokrát točily kolem sporných statků, Jaromírem neprávem okupovaných, o nichž tvrdil, že mu dal papež na ně právo. Kromě toho si činil neprávem nároky i na hrad pražský (sv. Václava) a stíhal censurami knížecí úředníky tomu se vzpírající. Řehoř VII. odpověděl Vratislavovi listem ze dne 22. září 1074, v němž vyslovil s ním souhlas a ostře odsoudil jednání Jaromírovo. Současně nařídil Jaromírovi, aby vydal knížeti sporné statky, ne-li, má Vratislav právo násilím mu je odníti. Mimo to citoval Jaromíra k sobě k postní synodě 1075 a totéž naporučil přísně i biskupu olomouckému Janovi. Oba biskupové se skutečně dostavili do Říma, leč Jaromír dovedl si pomoci. Obrátil se na spřízněnou sobě kněžnu toskánskou Matyldu, která požívala na dvoře papežském veliké vážnosti a skutečně jejím (asi) vlivem byl publikován rozsudek v tom smyslu, že sporné statky byly rozděleny na stejné díly mezi obě strany potud, pokud některá z nich nedokáže, že je v právu. Termín byl do deseti let. Lhůta ona však nebyla dodržena, takže spor byl tímto rozhodnutím na dlouho urovnán, byv teprve po 70 letech definitivně rozhodnut císařem. Zatím vypukl boj o investituru, při kterém Vratislav i Jaromír hleděli těžiti pro sebe, a proto se postavili proti tomu, jemuž vlastně měli býti vděčni, sv. Stolci. Na Vratislava působila asi část kněžstva, nejvíce však dvě věci: Darování Míšně a Lužice (jež si měl ovšem teprve dobýti) a dosažení koruny královské, což jej hnalo do náruče císařovy. Jaromír se snažil dosíci zrušení biskupství olomouckého. Tak se stalo, že shodná politická linie spojila oba bratry aspoň na čas. Rozumí se ovšem, že i v nastávajícím zápase o investituru se Vratislav přidržoval císaře, jak ukazuje jeho přítomnost na sněmu v Goslaru r. 1075, jímž vlastně došlo k zahájení nepřátelství. Přímo se však tento zápas našich zemí nedotknul. Pro Jaromíra jakožto biskupa pražského je příznačno, že r. 1077 přijal od císaře Jindřicha hodnost kancléře! Jsou též domněnky, že mu ji císař udělil na žádost Vratislavovu, aby takto Jaromír byl vylákán na delší dobu z Čech a takto aby se mohla země uklidniti.

Potom, asi r. 1079, chtěl kníže Vratislav navázati styky s Římem. I vypravil tam svého syna Svatobora – Friedricha s knězem Felixem. Cíl jejich cesty nelze docela přesně určiti, ale o jednu věc šlo jistě. Byla to slovanská liturgie. Vratislav totiž povolal zpět na Sázavu vyhnané slovanské benediktiny a nepochybně jim tam zajistil další pobyt proti nevraživým nepřátelům, jichž bylo v Čechách dosti. Že by býval touto žádostí chtěl dosíci schválení slovanských bohoslužeb pro celou říši, nelze tvrditi. I když běželo o schválení liturgie pro samotnou Sázavu, šlo přece jen o mimořádnou koncesi, a tu jest se diviti, jak se mohl Vratislav opovážiti ke sv. Stolci, když v téže době stál po boku exkomunikovaného císaře a když mu jistě byly známy universální plány Řehoře VII., jimž podobné partikulární koncese stály v cestě. Proto papež na žádost Vratislavovu odpověděl přiměřeným způsobem. Stalo se tak listem datovaným 2. ledna 1080, v němž knížeti otevřeně vytknul zastávání se exkomunikovaného císaře, rozhodně odmítl, aby celé Písmo sv. dostal neučený lid přeložené do své mateřštiny a slov. liturgii nazývá zbrklostí. Vratislav i potom zůstal štědrým příznivcem slov. benediktinů a zároveň i příznivcem císařovým, s nímž prodělal tažení proti Římu (1081). Tato služba jakož i jiné úsluhy vynesly Vratislavovi královskou korunu, kterou mu vsadil Jindřich na hlavu na říšské synodě konané r. 1085 v Mohuči. Synody té zúčastnil se i biskup Jaromír, jenž na ní resignoval na říšské kancléřství a na odchodě vymohl si u císaře schválení hranic pražské diecése v tom asi rozsahu, jak tomu bylo za sv. Vojtěcha. Tím došlo k sjednocení obou diecésí, tj. vlastně ke zrušení biskupství olomouckého. Protože Vratislav založil biskupství olomoucké vůli seslabení moci Jaromírovy, jest pravděpodobno, že k jeho faktickému zrušení přivolil na přímluvu samého císaře a jiných mocných činitelů. Zatím se však nedalo zrušení provésti, protože biskup Jan ještě žil. Pouze vymoženo schválení onoho kroku u protipapeže Klementa III. Korunovace Vratislavova provedena v Praze dne 15. června 1085 arcibiskupem mohučským Egilbertem. Nový papež neměl však s ní mnoho sympatií, neboť vlastně se jí rušilo vyznamenání sv. Stolcem udělené. Bylať koruna královská daleko cennější nežli mitra. Tím také přišla Kurie o poplatek za používání mitry a Klement III. již Vratislavovi hrozil zakročením. Nelze se diviti, že tedy nechtěl uznati královské hodnosti Vratislavovy. Ten také z politické opatrnosti nevypověděl nepřátelství směru Řehoře VII. a to ještě přispělo k pohoršení poměru Vratislavova ke Klementovi III. jakožto chráněnci císařovu, k jehož poslušnosti se také nepřihlásil. Zatím doma pokračoval v štědrých obdarováváních církve, rozmnoživ nadace kláštera sázavského a ostrovského a založiv kláštera v Opatovicích nad Labem, který byl původně kaplí kláštera břevnovského. Její majetek Vratislav bohatě rozmnožil a takto přispěl k založení kláštera. První pozornost věnoval koleg. kapitule na Vyšehradě, kterou sám založil.

K založení kapituly vyšehradské došlo z důvodů politických, jež se podobaly důvodům, z nichž vyplynulo založení biskupství olomouckého: zeslabení moci biskupa Jaromíra. Událost ona se klade do r. 1070 a měla zeslabiti moc Jaromírovu tím, že nová kapitula neměla podléhati jemu, nýbrž přímo sv. Stolci. K založení dal souhlas papež Alexander II., který ve ztracené dnes listině asi udělil kanovníkům vyšehradským právo používati mitry a sandálů. Ohledně přímého podřízení Kurii nedostalo se nové kapitule papežského stvrzení hned, nýbrž je pravděpodobno, že nejprve to bylo odsunuto až k dostavbě kostela vyšehradského a potom zase změnou poměru knížete českého k sv. Stolci. Tak se stalo, že samostatné postavení koleg. kapituly vyšehradské bylo udržováno jenom knížetem Vratislavem, který při svém povýšení na krále udělil ono privilegium o samostatném postavení, kterého se až do té doby nedostalo kapitule od papežské Kurie.

Kolem r. 1086 došlo k novým bojům mezi Jaromírem a Vratislavem. Kníže těžce nesl zrušení biskupství olomouckého a snažil se rozhodnutí mohučské zvrátiti, naproti tomu zase Jaromír velmi nemile nesl Vratislavovo povýšení. Aby mu dal svou povýšenost cítiti, odepřel mu poslušnost, odvolávaje se, že byl investován císařem, a proto je povinen poslouchati císaře a ne Vratislava. Na venek se pak mstil svému knížecímu bratrovi tím, že mu odepřel při slavnostních chvílích nasazovati mitru, což přináleželo jen biskupovi. Aby se tedy zajistil proti Jaromírovi, obnovil Vratislav biskupství olomoucké bez ohledu na úmluvy mohučské, jmenovav biskupem svého kaplana Wezela. Tu Jaromír zase hledal spojence, a protože za své intriky nemohl počítati s pomocí císařovou, hleděl si získati papeže Klementa III., jehož poměr k Vratislavovi byl ještě méně přátelský. K tomu měl mu dopomoci král uherský Ladislav, k němuž se proto odebral, leč tam po svém příchodu skonal (26. června 1090).

Smrt Jaromírova přispěla k částečnému sblížení Vratislava II. s Klementem III., neboť vzdoropapeži jistě záleželo na tom, aby se pražským biskupem stal kandidát jemu milý. Proto někdy na rozhraní let 1090 – 1091 doporučoval jistého kněze, jehož příchylnost k Vratislavovi jest zdostatek známa. Zdá se, že Klementovi se podařilo prosaditi svého kandidáta, neboť na doporučení Vratislavovo zvolilo duchovenstvo a lid dne 4. března 1091 biskupem Kosmu. Muž tento stál věrně při králi, což se jmenovitě ukázalo v bratrovražedných bojích v knížecí rodině za nedlouho nastalých. Kosmas nezměnil svého stanoviska ke králi, i když tento yl k němu zásadně bezohledným. Sem spadá jmenovitě jeho konflikt s opatem sázavským Božetěchem, který na rozkaz králův mu nasadil korunu, když Kosmas zapomněl tak učiniti. Za to chtěl Kosmas Božetěcha sesaditi, ale na přímluvu mocných činitelů od úmyslu upustil a umožnil Božetěchovi známé pokání.

Koncem r. 1091 odebral se biskup Kosmas i olomoucký biskup Ondřej do Italie, aby tam vymohli u císaře obnovení biskupství olomouckého a investituru, neboť až dosud ani Kosmas nebyl investován. Oba designovaní biskupové zastihli císaře v Mantově. Ten přednesl jejich žádost počátkem r. 1092 biskupům a knížatům, bez nichž nemohl věc provésti, protože obnovení Olomouce znamenalo rušení sněmu mohučského. Skutečně biskup z Münsteru, kdysi účastník smluv mohučských postavil se tomu na odpor, ale císař rozhodl proti němu, prý nechtě svého starého přítele odmítnouti a udělil oběma biskupům berlu a prsten. Jindřich tak učinil ve skutečnosti proto, že za to čekal od Vratislava úsluhy, ale toho se již nedočkal, neboť deset dní po investituře (14. ledna 1092) Vratislav zemřel a uložen byl v kostele vyšehradské kapituly jakožto její zakladatel.

c. Kulturní poměry za krále Vratislava II.

Hlavním nositelem tehdejší kultury jako všude jinde byly kláštery. Jimi byla k nám donášena západní kultura jednak tím, že nejstarší kláštery měly své první členy ze zemí západních, s nimiž i potom zůstávaly ve spojení, jednak tím, že katolické ústavy duchovní měly povahu internacionální.

V první řadě sem spadá klášter sázavský jako důležité kulturní středisko. Když po návratu slovanských mnichů z Uher zemřel jejich opat Vít, zvolili členové opata Emmerána, syna sv. Prokopa. Emmerán opatoval asi až do r. 1035, kdy zemřel v pověsti svatosti. Jeho smrt je velmi důležitá pro právní stránku prvních našich klášterů. Emmeránem vymřel poslední potomek sv. Prokopa, vlastního zakladatele kláštera proto od té doby kromě českého panovníka není již nikoho jiného, kdo by směl uplatňovati své vlivy při volbě opata. Tak se stalo, že vlivem Vratislavovým, s nímž ovšem souhlasil i konvent, zvolen byl opatem Božetěch. Muž tento vynikal jako výtečný kazatel, řezbář a malíř. Ponechávajíce umělecký význam kláštera dějinám církevního umění, obrátíme pozornost k literárním snahám oné doby.

Literární činnost na Sázavě pěstovaná v jazyce církevně-slovanském má dvě období: 1. receptivní, v němž (jako původní literatura církevně-slovanská) se pracuje dle předloh latinských. Sem spadá církevně-slovanská legenda o sv. Václavu. 2. Činnost samostatná, do níž padají staroslovanské záznamy o životě sv. Prokopa, které později sloužily za předlohu k latinské legendě o témže světci.

Kulturní úroveň byla v té době povznášena českými kněžími, kteří studovali za hranicemi. K nim na prvém místě náleží biskup Kosmas, jenž studoval v belgickém Luttichu u M. Franka. Kromě toho byla tehdy již celá řada kněžských kandidátů studujících v cizině. K povznesení kultury zajisté přispěly i styky Čech s cizinou, jmenovitě styky diplomatické, které ovšem v první řadě platily praktickým potřebám. I cestování mnoho prospívalo kultuře předků. Tak např. víme, že tehdy vykonal pražský kanovník Osel cestu do sv. Země.

Se stoupající kulturou souvisí i silnější vědomí národní, jemuž přispívá jmenovitě kult domácích světců, sv. Václava a sv. Ludmily.

d. Břetislav II. (1092 – 1100)

Kněžic tento, vnuk Břetislava I., nedal se odstrčiti nastoupením knížete Konráda a vtrhl v polovici září 1092 do Prahy, jsa vítán obyvatelstvem. Doprovázen biskupem Kosmou a šlechtou nastolen byl na hradě pražském. Za 14 dní, u příležitosti svátku sv. Václava, kdy lid hojně putoval ke hrobu svého národního hrdiny, dal Břetislav vyhlásiti některé zákony, které jsou charakteristické pro tehdejší náboženský život českého lidu. Vysvítá z nich, že ještě tehdy bylo v zemi mnoho pohanských zvyků a snad i dosti tajných pohanů. Kníže se obracel předně proti nositelům pohanských ideí, proti čarodějníkům a hadačům. Zároveň nařídil vykácení posvátných hájů a spálení posvátných stromů. Zakázáno přinášeti v úterý nebo ve středu po sv. Duchu oběti u studánek, přičemž výslovně se praví, že na venkově dosud ještě často přinášejí oběti pramenům a jejich božstvům. Dále se opakují zákony vyhlášené Břetislavem I. ve Hnězdně r. 1039: zákaz pohřbívání na místech nesvěcených, zákaz tryzen a pohřebních her. Ačkoli Břetislav II. jistě dbal i o provedení svých zákazů, přece i potom se dovídáme, že různé zvyky lidu nevymizely. Ještě skoro 100 let potom čteme stížnosti v tzv. homiliáři opatovickém na uctívání bůžků, lesů, pramenů, čteme o čarodějnících a „ďábelských zpěvech při pohřbech“.

Počáteční poměr mezi biskupem Kosmou a Břetislavem II. nebyl právě přátelský, neboť mladý kníže nemohl Kosmovi zapomenouti, že v jeho sporu s otcem stál biskup při Vratislavovi. Prosto se ani příliš nezasazoval o jeho vysvěcení na biskupa. K tomu ho přiměla aféra s falešným biskupem Routpertem, po jehož zmizení bylo znovu světiti kostely a osoby jím vysvěcené. Teprve až v březnu r. 1094 poslal kníže oba nové designované biskupy na synodu do Mohuče, kde se vykázali (císař nebyl přítomen) investiturou, načež je arcibiskup mohučský za souhlasu všech svých suffragánů vysvětil.

Z prvních let panování Břetislava II. jsou pamětihodny dvě události: Příchod prvních křižáků do Čech a definitivní vypuzení slovanských mnichů ze Sázavy. Křižáci přišli do Prahy r. 1096 v květnu. Bylo to vojsko shromážděné kolem kněze Folkmara (Folcher), který vytáhl z Francie. Cestou se kolem něho nakupilo 12.000 lidí, mezi nimiž byli i lidé nehodní nositi kříž Kristův. Kudy se ubírali, všude se dopouštěli násilí na židech. Tak tomu bylo i v Praze. Křižáci nutili židy k přijetí křtu, vzpírající se vraždili, což bylo umožněno nepřítomností biskupa Kosmy meškajícího ve Slezsku. Po tomto krvavém díle spěchali křižáci za zástupy Petra Amienského přes Uhry, ale nedošli k nim. Na Slovensku v Nitře, když zase počali provozovati své ukrutnosti, shlukli se lidé, a buďto je pobili nebo rozprášili, takže jenom něco málo křižákům se podařilo dosíci hlavního voje.

Opat Božetěch – to je druhá důležitá událost ze začátku panování Břetislava II. Božetěch měl v konventě osobní nepřátele, kteří nemohli nic pro němu zmoci, dokud měl oporu ve Vratislavovi. Když tato opora padla, zahájili domácí nepřátelé otevřený boj. K nim se pravděpodobně připojili nepřátelé slov. liturgie a tak Břetislav pod vlivem obojích zasáhl do záležitostí kláštera. Jelikož opatem Emmeranem vymřela dynastie spoluzakladatelů z rodu sv. Prokopa, měl kníže úplně volné ruce. Koncem r. 1096 sesadil Božetěcha a všechny slovanské mnichy, ať již drželi s opatem či nikoliv, vypudil ze Sázavy a se souhlasem sněmu uvedl tam benediktiny z Břevnova. Vypuzení mnichové se potulovali po Čechách a jenom několika málo se podařilo dostati se do kláštera zpět. – Co však nejdůležitějšího Břetislav II. podnikl, bylo založení kostela při knížecím hradě litomyšlském, který (pokud známo) je prvním velkofarním kostelem u nás.

Zanedlouho měl Břetislav II. nepříjemnosti s dozvuky nuceného křtu Židů křižáky. Tito nucení židokřesťané považovali se i dále za židy a svou víru také zachovávali, zvláště když císař Jindřich IV. jim roku 1097 dovolil návrat k židovstvu. Lid však je považoval za odpadlíky a proto je různě sužoval. Když pak se r. 1098 proneslo, že někteří židé posílají tajně svůj majetek do Uher a do Polska, nařídil Břetislav II. svému komorníkovi, aby zakročil, neboť židé byli považováni za majetek komory královské. Komoří však provedl rozkaz knížete velmi drakonicky, poručiv židy jednoduše vydrancovati, takže jim zůstalo pouze něco málo obilí na živobytí, zato však knížecí komora byla velmi obohacena.

Téhož roku nastala knížeti nová nesnáz úmrtím biskupa Kosmy. Na doporučení svého švagra Viprechta Grojského jmenoval za souhlasu kněžstva a lidu pražským biskupem Heřmana původem z Lotring, kterého Jindřich IV. také investoval. Větší potíže však byly se svěcením, neboť Heřman byl teprve jáhnem a kněžské ordinace bylo těžko dosíci pro znepřátelení Břetislavovo s metropolitou mohučským. Aspoň částečně si pomohl Břetislav za svého vyjednávání s uherským králem Kolomanem, jehož prostřednictvím vysvětil ostřihomský arcibiskup Serafín Heřmana na kněze. Tam byl s Heřmanem ordinován i kronikář Kosmas (v červnu 1099). Protože však byl Heřman investován exkomunikovaným císařem, nemohl ho metropolita konsekrovati na biskupa, a sice již proto, že jako věrný přívrženec strany papežské žil ve vyhnanství. I pomohl si kníže tím, že ho dal konsekrovati vzdoropapežovým legátem Rupertem (v dubnu 1100) v Mohuči. Koncem téhož roku byl Břetislav II. zavražděn a po jeho smrti nastaly bratrovražedné boje mezi Přemyslovci. Zmatky tyto měly dvojí vliv na církev: statky její byly se vším příslušenstvím pustošeny od těch, s nimiž církev nešla, kázeň kněžská značně poklesla, neboť za neustálých bojů a zmatků nebylo možno vésti řádnou administrativu církve, zvláště když po Svatoplukově revoluci (1107) odešel biskup do exilu. Co jedině mohlo Heřmana těšiti, bylo založení nových klášterů: benediktinů v Kladrubech (1108 od knížete Vladislava), Vilémově (kol r. 1120 od hr. Viléma ze Sulzbachu (?, příbuzného manželky Vladislavovy) a Postoloprtech (kol 1121). K nim přikročila ještě koleg. kapitula v Sadské (od knížete Bořivoje 1117). Heřman zemřel právě týden před ukončením boje o investituru, 17. září 1122.

Jak známo, tento boj byl ukončen kompromisem, dle něhož se král vzdal tzv. „spiritualií“ a ponechal si jen tzv. „regalie“, tj. právo udíleti statky v léno a zavazovati k povinnostem z toho plynoucím. Pro země české nemělo tak pronikavých důsledků, neboť biskupové čeští nebyli říšskými biskupy v plném slova smyslu, protože císařská investitura byla vázána na předcházející volbu v zemi. Proto samo sebou nemohlo se vztahovati na Čechy ustanovení konkordátu, dle něhož volba biskupova měla se státi u přítomnosti císaře. Pouze pro ně asi platilo, že regálie měly býti přijímány asi před svěcením.

e. Biskup Jindřich Zdík a jeho doba (1126 – 1150)

Lewison: Zur Geschichte d. Bischofs Walter von Breslau 1149 – 69 (Zeitschrift Fesch. Altertum Schlesiens 1901) – Jireček: Zdík Jindřich, biskup olom. (ČMM 1870) – Šembera: O úkladném útoku, jejž učinil Kunrát, kníže znojemský na olom. biskupa Zdíka Jindřicha (ČČM 1875) – Čermák: Premonstráti v Čechách a na Moravě (Praha 1877) – Žák: De b. Henrico II. Zdík (Annales de l´ordre de Premontré 1908 – 10) – Branovitzer: Über das Münzrecht der Fürstbischöfe v. Olmütz (AOG III) – Novotný: Uvedení Premonstrátů do kláštera Hradišťského (ČMM 1926) – Dudík: Dějiny Moravy III.

K nejpřednějším osobnostem duchovním v nejstarší době našich církevních dějin patří bez odporu olomoucký biskup Zdík. O původu jeho nelze nic určitého říci. Je vyloučeno, že by byl synem panující rodiny, jako se stejně nedá prokázati, že by byl synem kronikáře Kosmy. Považuje se však za pravděpodobné, že pocházel z některé přední rodiny šlechtické. Po smrti biskupa Jana byl (22. března 1126) zvolen biskupem. Nebylo tu však skutečné volby, nýbrž jmenování od knížete. Nabyl na svou dobu vysokého vzdělání v cizině, jež pak ještě asi doplnil cestou do Svaté země. Byl to muž vynikajících vlastností, k nimž jmenovitě náležela chladná rozvaha. Na podzim 1126 přijal od krále Lotára investituru a potom i svěcení biskupské od svého metropolity. Přitom obdržel jméno Jindřich, vedle něhož i dále se psával svým slovanským jménem Zdík. Po svém návratu do Čech poctil ho kníže Soběslav pozváním, aby posvětil kapli sv. Jiří na Řípě, což možno považovati za projev nepřátelství aneb aspoň malých sympatií panujícího knížete k tehdejšímu biskupu pražskému Menhartovi. Poměr onen se ukázal v r. 1130, kdy biskup Menhart zúčastnil se spiknutí proti Soběslavovi I. ve prospěch oslepeného a uvězněného Bořivoje. Aby od sebe odvrátil pozornost, odebral se do Palestiny. Vrátiv se (1131), byl postaven před soud, složený z arcibiskupa mohučského a biskupa bamberského, na němž přičiněním svého přítele Oty byl aspoň na venek očištěn, načež se odebral k papeži se žádostí, aby odeslal do Čech legáta, za jehož přítomnosti by se mu dostalo veřejné satisfakce. Ale na své cestě nepořídil, jelikož neměl potřebného doporučení papeži ani od císaře ani od metropolity. Spíše si ještě uškodil, protože papežská Kurie nespustila záležitost Menhartovu se zřetele a vyslala r. 1133 do Čech legáta, který přísně zakročil proti Menhartovi, pohnav jej po vykonaném vyšetřování před soud k Stolci papežskému. Menhart se však ke Kurii nedostavil, nýbrž odebral se k svému metropolitovi, jehož synodální rozhodnutí stačilo Menhartovi k satisfakci. Dalším nepřístojnostem Menhartovým učinila jeho smrt (1134). Po něm byl na sv. Václava v Praze jmenován biskupem probošt kapituly vyšehradské Jan, pocházející z Lochenic na Hradecku, muž vynikající. Soběslav si ho vybral proto, že jako probošt byl s ním v dobrých stycích a pak, že to byl domácí člověk, který poměry dobře znal, a proto dovedl biskupovati dle potřeb časových, čehož nebylo u jeho předchůdce.

V té době došlo u nás k prvnímu konfliktu mezi mocí světskou a duchovní, vyvolanému reformním hnutím směrujícím k vymanění církve z moci světské. Až do té doby hrál u nás kníže i na poli čistě církevním větší úlohu než biskup. Z toho však neplynulo, že právě z těchto ohledů by bývali Čechové stáli v boji o investituru na straně protipapežské, nýbrž bylo tomu tak spíše z oportunistických kombinací, vzniklých podporováním strany císařovy. Nové reformní proudy počal u nás uplatňovati biskup Zdík. Zdík provedl nejprve vnitřní reformu, reformu kapituly a kléru, a pak počal pracovati na venek. Vnitřní reforma spočívala v povznesení stavu duchovenstva, kterážto snaha vycházela ze zdravého předpokladu, že jen kněžstvo uvědomělé dá se snadno vymaniti z područí laiků. Konflikt, spočívající v pokusech o zavedení reformy na venek, odehrál se na Moravě bojem o Blansko mezi Zdíkem a Vratislavem, knížetem brněnským. Tato ves náležela totiž biskupům Olomouckým a Zdík použil (kol r. 1136) tu svého práva, dle něhož směl stavěti kostely na svých statcích. Ale Vratislav se proti tomu postavil, odvolávaje se, že i on má určité nároky na Blansko. Nárok knížete nebyl asi úplně oprávněný, ale Vratislav tu chtěl překaziti pod záminkou nároku na Blansko vybudování kostela, který měl býti úplně a ve všem poddán biskupovi. Když Vratislav Zdíkovi další stavbu kostela zakázal, Zdík tím rozmrzen nastoupil pouť do Svaté země, kde se seznámil s řeholníky řádu sv. Augustina, které si tak oblíbil, že k nim vstoupil a založil jim později klášter na Strahově. Když se vrátil domů, opustil zase brzy svou diecési a prosil v Římě o dovolení, aby mohl hlásati evangelium Prusům. Nežli však mohl svůj úmysl uskutečniti, zemřel Soběslav i pražský biskup, což mu odstranilo nejzávažnější překážky k založení reformního kláštera. Došlo k němu asi r. 1140 nebo 1141. Tak vznikl klášter strahovský. Pak odebral se Zdík evangelisovati Prusy, ale nepořídiv, nastoupil cestu zpět.

Po Soběslavovi nastoupil na trůn kníže Vladislav II. (1140 – 74). Zdík postavil se na stranu Vladislavovu proti mor. knížatům Konrádovi a Otovi, začež mu oba zakázali přístup do olomoucké diecése. Zdík je dal za to do klatby, a když jí neuznali, prohlásil nad celou diecésí (1142) interdikt. Tu se však vlastní kněžstvo proti němu postavilo a to proto, že zastavením služeb Božích v celé diecési by se vydávali věřící svému pohanstvu. Zdík žádal zase o papežské svolení na misijní cestu. Papež vyhověl Zdíkovi jenom nerad a vyčítavě mu připomenul, že se má nejprve starati o své ovečky a neopouštěti jich. Přitom poslal káravý dopis mor. duchovenstvu, v němž mu vytýkal neposlušnost.

Zatím však nastaly v zemi nové bratrovražedné boje mezi Vladislavem a Konrádem znojemským, které učinily přítomnost Zdíkovu v zemi nezbytnou. Vladislav byl velmi ohrožen, ale Zdík mu pomohl. V květnu r. 1142 světil oltáře v novém klášteře premonstrátů ve Widberce v Bavorsku, založeném hrabaty z Bogenu. Jejich společná láska se Zdíkem k řádu, jakož i příbuznost jednoho z nich s Vladislavem napomohly k vymezení branné moci Vladislavovi. Zatím Konrád byl již u samé Prahy a dozvěděv se o pomoci z ciziny, střílel ohnivými střelami na hrad pražský, přičemž vyhořel kostel sv. Víta a klášter sv. Jiří. Vladislav zvítěziv přesto nad Konrádem pomohl z vděčnosti Zdíkovi za zjednanou pomoc bavorskou při založení kláštera strahovského, který přeměnil asi r. 1142 na premonstrátskou kanonii. Téhož roku povoláni tam první řeholníci ze Steinfeldu a o rok později řeholnice (první) do Doxan. Rozumí se však samo sebou, že na Moravě, ve své diecési, nebyl Zdík možný a tu právě v oné době se mu dostalo pomoci od sv. Stolce posláním legáta Quidona.

Quido přišel k hranicím českým r. 1143, ale musel vyčkati v Rakousích, až ustanou boje na Moravě. Ještě téhož roku tam došel a první, oč ho Moravané prosili, bylo zrušení interdiktu. Slibovali přitom, že dají svému biskupovi satisfakci, ale to legátovi nestačilo; žádal od nich ještě naprostou poslušnost. Potom jal se legát prováděti vlastní úkol svého poslání: provedení nařízení II. koncilu lateránského (1139) v odstraňování simonie, kněžského manželství, turnajů, okázalých šatů a rušení Božího míru. Pro jeho poslání je příznačno i zrušení volby opata premonstrátů Bohumila v Hradisku a její nové provedení konventem za účasti biskupa, jímž byla zdůrazněna neodvislost od moci světské. Pak odebral se Quido do Prahy, kde prováděl církevní nařízení bezohledně, jinak totiž se věc provésti nedala. Zbavil definitivně řadu kněží (i vyšších hodnostářů) kněžské hodnosti i beneficia, protože nechtěli ustoupiti od svých manželek. Kromě toho provedl Quido dvě jiné důležité věci: rozdělení farních obvodů a obligátní zavedení titulu mensae u každého svěcence. Asi začátkem r. 1144 opustil Quido zemi, raduje se z provedené reformy, která bohužel nebyla definitivní.

Téhož roku (1144) zúčastnil se biskup Zdík jako zástupce knížete Vladislava říšského sněmu v Bamberce, na němž mu udělil král Konrád III. privilegium do té doby u nás neslýchané: vrátil mu od 70. let sporný hrad Podivín, dovolil mu na něm raziti minci a zároveň mu udělil i exempci pro jeho poddané, osvobodiv je od dávek i pohánění k soudu knížecímu. Konrád byl si však vědom, že vlastně k tomu není oprávněn, a proto také toto rozhodnutí mělo povahu provisoria, kterým se spíše dávalo na vědomí, jakých privilegií se mělo dostati Zdíkovi od knížete, což se však za stávajících poměrů nedalo provésti.

Toto privilegium bylo by se později málem stalo Zdíkovi osudným. Způsobilo totiž nevraživost údělného knížete moravského Konráda, ke kterému se připojil i brněnský kníže Vratislav. Nepřátelství mezi oběma stranami bylo zostřeno tím, že Konrád přechovával u sebe degradované církevní hodnostáře (legátem Quidonem) a vypuklo zjevně počátkem roku 1145, když biskup na naléhavé poslání sobě přátelského papeže Lucia II. nastoupil cestu do Říma. Vyrazil přes Čechy, a když přenocoval ve své vesnici Úsobrně (u Jevíčka), vyhledal ho tam kníže Konrád a velmi přátelsky s ním jednal. Bylo to však pouze na oko, neboť biskup s průvodem svým již usínal, když se přiblížili Konrádovi ozbrojenci, aby Zdíka úkladně přepadli. Jeden cisterciák v biskupově družině úklady zavčas zpozoroval a varoval biskupa, který v poslední chvíli prchl. Hned nato přikvapili zbrojnoši a nenalezše biskupa, oloupili a znásilnili jeho družinu. Zdík se druhého dne za pomoci jednoho svého sedláka dostal do Litomyšle, odkudž přišel do Prahy. V Římě se však potkal Zdík již s nástupcem Lucia VII. Evženem III., prvním papežem – cisterciákem. I ten se choval ke Zdíkovi velmi blahovolně, jakožto ke spolubojovníku za svobodu církve a dal mu listinu, kterou žádal pražského biskupa Otu o její vyhlášení a knížete Vladislava o provedení. Všechna tři odbojná knížata moravská dána do klatby a nařízeno jim pokání. Jen kníže Děpold vykonal cestu do Říma, brněnský Vratislav nemohl pro nemoc, ač jinak se klonil ke smíru, jediný Konrád znojemský vytrval. Prohlásil totiž klatbu za neplatnou a někteří kněží se přidali k němu a konali služby Boží i za interdiktu na jeho území dále. Provedení nařízení nebylo ihned možno, neboť Vladislav II. byl tehdy zaměstnán výpravou proti Polsku. Teprve po ní, r. 1146, pokořil Konráda, ponechav mu i dále jeho úděl, ovšem zpustošený, a potvrdil Zdíkovi veliké privilegium Konráda III.: Odstoupení podivína, právo raziti tam minci a vynětí poddaných biskupových z pravomoci údělných knížat moravských, a sice z vlastní moci panujícího knížete Vladislava II. Exempce ona spočívala ve vynětí z daní, desátku a robot zemských. Důležito však je, že současně vydal Vladislav II. podobnou listinu i pro Čechy. Tohoto velikého úspěchu, směřujícího k vymanění církve z područí státu bylo dosaženo dvojí cestou: mírnou politikou Zdíkovou a ochotou Vladislava II. Tím se stalo, že ožehavá otázka církevní mohla býti u nás řešena bez přílišného rozvíření politického života. Když takto dosáhl Zdík úspěchu na venek, jal se reformovati církev uvnitř povznesením kněžského života, neboť právě špatné kněžstvo to bylo, které ve chvílích rozhodných působilo největší potíže.

Zdík pomáhal si při reformě duchovenstva hlavně moderními tehdy premonstráty a cisterciáky. Premonstráti se hodili Zdíkovi proto, že nebyli vázáni na zdi klášterní, nýbrž směli vésti i duchovní správu, takže přísně vychovaní kněží mohli venku své věřící velmi dobře vésti. Cisterciáci sloužili Zdíkovi zase proto, že jejich více uzavřený řád byl ztělesněným nositelem velikých ideí tehdejšího papežství a reformy řeholí. Jedině takto se dá vysvětliti, že za jediné desítiletí 1140 - 1150 vznikla celá řada klášterů těchto řádů, např. Plasy, Sedlec, Sv. Pole u Klášterní Skalice, Mnich. Hradiště, premonstráti v Želivě, Louňovicích, Hradisku, Litomyšli. Je též zajímavo, že na založení nejednoho z těchto klášterů měl podíl Zdík. Tyto kláštery, jak netřeba dokládati, měly svůj zvláštní kulturní význam, protože jejich první členové k nám přicházeli ze západu a zůstávali s ním i dále spojeni. Pro spojení (po stránce kulturní) Čech se západem je charakteristickou druhá výprava křížová.

Došlo k ní po pádu Edesy (1144), který měl veliký význam, neboť křesťanství tím pozbylo své nejvýchodnější opory. Pro zpětné dobytí ztracených posic jal se nejvíce pracovati zakladatel cisterciáků sv. Bernard. Jeho zásluhou přijal kříž (1145) francouzský král Ludvík XII. a o rok později i Konrád III. R. 1147 obrátil se sv. Bernard i ke knížeti českému Vladislavovi, přičemž je zajímavo, že se ve svém listě dovolává Zdíka. Tak i Vladislav II. přijal kříž, a když již byla výprava hotova, ozval se najednou ze Saska hlas, nač že choditi až do dalekého Orientu, když nedalecí Slované polabští nejsou ještě obráceni. Výzva se ujala a sám sv. Bernard ji schválil. Sněm frankfurtský ji přijal (březen 1147) a sv. Bernard vydal provolání do boje proti Polabanům. Vypověděl jim vyhlazovací boj a zakázal uzavírati s nimi jakékoliv smlouvy ať za peníze, ať za poplatek jiný. V provolání Bernardově není však národního fanatismu, který tehdejší době byl ještě cizí. Hlavní pohnutkou k výpravě byla touha Sasů opanovati polabské území. Výprava proti Polabanům zahájena 29. června 1147, ale skončila neslavně. Polabané postavili silné vojsko a kníže bodrcký Niklot statečně hájil a uhájil svůj hrad Dubín, takže křižáci byli nuceni odtáhnouti s nepořízenou. Obrátili se proti Štětínu, což bylo jejich morální porážkou. Na městských hradbách byl totiž kříž a z města jim vyšel vstříc biskup Albert, který jim vyčítavě řekl, že u nich je potřeba kázání a nikoliv meče. Biskup nato smluvil s křižáky mír a oni se značnými ztrátami po tříměsíční výpravě odtáhli poraženi a zahanbeni z výpravy proti Polabanům.

Zanedlouho došlo k význačným změnám v českém životě církevním. Roku 1148 zesnul biskup pražský Oto a nástupcem jeho se stal vzdělaný a obratný diplomat a příznivec reformy probošt pražský Daniel. Svou náklonnost k reformě projevil Daniel tím, že hned po své designaci vypudil ze Želiva benediktiny a místo nich uvedl tam premonstráty. Pak teprve šel do Němec pro regália a svěcení. Premonstráti uvedení do Želiva octli se takto v nepříjemné situaci, ale z té jim pomohl Zdík štědrými privilegiemi. Netrvalo však dlouho a Zdík sám rozloučil se se světem 28. června 1150. Byl to jeden z nejslavnějších českých biskupů, kterého ještě po letech nazývá opat milevský Jarloch „květ biskupů svého času“ a „sloup a svítilna Čech i Moravy“.

f. Vývoj farní organisace, vznik arcijáhenství

Hrubý: Církevní zřízení v Čechách a na Moravě atd. (ČČH 1916).

V nejstarší naší terminologii nutno rozeznávati kostel a církev. Je tu ten rozdíl, že kostelem se velmi často rozumí stavba kamenná, kdežto církví stavba dřevěná.

Jak jsme již poznali, šířilo se u nás křesťanství shora. Proto v jeho prvních dobách pozorujeme souvislost se státní administrativou. Kostely vznikají při hradech, s nimiž mají svůj význam. Tak např. v Litomyšli byl kostel při starém slavníkovském hradě, který současně s ním vzal za své. Jinde zase (např. na Budči) s poklesnutím významu hradu poklesl i význam kostela. Farní kostel se v oné době representuje dvěma věcmi: křtitelnicí a hřbitovem. Z toho také plynula povinnost szzúčastniti se při farním kostele služeb Božích. Postavení kněze v oné nejstarší době je toto: Jelikož je v zájmu státu rozšířiti a upevniti křesťanství v zemi, splývá zájem církevní se státním. Kněz hradní dozírá nad náboženským životem, upozorňuje správce hradu na závadné věci, jejichž nápravu pak on jako zástupce moci státní provádí. Tento arcikněz je proto vlastně knížecím úředníkem, jehož význam je tím větší, že on vlastně je jediným inteligentem v širém kraji.

Jméno arcikněz odpovídá vlastně funkci faráře. Nejstarší farnosti, jak jsme již poznali, byly velkofarnosti, mající řadu kněží a minoristů, z nichž nejstarší kněz slul archipresbyter. Vedle původních farních kostelů vznikaly i kostely nové odtržením od farního. Ty se jmenují ecclesiae filiae, původní pak kostel vzhledem k nim sluje matrix. Význam jejich spočíval hlavně v konání služeb Božích, zatímco podstatné věci kostela farního (křty a pohřby) zůstávaly i nadále reservovány mateřskému kostelu. Arcikněz má dozor nad jejich duchovenstvem a béře i příjmy z nových kostelů plynoucí. Tato poslední okolnost byla často příčinou, proč nemohly nové kostely vznikati. Kromě těchto ecclesiae filiales, tj. menší kostely s právy kostelů farních. Jejich správcové jmenují se od polovice 12. století plebáni, kromě toho se však drží i starý název parchianus. Tak také nabývá starý název parochia ve smyslu diecése jiného a vyhraněnějšího smyslu a věřící zvaní parochiales dostávají jméno plebesani. Venkovské kostely vznikaly z potřeb šlechty a lidu, což je opět zásadní rozdíl od velkofarních kostelů hradních, hovících potřebám státním. Hověly potřebám lidu, protože při velké rozsáhlosti velkofarností bylo velmi těžko udržovati spojení s farním kostelem. U vrchností byly zase ty požadavky, že chtěly míti duchovní správu v tom kostele, který si vydržovaly. To došlo pěkného výrazu i po stránce architektonické, neboť při jednopatrových kostelích bylo patro určeno za panskou oratoř, kdežto přízemí sloužilo poddanému lidu. Kromě těchto kostelů farních (vznikly vlastně osamostatněním od původních mateřských kostelů) byly kostely, které byly zakládány hned jako farní. Příčinou bylo asi to, že obvody velkofarností nebyly přesně vymezeny, takže v některých případech bylo těžko stanoviti, do kterého obvodu místo přesně náleželo.

Při vznikání nových farností objevují se i nové tituly a hodnosti. Faráři nových far nazývají se plebáni, kdežto při starých velkofarnostech ponechávají si jméno parochianus, teprve později, když vědomí rozdílného původu vymřelo, stal se název plebanus všeobecným. V arciknězi, původně přednostovi velkofarnosti, vystupuje ponenáhlu nový hierarchický stupeň. Byl představeným všech kostelů v jeho obvodu nově založených a povinnost dozírati nad nimi přešla v právo. Kromě toho se vyskytuje nový titul probošta. Při klášteřích jsme již poznali, že to byl správce klášterních statků. I u světského duchovenstva bylo účelem praeposita starati se o administrativu majetku, nevyžadoval tedy kněžského svěcení. Pro spiritualita zůstával však i dále arcikněz, který musel míti kněžské svěcení.

Některé arcikněžské kostely staly se později kapitulními či kolegiátními. Původně nebylo mezi nimi rozdílu, neboť obojí se vyznačovaly větším počtem kléru. Některé hradní byly povýšeny nad ostatní. Jako fary tak i kapituly vznikají dvojím způsobem: přímo anebo vývojem. Přímo jako kolegiátní kapitula vznikla St. Boleslav, Litoměřice, Vyšehrad a Sadská, a sice založením panovníkovým, kdežto kapitula u sv. Víta vznikla asi vývojem kostela arcikněžského v kolegiátní. Kapitulní arcikněží dostali v 10. – 11. století titul vypůjčený z organisace klášterní, decanus. V klášteřích byl od té doby zaveden titul prior (převor). V polovici 12. století titul arcikněze mizí a titul decanus přechází i na arcikněze kostelů bez koleg. kapitul.

Důležito je poznati vývoj arcijáhnů. Nutno přitom rozlišovati mezi Moravou a Čechami, a to proto, že postavení biskupství olomouckého bylo poněkud jiné než pražského. Olomoucké biskupství mělo panujícímu knížeti sloužiti za oporu proti údělným knížatům moravským, a proto měli i na veřejnosti mnohem význačnější postavení nežli pražské.

Úřad arcijáhnů sloužil biskupům za podporu v záležitostech čistě církevních, kdežto arcikněží byli vlastně úředníky knížecími. Jako jinde, tak i v Olomouci byl původně arcijáhen jeden. Že se o něm nečiní zmínky, se vysvětluje tím, že jeho úřad splýval s funkcí kapitulního probošta olomouckého. Tak tomu bylo až do r. 1131, kdy biskup Zdík reorganisoval vedení diecése tak, že kapitulu od sv. Petra v Olomouci přenesl k dokončené katedrále sv. Václava, ponechav u původního kostela sv. Petra pouze 4 kanovníky. Novou kapitulu u sv. Václava nadal ostatky kostela brněnského, přerovského, spytihněvského, břeclavského a znojemského. Tyto kostely byly vesměs kostely hradské čili velkofarnostní. Nově naznačení kanovníci nesou sice ještě titul arcikněze, ale kromě toho mají již i titul arcijáhnů, z čehož lze vyvozovati, že tito arcijáhnové vznikli splynutím hradských kostelů co do majetku s olomouckou kapitulou a povoláním hradských arcikněží do olomoucké kapituly.

Jinak tomu bylo v Čechách. Tam došlo k zřízení arcijáhenství čistě z potřeb biskupových. Protože tam nebyl biskup takovou oporou panovníkovi jako na Moravě, musel si proto arcijáhenství fundovati ze svého. Stalo se tak asi za energického a svědomitého biskupa Daniela, jak vysvítá z té důležité okolnosti, že po prvé se s českými arcijáhny setkáváme právě za nepřetržitého pobytu Danielova v Čechách, tj. v letech 1160 – 66. Příčina, která Daniele nutila k založení arcijáhenství, byla i ta, že ztratil pro sebe oporu v reformních premonstrátech a cisterciácích, neboť oni zůstali věrni legitimnímu papeži Alexandru III., zatímco Daniel byl při císařských papežích Viktoru IV. a Paschálovi III. O Českých arcijáhenstvích se dočítáme poprvé až počátkem 13. století, kdy se jich uvádí deset. Dle tradice uchované v pražské kapitule až do 14. století založil pražský biskup devět arcijáhenství, což si vysvětlujeme tím, že pražské arcijáhenství se vyvinulo z původního jediného archidiakonátu, a proto bylo vždy obsazováno volbou kapituly, zatímco ostatních devět obsazoval biskup pražský. Tento rozdíl vznikl od Moravy a jevil se i v terminologii. Protože na Moravě vznikla arcijáhenství z arcikněžství, držel se ještě nějakou dobu promiscue název archidiaconus i archipresbyter. V Čechách, kde nebylo vzniku vývojového, pozorujeme vyhraněný již termín arcijáhna. Česká arcijáhenství jsou nápadná velmi nestejnou rozlohou, což si možno vysvětliti jen tím, že biskupové, jsouce nuceni je fundovati ze svých statků, přihlíželi při zakládání k těm místům, kde měli statky.

Nedá se přesně říci, jak se postupovalo při zakládání arcijáhenství. Faktum je, že arcijáhnové byli pražskými kanovníky, ale nelze přesně říci, zdali (jako v Olomouci) byli první arcijáhnové jako faráři biskupských statků povoláni do kapituly, či zda kanovníkům byly propůjčeny venkovské kostely na panstvích biskupských. Je možno, že zde byla obojí praxe.

Část třetí: Od Přemysla Otakara I. do Václava I.

a. Boj biskupa Ondřeje (1215 – 29)

Palacký: Dějiny národu českého I (Praha 1894).

Boj tento byl sveden o svobodu katolické církve v zemích českých, kde různé reformní snahy na Západě již prováděné dosud nedošly uskutečnění. Podnětem k tomu byl IV. koncil lateránský 1215 konaný. Zúčastnili se ho oba biskupové našich zemí: pražský Ondřej a olomoucký Robert. Papež Innocenc III. jim uložil provedení reformních dekretů lateránského sboru. Každý z nich však zaujímal ke koncilu jiné stanovisko. Robert zůstával chladný, zatímco Ondřej se horlivě postavil do služeb Innocencových. Již ta okolnost, že se dal tímto papežem vysvětiti na biskupa, dává tušiti, že byl jeho stoupencem. Hned počátek svého biskupování zahájil bojem za svobodu církve v rámci nařízení lateránských.

První fáze bojů Ondřejových byla ve znamení boje o desátky. Spor tento začal vlastně otázkou o kláštery, které kdysi postoupili Ondřejovi předchůdcové (Daniel) Milevsku a Teplé a kterých se Ondřej chtěl domáhati zpět. O tom snad ještě za svého pobytu v Říme (koncem 12115) učinil dotaz v Římě (kromě ještě jiných otázek podřadných). Odpovědi se mu dostalo až teprve koncem října 1216, a sice v tom smyslu, že může se desátku domáhati, jestli byl darován protizákonně. Ondřej nevyčkal dalšího definitivního rozhodnutí Kurie a zahájil hned boj s Teplou a zároveň též s mocí světskou.

Jestliže se Ondřej domáhal desátku, neznamená to, že by ho býval nedostával. Dostával jej, ale pouze dle stávajícího tehdejšího zvykového řádu: od jedněch celý, jak to stanovilo kanonické právo a jak to potvrdil koncil lateránský. Tak se snahy Ondřejovy jeví jako pokus o provedení lateránských rozhodnutí na půdě české. Provedení ono nutkalo tím více, že jinde se prováděly podobné praxe již dávno. To tedy znamenalo zvrácení dosavadní praxe desátkové, a proto se Ondřej hleděl připraviti na možný odpor krále Přemysla I. (1192 – 1230). Proto si vzal za záminku odchodu ze země pouť do St. Didier ve Francii. Král jej však předešel vypraviv do Říma poselstvo v čele s proboštem litoměřickým Benediktem, které ujistilo papeže Honoria III. oddaností krále i svou a snad se též zasazovalo o dosažení shody. Ondřej vystihl důležitost situace a odešel ze země. Úmyslem jeho bylo získati papeže proti králi. V exilu ho došlo zplnomocnění papeže k ostrým krokům a toho použil tak, že dříve nežli papež (který zatím Přemyslovi I. na jeho hold pouze pěkně odpověděl) učinil rozhodnutí, biskup Ondřej tajně dal do Čech dopraviti a tam rozšířiti interdikt. Král po marném vyšetřování, kdo interdiktní listiny rozšířil, poslal papeži velmi energický projev, kterým však nepořídil mnoho. Přemysl se totiž opíral o domácí zvykové právo, které se jinde již dávno neprovádělo a lateránským koncilem bylo definitivně odstraněno.

Biskup Ondřej zatím pilně pracoval proti králi, který mu mezitím dal novou zbraň do ruky. Za nastalých zmatků lovili pro sebe různí živlové, mezi nimiž byl i jeden bývalý kněz, jemuž bylo soudně dokázáno vyloupení pěti kostelů. Král ho dal oběsiti. Biskup Ondřej (nechav úplně stranou ono provinění) protestoval u sv. Stolce proti rušení kněžské imunity tím, že světská moc úplně proti kánonům sama příslušníky kněžského stavu soudí, odsuzuje a popravuje. Papež dal proto v březnu 1217 do klatby všechny, kteří se tak provinili (Ondřej totiž psal o více případech). Provedení svěřil biskupovi, jemuž zároveň i nařídil, aby se zasadil o provedení dekretů koncilu lateránského. Ondřej však byl již mimo diecési, takže jeho nařízení provésti nemohl. Poněvadž si však přál, aby papež ještě ostřeji zakročil, tedy ještě v březnu 1217 ihned po vydání klatby odebral se se svými průvodci do Říma.

Přišel do Říma zavčas, neboť Přemysl učinil zatím kroky ke zrušení interdiktu Ondřejem vyhlášeného po odchodu ze země. Vešel tedy v jednání s mohučským arcibiskupem Siegfriedem, kterého žádal (jako metropolitu) za zrušení interdiktu Ondřejova, přičemž poukazoval na tu formální vadu, že biskup interdikt vyhlásil, aniž by slyšel obviněnou stranu. Siegfried svěřil vyšetřování věci opatu strahovskému, děkanu pražskému a arcijáhnu litoměřickému a dal jim tuto direktivu: Ať zjistí, zdali interdikt byl publikován z uložení papeže či biskupa. V prvním případě jej přiostří, v druhém zruší. Přitomto obranném kroku proti biskupu Ondřejovi chybil jak Přemysl, tak i Siegfried. Metropolita totiž k rozhodnutí králem vyvolený byl jeho stranníkem a ten zase, chtěje zajistiti králi vítězství, vyvolil za vyšetřující orgány hodnostáře králi nadržující. Tak se stalo, že vyšetřující komise byla sestavena ze samých Přemyslových straníků.

To ovšem velmi podráždilo biskupa Ondřeje, takže nezmírnil své stanovisko, ani když arcibiskup Siegfried, snad aby si ho získal, mu dal dokonce i doporučení ke sv. Stolci. Sestavení komise dalo biskupu Ondřejovi tušiti, že rozhodne v jeho neprospěch, a proto prosadil, že jeho interdikt byl potvrzen samým papežem a v květnu 1217 bylo olomouckému biskupu Robertovi nařízeno, aby odešel do Čech a tam se přičinil o provedení interdiktu a zároveň pohrozil králi i šlechtě přísnými tresty, nevrátí-li církvi svobodu. Poněvadž však Ondřej asi upozornil, že Robert možná neprovede nařízení jemu daná, vymohl tak, že papež pověřil tímže úkolem arcibiskupa solnohradského Eberharda II. a biskupa pasovského Rudolfa a z Chiemsee Rudigera. Plnomoc jim daná jest vlastně zaskočením arcibiskupa mohučského, neboť nařizuje provedení censur, i když Siegfried Ondřejův interdikt zrušil. Tím a priori měla se státi stranická akce Siegfriedova ve prospěch Přemyslův bezúčelnou, neboť metropolita Ondřejův interdikt ještě nezrušil. Akce Ondřejova nalezla u sv. Stolce tím ochotnější podpory, že se mohl vykázati doporučením svého metropolity, i když pracoval vlastně v jeho neprospěch.

Není proto divu, že v první řadě se obrátil hněv Honoria III. proti arcibiskupovi Siegfriedovi. 21. července 1217 mu ostrým listem vytkl, že se opovážil zrušiti interdikt sv. Stolcem potvrzený, podotýkaje, že místo trestu mu nařizuje do 20 dnů zavésti status quo, tj. poměry při odchodu Ondřejově. Převorům cisterciáckých klášterů v Ebrachu a Heilbronně nařídil dozor nad provedením rozkazů. Arcibiskup Siegfried se papeži omlouval, že běželo jen o nestranné prozkoumání interdiktu Ondřejova. O stranickém sestavení vyšetřující komise, jím za tím účelem sestavené, však pomlčel, a tak se stalo, že jeho omluva vyzněla na prázdno, neboť skoro v téže době Honorius III. nařídil ostřihomskému arcibiskupovi, aby se přičinil o provádění interdiktu Ondřejova na všech, které byl postihl.

Tím také došlo na Přemysla, který dostal od papeže důtku, již před arcibiskupem Siegfriedem (22. června 1217). Papež mu sdělil, že sice je ochoten vyhověti všem jeho přáním, pokud to bude možno, chtěje takto ukázati svou dobrou vůli, vytkl mu však: 1. rušení privilegia cleri pohaněním, souzením a trestáním duchovních osob; 2. nezachovávání interdiktu Ondřejova, ba dokonce styk s exkomunikovanými; 3. neplacení desátků a dávání špatného příkladu poddaným a šlechtě. Proto nařídil králi, aby respektoval svobody církve a zvláště svobody biskupa, který za ni podstoupil vyhnanství. Není-li spokojen, ať vypraví do Říma poselství, opatřené plnou mocí; papež rozhodne dle spravedlnosti. Tímto listem Honoria III. jest charakterizována celá podstata sporu: přál si, aby církev dosáhla v Čechách svobody, odpovídající kanonickým požadavkům a aby nezůstávala v područí státu, jak tomu v Čechách dosud bylo dle právního zvyku, či lépe řečeno zlozvyku.

Přemysl vypravil asi v srpnu nebo v září ke Kurii poselství, kterým se snažil výtky sobě činěné vyvrátiti. Porušování privilegia cleri popřel, interdikt prý zachovával až do jeho zrušení (arcibiskupem mohučským), čímž učinil papeži poklonu, prozradiv, že neuznává jeho potvrzení interdiktu Ondřejova, o desátcích se pak vyloženě podřekl: prý biskupský desátek se vybírá, leč nemohl popříti, že ho dostává král, nikoliv biskup. Taková tedy byla Přemyslova „obrana“. Na výtku neposlání slavného poselstva odvětil král slibem, že tak učiní, ale žádal, aby do jeho příchodu papež ničeho proti němu ani proti jeho zemi nečinil, kdyby snad biskup Ondřej o to žádal.

Ondřej však nelenil, nýbrž dokonale využil Přemyslova výroku o vybírání desátků. Jak jsme již pravili, podřekl se král, že desátky biskupské jsou sice vybírány, ale že jich biskup nedostává. Toho využil biskup Ondřej, aby poukázal na zcela nepřípustné tehdy již sekvestrování biskupských příjmů mocí světskou. Bezpochyby zakročením Ondřejovým nařídil papež řezenskému biskupu Konrádovi IV., aby spolu ještě s dvěma opaty vyšetřil, kdo požívá desátků, patřících vlastně biskupovi, a vůbec příjmů ze statků plynoucích. Dále měli vyšetřiti, zda něco podobného nehrozí i jiným kostelům.

Současně způsobil Ondřej Přemyslovi i jinou nepříjemnost. Byl to interdikt, Ondřej věděl, že hodnostáři arcibiskupem Siegfriedem k jeho prozkoumání určení byli proti Ondřejovi zaujati a kromě toho bylo známo, že kněžstvo diecése (jmenovitě řády, odvolávajíce se na své exempce) interdiktu nezachovávalo. Jelikož pak někteří opaté byli vyloženě proti biskupovi, tušil Ondřej, co se za jejich poukazy na exempce skrývá. Tak se stalo, že papež téže komisi pro prozkoumání stavu diecése pražské uložil zároveň podati dobrozdání o zachování interdiktu a dal jí právo zbaviti beneficií všechny neposlušné preláty a pohnati je k zodpovídání do Říma.

Současně se obrátil na olomouckého biskupa Roberta, který netoliko se nepřičinil o zachování interdiktu, nýbrž právě naopak pontifikoval v pražské katedrále interdiktem postižené. Za to mu papež učinil velmi ostré výčitky a zároveň (29. března 1218) ho suspendoval a zbavil důchodu, dokud se k němu nedostaví k osobnímu zodpovídání. Přísné tyto kroky plynuly asi z poznání, že mnoho duchovních i vysoce postavených nezachovává censury a proto bylo v Římě přesvědčení, že náprava se dá zjednati jenom bezohledných postupem. V kněžstvu takto vznikla obecná nálada nejistoty, neboť příjmy a statky stoupenců Ondřejových konfiskoval král, nyní se podobně chystal papež na stranu královu.

Za takových okolností hleděl Přemysl dosáhnouti úspěchu změnou taktiky. Chtěl dosáhnouti, aby místo slavného poselství Přemyslova do Říma byl poslán do Čech legát, se kterým by se snad dalo jednati snadněji nežli s papežem, čili přenésti jednání z Říma do Čech. Proto poslal Přemysl papeži list, který je důkazem jeho ústupu i falešného jednání. Úmluvy, jimiž se král bránil, spíše mu uškodily, nežli prospěly. Stran desátků tentokráte nastrkuje místo sebe lid. Prý ho nemůže nutiti k neobvyklým platům, kterých by nemohl od něho požadovati ani pro sebe. Přitom však prozradil, že je vlastně proti tomu, aby část z biskupských desátků jemu odváděná měla příště připadati biskupovi, pro něhož byly desátky vybírány. Jinak řečeno: nechtěl přijíti o zisk, plynoucí do jeho pokladny z biskupských desátků. Za druhé přiznal to, co dříve popíral. Kdežto dříve rozhodně odmítal výtku, činěnou mu stran odnímání biskupských desátků, nyní byl ochoten vrátiti všechny ony desátky zabrané biskupovi. Přitom král se nabízel, že je ochoten dáti zkontrolovati provádění svých slibů samým biskupem Ondřejem, jemuž zaručuje úplnou osobní bezpečnost při jednání se svou stranou v Pasově. Přitom měl dosáhnouti vypravení legáta nabídnutím dalších ústupků. Bude osobně vítati biskupa na hranicích a přijme za vykonavatele svých závazků ty, které ustanoví Ondřej. Aby konečně ze sebe učinil mučedníka, stěžoval si, že se proti němu zneužívá popravy jednoho klerika, třebaže se dobře ví, že běželo o pouhého zločince. Přitom však úplně pomlčel o jurisdikci nad kněžími, jež mu v tom případě nepatřila.

Není zajisté divu, že papežská Kurie na takovou slabou apologii nic nedala a proto nabídky Přemyslovy odmítla. Kurie, poznavši z nich slabosti královy, téhož dne, kdy odmítla nabídku Přemyslovu (15. května 1218) skoro týmiž slovy ustanovila řezenského biskupa Konráda IV. s opatem ebrašským a vladsaským za vykonavatele svých rozkazů. Králi oznámeno, že Ondřej se potud nedostaví k nabízenému jednání, dokud se nedozví, jakého se dostane zadostiučinění jemu i jeho kněžstvu a přitom i záruky, že se podobné věci již nikdy opakovati nebudou. Proto papež nařizoval, aby král i šlechta se oněm vykonavatelům zaručili, že předají biskupovi personální záležitosti kléru, tj. dosazování, sesazování, jakož i soudní záležitosti a vůbec vše, co náleží biskupovi a co si oni až dosud právem osobují. Jeden z vykonavatelů měl papeži donésti královo vyjádření, jak se zachová k požadavkům. Tím jest naznačeno, že papeži běželo o svobodu církve a proto, aby tím spíše mohli k němu u Kurie dospěti, tedy se v odpovědi Přemyslovi vůbec o nějakém legátovi ani nezmiňovali, a papež jim naznačil, že rozhodne on sám. Král, rozmrzen z toho, přerušil další jednání skoro na půl roku.

Zatím vykonavatelé prováděli sobě dané rozkazy a censurovali vysoké hodnostáře církevní, které Ondřej ještě nad to stihl klatbou a suspensí. Když pak oni tresty ignorovali, papež delegoval (14. prosince 1218) eichstadtského biskupa Hartviga, aby je zbavil úřadu.

Z toho je patrno, že Kurie zamýšlela provésti všechno a důrazně, jak též patrno i z plnomocí, kterých si biskup Ondřej vyžádal pro případ svého návratu do Čech. První se vztahuje na nižší klerus (ze dne 29. května 1218) a dává biskupovi pravomoc dispensovati všechen nižší klerus, pokud nezachovával interdikt. Ostřeji zněla plnomoc ohledně vyššího kleru. Ondřejovi dáno právo neposlušné vyšší duchovenstvo netoliko zbaviti příjmů, nýbrž i také jinak trestati (25. července 1218). To bylo ještě zostřeno bullou z 3. prosince 1218, kterou se přísné tresty na vyšší klerus rozšiřovaly i na klerus nižší. – Počátkem r. 1219 došlo i na olomouckého biskupa Roberta, jakož i na opata strahovského Adama. Na biskupa vznesl velmi těžká obvinění opat želivský a papež proto nařídil (18. ledna 1219) opatovi a převorovi ze Světla, aby s opatem walderbašským vyšetřili obžalobu Robertovu.

Při tak ostrých krocích uznal Přemysl za prospěšno ustoupiti poněkud, a proto se obrátil opět do Mohuče, kde na synodě v polovici r. 1218konané nařídil arcibiskup Siegfried, aby v Čechách nikdo nepřijímal beneficií bez souhlasu biskupa Ondřeje, kdo tak neučiní, ztratí úřad, jinak po 2 měsících propadne kladbě. Poněvadž se tak asi stalo po dohodě s Přemyslem, rozumí se samo sebou, že on i jeho šlechta na ustanovení synody přistoupili. Ale to ještě nestačilo. Král musel vstoupiti v jednání se zástupci sv. Stolce, k němuž došlo začátkem r. 1219 v Kladrubech. Výsledkem jednání kladrubského byla obojetně znějící smlouva, jejímž účelem nebylo uznati kánony lateránského koncilu, nýbrž docíliti, aby se biskup Ondřej po sjednané dohodě vrátil domů doprovázen papežským legátem, aby se takto urovnání dlouhého sporu odehrálo na půdě domácí a ne u Kurie. Přemysl totiž doufal, že tyto vnější okolnosti budou míti na výsledek jednání určitý vliv.

V Kladrubech zavázal se Přemysl k těmto věcem: 1. král ponechá biskupovi dosazování a sesazování kněží do duchovní správy i k prebendám salvo iure patronatus; - 2. souzení osob duchovních ponecháno výhradně biskupovi, pokud běží o záležitosti duchovní; - 3. král ponechá biskupovi vše, co s jeho úřadem souviselo. Uvede ho ve svobodnou správu biskupství, přijme ho se všemi poctami, do tří měsíců mu nahradí všechny škody, pokud byly ve prospěch komory královské anebo pokud je spáchala šlechta na jeho rozkaz. O škodách způsobených soukromě rozhodne soud; - 4. desátky budou placeny dle dosavadního zvyku a kde se dosud neplatily, tam se král přičiní o jejich zaplacení; - 5. biskupovi a jeho nástupci se zaručuje osobní bezpečnost a náležitá úcta složí-li přísahu věrnosti a poddanství.

Jak řečeno, byla smlouva kladrubská obojaká, neboť úplně vyhovovala jen v požadavcích naprostého odškodnění. Naproti tomu souzení duchovních ponechala soudu duchovnímu, ale pouze pokud běželo o věci povahy čistě duchoví. Biskupovi ponecháno pouze jmenování a sesazování kurátního i vyššího kleru, král se však přitom pojistil klausulí „salvo iure patronatus“. Desátky se sice měly platiti, ale pouze dle dosavadního zvyku, nikoliv dle zákonů církevních.

Král poslal po úmluvách kladrubských svého posla opata waldsaského Heřmana do Říma s listem, v němž dožadoval se za svou předstíranou laskavost těchto věcí: papež pošle do Čech biskupa Ondřeje a legáta, který by vyšetřil všechny stížnosti ohledně poměru králova k biskupovi. Divně se přitom vyjímá, žádá-li Přemysl, aby se vyšetřováním zjistila jeho nevina, a na druhé straně žádá, aby biskup vrátil prebendy všem hodnostářům duchovním, kteří ho urazili – na rozkaz králův. Přitom prozrazuje, že dotyční hodnostáři se postavili proti biskupovi na rozkaz králův, a to mělo býti důkazem královy nevinnosti!

Za takových okolností diplomatický Ondřej a s ním i Kurie zařídili se přiměřeným způsobem. Interdikt byl zrušen, biskup se chtěl vrátiti, ale sám, takže konečné urovnání sporu neměl provésti legát. Tím ovšem padl Přemyslův plán ukončiti spor mimo půdu Kurie. Připustiti to znamenalo pro Přemysla ustoupiti ve všem a tím i prohráti. Tak se stalo, že král, který o návrat biskupův se nejvíce přičiňoval, přestal najednou mluviti o opuštěném stádu a počal právě naopak pracovati, aby návrat Ondřejův rozhodně zmařil.

Přemysl si v této situaci najednou vzpomněl na svůj dávno již daný slib o odeslání poselstva do Říma. Poslal tedy někdy v létě 1219 ke Kurii pražského děkana Arnolda se žádostí, aby papež nic nepodnikal na žádost Ondřejovu, ani proti králi, ani proti jeho straně, dokud nepřijde do Říma jeho poselstvo. Jak upřímná byla tato slova lze si představiti z toho, že důkazem oddanosti a poslušnosti královy vůči sv. Stolci měl býti právě posel Arnold, který byl náčelníkem odboje proti biskupovi, ba dokonce byl i stižen církevními tresty. Aby však nebyla nápadná horlivost stran vypravení poselstva, k němuž mělo dojíti již r. 1218, hleděl král Kurii objasniti příčiny zdržení poselstva a vinu jeho dlouhého nevypravení svedl na biskupa. Nejapně se omlouval, že by býval poselství již dávno vypravil, že mu však biskup Ondřej vzkázal, aby zbytečně neutrácel peněz a neposílal do Říma, on prý se s králem sám někde v pohraničí domluví. Tím se zároveň měla na biskupa svésti i vina, že král dosud neprovedl své sliby ze smluv. Vrcholem všeho bylo, že král se vyjadřoval o Ondřejovi, že takovýmto podvodným způsobem chce mařiti odeslání poselství do Říma.

Falešností překypující list Přemyslův přišel dost pozdě, neboť Ondřej již učinil kroky k návratu. Ty spočívaly v trojí věci: v potvrzení usnesení synody mohučské stran Čech papežem, vymožení absolvovati kněze slouživší za interdiktu a totéž i pro exemptní řehole. Stíhání vyšších hodnostářů proti pravomoci minulého roku udělené předal papež zároveň pražské kapitule, aby takto usnadnil biskupovo postavení. Nelze přesně říci, vrátil-li se biskup do Čech, ale stalo-li se tak, možno s jistotou se domnívati, že tam byl jenom kratičko, takže již 2. srpna 1219 byl nucen podati papeži stížnost na české poměry, jež byly takové, že biskup nemohl v diecési administrovati, a proto přinucen jsa ji opustiti, obnovil v ní interdikt.

Stížnosti Ondřejovy dokonale osvětlují církevní poměry v Čechách a zároveň vrhají stín na Přemysla o neplnění smluv kladrubských a omlouvání děkana Arnolda. Biskup si stěžoval na tyto věci: netoliko šlechta, ale i král zcela libovolně dosazovali a sesazovali kněze, místo nahrazení škod jim způsobených je olupují, biskupovi ani jeho officiálům se nedovoluje souditi duchovní. Některé statky biskupství pražského, ba dokonce i privátní majetek biskupův byl zabrán. Censurovaní kněží jsou ponecháni světskou mocí ve svých příjmech a hodnostech, z království pak jsou vypovídáni ti, kteří se opovažují doručovati provinilým kněžím obsílky nebo ortely. Tato žaloba se divně vyjímala proti omluvě Přemyslově stran děkana Arnolda. Prý se nedostavil do Říma, protože nedostal žádné obsílky. – Kromě toho si stěžoval biskup, že duchovním se ztěžuje příchod ze zahraničí a že jim předpisují na celnicích větší daně nežli židům. Kláštery jsou obtěžkány těžkými vojenskými povinnostmi.

Výsledek stížnosti Ondřejovy byl, že papež nařídil biskupu řezenskému Konrádovi a dvěma jiným prelátům, aby donutili krále k zachovávání slibů, daných arcibiskupovi mohučskému i smluv kladrubských, tj. k náhradě způsobených škod a zabezpečení cti. Nestane-li se tak do dvou měsíců, propadá král i se šlechtou exkomunikaci.

Praktický důsledek tohoto vzkazu byl dvojí: opětné censury a přerušení dalšího vyjednávání na delší dobu. Otřásti postavením Ondřejovým u Kurie se však intrikánům nepodařilo. Když počátkem r. 1220 počalo se znovu jednati, došlo k vyslání dávno již ohlašovaného poselstva, jehož účelem tentokráte bylo vymoci na papeži, aby vypravil Ondřeje do Vídně, kde by s králem a se šlechtou vyjednával. Papež nabídku přijal a po jednání stran místa došlo k vyjednávání v Seefeldě poblíž moravských hranic. Avšak ani tentokráte se nedospělo k žádnému výsledku. Ondřej se vrátil s nepořízenou do Říma a interdikt trval dále. Aby Přemysl seslabil mrzutou náladu v Římě novým nezdařeným jednáním vzniklou, obdaroval v téže době několik duchovních korporací, aby tím ukázal své dobré úmysly vůči církvi. Dosáhl skutečně dvou důležitých úspěchů: 1. Jeho největší exponent, děkan Arnold, dostal zpět své požitky aspoň v diecési pasovské (v pražské nikoliv) a na podzim (1220) byla s něho sňata suspense. 2. Papež oznámil 29. prosince Přemyslovi, že pošle zvláštního legáta, kardinála – diakona Řehoře de Crescencio do Čech. Nežli k tomu došlo, vyjednával přípravně jménem krále a šlechty v Římě Jan de Scacario, jehož přičiněním došlo 11. ledna 1221 k provisorní smlouvě v Lateráně. – Obsah této zatímní smlouvy byl: 1. Král i velmožové ponechávají biskupovi a biskupství všechnu pravomoc, ať již jí získal zvykem či ex privilegio. O postavení poddaných ke kostelu příslušných mělo býti rozhodnuto až při vyjednávání s legátem. Král úplně přenechal biskupovi a církevním orgánům českým dosazování a sesazování kněžstva, jakož i právo visitovati. Je to další ústupek Přemyslův, neboť v úmluvách kladrubských se domáhal práva dosazovati i sesazovati, zatímco nyní se (pode jménem patronátu) domáhal práva pouze k dosazování. 3. Ohledně desátků jeví se další ústupek; král slíbil za sebe i za šlechtu netoliko plné placení biskupských desátků, nýbrž dokonce i zdůraznil, že k tomu jsou právě povinni, zatímco nejprve nechtěl o placení desátků vůbec slyšeti. Když později projevil ochotu desátky platiti a i jiné k tomu donutiti, mluvil pouze o zvyku a ne o zákonném předpisu. 4. Král potvrdí všechny privilegia kostela pražského i jiných kostelů a přičiní se o restituci jejich majetku. Pokud ony výsady již neexistují, odpřisáhne biskup Ondřej jejich obsah a král potvrdí jejich znění. Tyto články tvořily podklad legátovy instrukce, k čemuž připojil papež (v červnu 1221) ještě pokyny, aby legát pro lepší osobní bezpečnost biskupovu přistoupil k vyjednávání pouze na místně bezpečném. Biskup Ondřej si kromě toho vymohl u papeže, aby nařídil pátrati po tom, zda by se v Cechách nedalo zříditi arcibiskupství a několik biskupství k zaručení svobody církve.

K vyjednávání došlo 30. června 1221 v blízkosti místa na tzv. Šacké hoře, o níž můžeme bezpečně jen to tvrdit, že byla někde na hranicích moravsko-rakouských. Biskup Ondřej vyslovil své požadavky 2. července žádaje: 1. Aby byla přečtena akta jeho procesu u Kurie. Toto bylo zamítnuto. 2. Aby legát se při přijímání záruky od šlechticů řídil papežským nařízením, což mu slíbeno. 3. Aby nedostal ohledně církevního majetku pouze pergamen s inkoustem, nýbrž i to, co se listinami dávalo. Legát na tuto žádost odpověděl, že má hned sděliti obsah oněch privilegií. Biskup mu na to řekl, ať se otáže, jsou-li nějaká privilegia, o jejichž obsahu má přisahati. Legát žádosti vyhověl a tu mu král vypočítavě odpověděl, že ať biskup přisahá on že milerád výsady potvrdí. A tu biskup složil přísahu o obsahu velkého imunitního privilegia s podotknutím, že o ostatních věcech zatím na radu legátovu pomlčuje. Král dal hned vyhotoviti konfirmační listinu, čímž formálně dostál svému závazku – vůči Kurii. Biskup hned pochopil svou krajně obtížnou situaci a žádal rozhodně legáta, aby se přičinil i o provedení ostatních sporných bodů o postavení církve. Legát mu však odpověděl, že přísaha o znění privilegií je složena, proto nezbývá, nežli zrušiti interdikt. Interdikt však byl nejostřejší biskupovou zbraní, a proto žádal Ondřej legáta, aby mohl zrušiti censury pouze ohledně krále a těch šlechticů, kteří vzali na sebe záruky vůči církvi, anebo aby aspoň celkové zrušení interdiktu odložil. Legát však k žádnému z těchto požadavků nepřistoupil a Ondřej byl nucen se podrobiti. Poněvadž pak Přemysl hned ještě v den přísahy Ondřejovy (2. července 1221) dal vyhotoviti listinu dle této přísahy, zrušil legát přes námitky Ondřejovy interdikt.

Obsah listiny Přemyslovy byl tento: Král dává poddaným církevním všechno, čím – dle dosavadního zvyku – byli světskými institucemi obtěžováni (berně, zem. roboty, živení krále s družinou atd.). V záležitostech trestních podléhají církevní poddaní světskému soudu, zkonfiskovaný majetek však připadá církvi. Hrad Podivín se vrací biskupu pražskému.

Dovršení konkordátu šacského se stalo v Praze, kam legát dojel a ubytoval se na Strahově. Dne 10. března 1222 vydal Přemysl legátovi listinu, která vlastně nebyla ničím jiným nežli rozšířením privilegia pražského biskupství na všechny duchovní instituce. Tyto byly pouze povinny vyžádati si ještě zvláštního privilegia pro sebe, všeobecné toto privilegium nestačilo. Hlavní články pražského privilegia jsou: Církevní poddaní jsou vyňati z pravomoci hradských soudů a podřízeni králi, kláštery jsou osvobozeny od povinného hoštění šlechty a vojska. Poddaní církevní byli osvobozeni od zemských robot. Svůj majetek mohli beze všech obtíží dále podržeti, dal-li se prokázati výsadami královskými. K soudu světskému se mají dostaviti jen na výslovné obeslání. Vysocí duchovní hodnostáři podléhají jen králi (v záležitostech soudních) a proto se král zavazuje, že je vyslechne při generálním kolokviu u přítomnosti pánů a kancléře. Šlechtě zapovězeno používání klášterních dvorů a pastvin. Nejcennějším ziskem z privilegia Přemyslova bylo, že se církvi podařilo získati soudní exempci netoliko pro duchovenstvo, ale i pro poddané, takže časem došlo k úplnému vynětí církve z jurisdikce světské.

Biskup Ondřej však neměl k privilegiu pražskému důvěry. Věděl, že král bude některým jeho místům pokládati jiný smysl, nežli si legát představoval. Proto se domů nevrátil a se svolením papežovým vyčkával na další vývoj věcí. Je pravděpodobno, že do Čech již vůbec nepřišel, neboť: 1. Neměl mnoho sympatií u kněžstva. 2. Vysocí preláti dříve církví censurovaní pro své vůdcovství odboje proti němu byli časem sv. Stolcem amnestováni a ponecháni ve svých úřadech. 3. Dostalo se mu z Čech od jeho stoupenců výstrahy, že se mu ukládá o život. Papež, pokud mohl, učinil všechny možné záruky pro jeho návrat domů, ale Ondřej zůstal v cizině, kde též v Casamare zemřel v létě 1223. Jeho památka žila v českém kněžstvu jako památka bojovníka za svobodu a je možno, že se pomýšlelo dopřáti mu i cti oltáře, neboť v následujícím století šířily se již pověsti o jeho svatosti. V polovici 13. století byla jeho hlava přenesena do Prahy a uložena v kapli svatováclavské.

b. Po smrti Ondřejově

Král Přemysl, maje zkušenosti s biskupem Ondřejem, přál si míti na stolci sv. Vojtěcha sobě oddanou kreaturu, a proto hned po smrti Ondřejově v tom smyslu pracoval. Jelikož za sporu s biskupem Ondřejem byla pražská kapitula většinou na straně králově, měl tím Přemysl provedení svých plánů usnadněno. Tak se stalo, že pod silným jeho nátlakem byl zvolen biskupem Pelhřin čili Peregrin, kanovník pražský a probošt mělnický, který za života Ondřejova byl mocnou oporou královou. Aby se Pelhřin co nejdříve dostal na stolec pražský, dal ho král hned konsekrovati mohučským metropolitou Siegfriedem, který jeho žádosti milerád vyhověl, chtěje si takto zachovati svrchovanost nad Prahou. Dověděl se totiž, že Ondřej usiloval o arcibiskupství pražské.

Skutkem tímto se dopustil král neslýchaného zasahování do církevních záležitostí. Ten, který za sporu s biskupem Ondřejem slíbil, že ponechá biskupovi veškero dosazování kněží, dosadil nového biskupa, aniž by se o tom poradil s hlavou církve. V Římě čekali bezpochyby celý rok, a když král nepovažoval za hodno papeži oznámiti, co se stalo, rozhodl se Řím k novému kroku. Proto v říjnu 1224 napsal Honorius III. kapitule pražské, aby v přítomnosti jím označených komisařů zvolila si nového biskupa, protože diecése je již rok bez pastýře. Přitom s uznáním mluvil o biskupu Ondřejovi, jakožto bojovníku za svobodu církve, doznávaje takto, že 0ndřej jednal správně, když králi nedůvěřoval a snažil se i dosíci neodvislosti na Mohuči usilováním o pražské arcibiskupství. Současně se obrátil papež i na krále, uvědomuje ho o nutnosti volby nového biskupa. Charakteristické pro Přemysla je, že tentokráte neměl s odpovědí stran volby biskupa tak pilno, jako před rokem, když běželo o dosazení jeho důvěrníka. Není vůbec ani jisto, zda král papeži odpověděl.

V březnu 1225 vyslovil Honorius svou největší nelibost arcibiskupu Siegfriedovi, jak se vůbec mohl opovážiti uděliti Pelhřimovi biskupské svěcení, když vůbec ho sv. Stolec nepotvrdil. Přitom arcibiskupovi nařídil, aby vypravil Pelhřima do Říma, censurování metropolity si vyhradil na dobu pozdější. Arcibiskup mohučský ohlásil půhon Pelhřimův do Čech a přítomnost legáta kardinála Konráda z Urachu, který se z Němec odebral (někdy v květnu nebo v červnu 1225) do Čech, dodala vyzvání papežovu ještě více důrazu. Biskup Pelhřim se někdy na rozhraní let 1225-6 dostavil do Říma, kde na domluvu papežovu resignoval a nato po poradě s přítomnými členy pražské kapituly jmenovali biskupem jejich spolubratra Budivoje čili Budilova. Příznačno pro tohoto kandidáta je, že byl pravým opakem Pelhřimovým. Kdežto tento byl oddaným sluhou královým, Budivoj nebyl v tomto směru nikdy kompromitován, z čehož patrno, že papež po předchozí poradě s pražskými kanovníky vybral z jejich středu muže církevně loyálního, na něhož se mohl spolehnouti. Ale Budivoj bohužel asi za 3 měsíce skonal a události po jeho smrti se stavší dokonale vysvětlují, proč papeži tolik záleželo na volbě biskupa pražského.

Po smrti Budivojově dopsal Honorius III. pražské kapitule. V listě svém zastřeně sice, ale jasně vyslovil obavu před uplatňováním se nepovolaných vlivů (tj. králových) při volbě pražského biskupa a proto nařídil, aby jako za Pelhřima, tak i po smrti Budivojově poslala kapitula do Říma několik členů, kteří by se poradili s papežem o volbě nového biskupa. Tím chtěl papež předejíti opětnému vměšování se moci světské do volby biskupa pražského. Aby se nemohlo opakovati to, co se stalo s biskupem Pelhřimem, vyhradil si papež právo zkoumati a schváliti nového biskupa, kdyby snad k jeho volbě došlo.

Zástupcové pražské kapituly se dostavili do Říma v dubnu 1227, kdy Honorius III. byl již mrtev. Celou záležitost vzal do svých rukou jeho nástupce Řehoř IX., který kráčel ve stopách svého předchůdce. Ukázal tím, že uznal censury, jimiž byli (asi pro exponování se Pelhřima) postiženi dva kanovníci pražští. Ti přišli do Říma a byli absolvováni a dispensováni. Touto dispensí zlomil Řehoř IX. jejich oposici (byli to přední funkcionáři kapituly) a tak i oni s ostatními členy volili nového biskupa v osobě pražského scholastika Jana. Přitom odškodnil papež Pelhřima, ponechav mu titul biskupa a přiřknuv mu 120 hřiven jakožto odškodnění za biskupské příjmy. Z nařízení papeže, daného biskupu pasovskému, proveden praeconisační proces, a když nebylo shledáno nic závadného, leda že scholastik Jan byl pouhým minoristou, tedy byl vysvěcen na biskupa. Z tohoto jednání Kurie vysvítá, že papež, chtěje se zajistiti proti církvi škodlivému vměšování se státu do jejích záležitostí, potáhl aspoň na čas volební právo kapituly na sebe.

Toto ovšem nemohlo samo sebou přispěti k dobrému poměru krále k papeži. Tak se stalo, že za konfliktu Friedricha II. z těchto jakož ještě i jiných důvodů byl Přemysl na straně protipapežské. Přitom se král snažil (jako za konfliktu s Ondřejem) maskovati svou dobrou vůli vůči církvi různými obdarováními duchovních institucí. Proto Řehoř, vida jednání Přemyslovo, hledě si uchovati aspoň přízeň jeho manželky Konstancie, které právě před nastoupením Friedrichovým na křížovou výpravu domlouval, aby se nedala svésti úklady nepřátel Kristových a sliboval jí i celému rodu svou přízeň. Zlepšení v poměru Přemyslově ke sv. Stolci však již nenastalo, neboť Přemysl zemřel 15. prosince 1230.

c. Václav I.

Ficker: Herzog Friedrich II., der letzte Badenberger (Innsbruck 1889) – Goll: Čechy a Prusy ve středověku (Praha 1397) – Eisler: Geschichte Brunos v. Schaumburg (ZVGMS VIII) – Weiszäcker: Lehswesen unter Bischof Bruno (O. c. XX) – D´Elvert: Genealogie des Bischofs Bruno von Olmütz (Schriften d. hist. – stat. Sektion II, 1852) – Lippert: Sozialgeschichte Bhms. II. (Praha – Lipsko 1898).

Václav I. byl s počátku v dobrém poměru se sv. Stolcem. Příčinou toho bylo jednak to, že poměr mezi papežem Řehořem IX. a Friedrichem byl dosud dobrý, jednak i to, že nový král podléhal vlivům svého okolí a to jmenovitě své sestry Anežky, která jej vedla k příznivému poměru k papeži. Přitom rozhodovala hlavně teritoriální politika Václavova, jemuž běželo o část Rakous. Proto se z důvodů čistě oportunních připojoval k té straně, kde mu v tomto směru kynulo více úspěchu. S počátku se držel papeže, jak viděti z toho, že i oblasti Václavovy se dotýkala činnost Alberta Behaima, pocházejícího sice z Pasova, leč po rodičích původem z Čech. Behaim pracoval s počátku pro papeže tím, že mu nepřímo (dokud boj s císařem nevypukl otevřeně) získával spojence. Samozřejmě náležel ke straně papežské vévoda rakouský Fridrich II. Bojovný, jakožto nepřítel císařův. Ale protože ani Václav I. nebyl s počátku císaři nakloněn, tedy na pokyn Řehoře IX. ne bez nesnází byl smířen Fridrich s Václavem, k čemuž došlo v benediktinském probošství Komárově či na Luhách u Brna. Zanedlouho došlo k otevřenému boji mezi papežem a císařem, za něhož byl (20. března 1239) dán císař do klatby. V té době byla strana papežská poměrně silná a V8clav I. stál jí v čele. Na volbu vzdorocísaře nebyla tehdy ještě vhodná chvíle, a když o čtvrt roku později (29. června) mělo k volbě dojíti, král Václav se do Ljubuše v Lužici k volbě vůbec nedostavil. Ale přes to zůstával při papeži dále. Vysvítá z toho, že právě ze zemí Václavových vychází agitace proti císaři a ve prospěch papeže. Agitace tato se v Čechách ještě zesílila, když o vánocích 1239 došlo k míru Fridricha s císařem. Postavení Václavovo na straně papežské tím takto jenom stouplo, a proto i Behaim sám přenesl své působiště z Bavor do Čech. Čeští řeholníci mu v tom pomáhali. Behaimovi jmenovitě záleželo na zachování klatby a interdiktu, vzneseného na Fridricha a jeho zemi. Fridrich však byl ve svém odporu k papeži utvrzován německou hierarchií s arcibiskupem mohučským Eberhardem v čele. Jestliže se Behaim zklamal v očekávání praktických důsledků z  klatby na Fridricha rakouského plynoucích, pak ještě více se zklamal ve svých nadějích, kladených ve volbu vzdorokrále. Mělo k ní dojíti v Budišíně, ale Václav se k ní nedostavil, neboť se přepočítal se stranou papežskou ohledně Rakous. Proto naopak místo volby vzdorokrále dal se do vyjednávání se stranou císařovou, doufaje, že císař mu dá to, k čemu mu nedopomohl papež. Behaim v takové situaci doporučoval papeži, aby si hleděl vlídností českého krále udržeti a kromě toho, aby se obrátil i na jeho sestru řeholnici Anežku a ve všem jí vyhověl. Je možno, že tím narážel na dříve odmítané potvrzení regule Anežkou papeži předložené. Ale všechno to namahání bylo marné. Král se smířil s císařem a v létě 1240 již byl prostředníkem (s falckrabí Otou) mezi papežem a císařem.

Není divu, že za takových okolností setrvával sv. Stolec v církevních záležitostech vůči Václavovi neúprosně na svém stanovisku, jak vysvítá z událostí, vzniklých po smrti olomouckého biskupa Roberta. Biskup tento pro vysoké stáří a chorobu byl donucen papežem k resignaci (poč. 1240) a zanedlouho nato (říjen 1240) zemřel. Tu kapitula, třebas byla i s děkanem v kladbě, zvolila biskupem svého člena M. Viléma, prý muže k tomu zcela způsobilého a hodného. Arcibiskup mohučský Siegfried však volby neuznal, a poněvadž považoval kapitulu k volbě za nezpůsobilou, prohlásil sebe za oprávněna jmenovati olomouckého biskupa. Jmenoval jím hildesheimského kanovníka Konráda z Friedberka a také ho hned vysvětil. Biskup takto dosazený důvěřoval v pomoc královu (byl prý snad spřízněn s královým milcem Ojířem z Friedberka), usadil se v Olomouci násilím. Vynutil si vpuštění do katedrály a odpůrce své buď vyhnal anebo uvěznil. Čelní funkcionáři kapituly byli odstraněni a nahrazeni jinými, byvše před tím arcibiskupem svým zbaveni úřadů. Ti však nedali se odbýti a obrátili se do Říma, kde dali svým stížnostem politické zabarvení, označivše Konráda za stranníka císaře Fridricha II. Rozhodnutí padlo teprve po zvolení nového papeže Innocence IV. (1243). Ten, ačkoliv byl dříve s císařem v přátelských stycích, nikterak neslevil po intronisaci s programu svého stařičkého předchůdce. Proto k upevnění své moci dokročil předně na biskupy, nadržující exkomunikovanému císaři. To učinil zcela v souhlasu s kanonickým právem, postaviv se rozhodně proti neoprávněnému obsazování biskupství mocí světskou. Proto v březnu 1245 zasáhl i do záležitostí biskupství olomouckého. Nejprve se postavil za censurované členy kapituly, poručiv proboštu pražskému a litoměřickému, aby jim vrátili důchody, o které až do té doby přišli, jakož i aby se přičinili o navrácení prebend. Aby mohli svůj proces u Kurie skončiti, vydal v téže době svolení, dle něhož některé své statky mohli zastaviti. O týden později se obrátil papež proti biskupu Konrádovi, nařídiv jeho suspensi a osobní dostavení se k zodpovídání do Říma. Když však Konrád neposlechl, donutil Innocenc IV. biskupa Viléma k resignaci, Konráda sesadil a jmenoval později tak proslulého Brunona z Schaumburku, tehdy svého kaplana, probošta v Lübecku a v Magdeburce. Václav I. jsa tehdy ještě stále při císaři jmenování Brunona neuznal a také ho do země nepustil, poukazuje na to, že Konrád se jako biskup dobře osvědčil. Proto Innocenc IY. nařídil arcibiskupu bremskému Gebhartovi II., aby uvedl Brunona do diesése. Ten přenesl svůj úkol na biskupa pražského Mikuláše, který odmítl tak učiniti, začež ho Gebhart suspendoval. Přičiněním Brunonovým byl vyhlášen nad zemí interdikt, nařízený Gebhartem. Nelze sice říci, s jakým účinkem se potkal, ale Václav I. za takových okolností povolal a donutil Konráda k resignaci, zaručiv mu odškodnění.

K uvedení Brunona však hned nedošlo, neboť zanedlouho nastal otevřený boj mezi Václavem a synem jeho Přemyslem, přičemž úloha hlavního podněcovatele připadla pražskému biskupu Mikuláši. Bruno se přidržel Václava, který mu koncem r. 1248 vystavil celou řadu listin pro biskupství olomoucké, zvl. stran příjmů. Poněvadž v této revoltě syn Václavův i biskup pražský se ukázali jako stoupenci strany štaufské, doufal Václav, že papež zakročí proti Mikulášovi. K tomu došlo v dubnu r. 1249, kdy papež Innocenc IV. poručil míšenskému biskupovi, aby přiměl Přemysla k poslušenství V8clavovu, biskup Mikuláš pak byl pohnán ke Kurii, ostatní vyšší hodnostáři duchovní měli býti za trest zbaveni beneficií. Za takových okolností došlo (v červenci 1249) k dvorskému sjezdu v Litoměřicích, na němž se ukázal účinek ostrého zakročení tím, že preláti se předstihovali v získání přízně krále Václava, a když tento zradou se zmocnil Prahy (3. srpna), byl to dokonce biskup Mikuláš, který ho uvítal v čele duchovenstva. Nicméně přízeň králova náležela Brunonovi, který pontifikoval děkovné služby Boží a současně i došel štědré odměny přidělením podílu na jihlavské urbuře.

Po tomto úspěchu hleděl si papež nějak získati přízeň Václavovu. Hleděl toho dosáhnouti pomocí Anežky. Aby ukojil její dávnou, ale nesplněnou touhu po založení nové řehole, dal biskupu Mikuláši (v říjnu 1250) plnomoc, aby špitálskému sdružení Anežkou založenému a přímo sv. Stolci podřízenému mohl uděliti zvláštní odznak. Biskup o dva roky později skutečně onu plnomoc provedl a udělil (červen 1252) onomu bratrstvu právo užívati červeného kříže s hvězdou. To však nemělo žádného vlivu na chování Přemyslovo, který právě r. 1252 usadil se v Rakousích. Přemysl se nezměnil, ani když papež tacito dispensoval jeho ženu Markétu rakouskou od slibu čistoty. V jeho poměru k Innocenci nastala změna teprve až léta následujícího (1253), kdy papežský penitenciář Velascus úplně sanoval sňatek Přemyslův s Markétou, uděliv jim (v Assissi v červenci) dispens od konsanguinity. Před tím měl se však Václav I. spolu s Přemyslem zavázati, že budou vždy věrni sv. Stolci, budou státi při vzdorokráli Vilému holandskému, dokud bude Vilém stát při papeži a přijmou od papeže své země v léno. Václav měl tak učiniti písemně, kdežto Přemysl osobně. Přemysl tak učinil počátkem září 1253 v Kremži po předchozí poradě s otcem v Praze. Přísaha ona byla zakličkována klausulí, že bude věren Vilému, pokud on bude státi při církvi. Tím přešel Přemysl de facto do tábora velfského. Zanedlouho na to (22. září 1253) skonal Václav I.

O rozvodě Markétině budiž zde uveden úsudek Palackého (Dějiny II, 25). „Aby umožnila (Markéta) rozvod po právu, přiznala se před několika biskupy, že po smrti prvního manžela svého, ve provinciálním sboru dominikánů Treverských, k rukoum převorovým učinila byla slib čistoty, pokryla se závojem a ztrávila co jeptiška více než rok v klášteře u sv. Marka ve Wircpurku. S tímže vysněním vypravila později k Alexandrovu zástupci, papeži Urbanovi IV. zvláštního svého posla důvěrného, tak že o šlechetné její přitom resignaci naprosto pochybovati nelze. protož také rozvedení to dálo se klidně a právně bez hluku i bez příkoří.“

d. Tatarský vpád a hostýnská pověst

Vídeňský: Svatý Hostýn (Praha 1912) - Neumann: Ke sporu o Hostýn (Hlídka 1933) – Týž: Ke sporu o Hostýn (Tamže 1934) – Týž: Balbín a hostýnská pověst a jiné otázky (Tamže 1933, str. 164 - 69) – Týž: Pravda o sv. Hostýně (Životem č. 189, Hlučín 1933) – Týž: Ke sporu o Hostýn (Zvl. otisk z Našince 1935).

Až do nedávna nikdo nepochyboval o skutečnosti vpádu Tatarů a s ním spojeného vzniku poutního místa na Hostýně. Teprve literární historik Flajšhans podryl víru v historičnost těchto událostí ve studii nadepsané „Zázrak hostýnský a báseň Jaroslav“ (ČČH 1932). Flajšhans neučinil tak z nějakých protikatolických důvod, nýbrž v souvislosti s otázkou rukopisu královédvorského. Jelikož běží o nemožnou argumentaci ohrožující nejen historická fakta, nýbrž i existenci největšího moravského poutního místa, tedy jest naprosto nutno Flajšhansovo neodůvodněné psaní dokumentárně vyvrátiti.

Flajšhans popírá, že by se byli Tataři na Moravě déle zdrželi, ale neprávem: Ke zprávě minoritského viceministra Jordána a pražského kustoda o vpádu Tatarů připsal (1241) kvardián v Kolíně nad Rýnem toto: „Et ante Ascensionem Domini Moraviam intraverunt, ubi commorantur.“ Přípisek tento z r. 1241 pocházející dokazuje, že Tataři na Moravu nejenom vpadli, nýbrž že se tam i zdrželi. Tetzlova kronika kláštera Hradiska sepsaná kolem r. 1600 však na základě dobrých, dnes již ztracených pramenů výslovně vypravuje, kterak Tataři se při svém vpádu zdrželi po celý týden v klášterní osadě Oldřišově na Opavsku. Že tomu tak vskutku bylo, to dokazují „Annales Silesiae“ z 15. století pocházející, dle nichž Tataři se zdrželi v Otmochově plných 14 dní. Aby však tyto historicky prokázané věci mohly býti podemlety, tedy již v r. 1897 vyrobil Demel (ČMM 321n) z pobytu Tatarů na Moravě jejich překotný útěk a to tak, že z listiny krále Václava I. citoval pouze slova o překotném pochodu Tatarů přes Moravu, avšak úplně pomlčel o následujícím passu, dle něhož prodlévají na Moravě a „ustavičně působí škody“.

Jako nelze upříti, že Tataři na Moravě skutečně byli a tam se i nějakou dobu zdrželi, tak stejně nelze ani upříti historičnost bitvy u Olomouce. Nevývratným důkazem jejím jest opět záznam kláštera Hradiska svědčící o tom, že Tataři dobyli klášter, zpustošili jej, přičemž dokonce jsou jmenovány jednotlivé části kláštera, jež jim padly za oběť. Je to zase důkaz že běží o starou, hodnověrnou zprávu. A protože Hradisko leželo před olomouckými branami, nelze pochybovati, že bitva u Olomouce opravdu byla.

Tataři táhli z Moravy do Uher. Pozdější arcibiskup splivský Roger a Václav I. souhlasně mluví přitom o bráně do Uher, u níž se bojovalo. Tím je rozuměti mimo vši pochybnost vlárský průsmyk, k němuž vedla cesta krajinou, v níž leží Hostýn.

Pro skutečnost bojů u Hostýna můžeme se dovolávati jen staré tradice. Vždyť se nám nedochovala žádná středověká kronika moravská, českým kronikářům byly moravské události vzdálené a pak bylo zajisté na sta případů, kdy obyvatelstvo před Tatary uteklo na hory a do lesů. Bezpečnou stopou jsou pro nás církevní slavnosti na Hostýně a Štramberku, konané na památku vítězství nad Tatary. Na Štramberku se tak děje na Nanebevstoupení Páně, na Hostýně na neděli po něm. To však úplně odpovídá přípisku kvardiána z Kolína nad Rýnem z r. 1241, dle něhož Tataři vpadli na Moravu kolem Nanebevstoupení Páně a tam se zdržují. K tomuto chronologickému potvrzení staré tradice přistupuje i ověření topografické. Je to list samotného Václava I., svědčící o bojích v letní době u brány do Uher.

Flajšhans tyto vážné důkazy bez uvedení bližších důvodů zamítá a prohlašuje jesuitu Krügera (Crugerius) za výrobce legendy hostýnské. Prý tak učinil v „Sacri pulveres“, vydaných v r. 1669, a sice tak, že hrůzy tatarského vpádu na Moravu v r. 1663 přiřknul roku 1241. Proti této zcela neodůvodněné domněnce svědčí: 1. Úvodní slova Crugeriova k hostýnské pověsti, v nichž tento prohlašuje, že o bojích u Hostýna dosud nikdo nepsal a proto považuje za záhodno zaznamenati o nich starou tradici, jak se udržuje na Holešovsku. 2. Již v roce 1641 zaznamenal rektor kroměřížských jesuitů, že když toho roku působil na Holešovsku, putoval prý tehdy „inde et somel iterum in montem Scythici Tamerlani memoria insignem, ubi ad vetustissimum Dominae Virginis sacellum copiosis poenitentibus factum satis“. To znamená, že již 28 let před vyjitím Crugeriovy knihy souviselo jméno Hostýna s jakýmsi vítězstvím. Jak si je tedy mohl r. 1669 vymysleti Crugerius a to na základě bojů z r. 1663? Flajšhans sice proti tomuto svědectví namítl, že se v nm mluví o Skytech a jejich Tamerlánovi, což nespadá do století 13., nýbrž 14. K tomu však nutno podotknouti, že v oné době byli slovem „Skytové“ označováni asiatští invásoři vůbec, tedy i Tataři. Jméno Tamerlánovo nemůže býti nikterak na újmu historické ceně tohoto záznamu, neboť jeho původcem nebyl žádný historik, nýbrž misionář. Jeho slova však stačí, neboť předvádí Hostýn jako horu, v níž zpráva o jakémsi vítězství se pevně pojila k prastaré kapličce (vetustissimum … sacellum). Proto záznam z r. 1641 svědčí o vítězství u Hostýna dobytém před rokem 1641. 3. Flajšhans rovněž neprávem přičítá podobné úmysly Balbínovi s hostýnskou pověstí, zaznamenanou v jeho „Diva Montis sancti“ (píši DMS). Tato kniha byla prý Crugeriovi předlohou. Obě tato tvrzení jsou přímo nemožně absurdními, neboť: 1. První censorský úsudek o DMS je datován 15. září 1663, tj. celý měsíc před vpádem Tatarů na Moravu. To znamená, že aspoň počátkem roku 1663, čili ¾ roku před oním vpádem dokončil Balbín svou knihu. Z toho plyne, že Balbín si nemohl vymysleti hostýnskou pověst na základě bojů z r. 1663, protože k nim ještě nedošlo. 2. Flajšhans prohlašuje DMS za předlohu Crugeriovu. Ve skutečnosti je tomu naopak, neboť Balbín výslovně prohlašuje, že znění hostýnské pověsti dostal od Crugeria a že ji otiskuje doslovně, jak ji od něho dostal. Poněvadž však dle Flajšhanse samotného nezačal Balbín spisovati DMS před počátkem roku 1662, tedy to znamená, že hostýnskou pověst obdržel od Crugeria nejpozději před vánocemi 1661. Z toho plyne, že ani Crugerius ani Balbín si jí nemohli vybásniti na základě bojů v roce 1663 na Valašsku vedených. c) Flajšhansovi bylo velmi nepříjemno datum 15. září 1663, a proto na záchranu své teorie si vymyslil, že Balbín prý snad podloudně vsunul text hostýnské pověsti do rukopisu ještě během censury anebo snad tisku. Kdo zná těžké řádové postavení Balbínovo právě v oné době, ten uzná, že Balbínovi něco podobného ani nemohlo napadnouti. Kromě toho dodatky samy o sobě jsou důkladným vyvrácením podobných domněnek. Balbín totiž přičinil některé doplňky k 8. kapitole, avšak o Hostýně podotknul jenom, že nemá o něm co dodávati, pročež odkazuje prostě na to, co byl již o něm napsal.

Zcela správně proto matrika děkanství holešovského v roce 1672 sepsaná prohlašuje hostýnskou pověst (kterou reprodukuje dle lidového podání) i mariánský kult za více než 400 let staré. Námitka, jak je možno, aby v roce 1672 byla ona pověst přes 400 roků stará, když listina obce Bystřice pod Hostýnem z r. 1727 mluví o vítězství nad Husity a nikoliv nad Tatary, nemá žádné váhy, neboť prostý lid valašský před 200 roky znal historii ještě méně než dnes. A když ještě dnes si lid při bližším rozhovoru plete Husity s Tatary, pak tím spíše bylo něco podobného možno v roce 1727). Místní znatel historie tázal se totiž jednoho Bystřičana, co je mu známo o Boží muce u hřbitova (z r. 1680). Vesničan mu odvětil, že dle vyprávění starých lidí „je pod ní zakopáno 40 měchů tatarských uší, které Husité jim uřezali“.

Jistě, že v toto směru má mnohem větší váhu kniha nejlepšího znalce Valašska faráře Středovského, nazvaného Hýskem „otcem literární historie moravské“, nadepsaná „Rubinus Moraviae“ (Brno 1712). Tento výborný (na svou dobu) znalec písemností valašských píše o bojích s Tatary u Hostýna v r. 1241 a o děkovných poutích od pradávna tam konaných.

Proto možno neústupně hájiti starobylost poutí hostýnských, kterým neslouží za základ žádná jesuity na základě bojů z roku 1663 vymyšlená legenda, nýbrž prastará, historicky založená tradice z Holešovska.

e. Duchovní řády

Premonstráti

Žák: Listy Oldřicha, probošta steinfeldského do Čech a na Moravu zaslané (Rozpravy Č. Ak. r. VIII č. 1) – Peřinka: Series abbatum canoniae Lucenae a její spisovatel (ČMM XXIII) – Feige: Zpráva o pramenech dějin kláštera hradišťského u Olomouce (až do r. 1300; VSN 1893 č. 12) – Grassl: Das älteste Totenbuch d. Premonstratenserstiftes Chotieschau (VSN 1930) – Čermák: Premonstráti v Čechách a na Moravě (Praha 1877) – Žák: Prameny řádu sv. Norberta (SHK I, 1900) – Balcárek: Doksany ehem. Premonstratenser-Kloster (Doksany 1931) – Novotný: Uvedení premonstrátů do kláštera hradišťského (ČMM 1926) – Hein: Gründung von Kloster Hradisch (ZVGMS 1930) – Žák: De b. Godescalco primo abbate Siloensi, ejusque alumno Gerlaco (Annales de l´ordre de Prémontré X, 1) – Žák: Die Bezienhungen des niederöster. Premonstratenserstiftes Gera sund Pernegg zu Mhn (ZVGMS VI) – Stára: Die Heiligen und Seeligen ordinis Premonstratensis (O. c. 1932).

Řád premonstrátský byl oblíben pro dvě věci: pro přísnou řeholní kázeň a praktické působení mezi lidem v duchovní správě. Proto se o řád zajímali zvláště ti, kteří chtěli zavésti a povznésti kázeň duchovenstva. Lze proto pochopiti, proč právě reforem milovný biskup Zdík si řád velmi oblíbil. Zdík poznalřád v Bavořích, ve Windberce a r. 1142 požádal generální kapitulu o řeholníky, jež chtěl uvésti do kláštera strahovského, kam byl uvedl řád sv. Augustina, se kterým se seznámil v Palestině. Kapitula vyhověla a poslala na Strahov kolonii z porýnského kláštera Steinfeldu. Stalo se tak hned r. 1142. Zároveň byla uvedena do Doksan i ženská větev řádu, a to z kláštera dunvaldského, podřízeného Steinfeldu. Potom vznikla celá řada klášterů v Čechách a sice: Někdy před r. 1150 asi Zdík založil klášter v Litomyšli, po něm Želiv a Louňovice pro ženy. Z Louňovic založeny Premonstrátky v Kounicích (Morava) a Jeruš (Geras) v Rakousích. V čele skupiny želivské stál tamní vynikající opat Gotšalk. Nápadno při zakládání premonstrátských kanonií je, že ačkoliv jejich zakladatel u nás byl biskup Zdík, přece je nezakládal ve své olomoucké diecési, nýbrž velkou většinou v Čechách. Věc tuto lze vysvětliti okolnostmi politickými. Zdík byl totiž v napjatém poměru s údělnými knížaty moravskými, což bránilo jeho úmyslu. Teprve až na konci života, když se onen poměr zlepšil, došlo k provedení jeho úmyslu i na Moravě a to za pomoci knížete Oty III. Tak došlo i uvedení premonstrátů na Hradisko u Olomouce. Založením premonstrátské kanonie na Hradisku nastala na delší dobu přestávka, a sice ze dvou příčin: První spočívala v církevně – politickém stanovisku řádu. Premonstráti totiž stáli pevně při sv. stolci a zůstali mu věrni, i když proti legitimnímu papeži Alexandru III. (1159 – 81) byl zvolen protipapež (Viktor IV. 1159 – 64, po něm Paschal III. 1164 – 68). Čechy naproti tomu stály nejprve při vzdoropapeži a později se chovaly indiferentně. Tímto odlišným stanoviskem vyvolána ovšem roztržka mezi řádem a vlivnými českými osobnostmi, jejímž praktickým důsledkem byla delší přestávka ve fundování některých kanonií. Teprve r. 1181 došlo k založení premonstrátek v Kounicích. Učinil tak na radu Gotšalkovu Vilém z Fulině, který za českých vpádů do Rakous dopustil se různých těžkých přečinů na církvi. Poměrně rychlému rozvoji premonstrátů v Čechách napomáhala netoliko přízeň mocných světa, nýbrž i výborné vedení řádu, jehož tajemstvím bylo, že na zodpovědná místa byli vždy dáni jenom členové schopní.

Pro premonstráty je důležito, že v některých případech nebyly zakládány kláštery nové, nýbrž že byli uvedeni do klášterů, jejichž původní obyvatelé byli od nich jednoduše vypuzeni. Poznali jsme již takový případ na Strahově, kam uvedl Zdík původně řád sv. Augustina. Druhý takový případ udál se v Želivě, kam uvedeni premonstráti místo benediktinů, které tam založil Reginald z Met, jenž tamní lesní pustinu zúrodnil a založil tam klášter (před r. 1144), zasvěcený sv. Petrovi. Vypuzení benediktinů sloužila jakási pomluva, která se hodila biskupu Danielovi, přejícímu moderním duchovním řeholím. Počátkem r. 1149 (tedy hned po intronisaci Danielově) byli benediktini ze Želiva jednoduše vyhnáni. Za podobných okolností došlo i k uvedení premonstrátů na Hradisko, kde byli rovněž benediktini. I proti nim použito povídaček o jejich mravním životě, na základě nichž museli klášter opustiti, načež se usadili v jiných klášteřích svého řádu, jmenovitě v Opatovicích.

Premonstráti jakožto reformní řád byli opravdu velmi přísní, ale přitom pro samé umrtvování nezapomínali ani na jiné potřeby doby. Tak se stalo, že jejich kanonie byly netoliko sídlem přísné discipliny řeholní, nýbrž i důležitými stánky kulturními. Jmenovitě to byli jejich vynikající opatové, kteří zasahovali svými vlivy do všech odvětví kulturního života. Nejproslulejší z nich je želivský opat ct. Gotšalk, který vynikal přísných zachováváním discipliny, jež v některých případech byla taková, že např. jednou za jakési větší provinění vyhnal stařičkého konventuála do kruté zimy z kláštera ven. Nicméně však možno o něm říci, že byl spíše přísnější na sebe nežli na druhé, kterým ulevoval ohledně pokrmů, dovoloval jim v zimě vytápění cel, zatímco sám sebe v pravém slova smyslu trýznil, chodě např. v zimě v takových šatech jako v létě a spávaje pouze na jediné rohožce v kostele. Po kulturní stránce zapsali se nejstarší čeští premonstráti nesmazatelně nádhernými stavbami a kronikou milevského opata Jarlocha, o čemž bude na jiném místě zmíněno.

Cisterciáci

Čelakovský: Ze starších dějin kláštera sedleckého (Výr. zpr. SN 1899) – Scheinpflug: Abt Slavko von Osek (MVGDB XVI. 1875) – Loserth: Aus den Annales, diffiniciones der Gen. Kapiteln der Zisterzienser in d. J. 1290 – 1330 (Neues Archiv XLI, 3) – Hurt: Dějiny kláštera cisterciáků na Velehradě (Olomouc 1934) – Teige: Die Vorgeschichte des Klosters Saar (SKBCO XIII) – Krones: Die Anfange des Zisterzienserklosters Saar in Mhm. und sein Chronist Heinr. V. Hoimburg (ZVGMSchl. I, 1879) – Gradl: Waldsasser Gebiet in Bhm (Oc. XX, 1879) – Binhack: Die Äbte der Cistercienser v. Waldsasser (1133 - 1506) (Oc. XXVIII) – Svoboda: Osídlení panství novoměstského na Moravě (Národop. věstník českoslovanský XXI 1928) – Čelakovský: Klášter sedlecký… před válkami husitskými – Lippert: Sozialgeschichte Bhms II (Praha – Lipsko).

Jako premonstráti tak i cisterciáci souviseli s reformním programem Zdíkovým. Jako premonstráti svou působností na farách měli pomocí k povznesení mravů nižšího duchovenstva, tak zase cisterciáci svou uzavřeností v klášteřích měli pozdvihnouti řeholní disciplinu. Zdík při svém reformním horlení sledoval i cíle politické, jimž především hověl reformní program sv. Benedikta. On chtěl povznésti církev vymaněním z područí laického, což se líbilo Zdíkovi, ale nelíbilo se údělným knížatům jeho moravské diecése. Tak se stalo, že při uvedení cisterciáků potkáváme se s podobným zjevem jako při uvedení premonstrátů. V šesti letech vzniklo v Čechách 5 cisterciáckých klášterů, ale na Moravě ani jeden, nýbrž teprve počátkem 13. století. První mniši přišli kolem roku 1142 – 43 do Sedlece, a sice z Waldas, kláštera to položeného v Sasku při českých hranicích. K fundování kláštera došlo asi o 4 roky později, r. 1147.

Cisterciáci, ponechavše si i práce tělesné, měli značný význam hospodářský. Nelze sice říci, že by byli dostali pusté krajiny, jak tomu bylo u benediktinů, neboť v jejich fundačních listinách setkáváme se s vesnicemi, ale přes to nelze zase jejich hospodářský význam podceňovati. Je totiž nepochybno, že se zasloužili o hustší zalidnění vesnic sobě daných, jakož i o založení osad nových. Mimo to povznesli naše hospodářství, neboť přišli k nám z krajin, v nichž některá odvětví hospodářská byla daleko na vyšším stupni než u nás. Cisterciáci měli dále zásluhy na vznikajících městech, např. na vzniku Kutné Hory, jak níže při kolonisaci poznáme: Nesmíme ani zapomínati na pole charity. Řád přesně prováděl nařízení v tom směru předepsané chartou charitatis, hostě denně chudobné a pocestné a ponechávaje každoročně obnošené šaty potřebám chudiny. Někdy bývalo na tyto účely pamatováno i zvláštními dotacemi, jako např. byla darována jistému klášteru celá ves, aby z jejího výnosu byli v něm každoročně pohoštěni chudí na Zelený čtvrtek.

Řády rytířské

Johanité

Příčina uvedení je dvojí: 1. Nadšení vyvolané křížovými výpravami, při němž Johanité hráli čestnou roli a 2. ochota, s jakou král Vladislav II. z praktických důvodů uváděl nové řády do Čech. Podnět k uvedení Johanitů dali da mocní rádcové královi, Gervasius s vnukem svým Martinem, kteří pojali úmysl založiti klášter Johanitů. V tom jim pomohl král, který listinou z r. 1169 značně rozhojnil původní nadaci určenou prvnímu domu na mostě Juditině v Praze. Členové byli asi brzy uvedeni do Čech. Pro svou rytířskou povahu byl řád oblíben jmenovitě u šlechty, jejíž členové do něho vstupovali, anebo ho aspoň obdarovávali. Jaký duch byl v řádě při jeho založení, toho doklad vidíme na jeho českém spoluzakladateli Martinovi, který z rádce králova se stal proboštem nového řádu. Kolem r. 1182 zřekl se své hodnosti a odebral se do centra řádu, do Jerusalema, odkudž se potom vrátil jakožto praeceptor všech domů ve východní Evropě. I potom zůstával ve stálém spojení s mateřským klášterem Jerusalemským, z čehož plyne, že ono charitativní poslání Johanitů bylo skutečně v našich krajinách prováděno. Jinak by si bylo možno těžko vysvětliti ona bohatá obdarování, kdyby řád nebyl plnil svého úkolu křesťanské charity. Řád po své fundaci v Praze nabyl statků a tím ovšem i nových domů na Plzeňsku a v Kladsku. – K Johanitům se svým původem pojí

Křížovníci Božího hrobu

Bylo to spíše sdružení kněžské, žijící pod regulí sv. Augustina. To jest asi ona augustiniánská korporace, kterou seznal za svého pobytu v Jerusalemě biskup Zdík. Uvedení tohoto řádu k nám zůstává zcela nejasno. Víme jenom tolik, že synové Hrabišovi Kojata a Všebor uvedli někdy před r. 1188 Křížovníky Božího hrobu do Prahy, kde je usadili za Zderaze u kostela sv. Petra.

Řád německých rytířů

Voigt: Geschichte der böhm. Ballei des deut. Ritterordens (Denkwürdigkeiten der kais. Akademie der Wissenschaften in Wien 1862).

Řád tento byl k nám uveden až r. 1217 a sice usadil se v německé čtvrti na Poříčí v Praze. První dotaci mu učinil Hroznata, probošt v Teplé, a mistr Johanitů Hugo. Něm. rytíři byli štědře podporováni i králem a tak jejich řád počal zkvétati i u nás. Napomáhala k tomu i ochota řádu, s jakou přijímal do noviciátu i české kandidáty. Král Přemysl Otokar I. podporoval řád spíše z důvodů politických, neboť eliké privilegium, udělené něm. rytířům v roce 1222, bylo nepřímo výrazem královy politické solidarity s císařem Fridrichem Barbarosou, který v nich (jakožto v řádu eminentně německém) hledal oporu pro svůj plán světové říše. Privilegium ono potvrzovalo něm. rytířům všechna obdarování netoliko v Čechách, nýbrž i na Moravě a zároveň se jím řád vyměňoval z jurisdikce světské. V podstatě to tedy byl konkordát z r. 1222 výslovně pro něm. řád znějící, ale jeho plus spočívalo v tom, že tentokráte potvrzeny i dotace na Moravě, čemuž až doté doby nebylo. Politická obliba řádu se projevila později tím, že kolem r. 1233 přenesl v Praze své sídlo do středu města ke sv. Benediktu. Řád se odměnil za tuto přízeň krví, prolitou za českou zem na slezském bojišti proti Tatarům (1241). Byl ovšem za škody v oné válce utrpěné dobře odměněn, takže v nedlouhé době dosáhl u nás plného rozkvětu. Mimo Prahu měl ještě tato důležitá sídla: v Čechách Chomutov, Polná, později Něm. Brod, na Moravě Slavkov.

Templáři

O tomto řádu nemáme žádných bližších zpráv. Nového zpracování dějin řádu až dosud u nás nemáme, starší práce jsou plny omylů, ba dokonce i smyšlenek. Můžeme říci, že templáři se u nás počali usazovati před r. 1240, tedy v době, kdy něm. rytíři a Johanité byli již u nás v rozkvětu. I oni krváceli v bojích proti Tatarům, kteří jim za to na Moravě poplenili jejich statky. Dostalo se jim slušného odškodnění. Bezpečně můžeme templáře zjistiti pouze na Moravě a to v Šakvicích.

Řády žebravé

Františkáni a klarisky

Biernacki: Speculum Minorum (Krakov 1866) – Waddig: Annales Minorum II. – Kalckstein: Synopsis historiae provinciae Bohemiae fratrus Minorum s. Francisci convent. (Praha 1722) – Hýbl: Počátky minoritův v Čechách a na Moravě (ČČH II) – Holzapfel: Handbuch der Geschichte des Franziskanerordens (Freiburg i. Br. 1909) – Polykarp (Jan Kukla): Dějiny klášterů sv. Otce Františka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Krnov 1889) – Vilém Bonaventura – Minařík Klem: Dějiny klášterů františk. v Čechách a na Moravě (Seraf. květy 1908 – 11) – Vyskočil: Legenda blah. Anežky a čtyři listy sv. Kláry (Praha 1933) – Seton: Some new sources for the life of Blessed Agnes of Bohemia (Londýn 1915) – Tomek – Mocker: Klášter bl. Anežky v Praze (Praha 1892) – Sláma: Rozbor legendy o bl. Anežce (Prg. R. Telč 1899) – Vyskočil: Bl. Anežka česká (Praha 1933) – Anonym: Svatá Klára bl. Anežce č. Čtyři listy (Praha 1932).

O počátcích obou těchto řádů víme poměrně velmi málo. Je jistě zjevem pozoruhodným, že klášter Klarisek v Praze byl první toho druhu za Alpami vůbec. Podnět k němu dala sestra Václava I., blahoslavená Anežka česká, která byla v písemném styku se sv. Klárou. Na její prosbu dal jí král v Praze místo pro založení kláštera. Kromě toho vznikl tehdy v Praze i mužský klášter františkánský a sním zároveň i špitál. Stalo se tak roku 1233. Řád si byl nade vši pochybnost vědom významu přízně panující rodiny, a proto ještě r. 1233 v listopadu přišlo do Prahy z Italie prvních 5 Klarisek. K nim vstoupila hned příštího roku sama králova sestra Anežka, jejíž obláčka se udála za veliké slávy a účasti královského dvora i šlechty. Od té doby se těšil klášter přízni králově a jeho vlivem i sv. Stolce. Tak se stalo, že již r. 1234 byla Anežka jmenována první abatyší, papež vzal klášter ve svou ochranu a zároveň dal Anežce jistou pravomoc, která nám aspoň poněkud osvětluje poměry v kolébce českého františkánství. Papež totiž nařídil, aby Františkánky se ve všem držely latinského ritu mimo hodinek, dovoliv, aby byl persolvovány dle způsobu francouzského. Důležito je, že dal Anežce právo dispensovati své sestry od přísné italské observace, z čehož nepochybně lze souditi, že první Klarisky patrně z důvodů klimatických musely sleviti s některých přísných předpisů, jež bylo možno zachovávati pouze v lahodném jižním podnebí. Tak např. papež dovolil nošení bot a kožešin. Předpisy o přísném zachovávání chudoby však trvaly neztenčeně. Další zmírnění řehole následovalo r. 1237 a 1238. Prvního roku dovolil papež Anežce, aby proti znění regule směla pětkráte slyšeti mši sv. v kostele a přitom směla viděti kněze u oltáře. R. 1238 dovolil nositi teplejší šaty, pohodlnější lože a zároveň dovolil, aby v neděli a ve čtvrtek směly sestry dvakráte denně pojísti. Mimo to zrušil řadu postů a Anežce dal právo, pokud možno zmírňovati observance pro nemocné. Anežka se tím však nespokojila, nýbrž chtěla dosáhnouti nového, vlastního řádu.

Proto se obrátila r. 1237 prostřednictvím převora svého špitálu ke sv. Stolci s prosbou o potvrzení nové řehole. Navrhovaná regule Anežky české byla vlastně kompilace regule Klarisek (dané sv. Františkem) a regule sv. Damiána, potvrzené Honoriem III. Poněvadž však koncil lateránský zakázal zřizování nových řeholí, uvedla Anežka svou žádostí sv. Stolec do rozpaků. Proto nejprve nedostala dlouho žádné odpovědi. Je možno, že chtěla kladnému vyřízení své prosby přispěti resignací na hodnost abatyše i na majitelství špitálu jí založeného. Stalo se tak v dubnu 1238, což papež přijal. Avšak přes to Anežce nevyhověl a v květnu (1238) šetrně sice, ale rozhodně žádost odmítl. Uvedl přitom dva důvody: 1. Potvrzením nové regule by se uvedla v zapomenutí regule, daná Klariskám sv. Františkem. 2. Zavedením nové řehole místo staré nastal by v řádě zmatek. Aby však ukázal svou dobrou vůli vůči Anežce, udělil jí papež v témže roce ony již zmíněné dispense. Další vývoj vedl bl. Anežku k zřízení nového řádu, jímž byli:

Křížovníci s červenou hvězdou

Jacksche: Geschichte des ritterl. Ordens der Kreuzherren mit dem roten Sterne (Praha 1904) – Bělohlávek: Dějiny č. křížovníků s červ. hvězdou (Praha 1930).

Když Anežka resignovala na majetnictví špitálu jí v Praze založeného, papež resignaci přijal a špitál se stal majetkem sv. Stolce. Papež podřídil špitál minoritskému provinciálu, který jej měl pravidelně visitovati. Vedení špitálu samého svěřil Mistru a bratřím. Později však špitál podléhal spíše dominikánům, a sice proto, že sv. Stolec určil špitálu (1237), aby se řídil tzv. regulí sv. Augustina, jež byla i jejich normou. Mistru špitálu pražského podléhali správcové ostatních dom, Řád byl ještě převážnou většinou laický, neboť jeho úkolem bylo ošetřování nemocných, čemuž se také skutečně věnoval. Ale také tam byli kněží. Mimo to mělo ono špitální bratrstvo i svou ženskou větev. Leč počátkem 14. století se ony sestry ztrácejí úplně. Takto se vyvíjelo jakési nové špitální bratrstvo a rozvoj jeho byl velmi slibný, neboť se těšilo přízni celé české veřejnost, jak z bohatých jeho obdarování jest nejlépe patrno. Rozhodným okamžikem pro jeho další vývoj bylo nastoupení Innocence IV., který sice zaujímal k žádosti Anežčině stejně zamítavé stanovisko jako jeho předchůdce, ale vyšel jí aspoň tak dalece vstříc, že r. 1250 zmocnil pražského biskupa Mikuláše, aby dal špitálnímu bratrstvu Anežčinu zvláštní znak. Biskup tak učinil v červnu 1252, dav bratrstvu do znaku kříž s červenou hvězdou. To potvrdil nový papež Alexander IV., čímž vlastně vznikl nový řád křížovníků s červenou hvězdou a touha Anežčina po založení nového řádu byla takto aspoň částečně ukojena. Z přízně prokazované českému bratrstvu s programem křesťanské charity vyvinul se záhy mocný institut, v jehož vývoji možno vytknouti tyto hlavní body: R. 1240 dostalo bratrstvo bohaté obdarování, Horu sv. Hypolita u Znojma. R. 1243 založen špitál v Praze s kostelem sv. Ducha na pobřeží Vltavy. O rok později dal Václav I. řádu velké privilegium, jímž se mu dostalo dalších obdarování a svobod, jako měla v některém ohledu kapitula vyšehradská.

O mužské větvi františkánské není u nás známo téměř nic. Víme jen tolik, že u nás určitě byla před r. 1239, jak v prvních počátcích nemohlo býti ani jinak, byli jeho příslušníci cizinci. Někteří členové prostředkovali mezi sv. Klárou a bl. Anežkou českou.

Minorité

Friess: Geschichte der öster. Minoritenprovinz (Archiv d. kais. Akad. der Wissensch. in Wien, Bd 64) – Hýbl: Počátky minoritů v Čechách a na Moravě (ČČH 1896).

Řád tento byl nade vši pochybnost v Čechách dříve nežli řády uvedené bl. Anežkou. Dle tradice řádové byl prý dokonce sám sv. František v přímém styku se zeměmi českými, ale prokázati to nelze. Je možno, že tu běží o jeho dva marné pokusy o misie za Alpami r. 1217 a 1218 podniknuté. První zaručená zpráva o minoritech v Čechách je z doby kolem r. 1230, kdy se o německém provinciálu Janovi de Pian Carpino dočítáme (ze souvěké kroniky), že pod jeho pravomoc náleželi i Minorité v Čechách. Jejich prvotní činnost nemohla se však uplatniti, neboť neměla pevného podkladu. První Minorité procházeli zemí a kázali. Teprve r. 1232 jim král propůjčil kostel sv. Jakuba v Praze, takže řád dostal pevnou oporu. Je možno, že se přitom za ně přimlouvala u krále bl. Anežka. Brzy nato se asi Minorité počali u nás rychle šířiti, neboť v r. 1238 – 41, když královský číšník Zbraslav obdaroval Minority, učinil tak nejen pro konvent pražský, nýbrž i pro jiné kláštery téhož řádu. V té době již určitě měli klášter v Hradci Králové, v druhé polovici 13. století byli již v Litoměřicích, ve Stříbře aj. Snad ještě dříve než do Prahy přišli Minorité do Brna, kamž se jejich příchod zpravidla klade k r. 1230, ačkoliv poprvé lze zde Minority zjistiti až k r. 1248. Hlavní zásluha o uvedení řádu k nám přičítá se právem Janovi de Pian Carpino. Původně náležely kláštery minoritské provincii saské. R. 1238 konána první provinciální kapitula v Praze a snad někdy brzy potom došlo k utvoření zvláštní provincie česko-polské. Je pravděpodobno, že i k tomuto kroku došlo přičiněním Anežčiným. Později, když počet klášterů vzrůstal, docházelo kvůli lepší organisaci ke zřizování tzv. kustodií, Česko-polská provincie jich měla sedm, z nichž čtyři byly české (pražská, brněnská, král. - hradecká a litoměřická).

Dominikáni

Vrátný Bartol.: Život bl. Zdislavy etc. (Praha 1908) – Tadra: Paměti klášterů dominik. provincie české (ČKD 1889).

Tento řád se k nám dostal za zvláštních okolností. Když krakovský biskup Ivo poznal za svého pobytu v Římě dominikány, umínil si, že je uvede do Polska. Tři jeho průvodci: Hyacint (Jacek), Česlav a Heřman vstoupili tedy do noviciátu a za rok se vrátili domů. Hyacint prý založil na zpáteční cestě klášter ve Friesachu v Korutanech a svěřil jeho správu Fru Heřmanu, Němci. Hyacint pak zorganisoval řád v Polsku. K důležitým jeho činům náleží i uvedení dominikánů do Čech. Hyacint tam poslal Česlava s Fr. Jeronymem, kteří po příchodu do Prahy usadili se na Poříčí (před r. 1226). Podíl na jejich uvedení měl Přemysl a biskup Pelhřim. Poněvadž ale církevně-politické stanovisko Přemyslovo se úplně lišilo od názorů dominikánů a Pelhřim byl vlastně degradovaným biskupem, jest pravděpodobno, že oba tito mužové sotva tak učinili z nějakého nadšení pro reformu, nýbrž spíše proto, že uvádění nových řádů do země bylo tehdy modou. Nové působiště v Praze se však řádu mnoho nehodilo, neboť dominikáni potřebovali místo, jež by jim napomáhalo uplatňovati se mezi lidem. Tak se stalo, že velmi brzy, snad ještě r. 1226 přestěhovali se dominikáni ke kostelu sv. Klementa u mostu pražského, tedy na nejživější místo pražské. Snad již následujícího roku došlo k uvedení řádu na Moravu přičiněním olomouckého biskupa Roberta. Tak došlo asi r. 1227 k uvedení dominikánů do Olomouce.

Za nějakou dobu (1237) došlo k srážce mezi dominikány a minority, která je charakteristická pro povahu každého řádu. Staví se v ní totiž Františkova sentimentalita proti střízlivému uvažování Dominikovu. Když totiž minorité s chloubou kázali o stigmatech svého zakladatele, tu v Opavě vystoupil proti tomu dominikán Buchard a veřejně prohlásil, že by to mělo býti zakázáno a vytknul přitom Menším bratřím ziskuchtivost. Papež Řehoř IX., dověděv se o tom, nařídil věc vyšetřiti a v případě pravdivosti nařknutí suspensi kazatele a předání Kurii k soudnímu stíhání. Mimo nadání však biskup olomoucký Robert se postavil za dominikána a nařídil, že nikde v kostele se nesmí sv. František zobrazovati se stigmaty a zapověděl i kázati, že kromě ran Kristových by se měla vzdávati úcta i jiným ranám. I proti tomu zakročil papež poručiv, aby Robert svůj list odvolal a zároveň hájil proti biskupovi svatost Františkovu i jeho zázraky.

Při minoritech a dominikánech nelze opomenouti jejich stanovisko k apoštolské chudobě a praktické duchovní správě. Jak již naznačeno, připouštěla zřízení dominikánů a minoritů (na rozdíl od františkánů) majetek jednotlivých klášterů, a sice tolik, kolik by jim stačilo k uhájení života. Oba řády zakládaly své kláštery ve městech, a protože se těšily přízni obyvatelstva, toto rádo vyhledávalo u nich sobě pohřebiště. Podobně činila i drobná šlechta. K pohřbívání přistupovaly fundace anniversalií, což dalo vznik majetku minoritů a dominikánů. Jmění ono nebylo sice nijak veliké, ale bylo takové, že stačilo k uživení konventu. Oblíbenost obou řádů u měšťanstva byla odůvodněna tím, že řády ty si vzaly za úkol věnovati se měšťanstvu. Tím přicházíme k druhému důležitému bodu pro dějiny minoritů a dominikánů, totiž k jejich poměru k duchovní správě. Oba řády dostaly sice od sv. Stolce právo zpovídati a kázati a to všude, ale původní myšlenkou při udělení této výsady bylo, aby stály k disposici biskupovi, který by je poslal tam, kde se nedostávalo řádné duchovní správy. Ale oba řády uplatňovaly později svá práva i tam, kde toho nebylo ani mnoho třeba. Tak tomu bylo i u nás. Minorité i dominikáni, uvázavše se v kázání a zpovídání, strhli takto na sebe via facti část duchovní správy. Docházelo proto k rozporům mezi nimi a faráři, které se později ještě stupňovaly. Nejbolavější stránkou těchto konfliktů byly spory o pohřby, neboť příjmy z nich plynoucí byly velkou újmou farního duchovenstva.

f. Církevní zřízení v Čechách

Ott (?): Das Eindringen d. kan. Rechtsseine Lehre u. wiss. Pflege in Bhm. u. Mhn. während d. Mittelalters (Z. d. Savigny Stiftg, Abt. XXXIV 1913) – Vaněček: K soud. immunitě duch. statků na Mor. (Praha 193. Ze sem. čs. práv. děj. Karlovy univ.) – Horn: Několik kapitol z děj. úděl. knížat na Mor. (Knih. práv. fak. v Bret. 1926) – Hrubý: Círk. zřízení v Čechách a na Mor. od X. do XIII. stol. (ČČH 1915) – Smrček: První legáti apošt. v Čechách (ČKD 1909) – Vacek: Kostely, církve a chrámy v Čechách (do konce 13. stol., Metod 1890 – 94).

Dosazování a volby olomouckých biskupů

S počátku měl panovník sám právo svobodně dosazovati biskupy. Boj o investituru neměl na tuto praxi žádného vlivu, neboť panovníci si i dále udrželi právo dosazovati biskupy. Konkordát vormský (1122) měl pouze vliv na způsob investitury udělované císařem. Jako říšské biskupy, tak i českomoravské investoval císař před svěcením, tj. dle konkordátu vormského. Kratičké přerušení stávající praxe se stalo r. 1182, kdy císař Fridrich I. dosadil proti vzpurnému údělnému knížeti Konrádu Otovi vévodu českého Bedřicha zase na trůn, zatímco Konrádovi dal Moravu jako bezprostřední říšské léno. Konrád Oto se na základě toho domníval, že pražský vévoda nemá více práva zasahovati ani do církevních záležitostí moravských, a proto jmenoval sám po smrti biskupa Peregrina jeho nástupce Chajima (1184). Vévoda Bedřich proti tomu protestoval, možno však říci, že tento případ se stal poprvé a naposled. Když zemřel Chajim (1194), jmenoval biskupa opět vévoda pražský Jindřich Břetislav, a to asi po dohodě s markrabím moravským Vladislavem. Patrno z toho že hlava českého státu si sice uhájila svých práv, ale že vliv moravských markrabat docela nezanikl. Za Přemysla Otokara I. byl vliv panovníků ještě rozšířen, neboť tento panovník si r. 1198 vymohl velmi cenné privilegium, jímž dostal právo investovati biskupa pražského a olomouckého. Na Moravě sice markrabí Vladislav si osoboval i dále jisté právo na vliv při dosazování olomouckých biskupů, což mu Přemysl trpěl z vděčnosti za to, že mu Vladislav odstoupil trůn. Ale i této ingerenci dovedl Přemysl učiniti konec vskutku diplomatickým způsobem. R. 1207 přiznal olomoucké kapitule právo svobodné volby biskupa, takže moravský markrabě nemohl se již více do těchto záležitostí vměšovati.

Regália, spolia

Pode jménem regálií dlužno rozuměti právo panovníka na důchody uprázdněného biskupství, opatství nebo státem dotovaného beneficia. Spolia znamenají nárok majitele beneficia na pozůstalost beneficiáta. Obojí vyplývá z názorů o soukromém vlastnictví kostelů a obojí úzce spolu souvisí. První doklad regálií v našich zemích jest interregnum po smrti pražského biskupa Daniela (+ r. 1167), za něhož pobíral král Vladislav II. důchody biskupa pražského a po něm tak činili i jeho synové Bedřich a Vladislav. Bezpečně je však tato praxe prokázána teprve privilegiem Přemysla I., daným biskupství olomouckému r. 1207, v němž panovník se slavnostně zavazuje odstraniti „všemu božskému právu“ protivný zvyk zabírání statků po smrti biskupově státem. – Krále v těchto nárocích následovali i soukromí patronové, provádějíce na svých beneficiích totéž. Doklady o tom zachovaly se sice až z doby pozdější, ale zajímavo naproti praxi královské je při nich to, že je lze stopovati do dob daleko pozdějších, čili že se udržely na soukromých beneficiích déle.

Protekce

Vznikla ze snahy zajistiti si mocnou ochranu. Původně protekci propůjčovala moc světská a to tak, že majitel svěřil státu resp. panovníkovi svůj majetek, vyhradil si jeho užívání a zavázal se k určitému poplatku za zaručenou sobě ochranu. Po úpadku moci státní přešla tato protekce na církev na sv. Stolec. Ten však bral jmenovitě církevní instituce ve svou ochranu ještě z jiných důvodů: aby vytrhl duchovní ústavy z područí světského, které jim nijak neprospívalo. Protekci papežskou lze datovati od posledních Merovejců. Protekcí touto byl učiněn průlom v nazírání na církevní majetek jako majetek soukromý, neboť všechny duchovní korporace vstupují pod ochranu Stolce a stávají se …………….. světské tak potom u protekce duchovní, papežské, stává se duch. ústav majetkem sv. Stolce, kterému se za zaručenou protekci zavazuje jistým poplatkem. Z protekce plynuly tři věci: 1. Trvalá ochrana před cizími přehmaty. 2. Zajištění fojtství, zdroj to příjmů. 3. Svobodná volba představeného. – S protekcí souvisela ...text chybí v originálu...

Exempce

Je to vynětí z trestní pravomoci Ordinaria. Souvisí s protekcí, která až do polovice 11. století je výrazem majetkových práv sv. Stolce, ale potom je pouhým výrazem teoretické ochrany papežské. Dle toho, zdali instituce používala protekce či nikoliv, dělily se kostely na exemptní a neexemptní. V listinách jsou exemptní instituce charakteristickou částkou „specialiter“ nebo „specialius“. Když pak protekce pozbyla svého významu, ztratila se i exempce. V českých zemích setkáváme se s protekcí poprvé při klášteře břevnovském (993). Na Moravě nacházíme nejstarší protekci u kláštera Hradiska (asi v letech 1154 – 59). Co do povahy našich protekčních bull možno říci tolik: Ani v jedné z nich se nepotkáváme se zvláštní ochranou ani se závazkem určitého poplatku ani s exempcí. Mimo to (i když některé bully se ztratily) nebylo těchto privilegií u nás mnoho. Tento poměrně malý počet a obsah svědčící spíše o ideální nežli faktické protekci dokazuje, že aspoň v našich zemích nemělo toto zasahování sv. Stolce do církevních institucí pronikavého vlivu na církevní organisaci. Z řádových exempcí byly zvláště hojné exempce udělené cisterciákům. Nehledě k tomu, že exempce tyto neprospěly k dobrému poměru mezi řádem a Ordinariem, nutno zdůrazniti, že nešly k duhu ani samotné církevní organisaci. Na jedné straně se totiž velmi pomalu ujímala nová církevní organisace, na druhé straně se pak tato organisace exempcemi současně porušovala.

Patronát

Při zkoumání původu patronátu nutno sestoupiti až k soukromému kostelnímu vlastnictví v říši francké. Aby se soukromé vlastnictví smířilo s biskupskou organisací, tedy se při obsazování beneficií uplatnily zásady vznikajícího práva lenního. Odtud pocházejí termíny: senior pro vlastníka, investitura pro uvedení v úřad, zvláště však sem patří různé formy propůjčování beneficia. Odtud uplatňování práva soukromého vlastnictví, které dříve vyvěralo jen ze soukromého majetku, nabylo různých forem právních. Proto také „ius fundi“, z čehož dříve pramenily soukromé nároky vlastnické, stalo se pouze jedinou z částí, v něž původně jednotné právo se rozpadlo. Od počátku 11. století (nejprve ve Francii) se přesně rozlišuje mezi oltářem a kostelem. Oltářem naznačován byl úřad duchovní, jejž mohl uděliti jen biskup. Kostelem se rozuměla budova i majetek k ní náležející a tyto mohly býti propůjčeny majitelem kostela. Provádění těchto zásad se však vyvíjelo velmi zvolna. R. 1058 sepsal kard. Humbert „Libra tres adversus simoniacos“, v nichž prohlásil za simonii každou účast laiků na obsazování beneficií. Za Řehoře VII. odepřela postní synoda r. 1075 konaná císaři právo investovati. Konkordátem vormským (1122) sjednán kompromis o dvojí investituře. Biskupové byli investovaní císařem pouze v temporalia udělením žezla, nebyli jím jmenováni, nýbrž byli voleni kapitulou. Spiritualia příslušela moci duchovní a udílena byla berlou a prstenem. V Německu se investovalo před ordinací a dle tohoto vzoru investoval císař i u nás. Pro naše země neměl konkordát vormský následků tak pronikavých, neboť jeho účelem bylo probojovati spor zatím jen s císařem. Vztahoval se tedy na kostely říšské, nikoliv na soukromé, k nimž byly čítány i kostely osazované panovníky českými. Konkordát vormský byl vlastně uskutečněním původního rozlišování císaře od kostela.

Později se bral vývoj takto: Běželo o to, aby církev pozvolně potáhla na sebe všechna spiritualia, pokud ještě laikové měli na ně vliv. Proto nahrazen název senior názvem patronus, právo k pozemku či ius fundi čili vlastnictví (proprietas), jako základ odvozování majetkových práv změnilo se v právo založení (ius fundationis) a pomalu na právo zakladatele (ius fundatoris). Takto zůstal jenom jediný zbytek z oněch vlastnických práv. Bylo to tzv. ius patronatus. Toto se ztotožnilo s ius petitionis, čili s právem navrhovati kandidáty. Tím toto právo se vlastně stává pouhou odměnou za oběti pro bohoslužby přinesené. A poněvadř i majetek kostelů náležel již církvi – ne sice jako dar – stali se z původních jejich majitelů pouze patronové kostelů, jejichž samovolné rozhodování o těchto kostelích, zvláště o jejich obsazování, přešlo na pouhé participování při těchto záležitostech. Později došlo k závěru, že majetková práva plynoucí z vlastnictví jsou pouhým příslušenstvím ius patronatus. Takdochází k termínu ius patronatus cum suis pertinentiis. K tomu náleželo právo podací, presence a vše, co dříve patřilo zakladateli. Za Alexandra III. došlo k dalšímu důležitému rozhodnutí. R. 1180 ius patronatus prohlášeno za „spiritualibus annexum“, a proto zakázáno je prodávati. Věc tato je významu zásadního a rozhodujícího, neboť to znamenalo, že patronát jako věc duchovní spadá do kompetence duchovního soudu. Soukromé vlastnictví tím nebylo popřeno, ale rozhodnuto, že jen církev má o patronátě rozhodovati.

V zemích českých vyvíjel se patronát takto: Panovníci čeští uplatňovali dosti dlouho své názory o privátním vlastnictví se všemi důsledky z něho plynoucími. Tak např. r. 1190 Konrád při založení premonstrátského kláštera v Louce u Znojma daroval kanonii řadu kostelů a kaplí, aniž by si k tomu opatřil svolení biskupa, nýbrž měl ho při onom právním aktu pouze jako svědka. Dle kanonických předpisů byl takový akt nepřípustný. S podobným nazíráním se potkáváme ještě v prvním desítiletí 13. století u despotického Přemysla I. Případy tyto dokazují, že star. nazírání bylo u nás až do počátku 13. věku v platnosti a ani reformní řády (Cisterciáci, Premonstráti) nedovedly onu praxi zvrátiti. Důkazem toho je, že ani nová právnická terminologie nepronikla u nás hned, nýbrž k jejímu všeobecnému uplatnění došlo teprve po 30 téměř letech. Teprve v druhém desítiletí téhož věku potkáváme se s novou praxí a s novým pojmem. Bezpečným dokladem toho (listiny kláštera oseckého jsou nepochybnými falsy, byť i pro věc významnými) jest listina olomouckého biskupa Roberta, kterou obdaroval r. 1213 olomoucké řeholnice. V ní se výslovně mluví o „ius patronatus“, tedy na tu dobu čistě nový termín. S novým termínem jde i nové právní odůvodnění. Biskup si totiž vymiňuje pro své biskupství právo patronátní, protože klášter je vybudován na jeho půdě. Tedy ještě staré ius fundi, ale přiblížené novým názorům. Nemluví se o budovateli kláštera, nýbrž o majiteli pozemků.

Immunita

Jest původu velmi starého a znamená osvobození určitých osob od daní nebo od veřejných břemen a dávek. V imperiu římském se této výhodě těšily státní statky, a když církev byla státem uznána, byly zákony rozšířeny i na její jmění. V církvi východní ona ustanovení zůstala v platnosti, i když na Západě byla v 5. století zrušena. Pouze některé výhody kněžstvu zůstaly, ne však všeobecně Později v říši francké se počala šířiti podobná privilegia. Obsahově možno je rozlišiti takto: 1. Libertas ab introitu, kterou se veřejným orgánům zakazoval přístup na určité místo. Nejprve to byla hrazená místa, např. opevněný klášter. Tato immunita byla pramenem jiných immunit, předně však asylu. Asyl spočíval v tom, že delikvent, který se utekl na immunní místo, nesměl býti stíhán úředními orgány. Z toho plynula zase jiná immunita, soudní. Kdo vládl immunnímu okrsku, měl nad ním i určitou pravomoc soudní. I k tomu bylo zapotřebí zvláštního privilegia. Dalším vývojem se dospělo až k úplnému právnímu osamostatnění. S původním propůjčením nejnižší soudní pravomoci souvisela i stránka finanční. Immunním územím totiž přiřknuty určité platy dříve státem vybírané, zvláště soudní. Takových immunních privilegií se zachovala celá řada, nejsou však důkazem, že by byly církevní statky nějak zásadně vyňaty. Církev si byla vědoma svých povinností vůči státu, ale také si nedala líbit jeho přehmaty vůči sově. Celkem lze říci, že immunita pronikla k nám oproti jiným státům poměrně pozdě, neboť teprve koncem 12. století počíná se i u nás ozývati volání po úplném osvobození církve od veřejných břemen.

Immunitu uvedl k nám prvně biskup Zdík. Udělil mu ji Konrád III. r. 1144. Privilegium týkalo se sporu s biskupstvím pražským o hrad Podivín. Listinou onou se ustanovuje, že všichni poddaní biskupství olomouckého podléhají pravomoci biskupa Zdíka a jeho nástupců. Tím se dostalo olomouckému biskupstvísoudní immunity. Poněvadž však Konrád III. nebyl oprávněn vměšovati se do vnitřních záležitostí českých, tedy biskup Zdík, věda o tom, opatřil si podobné privilegium u Vladislava II. a tak ony listiny, vydané mezi 18. říjnem 1146 až květnem – červnem 1147 jsou nejstaršími doklady toho druhu u nás. Pro rozsah immunit je důležito toto: Mlčky (protože Vladislav nemohl doznati nějakou závislost na Konrádovi III.) se potvrzuje královské privilegium německé, ale pouze v tom smyslu, že poddaní biskupství olomouckého se osvobozují a potestate et dominio všech tří údělných knížat moravských, nikdo jich proto nemá obtěžovati daněmi, stavbou hradů, robotami atd. O soudní pravomoci biskupově se však nezmiňuje. V tom tedy spočívalo minus oproti immunitě Konrádově. V druhé listině se uděluje biskupství olomouckému táž immunita pro jeho majetek v Čechách ležící, ale s dodatkem: „Quod ad principis spectat utilitatem“, totiž pokud se týkalo vynětí „ab omni iure et exactione“. Z klausuly této vysvítá, že neběží o vynětí z dávek, nýbrž o zajištění před přehmaty v tomto směru. Stejně nebyl biskup osvobozen se svými poddanými od výprav válečných, nýbrž došlo pouze k zavedení jejich nové formy tak, že hotovost nařizoval biskup, nikoliv panovník, resp. údělný kníže. Podobného privilegia se dostalo r. 1160 od krále Vladislava klášteru Hradisku, které se však vztahovalo na jedinou ves Náklo.

Král Vladislav sledoval při udělení olomouckých immunit mimo vši pochybu i cíle politické. Charakteristické je, že počátek byl učiněn na Moravě. Vladislavovi běželo o to, aby olomoucký biskup byl vůči třem údělným knížatům moravským svoboden a aby tím nepřímo oslaboval jejich moc, jsa takto oporou Čech proti Moravě. Neméně zajímavo je i to, že po biskupství olomouckém to byla vyšehradská kapitula, jejíž immunita byla taktéž povahy politické, majíc býti oporou knížete českého. Kapitula vyšehradská dostala svou immunitu r. 1187, kdy právě vrcholil boj vévody Bedřicha s biskupem pražským. Bedřich proto udělil kapitule immunitu, aby ji vyňal z moci biskupa pražského, podřídiv ji přímo sv. Stolci, doma pak bezprostředně knížeti českému. Ale ani tato immunita není úplná. Vévoda postoupil kapitule pouze platy, ne však jurisdikci samu. Mimo to ponechal kapitule a proboštství výtěžek berně z jeho poddaných, nikoliv tedy osvobození od berně samotné.

Z těchto immunit můžeme usuzovati takto: Mají sice vzor v zemích západoevropských, ale vývoj jejich je samostatný. Kdežto na západě byla východiskem immunit „libertas ab introitu“ a tedy s ním nutně souvisela, u nás to bylo pouze někdy, kdy „libertas ab introitu“ byla udělována. Tak se stalo, že naše immunity spočívaly hlavně v těchto dvou věcech: 1. V osvobození (úplném nebo částečném) od berní a robot zemských a 2. v propůjčení některých soudních pokut.

V době pozdější nepřibývá u nás immunit mnoho, zato však rostou rozsahově, jak patrno z velikého privilegia, uděleného r. 1201 klášteru Hradisku. Mimo postoupení berně klášteru a „libertas ab introitu“ potkáváme se s dalším důležitým ústupkem. Libertas ab introitu jest udělena jako důsledek osvobození „ab omni servitutis iugo“ a proto se stanoví, že klášterní poddaný smí býti souzen jenom se svolením svého opata. Soud sice prováděl zeměpanský úředník, ale klausule o dovolení opatově znamená další průlom. O ulehčení zemských robot se tam nečiní výslovné zmínky.

Další rozšíření lze pozorovati ve velkém immunitním privilegiu daném r. 1207 biskupství olomouckému. Celkem se jím potvrzovalo privilegium Vladislavovo až na to, že biskupovi postoupeny soudní pokuty až do té doby odváděné knížeti a jeho úředníkům (kromě odškodného), mimo to postoupeno biskupovi jmění zabavené zlodějům, jehož zákonitý majitel nemohl býti zjištěn. Tyto pokuty spadaly na olomouckého biskupa při všech soudech nad jeho poddanými v Čechách i na Moravě. Avšak jako před tím, tak i tehdy ještě si kníže vyhradil soud a provedení rozsudku. Důležitá jest i závěrečná klausule, kterou se shrnují všechny immunity biskupství udělené: biskupům se propůjčuje „omnes ius, quod spectat ad usus principum“. K této immunitě dodal král i osvobození Kroměříže “ab omni impetitione nostra et successorum nostrorum“ a konečně zrušil regalie a spolie. Později obdržely podobné immunity i jiné ústavy moravské, např. olomoucké jeptišky (Premonstrátky?) r. 1209, moravští Johanité (1213) a klášter Velehrad, jehož privilegium se sice nedochovalo, ale bylo potvrzeno později (1228). Ze všech těchto immunit vysvítá, že i tyto instituce byly osvobozovány od různých daní, robot, výprav válečných, i že jim byly postoupeny různé pokuty, dříve knížecími orgány vybírané. Soudní pravomoc však i zde zůstává při vrchnostech světských. Po této stránce je zajímavý i ten fakt, že falsifikáty immunních listin z oné doby pocházející, nepřesahují obsahově rozsah immunit listin autentických. Teprve v druhé polovici 13. století falsifikáty, předstírající původ starší, přičítají příjemci i soudní kompetenci. Z toho vyplývá, že immunity se u nás vyvíjely jenom zvolna, a jelikož se jich dostávalo církevním institucím jako daru moci světské, tedy ona emancipace církve ze svrchovanosti světské se dála bez bojů, až konečně se církev domohla úplné neodvislosti.

g. První česká hereze, flagellanti

Haupt: Waldensertum und Inquisition im südöstl. Deutschland (Freiburg i. Br. 1929) – Chaloupecký: Jan IV. z Dražic (Č. Př. St. č. 1908).

Flagellanti přišli do Čech z Němec kolem roku 1256. Původ svůj vzali z kajících kázání sv. Antonína Paduánského a rozšířiti se mohli proto, že mrskání se bylo tehdy všeobecně hojně rozšířeno. Teprve když se ukázalo jako hereze, věnovaly církevní orgány flagellantům pozornost. Hereze jejich spočívala na dvojím základě: 1. Na jakémsi listě, o němž říkali, že pochází s nebe od samého Spasitele, jímž prý se nařizuje mrskání. To prý mělo takovou moc, že úplně nahrazovalo sv. svátosti. Z toho plynulo zavrhování svátostí. 2. Bičování, jímž prý byly smyty všechny tresty, mělo pak za následek zavrhování očistce, pekla i odpustků. Z nauky o zavrhování svátostí plynul ovšem i jiný důsledek: zbytečnost kněžstva, k němuž se flagellanti chovali krajně nešetrně. Mrskači procházeli zemí s obnaženou horní částí těla a s hlavou často zahalenou v ruce majíce důtky s ostrými hroty, na šatě červené kříže. Zpívali písně, jimiž byli lidi vyzýváni, aby se k nim připojili a po 33 dní se bičovali za své hříchy. Bičování se konalo dvakrát denně a trvalo tak dlouho, až vůdce přezpíval celou píseň o umučení Páně, načež flagellant obrátil své zkrvácené ruce k nebesům s prosbou za odpuštění. Toto mrskání bylo veřejné, kromě toho byla však ještě zvláštní bičování noční. Poněvadž však při bičování bylo tělo obnaženo, porušovala se tím veřejná mravnost. Církev z důvodů dogmatických a morálních byla nucena proti sektě zakročiti. I poručil papež Innocenc III., aby každá farnost měla několik spolehlivých lidí, kteří by se přísahou zavázali vyhledávati kacíře, a biskup nad to byl povinen dvakrát ročně důkladně visitovati každou farnost. Poněvadž však severní diecése byly příliš rozlehlé a tím podobné visitace byly nemožné, ustanovil Innocenc III. pro ně zvláštní osoby sv. Stolcem delegované, tzv. inkvisitory. Tito v našich zemích počali působiti hned, jakmile se v nich flagellanti ukázali. R. 1256 již s dobrým účinkem působili na Moravě a ve Slezsku a o rok později došlo k formálnímu ustanovení inkvisice v zemích koruny české. Jejím prováděním byli pověřeni dva brněnští minorité: křížový kazatel Bartoloměj a lektor Lambert, Němec. Jejich působení dělo se dvěma prostředky: vzorným životem a pilným poučováním. Vyšetřování se muselo konati přesně dle kanonických předpisů, prostředků násilných se smělo použíti jen v případě nutnosti. Konečný rozsudek směl býti vynesen jenom za souhlasu a účasti biskupa nebo generálního vikáře. Inkvisice se v Čechách mimo vši pochybu velmi osvědčila, neboť po flagellantech nebylo u nás brzy ani stopy. Teprve r. 1348 se zase ukázali, což dalo podnět k nové inkvisiční činnosti.

Část čtvrtá: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví

1. Přemysl Otokar II.

Palacký: Dějiny II. – Šusta: Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví (Praha 1935) – Goll: Čechy a Prusy ve středověku (Praha 1897) – Dudík: Mährens allgem. Geschichte V – VI. (Brno 1870 a 1875).

Otokar II. za příkladem svého otce sledoval politiku sv. Stolci přátelskou, aspoň s počátku své vlády. Svým politickým věhlasem dokonce se vyšinul na vůdce papežské strany v říši německé. V uznání za to mu Innocenc IV. udělil privilegium, dle něhož v příštích 5 letech ho nikdo nesměl stíhati tresty církevními bez zvláštního povolení sv. Stolce. Největší úsluha, kterou na počátku své vlády Otokar církvi a vůbec křesťanství prokázal, byla křížová výprava do Prus. Tam se ještě v některých provinciích udrželo pohanství a jakékoliv pokusy o obrácení pohanských Prusů byly marné. Na žádost sv. Stolce podjal se Otokar II. křížovému tažení počátkem r. 1255. Hlásáním křížové výpravy byl pověřen minorita Bartoloměj. Otokar vytrhl s vojskem čítajícím asi 60.000 mužů počátkem r. 1256. Síle tak ohromné ovšem pohané odporovati nemohli a tak se stalo – ironií osudu – že právě posvátný háj Romové, kde byl sv. Vojtěch umučen, byl českými voji zničen, bůžkové v celé zemi odstraněni a pohané pokřtěni olomouckým biskupem Brunonem. S pokřtěnými bylo zacházeno tak laskavě, že ostatní vidouce to, sami s radostí přicházeli s prosbou o udělení křtu. Pro trvalé zajištění úspěchu založil Otokar v obrácené krajině město Královec a dal je v léno německému řádu. Po návratu z výpravy nabídla mu papežská strana v Německu císařskou korunu, ale král ji nepřijal, považuje to za nepříhodno. Ještě jednou vydal se Otokar na křížovou výpravu, a sice proti pohanským Litevcům a Prusům. Došlo k ní r. 1268, ale skončila s nezdarem. Mírná zima totiž způsobila, že tamní bařinatá půda nezamrzla, takže vojsku nebylo možno bez nebezpečí zahynutí vniknouti do obou zemí.

Dobrý poměr Otokarův ke sv. Stolci počal se však později velice kaliti. R. 1273 zvolili totiž kurfiřti novým králem německým nikoliv Otokara, nýbrž Rudolfa Habsburského, který brzy po volbě byl korunován v Cáchách (24. října 1273). Otokar se obrátil proti tomu k papeži, protestuje proti volbě jakožto křivdě sobě činěné. Skutečným a největším jeho zastáncem u sv. Stolce byl olomoucký biskup Bruno, jemuž se naskytla k tomu vítaná příležitost svoláním koncilu lyonského, k jehož zahájení došlo 7. května 1274.

Již v předběžném jednání postavil se Bruno za svého krále. Přípravné práce každého koncilu mají důležitou složku v relacích jednotlivých biskupů, z nichž různé komise mají čerpati direktivy pro konciliární program. Takovou informativní relaci poslal Bruno necelé dva měsíce po Rudolfově korunovaci (16. prosince 1273). Bruno se v církevně-politické části postavil proti Rudolfu Habsburskému a pro krále Otokara II. a sice z tohoto velmi závažného důvodu: Německo samo v sobě, rozervané územně i politicky, rozhodně není schopno hájiti zájmy církve. Toho je schopna jenom pevná, mocná a jednotná země, a tou je země česká.

Svým rozhodným vystoupením ve prospěch Otokara II. získal si biskup Bruno jeho neomezenou důvěru. Vida politickou důležitost vystupování Brunonova, udělil Otokar ve vlastním zájmu dne 8. ledna 1274 důležitou listinu biskupství olomouckému. Bylo to manské zřízení, kterým (jak král sám v listině praví) zařídil hotovou síť udatných a spolehlivých bojovníků a ministeriálů po celé Moravě, kteří v dobách nebezpečenství a za stavu, jaký byl nyní, mohl nejen biskupství, nýbrž v první řadě zemi a králi prokázati služby nejdůležitější. Otokar potvrdil proto netoliko za sebe a potomstvo zřízená léna, nýbrž ono zřízení a celou jeho podstatu stvrdil i pro všechny budoucí biskupy. Tak došlo k manskému dvoru v residenčním městě biskupů Kroměříži. Dovršením tohoto zřízení byla zlatá bulla Karla IV. z r. 1348, kterou se olomoučtí biskupové a od r. 1777 arcibiskupové stali přímými many koruny české.

Po tomto obdarování hájil Bruno zájmy českého krále ještě pevněji, a sice přímo na koncilu. Když 7. června 1274 byla volba Rudolfa Habsburského po dlouhém jednání a u přítomnosti Brunona a Jana, biskupa pražského, koncilem schválena, poznal Bruno marnost všeho dalšího namahání pro císařskou hodnost Otokarovu, a proto uznal za dobré dáti své politice jiný směr: zachrániti králi aspoň jeho území česko-rakouské, a to za pomoci sv. Stolce. V tom situace Brunonovi přála, neboť s těmito instrukcemi pravděpodobně odjížděl spolu s biskupem sekavským do Prahy (před 15. říjnem).

Nežli opustil Bruno Lyon, vymohl si na Řehoři X. potvrzení své fundace pro scholastika při olomoucké katedrále. Sice již před tím, jako při každé katedrále, byla i v Olomouci tzv. katedrální škola, jejímž účelem bylo poskytovati teologické vzdělání kandidátům kněžství, zvláště však budoucím kanovníkům. V Olomouci byly poměry asi velmi primitivní, takže Bruno tam kolem r. 1250 založil skutečnou scholasterii místo stávajícího rektora scholarum. Scholastik dle kanonických přepisů byl správcem katedrální školy. Řehoř X. potvrdil scholastikát na žádost olomouckého kapit. děkana Alexia a celé kapituly. Je však pravděpodobno, že fundování ono nebylo nijak valné, neboť olomoucký biskup Jan V. (1306) zlepšil postavení scholastikovo darováním statku ve Šlapanicích, přitom si však vymínil, že scholastikát je vyhrazen jen olomouckému kanovníkovi a může býti presentován (jako arcijáhenství a kustodství) jenom biskupem.

Po svém návratu z Lyonu byl Bruno velmi přívětivě přijat králem, což svědčí, že Otokar schvaloval i nový směr politiky Brunonem navrhovaný. Skutečně také Bruno dopsal papeži v tom smyslu, že vzhledem k novým poměrům v Říši chce si Otokar udržeti právo na investituru v zemích rakouských, a poněvadž si v tom nesliboval mnoho od rozhodnutí říšským sněmem, tedy skládal své naděje v rozhodnutí papežovo. Otokar měl přitom ovšem slíbiti nejen podrobení se papeži jako rozhodčímu soudci, nýbrž zavázati se i k zachovávání šestiletého příměří, navrženého koncilem lyonským, jakož i k bezodkladnému zahájení příprav ke křížovému tažení. Věc však nedopadla dobře, neboť Otokar navrhoval podrobení se za určitých podmínek, zatímco papež žádal podrobení se bezpodmínečné. Dopadla věc tak, že Řehoř X. mu (26. září) oznámil, že Rudolf je již uznán císařem a jemu nezbývá než se podrobiti. Když však brzy potom se ukázaly i známky nepřátelství s německé strany, tedy Otokar netoliko odmítl podrobení se papeži, ale odmítl i křížovou výpravu a dokonce zakázal sbírky peněz na ni. Dovědělť se, že sbírky nebyly konány na křížovou výpravu, nýbrž na vojnu proti jemu samému. Biskupům kromě toho zakázal odvádění desátků na výpravu a pod přísahou je zavázal, že neuposlechnou papežských ani císařských nařízení, týkajících se jeho osoby. Nijak se však nestavěl proti provádění reformních dekretů koncilu lyonského, které měl na zřeteli zvláště biskup Bruno. Zhoršení poměrů nastalo po smrti Řehoře X. (10. ledna 1276). Rudolf totiž vymohl u jeho nástupce Mikuláše III. klatbu na všechny své odpůrce, a když Otokar vypověděl Rudolfovi válku (1278), byl nominatim exkomunikován.

Rozchod a později válka s Rudolfem došla ohlasu v poměrech církevních. Když totiž r. 1276 mírem vídeňským se musel Otokar zříci zemí rakouských a o rok později poznal naprostou nemožnost udržení míru, tedy chtěla české země vymaniti ve všech ohledech z jakékoli závislosti na Rakousích. Tuto tendenci přenesl i na pole církevní, obrátiv se na gener. kapitulu Cisterciáků se žádostí, aby klášter Zlatá koruna, jím na památku vítězství u Kressenbrunu r. 1263 založený a sice Heilgenkreuzu v Rakousích, byl vymaněn z poddanosti tomuto a pater abbas aby byl jmenován z českého kláštera v Plasích. Král měl k tomu vážnou příčinu, neboť Rudolf Habsburský si získal rakouské duchovenstvo proti Otokarovi celou spoustou obdarování a privilegií. Z duchovenstva hráli proti Otokarovi velkou ´úlohu Minorité, kteří byli velkou oporou solnohradského arcibiskupa, největšího to nepřítele Otokarova. A právě na tomto řádě lze chápati oprávněnost zmíněného opatření králova, neboť právě minoritský provinciál a to dokonce provincie české a rakouské, byl diplomaticky činným ve službách Rudolfových. K provedení vynětí Zlaté koruny však došlo až po smrti Otokara (26. srpna 1278) v bitvě na Moravském poli.

Poznavše dobu Otokara II. všimneme si nyní církevní organisace za „železného krále“. Jako měl Otokar II. velkorysé plány státní, tak osnoval i velké plány církevní. Myšlence o vybudování velké říše odpovídal úmysl zříditi vlastní metropoli, do níž měly býti pojaty i alpské země pod jeho žezlem jsoucí, Rakousy a Štyrsko. Aby si získal papeže, chtěl do rozsahu své metropole pojati i Litvany a Prusy, které chtěl křížovou výpravou obrátiti na víru křesťanskou. Zvláštní přitom bylo, že sídlem metropolity velké říše české neměla býti Praha, nýbrž Olomouc, a sice pro skvělé služby, jež Otokarovi prokazoval biskup Bruno. Velkolepý tento církevně-politický plán však padl, a sice z dvojí příčiny: 1. Zamýšlená křížová výprava, kterou si chtěl připojiti pohanské krajiny severní, byla sice podniknuta (1264), ale s nezdarem, čímž padl první pilíř jeho politiky. 2. Arcibiskupové mohučský a solnohradský se rozhodně postavili proti tomu, a tak se stalo, že Klementovi IV. nezbylo, nežli návrhy Otokarovy definitivně odmítnouti.

Pro vlastní církevní organisaci je důležitá provinciální synoda, konaná ve Vídni v květnu 1267. Předsedal jí papežský legát Quido a můžeme říci, že předmětem jejího jednání bylo vlastně obnovení dekretů lateránského koncilu r. 1215. Úplně jsou převzaty z uvedeného koncilu články o reformě duchovenstva a o imunitách, desátcích a patronátě. Zvláště významné je nařízení stran patronátu. V druhé polovici 13. století ožily totiž staré zlozvyky, jako presentování farářů bez dotazu a potvrzení biskupova, osobování si majetku kněžského v případě úmrtí. Proti tomu zakročil Otokar II. na žádost biskupa pražského Jana III. a vydal r. 1266 zvláštní listinu, kterou podobné přehmaty zakazoval. Bylo jí však asi málo dbáno, a proto jako zavolání přišla synoda vídeňská, které se účastnil i biskup pražský. S jakou energií se obrátila proti laické nadvládě, lze viděti nejlépe z toho, že nařídila pod trestem exkomunikace, aby se nařízení synodální z r. 1267 každoročně na synodách provincie pražské a solnohradské předčítala, pokud se týkala věcí laických, měla býti nařízení každoročně předčítána s kazatelny.

Zvláštní přitom je to, že vídeňské synody, ačkoliv byla velmi důležitá, se biskup Bruno nezúčastnil. Poněvadž byl jinak velmi horlivý, nelze mysliti, že by se ta věc stala jenom náhodou. Stejně je nápadné, že ustanovení synody byla prohlášena za závazná pro diecési pražskou a ne pro olomouckou. Je tedy pravděpodobno, že Bruno se nezúčastnil vídeňské synody pro její stanovisko k židům. Synoda totiž uvedla v našich zemích v život všechny kanonické předpisy proti židům: měli se rozeznávati oděvem od ostatních obyvatel, neměli stavěti nových synagog, staré pak směli opravovati jen v případech největší nutnosti, nesměli provozovati lichvu, nesměli stolovati s křesťany, museli však s nimi světiti svátky atd. V srpnu roku následujícího (1268) vydal však král privilegium, kterým se ona synodální nařízení nepřímo rušila, zvláště zákaz lichvy. Poněvadž takové výsady se dávaly po dlouhém a zralém uvažování a Bruno jak důvěrník Otokarův jistě věděl, jaká se chystá výsada, nechtěl si vázati rukou podpisem protižidovské synody, a proto se do Vídně nedostavil. Osvědčil však svou loyálnost svoláním zvláštní synody do Kroměříže (v září 1267), na níž oznámil duchovenstvu usnesení vídeňská a zároveň snad i projednával otázku křížové výpravy. Ze známé nám již relace Brunonovy k Řehoři X. z r. 1273 však vysvítá, že aspoň v ohledech patronátních ustanovení vídeňská nepřinesla žádné nápravy. Biskup si totiž naříká, že vyjma krále nikdo nerespektuje pravomoci biskupů, neboť patronové úplně dle své libovůle dosazují a sesazují kněze ve svých kostelích. Významně přitom dodává, že bez pomoci sv. Stolce nemůže biskup v tomto směru zjednati nápravu.

S otázkou presentace souvisela úzce i otázka jiná: Dovolení ke stavbě nových kostelů a dotování far. Biskupové si hleděli tyto dvě důležité věci udržeti ve svých rukou, a proto je prohlašovali za conditio sine qua non při dosazování duchovních správců. Stejně tomu bylo i v rozsuzování sporných požadavků církevních, kdy se vždy biskup prohlašoval za „judex ordinarius“. Na Moravě toto stanovisko zdůrazňoval zvláště biskup Bruno. Důkazem toho právě za jeho éry (od počátku druhé polovice 13. století) stále vzrůstající počet konfirmačních listin biskupských na farní beneficia vydaných. Kvůli většímu ještě zdůraznění výlučných práv biskupových v tomto ohledu byla vyslovena tato zásada: Nebude-li patron do šesti týdnů presentovati biskupovi nového faráře, pak ipso facto má biskup právo presentovati ho bez ohledu na patrona. Za takových okolností je pozorovati, že i laičtí patronové začali ustupovati ve svých upřílišněných nárocích patronátních. Vyskytují se totiž v oné době listiny, z nichž vysvítá, že laikové – patroni zamítali onu starou patronátní praxi, stavěli se na stanovisko církevní a tak se stalo, že kostely přestaly již býti považovány za majetek těch, kteří je vybudovali a stávají se majetkem církevním. Bývalým majitelům zůstala pouze jakási čestná práva, totiž právo na pohřbení v kostele, čestné místo při bohoslužbách a účast na modlitbách. Z dřívějších práv si patroni uhájili pouze právo na interkalární příjmy a na dědictví po farářích.

Dalším důležitým bodem církevní organisace za biskupa Brunona jest církevní soudnictví. Morava dostala církevní soudnictví od Přemysla I. r. 1234 a to takové, že osoby duchovní byly povinny dostaviti se k soudu světskému, ale ne aby byly souzeny, nýbrž pouze slyšeny (videndi), vynesení rozsudku spadalo do kompetence duchovního soudu, tj. na biskupa nebo preláty, právní řízení pak se mělo konati secundum statuta canonum. Na toto privilegium navázal biskup Bruno a vymohl u Otokara II. jeho potvrzení a rozšíření v tom smyslu, že z pravomoci světských soudů byly vyňaty i pře manželské. Tím ovšem velice vzrostla celá soudní agenda, takže Bruno byl nucen z reorganisovati biskupský soud olomoucký. Tak došlo k založení tzv. biskupského officiála, jehož úlohou bylo vésti všechny pře, spadající do jurisdikce duchovních soudů. Officiál byl tedy stálým zástupcem biskupovým v záležitostech církevně-soudních. První zpráva o biskupském officiálu pocházi z r. 1267. Dle záležitosti, které rozsuzoval buď biskup sám nebo v jeho zastoupení arcijáhen anebo zvláštní rozhodčí. Je pravděpodobno, že biskup Bruno seznámil se s touto důležitou institucí při kostele magdeburském a lubeckém, kde se podobné instituce zaváděly dle vzoru francouzského. V Čechách biskupský officiál se vyskytuje poněkud později.

Biskup Bruno má ještě jiný význam pro církevní organisaci. On zavedl u nás úřad děkanů (decani rurales). Důvod k jejich založení byl dvojí: 1. Vývojem věcí arci jáhnové skutečně mohli uplatňovati svou jurisdikci nad farním duchovenstvem, neboť toto skutečně přišlo úplně pod svrchovanost biskupskou. Kromě toho provozovali však i arcijáhnové moc soudní. Tolik funkcí stalo se nemožným zastávati. 2. Nemožnost ona byla zvětšena velkým vzrůstem far a pak i tím, že arcijáhnové ve svých arcijáhenstvích většinou neresidovali, nýbrž byli sídelními kanovníky. Proto na usnadnění jejich úřadu založil biskup Bruno úřad venkovských děkanů. – Poprve se o nich dočítáme na Moravě r. 1262, v Čechách 1270. Patrno, že i v tomto směru byla Morava na prvním místě. I u nás měli děkani tytéž úkoly jako v cizině. Byli prostředníky mezi svým duchovenstvem a biskupem nebo arcijáhnem, např. ohlašovali kléru všechny důležitá nařízení, vybírali od farářů i od klášterů platy na vydržování papežských legátů, biskupské desátky, vyhlašovali biskupské klatby nad duchovními i laiky, sídlícími v jeho děkanátě a naopak referoval představeným o životě v děkanátě.

Patrno tedy, že biskup Bruno pastorační část arcijáhenské funkce na venkovské děkany, soudní část na officiála.

Nakonec nutno ještě krátce pojednati o církevních desátcích. Je známo, že si je vybojoval biskup Ondřej, můžeme však říci, že jeho odvádění neodpovídalo kanonickým předpisům jiných zemí. Vidíme totiž, že právě v zemích českých u srovnání s ostatními platil se desátek poměrně nejmenší. Plný desátek se platil v Čechách (farský) kolem r. 1260 na statcích rožmberských a možno se i dohadovati, že příčiny toho byly dvě: zakládání nových vesnic po vzoru cizím a sousedství Bavor, kde podobná praxe byla zvykem. Vzoru cizího se vrchnosti horlivě ujímaly, neboť desátek byl vybírán jimi, a ačkoliv sloužil účelům církevním, záleželo přece jenom na vrchnostech, kolik mělo z něho dojíti vlastního účelu. Takto se tedy desátky stávaly novým zdrojem vrchnostenských příjmů a podněcovaly značně kolonisační činnost obojí vrchnosti. Na Moravě bylo s desátky poněkud jinak. I tam s počátku placen právě tak liknavě a neúplně jako v Čechách, ale k nápravě došlo tam poměrně dříve. Dočítáme se o tom v listině kol r. 1230 biskupem Robertem vydané, z níž vysvítá, že biskup nařídil, aby farníci odváděli celý desátek. Z jiných listin vysvítá, že skutečně odvádění desátku celého bylo zavedeno v celé zemi, avšak jeho forma nebyla jednotná. Zajímavo je, že jako v jižních Čechách, tedy v sousedství Bavor, platilo se poměrně nejlépe, tak na Moravě právě na jihu (v sousedství Rakous) nacházíme nejvíce zpráv mluvících o „plenae decimae“, z čehož možno i na Moravě souditi, že i tam byly vlivy rakouského sousedství. Všechny desátky odváděny v naruráliích a sice tak, že se brala každá desátá kopa nebo mandel. Poněvadž se později technicky mluvilo o „vytýkání“, tedy dostal onen desátek technický název desátek vytýkaný. Jinde na Moravě se odvádělo mnohem méně. Příčinou toho je, že desátek býval smlouván dle poměrů místních, mimo to jeho nerovnost souvisela i s hranicemi starých farností i s hranicemi panství. Kromě toho nutno vsíti ohled i na důležitou právní okolnost, totiž že v době stanovení oněch prvních desátků byly kostely ještě majetkem soukromým a když požadavky církve se měnily, tu i vlastníci kostelů se dle nich řídili, předpisujíce novým vesnicím větší desátky a starým dědinám různě zvětšovali dávkové předpisy. Desátek biskupský byl stanoven na 6 denárů a byl původně vybírán z lánů, později však i z domů městských. Proto změněn jeho původní název „poradlný“ na „podýmné“ (denarii formales), jelikož se platil z každého obývaného stavení. Biskupové svůj desátek vybírali nejprve zvláštními kolektory, pak prostřednictvím děkanů, jimž je odváděli faráři. Časem však biskupové svůj desátek většinou pozbyli. Na Moravě se dá pouze zjistiti, že farářové vybírali biskupský desátek, ale že ho dávali děkanům, zjistiti nelze. I tam biskup pozbýval svých desátků, jež podařilo se získati některým klášterům. Co ještě biskupovi zbývalo, koupila r. 1323 olomoucká kapitula. Desetinu z toho brali arcijáhnové. Husitství a protestantismus asi učinily tomuto desátku konec, protože v 16. století není o něm žádných zpráv.

2. Církev a městská kolonisace

a. Část všeobecná

Schmürer: Kirche und Kultur im Mittelalter II. (Paderborn 1926) – Pirenne: Středověká města (Praha 1928).

Vzrůstající obchod a průmysl dal vznik novým hospodářským střediskům, městům. Jejich zakládáním vznikla nová společenská vrstva, měšťanstvo, což mělo vliv i na poměry církevní.

Hnutí toto začalo v Italii, kde velmi vzkvétal obchod a kde se zachovala města jemu příznivá. Města ona byla sice pouhým stínem oněch starořímských, ale stačila jako zárodek nového hnutí. Města italská byla posílena langobardskou šlechtou v nich se usadivší, jakož i duchovními řády. Za těch okolností docházelo k obnově a rozkvětu městských škol, jež pozvedly niveau měst. Probuzená města snažila se vytrhnouti z područí svých biskupů, jež považovala za utlačovatele, a proto při reformě světského kléru postavila se proti biskupům a vysokému kléru vůbec. V 11. století se již ukazují první počátky městské organisace. Milán, Florencie a Pisa mají již sdružení neprivilegovaných měšťanů, kteří na podkladě oživené starořímské tradice zvolili si zvláštní výbor, jehož členové nesli římský titul consules. K měšťanstvu se připojila drobná šlechta a příslušníci obou společenských vrstev sluli milites proti vysoké aristokracii zvané equites, která spolu s biskupy a vysokým duchovenstvem vůbec opírala se oproti městům o císaře. Tak se stalo, že měšťanstvo počalo representovati národní věc italskou a štěstí pro církev bylo, že františkánství dovedlo velmi dobře navázati na toto hnutí a tím je zachovati církvi.

Oživenou římskou tradici nutno povařovati za městský protiklad proti institucím církevního státu. Oživoval ji jmenovitě Arnold de Brescia. Na základě římského práva počali se příslušníci nových obchodně-řemeslnických osad jmenovati cives, osady samy civitates.

V Německu, odkudž kolonisace přišla k nám, byly poměry poněkud jiné než v Italii. V Německu chopili se panovníci zakládání měst sami. Králové si totiž v nejstarší době vyhradili pro sebe zakládání obchodních osad, volíce k tomu pro příznivou zeměpisnou i komunikační polohu zaniklá římská města v Porýní. Od 9. do 12. století lze však stopovati privilegia, jimiž králové udělovali místní šlechtě právo na tržní osady a přitom si ponechávali protektorát nad nimi. Jměnovitě se to vztahovalo na věci čistě obchodní a slulo to v právní terminologii „Marktfriede“. Na znamení toho byly vyvěšovány různé odznaky, jako kříž, meč, rukavice, královská korouhev a jiné. Znamení tato se až po naše časy udržela na starých hospodách. K zajištění bezpečnosti takové osady byly kolem ní stavěny vysoké a pevné hradby, do nichž se usazovali i noví obyvatelé. Toto místo slulo „burgum“, obyvatelé jeho cives, když pak střežené místo dostalo své právo, soud a farnost, bylo město hotovo. Administraci nového města obstarával nový výbor, v jehož čele byla jedna anebo více osob, zvaných magister civium čili Bürgermeister. Ostatní příslušníci oné rady sluli jurati, podle italské městské terminologie consules.

Práva, jimiž se města spravovala, byla několikera, a dle toho, jakými se město řídilo, vznikaly rodiny měst. Nejproslulejší je právo magdeburské, jež bylo podkladem zřízení i celé řady českých měst, ba dokonce i zřízení městského až v Kyjevě!

Na mnoha místech bylo městům těžce dobývati své autonomie, nejlépe se jim ještě dařilo na statcích biskupských, neboť biskupové chápali dobře jejich význam hospodářský a také si vážili řemeslnické práce. Místy však docházelo ke konfliktům mezi městy a duchovní vrchností. Rozumí se, že v takových městech trpěl těmito sociálními boji i církevní život. Dobře bylo, že do těchto měst přicházely řády svým posláním pomocné městům, Františkáni a Dominikáni. Je sice jisto, že z duchovní správy oběma řády v městech provozované docházelo k napětí a případně k vyloženému nepřátelství mezi duchovenstvem světským a řádovým, ale to zase bylo vyváženo na druhé straně tím, že města byla netoliko církvi získána, nýbrž stala se dokonce i důležitými duchovními středisky. Měšťanstvo, jsouc bohato, přímo závodilo ve stavbě kostelů, jež obdarovávalo různými bohatými dotacemi, sdružení řemeslnická i obchodní byla soustředěna kolem klášterů, v nichž okázale oslavovala své sv. patrony, vybírala si tam krypty a pamatovala na své zesnulé členy dávkami vosku, anniversariemi atd. Patrno tedy, že v nové korporaci měst začal vzkvétati církevní život, jehož si nyní blíže všimneme, neboť jeho analogii lze stopovati i v zemích českých, a to jednoduše proto, že nositeli městské kultury byli němečtí kolonisté k nám povolaní.

Řemeslníci byli sjednoceni ve sdruženích, zvaných cechy (societas mechanicorum, Zünfte). K těmto korporacím patřili mistři s rodinami, tovaryši a učedníci. Život cechů spočíval na podkladě křesťanském, neboť: 1. Korporace dohlížely i nad mravním životem příslušníků. Takto zachovaly cechy měšťanstvu zdravé jádro, z něhož vypučel mocný nový … katol. kultury. 2. Křesťanská spravedlnost velela cechům, aby dávaly na trh jenom zboží odpovídající svou jakostí prodejní ceně. Představení cechů stanovili ceny nákupu surovin, jakož i mzdu dělníků a podmínky práce. 3. K tomu přistupovala chuť k práci a jakási vnitřní radost, neboť městští řemeslníci nebyli již nevolníky jako dříve, nýbrž byli svobodnou společenskou třídou, která měla účast na správě města.

Při obchodním životě městském nutno upozorniti na dvě vnější věci, jež obchodu velmi napomáhaly a byly úplně církevní. První se týkala komunikace při obchodním spojení tak důležité. Církev se starala o dostatečné množství mostů, k jejichž budování a udržování byla zakládána ve městech zvláštní bratrstva. Aby se most zabezpečil pro budoucnost, stavívali na jeho konci kostelíček nebo kapličku. Tím se stával most posvátným, a kdo by se opovážil nějak jej poškoditi, propadal stanovenému trestu za svatokrádež.

Druhý církevní pomocník při obchodě byly tržní dny. Jak jsme již poznali, používali obchodníci k trhům oněch dnů, kdy se lid ze široka a daleka scházel do měst, což bylo na veliké svátky. Tak mše sv., jež byla vnějším podnětem k pořádání trhů na větší svátky, byla terminus, který byl přenesen na trhy samy, takže až podnes něm. slovo Messe označuje veletrh. Na západě byl takovým veletržním dnem 1. září, sv. Jiljí (Aegidius). Skončená doba sklizně byla totiž k trhu nejvhodnější.

Všimneme si nyní vlastního městského života. V první řadě běží o chudinství. Původně bylo chudinství svěřeno skoro výhradně biskupům a klášterům. Každé biskupské město mělo své „hospitale pauperum“. V něm bývali vydržováni chudí, často počtem 12. Čtvrtina až třetina desátků byla chudým určena. Některé kláštery měly pravidelně vždy jeden dvůr, jehož výnos byl určen jen na podporu chudiny. Kromě toho bývala při špitále zvláštní část, zvaná „palatium“, které sloužilo za útulek hostům. Z některých špitálních bratrstev se časem vyvinuly zvláštní řády, jak jsme již poznali u Křižovníků s červenou hvězdou. Kromě těch byl pro naše kraje důležitý řád sv. Ducha. Vznikl v Montpellier, kde přední šlechtic francouzský byl založil v letech 1170 – 1180 špitál, jehož podkladem byl špitálský řád Johanitů (1182). Ve špitále poskytován byl útulek všem nemocným domácím i cizím bez rozdílu. Kromě toho byla ještě bratrstva sv. Ducha podobna dnešním spolkům sv. Vincence, jejichž účelem bylo sbírati pro řád a jeho šlechetné účely. Když se však kapituly a kláštery počaly přežívati, zasáhla do chudinské péče města sama, neboť si přála, aby (pokud možno) měla všechny instituce ve vlastních rukou. Snažila se tedy města nejprve dostati do svých rukou chudinský majetek a potom se zmocnila vlády i nad špitálským personálem. Správu špitálu obstarával magister, který, byl-li knězem, slul rektor. Jemu k ruce byli bratří laici, nebo sestry laičky, ale bývaly také špitály vedené jenom terciáři. Běželo-li čistě o laické osoby, pak vždy byly vyloučeny osoby v manželství žijící. SoUhrnným jménem nazývá se špitálský personál ve středověké terminologii německé „Samemung“.

Městské špitály hověly různým účelům. Mnoho z nich bylo pouhými starobinci. V těchto si zámožnější, ale opuštěné osoby zakupovaly nadační místa, aby měly zajištěno klidné stáří. V řadě měst se setkáváme se špitály pro malomocné. Tato nemoc byla u nás ve středověku dosti rozšířena zvláště vlivem křižáckých výprav. Koncem 13. století každé město mělo „domus leprosum“ a měšťanstvo bylo plno soucitu s těmito ubožáky. V pramenech se proto nazývají „martyres Christi“ nebo „die guten Leute“ a církev dovedla podivuhodně zmírňovati jejich trpký osud. V jejich isolovaných špitálech zakládala z malomocných zvláštní komunity, v nichž se tito necítili úplně vyřazenými z lidské společnosti, nýbrž byli plnoprávnými členy sdružení, v němž mohli uplatňovati svůj hlas a případně i svůj um. V našich končinách prosluli ošetřováním malomocných dvě světice: sv. Alžběta Durynská a sv. Hedvika. Počátkem 13. století se ošetřováním malomocných rádi zabývali Františkáni, řádem k tomu výlučně určeným byl řád sv. lazara, založený ve 12. století v Jerusalemě. V řadě měst byla i rozvinutá péče o mravně kleslé ženštiny. Počet jejich vzrostl jmenovitě za křížových výprav. V Německu na potírání tohoto smutného zjevu byl založen řád, zvaný „Sorores poenitentiae b. Mariae Magdalenae“, k nimž podnět dala reformní synoda mohučská r. 1225. Když později řád přešel v pouhé kontemplativní sdružení, zůstalo několik domů věrno svému poslání, které plnily tím, že kající poběhlice přijímaly jako kající sestry, zvané „sorores de poenitentia“. Kromě toho byly zřizovány nalezince, jimiž se zabýval řád Johanitů a sv. Ducha. Poměrně nejméně bylo postaráno o slepce a lidi nepříčetné.

Na podporu chudiny bylo pamatováno různým způsobem, který dal vznik celé řadě zvláštních termínů. V první řadě byly tzv. „Mandati“. Slovo ono pochází z místa umývání nohou – „mandatum novum do vobis“. Za příkladem Spasitelovým byly chudým umývány nohy, k čemuž ještě se pojilo povinné jejich pohoštění. V kongregaci clunské umývání nohou konáno denně od počátku postu až do 1. listopadu, jinak u Benediktinů každou sobotu. Druhým termínem jsou tzv. „pitance“. Byly to dobročinné …, z jejichž výnosu dostávali chudí bílý chléb, víno, maso, ryby, ovoce a fíky. Zvlášť pozoruhodným zjevem je tzv. „weelgerät“. Druhou část slova nutno vykládati jako „Rat schaffen, Rat wissen“. Zde pěkně poznáváme, jak dovedlo křesťanství vhodně navazovati na pohanské germánské zvyklosti. U Germánů totiž nebylo dědického práva. Dědictví přecházelo na mužské členy a věci slouživší více osobním potřebám zemřelého byly s ním kladeny do hrobu nebo byly spáleny. Příbuzní při tom konali oběť za zemřelého. Na to navázala církev, že „Totenkult“ přeměnila v „Seelenkult“ a proto obracela ony dříve ničené věci nebožtíkovy v majetek příslušného kostela, aby se tam za něho konaly modlitby. Dávka tato se nazývala u Anglosasů „mortuarium“ a omezovala se hlavně na šaty, zbroj a nejlepší dobytek. Později na venkově přešla v dávku. Kromě toho starost o duši dala u Germánů vznik právu testamentu tím, že bylo povoleno pořizovati poslední vůli před farářem a dvěma až třemi svědky. Protože původně šlo o odkazy neznačených věcí, tedy s počátku „Seelgerat“ bylo shodno s testamentem. Konečně se potkáváme ještě s jiným termínem a sice je to „Seelbad“. Jsou to lázně, které někdo fundoval ke spáse své duše. Aby i chudí měli postaráno o koupel, tedy byli povinni pomodliti se za spásu duše dotyčného dobrodince, přitom měli celé ošetření zdarma a zpravidla po koupeli dostávali ještě chléb. Jelikož běželo o věc, sloužící veřejnému blahu, tedy založení lázní zádušních bylo hlášeno s kazatelny.

b. Část specielní

Lippert: Sozialgeschichte Bhms II. (Praha 1898).

Poznavše zakládání měst v cizině jakož i jejich křesťanstvím proniknutý život, obrátíme svou pozornost k českým městům. Osadníci, kteří v našich zemích první města zakládali, byli většinou Němci. Noví kolonisté uzavírali s pánem určitou smlouvu, v níž byly zahrnuty všechny obyčeje a zvyklosti a tato smlouva dostávala jméno právě německé. Na Moravě bylo právo brněnské a znojemské odpovídající právním zásadám bavorským, na právu magdeburském zakládalo se právo bruntálské, olomoucké, opavské a brušperské. Mimo to bylo ještě právo jihlavské, hlubčické a hodonínské, odpovídající místním právně-hospodářským poměrům, podle nichž se řídila jiná města. Mimo to bylo u nás právo flámské či rakouské, odpovídající právním zvyklostem přistěhovalců flanderských. Právo francké odpovídalo právním zvyklostem dolnosaským, ve skutečnosti se však lišilo od flanderského jen rozdílným zapravováním nájmu. Výjimečné postavení má právo magdeburské, které nesouvisí s vystěhováním z Magdeburka, nýbrž bylo u nás přijato pro velikou autoritu, jaké se všude těšilo.

Osadníci vestfálští a dolnosaští se usadili za biskupa Brunona na Osoblažsku, Hukvaldsku a Příborsku. Bavorští osadníci zaujali vinorodé kraje jihomoravské, neboť jako Jihoněmci se ve vinařství dobře vyznali. Soudili se i nadále bavorským soudem ve Falkenštejně (ve věcech vinařských). Vlámové se k nám počali stěhovati koncem 12. století po veliké povodni ve Flandrech. V první polovici 13. věku již měli v Brně svou kupeckou osadu a založili dokonce řadu obcí ve Slezsku na právě flanderském.

Charakteristické jméno pro město je urbs. Představitelem jeho byl hrad, obehnaný zdí, který obsahoval kurii či palatium pro knížete, obydlí pro kněze, veřejné budovy, sloužící hlavně k hájení a zásobování města. Vlastní obyvatelé zvaní cives usazovali se dále od hradu v části zvané suburbium, podhradí. Byli to kupci a řemeslníci a jejich dozorem pověření úředníci. Volná prostora mezi hradem a podhradím sloužila za tržiště, dále k soudům a slavnostem církevním i profánním. V právních záležitostech byl jim přidělen úředník zvaný judex, německy richter, z čehož vzniklo rychtář. Němečtí kolonisté, pokud přišli do měst českých, zakládali si své zvláštní ulice zvané „vicus teutonicorum“, jako máme např. doklad z Prahy, Brna.

Dostali-li kolonisté vlastní pozemek, měli právo postaviti si na něm svůj kostel a jej dotovati. V tom případě stávalo se město jeho patronem, čímž ovšem dostalo i právo voliti si svého kněze. V Praze byl takovým kostelem chrám sv. Petra na Poříčí.

Kolonisace městská dála se na statcích zeměpanských, církevních a šlechtických. Rozebereme si zakládání měst na zboží církevním.

Při klášteřích je pozorovati ten zajímavý zjev, že zakládání měst se chopily jmenovitě mladší řády rytířské, a sice jednoduše proto, že již patřily do minulosti ony doby, kdy bylo klášterům možno získávat celá latifundia. Na místo nich nastupují proto poplatky, vybírané právě v městech, jako činže z krámů pekařských, řeznických, ševcovských, daně od hospodských, řemeslníků a podruhů. Jest proto zajímavo, že je to právě rytířský řád Johanitů, který na Moravě první dostal (1204) od markrabí Vladislava právo uváděti na své statky osadníky dle práva německého. V Čechách naproti tomu, kde řád zapustil kořeny daleko dříve než na Moravě a kde měl značné statky, nebyl v kolonisaci tak činný, dá se prokázati pouze původ města Kadaně na jeho půdě. Zato daleko činnějším kolonizátorem byl řád německých rytířů. Jemu vděčí v Čechách za svůj původ Miletín, snad i Nová Ves u Bělohradu.

Starší řády, Benediktini, cisterciáci a premonstráti, provozovaly kolonisaci tak, že buď přejímaly kolonie již existující anebo zakládaly nové. Názorný příklad máme na Broumově. V místě samém přejal řád rozvíjející se město, naproti tomu si však vymohl, že smí přenésti právo trhové z osady Provodova u Náchoda do sídla svého probošta, do Police, přičemž nade vši pochybu vzal klášter ohled na kolonisty již v Provodově usazené. Nejvíce uplatňovaly se v kolonisaci ty kláštery, které měly na svých pozemcích mnoho lesů. Tak právě Břevnov začal kolonisovati, když dostal silně lesnaté Broumovsko. Premonstráti kolonisovali hojně v lesnatém hvozdu na pomezí českomoravském, když tam obdrželi osadu Litomyšl, která v polovici 13. století byla Otokarem II. povýšena na město. Na Moravě zvláště zajímavá je kolonisace kláštera Hradiska, který zalidnil trojí krajinu: Okolí Hranic, území mezi Domašovem a Lašany a mezi Knihnicemi a Střelicemi. Na Hranicku navázali hradišťští Premonstráti na činnost svých předchůdců Benediktinů, zanechavších tam po sobě Hranice s farním kostelem a kromě toho ještě 6 osad. V tom pokračovali Premonstráti, jimž markrabí Ladislav odevzdal les mezi Odrou a Moravou (u Střelné), aby jej vymýtili a na jeho místě zakládali vesnice, městyse a města. Úkol tento skončil klášter Hradisko za opata Budislava kolem r. 1276, kdy nájemci městyse uloženo, aby osadu změnil v město podle práva hlubičského. Lokátor stal se rychtářem, obdržev přitom dědičnou rychtu s velmi slušnými požitky. Nové město dostalo 12 konšelů (přísežní), jimž stanoveny menší požitky. Klášter si přitom zajistil stabilní požitky z Hranic, nařídiv zároveň i další mýcení lesa. Na každých padesáti lánech vykáceného lesa měla vzniknouti nová ves, která, aby se mohla lépe rozvíjeti, byla osvobozena na 20 let od dávek. Zakladatel však svým závazkům asi nedostál a tak uzavřena r. 1290 nová smlouva, která jest de facto obnovenou zakládací listinou. V ní se opět zdůrazňovalo mýcení půdy. O ostatních kolonizačních činnostech kláštera Hradiska se bohužel nedochovaly zakládací listiny, ale z dochovaných listin, na jiné osady se vztahujících, vysvítá ten zajímavý fakt, že klášter sledoval při zakládání svých měst i cíle vojenské za účelem obrany svého majetku. Kolem r. 1284 obehnal klášter Hradisko svá městečka a tak je povýšil na města. Byla to Svitávka, Knihnice, Kyjov, Střelná a Hranice.

Podobně pracovali Premonstráti v Louce u Znojma, kteří v první čtvrtině 13. století zalidnili krajinu na Jihlavsku v okolí Lovětína. Nejdůležitější kolonisace na statcích církevních však byla

c. Kolonisace olom. biskupa Brunona

Weissäcker: Olmützer Lehenswegen unter Bischof Bruno (ZVGMS 1916) – Týž: Die Entstehung d. böhm. Mähr. Lehenswesens im Lichte d. germ. Forschung (Oc. 1917) – Goll: Zu Brunos v. Olm. Bericht an Papst Grag. X. (MIOG XXIII) – Lippert: Sozialgeschichte Bhms (Praha – Lipsko 1898).

Je velmi důležitá z dvojího důvodu: 1. Rozsahově zásluhou tohoto biskupa celá část severovýchodní Moravy podle Ostravice na pohraničí slezském vděčí tomuto biskupovi za svou hospodářskou výši. Zkultivovav onu krajinu, založil tam celou řadu měst i městeček. 2. Formálně to byl Bruno, který k nám s kolonisací zavedl i tzv. manské zřízení. K této novotě přivedly Brunona dvě okolnosti vnější: Předně poznal many doma, jsa členem vlivné hraběcí rodiny z Helštýna – Schauenburka, potom seznal se blíže s tímto zřízením, pokud se na statcích duchovenstva provádělo, jako kanovník magdeburský. Toto zřízení manů biskupství magdeburského si pak vzal za vzor, když se stal biskupem olomouckým.

Zřízení manská jsou kodifikována a od panovníka uznána naálezy soudními, jimiž manové (Mannon, clientes) či panoši zavazovali se k jistým službám, jmenovitě ke službě vojenské, začež byli odměněni pozemky nebo jinak. Zchudli-li, dostalo se jim doživotního zaopatření. Ony statky manům udělené sluly léna a u Brunona byla tato léna po meči. Na rozdíl od zřízení magdeburského zavedl však bruno i tzv. bona emotitia, která onen man koupil nebo jinak nabyl, dal je biskupovi, který mu je zase udělil v léno, ale tak, že byla dědičná i po přeslici. Další rozdíl spočíval v tom, že léna po meči měla povinnost odváděti olomouckým kanovníkům ročně z každého lánu měřici pšenice dle míry opavské, zatímco léna po přeslici byla těchto závazků prosta. K tomuto zvětšení lén se zavazoval každý man a to tak, že do určité lhůty se zavázal přikoupiti za své peníze k lénu polovici, později jen třetinu vlastního léna. Každý byl povinen dostaviti se do pole, ať již volal do boje panovník anebo biskup. Požadavky naň kladené odpovídaly velikosti léna. Buď měl nastoupiti sám jako pěší vojín anebo s jedním až dvěma jezdci ozbrojenými mečem, kopím a lukem. Manem se mohl státi jen člověk o biskupství olomoucké zasloužilý, jemuž kapitula dala k tomu svolení. Mimo materiálních výhod požíval ještě i výjimečného postavení právního, neboť podléhal jen manskému právu magdeburskému.

Kromě manů uvedl Bruno v život ještě novou, rovněž do té doby na Moravě neznámou společenskou třídu, tzv. ministeriály. Byli to služebníci ze svobodných lidí vybíraní k dvorským službám, dle nichž dostávali i jména: číšníci, truksasové, maršálci atd. De facto byl ministerialát zostřeným poměrem manským, který se vztahoval i na osoby. Kdežto man konal pouze službu vojenskou, ministeriál se musel v určitou dobu dostaviti na biskupský dvůr, aby tam vykonával služby domácí, např. v kuchyni, konírně aj. I v tomto směru se Bruno řídil pravidly magdeburskými.

Dá se snadno pochopiti, že i moci světské se manské zřízení Brunonovo zamlouvalo a to netoliko po stránce hospodářské, nýbrž i vojenské. Proto Přemysl Otokar II. s velikou pochvalou potvrdil r. 1274 manské zřízení Brunonovo. Po celý život Brunonův bylo zřízení zachováváno dle jeho intencí. Později byly k němu přičiněny některé změny, z nich jmenovitě je důležitá substituce. Poprve se vyskytuje za 6 let po smrti Brunonově, kdy man mající zemříti bez dědiců se svolením biskupovým dostal za své nástupce děti zpřízněné. Jiný případ se vztahoval na substituci ve vojenské službě. Když totiž počátkem 14. století (opět se svolením biskupa olomouckého) jeden man zastavil své statky, tu se zavázal, že bude konati vojenské služby, jako by jich používal dále. Kdyby tak nečinil, zavázal se držitel jeho léna, že buď osobně, nebo v zastoupení postaví za mana někoho do pole.

Úchylky od magdeburského zřízení, tj. léna po přeslici a právo zvětšovati svá léna, velmi přitahovaly kolonisty na Moravu. Tito netoliko povznesli biskupství, ale i sobě pomohli a utvořili dokonce šlechtu (např. vznikla z těchto biskupských manů rodina hrabat Chorýnských), jež tvořila stát ve státě, neboť měla své zvláštní právo se soudem a deskami manskými, své zvláštní daně a bojovala pod svým biskupským praporem.

Pro další vývoj olomouckých manství je důležitá listina Karla IV. z r. 1340, dle níž olomoucká manství se stala bezprostředními lény koruny české. Od té doby český stát byl jejich dominus directus, tj. jejich vrchní vlastník, čímž léna olomoucká se stala podmanstvími, feuda oblats.

Nejstarší soupis olomouckých manství pochází z doby olomouckého biskupa Konráda I. (1318 – 26) a byla r. 1389 rozdělena na správní obvody (districtus), jež v celku odpovídaly majetku olomouckého arcibiskupství až do poslední doby. Bylo jich celkem deset: Modřice, Kroměříž, Mejlice, Mírov, Blansko, Kelč, Hukvaldy, Ketř, Osoblaha, Jestbořice.

Podobně byla prováděna kolonisace i na statcích biskupa pražského. Již Brunonův vrstevník, biskup Tobiáš z Bechyně, kolonisoval již jako probošt pražské kapituly. V první řadě je to město Roudnice, vděčící biskupu Tobiášovi za své povýšení, ačkoliv náběh k tomu se stal již za Václava I., kdy (1237) byla osada osídlena dle práva městského a měla se říditi právem německým, zvláště ale litoměřickým. Tobiáš z Bechyně byl nepochybně i tvůrcem města Příbramě. Později, ve 14. století, stal se městem Horšův Týn (Bischofteinitz).

Za biskupstvími a kláštery nechtěly zůstati pozadu ani kapituly. Kapitula vyšehradská povýšil na město svou osadu Zahrádku (1323).

3. Václav II. (1283 – 1305)

a. Interregnum po smrti Otokara II.

Palacký (vyd. Rieger): Dějiny národu českého II. (Praha 1894) – Dudík: Mährens allgemeine Geschichte VII. (Brno 1876).

Po smrti Otokarově nastaly v zemi veliké zmatky, které s pole politického se přenášely i na pole církevní a působily náboženskému životu ohromné škody. Dle ustanovení Otokara II., že v případě, kdyby se z války nevrátil, má se státi správcem země české a vůbec celé říše Otokarovy bratranec králův Ota braniborský, povolala ovdovělá Kunhuta Otu do Čech. O správu se ucházel i Jindřich IV., vévoda vratislavský. Když Ota přišel do Čech, přitáhl i Jindřich k Praze. Poněvadž oba měli v zemi své příznivce, došlo k těžkým vnitřním bojům. Těžce to odnášela církev, která ovšem musela zaujati určité stanovisko. Tím ovšem bylo dáno, že strana, proti které se postaví, bude se církvi mstíti. V Čechách se církev postavila proti Otovi braniborskému, začež jí bylo hořce pykati. Při vyplenění pražského hradu došlo i na velechrám sv. Víta, přičemž kněžstvo jeho ztýráno a katedrála zůstala pak dva roky zavřena. Daleko lepší situace byla na Moravě, která se poddala Rudolfu Habsburskému. Ten jmenoval k její správě dva místodržící, z nichž jedním byl biskup Bruno. Druhý místodržící byl při dvoře, byl tedy Bruno vlastně pánem Moravy. Z toho ovšem plynul ten praktický důsledek, že na Moravě bylo nepoměrně lépe, již proto, že dříve sově často odporující zájmy duchovní a světské byly v jedněch rukou, takže nějaký takový konflikt byl a priori vyloučen. Netřeba přitom podotýkati, že moc Brunonova dosáhla tím svého vrcholu.

V Čechách se situace zatím ještě zhoršila. Zemřel totiž biskup Jan III. z Dražic (říjen 1278) a vinou pražské kapituly, která tehdy měla jedině právo zvoliti biskupa, nastalo dlouhé interregnum. Dlouhé proto, že biskup byl zvolen sice hned v listopadu 1278 v osobě Tobiáše z Bechyně, ale vinou kapituly nedošlo dlouho k jeho konsekraci. K té došlo v lednu 1279. Ještě hůře bylo s Tobiášovou intronisací. Byl totiž věrným přívržencem zatím uvězněného mladého krále a proto nenáviděn Otou braniborským. Když v únoru 1279 přibyl po své konsekraci do Prahy, nebyl vpuštěn do chrámu sv. Víta ani do své residence, takže intronisace se konala v klášteře strahovském a biskup pak sídlel u křižovníků. Přitom došlo k poplenění katedrály. V té doby docházelo i k pustošení klášterů, z nichž mnohé, ač dříve velmi zámožné, upadly do úplné chudoby. Vrchol nepřátelství Otova byl boj s kapitulou pražskou. Došlo k němu v lednu 1281, kdy Ota na ní žádal vydání privilegií Otokara II. Kapitula ovšem odepřela tak učiniti a uschovala listiny do krypty. Žoldnéři Otovi se nerozpakovali vniknouti do krypty, kde prohledali všechny hroby i hrob sv. Václava a přitom pobrali relikviáře, kalichy a jiné cenné věci. Za takových poměrů chystal se Rudolf Habsburský vtrhnouti do Čech a obnoviti tam pořádek, čemuž se však předešlo sněmem pražským konaným v lednu 1281. Za 15000 hřiven stříbra přivolil Ota braniborský, aby nenáviděný biskup braniborský Gebhart (Erghard) resignoval na správu země a ustoupil biskupu Tobiášovi z Bechyně, jemuž k ruce měl býti Děpold z Riesenburka. Kromě toho slíbil Ota vydati biskupu Tobiášovi kralevice Václava, k čemuž však došlo teprve r. 1283 po předložení dalších 20000 hřiven. Patrno z toho, že i v Čechách snažili se dosíci pokoje podobným způsobem jako na Moravě: sjednocením obojí moci do jedněch rukou. Tak došlo k slavné intronisaci biskupa Tobiáše, který také záhy počal pečovati o obnovu pořádku v zemi. Svolal proto v květnu zemský sněm, na němž nařídil restituci církevního majetku do 14 dní a do téže doby přistoupení na všechny ustanovení sněmu. Kdo tak neučiní do stanovené lhůty, stává se nepřítelem země. Vystoupení Tobiášovo mělo i význam národní, neboť dle slov Balbínových „Tobias linguam patriae, Bohemiam Bohemiae restituit“.

V téže době (17. února 1281) skonal biskup Bruno, oplakáván celou diecésí. Po Zdíkovi to byl nejlepší biskup moravský. Dal se pochovati při kostele sv. Mořice, který založil r. 1262 na památku svého působení při klášteře sv. Mořice v Magdeburku. V Kroměříži založil (1262) přitomto kostele kolegiátní kapitulu. Kronikář kláštera žďárského nazývá ho druhým okem Moravy (prvním okem Otokar II.) a starostlivě přitom píše o dalších osudech země po smrti Brunonově. Jeho tajemník proslulý Vlach Jindřich z Isernie nazývá ho ozdobou biskupského stolce olomouckého a drahokamem duchovenstva moravského. Kapitulní děkan olomoucký Bartoloměj vzpomíná jeho vynikajících vlastností osobních: bystrosti a neohroženosti, štědrosti a jemnocitu s vlídností, které mu zjednaly obecné vážnosti. Poznali jsme již jeho činnost diplomatickou i reformní, poznali jsme i jeho veliký význam hospodářský. Překvapuje, že při tolikerém zaměstnání měl Bruno čas i na spisovatelství. Jeho literární dílo se sice ztratilo, ale listiny z jeho péra vyšlé svědčí o vzácném vzdělání. Latina jeho vyniká nad souvěkovce a dokazuje dobrou znalost literatury klasické. Nástupcem jeho se stal Dětřich z Jindřichova Hradce z rodu Děpolticů.

Když r. 1283 mladičký kralevic konečně se slavně navrátil do Prahy, tu biskup Tobiáš z Bechyně byl jeho nejvlivnějším rádcem. Později ustoupil jeho nevlastnímu otci Závišovi z Falkenštejna, ale po jeho popravě (1290) opět zaujal místo hlavního rádce. Přitom nezanedbával vedení své diecése, kterou všemožně hleděl pozvednouti. K hmotnému povznesení, hlavně k opravě a stavbám kostelů užil nového v té době prostředku, o němž více níže: odpustků. Některé významnější kostely dokonce i opevnil. Podobně se postaral i o větší vzdělání svého kléru dovoliv, aby kněží chtějící se dále vzdělávati mohli dostati na dva roky dovolenou. Roku 1287 se zúčastnil s olomouckým biskupem Dětřichem německé národní synody ve Wurzburgu, které předsedal jako legát biskup ……………. se konala v březnu a většinou se vztahovala na reformu kléru. O lichvě obnoveny a zostřeny dekrety koncilu lyonského z r. 1274. Synoda slibně započatá se však rozbila upřílišněnými peněžními požadavky legátovými, který žádal pro sebe od kněžstva dokonce až čtvrtinu příjmů. Z toho vznikla taková vřava, že legát spěšně opustil město. Slušno ještě podotknouti, že synodě würzburské vydán byl i zákaz hostění a přechovávání tzv. apoštolských bratří, lidí to podezřelých z hereze. Synoda pro své náhlé přerušení a odiosní požadavky nepotkala se vlastně s positivním výsledkem, zvláště ne v našich zemích. Biskup Tobiáš z Bechyně zemřel r. 1296. Po jeho smrti nastala ...text chybí v originálu...

b. Samostatná vláda Václava II.

Šusta: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví (Praha 1917) – Palacký: Dějiny II (Praha 1894).

Václav II. dal se r. 1297 korunovati. Pro počátek jeho samostatné vlády je důležito publikování známé bully „Clericis laicos“. Bonifác VIII. byl nucen bullu vydati, aby nějak čelil přílišným požadavkům moci světské vůči korporacím duchovním. Proto papež touto bullou pod trestem exkomunikace zakázal, že žádná osoba světská nesmí bez výslovného svolení sv. Stolce ukládati církevním korporacím i jednotlivcům žádných dávek, ani na jmění jejich sahati. Témuž trestu podléhali ipso facto i ti duchovní, kteří bez svolení sv. Stolce v něčem podobném světských korporací nebo osob uposlechli. Václav II. po vydání bully poslal hned do Říma poselstvo, kterým se dožadoval, aby vzhledem k nastávající korunovaci směl vybírati obvyklé dávky od duchovních. Papež mu odpověděl, že tak dovoluje, ale pouze pro ten případ, i když před tím klerus pravidelně k podobným účelům přispíval. Tím, že král český právě po vyjití bully pomoci duchovenstva potřeboval, se stalo, že odpor proti bulle nebyl u nás tak mocný jako ve Francii a Anglii. Kromě toho byla zde ještě ta okolnost, že klerus po léta neodváděl králi přímých ani nepřímých daní a tzv. dona gratuita mu odváděl jen se svolením sv. Stolce.

Po stránce církevně-politické nutno říci, že po smrti Otokara II. byly české země delší dobu stranou velkorysých plánů politických a to proto, že vítězný Rudolf Habsburský snažil se učiniti své alpské provincie politickým těžiskem. Se slávou Václav II. počala však růsti i jeho politická moc a Čechy počaly zase hráti důležitou roli, zabíhající ovšem i do života církevního. Byl to boj o císařskou korunu, jakož i o korunu polskou a uherskou. V boji o korunu německou byl Václav II. s počátku po boku Adolfa nasavského proti Albrechtu rakouskému. Nelze pochybovati, že na Václava II. měli značný vliv němečtí rytíři. Řád tento stál totiž při Adolfovi. Na dvoře českém měl vlivné postavení a jeden jeho člen byl dokonce i Václavovým zpovědníkem. Koho se přidržovalo kněžstvo moravské nelze přesně říci, ale faktum je, že i metropolita mohučský se tehdy Adolfa nasavského přidržoval a tím ovšem byl dán i jeho dobrý poměr k Václavovi II., k jehož korunovaci se arcibiskup Gerhardt osobně dostavil. Později se církevně politické postavení Václavovo značně komplikovalo. Přijalť (1302) pro svého syna Václava III. uherskou korunu, což ho přivedlo do konfliktu s Bonifácem VIII., protežujícím krále neapolského Roberta. Kromě toho působil králi potíže u papeže jím z Polska vypuzení Stanislav Lokietek. Poměr Václava II. k papeži se zhoršil do té míry, že králi bylo dokonce pohrozeno klatbou. Podobné stanovisko zaujal k němu i Bonifáciův nástupce Benedikt IX. K uskutečnění hrozby však nedošlo pro smrt Václavovu. Tuberkulosa sklátila mladého a nadaného panovníka předčasně v hrob. Zemřel s příkladnou zbožností a oplakáván všemi svými poddanými r. 1305 a pochován ve svém oblíbeném klášteře zbraslavském. Za posledních let jeho vlády (1301) konala se v Praze diecésní synoda.

c. Církevní poměry za Václava II.

Šusta: Soumrak Přemyslovců atd. (Praha 1935) – Týž: Poslední Přemyslovci (Praha 1917) – Novák: Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně (HAČA čís. 22, Praha 1903) – Šebesta: Nově nalezený zlomek formuláře biskupa Tob. z Bechyně (Tamže č. 26).

Král Václav byl přímo obklopen na svém dvoře kněžstvem. Nečinil tak ze své smutné zkušenosti s vysokou šlechtou, nýbrž i z důvodů psychologických. Měl totiž zálibu v diskusích teologických i v kontemplaci, což ho ovšem samo sebou pudilo do společnosti duchovenstva. V ní nejvíce měli naň vliv Cisterciáci a sice walsaský opat Dětřich a sedlecký Heidenreich. Opat Dětřich činil Václavu II. znamenité služby diplomatickou důmyslností, Heidenreich se mu zase dobře hodil jako znamenitý organisátor a finančník. Václav si netoliko na památku vyváznutí ze zajetí Závišova, nýbrž i z praktických důvodů založil u samé Prahy (ve Zbraslavi 1291) nádherný klášter cisterciácký, aby jeho vynikající členové mu byli stále k disposici. Kruhy církvi méně přející nazývaly ho proto uštěpačně rex monachorum et clericorum.

Král Václav II. však dobře věděl, proč kněžstvo tolik podporuje. Nečinil tak jen ze zbožnosti ani z nezištné lásky ke korporacím církevním, nýbrž i z důvodů čistě praktických: chtěl si v církvi pevnou oporu proti pánům. Možno to pozorovati již za jeho otce Otokara II., který na jihu Čech vznikající doménu Vítkoviců dovedl pěkně ze všech stran obklíčiti statky kláštera ve Zlaté koruně. Praktický důsledek toho však byl, že duchovenstvo se stávalo u šlechty neoblíbeno netoliko jako hospodářský soupeř, nýbrž i jako veliký odpůrce. Tak se stalo, že šlechta, i když jako fundator velkých klášterů byla jejich ochránkyní, požadovala za tuto tzv. advokacii tak velké palmare, že se kláštery i kostely z takové ochrany raději vykupovaly a utíkaly se pod ochranu panovníka. Ten zase, aby měl v nich oporu proti společnému nepříteli – panstvu – propůjčoval církevním korporacím různá immunitní privilegia. Tak se stalo, že na církevní statky se vztahovalo tzv. hominium speciale, v němž moc králova se jevila plněji, takže majetek duchovenský býval potom považován za majetek komory královské. Pevná páska mezi stavem duchovním a dvorem královským měla pak po dlouhá léta veliký vliv na vnitřní poměry českého státu. Vyvolávala totiž závist panstva nad vzkvétajícím zbožím církevním a při každé příležitosti se proto šlechta snažila podlomiti moc duchovenstva.

Nepřátelství panstva k duchovenstvu se projevovalo zvláště v poměrech patronátních. Panstvo bylo církvi tak nepřející, že farářům ponechávalo jenom částku jejich beneficiátních příjmů, zatímco všechno ostatní i desátky si ponechávalo pro sebe. Dokonce někteří byli tak nestydatí, že o tom sjednávali se svým farářem smlouvu. Důsledek toho byl, že řádný kněz nechtěl na něco podobného přistoupiti a tak byla mnohá farní beneficia obsazována kněžími podezřelého charakteru. Proti tomu se rázně postavil biskup Tobiáš z Bechyně nařídiv všem kněžím, aby ho pod trestem suspense o podobných věcech informovali a přitom pohrozil nesvědomitým patronům zbavením práva presentace. Biskup Tobiáš se za takových poměrů obracel o pomoc ke králi a kromě toho se snažil uplatňovati ve své diecési ustanovení německé synody ve Zürzburku 1287. Jeho úřední akta dokazují, že se všemožně zasazoval o uskutečnění dekretu proti zneužívání práva presentace, proti poškozování církevního majetku a tzv. práva spolií. Přesto se však poměry nezlepšily. I za dalších dvou biskupů pražských Řehoře z Valdeka (1296 – 1301) a Jana IV. (1301 – 43) nebylo lépe, ba můžeme říci, ještě hůře. Někteří patronové totiž považovali své faráře jen za sluhy, a proto jim neponechávali ani onu částečku beneficiátních příjmů, nýbrž jim za určitý roční nájem pronajímali faru. Dokonce bylo jim přitom prositi patrony o dovolení, aby směli sloužiti mši sv. a udělovati sv. svátosti. Proto Jan IV. hnedpři svém nastoupení (1301) uspořádal reformní synodu, v níž se energicky obrátil proti těmto neslýchaným přehmatům a později za tímže účelem konalněkolik ještě synod. Zvláště r. 1303 nařídil synodálně, aby se veřejně s kazatelnic při hlavních službách božích oznámilo, že exkomunikaci ipso facto podléhají všichni, kdož olupují kostely, dále všichni patronové, poškozující práva i příjmy svých kostelů anebo se dokonce proviňují nějak na duchovenstvu. Zároveň vyhlásil interdikt nad všemi farními kostely, kde se něco podobného skutečně dělo. V tomto neohroženém jednání ho posílil ještě více koncil viennský, jehož se r. 1311 osobně zúčastnil. Vrátiv se snažil se provésti jeho dekrety na několika synodách. Charakteristické pro jeho dobu je chování jednoho šlechtice, který se osobně vyjádřil, že raději se vrátí k pohanské víře předků, než by se podrobil kánonům. Patrno z toho, že u nás ještě počátkem 14. století nechtěli se někteří šlechticové zříci staré již dávno překonané zásady, dle níž byl zakladatel kostela i jeho majitelem.

Antagonismus mezi duchovenstvem a šlechtou pohřbil velkolepý plán Václava II. založiti v Praze vysoké učení. Mělo se ovšem především vztahovati na teologii. Pánové se proti tomu postavili předstírajíce, že trvající dosud neklid v zemi by znemožnil cizím studentům choditi do Prahy. Ve skutečnosti se však v informovaných kruzích soudilo, že panstvo tak činilo z obavy před novým vzrůstem moci a vlivu duchovenstva při dvoře královském.

Zmínili jsme se totiž o závislosti statků církevních na králi, jež byla taková, že dokonce zboží ona byla považována za komorní. Z toho plynuly pro církev dva důsledky: 1. Po stránce administrativní byla již na konci 13. století beneficia tak závislá na králi, že všechny pozemkové transakce byly neplatny, staly-li se „favore d. regis super hoc prius non obtento“. Dokonce v některých případech se dožadoval zeměpanský souhlas i k pronájmům. 2. Po stránce personální král, jsa nejvyšším pánem církevních statků, odměňoval bohatými prebendami své rádce. Poněvadž někteří z nich nemívali vůbec žádných svěcení, působilo to nespokojenost v řadách kněžstva a na veřejnosti z toho bývala pohoršení, neboť král přihlížel jen k zásluhám osob o stát, ne však k tomu, byly-li ony vyššího úřadu duchovního hodny či nikoliv. Tak se stávalo, že osoby nehodné dostávaly se na místa vysokých hodnostářů.

V životě duchovním oné doby potkáváme se s novým, až dosud u nás neznámým zjevem, s hromadnými odpustky. Přes zákaz lateránského koncilu (1215) valily se odpustky plným proudem do různých provincií církevních. Původně měli ještě jednotliví biskupové právo je omezovati a případně i zakázati ve svých diecésích, a to z důvodů rozumných. Vidíme to v Čechách, kde biskup Tobiáš z Bechyně zakázal jakékoliv nové odpustky ve své diecési, dokud nebude z odpustků vybudován nový ambit pražské katedrály. Z případu toho vysvítá, že duchovní korporace nezneužívaly odpustků k účelům čistě zištným, nýbrž kulturním. Ale vznikající konkurence jednotlivých institucí nepůsobila právě dobrým dojmem na veřejnosti, čímž vyvolán zmíněný zákaz biskupa Tobiáše. CO později hnutí odpustkové nad míru posílilo, bylo milostivé léto r. 1300, kdy Bonifác VIII. udělil veliké odpustky všem, kdo budou putovati ke sv. Petru a Pavlu do Říma. Tím nastalo veliké putování ze všech, tedy i z našich zemí do Říma.

4. Václav III. (1305 – 1306)

Nastoupil po smrti svého otce a mladistvý jeho věk, jakož i společnost, kterou se obklopil, byly jeho neštěstím. Jeho 17 let činilo ho samo sebou k vládě neschopným a tu se mu stala osudnou změna režimu. Odstranil ze svého okolí střízlivé diplomaty cistercienské a dal se ovládati šlechtou, která sledovala více svých zájmů nežli králových. Kromě toho mladičký král, nemaje kolem sebe vážných duchovních vůdců, vedl život prostopášný, teprve když mu zástupcové měst ukázali, jak šlechta těží pro sebe a když mu zbraslavský opat Konrád vážně domluvil, aby započal lepší život, odstranil ze svého okolí své špatné rádce. Ale svou politiku změnil Václav III. i z příčin zahraničních: na výpravu k záchraně polské državy potřeboval peněz. Egoistické chování panstva ho však donutilo hledati finanční podporu u měšťanstva a klášterů a tím ovšem byl nucen změniti k nim své dosavadní stanovisko. Ad captandam benevolentiam mocných cisterciáků vydal zakládací listinu takového jejich kláštera, který měl státi někde u moravského Vsetína. Listina ona je zajímavá tím, že nový král v ní úplně reprodukoval text zakládací listiny zbraslavské, chtěje takto ukázati, že chce následovati příkladu štědrosti svého otce. Poněvadž Zbraslav se jmenovala „Aula regia“, tedy pojmenoval Václav svůj projektovaný klášter „Thronus regis“. Zároveň však nevědomky prozradil, že nechce tolik na řád vynakládati jako jeho otec. Neobdařil ho totiž tak bohatě, nýbrž poukázal roční důchod 100 hřiven z kutnohorských dolů. To byl obnos sám o sobě malý a klášter nijak pevně nezajišťující. K uskutečnění fundace však nedošlo pro náhlé zavraždění Václava III. dne 4. srpna 1306 v Olomouci.

5. Zmatky po vymření Přemyslovců

Šusta: Počátky lucemburské (Praha 1919).

Z politických dějin je známo, že po smrti Václava III. získal český trůn svému synu Rudolfovi král Albrecht. Aby si Čechy tím pevněji připoutal, provdal vdovu po Václavu II. Elišku – Rejčku za Rudolfa a mimo to ještě smlouvou znojemskou (18. ledna 1307) zajistil Čechy svým šesti synům pro případ, že by Rudolf zemřel bezdětek. Opatření ono bylo vskutku velmi prozíravé, neboť Rudolf zemřel ještě téhož roku v ležení před Horažďovicemi. Po jeho smrti se země rozdvojila. Jedni byli pro Jindřicha, vévodu korutanského, druzí pro Fridricha, vévodu rakouského. Poněvadž je znám vliv církevních korporací na události veřejné, bude zajímavo poznati stanovisko církve za těchto zmatků i její rozhodující vliv při jejich rozluštění.

V Čechách byla veliká antipatie proti habsburské kandidatuře, proto se většina rozhodla pro Jindřicha Korutanského. Příznačno je, že k rozhodujícímu jednání v té věci došlo v paláci biskupa pražského Jana z Dražic, známého to odpůrce Rudolf Habsburského. Patrno z toho že biskup pražský byl pro Jindřicha. Jemu se postavili po bok Benediktini, v jejichž čele byl opat břevnovský Bavor. Ten prý byl pro Jindřicha tak nadšen, že prý mu z nedostatku královské koruny nasadil na hlavu opatskou infuli. Tato účast řádu benediktinského nebyla však příliš účinná, neboť řád nebyl tak populární, aby se mohl mocně uplatniti svým vlivem.

Jinak bylo na Moravě. Tam většina stavů a s nimi i biskup olomoucký i duchovenstvo uznali dle smlouvy znojemské vévodu Fridricha a skutečně mu též (31. srpna 1307) holdovali. Ale z neznámých blíže příčin změnili později své stanovisko a připojili se ke straně Jindřichově a došlo 14. srpna 1308 k míru mezi moravskými stavy a stranou korutanskou. Jindřich korutanský touto smlouvou odpustil všem svým bývalým odpůrcům, ať již duchovním nebo světským a biskup olomoucký Jan IV. z Valdštejna přitom nazval Jindřicha Korutanského „unsern lieben Fürsten“. Jindřich jim zároveň vrátil konfiskované statky. Z toho tedy vidět, že duchovnímu stavu se za jeho příchylnost k Fridrichovi nevedlo právě dobře.

Jindřich Korutanský neudržel si dlouho sympatie. Největší část veřejnosti se mu odcizila pro kruté a loupeživé chování jeho posádek. Nanovo byla v zemi anarchie. Takže všichni řádu milovní lidé uznali za nutné poohlédnouti se po někom jiném. Rozhodující úkol zde připadl Cisterciákům, kteří s vládou Jindřichovou byli naprosto nespokojeni. Jednak byli vládou Jindřichovou zbaveni svého dřívějšího rozhodujícího vlivu na dvoře, jednak byli Jindřichem příliš vykořisťováni. Byl to zejména klášter sedlecký. Jeho opat Heidenreich byl netoliko vynikajícím hospodářem, ale i politikem. Mezinárodní styky řádu mu pak umožňovaly diplomatické spojení v době pro Čechy tak osudné. V Citeaux se každoročně konaly gen. kapituly řádu, jež jednak umožňovaly opatům dostati se v těžkých dobách za hranice a tak maskovati politické záležitosti řádovými. Mimo to byla každá gen. kapitula schůzkou opatů z celého téměř tehdejšího světa, na níž mohlo docházeti k projednávání nejrůznějších věcí. Opat sedlecký byl dobře znám i s mocným arcibiskupem mohučským Petrem z Aspeltu, kdysi radou Václava II. Nadto se stal opat villerský Jindřich vicekancléřem nového krále římského Jindřicha VII. z rodu lucemburských hrabat, k němuž právě obraceli v Čechách své naděje. Tak se stalo, že bezpochyby v polovici roku 1309 padlo rozhodnutí vyvrátiti vládu korutanskou. Rozhodnutí padlo právě u nespokojených Cisterciáků, kteří jako diplomaté hledali k provedení svých úmyslů pomoci u nespokojené šlechty.

K rozhodnému jednání došlo (14. srpna) v Heilbronnu refektáři minoritského kláštera, kde se dostalo Konrádovi, opatu zbraslavskému, tajného slyšení u Jindřicha VII. s pomocí Petra z Aspeltu a Jindřicha, opata villerského, vicekancléře krále římského. Konrád zbraslavský se snažil dokázati dědičné právo Přemysloven, z nichž jedné měl král římský určiti manžela. K tomu doporučoval Elišku Přemyslovnu. Král se podobným návrhům bránil, teprve na naléhání Aspeltovo povolil, leč reservovaně, nechtěje ani slyšeti o Konrádově návrhu, aby si Eliška vzala ještě nedospělého syna jeho. Král slíbil jen ústně, že se přičiní, aby Eliška s manželem, jehož jí určí on, byla uvedena na český trůn. Tím byla vážně podemleta vláda korutanská v Čechách a Konrád pokračoval na své cestě do Citeaux, zatímco jeho společník Petr zbraslavský spěchal s důležitou novinou domů.

Jindřich korutanský se ovšem později dověděl o tajných jednáních a proto, aby překazil tyto plány, snažil se vnutiti Elišce Přemyslovně ženicha. Ta prodlévala tehdy v klášteře sv. Jiří. Když se její postavení stávalo nesnesitelným přes to, že ji kryla klášterní immunita, prchla v květnu 1310 v přestrojení z Prahy. Přitom jí asi pomáhal bývalý kaplan Václava II. Beringer a potomní děkan vyšehradský Jindřich. Eliška se zatím uchýlila do Nimburka a páni kolem Jindřicha z Lipé seskupení postavili se za ni. Tím došlo mezi nimi a stranou korutanskou k boji, který se v druhé své etapě měl obrátit i proti nenáviděným Cisterciákům jakožto vlastním strůjcům celé té akce. Velitel posádky korutanské, Jindřich z Aufenštejna, snažil se totiž po nezdařených bojích v Praze stísniti své odpůrce obsazení kláštera zbraslavského, jemuž učinil tuto pohrůžku, když si stěžoval na plenění lidem korutanským: Sám je zkruší železným prutem, vyrve jim lstivé jazyy úst, vyžene je a klášter srovná se zemí.

Tyto výhrůžky měly však výsledek právě opačný: strana Eliščina nečekala a podnikla sama útok na Korutance v Praze a zároveň veřejně se radila o sesazení Jindřicha. Ten, znaje význam cisterciáků, varoval v první řadě je, aby se neopovážili jíti v poselství ke králi římskému. Ti se však postavili v čelo poselstva (opatem zbraslavským a sedleckým přibravše si ještě opata plasského). Mimo ně byli v poselstvu zástupcové šlechty a měšťanstva. Ostatní duchovenstvo, biskup Jan z Dražic i kanovníci se ho stranili, a sice asi ze žárlivosti vůči Cisterciákům. Zatímco cisterciáčtí opatové vyjednávali s králem římským, řádily v Čechách tlupy korutansko-míšeňské a Jindřich si přitom vybil hněv i na klášteře sedlckém. Nutil (prý) klášteru místo nepřítomného opata Heidenreicha za představeného Fratra – ševce Heřmana a mimo to na klášter vynutil velikou půjčku. Poselstvo se vrátilo počátkem srpna a brzy zase nastoupilo za většího ještě počtu účastníků cestu zpět, a sice s Eliškou. Po odjezdu poselstva došlo k novým bojům, při nichž markrabí Míšeňský opanoval království. Přitom to byli zase Cisterciáci, kteří odnesli jeho hněv. Byl to tentokráte klášter zbraslavský, který by nucen prodati celý kostelní poklad a mimo to byl vykořisťován i approvisačně. Poddaní jeho byli krutě týráni. Pomocí míšeňskou se usadil Jindřich korutanský na podzim dosti pevně v zemi. Venku však již padlo jiné rozhodnutí.

V mateřském klášteře některých domů cisterciáckých v Ebrachu čekal na Elišku opat sedlecký a zbraslavský, kteří ji doprovodili až do Špýru, kde došlo k důležitému a rozhodnému jednání s Jindřichem VII. Ten pod vlivem Eliščiných nepřátel pronášel proti ní i proti Čechům různé námitky, ale oba opatové se vřele ujali jak jí, tak i českého jména, až konečně král římský svolil ke sňatku Elišky s mladým Janem Lucemburským. Při něm jim požehnal ve špýrské katedrále Petr z Aspeltu.

Po sňatku šlo o získání země novému králi. K tomu měla sloužiti inaugurační listina, složená asi hned ve Špýru. Z ní patrno, že běželo i o získání duchovenstva světského. Důležito přitom je, že listina mluví pouze o biskupu pražském, slibujíc jemu i všem ostatním pánům zachování při všech právech, privilegiích a zvycích Stalo se tak asi proto, že biskup pražský nebyl ještě nikterak rozhodnut, pročež onen pasus měl ho králi získati. Nápadno však je, že v listině není zmínky o biskupu olomouckém. Stalo se tak asi proto, že při vydání oné listiny převládal patrně úmysl ponechati zatím Moravu v zástavě habsburské.

Pro církevně-politické poměry je důležito, že dozor nad mladistvým králem svěřil Jindřich VII. Petru z Aspeltu a Bertoldovi z Hennerberka z hraběcího rodu hornofranckého. Ten byl s arcibiskupem mohučským dobře seznámen. Tito oba dostali úkol uvésti Jana Lucemburského do země. Prvním důležitým krokem k uvedení Janovu do Čech bylo připojení se pražského biskupa Jana z Dražic, kterého král o to požádal zvláštním poselstvem odeslaným na Roudnici. Biskup uposlechl a připojil se se svým vojskem k Janovi. Pokusivše se marně o Kutnou Horu, zasadili se o Kolín, který se k nim přidal na domluvy Petra z Aspeltu. Tak došlo k boji o Prahu. Při něm zase rozhodl kněz, a sice onen bývalý kaplan Beringer, který pod jistou záminkou opatřil si dovolení docházeti z Prahy do tábora nepřátelského. Tam se smluvil s veliteli Janovými, jak pomocí pražských přívrženců Janových by pomohl vojsku do města. 3. prosince v poledne, vystoupiv na věž kostela týnského, dal smluvené znamení trojím úderem, načež pražští spiklenci šli na pomoc blížícímu se vojsku Janovu (Luemburskému). Tomu se podařilo zmocniti se brány u sv. Františka a vojsko pražského biskupa tak vtrhlo do města.

Část pátá: Doba před Husem

A. Doba lucemburská

1. Církevní události v Čechách a na Moravě

Když mladý král Jan Lucemburský přišel do Čech, byl mu dán (pro nedospělost) proslulý diplomat – kurfiřt duchovní Petr z Aspeltu jako rádce. Netřeba dokazovati, že přítomnost samotného metropolity v zemi byla Čechům příznivá i po stránce církevní. Biskupu pražskému Janu z Dražic působilo se tím lépe, že měl i dva suffragány, z nichž jedním byl jeho vlastní bratr, Minorita Přibyslav, druhým Augustinián Heřman Zajíc z Hasenburka. Za takových okolností dal biskup pražský nastoupiti dalekou cestu až do Vienny, aby se zúčastnil koncilu. Účast jeho byla tím nutnější, že metropolita mohučský se církevního sněmu nemohl pro státnické práce szzúčastniti. Biskup Jan, známý svými energickými snahami o nápravu smutných církevních poměrů v době zmatků po vymření Přemyslovců, se na koncilu viennském dobře uplatnil, ale neměl přitom tušení, jak osudným bude tento sněm právě jemu samému.

Jak ze všeobecných církevních dějin je známo, je důležitý koncil viennský těmito dekrety: 1. Upravením poměru mendikantů k světskému duchovenstvu („Super cathedram moysi“). 2. Přísnými nařízeními o mravech duchovenstva. 3. Zakročením proti heretikům. – Pro nás méně významným činem bylo zrušení Templářů.

Při duchovní správě běželo hlavně o Minority, mezi nimiž a světskými faráři docházelo ke sporům někdy až pohoršlivým. Na jejich zamezení nařídil koncil viennský toto: Mendikanti smějí volně kázati ve svých kostelích i jinde, nikoli však v době kázání ve farních kostelích. V těchto pak smějí kázati jen s dovolením farářů. Mendikantům zakázáno popichovati lid proti duchovním správcům a nařízeno jim, by jej právě naopak vedli k poslušnosti vůči duchovním správcům. Sezdávati, zaopatřovati a podávati sv. přijímání směli jen s dovolením farářů. Zpovědní jurisdikci směli provozovati jen s dovolením biskupovým. Nesměli působiti žádným nátlakem na věřící, aby se u nich dávali pochovávati a stejně nesměli konati služby Boží, byl-li ve farnosti vyhlášen interdikt. Z pohřebních příjmů byli povinni odstoupiti čtvrtinu duchovním správcům světským (tzv. portio canonica). Jak patrno, byla příčina tohoto dekretu dvojí: Neoprávněné vměšování se mendikantů do duchovní správy a s ním spojené poškozování hmotné existence světského kléru. Mimo to však působily ještě okolnosti hlubší povahy. Mendikanti totiž pocházeli z měšťanstva, a proto mu lépe rozuměli. Městský lid se tedy obracel raději k nim zvláště pro jejich kazatelskou činnost, kterou daleko vynikali nad duchovenstvo světské. Rozumí se samo sebou, že lepší a levnější duchovní správa mendikantů dovedla připoutati lid více ke klášterům nežli k farním kostelům. Dobrým důsledkem tohoto antagonismu bylo, že i světské duchovenstvo věnovalo více pozornosti kázáním, méně dobrým důsledkem byl konflikt mezi obojím duchovenstvem vzniklý, do něhož byl stržen i biskup Jan z Dražic. Někteří faráři, odvolávajíce se na to, že zpovídání věřících spadá do jejich jurisdikce, došli tak daleko, že hlásali neplatnost sv. zpovědí u mendikantů konaných. V tomto sporu dal biskup za pravdu světskému duchovenstvu, proti čemuž se ohradili řeholníci a obžalovali biskupa u sv. Stolce. Jan z Dražic dostal za to důtku od několika kardinálů, čímž však jeho těžkostem nebyl učiněn konec.

Zanedlouho mu nastala nová, daleko větší těžkost a to s inkvisicí heretiků. Vzrůstající hnutí sektářské donutilo církev k ostrým dekretům vydaným na koncilu viennském. Jan z Dražic ustanovil na základě těchto kánonů r. 1315 stálý inkvisiční sbor. Tento tribunál pracoval asi ostřeji, než si biskup představoval, a když r. 1318 bylo 14 osob odsouzeno k upálení a rozsudek skutečně proveden, propustil biskup inkvizitora a také zbývající uvězněné heretiky. Tím však dal nevědomky proti sobě Jindřicha hraběte ze Schönburka, jemuž z vážných důvodů odňal probošství litoměřické. Starší historikové (Palacký, Frinč) ho neprávem ztotožňují s někdejším českým kancléřem Jindřichem. Sesazený probošt obžaloval biskupa u sv. Stolce a ochraňování kacířů a tou byl skutečně r. 1318 pohnán do Avignonu k zodpovídání. Proces ten způsobil mu nemálo útrap, neboť trval plných 11 let. Teprve r. 1329 vrátil se biskup do Prahy očištěn od pomluv na něj vznesených. Za jeho nepřítomnosti velmi měly mensální statky pražské, neboť Jan Lucemburský jej dílem zastavil, dílem se sám uvázal v jejich držení.

Po řadě let došlo k ostrému konfliktu mendikantů s klérem z duchovní správy pro pohřby. Oblíbenost mendikantů u měšťanstva měla ten důsledek, že měšťané se v jejich klášteřích rádi nechávali pohřbívati. Farní duchovenstvo bylo tím však citelně poškozováno na svých příjmech. Jan z Dražic proto vydal r. 1331 zákaz pochovávání u mendikantů, a když ho Minorité nedbali, dal dva z nich vsaditi do vězení. Tím se poměr ještě přiostřil, až r. 1334 vyvrcholil ve skutečný boj. Došlo k tomu tím, že oboje duchovenstvo zatáhlo do svého sporu měšťanstvo. Ke konci července 1334 svolali totiž faráři u P. Marie u Rybníčka a u sv. Mikuláše své farníky, přečetli jim veřejné dekrety viennského koncilu proti pochovávání u mendikantů a vyhlásili nad Minority pro jejich nezachovávání klatbu. Současně však svolali i Minorité své stranníky a vedli k oběma jmenovaným kostelům, kde protestovali proti jednání farářů a vyčítali jim veřejně různé chyby. Lid obou stran dal se do sebe a tak došlo k boji, v němž použito kamení, nožů, kněží smýkáni po kostele, až konečně mírnější ustoupili. Dohra tohoto pustého boje se však odbývala na kazatelnách, neboť obojí kněžstvo kázalo proti sobě a vzájemně vyslovovalo proti sobě klatby. Konečně však dosti pozdě došlo k vynesení rozsudku, jenž však nebyl definitivním, neboť strany rekurovaly ke sv. Stolci. Biskup Jan z Dražic mezitím zakázal mendikantům kázati v katedrále a pověřil oním úkolem pražského penitenciáře Františka, prvního to dómského kazatele. Výsledek zákroku u sv. Stolce není znám.

Morava přešla k poslušnosti Jana Lucemburského později a sice bylo to 20. srpna 1312, kdy u Brna slaveno smíření. Jan nedlouho před tím projevil svou přízeň moravskému duchovenstvu tím, že vystavil (17. června) zakládací listinu pro klášter Dominikánek na St. Brně. Učinil tak na přímluvu své manželky, která takto uskutečnila přání svého bratra Václava III. založiti v Brně ženský klášter. A jako u Vsetína chtěl týž panovník založiti mužský klášter cisterciáků „Thronus regis“ zvaný pak zase na podnět Elišky dostal onen ženský klášter v Brně jméno „Hortus regis“.

V té době byl na Moravě krutý hladomor, za kterého biskup olomoucký Petr II. ukázal takovou lásku k chudině, že po jeho smrti (1336) nezůstalo po něm žádného majetku. Kronika zbraslavská ho za jeho obětavou lásku k trpícím diecésanům zvěčnila oslavným rýmováním.

Po smrti Petra II. dostavil se do Olomouce mohučský metropolita, aby činně zasáhl do volby nového biskupa a přitom zároveň aby zvizitoval i tamní kapitulu. Metropolita se tenkráte až neoprávněně vmísil do volby nového biskupa, neboť dle dosavadního řádu měla kapitula zvoliti biskupa ze svého středu. Naproti tomu však Petr z Aspeltu přiměl kapitulu k volbě Konráda II., který vůbec do jejího svazku nepatřil.

Visitace olomoucké kapituly v těch dnech provedená zakládala se na řadě různých synodálních usnesení, slavní pak její nařízení byla tato: 1. Správě kapitulních statků metropolita přísně zakázal, že žádná majetková transakce se nesmí provésti pouze za souhlasu několika členů, nýbrž za souhlasu všech kapitulárů. 2. Provedl mohučský synodální dekret z r. 1310, dle něhož nikdo nesmí býti jmenován kanovníkem, když má uprázdněné prebendy. Proto sesadil dva kanovníky takto instalované. 3. Zakročil proti neoprávněným držitelům kapitulních statků. 4. Poručil do tří měsíců sepsati kapitulní statuta a vyvěsiti je veřejně v katedrále, aby se všichni dle nich řídili. 5. Nařídil sepsati veškerý pozemkový majetek kapituly, jakož i biskupství, mimo to i jiných příjmů a obojí poručil uložiti v pevné sakristii olomouckého dómu. 6. Konečně rozkázal provésti nutné opravy katedrály a postarati se o dostatečné její osvětlení. Posledním činem Petra z Aspeltu na Moravě byla konsekrace nového biskupa Konráda, po níž (v druhé polovici července) opustil zemi.

Nový biskup Konrád II. byl s ostatním duchovenstvem moravským rozhodně při Janu Lucemburském, což při tehdejších bojích o korunu císařskou mělo ten význam, že hlava oposice, pan Jindřich z Lipé, obrátil se k největšímu nepříteli Lucemburků, k vévodovi rakouskému Fridrichovi. V takových těžkých časech ukázala se teprve prospěšnost instituce manů olomouckého biskupství, na které se biskup mohl spolehnouti v boji proti šlechtě. Po stránce čistě národní byl Konrád II. vysloveným odpůrcem mendikantů, a sice z těchže právě důvodů, jako biskup pražský. Bylyť na Moravě poměry zcela obdobné. V olomoucké diecési se však tento boj s mendikanty projevil ještě na jiném poli. Byl to boj o desátky. Světský klérus totiž dokazoval, že řeholníci – mendikanti mají právo pouze na usus fructus, nikoli však na samotné desátky z obdarování plynoucí, poněvadž to prý porušuje slib chudoby. I žádal proto, aby ony desátky připadaly farářům, v jejichž obvodě jsou mendikanti, ačkoliv již dříve Bonifác VIII. přisoudil jim ony desátky ex privilegio. Sporné strany se utkaly o desátek znojemských klarisek, a když byla věc dána k rozřešení sv. Stolci, tu papež Jan XXII., přející více medikantům, to rozhodl v jejich prospěch.

Za takových okolností není divu, že biskup Konrád prováděl ve své dekrety koncilu viennského, týkající se právě řádů žebravých. K formálnímu vyhlášení kanonů viennských došlo asi pro nepokojné časy až na synodě kroměřížské (24. září) v roce 1318. Biskup projevil na této synodě svou reformní snahu, které bylo nanejvýše potřebí. Za zmatků, po vymření Přemyslovců nastalých, nebylo totiž možno řádně administrovati diecési. V první řadě se to jevilo nemožností svolávati synody. Vysvítá to ze zmínky, dle níž biskup nenašel ani v katedrále ani v žádném jiném kostele diecésním státu. Poněvadž však pro druhou polovici 13. věku máme neklamné důkazy o pořádání diecésních synod, jest nade vši pochybu jisto, že desorganisace jevící se nezachováváním statut, byla jen praktickým důsledkem nepokojných let. Hlavní ustanovení kroměřížské synody jsou: 1. Farářům se nařizuje, aby své farníky vybízeli, by se o svátcích vždy zpovídali, a sice u svých vlastních farářů. Tento dekret je nepochybným důkazem pokleslého náboženského života a jistě i ohlasem neshod farního kléru a mendikantů. Žádný farář nesměl bez dovolení biskupova opustiti svou farnost (ani kvůli studiím) a kdo tak učinil, tedy po dvou měsících přišel o beneficium. Nařizovalo se přísné zachovávání celibátu, zakázána návštěva (mimo cestování) hospod a hra v karty i v kostky. Nikdo nesměl za přisluhování sv. svátostmi vzíti peněz. Při správě církevního majetku zapověděl biskup přílišné obchodování při pronájmu farních pozemků a zdůraznil kanonické předpisy proti nesvědomitým patronům. Kněží z cizích diecésí směli v olomoucké diecési působiti jenom se svolením biskupovým.

V době další plné zmatků, se biskup Konrád ukázal netoliko jako vzorný biskup, nýbrž i jako zkušený diplomat. V r. 1318, kdy se nějakou dobu psal i nazýval i zemským hejtmanem moravským, postavil se upřímně po bok těžce zkoušené královny Elišky Přemyslovny. Přitom se ale dovedl vyhnouti nepříjemnostem, jež by jinak proto býval měl s králem. Rovněž asi oželel i titul a funkci zemského hejtmana, jež mimo vši pochybu si již v r. 1319 usurpoval ctižádostivý český kancléř pán Jindřich z Lipé. Tak se udržel biskup Konrád v dobré shodě jak s králem, tak i s mocným pánem z Lipé, s nímž ovládal Moravu, kdykoli král byl nepřítomen. Jan Lucemburský osvědčil biskupu Konrádovi svou přízeň při potvrzení privilegií biskupství a kapituly, nazvav je „unsern getreben Fürsten“.

Jak ona dobrá shoda biskupa Konráda s Jindřichem z Lipé působila, nejlépe poznáváme z dlouhé nepřítomnosti královy v letech 1323 – 25, kdy meškal plných 25 měsíců mimo zemi. Zatímco Čechy neměly ani biskupa ani krále a byly proto plny zmatků, vyvolávaných jmenovitě loupežnými rytíři, Morava byla pod vládou svého biskupa i Jindřicha z Lipé. Proto poměry moravské byly daleko klidnější a spořádanější, jak vysvítá z těchto tří fakt: 1. V té době máme jediné zpustošení klášterních statků, a sice Benediktinů v Třebíči. 2. Poměry byly takové, že biskup i zemský hejtman mohli se dokonce zabývati založením nového, velkého kláštera Cisterciaček na St. Brně. To byla známka pokoje a jistoty. 3. I církevní organisace mohla dobře prospívati, neboť počátkem r. 1325 pořádal biskup Konrád diecésní synodu v Kroměříži, což by za nepokojů nebylo možno. O této synodě se nám nezachovaly žádné zprávy.

Biskup Konrád následujícího roku (1326) zemřel, zanechav po sobě pověst jednoho z nejlepších biskupů olomouckých. Odkazem svým rozmnožil majetek kroměřížské kapituly, odkázal značný obnos na udržování olomouckého dómu a svému nástupci krásná paramenta, mezi nimi i berlu ze slonoviny.

Nástupcem Konrádovým se stal Jindřich Berka z Dubé. Jeho uvedení na stolec olomoucký mělo svou prehistorii. V polovici července, kdy byl v plném proudu boj Ludvíka Bavora s papežem Janem XXII. král Jan, ač byl přítelem Ludvíkovým, dovedl se netoliko uvarovati onoho konfliktu, nýbrž byl právě tehdy ve velmi živém písemném styku s Janem XXII. Když pak král dal proticírkevní straně blíže neznámou trefnou odpověď, použil papež této okolnosti, by si zajistil pro budoucí obsazení olomouckého biskupství muže svého směru. I dopsal v září 1324 olomoucké kapitule, že v případě smrti biskupa Konráda si reservuje jmenování nového biskupa a králi Janovi oznámil, že jest ochoten v tom případě jmenovati do Olomouce biskupa jím designovaného. Král skutečně tak učinil, jenom že naznačil osobu hodící se více k válčení nežli k vedení duší. Nelze přesně říci, koho Jan Lucemburský navrhl, ani proč již za života Konrádova se staral král i papež o jeho nástupce. Přesto však byl povolán k hodnosti biskupa olomouckého člen vysoké šlechty, Hynek z Dubé.

Hynek (jak byl prostonárodně zván) z Dubé si vzal ku pomoci světícího biskupa, neboť často býval v Praze a mimo to i churavěl, takže nebyl s to vésti správu tak veliké diecése sám. ˇ6e se o ni přes to dobře staral, vysvítá z těchto dokladů: 1. Listiny z jeho kanceláře dokazují, že formální vedení olomoucké diecése bylo vzorné. 2) Hned po své intronisaci ukázal starost o kapitulního děkana olomouckého, jenž v oněch těžkých dobách byl tak špatně postaven, že někdy neměl ani na své životní potřeby. Proto z bídy se utíkával k biskupské komoře o pomoc. Biskup Hynek inkorporoval tedy dómskému děkanovi bohatou faru ve Vyškově. Dle ustanovení biskupa měl býti farářem vyškovským vikář, jenž měl míti od kapitulního děkana takový plat z jeho beneficia, aby z něho mohl odváděti obvyklé dávky papežskému legátu, metropolitovi, arcijáhnu a mimo to aby mohl i poskytovati obvyklé pohostinství. 3. Za něho markrabí Karel dotoval koleg. kapitulu v Brně. Tím přicházíme na jednu důležitou příčinu zdárného církevního působení biskupa Hynka: dobrá shoda s vlivnými osobnostmi světskými. Tak např. byl biskup ve velmi blízkém příbuzném svazku s moravským zemským hejtmanem, pánem Jindřichem z Lipé. Tento dobrý poměr k vlivným kruhům moravským měl za následek jiný světlý zjev: 4. V moravské šlechtě se udržely sympatie ke katolictví a proto i v dobách zmatku šlechta štědře obdarovávala církevní korporace, jak dokazuje řada nadací, pořízených před r. 1330.

Při stavu olomoucké diecése za biskupa Hynka nelze opomenouti kláštery. Je zajímavo srovnati stav mužských klášterů se ženskými. U ženských klášterů potkáváme se s pokleslým stavem hmotným i morálním. Stav hmotný dá se lehko vysvětliti tehdejšími zmatky, jimiž církevní majetek nemálo trpěl. Vnitřní úpadek se vysvětluje nezachováváním slibu chudoby. V klášteřích bývalo totiž dosti šlechtičen, majících od rodičů vykázané příjmy z rodinných statků. Tak se stalo, že řeholnice měly v klášteře nerovné postavení, počaly na sebe nevražiti, což ovšem rušilo vnitřní kázeň. Takový smrtelný zárodek nesl hned při svém založení klášter Dominikánek v Brně. Jeho zakladatelka Kateřina z Lomnice hned při založení (dotaci) kláštera stanovila jisté požitky pro své dvě neteře, vstoupí-li do kláštera, což se také stalo. Církevní úřady v takových případech se ovšem snažily zjednati nápravu, jak viděti na klášteře doubravnickém, o němž je těžko říci, kterému řádu náležel. (Nyní se soudí, že to byly Augustiniánky.) Klášter ten, založený některým předkem Pernštýnů (kolem r. 1233), byl v úpadku na konci prvého století svého trvání. Představená jeho Ovka (z rodiny Pernštýnské) byla příbuznou arcibiskupa říšského Fridricha sídlícího na dvoře papežském v Avignoně. Ten zpravil papeže Jana XXII. o stavu kláštera doubravnického. Papež pak mu dal plnou moc k vyšetření všeho a k provedení reformy. Kdyby se nechtěl sám této záležitosti věnovati, mohl pro Doubravník jmenovati vizitátora.

Mužské kláštery nebyly na tom hospodářsky o nic lépe nežli ženské. Tak např. bohaté opatství Premonstrátů v Louce u Znojma bylo válečnými nepokoji tak zničeno (kolem r. 1330), že konvent se z bídy rozešel a bratřím bylo se živiti žebrotou. V takové těžké situaci pomohl klášteru olomoucký biskup Hynek, jenž mu na věčné časy inkorporoval dvě patronátní fary (Tasovice a Prostoměřice). Přesto však nebyl stav mužských klášterů moravských tak smutný jako u klášterů ženských a to proto, že zachovávaly lépe své regule.

Příznačné pro moravské kláštery oné doby je, že byly většinou hospodářsky špatně postaveny, jenom nový klášter Cisterciaček na St. Brně hospodářsky vzrůstal. Po stránce administrativní nutno ještě podotknouti, že kláštery co do správy svého majetku byly v úzké souvislosti se zemskou správou. Proto měly v Brně své domy, jež v dobách neklidných jim sloužily i za útulek.

2. Markrabování Karla IV. a založení arcibiskupství pražského

Pelzel Fr. Martin: Kaiser Karl IV. I – II (Praha 1780 – 81) – Palacký: Dějiny II. – Kalousek: Karel IV., Otec vlasti (Praha 1878) – Höfler: Die Zeit der Luzemburger Kaiser Karl IV., Wenzel IV. und Sigmund (Vídeň 1867) – Wermsky: Geschichte Kaiser Karls IV. I – II (Innsbruck 1880 – 82) – Zap: Dějiny Panování Karla IV. (Praha 1894) – Dudík: Mährens allgemeine Geschichte II. (Brno 1888) – Tomek: Děje university pražské d. I (Praha 1849).

Sláva lucemburská počala velmi vzrůstati, když v květnu r. 1342 zvolili avignonští kardinálové papežem kardinála Petra de Rosiers, který přijal jméno Kliment VI. Papež tento byl úzce spřátelen s markrabím Karlem, pročež jeho volba byla na dvoře lucemburském radostně přijata. Tím radostněji, že Kliment VI. i Lucemburkové měli společného nepřítele v císaři Ludvíku Bavorovi. Jan Lucemburský, tehdy v Lucemburku přebývající, odebral se osobně do Avignonu, by novému papeži blahopřál. Přitom docílil, že na své zájmy stran Tyrol dovedl připoutati papežovy starosti s horní Italií, čímž přátelství bylo zdárně započato.

Zatím se markrabí Karlovi podařilo uklidniti prudký konflikt s biskupem vratislavským Nankerem, jenž jeho otci i tamnímu magistrátu vynesl exkomunikaci. Podařilo se mu prosaditi zvolení biskupem vratislavským muže střízlivého v osobě oblíbeného kanovníka Břetislava. Potom odvedla markrabího podobná záležitost do Čech, kde počátkem r. 1342 zemřel biskup Jan IV. z Dražic. I tu se podařilo Karlovi prosadit volbu vynikajícího kandidáta, jímž byl Arnošt z Pardubic.

Arnošt byl kapitulním děkanem. Kapitula zvolila jej za biskupa většinou hlasů. Arnošt narodil se kol r. 1310 na hradě Hostinném u Ouval, západně od Prahy. Otec jeho byl Arnošt z Hostinného, jenž později se stal dle svého nového statku „z Pardubic“. Arnošt studoval 14 let kanonické právo v Bologni a v Padově, kde dosáhl hodnosti licenciáta kánonů. Přitom si osvojil i velmi elegantní vystupování, takže ho později i Petrarca obdivoval. Světským lidem imponoval mimo to svým rytířským jhem. Byl velmi střízliv a lišil se značně od souvěkovců, kteří v tomto ohledu přestřelovali v používání církevních censur. Hned po zvolení biskupem odebral se Arnošt do Avignonu s prosbou o potvrzení, maje s sebou doporučení od markrabí Karla. Arnošt odešel do Avignonu proto, že mohučský metropolita jakožto horlivý přívrženec Ludvíka Bavora byl suspendován již Benediktem XII. Kliment VII. milerád Arnošta potvrdil, nedbaje protestu části kapituly a tak zanedlouho se vrátil Arnošt domů již potvrzený a vysvěcený na biskupa pražského.

Zatím došlo k důležitým krokům císaře Ludvíka Bavora, který, vida nesporný vliv Lucemburků na dvoře papežském, snažil se s nimi smířiti a potom snad ho i sobě získati. Začal nejprve sám vyjednávati s králem Janem, potom s jeho synem Janem Jindřichem, jenž císařovým postupem v Tyrolích byl velmi poškozen. Došlo k dohodě, při níž císař přinesl velké oběti. Potom jal se císař jednati s Karlem, a sice proto, že ho považoval za nejnebezpečnějšího odpůrce a pak i proto, že mu bylo známo, že Karel vždy protestoval proti úmluvám, uzavřeným jeho otcem bez souhlasu dospělých jeho synů. Událost, která se v polovici r. 1343 zběhla, nutila Ludvíka k tomu jednání ještě více.

Počátkem srpna r. 1343 vybídnul totiž Kliment VI. důvěrně arcibiskupa trevírského Balduina, aby sdělil kurfiřtům, že mají zvoliti králem římským muže zbožného a církvi oddaného. Okolnost, že papež pověřil touto úlohou příbuzného Karlova, již sama sebou ukazovala, že Kliment myslí přitom na Karla jakožto kandidáta.

Je tedy pochopitelno, že za takových okolností nechtěl Karel slyšeti o dohodě otcově s Ludvíkem, k níž došlo v prosinci 1343 na dvoře Avignonském, kam se král Jan byl osobně odebral. Výsledkem toho mělo býti zakročení ve prospěch Ludvíkův u papeže. Odporem Karlovým se stalo, že počátkem r. 1344 došlo k vyjednávání císaře s Karlem a Janem v Domažlicích. Dálo se pomocí poslů a bylo by již došlo k dohodě, kterou se mělo dostati Janovi slušného odškodnění za Tyroly. Vtom však přibyl do Domažlic posel krále Jana Lucemburského z Avignonu, nesoucí rozkaz k okamžitému přerušení dalšího jednání, neboť slepý král tam uzavřel s papežem smlouvu, směřující k úplnému sesazení Ludvíka Bavora.

K náhlému tomuto obratu došlo proto, že Kliment VI. dovedl úplně paralysovati lákavé nabídky Ludvíkovy. Janu Lucemburskému slíbil korunu králů římských pro jeho syna Jana, Karlovi pak naznačil kandidaturu na korunu císařskou, o čemž pravděpodobně se dověděl již v dopise odeslaném do Domažlic. Karel skutečně vyjednávání se stranou císařskou přerušil a spěchal za otcem do Lucemburka, kam tento zatím z Avignonu dospěl. Všechno další záleželo na otázce, podaří-li se Ludvíkovi smír se sv. Stolcem. V případě záporném to znamenalo nutnost volby nového císaře.

V tomto smyslu bylo pozorovati některé události ještě za přítomnosti krále Jana v Avignonu. Byl to Příjezd Ludvíkova poselstva, přijatého ve veřejné konsistoři (16. ledna 1344), přičemž císařův mluvčí Markvart Bandegga učinil narážku na lucemburské intriky proti císaři v Avignonu. Chtěje zachrániti pro sebe situaci, slíbil Ludvík Bavor vše možné dosažení absoluce, leč Kliment nabídky odmítl z důvodu, že nevěří v jejich upřímnost. Když pak počátkem března dostavil se markrabí Karel do Avignonu, otevřelo jeho okázalé uvítání císařským poslům dokonale oči.

Kliment VI. po příjezdu Karlově provedl nejprve dokonalý smír mezi ním a jeho otcem a pak se smluvil na některých věcech (s Karlem), jež měly veřejně demonstrovati náklonnost papežovu k Lucemburkům. V první řadě to bylo:

Založení arcibiskupství pražského

Kryštůfek: Zřízení arcib. pražského (ČKD 1898) – Smetana: Litomyšlské biskupství (Ud. 1845) – Nejedlý: Dějiny města Litomyšle a okolí I (Litomyšl 1903) – Jireček: Příspěvek k místopisu církevnímu (biskupství Litomyšl) (PAM 1863) – Vilém z Lestkova: Život Arnošta arcibiskupa pražského (FRB I) – Kryštůfek: Životopis Arnoštův v Ottově slovníku II (772-3) – Drahé kameny z koruny svatováclavské (Praha, str. 320 – 64) – Jireček: Rodina arcibiskupa A. z P. (PAM X, 711 – 18) – Goll: Cesta A. z P. na Litvu (ČČH I. 3-7) – Zoubek: Arcibiskup A. z P., jeho zásluhy o umění (Method IV, 60 – 61) – Wolkan: Böhmens Anteil a. d. deut. Literatur III (Praha 1894, str. 98 /humanismus/) – Lenz: Mariologie A. z P. (Praha 1887) – Sahula: A. z P. (Časové úvahy roč. 23 č. 8-9, Hradec Králové 1923).

Diplomaticky obratný markrabí Karel věděl dobře, v jaké nemilosti je mohučský metropolita u papeže pro svou naprostou oddanost Ludvíkovi. Věda dobře o krocích proti arcibiskupu již zahájených, požádal Klimenta VI., by oddělil obě česká biskupství od provincie mohučské a založil arcibiskupství v Praze. To se papeži líbilo, neboť mohl tím projeviti své sympatie markrabí Karlovi, zatímco svého protivníka mohl citelně poškoditi. Za záminku zřízení nové metropole se vzala jednak přílišná vzdálenost, která znemožňovala řádnou církevní správu, jednak i různost jazyková. Bulla za tím účelem vyhotovená nese datum 30. dubna 1344. Jí prohlášen je sufragánem nového metropolity biskup olomoucký a biskup nově založeného biskupství litomyšlského. Biskupství toto vzniklo z premonstrátského kláštera, jemuž byla přidělena část církevního území českého a moravského. Druhou bullou, datovanou 5. května t. r. dal Kliment VI. arcibiskupům pražským právo korunovati české krále.

Význam nově založeného arcibiskupství pražského nespočíval pouze v církevním osamostatnění, nýbrž i v osamostatnění státním. Karel chtěl povznésti prestiž Čech a zdůrazniti jejich neodvislost vzhledem k sousedním státům. Proto založení české provincie církevní mělo v ohledu politickém znamenati tolik, že Čechy se svým hlavním městem Prahou tvoří střed mocného státu. Přitom došlo i k řešení velmi nesnadné otázky: Karel chtěl totiž do české metropole pojati všechny země patřící ke koruně české. Tak došlo i na Slezsko, jehož biskupství vratislavské mělo býti odtrženo od metropole hnězdenské. Tomu však stály v cestě různé těžkosti, zejména obava před mocným králem polským, na němž záleželo Klimentovi i Karlovi. Našla se však cesta střední, neboť vratislavské biskupství zůstalo pod Hnězdnem pouze formálně, podléhajíc přímo sv. Stolci. Po obdržení bull opustil Jan Lucemburský i Karel Avignon.

Za nějakou dobu opustili Avignon i poslové císařovi, když poznali marnost usilování o udělení absoluce. To bylo směrodatným pro další politiku Lucemburků. Těžisko jejich činnosti se zatím přeneslo mezi kurfiřty, bez nichž nebylo možno Ludvíkovi odpověděti na požadavky papežovy. Tak došlo k říšskému sněmu, konaném v polovici září 1344 asi v Bacharachu na Rýně za účasti Ludvíkovy. Dostavili se k němu i oba vedoucí Lucemburkové, slepý Jan a Karel, a politikou jejich bylo znesvářiti německé kurfiřty. Ti došli tak daleko, že vyzvali císaře, aby Karla vzal jakožto krále římského za spoluvladaře. Konečný výsledek byl, že se kurfiřti usnesli, aby Ludvík se neucházel o milost papežovu. Lucemburkové dovedli tomuto usnesení zlomiti hrot obrácený proti papeži. Sjezd se konečně rozešel s tímto výsledkem: Kurfiřti se neusnesli na sesazení Ludvíkově, ale Lucemburkové si dovedli získati čtyři mocné kurfiřty: arcibiskupa trevírského, kolínského, markrabí Ruprechta a Rudolfa vévodu saského. Karel tedy mohl i s hlasem svého otce počítati úhrnem pět hlasů.

Provádění všech plánů šlo však zvolna, neboť Kurie postupovala velmi opatrně. Nejprve chtěla míti takovou politickou situaci, aby mohla císaře dát skutečně sesaditi. Lucemburkům nezbylo než čekati, neboť bez autority sv. Stolce nemohli proti Ludvíkovi nic podniknouti. Sv. Stolci záleželo předně na vyřešení konfliktu polského krále Kazimíra a Lucemburků, neboť Ludvík Bavor dovedl z něho pro sebe těžiti. Když pak Kazimír projevil počátkem r. 1346 ochotu k prodloužení příměří podnětem papežovým, nabyl tímto Kliment VI. odvahy a hned po novém roce 1346 nařídil všem biskupům, by s kazatelem dali přečísti všechny rozsudky nad Ludvíkem vynesené. Za takových okolností se císař opětně pokusil o smír s Lucemburky a tu arcibiskup trevírský Balduin, na něhož se Karel v té věci obrátil, způsobil, že král Jan na ujednání smíru s císařem nepřistoupil, nýbrž raději zdůraznil takovou politiku, která by jeho syna Karla učinila co nejdříve králem římským. V březnu 1346 Jan i Karel se domluvili s Balduinem na způsobu postupu. Dohodli se, že nejprve počnou vyjednávati s Klimentem VI. o podmínkách, za jakých by mohl Karel přijati trůn, načež pomocí papežské autority mělo se rychle a energicky postupovati proti Ludvíkovi. Kliment VI. nezůstal vskutku nečinným a prvním, co učinil (mimo jiné) bylo sesazení metropolity mohučského Jindřicha pro jeho nadržování císaři. Nástupcem jeho jmenoval Gerlacha, syna Krále Adolfa Nasavského. Na Zelený čtvrtek pak následovalo konečné a veřejné odsouzení Ludvíka Bavora. K provedení ortelu bylo zapotřebí silné ruky a tu měli Lucemburkové. Tak došlo k diktování podmínek, jež Kliment VI. položil Janovi i Karlovi (22. dubna 1346) přítomným veřejné konsistoři v Avignoně. Nejdůležitější z nich byly: Markrabí Karel slíbil, že zachová vůči sv. Stolci všechny přísahy, jaké složil jeho děd Jindřich VII., jehož Kurie považovala za posledního řádného císaře. Dále se zavázal, že bude hájiti integrity církevního sátu a že vypudí uvnitř svého státu všechny nekanonicky dosazené preláty. Po složení slibů Karlových prohlásil král Jan souhlas s nimi, načež Karel složil slavnostní přísahu. Karel se přitom choval střízlivě, nedávaje se strhnouti k žádným zvláštním závazkům. Je proto zajímavo, že v jeho kapitulárkách se nikde nepotkáváme s nějakým přiznáním, dle něhož by bylo nutno vyžádati si papežskou approbaci, aby směl se uvázati v země císařské i v titul krále římského.

Někdy v květnu opustili Lucemburkové Avignon a odebrali se do Německa, zvláště na dvůr arcibiskupa trevírského Balduina, jenž byl střediskem lucemburské agitace mezi kurfiřty. Ta se Balduinovi dařila a rovněž i Klimentovi VI. se podařilo ujednati konečný mír mezi Karlem a Kazimírem. Císař Ludvík naproti tomu se o nic nestaral, ačkoli viděl intensivní práci svých nepřátel. Tak došlo k volebnímu dni, položenému k 11. červenci 1346 do porýnského města Rense. Volba nebyla právě snadná, neboť běželo o vyřízení různých sporných otázek a výsledek byl ten, že Karel si musil říši teprve vlastně dobýti.

3. Sektářství za Jana Lucemburského

Kraloupecký: K děj. Valdenských v Č. před hnutím husit. (ČČH 1925 XXXI) – Menčík: Výslech vald. z r. 1340 (VŠN 891) – Neumann: České sekty ve stol. 14. a 15. (Olomouc 1920) – Holinka: Sektářství v Čechách před revolucí husitskou (Spisy fil. fak. v Bratislavě č. 52, 1929).

Za zmatků po vymření Přemyslovců i později za časté nepřítomnosti královy bylo nemožno vésti řádnou církevní administrativu, jak jsme poznali zvláště v Čechách. Není proto divu, že za takových poměrů se u nás dobře vedlo sektám.

První zprávy o českém sektářství jsou nepřímé, vztahujíce se na středoevropskou oblast německého jazyka. Již r. 1218 poslali Valdenští svůj historický cirkulář o schůzce v Bergamu svým stoupencům „za Alpami“. Zprávy o Valdenských nacházíme u Davida Bosáka a Bertolda z Řezna. Nejdůležitějším však je tzv. pasovský Anonym, z něhož vychází na jevo, že po r. 1213 se utvořilo v německých zemích za Alpami středisko valdenské propagandy, určené celé střední Evropě. V letech 1260 – 70 byla již celá řada valdenských obcí v Horních i Dolních Rakousích, přičemž je důležito, že některé obce, a to hodně radikální, dotýkaly se jižních hranic českomoravských. Není proto jistě bez významu, že právě tehdy (1257) dostalo se Přemyslu Otokarovi II. pochvaly od papeže Alexandra III. pro stíhání kacířstva. I kdyby se snad ona pochvala vztahovala na alpské provincie Otokarovy, nelze pominouti onoho faktu, že právě onoho roku (1257) došlo u nás k zřízení církevní inkvisice. Možno přitom poznati dvě důležité věci pro české kacířství: příčinu rozšíření a povahu sektářství. O příčině rozšíření valdenství v českém pohraničí nás zpravuje pasovský Anonym. Byla to nedbalá duchovní správa, neboť dle něho prý se na českých hranicích šířilo sektářství proto, že čeští kněží málo zpovídali. Pro intensitu i povahu hnutí jsou důležitá dnes již ztracená inkvisiční akta, citovaná Flacciem Illyrikem v jeho spise „Catalogus testium veritatis“ (1556 – 68), ve kterém se nařizuje všem plebánům, by zaznamenávali všechny kacíře nebo lidi z kacířství podezřelé a oznámili je buď biskupovi, nebo inkvizitorům. O Moravě nemáme z té doby nic jistého. Biskup Bruno ve svém referátě o stavu diecése r. 1273 praví, že v ní není žádných kacířů. Zprávu tu však nutno spíše považovati za opatrnickou mlčenlivost, neboť víme, že i Morava měla svého inkvizitora, brněnského lektora Minoritů Bartoloměje. Jistě nebyl jmenován bez příčiny.

První, bohužel temné zprávy, máme o kacířích v Čechách z r. 1315. Zachovány jsou v kronice kláštera zbraslavského. Praví se o nich krátce, že zavrhnuvše zpovědní jurisdikci, zpovídali se laikům v tajných shromážděních. 14 jich bylo v Praze upáleno. Zpráva tato je doplněna stížností litoměřického probošta Šumburka proti biskupu pražskému Janu z Dražic (1318). V ní se praví, že kacířů v Čechách je mnoho, mluví se rovněž o 14 popravených, připomíná však výslovně jakýsi sektářský spisovatel, lékař Richard. Dle nejnovějšího historického bádání šlo nikoliv o čisté Valdenské, nýbrž o směs valdenství, katarství a ještě jakési blíže neznámé sekty fantastických názorů. Je možno, že tito čeští sektáři jsou zbytkem sektářů rakouských, inkvirovaných v oné době. Svědčí o tom jednak jejich shoda názorů, jednak i vyzvání valdenského „biskupa“ Neumeistra, upáleného ve Vídni, který při výslechu prohlásil počet stoupenců svého učení v Čechách a na Moravě za nekonečný. Z akt, jež měl před sebou ještě Flaccius, pak vysvítá, že existovala v oné době (kol r. 1330) již jakási valdenská provincie česko-moravsko-polská, která byla v přímém spojení s lombardským ústředím, pro něž se každoročně konaly mezi sektáři v našich zemích sbírky. Peníze takto nasbírané odváděli zástupcové sektářů každoročně v postě na generálním koncilu Valdenských, konaném v Lombardii. Zprávy ztracených akt Flacciových potvrzuje dopis vratislavského biskupa Nankera z r. 1327, jímž oznamuje arcibiskupu a králi polskému zavedení inkvisice v jeho diecési. Dopis je zajímavý tím, že vypravuje o šíření se valdenství do Polska z Čech a Němec. Z toho je patrno, že inkvisice valdenských v Praze konaná nestačila, nýbrž že sekta trvala a rostla dále, takže právě r. 1318 papežský inkvisitor Kolda byl nucen přibrati si ještě pomocníka. Sotvaže byla skončena pozdější inkvisice v r. 1330, jmenoval Benedikt XII. (1335) nové inkvisitory pro země české. Důležito přitom je, že papež v listině markrabímu moravskému Karlovi mluví o přímo nebezpečném vzrůstu herezí na oněch stranách, přičemž výslovně píše o šíření se sekt u nás z ciziny a to z blízkých i dalekých končin německých. Vysvětlení k tomu podává činnost inkvisitorů (1338) v Jindřichově Hradci na statcích p. Oldřicha III. z Hradce, tedy na rakouském pohraničí, kde bylo mnoho valdenských, kteří, jak brzy poznáme, byli v blízkém styku s Čechami.

Když inkvisitor, Dominikán Havel z Kosořic, počal pracovati na Jindřichohradecku, sektáři se dílem rozprchli, dílem odpřisáhli bludy. Protože však přes to docházelo po kraji k nepokojům a mimo to si papež přál důkladných zpráv, odebral se Havel osobně do Avignonu. Oldřich III. pak válčil po boku Jana Lucemburského, takže sektáři měli opět volnou ruku. Na některých místech docházelo k vyloženým výbuchům vzpoury proti vrchnosti, a proto, když se Oldřich III. vrátil a viděl, že při svém vyčerpání na výpravě s králem nemůže se odhodlati k nějakému zbrojnému potlačení hereze, tedy šel rovněž do Avignonu, aby tam prosil papeže o pomoc. O výsledcích pouti Oldřichovy možno říci, že papež udělil tytéž odpustky účastníkům tažení proti jihočeským sektářům, jaké udíleny křižákům do sv. Země. Zatím však na statcích Oldřichových došlo k otevřené revoltě, která nesla nade vši pochybu i nátěr sociální, neboť Valdenským, potírajícím a zamítajícím světskou moc podařilo se asi získati drobný nespokojený lid škodami, vzniklými mu drobením půdy v kolonisačním území. Zdá se, že revolta byla záhy potlačena a že inkvisitor Havel, vrátivší se z Avignonu, mohl ještě v létě r. 1340 počíti s inkvisicí. Akta její se aspoň částečně zachovala, a proto můžeme na jejich základě charakterisovati sektářství české takto: 1. Byli to Valdenští. 2. Převážnou většinou to byli Němci. Zjev onen se vysvětlí tím, že běží o kraj, v němž se před časem horečně kolonizovalo, a kam z nedostatku domácích lidí přicházeli kolonisté z Rakous. Poněvadž právě tam bylo Valdenských mnoho, nelze pochybovati, že tím je potvrzena bulla Benedikta XII. svědčící o Němcích a příchozích, hubících v Čechách víru. Mezi rakouskými kolonisty byli i Valdenští. Akta nám dávají tušiti, že hereze se asi šířila i v obyvatelstvu českém. 3. Propaganda v jižních Čechách zasahovala i na sousední Moravu (Znojmo aj.) a zacházela až do Prahy.

Z jiných dokladů se dá souditi, že inkvisitor Havel pracoval i jinde a že sektářství bylo v Čechách velmi rozšířeno. R. 1341 poručil papež, aby sektáři byli převezeni do Prahy do vězení arcibiskupova, poněvadž není pro ně dosti místa. Ale brzy nestačil ani arcibiskupský karcer, a proto (1346) papež Kliment VI. nařídil arcibiskupovi, aby nějak tomuto nedostatku odpomohl.

Tolik možno říci o českém sektářství za panování Jana Lucemburského. Patrno, že neběženo jen o bludy dogmatické, nýbrž i o bludy sociální, projevující se ve vzpourách proti vrchnostem. Proto není divu, že stát se v potírání sektářství stavěl po bok církvi, jejíž inkvisice si tak získala zásluh nejen o víru, ale i o udržení společenského řádu.

4. Rozkvět církve za Karla IV.

Mančík: Zřízení konsistoře v Čechách za arcibiskupa A. z P. (ČKD 1882, 438) – Neumann: Studie o době předhusitské Štěpána Roudnického „Quaestiunculae super statuta Arnesti“ (Hlídka 1825, 403n) – Vacek: O zřízení arcijáhenství a děkanství v Čechách (Blahověst 1885) – Menčík: Několik statutů a nařízení arcibiskupa Arnošta a Jana (PSN 1882) - Cibulka: Vznik a význam korunovačního řádu krále českého (ČKD 1935).

Jak známo, dosáhl církevní život svého největšího rozkvětu za Karla IV. Neobyčejná zbožnost a štědrost panovníkova, jakož i klidné poměry jím obnovené, byly velikou podporou církevního života. K tomu přistupovala i neobyčejná schopnost prvních českých metropolitů, kteří se velmi zasloužili o rozkvět své církevní provincie.

Po stránce organizační se velmi zasloužil první metropolita Arnošt z Pardubic. Již vytržení Čech ze svazku arcibiskupství mohučského nutilo samo sebou k vydání samostatných provinciálních statut. Tak došlo k sepsání proslulých „Statuta Arnesti“, zákonníku to pražské metropole. Možno v nich rozeznávati tři hlavní části: Čistě právnickou, v níž se stanoví přesný postup církevních procesů, liturgickou, předpisující, jak udělovati sv. svátosti a stanovící přesný řád bohoslužebný. Třetí část možno nazvati reformní. V ní se činí přísná opatření proti nepřístojnostem při udělování svěcení a zadávání beneficií, přísně se nařizuje duchovenstvu církevní vystupování i mravně bezúhonný život. K tomu se řadí i ušlechtilá snaha o mravní povznesení lidu. Aby tyto dobře míněné snahy pronikly co nejhlouběji, nařídil arcibiskup provádění statut za tři měsíce po jejich publikování. Vyhlášeny byly na synodě, konané r. 1349. Kolegiátní i katedrální kostely, jakož i archidiakon museli míti po dvou exemplárech, faráři po jednom. Arnošt se však neomezil pouze na tato statuta, nýbrž zdokonaloval svá nařízení i dále. V jeho duchu pak pokračovali i jeho nástupcové, a to jak ve vydávání statut, tak i v konání synod.

Arnošt z Pardubic zavedl i některé nové instituce duchovní a sice: 1. Korektory duchovenstva. Ti měli za účel dozírati nad mravy kléru, zvláště pak nad poklesky, které byly v oné době nejvíce rozšířeny. Úřad tento se nevázal k žádné určité hodnosti, nýbrž hlavní podmínkou bylo, aby korektor byl vzorný kněz. K úředním výkonům korektor měl k disposici notáře a zřízence. Bylo-li třeba, směl poslati akta přímo biskupovi, který na základě korektorova udání vyměřil provinilci karcer stanovený synodou. K nejpřednějším korektorům náleží Waldhauser, Milič z Kroměříže a méně známý prelát Petr z Rožmberka. 2. K podpoře při správě rozsáhlé arcidiecese založil Arnošt úřad dvou generálních vikářů a mimo ně ještě několik officiálů. Je to vlastně počátek arcibiskupské konsistoře pražské. Jmenovaní funkcionáři byli vybíráni z výkvětu duchovenstva světského i řádového a to domácího i cizího. Mezi těmito prvními pražskými officiály vynikal zvláště probošt roudnických augustiniánů – kanovníků Mikuláš. 3. Pro sebe i své nástupce vymohl Arnošt privilegium, kterým dostal od císaře právo ustanovovati veřejné notáře. Tito směli vystavovati v zemích českých právní instrumenty pod podmínkou, že doklady pro duchovní a zvláště charitativní ústavy budou vystavovati zdarma. 4. Jako důsledek synodálních nařízení došlo za Arnošta (na základě císařského privilegia) k založení tzv. duchovních zemských desek, známých pode jménem „Libri confirmationum“ a „Libri erectionum“. Libri erectionum obsahovaly zápisy (od r. 1358) všech fundací kostelních i oltářních při kostelích světských i řeholních. Libri confirmationum obsahovaly naproti tomu všechna jmenování k beneficiím arcidiecése. Zápisy vedli gen. vikáři s přidělenými sobě notáři. Proto před soudem požívaly tyto zápisy neomezené důvěry. Hlavou arcibiskupských notářů byl protonotář. 5. Naproti tomu zapověděl Arnošt přežitky starého soudnictví, tzv. ordália. V tomto směru je jeho snaha zvláště pozoruhodná, povážíme-li, že i Karel IV. ve své „majestas Carolina“ ordália zapověděl, ale zápověď ztroskotala na odporu šlechty. Arnošt však vytrvale brojil proti ordáliím jakožto přežitku pohanství a skutečně dosáhl úspěchu.

Když Arnošt z Pardubic zemřel, stal se jeho nástupem Jan Očko z Vlašimi, do té doby olomoucký biskup a přítel Karla IV. Tomuto arcibiskupovi, jakož i všem jeho nástupcům vymohl Karel IV. osobně u papeže privilegium, jímž Očko i každý jeho kanonický nástupce obdařen byl hodností “legatus natus“ netoliko pro svou metropoli, nýbrž i pro diecése Bamberk, Míšeň a Řezno. Příčinou toho byla reforma kléru oněch diecésí. Z toho lze nepřímo usuzovati, že Čechy byly vzorem svému dalekému okolí. Krok tento měl i význam čistě politický, neboť ony končiny Německa, jež měly býti reformovány z Čech, podléhali králi Českému. Věc ta vysvětlitelna tím, že ve Francích, Míšni a Falci byla celá řada lén koruny české. Tímto privilegiem stali se navždy pražští arcibiskupové zástupci papežovými v exemptním biskupství žamberském a řezenském, jež se exemptním teprve mělo státi. Míšeň sice ještě zůstávala pod Mohučí, ale jak tam, tak i v obou jmenovaných exemptních diecésích i ve vlastní metropoli měla připadnouti pražskému arcibiskupovi jurisdikční práva, do té doby náležející jen sv. Stolci. Jako odznak této nové hodnosti dostal Očko legátský kříž, klobouk a kápi, kterých směl používati v obvodu své činnosti.

Doma pořádal arcibiskup Očko pilně synody a to dvakráte ročně: na sv. Víta a na sv. Lukáše. Pro církevně – politickou situaci jsou důležita tato ustanovení synod: 1. Tresty na šlechtu církvi nepřátelskou. Její část totiž stále žárlivěji pozorovala hospodářské mohutnění korporací duchovních, zvláště klášterů. Tato nenávist byla stupňována věcmi nacionálními, neboť v našich klášteřích bylo tehdy mnoho cizinců. Tak docházelo již k plenění církevních statků, proti němuž vydal arcibiskup r. 1377 synodální ustanovení, kterým propadá interdiktu každé místo, kde by někdo spáchal nějaké násilí na duchovním anebo poškodil jeho majetek. R. 1383 byl onen dekret rozšířen ustanovením pro případ násilí nebo ožebračení, způsobeného vysokému duchovnímu hodnostáři. V takovém případě byl interdikt rozšířen na všechny statky násilníkovy a běželo-li o napadení biskupa, pak propadla interdiktu celá diecése. V tom případě útočníkovy statky měly připadnouti za trest církvi. Mimo to zdůrazňoval Jan Očko ve svých statutech i reformní snahy již dříve Arnoštem z Pardubic projevené. Arnošt potíral i pověry, z nichž zvláště zajímavý je zákaz pohanského zvyku vynášení zimy, publikovaný r. 1366.

K těmto podnikům dvou našich metropolitů jest připojiti i všechno, co pro církev podnikl Karel IV. Již r. 1344 založil tzv. mansionáře při velechrámu sv. Víta. Bylo to 24 světských kněží, jejichž povinností bylo zpívati každodenně mariánské hodinky. Karel IV. tak učinil na památku zázračného snu, který se mu vyjevil v Terenci (1333). Později založil Karel ještě kolegium psalteristů. Jejich povinností bylo mimo officia v předepsanou dobu konaná recitovati denně ve dne v noci žalmy. Když r. 1346 nastoupil na český trůn, postaral se i o novou českou korunu, která dle papežské privileje měla stále spočívati na lebce sv. Václava. Odtud koruna svatováclavská. R. 1348 založil v Praze po předchozím svolení papežském universitu a r. 1370 jmenoval arcibiskupa Jana Očko i všechny jeho kanonické nástupce kancléři této university. Základ ke knihovně pražské university položil vyšehradský probošt Vilém z Landštejna odkazem 114 cenných rukopisů. Po stránce legislativní je důležité ustanovení „Maiestas Carolina“ (1355), kterým katolické náboženství prohlášeno náboženstvím státním. Pohanům a Sarcénům se jím zakazoval pobyt v zemi. Doplňkem k tomuto ustanovení jest dekret proti kacířům vydaný r. 1376. Jím byli bludaři navždy vypovězeni z Čech, a kdyby některý z nich byl ještě přistižen v zemi, měl býti upálen. Po stránce charitativní vybudoval si Karel IV. trvalý pomník ve způsobě českého hospice v Římě. Došlo k němu při tažení Karlově do Říma roku 1368, kdy císař uvedl papeže zpět do věčného města. Přitom položil základní kámen k českému hospici na pozemku, koupeném blízko kostela sv. Štěpána a Blažeje. Samotné provedení díla svěřil zvláště bratřím Petrovi, Oldřichovi a Janovi z Rožmberka. Ti se postarali hlavně o dostatečné dotování špitálu.

5. Řehole za Karla IV. a otázka národnostní

Neumann: Studie o době předhusitské: a. Duchovní řády (Hlídka 1935) – b. Drobnosti z kázání řeholníků (Tamže 1934) – Týž: Z dějin českých klášterů do válek husitských (Pax 1936. Zde uveden soupis dosavadní literatury) – Dudík: Geschichte des Benediktinerstiftes etc. I (Brno 1849) – Jakubička: „Zahrada p. Máří“ řádu kartusiánského na Újezdě v Praze (ČČM 1910) – Neumann: Prameny k dějinám duchovenstva v době předhusitské a Husově (ST V, Olomouc 1926) – Janetschek: Das Augustiner – Eremitenstift S. Thomas in Brünn I (Brno 1896).

Hluboká zbožnost Karla IV. i vynikající hierarchové jeho doby podporovali všemožně rozkvět církevního života, přičemž v první řadě věnovali pozornost řeholím. Není tedy divu, že právě v této době byla k nám uvedena celá řada nových řádů. Náběh k tomu se stal již v době Jana Lucemburského uvedením dvou nových řádů, Augustiniánů – kanovníků a Kartusiánů.

Augustiniány – kanovníky uvedl k nám pražský biskup Jan IV. z Dražic, který se s nimi seznámil za svého delšího nedobrovolného pobytu ve Francii. Třetího roku po návratu domů (1332) uvedl je slavnostně do svého města Roudnice, kde pro ně vystavěl nový klášter. Řád si brzy dovedl získati všeobecné obliby, a sice pro neobyčejnou vzdělanost a mravní dokonalost svých členů. Tak došlo v krátké poměrně době k založení kanonií v Jaroměři, Rokycanech, Praze na Karlově, jakož i k uvedení do Sadské, kde přejali budovu i majetek bývalé tamní koleg. kapituly. V druhé polovici 14. století založeny kanonie v Třeboni a Lanškrouně. Jak níže poznáme, všechny tyto kanonie hrály vynikající úlohu v životě církevním i kulturním.

Kartusiány uvedl k nám Jan Lucemburský, jenž je usadil v Praze na Smíchově r. 1341. Druhý jejich konvent založil biskup litomyšlský Albert ze Šternberka poblíže Tržku u Litomyšle a jméno kláštera „Rubus Mariae“ přešlo později na protestanty dnes tolik oslavovaný „Růžový palouček. Kartusie ona byla později přenesena do Dolan u Olomouce a v místě samém zůstala jen malá řádová expositura. I Kartusiáni (jak níže uvidíme) nevěnovali se pouze uzavřené kontemplaci, nýbrž byli velmi činní literárně.

Za Karla IV. došlo k uvedení těchto nových řádů do Čech: 1. Celestíni, které poznal císař v Avignonu při návštěvě Urbana V. Vraceje se do Prahy, vzal s sebou dva Celestíny, aby tam vyhledali místo pro klášter. Poněvadž se jim však ruch velkoměsta nezamlouval, vybrali si místo na opuštěném skalisku u Žitavy, na vrchu Ojbíně. Kostel mohl býti dokončen jen s velikou námahou až po smrti císařově (1384), tj. 13. roku po uvedení řádu na Ojbín. Jak poznáme, hrál tento klášter důležitou roli v inkvisici Valdenských na sklonku 14. věku.

2. Servité byli rovněž uvedeni Karlem IV. Císař pro ně získal od vyšehradské kapituly mariánský kostelík na Slupi u Botíče pod Vyšehradem. První převor Rajmund byl zpovědníkem císařovým a jednu dobu byl i lektorem pražské university.

3. Karmelitáni. I ty uvedl Karel IV., který založil trvalou památku na svou korunovaci, když hned den po ní (1347) položil základní kámen ke karmelitskému klášteru v Praze. Původní stavba byla ze dřeva a sice bylo k ní použito dřeva stanů, slouživších při korunovační hostině Karlově. Později (1351) založil Karel karmelitský klášter v Tachově.

V poslední čtvrti 14. století založili Rožmberkové na svých statcích poustevnu pro poustevníky sv. Pavla, prvního emerity. První poustevna vznikla u Rumburku a byla podřízena Dominikánům, druhá založena u Třeboně.

Důležito je, že v oné době měly kláštery jinou povahu než ve staré době. Bylo tomu tak proto, že jejich poslání se značně změnilo. V nejstarší době byli řeholníci u nás misionáři po stránce náboženské a podpůrci hospodářského života i vzdělání po stránce kulturní. K mýcení lesů, budování klášterů i kostelů potřebovali značného množství bratří laiků, takže ony nejstarší kláštery byly většinou řády laickými, ve kterých kněží měli duchovní vedení. Když toto více zevní působení kláštera pominulo, stal se veliký počet klášterníků laiků zbytečným, odkudž počínají v komunitách početně vzrůstati mniši – kněží. Nastala však i změna v životě řádového kněžstva. Kněz – řeholník přestal býti misionářem svého kraje, stav se buď farářem anebo uzavřeným mnichem, jenž vedle kontemplativního života věnoval se i vědě a umění. To mělo veliký význam po stránce nacionální. Dokud mnichové byli zároveň i misionáři, potud mimo německých (většinou) mnichů – zakladatelů museli býti v každém klášteře i mnichové slovanští, jazyka lidu znalí. Když však toto poslání klášterů pominulo, snažili se němečtí mnichové udržeti německý ráz své komunity, a proto se stavěli proti přijímání českých kandidátů. Tím však vyvolali na odpor na české straně jak v kruzích laických, tak v duchovenstvu.

Prvním důležitým dokladem této české reakce ve stolení 14. jest vystoupení biskupa Jana z Dražic, který zakládaje v Roudnici mateřský klášter Augustiniánů – kanovníků (1333) výslovně ustanovil, že do kanonie smí býti přijat jenom ten, jehož otec i matka jsou české národnosti. Své ustanovení odůvodňoval tím, že není možno, aby dvě různé národnosti mohly svorně žíti v jednom klášteře. Zajímavo je, že i sv. Stolec toto ustanovení potvrdil. Teprve Arnošt z Pardubic (1343) při uvedené přísné reformě je zrušil.

Dokladem národnostních různic jsou Cisterciáci, nechtějící přijímati české kandidáty a doplňující se z Porýní. Proto sám Karel IV. proti tomu zakročil (1348) u generálního opata v Citeaux jakož i u Klimenta XII. prose ho, aby neobsazoval místa opatská cizinci neznalými ani jazyka lidu českého. Nesváry nacionálního původu lze pozorovati i u Premonstrátů, kde jednou (1333) zvolila část strahovského konventu opatem Čecha, druhá pak část Němce.

I český lid sám se ozval nacionalisticky. Proto v místech národnostně smíšených býval vždy „praedicator Bohemorum“. Je zajímavo, že i sv. Stolec se staral, aby lid dostával za faráře kněze znalé jeho jazyka. Když např. v jihočeských Netolicích byl ustanoven plebánem cizinec řeči lidu neznalý, nařídil mu sv. Stolec, aby do dvou let odešel na takové místo, kde by se mohl s lidem domluviti. Když tak farář do stanovené doby neučinil, byl papežem sesazen (1376). V téže právě době setkáváme se s podobným případem i v olomoucké diecési, kde udělena byla fara v Uherčicích jistému knězi pod podmínkou, že zná řeč svých nastávajících farníků.

Pozoruhodno též je, že Karel IV. zakročil (1372) u velmistra Maltézských, aby místo českého převora dostalo se domácímu člověku v osobě Semovíta, vévody těšínského. Než však list císařův došel, jmenoval velmistr převorem cizince a ani papež ani převor netajili politování nad touto nešťastnou náhodou. Papež pak na žádost císařovu napsal velmistrovi, aby onomu cizinci udělil jiný úřad, české převorství pak by dal Semovítovi.

Nejpozoruhodnějším projevem nacionálního cítění je uvedení slovanských Benediktinů do kláštera emauzského v Praze Karlem IV. (1347). Na obnovení slovanské liturgie použil Karel IV. mnicha z Chorvatska, který obdaroval starými rukopisy slovanskými. Karlovi záleželo na používání slovanských knih, neboť učinil proto zvláštní dotaci pro klášter v Emauzích. Z Emauz došlo k založení ještě dvou dalších slovanských klášterů: ve slezské Olešnici a u Krakova. Z uvedených fakt vysvítá, že katolická církev dovedla respektovat práv jazyka českého, který za spoluúčasti jejich orgánů nabýval ve veřejném životě stále většího vlivu. Tím se vysvětluje správnost mínění mladého liberálního historika (Klik), dle něhož jenom lidé polovzdělaní mohou tvrditi, že to byly husitské vojny, které rázem počeštily česká města. – Zajímavo je i to, že podnětem Karlovým Benediktin Klaret se svou družinou vypracoval velký český slovník.

B. Předhusitská hnutí

Pod tímto jménem rozuměti jest období, jež bylo přípravou na husitskou revoluci. Rozdělíme tuto dobu na tři části: 1. Praxe Kurie papežské, 2. ideové hnutí (předchůdcové Husovi a hereze), 3. církevně – politické události za Václava IV.

1. Kuriální praxe

Novák: Avignonské papežství a zárodky odporu č. proti kurii (ČMM XXXI) – Krofta: Kurie a círk. správa zemí č. v době předhusitské (ČČH 1904 a 1906) – Kollmann: O kolektorech komory papež. (VSN 1897) – Kosan: O posledních čtyřech papežích avignonských a o jejich stycích s císařem Karlem IV. (SHK IX, 1908).

Tímto názvem bývá naznačována praxe papežské Kurie, vyvinuvší se zvláště od doby Benedikta XII. (1334 – 42). Byla praktickým důsledkem rozvedené tehdy nauky de plenitudine potestatis sv. Stolce, na základě níž duchovní korporace (biskupství, kapituly, kláštery) požívaly až do té doby aspoň u nás jisté autonomie. Tato církevní centralisace vyvěrala z důvodů jistě dobrých, protože sledovala snahy reformní. Smutné zkušenosti s mocí světskou přiměly církev k vytržení se z těchto vlivů, což bylo u nás započato bojem biskupa pražského Ondřeje. Od té doby se umenšuje vliv státu na záležitosti církevní. Stát dříve v tom ohledu všemohoucí je nucen děliti se s církví o vliv na církevní věci a časem ustupuje církvi víc a více. Bohužel vyvinuly se věci později tak, že onen církevní centralismus původně tak dobře míněný počal církvi škoditi. Chtějíce blíže poznati vývoj církevní administrativy v době předhusitské, probereme tyto tři hlavní kapitoly: a. Dosazování biskupů a opatů, b. Provise na nižší beneficia a annáty, c. Poplatnost zemí českých Kurii.

a. Dosazování biskupů a opatů

Jak známo, byli biskupové původně voleni kněžstvem. Rozhodující vliv měli ovšem panovníci, což bylo u nás značně seslabeno počátkem 13. století, kdy pražská a olomoucká kapitula si vymohla svobodnou volbu. Světská moc měla sice ještě určitý vliv, ale ten byl zmenšen tím, že mu byl odňat právní podklad. Zato se počíná u nás uplatňovati vliv sv. Stolce, v čemž možno pozorovati dvojí fási: v první, jevící se hned po smrti biskupa Ondřeje, který vychází jedině z ušlechtilých důvodů zameziti zhoubný vliv moci světské na dosazování biskupů. Takovým snahám vděčila olomoucká diecése za dosazení velikého biskupa Brunona. Druhá fáse se vyznačuje tím, že v dosazování biskupů nerozhodují již veskrze snahy dosaditi kandidáta co nejlépe kvalifikovaného, nýbrž i ohledy finanční. Tomu soužily tzv. reservace, vyplývající ex plenitudiae potestatis. Reservace ty byly nejprve generální a vztahovaly se na biskupství uvolněná u sv. Stolce (u Kurie papežské) a sice zasáhnutím moci papežské. Tak se stalo za Jana XXII. konstitucí „Ex debito“, která byla obnovena Benediktem XII. Mimo to byly i tzv. speciální reservace, které byly již před generálními a vztahovaly se vždy na určité biskupství. Jan XXII. je zvláště rozhojnil. Speciální reservace objevují se u nás nejprve u biskupství olomouckého, jehož kapitule Jan XXII. zakázal (r. 1324) voliti biskupa a skutečně dle toho r. 1326 a 1334 provedly reservace v Olomouci svůj úkol. V Praze došlo k těmto vlivům později (pro dlouhé biskupování Jana z Dražic).

Vliv reservací na církevní život český po stránce personální nebyl zhoubný, protože se nám jimi dostalo většinou osobností způsobilých. Příčinou toho v mnohém případě byl vliv markraběte, později císaře Karla IV., jehož vlivem dostávalo se české provincii církevní skutečně vynikajících biskupů. Stinná stránka provisí rozhodně spočívala v jejich finanční povaze.

Poplatky za dosazení reservacemi spočívaly v tzv. serviciích. Tato byla dvojí: commune, o které se dělily papežská komora s kardinálskou, minutum či consuetum, připadající úředníkům komory papežské. K placení těchto servicií byli zavázáni všichni vysocí hodnostáři, jejich dosazení se sv. Stolec zúčastnil jakýmkoliv způsobem. U nás potkáváme se s těmito poplatky od počátku 14. století a právě tyto poplatky ukazují zhoubný vliv. Olomoučtí biskupové platili již v první polovici 14. věku pouze hlavního servicia na tehdejší dobu velkou sumu 3300 zlatých, z různých důvodů se však tyto poplatky dědily s jednoho biskupa na druhého jako dluh, k němuž ještě přikročovaly poplatky nejnovějšího biskupa, takže počátkem 15. století obnášely tyto závazky (u biskupa Lacka z Kravař) ohromnou tehdy sumu 13600 zlatých. Ještě hůře tomu bylo v Praze, kde při častém střídání arcibiskupů se arcibiskupství tak zadlužilo, že Řehoř XII. povolil arcibiskupu Zbyňkovi z Hasenburka (1406) zvláštní desátek na umoření velkých dluhů. Těchto stinných okolností se chopil (při volbě Fuchníkově) Hus a veřejně brojil proti praxi Kurie.

Mimo to zasahovala Kurie i do voleb opatských. Přímé vměšování se do těchto voleb nacházíme (u nás) nejprve koncem první polovice 14. věku a v též době i první případ placení servicia. Celkem lez říci, že při klášteřích nepůsobilo zasahování Kurie tak pronikavě jako u biskupství a kapitul, neboť pokud se dosazování týkalo, kláštery buď o něm nevěděly anebo věděti nechtěly. Proto si zvolili muže sobě vhodného a sv. Stolec pak obyčejně volbu zrušil a hned nato zvoleného opata jmenoval. Druhá příčina, proč nebyly kláštery reservacemi tak dotčeny, spočívala v tom, že uložená sobě servicia pokud možno rychle splatily, takže se jim nestala tíživým břemenem.

b. Provise na nižší beneficia

Vznik této praxe je tento: Od 12. století obraceli se papežové na biskupy přímluvnými listy, aby chudému nebo zasloužilému knězi udělili beneficium nebo prebendu kostela, až by se uprázdnilo. Později se z doporučení stal rozkaz. Innocenc III. učinil z provisí praktický důsledek plenitudinis potestatis a koncem 13. věku tvořily již provise část kanonického práva.

V provisích nutno rozlišovati dvě skupiny: 1. Reservaci neboli exspektativy, jimiž udílel se pouze nárok na některé beneficium, až by se uprázdnilo. 2. Vlastní provise, jimiž udílel se nárok na beneficia fakticky již uprázdněná. Do první skupiny patří starší papežské provise.

Starších provisí českých nemáme pro století 13. mnho. Větší jejich počet je od Innocence IV. (1243 – 54), zatímco jeho nástupce Alexander IV. neudělil ani jediné provise pro české beneficium. Koncem 13. věku za Klimenta V. jich však ylo na 350. Zvláště hojně se pak počaly vyskytovati od Jana XXII., z kteréž doby existuje 30 vlastních provisí (na uprázdněná beneficia) a přes 200 expektativ. Exspektativy měly officielní titul „provisio de beneficio vacante vel vacaturo cum vel sine cura“. Důležito je, že provise ty se vztahovaly na beneficia obsazovaná biskupy, kapitulami a konventy, ne však světskými patrony. Za Jana XXII. kromě obyčejných exspektativ ještě se vyskytuje „Provisio de canonicatu sub exspectatione praebendi“. Taková provise záležela v tom, že duchovnímu se udělilo kanovnictví určitého kostela a zároveň se reservovala některá prebenda téhož kostela již uprázdněná nebo co nejdříve uvolněná.

Poznavše zhruba provise, všimnee si jejich nepříznivých následků pro církevní život český. V první řadě naskytuje se otázka, komu se dostávalo provisí. Ukázali jsme, že nejprve jimi papežové odměňovali zasloužilé duchovní, zvláště při Kurii činné. Později, když počala se moc světská děliti s Církví o vliv v církevních záležitostech, utíkali se i králové čeští k papežům, by odměnili osoby v královských službách stojící. Následek toho byl, že vlivem papežů, ale i králů, dostalo se daleko více provisí cizincům než domácím. Tak např. z let 1342 – 52 známe jedinou provisi udělenou cizinci na přímluvu panovníkovu. Druhou otázkou je, čeho se dostávalo cizincm a čeho domácím. Skutečných provisí, jimiž udílena beneficia fakticky uprázdněná dostalo se za Klimenta VI. (1342 – 52) více jak polovina samým cizincům, kdežto méně cenné exspektativy, které udílely pouze nárok na některé beneficium, až se uprázdní, byly udíleny domácím kněžím. Netřeba dokládati, že tato preference cizinců před domácími byla pramenem nespokojenosti v domácím kněžstvu. Třetím nepříznivým důsledkem provisí bylo tzv. mnohoobročnictví. Jako až dosud (při žádostech o přijetí do státních služeb), tak bylo i ve středověku, aby si kandidát zajistil existenci, tedy si požádal o několik exspektativ na různá místa, z nichž ovšem si vzal nejblíže uprázdněné. Ale v době avignonských papežů prováděla se věc tak, že žadatel se nespokojil s jedním pouze beneficiem, nýbrž vzal si i jiná časem uprázdněná. Čtvrtým neštěstím provisí byl pořad uvazování se v nová beneficia. Žadatelé nastupovali v držení nové prebendy podle data provisní bully. Proto docházelo mnohdy k nechutným osobním sporům.

Pátou chybou při provisích bylo provádění předpisů o zkoumání inteligence žadatelovy. Od zkoušky osvobozeni byli žadatelé graduovaní a papežští kaplani a písaři, ostatní složili zkoušku buď u papežské Kurie nebo u exekutora in partibus Kurií stanoveného. Při zkoušce měl kandidát prokázati, že umí latinsky čísti, psáti, mluviti a zpívati. Pravděpodobně se později tato zkouška stala formalitou, neboť jsou známy případy, že provise dosáhl kandidát, který při této zkoušce propadl.

Zkoumáme-li poměrně hojné provise z doby Klimenta VI., vidíme, že se většinou vztahovaly na beneficia nekurátní, čehož praktický důsledek byl, že onou praxí nejvíce trpěly kapituly, zatímco nenacházíme skoro ani jediného případu, v němž by byl někdo v držení dvou krutáních beneficií. U srovnání s jinými státy nutno konstatovati, že u nás nebylo mnohoobročnictví rozšířeno ani zdaleka tak jako jinde. Zásluha o to náleží hlavně vyvinutému smyslu Karla IV. pro čistotu církevního života.

Poznavše provisní praxi a jiné stinné následky pro církevní život, považujeme za nutno vytknouti fakta mluvící na obhajobu církve. Běží předně o původ mnohoobročnictví. Autor fundamentální práce o této věci (Krofta: Kurie a církevní správa č. v době předhusit. IV, str. 72, zvl. otisk) praví o tom: „Ukázal jsem svrchu, že mnohoobročnictví namnoze velmi značného rozsahu nacházíme u nás již v době, kdy papežské provise byly ještě řídké a že již z toho důvodu zjev ten nemůžeme pokládati za následek papežských provisí.“ Na jiném místě (str. 62) praví: „Bylo by však nesprávno svalovati všechnu vinu tohoto zarážejícího a nezdravého zjevu na Kurii. Dlužno míti na paměti, že Kurie téměř nikdy provisí neudílela z vlastní iniciativy, nýbrž vždy jen ku prosbě podané tím, kdo o beneficium se ucházel, nebo ještě častěji mocným jeho přímluvčím a ochráncem“. Jak dovedli panovníci uplatňovatisvé požadavky, toho důkazem je formulář kláštera oseckého z doby Karla IV.

V první žádosti doporučuje císař svého chráněnce s poukazem na starý zvyk, dle něhož každý duchovní hodnostář říše římské jest povinen žádosti panovníkově vyhověti. V druhé, opětovyané žádosti, zdůrazňuje sícař svůj požadavek a působí na nejmenovaný klášter nátlak prohlášením, dle něhož zachová práva opatství neztenčena, bude-li ono respektovati jeho práv. V třetí žádosti již dokonce poukazuje na oprávněnost své žádost de jure divino, odvolávaje se při tom na slova: „ Co Božího Bohu, co císařovo, císaři“ a zároveň hrozí, že odvrátí od kláštera svou pomocnou ruku. V poslední duplice císař jednoduše opatovi naznačuje, že neudělí-li jeho chráněnci beneficia, že použije svého císařského práva a udělí je kandidátovi jednoduše sám. Zde je nejlépe patrna libovůle moci světské, jež dokazuje sama sebou nesprávnost svalování viny za poměry beneficiátní jenom na papežskou Kurii.

Jako všechny ostatní provincie církevní, taki česká trpěla mimo to přetěžováním různými platy. V první řadě byly to annáty. Byly to poplatky, jimiž byli Kurii zavázáni držitelé nižších beneficií, kteří je obdrželi papežskou provisí, tedy jakási analogie servicií. Původně to byla jakási místní dávka, neboť biskup i kapitula si podrželi část příjmů jisté prebendy a používali jich k různým účelům, např. ke stavbám kostelů. V druhé polovici 13. století byly již annáty vymáhány i pro apoštolskou komoru, později se vztahovaly již na beneficia, uprázdněnáu sv. Stolce a v druhé polobici 14. století se nám jeví již jako stará a pravidelná daň, placená ze všech beneficií.

Výši annát stanovil Jan XXII. (1316) a sice tak, že se rovnala papežskému desátku, nebyl-li předepsán, rovnala se tedy annáta celé polovici ročního příjmu. Ve skutečnosti se věc prováděla tak, že se odvádělo Kurii již počátkem 14. věku daleko méně, než vynášelo beneficium. Kurie o tom dobře věděla, ale mlčela k tomu.

Výběrčími aanát byli zvláštní kolektoři.Kde se annáty jenom s obtížemi vybíraly (Německo), vybírala si je Kurie přímo sama. Fakt, že u nás vybírali annáty kolektoři, dokazuje nepřímo, že se u nás annáty odváděly poměrně doře a zachovaný seznam českých annát z polovice 14. století svědčí o dosti značném počtu beneficií jimi zatížených. Zajímavo přitom je srovnávati poplatky z různých beneficií. Tak např. z fary ve Ždánicích se platilo 20 zl, zatímco z kanovnictví z prebendy v Olomouci pouze 15 zl.

Jiným břemenem byly papežské desátky. Svůj pvod mají v křížových výpravách. Církev nařídila zvláštní dávky na vypravení křižáků a to proto, že klérus se postavil proti tomu, aby podobné dávky na něho vybírala moc světská. Za Innocence XIX. byl vypsán papežský desátek na tažení proti Albigenským, později pak papežové používali desátků dokonce i k pořádání výprav proti svým politickým nepřátelům. Během 13. věku došlo k boji mezi papeži a králem francouzským a anglickým o desátky a tento boj skončil bullou papeže Klementa V. „Clericis laicos“, jíž přiznal panovníkům právo vybírati od duchovenstva desátek napotřeby čistě státní. Následek toho byl, že když takto se příjmy Kurie zmenšily na Západě, tedy se obrátila v téže věci na Východ, tj. k zemím německým a tím ovšem i na nás.

U nás potkáváme se s papežským desátkem v té době, kdy proti moci světské počala svou moc v Čechách uplatňovati církev. Bylo to několik let po ukončení boje biskupa Ondřeje. Vybírání papežských desátků mělo tyto nepříznivé následky pro církevní život v našich zemích: 1. Odpor duchovenstva objevivši se proti prvnímu desátku r. 1229. Byl tak silný, že legát Šimon jeho vybíráním pověřený vyhlásil interdikt nad všemi klášterními kostely. Bylo to zejména ve Slezsku jako upomínka na jeho bývalé příslušenství k Polsku. Když připadlo Čechám, zavázal se Jan Lucemburský Kurii (1327), že z jeho suverenity nad Slezskem nevznikla jí žádná škoda.

Neplatily-li české země (kromě Slezska) tzv. census. Byl to roční poplatek, odváděný Kurii za udělení některé zvláštní milosti. Potkáváme se s tím u knížete Spytihněva za udělení práva nositi mitru i u jeho nástupce Vratislava za tutéž milost. Jiný platila vyšehradská kapitula, a sice za udělení sobě zvláštní ochrany sv. Stolce. Ve století 14. potkáváme se s censem placeným klášterem strahovským za udělení opatských pontifikálií.

Posledním druhem platů kléru ukládaných byly tzv. prokurace. Jimi lze rozuměti platy ukládané duchovenstvu na vydržování legátů a nunciů. Původně to byly platy odváděné biskupovi na hrazení útrat s vizitacemi spojených. Visitoval-li biskup osobně, byly to tzv. procurationes maiores, dal-li se někým zastupovati, byly to procurationes minores. Od těch je odlišovati prokurace legátské. Ale pouze formálně, protože účel byl stejný: hraditi vydání s cestou spojená. Pro církevní život měly prokurace tyto nevýhody: 1. Počínaje Janem XXII. snažili se papežové těžiti i z prokurací a to tak, že biskupům dovolili vybírat je, i když nevisitovali a přitom si z prokurací vyhradili pro sebe určitý podíl. 2. Vydržování nunciů a legátů s jejich družinami stálo mnoho peněz, takže se stalo duchovenstvu těžkým břemenem zvláště v Německu. Proto r. 1394 vznikl traktát, jímž byla Kurie žádána, by tam neposílala (k Václavovi IV.) kardinála Pilea. 3. Někteří kněží nemohli platů zaplatiti, pročež upadali do exkomunikace. Tím vznikaly veliké škody v oboru řádné duchovní správy.

Jak tedy patrno, byly různé platy příčinou nespokojenosti v duchovenstvu i věřícím lidu. Budily takto nepřímo oposici vůči sv. Stolci (třebas jak jsme ukázali, nebyl všemu vinen) a takto byly v našich zemích vzdálenou přípravou k hnutí husitskému.

2. Ideové hnutí (předchůdcové Husovi)

Palacký: Die Vorläufer d. Hussiterthums (Lipsako 1847, 2. vyd.) – Henčík: K. Waldhauser (VSN 1881) – Týž: Milič a jeho 2 spisy z r. 1367 (Oc. 1890) – Kybal: Matěj z Janova, jeho život a spisy (Praha 1903) – Klicman: Studie o Milíčovi z Kroměříže (LF 1990) – Kybal:Mathiae de Janov … regulae Veteris et Novi Testamenti I – IV (Innsbruck 1908 – 13, V. sv. ed. Odložilík, Pr.) – Loserth: Zu Ab. Ranconis de E. (MVGDB XXIII) – Týž: Beiträge z. Gesch. d. hussit. Beweg. (Faněk, fund. J. z Ržka - cc. XVII) – Týž: Der Magiser Adalb. Ranconis de E. (AOG LVII 1977) – Böfler: Geschichtsschreiber d. hussit. Bewegung (FRA Ss. VI. Vídeň 1865) – Trávníček: K Štít. traktátu „O bojovanie hřiechov“ (ČMM1919) – Tadra: M. Vojtěch, profesor učení Pařížského (ČČM 1879) – Čupr: Tůmy ze Štítného význam ve filosofii (ČČM 1847) – Manuš: Rozbor filosofie Tůmy ze Š. (Pr. 1852) – Wenzig: Tomáš ze Š. vůbec a jeho myšlenky o Bohu zvláště (Prg. R. Pr. 1855) – Týž: Tomáše ze Š. spis o andělích a lidech (Prg. R. Pr. 1856) – Týž: Studien über Ritter Thomas v. Štítné (Lipsko 1856) – Vinohorský: Slovo o scholast. zásadách T. ze Š., jeho povaze (Prg. O. Hr. Král 1856) – Dastich: Rozbor fil.náhledů Tómy ze Š. o pojmu krásy a poměru víry k rozumu (PKčSN 1862, V, 12) – Gebauer: Několik slov o Štítném (LF 1900) – Souček: Studie štítenské (RCAk. tř. 3, č. 27, 1909) – Flajšhans: Předchůdcové Husovi (VČA XIII – XIV) – Tomek: Děje university pražské I (Praha 1849) – Frind. Kirchengesch. bhms III – Sobek: Dějepis města Prahy III (Praha 1875) – Tadra: Příspěvky k dějinám university pražské veXIV. století (VSN 1890) – Vrchovecký: Odpustkové dokumenty z č. dějin (1387 – 96) (Hlídka 22 – 1905).

Druhým důležitým faktorem v přípravném období předhusitském byly nové myšlenkové proudy. Po stránce literární jsou to dva směry: Humanismus a novoaugustinismus. Humanismus přinesl nové literární proudy a po stránce náboženské přispěl zvláště k novému a hlubšímu nazírání na zbožnost s hlubším chápáním života. Na venek se to jeví v nové formě úcty svatováclavské, v obnově kultu sv. Cyrila a Metoděje a v nových tematech, v nichž zvláště zdůrazňováno utrpení Spasitelovo, a časté přistupování k sv. přijímání. Druhým směrem je tzv. novoaugustinismus. Pod tímto jménem jest rozuměti i hnutí, směřující k důkladnému poznání spisů sv. Augustina. Praktický důsledek toho hnutí byl vnější i vnitřní. Vnější se jevil v poměrně hojném zakládání klášterů obojí větve řádu sv. Augustina, které je číselně nápadné. Zatímco za 90 let (1260 – 1350) založeno u nás 9 – 10 klášterů, za pouhých 25 let 14. stletí (1350 až 1375) vzniklo u nás 14 klášterů obojí větve. Rozumí se samo sebou, že kláštery tyto byly ohnisky pro pěstování nauky sv. Augustina. Toto učení pak bylo nepopiratelným podporovatelem reformních snah. Jak níže poznáme, byl takovým reformním ohniskem klášter Autustiniánů – kanovníků ve Šternberku na Moravě, a není také jistě náhodou, že prvním reformním kazatelem byl člen téže řádové větve Konrád Waldhauser.

Waldhauser byl členem stejnojmenného kláštera ve svém rodišti v Horních Rakousích. Po studiích v Italii proslul jako reformní kazatel na rakouském dvoře vévodském. Na pozvání císaře Karla IV. přijal v Praze místo kazatele při kostele sv. Havla. Aby mohl z čeho býti živ, opatřil mu císař (1363) bohatou faru v Litoměřicích. Počáteční jeho činnost kazatelská směřovala proti různým nepěkným zjevům v měšťanstvu, např. marnivost v šacení, chodění do kostela pro zábavu nebo k stavění se na odiv. Ale již v adventě 1363 počal kázati proti žebravým mnichům, kteří jej obžalovali u arcibiskupa. Aby byl zlomen hrot jejich poukazů, že Waldhauser má jako klášterník světskou faru a mimo to ještě při ní nesídlí, tedy dostal asi počátkem r. 1365 faru při Týně v Praze. Nepřátelství jeho s mnichy však se neskončilo a Waldhauser naproti tomu ještě rozšířil své působení, obrátiv se i na venek. V květnu 1363 působil totiž v Žatci. V dalším působení pražském přesunul se jeho boj s mendikanty i na pole dogmatické. Dostal se do sporu s Karmelitány de visione beatifica. Byv obžalován z kacířství, obrátil se osobně k zodpovídání do Říma. Vida tam, že půda není pro něho bezpečná, uprchl tajně z města a záhy po návratu do Prahy zemřel (8. prosince 1369).

Význam Waldhauserův je tento: Byl to kazatel, stojící ještě na půdě církevní, pokud se týkalo nauky. Ale duch jeho již církevním nebyl, neboť svými kázáními proti vadám v duchovenstvu (zvláště řádovém) kompromitoval klérus veřejně před věřícími. I když ty chyby, o nichž Waldhauser veřejně mluvil, v duchovenstvu skutečně byly, chyboval rozhodně generalizováním, neboť všeobeným mluvením vrhal stín na celý stav a tím nepřímo působil, že nevinní trpěli zároveň s vinnými. Jak v tomto směru Waldhauser zhoubně působil na církevní smýšlení pražského měšťanstva, jest nejlépe viděti za procesu, vedeného proti němu mendikanty u arcibiskupa. Inteligence dávala se s mendikanty, kdysi v městě tak oblíbenými, do hádek, prostý lid si z nich činil posměch, a kdyby býval Waldhauser sám se proti tomu nepostavil, bývalo by několikráte došlo i k brachiálním násilnostem proti řeholníkům. Waldhauserovo působení co do rozsahu je důležité tím, že se oracel zvláště k universitnímu studenstvu. Tak vznikla „Postilla studentium“, jejíž hojné rukopisné rozšíření dokazuje neobyčejnou oblíbenost Waldhauserovu. Působení Waldhauserovo mezi studentstvem je zvláště důležito proto, že (jak se samo sebou rozumí) byla značná část těchto jeho posluchačů později kněžími. Proto jeho činnost byla tím nebezpečnější, neboť vedla k následování jeho nešťastné kazatelské metody, totiž ke kritisování duchovenstva před lidem a tím nepřímo k popuzování lidu proti duchovenstvu podrýváním jeho autority. Mimo to zasévala nenávist k řádovému duchovenstvu, která již nevymizela.

Nástupcem Waldhauserovým stal se Jan Milíč z Kroměříže. Byl v letech 1358 – 62 v královské kanceláři, a když jako takový byl odměněn za své služby (1361) provisí na beneficium, tu nespokojil se (jako jiní vrstevníci) prebendou a kanonikátem u sv. Víta, nýbrž vzdal se svého místa v král. kanceláři a dav se vysvětiti na kněze, zastával svědomitě svůj úřad. Svědomitost a mravní bezúhonnost ho učinily arcijáhnem, kterýžto úřad rovněž svědomitě zastával jakožto pravce různých nedostatků tehdejšího života kněžského. Ale přílišná jeho úzkostlivost způsobila, že Milíč se vzdal kanonikátu a nedbaje námitek ani návrhů kanovníků opustil Prahu a ujal se vedení fary v Horšově Týně. Za půl roku se však vrátil do Prahy a počal tam kázati u sv. Jiří. Počáteční neúspěchy ho nikterak neodradily a pevné jeho vůli se nakonec podařilo dosáhnouti úspěchu. Tajemstvím zdaru Milíčova byl jednak skvělý obsah promluv, jednak jeho přísně asketický život, jejž považoval Milíč také za druh kázání.

Netrvalo však dlouho a Milíč se stal obětí nálady své doby. Hloubavé a citlivé věřící duše tehdy velmi trpěly různými vadami církevního života a dávaly své náladě výraz proroctvími. V Italii to byl právě na prahu Milíčovy činnosti dokonávající Jan de Rupescissa (1362), na severu to byla světská světice sv. Brigida (1373). Touto náladou byl zachvácen i Milíč. Přílišný jeho asketismus ho uváděl do extase, v níž prý slýchával jakýsi tajemný hlas zvoucí ho, aby dle Daniele stanovil rok příchodu Antikristova. Z tohoto proroka, jakož i jiných ještě míst Písma sv. stanovil příchod Antikristův k 1. 1365 – 67. Myšlenka o Antikristovi se stala Milíčovi zdrojem nepříjemností, neboť v jednom kázání ukázal prstem na zbožně naslouchajícího Karla IV. a označil ho za Antikrista. Arcibiskup Jan Očko ho za to uvrhl do žaláře, ale Milíč se svých názorů držel dále. Četba Zjevení sv. Jana ho strhla do nezdravých a nebezpečných proudů apokalyptických, které ho vedly až k blouznění. Když pak se měl Urban V. přestěhovati do Říma, což bylo událostí prvého řádu, odebral se tam i Milíč, a jsa puzen tímto svým duchem, ohlásil kázání o příchodu Antikrista. Oznámené téma upozornilo na Milíče invisitora, jenž ho dal zadržeti a internovati v klášteře Ara coeli. Vyšetřování se dálo v nervových záchvatech Milíčových, jenž na rozkaz inkvizitora sepsal asi „Sermo in die novissimo“ a když inkvisitor nevěřil, že v něm obžalovaný všechno řekl, sepsal ještě „Libellus de Antichristo“, který je velmi důležitý pro poznání Milíčových názorů na reformu církve. Jeho neobyčejná askese a zakročení bratrstva papežova kard. Grimauda mu vynutily odchodz vězení s krásným zadostiučiněním.

Rok po svém návratu z Říma (1368) napsal Urbanu V. list, v němž velebil jeho návrat do věčného města, označil jej za počátek reformy církve a přitom prohlásil koncil za jediný prostředek k její opravě. Je možné, že s tímto listem souvisela druhá Milíčova cesta do Říma (1369). Když jej však došla zpráva o skonu Waldhauserově, rychle se vrátil a přeneslsvé kazatelské působení do Waldhauserova kostela v Týně. Takto Milíč navázal na svého předchůdce, naučiv se zatím dokonale německy. Mimo to kázal Milíč ve svém dřívějším kostele u sv. Jiljí, takže možno právem nazvati tuto dobu jeho nejplodnější kazatelskou činností. Kázal někdy 4 – 5 krát denně. Tehdy přešel Milíč od slov ke skutkům, obrátiv r. 1372 celou řadu pražských nevěstek. Císař Karel IV. mu dal k vystavění útulku pro tyto ženštiny veřejný dům pražský, zvaný „Benátky“. Milíč ho nazval „Jerusalem“, vykoupil jej ze sousedních farních obvodů a sám se stal patronem. Tato jinak chvály hodná věc byla však Milíčovi novým zdrojem nepříjemností. Nová komunita kajícnic Milíčových působila dojmem jakési nové a nepovolené řehole. Nejhorší přitom bylo Milíčovo přehánění stran sv. přijímání. Jsa přesvědčen o velikých užitcích sv. přijímání, přeháněl Milíč tento svůj názor tak daleko, že jej vyhlásil za podmínku spasení. To dalo podnět k nové obžalobě, podabné jeho pražskými nepřáteli, totiž faráři a řeholníky. V první instanci veden proti němu proces v Praze. Když se v něm Milíčovi dosti dobře vedlo, apelovali jeho žalobci přímo k papeži. Tak došlo k vydání bully Řehoře XI. (13. ledna 1374), kterou nařízeno přísné vyšetřování s Milíčem. Arcibiskup Jan Očko chtěl Milíče i tentokrát ktýti, ale Milíč se musel dostaviti k inkvisitorovi; nechtěje tak učiniti, odvolal se do Avignona. Hlavním žalobcem proti němu byl tam jeho protivník Jan Klement. Milíč svým vystupováním vyvolal u Kurie dojem naprosto spravedlivého člověka, byl rehabilitován a dokonce se mu dostalo té cti, že mohl kázati ke kardinálům a býti u papeže na obědě. Avšak jeho tělesné síly byly ustavičným sebetrýzněním a námahou cesty tak vyčerpány, že Milíč po svém vítězství skonal tamže, asi 20. srpna 1374.

Význam Milíčův pro reformní české hnutí je tento: 1. Milíč více než Waldhauser zdůrazňoval neobyčejnou důležitost úřadu kazatelského, jehož nutným doplňkem je mravně dokonalý život. 2. Nad Waldhausera měl to plus, že se nespokojoval pouhým odsuzováním nedostatků církevního života, nýbrž počal veřejně s kazatelny kritisovati praxi Kurie a takto proticírkevní náladu ještě více přiostřoval. 3. Důležitý je Milíčův názor na Antikrista a s ním související původ nedostatků v souvěké církvi. Milíč dospěl k němu z Písma sv. a považoval za Antikrista toho, kdo Krista zapíral. Dle jeho názorů bylo odstoupení od Krista dílem císařství a to ho právě vedlo k tomu, že veřejně označil císaře Karla IV. za Antikrista. Tento názor Milíčův je velmi důležitý pro poznání příčin úpadku souvěké církve. Vysvítá totiž z něho zcela jasně, že světská moc měla na něm lví podíl, takže by nebylo spravedlivo považovati Kurii papežsko za jediného a hlavího vinníka. 4. Milíč je prvním, kdo u nás vyslovil požadavek reformy církevní, která měla býti provedena koncilem. 5. V nauce o církvi je důležito Milíčovo mínění o jednotě církvevní. Prostředkem (vnějším) k udržování jejímu označuje Nejsv. svátost oltářní a kázání. Svátost oltářní proto, že se v ní spojujeme zde na zemi s Kristem. Ale toto jinak chvalitebné horlení pro časté sv. přijímání mělo několik povážlivých (pro budoucnost) konklusí, neboť spočívalo na podstatě spiritualistické. 6. V nauce o Eucharistii doporučoval Milíč, jak již zmíněno, časté sv. přijímání, možno-li i denní. Protože však Milíč prohlašoval sv. přijímání za podmínku k spasení, zakázala mu církevní vrchnost hlásání tohoto názoru. Nicméně však myšlenka tato žila dále a měla pro další vývoj náboženský význam dalekosáhlý. Jako totiž se za Milíče laikové domáhali denního sv. přijímání, tak se později dožadovali dalšího ústupku, totiž přijímání z kalicha (pod oboí způsobou). Tím se myšlenka Milíčova stala mostem vedoucím k přijímání z kalicha. 7. O reformě církve Milíč první vyslovil požadavek svolání koncilu na opravu církve. Od svého pobytu v Římě přestal hledati osobního Antikrista a přihlížel k etické stránce nauky o něm (odvrácení se od Krista) a právě proto horlil po svolání koncilu, jenž by napravil, co se napraviti mělo a takto aby byl mravní obrodou církve poražen i Antikrist. 8. V reformě církve považuje za velmi důležitého kazatele. Považuje jej za zvláštního posla Božího, který volá lid k pokání. Proto žádá, aby kazatelé vynikali přísností mravů, srovnávaje přitom kazatele opačných vlastností se svítilnou bez oleje. Jak patrno, bylMilíč ještě na půdě katolické, ale některé jeho myšlenky vedly pak mimo půdu církevní. Není proto divu, že si ho povšimla i inkvisice a že došlo i k stíhání některých jeho žáků. Ti, jsouce rozptýleni po českých zemích, šířili názory Milíčovy dále. Milíč takto dobře vystihl právě tak jako Waldhauser význam práce mezi studentstvem, pro něž napsal zvláštní postilu zvanou „Abortivus“. Nejpřenějším žákem Milíčovým jest „Mistr pařížský“, Matěj z Janova, jehož nauka je dalším článkem ve vývoji náboženského života před Husem.

O počátcích Matěje z Janova víme celkem málo. Jest pravděpodobno, že se narodil v Janově u Mladé Božice v jižních Čechách. Za rok narození lze rovněž jen pravděpodobně označiti dobu někdy před r. 1355. O jeho prvním vzdělání nevíme nic. Dovídáme se od něho samého, že byl krátce v Praze a to ještě za života Milíčova. To se nejlépe hodí na dobu založení „Jerusalema“ (1372). Povážíme-li, že Janov byl již r. 1373 v Paříži, pak je vidět, že opravdu byl v Praze jen krátkou dobu. Myslil-li Janov přitomto svém výroku na přímý styk s Milíčem, pak to znamená, že v onu dobu náležel do počtu 2 - 300 studentů, opisujících Milíčova kázání. Odebrav se do Paříže (1373), dosáhl tam po 3 letech (1376) hodnosti Mistra svobodných umění. Potom pokračoval ve studiích dále, zabývaje se až do r. 1381 studiem teologie. Počátkem toho roku opustil Paříž a odebral se do Říma, by si tam jako rozhodný stranník papeže Urbana VI. opatřil bullu na kanonikát v Praze. Skutečně se mu to podařilo a v říjnu 1381 byl přijat za kanovníka u sv. Víta. Protože však dostal od papeže jen exspektativu, nedostal prebendy. Protože pak nemohl žíti jen z kanovnického titulu, tedy učený scholastik u sv. Víta, M. Vojtěch Raňkův ho vzal k sobě a možná, že na jeho doporučeí jej arcibiskup Jan z Jenštejna jmenoval poenitenciářem a snad i kazatelem při katedrále. Je možné, že tehdy maje dosti času, pokračoval ve studiích na universitě pražské, neznámo však, na které fakultě. Když jeho spory o kanovnictví a prebendy byly bezvýsledné, tedy (aby se mohl lépe uživiti), vymohl si faru ve Velké Vsi (Michelsdorf), ale tak, že byl v Praze dále, přijímaje ze svého beneficia pouze důchody. V té době kázal pilně česky, a sice každodenně u sv. Víta a u sv. Mikuláše na St. Městě. Kázání ona zavdala podnět k zakročení pražské konsistoře proti němu, neboť: 1. Brojil proti úctě posvátných obrazů, ale tak nešťastně, že místo aby odsuzoval výstřelky proti nim se dějící, útočil na úctu samotnou a doporučoval spálení obrazů. 2. Kázal proti úctě samotných svatých, popíraje rozhodně, že by přímluvy svatých v nebi prospívaly věřícím o něco více, nežli živých svatých na zemi. 3. Doporučoval posluchačům denní sv. přijímání.

Proti Janovi zakročila nejprve synoda, konaná v Praze 19. října r. 1383, jež odsoudila jeho kázání o posv. obrazech a připustila, že laikové smějí jednou za měsíc přistupovati ke stolu Páně. Za rok (19. října 1389) musel Matěj na slavné synodě v Praze odvolati a za trest mu byla odňata na půl roku jurisdikce, která mu ponechána jen pro jeho kostel ve Velké Vsi. T9m ovšem jeho činnost v Praze byla úplně podvázána.

Rozudek nad ním vynesený změnil jeho dosavadní činnost. Nesměje kázati, počal pilně spisovati. Cílem jeho bylo propagovati vlastní názory netoliko mezi inteligencí, nýbrž i mezi prostým lidem, neboť sepsal i jednu knihu česky. Spisy tyto však byly nepochybně téhož obsahu jako kdysi kázání, takže se Matěj r. 1392 octl znovu před arcibiskupským soudem (13. září). Před tím (v červenci) mu zabavili vikáři jeho knihy a možná, že již před podzimním procesem byl suspendován ab ordine a sice hlaně pro svou nauku o častém sv. přijímání. V září na soudě slíbil poslouchati ve všem svých představených, načež byla suspense s něho sňata. Od té doby však již o něm není zprávy. Lze proto souditi, že se zdal vší činnosti a žil v ústraní. Zemřel 30. listopadu 1394 a pochován byl u sv. Víta.

Vystoupení Matěje z Janova je další fásí ve vývoji náboženského hnutí českého. Ocitá se totiž na půdě mimocírkevní a v době pozdější prostřednictvím Husova „pomocníka v evangeliu“, M. Jakoubka ze Stříbra, stávají se jeho názory zbrojnicí husitských radikálů. Základem pro poznání Janovovy nauky je jeho názor o církvi. Zde stojí Matěj pod zhoubným vlivem velkého západního schismatu. Zmatky v církvi schismatem vyvolané a nedostatky církevního života kuriální praxí a vlivem světským vyvolané vedlyho k myšlence hledati pravou církev. Samo sebou se rozumí, že přitom byla jeho ideálem ta církev, která nebyla dotčena shoubným schismatem. V tom ohledu vyhovovala mu dvojí církev: 1. Prvotní neboli v době apoštolské, která množstvím svých světců nejlépe (prý) odpovídala na otázku v době církevního rozkolu stále kladenou: V které církvi je Kristus? 2. Církev neviditelná, schismatem vůbec nedotčená, neviditelná společnost to všech vyvolených, jejíž hlavou je Kristus. Tímto hloubáním octl se tedy Janova mimo půdu církevní, opouštěje církev viditelnou i s jejím viditelným náměstkem Kristovým – papežem.

Opovrhování viditelnou církví a její hlavou biskupem římským mělo další dva následky: 1. Následky církevně-právní. Zamítání souvěké církve vedlo k zamítání kanonického práva jakožto vynálezů lidských. Na místo nich jal se doporučovati zachovávání přikázání Božích. Konečný výsledek odporu proti kánonům byl již na půdě čistě protestantské: zamítnuv kánony jako čistě lidské nálezky, doporučil místo nich pilnou četbu Písma sv., které prohlásil za jediný pramen víry. 2. Následky disciplinární. V tomto směru si přál, aby se církev vrátila k příkladu církve apoštolské, jež vynikala prostotou. Proto žádal odstranění všeho lesku v bohoslužbách, častých postů, zamítal přílišné uctívání posv. obrazů a relikvií a přitom se již dovolával Písma sv., kterému prý tyto věci odporují. Zde ukázal jinak teologicky velmi vzdělaný Janov neznalost prvotní církve, neboť zapomínal, že dokud se církev musela ukrývati v katakombách, nemohla sama sebou míti slavné bohoslužby ani nádherné budovy atd. Za svého pobytu v Římě jistě seznal prastaré a nádherné basiliky křesťanské, které ho samy o sobě mohly sdostatek poučiti, že i stará církev budovala nádherné chrámy, aniž si přitom činila výčitky, že se prohřešuje proti Písmu sv., neboť to bylo ke cti a slávě Boží. Učený teolog jistě musel znáti spisy sv. Otců církevních, kteří nenapadali posv. obrazů jako on, nýbrž právě naopak jich hájili! Janov jistě dobře věděl, že právě církev apoštolská měla ostřejší posty než církev v jeho době, takže postní praxe nikterak se nedala zamítati poukazem na církev prvotní.

Nejhůře v disciplinárním ohledu dopadl u Janova dvojí klérus, neboť generalizoval. Vycházeje ze zásady, že by nebylo dobře jmenovati chybujícího kněze, psal všeobecně, čímž čtenář i posluchač nabýval dojmu o zkaženosti celého stavu. Přitom kritický čtenář shledává se s celou řadou kontradikcí, které nejednou jsou na škodu jeho reformním plánům. Tak např. předvádí kláštery a jejich duchovenstvo jako centrazkaženosti, přitom však tvrdí, že by bylo dobře, kdyby učení a zbožní mnichové vyšli ze svých uzavřených klášterů mezi lid a povznášeli ho. Naproti tomu napadá řeholníky v duchovní správě (tedy mezi lidem) působící, co prý chtějí ve městech, ať jdou raději rozjímati na poušť. Uznává za dobré, aby zbožné duše odebraly se někam do samoty a tam se věnovaly rozjímání, ale jindy zase právě totéž prohlašuje za soukromou zbožnost, z níž prý veřejné blaho nemá užitku.

Ještě hůře se vyjímají výpady Janovovy proti kněžstvu tam, kde vyloženě odporují skutečnému stavu věcí. Na konci Janovova života se odehrával právě nejostřejší konflikt moci světské a duchovní, jehož výsledkem bylo umučení sv. Jana Nepomuckého a útěk Jana z Jenštejna do vyhnanství. Ačkoliv tyto události se odehrávaly před očima samotného Janova, přece ve svých Regulích tvrdil, že biskupové hledají spojení s mocí světskou, aby takto mohli se vyvyšovati nad své podřízené. Napadá řeholníka jako klérus hovící slabostem lidu, který se takovým lichocením chce věřícím zalíbiti a pak z nich těžiti a který proto nenávidí reformní kazatele, ačkoliv dobře věděl, že za jeho doby to byl reformní kazatel a řeholník Johlín zderazský, jehož horlivá reformní kázání učinila zderazský kostel dostaveníčkem vybraného pražského posluchačstva. Možná, že Janov věděl i o Autustiniánovi šternberském, jehož reformní postila, přeplněná citáty z Waldhausera a Milíče, těšila se veliké oblibě ne proto, že by snad hověla choutkám zkaženého publika, nýbrž právě naopak, že je bičovala. Z těchto několika fakt plyne zcela jasně, že Janov předváděním zkaženosti duchovenstva rozhodně přeháněl, a proto se velmi klamou dnešní historikové beroucí tyto invektivy za spolehlivý obraz kléru v době předhusitské.

Jak si Janov představoval opravu církve? Můžeme říci, že měl na mysli opravu dvojí: vnitřní, spočívající v mravní obrodě lidstva, a vnější, odpovídající raikální přeměně v ústavě církevní. Jakkoliv Janov obojí opravu uřímně myslel, nedala se dle jeho plánu provésti, neboť její vnitřní podstata, na které ji stavěl, působila nový ještě větší zmatek v církvi. Po stránce vnitřní chtěl Janov obroditi současnou společnost horlením pro časté, možno-li denní sv. přijímání. Církevní orgány musel však a priori odpuditi od tohoto jinak velmi chvalitebného návrhu způsob, jakým Janov svůj návrh podporoval. Na základě učení, že každý křesťan je údem mystického těla Kristova, přišel k myšlence rovnosti kněží s laiky. Prý každý křesťan je zároveň knězem, proto má právo denně přijímati tak jako kněz. Vnější obroda církve měla býti dle Janova provedena jmenovitě odstraněním kuriální praxe (na světskou moc a její škodlivé vlivy v církvi Janov zapomněl!). Zase však narazil i u těch nejreformnějších kanonistů titulem, pod nímž chtěl ony vady odstraniti. Byl pro odstranění kuriálního systému v tom smyslu, aby hierarchie církevní dostala svou někdejší pravomoc zpět, kterou na sebe potáhli papežové. Přitom však motivoval své návrhy popřením papežovy nejvyšší moci (plenitudo potestatis) v církvi, hlásaje, že papež má pouze nejvyšší moc dozorčí nad biskupy. Tím předem připravil své reformní snahy o sympatie círk. kruhů, a sice netoliko, že podrývaly nauku církevní, nýbrž protože vážně ohrožovaly církevní život, již beztak schismatem tolik rozrušený. Přiznával totiž papeži (a biskupům) pouze právo dozoru nad církví a laikům přiznával rovnost s kněžími. Anarchie v době husitské dává oprávněnosti této domněky úplně za pravdu.

Složky v názorech Matějových jsou dvě: pařížská a domácí. Viditelným důkazem francouzských vlivů je spis pařížského teologa Viléma de Saint Amour „De periculis novissimorum temporum“, jejž přejal Janov doslovně do svého díla. Vilémův vliv se nejlépe jeví v převzetí jeho trojí hierarchie: papež, biskupové a faráři. S tímto rozdělením převzal i konkrétní důsledky, charakteristické pro tehdejší Sorbonnu: Z přílišného zdůrazňování úlohy farářů a biskupů vyplynula protimnišská nálada, z hlásání rovnoprávnosti papeže s biskupy a kněžími následoval falešný názor, zahrocený proti kuriální praxi, dle něhož nemůže nikomu jeho moc a právo zmenšiti. Jiný francouzský myslitel měl na Matěje vliv v nazírání na poměr církve ke státu. Je to Hugo a s. Victore, o nějž opírá se i známá bulla Bonifáce VIII. „Unam sanctam“. Zajímavo je, jak Janov přejímá názory Hugonovy. Přijímá učení, dle něhož duchovní moc je bližší vládě Boží, je vyvýšena nad světskou, jež přijímá posvěcení od moci duchovní, ale nepřijímá názor, dle něhož je duchovní moc oprávněna i ustanovovati a souditi moc světskou.

Domácí vliv se projevuje vlivem Milíčovým. Janov se představuje jednak jako klerik, jenž se pohyboval v Milíčově okolí, jednak doslovně přejímá jeho „Libellus de Antichristo“. Pokračovatelem Milíčovým se jeví Janov v těchto názorech: Stejně jako Milíč klade veliký důraz na kněze – kazatele. Rozdíl je ten, že Milíč na základě svých zkušeností kazatelských zdůrazňuje poslání kazatelů, Janov pak v důsledku své nauky o trojí hierarchii zdůrazňuje úlohu farářů. Janov přejímá Milíčovu víru v příchod Antikristův, přejímá však druhou fási Milíčova nazírání, totiž morální nazírání na Antikrista a na rozdíl od Milíče nehledá Antikrista v císařství, nýbrž v souvěké církevní praxi. Nedá se přesně stanoviti, zda nepůsobil Milíč na Janova i doporučováním studia Bible, ale jisto je, že na něho působil zdůrazňováním přísného křesťanského života. S nazíráním Milíčovým kryje se i učení Matějovo o církvi, a sice o její jednotě. Je to myšlenka ospojení duše křesťanské s Kristem a nerozlučitelnosti údů Kristových. Není zde však vyloučen ani vliv Hugona de Saint Victor.

Kromě toho je možno mluviti ještě o vlivu třetího činitele u Janova, ale jen s reservou, poněvadž věc není úplně prokázána, takže je spíše pravděpodobná než jistá. Jsou to přátelé Boží, čili bratří svobodného ducha (o nichž níže při sektách). Janov nám o nich mluví a několikráte si stěžuje, že lidé smýšlením i chováním jemu podobní jsou označováni jeménem Begardů a Bekyň a mimo to sám vyslovil některé názory právě pro sektu svobodného ducha charakteristické, jenomže jho přísná mravní povaha nedovolila mu provésti je do důsledků.

Nauku svou uložil Janov v díle nadepsaném „Reguale Veteris et Novi Testamenti“. Na spise tom počal Janov pracovati před svým říjnovým procesem r. 1388, neboť soudu byltehdy předložen pouze první díl. Ten byl později různými přídavky rozmnožen. Rozsahově se dělí regule v pět knih o různých traktátech a distinkcích. Tendencí spisu je: 1. Rozlišení pravého křesťanství od falešného. 2. Doporučení častého sv. přijímání jako nejlepšího prostředku k zachování si pravého křesť. ducha.

Pro smýšlení Janovovo i jeho význam pro celé další hnutí je zajímavo, že v době protestantismu byly některé jeho spisy vydány jakožto spisy Husovy. Je to Brunsfelsovo vydání veškerých latinských traktátů pod jménem Husovým, mezi nimi nacházíme však většinou věci Janovovy. Jednu část tvoří Janovův traktát De Antichristo, druhou pak různé výňatky z jeho spisů. Kromě toho vyšly některé věci i v norimberském vydání Husových spisů (1558). Kniha o Antikristu vyšla mimo toi v německém překladě (jako Husova) z péra přítele Luterova, Václava Linkeho v Oldenburce 1525. Tím je prokázáno, že Janov byl netoliko ideovým dodavatelem vznikajícího husitství, nýbrž i protestantismu, jsa ovšem mylně považován za Husa.

Další důležitou kapitolu dobu předhusitské tvoří činnost Tomáše ze Štítného. Narodil se asi na tvrzi Štítné u Tábora někdy kol r. 1331. Vyššího vzdělání nabyl na universitě pražské na fakultě svobodných věd, ale mistrovství nedosáhl. Potom se asi ujal vedení svého dvorce a vedl klidný život, jenž byl zkalen úmrtím manželky, kterážto událost měla (jak uvidíme) vliv i na jeho náboženské nazírání. Pak přišel Štítný ještě o dvě větší dcery, což kromě touhy po vzdělání ho asi přimělo k prodeji dvorce a odchodu do Prahy. K tomu došlo kol r. 1381. V Praze se mohl klidně věnovati spisovatelské činnosti, která sice směřovala k poučení vlastní rodiny, ale přesto měla význam mnohem širší.

Štítný náleží mezi předchůdce Husovy jednak proto, že navazoval na Milíče i Janova, ale počíná se u něho zývati též Viklef. Pramenem názorů Štítného byl sv. Augustin, Hugo a Richard a s. Victore, slavný kazatel Bertold řezenský a inkvisitor David augšpurský. Mimo to působila naň i mysticko-apokalyptická nálada, jak patrno z jeho překladu vidění sv. Brigity.

Štítný se jeví pod vlivem dobové nálady kazatelské, neboť se v jedné vzpomínce přiznává, že chce navázati, ba skoro reprodukovati jedno kázání Milíčovo. Tato nálada kazatelská působí naň tak mocně, že dokonce (ačkoliv laik) chce na ní participovati aspoň písemně, svými spisy a soukromými rozmluvami s druhými. Proto jeho knihy šestery věnované rodině mají býti náhradou slova Božího, když pro vzdálenost se nemůže do kostela dostaviti, jeho Řeči nedělní a sváteční pak již jsou skutečnou postilou. Tím je nasnadě i jazyk, jímž Štítný spisoval. Chtěje nábožensky vzdělávati nejen svou rodinu, ale i široké vrstvy lidu, zvláště venkovského, spisoval jazykem lidu, česky. Těmito českými spisy stojí Štítný vysoko nad Husem, neboť: 1. Knížky šestery a Řeči besední jsou teologicky daleko hlubší nežli Husovy spisy podobné povahy (Výklad a Postilla). 2. Uvědomění národní je u Štítného daleko větší než u Husa, protože Štítný psal česky z důvodů ideálních a hájil češtinu i proti universitě, zatímco Hus psal česky až na sklonku života a z důvodů pouze agitačních. Výlučně česká spisovatelská činnost Štítného je novým prostředkem k šíření nových myšlenek, která je tím účinnější, že se jí šíří nové myšlenky v širokých vrstvách lidových.

V čem je Štítný pod vlivem Waldhausera, Milíče i Janova, to je odpor proti řeholníkům. Od Janova přejímá antipatii proti kultu posv. obrazů a v posledním jeho spise ozývá se již i Viklefova nauka o remanenci. Štítný se však proti ní nijak určitě nevyslovuje. Kloní se k ní sice, ale ponechává vše k rozodnutí církve. Tento poukaz na církevní autoritu je pro něho příznačný i v jiných věcech, ale zajímavo je i to, že u Tomáše se již poprvé ukazuje mimo církevní autoritu jakožto soudce ve věcech dogmatických i autorita domácí, tj. pražská universita. Při to však chce zůstati nezměněn, třebas uznává církevní autoritu a chce se jí podrobiti (ovšem jen na venek). To je neupřímnost, jaká se jeví později zvláště u Husa a která ho konečně donutila, by i veřejně prohlásil, čím vlastně je, a která ho přivedla k rozchodu s církví. U Štítného je tak zvláštním, co Novotný (Náboženské hnutí č. ve 14. a 15. st. str. 200) nazývá rodinným pojetím křesťanství. Zatímco evangelium poroučí pro Krista opustiti i rodinu, Štítný nedovoluje, aby rodina nějak utrpěla šlechetným obětováním se pro Boha. Proto varuje před vstupem do kláštera ty dívky, které se mají postarati o rodiče, jako by se o podobné lidi nestaraly kláštery (a proto ani nedoporučuje, aby dítky za něho zakládaly mešní nadaci, prý aby se neochudily).

Štítný se jeví následovníkem Milíčovým (a ovšem i Janovovým) v požadavku čaského sv. přijímání. Dovolává se přitom Milíče a zajímavo je, že jeho myšlenku podporuje sv. Augustinem.

Jak zmíněno, obracel se Milíč k širokým vrstvám lidu, i venkovského. Po té stránce je zajímavo, že se v oné době setkáváme se sdruženími laiků, která směřovala k eucharistickému kultu. Byla to bratrstva B. Těla, zřizující kaple téhož jména. Nejpřednějším bylo bratrstvo „Obruče a kladiva“ a to jednak svým členstvem (Václav IV. s dvořany), jednak dílem (vybudováním kaple B. Těla, při níž později působil Hus a kde ho horlivě poslouchala Štítného dcera Anežka). Bylo by však rozhodně omylem považovati tento kult Eucharistie pouze za dílo Husových předchůdců, neboť i jejich odpůrcové (a to již před nimi, např. v klášteře zbraslavském a odtud ve starobrněnském) Nejsvětější Svátost velmi uctívali.

Poznavše předchůdce Husovy, nemůžeme pominouti jiného neméně významného činitele v náboženském vývoji doby předhusitské, jehož autority se dotkl již Tomáš ze Štítného. Je jím pražská universita. Profesoři na ní působící měli značný vliv na tendenci smýšlení svých posluchačů. Seznámíme se jen s těmi nejvýznačnějšími, abychom poznali, jak nábožensky podvratnou činnost provozovala Karlova universita již před Husem.

V letech 1366 – 77 působil v Praze M. Jindřich Totting z Oyty, obecně zvaný Oyta, kterého r. 1371 učený Vojtěch Rankův (de Ericinio, z Ježova) obvinil z kacířství, neboť Oyta (třeba s různými výhradami) hlásal: Jen Duch sv. může rozhřešovati, kněz pouze oznamuje penitentovi odpuštění hříchů. Má-li jeden kněz dar dobrého rozeznávání hříchů, ale nemá zpovědní jurisdikce, má mu věřící přes to dáti přednost před tím knězem, který sice jurisdikci má, ale nedovede dobře rozeznávati hříchů. K Oytovi se řadí školmistr v Ulmě, kdysi žák pražské university J. Muncinger, jehož (1385) obivnili Dominikáni z bludů o Eucharistii a předložili je k prozkoumání pražské a vídeňské universitě. Z případu Munczingerova můžeme si snadno utvořiti představu o pražské universitě, když souhlasně s vídeňskou prohlásila, že není kacířstvím tvrzení, že sv. Hostie není Bůh. – Zvláštní důležitost však mají dva mistři, Albert Engelšalk ze Štrubing a Matouš z Krakova.

Engelšalk byl profesorem pražské university až do r. 1402, kdy se odebral do Vídně. R. 1391 byl v Praze rektorem a byl (jako člen národa bavorského) i u Čechů oblíben pro svou nestrannost při rovnání národnostních sporů na universitě. Nejdůležitějším dílem jeho je „Speculum aureum de titulis beneficiorum“, dokončený asi r. 1404, tedy již ve Vídni, ale nade vši pochybu ještě v Praze započatý. Ve spise tomto podrobil velmi ostré kritice kuriální praxi, ale místo, aby se (jakožto prostředku nápravy) dovolával odstranění oné praxe, podemílal autoritu papežovu.

V tomto směru je daleko radikálnějším M. Matouš z Krakova. Matouš byl promován Oytou (1367) na Mistra v Praze, později se stal proboštem koleje Karlovy. Mimo to dosáhl i jiných beneficií u nás až do r. 1394, kdy se trvale usadil v Heidelberce, kde opustil profesuru po své intronisaci na biskupa wormského (1405). Zemřel r. 1410 a jen asi smrt překazila jeho jmenování kardinálem. Matouš byl velikým horlitelem pro opravu církve, jak vysvítá z jeho synodálních řečí, zvláště však ze spisu „De squaloribus curiae Romanae“, pocházejícím z r. 1405. Ideově navazuje Matouš na Milíče, Waldhausera i Matěje z Janova. Stýkal se v Praze s horliteli pro reformu, mezi nimiž byl i Štítný. Správně se dovolává nápravy církevních poměrů svoláním koncilu, ale v jistých věcech došel tak daleko, že Dominikán Falkenberg hned při vyjití spisu r. 1405 obžaloval Matouše z kacířství a spis dán na index. Matouš totiž ve svém spise tvrdil: 1. Neomylnost nepřísluší jen papeži s Kurií, nýbrž celé církvi. 2. Jedinou halvou církve je Kristus, pročež název papeže jako hlavy církve není přesný, neboť papež je prý pouze jejím prvním údem. 3. Toliko moc Kristova je prý v církvi neomezena, nikoli však moc papežova. 4. Na základě Waldhausera a Milíče příliš zdůrazňuje tzv. subjektivní kvalifikaci čili shodu života s Kristem. Dochází přitom tak daleko, že na něm staví i jistou míru oprávněnosti k provozování duchovního úřadu bez rozdílu hierarchického stupně. I Matouš viděl sice jediný prostředek k povznesení církevních poměrů v církvi v Eucharistii, ale přitom prozradil věc, kterou jiní horlitelé v tomto směru zamlčovali. Častým prokazováním úcty kult zevšedňuje, ba dokonce časté sv. přijímání může škoditi. Přitom však ukazuje pouze na kněze, zatímco o podobných následcích u laiků mlčí. Matouš došel ve svém reformismu nejdále na půdě dogmatické. Poukazování (Novotný cc. 121), že tak učinil z důvodů morálních, nestačí, neboť předvedeme nyní muže horlící rovněž pro reformy, ale zůstávající přesto na půdě církevní.

3. Reforma na podkladě církevním

Neumann: Výbor z předhusitských postill. (Archa /příl. Archiv literární/ 1920)

Prof. Novotný (Nábož. hnutí č. etc., str. 214) tvrdí, že „opravný směr i při nejlepší vůli neuchýliti se od církve … konec konců musil anebo při nejmenší snadno mohl vésti i k rozporu s církví samou“. Dokážeme dokumentárně, že k těmto koncům nemuselo dojíti, protože mnozí horlitelé zůstávali i při svém reformním duchu přísně na půdě církevní, jiní pak, totiž hierarchové čeští, skutečně již i reformu církve prováděli, zůstávajíce přesto jak církvi, tak její nauce neochvějně věrni.

Všimneme si nejprve, jak se u nás oprava církevních poměrů prováděla, aniž by bylo nutno oddělení se od církve. Souvěké prameny nám dosvědčují rázný odpor proti církevnímu centralismu (kuriální praxe), přičemž lze pozorovati, že onen odpor byl silnější na Moravě než v Čechách. Kritickému pozorovateli je přitom nápadno, že Husovi předchůdcové věděli pouze o kuriálním systému a nepříznivých důsledcích pro církev, ale nic nevěděli o tom, jak se mu hierarchie česká vzpírala. Čeští biskupové se bránili kuriální praxi jednak vymáháním zvláštních privilegií a jednak využívali dle možnosti svého vlivu na kněžstvo, stojící pod jejich jurisdikcí.

1. Arcibiskup Arnošt z Pardubic domáhal se u Kurie dřívějšího práva jmenovati arcijáhny, bylo mu však dovoleno jmenovati pouze dva. Arnošt však neustal a po pěti letech dosáhl nové koncese, totiž jmenování pražských kanovníků, přičemž sv. Stolec si diktoval podmínku, aby kandidáti byli všichni graduovaní. Podobně se pracovalo i na Moravě. R. 1386 vymohli si od Urbana VI., že proboštem kroměřížským smí se státi jen kanovník olomoucký. Tím byli z kandidatury na ono místo vyloučení všichni nediecésani, zvláště však cizinci. O 6 let později podařilo se jim tuto koncesi rozšířiti i na arcijáhna, kustoda a scholastika.

2. V mezích své jurisdikce postavil se proti kuriální praxi olomoucký biskup Jan Mráz ve svých statutech z r. 1401. Ačkoliv setrvával pevně na půdě církevní, přece úvodem k statutům ostře se vyslovil o kuriální praxi, nazvav ji „quaedam abusiva consuetudo, ito potius corruptela“. Učinil tak asi z těchto dvou vážných důvodů: Kuriální praxí padalo právo svobodné volby a biskupovi se nelíbilo odstrkování domácích zasloužilých kněží. Aby se něco podobného nemohlo v budoucnosti opakovati, prohlásil biskup Mráz, že pod ztrátou celoročních příjmů nesmí nikdo z jeho diecése podati u sv. Stolce žádost o udělení exspektativy ani pro sebe, ani pro jiného. Pakli by nastrčil místo sebe prokurátora v osobě některého notáře, odejme se takovému právnímu zástupci exequatur u konsistoře a v obvodě celého města Olomouce. Není pochyby, že taková opatření jistě více vykonala v oboru reformy církve než veřejné kritisování kuriální praxe s kazatelny a psaní dlouhých učených traktátů. Kromě toho dovedl biskup Mráz paralysovati v obvodě své pravomoci i účinky jiné výsady papežské, totiž titulu „familiaris apostolicus“. Dostávalo se ho většinou osobám na dvoře papežském a halvně kněžím zaměstnaným v kanceláři papežské, tedy poměrně málo vyvoleným. Privilegium to však bylo tím nebezpečnější svými dalekosáhlými ústupky, jež se obdařeným v něm činily. Tak např. Jan z Malešic, dříve abbreviátor papežské kanceláře, dostal (1393) právo zaměniti si své obročí za jakékoliv bez povolení Kurie. O rok později dostalo se pozdějšímu odpůrci Husovu, Janu Kbelovi, povolení, aby si vybral kteroukoliv faru, stvrzení od sv. Stolce má přitom ipso facto.

Takovými privilegiemi pozbýval vlastně biskup nad svou diecésí, takže bylo-li v ní několik lidí mohoucích si vybrati jakoukoliv faru anebo ji zaměniti za jinou, aniž by se ptali biskupa o dovolení, pak byla diecése vydána anarchii. I zde si dovedl biskup Mráz pomoci. Ve svých statutech pro olomouckou diecési z r. 1400 jednoduše nařídil, že chce-li se někdo nový v diecési usídliti, musí se nejdříve podrobiti zkoušce u arcijáhna, který, shledá-li ho způsobilým, odporučí ho biskupovi. Komutaci beneficií nelze provésti na vlastní pěst, nýbrž nutno ji nejprve ohlásiti u děkana, jenž o ní referuje biskupovi, a když ten k ní svolí, pak teprve se smí fara zaměniti za jinou.

Přejdeme nyní k mužům, kteří pracovali pro reformu slovem i perem a přece zůstávali pevně na půdě církevní. Ponechávajíce stranou některé Mistry university pražské, např. Augustiniána – eremitu Frimara a Dominikána Bicepse, položíme důraz na ty, kdož byli dosud u nás málo známí, ačkoliv si toho nezasluhovali. Prvním takovým je anonymní Augustinián – eremita, který se zúčastnil procesu proti Janovi i Kaplicovi a jenž napsal proti názorům obou menší traktát. Autor se v něm nikterak nezastává nedostatků církevního života (jak viděti při kultu posv. obrazů), ale také nemůže souhlasiti s názory obou horlitelů, pokud se odchylovali od nauky církve. O častém sv. přijímání praví, že nijak nedeterminuje, nýbrž jen radí. Nestaví se zásadně proti tomu, ale upozorňuje, že časté, ba denní sv. přijímání nelze doporučiti z příčin časových. Kdyby za jeho časů byli věřící tak svatí jako v církvi apoštolské, pak by mohli každodenně přijímati. Anonym však nebyl pro časté sv. přijímání i kvůli praktickému důsledku, jejž laikové z něho vyvozovali: Subjektivní kvalifikace, tj. svatý život prý je činí rovny kněžím. Zde si možno nejlépe učiniti představu o eklekticismu Janovově, který něco pdobného hlásal, ale zamlčoval přitom slova sv. Augustina, kterého se jinak často dovolával: „Aliud est tene vivere, aliud potestatem alicuius officii accipere. Sicut enim qui sacerdos est, non ex eo vitam suam commendatam putare debet, ita qui sanctam conversationis et vitae est, non jam ex eo sacerdotium sint vindicare debebit. Quamvis bonum est sacerdotium, tamen omnium erit ei, cui non est concessum et praesumit…“ Na obranu kultu posv. obrazů praví: Nestačí ukazovati na zákaz podobných předmětů ve Starém Zákoně, neboť ten je ne pouze zakazoval, nýbrž také připouštěl. Dále mají posv. obrazy svůj význam pro lid. Předně nahrazují negramotnému lidu písmo a za druhé jsou velmi dobrým prostředkem ke vzbuzování náboženských citů. Některé ženské prý mu ukazovaly na nebezpečí kultu obrazů, poněvadž prý svádí k idololatrii. Kdyby proto měly býti posv. obrazy spáleny, pak by se muselo spáliti i Písmo sv., protože na některých místech k této úctě vede. Ostatně již nicejská synoda dokazuje kult obrazů, takže mínění potřeštěných žen (fantasticae mulieres) není nikterak směrodatné.

Z kazatelů reformních stojících na půdě církevní třeba připomenouti tři dosud neznámé: Františka Minoritu nejmenovaného Augustiniána – kanovníka ve Šternberku a Johlína Zderazského. Jak patrno, všichni byli řeholníky. Není tedy pravdou tvrzení Novotného, že se řeholni stavěli proti snahám opravným. Stejně není pravda, že se nedochovala ani jediná sbírka promluv řeholníků z doby předhusitské. Ještě méně je pravda, že kázání ona byla bezcenná. Nedochovala-li se dle Novotného žádná sbírka, pak samo sebou nemohl nic věděti o jejich ceně! Mimo to poměrně hojné rukopisné rozšíření postily šternberské a zderazské dokazuje jejich značnou oblibu, což by u bezcenných kázání sotva bylo možno.

Minorita František je zajímavý tím, že ačkoliv náležel řádu, který stál v ostrém konfliktu s Waldhauserem i jeho pokračovateli, přece ve svých kázáních Waldhausera cituje. To je nejlepší důkaz, že Minorité se nestavěli proti Waldhauserovi pro jeho snahy reformní. Přes tuto náklonnost k reformnímu kazateli setrval František pevně na půdě katolicky pravověrné, neboť ve svých kázáních hájil katolickou nauku proti herezím i proti bludným proudům filosofickým.

Druhou sbírkou kázání je postila nejmenovaného Augustiniána – kanovníka ve Šternberku zvaná „Consolatio spiritus“. Autorem jejím je pravděpodobně probošt šternberské kanonie Bedřich (1383 – 1401) a je velmi zajímavé proto, že autor se v ní představuje jako stoupenec reformních názorů Waldhauserových a Milíčových. Přejímá totiž z jejich postil celé strany, do nichž vkládá (dle tehdejšího zvyku) své názory. Nejdůležitější místa z postily moravského následovníka Waldhausera a Milíče jsou tato: 1. Ukazuje na hrozné zmatky církevního schismatu vzniklé. Útočí totiž veřejně na vzdoropapeže, dokazuje, že není náměstkem Kristovým a vytýká kléru jeho se držícímu, že vtáhl do svých sporů i panovníky a tak uvrhl celý svět do zmatků. 2. Různé vady církevního života nepovažoval ani za Antikrista ani za jeho dílo, nýbrž jenom za známky blížícího se příchodu Antikristova. 3. Naprosto se stavěl proti tzv. subjektivní kvalifikace rozhodněpopíraje, že by účinnost úřadu kněžského závisela na mravní ceně kněze. 4. Zajímavo je, že šternberský anonym potíral již to, co bylo teprve později praktickým důsledkem Janovova požadavku denního sv. přijímání laiků: přijímání pod obojí způsobou. Rozhodně odmítá přijímání laiků s kalicha, poukazuje přitom na okolnost, již později se dovolávali i katoličtí přijímání pod obojí: vyltím způsoby vína hrozí Nejsv. sátosti veliké nebezpečí znesvěcení. 5. I onpřipouští nedostatky řádového života, leč na rozdíl od jiných předchůdců Husových správně dodává k tomu, že nelze proto tvrditi, že by dobrých klášterů vůbec nebylo. Tím se vyhnul generalisování, které právě nejvíce podrývalo církevní autoritu.

Nejvíce však z katolických kazatelů reformních vynikl Johlín Zderazský. Nazýval se tak dle kláštera křížovníků B. hrobu na Zderaze, jehož byl členem a kde působil jako kazatel. Příležitost k tomu byla tam zvláště příhodná, neboť při klášteře zderazském vzniklo r. 1382 nám již známé bratrstvo „Obruče“. Příslušníci tohoto sdružení byli kázáními Johlínovými tak nadšeni, že na jejich prosby složil svou postilu a nazval ji „Postilla Zderaziensis“. Johlín se v ní jeví jako bezohledný horlitel reformní, ale ode všech dosavadních kazaatelů se liší tím, že nevytýká pouze nedostatky života církevního, nýbrž i veřejného vůbec, a proto netepe jenom církevní vrchnosti, ale i světské. Při vytýkání vad se snaží zjistiti jejich příčiny a tu při poměrech církevních spatřuje hlavní příčinu všeho v kuriální praxi. Přitom však (zcela souhlasně s anonymem šternberským) rozhodně odmítá názor o subjektivní kvalifikaci, i když nesčíslněkráte zdůrazňuje mravní život duchovenstva. Zajímavo je, že souhlasí se šternberským Augustiniánem i v názoru, že smutné mravy souvěké společnosti jsou známkou příchodu Antikristova. O zázracích byl názorů tak radikálních, že považoval za nutno své posluchače ujistiti, že věří v jejich existenci. Přes tuto radikálnost jeví se Johlín jako zastánce církevní autority a brání víru proti valdenským sektářům, šířícím se tehdy po Praze. Z toho všeho je patrno, že ani nejradikálnější reformní názory nikterak nebránily kazateli, aby nemohl zůstati na poli katolickém. Lehko se dá přitom uhodnouti, proč Johlínova postila upadla v zapomenutí: autor její byl totiž tak dalece objektivní, ženespatřoval vady jenom v církevním životě, ale i ve společnosti laické. Tím se ovšem nemohl zalíbiti mocným světa, kteří na reformu hleděli namnoze jinak: jako na protiklerikální hnutí, jehož hleděli využívati k pozvolnému ničení duchovenstva jako nebezpečného soupeře ve státě.

4. Předhusitské sektářství

Neumann: Č. sekty ve století 14. a 15. (Olomouc 1920) – Holinka: Sektářství v Čechách před revolucí husitskou (Bratislava 1929).

Poznali jsme již, kterak za Jana Lucemburského a počátků Karlových se poměrně dosti silně uplatňovaly u nás sektářské vlivy. Nelze pochybovati, že proticírkevn proudy předchůdci Husovými vyvolané byly dobrou půdou pro hereze. Politicko – církevní zmatky v poslední čtvrti 14. století pak bludy ještě více podporovaly. V době předhusitské pak lze pozorovati vliv Valdenských a Begardů.

V druhé polovici 14. věku nasatal úpadek valdenské sekty jevící se v odpadech jejích předáků. Mezi nimi se potkáváme poprvé i s českým hereziarchou Janem z Prahy. Tím si vysvětlujeme, proč v této době nenacházíme mnoho valdenských. Zajímavo je, že kolem r. 1378 poznáváme, že valdenství bylo již známo v severovýchodních Čechách, a sice v Bělé, u Bezdězu a v Újezdě. Poněvadž běží o národnostně smíšenou krajinu, tedy nelze pochybovati, že se tam valdenství šířilo z německého obyvatelstva do českého. Skoro v téže době udál se zajímavý případ v starém sídle sekty, na českém jihu. Valdenští se před pronásledováním utekli více dovnitř země, a sice do okolí hradu Kosí, kde později s takovým úspěchem konal svá proticírkevní kázání exkomunikovaný Hus. V téže době (1360 – 70) vyskytují se inkvizitoři iv diecési olomoucké.

Za církevně – politických zmatků počíná valdenství v Čechách i na Moravě síliti. R. 1381 vytýká arcibiskup pražský Jan z Jenštejna olomouckému biskupu Petru Jelitovi, že v jeho diecési „býlí zaseté valdenskými hereziarchy vyrostlo tak, že jest již nesnadno vyhubiti tolik zla“. Kromě zmíěných zmatků přispěla ke vzrůstu sektářství i ta okolnost, že inkvisice konaná r. 1393 – 94 Celestýnem Petrem Zwickrem u nás a v Rakousku skončila tak, že u nás dopadli Valdenští poměrně dobře, zatímco v Rakousích silně utrpěli. Tak se stalo, že význam českého valdenství ještě stoupl, neboť naše země nebyly od té doby pouze východiskem propagandy pro země severní, nýbrž staly se i dodavateli učitelů a kazatelů valdenských. O vzrůstu valdenských na konci 14. a počátkem 15. století svědčí tato fakta: 1. Apologetická příručka proti valdenským bludům sepsaná někdy po r. 1398 nejmenovaným pražským knězem, v níž se mluví o vzrůstu valdenských v Čechách (jako dříve v Rakousích). 2. Tzv. postilla zderazská z počátku 15. věku, jejíž autor Johlín stěžuje si na vzrůst sekty v Čechách a bojí se, že i jeho pražské posluchače může ohroziti. Z jeho nářků lze si utvořit představu, že běželo o jednotné a silné hnutí v Bavorsku, Rakousku a (nynějším) Československu. 3. R. 1403 inkviroval Petr Celestin v Hor. Uhrách (Slovensko) a na Moravském Slovácku, v Uh. Brodě. Příznačno je, že moravští sektáři byli posíláni k inkvisitorovi do Budína, z čehož je patrno, že moravští i slovenští bludaři byli asi ve spojení. Kolem r. 1406 byla zase inkvisice v Praze a r. 1410 na českobavorské hranici.

Druhým hnutím v době předhusitské, které pravděpodobně působilo i za Milíče a Janova, bylo hnutí begardské. Pravým hnutím bylo, protože při Beghardech je nutno přesně rozlišovati hnutí více méně pravověrné od heretického.

Pode jménem Bekyň jest rozuměti sdružení zbožných žen a vdov, jejichž účelem bylo žíti mnišsky, ale zcela svobodně. V našich zemích se počínají vyskytovati již koncem 13. století. Později vznikla podobná sdružení mužská. Co do smýšlení můžeme je rozděliti na tři hlavní skupiny: 1. Bekyně a Fegardi, zvaní „de voluntaris paupertate“. Měli svého mistra, bydleli společně, nosili šedavý šat. Dorost veden přísně asketicky a dokonalosti mělo býti dosaženo chudým a pokorným životem. Duch jejich nebyl nikterak proticírkevní, ale lidé tohoto druhu se netajili, že se považují za dokonalejší nad jiné křesťany. 2. Druzí nesli ji pyšnější název: „Fratres de altissime paupertate“. Jejich ideálem bylo zachovávati reguli sv. Františka doslovně, žili v komunitách a dokonce skládali do rukou svých představených tři evangelické sliby. Potulovali se po kraji živíce se žebrotou. Jejich nálada byla proticírkevní a je možno, že mezi nimi byli i někteří heretičtí fraticelli. Jejich výtky se vztahovaly hlavně na řády a církev, zamítali moc klíčů a řehole jako stoupenkyně Kristovy. 3. Bratři „svobodného ducha“ tvořili již vyslovenou herezi. Pramen jejich hereze byl dvojí: někteří heretičtí fraticellové k nim vstoupivší a touha po naprosto svobodné, žádnými předpisy nespoutané kontemplaci. V tom směru je zaměstnávala zvláště otázka, je-li možná již na tomto světě. Po stupních lze prý dosáhnouti oné nejvyšší dokonalosti, a proto již i zde věčné blaženosti. Z toho následoval závěr pro mravní život: člověk tak dokonalý nemůže již hřešiti, proto jeho smyslnost je tak naprosto podrobena duchu a rozumu, že může dovoliti tělu všechno. Člověk tak dokonalý nepotřebuje ani modliteb, ani postů, ba nemusí ani vzdávati úctu Nejsv. svátosti. Charakteristickým je pro ně tvrzení, že Bekyně vidí v knize života, kdežto kněží na kůži dobytčí (tj. pergamen, Písmo sv.). V názorech na sv. přijímání nebylo asi jednoty. Jednak se tvrdí, že by se k němu mělo přistupovati denně, jednak se denní sv. přijímání zamítá a věří se jen ve figurativní přítomnost Spasitelovu ve Svátosti oltářní. Církev má u Bekyň jenom relativní význam. Její předpisy jsou dobré jen pro méně dokonalé.

U nás se potkáváme často s Bekyněmi po r. 1350, a to s pravověrnými. Sektářskou větev nacházíme na dvou místech našich zemí. Bekyně v Praze stojící ve spojení s Bekyněmi a Begardy svidnickými v Brně, o nichž je zpráva zvláště zajímavá. Jistý Jan z Brna prodělal přísný begardský noviciát v Kolíně nad Rýnem, důležitém to a starém středisku mystickém. Po 20 letech přísného života byl přijat mezi dokonalé, jejichž „impeccabilitas“ je vedla k páchání neřestí s brněnskými Bekyněmi. I tito Begardi hlásali charakteristickou zásadu o telecích kožích. Hlásali splynutí člověka s Bohem.

Nastává nyní důležitá otázka, jaký byl poměr Janovův a Milíčův k Begardství, když u obou se potkáváme s některými zjevy na ně upomínajícími. Milíč znal kacířskou větev hnutí a naprosto je zamítal. Podobně učinil i Janov, zahrnuv naprosto jejich učení o možnosti dosažení naprosté dokonalosti již zde na světě, považuje svět za ustavičné nabývání a ztrácení zásluh. Nelze však pochybovati, že Janov sympatizoval s Begardy „de voluntaria paupertate“, kteří sestále více zdokonalovali chudobou a askesí a to v duchu pokory. Odtud také je mezi Janovem a heretickými Begardy zásadní rozdíl v nazírání na církev. U sektářských Begardů splynutí s Bohem nahrazovalo příslušenství k Církvi, zatímco u Janova cesta k svatosti a ospravedlnění vedla církví, a sice cestou kříže, tj. cestou tuhé kázně. O častém sv. přijímání nelze pochybovati, že v tom směru podléhal Janov zvláště Milíčovi, ale stejně je i nesporným příklad oněch zbožných (nikoliv sektářských) Bekyň pražských, pro tentýž ideál horujících. Zde však možno nejlépe pozorovati, jak lehce mohl laik, horlící pro denní sv. přijímání, upadnouti do podezření o kacířství. Zde se totiž stýkaly hranice obou begardských směrů. Tak se stalo, že kruhy církevní opatrně upozorňovaly, že právě Begardi (kacířští) vznikli z častého sv. přijímání, zatímco Janov a jiní poukazovali naproti tomu, že právě kacířství (Begardi a jiní heretikové) Svátostí oltářní pohrdají. Možno však souditi o vlivech heretických Begardů v okolí Janovově, jak svědčí případ Jakuba Kaplice, vyslýchaného zároveň s Matějem. Kaplic musel odvolati radikální zásadu, dleníž netoliko se posv. obrazy měly páliti a sekati, nýbrž vůbec neměli se svatí uctívati. Janov naproti tomu zamítal pouze výstřelky kultu svatých. Jeho druhové se prozrazují pro sektářské Begardy chlubným charakteristikem, že jsou živým obrazem Božím, znají spíše pravdu nežli učitele církevní, kteří ji čerpají z kůže mrtvých zvířat. Mimo to někteří stoupenci Janovovi prohlašovali se za živé svaté, kteří svým vnitřním posvěcením mají táž práva jako kněží (stran denního sv. přijímání). Z těchto všech fakt vysvítá, že vlivy heretických Begardů se uplatňovaly v okolí Janovově, zatímco on je odmítal.

Srovnáme-li názory Valdenských s radikálními Begardy, poznáme, že se shodovali v řadě názorů, např. v zamítání církve, moci klíčů, uctívání svatých a posv. obrazů, zamítání kněžství a s ním souvisící hlásání laického kněžství. Možno tedy říci, že obě sekty se vzájemně doplňovaly, podrývajíce základy katolické víry v širokých vrstvách lidu. V kruzích inteligence tak činila universita a reformističtí kazatelé.

5. Stav kněžstva v době předhusitské

Leserth: H. u A. (Pr. Lipsko 1894) – Emlex: O stavu rytířského řádu sv. Jana Kř. v Čechách r. 1373 (ZZSN 1877) – Novotný: Inquisitio domorumospitalis s. Johannis Hierosolymitaevi (?) 1373 (NAČA 1901) – Tadra: Soudní akta konsistoře pražské, 7. sv. (Praha 1893 – 1901) – Hanušmíd: Několik slov o č. kněžstvu stol. XIV. a XV. (SHK 1894 seš. 3) – Sedlák: Nižší klérus v době Husoě (ST I 1913) – Neumann: Prameny k děj. duch. v době předhusitské a Husově (ST V. Ol. 1928) – Odložilík: Leták M. Štěpána z Kolína (1393) (VUčSpN 1926) - Kubíček: Správa klášt. velkostatku Zl. Kor. do válek husit. (Pra. gym. Dejvice 1914?) – Klíma: Příbramské panství do válek husti. (Progr. gymn. př. 1913-4) – Chaloupecký: Jan IV. z Dražic (ČPřSt č. XVI 1908) – Zibermayer: Zur G. d. Reudnitzer Reform (MIOG Egbd IX) – Bartoš: J. Klaret a jeho družina (ČČM CII) – Stein: Mistr Jindřich z Bitterfeldu (ČČH 1934) – Jakubika: Dějiny kláštera kartuziánů na Újezdě v Praze (ČČM 1911) – Kallab: Malogranatum a jeho původce (VSN 1911) – Nováček: Dětřich z Portic, přední rádce Karla IV. (ČČM 44) - Žák: Dějiny kartuziánského kláštera v Kr. Poli (Ždář 1929).

V této kapitole přichází v úvahu dvojí věc: vzdělání a mrav duchovenstva. O vzdělání světského kléru se velice staral arcibiskup Arnošt z Pardubic. Kvůli lepšímu vzdělávání svého kněžstva dal obnovit katedrální školu u sv. Víta, při studijních dovolených kněží do ciziny dozíral přísně, aby nešlo o pouhé dovolení k cestování. V jiných případech se snažil umožniti teologické studium těch kněží, kteří pro chudobu se jim nemohli věnovati. Důležito je však zvláště to, že arcibiskup pouštěl ke svěcení na kněze pouze kandidáty s ukončeným studiem teologickým. Z toho vysvítá, že aspoň v době Arnoštově bylo kněžstvo náležitě vzdělané, a proto je rozhodně křivdou mluviti všeobecně o nevzdělaném kněžstvu, v němž prý byli i lidé nemající ani nejprimitivnějších vědomostí profánních ani náboženských.

O vzděláí řeholníků možno posloužiti řadou nových a důležitých dokladů. Vysítá z nich, že velmi vzdělané kněžstvo měli Augustiniáni – eremité, jejichž členovéstudovali v Sienně, Bologni, Florencii, Oxfordu, Paříži a Cambridgi. Není proto divu, že za takových okolností mělo i jejich domácí studium v Praze (u sv. Tomáše) zvučné jméno a bylo důležitým kulturním střediskem řádu povahy mezinárodní. Do Prahy se totiž sjížděli Augustiniáni z Německa, Italie, ba dokonce i z Belgie. Jiným takovým střediskem byl cisterciácký klášter ve Zbraslavi, kam položil řád r. 1350 své generální studium. Je možno i blíže nahlédnouti do domácího studia cisterciáckého. Dovídáme se o něm, že mělo dvě části: Předběžn. studium povahy gramaticko – filosofické, po němž následovala vlastní studia teologická. V nich se (pokud víme) na kandidátech žádalo, aby dovedli jednotlivé these dokázat Písmem sv. O Augustiniánech – kanovnících se dovídáme, že při svých studiích zdůrazňovali znalost Písma sv. a kanonického práva.

O mravním stavu kléru lze říci tolik: Až do nedávna byla spatřována příčina mravního úpadku kněžstva v malém vzdělání a nedostatečném dozoru. Výtku o nedostatečném vzdělání jsme právě poznali jako lichou. Stejně nelze souhlasiti s názorem o špatném dozoru. Poznáváme zase na Arnoštu z Pardubic pravdivost opaku. Arnošt jmenoval korektory, kteří projížděli Čechami, dozírali nad mravy duchovenstva, a kde bylo třeba, to napravovali. Jak se rozkazy arcibiskupovy plnily, toho názorným dokladem je činnost probošta Petra z Rožmberka. Metropolita ho jmenoval korektorem v kraji bechyňském a on také svému úkolu skutečně dostál. Zreformoval tam netoliko kněžstvo světské, ale i řádové, zvláště Cisterciáky. Jeho reformní činnost mu mimo vši pochybu zjednala zvučnou pověst, takže i v kterémsi klášteře Premonstrátek prosily Petra, aby k nim zavítal a zreformoval konvent. Kromě toho se potkáváme ještě s jiným energickým opatřením Arnošta z Pardubic, totiž pomocí ramene světského. Prohlásiv všechny duchovní, provinivší se proti veřejným předpisům, za zbavené privilegia cleri, jímž byli vyňati ze soudní pravomoci světské, nařídil, aby za určitých podmínek takoví duchovní byli vydáni úřadům světským ke stíhání a případně i k potrestání. Pravím: duchovní, neboť mezi klérem této méně dobré kvality bylo mnoho lidí s nižším svěcením nebo toliko s tonsurou, kteří jsouce takto vyňati z pravomoci soudů světských, věnovali se často zaměstnání světskému. Patrno tedy, že dozor nad kněžstvem byl dobrý a prostředky k jeho nápravě byly energicky prováděny. Naproti tomu však to byla moc světská, která překážela úřadům duchovním v trestání nedobrých duchovních, které brala pod svou ochranu. Kromě toho je dobře známo, že moc světská vnucovala církvi často nepohodlné osoby, aby za služby státu prokazované byly odměněny církevními beneficiemi. Mimo to je nutno vzíti v úvahu i poměry na rozhraní 14. a 15. století. Za tehdejších zmatků uvázla téměř celá administrativa tak, že na Moravě nemohl zemský soud zasedati celých deset let. Jak bylo možno za takových zmatků vésti řádnou církevní administrativu, zvláště pak vizitovati duchovenstvo?

Pro mravní stránku duchovenstva předhusitského je velmi důležitým pramenem visitace provedená pražským arcijáhnem v Praze i na venkově r. 1379. Proti historikům laickým, kteří brali za bernou minci všechno v análech zapsané, poukázal prof. Sedlák, že případy v protokolech zaznamenané nejsou vždy prokázané, nýbrž že někdy běží o pouhá nařknutí, a to ještě nejistá. Bližším zkoumáním akt byl Sedlákův poukaz potvrzen a mimo to se zjistilo, jak si historikové laici počínali při vypisování akt. Vyšlo totiž na jevo, že Tomek byl nepřesný, Loserth na mnoha místech vyloženě překrucoval. Vynechával totiž místa, ve kterých žalobce prohlašuje, že nechce za pravdivost udání ručit, anebo vypouštěl ty části protokolů, jimiž celá obžaloba nabývala zcela jiného rázu. Takto překroucené záznamy arcijáhenské visitace sloužily po půl století všem historikům jako neomylný pramen o zkaženosti duchovenstva v době předhusitské. Z visitačních zápisů vysvítá, že mravně kompromitovaných kněží bylo 20 %, což je sice číslo dosti značné, ale vzhledem k obvyklému sevšeobecňování nutno poukázati, že kněžstvu 14. století se velmi křivdí, když i ona většina 80 % je stotožňována s 20 % oněch kompromitovaných kněží. Někteří historikové proti těmto cifrám namítají, že provinilých kněží bylo daleko více a odůvodňují svou námitku tvrzením, že někteří kněží nebyli usvědčeni, někteří se nepřiznali. Tomu však odpírá povaha vyšetřování při náboženské visitaci. Ze zápisů visitačních totiž poznáváme, že kněží – provinilci se sami přiznávali anebo dávali beze všeho za pravdu nařknutím proti sobě vzneseným, takže z obou uvedených námitek proti počtu provinilých kněží nedá se žádná uplatniti.

Arcijáhenská visitace má po stránce číselné ještě jiný význam. Potvrzuje totiž v plném rozsahu odmítavé mínění Sedlákovo o ohromném přímo počtu kněžstva v době předhusitské. Na základě výroků jednotlivých duchovních správců o počtu kněží ve farnosti došlo se k tomuto poznání: Na pražskou farnost připadali r. 1379 dva až tři kněží z duchovní správy a po jednom mimo ni. Na venkovských farách působil tehdy jeden nebo dva kněží, kdežto kněží mimo duchovní správu nebylo tam skoro vůbec žádných. Patrno tedy, že onen počet odpovídá předválečnému počtu kněžstva, čímž ovšem samo sebou padá mínění o velikém, ba přímo ohromném počtu kněží.

Překrucování zpráv arcijáhenské visitace dokazuje několik případů:

Loserth (Hus und Wiclif, 262): Item dicit Henricus, quod in domo abbatis et conventus monasterii Sedlicensis moretur quidam notarius nomine Hersso, de quo dicitur, quod daret pecunias ad usuras.

Originál: Item dicit Henricus, quod in domo abbatis et conventus monasterii Sedlicensis moretur quidam notarius nomine Hersso, de quo dicitur, quod daret pecunias ad usuras, sed ipse testis pro certo nescit, sed vult super eo melius informari.

Item dixit: D. Wenceslaus vicarius ipsius ecclesiae s. Clementis habeat concubinam, quae olim fuerit Rotlebi pie memorie, ex qua duos pueros procreavit, qui testis nuper fuit per quandam mulierem petitus, ut dicte cnocubine puerum baptizaret, quod facere noluit.

Originál: Item dixit: D. Wenceslaus vicarius ipsius ecclesiae s. Clementis habeat concubinam, quae olim fuerit Rotlebi pie memorie, ex qua duos pueros procreavit, qui testis nuper fuit per quandam mulierem petitus, ut dicte concubine puerum baptizaret, quo facere noluit. D. Nicolaus plebanus dicte ecclesie dixit, quod habeat vicarium nomine Wenceslaum… et quod habet concubinam, sed de hoc nescit et credat, guod ista infamatio fuit sibi inpuncta proter malitiam, aliter se bene conservavit.

Ibidem: Von einem Mönch im Slavenkloster wird behauptet, er habe ein Haus, in welchem er Concubinen halte.

Originál: D. Nicolaus Crucifer cum stella… plebanus dicte ecclesie… dicit, quod quidam monachus Slavorum nomine Brdo habeat unam domum in plebe sua, qui apostataverat, sed nescit, si ipse in dicta domo suam habeat concubinam.

Tomek (Dějiny Prahy III, 238): Také Zvěst, farář sv. Mikuláše v Podskalí a Martin Tvořidlo, farář psárský nepřebývali při svých kostelích, nýbrž na Vyšehradě. Tito dva vymlouvali se na starou zvyklost. Zvěst totiž, že i jeho předchůdci nezachovávali residenci, když měli jiné nějaké beneficium… Nicméně nestalo se dvěma těmto farářům nic, aby byli residencí přidrženi.

Originál: D. Zwiest plebanus ibidem a XVIII annis interrogatus dicit, quod ipse testis resedit circa ecclesiam suam prius medio anno et predecessores sui, qui habent aliqua beneficia, nunquam resederunt… et alii multi parochiani ibidem dicunt, plebem bene stare et commendant plebanum et licet debebat residere circa ecclesiam, tamen favent sibi, quod residet in Wyssegrado… et dicunt, quod etiam in medio noctis non negliguntur, guando aliqui indigent sacramentis.

6. Velké západní schisma a Čechy

Dvořák: Církevní politika krále Václava v prvních letech vlády jeho v Němcích (Sb. hist. II, 1884) – Polák: Církevní politika krále Václava IV. (1378 – 1400) (Prg. g. Uh. Hradiště 1903) – Týž: Dto 1400 – 1409 (ČPM 1903) – Zítek: Ke sporu Jana z Jenštejna s Vclavem IV. (ČKD 1909) – Kryštůfek: Sesazení Václava IV. s království řím. a papež Bonifác IX. (SKK III, 1902) – Sommerfeld: 2 Schismatraktate H. v. Langenstein Sendschreiben an König W. v. 1381 u. Schreiben an Bischof Friedrich v. Brixen um 1384 (MIOG Ergbd VII) – Steinherz: Das Schisma v. 1376 u. die Haltg Karl IV. (Oc. XXI) – Blicmetzrieder: Der Kart häuserorien und das ebendländische Schisma (MVODB 47, 1909) – Týž: Der Zisterzienserorden in grossem abendland. Schisma (SMBCO XXV) – Holinka: Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI. (Spisy fil. fak. v Brat. č. XIV. Bratislava 1933).

Událost tato, která otřásla církevním životem v samých základech, měla svůj vliv i na země české. Naše země hrály tím význačnější úlohu, povážíme-li, že Karel IV. i jeho nástupce Václav IV. byli zároveň i císaři římskými, kterým proto připadalo ve schismatě rozhodující slovo. V přítomné kapitole nejprve přihlédneme k poměru českých králů k velkému církevnímu rozkolu, potom k rozkolnické agitaci v našich zemích.

Císař Karel IV. byl již blízek smrti, když k němu došlo poselství hlásící zvolení nového papeže Urbana VI. Tento dovedl své uznání spojiti s požadovanou aprobací Karlovou království římského pro syna jeho Václava. Císař však se zachoval jako skutečný diplomat. Dověděv se o příchodu poselstva, z jiné strany o sporech v kardinálském kolegiu, choval se s počátku reservovaně. Následek toho byl, že při vzrůstajících těžkostech poznával papež, že jeho záležitost závisí na císaři, a proto ve svém vlastním zájmu prohlásil Václava králem římským. Tím si však Urban nepomohl, neboť zatím zvolený vzdoropapež Klement VII. chtěl si Karla také získati, nejenom uznal Václava IV. králem římským, nýbrž dokonce projevil přitom ochotu uznati ho i dědičně. Do té doby spadá úmrtí Karla IV., jenž ještě na smrtelném loži prosil Václava, by setrval na straně Urbanově.

Po smrti Karlově došlo ke kanonickému boji, v němž obě strany se snažily dokázati právoplatnost volby svého papeže. Díky ostražitosti arcibiskupa Očka i jeho nástupce Jenštejna zvítězila u nás strana Urbanova. Tehdy zároveň vyslal Urban VI. do říše německé svého nejlepšího diplomata v osobě kardinála Pilea, jehož úkolem bylo převésti celou říši do tábora svého papeže. Kromě toho usiloval Pileus utvořiti spolek říšsko – anglický, čímž měla býti rozkolnická Francie osamotněna. K Pileovi přidružil se arcibiskup Jenštejn, který se snažil odvrátiti francouzského krále Karla V. od Klementa VII. cestou mírnou.

Prvním důležitým krokem byl říšský sněm frankfurtský konaný v únoru a březnu 1379. Na něm došlo k velké hádce zástupců obou papežů, přičemž hlavním obhájcem Urbanovým byl arcibiskup Jenštejn. Po skončeném sněmování odjel kard. Pileus do Čech, kde Václav IV. jako král římský pod přísahou se zavázal hájiti Urbana VI. a jeho legitimní nástupce. To byl první úspěch Pileův, ale jeho další politická činnost se potkala s mnohými nesnázemi. Tři kurfiřtové (trevírský, kolínský a falcký) uzavřeli ve Weselu tzv. weselský spolek (11. ledna 1380), kterým se zavázali vynutiti uznání Urbana VI. třeba i násilím, ale tento plán ztroskotal jednak na stavovské rozervanosti německé, neboť města se nechtěla ke kurfiřtům připojiti, jednak narazil i u Václava IV., který byl rozhodně proti násilnému uznání Urbana VI. a chtěl si získati vytvořením příhodné situace dva hlavní odpůrce Urbanovy v Německu, totiž Adolfa Nasavského a vévodu Leopolda rakouského. Za takových okolností byl to zase arcibiskup Jenštejn, který se snažil pomoci Urbanově straně v Německu alespoň v mezích své duchovní pravomoci. Jsa totiž vizitátorem diecése míšeňské, řezenské a bamberské, poslal tam přísné nařízení, aby všichni stoupenci Klementa VII. byli pochytáni a uvězněni. Všechno toto přičinění Jenštejnovo nestačilo. Neujasněnost politických poměrů jak v říši samotné, tak i mimo ni, jakož i dynastické plány Václavovy způsobily, že padly všechny plány urbanovské politiky: spolek anglo – německý, římská cesta Václava IV. a odvrácení francouzského krále Karla V. od Klementa VII. Jenštejn jako horlivý urbanovec přicházel při zdrženlivé politice Václavově do sporů se svým pánem a konečně byl jím (1384) zbaven úřadu říšského kancléře, v němž prokázal Urbanovi VI. veliké služby.

Poznavše takto v hrubých obrysech poměr Čech k západnímu schismatu, obrátíme nyní pozornost k rozkolnické agitaci u nás. Velkým bojovníkem za avignonského papeže Klementa VII. byl Kuneš z Veselé, za života Karla IV. děkan vyšehradský a císařův tajemník. Jako takový byl vyslán na dvůr Urbana VI. vyjednávati o schválení císařství římského pro Václava IV. Poznav nevlídnou povahu Urbanovu, přiklonil se k nespokojeným kardinálům a při vypuknutí zřejmé roztržky přešel do tábora klementovců. Vrátiv se do Čech počal tam pracovati ve prospěch Klementa VII. a sice nejprve v okolí králově. Příznivou okolností pro něho byla nejednota královského dvora v náoru na legitimitu papeže. Arcibiskup Jan Očko i královský kancléř Jan z Jenštejna zakročili však okamžitě a energicky proti Kunšovi, čímž zachovali dvůr legitimnímu papeži. Kuneš po tomto neúspěchu nastoupil na jinou cestu: snažil se získati si pražskou kapitulu a universitu. I tento pokus naprosto selhal zásluhou Jenštejnovou, který jako nový arcibiskup a zároveň i jako kancléř university srdnatým zakročením znemožnil i tento nový pokus Kunšův. Jenštejn dovedl si v tomto ostrém postupu získati souhlas a podporu Václava IV., jenž potvrdil (1380) sesazení tehdejšího kap. děkana Hynka Kluka a zároveň i nařídil moravskému markrabímu Joštovi, aby násilím vymýtil schismatickou stranu v zemích koruny české.

Přísný tento rozkaz pozměnil situaci v Čechách. Kuneš z Veselé, byv rovněž zbaven svého místa v kapitule vyšehradské, utekl na Moravu, by tam těžil z výhodných pro sebe okolností. Markrabí se totiž postavil za Kunše a biskup olomoucký Petr Jelito, jsa osobně znepřítelen s Jenštejnem, nikterak se nestavěl proti Kunšovi. Tento mohl proto nerušeně agitovati na Moravě. Bližšího o jeho podvratné činnosti na Moravě nelze říci nic, z káravého listu Jenštejnova Jelitovi možno však usuovati na dosti hojný účinek Kunšovy činnosti. Někdy v roce 1382 opustil Kuneš vlast a o rok později meškal v Avignoně druhý jeho pomocník Hynek Kluk, který až do té doby pykal za své rozkolnictví v karceru pražského arcibiskupa.

7. Boj arcibiskupa Jenštejna s Václavem IV.

Zítek: Ke sporu Jana z Jenštejna s Václavem IV. (ČKD 50, 1909) – Kalousek: Traktát Jana z JEnštejna proti M. Vojtěchu Raňkovi o odúmrtech (… 1882) – Holinka: Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI. (Spisyfil. fak. univ. Něm. vBrat. č. 14, Bratislava 1933) – Dreves: Die Hymnen Johans v. Jenstein (Praha 1836) - Machatschek: Johann II. von Jenczenstein, Bischof v. Meissen (Neues Arch. für Sächs. Gesch. VI) – Neumann: Pravidla duch. života pro arcibiskupa Jana z Jenštejna (Hlídka 51, 1934) – Emler: Vita Joannis de Jenzenstein (FRB 439 – 68) – Loserth: Codex epistolaris des Erzbischofs v. … Joh. Jenzenstein (AOG, LV, Vídeň 1877) – Vielhaber: Libellus de bonomortis des Erzbischofs Joh. v. Jenstein (…. FGDB1902) – Loserth: Contra Adalbertum de Ericinio (AOG LVII, Vídeň 1879) - ….: Gschichte Wenzels IV., I - Urkundenbuch: Acta Johannis de Jenzenstein in curia Romana – Zítek: Kodex Jana z Jenštejna ve vatik. knih. v Římě (ČKD 1904) – Chaloupecký: Účet pokladníka arcibiskupství praž. z l. 1352-3 (HAČA 37, Praha 1902).

Jan z Jenštejna byl synem předního dvořana císaře Karla IV., Pavla z Jenštejna. Po domácí, v každém ohledu panské výchově, byl poslán na studia do ciziny, a sice do Paduy, Montpellieru a Paříže. Poměrně mlád stal se biskupem v Míšni, kterouž diecési vzorně spravoval. Po smrti arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi stal se jeho nástupcem. Jenštejn vedl život nejpřísnějšího askety, dávaje se zavírat vevěži pražské kartusie, doma spával na tvrdém trámě, maje v něm pod hlavou zaražený hřebík. S asketismem se pojilo i přísné dozírání na zachovávání církevních předpisů, kterážto až upřílišená přísnost uváděla ho nejednou do ostrých konfliktů s mocí světskou. Počínání krále Václava IV. přecházelo někdyv hotový absolutismus v záležitostech církevních, což ovšem Jenštejn nikdy nechtěl připustiti. Nepřípustné zasahování do církevních záležitostí spočívalo v těchto věcech: Ačkoliv podle středověkého práva byli duchovní vyňati z pravomoci soudů světských, přece úředníci královští soudili a trestali (někdy i smrtí) osoby duchovní, naproti tomu však světské instance nedovolovaly, aby církevní soud trestal provinilé osoby, zvláště šlo-li o osobnost královskému dvoru blízkou. Světtská moc proti vůli arcibiskupa dosazovala k beneficiím osobyčasto nehodné a nezpůsobilé. Církevní statky byly přetěžovány daněmi. Při neúprosně kanonickém stanovisku metropolity muselo nevyhnutelně dojíti k jeho boji s králem. Postavení Jenštejnovo bylo tím nesnadnější, že část duchovenstva, chtíc se v konfliktu zalíbiti králi a tak z něho pro sebe těžiti, držela s králem. Příznačno však je, že mužové reformy církve naklonění byli s arcibiskupem a tedy proti králi. Tedy právě zcela opačně, než jak učinil v Anglii Wiklef a u nás později Hus, kteří reforem církve svěřili ramenu světskému. Boj vzplanul plnou silou r. 1393 a lze jej rozděliti na dvě význačné části: na boj o odpustky s milostivým létem spojené a na zápas vyvrcholený utopením sv. Jana Nepomuckého.

Jelikož o odpustcích r. 1393 hlásaných bylo napsáno již mnoho nesprávného, tedy nutno o nich říci tolik: Dle dosavadních výsledků historického bádání bylo udělení odpustků projevem benevolence papeže Bonifáce IX. vůči Václavu IV., jehož pomoci (jako krále římského) papež potřeboval proti svým nepřátelům. Protože koncese ta přišla v době nejtužšího boje arcibiskupa s králem, neměl se Jenštejn přirozeně mnoho k vyhlášení milostivého léta a také tak neučinil hned kdyžtě okolnosti celé věci byly rázu politického. Tak se stala účast na pobožnostech milostivého léta vlastně demonstrací proti arcibiskupovi. Nikdo se nesměl vysloviti proti nešvarům s odpustky páchaným stranou královskou (i kněžími stojícími ve službách krále), aby neupadl v nemilost u krále. Tato okolnost, jakož i demonstrativní účast strany královy na hlásání odpustků byly příčinou finančního úspěchu odpustků. K tomu třeba ještě dodati, že nešvary při hlásání odpustků nelze přičítati církvi, nýbrž straně králově a nikoliv též bulle samé, kterou historikové vykládají nesprávně. Tak např. Tomek cituje neúplně klausuli o zmírnění poplatků vztahujících se netoliko na nemajetné, nýbrž i na řeholní osoby a přitom pomíjí slova, jimiž papež právě v tomto směru zavazoval hlasatele sub conscientia. Stejně vynechal Tomek slova, jimiž výslovně zakázáno použíti peněz k jiným účelům, než jak bylo v bulle vytknuto. Rozhodnutí o tom bylo ponecháno arcibiskupovi, nunciovi a jiným hodnostářům duchovním na hlásání odpustků súčastněným. Nepřesně mluví Tomek o přijetí svátosti za účelem získání odpustků a zdůrazňuje naproti tomu stránku peněžní, ačkoliv bulla ji klade až na místo poslední. Mimo to sv. Stolec nijak na odvádění peněz netrval, neboť udělil všem zpovědníkům právo, aby směli penitenty od poplatků osvobozovati částečně neb dokonce úplně. Proto je vyloženě nepravdivým tvrzení Tomkovo, dle něhož musily (prý) býti plnomocné odpustky vykupovány penězi, zatímco o povinných poplatcích není v bulle ani řeči.

V době povolení odpustků spěl zápas Václava IV. k svému vrcholu. Příčinoujeho nebyla pouze přílišná neústupnost arcibiskupova, nýbrž i neslýchané královo vměšování se do záležitostí církevních. Podkomoří královský Zikmund Huler netoliko porušoval privilegium cleri zatýkáním a souzením duchovních, nýbrž r. 1393 zašel dokonce tak daleko, že dal jednoho po procesu upáliti. Mimo to překážela světská moc arcibiskupovi ve vykonávání papežských censur, v čemž došly věci tak daleko, že v kostele u sv. Jakuba (pražští Minorité) byl vykonavatel papežských censur do krve zbit a smýkán po dlažbě. Král nato obsazoval fary sám bez vědomí arcibiskupova, odvolávaje se na jakési papežské privilegium, o němž metropolitovi nebylo nic známo. Mimo to mluvil i jménem vdov a sirotků, stěžuje si na jejich utiskování světskými úředníky. Na to si stěžoval Jenštejn ke králi, když však (jak předvídal) stížnost jeho se ukázala bezvýslednou, pohnal Hulera na svůj soud prostřednictvím svého officiála Mik. Puchníka a gen. vikáře Jana z Pomuka. Tímto půhonem nastalo ještě větší napjetí mezi králem a arcibiskupem, jemuž dal Václav IV. průchod nařízením, aby města královská obnovila stíhanému podkomořímu slib poslušnosti. Tajený takto hněv králův propukl však zjevně u příležitosti volby kladrubského opata.

Jak známo, chtěl král založiti v záp. Čechách biskupství se sídlem v Plzni, k jehož fundování měly sloužiti statky kláštera kladrubského. S tím však nesouhlasil arcibiskup. Rozhodná chvíle nastala úmrtím starého již opata Racka. Podle přání králova nemělo již k volbě nového opata dojíti. Arcibiskup naproti tomu, aniž by se krále tázal, potvrdil v březnu 1393 nově zvoleného opata. Potvrzení vyhotovil gen. vikář Jan z Pomuka, když před tím do stanoveného termínu nebyly nikým podány proti volbě námitky. Král se nato rozzuřil tak, že Puchník s Janem z Pomuku se necítili v Praze bezpečni životem, a proto prchli k arcibiskupovi do Roudnice. Teprve na mnohostranné žádosti odhodlal se Jenštejn s … (19. března) v Praze. Král tam vybuchl hněvem proti arcibiskupovi. Příznačno je, že mu vyčítal, že censuroval král. úředníky bez vědomí a svolení krále. Potom dal zajmouti Puchníka i Jana z Pomuku a vyhrožoval některým duchovním, že je utopí. V jednání (lépe řečeno terorisování duchovních hodnostářů) se pokračovalo v zasedání na pražské kapitule, kde král okrvavil kap. děkana pražského Bohuslava a dal ho svázaného odvésti do purkrabského domu. Na večer šel Václav IV. na radnici staroměstskou a tam dal zmučiti Puchníka i Jana z Pomuka. Když však si uvědomil, jaké důsledky může věc pro něho míti, vynutil na Puchníkovi a ještě dvou jiných zmučených revers, že o věci zachovají hluboké mlčení. Jan z Pomuka byl však tak zmučen (propálen mu bok), že naděje na udržení života byla u něho zcela vyloučena. Dal ho proto král hoditi v noci do Vltavy, kde utonul (20. března 1393 v devět hodin večer).

Po této události chtěl král polapiti i arcibiskupa, tomu se však přes všechny opatření podařilo prchnouti až do Krušnohoří na hrad Supí. Václav IV. tehdy tak zuřil, že zakázal kněžím objeviti se na ulici, jinak yl hned zatčen a duchovní – nekněží měli za trest ztratiti ruku. Později však král vystřízlivěl a tu se snažil o dvě věci: navázati styky s Jenštejnem k smírnému narovnání věcí a činiti pokání. Absoluce nabyl král u příležitosti milostivého léta vykonáním všech předepsaných pobožností a sv. zpovědi, ve vyjednávání s arcibiskupem ukázaly se však potíže plynoucí z nedůvěry z prvních porad. Arcibiskup nejprve položil podmínky, které radové královští považovali za těžce splnitelné. Když se však arcibiskup vrátil nečekaně do Prahy (29. března), počalo se vyjednávati, a sice opat u Maltézů. Jenštejn s bolestí poznal, že vlastně je osamocen neboť kapitula byla tak přestrašena, že se bála postaviti se za metropolitu. Na přimlouvání kanovníků smířil se arcibiskup s podkomořím Eulerem i s markrabím moravským Prokopem, s nímž měl spory o arcibiskupský majetek na Moravě. Nechtě si však zadati učinil tak arcibiskup s jistými výhradami. Potom došlo k vyjednávání se samým králem, přičemž se však Jenštejn dočkal velmi trpkého zklamání. Místo prosby za prominutí, žádal král metropolitu, aby bez jeho vědomí a svolení nestíhal král. úředníky církevními censurami a aby dalvyhlásti milostivé léto. Arcibiskup dal tedy hlásati milostivé léto, ale tu se mezi lidem šířily pověsti, že odpustky před jeho vyhlášením neměly platnosti. Věc donesla se i ke králi s podotknutím, že neplatnost odpustků před jejich vyhlášením arcibiskupem byla vyhlášena na rozkaz arcibiskupa samého. Král počal znova zuřiti, protože před vyhlášením jubilejních odpustků bylprávě on vykonalpokání za surovosti spáchané na officiálech arcibiskupových. Poslal tedy své rady k Jenštejnovi, který popřel, že by býval něco podobného nařídil. Navečer poslal král biskupa lavantského k arcibiskupovi s žádostí, aby mu dal písemné prohlášení, že odpustky platily i před jejich vyhlášením. Vysoká společnost pražská tušila, jaké následky by měl odpor arcibiskupův, který toto písemné prohlášení nechtěl králi vydati a byl jen ochoten prohlásiti, že on nenařídil hlásati neplatnost odpustků před jejich vyhlášením, a proto naň působila, by učinil dle přání králova. Teprve pozdě večer vyhověl tedy metropolita jejich žádosti a sice tak, že prohlášení vyhotovil písař, až když se Jenštejn odebral na lože. Když se tak stalo, tedy (později) řekli šlechticové metropolitovi, že si tím vlastně zachránil život, neboť král již dal rozkaz, aby v opačném případě jeho žoldnéři podnikli útuk na arcibiskupovu residenci. Povážíme-li, že prohlášením právoplatnosti odpustků milostivého léta před jeho vyhlášením od arcibiskupa se vlastně indirektně rozuměla právoplatnost pokání učiněného Václavem IV. za umučení Jana Nep. a týrání jeho druhů, pak tu vidíme přímo neslýchaný nátlak na metropolitu v záležitostech čistě duchovních, jakému není v historii tak brzy rovno.

Po velikonocích 1393 podal Václav IV. nové požadavky, daleko horší předcházejících. Žádal Jenštejna, by odvolal potvrzení volby opata kladrubského, jenž měl nato resignovati do rukou králových. Mimo to žádal král pro sebe právo presentace při všech kostelích v Praze i v řadě venkovských. I tyto poždavky byly neslýchaným zasahováním do záležitostí církevních, zvláště pak druhý, z něhož mluvila vyložená snaha po ovládnutí celého kléru. Král si byl vědom svého extrémního jednání, protože na arcibiskupovi žádal záruku, že bude o tom trvale mlčeti a zvláště nepovede proti němu žádných stížností u sv. Stolce. Za takových okolností si arcibiskup umínil v ničem králi nevyhověti, a proto prchl z Prahy do Roudnice, a když předtím k němu přišla pražská kapitula se žádostí, by prchlivému králi raději vyhověl, tedy po svém odjezdu z Prahy odňal plnomoc udělenou pražskému kapit. děkanovi a biskupu levantskému, aby snad ze strachu před králem neustoupili. Koncem dubna zároveň s opatem kladrubským odejel do Říma osobně si stěžovati.

Jenštejn podal Bonifáci IX. obsáhlý žalobný spis (hlavní to pramen pro pozání průběhu sporu) proti Václavu IV., ale i v Římě narazil na nečekané překážky. Papež totiž čekal ve svých nesnázích pomoc jenom z Čech. Doufal, že mu Václav IV. pomůže proti nepřátelům v Italii a zároveň, že mu dopomůže i k vítězství nad vzdoropapežem. Bylo mu tedy velmi těžko přísně zakročiti proti tomuto panovníkovi, oc kterého jedině čekal pomoc. K tomu ještě přikročila vylhaná zpráva, podaná Václavem IV. papeži o sporu s Jenštejnem. Ačkoliv Jenštejn posledním požadavkům královým nevyhověl a svým zástupcům odňal pravomoc k vyjednávání s králem, přece Václav IV. opovážil se tvrditi papeži, že pře jeho s arcibiskupem je skončena. Zatímco doma metropolita byl nucen prchnouti před Václavem do Roudnice, král v Římě tvrdil, že přijal arcibiskupa zase na milost. Pod tíhou politickésituace papežovy ztrávil Jenštejn marně delší dobu v Římě. Konečně se vrátil bez úspěchu domů a usadil se na zámku Helfenštejně.

8. Svatý Jan Nepomucký

Pekař: Tři kapitoly o sv. Janu Nep. (Praha) – Kozel: Čtení o sv. Janu Nep. (Č. Budějovice 1929, knihovna „Hlasu lidu“ roč. 2, č. 1) – Pekařův referát o Bartošovu Světci „temna“ v ČČH 1921, str. 469n – Stejskal: Sv. Jan Nep. (Děd. svatoj. Praha 1921) – Orel: Úcta sv. Jana Nep. před r. 1729 (ČKD 1919).

Sv. Jan jmenuje se Nepomucký dle svého rodiště Nepomuku (starší forma Pomuk) na Plzeňsku. Otec jeho Volfín byl tam rychtářem. Německého toho jména bývá v českém obyvatelstvu agitačně využíváno proti úctě svatojanské, poněvadž prý je důkazem, že sv. Jan byl Němec. To však je arguent velmi slabý, neboť je z historie velmi dobře známo, že německé kolonie městské se již v době předhusitské počešťovaly, takže tehdy již nade vši pochybu existovaly české rodiny měšťanské se jménem německým. Mimo to mluví pro češství sv. Jana i ten fakt, že na vysokoškolských studiích se vždy (v Praze i v Padově) hlásil k národu českému. Do tohoto národa náleželi sice i Němci v Čechách rození, ale Jan z Nepomuku projevil své české smýšlení tím, že v Padově asistoval při promocích Polákům a Čechům a oni zase jemu. Tento fakt mluví sám sebou mnoho, povážíme-li, že skutečným Polákům asistovali většinou jen Poláci, nikdy však Němci. Nelze tedy pochybovati o tom, že sv. Jan Čechem byl, třebas měl jméno německé. Ale i kdyby byl Němcem, není to vážnou námitkou proti jeho úctě, neboť mohou-li býti uctíváni popravení protestanté před staroměstskou radnicí, i když byli mezi nimi Němci neumějící ani slovo česky, pak může býti uctíván i Jan z Pomuku v téže radnici umučený, a to tím spíše, protože znal perfektně česky a již dle souvěké kroniky Rudolfa Zaháňského „byl milý Čechům i Němcům“.

První zprávy o světci čerpáme z r. 1370, kdy byl již císařským notářem v arcibiskupské kanceláři v Praze. To znamená, že již absolvoval vyšší odborná studia, ve kterých pokračoval i později a sice: r. 1381 složil cum applausu bakalářskou zkoušku na právnické fakultě pražské, na dvě léta odešel na studia do Padovy, kde se r. 1386 stal rektorem … Bohemicae, tj. studentů z Čech bez rozdílu národnosti. O rok později stal se licenciátem a pak doktorem kanonického práva. Promoci měl v katedrále padovské. Téhož roku na podzim, vrátiv se do vlasti, stal se kanovníkem u sv. Jiljí a dal si nostrifikovati doktorát. Protože mu kanonikát mnoho nenesl, byl přitom osvobozen od povinné taxy. Na úředních dokladech se podepisoval jako notář, velmi málo jako officiál. R. 1389 se stal kanovníkem vyšehradským, v kteréžto hodnosti pravděpodobně působil jako kazatel. Byl-li zpovědníkem královny Žofie, nelze se současných pramenů dokázati, ale jiní svědkové oné době ještě blízcí o tom výslovně svědčí. Je to profesor vídeňské university Tomáš z Haselbachu, jenž byl v letech 1433 – 34 v Praze jako člen basilejské legace. Ten výslovně jmenuje Jana Nep. zpovědníkem královny Žofie. Druhou zprávu zaznamenal Pavel Žídek ve své Spravovně, věnované r. 1470 králi Jiříkovi. Kdyby tomu tak nebylo, sotva by si Žídek troufal tvrditi věc nepravdivou, zvláště když běželo o osobu, kterou oba z poslechu jistě dobře znali. Proto chápeme, proč prof. Pekař (oc. str. 22) napsal: „…kategoricky neodvážil bych se popříti, že Jan zpovědníkem královniným byl.“

Příčiny, průběh i konec sporu s králem jsme již poznali, obrátíme nyní svou pozornost ke dvěma věcem: k mučednictví Jana z Nepomuku a k mučedniství za zpovědní tajemství.

Mučednickou smrt Janovu dokazují tito svědkové: 1. Arcibiskup Jenštejn ve své stížnosti na krále Václava nazývá Jana mučedníkem. 2. Životopisec Jenštejnův o něm praví, že „z milosti Boží stal se mučedníkem“. 3. Ebendorfer a Žídek ho sice přímo nejmenutí mučedníkem, ale nepřímo přiznávají jeho mučednickou smrt, tvrdíce, že položil život za zpovědní tajemství. Tím přicházíme k druhému bodu.

Smrt za zpovědní tajemství přiznává předně Ebendorfer, řka: „Tento (Václav IV.) zpovědníka své manželky, Jana, mistra bohosloví, poněvadž řekl, že jenom ten je hoden jména krále, kdo dobřevládne, a jak se praví, poněvadž se zdráhal porušiti tajemství zpovědní, ve Vltavě utopiti poručil.“ Tato zpráva je velmi důležitá, neboť slovy „a jak se praví“ dělí se svědectví na dvě části: první část označuje za zcela jistou, totiž neohrožené vystupování Janovo proti zneužívání autority královské, druhá pak část, počínající slovy „a jak se praví“ označuje vyloženě místní tradici o smrti za zpovědní tajemství. Pravdivost této tradice je mimo vši pochybu prokázána tou okolností, že nikdo z husitů se proti ní nestavěl, ačkoliv umučení se aktivně účastnil král, tento protektor vznikající strany husitské.

Tento moment je potvrzen zprávou Židkovou. I on ve spise věnovaném husitskému králi praví: „…když měl (král) zlé domnění do své paní a ona se zpovídala mistru Johánkovi, …přišel k němu král, aby mu pověděl, s kým přebývá, a když děkan nechtěl jemu nic praviti, kázal jej utopiti.“ Je velmi pochybno, že králi – husitovi by se mohl Židek opovážiti tvrditi věci lživé, již proto, že oba se narodili v době, kdy ona událost žila ještě v paměti.

Je však ještě velmi důležitý nepřímý důkaz pro mučednictví Janovo za zpovědní tajemství. Palacký praví, že kromě spou o volbu kladrubského opata působily při umučení Janově mnohé jiné příčiny. Které to asi byly? O tom lze se domysliti z těchto okolností, za jakých umučení se stalo. 1. Král přišel do staroměstské rychty. 2. Propustil všechny a zůstal v místnosti sám s Janem Nep. 3. Sám ho mučil. Je možno, že by takto chtěl na gen. vikáři vynutiti přiznání o věcech, týkajících se sporu, které byly přece obecně známy? 4. Králi záleželo na tom, aby se nikdo nedověděl o obsahu rozmluvy při mučení, proto dal po ně Janovi do úst roubík. Mohl tak král učiniti zase jen o věcech veejně známých? Z těchto bodů jasně vyplývá, že při umučení Janově nerozhodoval jen spor o Kladruby, nýbrž i jiná věc, která byla zastřena věcmi obecně známými. O této skutečné příčině umučení Janova se lidé báli mluviti ze strachu před hněvem krále, takže teprve po jeho smrti se odvážili o ní mluviti a psáti. Názorným dokladem toho je srovnání zprávy bavorského kronikáře Hagena se záznamem Ebendorferovým. Hagen psal počátkem 15. století, tedy ještě za života Václavova. Zná pouze tuto příčinu: král dal Jana Nep. utopiti, „poněvadž řekl, že jest hoden jména krále jen ten, kdo dobře vládne“, a k tomu významně dodává: „A jak se praví, poněvadž se zdráhal porušiti tajemství zpovědní, ve Vltavě utopiti poručil.“ Zde tedy vidíme docela přesvědčivě, že po smrti králově, kdy Ebendorfer v Praze byl, se již veřejně mluvilo, že Jan byl umučen pro zpovědní tajemství. Doklad je tím přesvědčivější, že ze žaloby na Husa r. 1409 podané vysvítá, že tehdy (ještě za života králova) se lidé vůbec báli o skutečné příčině smrti sv. Jana mluviti.

Jak známo, vytýká se katol. církvi, že kanonizovala osobnost, která neexistovala. Celou věc přesvědčivě vyvrací prof. Pekař (oc. 23 a 25, 28) takto: „Český kronikář Hájek (psal r. 1541) sveden omylným datem o smrti Jana z Pomuka v jednom ze svých pramenů (1383 místo 1393), pomohl si jednoduchým způsobem: udělal z omylu z jediného Jana z Pomuka dva Jany Nepomucké: Prvého, jenž byl r. 1383 utopen pro smlčení zpovědního tatemství, druhého, utopeného r. 1393 pro spor arcibiskupa s králem. Lze říci, že Jan legendy, jak se vytvořila v 15. věku, a Jan historie, ale zbavený zásluh svatosti, jež mu přiznávali vrstevníci, byli Hájkem takřka rozříznuti na dvé. Hmatavou památkou existence pravého Jana z Pomuka, oba Hájkovy Jany v jedo spojující, byl jen hrob jeho s ostatky jeho v kostele svatovítském, k němuž pojila se čím dál patrněji úcta věřících. Poznamenáváme ještě, že jméno „z Pomuka“ a „Nepomucký“ je jedno a totéž. V novější době ovládl pro starý Pomuk název Nepomuk. Jinými slovy: I jméno prozrazuje, že Hájkovi dva utopení Janové vznikli z jedné a téže osoby, jinými slovy: nový Jan Nepomucký že je starý Jan z Pomuka.

Nastává nyní otázka, jaký byl poměr církve při kanonisaci k osobnosti mučedníka? Pekař (oc. 28) zase rozhoduje takto: „Církevně nespoutaný historik (!), nedá-li nic ani na domnělé zázraky (?!), ani na tradici z 15. století, musí vyznati, že historický Jan z Pomuka zasloužil se s katolického stanoviska svého svatořečení. Neboť vskutku nejde o dvě rozličné osoby, dva Jany z Pomuka, nýbrž o jediného Jana z Pomuka, pochovaného u sv. Víta, o jediného světce s dvěma legendami (tj. zpovědní tajemství r. 1383 a spor s králem r. 1393) nebo s dvojí historií.

Nepřátelé církve dále namítají, že úctu sv. Jana Nepomuckého zavedli Jesuité, aby její pomocí vyhladili z lidu památku Jana Husa. Dokladem nepravdivosti tohoto tvrzení jsou však svědectví o úctě svatojanské již v té době, kdy Jesuité ještě ani nebyli. Jsou to známá nám již svědectví z doby jeho umučení a z 15. století. Arcibiskup Jan z Jenštejna ho nazývá ve své obžalobě svatým mučedníkem. Mimo to mu dává několikráte čestný název venerabilis. Opat Augustiniánů – kanovníků v Zaháni (Slezsko) Ludolf psal o Janovi asi r. 1398 a nazval ho „ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Němcům i Čechům“. Životopisec Jenštejnův napsal (asi v l. 1400-2) toto: „Ctihodný Jan, tehdejší vikář v záležitostech duchovních stal se z milosti Boží mučedníkem, načež zářícími divy oslaven jest.“ Název „ctihodný“ a „mučedník“, jakož i první zmínka o jeho oslavení zázraky jsou neklamnými důkazy úcty, jaké požíval Jan brzy po své smrti. Celá řada kronikářů od konce 14. století až do konce 16. věku souhlasně dosvědčuje, že sucho, které v Čechách po srmti Janově nastalo, bylo trestem za jeho násilnou smrt. Staré letopisy české přitom zaznamenávají i jiný projev úcty k umučenému, s nímž se potkáváme i v jiných pramenech. Letopisec mluví totiž o hrobě mučedníkově a poznamenává, že na ono místo „i podnes žádný nerad nohama vstoupí“. Kronika kláštera zlatokorunského k tomu podotýká, že právě proto „poněvadž proslul zázaky, proto udělána mříž kolem hrobu“. Z pozdější doby sluší uvésti inventář chrámu sv. Víta, v němž při r. 1396 je poznámka: „Dále pluviál blahé paměti p. Johánka z Pomuka“. V zápisech o kapitulních domech v Praze v l. 1480 – 1510 je u jednoho poznamenáno, že jej postavil blahoslavený Jan z Nepomuka.

Uvedené staré doklady dokazují, že úcta svatojanská existovala u nás již dávno před řádem jesuitským. Pro tuto starší dobu nutno ještě poznamenati tolik: Jak ji až ze žaloby na Husa r. 1409 podané vysvítá, báli se lidé o usmrcení sv. Jana za života králova vůbec mluviti, když pak Václav IV. zemřel, tu vypuknuvší husitské vojny rovněž nedovolily, aby se mohla jeho úcta nějak rozvíjeti. Tedy pravý opak toho, co tvrdí nepřátelé katolické církve: Sv. Jan Nepomucký musel ustoupiti Husovi a nikoli Hus sv. Janu Nepomuckému.

Druhou námitkou je, že Jesuité zavedli kult svatojanský na potírání úcty k Husovi. Tomu odporují jednak právě uvedené doklady, jednak tato fakta:

1. Dle prof. Pekaře (oc. 22) „všechny podstatné podmínky pro vznik nového svatého tu byly již v 15. století (tedy dávno před vznikem jezuitského řádu) a že nebylo třeba než příznivější situace, tj. např. zesílení katolicismu v zemi, aby ke svatořečení došlo. Od konce 16. století, od probuzení katol. sebevědomí v Čechách, je již pozorovati kult sv. Jana vskutku ve vší formě, …takže historik neubrání se domněnce, že by katolíci v Čechách vymohli si snenáhla svatořečení nového světce a patrona, i kdyby nebylo došlo k Bílé Hoře a tím úplné restauraci katolického panství v zemi“. 2. Týž historik praví dále (24): „Je vůbec pozoruhodné, že systematické úsilí katol. Čech dosáhnouti svatořečení Jana z Pomuka počíná se teprve s Balbínem a dobou jeho, tedy půl století po Bílé Hoře! Kdyby agitační výklad že Jesuité potřebovali Jana Nep., aby jím mohli zaplašovati z české mysli památku Husovu, měl býti blízek pravdě, čekali bychom, že vítězná církev sáhne po novém svatém hned ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebovala v boji proti kacířům, proti Husovi a Lutherovi, ale vidíme, že teprve, když rekatolisace země byla dokonána a nebezpečí kacířství již vážně nehrozilo, teprve v době, kdy český živel pevně zasedl na přední místa, teprve tenkrát počíná svůj proces s Římem o uznání Jana za svatého.“ 3. Jak nesmyslno je tvrzení že kult svatojanský měl býti symbolem vítězství církve nad kacířským národem, k němuž mělo dojíti zvláště přičiněním Jesuitů, to vyvrací zase prof. Pekař (str. 48-9), řka: „A ti, kdo drží se these, že to byli přece Jesuité, kteří vše způsobili, poněvadž vlastním iniciátorem myšleky i agitace pro svatořečení Jana Nep. jeví se Jesuita Balbín, těm doporučuji, aby se seznámili s Balbínem dokonaleji!! Učiní-li to, přesvědčí se, že při jméně jeho vybaví se především představa poctivého Čecha, vášnivého milostníka své vlasti a svého národa, a teprve daleko za tím představa Jesuity. Charakteristickým pro posouzení poměru Jesuitů k agitaci pro svatořečení Janovo zdá se býti i fakt, že usiloval-li český Jesuita Balbín legendárním životopisem Jana Nep., většinou jím samým, zdá se zbásněným, o jeho uznání svatým, dokazoval německý Jesuita pražský Freyberger (1698), že k hojným údajům Balbínovým není starých dokladů a že mnoho věcí je vyzdobeno pérem mythologickým. Již víme, že spis Balbínův byl shledán nedostatečný hned po svém vziku (1670) i kapitulou pražskou, jíž byl věnován a v níž spolu rozhodoval historik a přítel Balbínův, horlivý ctitel Jana Nep., děkan kapituly Pošina (?). I z těch a podobných fakt možno se učiti, jak ukvapeně usuzují ti, kteří si představují katolický klérus český té doby jako společnost podvodníků, která nelekala se žádného prostředku, jímž by dospěla k domnělému cíli svému, tj. mrzačiti a zastrašovati duše české, vytvořiti stádo ovcí a „zabíti novým svatým Jana Husa v českém národě“.

Namítává se dále proti úctě svatojanské, že byla českému lidu vnucena Římem. Prof. Pekař (str. 25 a 47) dokazuje právě opak, totiž že to byla právě česká veřejnost, která si vynutila nejprve beatifikaci a potom kanonisaci. Předně ukazuje, že když 50 let po bitvě bělohorské počalo se u nás usilovati o blahořečení, že Řím se proti tomu vytrvale stavěl. Nepomohlo ani poukazování na kvetoucí kult mučedníka, Řím po celých 50 let byl proti. „Teprve když agitace české Prahy zaistila si doporučení císařská a mocné přímluvy v celém katolickém světě, teprve když z Prahy docházely protokoly s přísežnými výpověďmi přečetných Čechů ze šlechty, měšťanstva a lidu, dosvědčující starou úctu Jana Nep. v království a ovšem divy a zázraky, jež dály se pro zásluhy jeho, teprve tenkráte odhodlal se Řím, a to ještě s patrnou neochotou a nedůvěrou, splniti, co tak naléhavě bylo žádáno a co tak mocnými argumenty věcnými bylo podporováno. Řím vpravdě neměl ve svatořečení žádné iniciativy, nýbrž ono přímo bylo na něm vynuceno. Vše bylo dílem katolických Čech, žádajících si naléhavě uznání nového světce. Tak naléhavě, až jak doslova píše Herben r. 1893, se „blahořečení a svatořečení nového patrona české země již ničím nedalo zabrániti“.

Důležito je poznati, proč naše veřejnost se tolik o kanonisaci zasazovala. Pekař (oc. 54) konstatuje, že naše barokní společnost netoliko se snažila kanonisací dáti satisfakci náladě své duše, ale i aby českému jménu, tolik podezíranému a opovrhovanému v sousedství, dobyla nové autority a nové sebedůvěry. To pak působilo nade vši pochybu tolik rozpaků v Římě, jak Pekař praví (str. 25): „Nedovedu domysliti si přijatelnějšího vysvětlení neochoty Říma, leč v nedůvěře jeho k akci, mající zřejmý ráz českonacionální.“

Poslední námitka proti úctě svatojanské je, že prý světec postrádal vlastníostí k svatosti potřebných, přičemž se poukazuje, že prý půjčoval na vysoké úroky a dopouštěl se takto lichvy. Námitka tato je vskutku zajímavá, povážíme-li, že odpůrcové úcty svatojanské říkají, že světec vlastně vůbec neexistoval, a najednou o téže osobě mluví, že provozovala lichvu. Již při důkazech o mučednictví Janově jsme přišli na projevy, svědčící o svatosti jeho života. Tituly: ctihodný, svaté paměti člověk, jehož Bůh sám zázraky oslavil, s dostatek ukazují, že běželo o muže skutečně svatého. Indirektivně lze na to usuzovati z toho faktu, že muž tak svatého života, jako byl Jenšejn, si ho zvolil za generálního vikáře, tj. za správce arcidiecése. Jest jednoduše nemyslitelno, že by takový asketa svěřil péči o arcidiecési nějakému špatnému knězi! Pekař (oc) podrobil důkladné kritice pomluvy o půjčování peněz a došel k resultátu, že Jan Nep. půjčil ve skutečnosti jenom jednou peníze a sice 16 kop grošů, ale ty půjčil bezúročně a také žádných soudů s tou půjčkou nebylo. Mimo to ukazuje, že právě takovým způsobem půjčoval peníze i Hus. Je opravdu ku podivu, že peněžité půjčky mají býti k necti jenom Janu Nep., ne však Husovi. Jaké rozpaky přitomto poukazu nastaly odpůrcům sv. Jana Nep., vysvítá z toho, že redaktor Národních listů Scheinpflug toto místo bez vědomí Pekařova zkorigoval tak, že místo „M. Jan Hus“ položil „i osoby velmi vážené“. Takovými prostředky tedy pracuí odpůrcové úcty svatojanské.

9. Poměry sociální

Bezold: K dějinám husitství (Praha 1904) – Pekař: Jan Žižka II – Chaloupecký: Selská otázka v husitství (Bratislava) – Kalousek: Osvobození poddaných biskupa litomyšl. od nápadův (PAM X 357) – Kalousek: Traktát Jana z Jenštejna proti Vojt. Raňkovi o odúmrtech (ZZSN 1882, 167).

Tato otázka měla pro duchovní a zvláště církevně-politický vývoj velký význam. Nelze pochybovati, že to byla pražská universita, která ze Západu přinášela nové myšlenky i v oboru sociálním. Zajímavé na tom je, že při diskusi o selském majetku strana přísně církevní se postavila na stranu sedláků, zatímco reformní horlitelé se postavili proti nim. K diskusi došlo v pražské kapitule r. 1356. Na jedné straně byl Jenštejn, na druhé učený scholastik Vojtěch Raňkův z Ježova.

Arcibiskup Jenštejn prohlásil braní odúmrtí za „zastaralý a pohanský zvyk“, vybírání odúmrtí za loupež, páchanou na poddaných arcibiskupských. Mimo to prohlásil církevní dědiny za majetek sedláků. Církev pak za jejich správkyni, nikoliv paní. Proti tomu vystoupil Vojtěch Raňkův, jehož argumentaci dnešní historikové zeslabují poukazem na to, že on se proti Jenštejnovu mínění zásadně nestavil, nýbrž že chtěl pouze ukázati, že theologicky arcibiskupovy vývody neobstojí. To však je chabá obhajoba, neboť Vojtěch v nastalé polemice řekl, že sedláci jsou chlapi, rabové, mající pouze právo užívání svých dědin. Je přitom zajímavo, že tento Vojtěch byl i pomocníkem a horlitelem pro reformu filosofa Štítného, který měl o sedlácích a jejich majetku rovněž takové názory jako Vojtěch. Proto ani Štítný braní odúmrtí nezatracoval.

Proti Raňkovi vystoupil generální vikář pražský Kuneš z Třebovle traktátem takového obsahu, že ještě r. 1830, kdy Palacký jej chtěl vydati, zakázala to rakouská censura, obávajíc se pobuřování lidu proti vrchnostem. Kuneš postavil se na stanovisko přirozeného práva, dle něhož všichni lidé jsou svobodni, otroctví bylo zavedeno teprve lidskými zákony. Rovnost všech lidí ukazuje katolická církev, připouštějíc bez rozdílu všechny lidi k svěcení. Proto i sedláci jsou právě tak svobodní jako druzí, jsou i pány svého majetku a proti vrchnosti jsou zavázáni pouze odváděním dávek. Jakožto skuteční majetníci svého statku mají plné právo dědické a proto i právo testamentu.

Jaké stanovisko zaujaly církevní kruhy české k této diskusi? Některé korporace duchovní již před tím provedly, oč Kuneš diskutoval s Raňkem, jako např. klášter ve Zl. Koruně (1378) a proboštství vyšehradské (1370), vzdavše se odúmrtí. Co se nepodařilo samotnému Jenštejnovi, to učinil jeho nástupce Olbram ze Škvorce částečně a Zbyněk z Fasenburka (1406) pro celé arcibiskupské panství. Počátkem 15. století pak to provádí celá řada klášterů a kromě arcibiskupství pražského i biskup olomoucký Lacek z Kravař (1406) a litomyšlský jan Železný (1412). Biskup olomoucký přitom nazval odúmrť nepravostí, jež je proti zákonu Božímu i rozumu lidskému, arcibiskup Zbyněk ji prohlásil za zvyk zlý a všemu právu protivný. Jan Železný prohlásil odúmrť za zvyklost zlou a škodlivou, nevyrovnatelnou nepravost i škodu a vymyšlený zlosti jed. Je možno, že stanovisko vyššího kléru mělo vliv i na šlechtu. Stačí poukázati na jednoho z prvních pánů zrušivších odúmrť na svých statcích. Byl to Jan z Rožmberka, o němž je známo, že byl důvěrně seznámen s průkopníkem těchto ušlechtilých snah sociálních, s arcibiskupem Jenštejnem.

Nelze pochybovati, že časem by se bylo postavení selského lidu českého příznivě utvářelo. Leč místo cesty reformní nastoupil další cestu vývoj revoluční. To se stalo vinou Husovou. I Hus přál selskému stavu, aby došel svobody, ale nedostatek prozíravosti a osobní důvody přivedly ho na vyloženě pochybenou cestu. Hus, jak známo, opíral se ve svém konfliktu s církví o světské rameno. Proto samo sebou při otázkách sociálních napadal ostře vrchnosti církevní, ne však světské. Proto nijak nepřekvapí, že nejtěžší břemeno selského stavu, tzn. pomoci (mimořádné platy) nezavrhoval, nýbrž hlásal jejich oprávněnost v době potřeby. O majetku vrchností hlásal sice stanovisko kdysi Jenštejnovo, dle něhož usedlost patří sedlákovi, jenž je vrchnosti povinen pouze platem, ale přitom se zase obracel více proti duchovenstvu než proti pánům. Poznali jsme již, jak ostrými slovy odsoudili čeští biskupové braní odúmrtí. Je proto pro Husa příznačno, že právě v době, kdy se tak dálo, napadl kněžstvo ve své Postille (1405), jako by kněží farizeové neviděli nespravedlnosti na lidu páchané, ba dokonce prý i schvalují braní odúmrti, kterou se páše nespravedlnost na vdovách a sirotcích. Takovéto brojení nepřímo popuzovalo lid proti vrchnostm vůbec a připravovalo sociální revoluci.

Zde se ukázal Hus málo prozíravým. Jeden z jeho soudců, učený kancléř pařížské university Gerson postřehl nebezpečí takové agitace. Dle Chaloupeckého (Selská otázka v husitství 38) Gerson i jiní protivníci Husovi správně ukazovali na to, že nauky jeho vedou k rozkladu dosavadní společnosti a obecného řádu a že jest to proto blud zhoubný, povážlivý a pohoršlivý, svádějící ke vzpouže, k neposlušnosti, k povstání. K tomu přichází v úvahu, že Hus hlásal i podratnou zásadu Viklefovu, dle níž pán ve stavu těžkého hříchu není pánem a poddaní proto nejsou povinni ho poslouchati. Mimo to Hus dával poddaným právo (dle Viklefa) zkoumati nařízení vrchnosti, jsou-li oprávněna neb ne. Těmito zásadami šířil Hus revoluční názory mezi sedláky, a protože světské vrchnosti (dle Chaloupeckého) „nejednou bral přímo v ochranu a veřejné mínění, pobouřené kazatelskou činností jeho předchůdců, dovedl v duchu názorů Viklefových obrátiti především proti kněžstvu a toto učiniti mravně odpovědným za veškeré poklesky doby“. To však vedlo již na scestí, neboť po smrti Husově věc provedena tak, že církvi byl majetek sebrán a pánům i polním obcím přidělen. Kam to vedlo, poznáme při stati o vnitřní podstatě husitství.

10. Církevně-politické zmatky na Moravě v 2. pol. 14. století

Wolný: Exkomunikatio des Makrgrafen v. M§ahren Prokop etc. i. J. 1399 (ACG VIII 1852) – Neumann: Nové prameny k dějinám husitství na Moravě (ST VI, Olomouc 1930).

Bratrovražedné boje na rozhraní 14. a 15. století mají pro církevní dějiny Moravy svůj zvláštní význam. Jednak proto, že biskupství olomoucké pro své mimořádné postavení v českém státě bylo do nich také strženo, jednak i z té příčiny, že v bojích těch se ukázalo stanovisko šlechty i duchovenstva vůči mohutné církevní korporaci, jež později při vznikajícím husitství ukázalo se osudným.

V oněch bojích postavilo se olomoucké biskupství s kapitulou proti markrabímu Prokopovi, který se i se svými přívrženci na církvi tak mstil, že onomu pronásledování se mohl vyrovnati později jenom útisk za Fridricha Falckého. Počátky bojů spadají do posledních let biskupování slavného Jana ze Středy, za něhož (1377) Řehoř IX. jmenoval konzervátory olom. biskupství proti všem nepřátelům. Charakteristické přitom je, že mezi nepřátele čítá ona bulla netoliko laiky, nýbrž i kněze. Poznáváme z toho, že v dobách oněch zmatků nalezli se v kléru prospěcháři, kteří se snažili těžiti pro sebe připojením se k mocným světa proti církvi. Oba bratři, markrabata Prokop a Jošt, ona opatření ignorovali, a zvláště Jošt od té doby se svou stranou násilně vystupoval proti církvi. Počítajíce pak oba se stářím Jana ze Středy, snažili se vynutiti na kapitule volbu svého bratra Soběslava za biskupa. Středa skutečně brzy (1380) zemřel, ale jeho nástupcem se nestal Soběslav, nýbrž Petr, řečný Jelito. Tím ovšem kombinace markrabí padly a postavení biskupství a kapituly se ještě zhoršilo. Tak se stalo, že Jošt (a s ním i olomoucký magistrát) vypověděli celou kapitulu netoliko z olomouckého biskupství, nýbrž vůbec z celé země, pokud markrabím podléhala. Zároveň pak Jošt pod trestem smrti zakázal, že nikdo nesmí přechovávati pro sebe věci náležející kapitulnímu děkanovi, ani nesmí kapitule odváděti žádných platů. Sv. Stolec počínal si velice opatrně, dal nejprve vyšetřiti, zda stížnosti na to se zakládají na pravdě. Když do Říma přišla odpověď kladná, byl dán (počátkem 1380) Jošt olomouckým magistrátem do klatby potud, pokud neodvolá proskripci kapituly. Pražský arcibiskup a legát Pileus jali se vyjednávati s Joštem a v únoru dosáhli již narovnání a sice za těchto podmínek: Jošt vrátí kapitule všechen její mjetek jí odňatý, odvolá vypovězení jejích členů, kapitula naproti tomu se zaváže platiti mu daně, Jošt ji však ujistí, že ji nebude obtěžovati mimořádnými břemeny. 26. února obdržel Jošt i s olomouckým magistrátem absoluci, ale přesto kapitula opatrně vyčkávala dalšího vývoje věcí. Tak se stalo, že teprve v říjnu (19. 10. 1380) se vrátila do Olomouce z exilu trvavšího ¾ roku. Návrat její byl velmi nutný, protože residence byly vypáleny čeledí Joštovou. Z opatrnosti se tehdy kapitula usnesla, že v budoucnu za podobných okolností nesmí zůstati v Olomouci žádný kanovník pod trestem ztráty prebendy.

Od té doby se obnovil přátelský poměr mezi Joštem a kapitulou, ale vynořil se bohužel zase nepřítel nový. Byla to zvláště mladá šlechta, které se za předešlých nepokojů zalíbilo církevní jmění, a proto jenom nerada od něho upouštěla. Když se tedy Jošt s církví smířil, připojili se tito chamtivci k Prokopovi a tak se stalo, že hned r. 1381 měla kapitula i biskup nepříjemnsosti s tímto novým nepřítelem. Smutné bylo, že tehdy se k těmto lidem připojila část kléru. Tak došlo k novému odírání kapituly a biskupa, a když vinníci byli citováni v listopadu 1382 před konzervátory biskupství Urbanem VI. ustanovené, nedostavili se a byli v únoru 1383 exkomunikováni. Poměry se ještě zostřily úmrtím biskupa Petra (1386), neboť násilností se nepřímo zúčastnil i Václav IV., který nařídil Jindřichovi z Lipé, aby obsadil všechny biskupské statky ve prospěch Jana Soběslava, jehož chtěl s Prokopem vnutiti církvi za biskupa olomouckého. Papež se však dovedl tomu vyhnouti jmenováním Soběslava patriarchou squilejským. Prokop však nemohl církvi zapomenouti toto zmaření svých plánů, a proto v persekuci pokračoval.

Největšími nepřáteli nového biskupa olomouckého Mikuláše z Rizmburka byli markrabí Prokop, Proček z Kunštátu na Lysicích, Proček z Buzova. Je možno, že na jejich vystupování měl svou účast i Jošt. Nepřátelství Joštovo propuklo znovu, bylo však opět ututláno smírem r. 1391, nikoli však s Prokopem. Jeho purkrabí pustošili biskupské a kapitulní statky dále, takže r. 1394 byl Bonifác IX. nucen dáti třem prelátům plnomoc, aby v případě marného zakročení Prokopa exkomunikovali. V této bulle se výslovně praví, že „pod záminkou panujících bojů duchovní osoby bez rozdílu, mají-li na bojích účast či nikoli, jsou jímány, vězněny a usmrcovány, anebo se na nich vynucují peníze. Kostely, kláštery, špitály bývají osazovány, pleněny, páleny, statky jejich konfiskovány. Je prý mnoho těch, kteří podobné násilnosti podporují“. Církevní orgány měly trpělivost i za takových strašlivých poměrů přímo neuvěřitelnou, neboť k exkomunikaci Prokopa došlo až po pěti letech, r. 1399. Pro příští vývoj věcí je důležito, kdo byl zároveň s ním nominatim exkomunikatio: Purkrabí v Litovli, hejtmani v Uh. Brodě, Pohořelicích, Bzenci, Ivančicích, Ostroze, na hradě Rabštejně u Znojma, Hrádku u Jevíčka, Úsově a Rokytnici. Kromě násilností provinili se tito orgánové Prokopovi ještě olupováním kapituly a biskupství, které dosáhlo výše 2.000 hřiven stříbra. Následkem toho se octla kapitula s biskupem v takové situaci, že po celých 14 měsíců nemohly se pro naprostý nedostatek prostředků konati v olomoucké katedrále bohoslužby. Exkomunikovaní purkrabí se výslovně vymlouvali, že tak činili na rozkaz markraběte Prokopa. Neštěstí bylo dovršeno ještě tím, že proti olomouckému kléru vystoupil znova Jošt. R. 1396 zbrojnoši Joštovi uvěznili celou olomouckou kapitulu i s ostatním klérem, protože kanovníci nechtěli dovoliti, aby se tato soldateska ubytoval v jejich residencích. Jošt, nejsa tak zatvrzelým jako Prokop, dal za to biskupu Mikuláši satisfakci. Mikuláš zemřel r. 1397 a události za něho se sběhnuvší názorně dokazují, že církvi se na Moravě nevedlo o nic lépe než v Čechách.

Nástupce Mikuláše z Rizmburka se stal Jan Mráz. Je velmi důležito poznati tohoto biskupa blíže pro klepy o něm šířené a většinou založené na „Granum cathalogi praesulum Moraviae“ a na jeho pozdním zpracování Augustina olomouckého „Series episcoporum etc.“ Mrázovi se vytýká, že rozházel statky a že je zastavil proti vůli kapituly.

Ohledně první výtky nutno konstatovati, že první statek jím zastavený (Chvalkovice 1398) byl zastaven (jak biskup sám výslovně praví), protože statky své nalezl šlechtou zpustošené a vybité a kromě toho silně zadlužené. Patrno tedy, že se tak nestalo z nějakého rozhazování, nýbrž z důvodů čistě existenčních. Z dalšího prohlášení Mrázova plyne nepravdivost druhé výtky. Biskup totiž tak učinil se souhlasem olomoucké kapituly, k němuž učinil takové prohlášení i probošt její Jan z Malešic. Popobně tomu bylo i při jiných statcích.

Mrázovi se dále u Augustina vytýká, že se vloudil pod záminkou do sakristie olomoucké katedrály, tam odcizil peníze uschované laiky a mimo to vzácné relikviáře. Tomu zase odporuje Mrázova listina z r. 1401, v níž se výslovně praví, že si vypůjčil peníze asi 100 osob v pevné saskristii olomouckého dómu schované. Nebylo to nějak nepoctivě, neboť biskup Mráz dal jednomu olomouckému vikáři za vypůjčených 150 hřiven stříbra „pro restitutione“ svůj dvůr v Náměšti! Potom následovaly zástavy jiných statků.

Poslední nepravda o Mrázovi je, že prý za domnělé zpronevěření peněz, obrání relikvií a rozhazování statků byl exkomunikován, a proto pochován místo v kostele před sákristií. Výtečný znalec církevní topografie moravské, Benediktin Volný, výslovně o této zprávě pramene „Granum catalogi praesulum Moraviae“ prohlašuje, že je to smyšlenka, kterou převzal i Augustin olomoucký. Konstatuje: 1. Mráz nerozházel církevních statků, neboť při své intronisaci je nalezl většinou v cizích rukou. 2. Pro těžkosti s válečnými nepokoji spojené vykoupil řadu dříve zastavených statků, jako Vyškov, Modřice, Hukvaldy, což nedalo se samo sebou učiniti bez výpůjček. 3. Biskup sám přiznal, že sáhl na peníze v katedrále uložené z válečné bídy a řádně je nahradil. 4. Neumřel v klatbě.

Poznavše persekuci duchovenstva zvláště vyššího na rozhraní 14. a 15. století, přihlédneme nyní k jeho disciplinární stránce. Již v kapitole o stavu duchovenstva v době předhusitské bylo poukázáno, že za poměrů tak strašlivých nebylo možno visitovati, čímž ovšem trpěla i kázeň kléru. Zajímavo je, že právě v tak bouřlivém roce, jako byl rok 1393 (sv. Jan Nep.) visitoval arcibiskup pražský Jan z Jenštejna olomouckou diecési. Visitace byla tak přísná, že když po ní opustil Olomouc, dohonila ho na cestě deputace olomouckých vikářů s prosbou o zmírnění předpisů, daných jim kdysi Arnoštem z Pardubic. Z toho možno souditi, že Jenštejn visitoval na podkladě starých, přísných Arnoštových předpisů, které v době takové anarchie bylo možno jen velmi těžko zachovávati. Metropolita pak dal arcijáhnu přerovskému Sanderovi a proboštu kanonie šternberské Bedřichovi vyšetřiti žádost olomouckých vikářů. A jako Jenštejn se vynasnažil až příliš horlivě o reformu kléru, tak zase (jak jsme již poznali) biskup Jan Mráz hleděl v mezích své ordinariátní pravomoci zmařiti všechno, čím kuriální praxe mohla rušivě zasahovati do poměrů v diecési: doplňování kanovníků z řad vlastního kněžstva, zákaz domácímu kněžstvu žádati v Římě o udělení titulu „familiaris apostolicus“.

Velmi výmluvným svědkem o situaci olomoucké diecése v oné době jest jmenovaný šternberský probošt ve svém výkladě Žalmů a kantik. Jak již při ideové části doby předhusitské poukázáno, byl mimo vši pochybu obdivovatelem Milíčovým, neboť toto své exegetické dílo chtěl nazvati dle jeho sbírky kázání „Abortivus“. Proto jako ve své postile „Consolatio spiritus“, tak i v těchto výkladech nepokrytě se nám představuje jako bezohledný horlitel pro reformu, ale zároveň i jako neohrožený bojovník za práva církve. Z jeho slov mluví pevná odhodlanost za svobodu církve třeba i zemříti. Důležito jest i jeho svědectví o šíření sektářství za tehdejších zmatků, které byly pro podobnou akci velmi příhodné. Dle něho se šířily v lidu sekty (asi valdenství), zatímco v řadách inteligence sela zkázu filosofie. A skutečně víme, že právě markarabí Jošt dal si pro sebe přeložiti Viklefův „Trialogus“.

Z uvedených těchto několika dokladů lze o stavu olomoucké diecése na rozhraní 14. a 15. století říci toto: Kněžstvo trpělo velikou, neslýchanou persekucí moci světské, za níž utrpěla církev ohromné finanční i morální škody. Přes to přese všechno vidíme, že církevní vrchnost (metropolita i biskupové) snažili se tyto škody napraviti. Šlechta (bohužel i část kleru) snažila se pro sebe těžiti z konfliktu církve s mocí světskou a proto se přidala k markrabatům, což možno považovati za přípravné třídění duchů na Moravě pro budoucí boje husitské. Krutou ironií přitom je, že i tak reformní hoslitelé, jako byl Jenštejn, Mráz, probošt šternberský Bedřich, byli vysazeni útiskům těch, kteří sami proti zkaženosti církve mluvili. To všechno trpěli pro své loyálně-církevní smýšlení, jež je differentia specifica mezi horliteli pro reformu strany církevní a počínající se stranou Husovou.

Část šestá: Hus a husitství

1. M. Jan Hus

Helfert: Hus und Hieronymus (Praha 1853) – Týž: Mistr Jan Hus a počátkové círk. rozdvojení v Čechách (Praha 1857) – Lenz: Učení M. Jana Husa (Praha 1896) – Týž: Apologie sněmu kostnického (Praha 1896) – Týž: Pokus apologie svědků proti Husovi (Vlast 1900) – Týž: M. Jan Hus (Praha 1907) – Týž: Učení M. Jana Husi o církvi a jejích členech není totožné s učením sv. Augustina (Vlast 1903) – Sedlák: M. Jan Hus (Děd. sv. Prokopa č. 58, Praha 1915) – Neumann: Hus dle nejnovější literatury (Tamže č. 67, Praha 1931) – Týž: M. Jan Hus (zvl. otisk z č. slovníku bohovědného, Praha 1931) – Týž: Nový doklad o Husově rodišti (Hlídka 1924) – Pekař: K sporu o rodiště Husovo (ČČH 1923 a zvl. otisk) – Týž: Ještě k sporu o rodiště Husovo (Tamže 1924) – Ryšánek: Husovo rektorství (Listy filolog. 1930) – Kubíčkova recense Novotného Husa (Hlídka 1922 - 23) – Kroftova recense téhož díla (ČČH 1920) – Lefler: M. Jan Hus a jeho doba (Husitství ve světle pravdy, roč. 1. a 2., Praha 1904) – Kašpar: Hus und die Früchte seiner Wirksamkeit (Warnsdorf 1929).

a. Počátky Husovy

Podle svého rodiště nazýván je Hus plným jménem Jan z Husince. Dobu jeho narození lze pouze pravděpodobně klásti k r. 1369 nebo 1370.

Větší nesnáze jsou s místem jeho narození. Až do nedávna bylo téměř všeobecně rozšířeno mínění, že rodištěm jeho je jihočeský Husinec u Prachatic. Poslední dobou byly však o tom vysloveny vážné pochybnosti. Pramenem jejich jsou souvěké zprávy o Husově osobnosti a záznamy pozdních pozorovatelů. Hus sám o sobě se zmínil, že nižší školy navštěvoval v Praze, z čehož někteří (Vančura) dovozují, že vzhledem k jeho chudobě by tento fakt ukazoval spíše na Praze blízký Husinec u Klecan než na Husinec u Prachatic. Jiný důležitý moment je záznam v knize ordinační, kde při r. 1400 čteme jméno jáhna „Joh. Michaelis de Hussynecz“. Jelikož podle Husa samého byl r. 1401 prvním rokem jeho kněžství, jest onen jáhen považován některými historiky za pozdějšího kazatele betlémského. Tento jáhen je zaznamenán mezi svěcenci z arcijáhenství boleslavského, ačkoliv jihočeští kandidáti bývali zapisováni do arcijáhenství bechyňského. Nesnáze této nelze vysvětliti domnělým pobytem na Boleslavsku, neboť Hus byl tehdy zaneprázdněn pracemi na universitě. Omyl lze těžko připustiti, neboť Hus byl tehdy již příliš známou osobností, takže písař onoho záznamu jistě věděl, odkud Hus pocházel, a tudíž do kterého arcijáhenství jej měl zařaditi. Je sice pravda, že Husinec u Klecan patří do arcijáhenství pražského a ne do boleslavského, leč věc tuto lze snadno vysvětliti. Jednalo se o samotu, ležící na hranicích obou arcijáhenství, takže pisatel ji mohl velmi snadno položiti do sousedního obvodu. Takový omyl se mohl velmi snadno položiti do sousedního obvodu. Takový omyl se mohl státi pouze u malého místa, ne však u vzkvétajícího jihočeského městečka.

Z pozdních pamětníků přichází v úvahu Eneáš Sylvius, opat kláštera ebrašského Mibling a Francouz Rocolles. Oba první se zmiňují o rodišti Husově jako o vsi a nikoli městečku. Byť i první svědectví Sylviovo nebylo hodnověrno, přichází v úvahu programově pořízený jeho překlad Konáčův, jenž ponechává jeho výrok o vsi u Prahy, ač jiné omyly opravuje. Při nejmenším je to důkaz, že literárně činný kališník ještě na počátku 16. století o jihočeském rodišti Husově nic nevěděl a že tudíž lze nesnadno v té době předpokládati tradici jihočeskou o rodišti Husově u Prachatic.

Druhým svědkem je ebrašský opat Nibling, mluvící rovněž o rodišti Husově jako o vsi u Prahy. Je dokázáno, že Nibling měl asi před sebou zápisky dra Bartoloměje Froeweina, opata ebrašského, jenž se zúčastnil koncilu kostnického.

Třetím svědkem je Francouz Rocolles, jenž r. 1685 v knize nadepsané „Le redoutable aveugle“ mluví o rodišti Husově u Prahy. Jelikož Rocolles sotva znal Niblinga, je možno, že zpráva klášterního annalisty ebrašského pronikla do literatury 16. a 17. století. Je však také možno, že nejde o Niblinga, nýbrž o akta kostnického koncilu, jež mohla býti předlohou i jiným kronikářům.

Okolnost, že jde výlučně o cizince, kteří kladou rodiště Husovo k Praze, dala vznik domněnce, že běží o údaje lidí, kteří znali Čechy jenom podle Prahy, a proto rodiště Husovo položili k ní. Domněnka tato padá svědectvím Prokopa, písaře novo-městského (kolem r. 1476) a záznamem brněnského Augustiniána P. Jeronýma Haury (1704 – 50). Prokop mluví o vsi Husinci jakožto rodišti Husově. On jistě o věci dobře věděl, neboť Hus byl jeho promotorem. Haura, ačkoliv byl rodákem jihočeským z Týna n./Vl., přece napsal ve svých pamětech, že r. 1722 šel Husincem u Prahy, kde se narodil Hus, a obdivoval ohromnou kamennou husu na návsi postavenou. U dvou Čechů, kteří s oblibou se zabývali dějinami naší vlasti, je to nade vši pochybnost dokladem, že shora uvedená svědectví cizinců mají svou váhu. Nejnověji ve prospěch Husova rodiště u Prahy svědčí lidový popěvek: „U Prahy je Husinec, v něm narodil se Hus vlastenec“. Píseň a k ní se pojící lidové podání zachovalo se až po naše dny na Kralupsku (Lidové Listy 13. dubna 1930). Při nejmenším lze tedy říci, že spor o Husovo rodiště není definitivně rozřešen.

Po ukončení nižších studií dal se Hus zapsati na pražskou universitu, na níž poslouchal svobodná umění a dosáhl r. 1393 hodnosti bakalářské. Potom studoval dále filosofii, zúčastňuje se i aktů universitních, že r. 1396 byl povýšen na mistra. Jako takový přednášel na fakultě svobodných umění, o dvě léta později byl zvolen za examinátora bakalářů za český národ a r. 1399 fungoval poprvé jako promotor. Je velmi pravděpodobno, že r. 1400 byl vysvěcen na jáhna a o rok později na kněze. Potom spěl rychle k vrcholu své slávy, kněžské i akademické. V letech 1401-2 byl děkanem fakulty. V Husovo rektorství již nelze nyní věřiti. Ryšánek (Listy filologické 1930) přesvědčivě vyvrací Husův první rektorát r. 1402-3, neboť spočívá na chybné interpunkci notářského instrumentu, v němž slovo „rector“ patří ke slovům „et predicator capelle dicte Bethlem“. Druhý rektorát v r. 1409 - 10 spočívá na podobné chybě a mimo to i odporuje souvěkému dokladu, podle něhož byl tehdy rektorem Jan Ondřej, řečený Šindel. Dokud nebude tato zpráva vyvrácena jinou a to spolehlivější, potud nebude možno mluviti ani o druhém Husově rektorátě. Výmluvnost a reformní duch uvedly tehdy Husa na nejproslulejší pražskou kazatelnu v kapli betlémské (1402).

b. Hus a přechozí hnutí

Povážíme-li, jaký vliv měli tehdejší kazatelé na veřejné mínění, pak plně pochopíme důležitost kazatele v kapli betlémské, v níž se shromažďoval výkvět pražské společnosti. Touha po slově Božím, vzbuzená již předchůdci Husovými vzrůstala stále mocněji. Přesto je až dosud téměř nemožno zjistiti, zda podléhal Hus vlivu svých předchůdců a do jaké míry. Rozhodně nelze souhlasiti s míněním Novotného, podle něhož „činnost těch, kdo do nedávna činnost kazatelskou téměř sami vedli, totiž mnichů, zvláště žebravých, již nevyhovuje“, proto prý pražské publikum hledá něco nového, hlubšího. „Běží o kázání směru pokrokového, jak jeho nejvýmluvnějším důkazem je založení kaple Betlémské r. 1391“ (Hus I, 44).

Je známo, že střediskem reformních snah (a řekněme i pokrokových snah) bylo v době bezprostředně před Husem předcházející bratrstvo „Obruč“. Toto bylo založeno r. 1382 a to v klášteře na Zderaze. Tam působil vynikající kazatel Johlín, který kolem sebe soustřeďoval muže toužící po nápravě života církevního. Poněvadž pak Johlín svou postilu dokončil až r. 1404, je to neklamným důkazem, že ještě v době, kdy Hus byl již v betlémské kapli, byl Johlín obklíčen, jak sám praví „amicis spiritualibus, sacrarum litterarum fervore flagrantibus“. Jelikož kaple betlémská byla založena 1391 a Johlín, čili zderazský klášter, dlouho potom kolem sebe sdružoval muže pro reformu nadšené, je to nezvratným důkazem, že kláštery ve svém kazatelsko – reformním poslání se nepřežily a že z tého příčiny k založení betlémské kaple nedošlo. Ba právě naopak zdá se nám, že Hus navazoval na půdu, zkypřenou Johlínem zderazským, neboť právě na počátku své kazatelské činnosti (1403) žádá on (Johlín) za potvrzení dotace kaple Božího Těla, darované českému národu bratrstvem Obruče, které vzniklo a mohutnělo v ústraní kláštera zderazského.

Půda byla tedy pro Husa připravena. Souvisela-li však jeho činnost reformní s dobou předchozí po stránce intellektuální, to se ještě žádnému historikovi nepodařilo zjistit. Podle výsledků bádání Sedlákova (Ještě jednou: Učil Hus remanenci? St II, 169) „ve skutečnosti historický Hus nenavazuje vědomě na dílo tzv. předchůdců, jako navazuje Vojtěch Raňkův a Janov na dílo Milíčovo nebo Jakoubek na dílo Janovo, nýbrž Stanislavem ze Znojma je veden na Viklefa, Viklef pak mu „otevírá oči“, učí jej „rozuměti Písmu“, dává mu myšlenky, jež potom Hus zpracovává i slovy Viklefovými, nikoliv mechanicky, nýbrž účelně a většinou obratně. Historický Hus byl na Viklefovi závislý napřed myšlenkově, potom teprve literárně a více myšlenkově než literárně. Vždyť potom, když bylo hnutí schismatem uvedeno v příčinnou souvislost s Matějem z Janova, Hus přidržuje se výlučně Viklefa“.

c. Duchovní vývoj Husův

Přicházíme takto k duchovnímu vývoji Husovu, bez něhož nelze jeho kazatelské a reformní činnosti rozuměti. Pro počátky Husovy, dosud tak málo známé, padá na váhu prostředí, v němž se pohyboval. Víme téměř určitě, že studoval u Stanislava ze Znojma, jako že i Jakoubek byl jeho spolužákem. Již jako mladý mistr opsal si čtyři filosofické traktáty Viklefovy, což svědčí zajisté o určitém zájmu, jejž projevoval Hus o Viklefa. Vskutku také lze pozorovati od samého počátku Husovy činnosti universitní, kterak Hus holduje výstřednímu realismu Viklefovu. Přesto Hus nevybočil nikterak z mezí pravověrnosti, jak doklady o jeho první kazatelské činnosti dosvědčují. Fakt onen je tím příznačnější, povážíme-li, že Hus již tehdy znal i theologické spisy Viklefovy, ba dokonce, že použil již i jeho nedělní postily.

Zde působily na Husa události vnější, vyvolané sporem mezi nominalisty a realisty. Tito měli v čele Stanislava ze Znojma se Štěpánem z Fálče, oni pak mladého mistra německého Jana Hübnera. Odpůrcové výstředního realismu Viklefova poukazovali naň jako na učení kacířské a Hübner za těch okolností sestavil čtyřicet pět bludných článků Viklefových a předložil je pražské kapitule k dobrozdání. Ta nikterak nerozhodla ve prospěch Hübnerův, nýbrž naopak, ještě ustoupila. Věc tato je důležitá ve dvojím ohledu: vysvítá z ní, že podnětem k boji byl filosofický systém Viklefův se svými neblahými důsledky na poli dogmatickém, nikoli národnostní nenávist k opravnému hnutí, protože se spojovalo s národním životem českým. Vždyť ani mezi Němci nescházelo lidí horlících pro reformu církve. Dále není pravda, že by již tehdy v české hierarchii byli odpůrcové snah opravných, neboť pražská kapitula, byvši požádána o dobrozdání, nepřispěchala ochotně Hübnerovi na pomoc, nýbrž právě naopak ustoupila. Ba kapitula neučinila tak ani tehdy, když Hübner jí předložil články podruhé, nýbrž předala věc k rozhodnutí uníversitě. Tak se stalo, že po tuhém boji mezi českými a německými mistry došlo k zápovědi učení Viklefova. Podle Sedláka „český národ na universitě stojí tu sjednocen proti třem národům německým při Viklefovi v otázkách filosofických i theologických a národní myšlenky jest z hlavních opor, že se nauky Viklefovy přes zákaz udržují a šíří dále“ (Hus 94).

Do těchto sporů vtažen byl i Hus, jenž v nich stál věrně po boku svého učitele Stanislava ze Znojma. O Husově účasti v boji o 45 článků nemáme přesných zpráv, leč můžeme se o jeho nazírání dovtípiti ze slov, která pronesl tehdy, když Mikuláš z Litomyšle vytýkal rektoru Harasserovi zfalšování článků. Hus pravil: Takoví padělatelé knih měli by spíše býti upáleni, než byli upáleni tihle, mysle na dva kupce, kteří falšovali šafrán.

d. Hus a arcibiskup Zbyněk Zajíc

Zatím nastoupením arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hasenburka došlo pole Husovy činnosti opravné nového rozšíření. Učinilť jej nový metropolita svým rádcem a zároveň i synodálním kazatelem. Náklonnost jeho k Husovi a českým mistrům vůbec je opětným důkazem, že česká hierarchie jich nikdy nenáviděla pro jejich reformní snahy. Nelze však rozhodně souhlasiti s názorem, podle něhož by si býval Zbyněk vzal Husa na pomoc pro svou neznalost theologie (Novotný, Ottův slovník 904). Jak nejnověji dokázáno (Stejskal, Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Has., ČKD 1913, 210), nebyl Zbyněk žádným nevzdělancem a autor (Kraus, Husitství v literatuře I, 6) stojící mimo půdu katolickou, nazval veršovačku, mluvící o jeho negramotnosti, drzým vtipem.

Při počátcích Zbyňkových projevoval Hus svůj vliv hlavně při reformních článcích synodálních, zvláště pak při potírání domnělých zázraků vilsnackých. Synodou červnovou r. 1405 konanou zakázáno bylo putovati do Vilsnaku. Hus nato napsal (1405) prostonárodní pojednání o témže předmětě pod titulem „De sanguine Christi“, jenž je vlastně pouhým přídavkem k odpovědi na kvestii Stanislavovu, nadepsanou „Utrum Chirstus eanem sanguinem, qui de corpore suo effluxit, in eodem corpore hora resurrectionis glorificavit“.

V téže době (25. června 1405) vydal Innocenc VII. bullu, jíž napomenul Zbyňka k vyplenění bludů Viklefových. V bulle oné nikterak nelze spatřovati úsilí, znemožňující opravné snahy Husovy, k němuž za záminku měla soužiti jeho záliba ve spisech Viklefových (Ottův slovník 904 – 905). Nejednaloť se v oné bulle o Husa, nýbrž o Stanislava, jehož remanenční traktát způsobil v Praze veliký rozruch. Za druhé nezakročili u papeže preláti, nýbrž němečtí mistři pražské university. Proto byl předmět zakročení zcela jiný, než potírání reformních snah Husových. Jednaloť se o dogmatické bludy z filosofického systému Viklefova plynoucí, nikoliv o nápravu mravů duchovenstva. Věc se týkala vlastně pouze Stanislava ze Znojma, jemuž arcibiskup vyšel tak daleko vstříc, že přijal jeho odvolání docela soukromě v jeho bytě. Věřícím veřejně naporučil zvláštním dekretem, aby věřili, že po konsekraci nezůstává ve Svátosti ani chléb ani víno, což ještě jednou opakoval na synodě konané v červnu.

Hus, jenž v oné době byl kursoristou na fakultě bohoslovecké, tj. jako bakalář vykládal Písmo sv., zůstal sice konfliktu Stanislavova vzdálen, leč na půdě orthodoxní proto nestál. Přivedlať jej exegese ke studiu Viklefova spisu „De veritate sacrae Scripturae“, jenž učinil z něho materiálního bludaře. Důkazem toho jsou dvě kvestie, první zvaná „Utrum supremus rector universi secundum optimas leges possibiles regulat universum“ a druhá „Utrum Moyses legislator fuit sacerdos“. Hus v nich tvrdí zcela podle Viklefa, že církev svatá jsou predestinovaní, jejichžto hlavou je Kristus. V důsledku toho pak odlišuje od církve předzřízených církev římskou, čině z toho následující praktické závěry: Církev římská, vedená papežem a kardinály může se mýliti, pročež má se jí věřiti pouze potud, pokud se její nauka shoduje s Písmem sv. Zavrhnuv takto církevní tradici, zavrhl potom i církevní ústavu, podřídiv ji rovněž Bibli jakožto nejvyšší normě.

Dalším průlomem do celého tehdejšího zřízení církevního byly důsledky, vyvozené z povinnosti následovati Krista jakožto hlavu církve. Měl totiž býti následován v chudobě, z čehož plynulo sekularisování církevního majetku. Reformu měla provésti moc světská. Jiným takovým dokladem (rovněž z r. 1405) je kázání „Diliges“, přednesené na synodě svato-lukášské, v němž Hus používá Viklefových spisů „De ecclesia“ a „Dialogus“.

Husův názor na církev jest již úplně viklefský. Rozlišuje totiž trojí církev: hmotnou, částečnou (kterou je i církev římská) a obecnou. Tuto pak prohlašuje za soUhrn všech předzřízených. V této církvi pak opět rozeznává tři skupiny: bojující, trpící a vítěznou. Vymezení první je důležito po stránce sociální, neboť Hus do ní počítá dělný lid, pány a kněžstvo. Tomuto smýšlení dal na venek projev kázáním v Betlémě, na kterém přečetl (5. října 1406) falšovaný dekret kancléře oxfordské university o pravověrnosti Viklefově.

e. Husův první konflikt s obránci katolictví

Husovo smýšlení bylo dobře známo, pročež se nikterak nelze diviti, že proti němu povstali obráncové pravověrného učení zrovna tak, jako před tím proti Stanislavovi. S počátku nemluvilo se přímo o něm, nýbrž pouze o viklefství a hlavně o remanenci. K arcibiskupovi psal o šíření remanence v Čechách Ondřej z Brodu. Němečtí mistři upozornili na tutéž věc papeže Řehoře XII. Nelze proto tvrditi, že by předmět k potírání českého viklefství vyšel zvenčí, tj. od sv. Stolce (Ottův slovník 905), nýbrž z Čech samých. Důsledkem toho pak je, že nestálo všechno za Husem, jak pisatel Ottova slovníku tvrdí.

Zbyněk nařídil po udání Ondřejově vyšetřování proti celé řadě osob, mezi nimi i proti mistru Matěji z Knína, jenž po jistém váhání odvolal nauku o remanenci. Václav IV. z nelibosti nad špatnou pověstí Čech v cizině svolal na 20. května 1408 schůzi národa českého k Černé růži v Praze, kdež došlo k povšechnému, ale pouze ledabylému odsouzení nauky Viklefovy. V prohlášení zavrhovány články „evangelického mistra“, ale pouze „ve smyslech jich kacířských, bludných a pohoršlivých“. To znamená, že pražští viklefisté považovali učení viklefovo za správné, je-li správně vykládáno, čili jinak řečeno: vykládá-li je někdo chybně, pak jest ovšem falešné. Samo sebou se rozumí, že arcibiskup se takovým odsouzením spokojiti nemohl a obnovil proto na synodě svato-vítské výnos z r. 1406 s podotknutím, že dá každého, kdo by se jeho nařízením protivil, trestati jako kacíře. Za těch okolností došlo k procesu s knězem Abrahamem, jenž dává tušiti nového činitele v tehdejším náboženském hnutí českém, totiž valdenství. Hlavním jeho šiřitelem byl v Praze Mikuláš z Drážďan (viz Sedlák, Mikuláš z Drážďan, otisk z Hlídky 1914).

Postavení, jaké Hus v té době zaujímal, je naznačeno disputací francouzského mistra Jakuba z Nouviona, jenž jako posel krále francouzského rozmlouval v Praze s mistry o jmění církevním (vydal Sedlák, Jacobi de Noviano, Mgri parisiensis, Disputatio cum Hussitis, jako II. svazek sbírky: Tractatus Mgri J. Hus e parte catholica illustrantes, Brno 1914). Traktát v nadpise velmi výmluvně praví, že Jakub byl pozván Husem a jinými viklefisty, což znamená, že r. 1408 byl již Hus hlavou viklefského hnutí. V tom lze spatřovati nové období v jeho činnosti. Po odvolání Stanislavově (1406) stal se Hus hlavou českého viklefství. Na venek se to jeví roztržkou jeho se Zbyňkem a spojením s Jakoubkem ze Stříbra, Mikulášem z Drážďan, Jeronýmem pražským, Janem z Jesenic, vesměs to vyslovenými odpůrci učení církevního.

O konfliktu Husově s arcibiskupem bývá nesprávně souzeno. Prý „dokud běželo o subtilní otázky theologické, jimž arcibiskup nerozuměl, nedal se od Husa odvrátiti. Bylo třeba ukázati mu Husa jako ohrožovatele zájmů arcibiskupových, po případě jako neposlušného, který přes zákaz synodální nepřestává kázati proti kněžstvu“ (Ottův slovník 905). Poukázali jsme již nahoře, že Zbyněk nebyl tak nevzdělaným, aby theologickým otázkám nerozuměl. Za druhé jsme ukázali, že arcibiskup zakročil proti viklefistům na upozornění o šíření remanentismu po Čechách, učiněné Ondřejem z Brodu. To znamená, že Hus v té době již neměl na něho po stránce dogmatické takového vlivu, jako před tím. Zde přichází v úvahu poměr Husův k nauce o remanenci.

f. Hus a remanence

O tuto velmi delikátní otázku sveden byl svého času boj mezi Sedlákem a Novotným (Sedlák: Učil Hus remanenci? ST I, 450n – Týž: Ještě jednou: Učil Hus remanenci? Tamže II, 165n – Novotný: Kritika I. ročníku Studií a textů, ČMM 1914, 429 – 47 – Týž: Na obranu, oc. 1915, 398 – 412). Husovo učení o remanenci bylo předně dosvědčeno Protivou, Brodem a Peklem. Novotný sice odmítl tento poukaz, poněvadž prý oni žalobcové nebyli bezúhonného charakteru a tudíž ani jejich obvinění nemusela býti pravdivá. Zapomněl však, že při Ondřeji z Brodu běží o doklad, který nezávisel na jeho mravní bezúhonnosti, totiž o výrok samotného Husa a to výrok velmi kompromitující. Podle žaloby Brodovy stěžovali si venkovští kněží na Husa, že na kázání šířil názor o remanenci. Hus prý na to pravil: „Rád bych věděl, co se tam láme, nezůstává-li chléb.“ K této žalobě Brodově připsal Hus vlastnoručně: „Ba sám mistr hlubokých smyslů by to rád věděl.“ Touto poznámkou dosvědčil Hus sebe sama ze příklonu k remanenčnímu bludu.

Dalším důležitým dokladem je Husův traktát „Impugnantibus“ sepsaný r. 1408. Pojednávaje o Eucharistii, opírá se Hus o názor Viklefův a cituje i výrok Berengarův svědčící pro remanenci. Jelikož však Hus nevyslovil se zcela jasně, napsal podobný traktát i Jakoubek. V něm bylo vše jasně řečeno, co Husův spis dával pouze tušiti. Správnost tohoto mínění je dotvrzena i nedůsledností Husovou, jenž tehdy velmi rád citoval Pseudochrysostoma o neohroženém hlásání slova Božího. Byl-li v nazírání na Eucharistii skutečně pravověrným, pak je velice nápadno, proč právě v tomto ohledu nemluvil otevřeně a proč nepotíral remanenčního bludu s takovou právě otevřeností a silou, s jakou bojobal proti pokleslému duchovenstvu. Vrcholem Husova remanentismu byl r. 1410. Tehdy pronesl kázání na Zelený čtvrtek, v němž lidu pověděl, kterak má věřiti o Svátosti oltářní, čili jinak řečeno, jak tehdy nahlížel na tu věc Hus sám. Z obsahu vysvítá, že Husův názor nebyl katolicky pravověrným.

Oprávněnost uvedených právě dokladů Sedlákových (ST II, 171-5) potvrdil nepřímo i liberál Krofta v recensi Novotného Husa (ČČH 1920, 196), řka: „I jinde Novotný vyjadřuje se tak, jako by připouštěl, že Hus vlastně v duši yl nakloněn remanenci nebo aspoň nebyl proti ní… a přiznává, že Husovi, ač vždy vyznával pravověrnou teorii transsubstanciační, mohlo býti vytýkáno, že bludného učení Viklefova o Svátosti oltářní výslovně neodsoudil, přiznává také, že Hus ve sporu o remanenci projevoval podivuhodnou nerozhodnost.“

g. Boj s arcibiskupem Zbyňkem

Za takových okolností dobře chápeme změnu, jež nastala v poměru arcibiskupově ke kazatelskému úřadu Husovu. Kazatelna kaple betlémské se stala podezřelou, pročež zakladatel kaple, kupec Kříž, obrátil se počátkem r. 1408 na Řehoře XII. se žádostí o stvrzení fundace. Ten však svěřil celou záležitost z opatrnosti Zbyňkovi, jenž potvrzení odmítl. Zanedlouho na synodě svatovítské zakázal arcibiskup pohoršlivá kázání proti duchovenstvu. Hrot směřoval proti Husovi a to proto, že řeči jeho, nesoucí se všeobecně, poškozovaly všechno kněžstvo, takže i kněží dobří byli považováni za špatné. Zakročení arcibiskupovo bylo v onom ohledu zcela správné, neboť nechtěl-li r. 1441 dovoliti (husitský) arcibiskup Jan Rokycana kázati o poklescích kněžstva husitského, aby tím nebylo uváděno v nevážnost a věřící nebyli pohoršováni (Nejedlý, Prameny k synodám strany pražské a táborské 37), pak zajisté měl právo něco podobného učiniti i katolický arcibiskup a to tím spíše, že Hus vedl pohoršlivá, protikněžská kázání před forem laickým, kdežto při Rokycanovi se jednalo o kompetentní shromáždění synodální. Zbyňkova zápověď byla oprávněna i proto, že Hus ve svých útocích brojil proti simonii zapomínaje na to, že staré dávky přestávají a místo nich nastupují štolové poplatky. Proto nečinil rozdílu mezi poplatkem za úkony duchovní a za fasické úkony sám s nimi spojený. Tyto věci, tj. veřejné ostouzení duchovenstva generalizujícími útoky na svatokupectví, mnohoobročnictví, byly podány ve formě obžaloby arcibiskupovi. Patrno, že se v nich jednalo o čest kléru, a nikoliv o hrot proti Husovi. Leč kromě toho měla tato první stížnost i podklad věroučný, řkouc na obhajobu Husem nařknutého Všeruba, že on aspoň neučil žádným bludům. Hus naproti tomu pravil, že by chtěl býti tam, kde je duše Viklefova, jenž přece hlásal blud remanence. Nelze tudíž tvrditi, že by předmětem k první žalobě bylo pouze kázání proti duchovenstvu.

K další roztržce Husově s církví, jež až dosud se pohybovala v mezích věroučně – reformních, přistoupil konflikt církevně – politický. Václav IV. se totiž přiklonil k tehdejšímu směru francouzské politiky, k politice to neutrality vůči oběma tehdejším papežům. Proto se zasadil, aby v Čechách byla vypovězena poslušnost hlavně Řehoři XII., stojícímu na straně Václavova soupeře Ruprechta falckého. Tomu se však opřel arcibiskup Zbyněk, uznávající Řehoře za legitimního papeže. Tak došlo ke spojení Václava IV. s Husem. Hus byl již od rozporu se Zbyňkem hledal pomoc u krále, pročež se ochotně připojil s mistry k Václavovi v jeho požadavcích neutrality. Aby král mohl svého cíle snáze dosáhnouti, dal českému národu na pražské universitě (většinou viklefisty zastoupenému) tři hlasy, kdežto ostatní tři národové dostaly dohromady jen jeden hlas. Stalo se tak 18. ledna 1409 dekretem kutnohorským.

Následky tohoto konfliktu pro Husa byly, že jej v postě r. 1409 arcibiskup vyobcoval. Je možno, že klatba byšla od Řehoře XII., nebo jím byla alespoň schválena. Hus na ni reagoval v kázání útokem na duchovní vrchnosti a výrokem, že hlavní jest, považuje-li jej Bůh za spravedlivého, na svědectví lidí prý mu nezáleží. Důsledkem církevní censury bylo, že Hus přenesl celou svou činnost na fakultu svobodných umění, kde se mohl nerušeně pohybovati a nauka oxfordského reformátora mohla se na ní nerušeně šířiti.

Pro další rozvoj učení „evangelického mistra“ měly značný význam události v létě 1409 se sběhnuvší. V červnu sesadilo pisanské koncilium Řehoře XII. i Benedikta XIII. Tím nastala velmi nemilá situace pro arcibiskupa, neboť jeho klatba proti Husovi jevila se na venek jako nespravedlivá, Husovým kázáním proti papeži dostalo se naproti tomu zadostiučinění. Přesto Zbyněk zůstal v obedienci Řehořově, ba dokonce vyhlásil nad Prahou interdikt. Hus i s Václavem se ovšem přidali k nově zvolenému Alexandrovi V. Král současně se obrátil proti arcibiskupovi s takovým důrazem, že Zbyněk byl nucen prchnouti na svůj hrad Roudnici. V Praze došlo přitom k pronásledování duchovenstva, s nímž Hus netoliko souhlasil, nýbrž dokonce k němu vybízel. Z jeho kázání, které měl na sv. Trojici, vysvítá, že se řídil úplně podle Viklefových názorů o provádění reformy církve. Podle nich měla knížata provésti všechny opravy a započíti přitom od kněží. Tak došlo poprvé k vypuzení katolickcých kněží od obročí a k dosazení viklefistů na jejich místa. Události tyto měly dvojí následek: předně Zbyněk z ohledu na kněžstvo přistoupil k poslušnosti Alexandrově a za druhé došlo k novým žalobám na Husa. Podal je proti němu farář na Poříčí mistr Jan Protiva. Žaloby se vztahovaly více na věci povahy disciplinární, totiž na popudlivá kázání proti duchovenstvu, jakož i na výroky Husovy o klatbě. Leč přídech jejich byl poněkud i dogmatický. Protiva si totiž stěžoval na výroky Husovy o Viklefovi, jež dávaly tušiti mistrovy sympatie k anglickému bludaři. Hus dostavil se k inkvisitoru Maříkovi a dal patrně uspokojující odpovědi. Žaloby ony mají ten význam, že Zbyněk jich asi použil k žalobě na Husa.

Došlo k ní při obraně Zbyňkově proti piklům, jež proti němu osnovali pražští viklefisté u dvora papežského. Odporu arcibiskupova k obedienci Alexandra V. zneužili k obžalobě jeho u papeže, kterou přednesl M. Marek z Hradce. Obvinil metropolitu z nespravedlivého zacházení, ba dokonce i z kacířství, poněvadž prý arcibiskup nařídil hlásati bludy o Svátosti oltářní. Papež proto svěřil věc k vyšetřování auditorovi Jindřichu Krumhartovi z ….esterholze, jenž měl Zbyňka pohnati ke Kurii. Půhos (???) přišel do Prahy počátkem prosince 1409 a stal se podnětem energické obrany Zbyňkovy. Ten poslal ihned do Říma Jaroslava, biskupa sareptského a Jakše Jinocha, aby jeho jménem papeže upozornili, že jednal zcela správně, neboť neučil on bludům o Svátosti oltářní, nýbrž strana Husova, jež je horlivou šiřitelkou bludů Viklefových vůbec. Kromě toho ještě poukázali na zneužívání moci světské proti církvi. Žaloby ty nebyly nijak přehnané, neboť kázání Husova z r. 1409 dokazují zcela zjevně, že byl v ohledu věroučném úplně za scestí. Hlásal v nich, že církev jsou předurčení, hlavou její že je pouze Kristus, z čehož vysvítá, že popíral viditelnost církve i primát biskupa římského v ní. Potíral víru v odpustky, brojil proti poslušnosti vůči vrchnostem duchovním i proti jejich trestním opatřením. Nedivno tudíž, že papež po zprávě Zbyňkova poselstva odňal pravomoc Krembertovi danou a že právě naopak nařídil arcibiskupovi, aby sestavil šestičlennou komisi na prozkoumání spisů Viklefových. Nejdůležitějším bodem bully byla zápověď kázání v místech soukromých. Myslelo se tím na betlémskou kapli jako středisko viklefské agitace. Nedivno proto, že bulla způsobila ve veřejnosti velký rozruch.

Hus přes uvedenou zápověď kázal dále, popouzeje dokonce lid proti vrchnosti církevní. Chtě sa učiniti zcela nevinným, snažil se převésti původ celé záležitosti na pole disciplinární, řka, že zápověď byla vydána pro jeho brojení proti zlořádům v duchovenstvu. Prozradil však ve svých projevech i pravou příčinu konfliktu, neboť Hus popuzoval své posluchače i proti těm, kdož se stavěli proti Viklefovi. Arcibiskup na Husovo popuzování nebral žádného zřetele, zestaviv šestičlennou komisi k prozkoumání spis „evangelického mistra“. Nelze říci, že osoby v ní zasedající již samy o sobě zaručovaly odsouzení spisů, jak soudí Novotný (Hus I, 400). Vždyť osoba Augustiniána Heřmana, upřímného to stoupence reformy církevní je nevývratným důkazem, že jejím účelem nebylo nikdy potírati opravnou stránku celého hnutí Husem vyvolaného, nýbrž chrániti neporušenost učení Kristova před bludy Viklefovými (Neumann: Augustiniána Heřmana Lektura na Apokalypsu, Hlídka 1925, str. 2501). Proto také komise přihlížela k dogmatické stránce oněch spisů, odsoudivši to z nich jako kacířské, co arcibiskup stvrdil na synodě svatovítské (11. června), zakázav ony spisy a odsoudiv je ke spálení. Proti tomu se postavila fakulta svobodných umění prohlášením dne 21. června vydaným. Jím chtěli viklefisté působiti na veřejnost. Mimo to se obrátili i na Václava IV., aby hleděl zdržeti Zbyňka od provedení dekretu. Král tak učinil, žádaje arcibiskupa, aby posečkal do příchodu markrabí Jošta, jenž jako muž nad jiné vzdělaný může dáti rozhodujíc dobrozdání. Jelikož však Jošt nepřicházel, dal Zbyněk (16. července) páliti knihy na nádvoří arcibiskupském.

Hus podal dne 25. června 1410 k Janovi XXIII. obsáhlé odvolání, jež tentokráte podepsal p. Zdislav ze Zvířetic s několika bakaláři a studenty. Hus v něm vypsal průběh celé rozepře, obraceje se proti bulle Alexandrově i prováděcím nařízením Zbyňkovým, opatrně hájí Viklefovy knihy a dožaduje se svobodného kázání v kapli betlémské. Arcibiskup z obavy, že apelace má za účel oddáliti provedení bully, dal knihy Viklefovy bez ohledu na Husovu apelaci (po vydání bully již bez toho nepřípustnou) spáliti a vyhlásiti na odpůrce klatbu (18. července). Při vyhlašování klatby došlo v pražských kostelích k výtržnostem, čemuž se nelze nikterak diviti, uvážíme-li, že Hus při té příležitosti popuzoval z kazatelny posluchačstvo proti církevním vrchnostem. Kromě toho došlo vyhlášení censur ohlasu i na universitě, kde odbýván ve dnech 27. – 31. července a 6. srpna tzv. první viklefský turnaj. Význam těchto disputací záleží pouze v tom, že se jimi universita postavila okázale na stranu Husovu, jakož i to, že se touto demonstrací ještě více prohloubila propast mezi Husem a Zbyňkem zející.

Zatímco se odehrávaly tyto bouřlivé události v Praze, byla projednávána v Bologni Husova apelace. Jan XXIII. vyžádal si dobrozdání o spisech Viklefových od profesorů bolognských, oxfordských a pařížských, svěřiv při samotnou Oddovi z Colonny. Jelikož dobrozdání profesorů (počátkem srpna dané) nebylo Viklefovi ve všem nepříznivo, kynula Husovi jakási naděje na úspěch. Zatím však došlo do Bologni vysvětlení arcibiskupa Zbyňka k Husově apelaci, v němž Zbyněk jednoduše poukázal, že prováděl pouze nařízení Alexandra V., podotýkaje, jak se Hus k tomu zachoval. Situace se takto zázem změnila, neboť Jan XXIII. na to vyhověl žádosti Zbyňkově, aby směl v procesu proti Husovi dále pokračovati a snad ještě jej osobně citoval k soudu.

Hus obrátil se o pomoc k moci světské. Skutečně také dosáhl, že oba královští manželé i mnoho panstva žádalo papeže a sbor kardinálský o pomoc, leč většina suplik došla pozdě. Nařídilť již 28. srpna Oddo z Colonny (pozdější papež Martin V.) Zbyňkovi, aby šetření proti Husovi dále vedl a zároveň aby ho i osobně citoval. Hus spoléhal asi na oporu ramene světského, jakož i na dobré pořízení svých zástupců, kteří při osobní citaci neměli ovšem nikoho co zastupovati. Těmi byli: Jan z Jesenic a mistr Jan z Reinsteina, řečený Kardinál. Cestu ke dvoru papežskému jim razily opětovně přímluvné listy Václava IV. i Žofie, jakož i panstva českého, leč s úspěchem nevalným. Uváděl-li Hus na omluvu svého nedostavení se ke Kurii přílišnou vzdálenost a nebezpečí cest, pak zajisté nemohli na dvoře papežském míti k podobným důvodům ohledu, když pro Husovy zástupce byly cesty stejně nebezpečné a daleké a přes to přese všechno mohli se ke Kurii dostaviti. Nedivno tedy, že Colonna jejich obhajob jednoduše nepřipustil a stál na osobním dostavení se Husově. Jelikož Hus do tří měsíců tak neučinil, prohrál (zcela podle právnických zásad) při a dostal se do klatby, jež proti němu vyhlášena u Kurie v únoru 1411, v Praze pak o měsíc později.

Za těch okolností zakročili Zbyňkovi prokurátoři znovu a dosáhli toho, že papež odňal Colonnovi vedení procesu proti Husovi a auditoru Janovi otázku apelace Husovy, svěřiv vše čtyřčlenné komisi kardinálů, v jejichž čele byl nejprve patriarcha aquilejský a potom arcibiskup florentský Zabarella. Nový předseda vyšetřující komise počínal si velice mírně, připustiv omluvy Husovy a chystal dokonce již i vynesení rozsudku. Prokurátoři Zbyňkovi však za této kriticé situace nelenili, pracujíce pilně u papeže samotného. Vydatnou pomoc jim přitom poskytl Dětřich z Niemu, jenž 6. března 1411 napsal velmi ostrý útok proti českým viklefistům. Dokázav skutečnou kacířskost českého hnutí náboženského, jakož i jeho veliké rozšíření a moc, prohlásil otevřeně, že Husova apelace neměla za takových okolností vůbec býti připuštěna právě tak, jako se nemělo vůbec začínati s Husovou pří u Kurie. Vždyť otázka Husovy apelace se již projednávala čtyři léta, což je zjevným důkazem, že Hus jednoduše zneužívá právního řízení k nekonečnému prodlužování. Proto ukončil svůj spis prosbou papeži adresovanou, aby všechny zahájené procesy zrušil, nechť jsou vedeny kdekoliv, arcibiskup pak aby proces provedl a papež aby zrušil všechny apelace proti při Zbyňkem vedené. Výsledek usilování Niemova záležel v odnětí pře kardinálu Zabarellovi, jež přeša do rukou kardinála Brankase. Za jeho vedení byla záležitost Husova znovu zevrubně zkoumána, přičemž obžalovaný nebyl zproštěn ani klatby, ani osobního půhonu.

h. Styky s Anglií

České viklefství bylo tehdy posilováno ze samé jeho kolébky, z Anglie. Byli to Viklefovi pokračovatelé Lollardi, kteří si patrně českých událostí bedlivě všímali. Vidouce neobyčejný jejich význam, zasáhli do nich činně, povzbuzujíce předáky české k vytrvalosti v odporu proti církvi. Stalo se tak předně listy škotskými, jejichž autorem byl jistý rytíř Kvintin Folkhyrd. Není sice nikterak jisto, zda se jedná o skutečné či pouze o fingované ad hoc složené listy, leč jedna věc je zcela jistá: Mocní světa jsou vyzýváni k násilnému zakročení proti špatnému kněžstvu, jehož kvalitu ovšem autor vymezuje podle svého subjektivního nazírání. Není pochyby, že vliv Folkhyrdův se uplatnil v kruzích šlechty, jež až do té chvíle kolísala ohledně násilného provedení Viklefových myšlenek reformních.

Na Husa samotného působil anglický kněz Richard Wyche, odeslav mu (8. září 1410) dopis, v němž jej vybízel k vytrvalému kázání i přes tresty církevní. Hus obdržel onen list v únoru 1411, tedy právěv době, kdy se rozhodovalo o eho půhonu i procesu. Způsob, jímž na dopis Wychův reagoval, je proň příznačný. Zatímco jeho prokurátoři prosili zaň o milost u sv. Stolce, Hus děkoval Wychovi za milosti z Anglie lidu svému propůjčené, mluvě přitom otevřeně o ohonu Antikristově. Předčítaje pak Wychův list s kazatelny betlémské, nazval Wycha svým bratrem a druhem Viklefovým v práci pro evangelium. Tak se otevřeně přiznal k Viklefovi a jeho pokračovatelům, zaatím co u sv. Stolce prokurátoři se snažili dokázati jeho pravověrnost. – Jako na Husa působil Wyche, tak na šlechtu měl vliv lord John Cobham de Oldcastle, jenž poslal dopis Voksovi z Vladštýna, ve kterém zdůrazňoval povinnost pánů hájiti slovo Boží. I na tento dopis odpověděl Hus řka, že zásluhou Václava IV. se vypleňuje v Čechách kněžská plevel. Odpovědí touto byl lord tak povzbuzen, že napsal dokonce list králi Václavovi samému. Klade se v něm králi za povinnost nutiti lid k zachovávání přikázání a hubiti falešné duchovenstvo. Tak se nám jeví Hus i král se šlechtou pod vlivem pokračovatelů Viklefových. Podivno, že právě ti, kteří se před tím ohražovali proti nařknutí z kacířství v cizině, z této ciziny ochotně přijímali pokyny vyložených bludařů. Ještě podivnějším pak je, že právě tehdy, kdy se tyto věci dály, král Václav se velice rozezlil, že vyhlašováním církevní klatby na Husa počíná se opět v zahraničí mluviti o Čechách jako o zemi kacířské.

ch. Konec bojů s arcibiskupem

Král sáhl tentokráte k násilí, dav zabaviti arcibiskupské statky. Na ostatní kněžstvo působil podobným nátlakem, prohlásiv jeho statky za zabavené, protože prý ho nebylo poslušno. Na tato trestná opatření odpověděl Zbyněk vyhlášením exkomunikace všech královských úředníků a konšelů, leč s výsledkem nevalným. Učinilť mistr Jakoubek ze Stříbra prohlášení, v němž (na základě Viklefova spisu „De officio regis“) prohlásil světskou moc za oprávněnou reformovati klérus zabavováním majetku, k čemuž se připojilo rozhodnutí zemského soudu, podle kterého se trestalo překročení duchovní pravomoci konfiskací statků a zastavením příjmů. Obě tyto zásady velmi horlivě prováděl Racek zvaný Kobyla a Voksa z Valdštejna. Jejich pověstné „visitace“ duchovenstva, při nichž kromě odírání kněžstva dopouštěli se oba dvořané i nesmírného tupení kléru, jsou výmluvnými důkazy, jak si vzal Voksa k srdci napomenutí lordem Cobhamem mu daná. Z uvedených právě událostí poznal Zbyněk, že jeho censur se nikterak nedbá, pročež vyhlásil nad Prahou a okolím interdikt. Král odpověděl novým násilím, což mělo na kněžstvo ten vliv, že jedna jeho část raději prchla z Prahy, aby neporušila poslušnost k duchovní vrchnosti, druhá pak se ze strachu podvolila králi, sloužíc za interdiktu. Hus se pak za těchto okolností postavil na stranu Václavovu, prohlásiv v kázání o Božím Těle, že král má právo trestati klérus, poněvadž on je náměstkem božství Kristova, kdežto kněz pouze jeho člověčenství. Tím vydal kněžstvo úplně na pospas moci světstké.

V odporu proti interdiktu připojila se k Husovi i universita. Mistr Štěpán z Pálče prohlásil z různých důvodů arcibiskupovy censury za neplatné a v důsledku toho i za možné, aby arcibiskup interdikt zrušil a absolvoval všechny, kdož za jeho trvání sloužili. Následek toho byl pro Zbyňka velmi trapný. Došlo totiž k jakési revisi pře, již učinil (3. července) král. Již volba soudce byla nesprávná, neboť král sám byl stranou. Poněvadž pak bylo samozřejmo, že neodsoudí sebe ani svých stoupenců, byl tím výsledek již předem zaručen. Ten byl pro arcibiskupa skutečně zdrcující. Měl dopsati papeži v tom smyslu, že v Čechách není bludů a prositi ho, aby všichni exkomunikovaní dostali rozhřešení, interdikt aby byl zrušen, všechny procesy pak aby byly zastaveny. Arcibiskup měl tedy celou svou dosavadní činnost prohlásiti za nesprávnou a nad to ještě měl prositi Václava IV. za vrácení zabavených beneficií, jež přece církvi právem náležela. Postavení jeho bylo tím trapnější, že nemohl počítati s pomocí Kurie, neboť Jan XXIII. chtěl si získati krále k převedení bratra jeho Zikmunda ke své obedienci, čehož by byl přidáním se na stranu Zbyňkovu nikdy nedosáhl. Nad to odpůrcové arcibiskupa štvali krále i lid proti němu vyvěšováním falešných bull, v nichž papež vyhlašoval interdikt na celou zemi, viníce přitom Zbyňka, že on k tomu papeže přiměl (v. Sedlák, Hus I, 210). Za takových okolností opustil arcibiskup raději zemi obrátiv se do Uher o pomoc k Zikmundovi, leč zemřel na cestě dne 28. září v Bratislavě.

i. Příčiny konfliktu Husova se Zbyňkem

Při Husovu s arcibiskupem zkreslil Novotný, předváděje ji jakožto následek sporu obou mužů o neutralitu, o vypovězení poslušnosti římskému papeži. Václav IV. s pokrokovými mistry (ovšem mezi nimi i Husem) byli pro odstoupení Řehoře XII., kdežto Zbyněk chtěl při něm setrvati. Když se arcibiskupovi proti Husovi doma nedařilo, obrátil se na Kurii, a když ani tam nepochodil, snažil se Husa zničiti obviněním z kacířství. Nesprávnost mínění Novotného dokázal Krofta (v posudku jeho Husa v ČČH 1920, 204-5), jenž napsal: „Soudím dále, že celé hnutí opravné v tu dobu nebylo již z hlediska církevního tak nevinné, jak je líčí Novotný… Proč vědecký historik, jemuž hledisko církevní je zcela cizí, tak usilovně dokazuje pravověrnost Husovu a jeho strany, nechápu, myslím, že jeho stoupenci, zejména Hus sám, již tehdy byli úřední církvi vnitřně odcizeni tak, že k roztržce bylo by nepochybně došlo i beze sporu o neutralitu. Spor ten pouze učinil zjevným toto vnitřní odcizení, které zde již před tím bylo, ač snad si ho nebyli dobře vědomi ani Hus, ani jeho stoupenci, ani arcibiskup, u něhož k tomu přispívalo jeho nedostatečné vzdělání. Novotný sám, vykládaje stanovisko pokrokových mistrů českých ve sporu o neutralitu, praví, že pro stoupence Viklefovy nmohlo býti sporné, že je dovoleno v čas potřeby odříci se římského papeže, kdežto o Zbyňkovi nepochybuje, že byl přesvědčen své povinnosti vytrvati po boku Řehořově. V tom se přece zřetelně zračí ono hluboké vnitřníodcizení mezi arcibiskupem a stranou Husovou, jeho příčinou bylo „viklefství“ této strany, tj. její přilnutí k myšlenkám a snahám nesrovnatelným s úředním názorem církevním (nesejde na tom, že to nebyly pouze myšlenky a snahy Viklefovy). Proto se mi zdá nesprávným tvrzení Novotného, že Husa s arcibiskupem nerozvedlo viklefství, nýbrž otázka neutrality, naopak soudím, že vlastní příčinou roztržky bylo viklefství a spor o neutralitu pouze vnějším popudem k jejímu propuknutí. A myslím, že potomní příkré vystupování Zbyňkovo proti Husovi a jeho straně lze přirozeněji vysvětlovat právě tím, že za sporu o neutralitu uvědomil si nebezpečí jejich „viklefství“, a proto se přiklonil k jejich odpůrcům. Novotný sám připouští, že Zbyněk opravdu věril v nutnost násilného zakročování proti rostoucímu viklefství, jsa přesvědčen, že tím plní svou povinnost. Jakým právem však lze proto tvrditi, že v boji proti Husovi šlo arcibiskupovi jen o osobní mstu a o potlačení opravného směru a obrana víry že mu byla záminkou k tomu? Jest možno i pravděpodobno, že Zbyněk po své porážce ve sporu o neutalitu i osobně zanevřel na Husa a jeho stoupence a že tato osobní nenávist jej strhovala ke skutkům ukvapeným. Ale proto přece ještě nesmíme tvrditi, že mu nešlo opravdově o obranu víry, podle jeho přesvědčení ohrožené – nesejde na tom, že to přesvědčeí bylo mu snad jen vštípeno jeho rádci – nebezpečným kacířstvím anebo dokonce, že obrana víry byla mu jen záminkou k potlačení opravdového hnutí, jemuž před tím tak přál. Tím se po mém soudu nejen těžce křivdí Zbyňkovi, nýbrž zároveň – a to je mnohem povážlivější – zatemňuje se pravý význam a podstata sporu jeho s Husem.“

j. Husovy intriky u sv. Stolce

Když z jednání arcibiskupova bylo patrno, že nikdy králi nevyhoví, obrátil se Hus sám na Jana XXIII. i na kardinálské kolegium, aby naklonil sv. Stolec k mírnému jednání. Papeži napsal list tak, aby mu vsugeroval myšlenku o své naprosté nevinnosti, u kardinálů chtěl ze sebe udělat mučedníka, jenž trpěl od arcibiskupa Zbyňka tolik proto, že pracoval o upuštění od obedience Řehořovy. Není známo, jakého přijetí ony Husovy listy došly, leč přílišného účinku asi neměly. Nedlouho nato došlo k věcem, jež uvedenou právě Husovu obhajobu stavěly do podivného světla. Je to spor s inkvizitorem Maříkem Rvačkou a diskuse s anglickým mistrem Janem Stokesem. Mařík dal na kazatelnu betlémské kaple lístek, v němž obvinil Husa z rušení zákona Božího a úřadu kněžského, nač odpověděl Hus traktátem „Contra occultum adversamum“ čili „Contra Mauritium monachum“. Hus, který skoro současně se v Římě očišťoval od podezření z kacířství a dával pokorné tituly papeži i sv. kollegiu, v traktátě proti Maříkovi odsoudil církevní censury tak ostře, že později sám prosil své známé, aby se to nedostalo kostnickým komisařům do rukou. Nad to podrýval v uvedeném pojednání sám kněžský úřad, tvrdě z ohledů reformních, že kněz ve stavu těžkého hříchu neposvěcuje, jsa úřadem pouze před lidmi knězem, nikoli však před Bohem.

h. Stokes

Ještě horším vysvědčením pro Husa, omývajícího se z nařknutí z bludařství, byla srážka s anglickým mistrem Stokesem, jenž na zpáteční cestě ode dvora Zikmundova se stavil v Praze, byv tam pozván od českých mistrů k hostině, odsoudil přitom Viklefa jako kacíře a varoval české kolegy před četbou jeho knih podotýkaje, že jejich jednáním přichází země česká v cizině o dobrou pověst. Hus vyzval na to Skokese k disputaci, leč on pozvání odmítl, že jako člen královské legace nemůže disputovati. Hus však přes to pronesl řeč proti Stokesovi, v níž očišťoval Viklefa od názvu „kacíř“. Argument, jehož přitom používá, je pro Husa rozhodně příznačný. Prý slova Kristova: „Nesuďte a nebudete souzeni“ mu nedovolují někoho odsuzovati, ačkoliv sám svého času bezprávně a bezdůvodně (na základě špatně vyhotoveného instrumentu v arcibiskupské kanceláři) obviňoval Zbyňka z bludů o Svátosti oltářní (Sedlák, Hus 217). Zastav se takto muže již dávno z bludů usvědčeného a odsouzeného, odsuoval i pálení jeho knih, tedy pravý opak toho, co psal před nedávnem papei a kardinálům. Netrvalo dlouho, kdy (počátkem r. 1412) Jakoubek ze Stříbra prohlásil papeže za Antirktista. Jediný, kdo se protitomu postavil, byla theologická fakulta pražská spisem Stanislava ze Znojma. Ku podivu je, že Hus, jenž ještě nedávno v dopise Janu XXKKK. nazýval papeže veleknězem a jeho Svatostí, proti této potupě nejvyšší viditelné hlavy církve netoliko neprotestoval, ani žádného spisu obranného nenapsal, nýbrž psal i mluvil o papeži jakožto o Antikristovi! Prohlášení papeže za Antikrista bylo vrcholem v šíření se viklefských bludů po Čechách. Jím mizela sjednocující autorita a na její místo nastupovalo subjektivní rozkolnictví. Netrvalo dlouho a požár vzplanul celou silou.

l. Bulla odpustková

Podnětem k otevřenému boji proti církvi bylo hlásání odpustků, z jejichž výnosu chtěl Jan XXIII. vésti válku proti Ladislavovi, králi neapolskému, poslednímu to přívrženci Řehoře XII. Do Prahy přišel odpustky ty hlásati pasovský děkan Václav Tiem (v květnu 1412), nesa s sebou i pallium pro nového arcibiskupa Albíka z Uničova. Rozumí se samo sebou, že za takových okolností dostal děkan od arcibiskupa beze všech překážek dovolení, aby mohl odpustky hlásati. Způsob, jakým se hlásání odpustků dálo, dal podnět Husovi, aby proti nim rázně vystoupil. Hus již při samém příchodu Tiemově hleděl vymoci u Václava IV. zákaz hlásání odpustků, leč král jeho žádosti nevyhověl, nechtě jednak míti zlé vůle s papežem, jednak že vevěcisamé neviděl nic zlého.

Záhy se ukázalo, že celá akce v Praze i po Čechách vedená měla obchodnický ráz. Nad tím se pohoršoval netoliko Hus, ale i jeho katoličtí odpůrcové. Ani katolická historie nejeví s podobnou akcí pražádného souhlasu (v. Sedlák, Hus 232-3). Nutno však přesně odlišovati bullu papežskou od výnosu komisařů a duchovní část odpustků od finanční, neboť nepřesnost v tomto směru svedla některé historiky na scestí. Tak prý Štěpán z Pálče „na první pohled nalezl v ní bludy makavé“ (Ottův slovník str. 910), ačkoliv Páleč nic podobného netvrdil o bulle, nýbrž o článcích komisařů, jež kladly přílišný důraz na stránku finanční. Nutno dále rozlišovati věci peněžní od duchovních, neboť bulla činila platné přijetí odpustků závislým ne pouze na penězích, nýbrž i na pokání spojeném s přijetím Svátosti oltářní. Proto tvrzení, podle něhož se odpustky prodávaly za peníze, je stejně nepravdivo, jako mínění o makavých bludech v odpustkové bulle obsažených.

V důsledku toho nelze souhlasiti s mylným a nepravdivým motivováním vystoupení Husova proti odpustkům: „V tom právě tkví síla jeho mravního významu, že odhodlán byl svého lepšího názoru hájiti, nelekaje se žádných překážek, že obrátil ostří svých výtek také proti těmto kruhům, před jejichž povýšeným postavením se dosud kritika jiných zarážela“ (Ottův slovník, 910). Husův názor nebyl o nic lepší nazírání katolického, neboť i katolíci odsuzovali vše, co bylo při odpustkové praxi pochybeno. Že by pak Hus jediný si býval troufal upozorniti hierarchii na různé nepřístojnosti, to rozhodně pravda není, neboť kazatelé upřímně katoličtí odsuzovali vše, co zde bylo nesprávného a činili tak u nás již od dob Waldhauserových a nikdo jich pro to nestíhal. Jest tudíž na bíledni, že příčina Husova konfliktu s církví při hlásání odpustků spočívala v něčem jiném. Pisatel stojící mimo tábor katolický (Ottův sl. 910) přiznává, že „jest jisto, že hlavní posily k tomuto vystoupení Husovi dodával Viklef“. Zde pak spočívala pravá příčina Husovy srážky s církví, neboť Hus, místo aby se snažil omeziti a potírati přehmaty v praxi odpustkové, obrátil se na odpustky samé, hlásaje, že papež vůbec nemá práva udělovati odpustky zrovna tak, jako není oprávněn k hájení svého světského panství. Právě z těchto důvodů se rozešli s Husem oba jeho někdejší přátelé, Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Dosvědčuje to sám Novotný (Hus II, 86), podle něhož tak oba mistři učinili „spatřujíce původ zla ve sladkém jedu Viklefově“.

V nastávajícím boji chtěl se Hus krýti autoritou university, jejíž shromáždění svolal na jeho žádost rektor Marek, leč dočkal se zklamání. Teologická fakulta prohlásila, že nemá k tomu práva, by posuzovala papežské listy a mistři většinou na toto prohlášení přistoupili. Umínil si tedy Hus, že učiní sám, co universita odmítla. Proto veřejně ohlásil disputaci na 7. června. Bohoslovecká fakulta ji chtěla zmařiti, ale bez úspěchu. Hus ostře odsoudil bullu, přičemž se mu ochotně postavil po bok Jeroným pražský, jenž se choval ještě útočněji. Tentokráte nastoupil na obranné pole theologické fakulty arcibiskup Albík zakázav na synodě svatovítské kázati proti bulle. Hus na tento zákaz reagoval zvláštním okružním listem „Pax Christi“, adresovaným duchovenstvu, háje v něm svou disputaci. Kromě toho byla štvána proti orgánům církevním i ulice, jež za vedení dvořana Voksy z Valdštejna potupně spálila (pod pranýřem) bully odpustkové.

m. Marné smiřování, poprava tří mládenců

Katoliční theologové potřebovali nutně text Husovy posice o odpustcích, požádali ho tedy o něj, chtějíce mu odpověděti. Hus však jejich žádost odmítl a nevyhověl jí, ani když mu ji přednesl sám král. Proto povolal Václav IV. obě strany na Žebrák, aby je urovnal. Leč nepořídil pro nepodrobení se Husa theologické fakultě. Neštěstím bylo, že král pohlížel na celou záležitost jako na pouhou hádku, neboť tím mohl Hus nerušeně pokračovati ve svém díle. Zanedlouho byl král donucen během událostí k energickému kroku. Pro výtržnosti při kázáních zapověděl pod trestem smrti pokřikovati na kazatele a zároveň povolal na Žebrák (na 10. července) zástupce university i obou měst pražských. Účelem porady bylo opatření směřující k očistě Čech od potupy kacířské. Páleč jako děkan theologické fakulty navrhl opětné odsouzení 45 článků Viklefových, k nimž připojil ještě 6 jiných bludů tehdy po Čechách šířených. Rada jeho návrh přijala, odmítnuvši pouze žádost, aby jistým kompromitovaným kazatelům bylo zapovězeno kázati. Celkem se účel oné porady, totiž očista českého jména od kacířství, nezdařil, neboť právě ono jednomyslné odsouzení dokazovalo existenci bludů v zemi. Provedení, tj. odsouzení uvedených 51 článků narazilo na časovou nepřekonatelnou překážku.

Přísná zápověď králova, podle níž nesměl nikdo povykovati při kázání, vyžádala si za oběť tři mládence. Jejich poprava rozvířila veškeren veřejný život pražský. Hus i celá jeho strana se postavili na stranu obětí zápovědi královy, oslavujíce tři mládence demonstrativním způsobem jako mučedníky. Za takových okolností sešli se zástupcové Episkopátu, university, bohoslovecké fakulty a města na radnici (16. července), aby se tam poradili o provedení úmluv na Žebráce ujednaných. Nedostavení se Husovo a jeho přátel bylo špatnou předzvěstí. Skutečně také universita ústy rektora Marka z Hradce nepřistoupila na zavržení bludů Viklefových, čímž celé jednání bylo zmařeno. Hus hned nato pořádal vzdoroschůzi, na níž protestováno proti odsouzení nauky Viklefovy. Neúčast theologické fakulty na schůzi Husem svolané byla důkazem, že běh znalostí dospěl již tak daleko, že na nějaké vzájemné dorozumění nebylo již vůbec ani pomyšlení. Když se tedy nepodařilo ani jednání autoritou královou podepřené, obrátili se četní mistři (hlavně bohoslovecké fakulty) k papeži.

Zatím v Praze došlo k druhému boji o Viklefa, k němuž podnět zavdala bohoslovecká fakulta. Spatřujíc příčinu všech rozmíšek v nauce Viklefově, odsoudila ji. Chtíc poskytnouti Husovi a jeho stoupencům příležitost k osvědčení pravověrnosti, žádala je, aby též odsoudili Viklefa. Hus nabídku přijal, leč ne právě v tom smyslu, jak si fakulta přála. Místo odsouzení všech bludů Viklefových, usnes se Hus s přáteli, že bude 6 z nich hájiti. K němu pak se připojil Jakoubek ze Stříbra a Bedřich Epinge, učitel školy drážďanských v Praze. Stranu katolickou zastupovali Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Promluvili v kostele týnském, protože universita byla již úplně v rukou strany Husovy, takže vyvraceti v jejích místnostech učení Viklefovo bylo zhola nemyslitelno. Proto také následek disputace nikterak nepřekvapí: netoliko se nic nepořídilo, nýbrž ještě se vzájemné nepřátelství přiostřilo.

n. V klatbě

Co se toto dálo (červenec a srpen 1412), podal Michal de Causis na Husa žalobu se žádostí za nové odsouzení Viklefa a potvrzení všeho, co byl učinil arcibiskup Zbyněk proti Husovi. Jelikož i odjinud docházely Jana XXIII. žádosti o potlačení českého kacířstva, předal papež vedení pře z rukou kard. Brankase kardinálu Petrovi. Ten koncem července dosavadní censury proti Husovi podané netoliko potvrdil, nýbrž je ještě zostřil a sice tak, že pod trestem klatby nesměl se s Husem nikdo týkati, nepodrobí-li se Hus do 20 dnů, bude klatba znova přiostřena a místo pobytu Husova bude postiženo interdiktem. Pakli by ani tehdy se nepoddal, bude interdikt na místě jeho pobytu ještě tři dny po odchodu Husově.

Jakmile došly o tom do Prahy zprávy (počátkem září), usneslo se duchovenstvo na provedení censur. Když se Hus proti tomu odvolal ke Kristu, vyhlášen nad Prahou interdikt, jemuž tentokráte si netroufal odporovati ani Václav IV. pod tíhou žalob na něho u sněmu římského podaných (sv. Duch 1412). Král se však o provádění církevních trestů nepřičiňoval a Hus sám interdikt ignoroval. Proto učinili roztrpčení katolíci útok na betlémskou kapli. Tak se staly poměry v Praze přímo nesnesitelnými. Aby tedy nastalo aspoň poněkud uklidnění, opustil Hus Prahu, prodléval však blízko ní. Doktoři katoličtí zase ukázali dobrou vůli tím, že Stanislav ze Znojma měl inaugurační řeč při zvolení rektora mistra Křišťana z Prachatic, upřímného to přítele Husova. Zanedlouho však nastal nový prudký otřes veřejného života pražského, jenž obrátil všechny uklidňovací prostředky v niveč.

V létě téhož roku došly totiž do Říma dvě žaloby na Husa. Jednou byla apelace bohoslovecké fakulty (kolem 20. července), druhou pak byla stížnost pražského kněžstva podaná po Husově obhajobě Viklefa (někdy v srpnu). Papež vyhověl žádosti kléru v ní vyslovené, nařídiv polapiti Husa a rozbořiti betlémskou kapli. Všichni pak stoupenci Husovi měli se do měsíce zříci bludů. Hus vybídl své přívržence, aby vytrvali, dávaje jim příklad usilovnou činností mezi venkovským lidem. Když pak katolická strana chtěla působení jeho i jeho druhů paralysovati ohlašováním klateb (kolem 15. prosince), obrátil se Hus na pány na sněmě zemském tehdy v Praze shromážděné. V dopise jim zaslaném vysvětloval příčinu svého odporu, jsa ochoten státi doma před soudem pánů a prelátů a žádal, aby páni předložili jeho žádost králi. Ochota Husova dáti se doma souditi se dá vysvětliti tím, že Hus měl ve šlechtě mnoho přívrženců, kteří by zajisté nedali na něho dopustiti. Příznivou okolností pro Husa bylo tehdy nastolení Konráda z Vechty za arcibiskupa pražského. Ten jsa ve všem věrným a oddaným sluhou královým, dával Husovi a jeho straně veliké naděje do budoucna.

Husovy záležitosti se na zemském soudě ujal jeho přítel Jan z Jesenic, podav pánům spis, v němž dokazoval nesprávnost celého postupu proti Husovi. Obrana byla chabá, pokulhávajíc na několika místech. Předně mluví o neplatnosti exkomunikace na stoupence Husovy, poněvadž k ní došlo bez předchozího trojího napomenutí. Jesenic přitom zapomněl, že Řehořovy konstituce připouštějí jejích opomenutí za daných okolností, jakož že stoupenci Husovi byli přímo účastni na jeho vině. Namítal, že pražská universita je exemptní, zapomínaje, že vůči nejvyšší autoritě žádná exempce neplatí a že žádné privilegium nechrání nikoho před trestem. Poukazy na nezákonnost postupu kardinála Petra byly ilusorní, neboť sv. Stolec stál na osobním půhonu Husově, proti čemuž se nedalo nic podniknouti, zvláště kdy Husovy omluvy byly pouhými výmluvami. Mistři bohosloví podali proti nepodařené apologii Jesenicově prohlášení, v němž dokázali správnost postupu proti Husovi, leč bez žádoucího výsledku. Naopak, stoupenci Husovi nabyli zakročením zemského soudu a Jesenicovou apologií ještě více odvahy, takže si dokonce troufali vyzvati Husa k návratu do Prahy, což on také skutečně učinil o vánocích 1412.

o. Poslední pokusy o smír

Husův návrat nepřispěl nikterak k upokojení Prahy, bylť jeho návratem interdikt znova prohlášen. Král se tedy ještě jednou pokusil o odstranění sporů. Tak došlo ke svolání kněžské synody, jež původně (pro Husův pobyt v Praze) byla vypsána do Českého Brodu na 3. ledna 1413, když pak Hus na pokyn Václavův opustil Prahu, svolal arcibiskup kněžstvo na den sv. Doroty (6. února) do Prahy. Jednání na synodě svatodorotské nemohla se zzzúčastniti strana Husova, proto vyžádal si král dobrozdání pražských mistrů, jež mělo místo nich mluviti. Za tím účelem došlo k universitní schůzi (6. února), na níž pronesl Jakoubek radikální řeč o pokoji pohanském a křesťanském, podle níž měl král obnoviti pokoj zreformováním kléru. Málo praktická tato promluva ustoupila před návrhem (pravděpodobně) Husovým, jenž je zajímavý v dvojím ohledu: v nazírání na rozepři Zbyňkovu s Husem (1411) a na původ náboženských nepokojů. Jak poukázáno, arcibiskup Zbyněk raději ujel ze země, než aby poslal ke sv. Stolci prohlášení, podle něhož není v Čechách bludů. Prvně tudíž, že v prohlášení se žádá připuštění Husa právě proto, že zvěčnělý metropolita neshledal na Husovi žádných bludů. S neobyčejnou troufalostí žádalo memorandum, aby se Husovi na synodě dokázalo, kterým bludům učí, ne-li, pak ať jsou žalobcové Husovi náležitě potřestáni. O druhém bodu prohlašuje memorandum úpadek duchovenstva zapříčinu náboženských nepokojů. Jednání na synodě uvedlo toto nevinné prohlášení do jiného světla. Ústy Augustiniána Heřmana vzalo shromáždění na vědomost, že skutečnou příčinou nepokojů není úpadek kněžstva, nýbrž viklefské bludy v nazírání na církev. Proto usneseno podati králi memorandum vypracované Pálčem a Stanislavem, v němž se mistři postavili na stanovisko, jaké zaujímali ve schůzi na radnici. Vyslovivše katolicky pravověrný názor na pojem církve i její autoritu, žádali co nejpřísnější zákaz šíření viklefských bludů a provádění censur proti Husovi zavedených. Na tento návrh pčřistoupil biskup litomyšlský Jan, připojiv k němu ještě články obsahující konkrétní pokyny k potírání viklefství, šířeného Husem a universitou. Návrh doktorů poslala synoda universitě, jež naň reagovala odpovědí Jesenicovou a Husovou. Pro Husa je příznačno, co v tom ohledu napsal svým známým a rektorovi Křišťanovi. Přátelům svým píše, jako by nebylo v Čechách žádného kacířství, zatímco Křišťanovi na jeho dotaz, uznává-li papeže za hlavu církve římské, kardinály pak za její tělo a chce-li poslechnouti rozhodnutí, jež církev učiní, odpovídá ostrými výpady proti papežství. Proto se prapodivně vyjímala Husova slova k přátelům, dle nichž v Čechách není kacířství, kdyžtě on sám odmítl vysloviti souhlas se základním učením katolickým, útoče přitom na viditelnou hlavu církve.

Jako dříve, i entokráte byla patrna marnost všech pokusů o smír. Proto jmenoval král čtyřčlennou komisi, jež se měla po rozpuštění synody postarati o narovnání. Ta někdy v polovici února předvolala k sobě obě strany do fary Křišťanovy. Nástupcové katolické církve žádali, aby jejich odpůrcové odstoupili od učení Viklefova a podrobili se autoritativním výrokům církve, což se ukázalo nemožným. Následek toho byl, že král Václav, domnívaje se, že již pro smír takto učinil dosti, spatřoval vinu na straně katolické. Když pak Hus za těchto sobě příznivých okolností počal znova v Praze kázati a katolická strana přikročila proto k obnovení interdiktu, tedy král, chtě obnoviti pokoj, sáhl k závazku stran v jednání o svornost učiněnému, podle něhož pod pokutou tisíce kop grošů a vyhnanství nebude jedna strana druhé činiti příkoří. I vypověděl král čtyři profesory bohosloví a Husovi poručil odejíti z Prahy.

Hus odebral se na hrad Kozí na Táborsku, kde prodléval pod ochranou pana Jana z Ústí. Přišel tam někdy koncem dubna. Spořátku (asi v květnu a červnu) se úplně věnoval spisovatelské činnosti, namířené proti katolickým odpůrcům domácím a proti vídeňské universitě, na níž jeho někdejší posluchač Dominik ze Zábřeba byl nucen odvolati 16 článků Viklefových, jimž učil Hus. Pro Husovu pravověrnost to bylo svědectví málo lichotivé. Od konce června počal Hus kázati po venkově, což trvalo do dubna 1414, kdy odešl na zapřenou do prahy. Pozoruhodný je list, jejž tehdy napsal svému odpůrci Ondřeji z Brodu, jakož i odpověď, již mu tento odeslal. Hus prohlašuje za příčinu svých trestů kázání proti pokleskům duchovenstva, načež mu Ondřej odvětil, že příčina toho je jiná, totiž bludy Viklefovy, neboť pro kárání chyb kněží církev ještě nikoho nestíhala. Tedy tytéž názory o původu náboženských nepokojů v Čechách, jak jsme již při smlouvání obou stran poznali.

p. Přípravy do Kostnice

Zatím do záležitosti Husovy zasáhl sv. Stolec, který již delší dobu věnoval českým událostem zvýšenou pozornost. Již na sněmě římském po prozkoumání procesu Zbyňkova proti Husovi a článků Viklefových v Čechách odsouzených zavrhl (6. června 1413) koncil bludy Viklefovy a odeslal bullu zvláště do Čech, nařídiv biskupům, by ji provedli. Nařízení onoho nebylo asi mnoho dbáno, neboť o rok později (30. dubna 1414) dostal litomyšlský biskup Jan list od Jana XXIII., v němž se vytýká hierarchům – dvořanům Konrádovi z Vechty a Václavu Králíkovi, jakož i inkvisitoru Mikulášovi nedbalost v hájení víry katolické proti bludařům a zároveň se jim dostává výzvy k větší horlivosti. Když pak císař Zikmund domluvil s Janem XXIII. svolání obecného sněmu církevního do Kostnice, byl tam pozván i Hus. Ten s počátku váhal, leč když i jeho protektor Václav IV. uznal za dobré, aby tak učinil pro očistu českého jména od potupy kacířské, nemohl se Hus již zdráhati. Vždyť očistiti jméno národa bylo jeho vlasteneckou povinností, a byl-li úplně pravověrný, jak o sobě hlásal, pak neměl naprosto žádné příčiny k obavám před soudem koncilu.

Hus se připravoval na koncil předně sbíránímů důkazů své pravověrnosti, dostav v tom ohledu dosti příznivé listy od inkvizitora Mikuláše a arcibiskupa Konráda. Leč mimořádná synoda před příchodem Husovým z Krakovce na 27. svolaná odmítla jeho žádost, by se mohl postaviti před arcibiskupa a býti usvědčen z bludů. Stalo se tak proto, že dokazovati jeho pravověrnost v Praze bylo již docela bezúčelné, když se tak mělo státi na koncilu. Odeše opět z Prahy na Krakovec, chystal si tam obranné přednášky, jež chtěl na koncilu přednésti.

Katolická strana se připravovala výslechem svědků, jenž vlastně byl pouhým rozšířením a dotvrzením stížných článků z r. 1409. Výpovědi pod přísahou učnili kromě faráže Protivy a Ondřeje z Brodu ještě kazatel Beneš, Peklo, M. Mikuláš z Podviní, farář všetatský Mikuláš a Václav z Voděrad, notář. Výpovědi se většinou týkaly nauky o Svátosti oltářní. Hus k nim později, když mu padly do rukou, připojil své poznámky, z jejichž obsahu mluví jisté rozpaky v názorech eucharistických. Katolíkům se kromě toho dostalo i pobídky z ciziny, totiž od kancléře pařížské university Gersona a kardinála remešského Šimona. Oba důtklivě vyzývali arcibiskupa pražského k vyplenění bludů, Gerson pak mimo to připojil k listu 20 bludných článků ze spisu Husova „De Ecclesia“.

Po obapolných těchto přípravách opustil Hus Prahu (11. října 1414) v průvodě Jana z Chlumu a Václava z Dubé a Leštna. Nástrahy na cestě, jižchž se jmenovitě od Němců obával a jimiž své dřívější nevyhovění ohledně osobní citace omlouval, ukázaly se úplně bezpodstatnými. Hus cestoval tak nerušeně, že dokonce ani nepotřeboval slíbeného mu glejtu. Proto teprve v Norimberce oddělil se od jeho průvodu Václav z Dubé, aby zajel k císaři Zikmundovi pro list. Z osobních přátel Husa doprovázejících třeba vzpomenouti mistra Jana z Reinštejna, zvaného Kardinál, a bakaláře Petra z Mladonovic. Hus dospěl k cíli své cesty dne 3. listopadu. O něco později tam přišli i zástupcové katolíků s biskupem olomouckým Janem v čele. Kromě některých šlechticů s ním přijeli katoličtí theologové a to mistři Mařík Rvačka, Štěpán z Pálče, Jan z Hradce Králové a dominikán Petr z Uničova. Stanislav ze Znojma zemřel náhle na cestě v Jindřichově Hradci.

q. V Kostnici

V Kostnici ubytoval se Hus u vdovy Fidy. Poněvadž pak s jeho příchodem byl na město uvalen interdikt, doléhali přátelé Husovi na papeže, by zápověď zrušil. Ten jejich žádosti vyhověl, což hned oznámil Hus svým přátelům, málo vděčně je vyzývaje, aby se varovali Antikrista a falešných proroků.

Brzy po svém příchodu sepsal Hus traktát o přijímání pod obojí způsobou, v němž schválil novoty Jakoubkem ze Stříbra a Mikulášem z Drážďan hlásané, prohlásiv podávání z kalicha laikům za dovolené.

V té době Michal de Causis a Páleč snažili se vymoci zatčení Husa, poukazujíce na ustanovení kánonu, podle něhož podezřelý z kacířství má býti vyslýchán ve vězení. Proti tomu protestoval pán Jan z Chlumu, odvolávaje se na glejt, zabezpečující Husovi osobní bezpečnost od jeho vykročení z vlasti až ke zpětnému návratu. Kardinálové, doslechnuvše o chystaném prý útěku Husově, usnesli se nejprve na jeho internování v papežské residenci, kamž jej přivedli, potom ho dali převésti do domu kanovníka – kantora. Před tímto usnesením dostavil se k Husovi vynikající theolog minorita DIdacus, jenž ho zkoušel v názorech o Svátosti oltářní. Hus přitom odpovídal celkem uspokojivě. Brzy po internování v kanovnickém domě (dá se sotva mysliti, že v něm byl žalář, jak tvrdí Ottův slovník 915, neboť karcer pro kněze býval při konsistoři, nikoliv při residenci kanovníka – kantora, jenž přece neměl ani žádné právní moci, jsa pověřen řízením církevního zpěvu při katedrále) předložil Michal de Causis první žalobné články proti Husovi a to samotnému papeži. Dříve než přikročíme k procesu Husovu podáním stížnosti Michalovy zahájenému, považujeme za nutno upozorniti na některé zásadní věci nesprávně předvedené.

V Ottově slovníku tvrdí Novotný, že v procesu Husově „znova a tím makavěji vystupuje rozdíl mezi názorem hierarchickým a Husovým, který žádá důkazů, kde ostatní slepě se podrobují“ (915). V důsledku toho „spatřuje historický význam Husův v žádosti za volnost názoru proti nařizované slepé poslušnosti“ (916). Dále činí týž pisatel odsouzení Husovo závislým na vítězství koncilu nad papežem (915). Otcové, považujíce se za nejvyšší instanci ve věcech víry, nespokojili prý se nabídnutím Husovým, dle něhož on chtěl odvolati, bude-li mu nějaký blud dokázán, nýbrž na něm žádali bezpodmínečné podrobení.

Na tyto nepravdy budiž odpověděno toto: Nejde o slepé podrobení se, protože církevní sněm šel Husovi tak daleko vstříc, že se vzdal článků dvojími příšežnými svědky dotvrzených, Husem však stále za nepravdivé prohlašovaných, žádaje od Husa pouze, aby, jak dříve nabízel sám, prohlásil, že jim nikdy neučil (Sedlák, Hus 315). Články byly vyňaty ze spisů Husových a redigovány třikráte, až zmlkla výmluva Husova, že tak v jeho spisech nejsou. Nyní tedy nezbývalo než odvolati. Nejednalo se dále o vliv porážky papežovy na Husův proces, poněvadž proces jas povahy dogmatické, závisel na výroku theologů, o čeemž opět nejlepší znalec Husa Sedlák (u. m.) praví: „…theologická elita celého katolického světa, jež se tu (v Kostnici) nashromáždila, vynikala dojista vzděláním nad Husa, takže její soud o hodnotě nauk mohl a měl Husovi jen s lidského hlediska stačiti. Je-li tedy Hus pravověrný, může bezpečně očekávati, že to bude sněmem uznáno.“

r. Vyšetřování

Ve vyšetřování s Husem vedeném lze rozeznávati dvě období: v prvním se jednalo o poměru Husově k Viklefovi čili o jeho viklefství, v druhém pak byla zkoumána nauka Husa samého.

První období zahájil Michal de Causis podáním žalobných článků papeži, v nichž vinil Husa z bludných názorů o církvi, z učení o remanenci a vlivu subjektivní kvalifikace na platné přisluhování svátostmi. Tyto články byly předloženy čtyřčlenné komisi k prozkoumání (4. prosince) a brzy nato byl Hus dopraven do klášterního karceru k dominikánům. – O tomto vězení, jež pro své sousedství se stokou nebylo lidskému zdraví nijak příznivo, bývají šířeny hrůzostrašné pověsti. Stačí k tomu poznamenati, že bylo určeno pro řádové kněze něčím se provinivší, takže nelze mluviti o nějaké tortuře pro Husa zvlášť chystané. – Do klášterního karceru dostal se Hus na základě předpisu kanonického práva, podle něhož každý inkvisicí souzený má býti vyslýchán ve vězení. Porušením glejtu to nebylo, neboť koncil jednal nezávisle na jeho vystaviteli, císaři Zikmundovi.

U dominikánů se komise Husa nejprve dotazovala na jeho poměr k 45 článkům Viklefovým. Odpovědi Husovy jsou zajímavy tím, že se v nich nepřiznává ani k jedinému článku Viklefovu. Že nejde o pouhé rozpaky, nýbrž vyloženou neupřímnost, to nejlépe vysvítá ze dvou článků, a to: O odnětí statků beneviciátních mocí světskou a o odvádění desátků. V Praze stroze hlásal odnětí statků duchovenských ramenem světským, kdežto při výslechu u dominikánů o této zásadě prohlásil: „Ani netvrdím, ani nepopírám, poněvadž snad může (onen článek) míti jeden správný smysl“ (Sedlák, Hus 321). Neupřímnost ona se ještě křiklavěji vyjímá při 18. článku Viklefově o nedávání desátků provinilým kněžím. V aktu „Nullus est dominus“ převzal Hus tuto zásadu doslovně z Viklefova spisu „De civili dominio“, horčil se přitom na katolické doktory, že tento článek zavrhli a přitom u dominikánů odpověděl: „První část se neodvažuji ani popírati ani vrditi, druhou část popírám“ (Sedlák, Husův akt „Nullus est dominus“, ST II, 301). Po takových odpovědích se ho komise tázala, jak mohl napsati tak potupné glosy k bulle „Inter omnes“ (ze 6. ledna 1413), když nesouhlasí s Viklefem, načež Hus označil správně autorem jejich Jesenice. Odpověď ta nestačila, neboť komise chtěla znáti aspoň poměr Husův k Jesenicově glose. I tázal se ho kardinál vedoucí vyšetřování, zda se mu Jesenicův komentář líbí, načež Hus odvětil záporně. To však byla velmi podivná odpověď, povážíme-li, že Jesenicovy poznámky byly vlastně opisem Husovy glosy na bullu odpustkovou (Sedlák, Hus 280, p. 7). Výsledek tohoto výslechu byl, že komise odcházela s dojmem o pravověrnosti Husově, zato mezi jeho stoupenci byl zmatek. Vždyť Hus vlastně popřel Viklefa, jejž doma s takovou energií hlásal. Proto Jan z Chlumu jej ve zvláštním dopise zapřisáhl, aby neustoupil od toho, co dříve zastával. Stejně příznačno je, že Husovy odpovědi na 45 článků dané nedošly žádného rozšíření, ač on o to prosil.

Hus potom upadl do nemoci, za níž s ním ani zdaleka nebylo zacházeno tak, jak pisatel Ottova slovníku píše: „…ani toho nedbáno a v době, kdy Hus byl mezi životem a smrtí, přiváděni do vězení svědkové, by před ním přísahali a vypovídali“ (915). Sedlák o tom píše: „Potom Hus onemocněl a vyšetřování bylo tím na čas přerušeno. Jenom svědci, jež podle kanonického práva obviněný měl vidět přísaha, byli mu předvedeni“ (Hus 322). Nejednal tedy koncil s Husem zle.

Při kladení svědectví vypovídali hlavně profesoři bohosloví, přičemž za podklad vyšetřování sloužily žalobné články Michala de Causis z r. 1410. Zároveň bylo nařízeno arcibiskupu pražskému, aby zavedl vyšetřování o poslaných mu 16 článcích. Tímto činem se končí první období výslechů Husových, vztahující se k jeho viklefství.

V té době došlo ke sporu mezi císařem a koncilem o propuštění Husa z vězení. Petr z Alliaku, kardinál z Cambray, prohlásil, že sněm trvá na plné svobodě jednání, hroze jinak jeho rozpuštěním. Proto Zikmund obrátil své usilování ve prospěch Husův jinam, totiž k veřejnému slyšení.

Zatím mistři prozkoumali Husův spis „De ecclesia“ a Páleč vybral z něho 42 bludných článků. Tím se započalo druhé období Husova procesu, jež se vztahovalo na jeho vlastní nauku. Výslech započal hned, jakmile se Hus uzdravil (tedy ne v době, kdy zápasil mezi životem a smrtí). Formálně se druhá fáse liší od první tím, že již nerozhodují výpovědi svědků, nýbrž vlastní spisy Husovy. Chování Husovo došlo rovněž určité změny. Nemaje co činiti se svědectvími, nýbrž s výpisy z vlastních spisů, pomáhá si poukazováním na jejich nesprávné snění. Tak prohlásil o článcích Pálčových, že jsou falešně pořízeny, k čemuž jeho průvodce Petr z Mladenovic připojil ještě slovo „nespravedlivě“. Jelikož i pak tato slova opakují ještě dnešní historikové, ba dokonce se stala populárními zdramatizováním domněle falešného obžalování Husova Pálčem (Jirásek, Jan Hus 280-1, Srv. Neumann: Jiráskova husitská dramata, Hlídka 1918, 375), budeme se články Pálčovými zabývati blíže.

s. Domněle falešné články

Sedlák (Proces kostnický, ST II, 5-6) došel po důkladném rozboru Pálčových článků k tomuto výsledku: „…nelze se věru ubrániti údivu, slyšíme-li, jak Hus rozhodně prohlašuje: „quos false extraxerunt“ a pak Mladenovic po něm opakuje: „quos false et inigue extraxerat“. Hus to v odpovědech částečně sám přiznává. U plné polovice článků Pálčových nečiní žádné námitky, jen tu a tam článek vysvětluje neb uvádí svůj text úplněji, z čehož právě lze viděti, že Páleč cituje doslovně: u jiných praví sice, že ten výrok není v jeho spisech, ale hned jej uvádí sám, takže se lze snadno přesvědčiti, že ten výrok v jeho spisech skutečně jest, třebas Páleč citoval poněkud volněji. Zbývá tedy 7 článků, jež Hus vůbec odmítá, totiž 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23. Z těch je 18.: „Důstojnost papežská má svůj původ od císaře římského“ ve hl. 13. ve formě: „A jest patrno z kronik, jak vznikla moc papežská: neboť císař Konstatin…“ Čl. 20: „Papež nepodobný životu sv. Petra nemá se zváti papežem neb náměstkem Petrovým, ale spíše Antikristovým“ jest ze hl. 14. v podobě otázky: „Žije-li však tento ctnostem na odpor, … jak jest pravý a zjevný náměstek Kristův nebo Petrův a ne spíše náměstek Antikristův?“ Č. 21: „Papež v životě nepodobný není pravým představeným, aniž kardinálové jsou nástupci apoštolů, ale Jidášové, zloději a lotři“ jest Pálčem upraven z věty Husovy: „Papež není zjevný a pravý nástupce knížete apoštolů Petra, žije-li v mravech protivný Petru a vyhledává-li lakomství, pak jest náměstek Jidáše Iškariotského… a stejně patrně nejsou-li kardinálové zjevní a praví nástupcové sboru ostatních apoštolů Kristových, …pak jsou zlodějové a lotři“. Z této druhé části vznikl čl. 19. Č. 22: „Papež jest ona šelma, o níž praví se ve Zjevení sv. Jana: „Dáno jí i bojovati se svatými“, není sice v této formě u Husa, ale v hl. 11. jest toto místo z Apokalypsy uvedeno o moci duchovní s jasnou tendencí proti papežstvím. Tamže vyzývá Hus věřící, aby se moci té šelmy nebáli, odkudž tvoří Páleč 17. článek. Konečně čl. 23: „Kdo může volně kázati proti zákazu papežskému“ je volně podán z hl. 18.: „Proto každý kněz, který nehledá vlastní slávy, ale cti Boží… má znamení…, že jej poslal Bůh.“ Sedlák končí svou důkladnou kontrolu nařknutí Pálče z falšování názorů Husových takto: „O lživém vymýšlení článků nemůže tedy býti řeči.“ A jistě právem dlužno se živiti smělostí, s jakou Hus za těmito články píše: „Některé výroky z oněch jsem napsal a rozhlásil a tvrdil, že jsou správné, některé však člověk nepřítel smyslil, tu přidávaje něco, tam ubíraje a onde celý výrok, jenž není v mé knize, falešna připisuje.“

Omylem se stalo, že koncil podrobil Husa o článcích Viklefových ještě jednou výslechu, jenž je zajímavý tím, že (na rozdíl od prvního vyšetřování v tomto směru) prohlásil každý článek v jistém smyslu za pravdivý, podotýkaje, že jest ochoten podrobiti se rozhodnutí koncilu. Prohlášením článků Viklefových v jistém ohledu za pravdivé měl zmizeti špatný dojem Husových stoupenců po prvním výslechu, při kterém se v některých věcech „evangelického mistra“ vzdal; ochota uposlechnouti koncilu měla pak působiti u jeho členů zdání o Husově pravověřrnosti.

Potom dostal Hus lepší vězení u dominikánů, v němž očekával povolání k veřejnému výslechu. Zatím však k němu ještě nedošlo, nýbrž byl dále vyslýchán, a sice tentokráte o svém chování v Praze. Tázali se ho, jak se choval při hlásání odpustků, kterak zachovával interdikt, proč apeloval ke Kristu, jakož i na list poslaný Pražanům na rozloučenou. Tato poslední věc byla Husovi velmi nepříjemná, neboť v té Kostnici, kde uctivě mluvil o papeži i kardinálech, napsal dopis, v němž sděluje do Čech, že se mu dostane veřejného slyšení jenom tehdy, zaplatí-li sluhům Antikristovým 2000 dukátů (Sedlák, Hus 326, p. 4). Opis tohoto málo lichotivého listu poslal někdo z Čech do Kostnice, takže komise měla v ruce výmluvný důkaz o neupřímnosti internovaného mistra. Přesto když Hus onemocněl, dali mu „sluhové Antikristovi“ lepší místnost v klášteře, ba dokonce dostal i osobního lékaře papežova.

Zatím přišel do Kostnice kancléř Sobonny Gerson a podal koncilu oněch 20 článků, jež byl poslal na podzim 1414 arcibiskupu Vechtovi. Význam jejich spočíval v tom, že se jimi potvrzovaly články Pálčovy. Komise vzhledem k naprostému souhlasu obojích článků nepředložila Husovi Gersonovy články až počátkem březny, kdy se zase počalo jednati o veřejné slyšení. K tomu však nedošlo, a sice tentokráte pro útěk Jana XXIII. z Kostnice do Schaffhausenu. V nastalých zmatcích snažili se čeští páni vyprostiti Husa z vězení. Leč koncil jej svěřil do opatrování kostnickému biskupu, jenž ho dal internovati na svém zámku Gottliebenu. V dubnu došlo k sestavení nové vyšetřující komise. V souvislosti s procesem husovým prozkoumalo toto soudcovské kolegium spisy Viklefovy a poněvadž prohlášením svrchovanosti církevního sněmu nad papežem dostalo se celému vyšetřování pevného podkladu, odsoudil koncil (4. května) učení Viklefovo. Pro Husa to byla zlá předzvěst, jelikož odsouzení se stalo na základě článků oxfordské university, jakož i na podkladě článků londýnsko – pařížských, k jejichž sestavení použito dvou spisů českého původu.

Jelikož pro záležitosti Jana XXIII. nemohlo k veřejnému slyšení tak brzy dojíti, zakročila šlechta u koncilu. Přítomní její členové učinili tak ústně, naproti tomu dostalo se Zikmundovi z vlasti důrazných upomínek ohledně Husova glejtu a záruk v něm obsažených. Kromě Husových věcí zastávali se i nařknutí země české z kacířství, jež tentokráte vyvěralo z novoty podávání laikům z kalicha. Po této stránce odpověděl pánům biskup litomyšlský Jan, který ukončil své vývody dotazem, zdali je hanobitelem vlasti ten, jenž se zasazuje o vyplenění bludův, či onen, který se jich ujímá. Stran Husova procesu odpověděl biskup carcasenský. Poukázal na kacířství Husovo pro jeho zatvrzelost proti censurám církevním, nač pánové replikovali. Z projevů jejich zakládal se na pravdě pouze poukaz na vystavení glejtu, jež se stalo již před odjezdem Husovým, v ostatním pak odpověď jejich nebyla nikterak šťastná. Dělali tak, jako by nic nevěděli o půhonu Husově, což se velmi podivně vyjímá, povážíme-li, že současně Husa omlouvali, proč nemohl osobnímu půhonu učiniti zadost. Výsledek bouřlivé této intervence mohl pánům vlastně jenom uškoditi, neboť polemikou jejich s biskupem litomyšlským obrácena byla pozornost na přijímání pod obojí. Koncil nařídil prozkoumati první Jakoubkův traktát o podávání z kalicha, čímž celá záležitost Husova měla býti opětně posunuta zpět. Zakročili tedy pánové znova u komise, opírajíce se tentokráte o Husovu protestaci. Z jejich projevu vysvítá, že textu protestace jednak neznali, jednak že slepě věřili Husovi. Zcela souhlasně s ním poukazují na lživé články žalobné, ujišťují, že Hus chce se podrobiti koncilu, cč v jeho protestaci se o tom nic nepraví, nýbrž pouze o poslechnutí zákona Kristova. Stejně nestojí v ní nic o tom, že Hus prohlásil, jako by nikdy nehlásal ani nehájil nic, co by bylo proti katolické nauce (text protestace viz Documenta 889. Srv. Sedlák, Hus 333 a tamže poz. 1). Na tento projev českých pánů odpověděl patriarcha antiochenský, oznámil, že Hus dostane veřejné slyšení dne 5. června s ujištěním, že Hus bude zcela jistě osvobozen a propuštěn, dokáže-li se nepravdivost žalob na něho podaných. Aby si Husovi stoupenci nemohli stěžovati do falešných článků, uložil sbor jejich opětné prozkoumání, jakož i některých spisů mistrových. Komise si počínala vskutku velmi přísně, odstranivši ze 34 článků 23. Mezi vynechanými byly ty, jež podle Husa nebyly tak v jeho spisech, ačkoliv jeho poukaz vztahoval se pouze na slovné znění a ne na smysl, v němž tam skutečně byly. Kromě toho vypustila komise i takové články, jež mohly sice míti dobrý smysl, avle ve skutečnosti byly pohoršlivé a bludné. Za to však v traktátě Husově o církvi nalezli theologové 15 bludných vět, k nimž připojila komise ještě 7 článků z traktátu proti Pálčovi a 6 ze spisu proti Stanislavovi, což s 11 články, jež z původních 42 článků před komisí obstály, tvořilo dohromady 39 článků. Tyto pak zároveň se svědectvími pražskými a kostnickými tvoří materiál pro veřejné slyšení připravený.

t. Veřejné slyšení

Veřejné slyšení začalo 5. června, za kterýmžto účelem byl Hus dopraven den před tím do kláštera františkánského. V jeho refektáři se konalo přelíčení s Husem za předsednictví Petra z Alliaku. Tento dal čísti žalobné články před Husovým příchodem, z čehož jakýsi Oldřich učinil povyk, že prý sbor chce učení Husovo odsouditi, aniž by ho slyšel. Na zakročení císařovo nemělo dojíti k vyhlášení rozsudku hned v audienci, čímž poplach utišen.

Hus dostavil se do františkánského refektáře, kamž mu dodali páni jeho spisy, z nichž měl na koncilu dokázati falešnost nařčení. Jest podivno, že Hus mluvící stále o překrucování svých slov, usiloval o nedodání některých svých spisů. Je to v první řadě spis „Contra oecultum adversarium“ mluvící o podrobení se církve moci světské. Tento spis vymohli páni zpět z rukou komisařů k nemalé radosti Husově. Nejnápadnější však je, že Hus chtěl pomocí přátel odstraniti i svůj traktát „De ecclesia“, jehož vydání členům komise mistr svým stoupencům vytýkal. Když Hus tvrdil, že články z tohoto traktátu jsou zkomolené, pak mu mělo přirozeně záležeti na tom, aby koncil z vlastní zkušenosti mohl se o křivdě na něm páchané přesvědčiti a dáti mu proto text traktátu do ruky.

Při prvním slyšení se pravděpodobně jednalo o články pražské a deset prvních kostnických. Hus patrně se domníval, že bude moci dokazovati sněmu správnost svých názorů, čehož jeho vynikajícícm odborníkům nebylo naprosto zapotřebí. Koncil si přátl, aby při každém článku prohlásil, zda mu učil čili nic. Proto když místo těchto odpovědí chtěl dávati obšírná vysvětlení, volali naň členové koncilu, aby řekl buď ano anebo ne. Druhé slyšení bylo 7. června. Jednalo se na něm o remanentismu Husově, přičemž měl hlavní slovo Petr z Alliaku. Když se obžalovaný dovolával Boha i svědomí pro svou nevinu, odvětil mu kardinál, že jej musí souditi podle toho, k čemu se dílem přiznal a co mu bylo dokázáno. Nežádalo se tedy na něm bezpodmínečné podrobení se koncilu (Ottův slovník 916), nýbrž šlo o usvědčení na základě jho vlastního chování. Poměr svůj k Viklefovi snažil se Hus vymluviti v tom smyslu, že se jeho názorů zastával pouze částečně, své výroky o něm v Praze pronesené, jakož i chování k censurám církevním a k arcibiskupu Zbyňkovi různě vykrucoval. Apelaci ke Kristu, jež byla vyloženým opovržením nejvyšší autoritou církevní, dokonce hájil. Slyšení toto mělo svůj vliv i na Zikmunda, jenž prohlásil, že by se nikdy nezastával nějakého kacíře, naopak, že by se o jeho potrestání sám postaral. Vyzval tedy Husa, aby se podrobil koncilu.

Třetí kritické slyšení konalo se 8. června. Podkladem jeho bylo 39 článků z jeho traktátů v Kostnici vybraných. Když Hus někdy namítal, že některý z nich není tak reprodukován, jak je v jeho spise, tu vždy jeden anglický biskup vyhledal místo ono ve vlastnoručně psaném exempláru Husově, takže pak již nemohl klásti ani nejmenších námitek. Výsledek slyšení byl ten, že v některých bodech se Hus přiznal sám, v jiných pak byl usvědčen svými spisy. V této kritické situaci hleděl si pomoci prohlášením, že se chce podrobiti poučení sboru, ale ten, jsa si vědom své nejvyšší autority ve věcech víry, žádá, by se podrobil nikoliv jeho poučení, nýbrž jeho rozhodnutí. Hus i tu se vytáčí, že tak učiní, ale po daném poučení, jinak řečeno, přál si disputace, které církevní sbor nemohl připustiti, neboť by tím popřel svou vlastní autoritu. Koncil, jsa o jeho bludech přesvědčen na základě jeho vlastních spisů, doporučuje mu, aby 1. uznal bludnost svých názorů, 2. zavázal se pod přísahou, že je již nebude šířiti, 3. aby je odvolal a 4. hlásal pro příště jenom názory pravověrné.

u. Konec procesu

Církevní sbor učinil potom ještě poslední pokus o Husovo vyváznutí z procesu. Stalo se to novým přehlédnutím 39 článků. Zhola naepravdivo je tvrzení, podle něhož ostatek schůze vyplněn byl různými namnoze na základě překroucených dat zkombinovanými žalobami, po jejichž dokoncčení Páleč a Michal de Causis uznali za dobré ohraditi se před koncilem, že nic proti Husovi ze záští nepodnikali (Ottův slovník 917). Nejednalo se předně o zákrok dvou českých odpůrců Husových, nýbrž o prozkoumání 39 článků. Zhola nepravdivo je tvrzení, podle něhož ostatek schůze vyplněn byl různými namnoze na základě překroucených dat zkombinovanými žalobami, po jejichž dokončení Páleč a Michal de Dausis uznali za dobré ohraditi se před koncilem, že nic proti Husovi ze záští nepodnikali (Ottův slovník 917). Nejednalo se předně o zákrok dvou českých odpůrců Husových, nýbrž o prozkoumání 39 článků smíšenou komisí theologů za vedení kardinálů Ailyho a Sabarelliho. Úmysly, jež přitom komisi vedly, nebyly Husovi nijak nepřátelské, nýbrž právě naopak jemu prospěšné. Chtěliť členové odstraniti poukazy Husovy na nepravdivost některých článků, pročež „z dřívějších přejala (komise) doslovně třináct, devět poněkud upravila a šest z traktátů Husových vypsala obšírněji“. Pouze „článek 4. a 30. byly nově přidány“ (Sedlák, Hus 345). Že skutečně o žádném falšování v neprospěch mistrův nelze mluviti, vysvítá z dalších slov Sedlákových (u. m.): „Nelze upříti, že si počínala (komise) velmi blahovolně, vynechavši i čl. 19., že světská moc má kněze nutiti, aby zachovávali zákon Kristův, 21. o apelaci ke Kristu a 26. oproti interdiktu. Hus, nechtě odvolati z ohledu, že by po svém návratu před českou veřejností neobstál, nalezl si záminku k neústupnosti poukazem na domněle nesprávné znění článků svědeckých. Za těchto okolností přišel k němu do vězení Páleč, aby jej přiměl k odvolání a tím i k záchraně života. Shora uvedená slova o pomluvách Pálčových jsou velice jednostranná, neboť i Hus se Pálčovi omlouval za urážlivý název „fictor“ (podvodník) daný mu v traktátě „Quidamen“. Po bezvýsledné návštěvě Pálčově dostavili se 1. července k Husovi ještě arcibiskupové rižský a dubrovnický se šesti jinými členy koncilu, aby se znovu pokusili přiměti mistra k odvolání. Když i to bylo marno, přišli k němu 5. července kardinálové Ailly a Zabarelli nabízejíce mu odvolání sestavené na základě jeho vlastních slov, jež napsal 22. června svým přátelům: „Dobře, já budu přisahati, že nikdy jsem těch bludů nekázal, nedržel, ani jich netvrdil, aniž je budu kázati, držeti a tvrditi“ (Docum. 136, Sedlák, Hus 348). Formule onoho odvolání zněla: „Nikdy jsem se těch článků nedržel, ani jich nekázal, a kdybych tak býval činil, býval bych špatně jednal, poněvadž je prohlašuji za bludné a přisahám, že nechci se jich držeti ani jich hlásati“ (Sedlák, tamže). Když však Hus ani na vlastní slova nechtěl přistoupiti, nýbrž znova prohlásil, že trvá na svém rozhodnutí z 1. července, tu podle slov Palackého (Dějiny III, 116) „sbor neměl-li jemu přisvědčiti a dáti se od něho posléze mistrovati, musel konečně přistoupiti k odsouzení jeho, jak toho žádali zákonoví církve“. Stalo se tak dne 6. července v Kostnické katedrále. Po přečtení protokolu o vedení procesu vyhlášen ortel, jímž se Hus odsuzuje jako kacíř, načež následoval obřad zbavení kněžství. Po něm předán odsouzenec rameni světskému k potrestání. Císař Zikmund pak ho ješě téhož dne (6. července 1415) dal jako kacíře upáliti na břehu Rýna.

v. Učení Husovo

Předně jde o zdroj nauky Husovy. Otázka tato byla předmětem četných diskusí vědeckých a není ještě ani teď rozřešena definitivně. Na jedné straně je mínění Loserthovo, podle něhož je duchovním otcem Husovým Viklef. Na druhé straně Novotný snaží se anglické vlivy na Husa zredukovati na minimum. Nepopírá sice závislosti Husovy na Viklefovi, ale přikládá domácímu hnutí daleko větší vliv na Husa než „evangelickému mistru“. Krofta ve svém posudku I. dílu Novotného Husa poukázal na slabiny podobné argumentace. Po stránce metodické Novotný každou, třeba i zcela povšechnou a vzdálenou shodu nebo podobnost, kterou nalézá mezi Husem a jeho domácími předchůdci, třeba se týkala věcí nejen u nás, nýbrž i jinde, a nejen v tehdejší době, nýbrž ve středověků vůbec běžných, prohlašuje za neklamné svědectví Husovy přímé a těsné souvislosti s předchozím domácím hnutím náboženským, z něhož se snaží vyvoditi to, co Hus činil i hlásal (ČČH 1920, 195). Po této stránce je správno, co napsal Loserth (Mitteilungen des Instituts für Öster. Gesch. 1908, 18) proti podobnému mínění Kybalovu: „…jak mnohé zásady souhlasí na vlas, ba téměř doslovně s názory Viklefovými; s tu jest se diviti, že Hus nepřevzal ocenění Písma sv. apod. raději z Janova nežli doslovně z Viklefa“. Pokud se nepopiratelných vlivů Viklefa na Husa týče, Novotný je sice připouští, ale pouze potud, pokud Husovi vyhovovaly a pokud s domácím hnutím souvisely. Tuto druhou část odmítá Krofta jakožto málo pro Husa lichotivou, neboť „se tu Husovi přisuzuje neschopnost nebo nedostatek odvahy přijmouti novou myšlenku, nebyla-li vyslovena neb aspoň nadhozena předchozím vývojem domácím (ČČH 1920, 196). Sedlák rozhodl Husovu souvislost s dobou předhusitskou v tom smyslu, že lze zjistiti v téže době určité zjevy (i idea o Antikristovi, hloubání o Eucharistii, boj proti pokleslosti duchovenstva a pochybené praxi odpustkové), jež se zdají býti přípravou na Husovo vystoupení, ale příčinné souvislosti nepodařilo se až dosud nikomu dokázati (Hus 370). Za těchto okolností nezbývá, než dáti za pravdu Sedlákovi, podle něhož působil na Husa Viklef a to vlivem jeho učitelů Stanislava ze Znojma, Štěpána z Kolína a Mikuláše z Rakovníka. Jak již nahoře poukázáno působily na pražské myslitele nejprve filosofické spisy „evangelického mistra“, po nich pak teprve dochází na jeho díla theologická. U Husa lze zjistiti první vliv spisů Viklefových r. 1403 v kázání na sv. Kateřinu, jež je zajímavo z dvojího stanoviska: Hus nazývá Viklefa poprvé „evangelickým mistrem“ a v kázání útočí Hus proti odpustkům.

Stanovisko Husovo k papeži – Antikristovi jest viditelnou známkou mistrova definitivního rozchodu s Církví, a poněvadž vyvěrá z podstaty čistě ideové, nelze souhlasiti s Novotným, podle něhož dohnala Husa k rozchodu s církví událost vnější, totiž hlásání odpustků. Mínění toho je i Krofta (ČČH 1923, 523), který poukazuje, jak Husovy názory „pohybujíce se někdy ve věcech jistě podstatných (remanence, očistec, církev a papežství)“ na hranici krajní možnosti, „ukazovaly tak, že Hus ve svém nitru přece jen byl odcizen pravověrnému nazírání církevnímu. Zakrýval to však podle Novotného s podivuhodnou obratností a vypočítavostí, nechtě svým kacířstvím uškoditi svému vysokému poslání mravnímu“. Pod tíhou tohoto svědectví o Husově rozchodu s církví na základě odchylných a nesprávných názorů dogmatických padá mínění Novotného, podle něhož prý rozchod s církví se stal pro snahy opravné (Hus II, 311), proti nimž se přece církev nikdy nestavěla a pro něž také nikoho netrestala.

Podavše přehled myšlenkového vývoje Husova přikročíme k jeho názorům. V celé nauce Husově hrá nejdůležitější úlohu názor na církev. Bludné nézory v tomto směru vyvěraly z nauky o předurčení. Hus totiž považuje za předurčené pouze církev stavých, čímž u něho úplně padá viditelná církev se svou nejvyšší viditelnou hlavu. Hus odvolává se ve své ecclesiologii na sv. Autustina, ale neprávem, neboť tento Učitel církevní zahrnoval do pojmu předurčených netoliko neviditelnou církev svatých, nýbrž i viditelnou církev bojující. Proto není zřídlem bludných názorů Husových sv. Autustin, nýbrž pseudoaugustinismus Viklefův. Názor o cíkrvi svatých jakožto předurčené měl nedozírné následky v praxi. Předně co do rozsahu pojmu slova církev. Jelikož předurčená církev svatých byla podle něho totožna s církví obecnou, pak církev římská byla podle něho pouze církví částečnou. Hlavou církve svatých je Kristus, z čehož plynuly revoluční názory na spravování církve. Hus uznával sice sv. Petra za nástupce a náměstka Spasitelova, leč pouze pro jeho vynikající ctnosti. Tento názor pak rozšiřuje i na všechny nástupce sv. Petra, biskupy římské a prohlašuje jejich nástupnictví závislým na subjektivní kvalifikaci. Tento poslední zbytek moci papežské podemlel ještě falešným výkladem slov, jimiž Kristus ustanovil sv. Petra za nejvyšší viditelnou hlavu církve, řka, že ona slova o skále dlužno (prý) vztahovati na osobu Spasitelovu, ne na sv. Petra. Z popření primátu plynulo zamítnutí učitelské autority církevní. Písmo sv. se stává jediným pramenem víry, z tradice ponechává si Hus pouze nejstarší církevní Otce, a to ještě pouze potud, pokud se mu hodili k podepření jeho názoru. Názor o církvi souvisel těsně s její správou i udílením svátostí. Jak již zmíněno, spatřoval Hus pramen moci sv. Petra nad ostatními apoštoly ne ve slovech, jimiž mu ji Spasitel udělil, nýbrž v jeho ctnostech. Proto považoval římské biskupy za náměstky Kristovy a nástupce sv. Petra, pokud byli úplně bezúhonnými a nevládli světsky. Tato závislost na subjektivní kvalifikaci je prvním průlomem do církevního nazírání na moc duchovní. Další podvratnou zásadou bylo prohlašování moci duchovní za moc plynoucí jen ze svěcení (potestas ordinis), ne však z pravoplatného zplnomocnění duchovní vrchnosti (potestas jurisdictionis). Jak patrno, věří Hus v papežství i moc úřadu kněžského jakož i v prostřednictví spásy s ním spojené, ale jenom za určitých podmínek, zůstávaje takto pouze na venek na půdě pravověrně katolické.

O svátosti pokání bloudil Hus tím, že zpovědníkovi přikládal pouze tzv. zkušebnou moc odpouštěti hříchy. To znamená, že kněz nerozhřešoval na místě Božím mocí sobě danou, nýbrž pouze oznamoval, že hříchy odpustil Bůh. Svátostná moc kněžská byla tím položena na roveň nule, z čehož plynul nový blud. Byla to nauka o udílení odpustků. Neměl-li podle Husa kněz práva odpouštěti (na místě Božím) hříchy, pak též neměl moci udíleti odpustky, tj. buď úplně, nebo částečně promíjeti tresty časné za hříchy vyměřené. Hus tím takto úplně popíral moc klíčů, danou Kristem sv. Petrovi.

Přisluhování svátostmi vůbec učinil Hus co do účinku pochybným, hlásaje, že jho platnost je závislá jednak na mravním životě kněze, jednak na předurčení. V prvním případě to znamená neplatné udílení svátostí nehodným knězem, v druhém pak se vkrádala věřícím pochybnost o jejich platném přijetí následkem nejistoty o předurčení přisluhujícího jim kněze. O očistci neměl Hus pevně ustáleného názoru. Jak již naznačeno, měl o něm jisté pochybnosti, neboť v kázání „Dixit Martha“ kromě vývodů Viklefových pro existenci očistce svědčících cituje Hus i spis Mikuláše Drážďanského „De purgatorio“, v němž je očistec popírán.

O správě církevní, pokud se týče záležitostí čistě duchovních, zamítá Hus moc jurisdikce, uznávaje pouze moc svěcení (ordinis). Tvrdil totiž, že se každému knězi dostane poslání (teprve z jurisdikce plynoucího) již zároveň se svěcením. Proto mohl každý kněz volně kázati, i když mu to jeho představení zakázali, a mohl rovněž absolvovati v případech reservovaných vyšším instancím. Světskou správu církve, tj. správu jejího majetku, zamítá Hus úplně. Souhlasně s Viklefem spatřuje kořen různých nezřízeností v majetku církve. Volá tudíž krále i šlechtu k provedení reformy na základě konfiskace beneficiátních statků, jakož i zadržení platů, jež podle něho byly pouhými almužnami. Ještě horší však je, že v druhém aktu na druhém zápasu o Viklefa prohlásil Hus (1412) za přípustno odníti majetek i těm kněžím, kteří se habituelně nikterak neprohřešovali, čímž církvi a kněžstvu vůbec odepřel jakékoliv právo držeti sobě majetek a zároveň vydal klérus i zdroj všech jeho životních příjmů na milost i nemilost moci světské. Jakoukoliv právní obranu církve předem znemožnil prohlášením kanonického práva za lidský nálezek.

Řehole potíral Hus ostře. Tvrdil, že nejlepší řeholí je ta, jež pochází od Krista. Uznává sice závaznost slibů Bohu daných, leč předpisy řeholní prohlašuje za nálezky lidské, jež překáží zákonu Božímu. Jedině závaznými jsou předpisy Boží. Různé regule a konstituce vlastně jenom ruší jednotu církve a svou ostrostí mohou případně škoditi i jednotlivcům. Mimo to prohlašuje je Hus za škodlivé i pro ostatní občanstvo, předhazuje jim (ovšem většinou neprávem) lenost a vykořisťování věřících.

Až potud vylíčené zásady Husovy zasahovaly svými praktickými důsledky většinou pouze do života kněžského. Jiné názory rozšiřovaly se kromě toho i na ostatní obyvatelstvo. Byla to nauka o milosti. Hus rozeznával dvě skupiny v církvi. Předzřízené, tj. ty, kdož byli z církve z předzvěděné čili ony, kteří byli v církvi. Předzřízení byli podle něho skutečně syby Božími a proto nemohli nikdy pozbýti blaženosti, byť se vůbec ani ve stavu milosti nenacházeli, naproti tomu předzvědění nebyli syny Božími a nemohli se jimi ani státi, i když byli ve stavu milosti posvěcující. V názorech se jeví rozpor, neboť Hus prohlašuje člověka ve stavu smrtelnéh hříchu za ďábla, což u předzřízeného, jenž nemohl synovství Božího pozbýti ani hříchem těžkým, se divně vyjímá. Na druhé straně zase předzvěděný, i když je ve stavu milosti posvěcující, nemůže dosáhnouti blaženosti věčné, jelikož nenáleží mezi vyvolené Boží. Chtě uniknouti této kontradikci, pomáhá si jakýmsi pláštíkem milosti, která přebývá ve svatých a zakrývá jejich vady. Netřeba dokazovati praktické důsledky takového učení pro mravní život lidu. Ubíjelyť na jedné straně všecko úsilí o polepšení chyb, na druhé straně pak sváděly člověka ke klamnému subjektivnímu domnění, podle něhož mu jakožto vyvolenci Božímu nemohou špatné skutky nijak uškoditi.

Zasahovaly-li tyto zásady spíše do života soukromého, pak nauka o následcích ztráty milosti hluboce porušovala základy veřejno-právní. Podle Husa propadal člověk těžce se prohřešivší ztrátě důstojenství úřadu, ba dokonce i majetku. Pokud se prvního týká, hlásal Hus, že hodnostář, ať již duchovní nebo světský, dopustí-li se těžkého hříchu, pozbývá své hodnosti i moci s ní spojené. Zásada ona byla tím krutější a nebezpečnější, že onen hodnostář nemusel býti případně ani hříšníkem, stačilo pouze, aby patřil do počtu předzvěděných. Poněvadž pak nikdo nemohl s určitostí věděti, byl-li ten či onen hodnostář předzvěděný či nikoliv, byla tím uvedena jak duchovní tak i světská autorita v pochybnost. O nic lépe nebylo po stránce majetkové. Jako poddaný svému pánu se zprotivivší propadá ztrátě majetku, tak i hříšník není hodne něčím vládnouti. Již proto ne, že neužíval svého majetku k dobrým účelům, pročež druzí mají právo zmocniti se jeho statku.

x. Nemožnost Husovy rehabilitace

Vylíčivše osudy Husovy, vnitřní jeho vývoj, jakož i jeho názory, přistupujeme k závěru z těchto praemis plynoucímu, totiž k Husově rehabilitaci. O věci této psal před lety Kalousek (O potřebě prohloubiti vědomosti o Husovi a jeho době, Praha 1902 a 1915), nejnověji pak otázku tuto uvedl na přetřes prof. Pekař (K boji o Husa, Nár. listy, 1925 ze dne 23. srpna). Vzhledem k důležitosti i aktuelnosti předmětu jest záhodno blíže se jím zabývati.

Pekař staví své předpoklady na poměr katolických historiků Lanze a jmenovitě Sedláka k Husovi a tvrdí, že jejich úsudky o mistrovi jsou nesprávné. Kritisuje též proces Husův, jehož rozsudek nebyl spravedlivý, neboť v nazírání na církev (jež přivodilo Husovu prohru) byl (prý) při stanovisku církevním a pak, že se jednalo spíše o veliké nedorozumění mezi theology. S těmito předpoklady nelze souhlasiti z těchto příčin: 1. U Sedláka nejde o osobní názor, nýbrž o závěr vyvozený z Husova traktátu „De ecclesia“, takže jakákoliv nesprávnost je vyloučena. 2. Poukaz Pekařův na výrok Sedlákův, podle něhož Hus stál v nazírání na církev na stanovisku orthodoxně – katolickém, neodpovídá skutečnosti. Jelikož Sedlák mluví o zdánlivě katolickém smýšlení Husov v tomto směru (Hus 286). 3. Nedorozumění theologů při procesu Husově je jednoduše nemyslitelné, neboť se nejednalo o nějaké jemné distinkce, nýbrž o základní otázky jako: Je-li papež hlavou církve, či jenom Kristus? Co je církev? Jest papež nástupcem sv. Petra a náměstkem Kristovým a má-li takovou moc, jakou obdržel sv. Petr od Spasitele, či ne? V takových základních věcech byl omyl a nedorozumění zcela vyloučeno, zvláště když jednání s Husem se zúčastnili tak vynikající odborníci jako Gerson a Petr z Alliaku.

Mluví-li Pekař o revisi Husova procesu, pak jest divno, jak mohl zapomenouti na spor vedený r. 1426 a 1429 Příbramem o Viklefa. Příbram útočil na „evangelického mistra“ tak ostře, že „nejen zajisté smělejší husité řečmi jeho uraženi se býti cítili, ale i mírnější kališníci mnozí počali se báti, kdyby Viklef byl kaceřován, že by pak i Hus, Viklefa chválivší a následovavší, kacířstvím naříkán býti mohl“ (Palacký, Dějiny III, 373). Útoky tyto dospěly vrcholu r. 1429. Pro revisi Husova procesu jsou důležity ony polemiky proto, že s ním byly důsledky svými v přímé souvislosti. Souvěký pramen vypráví nám totiž toto: „Jmenovitě jest litovati, že odsouzení na smrt dobré paměti mistra Jana Husa v Kostnici bylo považováno za právoplatné a nezrušitelné (non impugnabilis)“ (Höfler: Geschichtsschreiber der Hussit. Bewegung II, 594). Takové nazírání české veřejnosti nebylo milé ani samotnému Příbramovi, i snažil se proto popříti závislost Husovu na Viklefovi, ale ne právě s úspěchem. Opomíjejíce kvůli stručnosti argumentaci Příbramovu, vytyčujeme pouze dvě věci: 1. Část husitského tábora počala věřiti ve spravedlnost rozsudku nad Husem vyneseného, čili že revise jeho procesu r. 14529 učiněná dopadla ve prospěch církve. Jelikož názor tento vyplynul z polemik Příbramových proti Viklefovi, snažil se Příbram ostří svých praemis zeslabiti popřením souvislosti mezi Husem a Viklefem, což bylo zajisté velmi násilné a jasně svědčí o rozpacích, v jakých se Příbram octl.

Pekař dále poukazuje na jednání koncilu basilejského s Husity a dovozuje, že sbor upustil od stanoviska, na něž se stavěl v Kostnici vůči Husovi, ježto prý připustil disputaci na základě Písma sv. a tradice. V tom prý spočívala dvojí kapitulace církve, neboť prý koncil přistoupil na týž pramen víry, jaký platil i u Husa a pak prý chtěl již rozhodnouti diskusí o správnosti toho či onoho názoru. Obojí toto mínění je nesprávné, neboť katolická církev již od svých počátků opírala se o Bibli i ústní podání a tudíž netoliko na koncilu basilejském, ale i kostnickém. Rozdíl mezi ní a Husem spočíval v uznávání učitelské autority církve, kteréž Hus neuznal. Proto církev, dovolujíc husitům disputovati na základě Písma sv. i tradice nikterak se nevzdávala své učitelské autority, vyhradivši si konečné a neodvolatelné rozhodnutí.

Prohlašuje-li Pekař kompaktáta za kapitulaci katolické církve před husity a částečně i za rehabilitaci Husovu, je to opět mínění nesprávné, neboť církev uznala v kompaktátech Čechy za pravé syny své teprve tehdy, když oni přistoupili na její názor na laický kalich, jemuž tak dlouho odpírali. Kapitulovali tudíž (dogmaticky) husité před církví, což bylo zajisté špatnou (byť pouze nepřímou) Husovou rehabilitací. (Srv. Neumann, K boji o Hsua, Zrno, Prostějov 1925, č. 7 a 8.)

Revise procesu Husova je nemožná ještě z jiného důvodu. Novotný (Hus II, 311) praví, že Hus byl skutečným kacířem tehdy, když stál na soudě koncilu. Krofta (ČČH 1923, 523) odporuje tomuto tvrzení a poukazuje, že „Hus ve svém nitru přece jen byl odcizen pravověrnému nazírání církevnímu“ již daleko dříve, již před r. 1412. Nebyl-li tedy podle Krofty Hus pravověrným aspoň tři roky před svým procesem a byl-li dle Novotného opravdovým kacířem, když jej soudil koncil, pak tím oba čelní historikové čeští mimo tábor katolický stojící nepřímo přiznávají, koncil Husovi nijak neukřivdil, nýbrž konstatoval jeho kacířství a tudíž odsouzení Husa jako kacíře bylo správné. Pak ovšem je záhadou, jak může jiný historik žádati na církvi, aby provedla revisi celého Husova pocesu, ba dokonce aby Husa rehabilitovala.

y. Význam Husův

Reforma kléru byla pouhou složkou Husovy opravné činnosti, neboť jeho přáním bylo mravní povznesení celé souvěké české společnosti. Kněží jakožto vůdcové lidu v první řadě museli býti (pokud toho potřebovali) zreformováni. O dobré vůli Husově nelze při stránce reformní ani pochybovati. Náběh opravné byly u něho velmi sillibné, jenže prostředky, jichž se chopil, byly nešťastné. Předně zaváděl ožehané otázky reformy duchovenstva před nepovolané forum laické, kterému učil někdy poměry v kléru daleko hůře, než tomu ve skutečnosti bylo, anebo generalizoval, čímž podkopával u lidu poslední zbytky vážnosti, jíž kněžstvo ještě požívalo. Poněvadž pastorační činnost kněze spočívá na jeho autoritě osobní, znemožňoval Hus svými paušálními útoky na duchovenstvo jeho apoštolskou činnost ve farnostech. Jiná nešťastná okolnost v Husově reformní činnosti byl její zdroj, Viklef. S opravnými jeho názory vssál zároveň i jeho nazírání na církev a její správu, čímž nemálo poškodil své snahy. Dokud toho nebylo, nikdo mu v jeho rofermním snažení nepřekážel, ba právě naopak byl to arcibiskup Zbyněk z Hazmburka, jenž ho vřele podporoval. Oportunistické schovávání názorů viklefských, aby jimi netrpěla Husova reforma (o čemž mluví Novotný), Husovi příliš mnoho neprospělo, neboť Hus nebyl tak slavným theologem, aby vskutku vynikající theologové – souvěkovci jeho názorů neprohlédli. Později kdy se Hus octl v otevřeném boji s katolickou stranou, počíná trpěti jeho reformní snažení pod vlivem stranických bojů, kdy počíná hleděti spíše na smýšlení jednotlivců než na jejich mravní charakter. Pěkný doklad o zdůrazňování stranické příslušnosti nad mravní kvalifikaci podává nám dopis Ondřeje z Brodu k Husovi (z 20. dubna 1414), v němž se Husovi činí výtka, kterak obviňuje kněžstvo sobě odporné ze zločinů, jichž by nedovedl dokázat, kdežto chyby svých stoupenců vůbec nevidí, a proto jich ani nekáře. Bilance Husovy reformy duchovenstva byla tato: Viklefské bludy ho připravily o blahodárný vliv na celé kněžstvo, nápravu zbylého kléru, jenž přilnul k jeho zásadám, znemožnila stranickost kárající vady odpůrců a nevidoucí viny vlastních stoupenců.

Nelze naprosto souhlasiti s tvrzením, jako by Hus zreformoval duchovní zpět uvedením české písně do kaple betlémské. Je přece známo, že český lid zpíval při službách Božích již dávno před Husem! Rovněž se nedá bezpečně zjistiti Husovo autorství písní jemu přičítaných. O nějakém nepřátelství hierarchie k české písni Husem podporované nedá se rovněž mluviti, neboť arcibiskup Zbyněk postavil se proti mistrovým snahám s písní souvisícím pouze tehdy, když on přepracoval píseň „Jezu Kriste, štědrý kněže“ tak, aby se stala populární šiřitelkou remanence. Tu byl ovšem arcibiskup nucen píseň zakázati z důvodů dogmatických, což synoda r. 1412 konaná opětovala. Nepotírala tudíž hierarchie Husových snah o pěstování lidového zpěvu duchovního, nýbrž zneužívání písně k šíření hereze v nejširších vrstvách lidu.

z. Kult Husův

Kult tento stal se předním výrazným znakem husitství a později i kališnictví. Mocné vzpruhy dostalo se mu za doby protestantismu. Luther sice prohlásil, že nechce sice učiniti z Husa světce, ale byť i byl jakýmkoliv kacířem, měl se glejt dodržeti. Neučinil-li zakladatel protestantismu z Husa světce, pak to byli jiní, kteří tak učinili. Tak štrassburský kazatel luteránský Rabus sepsal protestantský pasionál, v němž klade Husa na první místo (Kraus I, 229) na pokyn samotného Luthera uvádí Husa (na základě pamětí Mladenovicových) na divadelní jeviště (1537) a téměř současně potkáváme se s touže snahou u anglického Ralpha Radcliffea.

Zatímco cizina seznamovala se s osobou i názory kazatele kaple betlémské, doma se oň sváděly boje. Husův svátek byl vždy dnem protikatolických projevů, a proto je zjevem zcela mimořádným, že to byl Ferdinand I., jenž poručil světiti svátek Husův (1537). Přál si totiž, aby novými oslavami Husovými vzpružilo se sebevědomí kališníků vůči luteránům, jež nenáviděl (Winter, Církevní život v Čechách 100). Úsilí toto ukázalo se asi bezvýsledným, neboť po letech přišli do Čech Jesuité, kteří dlouhou a systematickou prací se domohli (1584) vymazání dne Husova i Jeronýmova z kalendáře vydávaného pražskou universitou. Mohlo k tomu dojíti proto, že v té době byl svátek Husův některým ultrakvistickým kněžím, ba i samé kališnické konsistoři více méně lhostejným (Winter oc. 188). Protestanti neměli jej ve své agendě z r. 1581 ani v seznamu větších, nýbrž pouze menších „světců“. Za takových okolností není ovšem divu, že arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé snažil se těžiti ze situace, zakázav (1592) klásti Husův svátek do kalendáře a působil kališnickým kněžím, dokud ještě na Husův den drželi, potíže s jeho slavením. (Winter 188). Domácímu kultu Husovu se dostalo vzpruhy teprve vydáním Rudolgova majestátu. Podivno však jest, že za tehdejší, protestantismu příznivé situace, vymohli si pro sebe betlémskou kapli nikoliv utrakvisté, nýbrž Bratří, kteří s kultem Husovým měli poměrně tak málo společného. Za nastalého uvolněn censury vydal kalvínský faráž od sv. Jiljí v Praze Havel Žalanský český pasionál pod titulem „Spisové o mučedlnících českých“, známý poeta mistr Kampanus pak ve svých „Odae sacrae“ upravil na Husa chvalozpěv podle starší předlohy Václava z Radkova (Kraus II, 7, 9). Brzy potom následující katastrofou bělohorskou nastal konec českého protestantismu a s ním i konec Husova kultu.

Při odstranění Husova svátu nelze opomenouti uctívání sv. Jana Nepomuckého. Je totiž velmi rozšířeno mínění, podle něhož Hus byl českému lidu vzat a nahrazen sv. Janem Nep. Pravý opak toho dokázal prov. Pekař (Tři kapitoly o sv. Jane Nep.). Na základě naprosto hodnověrných svědectví dovodil, kterak světec onen byl uctíván záhy po svém umučení, „ale i v Čechách musily znenáhla veliké děje, jež zprodilo husitství, zatlačovati paměť událostí z r. 1393 do pozadí“ (str. 21). Tedy uctívání sv. Jana Nep. bylo starší kultu Husova a bylo to husitské hnutí, jež je podemlelo, ba téměř zničilo, nahradivši sv. Jana Husem. Poněvadž však část národa zůstala katolickou, udržela se i úcta k sv. Janu a jak týž historik praví (str. 22), „nebylo třeb, než příznivější situace, tj. na příklad zesílení katolicismu v zemi, aby k svatořečení došlo“. K tomu by bylo došlo i bez Bílé Hory. Mezi nekatolíky se ovšem udržovala úcta k Husovi dále a tu a tam se projevoval u nich i odpor k domněle novému světci. Prohlášením tolerančního patentu dostalo se českým protestantům náboženské svobody, čímž uctívání Husovo zase oživlo. Nápadno jest, že v tehdejší době docházelo již místy k ničení soch sv. Jana Nep. Duch tento mohutněl ve stolení následujícím pod vlivem protikatolického hnutí v českém národě, a sice jmenovitě v Čechách samotných. Mladočeské velikášství a idealisování v liteatuře učiniloz Husa hotovou českou modlu, tupení památky sv. Jana Nep. učinilo pak z něho skutečného světce, „světce temta“, na němž lví podíl má pověstný Jiráskův román „Temno“. Když půda byla již k obnovení úcty Husovy a vyhlazení kultu svatojanského úplně připraveno, došlo k prohlášení ČSR, při kterém se snesla hotová vichřice nad sochami sv. Jana Nep., jež velkou částí propadly zkáze. Po stránce positivní byla tato akce dovršena r. 1925, kdy Národní shromáždění odstranilo svátek sv. Jana Nep. a zavedlo památný den Husův. Provokace, jež se toho roku odehrály v den Husův na nejoficiálnějším místě státním, dávají nám tušiti, že 6. červenec bude opět tím, čím býval již v dobách dávno minulých.

Kult Husův je zevnějším projevem nazírání národa na betlémského kazatele, a proto těsně souvisí s jeho duchem v českém životě. Čím vzdálenější byli čeští kališníci od Husa, tím více jim blednul obraz jeho v paměti. Jak zjistil Šimák a jak po něm opakuje Kraus (oc. I, 209), „je žalostným svědectvím úpadku českého kališnictví, že sotva třetí generace odumírá, nemá již ani ponětí o snahách a tužbách svých pradědů…Husa drží se všecka ta doba, ale jímá ji už jen zářná legenda omučedníku českém a světci, podnícená velebením Lutherovým“. Věc tato nebyla pouze důsledkem úpadku strany kališnické, nýbrž i konsekvencí jejích snah protiluteránských. „Chtíce býti ne novotáři, nýbrž pravými katolíky, snižovali i význam Husův“, jak vysvítá z jednání Korambova v Budíně (1524). Stran laického kaliha Korambus považoval podávání pod obojí za koncesi učiněnou Římem již sv. Cyrilu a Metoději. Když pak pominula, Hus spolu s Viklefem se o ni zasadili (Kraus I, 207). Hus tedy se nejevil starokališníkům již ani jako zakladatel jejich církve, protože idea cyrilometodějská byla u nich při počátku protestantismu mocnější než husitská.

Dřímající ideu Husovu probudil k opětnému životu Luther. Dostav od českých kališníků Husův traktát „De ecclesia“, přijal názory v něm obsažené a vydává ho (1520) tiskem. Luther sám si byl vědom významu Husova pro svou věc, napsav, že dobře jest, „jen když jemu zůstane Hus, z Boží milosti vzkříšený, který trápí papeže a papežence více, než když byl živ“ (Kraus I, 159). Uvedení Husa v život za hranicemi mělo svůj vliv i na jeho oživnutí doma. Toto vzkříšení zjevu betlémského kazatele zrozené na půdě kulturní dostalo později i podpůrce polického v Rudolfově majestátě. Když pak vypuklo české povstání, vyvstala Husova postava v souvěké politické literatuře nikoli jako postava reformátora, nýbrž jako zhoubce všeho katolického, jmenovitě pak Jesuitů. Příznačno jest, že mnoho spisů bylo tehdy vydáno německy.

Po bitvě na Bílé Hoře nastává něco podobného, jako v období jí předcházejícím. Ve shromážděních tajných nekatolíků žije Husův duch, duch odporu proti katolictví, jsa i tehdy žien z Německy. Rozdíl je pouze ten, že idea Husova jest v oné době v Německu živena českými emiranty, aby v době josefinské opět vystoupila na veřejnost. Josefinské období vyznačuje se tím, že Husův duch neomezuje se pouze na prostý, nekatolický lid, nýbrž nabývá půdy i v řadách osvícenecké inteligence. Profesor na theologické fakultě pražské Royko vydal spis o Husově procesu, sepsaný zcela v duchu protikatolickém a k němu se přidružil pověstný olomoucký pastoralista Stach. Tím se ovšem stalo, že proti dobám dřívějším šíří se Husova idea zhora, z inteligence, proniká odtud do širokých vrstev lidu a béře podíl na odpadech od katolictví k protestantismu. Katolická strana ovšem také nelenila, vydávajíc české i německé repliky. Věc tuto nutno proto zdůrazniti, že česky psané protihusovské knihy i knížky samy o sobě vyvrací rozšířená mínění o sympatiích prvních kněží – buditelů s Husem i s hnutím jím vyvolaným.

Přihlížíme-li k věci blíže, poznáváme, že bylo-li kněžím – buditelům při Husovi a jeho sektě něco sympatickým, že to byly skoro vesměs ty věci, které novému náboženskému hnutí zůstaly ještě po katoliství. To pak svědčí o uprímně katolickém a nikoliv husofilském duchu prvních buditelů. V míře ještě zvýšené to platí v pozdější době o Sušilovi a celé jeho škole, jež stojíc v čele vlasteneckého hnutí moravského vynačovala se právě potíráním všeho husitského a šířením úcty cyrilometodějské. Proto Sušil doléhal na vydání Helfertova spisu o Husovi (Vychodil, Z doby Sušilovy, otisk z Hlídky I, 370), aby veřejnost dostala do ruky opravdu vážnou vědeckou práci. Sušilovy snahy byly záhy paralisovány Erbenovým vydáním Husových spisů, jakož i vzrůstajícím radikalismem v českých kruzích politických. Tisk v jeho službách stojící, ať politický nebo zábavný, představuje důsledně Husa jako nevinného a pravověrného člověka, universitní katedry se stávají čím dále tím více monopolem protikatolických stran, čímž i věda přichází do vleku státnického. Akademici pak říší názory o lži – Husovi po venkovských městech, čímž Hus přichází znova v život.

Za takových okolností vypukla světová válka. Za hranicemi došlo k organisování čs. odboje. Na francouzské půdě to byl první Denis, který vnesl do usilování za českou samostatnost ducha Husova. Učinil tak u příležitosti pětisetletého jubilea Husova, přičemž prohlásil, že „Čechy Husovy a Žižkovy zachovaly samostatnost nedotknutou a důvěru v konečné vítězství“ a v důsledku toho označil Husa za daleko způsobilejšího býti patronem českým než sv. Václava. Politické konkluse z toho vyvodil o rok později (1916) Eisenmann, francouzský žid a první rektor slovanského institutu v Paříži, jenž v přednášce o slovanské vzájemnosti prohlásil nutnost respektovati katolictví v budoucím státě polském a jihoslovanském, pokud se však Čechů týká, tu jest u nich vzíti ohled na nekatolictví, neboť Čechové jsou více méně národem husitským, a proto i protestantským. Když pak roku následujícího jednalo se o formu budoucího čs. státu, nadepsal francouzský publicista Fournal svou úvahu o tomto předmětě „Království kalicha“ (Neumann: Pařížský odboj a katolictví, ST II, 39, 48). Podobné důsledky naznačil na švýcarské půdě prof. Masaryk, prohlásiv v Kostnici (6. července r. 1915), že každý Čech má na vybrání mezi reformací a protireformací, tj. mezi myšlenkou českou a rakouskou (Tamže 24). Národní česká idea zde byla nesprávně stotožněna s myšlenkou rakouskou, národu nepřátelskou, čehož uskutečnění došlo v pruských legiích, kde první ustanovený pluk nesl název sv. Václava a sv. Cyrila a Meoděje, kdežto po vypuknutí revoluce jména katolických světců yla odstraněna a nahrazena Husem a Žižkou (Pekař, Tři kapitoly o sv. Janu Nep. 52-3). Duch Husův se tedy v čs. odboji projevuje jako duch nespravedlnosti páchané na katolictví.

Po převratě se těmto snahám dostává oficiální sankce amnestováním těch, kteří strhli mariánský sloup a pomník Husův proti němu nechali. Tak bují Husův duch dále, nesa touž známku, jako vždy před tím, totiž rozkol v národě.

2. Duchovní stránka husitství

a. Vznik husitství a jeho duch. vývoj

Sedlák: M. J. Hus (Praha 1915) – Neumann: České sekty ve století 14. a 15. (Olomouc 1920) – Holinka: Sektářství v Čechách před revolucí husitskou (Bratislava 1929) – Sedlák: Mik. z Drážďan (Hlídka 1914) – Holinka: Počátky táborského pikartství („Bratislava“ 1932).

V tomto počátečním hnutí nutno rozeznávati dva hlavní faktoriely: učené hnutí, představované Husem a Jakoubkem ze Stříbra a prostonárodní hnutí, jevící se zvláště v jižních Čechách. Je to vlastně víceméně valdenství, zatímco Hus uvádí v život podvratnou nauku Viklefovu a Jakoubek, Husův „pomocník v evangeliu“ propaguje nejvíce učení Janovovo a mimoto částečně i Viklefovo.

Vliv Husův shrnul v závěrečné kapitole svého díla Sedlák (str. 374 – 76) takto: „V nauce o Svátosti oltářní přál Hus Viklefovu bludu remanenčnímu, o svátosti pokání učil nesprávně, že kněz odpuštění jenom ohlašuje, o dobrých skutcích tvrdil s Viklefem, že ve stavu těžkého hříchu jsou hříšné, a postulátem predestinace neb mravného života přisluhovatele svátosti činil udělení jich pochybným. Bludná však jest nauka Husova o církvi a její správě. Blud Husův však není v tom, že mluví o církvi predestinovaných, nýbrž že církev svatou prohlašuje výlučně za soUhrn předurčených a že na tom základě chce budovati i zřízení církevní. Tím jest ovšem viditelná církev i její autorita popřena.“ Hus dovolává se přitom sv. Augustina, ale neprávem, neboť běželo o pseudoaugustinismus Viklefův, opírající se neprávem o sv. Augustina. Důsledky plynoucí z bludné nauky Husovy o církvi shrnuje Sedlák takto: „Popření božského původu primátu a odmítnutí učitelské autority církevní je hlavním ideovým podkladem husitství. Písmo sv. jakožto slovo Boží má býti jediným zdrojem víry, zákon Boží má spravovati život soukromý i veřejný. Ovšem druhého materiálního zdroje víry, tradice, nezavrhuje Hus ani husité nadobro. Velicí Učitelé církevní a první sněmy jsou jim autoritou … to jest prvotní církev, … i oni dovolávají se, kde se to hodí, také pozdějších spisovatelů, arci pokud se zakládají na Písmě, ale svorně zamítají formální zdroj víry, autoritu církevní, kterouž pražské husitství nahrazuje autoritou university, táborské pak autoritou rozumu. A zde je kořen nevyhnutelného rozkladu. Lidská autorita university zajisté je příliš slabá, aby i jen ve straně pražské udržela jednotu, a proti Táborům jest úplně bez duchovní moci, ježto zprotivivši se sama legitimní autoritě, nemůže právem žádati poslušnosti od Táborů. Tak jest dokořán otevřena brána sektářství, jež, svůj výklad Písma majíc za neomylný, kaceřuje každé mínění jiné a své subjektivní nazírání na zákon Boží hledí všem vnutiti. Vnikne-li tento fanatismus v masy lidové, nezastaví se před kulturními statky národa, neušetří ani života bratří. Po stránce reformní Husovy myšlenky selhaly trvalým a neblahým ovocem jeho činnosti zůstal odpor k Římu, který byl posílen křižáckými výpravami a zrušením kompaktát a stal se mostem vedoucím k protestantismu.

Druhým důležitým činitelem při vznikajícícm husitství byl mistr Jakoubek ze Stříbra. Tento muž podléhal vlivům Viklefovým a Janovovým, ale více Janovovým. S Viklefem se obeznámil prostřednictvím Stanislava ze Znojma. Není dosud zjištěno, do jaké míry na něm závisel, jistě však daleko méně než Hus. Mnohem silněji působil naň Matěj z Janova a měl na něho vliv i po stránce povahové. Jakoubek se vyznačoval touhou po tichém a pokorném následování Spasitele, kterýžto rys povahy se vlivem regulí změnil v hlučný odboj a vzpouru. Jako u Husa, tak i u Jakoubka byl vlastním ideovým centrem názor o církvi. Jakoubek přejal Janovův donatistický názor o církvi svatých která (prý) je nepatrná počtem členů a utiskovaná Antikristem, ale konečně zvítězí. Přitom přejímá útočné myšlenky Viklefovy, jež doplňuje mysticismem Janovovým. Církev prý je úplně zkažená, Antikristem ovládaná, proti níž musí pravá církev bojovati duchovně a všechny útisky trpělivě snášeti. Takto položil již r. Jakoubek základ k sektářství, jemuž podléhal i Hus. I ten mluvil o boji duchovním a o Antikristovi. Abychom poznali, jak silně podléhal Jakoubek v názorech na církev Janovovi, tedy stačí poukázati, že Jakoubek přitom vypsal celou Janovovu stať o ohavnosti (Regule IV, 267), přejal od něho i pojem církve (tamtéž II, 158) a užitky domněle z rozkolu plynoucí (tamtéž 94n). Zamítl-li takto souvěkou církev, pak ovšem není divu, že zavrhl i její zřízení. Všeoecná církevní nařízení disciplinární i liturgická prohlásil za nálezky lidské, kterými se křesťané nemají říditi. Pravil sice, že se jimi nemají říditi, pokud odvádějí od Boha, ale pozdější vývoj tuto podmínku vypustil a hlásal bezpodmínečně to, co Jakoubek tvrdil jen podmínečně. Spravedliví křesťané jsou dle něho vedeni zákonem Božím, proto prý nepotřebují žádných lidských nálezků. Tak Jakoubek došel až k zavržení celého kanonického práva, liturgických řádů a s nimi spojených uctívání svatých a relikvií. Husův „pomocník v evangeliu“ došel zde dokonce ve své negaci tak daleko, že se vyslovil i proti universitnímu vzdělání jakožto pohanskému. Rozdíl zákona Božího a nálezků lidských byl kořenem, z něhož vyrostly všechny radikální požadavky Jakoubkovy. Bezpodmínečného provádění toho, čeho se Jakoubek jen podmínečně dovolával, chápali se táborští radikálové. Jakoubek se sice zřekl otcovství těchto myšlenek vida, jaké spoustybyly jimi natropeny, ale pravdu neměl. Onen spiritualistický program svobody ducha hlásaný Jakoubkem projevil se u chiliasmu. Janovovská myšlenka eucharistická o nálezky lidské podepřená rozšířena byla z denního přijímání laiků na přijímání pod obojí způsobou a stala se takto základem utrakvismu. Neméně dalekosáhlého významu byl Jakoubkův názor na chudobu církve. Mistr zde došel tak daleko, že netoliko hlásal zřeknutí se statků přebytečných, nýbrž dokonce žádal, aby se odložila i starost o statky, pokud je jich k živobytí potřebí.

V tomto ohledu podléhal Jakoubek více Viklefovi než Janovovi, neboť použil k hlásání svých názoů na chudobu Viklefoa spisu „De officio regis“ a „Speculum ecclesiae militantis“. Proto zcela po viklefovsku usuzoval Jakoubek takto: Nechce-li se klérus vzdáti světského bohatství, jest povinna moc světská mu je odejmouti. Ta pak se postará kněžstvu o živobytí a církevního majetku použije k obecnému dobru církve. To bylo velmi vítáno světské moci jakožto záminka k obohacování se beneficiemi. Příznačno pro Jakoubkovo reformní horlení jest, že i tu přestřeloval (jak patrno z řeči o bohatství církve české, která si právě tehdy stála hospodářsky velmi špatně!) a vyvolal bouřlivý odpor u husitského kněžstva, které se chtělo majetku zmocniti, a ne vzdáti. Proto byl nucen mluviti později o majetku církve jinak.

Jak tedy patrno, přerostl husitský radikalismus Jakoubkovi přes hlavu a on počal podmíněnost svých divokých námětů zdůrazňovati, až již bylo příliš pozdě. Je docela možné, že by tak byl učinil i Hus, kdyby se dočkal hrozné sklizně své podvratné setby.

Třetí mocnou složkou vznikajícího husitismu je valdenství. V této době se však již nejeví jako výlučně lidové hnutí, nýbrž i jako hnutí inteligence, seskupené kol pražského mistra Mikuláše z Drážďan. Ten působil v Praze v bouřlivých letech 1412 – 15, kdy ostře proticírkevní hnutí mu umožnilo propagovati nepokrytě názory do té doby jenom tajně šířené. Zásady tyto jsou: podávání z kalicha, svoboda slova Božího, jež dovoluje i ženám kázati, apoštolská chudoba a prostota kněžstva i církve, které se (kolem 1414) potkaly s přijetím zvláště bouřlivým. V souvislosti s tím doporučoval Mikuláš i jednoduchý mešní ritus bez pozdějších přídavků. Mimo to zamítal existenci očistce, přísahu, trest smrti a vůbec prolévání krve. Dále žádal odstranění všech hierarchických stupňů, zvláště pak rovnost kněží s biskupy. Buď on, nebo někdo jemu blízký schválil ikonoklasmus a universitní vzdělání prohlásil za pohanské. Některé z těchto názorů (apoštolská chudoba, odstranění nádhery v kostelích, pyšná věda) byly pouze domyšlením názorů viklefských, není tedy divu, že na viklefistickou společnost pražskou působily. Hus asi význačnějším názorům Mikulášovým nepodlehl, ale zato měly nepopíratelný vliv na Jakoubka, aspoň pokud se týkalo zjednodušení mešního ritu. Později však (asi 1414-5) vystoupil otevřeně proti čistě valdenským zásadám Mikulášovým, naprosto je odmítnuv. Tak způsobil, že i officielní vedení husitské strany je odmítlo. Pouze někteří pražští kněží se Mikulášova valdenství přidrželi, což (jak poznáme) se ukázalo pro další vývoj husitství věcí osudnou. Druhá část valdenství bylo ono lidové hnutí, většinou z jižních Čech nám známé. Jest zaisté nápadno, že se Hus obrátil (1412) do jižních Čech. Lákal ho tam sice jemu přející pán Jan z Ústí, ale je možno, že tak učinil i pro sektářství tam bující, které mu slibovalo úspěšnou propagandu v lidu církvi dávno již odcizeném. Výsledek vystoupení Husova v jižních Čechách, byl, že sektáři až do té doby tam se skrývající vystoupili na veřejnost a od teorie přestoupili k praxi. Tak si vysvětlujeme, proč již r. 1412 právě v Ústí Sezimově se hlásily veřejně zásady valdenské (ronost kněží s biskupy, jednoduchý ritus, nepotřebnost kostel, hřbitovů, zamítání obrazů, svátostin aj.). Zajímavo a důležito přitom je, že v roce 1415 nacházíme v Ústí některé kněze z Prahy, proti nimž postavil se pro jejich novotářství téhož roku Jakoubek. Jejich vypovězení z Prahy a uchýlení se do kraje odedávna sektářského mluví samo o sobě. Zároveň však bylo podobné hnutí na Plzeňsku, kde rovněž v době předchozí valdenství existovalo. Opět je zajímavo, že i tam byl kněz – radikál Jan Koranda. Celkem lze o tomto valdenském hnutí říci: Pražské hnutí povahy učené bylo doma právě tak účinné jako lidové hnutí valdenské na venkově. Radikální kněží pražští dali se jím strhnouti a stali se nositeli jeho myšlenek, jinak řečeno, jakmile lidové valdenství přišlo do styku s husitstvím, proměnilo se v mocné hnutí, jehož propuknutí bylo umožněno husitstvím. Protože však bylo daleko důslednějším, a proto i účinnějším, neznalo žádných kompromisů, jak tomu bylo u vlastního husitství. Toto husitstvím vyvolané a nesmlouvavé hnutí přešlo v novou sektu, jež dostala jméno podle města ve své kolébce vzniklého: táborství.

Protože některé radikální názory se značně podobaly nebo dokonce i stotožňovaly s viklefstvím, nastává otázka, které názory byly u prvních Táboritů čistě valdenské. Srovnání jejich článků s názory viklefskými a valdenskými dává nám poznati, že valdenskými byly tyto články: zamítání existence očistce, přísahy, trestu smrti, vrchnosti a zákonů císařských. Pro valdenské vlivy v husitství či lépe řečeno v táborství je mimo to i řada výroků osob poměrů dobře znalých.

Poslední otázkou je poměr officielního, pražského husitství k vznikajícímu táborství. Jak již podotknuto, byl to právě první hlasatel radikálních názorů Jakoubek, jenž vůči radikálům zaujal ostré stanovisko. Je skutečně ironií historie, že právě on chtěl zažehnávati zlé duchy, které sám byl vyvolal! Sledujeme-li poměr pražské university jakožto nejvyšší theologické autority husitské k Táborům, dojdeme k poznání, že vlastně radikálům ustupovala. V lednu 1417 odsoudila universita radikální lidové hnutí jakožto „doktrínu bludnou a ďábelskou“, se kterou se universitní mistři nechtěli vůbec ani domlouvati. Když však universita pozorovala, jak radikální lidové hnutí velmi rychle roste a stává se vážným činitelem v národě, tu z obavy před národním rozkolem přešli mistři do defensivy, a proto na synodě svatováclavské (1418) hledali cestu k „zachování jednoty“, k čemuž mělo dojíti odstraněním náboženských hádek. Na základě toho můžeme konstatovati, že valdenství zaselo do husitství nesváry, z nichž se již husitství nevytrhlo.

K těmto složkám husitství nutno ještě připojiti extrémní hnutí pikartské. Palacký definuje pikartství jako nauku popírající skutečnou přítomnost Kristovu ve Svátosti oltářní, jejímž praktickým důsledkem bylo prohlášení adorace za modloslužbu, z čehož následovalo ničení kostelů, oltářů, monstrancí, hanebné zneuctívání Sanctissima aj.

Kořen této nauky je dvojí: viklefství a pikartství. Viklefství dalo potírání reelní přítomnosti Kristovy v Eucharistii svou nauku o remanenci (chléb zůstává chlebem), která byla ještě zesílena, když čeští viklefisté počali ve svých úvahách používati výrazu „figurative“. Třebas viklefisté nedomysleli své názory do posledních důsledků, je přesto nepopíratelno, že jejich názor, dle něhož „Eucharistie jest chléb“ nepopiratelně snižoval Nejsv. Svátost.

Druhým kořenem pikartství je valdenská nauka popírající učení církve o Eucharistii. Nade vši pochbu v tomto směru podléhali valdenští vlivům sekty katarské, která naprosto zamítala víru v reelní přítomnost. Odtud si lze vysvětliti, proč první nositelé těchto názorů vyskytují se v Ústí Sezimově (pozdějším Táboře), neboť běží o krajinu, kde odedávna sídlili valdenští.

Chtíce však porozuměti názvu hnutí „pikartství“, nemůžeme se omezovati jen na tyto faktoriely, nýbrž musíme obrátiti pozornost k hnutí zahraničnímu, odněhož vzalo jméno protieucharistické hnutí. Je to severní Francie se svým krajem Pikardií. Tam se r. 1416 a 1417 konala inkvisice, před níž prchla část sektářů do ciziny a r. 1418 se objevila v Praze. Dostali název „Pikarti“. Souvěký kronikář Vavřinec z Březové dovedl o nich říci jen tolik, že nikdo se s nimi nedovedl domluviti, pozdější herezeolog Dominikán Petr z Klatov zaznamenal učení sekty, pro niž je popírání skutečné přítomnosti charakteristickou známkou. Přitom Petr poznamenal, že dle některých přišla sekta z Anglie do Francie a odtud k nám. Tito sektáři však nepřinesli k nám pouze posilu hnutí proti pravověrné nauce o Eucharisti směřujícímu, nýbrž přinesli s sebou i blouznivé názory chiliastické. Ty však nemají kořen ve valdenství, nýbrž v sektě svobodného ducha, jak dokazuje doslovná shoda článků našich blouznivců táborských s touto sektou. A protože i tato sekta byla po r. 1412 inkvirována v Bruselu, nelze pochybovati, že i její názory k nám přišly současně s pikartskou nakou o Svátosti oltářní. Důkazem toho je, že traktát, sepsaný proti Pikartům na obranu nedlouho po jejich příchodu (na rozhraní r. 1418 a 1419) obrací se netoliko k jejich nauce eucharistické, nýbrž i proti jednomu blouznivému článku, dle něhož „děti nynějších svatých jsou počaty bez hříchu smrtelného“.

Blouznivé hnutí sestávalo ze dvou hlavních složek: z joachymovského spiritualismu o opraveném království a z beghardského kvietismu, jak již jsme jej poznali. Hnutí toto nalezlo u nás připravenou půdu jednak ve výstředním begardství, jednak i v náladě pravověrně – reformní společnosti. I v ní potkáváme se (posluchači Johlínovi) s hlásáním útěku „z Babylona“ na skály. Tento útěk byl později charakteristickou známkou českých blouznivců. Blouznilství toto je v českých dějinách známo pode jménem Adamitů.

Adamité dostali tento název proto, že zároveň se sektou svobodného ducha hlásali příští nové království Kristovo, v němž vrátí se pokolení lidské k původní nevinnosti Adamově, a proto přestali nositi oděv. V důsledku toho se i u nich ozvala výstředně begardská nauka, dle níž budou lidé impeccabiles, proto se mohl člověk dopustiti jakéhokoliv hříchu proti čistotě a nezhřešil. V novém království Božím přestane platiti Písmo sv. i zákony světské, protože každý bude míti zákon Kristův napsaný ve svém srdci. Všichni budou tak učení, že vyučování se stane zbytečným. Nebude potřebí křtu ani jiných svátostí.

Netřeba podotýkati, že Adamité přinesli s sebou hotovou anarchii, se kterou se nemohli smířiti ani ti husité, kteří hlásali světu svobodu slova Božího. Tak se stalo, že původce eucharistických bludů, kněz táborský Kániš, skončil s ostatními kněžími na hranici, kterou dal pod nimi zapáliti sám Žižka (1421 na jaře), druhého pak vůdce (uprchlého) Martinka, řečeného „Loquis“ upálili koncem srpna téhož roku v Roudnici.

Takto možno husitství dle názorů již v samém začátku rozděliti na tři části: 1. Officielní husitství, representované universitou, čili stranu pražskou. 2. Radikální frakci čili stranu táborskou. 3. Výstřední radikalismus čili Adamity.

b. Přijímání pod obojí způsobou

Kalousek: 2 bully dané do K. Hory r. 1401 a 1403 (SSN 1885) – Loserth: Die Wicklifische Abendmahlslehre u. ihre Aufnahme in Bhm. (MIOG 30, 1892) – Sedlák: Počátkové kalicha (ČKD 1911, 1913-4) – Stein: Studie k trakt. Jindř. z Bitterfeldu „De institutione Sacrae Euch.“ (ČČM 1930)

Otázka tato se vynořila v Čechách již před zasedáním koncilu kostnického, tj. v první polovici r. 1414. Možno z toho souditi, že se o této otázce počalo u nás diskutovati koncem r. 1413, nebonejpozději počátkem r. 1414. Otázka podávání pod obojí způsobou však již tehdy neprodělávala teprve stadium akademických diskusí, nýbrž se již prakticky prováděl. Někdy se tak dálo dokonce i násilím. Jest proto pravděpodobno mínění Palackého, dle něhož exkomunikace vyhlášené již před odchodem Husovým do Kostnice byly vydány jakožto tresty za násilné šíření novoty církví nedovolené. Zprávy tyto zakládají se většinou na prvním spise pro kalich. Je to anonymní traktát „Quodlibet“, proti němuž napsal odpověď katolický apologeta mistr Ondřej z Brodu.

Druhý šiřitel nám již známý byl mistr Jakoubek ze Stříbra. Opírá se vlastně o Janovovy „Regule“, jenomže je rozšiřuje. Kdežto Janov vyvozoval ze slov „Nisi manducaveritis“ nutnost častého přijímání, Jakoubek zašel ještě dále, zdůrazniv slova „et biberitis“ a vyvozoval z toho nutnost přijímání pod obojí způsobou i u laiků. Svůj traktát o tom zapsal Jakoubek na výzvu anonyma, o němž již byla řeč, který ho žádal, aby přijímání pod obojí dokázal Písmem svatým.

Jakoubkovi odpověděl zase mistr Ondřej z Brodu. S obsahem jeho traktátu nelze sice ve všem souhlsiti, ale protože tento Brodův traktát zůstal apologetickou zbrojnicí pro všechny potomní apologety, tedy se stručně seznámíme s jeho obsahem. Brod potírá nutnost přijímání pod obojí pro spasení na základě slov „Nisi manducaveritis“ takto: těchto slov nelze se dovolávati, protože všichni, kdo po křtu zemřeli, byli by zavrženi. Proto jest oněm slovům rozuměti duchovně. Přijímati pod obojí způsobou není potřeba již proto, že když pod způsobou chleba je obsaženo pravé, živé Tělo Kristovo, tedy samozřejmě je v něm i Krev. Výrok sv. Pavla v listě ke Korintským (1 Kor 11, 28 – 34) Brod odmítá, jako by se vztahoval i na laiky, neboť apoštol v něm výslovně praví: „Cetera, cum venero, disponam“, z čehož vysvítá, že list neměl závaznou platnost pro celé křesťanstvo. Potom vyvrátil Ondřej Jakoubkovy poukazy na kanonické právo. Nejprve vyslovil podiv nad tím, jak Jakoubek se může dovolávati církevního práva, když on i jeho strana si z něho tropí úštěpky. Dále poukazoval na eklekticismus Jakoubkův, který si z církevního práva vybral jen to, co se mu hodilo, a vynechal vše, co mluvilo proti němu. Tak např. citoval dekret Gelasiův, ale pomlčel hned o dekretě předchozím, jenž výslovně mluvil proti němu. Pak přešel k výkladům sv. Otců. Jakoubkovy citáty ze sv. Bernarda, Ambrože a Alberta Velikého vztahují se stran přijímání pod obojí na kněze ne na laiky! Falešným jest i jeho výklad legendy o sv. Donátovi, neboť ta ukazuje spíše opak, totiž aby se nepřijímalo pod obojí! Mimoto zdůraznil, že Jakoubek nevyvrátil jeho důvody o pohoršení a zneuctění, jež může nastati z přijímání pod obojí způsobou. Brod naráží takto na svůj předešlý traktát, v němž poukazoval, že velmi lehko může dojíti k zneuctění Sanctissima tím, že při pití z kalicha můe zůstati něco ze způsob vína na vousech, odkudž může ukápnouti. Stejně nebezpečno je podávání z kalicha u nemocných neboť cestou se může něco ze způsob vína vylít na zem.

Rozhodující vliv pro podávání z kalicha měla však Jakoubkova „Universitní posice“. Jak již z titulu spisu vysvítá, snesl v něm Jakoubek hojný materiál na obranu laického kalicha, čímž dostalo se utrakvistické otázce vědeckého podkladu. Kritickým rozborem spisů došlo se k závěru, že Jakoubek do něho pojal doslovně celé partie z Janova. Jakoubek jich ovšem užil ve svém smyslu, že totiž Janovovy důkazy pro časté sv. přijímání přeměnil v důvody pro kalich.

Kromě Jakoubka měl kalich zastánce ve vůdci valdenské školy pražské, v Mikuláši z Drážďan. Mikuláš měl asi v říjnu či listopadu 1414 kázání k duchovenstvu u sv. Michala na Starém Městě pražském. V kázání doporučoval přijímání pod obojí způsobou i u laiků. Jeho velmi temperamentně pronesená řeč působila mocně na posluchačstvo. Praktický důsledek toho pak byl, že část kněžstva byla získána utrakvismu.

Ale ani propaganda obou jemnovaných mužů neprospěla podávání z kalicha laikům tolik, jako jeho schválení Husem. Ten se za prvních diskusí neshodoval s Jakoubkem. Proto Brod se v potírání laického kalicha mohl dovolávati i odporu či aspoň nesouhlasu Husova s novou naukou. Jakoubek dobře chápal účinnost podobných poukazů, a proto se obrátil na Husa do Kostnice, žádaje ho o schválení kalicha, aby se mohl při své agitaci dovolávati jeho autority. Je pravděpodobno, že Hus odpověděl Jakoubkovi traktátem o podávání pod obojí asi v prosinci 1414 sepsaným. Hus postavil se tím na stranu Jakoubkovu, čímž se dostalo utrakvistické propagaci nejúčinnější podpory. V traktátě tom se opírá Hus o citáty spisu Mikuláše z Drážďan, z čehož se možno domnívati, že mu byl jeho text dodán asi do Kostnice. Svým spisem o kalichu vyslovil se Hus definitivně, neboť když po novém roce 1415 se ho pán Jan z Chlumu tázal na podávání z kalicha, tedy ho Hus jednoduše odkázal na svůj traktát. Zajímavo přitom je, že Hus ještě stál na stanovisku fakultativního přijímání z kalicha, radě p. z Chlumu, aby vymohl bullu, kterou se dovoluje přijímati z kalicha těm, kdož o to požádají.

Z dotazu p. z Chlumu vysvítá, že Čechové v Kostnici věděli již koncem r. 1414 o horování pro laický kalich v Čechách. Proto se Chlum o tom dotazoval Husa. Koncil se však o tom dověděl teprve v květnu 1415. Je velmi pravděpodobno, že litomyšlský biskup Jan Železný o věci věděl, ale netroufal si na koncilu vystoupiti potud, pokud neměl řádných usvědčujících dokladů. Těch se mu dostalo obdržením traktátu Jakoubkova. Proto vystoupil na koncilu proti zavádění laického kalicha. Připojil přitom zprávy o způsobu praktického provádění a vyvolal tak hlučný odpor u české šlechty v Kostnici. Její chování ji postavilo do velmi divného světla. Jménem českého poselstva vystoupil totiž proti němu Mladenovic, který celou obžalobu Jana Železného prohlásil za nicotné klepy, vymyšlené na potupení českého národa. Je to jistě velmi podivné, povážíme-li, jak již koncem roku 1414 čeští pánové v Kostnici o zavádění kalicha v Čechách věděli, a když po pěti měsících si na to stěžoval biskup litomyšlský, nevěděli o něm. Jan Železný však trval na svém a v odpovědi své neústupné prohlásil, že přijímání pod obojí způsobou se v Čechách skutečně zavádí, čehož neklamným důkazem jsou spisy poslané mu o tom z Čech. Odpověď svou ukončil žádostí, aby koncil zakročil proti šíření laického kalicha. Husovi stoupenci zase odpověděli, že biskupovým slovům nevěří, prý to jsou smyšlené povídačky.

Pod tíhou odkumentů Janem Železným podaných svěřil koncil celou otázku k vypracování Čechovi, Augustiniánu Panu Pulkovi. Pulka vyhotovil své dobrozdání za 14 dní po stížnosti Železného a na základě něho byl vypracován spis, odsuzující officielně povinné podávání z kalicha laikům. Autorem jeho jest asi slavný kancléř Corbonny Gerson. Tak došlo ke konečnému odsouzení obligátního laického kalicha v 18. zasedání koncilu, dne 15. května 1515.

Netřeba podotýkati, že odsouzení kalicha vyvolalo v Čechách bouřlivou odpověď. V literatuře proti odsouzení kalicha lze pozorovat dvě hlavní skupiny: jedna se obracela k inteligenci, druhá k lidu. K inteligenci se obrátil Mikuláš z Drážďan traktátem nadepsaným „Contra conclusiones doctorum in Constancia de materia sanguinis“. K lidu se obrátil Jakoubek českou obranou nadepsanou „Proti nalezení a položení konstanckému“. Jakoubek se v tomto spise postavil pevně na své stanovisko a dokonce obvinil koncil z kacířství. Poněvadž tedy proti autoritativnímu rozhodnutí církve se Jakoubek zatvrzele a urážlivě postavil, tedy od té doby jest podávání z kalicha vyloženou herezí.

Za takových okolností bylo jasno, že provádění rozhodnutí kostnického koncilu byl pověřen oprávě tolik nenáviděný Jan Železný, který poslán v polovici srpna 1415 do Čech. Již počátkem září zakázali pražští vikáři podávání pod obojí a sice učinili tak dokonce proti vůli krále. Praktický důsledek toho byl, že moc světská se asi sotva postavila po bok církve, neboť po vyhlášení zákazu došlo k uvěznění kněží a bohoslovců (žáků) stojících na stanovisku církevním. Z toho patrno, že církev byla při svém různém zakročení opuštěna. Není proto divu, že za podobných okolností počet přívrženců laického kalicha rychle vzrůstal, zvláště když i pražská universita se zaň postavila a to přičiněním Jakoubkovým na venkově agitovali pro kalich mezi lidem potulní kazatelé, a když král Václav zůstával k tomu stále lhostejným, došlo k podání stížnosti od koncilu, a sice na královnu Žofii. Koncil obrátil se o pomoc k císaři Zikmundovi. Žaloby ovšem vyvolaly v „pravověrných“ Čechách novou bouři odporu, jejímž hlavním tlumočníkem byl opět Jakoubek, který hájil krále proti výtkám kacířství. Václav IV. byl však zakročením koncilu ohrožen a tak se stalo, že jeho oddaný sluha, arcibiskup Konrád z Vechty, počal jednati s universitou. Metropolita smluvil s rektorem kardinálem sedm bodů na odstranění schismatu. Při bodě osmém, totiž o podávání z kalicha, žádal Vechta, aby laikové od této novoty ustoupili. Kardinál naproti tomu žádal fakultativní podávání z kalicha. Král rozhodl předáním osmi pražských kostelů k podávání z kalicha. Tím se vlastně Václav IV. postavil proti zápovědi koncilu a takto indirektně posílil odpor proti církvi.

Jinou posilou šíření se utrakvismu byla netečnost arcibiskupa Konráda z Vechty. Znaje stanovisko královo, nechtěl uvaliti na sebe jeho hněv. Proto koncil z nedůvěry k němu svěřil provedení zákazu kalicha biskupovi litomyšlskému. Vechta vystoupil teprve tehdy, až Jan Železný uzavřel smlouvu s olomouckou kapitulou na obranu víry a zakázal podávání pod obojí.

Poslední příčinou v šíření kalicha rozhodující bylo úplné přistoupení university k myšlence utrakvistické. Ještě r. 1416 v listě k lounským vyznala universita, že není v otázce kalicha jednotnou. Asi během téhož roku se sjednotila, neboť již na Nový rok 1417 chtěla vydati slavnostní prohlášení závazného přijímání laiků z kalicha. Došlo k tomu 10. března 1417, kdy provoláním k národu doporučila universita jako nejvyšší autorita náboženská obligátní přijímání laiků pod obojí způsobou.

Tím dostalo husitské hnutí svůj symbol a pražská universita zanedlouho jako nejvyšší dogmatická autorita dostala příležitost napomínati k poslušnosti vůči sobě, ačkoliv sama před tím byla vzorem neposlušnosti nejvyšší církevní autority, kostnického koncilu.

c. Další vývoj husitské nauky

Von Bezold: K dějinám husitství (Praha 1904) – Sedlák: Jan Hus (Praha 1915) – Týž: O táborských traktátech eucharistických (Hlídka 1913, zvl. otisk) – Týž: Mikuláš z Drážďan (Tamže 1914, zvl. otisk) – Týž: Referát o Nejedlého knize „Dějiny zpěvu za válek husitských“ (Praha 1913) – Neumann: Z dějin bohoslužeb v době husitské (Hradec Kr. 1922) – Novák: Víra Táborů (SHK 1930 – 33) – Holinka: Počátky táborského pikartství („Bratislava“ 1932) – Týž: Vznik táborství a valdenství. Odpověď …. M. Bartošovi („Bratislava“ 1931) – Sahula: Husitství a svoboda (č. úvahy roč. 5, č. 5, Hradec Kr. 1901) – Sahula: Husitská víra (Hlídka 1935).

Předmětem této kapitoly bude předvésti v hrubých rysech duchovní vývoj husitství od r. 1420.

Základem husitské nauky byly tzv. čtyry články pražské, jejichž historický vývoj je tento: Prvním pokusem o program bylo pět článků, hlásaných radikálními kněžími již v r. 1419, z nichž první tři odpíraly kněžím právo na majetek, čtvrtý prohlašoval jedině Písmo sv. za pramen víry a pátý vypovídal poslušnost katolickému kněžstvu. Tyto články byly pouhým pokusem, kterému se nepodařilo proniknouti široké vrstvy lidu již proto, že mimo ně byly položeny skromnější, avšak tím účinnější dva požadavky: svoboda kázání a podávání z kalicha. Těmito dvěma články se vlastně počaly roditi čtyry artikule pražské, neboť 20. dubna 1420 Pražané s husitskými pány připojili k nim dva další požadavky: apoštolský život kněží a očistu království českého od potupy kacířské. Ke konečné formulaci došlo 3. července 1420.

Na formulování pražských artikulů měl hlavní podíl M. Jakoubek ze Stříbra a Jan z Příbramě. Jakoubek se představuje požadavkem alického kalicha a odstranění všech akcidentních věcí v liturgii a požadavkem chudoby duchovenstva. Tento bod programu, jakož i svoboda kázání a trestání hříchů kněžských mocí světskou možno považovati za ohlas činnosti Husovy. Jak již z dřívějších kapitol vysvítá, byl Jakoubek v některých ohledech tlumočníkem snah Janovových. Tj. jedna složka artikulů pražských. Druhou byly názory Viklefovy (chudoba kléru, trestání hříchů a svoboda kázání). Nelze souhlasiti s historiky zdůrazňujícícmi až příliš vlivy viklefistické při formulování čtyř artikulů. Jest zajímavo stopovati následek těchto článků pro veřejný život. Článek proti světskému panování kněží přivodil v praxi konfiskaci kněžského majetku ve prospěch šlechty, článek o trestání hříchů dospěl dokonce tak daleko, že úplně zničil i světskou píseň lidovou.

Přes toto puritánství nebyli radikálové s články spokojeni a položili 4. srpna své nové články, učinivše jejich přijetí Pražany podmínkou svého dalšího pobytu v Praze. Víme, že Pražané Táboritům nevychověli. Tak vidíme od samého počátku v husitském hnutí rozkol, jevící se v poměru jednotlivých frakcí ke čtyřem artikulům: Táborům byly málo radikální, strana Jakoubkova a později Rokycanova stála na stanovisku čtyř artikulů v původním jejich znění, odmítajíc radikalismus, zatímco křídlo Příbramovo již r. 1420 se částečně dohodlo s katolickými theology kromě laického kalicha. Jinak posuzovali příbramovci ostatní věci se stanoviska katolického. Takto vznikla jakási „vysoká církev“ husitská s vlastním arcibiskupem, která důsledně provedla jen podávání laikům z kalicha a konfiskaci beneficií. Není proti divu, že radikálové za takových okolností opustili koncem září 1420 Prahu, aby se v prosinci utkali s konservativní stranou pražskou v hádání, přivodivším definitivní roztržku obou směrů.

Disputace konaná v domě Zmrzlíkově byla tragickou jak po stránce věcné, tak po stránce osobní. Po stránce věcné proto, že jejím předmětem byly otázky liturgické. Hnutí, jež mělo původně cílem reformu církve, přešlo v hádky stran, má-li se mše sv. sloužiti v ornátech či bez nich, má-li se zachovávati dosud existující ritus či pouze ona krátká mše sv. Petra. Osobní tragika spočívala v tom, že proti Táboritům, representovaným Mikulášem zvaným „Biskupec“ stál po boku Příbramově mistr Jakoubek, který právě svými radikálními návrhy pouze in casu necessitatis myšlenými stal se nevědomky otcem radikálního novotářství táborského. Celkem bylo proti táboritům předloženo 73 článků bludných. V nastalé diskusi dovedli konservativní mistři obhájiti své stanovisko, ale k autoritativnímu rozhodnutí nedošlo. Jakoubek odevzdal svůj spis pánu Oldřichu z Hradce, předsedovi oné disputace, žádaje, by tak učinili i Táborité, nač oni přistoupili.

Hádání u Zmrzlíka je zajímavo, pokud se týká otázky svobody svědomí u husitů. Hejtman Roháč z Dubé se horšil nad tím, že na koncilu kostnickém bylo souzeno na 40 článků, zatímco v Praze je předloženou soudcům skoro dvakráte tolik článků. Ještě méně smyslu pro svobodu svědomí projevili Táborité, kteří se nespokojili s teoretickým odsouzením článků sobě protivných, nýbrž usnesli se 20. ledna 1421 v Soběslavi, aby každý kněz sloužící mši sv. v ornátě byl upálen. Tak došlo k vyloženému pronásledování netoliko kněží katolických, nýbrž i husitských, pokud se přidržovali konservativní strany pražské. Kěnží tedy počali houfně utíkati ze svých far před táborskými násilníky, což nemohlo býti husitským pánům lhostejno. Proto různice se staly předmětem sněmu konaného v Čáslavi 1. června 1421. Pánové se tam usnesli na svolání kněžské synody na sv. Prokopa do Prahy, aby odstranila všechny radikální výstřelky.

Synoda se ve stanovenou dobu sešla, jsouc pod ochranou panstva a husitských měst. Arcibiskup – odpadlík Konrád z Vechty dal se zastoupiti mistrem Příbramem a Prokopem z Plzně, dovoliv jim, aby si přibrali někoho na výpomoc. Přibrali tedy Jakoubka ze Stříbra s pražským kazatelem – demagogem Janem Želivským, odpadlým to premonstrátem. Želivský byl radikál blízký Táboritům, proto jeho přibrání do předsednictva synody velmi ztížilo její zdárné zakročení proti radikálům. Proto zvláště ve věcech liturgických, v nichž právě bylo nejvíce různic, vzala synoda ohled na Želivského. I rozhodla velmi polovičatě, že mešní ritus má odpovídati staré církvi, ale blíž eho neurčila. O sakramentáliích dovolila, by se i dále opomíjely. Rozhodně se však synoda postavila proti bludům popírajícím transsubstanciaci. Zde, jakož i v jiných bodech měl při formulování článků nade vši pochybnost vliv Jakoubek. Synodální usnesení dovedla zatnouti bludařství přímo u kořene, u frivolního výkladu Bible. Proto zakázáno učiti a kázati věci odporující Písmu sv. a Otcům církevním bezpředchozího schválení gubernátorů kléru nebo synody. Těmito gubernátory byli ustanoveni Příbram, Prokop z Plzně a Želivský. Netřeba zvláště dokazovati, že Táboritům se usnesení nelíbila a proto se netajili svým nesouhlasem s nimi.

Usnesení o výkladu Písma sv. v souvislosti s naukou o Eucharistii směřovala proti ohavné herezi pikartů. Pražané je také skutečně počali prováděti, nikterak se neohlížejíce na svobodu svědomí a kázání. Protestantský historik francouzský Denis (Huss et la guerre des hussites 282) napsal o tom tolik: Byla zavedena skutečná inkvisice. V každém městě dozíralo 50 věrných husitských občanů na Pikarty, kteří byli pověřeni jejich vyhledáváním, a všichni, kdož se nechtěli podrobiti názorům utrakvistických učenců, mohli býti od oněch měšťanů vsazeni do vězení a vydáni rameni světskému. Ale tomu nebylo ještě dosti, Pražané posilovali špehounství a udavačství, berouce dokonce ženy a děti do služeb soudu. Neznáme počet obětí této invisice heretiků. Utrakvističtí kronikáři, kteří se s radostí šíří o táborských ukrutnostech, zapomínají nás zpraviti o své vlastní straně. Zajímavo jest, co napsal Denis o pražských mistrech o něco dále: „Táž nesnášenlivost mluví i ze spisů pražských mistrů. Zahrnují své nepřátele více nepravdivými výtkami než rozumovými důvody.“

Za takových okolností došlo k vyplenění Pikartů či Adamitů. Vůdce jejich, Moravan Martin Húska, řečený pro svou výmluvnost „Loquis“, chtěl se zachránit útěkem na Moravu, ale byl polapen v Chrudimi a když při výslechu mluvil rouhavě o Nejsv. Svátosti, tu husitský hejtman chrudimský Diviš Bořek z Miletína chtěl ho dáti na místě upáliti. Ale na žádost radikálního kněze Ambrože z Hradce Králové dal jej odvésti v poutech s ním do Hradce, a když tam Ambrož poznal marnost svých snah o obrácení Loquise i s jeho druhem, předal je oba vedení přažských husitů. Tak se dostal Loquis a jeho průvodce do vězení arcibiskupa Konráda z Vechty v Roudnici. Po procesu trvajícícm 8 týdnů byli oba pražským katem ukrutně mučeni, přičemž musili oba udati jména svých stoupenců v Praze, kteří potom byli zatýkáni. Konečně byli oba upáleni v sudech, napuštěných smolou. Stoupenci Loquisovi byli vyhubeni ohněm a mečem koncem října téhož roku. Tak učinili sami husité konec nejohavnějšímu výstřelku svého hnutí.

Další úlevou byla poprava kněze – demagoga Jana Želivského, k níž došlo po vítězství u Něm. Brodu. Stoupenci jeho se většinou připojili k Táboritům. K nějakému srovnání Táboritů s konservativní stranou pražskou však nedošlo. Staré rozdíly liturgické trvaly dále, takže když se obě strany potkaly za účelem válečným blíže Konopiště, málem by se daly pro mešní ritus samy do sebe. Vyjednáváním stran se boj oddálil a stanovena byla disputace na Konopiště, a to k 24. červnu 1423. Hádání na Konopišti skončilo právě tak, jako všechny předchozí diskuse. Pro nedostatek sjednocující autority se strany rozešly s nepořízenou. Jenom v nauce o Eucharistii došlo k dohodě, ale zase jenom povrchní, protože každá strana k ní připojila své určité reservace. Důležito je též, že Táborité při diskusi zamítli i nauku o čistci.

Jiný důležitý krok učinil toho roku Žižka svým vojenským řádem. Ideově má jeho řád ten význam, že směřoval k tomu, aby táborští bojovníci sledovali směrnici vytknutou pražskými artikuly. Theologicky je onen řád zajímavý tím, že se v něm nařizuje vojínům, aby vzdávali poctu Nejsv. Svátosti oltářní klaněním. Z toho vyvítá, že Žižka, třebas nenáležel ke konservativní straně pražské, přece si udržel víru v přepodstatnění. Mimo to vojenský řád nařizoval i uctívání svatých. Možno tedy říci, že Žižka stál se svou stranou na astřední cestě mezi Pražany a Tábority a že jeho vojenský řád sledoval i cíle politické. Tendencí jejich bylo vyrvati vojsko z vlivů výstředně radikálních kněží táborských a proto nedivno, že propast mezi nimi a Tábority rostla stále více. Když pak Žižka zemřel (1424), jeho strana se nepřipojila ani k Táboritům ani k Pražanům, nýbrž prohlásila se za samostatnou stranu pod jménem Sirotků. Tato nová sekta vyznačovala se vírou v předpodstatnění, úctou svatých, zachováváním postů. Po stránce liturgické přidržovala se sloužení v ornátech, jenže úplně jednoduchých a někdy používala k bohoslužbám i kostelů.

Jak patrno, vzrůstalo v této době konservativní nazírání, k čemuž valně přispěl pád Želivského a smrt Žižkova. K tomu přistoupila i ta okolnost, že dosti radikálně naladěný Jakoubek se k disputacím s Tábority nehodil, neboť oni se vždy proti němu hájili jeho podmíněnými návrhy na změnu ritu na počátku hnutí husitského učiněnými. Tak se stalo, že k úspěšnému potírání radikálů musel Jakoubek zmizeti s theologického bojiště a na jeho místo nasotupil zcela konservativní M. Příbram. Jeho vlivům nutno přičísti připuštění transsubstanciace do hádání na Konopiště.

Konservativní vlivy vzrůstaly ještě více dalším vývojem. Na podzim 1424 byli katolíci politickou a vojenskou situací donuceni k vyjednávání s husity o smír. Tak došlo k vyjednávání ve Zdicích po předchozím razení se husitů mezi sebou. Tímto vyjednáváním vynořila se otázka, že může-li se jednati o smír husitů s katolíky, pak by se mělo uvažovati i o smíru Pražanů s Tábority. Tato důležitá věc se stala předmětem jednání na hradě pražském na sv. Havla (16. října) 1424. I v tomto jednání měl hlavní slovo Příbram, kteréžto slovo bylo tak mocné, že pražské články z r. 1424 možno prohlásiti dalším vítěžstvím husitského konservatismu. Těmito články byl vlastně úplně rehabilitován církevní ritus. Kdežto synoda r. 1421 připouštěla v liturgii pouze to, co odpovídalo praxi nejstarší církve, r. 1424 připuštěno všechno, oc odpovídalo praxi „ecclesiae universalis“. Patrno tedy, že Příbram uznal i církevní tradici. Kromě toho obnovil i víru v nutnost ušní zpovědi, kající skutky, zdůraznil při udílení svátostí potřebu zachování hierarchických stupňů a nařízeno zachovávání církevního ritu při udílení svátostí (proti synodě r. 1421, která ony ceremonie zahrnovala všeobecně mezi „rationabiliter obmissa“). Mimo to odsouzeny i válečné krutosti.

Táboři předložili pražské články svým souvěrcům na synodě konané v Klatovech na sv. Martina 11. listopadu 1424. Výsledek byl skoro negativní, neboť Táborité přistoupili pouze na odsouzení válečných krutostí a krutého vymáhání dávek na lidu, tzv. holdů. Jen podmínečně přistoupili na neničení kostelů a vůbec odmítli přistoupiti na dogmatické články Příbramovy.

Rozumí se samo sebou, že za takových okolností Příbramovi přirozeně záleželo na tom, aby se pražským článkům z r. 1426 dostalo zákonité a i všeobecné platnosti. K tomu bylo potřebí synodálního potvrzení. Tak došlo k pražské synodě r. 1426. Politická situace v oné době byla dalším pokrokům konservativního hnutí příhodná. Zikmund Koributovič usiloval totiž o smír Čech se sv. Stolcem a mistr Příbram vedl polemiky s předním representantem českého viklefismu, Petrem Paynem, řečeným Engliš. Ve vášnivě vedeném sporu došel Příbram tak daleko, že dokonce přišla na přetřes i otázka Husovy pravověrnosti, což nebylo husitské veřejnosti nijak milé. Příbram s druhým konservativcem, mistrem Křišťanem z Prachatic, obrátili se o pomoc k arcibiskupu Konrádovi z Vechty, jenž na jejich žádost svolal synodu do Roudnice (29. srpna 1426). Tato synoda s předcházející synodou pražskou znamenala úplné vítězství Příbramovců.

Synoda pražská konala se snad v červnu 1420 v Týně. Na rozdíl od synody 1421 byla z ní vyloučena účast moci světské. Synoda potvrdila úplně katolickou definici transsubstanciace, katol. nauku o mši sv. a udílení svátostí se všemi obřady přesně dle katolického rituálu. Pozoruhodno zvláště je, že byly na ní znovu zavedeny do té doby vyloučené mše sv. za zemřelé. To souvisí s přijetím katolické nauky o očistci. Rovněž přísně bylo udržování nábdob i rouch liturgických v náležité čistotě. Tím vším úplně padly zbytky radikalismu po Želivském, takže možno říci, že Příbramovci ve všem přistoupili na církevní předpisy kromě podávání z kalicha laikům. Zajímavo jest, že pražská synoda uvedla do přiměřených mezí i trestání hříchů. Kdežto synoda r. 1421 kladla kněžím za povinnost potírati hříchy všude a u všech, synoda pražská omezovala tuto pravomoc kněží pouze na odvod jejich farností a na případy, spadající do kompetence jejich úřadu.

Synoda má i svůj kulturní význam, a sice netoliko tím, že zakazovala ničení kostelů a méně šetrné zacházení s liturgickým inventářem, nýbrž že i pozvolným zaváděním latiny do kultu naváděla ke studiu latiny do té doby zanedbávanému. To ovšem znamenalo v kulturním ohledu mnoho, neboť bez latiny byla středověká vzdělanost nemyslitelnou. Dovršením konservatismu byla synoda svolaná k 29. srpnu 1426. Předepsal ji sám arcibiskup Konrád z Vechty, který spolu s Příbramem nepokrytě na ní vyjevil, že má býti přípravou na úplnou shodu s katol. církví. K tomu měla býti mostem úplná shoda v liturgii. Proto netoliko zaveden katol. ritus (i se svátostinami), nýbrž i celá mše sv. nařízena znovu v latině. K provedení těchto dalekosáhlých plánů snažil se Konrád obnoviti v plném rozsahu svou někdejší arcibiskupskou jurisdikci a personální změny v duchovenstvu zamýšleným odstraněním všech nespokojených kněží a zpětné uvedení kněží vypuzených pro nepřátelství k husitství. Chybou bylo, že tato konservativní offensiva se dála neopatrně. Příbram popudil proti sobě radikály novou disputací s Englišem v Karolinu (25. prosince), při níž znovu přišla v pochybnost pravověrnost Husova, někteří pražští kněží již veřejně s kazatelen vybízeli k návratu do katolické církve, Korybutovič dokonce přestal (na jaře 1426) přijímati z kalicha. Tímto příliš otevřeným hnutím vyvolali konservativci rozhodný odpor, který propukl v dubnu 1427. V čele jeho stál mladý kasatel Jan z Rokycan, který odstranil (nejprve zajetím, pak vypovězením) Korybutoviče a všechny konservativní předáky.

Po provedeném převratě se stal Rokycana pánem Prahy. Svými kázáními, jimiž hnal lid do revoluce, připomíná živě Jana Želivského, v další podobnosti se však od něho liší. Kdežto Želivský důsledně potíral všechen konservatismus bez ohledu na prospěch celku, Rokycana na počátku svého duchovního vůdcovství poznal, že ostré kontrasty stran nutí k uzavírání kompromisů. Tím ovšem a priori bylo zlomeno ostří jeho radikalismu, jak viděti již brzy po převratě. Rozebíráme-li Rokycanovy články z r. 1427, poznáváme, že v některých věcech upouštěl od konservativních usnesení z let 1426-7, ale jinde se k nim zase blížil. Radikálnost se u Rokycan jeví obnovením názoru synody r. 1421 na autoritu církevní, neboť připouští tradici, ale jen z dob nejstarších. Naproti tomu přejal Příbramovu nauku o transsubstanciaci z r. 1420, takže v tomto ohledu byl zcela konservativní. Nejzajímavěji se však jeví Rokycana po stránce liturgické. Nepřijímá ani latinský ritus Příbramův, ani český ritus Želivského, nýbrž volí střední cestu, a proto nařizuje latinskou mši s českými perikopami.

Rokycana si počínal kompromisně vzhledem k smutným zkušenostem s radikálním kazatelem Vlkem na N. Městě pražském, který nechtěl znáti žádných kompromisů a svým vystupováním byl Rokycanovi krajně nebezpečným sokem. Je proto zajímavo, že Rokycana po převratě opustil revoluční N. Město, kde dosud působil a že připustil hádání mezi katolíky a husity na Žebráce (kolem vánoc 1427). Hádání sice nemělo žádného výsledku, ale důležito je tím, že jako mezi husity nastupoval Rokycana na cestu dogmatických kompromisů, tak zase vůči katolíkům zahajoval disputace, čímž projevil ochotu k smíru. Hádání na Žebráce je zajímavo proto, že za katolíky mluvil proti Englišovi – Paynovi mistr Šimon z Tišnova, kdysi přítel Husův, jenž potom přestoupil k Příbramovi a konečně se vrátil do katolické církve. Šimon si odnášel z disputace dojem, že bude snad možno smířiti husity s katolickou církví, a proto někdy v březnu 1428 vydal veřejné provolání, kterým prosí národ, by se vrátil do církve. Jako před tím arcibiskup Konrád, tak i Tišnov považoval liturgické sjednocení za most vedoucí k církevní jednotě. Oč usiloval Tišnov vůči církvi, o to zasazoval se Rokycana vůči novoměstským radikálům. Tak došlo k článkům (na podzim 1428), které však byly úplně jalové pro naprostý nedostatek církevní autority. Vyzněly totiž v tom smyslu, že každá strana se má držeti svého. Když pak radikální novoty v Praze dále vzrůstaly, nastoupil Rokycana (r. 1429) cestu Příbrama a Konráda z Vechty, vedoucí k vyjednávání s císařem a církví o smír.

Jelikož však radikálové, tj. Sirotci na N. Městě stáli rozhodně proti takovému vyjednávání, uzavřel Rokycana kompromis na jedné straně s Tábority a na druhé s Příbramovci. Podkladem toho byly tzv. smírné články z r. 1429, které jsou zajímavé tím, že obsahově odpovídají článkům synody Konráda z Vechy r. 1426. Možno tedy říci, že Rokycana ustoupil více než Příbram, neboť on projevil souhlas s Příbramovci ve věcech podstatných (Eucharistie, očistec, přímluvy svatých), zatímco konservativci ustoupili ve věcech méně důležitých. Jejich další zisk spočíval v tom, že z kompromisu vyplynul návrat konserativních mistrů a kněží za převratu Rokycanova z Prahy vyhnaných. Tak došlo zase, jako na sklonku režimu Korybutova, kvelkému hádání mezi Englišem a Příbramem, jehož konec byl pro náboženskou situaci příznačný: auditorium dalo za pravdu Příbramově transsubstanciaci proti Táborům, zastoupeným na disputaci Biskupcem a Petrem Němcem.

Tak pozorujeme, kterak značná část Husitů se klonila ke katol. názoru o Eucharistii, což je tím pozoruhodnější, že Rokycana jakožto vikář arcibiskupův spolu s jiným předákem duchovenstva Václavem z Drachova připojili se k Příbramovi, ač patřili ke skupině Englišově. Z dalšího vývoje poznáváme, že radikální nauky zůstávaly vskutku omezeny na Tábority a Sirotky. Táboři v odpověď na pražskou disputaci a její výsledek konali sjezd v Táboře na svátek Tří králů 1430, kde nejen rozhodli v theologických otázkách (Eucharistie, očistec, úcta svatých, svátostiny, mešní ritus) proti konservativcům, nýbrž dokonce i ustanovili, že v místech, která patří jejich straně, nesmí býti trpěn žádný kněz nesouhlasící s jejich učením. Tábořští hejtmani se zavázali prováděti tato ustanovení.

V březnu došlo ke společnému sjezdu všech husitských stran, aby se radily o nabídce vyjednávati o smíření s církví, k němuž mělo dojíti v Norimberce. Tím již nastává nová doba, doba kompaktát.

Pozorujeme-li tedy duchovní vývoj husitství v letech 1419-31, tu vidíme, že konservativní strana pražská jde svou cestou, spojujíc se s radikály jenom za účelem obrany země proti společnému nepříteli. Příklad Korybutův a Vitoldův posílil husitský konservatismus, který se nelekal ani nadhozeného jednání s církví o smír. Příbram svou ukvapeností sice přispěl k radikálnímu převratu provedenému Rokycanou, ale ani ten se nemohl spojiti s husitskými radikály a tak nastoupil na cestu politického kompromisu, který dospěl až k přijetí některých článků Příbramových. Patrno z toho, že konservativní hnutí se drželo dále, jsouce živeno obecnou touhou po smíru s církví, který by smířil husity s celým křesťanstvem a tak přinesl zemi pokoj netoliko náboženský, ale i politický, a s ním ovšem i obrodu hospodářského života.

d. Doba kompaktát

Nejedlý: Prameny k synodám strany pražské a táborské (1441 – 44) (Praha 1900) – Neumann: Referát o Urbánkových dějinách věku poděbradského I. Hlídka 1917, 229 a 355).

Z předchozího vývoje jsme poznali, kterak mírnější husité strany pražské pokoušeli se několikráte o smír s církví, ale vždy jim v tom překáželi radikálové. Po domažlické porážce nastala změna v tom smyslu, že církev poznala bezvýslednost dosavadních křížových výprav, a proto nastoupila jinou cestu k odstranění husitské sekty. Akceptovala totiž nabídky husitů k vyjednávání o smír, čímž ovšem husitský konservatismus byl posílen ještě více.

Důkazem toho je sněm konaný na nový rok 1432 v Praze. Zajímavo jest poznati, jak politické okolnosti měly vliv na smýšlení radikálů, čili jak vratké bylo jejich politické smýšlení. Kdežto r. 1429 se Sirotci rozhodně postavili proti Táboritům, a proto Rokycana uzavřel kompromis s Tábority, zatímco Sirotci se vyslovili rozhodně proti konservativním zásadám Rokycanovým, r. 1432 bylo tomu právě naopak. Sirotci rozezlení nad špatným výsledkem výpravy do Uher proti Táborům přešli k Rokycanovi a tak došlo k takovéto tragikomické situaci: Co Sirotci roku 1429 zamítli, to o tři léta později schválili a naopak, co Táboři 1429 Rokycanovi schválili, to r. 1432 zamítli. Rokycana jich však nedbal, neboť nedlouho před tím (26. prosince 1431) zemřel arcibiskup Konrád z Vechty. Chtěl-li Rokycana, aby se husitům dostalo nového arcibiskupa (kvůli svěcení kněží), pak mu přirozeně záleželo na odstranění všeho, co dělilo jeho stranu od církve. Tak se stalo, že sněm akceptoval Rokycanův návrh, jenž byl celkem orthodoxní, vyjma podávání z kalicha laikům. Názor na církevní autoritu (připouští se pouze rozhodnutí církve apoštolské) a ustanovení pozdější írkve jsou indirektně prohlášena za nálezky lidské.

Další vzrůst konservatismu nastal po bitvě u Lipan. Výrazem toho je synoda, konaná na sv. Jakuba (25. července) 1434. Pražanům nebylo se proč obávati poražených Táborů a tak došlo k opětnému schválení čánků strany pražské proti Táborům. Synoda tato je pro další vývoj husitského názoru důležitá. Nařizuje sice ještě podávati laikům z kalicha, i když preláti jsou proti tomu, prohlašuje ještě církevní ustanovení za nálezky lidské, ale významně již k tomu poznamenává, že „non sunt contemnenda“, a proto kdož je porušují, mají býti přísněji trestáni než rušitelé obyčejných nařízení lidských. Z toho patrno že Rokycana považoval církevní zákony za vyšší zákonů světských, i když jim zatím nechtěl přiznati jejich charakter na místě Božím. Důležito jest i stanovisko k církevní tradici. Ústní podání se připouští a to proto, že v Písmě sv. není obsaženo všechno, a proto jest se utíkati k tradici jakožto doplňku Písma sv. O Eucharistii obnoven článek z r. 1421 de praesentia reali. Zatímco se Rokycana r. 1431 vyhnul bližší definici, obnovil roku 1434 článek z r. 1421 a ještě k němu přidal „sub dupplici specie est Christus totus“ místo dřívějšího „sub forma panis et vini“. O svátosti pomazání bylo rovněž přituženo. R. 1432 zakázáno rouhání se této svátosti, kdežto r. 1434 stanovila synoda již i trest na rouhání. Poručeno zachovávati posty, zatímco r. 1432 se k nim pouze nabádalo.

Zajímavo jest stopovati poměr synody k pražským artikulům. O kalichu již učiněna zmínka. Při svobodném kázání ona svoboda omezena požadavkem, dle něhož se má kázati netoliko volně, nýbrž i pravověrně. Slova „kněží Kristovi“ přeměněna v „kněží schopní“. Tím se postavila synoda proti nekvalifikovaným a bludným radikálním kazatelům. O světském panování duchovenstva obnoven článek z r. 1421, dle něhož sice kněžstvo nesmí míti statků, ale že se kostely nemají olupovati. Při článku o trestní smrtelných hříchů stanoveno, že se tak sice díti má, ale od kompetentních činitelů. V souvislosti s tím žádala synoda o zavedení jediného posvícení pro celou zem k umenšení hříchů.

Doplňkem synody svatojakubské byl sněm svatohavelský (23. řína), na kterém Sirotci přistoupili na rozhodnutí synody svatojakubské, Táboři se však postavili rozhodně proti. Odvolávali se na rozsudek Englišův, který se měl přitom říditi spisy Viklefovými a Husovými, jakož i soudcem chebským. Pod touto klausulí Táboři přivolili k dosavadním usnesením, takže sněm mohl připustiti další jednání s koncilem jménem celé strany husitské.

Pak došlo k jednání, jehož konečným článkem byla kompaktáta vyhlášená 5. července 1436 v Jihlavě. Tento konkordát stal se základem celého pozdějšího náboženského života husitů. Církev husitům kalich povolila, ale pouze těm, kdož si toho budou přáti. Je tedy na první pohled viděti, že husité ustoupili od svého dříve neústupně hájeného názoru o obligátním přijímání pod obojí jakožto ke spasení nevyhnutelně potřebném. Svobodné kázání slova Božího bylo připuštěno, leč pod výminkami, upomínajícími na synody z r. 1434, totiž, aby kazatelé měli k tomu právo a aby kázali pravověrně katolicky.

Článek o světském panování duchovenstva vylučoval z majetnictví osoby vázané slibem chudoby. Protože církev považovala svůj majetek i zde za majetek Spasitelův, kněžstvo pak za pouhého administrátora, tedy přiznala exekutivní moc světským správcům církevního majetku, čímž se vyhnula výtkám husitů, že prý vládne světsky svým majetkem sama. Článek o trestání hříchů smrtelných zase upomínal na synodu z r. 1434, kde jeho provádění bylo omezeno klausulí, že tak mohou činiti jenom k tomu oprávnění činitelé. Při koncesi laického kalicha se husité zároveň zavazovali k přijetí obřadů v celé církvi obecně zachovávaných. Tím vlastně měly zmizeti všechny křiklavé rozdíly mezi církví a husity vyjma koncesi přijímání pod obojí, která byla ex privilegio. Náboženské hnutí české přechází takto do nového stadia, do období kališnictví, v němž zůstávali zevně v jednotě církevní, vnitřně však nikdy s ní nesplynuli.

Rozhodná doba uhodila správcovstvím Hynce Ptáčka z Pirkštejna jenž uchopiv se energicky vedení země, zasadil se o udržení pokoje odstraněním všeho, co jej dosud rušilo, a to byly náboženské různice. Prvním krokem bylo jednání M. Příbrama s pražskou kapitulou o smír. Kapitula se přesně držela kompaktát, nemohouc přirozeně povoliti husitům více než koncil. Kapitula tedy slíbila respektovati laický kalich (30. září 1441). Pak došlo k svolání synody na sv. Františka (4. října) do Kutné hory. Výsledek této synody je velikým krokem k provedení toho, co Příbram před tím (v srpnu) naznačil slovy: „Sequirendi sunt modi debiti, quibus uterque populus (katolíci a husité) inter se divisus in unum populum et unam s. pacem et caritatem redigatur“. Již názor na církev se změnil. Místo výrazu zákon Boží (lex divina) nastoupil termín sv. matka církev katolická (s. mater ecclesia catholica). Také úplně zmizel pro husitství tak příznačný vzor: Církev prvotní (ecclesia primma), místo Husovy církve neviditelné nastupuje církev viditelná. Proti synodě z r. 1434 vypouští se úplně Jakoubkův výraz nálezky lidské (adinventiones humanae), přestávají se nařízení církve jakožto nařízení lidská odlišovati od přikázání Božích a obojí přikázání nazývají přikázání Páně (mandata Domini).

Protože tedy husité počali takto ustanovení církve považovati za rovno Božím, tedy nařízeno synodálně obnoviti celý ritus úplně po katolicku, nařízeno zavésti posty v plném rozsahu dle předpisů katolických obnoveno učení o očistci, nařízeno před sv. přijímáním přistoupiti ke sv. zpovědi. Zajímavo je sledovati i poměr synody k pražským artikulům. Při kalichu již nežádáno, aby celá církev přijímala pod obojí, žádá se pouze tolerování laického kalicha. (Nauka o Eucharistii je tak orthodoxně katolická, že Rokycana ve svém traktátu rozvinul vlastně eucharistické názory sv. Tomáše Aq. proti přijímání pod obojí!) Článek o svobodném kázání již r. 1434 různými klausulemi omezený vypustila kutnohorská synoda nadobro. Článek o světském panování duchovenstva byl také vlastně vypuštěn, neníť v něm nic o chudobě kněží. Věc nestala se asi zásadou, protože sám Rokycana později (1452) kupoval pro sebe u Jiříka z Poděbrad hrad a proto se nelze diviti, že se Rokycana r. 1441 dožadoval restituce všech statků, kterých se Vechta r. 1421 zřekl. Článek o trestání hříchů formulován ve smyslu zvýšeného úsilí o svěcení neděle a svátků a zvýšeného nábožensko – mravního života v dobách hříchům zvláště příhodných.

Důsledky kutnohorské synody byly: 1. Roku následujícího došlo ke smíru Rokycany s Příbramem. 2. Oba vůdcové se svorně obrátili proti Táboritům. 3. Synodální usnesení z r. 1441 bylo (31. ledna) 1444 prohlášeno zem. sněmem za zákon zemský a tak se stalo právním podkladem strany kališnické na dlohou dobu.

Táboři, ač pozváni, se do Kutné Hory nedostavili. Ptaček jim tedy počátkem r. 1442 vzkázal, aby se srovnali s ostatními stranami českými v náboženství, zvláště v učenío svátostech a to dle kompaktát. Táboři ovšem uštěpačně odpověděli, že jejich nauka je správná. Ptaček je tedy s ostatními správci krajů obeslal na rokování svolané do Kutné Hory k 6. červenci 1443. Táboři skutečně přišli, ale jelikož obě strany stály na svém, bylo konečné rozhodnutí odloženo a předáno sněmu pražskému. Ten dne 31. ledna 1444 rozhodl ve prospěch Rokycanův, čímž táborství se stalo nezákonnou sektou, odsouzenou k pomalému vymírání. Synoda Rokycanova r. 1441 prohlášena za zákon zemský, a protože byla obsahově skoro katolickou, pak husitství (lépe řečeno kališnictví) se stalo jakousi katolickou sektou.

e. Husitská liturgie

Sedlák: Liturgie u Husa a Husitův (ST II, Olomouc 1915) – Neumann: Z dějin bohoslužeb v době husitské (Hradec Králové 1921).

Tato kapitola je nezbytným doplňkem odstavce předešlého, neboť liturgie není vlastně ničím jiným než vyjádřením náboženského smýšlení navenek. Protože se nám husitství jeví hned ve svých počátcích jako hnutí dogmaticky nejednotné, pak je samozřejmo, že je i na venek rozštěpeno v liturgii.

O Husovi samém lze říci, že v liturgii byl zcela katolickým. Zachovával přesně bohoslužebné předpisy, měl v betlémské kapli posvátné obrazy, liturgický zpěv byl tou dobou latinský. Tu a tam při službách Božích zpíval lid česky, ale o nějakých reformách v tomto směru, ba dokonce o zavádění duchovní lidové písně do liturgie, nelze mluviti. Co snad lze považovati za reformní, je to, čeho si každý rozumný katolický kněz přeje: aby se obřady nestavěly nad zákon Boží, aby lidé v nich nehledali spásy bez mravného života, aby se nekonaly s přílišnou theatrálností a aby jich nebylo zneužíváno zištně.

Zato však již za života Husova počaly se ozývati radikální zásady v lidovém hnutí jihočeském. Jak jsme již poznali, byl Husův pobyt na Táborsku velikou posilou tamního valdenství. Je proto zajímavo, že již r. 1413 kněz Věněk začal v Ústí Sezimově prováděti liturgické zásady valdenské. Hlavní jeho zásadou bylo konati služby Boží mimo kostel. Mešní ritus úplně zavrhl a místo něho zavedl pouze jakési modlitby, o nichž níže poznáme, že to byla pouhá konsekrační slova. Zavedl podávání lidu i mimo mši sv. Zamítl používání sv. olejů, svěcené vody, děti křtil v potoce. Konání liturgie mimo kostel dodalo jí zvláštního rázu: stala se až příliš jednoduchou a mimo to stala se pro ni typickým shromáždění lidu na horách, k nimž zavdávala podněty četná procesí.

Pražští husité se s těmito radikálními názory i praxí neshodovali, ale jeden z nich, a to M. Jakoubek ze Stříbra, jim nevědomky pomohl. Učinil tak svým okružním listem, podávajícím kněžstvu návod o podávání z kalicha nemocným. Aby nedošlo k vylití způsob vína a tím k zneuctění Sanktissima cestou k nemocnému, tedy Jakoubek radil, aby kněz celebroval v bytě nemocného, a sice bez oltáře, bez liturgických rouch i bez mešního ritu, z něhož měl si pro krátkost podržeti pouze podstatnou část, za kterou prohlásil konsekraci. Takový návrh se však zdál samým stoupencům Jakoubkovým příliš radikálním, a proto se proti němu bouřlivě ozvali. Jakoubek vydal tedy na obranu svých návrhů traktát „De ceremoniis“. Účelem tohoto spisu bylo dokázati, že obřady souvěké církve se nestotožňují s církví prvotní. Tyto obsahovaly prý toliko věci podstatné, kdežto ostatní přidali papežové. Nemají tedy původu od Krista, nýbrž od lidí. Tím uvedl Jakoubek do polemické literatury zase jeden prvek z Janova: nálezky lidské, zavedené papeži a jinými lidmi (míní se zvláště sv. Otcové) od života Kristova již daleko vzdálenými. (Na tomto argumentu lze nejlépe poznati sektářský eklekticismus, neboť v důkazech pro přijímání pod obojí se těchto spistovatelů dovolávají jakožto svatých a vzdělaných muřů, zatímco u liturgie je jednomyslně zavrhují jakožto „homines iam longe a vita Christi declinantes“ a sice proto, že ani jednoho z nich nemohli se dovolati pro své liturgické novoty!

Obsahem svým kontrastoval Jakoubkův traktát liturgii souvěkou a apoštolskou, vybrav si k tomu tzv. mši sv. Petra, sestávající jen z konsekrační formule a Otčenáše. Poukazuje, že když lidské zákony mohly tento ritus rozšířiti až k nynější podobě, proč zase touže zákonitou cestou nemohl by se mešní obřad zkrátiti? Výslovně však prohlašuje, že se tak nemá státi všeobecně, nýbrž jenom z důležitých a výjimečných příčin. Tato polemika Jakoubkova spadá do r. 1416 a našla své pokračovatele o rok později.

R. 1416 ozval se však ještě jiný povážlivý hlas pro kult po stránce materiální. Byl to M. Šimon z Tišnova ve svém Quodlibet, založeném na Janovových regulích. V něm ve smyslu husovsko – viklefském navrhuje autor, aby kněží následovali Spasitele chudobou a na základě toho doporučoval zrušení všech beneficií a prohlášení desátků za pouhé almužny. Netřeba podotýkati, že v takovém návrhu bylo málo logiky. Kněží měli dále konati své fundační povinnosti, ale fundační požitky se jim měly vzíti a přejíti v držení těch, kteří se ani nemodlili ani necelebrovali! Nelogický byl i návrh stran desátků jako almužen. To v praxi znamenalo, že chudí nebyli povinni své kněze vydržovati, ale kněží naproti tomu měli býti jako před tím povinni lidu sloužiti! Ovšem zištná šlechta se ani neohlížela, zda je zabrání statků logické či ne, stejně jako se neptal lid, je-li spravedlivo, aby kněz byl povinen mu sloužiti, když ten není povinen ho vydržovati. Tak došlo k útoku na církevní majetek, jenž byv velikou většinou zabrán, zasadil bohoslužbám hlubokou ránu.

Proti Jakoubkovým návrhům o zkrácení mešního ritu v případě nutnosti postavil se M. Jan z Příbrami. Ve zvláštním traktátě o tom sepsaném vyvrátil nejprve tvrzení Jakoubkovo, jako by původní mše sv. sestávala jen z konsekrace a Otčenáše. Poukazuje, že Spasitel sám se přece nikterak neomezil na tyto věci, nýbrž nejprve vzdal díky, potom žehnal chléb a víno, po konsekraci zase vzdával díky a pak podával. Nebyl tedy onen ritus tak krátký. Potom potřel Příbram Jakoubkův názor o lidských nálezcích. Příbram ukázal, že neběží o lidi od Spasitele daleko stojící, nýbrž o žáky sv. apoštolů (Dionysius, Timotheus). Z toho pak Příbram vyvodil: „Chtěl-li by kdo zavésti lepší liturgii, je-li snad vnější špatnou, když i žáci sv. apoštolů se jí řídili?“ Jejich autorství je Příbramovi zárukou, že ony nové části zavedli svatí a mučedníci, nikoliv lidé od pravdy Boží vzdálení. Že původ stávajícího ritu sahá skutčně až do dob apoštolských, toho je důkazem příbuznost liturgie římské s řeckou. Poukaz na Písmo sv. Příbram odmítá, neboť ze slov sv. Pavla: „Ostatní zařídím, až přijdu“ (1. Kor 11, 34) zcela jasně vysvítá, že v Písmě sv. není vše jasně obsaženo.

Problém mešního ritu byl rozvířen příštího roku sporem o mši sv. na Velký pátek. Otázka tato je typickým dokladem praktických důsledků plynoucích z popření církevní autority. Jako právě zavržené zkrácení mešního ritu vyplývalo z popření autority žáků apoštolských a sv. Otců, tak zase z popření téže autority plynulo prodloužení krátké mše na Velký pátek. Otázka ta byla rozvířena falešným názorem v širokých vrstvách lidu šířeným, že prý se u oltáře děje na Velký pátek modloslužba, protože se kněžstvo i lid klaní hostii, která se při suché mši nekonsekruje. (Je zde patrná zlomyslná argumentace, neboť původce této otázky jistě věděl, že jde o sv. Hostii, konsekrovanou na Zelený čtvrtek.) proto někteří kněží z oposice sloužili již v r. 1416 na Velký pátek mši sv. obyčejným dlouhým ritem, ba někteří celebrovali toho dne dokonce dvakrát. Otázka o suché mši měla dvojí význam: 1. Liturgické novoty se via facti počaly konati bez povolení církve. 2. Diskuse omezená Jakoubkem na kruhy kněžské v zorném úhlu pastorační potřeby rozšířila se na široké vrstvy lidu a obsahově se přenesla na mešní ritus vůbec. Rozšířené forum, před nímž se liturgická diskuse odehrávala, je patrno z českého textu traktátu, sepsaného v roce liturgické krise 1417. Autor vyšel od stanoviska, že k platné mši sv. je potřebí čtyř věcí: Látka, forma, kněz řádně vysvěcený a úmysl. Tento předpoklad ho vedl k falešnému závěru, dle něhož všechno ostatní bylo zbytečné a tak došel k oné domněle jednoduché mši sv. Petra právě jako Jakoubek. Rozdíl však byl ten, že Jakoubek připouštěl krátký ritus jen v případě nutnosti, zatímco anonym ho doporučoval vůbec. Z Jakoubkovy výjimky se stalo pravidlo, čímž se Jakoubek nevědomky stal otcem radikální litugie táborské. Později se sice podobným poukazům bránil, leč bezdůvodně.

Kromě táborského ritu existoval ještě tzv. ritus Jana Želivského. Tento kněz – demagog vládl v Praze v letech 1419 – 22, a protože puritánsky jednoduchá mše táborská se městskému publiku nezamlouvala, tedy sestavil zvláštní liturgii, která měla něco z církevní, něco z táborské. Proti zvykům táborským sloužil Želivský v ornátě, ale docela jednoduchém, zachovával církevní ritus, ale od táboritů si vypůjčil češtinu jakožto liturgickou řeč. Jinak se církevními předpisy liturgickými neřídil, neboť zamítl svátostiny, posv. obrazy, varhany aj.

3. Sociální stránka husitství

Bezold: K dějinám husitství – Chaloupecký: Selská otázka v husitství (Bratislava) – Pekař: Jan Žižka.

Chceme-li pochopiti poměrně rychlé rozšíření se husitství, musíme přihlížeti i k otázce sociální. Možno směle říci, že vznikající proticírkevní hnutí pracovalo velice vydatně sliby. V první řadě nutno zde vzíti v úvahu poměrně hojný kněžský proletariát. Ten byl přímo hnán do náručí husitismu nadějí vzbuzenou viklefskou naukou o ochuzení církve jakožto prostředkem vedoucím i reformě. Kněží proletáři totiž doufali, že se po vyhnání bohatých farářů z far dostanou sami na jejich místa. Z těchto řad nespokojených kněží proletářů vznikly první řady husitských agitátorů, jejichž kněžství mělo na široké vrstvy lidu nepopiratelně silný vliv. Přihlížíme-li pak k prvním vyznavačům husitství z lidu, vidíme zase mezi nimi vrstvy, které do nové církve zlákalo zlepšení sociálního jejich postavení. V Praze samotné to bylo Nové Město se svými řemeslníky, maloměšťany a dělníky, na venkově to byli sedláci. Městský proletariát doufal, že se bude moci uvázati v majetek bohatých měšťanů, sedláci doufali, že se stanou svobodnými lidmi, prostými robot a dávek panských. Měštští nespokojenci byli však daleko agilnějšími než venkovští, a proto chápeme, proč první násilný výbuch se udál v Praze a ne na venkově. Takto přicházíme k sociální otázce husitství, kterou vzhledem k její důležitosti nelze pominouti.

při době předhusitské jsme poznali kněžský proletariát, kterak byl od proticírkevního hnutí lákán nadějí, že se bude moci uvázati ve slušná farní beneficia vyhnaných kněží. Těmito nadějemi se netěšili jeom kněží – proletáři, nýbrž i selský lid, lid městský a drobná šlechta (velká šlechta ovšem církevními statky také nepohrdla). Tato sociální otázka čili touha po laciném obohacení se církevními statky vháněla spousty lidí do řad husitských. Probereme si ony svedence, kteří hledali v husitství svou lepší budoucnost.

Sedláka lákalo k husitství toto: Rovnost všech stavů, odstranění aneb aspoň zmírnění dávek (na Slovácku vznikla sekta Silných, která se nedovolávala úplného zrušení daní, nýbrž pouze daní neodůvodněných). Sedlákům slibováno odstranění pevných úroků. Kromě toho sedláci doufali, že se jim dostane rovného práva s vrchnostmi na užívání vody, lesů a pastev. Jak tato sociální hesla působila na lid, lze si nejlépe představiti z ohromného počtu sedláků vstoupivších do táborského vojska. K těmto sociálním heslům se připojilo na krátkou dobu i blouznění chiliastické, které zachvátilo sice jenom část selského lidu, ale zato bylo tím strašnější. Očekávajíce příchod nového království Kristova opustili sedláci definitivně své statečky a vstoupili do vojsk táborských, která jim slibovala lepší budoucnost. Chiliasmus přinesl části selského lidu demoralisující učení, dle něhož nebude již potřebí pracovati. Proto složili sedláci všechny své peníze do společných pokladen (komunismus) a participovali ze společného majetku. Když však stanovená doba, do které mělo nastati nové království Kristovo, pominula a naděje se nesplnily, tedy táborští vůdcové utěšovali své zklamané přívržence poukazem, že jim patří veškeré jmění nepřátel Božích, tj. katolíků. Ale i v tom se svedení sedláci dočkali hořkého zklamání.

Přílišné útočení Husovo na duchovenstvo a chránění šlechty v otázce sociální dalo celému dalšímu vývoji určitou jednostrannost, která došla jakési kodifikace ve 4 artikulích pražských, oficielním to programu husitství. V nich byla vyslovena zásada, dle níž se neslušelo, aby kněžstvo vládlo majetkem světským, zato však o šlechtě se řeklo, že je jí samou Prozřetelností přikázána vláda nad statky pozemskými. Prakticky to znamenalo konfiskaci církevního majetku ve prospěch šlechty. Kromě toho přešel onen majetek i na bratrstvo táborské, obojí pak noví majitelé statků chovali se daleko hůře než dřívější vrchnosti. Protestant v. Bezold (K dějinám husitství 63 – 7) konstatuje na základě věrohodných dokladů, že lid byl od svých domnělých bratří daleko více přetěžován daněmi než dříve a cituje přitom dva nevyvratitelné prameny: táborské synody a výhružné listy táborského bratrstva. V synodách se praví toto: „Skoro všechny obce, které chtějí býti považovány za přívržence Zákona Božího, trýzní docela nelidským způsobem okolní lid, utlačují jej jako tyrani a pohané a shánějí platy, jež jmenují „holdy“, bez rozdílu a bez milosrdenství.“ Ve výhružném holdovním listě promlouvali táborští bratří ke svým sedlákům takto: „Neposlechnete-li, donutíme vás … k tomu každým způsobem a zvláště ohněm, abyste splnili náš příkaz.“ Konečný výsledek oněch selských utopií charakterisuje Bezold takto: „Byl tedy osud pokojných sedláků, kteří krásnými kázáními se byli těšívali, přímo hrozný; nejhorlivější přívrženci nového učení zůstali jak před, tak potom poddanými a robotníky, bídnými pacholky domnělých svých bratří. Bez počtu jich pohynulo a mnoho jich hledalo konečně útočiště v řadách válečných rot bez domova, bez vlasti… Zkrátka, venkované, místo aby zbědované svoje postavení zlepšili, upadli do stavu, který připomíná smutné doby války třicetileté a jenž sílu odporu sedlákova proti budoucímu uhnětení musel cele ochromiti.“

Zajímavo je sledovati výroky souvěkých osob, a to z řad husitských o postavení selského lidu. M. Příbram praví, že dříve (před bouřemi husitskými) platil sedlák dávky jednou do roka, teď ale (v době husitské) třikráte do roka. Lid je tím vyssáván, že mu sotva duše v těle zůstane. Mimo to, jak Příbram praví, nemá oné kýžené svobody ani v lesích, ani v domech, ba ani dokonce v jamách pod zemí. M. Jakoubek ze Stříbra, Táboritům poměrně blízký, praví: „Prvé místem a krajinou trpěli sedláčkové, ale (teď) již všecko království trpí… Chudí křičí na lakomství, ukrutenství všady panuje… chudinu drou a loupí… a žádný na to nedbá a neléčí takových srdcí.“ Chelčický potvrzuje výrok Příbramův, dle něhož bylo sedlákům odváděti dávky častěji než dříve, a co jim zbylo, to jim sebrala „bratrská“ vojska. Husitský „arcibiskup“ Rokycana hořce naříká na necitelnost husitské šlechty vytýkaje jí, že se zase řídí onou starou zásadou: „Udři chlapu sádla, otavít se jako lípa.“ Docela správně charakterisuje tedy Chaloupecký (oc. 59) zklamání sedláků v ohledu sociálním řka: „A tak pod ruinami starého pořádku a blahobytu, vytvořeného dobou Karlovou, pohřbila revoluce i krásné ideje našich středověkých osvícenců, kteří křesťansky osvíceným srdcem ujímali se lidu selského a kteří v důsledku toho dospívali k odstranění člověčenství, k vyvlastnění selské půdy, kteří z dosavadních vrchností chtěli učiniti pouze politické a soudní správce, pečující jen o obecné dobro a řídící se ve všem dle zákona Božího. Zde není místa k úvahám, co by se bylo stalo, kdyby těmto jarním květům, jež ojediněle vypučely na české půdě, bylo dopřáno vyzráti v plody.“

Uvedené výroky husitských předáků a vynikajícího nynějšího znalce českých dějin dokazují, že Gersonovy předtuchy o sociálních důsledcích Husova učení se potvrdily. Proto rozhodně stojí za povšimnutí, s jakými myšlenkami ubíral se r. 1424 do Čech papežský legát Branda. Odešel tam v přesvědčení, že nejde hájiti pouze víru, ale i sociální řád. Pravil totiž, že jde proti kacířům, kteří chtějí odstraniti všechna božská i lidská práva, kteří chtějí zrušiti netoliko jednotlivé stavovské rozdíly, nýbrž i vrchnosti vůbec. Mimo to se snaží rušiti všechny platy a daně a prohlašuje otevřeně, že běží o zásady, jimiž se ničí kultura občanská a všechno umění a cvik v řízení lidstva se ruší.“

Patrno tedy, že církev nepotírala husitství pouze z důvodů dogmaticých, ale i sociálních. Svým bojem proti sociálním bludům husitství, jež přinesly ovoce tak příšerné, hájila společenský řád vůbec, a jelikož se jí podařilo, aby hnutí husitské bylo separováno na země české, získala si tím katolická církev nesmírných zásluh o odvrácení sociální revoluce od celé souvěké Evropy.

Po lidu selském přichází v úvahu šlechta a s ní souvisící otázka husitské demokracie. Praví otázka, neboť ona se zrodila v díle Palackého a během posledních 50 let se proti ní ozvaly vážné pochybnosti. Citovaný již německý historik Bezold první ukázal na nesprávnost prohlašování husitství za hnutí demokratické, nejnověji prof. Pekař (Žižka III, zvl. na str. 286-7) Žižkovu demokracii vyvrátil naprosto. Pekař správně poukázal na táborský erb, v němž byl cep s mečem. Tím bylo řečeno, že na obranu husitské ideje povstává netoliko lid, ale i šlechta. Z toho pak Pekař dokazuje, že Žižkův demokratismus nutno chápati v tom smyslu, že i malý člověk má se szzúčastniti boje za myšlenku husitskou, ale nikdy to nemělo znamenati, že boj ten měl vésti jenom lid a šlechta měla z něho býti vyloučena. Nelze proto pochybovati o Žižkových sympatiích s malým lidem, ale nelze proto tvrditi, že Žižka vedl boj proti aristokracii a proti feudalismu. Nic takového v úmyslech Žižkových nebylo. Meč jeho není obrácen proti pánům jako takovým, nýbrž potírá vlastně nepřátele svého programu bez rozdílu, šlo-li o urozeného pána, rytíře, měšťana nebo sedláka. Jen okolnost, že to byli, jak přirozeno, především páni, kteří proti němu hájili věci Zikmundovy a někdy i programu husitské Prahy, mohla vzbudit zdání, jako by boj Žižkův proti panstvu byl povahy zásadní.

Bezold uvedl řadu konkretních dokladů, které Pekařovo odmítnutí táborského demokratismu potvrzují na celé čáře. Samo táborské vojsko bylo rozděleno docela stavovsky na obce pánů, rytířů, měšťanů a robotníků. Zvláště poslední kategorie robotníků vyvrací tvrzení o demokracii velmi pádně. Ještě více křičí ten fakt, že na sněmě táborském r. 1426 konaném byli jenom páni, rytíři, panoši, zemané (svobodní držitelé statků) a města. Robotníci tedy neměli žádného zastoupení. Neméně zajímavo je, že vůdcové táborští podrželi si staré šlechtické tituly, např. urozený, slovutný, statečný… Vůdcové se dokonce psali „z Boží milosti“, ba Žižka sám se dal po bitvě u Něm. Brodu povýšiti za rytíře. Zajímavo jest pozorovati vliv šlechty uvnitř táborských vojsk. Vojenské zkušenosti šlechty samo sebou ji postavili v čelo vojsk, ale je zaímavo, že toto vůdčí postavení si šlechta udržela i tehdy, kdy vynikající zásluhy vojenské mohly dáti přiměřené postavení a tím i vliv plebejcům. A to se právě táborské straně stalo osudným. Šlechta sledovala více své cíle než cíle lidu, jež vlastně stranu založil. Tím si odcizila lid (sedláky, řemeslníky) a tak pád radikální strany se stal nutným. Tak došlo k bitvě u Lipan (1434) po níž jeden konšel táborský otevřeně na shromáždění poražené strany přiznal: „Pozbyli jsme náklonnosti lidu, zvláště lidu pracovního, jejž obtížili jsme daněmi.“ Jak tedy patrno, jest demokratické táborství dnes věcí již úplně odbytou.

Třetí živel přicházející v úvahu při sociální stránce husitství jsou řemeslníci. Maloměšťané a dělnictvo pražské zvláště na Novém Městě, byli velmi přístupni revolučním myšlenkám, a proto není divu, že právě oni jsou prvními zastánci radikálního husitství. Oni první si zvykli na demagogická, štváčská kázání, na rvačky a ikonoklasmus z nich pocházející. K husitství vedlo je totéž co šlechtu: touha obohatiti se katolickým majetkem. Rozdíl byl ten, že šlechta se uvazovala ve velkostatky, kdežto městský proletariát se obohacoval majetkem vyhnaných katolických měšťanů… Konfiskace majetku byla vyhlášena obcí pražskou v červenci 1420 a byl jí dán pretext náboženský: majetek se zabavuje, protože náleží nepřátelům Božím. Poněvadž to však nestačilo, tedy po pádu Jana Želivského se sáhlo i na majetek „přátel Božích“, tj. na přívržence táborství (v říjnu 1422). I těm byl majetek zabaven. Celá tato věc prováděla se skutečně via facti, neboť obec pražská byla nucena vydati nařízení, aby nikdo sebe sama neuváděl v majetek jiných měšťanů. Netřeba podotýkati, že za takových okolností každý uchvatitel hospodařil pro sebe bez ohledu na celek a tak se stalo, že Praha neměla žádného užitku z toho majetku, který jí byl kdysi pramenem bohatých příjmů. Proto obě města pražská provedla dodatečné rozdělení konfiskovaného majetku a potom zajistila právoplatnost dlužních zápisů, pokud byly v městských knihách. Tím vstoupila záležitost zabaveného majetku do nových kolejí a možno konstatovati toto: Jako u sedláků se jenom měnila vrchnost, tak u měst změnili se pouze majitelé privilegií, kdežto privilegia zůstala. Tak se stalo, že města zase zapisovala i za režimu husitského netoliko své dvorce, ale i služebné lidi jako v době katolické a můžeme říci, že v mnohé ohledu byla na tom husitská města daleko hůře než před husitstvím. Předně trpěla právní nejistotou, protože noví (husitští) majitelé nechtěli uznati hypotéky váznoucí na majetku po starých jeho pánech. To opět mělo zlý účinek na městské finance. Tak např. když Praha podrobila Kutnou Horu, přivlastnila si tamní mincovnu. Leč husitští zřízenci hospodařili v ní tak, že Praze nic nevynášela a tak městu vynesla jenom nový dluh. Mimo to se Praze mstila ještě jiná věc. Pro svou vlastní mincovnu totiž používala na ražbu peněz zabaveného kostelního zlata a stříbra. To však působilo nakažlivě na některé pražské husity, kteří z touhy po laciném obohacení vyráběli falešnou minci z měděného kuchyňského náčiní. Jak tedy patrno, nepřinesl Praze zabavený katolický a po něm táboritský majetek žádného požehnání.

Ještě hůře dopadla malá města. Ta se připojila k radikálům a s nimi byla zničena šlechtou u Lipan. Městům se ani nepodařilo dostati zastoupení na zemském soudě, stará privilegia i německá práva došla zase své platnosti a příznačno jest, že i ten Tábor, kde se kdysi snilo o zrušení pohanských práv, uznal nakonec za prospěšno poprositi císaře Zikmunda o potvrzení svých pohanských práv. Tak tedy skončily sociální utopie měšťanstva.

Celkem tedy možno říci, že skutečný zisk po sociální stránce měla šlechta, které k němu dopomohla krev i majetek drobného selského lidu a z počátku i městského proletariátu.

4. Husitské válečnictví a Žižkova povaha

Denis: Jean Huss et les guerres des Hussites (Paříž) – Bezold: K dějinám husitství (Knih. rozhledů č. LIX, Praha 1904) – Tomek: Dějepis města Prahy III (Praha 1875) – Palacký (vyd. Rieger): Dějiny národu českého III (Praha 1894) – Sedláček: O hubení lidu a vypálení vesnic v 15. století (VSN 1893 č. X) – Pekař: Jan Žižka I – III (Praha) – Neumann: Tři kapitoly o husitském válečnictví (Museum r. 47, Brno 1913) – Týž: K válečnictví za dob husitské (Hl. 27, 1920) – Týž: Nové prameny k dějinám husitství na Moravě (ST VI, Olomouc 1930) – Sahula: Bitva u Lipan, její příčiny a průběh (Č. BUějovice 1934) – Pekař: K výročí Lipan (Nár. Politika 27. 5. 1934, otisk v Našinci 3. 6. 1934) – Řehák: Co nám prospěl Hus a co Žižka? (Husitství ve světle pravdy VI, č. 3-4).

Někteří historikové uvedli celou veřejnost v omyl svým psaním o humánním vedení válek se strany husitů. Stačí zde citovati Žižkův vojenský řád z r. 1423, v němž výslovně čteme: „Míníť bratr Žižka i jiní páni … ze všech neřádův trestati a bíti, trestáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti, i všemi pomstami mstíti… nižádných osob nevyjímajíce ze všech stavův, mužského i ženského pohlaví.“ Tzv. řád Hodětínův, zpracovaný dle řádu Žižkova kol r. 1427 přikazuje sice, aby husité neškodili ani včelám, ale aby se chovali humánně ke katolíkům, o tom se tam nedočítáme.

Jak v kapitole o katolických mučednících doby husitské poznáme, páchali husité na katolících ty největší ukrutnosti. Zde nutno zdůrazniti, že někdy se přitom dopuštěli i porušení daného slova, čímž padá tvrzení historika husitského válečnictví o naprostém dodržování čestného slova husity. Uvádím dva charakteristické a výmluvné doklady. V květnu1421 dobyli husité Jaroměře a slíbili přitom, že měšťané budou moci svobodně z města odejíti, vezmou-li s sebou jenom nejnutnější věci. Táboři však odcházející měšťanstvo přepadli a jak Vavřinec z Březové praví: „Všecky měšťany s ženami až do košile svlékli a vyšedše z města, mnohé ztopili a jiné na poli lid lotrovský spálil.“ Druhého porušení daného slova dopustilo se vojsko za vedení samotného Žižky u N. Brodu (1422). Tehdy proti sjednanému přměří vpadli husité do města, obyvatelstvo vyvraždili a město úplně zničili.

Oslavovatelé husitství omlouvají „Boží bojovníky“ poukazem, že nelze všechny z ukrutenství viniti. Historické prameny však svědčí, že válečná ukrutenství byla ve vosjkách husitských tak rozšířena, že např. řád Žižkův a Hodětínův vznikly kvůli nim, jakož i pro jejich nekázeň. Stačí zde citovati dva doklady. Táborské synody z let 1422 – 24 praví: „Mnozí z lakomství a zvláště ve věcech válečných výtržnosti páší. Veškerý téměř obce chudý lid okolo divně a nelidsky soužily, týraly a pohansky tiskly.“ Pozdější husitský arcibiskup Rokycana r. 1432 žalostně volal na kazatelně: „Ano, mámeť vražedníků krve nevinné žíznivých a loupežníkův i násilníkův mezi sebou až příliš.“ Z moderních historiků slušno citovati říšskoněmeckého protestanta Bezolda, který napsal (oc. 21): „Nepopiratelno jest, že fanatismus Táborů vyžádal si nesčíslné oběti a že surové hordy sedláků přitom nezřídka jevily divokou touhu po vraždění a radost v děsných činech. To nelze nikdy zastříti a omluviti.“

Druhým bodem při válkách husitských je tajemství Žižkových úspěchů. Nelze totiž jejich příčinu spatřovati pouze v Žižkově vojenském nadání, nýbrž i ve velmi dobře organisovaném vyzvědačství. Nacházíme celou řadu míst, jež byla dobyta vojenskou zradou husitských důvěrníků v nich ubytovaných. Jakou úlohu hrála zrada v husitských vítězstvích, lze si nejlépe představiti z listu císaře Zikmunda do Prešpurku zaslaného, v němž panovník doporučuje přísně dozírati na podezřelé osoby, dodávaje přitom výslovně, že si husité troufají jenom na ta místa, v nichž mají své zrádce. Kromě toho prokazovaly velmi dobré vyzvědačské zprávy husitům nevěstky, v jejich vojích meškající. Zvláště zajímavé je poslání takové husitské nevěstky Anny z hHorky, pomocí níž mělo dojíti k dobytí Č. Krumlova. Pro tyto jihočeské prameny jest charakteristickým rysem přepadávání chudých a nevinných žen. V jednom případě byla taková žena obrána o jediný groš, jejž měla u sebe, v jiných případech obrali je „Boží bojovníci“ aspoň o kusy šatů, jak např. učinili jedné chudé pastýřce. Tyto věci nutno zdůrazniti, protože se dnes přecházejí hlubokým mlčením. Na různé výstřelky katolických křížáků se ovšem ukazuje co nejhorlivěji, což má patrně býti výrazem vědecké objektivity.

Otázka Žižkovy povahy je velmi důležitá vzhledem k různosti názorů, z nichž ovšem u nás dosud platí mínění Žižku idealisující. Názor tento je názorem Tomkovým, jenž ve svém spise předvedl Žižku jako člověka, který neměl nic společného s barbarským ikonoklasmem kněží táborských, jako nadšeného českého patriota, který chtěl obnoviti pořádek v zemi. Názor Palackého je již mnohem střízlivější, neboť autor ukazuje i na stinné stránky Žižkovy povahy, přitom však prohlásil neprávem Žižku za demokrata, který se tohoto sociálního smýšlení dopracoval ze svého zaujetí proti feudálnímu panstvu. Jeho demokratismus vyvěral ze slovanství, jako oposice vůči germánskému kastovnictví. Nejnověji podepsal Tomkův naprosto idealisující názor profesor brněnské filosofické fakulty Urbánek, oba názory pak vyvrátil profesor Pekař. Dle jeho důkladných studií jeví se nám dnes Žižkova povaha jinak.

Nebyl to žádný vyznavač umírněných zásad, nýbrž bezohledný vůdce revoluce. Žižka se považoval se svými vojsky za nástroj Prozřetelnosti, určený k bezohlednému trestání starozákonních proroků. Žižka sice také mluví o zákoně křesťanském, tj. o zákoně lásky, ale jeho Nový zákon byl téměř pohlcen Zákonem starým, tj. duchem pomsty a trestání. V těchto chiliastických názorech vychovali jej radikální kněží táborští, a sice tak bezohledně, že každého s ním nesouhlasícího považoval Žižka za kacíře, jejž nutno zahubiti. Této myšlence zůstal věren, i když chiliasmus pominul a to proto, že věřil ve své poslání Bohem. Jsa rozeným vojákem, prováděl bezohledně ono trestání a neznal proto žádného smíru. Bezohlednost Žižkova pak sama sebou vylučovala demokratismus, humánní vedení válek a politické kompromisy.

Předně demokratismus. Již při sociální stránce husitství jsme poznali, že Žižka se dal pasovati na rytíře, že v jeho vojsku bylo pozorovati právě tak feudální společenské vrstvy jako všude jinde. Poměr Žižky k chudině je dalším důkazem nedemokratičnosti. Jeho bojovníci krutě vymáhali na chudině různé dávky, i když náležela k jejich straně. Jejich vojenský řád neměl za nutné čeliti bestiálnostem nebo ujmouti se výslovně malého člověka, třeba snad jen „na přátelském“ ani slovem (Pekař oc. II, 192). Pekař dále poukazuje, že ve vojenském řádě Žižkově lze zjistiti pouze odpor proti zlodějům a lupičům ve vojsku a nařízení o rozdělování kořisti a dodává k tomu, že tento passus je právě dokladem jeho demokratického sklonu k malým lidem právě tak, jako nařízení domažlickým, aby vydali jedné chudé vdově peřiny u jednoho jejich spoluměšťana do úschovy dané. Z toho pak autor dovozuje, že Žižkův řád se stará jen o vojenskou disciplinu a o kořist a o nic jiného, „i tu Bůh Žižkův se nám představuje jako trestatel bezohledný a hluchý k bídě poražených nebo trpících“ (1. c.). Pekař pak dokazuje, že tzv. řád Hodětínův asi v katol. vojskách Zikmundových používaný je daleko demokratičtější než řád Žižkův, neboť Hodětínův řád zakazoval poškozovati na tažení majetek lidu (např. ničení chalup, braní dobytka). Platilo to sice o tažení přátelském, ale vzhledem k tomu, že husité nešetřili chudého lidu ani na svém, stojí takto Hodětínův řád neskonale výše nad Žižkovým. Tím jest ovšem i vyvráceno tvrzení o jeho válečné humánnosti.

O nemožnosti kompromisní politiky u Žižky jsme se již přesvědčili. On to byl, který rozbil smlouvy konopišťské, on to byl, jenž proti Korybutovi jakožto nastávajícímu obnoviteli pořádku v zemi stál, a proto již dobře chápeme, proč právě proti Žižkovi směřovala smlouva svatohavelská, ujednaná proti škůdcům země.

Poznavše klamnost mínění o Žižkově demokratismu, nemůžeme též věřiti thesi o jeho slovanském cítění, zahroceném protiněmecky, protože prý vycházelo ze slovanského demokratismu. Pekař (oc. iii, 287) o tom napsal: „A o domnění, že by Žižka byl proti Němcům nebo sloužil idei Slovanstva jen proto nebo především proto, že smýšlel demokraticky, škoda ztráceti slova. V Palackého slovech o idei Slovanstva stotožňuje se patrnou chybou myšlenka 19. století se slovanským vědomím století 15. … a o činuchtivém nacionalismu české společnosti 14. – 15. století jsme do té míry zpraveni, že víme spolehlivě, že kořeny jeho není naprosto možná hledati v domnělém demokratismu. Nejdále jdoucí projev protiněmecké nechuti českého prostředí z té doby je psán pérem českého pána z okolí králova. Probudilý nacionalismus je majetkem veškeré české společnosti té doby, husitské i katolické.“ K tomuto Pekařovu názoru nutno ještě dodati, že husité zacházeli v konfesijních ohledech tak daleko, že jim dávali přednost před národními. Proto nechávali ve svých městech Němce, přestoupivší k husitismu, zatímco Němce katolické vyháněli. Je nápadno, že i židy u sebe ponechali, i když se k nim nepřidali. Proto jim katoličtí apologeté správně vytýkali, že mají více lásky k židům než k svým katolickým krajanům.

5. Katoličtí mučedníci doby husitské

Neumann: Katoličtí mučedníci doby husitské (Hradec Králové 1927, něm. překlad u Opitze ve Warnsdorfě 1931).

Běží o slavnou a až do nedávna opomíjenou kapitolu v dějinách katolické církve v našich zemích. Pod jménem mučedníků doby husitské jest rozuměti osoby duchovní i světské, které hrdinně položily život za víru katolickou v letech 1419 – 34. Podáváme zde jednotlivé případy.

První asi případ jsou svržení pražští (novoměstští) konšelé dne 30. července 1419. Soudobé prameny o nich svědčí, že husité je pobili, poněvadž se k nim nechtěli přidati, souhlasili s kostnickým rozsudkem a snažili se zachrániti budoucnost katolictví péčí o katolickou výchovu mládeže. Souvěké projevy úcty k nim jsou: Tzv. kronika university pražské (husitská) nazývá je „dobrými muži křesťanskými“ a tutéž chválu jim vzdává i přípisek v rukopise pražské kapituly. Zvláště je však chválí anonym (Ondřej z Brodu?) v traktátě o původu Táborů. Z novější doby Hamršmíd v Prodromu (1923) mluví o jejich mučednictví a praví, že „umřeli pro obranu víry“.

Druhý jest Oldřich z Ústí Sezimova, zavražděný kolem 10. dubna 1420. Oldřich hájil na svých statcích víru katolickou, a proto byl Tábority umučen. Usekali mu nohy a pak ho upálili. Eneáš Sylvius ho nazývá vyznavačen pravé víry, později (1622) Bzovius ho prohlásil za mučedníka.

Dva břevnovští Benediktini byli upáleni 2. června 1420, protože nechtěli přistoupiti k podávání z kalicha. Hamršmíd v „Prodromu“ nazývá jejich smrt „mučednictvím utrpeným za víru křesťanskou“. – Téhož dne byli upleni 4 Cisterciáci zbraslavští, poněvadž nechtěli přistoupiti k husitství a vystoupiti z kláštera. Cisterciácká martyrologia z r. 1658, 1689 a 1726 je nazývají blahoslavenými mučedníky.

Asi v únoru 1421 upáleno na Velehradě 5 Cisterciáků, o nichž opat vizovský Martin spolu s jinými svědky r. 1425 vypověděli, že byli pobiti v nenávisti ke katolické víře. Nazývá přitom opata Jana ctihodným a Dubravius o něm praví, že požíval pověsti světce. Velehradský kronikář druhé poloviny 17. století P. Hirschmenzl nazývá ony své předchůdce mučedníky, o něco později (1705) opat Florián dal z úcty k umučeným spolubratřím zazdíti do hl. oltáře Velehradský kámen, na kterém stála ona hranice. Současně je farář – vlastenec P. Středovský oslavuje jako mučedníky citováním hymnu de communi plurimorum martyrum. Mimo to pracovala i lidová poesie, dle níž prý se každoročně ve výroční den umučení potí krví ty kameny, které při dobytí kláštera byly potřísněny krví Cisterciáků.

1. dubna 1421 spolu s jinými katolíky, zvláště však kněžími, byl v Berouně umučen rytíř Jan Koblih. Dle svědectví Eneáše Sylvia (Pia II.) postavili ho husité nad oheň a pálili „nejprve na chodidlech, pak na holeních a kyčlích a konečně na ostatních částech těla“. Přitom ho husité žádali, aby uznal nutnost přijímání pod obojí ke spasení, ale on vždy odmítl a, jak Sylvius praví, „život svoj v jednotě cierkve dokonal jest“. Sylvius mu vzdali svou úctu, řka, že on i jiní mučedníci za katolickou víru v době husitské „panují s králem svým na nebesích“.

Krátce předtím (16. března 1421) dobyli husité města Chomutova a přitom vyvraždili skoro všechno tamní obyvatelstvo. Pozdní pramen (1749) odhaduje počet povražděných asi na 1400 osob. O pobití Chomutovských svědčí husitský kronikář Vavřinec z Březové a nejmenovaný katolický souvěkovec (Ondřej z Brodu?). Oba dokazují, že běželo o boj o víru, neboť katolický svědek mluví o jejich vytrvalosti ve víře, zatímco husita prozrazuje, kterak chomutovští ve slovných potyčkách s oblehateli srdnatě hájili katolickou nauku. Po pádu města darovali husité život jen 30 mužům, ostatní všechny povraždili, a co nejhoršího, husitské ženy a dívky zavlekše chomutovské ženy a dívky do vinohradu, obraly je nejprve o cenné věci a oděv, upálily je neušetřivše přitom ani těhotných. Doklady úcty k pobitým měšťanům chomutovským jsou: Crugeriovy „Sacri pulveres“ (1669), dle nichž se nikdo na starém hřbitově nepochovává, poněvadž na něm odpočívají ti, kdo z nenávisti ke katolické víře byli pobiti. Příčina je důležitá pro stáří úcty k chomutovským hrdinům víry: prý se tak neděje z úcty k těm, kteří odpočívají na hřbitově a které „nenávist k víře dle prastarého podání povýšila nad ostatní měšťany“. Totéž dosvědčuje Balbín, jenže ještě zajímavěji: na starém hřbitově se nepochovává „z úcty k tolika tisícům pro Krista povražděným, kterým kacíři dali toho dne do rukou nebeské palmy“. Nejzajímavějším dokladem úcty k chomutovským obětem víry jest mešní fundace z r. 1745, dle níž měla býti sloužena každoročně 16. března votivní mše sv. ke sv. Trojici, „aby Bůh všemohoucí na přímluvu a zásluhy těch, kteří tehdy ukončili slavnou mučednickou smrtí život za Boha a víru položený“, chránil město. Úvodem se v listině mluví o povražděných chomutovských, „kteří již dojista dosáhli blaženosti věčné“.

22. dubna 1421 upálen v Kolíně děkan Hynek z Ronova. O jeho smrti za víru lze usuzovati nepřímo. Kolínští dosáhli milosti – protože se přidali k husitství, naproti tomu kněží milosti nedošli, z čehož vysvítá nade vši pochybu, že vytrvali. Na hranici dotrpěl děkan Hynek z Ronova spolu s pěti jinými kněžími, mezi nimiž byli i místní Dominikáni. Památka Hynkova došla asi nedlouho po smrti úcty zasazením pamětní desky blízko popraviště. Deska představuje kněze v ornátě.

Asi 25. dubna 1421 byli v sedleckém kláštee povražděni tamní Cisterciáci s vyhnanými pražskými Kartusiány. Tito již po svém vypuzení z Prahy projevili touhu po koruně mučednické. Okolnosti i způsob smrti jsou blíže neznámy, důležito však jest, že obojí řeholníci jsou uvedeni v cisterciáckých martyrologiích (1658, 1689, 1726) jako blahoslavení mučedníci, kteří „pro vyznání katolické víry zasloužili sobě korunu nesmrtelnosti“. Památka umučených zvěčněna vyobrazením muk v kostele sedleckém, pod nímž je nápis z řádového martyrologia.

16. května 1429 byli polapeni 4 Dominikáni ve Zvole u Jaroměře. Husité je svázali, naložili na vůz a utopili v Labi. Frater – laik Jan zvěčnil jejich památku nápisem na oltářní tense zvolského kostelíka, jenž asi v době barokní byl v témže kostele u vrat na pamětní desce.

Téhož dne bylo upáleno 17 kněží v Jaroměři. Byli mezi nimi kněží světští i tamní Augustiniáni – kanovníci, jejichž probošt Štěpán hrdinně odmítl milost nabízenou mu vůdcem husitů. Jejich neohrožené smrti vzpomenul řádový kronikář, opat zaháňský Ludolf, jenž o nich napsal, že zemřeli pro Krista, „pro víru, pravdu a spravedlnost“.

2. července a 17. září 1421 (nejisté datování Středovského) byli umučeni kněží farnosti polešovické u Velehradu. O jejich mučednické smrti pod přísahou vypověděl očitý svědek Petr Gensperger r. 1452. Podle něho odvlekli husité faráře Mikuláše do Ostrohu, a když ho marně nutili k husitství, upálili jej. Na jeho místo v Polešovicích nastoupil kněz Zikmund. Když jednou vpadli husité do dědiny, chtěl se zachrániti útěkem, byl však dohoněn a proboden kopím. Téhož dne dopadli ve vinohradech kaplana Václava a „po marném nucení“ k odpadu ho tam upálili. Gensperger projevil svou úctu k těmto mučedníkům tím, že farářeMikuláše nazval „slavným, panošem a katolickým mužem“. Zikmunda nazval úctyhodným farářem a kaplana Václava výborným kazatelem. Středovský o všech třech mužích psal jako o mučednících, požívajících radosti blaženosti věčné.

Někdy v této době nebo snad již r. 1420 skončilo hrdinnou smrtí několik nejmenovaných katolických kněží., o nichž nám vypravuje Ondřej z Brodu. Podle něho, „když byli uvazováni za ruce i za nohy na suchý okraj (hranice), napomínali se vzájemně, aby vytrvale a zmužile vytrpěli za víru katolickou“. Přitom zpravuje nás Ondřej i o zázraku, který se udál u oné hranice: I přes největší úsilí husitů zůstala těla uprostřed plamenů neporušena.

Na podzim 1424, po smrti Žižkově, při vpádu husitů na Moravu bylo vyvražděno město Mohelnice. 700 měšťanů položilo hrdinně život za víru. Dle listiny olomouckého biskupa Tasa z r. 1460 utekli se mohelničtí do kostela, a to „jakožto lidé katoličtí“ a „raději se rozhodli zeříti, nežli žíti jakožto víře zpronevěřilí“. O sto let později (1562) olomoucký biskup Marek o nich napsal: „Předkové mohelnických pro víru křesťansku“ nelitovali prolíti krev. Listina Tasova byla později generacím mohelnickým pramenem úcty k povražděným předkům – mučedníkům, o nichž nám svědčí Balbín, jenž v Mohelnici byl.

Někdy počátkem r. 1425 zemřel hrdinně za víru katolickou farář Megerlein v Radkově u Kladska. Důkladnou zprávu o jeho mučednictví zaznamenal souvěký pozorovatel kupec Bolkenhayn. Když město padlo, odmítl farář nejprve, aby v přestrojení se zachránil útěkem. Když padl husitům do rukou, rozhodně odmítl jejich výzvu k odpadu, řka: „Toho Bůh nedej, abych pro krátké muky zradil pravdu sv. víry křesťanské … na té pravdě chci raději zemříti.“ Husité nato přinesli slámu, ovázali ji kolem něho a zapálili, a když padl v bolestech k zemi, vzali tělo a hodili je do kotle v pivovaře. Sám Palacký, ačkoliv protestant, pln dojetí nad jeho hrdinnou smrtí, přejal do svých dějin doslovně český překlad zprávy Bolkenhaynovy a historik vratislavské diecése Hayne teskně přitom vytýká, že tito mučedníci nedočkali se ještě blahořečení.

Někdy před únorem 1425 byli upáleni katoličtí kněží a řeholníci před dobytým hradem Rychmburkem. O jeho pádu svědčí staré letopisy, oupálení nás zpravuje koncept listiny gen. vikáře olomouckého Šimona, kterou ustanovuje jistého kněze nástupcem nejmenovaného faráře pod Rychmburkem upáleného. Důležito je, že Šimon dává upálenému čestný název „ctihodný“. Jaké kvality byl tento kněz a ostatní s ním upálení, to nejlépe vysvítá z požadavků kladených gen. vikářem jeho nástupci: mimo složení přísahy poslušnosti a věrnosti se zaváže, že jakmile to bude možno, vrátí se do své farnosti a podle možnosti bude tam bojovati proti husitům.

28. říjen 1425 (a před tím 11. květen 1420) byl oslaven mučednickými korunami klášter ve Zlaté Koruně. Při prvním přepadu byli zabiti dva kněží – Cisterciáci: Jan Kink a Jan, bývalý kustos. Při druhé přepadení bylo povražděno asi více členů. Úcta k těmto řeholníkům existovala již před r. 1533, jak vysvítá ze starého klášterního nekrologu, jenž při 28. říjnu výslovně praví, že oni spolubratři byli „pobiti a oběšeni na potupu řádu a katolického náboženství, jejichž smrt milou před očima Páně dodnes neustávají dotvrzovati podoby kapucí“. Rokem 1609 zasadil opat ve Zlaté Koruně na paměť mučedníků pamětní desku, v níž jsou nazýváni svatými muži, mučedníky, jejichž smrt byla i zázrakem oslavena. Lidová poesie (jako při Velehradských mučednících) je oslavila legendami o potících se kamenech ve výroční den a tajemných nočních zpěvech v kostelíku zlatokorunském, v němž odpočívali. Jeden z posledních členů kláštera frater Schnechegger někdy před r. 1800 zvěčnil mučednictví svých předchůdců obrazem chovaným nyní v zámecké galeriiv Č. Krumlově.

12. května 1425 upálili Táboři faráře petrovického (na Jindřichohradecku). Zpráva o příčině jeho smrti pochází ze 16. století a praví lakonicky, že ho Táboři upálili jako „protivníka svého“.

16. května 1427 dobyli husité města Lubna v Lužici a přitom povraždili na 3000 lid. Soudobé záznamy o tom jsou tyto: Catalogus abbatum Saganensium, kronika Zikmunda Rosického, dopis kap. děkana pražského Johánka z Dubé Janu Železnému (nyní asi ztracený, citován v Pešinově Phosporu) a záznam v Kratzově (1450 -1517) Vandalii. Citovaný dopis Jana z Dubé svědčí o hrdinné smrti za víru katolickou. Podle něho místní farář s povýšeného místa vybízel měšťany k boji za víru, za niž nemají se báti ani život položiti. Husité ho za to polapili, uvázali ke čtyřem koním a dali roztrhati na čtyři kusy. Ostatní kněžstvo a věřící utekli do kostela, kde vzývali Pannu Marii o pomoc zpěvem Salve Regina, „aby vytrvali ve vyznávání pravé víry“. Přikvapivší husité pobili všechny bez milosti. Podle Pešinova lsitu byli tam kromě faráře zavražděni i Jan z Loun, prebendista u sv. Víta v Praze, dva oltářníci Ondřej z Jablonné a Prokop, vikář Marek Souka. Kronika zaháňská jmenuje mimo to ještě arcikněze Jana Rymera s převorem Dominikánů, arcikněze Saydenberka s kaplany a oltářníky městskými a faráře z okolí. Mimo to tam bylo mnoho vypuzených katolických studentů z Prahy. Pešina i Balbín o těchto obětech píší jako o mužích korunovaných mučednictvím.

2. dubna 1428 vpadli husité do Franknštejna u Klodska a přitom umučili tamní dominikány: nejmenovaného převora, podpřevora Mikuláše Carpentarii (Vápeníková), Fr. Jana a jáhna Ondřeje kantorova. Svědčí o tom pamětní deska, zasazená kdysi nad vchodem do bývalého kostela dominikánů ve Franknštejně a zápis v souvěké kronice slezského Františkána Františka Dětmara. Tento svědčí o „ze srdce dobrém“ převorovi, o němž mlčí deska. Oba prameny vypovídají o hrdinné smrti podpřevora Mikuláše a Fr. Jana. Pamětní deska praví, že Mikuláš byl upálen, poněvadž otevřeně kázal proti husitům. Téhož dne a z téže příčiny zabit Fr. Jan, jenž byl rozsekán na kusy, a druhý frater Ondřej kantorův, jáhen, byl zastřelen šípem před bránou vratislavskou. Zprávu tuto doplňuje kronika Františka Dětmara, podle níž husité upálili podpřevora Mikuláše na hromadě dřeva z potřískaných posv. obrazů. Doklady úcty před Urbanem VIII. jsou: sebrání tělesných pozůstatků upálených dominikánů a jejich vložení do relikviářů k veřejnému uctívání, pamětní deska na klášterním kostele, která dle záznamu z prvé polovice 18. století byla psána starým písmem, tedy asi gotickým, a veřejná úcta vzdávaná oněm ostatkům před třicetiletou válkou podle svědectví ověřovací listiny ostatků franknštejnových po r. 1727 vystavené. Svědkem této úcty byl Balbín při své návštěvě Franknštejna. Ověrovací listina relikvií výslovně mluví o „třech blahoslavených mučednících ř. sv. Dominika“ a připojuje na konci prosbu k nim o přímluvu za všechny ctitele franknštejnských mučedníků.

Rozhraní let 1429 – 30 přineslo řadu mučednických korun cisterciákům. Asi 18. prosince 1429 povražděna řada členů v Oseku, jichž řádová martyrologia vzpomínají jako blahoslavených nebo svatých mučedníků. Někdy mezi 21. prosince 1429 až 25. lednem 1430 pobiti cisterciáci v saském Grürheimu. I oni byli zaznamenáni v martyrologiu a v řádové historii jako blahoslavení mučedníci, kteří „volíce raději zemříti pro Krista…. s mučednickou palmou vletěli k nebesům“. Řádová historie (Miracus, Origines monasticae) píše, že mučednictví těchto řeholníků oslavil celý řád.

29. prosince 1429 povražděni cisterciáci v Nové Celli, o kterých řádové martyrologium krásně praví, že „mužně potvrdili svou krví katolické učení“. Pozdější martyrologia nazývají je svatými položivšími život za víru.

Posledními (nám známými) aktolickými mučedníky doby husitské byly oběti obležení Plzně husity (od 14. července 1433 do 16. května 1434). Katolíci tehdy polapení byli částečně mučeni hladem, částečně zemřeli otravou kyselinou močovou, neboť když nechtěli přistoupiti k přijímání z kalicha, odpírali jim husité podávání nápojů, a tu oni, než by přestoupili ke kalichu, raději pili vlatní moč. Chyceným ženám uřezávali husité uši a nosy. Tyto ukrutnosti na katolících páchané dosvědčil Hilarius Litoměřický ve svém kázání z r. 1467, jež má tím větší význam, že kazatel výslovně prohlásil, že oni Plzeňané „pamětlivi své víry, vyvolili sobě zbožně pro Krista raději zemříti, nežli potupně vésti smyslný život s kacíři“.

6. Husitské vojny

a. Počátky husitství a doba Jana Želivského

Palacký: Dějiny III – Tomek: Dějiny válek husit. (Praha 1898) – Pekař: Žižka III (Praha 1930) – Neumann: K odpadu Konráda z Vechty (ČKD 1926).

Po smrti Husově mstili se jeho stoupenci na katolické církvi pronásledováním kněžstva a poškozováním církevního majetku. Odvaha jejich byla tím větší, že Václav IV. se k tomu choval pasivně, zatímco královna Žofie se nikterak netajila svou bolestí nad smrtí Husovou. Největší rozhořčení v zemi bylo proti biskupu litomyšlskému Janu Železnému. K oficiálním krokům došlo počátkem září 1415, kdy se sněm usnesl na odeslání protestu proti odsouzení Husovu koncilu. Podepsalo ho 452 příslušníků vysoké i nižší šlechty, a sice dle krajů. K historii stížného listu třeba podotknouti, že některé pečetě se naň dostaly asi proti vůli majitelů. Sedlák totiž (ST III, 85-9) uveřejnil anonymní protest, jímž jakýsi pán pražské arcidiecése prohlašuje, že jistý známý vylákal jeho pečeť pod záminkou veřejného blaha a pak bez jeho vědomí a svolení ji přivěsil k stížnému listu, ačkoliv on jako katolík nemá s husity nic společného. Po odhlasování protestu založili husitští pánové jednotu (5. září), jejíž ustanovení byla dalekosáhlá i po stránce církevní, neboť se v nich již ukazují zárodky národní církve. Pánové neohlašovali své definitivní odtržení se od církve, nýbrž vyhlašují ochotu dáti se ve vyjednávání, až nastanou normální poměry v církvi, zvláště až bude nový, řádný papež. Přitom však odmítli církevní autoritu jakožto hlavní a nejvyšší instanci ve věcech víry a mravů a prohlásili pražskou universitu za rozhodného činitele v těchto věcech. Kromě toho učinili první kroky k přerušení styků se sv. Stolcem poručivše svým stoupencům, aby poslouchali jenom svých biskupů, biskupům pak zakázali přijímati ze zahraničí citační listy a provádění censur vyhlášených zahraničním tribunálem. Ustanovení tato byla tím důležitější, že husitský sněm je vyhlásil za zákon zemský.

Katolická strana (nepoměrně slabší husitské) sešla se po těchto událostech dne 1. října v Č. Brodě u arcibiskupa a usnesla se tam na zápisu, z něhož víme jen tolik, že obsahoval závazek k neochvějné věrnosti ke katolické víře a sv. Stolci. Není ovšem divu, že ani koncil nelenil. Koncem července 1415 poslal do českých zemí listy, v nichž ospravedlňoval svůj postup vůči Husovi a varoval věřící před jeho učením. Když však došly do Kostnice zprávy o persekuci katolictví v Čechách, vypravil tam sbor Jana Železného jako svého legáta. Přitom se ukázalo, koho husitští pánové v nahoře citovaném prohlášení považovali za své biskupy, jichž chtěli poslouchati. Horlivému legátu – biskupovi litomyšlskému se dostalo takového přijetí, že nebyl ani jist životem. Naproti tomu obojetný arcibiskup Vechta a olomoucký biskup Václav Králík těšili se přízni husitů. V tak těžkých dobách stála pevně na katolickém stanovisku pražská kapitula s gen. vikářem. Postavení její bylo velmi obtížné, neboť většina pražských kostelů byla v rukou husitských kněží. Ti ovšem nedbali interdiktu vyhlášeného pro pobyt Husova druha M. Jesenice (1. listopadu 1415) a běci vyvinuly se konečně tak, že katolíci mohli se szzúčastniti služeb Božích ve svých kostelích jenom na největší svátky, zatímco ve všední dny a neděle bylo ji choditi na Vyšehrad nebo až do Psar, Buben a Ovence.

Za takových okolností koncil vystoupil proti husitskému panstvu, poslav 24. února 1416 na soud všechny pány, kteří podepsali stížný list. Zároveň chtěl koncil citovati arcibiskupa pražského s biskupem olomouckým, kteří netečně přihlíželi tomuto protikatolickému řádění. Zatím však olomoucký biskup Jan Králík zemřel a na jeho místo byl Václavem IV. dosazen vyšehradský kanovník Aleš z Březí. Ten se nezdál koncilu dosti pravověrným, a proto jeho jmenování nevzal na vědomí a jmenoval olomouckým biskupem Jana Železného, ponechav ho zároveň biskupem litomyšlským. To ovšem situaci ještě zhoršilo, neboť král Václav se tím cítil uražen. Koncil však již nebral naň ohledu, jednak proto, že pronásledování katolíků se dálo za jeho tichého souhlasu, jednak proto, že nedodržel slibu daného sjezdu katolických pánů z 1. října 1415. Tak se stalo, že koncil připustil podání žalob na krále samého. Ten byl viněn s účasti na olupování duchovenstva a na královnu Žofii, jež posilovala Husa i Jesenice v jejich odporu proti církvi, výnosy sv. Stolce veřejně tupila a ze svých statků vyháněla pravověrné katolické kněze a nahrazovala je husitskými, bylo rovněž žalováno. Jenom úsilí císaře Zikmunda měli královští manželé co děkovati, že koncil jich netrestal, naproti tomu Václav neměl k církvi žádných ohledů, neboť zakázal Janu Železnému pobyt v zemi a Alše z Březí držel na biskupském stolci v Olomouci. Když však zahraniční změny donutily Václava k jednání se Zikmundem, nastalo v Čechách umírnění. Jevilo se to ve vyjednávání Vechty s universitou (rektorem byl tehdy Jan z Reinštejna řečený Kardinál), jehož účelem bylo smíření strany Husovy s církví. Tak tomu bylo koncem r. 1416. Skutečně již také v tomto smyslu vydal král některé listiny k městu, ale ty zůstaly bez účinku. Naopak spíše se jimi situace zhoršila, neboť smírné výnosy královy poštvaly široké vrstvy obyvatel naplněné protikatolickou záští ještě více proti církvi. Palacký (oc. III 136) o tom velmi pěkně napsal: „Mladá svoboda, spustivší se jednou autority a positivních zákonů, již nemohla dojíti svého cíle…, ale také hříšné dítě její, nejednota, nesvornost a stranění nemeškalo zroditi se a vésti ke konečné záhubě“. Kořen toho všeho spatřuje Palacký v subjektivismu, vykládajícímu Písmo sv. (jak praví) dle osobního zdání a soudu svého. Touto mocnou překážkou smíru s církví, jenž v samých počátcích hnutí byl ještě možný, bylo vznikající radikální hnutí táborské.

Počátky táborského sektářství jsme již poznali, proto budeme sledovati politické důsledky z rozbití smiřovaček husitů s církví. Nemohli-li se konservativní husité pražští smířiti s církví, pak se nemohli smířiti ani s Tábority. Proto (jak jsme již poznali) odsoudila universita v lednu 1417 radikální učení jakožto bludné a pro sebe vydala k národu známéprohlášení o nutnosti přijímati pod obojí způsobou i pro laiky. Stalo se tak 10. března 1417, čímž položen základ ke kališnictví (utraquismu). Praktickým důsledkem toho bylo, že panstvo strany Husovy jalo se vyhánění ze svých far kněze laickému kalichu protivné a nahrazovalo je husitskými. Tato násilná opatření byla mocnou propagací husitství.

Koncil kostnický v odvetu za násilné šíření laického kalicha stíhal předně pražskou universitu zrušením jejích privilegií a prohlášením neplatnosti všech gradů tehdy udělených a zápovědí na ní studovati. Zároveň dal pracovati na odsouzení obligátního kalicha laiků jakožto nutného ke spasení. Rozhodně však bylo neštěstím, že po volbě nového papeže Martina V. (11. listopadu 1417) nemohli se kostničtí Otcové dohodnouti na reformě církve. Takto koncil zklamal naděje do něho kladené aspoň konservativními husity a nevědomky napomohl k jejich dalšímu odcizení. Jest ovšem otázkou, zda by reformní nálezy koncilu měly vliv na situaci v Čechách, neboť lid byl proti církvi již tak zpracován, že se dokonce vymykal i samému Václavovi IV.

Před rozpuštěním koncilu chtěl Martin V. vyhlásiti klatbu na Václava IV., leč napřímluvu císaře Zikmunda tak neučinil a spokojil se podáním 24 článků k přivedení Čechu zpět do církve. Hlavní jejich požadavky byly: restituce far a kostelů vzatých katolíkům, hlavní intelektuálové husitští buďtež postaveni před soud papežův, husitská literatura budiž spálena, cizím kněžím budiž zakázáno svobodně (tj. bezuzdně) kázati. Václav IV. však těchto článků nedbal a jako na výsměch opakoval zákaz citovati své poddané před zahraniční soud duchovní a k většímu důrazu vyhlásil tento zákaz za zemský zákon (9. června 1418). Když pak Zikmund na konci roku 1418 připomenul bratrovi jeho neupřímné sliby i jejich zhoubné následky, neboť to bylo již naposledy, co se mu podařilo odvrátit od Václava klatbu, Václav poslal k němu poselstvo, jež mu v Linci vyřídilo Václavův vzkaz, dle něhož Václav o kacířích v Čechách nevěděl! Zikmund nemohl podobnou řeč vůbec pochopiti a vzkázal Václavovi v odpověď, aby dostál svým slibům a zúčastnil se porad, svolaných k 9. únoru do Uherské Skalice za účelem vyplenění kacířství.

Václav IV. takto poznal vážnost situace a proto vypověděl z Prahy M. Jesenice, kvůli němuž tam byl interditk, a zároveň poručil uvésti vypuzené katolické faráře k jejich kostelům zpět. Když však z toho povstaly v Praze nepokoje, král couvl a slíbil měšťanské deputaci (25. února 1419), že 3 pražské kostely zůstanou pro přijímání pod obojí způsobou. Tím však nenastalo upokojení, neboť vypukl nový boj, a sice o školu. Husitští rodiče totiž tvrdili, že školy patří jim, neboť oni si je postavili. Proto katoličtí učitelé a žáci byli z nich vypuzeni. Církev však neustoupila, neboť viděla v mládeži budoucnost, a proto přednesla vyučování ze škol dokonce na kostelní věže. Za těchto bouřlivých časů vystoupil Žižka, tehdy dvořan krále Václava, a spolu s Mikulášem z Husi postavili se v čelo lidu. Václav IV. pojal od té doby k Žižkovi nedůvěru a nejsa si v Praze jist, odstěhoval se na svůj oblíbený hrad u Kunratic.

Nařízení Václavovo o návratu vypuzených katolických kněží k farám se vztahovalo nejen na Prahu, nýbrž i na celou zem a vyvolalo všeobecnou nespokojenost, která vedla k revoluci. Zpět uvedení katoličtí faráři nechtěli podávati lidu pod obojí způsobou, proto nespokojení farníci se scházeli k pobožnostem pod širým nebem, kde jejich tužbám hověli kněží – odpadlíci. Nejmocnější shromáždění byla na hoře u Bechyně, kterou účastníci v duchu své biblické nálady pojmenovali Tábor. Mikuláš z Husi dobře pochopil, že tato spíše náboženská nálada dá se obratem ruky převésti na pole politické – data occasione. Proto byly široké vrstvy lidu vychovávány k revoluci, která již nedala na sebe dlouho čekati. V tomto směru měl v Praze samé největší význam odpadlý premonstrát želivský Jan. Byl to kněz – demagog, jenž kázal asi v době církevně – politického přelomu u Panny Marie na Rybníčku. Jeho inteligence nebyla nijak zvláštní. Radikální myšlenky čerpal od Jakoubka ze Stříbra a z Mikuláše z Drážďan. Sliby dávané malému lidu na N. Městě, kde působil, štvaní proti bohatým a proti vrchnostem (na základě viklefsko – husitského učení o klesání moci vrchností vlivem těžkého hříchu) získalo mu lid úplně. K těmto zásadám připojoval Jan Želivský i požadavek nesmiřitelného boje, opřený o citáty z Apokalypsy. 30. července 1419 provedl v Praze převrat – s monstrancí v ruce! Začal štvaním proti katolickým konšelům novoměstským, a když naznačeného dne ho nechtěli se svátostným procesím pustiti do kostela sv. Štěpána na Rybníčku, lid tam za jeho vedení vnikl násilím. Pak šlo procesí k radnici, kde žádalo propuštění husitů ze šatlavy. Když byli odmítnuti a z okna radnice kdosi v přestrašení hodil kámen, dal Želivský povel k útoku na radnici. Lid vyházel konšely z oken, na zemi je dobíjel a Želivský k tomu přihlížel – se Sanktissimem v ruce. Král Václav, dověděv se o převratě, rozčilením raněn mrtvicí zemřel.

Po tomto krvavém převratě dosadil Jan Želivský na novoměstskou radnici nové konšely, kteří až do zvolení nové městské rady měli spravovati město, ovšem dle jeho chuti. Do zahájené takto revoluce byl vtažen lid na oněch shromážděních přítomný. Kromě Tábora konala se ve vých. Čechách na Královéhradecku u Třebechovic na hoře nazvané biblickým jménem Oreb, u Vožice na hoře Beránek, u Plzně a Záchrašťan. Na plzeňsku vedl davy lidu radikální kazatel Koranda. Po novoměstské revoluci došlo k svolání všeobecného shromáždění lidu na Křížkách na silnici od Benešova k Praze. Bylo to 30. září 1419. Shromáždění mělo ten význam, že vůdce plzeňského zástupu Koranda lid vyzval, aby se chopil zbraně a přišel k příštímu všeobecnému shromáždění, jež položil již přímo do Prahy, a to k 10. listopadu, ozbrojen. Po shromáždění se odebrala většina lidu do Prahy, kde názorně přesvědčili se všichni vedoucí o jeho síle i radikálnosti, předčící samotného Želivského. Proto 6. října po odchodu poutníků z obavy, co se bude v Praze díti, až tam tito lidé 25. října přijdou ozbrojeni, uzavřeli katoličtí páni spolu s husitskými pány a Starým Městem pražským úmluvu, dle níž se zavázali pomáhati královně, které bylo pykati za její sympatie k Husově straně. Zatím Mikuláš z Husi zosnoval dalekosáhlé plány pro budoucnost, k jejichž provedení si vzal Žižku. Universitě dáno rozřešiti otázku o přípustnosti válek. Mistři ji připustili jen v případě krajní nutnosti, k čemuž radikálové zaujali podobné stanovisko jako k Jakoubkovým změnám liturgickým v případě nutnosti. Hlavní bylo, že se připouštěly. Královna zatím zakázala pořádání hromad lidu na venkově a všeobecný sjezd v Praze, čemuž se však radikálové ze západních Čech nepodrobili. V Praze vyvolal pobouření Jan Želivský. Když Petr Konopišťský pobil část poutníků z Plzeňska, vzniklo z toho v Praze rozčilení, jehož použil Žižka s Mikulášem z Husi k obsazení Malé Strany i královského hradu, takže královna byla nucena prchnouti z Prahy na Kunratice. Do Prahy se přivalily zástupy divokých radikálů zvláště z již. Čech a vrhly se na kláštery a kostely, všechno v nich ničíce a zapalujíce je. Řádění toto otevřelo všem konservativním lidem, zvláště staroměstským, oči, a proto jim záleželo na brzkém ujednání míru. Tak došlo 13. listopadu 1419 k mírové smlouvě s platností do 23. dubna 1420. Královna se zavázala ponechati náboženskou svobodu, druhá strana se naproti tomu zaručila učiniti přítrž barbarskému obrazoborství a že vrátí Vyšehrad, dobytí (25. října) Žižkou.

Za těchto poměrů zasáhl do českých událostí král Zikmund. Ten předsedal sněmu svolanému k 25. prosinci do Brna. Dostavili se tam i zástupcové Prahy, vyslovili politování nade všemi událostmi a slíbili, že přijmou Zikmunda za panovníka. V Praze samé neprodleně provedeny všechny císařovy rozkazy o odzbrojení. Neštěstím pro celý další vývoj událostí bylo, že Zikmund nedovedl těžiti z této situace, a proto se obrátil místo do Čech proti Turkům. Stalo se tak asi proto, že rádcové Zikmundovi přehlédli, že katolíci i konservativní husité, tedy většina země, byli proti Táboritům, a kdyby došlo ke smíru se Zikmundem, pak by bylo táborské hnutí utlumeno nebo hned v zárodku potlačeno a nikdy nemuselo dojíti k husitským vojnám. Z toho osudného nedopatření došlo k vyhlášení křížové výpravy proti Čechám ve Vratislavi 17. března 1420, doprovázené upálením pražského měšťana – husity Jana Krásy ve Vratislavi.

Tím se situace rázem změnila. Čeněk z Vartenberka, dosazený Zikmundem za královského velitele do Prahy, přešel k husitům, a když se vrátil z Vratislavě, nalezl Prahu zfanatizovanou na nejvyšší míru Želivským, jemuž události vratislavské šly ovšem k duhu. Tak tedy došlo ke spojení konservativní šlechty i měšťanstva s radikální stranou, ale brzy se konservativci z toho spojení vyléčili. Dobytí hradu Rábí dalo šlechtě tušiti, že se tam odehrálo v malém, co může Želivský spáchati na šlechtě vůbec ve velkém. Proto Čeněk z Vartenberka jako vůdce dospěl k názoru, že by šlechta byla sama proti sobě, kdyby zůstávala spojencem radikálů. Tak tedy došlo k myšlence pokusiti se o smír s císařem pod podmínkou zachování kalicha. Podobného názoru byli i konservativní Pražané, takže když r. 1420 Zikmund vtrhl do Čech, tedy s velikou pravděpodobností táhl spíše proti nekompromisním Táboritům, než proti konservativním husitům. Z oho zamýšleného smíru s císařem vyplynul odpad Čeňka z Vartenberka od husitů k Zikmundovi, za nímž následovalo vpuštění 4000 císařských jezdců na hrad pražský.

Pražané podnikli útok na Hradčany, ale po krvavém odražení dali se s císařem do vyjednávání. Došlo k němu v Kutné Hoře a opětné nepochopení Zikmundovo mělo pro další vývoj právě takový tragický význam jako před tím sněm brněnský. Pražané uvažovali střízlivěji než Želivský a poznali, že jejich boj s císařem znamená vlastně boj s celým křesť. světem, a tu pochopili, že jim není možno takový boj podstoupiti. Proto šli Pražané do Kutné Hory a prosili Zikmunda o milost. Císař však (dle Pekaře, oc. III, 48) nedovedl oceniti oběť, již Praha, odvracejíc se od radikálů rázu Želivského, byla ochotna podstoupiti, zato však přecenil svou sílu a schopnost. Proto nařídil Pražanům, aby se mu vzdali na milost i nemilost, což tito rozhodně odmítli. Tak se stalo, že císař vehnal Pražany do boje proti sobě a Praha, aby se mohla obhájiti, byla nucena vrhnouti se v náruč husitským radikálům, proti nimž dříve chtěla uzavříti spolek s císařem. Tím porazil Zikmund nevědomky sama sebe a Táborům dopomohl k vítězství.

Skutečně se první válečné podniky Zikmundovi příliš nedařily, Praha se již naplnila radikálními vojsky a tím se otevřeně postavila v odboj proti tomu, s nímž ještě před nedávnem vyjednávala o smír. Zikmund chápal nebezpečí situace, a tak s jeho přivolením nastoupil prostředkování míru papežský legát Fernand, biskup lucký. Učinil tak listem asi koncem června 1420 Pražanům odeslaným. Legát chtěl zřejmě odčiniti zlo zaviněné Zikmundovou neochotou v Kutné Hoře a probíraje články, v nichž požadavky Pražanů byly zahrnuty, dochází k názorům, že o třech článcích by se dalo beze všeho jednati (svobodné kázání, trestání hříchů smrtelných a světské panování duchovenstva), o čtvrtém, totiž o podávání laikům z kalicha, praví, že by se věc dala vyříditi zvláštní koncesí papežskou ex privilegio. Faktum tedy je, že (jak Pekař výstižně praví) „co tedy byl Zikmund v Kutné Hoře Praze prosící, to nabízel nyní Praze rebelující“ (oc. 63). Toto nabídnutí smíru v poseldní chvíli učiněné nemohlo již býti uskutečněno, neboť Praha byla již plna Táboritů, kteří byli zásadně proti smíru a o kterých proto v listě legátově nebylo zmínky. Dále v Praze o nabídce legátově vlastně ani nevěděli, neboť dle současných dokladů si Pražané stěžovali na Zikmundovu neochotu s nimi jednati. Tím si lze vysvětliti, proč v Pražských artikulích, redigovaných kolem 3. července 1420, nebylo ani nejmenší narážky na nějakou nabídku legátovu.

Tak došlo k první křížové výpravě proti husitům. Rozhodný boj se strhl 14. července a středem jeho byla hora Vítkov, strategicky významná tím, že udržovala spojení Prahy s ostatní zemí. Po krvavých bojích byli křižáci poraženi a hora Víktov na památku muže o vítězství nejvíc zasloužilého byla nazvána Žižkovem. Po bitvě konala se disputace, která je dokladem nových pokusů císařových o smír. Ale i Pražané o ni stáli, neboť chtěli disputací nepřímo agitovati pro sebe ve vojsku Zikmundově, před nímž mělo se hádání konati. Na takovou disputaci nemohl ovšem přistoupiti ani císař, ani legát. Přesto však k ní došlo a výsledek byl ten, že strany se shodly o čtyřech článcích, vyjma závaznosti laického kalicha jakožto k spasení nevyhnutelného. Katoličtí theologové však vyslovili naději, že i v této otázce může dojíti k dohodě. Proto husité nabídli další diskusi, v níž se měl poddati ten, kdo by podlehl v citování Písma sv. Na to však nemohli katoličtí representanti přistoupiti, odkázavše na autoritativní rozhodnutí, jež může učiniti pouze církev, jak již před tím učinil o kalichu kostnický koncil. Na toto celkem laskavé vyřízení disputace odpověděli husité upálením 16 německých zajatců na radnici staroměstské.

Aby si Zikmund zajistil českou korunu, dal se po své porážce Konrád z Vechty korunovati (28. července). Korunovace, jakož i křižácké tažení, považované za věc jeho a nikoliv země, způsobily císaři ohromné vydání. Když se nedostávalo klenotů na hradech, tedy přistoupil ke klenotům církevním a konečně i k zastavování církevních statků jakožto statku komory královské. Zatím v Praze řádili vítězní Táborité, vybíjejíce kostely, kláštery, k nemalému rozhořčení konservativních husitů. Proto Želivský dosadil novou, Táborům přející městskou radu na Starém Městě, ale přesto nevole byla taková, že Táboři – pustošitelé byli nuceni opustiti město. Celá věc se sběhla takto: 5. srpna podali Táboři Praze ultimatum, kterým žádali, aby směli provésti své „pravdy“, které vlastně neznamenaly nic, než povolení, aby směli dotřískati to, co zbylo v Praze krásného. Přes váhání Pražanů, zvláště staroměstských, to provedli. Tak došlo k zničení kláštera křižovníků, sv. Klimenta a nejnádhernějšího kláštera českého vůbec, ve Zbraslavi. Odtud táhli podnapilí (klášterním vínem) Táboři na Vyšehrad a zničili jeho slávu a krásu. Kromě tohoto vandalství (jak praví Palacký) plynulo z táborské éry v Praze ještě jiné zlo: došlo k nastolení Želivského jakožto absolutního pána. Moc jeho sahala tak daleko, že ačkoliv neměl ani zdaleka vzdělání, směl předpisovati mistrům, jak mají na universitě přednášeti a kromě toho byl mu dán neomezený vliv ve správě města, který zabíhal až do soudních záležitostí. Přitom Želivský hlásal článek o nepřístupnosti kněžského panování.

Želivský ovšem použil příležitosti a dosadil v konservativně smýšlejícím St. Městě radikální konšely, a potom učinil totéž znovu na N. Městě. Žižka zatím vyvracel katolické bašty na jihu Čech. Počátkem roku 1421 táhl na sever do Plzeňska, aby dobyl Plzně, jež do odchodu radikálů se stala hlavní oporou katolíků v záp. Čechách. To se však Žižkovi nepodařilo a tak konečně došlo k příměří mezi stranou katolickou a Pražany i Tábory. Zajímavo přitom je, že tentokráte si husité diktovali, že plzeňští požádají Zikmunda o povolení čtyř pražských artikulů. Ti přednesli tuto žádost císaři v Brně a on jí skutečně vyhověl. Byla to bohužel zase pozdní povolnost, která by byla před rokem změnila situaci velmi radikálně. Praha však byla již naladěna proti Zikmundovi tak, že si udělené koncese vlastně ani nevšimla. Výrazem její proticísařské nálady byl odpad arcibiskupa Konráda z Vechty k husitům. Ten se přitom ostře vyslovil proti císaři, ačkoliv ho sám korunoval na krále českého.

Celkem lze říci o situaci na rozhraní let 1420 – 21 toto: Zikmund byl pro Čechy ztracen. Táboři se stali stranou, s níž bylo třeba počítati. Pražané pod tlakem situace se s nimi spojili, ale jenom tak, aby bránili oběma stranám společný kalich a aby potírali jim oběma nesympatické extrémní sektářství, jímž celé hnutí české bylo zdiskreditováno doma i za hranicemi. Za takových poměrů došlo k zatčení vůdce Pikartů, Martinka řečeného Loquis. Tato koalice Prahy s Táborem však neodpovídala intencím Želivského, neboť měla na svém programu postaviti se i proti řádění kněží – demagogů, k nimž v první řadě náležel on sám. Tato demagogie byla tím nebezpečnější, že ohrožovala i samotnou koalici, jak vidno z toho, že Táboři právě počátkem r. 1421 v souhlase s divokým kazatelem Korandou prohlásili, že upálí každého kněze sloužícího v ornátě. To však platilo i kněžím strany pražské, kteří rovněž používali při bohoslužbách ornátů. Zatímco mezi husity nebylo úplné shody, na venek jejich moc dostupovala vrcholu. Jak již naznačeno, brzy z jara 1421 opanoval Žižka značnou část západních Čech, obrátiv se pak sám na Tábor, poslal své voje na Moravu. Tato vojska pokořila na rozhraní dubna a května velkou část východních Čech, odkudž chtěla vpadnouti na Moravu. Moravští páni však dovedli předejíti zpustošení své země dostavením se na sněm, svolaný do Čáslavi k 1. červnu 1421. Takto ujednaného volného času použili radikálové, aby si podrobili zbývající část východních Čech.

Sněm čáslavský se sešel ve stanovenou dobu a možno jej charakterisovati jako politikum Čeňka z Vartenberka a sním souhlasící šlechty. Plán Čeňkovy pacifikace se nesl takto: Postaviti se za čtyři pražské artikule proti Zikmundovi, ale nepřímo i proti Táborům. Proto se resoluce obrací (nikoho nejmenujíc) proti pálení a pustošení země a jediná táborsky znějící věta o násilném donucení ke čtyřem artikulům jest omezena klausulí, dle níž smějí tak učiniti vladaři sněmem zplnomocnění. Oněch vladařů jmenoval sněm dvacet. Mezi nimi byli čtyři zástupcové Táboritů, z nichž ani jeden nebyl příslušníkem táborského měšťanstva, ani kněžstva, nýbrž byl to Žižka s třemi ostatními hejtmany. Patrno tedy, že páni pohlíželi na Tábority jako na své v době potřeby nutné vojenské pomocníky a nikoliv jako na představitele určitého duchovního hnutí. Protitáborská tendence se ukázala i při jmenování obou duch. soudců vládě přidělených. Jedním byl konservativní M. Příbram, druhým Želivský, tedy osobnost Táborům velmi blízká, ne však s nimi úplně totožná. Kromě toho svolal čáslavský sněm synodu ke dni sv. Prokopa, aby politická pacfikace byla podepřena i uklidněním v oboru církevním. Jak jsme již poznali, ani ta synoda nebyla Želivskému úplně příznivou.

Citlivý Želivský hned ucítil hrot usnesení čáslavských proti sobě a za necelé tři týdny provedl v Praze nový převrat, kterým sesadil všechny konšely souhlasící s Čáslaví. Na jejich místo dosadil 30 sobě oddaných stvůr za souhlasu Tábora a radikálů ze Žatecka a královéhradecka. Samozřejmě byli tito noví konšelé proti pánům. Přesto však odpor proti Želivskému rostl a to pro jeho sympatie s Pikarty. Tak se stalo, že jenom z ohledu na jeho obávanou moc pověřili ho husité, aby spolu s Jakoubkem ze Stříbra řídil synodu. Jinak platil u husitského kléru za bezectného odpadlíka, proti němuž odpor celé veřejnosti vzrostl ještě více, když prohrál bitvu u Mostu (22. srpna), při níž páchali husité zvěrstva na katolících.

Želivský ukázal se v té době zase jako despota znemožňující každý krok pánů k uklidnění země. Za jeho nepřítomnosti počali páni jednati s Prahou, by se zúčastnila veledůležitého sněmování v Kutné Hoře, položeného na den sv. Václava. Pod nátlakem Želivského dostavili se Pražané do Kolína bez plnomoci, pročež panstvo poslalo své dva zástupce do Prahy. Želivský však překazil účast Prahy na sněmu a tak o sobě ukázal, že je mu jeho demagogická vláda nad uvedení řádného vladaře do země. Pánové, vidouce anarchii v zemi a nemohouce se odhodlati pro císaře, chtěli uvésti do země Vitolda, knížete litevského. To však Želivský znemožnil a tak se ukázal jako naprosto rozkladný element. Praha, či lépe řečeno Želivský, se tedy postavil proti povolání Vitolda, a poněvadž pánové nemohli povolati ani Zikmunda, se Želivským pak jíti nechtěli, a když tento v polovici října provedl nový převrat v Praze, přidal se Čeněk z Vartenberka opět k císaři.

Takto rozbitím čáslavské koalice zavinil Želivský nové seskupení stran. Panstvo se většinou přidalo k císaři, jenom něco málo ho zůstalo při Praze. Místo šlechty nastoupili zase Táborité, čímž v podstatě obnovena koalice Praha – Tábor (jako r. 1420). Myšlenkově měla tato politická změna ohlas předně na universitě, kde se stále stupňovalo rozčilení proti radikálům za vedení kdysi radikálního mistra Jakoubka. Naproti tomu stoupenci Želivského byli tak popuzeni na universitu, že chtěli profesory vůbec „dle své metody“ vyhubiti. Želivský naproti tomu projevoval k Táboritům tolik sympatie, že chtěl dokonce i pro Prahu zavésti táborský ritus.

To však byly poslední demagogické činy Želivského. Netoliko že se stal nemožným u šlechty, ale i u krále polského Vladislava, který s nevolí pozoroval rozbití čáslavské koalice Želivským. Je možno, že jeho bratr Vitold připravoval tajně onen převrat v dohodě s pp. Haškem a Hynkem z Valdštejna. Příhodná chvíle uhodila po veliké porážce císařově v Něm. Brodu, kdy velikou pohromou Zikmundovou byl polský král jaksi zbaven ohledů k němu, které do té doby měl. Kromě toho se vítězové sešli k sněmování, jehož výsledek byl začátkem konce Želivského. 5. února usnesli se pánové a zemani na této resoluci: 1. Odstraniti všechny městské konšely strany Želivského. 2. Z nových konšelů vyloučiti stoupence Želivského. 3. Nová rada musí vytrvati ve funkci aspoň rok. 4. Žádný mistr ani kněz (zvl. Želivský) nesmí se bez pozvání dostaviti do sezení městké rady. 5. Ani kněz ani laik nesmí bouřiti obec proti konšelům, což se má případně trestati i smrtí. Stejně bylo přísnými tresty pohroženo všem, kdož by se nechtěli podrobiti dogmatickým rozhodnutím mistrů Jakoubka, Kardinála, Engliše, k nimž pro forma přibrán Želivský. – Usnesení provedeno ihned. Za čtyři dni byli již noví konšelé a právě za měsíc (9. února 1422) byl Želivský sťat.

b. Do smrti Žižkovy

Po popravě Želivského nastalo v městě veliké pozdvižení jeho přátel, kteří se v první řadě vrhli na universitu. Odboj vedl kněz Vilém, přítel Želivského. Mistři byli zajati a po delším razení internováni v Hradci Králové. Tímek charakterisuje postavení mistrů po smrti Želivského takto: „Nejpřednější druhové a následovnci M. Jana Husi ve snaze o opravu v církvi a nejhorlivější i nejučenější duchovní vůdcové celé strany pod obojí octli se tím způsobem co obžalovaní před soudem nevzdělané chátry“ (Dějiny válek husit. 240).

Zatím odhodlal se Vitold k poslání svého syna Zikmunda Korybuta do Čech. Stalo se tak po jeho dohodě s bratrancem, polským králem Vladislavem. Oba přitom sledovali své zvláštní cíle, neboť uvázání se ve vládu v Čechách bylo složkou jejich politiky směřujcí k porážce něm. rytířů. Aby tedy ještě více rozmnožilinesnáze jejich pomocníka císaře Zikmunda, domluvili se, že pošlou do jeho českého království Korybutoviče. Aby nepopudili proti sobě sv. Stolec, oznámili tam počátkem března 1422, že tak činí na několikeré prosby Čechů, kteří jsou dokonce ochotni smířiti se s církví jejich prostřednictvím. Proto žádali, aby Martin V. uzavřel zatím s husity příměří, aby mohli k němu vypraviti své zástupce a vyjednávati o spojení s církví.

Tak došlo k vytrhnutí Korybutoviče, jenž v polovici dubna přitáhl na Moravu k Uničovu, odkud táhl dále do Čech. V Čáslavi se konal sněm, jenž přijal Korybuta jako krále požádaného. Hlavní podíl na tom měli ovšem pánové přející si obnovení pořádku v zemi. V Praze jejich přání sdíleli konservativci, kteří byli již syti teroru strany Želivského. Korybut vjel slavně do Prahy dne 17. května a brzy nato (28. května) svolal velkou obec, aby na ní zase zavedl zákonitý pořádek. Hlavní nařízení byla tato: 1. Všichni vinníci odprosí knížete. 2. Vyhnaní se vrátí, což jmenovitě platilo o mistrech university pražské. 3. Hned na příští neděli (31. května) položena kněžská synoda, pro jejíž pořádání bylo příznačno, že se měla konati za účasti Vechtovy a mistrů. O této synodě není sice zpráv, ale možno říci, že na ní došlo k odstranění správců kněžstva a místo nich ustanovena jakási utrakvistická konzistoř s gen. vikářem či arcibiskupským oficiálem v čele. Úřad tento dosazoval kněze, prováděl manželské soudy aj. a to jménem arcibiskupovým. Příslušní úředníci nebyli však od něho jmenováni, nýbrž asi pouze potvrzováni po volbě provedené duchovenstvem pražským. Sídlo této konzistoře bylo v Praze, zatímco arcibiskup sídlel v Roudnici. Po tomto spíše církevním konsolidování následovala rekonstrukce politická, k níž došlo v červnu.

Byla to smlouva s bratrstvem táborským se Žižkou v čele. Znamenala veliký úspěch, neboť původní poměr Korybutův k Žižkovi nebyl právě dobrý, jak ukazuje dopis, poslaný mu hned po příchodu Korybutově do Uničova. V něm totiž dostalo se od něho Žižkovi napomenutí, aby nehubil a nepálil země. Ke smíru došlo smlouvouze dne 11. června, kterou se Žižka i s Tábority zavazovali býti Korybuta poslušni a jemu býti pomocni. Pravděpodobno jest, že na sjednání smlouvy měl podíl některý pán z Kunštátu. Obsahově možno určitě říci, že ze smlouvy mluví k nám Korybut a nikoliv Žižka. Pekař (oc. III, 163) to pěkně praví: „…nelze smířiti to, co je nesmiřitelné“ a odůvodňuje svůj názor událostmi, které brzy nato následovaly: Nikdy se v pramenech nepotkáváme s doklady o poslanenství takovém, jaké by odpovídalo smlouvě z 11. června, spíše to byla nepřímá pomoc nebo pasivní neutralita, která za několik měsíců přešla v otevřené nepřátelství!

Názorně je to viděti na Korybutových bojích brzy po jeho příjezdu zahájených. Při obležení Karlštýna mu Táboři vůbec nepomáhali a když v září vtrhly první zástupy křižáků do země, pokusili se Táboři v Praze dokonce i o převrat! Pokus se nezdařil a je zajímavý tím, že se ho vynikající měrou zúčastnil Jan z Vícemilic řečený Bzdinka, kdysi za Želivského vlastně vojenský pán Prahy. Převrat se naprosto nezdařil, ale proto se poměr stran nezlepšil. Někdy koncem listopadu 1422 se v cizině dokonce šířily zprávy, že Pražané hledali spojence proti Táborům asi v katolických pánech. Leč potom se obě husitské stany jakž takž porovnaly. Neštěstím pro další vnitřní vývoj Čech bylodchod Korybutův z Prahy před Štědrým dnem.

Stalo se tak jednak vlivem sv. Stolce, jednak vlivem změněné situace polsko – litevské. Martin V. se totiž rozhodn postavil proti vyslání legace, jež dle mínění Vitoldova měla býti poslána do Říma vyjednávati s papežem, a odkázal Vitolda na rozhodnutí kostnického koncilu, dle nichž měli husité jednati s legátem pro ony kraje určeným a jeho nařízením se kajícně podrobiti. K papeži se připojili kurfiřti, žádající Vladislava i Vitolda za odvolání Korybutoviče z Čech. Vitold se nato (10. července 1422) omlouval, že tak učinil jednak v odvetu za chování císaře, jednak proto, že nechce podporovat kacířů, nýbrž pokusiti se o jejich návrat do církve mírnou cestou. Pakli by husité zůstali při svých bludech, nejen že vezme Korybuta zpět, ale jest dokonce ochoten postaviti se proti nim. Vitold k tomu obratně připojil své teritoriální zájmy žádaje, aby zase císař měl ohled na něho a nedovolil sahati na jeho dědičné země. Tehdy Vladislav i Vitold válčili s něm. rytíři a donutili je koncem září k míru. Když však měl řád splniti závazky mírové smlouvy, neměl se k tomu, jsa popuzován císařem. Proto se oba vladařové snažili získati císaře, za kterýmž účelem jali se s ním vyjednávati na Slovensku, poblíž polských hranic v Lubici ve spišské stolici.

Rozumí se, že hlavní podmínkou Zikmundovou bylo odvolání Korybuta z Čech. On skutečně 24. prosince opustil Prahu. Poněvadž však po jednání s Polskem a Litvou se císař zase počal zabývati spolkem proti oběma státům, tedy Korybut neopustil země, nýbrž prodléval ve vých. Čechách (asi v Hradci Králové), čekaje na další vývoj věcí. Jeho chování nebylo milé těm, kdo si z jeho uvedení slibovali obnovu starého řádu, a proto ho prosili, aby se vrátil. Konečná dohoda císaře s Vladislavem a Vitoldem ujednána zase ve Spišsku a to v Kežmarku dne 25. března r. 1423. Smlouvou se netoliko odstranilo staré nepřátelství, nýbrž zároveň se ujednal s císařem spolek na výboj i odboj, který (dle sdělení císařova moravským pánům) směřoval proti českým kacířům. Konservativní husité tím byli ohromeni, neboť to znamenalo zmaření jejich dvouletých prací o obnovu pořádku a Praha byla takto postavena před alternativu: buď hledati zase spolek s táborskými rušiteli míru a pořádku a pokračovati za jejich pomoci ve válkách sejících novou zhoubu, anebo hledati smír s církví, jak na pokyn obou panovníků chtěl učiniti Korybut. Tak zase obživla myšlenka vyjednávati s císařem Zikmundem i proti vůli Táboritů.

Smlouva kežmarská stanovila křížovou výpravu do Čech na den sv. Jana Kř. 1423, ale pro neochotu Poláků a Rusínů odepřely i jiné státy svou účast, takže k ní nedošlo. Je pravděpodobno, že v Kežmarku došlo i k jiné smlouvě se Zikmundem, a sice že král Vladislav se pokusí o smíření s husity cestou mírnou, vyjednáváním. Jak již z nabídky legáta Fernanda z r. 1420 bylo viděti, byla církev ochotna k vyjednávání s husity o jejich návrat. Je proto možno, že smír s církví nebyl tak těžký jako spíše s císařem Zikmundem. Proto odchod Korybutův byl Žižkovi, jakožto vůdci radikálů, jen vítanou příležitostí k provádění nesmiřitelné politiky. Do rámce této politické situace jest zasaditi obležení tvrze Křížence a hádání na Konopišti.

Již v kapitole o duchovním vývoji husitství jsme poznali, kterak na jaře 1423 dosáhl spor mezi pražskými mistry a Tábory o sloužení v ornátech takového stupně, že se Pražané dokonce spojili s některými přívrženci císařovými proti Táborům a oblehli asi v dubnu Kříženec, jenž byl v rukou Táboritů. Když však se blížili Táboři na pomoc, uzavřeli Pražané dohodu, kterou upouštěli od dalšího obléhání a domluvili se na hádání, položeném k sv. Janu Kř. na Konopiště. K diskusi skutečně došlo a její výsledek byl ten, že Táboři ustoupili od polopikartského názoru svého theologa Mikuláše Biskupce; je to ovšem u nesmiřitelných radikálů nápadnou věcí. Tento fakt, jakož i jiné okolnosti časové ukazují, že hádání na Konopišti mělo svůj zvláštní diplomatický význam. Reagovalo se jím totiž na nové úsilí Korybutovo a Vladislavovo o opětné smíření husitů s církví. Podmínkou jeho pak bylo, aby se husité nejprve dohodli sami mezi sebou na jednotné nauce, a potom aby zahájili jednání s církví.

Asi počátkem května (1423) poslal král Vladislav Mikuláše Sestřence s poselstvím k husitům. List je neobyčejně zajímavým dokladem slovanské solidarity královy, ale zároveň nevývratně svědčí o tom, že husité svým konfliktem s celým křesťanským světem nebyli již daleko toho, aby připravili Čechám týž osud, jaký si připravili Slované polabští. Král upozorňuje nejprve husity, aby si nezakládali na svých bohoslovcích, neboť koncil kostnický vynesl své rozsudky teprve po velmi důkladných úvahách. Přitom jemně nadhazuje i objektivnost koncilu poukazem, že neodsoudil pouze Husa, nýbrž i Jana XXIII. Doporučuje husitům, by uvážili střízlivým rozumem, zdali všichni katoličtí předkové jejich jsou na věky zavrženi, protože se nedrželi husitské „pravdy“. Poukazuje dále na ztrátu národní cti v cizině, jakož i na nebezpečí, že „krajiny našeho jazyka slovanského, zničené vlastními syny“ budou “osazeny národem cizinců“. Záchranu národu může zde přinésti smír s katolickou církví, jejž Vladislav husitům vřele doporučuje. Apel končil slovy působícími na nás dojmem impulsu pro hádání na Konopišti: „Smilujte se sami nad sebou. …slavný národ český bude kořistí cizinců. Bída vaše nebyla způsobema ani Vlachy, ani Němci, ale vašimi vlastními lidmi.“

Polský návrh byl ochotně přijat a tak mělo dojíti k onovení Korybutova návrhu z minulého roku, totiž vymoci příměří na celý rok, aby se vyjednávalo s církví. V tom se však naskytovaly dvě nepřeklenutelné těžkosti: odbojem proti císaři znemožňována dohoda s církví a stanovisko husitů stran jednání s církví, totiž rozhodnouti mělo Písmo sv. a církev apoštolská. To ovšem znamenalo popření autority souvěké církve, k čemuž ona nikdy nemohla přistoupiti. Jednání ještě ani nezačaté ztroskotalo na této věci: Pražané již poslali dva zástupce po jednání se Sestřencem ke králi Vladislavovi, cestou se však dověděli, že Vitold i Vladislav s nimi jednají v dorozumění s císařem. To bylo pro ně zcela nepřijatelné, a proto se raději vrátili.

Pražané použili potom volného času k výpravě na Moravu, což bylo příhodnou chvílí pro Žižku, aby jim vpadl do zad. Došlo takto k novému a těžkému vnitřnímu boji, hotové to občanské válce, spojené ovšem i s důležitými vnitřními změnami ve stranách husitských. Žižka se patrně rozešel s Tábority, pravděpodobně ze dvou příčin: asi se mu nelíbilo táborské pikartství a kněží rázu Biskupcova, kteří zatracovali jeho kruté vojenské vedení. To se jevilo již u Křížence a na Konopišti, kde táborští hejtmani Bohuslav ze Švamberka a Chval z Machovic zúčastnění nestáli pod vedením Žižkovým. Žižka si v náhradu za Tábor vytvořil novou stranu. Byli to východočeští Orobité, soustředění kolem Hradce Králové, jehož odpadlík kněz – demagog Ambrož byl dokonalým následovníkem Želivského. V Hradci však tehdy hejtmanoval Diviš Bořek z Milotínka, který jsa dosazen Korybutem, představoval vlastně již neexistující státní autoritu. Naproti tomu radikál Ambrož byl zatlačen do ústraní. Když byl Žižka v Litoměřicku, vzkázali mu radikálové z Hradce Králové, že jakmile Pražané vytrhnou na Moravu, hned provedou v městě převrat. K tomu také v polovici července 1423 došlo. Ambrožovi stoupenci se zmocnili někdejšího královnina hradu, sídla to purkrabího a zničili jej. Následek ovládnutí Hradce Kr. bylo povstání celých vých. Čech proti Žižkovi a Táboru.

Těchto událostí, totiž vpadnutí Pražanům do zad, kdy tito bojovali se Zikmundem za upevnění husitství na Moravě, pěkně využil Pekař (oc. III, 209 – 10) k charakterisování Žižky jako politika: „Historik … nemůže přece pominouti této příležitosti, aby nepostavil znovu najisto, že tese Tomkova (a jeho vzdělavatelů) spatřující v Žižkovi muže řádu milovného, jemuž záleželo nejvíce na spojení vojenských sil Prahy a Tábora k obraně země a k dosazení zřízené vlády, milovníka pevného pořádku a obecného dobra, nemůže se srovnávati se skutečností. V případě vskutku vidíme, …že Žižka se nerozpakoval rozbíti nedávno scelenou jednotu mezi Táborem a Prahou a vrhnouti zemi do nové občanské války, …že neváhal poškoditi první větší akci vojenskou, jež chtěla rozšířiti na Moravě panství kalicha a vyrvati zemi z moci Zikmundovy, …vše jen k tomu konci, aby upevnil a rozšířil moc svou a radikální strany a vše bez ohledu na následky, obecnému dobru zřejmě nebezpečné. Nešlo tu zajisté o událost místního významu. …rozhořčení tohoto můžeme chápati nyní plněji a rozuměti dobře slovům ´zrádce zvyjebený´, jež k zmínce o smrti Žižkově v krátké své historii válek husitských připojil straník a spolubojovník pana Diviše. Žižka jedná jako bezohledný revolucionář, ne jako smiřovatel a státník.“

Vojska pražská se po zprávách o vojenských podnicích Žižkových vrátila z Moravy, aby se za zradu pomstila a svedla s Žižkou bitvu, ve které poprve stanula jedna husitská archa proti druhé. Žižka zvítězil a potom pokračoval v dalším dobývání důležitých míst ve vých. Čechách. Potom (asi v polovici září) podnikl výpravu na Moravu. Rozhodně nelze již nyní věřiti v jeho strategicky tak slavný ústup z Uher, který z různých důvodů pisatel první čtvrti 16. století přiřkl Žižkovi, ačkoli mimo vši pochybu běží o ústup Sirotků z Uher v listopadu 1431!

Po těchto událostech došlo k sněmování radikálů, konanému pravděpodobně v Hradci Králové nebo v Čáslavi a to někdy v říjnu nebo listopadu 1423. Dochovaný program jednání svědčí o založneí nového menšího Tábora na vůdcovství Žižkova. Byla to organisace vojenská, jejíž účel byl nemilosrdně potírati všechny pokrytce, tj. i husity klonící se k míru. Není to v podstatě nic jiného než nesmiřitelný program starého Tábora, vyjádřený slovy: „Míníť také bratr Žižka i jiní páni … trestati i bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti … nižádných osob nevyjímajíc.“ Vlivem politické situace se jeho nesmiřitelné stanovisko asi málo zamlouvalo, neboť z táborských vůdců nacházíme po jeho boku jenom Roháče z Dubé. Z pánů měl úhrnem pouze tři přívržence a to ještě nevelkého majetku, rovněž příslušníci stavu rytířského byli většinou chudí šlechtici, důkaz to, že mnozí se od něho odvrátili. Z měst při něm stál jen Hradec Králové a Čáslav, možná i Jaroměř. To se dá lehko vysvětliti: všichni ostatní byli již syti válečné bídy a anarchie, proto volili cestu kompromisního smlouvání. Žižkův program tzv. menšího Tábora se vůbec o nějakém pokoji a uklidnění ani slovem nezmiňoval. To se asi nelíbilo ani starým Táboritům, a proto Roháč byl jediný, který se k menšímu Táboru připojil.

Toto ustavení menšího Tábora mělo veliký vliv na politiku Pražanů. Od prerušení styků s Korybutem došlo k těmto změnám: ztráta silné opory ve vých. Čechách, přátelství polsko – litevské se Zikmundem proti husitům a tak z poměrně dobré situace minulého roku zůstal Pražanům jedině Vitoldův pokyn smířiti se s císařem. Proč se Čechové rozešli s Polskem a Litvou, to se po tak nepříznivě změněné situaci vynořilo Pražanům opět na mysl. Tak došlo k společnému sněmování Pražanů s katolíky v Kolíně, který se hlásil ke straně pražské. Je to památný sněm svatohavelský. Jeho usnesení projevilo sice ochotu k novému smíření se s církví, ale jeho formulování bylo nešťastné. Usnesli se totiž na hádání o čtyřech artikulích pražských a položili je do Brna. Za husity měli býti jejich theologové, katolíky měli zastupovati královští universitní profesoři. Usvědčený měl ustoupiti, což znamenalo, že případně měli katolíci přistoupiti na pražské články. Kromě toho se za daných podmínek měla ona rozhodující diskuse konati bez církevní autority. Nesliboval-li tedy po stránce konfesijní svatohavelský sněm do budoucnosti mnoho, po stránce pacifikační sliboval mnohem více. Dokladem toho jsou usnesení z 11. listopadu, jimiž bylo kolínské sněmování potvrzeno. Z podpisů vysvítá, že kromě pánů strany pražské se za ně postavili pánové katoličtí, ba dokonce i někdejší dobří přátelé Žižkovi ze starého Tábora. Cílem bylo obnovení pořádku a hledání nové autority královské. V prvním ohledu se usnesení obracelo proti zhoubcům zemským, čímž tecto nomine byl míněn Žižka, jenž takto byl prohlášen az notorického zhoubce země, proti němuž se spojily všechny strany ostatní. Všichni podepsaní se zaručili pomoci Pražanům proti jejich nepřátelům, k čemuž bylo umluveno příměří na celý rok.

Nikterak nepřekvapí, že Žižka takovou situací se neuspokojil a vypověděl katolicko – pražské koalici válku. Jejím vrcholem byla krvavá porážka koalice v bitvě u Malešova (17. června 1424), po níž Pražané ztratili skoro celou svou državu ve vých. Čechách. Takto zničená koalice byla nucena nastoupiti na nové politické cesty, k nimž nastal vzdálený nástup již na jaře 1424.

Uvnitř koalice počaly se totiž ozývati spory. Kromě toho se císař lekl smluv svatohavelských, dle nichž by se snad katolíci měli přidati ke 4 artikulům. Tak se stalo, že v březnu 1424 opustili Pražané svou myšlenku hledati smír s císařem pomocí jeho domácích stoupenců a obrátili se ke Korybutovi. Někdy kolem 15. března 1424 odeslali jedno poselstvo ke králi Vladislavovi, druhé k Vitoldovi. U Vladislava zamlčeli úmysl povolati Korybuta na trůn český, u Vitolda pak poznalo druhé poselstvo, že je proti husitům více než Vladislav. Vitold jim totiž odřekl, že se zasazoval o jejich smír s církví, ale poznal je jako nenapravitelné lidi, myslící o sobě, že rozumějí dogmatice lépe než celé ostatní křesťanstvo. Kdyby Korybut nebo někdo jiný přijal od nich českou korunu, považovali by ho rozhodně za svého nepřítele. Vladislav pak odpověděl: U srovnání s ostatním křesťanstvem jsou Čechové pouhou hrstkou, jak se tedy mohou domnívati, že celé křesťanstvo se jimi bude říditi? Přesto však Korybut (asi ze ctižádosti) korunu přijal a 29. června 1424 vjel do Prahy. Předtím ho tam předešel list Vladislavův, vypovídající Čechům přátelství.

Příchodem Korybutovým samo sebou odpadla provisorní vláda 12 vladařů, dosazená na podzim 1423, ale zůstalo příměří jí sjednané s platností do 11. listopadu 1424. Netřeba podotýkati, že to byl zisk za nastalé situace velmi významný, jenž byl ještě zesílen dvěma smlouvami, dokumentujícími další zhoršení poměru starého Tábora k Žiškovi. 10. února 1424 uzavřel totiž starý Tábor příměří s katolickým Plzeňskem a v době, kdy Žižka stanul již před Prahou (10. září 1424), uzavřeli Táboři příměří dokonce s Oldřichem z Rožmberka, vůdcem katolického jihu. Bylo to důsledkem květnového úsilí Žižkova o znovudobytí bývalých držav v jižních Čechách. Zajímavo při tom jest, že i Žižka byl do příměří vtažen, ale v listině již není titulován jako vůdce táborských vojsk, nýbrž je tam právě tak jako jiný bezvýznamný vladyka. Tím je rozchod starého Tábora se Žižkou dokonale dokumentován. Odůvodniti jej lze netoliko odporem jeho části proti Žižkovu krutému válčení, nýbrž i proti jeho důslednému maření všech snah pro uklidnění země.

V této náladě přitrhl Žižka v září před Prahu, aby ji ztrestal. Není divu, že ani v jeho vlastním vojsku s ním všichni nesouhlasili. Ohledy na úspěchy vévody Albrechta na Moravě a výmluvnost mladého a oblíbeného kazatele Jana z Rokycan přiklonily Žižku ke smíru. Tak došlo k uzavření míru dne 14. září 1424 na špitálském poli. Podmínky jehonejsou blíže známy. Důsledkem jeho bylo nové tažení na pomoc moravským husitům, při němž Žižka při obležení Přibyslavě dne 11. října 1424 skonal.

7. Z dějin husitství na Moravě

a. V době Husově

Sedlák: M. Jan Hus (Praha 1915) – Neumann: Nové prameny k dějinám husitství na Moravě (ST VI, Olomouc 1930) – Dudík: Statuten der DiözeseOlmütz i. J. 1413 (Brno 1871).

Jak již jsme poznali v kapitole o církevně – politických zmatcích ve 2. polovici 14. století, část šlechty i s markrabími Joštem a Prokopem ocitla se v proticírkevním táboře. Smutné bylo, že i část moravského kněžstva se k ní připojila. Není proto divu, že radikální vystoupení Husovo došlo i na Moravě ohlasu, protože předchozími událostmi byla tam půda již dobře připravena. Pro husovsko – viklefskou agitaci na Moravě je příznačno, že se nešíří ani tak učenými traktáty (jak dokazuje poměrně malý jejich počet v mor. fondech), nýbrž spíše ústní propagandou a pak vlivem vysoké šlechty, která proticírkevní novoty podporovala na svých panstvích. K nim náleží zvláště mocný rod pánů z Kravař.

Duchovní baštou katolictví byla kartuzie v Dolanech u Olomouce, jejíž učený převor Štěpán vyvíjel velikou literární činnost proti Husovi a později proti husitskému hnutí. Když r. 1408 se Štěpán dověděl o povážlivém šíření se viklefských bludů po městech, ba dokonce i o jejich pronikání do klášterů, sepsal traktát „Antiviklef“ čili „Medulla tritici“. Spis ten čelil proti Viklefovu „Trialogu“ a články, jež převor dolanský v něm potíral, jsou charakteristické pro dogmatickou povahu proticírkevního hnutí: Štěpán potírá remanenci a figurativní přítomnost v Eucharistii, hájí řehole, odpustky, hierarchii a církevní majetek. Je možno, že Štěpánova obhajoba církevního jmění jest ohlasem Nouvionovy disputace. Protože Štěpán bezpochyby čerpal látku od svých známých z Prahy, proto asi poslal svůj traktát pražskému gen. vikáři Gbelovi.

Je zajímavo, že právě Viklefův „Trialog“, proti němuž převor Štěpán sepsal „Antiviklefa“, dal si do němčiny přeložiti markrabí Jošt, o jehož nepřátelství k orgánům církevním již víme. Jest proto podezřelým zjevem, že když r. 1410 měl podati v Praze osobně Václavu IV. dobrozdání o knihách Viklefových, dlouho do Prahy nepřicházel, takže arcibiskup Zbyněk, nemoha tak dlouho čekati, dal Viklefovy spisy spáliti.

V téže době (1410) se ukázala na jižní Moravě proticírkevní tendence šlechty jinak. Pevný hrad Jevišovice u Znojma, patřící kunštátskému Hynkovi, tzv. Suchému Čertovi, stal se uprostřed září útočištěm M. Jeronýma pražského, který tam prchl s Vídně, kde měl vyšetřování pro svou viklefskou propagandu. Jak Jeroným sám prohlásil, byl tam s mnoha přáteli a byli veselí. Povážíme-li, že Jevišovice byly tehdy opěrným bodem loupeživých lapek, pak je velmi divno, že Jeroným chtící reformovati církev používal pohostinství na loupeživém hradě. A poněvadž „Suchý Čert“ propůjčoval svůj hrad mezinárodním loupeživým lapkám, dá se domysleti, že to s reformou církve a tím i souvěké společnosti nemyslel tento vážně. Téhož roku intervenoval zemský hejtman moravský, Racek z Kravař, ve prospěch Husův u Jana XXIII. a o rok později (1411) byl týž pán členem komise pro urovnání sporu s arcibiskupem Zbyňkem. Pro úlohu, jakou tento velmož hrál v době Husově, je příznačno, že i později se k němu s důvěrou obraceli Husovi stoupenci a že právě jemu poslal Jeroným pražský zprávu o svém odvolání.

R. 1412 dochází Husova činnost ohlasu již v samotné Olomouci. Buď zvěst o Husových kázáních anebo šest bludů, napsaných na stěně betlémské kaple, bylo příčinou dotazu podaného samotnému Husovi přímo z Olomouce. Hus naň odpověděl spisem „De tribus dubiis factis in Olomuc“. Hlavním z těchto článků byla otázka, má-li se věřiti v papeže? Rozumí se, že Hus odpověděl negativně. 3. března 1412 došla jeho odpověď do Olomouce, kde se dostala do rukou dolanského převora Štěpána. Ten za to vytkl Husovi neposlušnost. Hus replikoval Štěpánovi zvláštním listem, který dal podnět k sepsání Štěpánova „Antihusa“. Husův lsit a 6 bludů vyprovokovalo jistého Moravana v Praze žijícího k literární obraně. Byl to proslulý břevnovský benediktin Jan z Holešova, který napsal proti Husovi traktát „An credi possit in papam“.

Z těchto dokladů o chování se šlechty i o zájmu Husa v samotné Olomouci je viděti, jak se hereze na Moravě šířila. Velmi živě nám celou proticírkevní propagandu na Moravě předvádí zápisy vyškovské synody z r. 1413. Po celé zemi se potulovali bludní klerikové, kteří si počínali čistě demagogicky. Lid získávali „kázáními“, na nichž mluvili o zložádech v duchovenstvu, lid a ovšem i šlechtu si dovedli nakloniti hlásáním, že špatně žijícímu duchovenstvu mají býti zabaveny statky. To je viklefský program církevní reformy, spočívající v konfiskaci beneficií mocí světskou. Netřeba dokazovati, že takový „reformní“ program nalezl dosti ochotných pomocníků. Tito klerikové, kteří si tak rafinovaně dovedli nakloniti šlechtu a lid, šířili po Moravě i dogmatické bludy Viklefovy, kážíce proti papeži a hlásajíce nicotnost církevních censur, zvláště exkomunikace. Tím odstraňovali poslední vlivy církevní autority ve svědomí věřících a důsledkem toho byla neslýchaná persekuce katolického kněžstva. Od té doby, co se věřící přestali báti trestů, docházelo k olupování a věznění kněží církvi věrných. Církevní administrativa byla znemožněna týráním doručitelů citací a exkomunikací. Zvláště horlivě si počínal vykonavatel viklefovské konfiskační „reformy“ živel šlechty, která na svých panstvích provozovala takovou tyranii kněží, že tito se báli vykonávati nařízení své církevní vrchnosti. Nejsmutnější bylo, že někteří faráři šli se svými pány, uvádějíce na své fary za vikáře právě ony viklefovské agitátory, ba dokonce i odpadlíky. Nejhůře prosluli zámečtí kaplani, kteří byli ve všem ochotnými sluhy svých pánů. Synoda proto nařídila, že v olomoucké diecési nesmí působiti žádný cizí kněz nemající řádných dokladů a že před svým nastoupením musí složiti poslušnost buď biskupovi, nebo jeho zástupci. To nařízení se vztahovalo i na zámecké kaplany. Tragické za takových pozérů bylo, že na Moravě byl naprostý nedostatek kněžského dorostu, takže faráři neměli ani minoristů k akolytování. Samozřejmě s dogmatickými bludy se šířilo i opovrhování církevní praxí, takže synoda musela naříditi obvyklé svěcení svátků a zachovávání postů.

V této pohnuté době utekl se na Moravu znojemský rodák mistr Stanislav, někdejší přítel Husův, vypuzený z Prahy s ostatními katolickými mistry pro hájení víry. Tehdy napsal Stanislav traktát o Viklefových bludech, které byl sám u nás šířil. Spis onen byl v květnu předložen kostnické komisi.

Moravská šlechta, která již r. 1413 se postavila proti katolické církvi a po bok viklefovských agitátorů, ujala se rozhodně Husa při jeho procesu. Dokladem toho jsou dva její projevy z r. 1415. První vznikl asi 15. ledna na menším sjezdu moravských pánů ve Velkém Meziříčí. Shromážděné panstvo žádalo Václava IV., aby zakročil u koncilu pro Husa v tom smyslu, aby se mu dostalo veřejného slyšení a dle glejtu aby byl z vězení propuštěn na svobodu. Pánů bylo na sněmu sice jenom devět, ale byli to právě nejvlivnější moravští šlechtici, což je samo sebou neklamným důkazem, že husitské hnutí na Moravě se šířilo shora dolů. Předsedal asi sám zemský hejtman Lacek z Kravař, ostatní účastníci byli z mocných rodů Kunštátů, Pernštýnů, Lipé a Hechtů z Rosic. Účelem projevu moravské šlechty bylo podepříti akci vedenou v okolí Zikmunda ve prospěch Husův.

K druhému projevu moravské šlechty došlo 8. května. Obsahově je projev zajímavý krajně stranickou zaujatostí moravské šlechty husitské. Ačkoliv se s Husem vedl veřejný proces, přece šlechta protestovala proti pokoutnímu (prý) Husovu odsouzení. Ačkoliv Husovi byly prokázány jeho bludy, přece moravské panstvo prohlašovalo Husa nevinným. Projev tento byl vlastně přípravou na společný manifest pánů moravských i českých, učiněný hned nato 12. května v Praze. Tento druhý moravský projev zpečetilo 11 pánů, k nimž u srovnání s prvním projevem tvoří přírůstek rod mocných pánů ze Šternberka.

Projev pražský obsahově i formálně závisí na obou moravských protestech a dokazuje, že zvláště protest brněnský byl podporou projevu pražského.

b. Po smrti Husově

Bretholz: Die Übergabe Mährens etc. (AOG 80, Vídeň 1893) – Odložilík: Z počátků husitství na Moravě (ČMM 1925) – Neumann: Z dějin bohoslužeb atd. – Týž: Nové fragmenty atd.

Postavilo-li se moravské panstvo za Husa již za jeho života, je zcela logické, že tak učinilo i po jeho msrti. Moravské panstvo se připojilo k protestní akci české šlechty proti Husovu odsouzení projevem na Šternberce dne 28. září 1415. Projev tento tvoří 8. skupinu protestního listu do Kostnice publikovaného Palackým a je důležitým příspěvkem k poznání posic Husovy strany na Moravě. V této skupině je úhrnem 54 podpisů a většina jich (32) je drobná šlechta, zemani a vladykové z kraje olomouckého. V 7. skupině jsou vladykové z kraje jihlavského a v 6. z uhersko – hradišťského. Podpisy z kraje brněnského a znojemského se nezachovaly. Vysoká šlechta, stav panský, je podepsán v 5. skupině. Toto rozšíření husitství se shoduje s podpisy mocných pánů na projevech meziříčském a brněnském a dokazují zároveň, že zálusk na zreformování církve zkonfiskováním jejích statků lákal zvláště drobnou šlechtu, která v tom ohledu projevila zvláštní horlivost již za zmatků ve 14. věku.

Oporou katolictví na Moravě bylo biskupství olomoucké a německá města. To je podstatný rozdíl mezi moravských a českým hnutím. Zatím co v Praze byl arcibiskup Konrád z Vechty, věrný sluha krále, jenž později dokonce odpadl k husitům, vlastně ochráncem husitismu, na Moravě bylo olomoucké biskupství mocnou oporou katolicismu a to z příčin, které ihned poznáme. Rozdíl je i co do měst, která zůstala na Moravě při katolictví, zatím co v Čechách tvořila města ne-li hned, tedy po čase vesměs (vyjma Plzeň) mocnou oporu husitství.

Katolické posice na Moravě se počaly upevňovati zákrokem kostnického koncilu. Posledního srpna 1415 jmenoval sbor Jana Železného, biskupa litomyšlského, legátem pro Čehy a Moravu, čehož nebojácný biskup využil koncem června 1416, kdy spojil olomouckou a litomyšlskou kapitulu ke společné obraně církve proti husitství. Když pak v září téhož roku zemřel olomoucký biskup Václav Králík, tedy většina olomouckých kanovníků postulovala Jana Železného za jeho nástupce. Menšina proti tomu zvolila Alše z Březí, kanovníka vyšehradského. Aleš byl sluhou královým a král se za něho také postavil. Tím došlo k boji o biskupství olomoucké.

V první řadě se to jevilo po stránce hospodářské, neboť statky, jež měl v držení nejprve Jan železný, svěřil Václav IV. napřed purkrabímu na Mírově, potom zemskému hejtmanu Lacku z Kravař a jiným zemským úředníkům. Povážíme-li, že Lacek stál v čele husitské strany moravské, poznáme hned, komu přecházel do rukou majetek olomouckého biskupství a jakého smýšlení Aleš byl, když měl takové protektory. Král poručil městu Olomouci, aby hájilo Alše, což toto přijalo s nelibostí na vědomí. K otevřenému boji došlo v prosinci 1416, kdy husitští pánové za vedení Lacka z Kravař uvedli Alše do olomoucké katedrály a kdy naproti tomu koncil jmenoval Jana Železného administrátorem biskupství olomouckého. Kanovníci strany Alšovy tehdy protestovali v Kostnici proti obvinění z kacířství, ačkoliv při intronisaci Alšově byla sloužena tzv. viklefská mše a podáváno laikům pod obojí způsobou. Když pak olomoucký magistrát postavil biskupu Alšovi před soud pochytané komunikanty – kališníky, Aleš je propustil. To mělo býti důkazem pravověrnosti Alšovy strany. Kanovníci strany Janovy se naproti tomu obrátili ke králi o ochranu prostřednictvím nerozhodného Konráda z Vechty. Kanovníci tito měli oč prositi, neboť husitská strana nutila je s kapitulním děkanem, aby upustili od postulace Jana Železného. Nátlak byl takový, že někteří katonvíci museli z Olomouce prchnouti a skrývati se v zemi.

Husitští pánové stojící za biskupem Alšem uvedli na své panství kněze husitské. Byli to pánové z kravař, Jan Tovačovský z Cimburka a Heralt z Kunštátu. Tovačovský uvedl na své sídlo (Tovačov) pražského universitního mistra Šimona z Tišnova, Moravana. Tento byl na krátký čas duchovním vůdcem moravských viklefistů a Tovačova i po jeho odchodu zůstal důležitým střediskem husitských kněží. Proti Tovačovu stála katolická bašta, kterou byly Dolany, netoliko se svým učeným převorem Štěpánem, ale i svým farářem Pavlem z Prahy. Byl to asi vynikající muž, neboť na doporučení arcibiskupa Zbyňka měl on ještě s několika universitními profesory pražskými r. 1410 vybudovati universitu v Budíně. Když tedy začal Šimon z Tišnova šířiti v Tovačově husitismus, vystoupil proti němu jako na zavolání M. Pavel. Stalo se tak na rozhraní let 1416-7 protihusitskými kázáními v olomoucké katedrále. Povážíme-li, že Olomouc byla tehdy v držení strany Alšovy, sotva pochopíme nebojácnost Pavlovu. Pavel zdůraznil ve svém kázání katolický pojem církve a poslušnost vůči duchovní vrchnosti. Šimon na to odpověděl nejprve dopisem z Tovačova, později pak celým traktátem. V obojí odpovědi se otevřeně postavil na stanovisko Husovo a Viklefovo. Pavel zase odpověděl dopisem, na nějž replikoval Šimon celým traktátem. Pavel nato obžaloval Šimona z kacířství.

Během sporu dostal Šimon pomocníka. Byl to Jan Vavřincův, kanovník z Nitry, původem asi ze slovenských Račic. Působil tehdy buď v Kroměříži samém anebo blízko něho. Pro jeho husitskou agitaci odebral se M. Pavel do Kroměříže, kde kázal proti němu. I tentokráte potíral Husovsko – viklefskou nauku o církvi a podal proti Janu Vavřincovi žalobu biskupu Alšovi. To však Jana Vav. nezarazilo, neboť pracoval dále. V Ratajích svedl oba kněze k odpadu, co přimělo M. Pavla, aby se tam odebral, by s ním disputoval. Hádání se točilo kolem pojmu církve a přijímání pod obojí. Pavel, poznav marnost svých námah, vrátil se do Kroměříže, kde oba kněze - odpadlíky obžaloval z kacířství. Ti si stěžovali u Alše, ale při tom ve svém spise otevřeně hájili Husa s Viklefem a nad to ještě hrubě napadali církevní představené. K stání u biskupa Alše asi nedošlo, takže moravská šlechta husitská, se zájmem sledující spor, opředložila jej k rozhodnutí pražské universitě. M. Pavel z Prahy se nedostavil, věda dobře, jak universita rozhodne. Ta skutečně 6. září 1417 rozhodla ve prospěch Šimona z Tišnova.

Poznali jsme právě, že M. Pavel disputoval s ratajskými kněžími o přijímání z kalicha. To byl ohlas výnosu pražské university (10. března 1417), jímž doporučilo se všem obyvatelům Čech a Moravy přijímati pod obojí způsobou. Právě tehdy již jmenovaní moravští páni povolali husitské kněze z Čech, a vypudivše katolický klérus ze svých patronátních far, nahradili ho kněžími husitskými. Mezi těmito kněžími byli i nositelé radikálních novot, neboť někteří z nich sloužili i bez ornátů. Pánům se takové novoty nelíbily, a proto se postavili proti kněžím – radikálům. Patrno z toho, že Morava držela s konservativní Prahou.

Šimon z Tišnova, i když pomocí svých kolegů proces proti M. Pavlovi vyhrál, nevrátil se již na Moravu, nýbrž zůstal v Praze. Učinil tak proto, že Janu železnému kynuly dobré vyhlídky ve sporu s Alšem. Z obavy před jeho energickou obranou zůstal raději v Praze. Jan Vavřincův odešel do Nitry, aby tam nastoupil své místo v kapitule. Změněná tato situace dodala naproti tomu odvahy Štěpánu z Dolan i M. Pavlovi z Prahy. Když tedy koncil v únoru 1418 konečně rozhodl ve prospěch Jana Železného proti Alšovi, sepsal Štěpán spis „Epistola ad hussitas“. Byl to vlastně traktát určený husitským kněžím. Účelem jeho bylo burcovati všechny liknavé. Příznačno je, že Štěpán označuje kněžstvo za hlavní příčinu smutných náboženských rozbrojů. Autor potírá ve svém traktátě názory Šimona z Tišnova a hájí jmenovitě církevní majetek. Potírá při tom i liturgické novoty, jejichž výpočet úplně souhlasí se stížností olomoucké kapituly, koncilu koncem r. 1416 podané. Tím lze vysvětliti odpor konservativní moravské husitské šlechty. Jako na Táborsku, tak i na Moravě se sloužilo pod širým nebem, ve stodolách, bez oltářů, křtilo se v potocích, radikální kněží potírali na kázáních ušní zpověď atd. Štěpán poslal jeden exemplár i samému císaři, v něhož kladl všechny své naděje. Ale ani M. Pavel z Prahy nelenil a zahájil boj proti Janu Vavřincovu, obžalovav ho u nitranského biskupa z hereze. Tím se boj přenesl na Slovensko a skončil kapitulací Jana Vavřincova, jenž nakonec dovolával se i Pálčových spisů.

Dohady Šimona z Tišnova o změně moravských poměrů nastoupením Jana Železného se splnily. V únoru 1418, tedy v témže měsíci, kdy ho nově zvolený papež Martin V. potvrdil za biskupa olomouckého, citoval již k sobě do Litomyšle husitské kněze z Moravy, mezi nimi i oba kněze z Rataj. Z citační listiny poznáváme první husitské osady moravské. Byly to: Kroměříž, Tlumačova, Napajedla, Střílky, Veselí, Vnorovy, Stráž, Lípov, Velká, Václavice, Kvasice, Rataje, Šárov, Hradčovice. Poslední ranou Alšovi zasazenou bylo nařízení Martina V. z května 1418, aby vydal pod trestem exkomunikace všechny statky biskupství olomouckého.

Další ranou pro počátky moravského husitství byla smrt jeho světské hlavy, hejtmana Lacka z Kravař (1417). Zemřel právě v rozhodné době a nástupce jeho Petr z Kravař na Strážnici nebyl již tak energicky pevným jako Lacek. Zatím však pod patronací Václava IV. a jím ovlivňované šlechty proniklo již hnutí do lidu, který do něho kladl mnoho nadějí po stránce sociální. Když pak Václav IV. zemřel, tu moravské panstvo se neodvážilo k tak energickému odporu proti císaři Zikmundovi jako panstvo české. Tak se stalo, že na vánoce 1419 holdovala moravská šlechta císaři v Brně a přitom přešlo vedení země do rukou katolických. Husitsští pánové se Zikmundovi podrobili. Mezi nimi byli i Petr strážnický z Kravař, který však přesto nezůstal zemským hejtmanem. Stal se jím pán Jindřich z Kravař na Plumlově, upřímný to katolík. Změnu takto nastalou nejlépe charakterisuje vypovězení boje, podané pražským husitům v dubnu 1420. Učinil tak právě Jindřich s nižší šlechtou moravskou a městy. Z toho vidno, že vyšší šlechta moravská zůstávala v reservé a hlavní baštou katolictví zůstávala města. Jindřich z Kravaař padl s výkvětem moravské šlechty v bitvě pod Vyšehradem (1. listopadu 1420).

Z fakta, že biskupství olomoucké, města i část šlechty zůstaly pevnými oporami katolictví, plynula povaha moravských dějů za válek husitských. Protikatolické hnutí bylo mocí drženo v šachu a vždy propukávalo, jakmile se katolická obrana mimo zemi dočkala nějakého pronikavého neúspěchu. A jako tyto úspěchy českých husitů docházely ohlasu u jejich moravských stoupenců, tak zase čeští husité sledovali vývoj moravských událostí a pokud mohli, snažili se moravskému hnutí pomáhati.

Tak r. 1420 lze dvakráte stopovati rozrušení u moravských husitů. První bylo vyvoláno událostmi vratislavskými, které vyvrcholily vyhlášením křížového tažení proti husitům, druhé po vítězství Žižkově na hoře Vítkově. Následující na to porážka u Vyšehradu, v níž vykrvácelo tolik katolických Moravanů, dodala moravským husitům více odvahy. Počátkem r. 1421 počali na Slovácku (na ostrůvku u Nedakonic) řaditi se moravští Adamité, vůdce slováckých husitů kněz – odpadlík Bedřich ze Strážnice dobyl kláštera Velehradského, přičemž opat se spolubratry skončil na hranici smrtí mučednickou. Táž tlupa Bedřichova zničila památný klášter augustiniánů na hoře sv. Klimenta u Osvětiman. Biskup Jan Železný vytrhl proti husitům se svým vojskem, ale ačkoliv ho podporovalo vojsko Zikmundovo z Uher a jeho zetě Albrechta, vévody rakouského, přece docílil jen málo úspěchů. Husitský odboj měl své středisko kolem Kroměříže a zvláště husitské panstvo na oněch stranách zůstávalo pevno. I přitrhl sám císař na Moravu, kde pokořil Petra Strážnického z Kravař, oblehl husitské ohnisko na Znojemsku, hrad Jevišovice. Hlavní tyto události se odehrály většinou v březnu 1421. Kromě branného zakročení snažil se císař Moravu ukonejšiti. Přitom se připravoval k nové výpravě proti Čechám. Důležité porady o tom se konaly v rakouském Seefeldě, nedaleko moravských hranic položeném. Tam jednal Zikmund se svým zetěm Albrechtem, a protože měl velmi důležitou oporu v boji proti husitům i v olomouckém biskupovi, tedy mu svěřil tato místa: Uničov, Litovel, Olomouc, Klášter Hradisko. To ovšem znamenalo další posilu katolictví. O bližším jednání císaře s Albrechtem rakouským není nic známo. Víme jen, že Albrecht se chystal v červnu císaři na pomoc do Čech.

Toho měsíce se pánové zúčastnili sněmu čáslavského, majíce v čele Petra z Kravař. Vzhledem k situaci na Moravě nechovali se tak radikálně jako čeští sněmovníci. Proto neodhlasovali Moravané požadavek o sesazení císaře, nýbrž prohlásili, že se o tom poradí se svými. Tak se stalo, že Moravané ani nepodepsali usnesení sněmu čáslavského a vrátivše se, svolali sněm do Brna. Na něm přijaty pražské artikule pro Moravu, ale o sesazení císaře bylo usneseno vyslati k němu poselství. Toto usnesení sněmu moravského bylo velmi diplomatické, neboť přijetím pražských artikulů pro Moravu se sněm zavděčil českým husitům, takže sešlo z výpravy na Moravu a Praha mimo to označila přímo některá místa, jimž se nemělo nijak škoditi. Běželo o českomoravské pohraničí (Polička, Hrádek u Jevíčka a Svitavy). Moravané se však dovedli zavděčiti císaři, neodhlasovavše jeho sesazení a tak se asi stalo, že Petr z Kravař byl zase pověřen hodností zemského hejtmana.

Když pak v létě se situace katolictví na Moravě opět zhoršila (boje na jihozápadní Mroavě) odtažením Zikmundových vojsk ze země, tu připadlo Albrechtu rakouskému, že by bylo nejlépe udržeti moravská města a z nich ovládati venkov. Neběželo sice o novou myšlenku, něco podobného předtím svěřil císař Janu Železnému, ale tomu se dostalo pouze části měst. Ostatní města i se zemí svěřil císař Albrechtovi. Stalo se tak u příležitosti sepsání svatební smlouvy Albrachtovy se Zikmundovou dcerou Alžbětou dne 28. září 1421. Tak přešla Morava do rukou vévody Albrechta, který spolu s nebojácným biskupem Janem Železným hájil zemi srdnatě proti husitům.

8. Doba kompaktát

a. Vyjednávání s koncilem

Palacký: Dějiny III – tomek: Dějiny válek husitských (Praha 1898) – Neumann: Církevní jmění za doby husitské (Olomouc 1920) – Týž: Z dějin bohoslužeb v době husitské (Hradec Králové 1922).

Po velkých porážkách křižáků u Domažlic (1427) a u Tachova (1431) poznala církev, že nelze husity pokořiti zbraněmi, a proto nastoupila cestu jednání. K tomu mělo dojíti pozváním husitů na koncil právě do Basileje svolaný. Hlavním jeho cílem (mimo jiné záležitosti) byla reforma církve. Pozvání nutkalo tím více, když v září 1431 se do Basileje doneslo, že Němci na hranicích českých usedlí počínají se pod vlivem porážky tachovské domlouvati. I poslal koncil husitům první pozvání, na něž oni neodpověděli. Místo odpovědi rozšířili Táboři po Německu svůj manifest, jenž byl vlastně karikaturou církevních poměrů a působil v německých vrstvách s církví z jakýchkoli důvodů nespokojených. Následek toho byl, že koncil poslal do Norimberka své dva vynikající členy, dominikána Jana Niedera a Jana z Gelnhausenu, cisterciáka. Účelem jejich poslání bylo odvrátiti Němce od kvapného smiřování se s husity a docíliti příjezdu husitů do Basileje.

Zatím v Čechách se konal sněm (1. – 6. ledna 1432) a sice v Praze. Následkem špatného výsledku výpravy do Uher (Táboři odešli, poněvadž se nemohli dohodnouti se Sirotky o kořist) došlo k roztržce mezi Tábory a Sirotky, kteří svalovali vinu za všechno na Tábority. Sirotci se proto z oposice připojili ke konservativcům a hlasovali proti Táborům. Teprve až na druhém sněmu (10. února) smířili se obojí radikálové. Sněm se usnesl započíti ujednávání v Chebu o cestě ke koncilu. List sněmu pražského došel zástupcům koncilu velmi pozdě, takže nemohli nabídku pražskou přijati, až teprve koncem března. K jednání samému pak došlo počátkem května. Výsledkem jednání byla dohoda o způsobu jednání na koncilu sjednaná 18. května 1432. Jádrem jejím je tzv. soudce chebský, na nějž odvolávaly se obě strany i v dobách pozdějších. Věci této je nutno věnovati více pozornosti, neboť nětšina historiků považuje smlouvu tu za porážku katolické církve i na poli dogmatickém. Prý se církev touto smlouvou vlastně zřekla autoritativního rozhodování ve věcech dogmatických, neboť se svého rozhodujícího výroku zřekla, prohlásivši za rozhodujícího soudce Písmo sv. Bližší studium dokladů ukáže věc ve světlce zcela jiném.

Položme nejprve podmínky slyšení, jak si je představovali mistři v listě k Vitoldovi: Obě strany budou si úplně rovny, protivníci neměli v hádání rozhodnouti, nýbrž rozhodnouti mělo Písmo sv. a církev apoštolská. To znamenalo vyložené odmítnutí církevní autority. Tzv. chebský soudce však již nemluvil pouze o Písmě sv. a dřevní církvi, nýbrž i o koncilech a učitelích církevních, zakládajících se svým učením na nich. Zde je tedy patrno, že soudce chebský se již neomezoval pouze na Bibli a tradici, nýbrž připouštěl i pozdější učitele církevní. Že by husité považovali sami sebe za úplně rovnocennou stranu s církví, o tom nelze mluviti. Vysvítá to ze vzkazu konservativních pánů do Plzně ze zněmování únorového. „Nyní jsme s vámi za jedno ve všem krom přijímání pod obojí způsobou a o tom chcem se podati na rozhodnutí koncilia“ (Tomek, oc. 510). Toho potvrzením je i stanovisko mistrů pražských, když se radili o článcích, jež měli podati legátům na sněmování r. 1433 v Praze. Mistři nemohli se dohodnouti o přijímání z kalicha, je-li de praecepto, či ne. Je zajímavo, že obě strany se shodly právě v tom, že ve věci rozhodne koncil. Zde tedy husité dokonce sami přímo toužebně vyčkávali autoritativního rozhodnutí koncilu! Výmluvným dokladem pro jejich postavení na koncilu jest i pobídka legáta Juliána, předsedy koncilu. Ten jim tehdy veřejně řekl, co dříve jim sdělil soukromě: Nechť se podrobí koncilu, stanou se tak jeho členy, kteří jako takoví budou souditi druhé, a proto nebudou souzeni. Zde je tedy viděti že husité nebyli považováni za rovnocenné, že soud měl souditi jejich nauku a oni, kteří se na soud dostavili indirektně, uznali jeho autoritu.

Sněm, svolaný počátkem září do Kutné Hory, svolil k vyjednávání s koncilem, ale z opatrnosti byli do Basileje odesláni dva poslové, kteří měli zajistiti poselstvu všechno, co se husitům slíbilo. Po kladném výsledku sešli se poslové sněmem stanovení v Domažlicích, odkud vytrhli do Basileje. Hlavními osobnostmi legaci byli: Z laiků Vilém Kostka z Postupic, Matěj Lauda z Chlumčan, hejtman z Písku, z duchovních konservativnějších Jan Rokycana a Martin Lupáč z Chrudimě, z radikálních M. Engliš, Biskupec a Prokop Holý. Tito zastupovali Tábority, zatímco Oldřich ze Znojma zastupoval Sirotky. Po svátku Tří Králů dorazilo poselstvo do Basileje, majíc prapor s kalichem a nápisem: „Veritas vincit“.

Hned z počátku se ukázala nevýhoda husitů v jejich nepřipravenosti. Ti se teprve v Basileji přeli mezi sebou o rozdělení látky, zatímco zástupcové koncilu se připravovali k disputacím s husitskými theology již 4 měsíce! Hádání dělo se tak, že nejprve mluvili husité o každém ze čtyř článků. První disputaci měl Rokycana o přijímání laiků z kalicha. Průběh řeči byl celkem klidný. Méně klidný průběh měla řeč Biskupcova o trestání hříchů, protože řečník velmi prudce útočil na hierarchii. To způsobilo zavedení preventivní censury každé řeči. Třetí řeč měl Oldřich ze Znojma o svobodném kázání a poslední mluvil Engliš o světském panování duchovenstva. V řeči této chválil Payne Viklefa a útočil na kostnický koncil pro odsouzení Husa. Po skončení českých řečí vybídl předseda koncilu, legát Julián, k vytrvalosti a dal zároveň předčítati 28 článků, dělících Pražany od Táborů a Sirotků. Julián se takto poprvé pokusil o rozražení jednotného postupu husitů, ale bezvýsledně. Husité z opatrnosti si vyžádali lhůtu na rozmyšlenou. Příští sezení (31. ledna) stanoveno k odpovědem na husitské řeči. Protože až dosud historikové předvedli tyto diskuze méně věrně a vyvolali takto názor o méněcennosti a nedostatku slušnosti nejlepších katolických theologů na koncilu shromážděných, bude záhodno všimnouti si věci zevrubněji.

První mluvil učený mistr pařížské university Jan Stojkovič z Dubrovníka. Měl velmi obsáhlou řeč o laickém kalichu. V ní několikráte vyslovil solovo kacíř, a ačkoliv přitom neučinil ani nejmenší narážky na husity, přece tito cítili se tímto uraženými a protestovali proti tomu jakožto urážce. Stojkovič sice ujistil husity, že je nechtěl uraziti, ale při tom dodal, že když jim bylo dovoleno používati slova „hereticus“, tedy snad i katoličtí řečníci směli totéž. Kromě toho poukázal na to, že husité ve svých řečech směli své katolické oponenty nazývati sacrileges a canes. O této Stojkovičově odpovědi historikové mlčí. Neméně zajímavá je i ostuda, jakou si utržil Rokycana, oponující Stojkovičovi. Když totiž chtěl Stojkoviči dokázati špatné citování Mikuláše z Liry, tedy řečník ho donutil, aby nečetl jenom svůj vytržený kousek, nýbrž celý passus, který mluvil právě proti němu a ve prospěch Stojkoviče. Rokycana se při tom červenal sudem a koncil se kochal nad jeho rozpaky (Palacký – Birk: Monumenta conc. gen. saec. XV, I, 279).

Druhý vystoupil Carlier, jenž mluvil proti Biskupcovi o trestání hříchů. Klidnou svou řečí vyvrátil Biskupcova tvrzení o poutích, bratrstvech a relikviích. Při každé části podepřel své vývody autoritami Písma sv. a Otců a vždy akcentoval, že z mínění Biskupcova o přehmatech nemůže ještě následovati, že věci samy o sobě dobré, jako poutě, úcta relikvií a zbožná sdružení, by byly špatné, protože se jich zneužívá.

Po Carlierovi mluvil inkvisitor Jindřich Kalteisen proti Oldřichovi ze Znojma o svobodném kázání. Nejprve vyvrátil tvrzení Oldřichovo, dle něhož by bylo záslužnějším kázati než sloužiti mši sv. Kalteisen odpověděl, že kázání je sice užitečné pro duše, ale to neznamená, že by mělo přednost přede mší sv. Vždyť se nedá dokázati, že by bývali sv. apoštolé denně kázali, ale jisto bylo, že doporučovali svým věřícím denní sv. přijímání, což předpokládá, že denně celebrovali. Kromě toho je kázání pouhým doplňkem mše sv., neboť má-li míti lid z ní užitek pro své duše, pak musí býti o mši sv. náležitě poučován. Naprostou, téměř exklusivní nutnost kázání připustil Kalteisen pouze pro nevěřící. Těm je třeba kázání, kdežto věřícím je potřeba mše sv., neboť ona může prospěti i zemřelým, zatímco kázání je pouze pro živé. Kromě toho zdůrazňoval Oldřich větší užitek z konání dobrých skutků než z přítomnosti na mši sv. Kalteisen mu na to odpověděl, že lidé právě mnoho chybují při udílení almužen, daleko více než při účasti na bohoslužbách. Proto účinek mše sv. považoval za daleko jistější nežli almužen. Proti příkladu samého Spasitele poukázal Kalteisen, že Kristus neřekl: „Jděte a učte“, nýbrž i pravil: „To čiňte na mou památku.“ Přitom uvedl ad absurdum poukaz, dle něhož Spasitel jenom jednou celebroval, ale často kázal, řka: „Protože Spasitel častěji jedl a spal, ale jenom jednou celebroval, pak by to znamenalo, že jídlo a spaní by bylo přednější nežli mše sv.“ Konečně odrazil i útok Oldřichův proti katolické liturgii, spočívající v poukazu na latinskou terminologii, jež prý vrhá podezření z pohanství. Kalteisen odpověděl, že církev nemohla voliti termíny starozákonní, protože zřízení starozákonní bylo národním zřízením židovským, a tudíž nemohlo se ani terminologií hoditi světovému programu církve.

Poslední mluvil arcijáhen barcelonský Palomar. Dokázal na základě Písma sv. i tradice přípustnost majetku církevního, poukázal na jeho užitek netoliko pro církev, ale i pro veřejný život, neboť slouží k účelům lidumilným. Nesloužil-li tu a tam církevní majetek svým účelům, pak z toho neplyne, že by sám v sobě byl špatným, nýbrž vinu toho nesly nepovolané osoby majetku užívající.

Potom se hlásil Rokycana k replice proti Stojkovičovi, a když se tak stalo, tedy zase Stojkovič chtěl mluvit proti Rokycanovi. Tu poznali účastníci, že by se theologické disputace protáhly do nekonečna, i počal mezi oběma stranami prostředkovati Vilém, kníže bavorský, jakožto protektor koncilu. V polovici března se mu podařilo sestaviti 30člennou komisi, jejíž porady skončily výzvou, aby se husité vrátili do církve. Husité tím byli velice zklamáni, neboť čekali, že celá církev přistoupí na jejich zásady. Proto odmítli nabízené povolení kalicha tvrdíce, že mají 4 články, ne pouze jeden. Tu kníže Vilém sestavil výbor ještě užší, osmičlenný, ale i tu se ukázala nemožnost dohody, neboť husité se stále domnívali, že oni budou reformovati církev. Koncil naproti tomu vyšel jim tak daleko vstříc, že jim chtěl povoliti laický kalich, aby takto ex privilegio mohli tvořiti zvláštní část katolické církve. Že koncil nemohl přistoupiti na návrhy husitské, je dáno již stanoviskem vědecké autority. Poznali jsme již, jakou ostudu si utržil Rokycana proti Stojkovičovi falešným citátem z Liry. Při samém závěru jednání se to projevilo zcela jasně v hádce Kalteisenově s Oldřichem ze Znojma, v níž Kalteisen mu zcela jasně naznačil jeho méněcennost slovy: „Vy jste bakalářem svobodných umění, jak chcete rušiti autoritu rektorů?“ Není tedy divu, že čistě z vědecké prestiže nemohli vynikající theologové přistoupiti na zásady husitských theologů, jejichž pražská universita byla již od r. 1409 v úpadku.

Husité odpověděli koncilu v tom smyslu, že nemohou o návrzích jim daných sami rozhodovati, protože to spadá do kompetence sněmu a pozvali zástupce koncilu do Prahy k dalšímu jednání. Potom diputováno dále, přičemž trapný dojem vyvolala řeč Prokopa Holého, který se velmi neslušně vyslovil o řeholích. Trefně mu odpověděl legát Julián řka: „Mluví-li Prokop de traditionibus humanis na základě sv. Augustina k Januariovi, pak se lehce domluvíme, neboť Augustin věřil v sedmero svátostí, celebroval v ornátě a své spisy i výroky podrobil církvi.“

Koncem března se koncil usnesl na odeslání poselstva do Prahy. V čele jeho byl biskup Filibert z Coutances v Normandii, členy pak byli: Palomar, Carlier, Jindřich Toke, kanovník z Magdeburka a Jan z Gelnhausenu. V polovici dubna odejely obě legace, konciliární i husitská, a počátkem května vjeli zástupcové koncilu za veliké slávy do Prahy.

Basilejská legace začala jednati v Karolinu (13. června 1433), kam se den před tím sešel český sněm. Za husity předsedali zástupcové tří stran: za kališníky Rokycana, za Sirotky Engliš a za Tábory Biskupec. Vlastní jednání začalo teprve 15. června Palomarem, jenž prohlásil, že prostředkem k smíru je přistoupení husitů ke sboru tím, že se zúčastní jeho porad a nálezů a podvolí se mu. V podstatě předloženo tedy sněmu totéž, co dříve v Basileji husitské disputaci. Bylo to zcela logické, neboť husité se tehdy vymluvili na sněm jakožto instanci oprávněnou k odpovědi. To vyvolalo u husitů polemiku, na niž odpověděl Palomar prohlásiv, že koncilu není vlastně možno s husity jako takovými jednati, protože se sami mezi sebou neshodují. Tak zase došlo k oněm 28 článkům, k nimž Palomar podotkl, že by bylo dobře sestaviti formuli, přijatelnou pro všechny frakce husitské. Formule jím podaná potkala se s odporem radikálů, a když Rokycana podal jinou, zase ji nechtěli uznati poslové koncilu. Proto dle vzoru církevního sboru došlo k sestavení osmičlenné komise, která měla s legací vyjednávati. Protože však v ní převládali radikálové, neslibovala žádného výsledku. Zástupcové koncilu, o nesvornosti stran dobře informovaní, vidouce, že vyjednáváním by se nic nespravilo, použili onoho rozkolu a zavolali do bytu Rokycanova konservativní šlechtice a vytýkali jim, že je nedůstojno šlechty poslouchati těch, kteří by se jí ani za sluhy nehodili. Poukazovali přitom na zbědovaný stav země za takových nesvárů. Jedinou spásou pro ně a ovšem pro Čechy jest upokojení země, k němuž jistě přispěje smír s církví. Řekli jim tedy v podstatě to, co již před lety legát Fernand lucký: Že totiž rozdíly stran tří článků nejsou mezi husity a církví tak veliké a kalichu snad bude moci koncil vyhověti. Ať tedy šlechta jako mocný činitel v zemi nastoupí cestu k sjednocení, i když se to nebude stranám zamlouvati. Šlechta návrh přijala a od té dob stáli poslové v čilém styku s jejím vůdcem pánem Menhartem z Hradce.

Pověst o této nabídce se pronesla a poslové byli dotazováni, na koho se má vztahovati svoboda podávání z kalicha. Legáti z obavy, aby katoličtí odpůrcové kalicha nepřišli jejich koncesí do nesnází, odpovídali vyhýbavě. Co do sjednocující formule, řekli poslové, že je to věc víry, a proto podléhá církevnímu sboru. Oni prý mají jen právo uvésti husity zpět do katolické církve, jež může udělovati svátosti jen svým příslušníkům. Tak došlo zase ke starému návrhu, aby husité znovu vypravili poselstvo do Basileje s plnou mocí uvésti husity zpět do katolické církve. Když další jednání nevedlo k cíli, opustili poslové Prahu nespokojeni a s nimi zároveň i zástupcové pražští, M. Prokop z Plzně, Martin Lupáč a Matěj Lauda. Počátkem srpna byli již zase v Basileji.

Před jejich příchodem do Basileje referoval tam o výsledcích pražského jednání tourský děkan Martin Berryer. Husité při prvním slyšení předložili jakožto podmínky sjednocení s církví text článků pražských. Článek o kalichu formulován tak, že se dožadovali svobodného podávání laického kalicha v Čechách i na Moravě a kdekolivjinde si toho lidé přejí. Z tohoto požadavku mluvila značná ústupnost, neboť de facto se husité zřekli obligátního přijímání z kalicha, dosazujíce místo něho pouze kalich fakultativní. Věc se dá vysvětliti tím, že poselstvo husitské sestávalo vlastně ze samých konservativců.

Výsledek podání byl ten, že koncil, vida ochotu, snažil se od té doby získat si aspoň jednu stranu. Proto sestavena 50členná delegace, jež měla po 14 dní jednati o bodech: 1. Sluší-li povoliti husitům přijímání pod obojí způsobou, když celá církev přijímá pod jednou? 2. V jakém smyslu může sbor svoliti k husitským článkům? – Dne 26. srpna svoláno tajné sezení, v němž Palomar doporučoval přijetí návrhu, aby byli husité přijati zpět do církve a doporučoval pomoci národu chorému. Pro návrh byl předseda legát Julián a knížata, proti byly zvláště německé university. Usnesení mělo býti tajeno zvlášť před papežem, ale kníže bavorský Vilém naproti tomu doporčoval, aby se o něm uvědomil aspoň císař (chránící papeže proti koncilu), jenž může použíti této příležitosti, aby uvedl Čechy ve svou poslušnost. Počátkem září předvolal Julián husitské poselstvo a oznámil mu ochotu koncilu vyhověti jeho nabídce. Určité odpovědi na jejich články však nedal, takže poslové se vraceli domů bez určitých informací. Věc možno vysvětlit tím, že za nimi šlo do Prahy druhé poselstvo koncilu, aby provedlo dohodu.

Zatím došlo v Čechách k důležitým událostem. Husité totiž poznali nemožnost dosažení smíru stran, a proto chtěli odstraniti všechny spory pramenící z různosti náboženské vyhlazením katolíků držících se tak statečně na Plzeňsku. Proto ještě za přítomnosti první basilejské legace v Praze usnesli se husité na válečném tažení do záp. Čech, jehož účelem bylo zbraní donutiti tamní obyvatele ke kalichu. Obležení nastalo v polovici července 1433 příchodem vojsk Pardusa z Horky a Bedřicha ze Strážnice. Po nich přišel Prokop Holý. Po marném dobývání ustanoveno město vyhladověti. Vojska husitská měla mnoho dobrodruhů, o nichž se Denis vyslovil, že jim běželo více o kořist než o kalich. Na katolickém obyvatelstvu páchali ukrutnosti, uřezávajíce ženám uši a nosy, muže, kteří nechtěli přijímati pod obojí, mořili ve vězení žízní. „Kvalita“ vojsk husitských jevila se i nekázní, která se projevovala tím, že když po porážce těchto vojsk, utrpěné po loupežné výpravě k Hiltersriedu v Bavorku Prokop Holý se zastával poraženého Pardusa, tu vojín Tvaroh udeřil Prokopa stoličkou. Prokop opustil po tomto pohoršlivém výstupu své demoralisované vojsko.

Zatím druhá basilejská legace dorazila do Čech, leč při zpráv o porážce Pardusově bála se dále do země. Teprve 22. října 1433 vjela do Prahy. Předmětem jednání s posly stal se sněm svatomartinský, jenž trval od 17. do 30. listopadu 1433. Husité byli v nevýhodě svou nejednotou a nestálostí v požadavcích, zatíco legáti měli své přesné instrukce, podle nichž jednali. Hned prvního dne žádal sněm od legátů předložení sjednocovací formule. Žádosti bylo vyhověno, když husité slíbili přistoupiti k jednotě církevní. Palomar potom předložil nejprve text tří článků a pak článek o laickém kalichu. Když formule neuspokojila, předložili legáti jinou, která byla sice nedostatečná, leč přesto byla přijata. Nedostačovala proto, že v některých věcech odkazovala na rozhodnutí koncilu. I. článek stanovil: Čechové a Moravané mohou přijímati pod obojí způsobou, nedělíce se jinak v obřadech od ostatní církve. Otázka, zda všichni lidé tak mají přijímati, rozhodne se v Basileji. Koncil rozhodně dovolí kněžím podávati věřícím z kalicha, pokud si toho budou přáti. Při tom vždy kněží dodají, že pod každou částkou je Spasitel přítomen celý. Druhý článek o stavování hříchů vymezoval kompetenci trestání v tom smyslu, že přikazoval trestání osob duchovních úřadům duchovním a světských světským. O třetím článku (svobodné kázání) poslové stanovili, že právo kázati mají kněží od duchovní vrchnosti k tomu ustanovení, tak aby byla šetřena juristikce biskupova. Článek o světském panování duchovenstva řešen takto: světský klérus smí míti statky, ale je povinen spravovati je dle příkazů sv. Otců. Řeholníci majetku míti nesmějí. K tomu ještě legace podotkla, že sněm má právo naléhati na nápravu v porušování těchto tří článků. S tím však nebyli někteří spokojeni. Legáti podali tedy 28. listopadu opět novou formuli, kterou oznamovali, že bude-li se která strana lišiti v obřadech, může o tom dále jednati se sborem. Tato klausule se mimo vši pochybu týkala Táboritů a Sirotků, kterým se takto dostalo neurčitého postavení v budoucnosti. Tak nastalo zase rozdvojení, v němž na jedné straně stáli radikálové s Rokycanou, na druhé pak konservativní univerzitní mistři s Příbramem v čele. K nim se připojila značná část šlechty, doléhající na ukončení věci jednak pro velikou drahotu, jednak kvůli moru. Tak došlo k vydání tzv. prvních kompaktát v Praze dne 30. listopadu 1433. Toho dne večer, když Rokycana, Prokop Holý a Engliš činili Palomarovi námitky, donutili je šlechtici, že rukou dáním slíbili Filibertovi jménem souvěrců přijmouti tyto námluvy. Někteří tak učinili, ale s ohražením, že toho není ještě dosti a nemohou tím býti nijak uspokojeni.

Možno tedy říci, že první kompaktáta nestačila, neboť radikálové jich nikdy neuznávali, tvrdíce důsledně, že jejich záležitosti nejsou ještě skoncovány, nýbrž mají býti předmětem nových jednání. Pražané tak hleděli dosáhnouti v dalších jednáních nových koncesí, ačkoliv právě na ně se vztahovala klausule, kterou husité slibovali sjednotiti se s církví ve všem kromě kalicha. Odvolávání na soudce chebského bylo nelogické, povážíme-li, že totéž učinil později Táboritům Rokycana, ačkoliv dodatek o dalším jednání se vztahoval vlastně na ně. Nespokojenost s prvními kompaktáty se projevila pak i v Německu, kde se katolický lid počal bouřiti proti církvi, protože prý dovolovala to, co dříve prohlašovala za kacířství a zač jmenovitě německý národ prolil tolik krve.

Z prvních kompaktát se vysmekli nejdříve Táboři. Hned v prosinci prohlásili nezávaznost kompaktát pro svou stranu, pokud se týkala liturgie. Prohlásili, že se spokojují sliby v Praze rukou dáním jim učiněnými, a to jim stačí. Toto jednání Táborů mělo své následky.

Za svého dvojího pobytu v Praze poznali legáti nejednotnost husitů a snažili se z ní co nejvíce těžiti. Proto si získali konservativní šlechtu s konservativní stranou husitskou. Ta ujednáním prvních kompaktát byla takřka vzkříšena k novému životu. V jejím čele se postavil pán Menhard z Hradce, za kterým se však skrýval katolický vůdce pán Oldřich z Rožmberka. Tito dva mužové poznali, že uhodila příhodná chvíle ke spojení kališníků s českou šlechtou z jedné strany a císaře z druhé strany proti nesmiřitelným radikálům. Aby úsilí obou vůdců nebylo nápadno, skryli se za p. Alše Vřešťovského z Risenburka, jejž oba sněmy ustanovily správcem země spolu s dvanácti rádci.

Legáti chtěli po ujednání prvních kompaktát pomoci obležené Plzni a žádali, aby husité odtáhli od města. Ti jim však odpověděli, že s koncilem jednají pouze o věcech víry, ne však o věcech politických. Kromě toho doléhali na legaci novými požadavky, žádajíce o dovolení podávati pod způsobou vína i nemluvňatům, a aby ze 4. článku o statcích duchovních byl škrtnut passus, že duchovní statky nemohou býti drženy laiky bez svatokrádeže. Legáti vyhověli pouze při 4. článku, ale současně se otázali sněmu, bude-li se jinak držeti prvních kompaktát. Když sněm odvětil, aby odejeli z Prahy raději o den dříve, tedy porozuměli a opustili Prahu (15. ledna 1434).

Jak tedy patrno, nebyli s prvními kompaktáty spokojeni ani konservativci ani radikálové. Další nesnáze s provisorní smlouvou se ukázaly v Basileji, kam odejel Martin Lupáč. Ten tam předložil v polovici ledna požadavky o provádění prvních kompaktát a tím otevřel bránu novým těžkostem. Povolením laického kalicha nastala husitům otázka, jak prováděti tuto koncesi v konfesijně smíšených farnostech. Názor byl dvojí: buď rozmnožit kostely, aby každá strana měla svůj chrám, anebo dovoliti společné používání chrámů v tom smyslu, že by v každém kostele byl jeden oltář pro přijímání pod obojí. Poněvadž však mohlo takto dojíti na mnoha místech k bojům o kostely, husité přišli na myšlenku, kterou vlastně měla být první kompaktáta zrušena: aby se předešlo možným sporům, tedy měli všichni obyvatelé Čech, i katolíci, přijímati pod obojí!

Palomar odpověděl Lupáčovi jasně a stručně. Čechové slíbili přizpůsobiti se církvi ve všem krom přijímání z kalicha. Odvolávati se na slib rukou dáním, že tím není ještě dalším koncesím konec, nestačí. Mohou-li Benátčané a Toleďané státi v jednotě církevní, třebas mají své bohoslužebné zvláštnosti, proč by se také husité nemohli dle nich říditi? Koncil nemohl vyhověti žádosti Lupáčově ještě také z jiné příčiny. Lupáč totiž representoval stranu pražskou. Jak tedy mohl koncil vyhověti žádosti o splnění slibů rukou dáním, když tyto vlastně sloužily jen k uklidnění Táboritů? Jak mohl koncil vyhověti tomuto poukazu, když právě vůdce konservativců Rokycana bezprostředně před uzavřením prvních kompaktát legátům otevřeně řekl, aby nebrali ohledu k dalším slíbeným koncesím? Není tedy divu, že předseda koncilu, legát Julián, řekl, že církev jim poskytla dosti příležitostí ke smíru, nyní že záleží na nich.

Tím se skončilo jednání husitů s koncilem a došlo zase na zbraně. Je to nejlepší důkaz, že církev nechtěla od svého autoritativního rozhodnutí povoliti a že tudíž v jednání s husity se jim nestavěla na roveň jako rovnocenná strana, nýbrž jako soudce ve věcech víry. Palomar se sice ještě zúčastnil sjezdu českých pánů u Viléma bavorského, ale již jen v záležitostech vojenských. Menhard z Hradce dostal velkou sumu peněz od koncilu k vedení války a Oldřich z Rožmberka stal se císařským plnomocníkem v Čechách a na Moravě. Za těchto okolností vyhranily se stranické poměry takto: 4. března 1434 sjednán byl v Brně landfrýd za značné účasti šlechty husitské i nehusitské spolu s Menhardem z Hradce a pány českými. Totéž se později stalo v Praze. Členové landfrýdu si slíbili vzájemnou pomoc a jednomyslně se obrátili proti táborským rotám. Nařídili jim totiž, aby buď ustaly ve svém válečném řemesle, anebo aby se přidaly k landfrýdu. Tím ovšem bylo nadhozeno i rozpuštění polních rot.

Tak došlo k úplnému separování Táboritů a Sirotků, které Prokop Holý vlivem situace soustředil pod svým velením. To mu však příliš nepomohlo, neboť roty obléhající Plzeň se rozbíhaly po zemi a plenily, čímž se staly nemožnými u všech pořádku milovných lidí. Demoralisace jejich se nejlépe projevila tím, že jeden z vůdců, Přibík z Klenového, propustildo obležené Plzně za úplatek zásoby potravin. První rázný krok proti radikálům provedlo konservativní St. Město pražské, jež vyzvalo novoměstské, aby přistoupili k jednotě panské. Když ti odmítli, povolalo St. Město vojsko z Kačína a Kutné Hory a to dobylo Nového Města (dne 6. května 1434). Po této události přitáhlo všechno vojsko od Plzně k Praze, čímž byla Plzeň osvobozena od obležení. U Prahy soustředili se obojí radikálové a z tábora u Kunratic vyzvali jejich vůdcové Prokop Holý a Jan Čapek ze Sán šlechtu k boji. Ta si ještě netroufala podniknouti bitvu a jednání mezi stranami se ukázalo marným. Zatímco Čapek žádal, aby situace byla uvedena do stavu, jaký byl před dobytím Nového Města, jednota panská žádala stav, jakýbyl před husitskými vojnami. Jednota proto couvla raději ke Kolínu a vednech 25. a 26. května spojila se s Plzeňskými, Pražany a posádkou karlštýnskou.

Vojska se rozložila mezi Č. Brodem, Kouřimí a Pleňany, zvláště pak mezi Lipany a Hřiby. Jednotě panské velel pán Bořek z Miletínka. U Lipan stanula vojska radikálů, složená z vojsk menších měst obou bratrstev, zvláště však měst královských. Vítězství mělo připadnouti tomu, komu se dříve podaří vylákati nepřítele z hradeb. V tom přálo štěstí p. Bořkovi za pomoci Krchlebce, purkrabí zvíkovského. Tento poručil totiž po vystřelení z táborských hadeb svým vojskům, aby se dala několikráte na předstíraný útěk, a když jednou se městská vojska na ně vyřítila, tu vojska pánů jim vpadla v bok a porazila je. Stalo se tak 30. května 1434. Na bojišti byly nalezeny i mrtvoly Prokopa Holého a Prokůpka. Čapek se zachránil útěkem, zajat byl táborský hejtman Jan Roháč. Páni oblehli Čapka v Kolíně a po krátkém marném obléhání ujednaly obě strany do konce června příměří, za něhož měly obě strany rozpustiti svá vojska. Koncem června, na sv. Jana Křtitele, měl se v Praze sejíti sněm, k němuž se měli dostaviti i zástupci obou poražených bratrstev.

b. Od Lipan ke kompaktátům (1434 – 1436)

Následky bitvy u Lipan bylo brzy pozorovati. Jevilo se to v rozhodujícím vlivu strany Rokycanovy, která se mohla opírati o zemského správce Alše z Vřešťova. S ním ovšem pod vlivem situace byli nuceni držeti i dále Menhart z Hradce a Oldřich z Rožmberka. Z radikálů připojili se k Rokycanovi Sirotci. Politická jednota zesílela ještě více na zemském sněmu, svolaném k sv. Janu Křtiteli (24. června – 5. července), kde se k jednotě zemské připojili i hejtman Sirotků Jan Čapek a táborský hejtman Mikuláš z Padařova. Na sněmu vyhlášen mír na dobu jednoho roku mezi stranami a katolíky. K náboženskému sjednocení stanovena synoda ke sv. Jakubu. Již v kapitole o duch. vývoji husitství jsme poznali její neobyčejnou důležitost, neboť na ní zvítězily mírnější zásady Rokycanovy. Mistři pražští, kteří již v lednu 1434 spolu s Menhartem přistoupili v Chebu na poslušenství koncilu, a ovšem i Táboři. Sirotci naproti tomu přistoupili na program Rokycanův.

Změnu situace bylo viděti i jinak. Neběželo již pouze o smír stran a o smír s církví, nýbrž i s císařem Zikmundem. Poslové císařovi dostavili se na sněm svatojanský, kde jim řečeno, že Čechové jsou ochotni s císařem vyjednávati prostřednictvím poselstva, jež bude vyvpraveno do Řezna k 15. srpnu. Legace ona sestávala ze zástupců všech stavů a dostavila se do Řezna v určený termín. Tam přišel i císař, jenž pozval k jednání i zástupce koncilu. Hlavní úlohu při tom hrál biskup Filibert a Palomar. Český (lépe řečeno husitský) program byl formulován takto: Čechové přijmou Zikmunda, zaváže-li se, že napomůže k obnovení míru a pokoje v zemi, k čemuž položili za podmínku všeobecné zavedení laického kalicha! Můžeme tedy říci, že opět běží o nový pacifikační pokus, jak jsme jej již poznali v době Žižkově, ale pacifikace ona byla rázu husitského. Samozřejmě žádost o všeobecné uznání kalicha vyvolala odpor u zástupců koncilu, zavdavši podnět k diskusi o smyslu prvních kompaktát. Přesto došlo aspoň k částečné shodě, a sice: o nového arcibiskupa a dva suffragány, jakož i o poměr k laickému kalichu. Ustanoveno, že nemá býti v duchovní správě trpěn žádný kněz, který by nechtěl podávati laikům pod obojí způsobou. Tím ukázala církev vůči husitům daleko více svobodomyslnosti než oni vůči ní, protože chtěli i katolíky donutiti k přijímání z kalicha. To se ukázala i v dalším jednání. Když husité nepořídili s tímto požadavkem při jednání s legáty, tedy se obrátili přímo na zástupce českých katolíků se žádostí, aby přistoupili na přijímání pod obojí. Oni odpověděli, že mohou jednati pouze v intencích koncilu a jeho zástupců. Oldřich z Rožmberka se přitom obrátil na legáty, aby mu dali hodně peněz, on že mečem donutí všechny k přijímání pod jednou. Ale nepořídil, neboť legátům šlo o to, aby přátelství tohoto vůdce katolíků s konservativním pánem Menhertem bylo ještě více utvrzeno. Prozíravost této taktiky se záhy ukázala na sněmě svatohavelském.

Sněm tento je veledůležitý tím, že se na něm Sirotci velkou většinou připojili k Rokycanovi, takže vlastně přestali tvořiti samostatnou stranu. Vlastním předmětem sněmu bylo projednávání dohod řezenských. Výsledek byl, že obligátní přijímání pod obojí způsobou, jak bylo proponováno v Řezně a předtím i Lupáčem v Basileji, padlo. Místo něho prohlášeno přijímání pod obojí za fakultativní a s ním zavedena i lokální konfesijní svoboda, spočívající v tom, že sněm nařídil soupis všech míst s přijímáním pod jednou a míst s přijímáním pod obojí způsobou. Kněží se v nich měli říditi dle místních poměrů. Biskupové měli světit i husitské kandidáty a dosazovati je ke kostelům, kde se podávalo pod obojí. Kněží katoličtí, kteří byli ze svých kostelů vypuzeni, směli se k nim vrátiti, ale pod podmínkou, že budou podávati z kalicha těm, kdo budou o to žádati. Tím byla již konfesijní otázka vlastně vyřešena, neboť takto byla zanedlouho přejata do kompaktát. Tah tento byl tím diplomatičtější, poněvadž toto rozřešení neformulovala církev, nýbrž český sněm, takže v očích lidu nebylo usnesení odiosním.

V ohledu politickém jednal sněm o vrácení měst a hradů mimo Čechy, pokud byly v držení obojích radikálů. V první řadě běželo o splnění požadavku císaře, který se v Řezně dožadoval vrácení obsazených držav v Uhrách. I tu projevili Táboři svou starou nepoddajnost, zatímco Sirotci byli mnohem povolnější. Usnesení posláno císaři do Prešpurka se žádostí o svolání sněmu do Brna k památce Stolce sv. Petra (22. února 1435).

Počátek roku 1435 vyznačoval se vyklizováním táborských posádek z měst a hradů jimi obsazených. Táboři ustupovali jenom v nutných případech v očekávání nových, pro ně nadějných politických událostí, jako mělo býti rozpuštění koncilu a smrt déle již churavícího císaře Zikmunda. Nejprve ustoupili ve Slezsku, potom na Slovensku, v Čechách získány hrady a města ve východní části. Pro poražené Tábory bylo příznačno, že se sice ještě nebáli bojů, ale přece dávali přednost mírovým smlouvám.

Po stránce konfesijní nastal počátkem roku 1435 značný obrat. Husitská veřejnost byla plna nedůvěry k legátům, vidouc, kterak dovedli využíti nesvárů husitských stran k vytvoření nové situace, jejímž výsledkem byla porážka radikálů u Lipan. Tak se stalo, že pro nedůvěru k legátům obrátily se široké vrstvy lidu na císaře. Aby se strany mohly nejprve dohodnouti na společném postupu, tedy svolán na sv. Valentina (14. února) do Prahy sněm. Články na něm usnesené byly poslány císaři do Prešpurka. Můžeme říci, že těmito usneseními se vlastně mělo husitství státi jakousi státní církví, neboť král i s celým dvorem měl přijímati z kalicha. Proto měl míti u sebe husitské kněze. Zemští úředníci, zvláště vlivný podkomoří, měli býti příslušníky strany pod obojí. Za účelem obnovení jednoty mělo se poručiti všem obyvatelům království, aby přistoupili k laickému kalichu. Tím se tedy veškerá moc ve státě dávala do rukou husitů a dokonce i katolíci měli k nim přestoupiti. Naproti tomu katolické církvi měla býti odepřena jakákoliv podpora. Obnovení klášterů, kostelů a hradů bylo ponecháno na vůli jednotlivců, komorní plat neměl býti katolickým kněžím vyplácen ani od pánů ani od měst. Rozvoj katolictví v budoucnosti měl býti znemožněn soupisem far dle způsobu přijímání, kterýžto způsob mělzůstati nezměněn na věčné časy. Kromě toho žádali husité císaře, aby jim oznámil mínění koncilu o usnesení sněmu svatohavelského poslaném do Chebu. Koncil totiž dosud na ně neodpověděl, což dávalo podnět k různým dohadům. Husité prohlásili, že nevyhoví-li církevní sněm jejich žádostem, že s nimi už nebudou jednati, a proto do Brna prostě nepřijdou.

Koncil a legáti zaujali však zcela logicky pochopitelné stanovisko: Když na sněmu svatovalentinském k nim mluvil prostřednictvím císaře národ, pak chtěli odpověděti zase jen zástupcům národa a proto, když je císař povolal k sobě do Vídně, tu ani on ani husité se od nich nic nedozvěděli. Tajná instrukce pak legátům ukládala k ničemu nesvoliti, dokud nedojde k potvrzení prvních kompaktát. Za arcibiskupa slíbil koncil dosaditi muže oběma stranám příjemného. K hrozbám husitů nebrali legáti mnoho zřetele, neboť jisté věci (vzkazy a prosby pánů Oldich a Menharta a stálé odkládání sněmu brněnského) jim dokazovaly, že k přerušení styků s nimi nedojde. Když pak sněm brněnský byl určitě odročen k 22. květnu, vjeli legáti slavnostně do Brna.

Sněm počal jednati až 2. července a hned jeho počátek byl prudký. Legáti se rozhodně postavili proti požadavkům husitů, protože překračovaly koncese prvními kompaktáty udělené. Husité se hájili poukazem, že biskup Filibert jim při jejich uzavření ústně slíbil, že prvními kompaktáty není ještě dalším koncesím konec. Legace naproti tomu připomínala husitům, že již při zahájení přítonmného sněmu byla přijata zásada, že toliko smlouvy písemné budou směrodatné při jednání. Rokycanovy požadavky (2. července předložené) však přesahovaly v některých bodech písemné dohody, neboť: 1. Žádala se v nich závaznost 4 artikulů pro všechny obyvatele Čech i Moravy, čili měl býti obnoven požadavek obligátního laického kalicha. 2. Sbor prý neměl dále dovoliti kaceřování Čechů. Jak měl sbor v tomto směru vyhověti, když konec kaceřování měl nastati smírem Čechů s církví, zatímco oni práv naopak žádali přestup zbylých katolíků ke kalichu, kterým by ona kacířská pověst Čechů v cizině ještě více vzrostla? 3. Žádalo se, aby se koncil přičinil o provedení reformy víry a mravů.

Legace odpověděla na tyto požadavky ve smyslu prvních kompaktát takto: Ať se husité srovnají s ostatními křesťany ve všem kromě přijímání pod obojí. Tím byla dána odpověď na zavedení všeobecného přijímání pod obojí na žádost za očistu českého jména od potupy kacířské i na požadavek reformy. Legáti k tomu ještě prohlásili, že otázka metropolity bude zatím upravena tak, že církevní administrativu povedou legáti sami. Při tom se postavili na obranu autority sv. Stolce, napadené nepřímo dožadováním se zrušení všech citací za hranice. Legáti totiž sdělili, že soudní půhony za hranice mohou býti omezeny, ale tak, aby tím neutrpěla nejvyšší autorita církve, která přece nemůže býti odstraněna. Rokycana se nato před císařem tázal, zda jsou to poslední slova legace. Poslové odpověděli vyhýbavě dokazujíce, že požadavky husitů odporují prvním kompaktátům. Rokycana se proto prudce obrátil proti legaci a způsobil, že husité opustili sněm a od té doby již s legáty jednali jenom prostřednictvím císaře. Následek toho byl, že vztahy husitů k Zikmundovi dříve tolik kaceřovanému se staly ještě intimnějšími. Příčiny toho byly dvě: 1. Vnější, spočívající ve vlivu změněné situace v Polsku. Tam totiž po smrti krále Vladislava povstala husitsky zladěná šlechta proti jeho mladému nástupci Vladislavovi, čímž ovšem tamní pozéry byly rozbouřeny, a když tedy Poláci měli sami se sebou co činiti, nemohli pomáhati Čechům. Proto se husité přestali obraceti k Polákům. 2. Vnitřní, spočívající v povolnosti Zikmundově, který chtěl zároveň se smírem církevním provésti i smír politický obnovením své vlády nad Čechami. Proto právě v době Rokycanových polemik (6. července) slíbil husitům, že se vynasnaží, aby se jim vyhovělo v jejich hlavních požadavcích, že nebude proti nim válčiti, ba právě naopak, že jim bude pomáhati proti každému. Po stránce církevně – politické jim slíbil, že se přičiní o zrušení půhonů za hranice, že chaos vyvolaný různým přijímáním v osadách nábožensky smíšených bude odstraněn a proto on potvrdí seznam všech kališnických osad. Dále slíbil, že se přičiní o dosazení arcibiskupa se dvěma suffragány, a to tak, aby je volilo kněžstvo s národem. Konečně slíbil vyloučiti všechny cizince z hodností a úřadů církevních v Čechách i na Moravě. Legáti proti tomu ovšem protestovali a výsledek byl ten, že husité na domluvy Zikmundovy se stali vůči legaci povolnějšími. 14. července se jednání definitivně rozbilo odporem legátů proti klausuli, jež měla býti vložena do kompaktát, „že úmluvy s koncilem nemají býti na újmu svobodám a výsadám král. českého a markr. moravského“. Legáti se proti této na pohled nevinné klausuli postavili proto, že se báli, aby na základě této klausule nedala vláda husitům cestou politické administrativy to, co se jim koncil zdráhal dáti sám. Tak se na čas rozešel s legací i sám císař, ale přece konečně svolil, aby ona klausule nebyla do kompaktát vložena.

Nebylo však možno všechno v Brně definitivně projednati. Události se vytvořily tak, že již nebylo pochyby o tom, že Zikmund bude uznán za krále českého, ale jeho smíru s královstvím měl předcházeti smír s církví. Proto císař vzal i tuto věc za svou a snažil se, aby k ní došlo co nejdříve. Tak došlo k sepisování druhých kompaktát koncem července. Jednání zase uvázlo při církevních statcích, neboť legáti nechtěli upustiti od klausule, že alikové jich nemohou držeti bez viny svatokrádežné. Císař i husité rozešli se rozmrzeni 3. srpna, domluvivše se v tom smyslu, že císař i legace pošlou své zástupce do Basileje se zprávou o dosavadním vyjednávání, zatímco v Čechách se měl sejíti nový sněm, aby potvrdil jednání brněnské, pokud ovšem husitům konvenovalo.

Sněm se sešel na sv. Matouše (21. září) 1435. Horlivější husité se postavili proti článkům brněnským, jsouce v tom utvrzováni polským poselstvem, které popuzovalo proti císaři a slibovalo ochranu svého krále. Tím horlivěji se proto zasazovali Pražané a Příbramovci o jejich uznání a přičiněním císařského kancléře Kašpara Šlika podařilo se jejich snahám zvítěziti. Stalo se tak pod podmínkou, že i císař dodrží slovo husitům dané. Tu se husité zavázali k poslušnosti k císaři i koncilu (kromě radikálního Hradce Králové). Potom zvolil sněm čtyři osoby, jež měly po vysvětlení a vylepšení textu kompaktát slíbiti jménem celého národa poslušnost církvi. Nejdůležitější bylo však zvolení nového arcibiskupa sněmem. Stal se jím Rokycana a jemu ku pomoci zvoleni dva suffragáni, M. Martin Lupáč z Chrudimě a Václav z Mýta. Husité utajili tuto volbu před koncilem, neboť sněm se při jeho volbě usnesl, aby tohoto arcibiskupa poslali všichni věřící i něží. Rokycana tedy přijal volbu jenom s velikým zdráháním, jsa přesvědčen, že bude novou překážkou vyjednávání, až se koncil o volbě doví. Voliči si byli vědomi své neoprávněnosti, neboť zachovávali o volbě přísné mlčení až do rozhodnutí císařova o té věci. Zde nejlépe patrno, jak se husité stále více opírali o Zikmunda. Protivná strana však vyzdradila volbu koncilu s podotknutím, že jednání husitů s koncilem byl klam, neboť oni hledí dosáhnouti svých svobod u císaře.

Následek toho byl, že příští vyjednávání s císařem ve Stol. Bělehradě se nezúčastnil ani jediný kněz z Čech. Jednání začalo 21. prosince. Legáti dle své instrukce nekladli odporu klausuli o svatokrádeži, o niž se rozbilo jednání brněnské, ale žádali, aby císař odvolal svůj slib, daný husitům o své výpomoci v záležitostech církevních. K tomu nemohl Zikmund přivoliti, takže 29. prosince vypukl nový jeho konflikt s legáty. Ti počali později ustupovati a Zikmund nastoupil novou cestu. Pravil jim totiž, že je záhodno učiniti husitům nějaké ústupky, ale po jejich pokoření že je přivede zase ke starým poměrům. Ono ujištění dal (4. ledna) legátům písemně, ale husité, dověděvše se o tom, chtěli odejeti, Zikmundův zeť Albrecht rakouský, držitel Moravy, navrhl, aby císař ústně legátům slíbil, že se nebude vměšovati do záležitostí církevních. Ten pasus ať se nevkládá do listiny určené pro veřejnost. Legace si však přála, aby se aspoň zástupci z Čech o tom dověděli a mínění své vyslovili. Ti se ústy měšťana Velvara nevyjádřili ani pro, ani proti, z čehož císař poznal, že jeho záměry lze provésti. Proto zaujal toto obojaké stanovisko: husitům řekl, že národ bude spokojen, řekne-li se legátům, že nikdo nebude nucen ke kalichu a že zodpovědnost za to béře sám na sebe. Téhož dne (8. ledna) slíbil tajně legátům, že se nebude vměšovati do církevních věcí ani do záležitostí nového arcibiskupa. Prý je mu lhostejno, kdo jím bude. Konečně stanoveno vyhlášení kompaktát takto pracně slepených k 23. dubnu 1436 v Jihlavě.

Sněm jihlavský se sešel až 5. června. Při jeho zahájení ukázalo se znovu, jak smír husitů těsně souvisí s uvedením Zikmunda do Čech. Císař totiž hned nazítří ujednal s legáty, že budou jednati s husity jenom jeho prostřednictvím. Na opětně předložený požadavek posledního českého sněmu mělo dojíti k ustanovení arcibiskupa s dvěma suffragány zároveň při vyhlášení kompaktát. Legáti však odpověděli, že arcibiskup nemůže býti dotud zvolen, dokud nedojte k potvrzení kompaktát. Tím ovšem napověděli, jak hledí na zvolení Rokycanovo pouhým sněmem a není tedy divu, že husité chtěli odejíti. Konečně husité prohlásili, že nemají k projednávání podobného stanoviska legace plnomoci, proto musí pro ně jeti domů. Po jejich návratu je císař i Albrecht rakouský ujistili svou pomocí stran arcibiskupa a suffragánů. Po některých dalších potížích stanoveno vyhlášení kompaktát na 5. července. To se stalo tím, že čtyři čeští kněží slíbili poslušnost do rukou biskupa Filiberta a Rokycana. Při tom odevzdali svůj závazek písemně stvrzený pod pečetí království českého. Nato jim dala legace své listy, jimiž povoleno přijímání z kalicha a Čechové vzhledem k cizině prohlášeni za věrné syny církve. Celkem tedy lze kompaktáta považovati za potvrzení pražských artikulů, ve kterém laický fakultativní kalich se Čechům výjimečně povoluje. Neobligátnost je nejlépe viděti z rozkazu, daného současně olomouckému a litomyšlskému biskupovi, aby rozdávali pod obojí způsobou všem, kdo si toho přejí. Proto i nižšímu kněžstvu měli dáti podobný rozkaz a rovněž měli ordinovati kandidáty pod obojí.

Doplňkem kompaktát byl velký majestát Zikmundův, vydaný 20. července 1436 pro Čechy a Moravu, k němuž došlo po odklizení sporu o Moravu, kterou chtěli huisté vytrhnouti z moci Albrechta rakouského. Předmětem velkého privilegia byly vlastně požadavky sněmu svatovalentinského. Císař prohlásil: 1. Kompaktáta budou Zikmundem a jeho nástupci zachovávána přesně dle textu. 2. Císař nedovolí, aby se někomu překáželo v přijímání pod obojí, a slibuje býti v hájení kalicha nápomocen. 3. Připouští kněze pod obojí na svůj dvůr. 4. Připouští kališníky do své rady. 5. Církevní obnova (kostely, kláštery, hrady) může se státi jenom z dobré vůle v příslušných obcích, císař nikoho k tomu nutiti nebude. 6. Totéž platí o zpětném uvedení řádů, přičemž kromě svolení obcí se vyžadovalo svolení pánů a arcibiskupa. 7. Pro nacionálního ducha je příznačno, že Zikmund po poradě se svými rádci slíbil odpověděti na požadavek, aby se Čechům kázalo v kostelích, Němcům pak mimo ně. 8. Konečně potvrdil požadavek, aby žádný cizozemec nemohl se uvázati v nějaký úřad v zemi. To jsou hlavní body v ohledu církevně – politickém.

c. Po kompaktátech

Neumann: Z dějin bohoslužeb v době hus. (Hradec Kr. 1921, kap. XI).

Kompaktáta vrátila císaři Zikmundovi český trůn. Ten vjel 23. srpna 1436 slvaně do Prahy a počal hned po svém vjezdu podporovati katolicktví a nejmírnější stranu Příbramovu. Bylo to patrno v administrativě, neboť za nové konšely měst pražských dosadil císař samé Příbramovce. Vládu nad městem vložil sice do rukou Jana Rečka z Ledce, ve skutečnosti ji však provozoval p. Menhart z Hradce a nejvyšším hofmistrem ustanovil konservativního husitu Hynka Ptačka z Pirkštejna.

V záležitostech čistě církevních nebylo však ani zdaleka tak hladkého postupu jako ve věcech administrativy politické. Tam docházelo ke kompetenčním sporům mezi legátem biskupem Filibertem a Rokycanou. Hned počátkem září došlo k prvnímu výbuchu. Rokycana se tehdy ochotně uvolil pontifikovati před císařem, leč Filibert prohlásil, že Rokycana je podřízen císaři i legátovi zároveň, proto nemá co svolovati, nýžbrž poslouchati. Zikmund na podnět svých rádců doporučil Filibertovi, aby měl s podobnými záležitostmi strpění až do té doby, kdy bude v zemi pevnější. Jinak by mohl český sněm lehce pojati nedůvěru k legaci. Císař potom pokynul sněmu, aby zaujal odkládací stanovisko k požadovanému stvrzení volby Rokycanovy a k očištění království českého od potupy kacířské.

Zatímco katolíci a mírní husité postupovali celkem svorně, snažili se osamocení Táboři zajistiti svou stranu pro budoucnost. Změnou politických poměrů rozdělili se na dvě strany: na část kompromisní, toužící po míru, vedenou Bedřichem ze Strážnice a Biskupcem, a na část nesmiřitelnou, representovanou Janem Roháčem z Dubé, který odtrhnuv se od ostatních straníků, usadil se na hradě Sioně za Malešovem. Strana mírnější počala vyjednávati s císařem již před sněmem jihlavským, a sice v Třebíči za vedení Bedřichova. Zikmund slíbil, že se dá s nimi do přímého vyjednávání. Tak se stal zase aktuálním rozsudek, jejž měl podati dle usnesení sněmu svatohavelského z r. 1434 M. Engliš. Stalo se tak kolem sv. Václava 1436. Výrok Englišův dopadl ve prospěch Rokycany, čímž bylo velmi nesnadněno postavení Biskupcovo. Ten se odebral do Prahy, aby tam proti rozsudku protestoval, poněvadž k němu došlo za nepřítomnosti jedné strany. Císař vznesl rozhodnutí na Oldřicha z Rožmberka a Přibíka z Klenové. Jejich vyjádření dalo vznik tzv. třeboňskému dekretu ze dne 16. října 1436. Jím dostalo se Táboritům práv měst královských, autonomie na 6 let, ale hlavním byl první článek, dle něhož ani kněz Bedřich, ani Tábor nemají býti tisknuti od zákona Božího, ale budou-li co držeti proti Písmu sv. anebo Zákonu Božímu a bude-li jim to Písmem dokázáno, že své učení opraví. Proti tomu se postavili legáti i Rokycana, obávajíce se, aby Bedřich nezískal tím nových stoupenců. Proto Rokycana uzavřel smlouvu s Táborem a Bedřichem (16. listopadu), dle níž rozhodnou o sporných dosud věcech v nejbližší suché dni 4 soudci. Tím chtěl Rokycana zvrátiti smlouvu třeboňskou. Ale o dva dny později (13. listopadu) uzavřel císař smlouvu s Tábory, v níž se sice také mluví o 4 soudcích, ale kterou se Táborům zaručuje, že nebudou tištěni od Zákona Božího. Tím byla smlouva třeboňská potvrzena samým císařem, a jelikož k rozsudku 4 soudců nedošlo, nabyly třeboňské úmluvy císařem takto potvrzené definitivní platnosti. Podobná smlouva byla ujednána i s radikálním Kolínem. Jenom Hradec Králové zůstal nesmiřitelný, ba dokonce se postavil k otevřenému boji. Když pak tam přišel Bedřich ze Strážnice podruhé, by vyjednával o smír s císařem, byl zajat. Císařské privilegium, které si Tábor vymohl, jest důležitým dokumentem pro vývoj husitského radikalismu. Nejprve Táboři hlásali zničení všech městských práv i privilegií jakožto pohanských a konečně sami si vyprosili u císaře privilegium, aby mohli živořiti z milosti toho, jehož kdysi nazvali ryšavým drakem.

8. listopadu podali legáti císaři stížnost na nedodržování závazků ze strany husitů při kompaktátech daných církvi. Po stránce liturgické si elgace stěžovala na částečné sloužení mše sv. jazykem českým, nedávání „Pax“ a neobnovení svěcené vody v kostelích. Kněží pod obojí nechtěli podávati katolíkům pod jednou způsobou a asice ani v hodince smrti, ba dokonce odpírali katolíkům místo na hřbitově. Po stránce administrativní si legáti stěžovali na odpírání měšťanství katolíkům. Tak došlo k dlouhým sporům, při nichž i husité podali své stížnosti. Hlavní stadium v tomto ohledu nastalo v dubnu 1437.

Zatím se na Nový rok 1437 sešel sněm celého království, na kterém Zikmund ještě více upevnil své posice, dosadiv za soudce a jiné menší úředníky jenom katolíky a Příbramovce, kdežto stoupence Rokycanovy vyloučil. Sněm vypsal i velikou daň k vyplacení zastavených statků královských i církevních a nad to ještě se usnesl na vrácení majetku kostelům a klášterům. V jiném ohledu dovedl se císař zbaviti nepříjemných mu Táboritů. Z vypsané totiž berně najal si táborské bojovníky proti Turkům. To byl vojenský konec kompromisního Tábora. Počátkem března zasadil císař ránu i nesmlouvavému Táboru, totiž Hradci Králové. Tam vypuklo počátkem onoho měsíce vzbouření, při němž radikální kněz Ambrož i se stoupenci byl uvězněn. Město se vzdalo císaři pod podmínkou, že nebude do roka měniti konšelů a že městu nebude ani platiti ani stavěti kláštery. Zbytek nepoddajných radikálů odtáhl k Roháčovi na Sion, který se stal posledním úžočištěm divokých Táboritů. Před tím (11. února) byla korunována královna Barbora, přičemž se ukázala časová situace. Královna totiž přijímala pod jednou a Rokycana ke korunovaci vůbec pozván nebyl!

Tato událost jakož i došlá ratifikace kompaktát (právě v den korunovace) vyvolaly u husitů značnou nepsokojenost. V ratifikaci kompaktát žádal totiž koncil o tři věci: Zákaz podávati z kalicha dítkám, osobní zodpovídání Engliše v Basileji z eucharistických bludů a vyslání poselstva k hádání o nutnosti podávání z kalicha ke spasení. Situace byla tím vážnější, že k Rokycanovi se stran podávání nemluvňatům připojili i Příbramovci, poukazujíce, že otázka tato není ještě rozhodnuta, zatímco legáti dokazovali z kompaktát, že rozhodnutí o ní již padlo.

V této vzrušené době podali pražští konšelé (3. dubna 1437) císaři stížnost na legaci, které nutno věnovati více pozornosti, neboť až dosud uváděli naši historikové jen tuto stížnost, ne však odpověď legátů na ni danou. Proto ovšem až dosud hledělo se na zástupce koncilu jako na původ všech třenic a vytýkána jim dokonce šalebná hra.

Konšelé si stěžovali, že: 1. Katoličtí kněží nechtějí podávati z kalicha. 2. Legace až dosud nevydala žádných listů na očištění Čech od kacířské potupy v cizině. 3. Olomoucký biskup dosazuje prý na fary jenom kněze odřeknuvší se kalicha, kdežto kněze kališníky zásadně odmítá. 4. Na některých místech (i na hradě pražském) staví se kněží proti přijímání z kalicha, ačkoliv dříve tomu tak nebylo.

Biskup Filibert odpověděl takto: 1. Žádá se udání kněží, kteří nechtějí podávati laikům z kalicha. 2. Totéž žádal i o biskupu olomouckém s podotknutím, že ví o skutečnosti opaku, totiž že jmenoval kališnické kněze na fary, kde se podává pod obojí způsobou. 3. O kněžích z hradu pražského prohlásil, že nikdo husitského kněze dosud nevyhnal, ba naopak M. Křišťanovi z Prachatic bylo uloženo, aby se postaral o kněze pro hrad, který by lidu podával pod obojí způsobou. Když pak Rokycana si znovu stěžoval u císaře, tu Filibert ještě důrazněji odpověděl řka, že právě odešel z Prahy jeden kněz vzpírající se podávati pod obojí, a on, legát, právě napsal všem kněžím, kteří nechtějí podávati z kalicha, aby buďto tak učinili anebo resignovali. Rozkazy své sdělil Filibert úředně kléru shromážděnému v Karolinu (12. dubna) nařídiv děkanům, aby kněží jim podřízení podávali z kalicha všem, kdož o to žádali. Kdyby tak nechtěl někdo činiti, ať je nahrazen knězem k tomu ochotným. Legát ukázal takto zajisté svou nejlepší vůli k zachovávání kompaktát i k husitům. Skoro současně si naproti tomu utržil velikou ostudu Rokycana, který na předchozí vyzvání Rokycanovo udal kněze stavící se proti podávání z kalicha. Přitom se dostavil k osobnímu zodpovídání farář z Bělé, Rokycanou nařčený. Plebánova obhajoba byla rozhodně zajímavá: Odešel z Bělé, a když farníci proň vzkazovali, odvětil jim, že je ochoten se k nim vrátiti, budou-li přijímati po starodávném způsobu, tj. pod jednou. Oni odpověděli, že jim na přijímání z kalicha nezáleží, poněvadž byli k němu donuceni. Ačkoliv mohl Filibert za takových okolností dáti Rokycanovi přiměřenou odpověď, neučinil tak, nýbrž právě naopak poručil svým kněžím, aby buď dávali z kalicha anebo si obstarali pomocníky ochotné tak činiti.

Po tomto prohlášení Filibertově vystoupil Rokycana, ohražuje se proti 3. článku Filibertova přípisu k venkovským děkanům. Prý směřoval k tomu, aby lidé přijímající pod obojí byli nuceni přijímati pod jednou. Vystoupení toto charakterisuje dobře Rokycanu, neboť v listě legátově nebylo o něčem takovém ani stopy. Právě naopak výslovně se v něm praví, aby se kněží varovali kázati proti tomu či onomu způsobu přijímání, lid aby naváděli k pokoji a snášenlivosti, tak aby každý mohl přijímati dle své libosti.

Počátkem května porušil Rokycana tento legátův příkaz pokojných kázání a bouřlivě se ujal přijímání nemluvňat. Filibert se proti tomu ohradil jakožto proti porušování kompaktát a císař proto citoval Rokycanu k sobě. I tu si Rokycana zadal. Odpověděl císaři, že pro kázání jedině Filibert jest oprávněn činiti mu výtky jakožto jeho představený. Když však čtvrt roku předtím (10. prosince 1436) měl žádati legáta o pstvrzení ve svém úřadě, tedy prohlásil, „že raději chce odejíti z Prahy, nežli přijmouti ustanovení a moc od legátů, prý má moci dosti; neboť kterýkoli kněz má právě takovou moc jako biskup“. Patrno tedy, že Rokycana jednal, jak se mu právě nejlépe hodilo. Za takových poměrů se sešel (24. května) český sněm, jenž opět pohnul otázkou arcibiskupa. Rokycana byl jím sice zvolen sněmem 21. října 1435 spolu s dvěma suffragány, ale dosud nebyl církevně stvrzen. Samozřejmě Filibert po svých zkušenostech s Rokycanou nemohl býti pro něho a sněm, vida situaci, prohlásil, že nehodí-li se Rokycana k svému úřadu, má býti arcibiskupem někdo jiný. Toho využil císař a prosadil zvolení konservativce M. Křišťana z Prachatic. Filibert se po jistých rozpacích vyslovil pro něho, Rokycana pak byl jménem císařovým vyzván, aby vydal pečeť generálního vikáře a podrobil se M. Křišťanovi. Rokycana věděl, že vyhověti rozkazu znamená resignovati, proto nepozorovaně uprchl na hrad Kunětickou horu u Pardubic, patřící Divišovi Bořkovi z Miletínka. Stalo se tak 17. června. Tento útěk je velikou událostí pro české církevní dějiny až po Bílou horu, neboť lze v něm spatřovati počátky kališnické konsistoře. Jí se od té doby až po katastrofu bělohorskou spravovali Čechové mimo tábor katolický samostatně a proto v celém onom období byla vždy utrakvistická konsistoř středem bojů jakožto centrum nekatolického života církevního.

Po útěku Rokycanově počala se situace v Čechách pozvolna zhoršovati. Přispěly k tomu dvě okolnosti:nezdar posledních vyjednávání rozcházejícího se koncilu basilejského a ozbrojený postup císařův. Basilejský koncil byl již 18. září rozpuštěn, ale papež Evžen IV., který byl již tolik učinil pro sjednocení Čech s církví, připustil, aby se ještě celý měsíc právě pro ně jednání prodloužilo. Čechy tam zastupovali konservativní theologové Příbram a Prokop z Plzně, ale přesto bylo jednání bezvýsledné, neboť přes své konservativní smýšlení položili požadavky sněmu naprosto nepřijatelné. Žádali totiž všeobecné zavedení kalicha, zavedení českých perikop do mešního ritu a vydání listin očišťujících národ u sousedů od potupy kacířské, dále jmenování arcibiskupa s dvěma suffragány a již dříve zavržené podávání dítkám z kalicha. Rozumí se, že koncil požadavkům nevyhověl a tak husitské poselstvo se vrátilo do Prahy s nepořízenou.

Druhou příčinou roztrpčenosti husitů, sotva trochu uchlácholených kompaktáty, byl energický postup císařův v zemi. Již na květnovém sněmu žádal Zikmund o povolení výpravy proti Sionu jakožto poslednímu útočišti Táboritů. Leč drobná šlechta se proti tomu postavila prohlašujíc, že Roháče za škůdce země nepovažuje. Zikmund vypravil tedy před počátkem srpna svá maďarská vojska za velení Michala Országa. Za měsíc hrad padl a Roháč na výstrahu s jinými 52 bojovníky byl 9. září oběšen.

Nezdar na koncilu a krvavé vyvrácení Sionu vyvolalo v zemi výbuch nevole proti císaři. V polovici října dobyli povstalci Náchoda, pokusili se o Hradec Králové, na Moravě pak se oposice zmocnila Litovle. Tato revolta jakož i nebezpečná, smrtelná choroba, donutily císaře, aby zajistil český trůn svému zeti Albrechtovi rakouskému. Poslal k němu svého kancléře Šlika, aby přejal správu království a po smrti císařově aby se hned ujal vlády. Albrecht i jeho manželka se za tak těžké situace báli nabídku přijmouti, ale slíbili, že se k 6. prosinci dostaví do Prahy. Císař sám jim razil cestu do Čech, napsav posledního listopadu stavům list, jímž je doporučoval českým pánům. Brzy nato, dne 9. prosince 1437, skonal ve Znojmě a pochován byl ve Varadíně.

Po smrti Zikmundově rozdělily se české strany na dva tábory. Proti kandidatuře Albrechtově se postavili Rokycanovci a Táboři, kdežto mírní Příbramovci se spojili s katolíky pro Albrechta. Odpor onen vznikl jednak pro rozhodné katolictví Albrechtovo, jednak pro jeho němectví. Při Albrechtovi stál Oldřich z Rožmberka, Menhart z Hradce a jiní mocní páni. Oposice vedl Hynek Ptaček z Pirkštejna s Hertvikem z Rušinova. Tito se obrátili o nového krále k Polákům. Albrecht vystoupil na stranu svých práv vojensky a proniknuv až do Prahy dal se tam 29. června 1438 korunovaati. Albrechtova vláda byla pouhou episodou vyplněnou boji o trůn. Za nich král skonal 27. října 1439. Teprve po jeho smrti želeli v Čechách jeho odchodu, neboť to byl člověk dobrý.

Příchod Albrechtův do Čech znamenal posilu katolictví, jak nejlépe jest viděti z návratu metropolitní kapituly do Prahy. Žila tam tehdy vlastně jenom z podpor Albrechtových, které však byly velmi malé, a když později odtáhl Albrecht do pole, zůstala kapitula vůbec bez prostředků. Jejím živitelem byl biskup FIlibert, jenž nadto vyplácel i některé zastavené cenné věci. Když pak Filibert odešel záhy na věčnost za Albrechtem, neměla kapitula vůbec žádného podpůrce. Pro katolictví měl však návrat kapituly velký význam, neboť ona byla jeho nejvyšší representantkou v zemi, jež po smrti Albrechtově znova propadla anarchii.

Část sedmá: Doba kališnická

1. Doba Ptačkova (1439 – 44)

Po smrti Albrechtově nastaly spory o trůn, jež vyvolaly hotovou anarchii. Po stránce náboženské byla středem pozornosti kompaktáta. Na ně se vztahoval tzv. list mírný, jímž uzavřena dohoda mezi stranou Ptačkovou a Menhartovou v Karolině (29. ledna 1440). V ní se mimo jiné žádalo: zachovávání kompaktát, zvolení Rokycany, o něž má zvláště pracovati budoucí král a konečně zrušení všeho škodlivého, co stanoví Zikmund a Albrecht. Těmito třemi články padla všechna ustanovení Zikmundova proti Rokycanovi, Albrecht byl vlastně z českých dějin vyškrtnut a Ptaček se svou stranou spěl k vrcholu moci.

K udržení pořádku v zemi dostal každý kraj svého hejtmana. S kraji s Moravou sousedícími uzavřel přátelskou smlouvu olomoucký biskup Pavel z Miličína. Morava se srovnala s Čechami ve Velkém Meziříčí 14. dubna 1440). Strany v Čechách byly tehdy ttyto: Strana Menharta z Hradce, jenž jako nejvyšší purkrabí byl pánem Prahy a proto jeho strana dominovala. K ní náleželi theologové M. Prokop z Plzně a M. Příbram. Poměrně negativní chování k politice Ptačkově, na níž stála většina veřejnosti, působilo pozvolný úpadek strany Menhartovy, až konečně r. 1448 zanikla úplně.

Druhou stranou byla strana Ptačkova. Jemu pomohla iniciativa k obnově pořádku od r. 1440 počínaje, přenáhledná reakce Zikmundova a mírný list z r. 1440. Tyto tři důležité okolnosti postavily ho v čelo stále rostoucí strany, do níž náležel i Rokycana. Strana jeho mohutněla tím více, jelikož jejím heslem byla konsolidace země a nikoliv stranická touha po zničení protivníka. Tato povaha Ptačkova škodila zvláště Táboritům, rozervané to sektě, která se tehdy omezovala již jen na sídlo Bedřicha ze Strážnice, Kolín. Tito se obraceli z oposice ke straně polské.

Třetí strana byla katolická. Byla méně významnou počtem příslušníků, zato však měla význam svým vůdcem Oldřichem z Rožmberka. Jakožto rádce papežův hrál Oldřich úlohu vskutku vynikající, takže možno o něm říci, že on byl hlavním informátorem ciziny o Čechách.

Církevní situace byla u nás tehdy znova zhoršena schismatem vzniklým z přeložení koncilu z Basileje do Ferrary a odtud do Florencie. Basilejský koncil však přeložení na vědomí nevzal a dokonce papeže Evžena IV. sesadil, zvoliv místo něho vévodu savojského Amadea pode jménem Felixe V. Tento držel s Basilejí, zatímco jeho sok měl Florencii. Nové schisma mělo v Čechách ohlas ve formě rozporu biskupa Filiberta s pražskou kapitulou. Ta stála při Evženovi a tím i při koncilu florentském, zatímco lid se držel koncilu basilejského a Felixe V. Aby si basilejští získali Čechy úplně, jmenoval Felix V. rozeného Pražana Mikuláše, syna Jindřicha od žebříků arcibiskupem pražským, který přišel do Čech v průvodě brněnského probošta Křišťana z Hradce. Když však došlo i poselstvo Evženovo, dokazujíc legitimitu tohoto papeže, Čechové za příkladem jiných států prohlásili neutralitu až do zvolení nového papeže.

V době této politické i církevní anarchie byl svolán sněm do Čáslavi k 17. srpnu 1441, na němž pánové a města ustanovili Rokycanu za nejvyššího úředníka v zemi v záležitostech duchovních s právem trestati uchylující se svým smýšlením a obraceti je za pomoci měst a pánů sněmem výslovně uvedených. Usnesení toto je zajímavo z několika příčin: 1. Na jedné straně hlásali husité svobodné kázání a na druhé dávali svému tzv. arcibiskupovi k disposici světskou moc, aby lidi jiného smýšlení donutila k připojení se ke straně Rokycanově. 2. Toto násilné zutrakvisování směřovalo k odstranění vnitřní rozříštěnosti stran a tak mělo napomoci vnitřní konsolidaci země. Rokycana přitom poukazoval na utrakvismus jakožto většinu národa, jíž bylo třeba se podrobiti. V tom si však velmi odporoval, neboť již na koncilu basilejském se husitům doporučovalo, aby se podrobili jakožto mizivá menšina v křesťanstvu. Tehdy právě Rokycana se proti tomu ohražoval.

Provedení tohoto částečného programu připadlo synodě svolané do Kutné Hory na 4. říjen 1441. Jí předcházelo důležité jednání s pražskou kapitulou. Cílem jeho bylo zlepšení poměru mezi katolíky a husity. Jednání toto nemělo valného výsledku, neboť Příbram tu přestupoval hranice kompaktát žádaje, aby katolíci uznali nutnost přijímání pod obojí pro spasení. Pražská kapitula nebyla ovšem k tomu kompetentní, aby směla uděliti husitům větší koncesi než basilejský koncil. Kromě toho položil Příbram požadavek, jemuž vyhověti znamenalo pohřbíti katolictví. Příbram totiž žádal, aby nebyli instalováni kněží kalichu protivní, naproti tomu však aby husitští kněží nebyli zavazováni k věcem stojícím v rozporu s kompaktáty. To znamenalo, že katoličtí kněží byli povinni podávati pod obojí, ale husitští kněží neměli být zavazováni, aby podávali katolíkům pod jednou! Kapitula, chtíc vůbec nějak odpověděti, nemohla tak učiniti než s celou řadou výhrad. Proto na základě usnesení z 30. září nařídila provádění kompaktát tak, aby tím byli všichni uspokojeni. Především aby kněží podávali každému dle jeho přání.

Potom došlo k svolání husitské synody do Kutné Hory. Táboři se jí vůbec nezúčastnili. O jejím významu v duchovním vývoji husitství jsme již pojednali. Proto se obrátíme k její disciplinární stránce. Dle mínění protestantského historika Urbánka chtěl Rokycana zachrániti svou sektu od nedostatků církve římské. Zatím jeho souvěrec a horlivý husita podkomoří Valečovský z Kněžmostu otevřeně prohlásil, že nekázeň v husitském kléru je daleko horší než před Husem. Rokycana sám vzdal nepřímo uznání reformním snahám Arnošta z Pardubic, doporučiv husitskému kněžstvu, aby se řídilo Arnoštovými statuty. Z chyb, jež Rokycana svému duchovenstvu vytýká, je na prvém místě výdělečnost, jevící se v chození na poutě a pohřby a v horlivém ucházení se o tučné fary. Mimo to vytýká Rokycana svému kléru opilství a zlořády, o nichž prý není dovoleno mluviti ad evitandum scandalum. Divno jest, že o těchto pohoršlivých věcech bylo dovoleno mluviti, pokud se týkaly katol. kněžstva.

Vysoce poučným je chování Rokycanovo k Táboritům. Ti se proti němu bránili právě těmi zbraněmi jako kdysi Rokycana proti koncilu. Dovolávali se totiž klausule při sjednání kompaktát učiněné, dle níž nebude na překážku, nenastane-li jednota v ritu hned. Tato výhrada byla však určena Táborům a ne jemu. Táboři se proto zcela správně této klausule dovolávali proti Rokycanovi a nad to se ještě dovolávali tzv. soudce chebského, tj. Písma sv. a tradice. To ovšem znamenalo popření Rokycanovy autority a tu Rokycana nechtěl onomu soudci rozuměti tak, jak jej sám kdysi vykládal na koncilu basilejském. Konečně zakročil tímže způsobem jako kdysi církev na obhajobu své autority: obrátil se o pomoc k rameni světskému. Protestant Urbánek tu přiznává: „…ježto jeho autorita nestačila, aby se jí Táboři podrobili, nezbývalo, než utéci se ke zbrani, k násilí“ (Věk poděbradský I, 796). Ovšem, když katolické církvi nezbývalo nic jiného, tedy jí to k omluvě u protestantského historika nestačilo.

Stanovisko Rokycany k Táboritům mělo ještě jiný následek. Když Táboři naznačili husitskému arcibiskupovi jeho nedostatečnou autoritu, tedy sněm na Mělníce r. 1442 konaný se usnesl vyslati poselstvo ke kardinálu Cesarinimu s prosbou o potvrzení Rokycanovo. Tento fakt je ohromného významu pro nejvyšší duchovní moc papežství, neboť i protestant Urbánek (oc. 796) o tom praví: „Táborští učinili podmínkou svého uznání autority Rokycanovy jeho potvrzení, jež mu mohla dáti jen církev“, Rokycana již asi r. 1442 zapomněl, jak před pěti lety (1437) pravil, že raději z Prahy uteče, než by přijal potvrzení v úřadě od basilejské legace.

Rokycana i Ptaček předpokládali nemožnost narovnání s Tábority, a proto jejich učení definitivně odsoudili na synodě kutnohorské 6. července konané. Její význam jsme poznali již v kapitole o duch. vývoji husitství, předvedeme tedy způsob odsouzení Táboritů konservativními husity, aby se ukázalo, jak se soudilo v Kostnici a jak v Basileji.

Jak v Kostnici, tak v Basileji rozhodovali v theologických otázkách theologové. Naproti tomu vypsal synodu kutnohorskou Ptaček, chtě býti (dle Táboritů) zároveň žalobcem i soudcem. V jednání měly si býti obě strany rovny. Táboři však místo rovnocenného činitele, jenž má míti stejná práva jako utrakvisté ostatní, stávali se obžalovanými, jimž jak se zdá, nedalo se vždy volné příležitosti k obraně ani k vyvrácení cizích důvodů a nařčení. Jinak bylo v Kostnici, kde přinesli Husovi vlastní jeho rukou psaný traktát, aby se nemohl vymlouvati na lživý obsah článků. Podobně i v Basileji přinesl M. Stojkovič do szasedání koncilu příslušnou literaturu, aby se mohli husité kdykoliv o ni opříti. Účelem pak jednání bylo, že Táboři měli býti již předem odsouzeni. Urbánek zase tu přiznává: „Kněží táborští v něm (ve Ptačkovi) viděli svého úhlavního odpůrce pro jeho snahy sjednocovací a tušili, že mu jde o to, aby před veřejností byli smířeni a připraveni o svůj vliv a vážnost.“ (V Basileji působily sice také snahy sjednocovací, jenže se k jejich provedení pracovalo jako v otázce theologické, vědou, zatímco v Kutné Hoře se pracovalo smiřováním osob.) Dle toho se na synodě také jednalo. Urbánek praví: „Zdá se, že nedostalo se vždy volné příležitosti Táborům k obraně, ani k vyvracení důvodů a nařčení… …k obžalobám proti Táborským byly připuštěny i osoby, které byly hlavními jejich nepřáteli a jež byly pro své přečiny dříve z Tábora vyhnány a dovoleno jim odejíti dříve, ne jim mohli Táborští řádně odpověděti“ (oc. 828).

Takovým neslýchaným způsobem došlo k odsouzení Táboritů. Je přímo nepochopitelno, že Urbánek chce právě o Rokycanovi namlouvati, že u něho prý již panovalo přesvdčení, že víra není slučitelná s násilím! Přitom si autor pochvaluje, že „síla je záštitou myšlence a ta zase zušlechťuje sílu“. Nemoha popříti násilný postup strany Rokycanovy proti Táboritům, omlouvá jej takto: „Dnes je ochota utrakvismu jeho postup vytýkati. Je však dnešek, jenž vynáší se svou humanitou a snášenlivostí, a jenž přesto páchá na slabších tolik násilí v ohledu národnostním a sociálním, oprávněn činiti výtku utrakvismu, že nedovedl býti snášenlivým ve století 15.?“ Je podivno, že dnešek je oprávněn vytýkati nesnášenlivost katolické církvi, ale husitské sektě nikoliv.

Jak jsme již poznali, uznal zemský sněm v lednu 1444 v Praze konaný rozhodnutí kutnohorské, čímž Táboři pozbyli svého samostatného postavení konfesijního. Do dalšího vývoje událostí zasáhla smrt Ptačkova na sídle jeho v Ratajích dne 27. srpna 1444.

2. Legace kardinála Kusy a misie sv. Jana Kapistrána

Valouch: Životopis svatého Jana Kpistrána (Brno 1858) – Voigt: Johannes von Capistrano, ein Heiliger des XV. Jahrhunderts (Sybel´s Mist. Zeitschrift X, 1863) – Neumann: K dějinám věku poděbradského (Hl. 1932) – Tadra: K pobytu Jana Kapistrána v zemích českých (VSN 1889) – Ryšavý: Die erste Hussiten – Mission des heil. Johannes v. Capistranoin Mähren 1451 (Franzisk. Studien 1932).

K poslání Kusovu a Kapistránovu k husitům došlo za důležitých církevně – politických událostí. Předně papežství v té době dosáhlo konečného vítězství nad odbojnou konciliární stranou, hlásající svrchovanost koncilu nad papežem. Za takové situace nehleděla Kurie tuze vlídně na kompaktáta daná revolučním koncilem basilejským. Kompaktáta byla v Římě tím méně v lásce, jelikož nejednou tam došla zpráva, kterak jich husité nezachovávají. A poněvadž jádro této smlouvy, přijímání pod obojí, bylo dáno privilegiem, tedy se počalo uvažovati o platnosti privilegia, kdyžtě privilegovaní husité nezachovávali podmínek, pod kterými jim byla kompaktáta udělena. Takto zcela vratké právní postavení husitství samo o sobě nutkalo k odeslání poselstva, jež by o věci pojednalo s officielními představiteli husitství a přitom také promluvilo k lidu.

Druhá věc, která vyžadovala odeslání legace sv. Stolce k husitům, byly veliké nesnáze, v jakých tito byli pro nedostatek řádné hierarchie. Rokycana byl již tak sklíčen, že na vánoce 1449 podnikl dokonce cestu do Říma, aby tam prosil o vysvěcení, leč vrátil se zpět nedoraziv ani do Solnohradu. Z toho v Římě dobře poznali, že husité se přece jenom považovali za příslušníky katolické církve. Na druhé straně se však již počali obraceti kvůli biskupskému svěcení k řeckým schismatikům, což ovšem nutilo církev ještě více k jednání s nimi. To bylo asi také hlavním cílem jednání s Řeky (Cařihradem), totiž působiti nátlak na Kurii k větší povolnosti. Tak došlo nejprve k poslání Eneáše Sylvia a po něm k legaci určeného kard. Mikuláše Kusy a františkánského observanta Jana Kapistrána. Kusa měl poslání čistě diplomatické, Kapistrán misijní. První proto jednal s politiky, druhý se obracel ke všem, především však k širokým vrstvám lidu, aby v nich buď upevnil, nebo obnovil katolickou víru. Proto praxe obou se od sebe diametrálně lišila a dle ní i výsledek každého poslání. Kusa jako diplomat nastoupil cestu kompromisu, zatímco Kapistrán zaujal nesmlouvavé stanovisko. Proto Kusovi nevěnovala česká veřejnost tolik pozornosti jako Kapistránovi, a proto také Kusa nedocílil ani takového úspěchu jako Kapistrán, i když legendy otomto misionáři – světci jeho úspěchy až příliš nezveličovaly.

Koncem července 1451 přišel Kapistrán do Brna a počal hned kázati. Hned 1. srpna dosáhl velikého úspěchu tím, že moravský podkomoří Beneš z Boskovic odpřisáhl bludy. Bludy ony spočívaly v učení o přijímání pod obojí spůsobou katolické nauce protivném. Případ Benešův je typický pro politiku Kapistránovu. Věděl totiž, kterak většina vysoké moravské šlechty se drží husitství, a proto věnoval zvláštní úsilí tomu, aby si ji získal a aby pak šlechta napomohla obnově katolictví na svých panstvích. I poddaní páně Benešovi byli většinou pod obojí a Kapistrán tedy doufal, že na statcích boskovických nastane návrat lidu do katolické církve. První jeho vystoupení je však pozoruhodno i z jiné příčiny. Přišel do katolického města Brna, což dokazuje, že Kapistrán se snažil netoliko o obnovu katolické víry, nýbrž i o její upevnění tam, kde se ještě udržela.

Po 14 dnech odebral se Kapistrán do Olomouce, kde bylhostem kapitulního děkana Bohuše ze Zvole. Kázal zástupům lidu „na bělidlech“, kde později vznikl klášter jeho řádu. Kázání Kapistránova se nesla proti obligátnímu přijímání z kalicha a vyvolala pozornost i u protivníků. Tak se stalo, že až z Kroměříže dostavil se na jeho kázání kněz Štěpán s ostatními kněžími. Tito duchovní se klonili k táborství a byli ve styku s prvními příslušníky jednoty bratrské. Vrátiv se z Olomouce, napsal Štěpán s ostatními kněžími Kapistránovi traktát o povinném přijímání pod obojí, v němž poukazoval i na církev řeckou. Kapistrán replikoval, ale z opatrnosti neposlal odpověď přímo do Kroměříže, nýbrž ji předložil olomouckému biskupu Janu Hásovi. Ten však odpověď Kapistránovu do Kroměříže vůbec neodeslal a teprve jeho nástupce, Bohuš ze Zvole, mu ji vrátil. Nedodání odpovědi asi velmi rozezlilo kroměřížské husity, i odpověděli jinak. Předpadli katolické kněze, jáhny a lid jdoucí z Uh. Hradiště do Olomouce poslechnouti Kapistrána. Některé poranili, kněze a jáhny uvěznili a nutili je podávati pod obojí způsobou. Tak tedy skončila první Kapistránova polemika s husity. Stejně s nezdarem skončil i jeho pokus získati si zemského hejtmana Jana Tovačovského z Cimburka.

Počátkem září byl již Kapistrán zase v Brně. I v této době bylo mu podstoupiti literární boj, a sice proti husitským theologům z Čech. Tam pronikla zpráva o Kapistránově horlivém působení a hojných návratech husitů ke katolictví. Zpráva ta vyvolala u kališníků rozruch a s ním spojené polemiky proti Kapistránovi. Literární odpůrcové jeho byli v Čechách tři: První dva byli z vých. Čech, a sice Jan z Borotína a Jan Nedělišť, třetím pak byl sám Rokycana.

Jan z Borotína poslal Kapistránovi z Hradce Králové list. List tento je zajímavý z dvojí stránky. Předně názorem na basilejský koncil. Borotín praví, že koncil tento byl řízen samým Duchem sv. Jak by tedy mohl Kapistrán kázati proti kompaktátům daným tímto sborem? Když však husité jednali v Basileji, tu (jak jsme již poznali) někteří jejich řečníci nazývai koncil „sacrilegi“ a „canes“. Dále je zajímavým Borotínův poukaz, že kompaktáta přece dovolila přijímati z kalicha. Toto však nepopíral ani sám Kapistrán, který poukazoval na praxi odporující kompaktátům. O té se však Borotín ani Slovem nezmínil! Jest tedy viděti, že husité prováděli svou: zdůrazňovali pouze povolení kalicha, ale o dodržování podmínek přitom církví stanovených a jimi přijatých nechtěli slyšeti. Není tedy divu, že sza takových předpokladů vytýká Borotín Kapistránovi svádění lidu.

Kapistrán nezůstal samozřejmě Borotínovi odpověď dlužen a napsal celý traktát o přijímání pod obojí. Tři jeho exempláry poslal biskupu olomouckému, leč ten ho zase nedodal, obávaje se asi zneklidňování veřejnosti. Borotín tedy sepsal (v polovici září 1451) druhý traktát proti Kapistránovi. Autor se v něm opírá o list Kapistránův k Jiříkovi z Poděbrad. Borotínův list byl plný neupřímností. Tvrdí totiž, že koncildovolil husitům kompaktáty kalich, ale zase zamlčuje podmínky, za kterých se tak stalo. Hotovou lží bylo tvrzení, jako by se husité nikdy nelišili od církve. Kapistrán odpověděl (20. září): Jak může nkdo prohlašovati přijímání z kalicha za nutné ke spasení, když přece všechno ostatní křesťanstvo přijímá pod jednou způsobou? Nač potřebují husité kompaktáta, stačí-li jim evangelium? Chtějí-li poslouchati více Boha než lidí, proč nechtějí poslouchati náměstka Božího? Dopis ten skončil Kapistrán pozváním Borotína k disputaci na Moravu, snad pod ochranou Jiříkovou.

Polemika s Janem z Nedělišť je známá. Odehrávala se teprve r. 1452. Zachoval se z ní jen list Jana z Nedělišť. Srážka má význam pouze ten, že i Nedělišť snažil se Kapistránovi dokázati dopouštění se hříchu proti Duchu sv., poněvadž prý káže proti kompaktátům daným od koncilu basilejského, jenž byl přece řízen Duchem svatým.

Po Borotínovi nastoupil proti Kapistránovi Rokycana. Prý by Kapistrána rád poznal a zval ho tedy k disputaci buď do Moravské Třebové neb doNěmeckého Brodu či Pelhřimova. Kapistrán obratem přijal nabídku a dopsal Jiříkovi, aby zajistil klidný průběh disputace. Za takových okolností došlo ke sjezdu moravských pánů v Uničově (25. září), k němuž došlo novou situací, vyvolanou příchodem Kapistránovým. Programem jeho byla opatření proti horlivému misionáři, jehož činnosti se husité již počínali obávati. Důkazem toho jest, že do Uničova přijel dokonce sám Rokycana, jenž přivezl s sebou originál kompaktát. V téže době odejel Kapistrán z Brna do Znojma a to pro výhružné listy, jež poslali pánové biskupu a městům Brnu a Olomouci. Tím ušetřil Kapistrán střední Moravu válečných nepokojů. Tím se však situace změnila tak, že Rokycana vlastně přijel na Moravu nadarmo. Výsledkem jednání uničovského byly dva listy zvoucí Kapistrána k disputaci s Rokycanou do Mor. Krumlova. Zajímavo jest, že podkladem hádání měl býti kromě Písma sv. a tradice i soudce chebský (1432). Věc je zajímavá tím, že na tento podklad chtěli postaviti na sněmě kutnohorském Táboři své hádání s Rokycanou, ale Rokycana i sněm onen požadavek odmítli.

Zatím Kapistrán podnikl již jiné kroky. Ze Znojma požádal vídeňskou universitu, aby mu pomohla ve vyhubení husitství, v něž oprávněně doufal pod dojmem tisícerých obrácení. Navrhl proto Vídeň za místo k disputaci s Rokycanou. List uničovského sjezdu dostal Kapistrán až v druhé polovici října, a sice v Českém Krumlově, kde byl hostem pána Oldřicha z Rožmberka; Kapistrán odmítl pozvání do Mor. Krumlova, prý si přál disputaci před vzdělaným publikem, které dovede věc rozsouditi. V Krumlově však kromě vrchnosti (pánů z Lipé) byli prý jenom volaři a pastevci. Nabízel tedy hádání na některé slavné universitě a konečně počátkem prosince navrhl Cheb. Místo soudce chebského položil však za rozhodčí autoritu papeže.

Kapistrán odešel koncem října na Moravu, neboť zakročením Rokycanovým požádal Jiřík z Poděbrad, aby se Kapistrán ani u něho ani na jeho statcích nezdržoval. Stalo se tak pro populárnost misionáře, za kterým, když opustil Moravu, putoval lid do Rakous, aby ho aspoň shlédl, třebas mu nerozuměl. Proto husitští kněží štvali proti němu, prohlašujíce ho v kázáních za ďábla atd. Lid zpíval o něm potupné písně a malovány jeho karikatury.

12. listopadu odeslal Rokycana Kapistránovi list, který překypuje falešností, jak patrno z těchto bodů: Tvrdil, že list panstvaz Uničova není jeho dílem. Vzpomeneme-li na ostudu, jakou Rokycana sklidil v Basileji překrouceným citátem z Liry, pak se neubráníme úžasu nad jeho tvrzením Kapistránovi, dle něhož on, Rokycana, prý přesvěčil koncil o oprávněnosti kalicha. I zde se Rokycana znovu dovolává soudce chebského, o kterém při odsouzení Táborů nechtěl ani slyšeti. I zde (jako v Basileji) odmítá Kapistránův poukaz na ohromnou většinu křesťanstva přijímajícího pod jednou, ale při odsouzení Táborů trval neústupně na tom, aby oni jako menšina podrobili se většině. Přitom se posmíval Kapistránovu inkvisitorství zapomínaje, že na sněmě v Kutné Hoře opíral se i on o moc světskou, jež mu měla dodati autority.

Kapistrán odpověděl Rokycanovi z Chebu počátkem r. 1452 (14. ledna). List jeho je ze dvou příčin neobyčejně důležitý. Předně dokazuje, že Kapistránovy informace nespočívaly na klepech, nýbrž na instruktivních dokladech, neboť Kapistrán cituje v tomto listě dopis Rokycanův ke knězi třebíčskému a vyhlášku městské rady pražské. Za druhé je tento dopis velmi důležitým důkazem pravdy pro nezachovávání kompaktát od husitů a tím i potvrzením Kapistránova psaní k řečnění, že on nebojuje proti kompaktátům, nýbrž proti jejich porušování husity, a že kompaktáta jako privilegium pro laický kalch pozbývají platnosti.

V listě k plebánovi třebíčskému odpovídá Rokycana na jeho dotaz, má-li podávati nemluvňatům pod obojí způsobou, či od toho upustiti. Rokycana mu odpovídá, že on od této praxe neupustil a neupustí potud, pokud se mu nedokáže její nesprávnost. Tím tedy Rokycana sám o sobě potvrdil, že ruší kompaktáta, jež o podávání dítkám z kalicha vůbec nevěděla. Kapistrán pak tento Rokycanův list přejal z velké části doslovně do svého traktátu, což dokazuje, že jeho informace nespočívaly na klepech, nýbrž na věrohodném podkladě.

Druhým dokladem je rovněž doslovně citované rozhodnutí měst pražských, jež je vyloženým porušením jihlavské smlouvy. Dle kompaktát měl totiž kněz při podávání pod obojí připomenouti, že pod jednou způsobou se přijímá právě tolik milostí jako pod obojí. Naproti tomu pražská rada zakázala, ať se nikdo neopováží toto hlásati, nýbrž že pod obojí se přijímá více milostí než pod jednou. Zakázáno jak veřejné, tak tajné podávání pod jednou, ačkoliv kompaktáta výslovně stanovila, že se má podávati každému tak, jak si toho přeje, a sice veřejně v kostele. Všem kněžím nařízeno podávati pod obojí způsobou, kdežto kompakáty se stanovil podávati právě tak pod jednou jako pod obojí. Při tomto hrubém porušování kompaktát si Pražané ponechali závěr plynoucí z jejich zachování: aby nikdo nekaceřoval přijímajících pod obojí způsobou a že husité mají býti považováni za věrné syny církve.

Na základě těchto nevývratných dokumentů mohl Kapistrán zcela správně Rokycanovi dokázati nejen rušení kompaktát, ale i nedodržení slova, dle něhož se husité zavázali sjednotiti se s církví ve všem kromě kalicha, jenž jim povolen za podmínek, jichž oni rovněž nedodrželi.

Zatím počal s husity vyjednávati legát Mikuláš z Kusy. Ti nabízeli jednati s ním v Litoměřicích, a když odmítl jíti tam, tedy v Chebu. Tam pozval Rokycana i Kapistrána. Husité však položili takové podmínky, že Kusa na ně nemohl přistoupiti. Žádali totiž pro sebe kališnického arcibiskupa, povolení papežovo, by si směli ponechati odcizené církevní statky a legát aby jim zaplatil útraty spojené s jízdou do Chebu, což mělo obnášeti (jenom) 4000 dukátů! Dáti husitům arcibiskupa a ještě jim za to zaplatiti tak ohromnou sumu bylo zajisté Kusovi naprosto nepřijatelno.

Kapistrán, který neznal žádných kompromisů, poznal z vlastní zkušenosti, že s husity nelze po dobrém jednati, a proto přišel na myšlenku nové výpravy proti nim. I poslal Fr. Štěpána k papeži se žádostí o zrušení kompaktát. K tomu ho asi pobídla i bulla z 28. října 1451, jíž se mu dostalo právo absolvovati přijímající pod obojí z kacířství. Přijímání z kalicha se přitom prohlašuje za kacířství. Můžeme se domnívati, že bulla byla Kapistránovi poslána na jeho žádost, v níž on bezpochyby vylíčil rušení kompaktát, jak jsme právě poznali.

Kapistrán využil této bully k agitaci proti nedovolenému způsobu podávání pod obojí, a tím na sebe poštval šlechtu, která o jeho činnosti rokovala na sněmě pražském, konaném o středopostí 1452. K husitům se přidali i kompromisní páni katoličtí a poslali na Kapistrána žalobu říšskému sněmu konanému v Laufu u Řezna. List byl stilisován velmi ostře a vzhledem k dopisu Rokycanovu a nařízením měst pražských překypuje falešností. Ti, kteří tak hrubě porušovali závazky v kompaktátech, štiplavě předhazovali, že církev má býti vzorem v dodržování závazků. Tak je tomu i s kompaktáty, jež potvrdili biskupové a ti jsou přece syny apoštolů. Kapistrán však šíří papežský list proti podávání z kalicha.

Kapistrán nezůstal odpověď dlužen a napsal druhému sněmu konanému na sv. Jiří (1452), v němž mimo jiné dokázal, jak Rokycana porušuje kompaktáta: Nutí lid k přijímání pod obojí, podává pod obojí dítkám, netrpí v kostelích posvátných obrazů, bez biskupského svěcení ordinuje kněze! Kapistrán při tom vyslovil politování nad tím, že se šlechta dá vésti takovým člověkem, a žádal, aby se mohl před ní s Rokycanou vypořádati.

Zanedlouho se Kapistrán znovu pokusil o navázání styků s Jiříkem Poděbradským. Využil k tomu neshody s Rokycanou, proti kterému si stěžoval, jak ve veřejné disputaci přemohl jednoho katolického kněze, jenž se potom přidal k jeho straně. Prohlásil to za nepřímou agitaci pro kalich před prostým lidem disputaci přítomným a žádal Jiřího, aby Rokycanu nechránil a přenechal otázku platnosti kompaktát sv. Stolci jakožto jedině k tomu kompetentnímu. Zároven žádal Jiřího, aby mu jakožto inkvisitorovi pomohl.

Jiřík odpověděl Kapistránovi ostře a odmítavě zároveň. Současně mu odpověděla všechna tři města pražská. Ta města, která svými zákazy tak hrubě porušila kompaktáta, obvinila Kapistrána ze lži a prohlásila, že zůstávají s Rokycanou, což mělo asi dokumentovati jejich pravdomluvnost o zachovávání kompaktát.

Na sněmu svatojirském byl Jiřík zvolen správcem (gubernátorem) království. Pro jeho volbu byli i zástupcové katolíků, doufajíce, že jeho pevná ruka upevní zemi uvnitř. Kapistrána však jednání českých katolíků velmi rozčililo. Obsah listu, poslaného Oldřichovi z Rožmberka, je výrazem jeho nelibosti a zároveň i vysoce poučným dokladem pro poznání politiky, sledované českými katolíky. Kapistrán vytýkal českým katolíkům kompromisní jednání s husitským předákem, prý dokonce i církevní statky nechají v rukou uchvatitelů. To všechno odůvodňují frází, že to vše činí na obranu vlasti. Z výtky Kapistránovy je patrno, že katolíci se při volbě Jiříkově řídili příkazem vlasteneckého a státního cítění, a proto volili umírněného husitu. Tím ukázali, že stojí v respektování veřejných zájmů nepoměrně výše než husité, kteří nechtěli uděliti domovského práva ve městech katolickým měšťanům, protože volili za konšele katolíky.

Asi po sněmu svatojirském jednáno o poselství k sněmu řezenskému. Stavové tam vyslali pány Alše ze Šternberka a Jana ze Smiřic. Jelikož Rokycana odmítl pozvání, obrátil se Kapistrán přímo na Jiříka, aby přiměl Rokycanu k jízdě do Řezna k disputaci s Kapistránem. Legát Kusa si však do vyjednávání nekladl mnoho nadějí, a proto Kapistrána před disputací zrazoval. Ten však legáta za dobře míněnou radu prudce napadl, prý musí napadnouti buď Rokycanu, nebo papeže. Aby Kapistrána upokojil, pozval ho na sněm, kamž on se také ihned odebral. To byl definitivní odchod Kapistránův z Čech.

Sněmování v Řezně započalo 18. června a účelem bylo vzhledem k českým poměrům sjednati nový sjezd a na něm svésti poslední a rozhodnou disputaci. Tu teprve se mohl Kapistrán přesvědčiti, že legátovi ani nenapadlo povoliti husitům kalich dle jejich přání. Při předběžném jednání nepřistoupil Kusa na soudce chebského, nýbrž bezpodmínečně žádal poslušenství sv. Stolce jakožto nejvyšší autority, čemuž se čeští pánové nepodrobili. I počali markrabě Albrecht a vévoda bavorský Ludvík prostředkovati a smluvili sjezd od Chebu ke sv. Havlu. Kusa projevil odmítaé stanovisko k nekonečnému disputování, poslav do Čech listy, jimiž celkem zaujímá stanovisko Kapistránovo. Prohlašuje, že ani on ani Kapistrán nepovažují kompaktáta za kacířství, ale rozhodně nemohou souhlasiti s praxí, s jakou je husité provádějí. Ta odporuje kompaktátům. Kusa poslal se svým listem do Prahy svého sekretáře Dorsenitia, by se na místě a na vlastní zkušenost přesvědči o poslušnosti husitů vůči církvi. Protože se poslání sekretářovo považuje za nezdařilé, možno se právem domnívati, že se o poslušnosti husitů nepřesvědčil (poněvadž jí nebylo).

Z pozdější činnosti Kapistránovy dlužno vzpomenouti jeho cest po Německu, jež svými důsledky zasáhly i do našeho života. Ve Vratislavi totiž osobně vypověděl židy potupivší Nejsv. Svátost a brzy potom vymohl vypovězení jejich z celého Slezska, na Moravě pak z Brna, Olomouce, Uničova a Znojma. Poměry po odchodu Kapistránově byly ve Vratislavi takové, že město odmítlo holdovati Ladislavu Pohrobkovi v kacířské Praze. Tím se rozumí samo sebou, že Kapistránovi se netoliko nepodařilo dostati se do Prahy, nýbrž ani nedocílil toho, co mu dříve bylo možno: dostati se aspoň do Čech. Brzy poznal, že ani na Moravě nebylo po událostech vratislavských k němu již tolik sympatií jako dříve. Když totiž koncem dubna 1454 zemřel olomoucký biskup Jan Hás, obrátila se tamní kapitula na Kapistrána s prosbou za přímluvu v Římě o potvrzení nového biskupa v osobě Bohuše ze Zvole. Tu Kapistrán dojel do Olomouce a zájezd jeho vyvolal na Moravě takový rozruch, že dokonce byla vypsána zemská hotovost a ani jím na katolictví obrácený Beneš z Boskovic ho neuvítal. Moravští husité promluvili s Mikulášem z Moravan, který listem olomouckému magistrátu poslaným žádal, ať pozvou nějakého mistra k disputaci s Kapistránem. Přitom nadhodil, že by Kapistrán měl kázati proti olomouckým kněžím – simonistům anebo proti kněžím, kteří nechtějí podávati z kalicha. Současně došlo k obnovení Kapistránovy polemiky s husitskými kněžími v Kroměříži. Kapistrán se totiž dověděl /po smrti biskupov), že Hás jeho traktátu v r. 1451 kroměřížským vůbec nedodal, a proto jim je poslal. Potom odcestoval, aby se již nikdy do českých zemí nevrátil.

Význam Kapistránovy misie spočíval (jak již výše naznačeno) v pokusu o obnovení katolictví, kde vyhynulo, a upevnění, kde se udrželo. Výsledky, jichž Kapistrán dosáhl, nelze posuzovati podle legend, dle nichž např. za jediný den obrátil 3 600 osob a do května 1452 úhrnem 11 – 12 000 osob. I kdyby tomu tak bylo, je jisto, že obrácení se stalo pod chvilkovým dojmem jeho strhujícího kazatelství a že tedy sotva šlo o trvalé úspěchy. Na druhé straně však nelze Kapistránovu činnost bagatelizovat, jak činí liberální historikové Nejedlý (Česká misie Jana Kapistrána, ČČM 1909) a Urbánek (Věk poděbradský II). Již jeho postřeh při konversi Beneše z Boskovic, že pomocí šlechty lze obnoviti katolictví na jejích panstvích, je jistě pozoruhodný. Kromě toho dlužno uvážiti, že Kapistrán sám o sobě nepochybně získal dosti husitů katolické církvi, a tím vykonal tento prostičký františkán více než křižácká vojska. Že v tomto směru vykonal skutečně mnoho, je nejlépe viděti z rozruchu vyvolaného jeho misijní činností mezi husity. Páni moravští považovali za nutné svolati zvláště kvůli němu sjezd až do Uničova, kam se až z Prahy dostavil dokonce sám husitský „arcibiskup“ Rokycana. Je tedy patrno, že se husitští předáci Kapistránovy činnosti báli. V tom smyslu zanechal u nás Kapistrán pokračovatele v novém řádu, jejž s sebou uvedl, v řádu františkánů – observantů.

Misie Kapistránova jest pro historika důležitá i tím, že z polemik v té době vedených poznává, kterak husité porušovali závazky v kompaktátech učiněné a že tudížkatolické orgány církevní správně dokazovaly neplatnost kompaktát z toho plynoucí. Méně pěkně se při tom vyjímá jednání husitů, kteří z kompaktát škrtli své závazky a zdůrazňovali jenom prohlášení, že jsou věrnými syny církve a že přijímání pod obojí je spasitelné. Tím je prokázána správnost názoru Kapistrána i Kusova, dle něhož oni nevidí v kompaktátech kacířství, jak o nich husité křivě roztrušovali, ale nemohli naprosto souhlasiti se způsobem provádění kompaktát.

Za uvážení stojí nekompromisní vystupování Kapistránovo. Diplomat – legát s ním asi mnoho nesouhlasil a jak z jednání biskupa Hása vidno, ani on nebyl s energickým postupem Kapistránovým srozuměn. Nakonec však i kardinál Kusa poznal, že po dobrém nelze s husity nic spraviti, a vydal proto onu listinu o nepřípustnosti provádění kompaktát. Není pochyby, že kdyby Kapistrán nezacházel ve své nekompromisnosti příliš daleko, že by byl horlivým kazatelstvím ještě moho vykonal. Apoštolská horlivost spojená s apoštolským životem ho učinily hodným, aby byl zaznamenán do seznamu svatých.

3. Korunovační přísaha Jiříka z Poděbrad

Palacký: Dějiny národu českého IV (Praha 1894) – Tomek: Dějepis města Prahy IV a VII (Praha 1906 a 1886) – Frind: Kirchengeschichte Bhms IV – Neumann: K dějinám věku poděbradského (Hl. 1932) – Bachmann: Das Königthum Georg´s von Poděbrad (Lipsko 1861) – Týž: Deutsche Reichsgesch. im Zeitalter Friedrich III und Max I, Bd I (Lipsko 1834) – Týž: Ein Zahr böhm. Geschichte (AOG 54).

Chtěl-li býti král Jiří korunován dle obvyklého způsobu, totiž býti pomazán sv. oleji uprostřed slavných katolických bohoslužeb, pak bylo nutno, aby se s katolickou církví dokonale srovnal u víře. Z nedostatku domácí hierarchie poslal uherský Matyáš Korvín biskupa jagerského a vacovského, by provedli korunovaci a ovšem také rozhodující jednání s Jiříkem o víře před provedením korunovace. Biskupové samozřejmě stáli na bezpodmínečném přestoupení ke katolictví, neboť jinak nemohli onen posvátný obřad vykonati. Jiřík se naproti tomu bránil otevřenému odpřisáhnutí, neboť se bál, že kališnická většina, jež ho vlastně učinila králem, by v poslední chvíli korunovaci zmařila. Když však biskupové stáli neústupně na svém, Jiřík sám navrhl složení tajné přísahy, a sice ve svém bytě. O této přísaze se názory velmi rozcházejí, neboť Jiřík si vynutil, aby ona tajná přísaha nepřišla do přísežné formule při korunovaci. Že však Jiřík se skutečně odřekl husitství, vysvítá z těchto fakt: 1. Přísaha se stala jen u přítomnosti uherských biskupů a čtyř Čechů, vesměs katolíků. Jestliže se Jiřík touto tajnou přísahou nezřekl husitství, proč se s ní dělalo před husity tolik tajností? 2. Je důležito reprodukovati slova kard. Karvajala v listě ke Kalixtovi III., z nichž jasně vysvítá, že Jiřík odpřisáhl husitství. List onen je tím důležitější, že proticírkevní historikové z něho citují pouze úsudek kardinálův, kdežto slova samého Jiříka zamlčují. Dle Karvajala řekl Jiřík uherským biskupům, když ho žádali, by odpřisáhnutí dal i písemně, toto: „Satis erat, quod faceret (scil. abiurationem) praesentibus illis (episcopis), quia non erat honestum… quod iuramentum, quod faciebat ad honorem Dei in publico instrumento arguaret eum de haeresi.“ Ze slov je viděti, že Jiřík fakticky herezi odpřisáhl. Nastává otázka, co jest rozuměti pod onou herezí. Otázka je tím důležitější, jelikož Goll (bez náležitého odůvodnění) a po něm ostatní historikové snaží se namlouvati, že Jiřík se zavázal pod přísahou vypleniti různé sekty, jakých po husitských vojnách bylo v Čechách dosti. To však není pravda, neboť dle citovaného již listu Karvajalova označil Jiřík sám ony bludy, jež odpřisáhl, takto: „Ipso (Jiří) erat laicus litterarum ignarus, non portinax, sed educatus in illa natione secundum institutionem presbyterorum, cuos audiverat.“ Tedy Jiřík v tajné přísaze ústně odpřisáhl víru, ve které se zrodil a v níž ho vychovali kněží. Protože pak páni z Kunštátu na Poděbradech usedlí se rozhodně od samých počátků hlásili k husitům a k žádé drobné husitské sektě, je tím dokázáno, že ona víra po rodičích zděděná byla oficiální husitská víra. 3. Ačkoliv tato přísaha byla naprosto tajná, přece se oní aspoň v diplomatických kruzích něco proneslo. Již třetího dne po ní (5. května 1458) psal totiž braniborský agent z Prahy, že biskupové nechtěli Jiříka korunovati potud, pokud neslíbil poslušnost katolické církvi a nepřistoupil k její víře.

Když biskupové viděli marnost svých námah, aby Jiřík potvrdil odpřisáhnutí i písemně, spokojili se pouhým ústním odpřisáhnutím a vyšli Jiříkovi ještě tak dalece vstříc, že odpřisáhnutí nevložili otevřeně ani do přísahy, kterou měl veřejně složiti při korunovaci. Ta se konala hned druhého dne po tajné přísaze (7. května) a král při ní slíbil toto: 1. Slibuje poslušnost katolické církvi, Kalixtovi III. i všem jeho kanonickým nástupcům. 2. Za příkladem jiných panovníků slibuje poslušnost a věrnost „in unitate orthodoxae fidei“, jak ji hlásá církev římskokatolická. 3. Tuto víru bude celou svou silou hájiti. 4. Odvrátí svůj lid od sektářství a přičiní se i o zjednání jednoty v ritu. Král slíbil provésti tyto závazky zvláštním poselstvím do Říma.

Jak tedy viděti, třebas se Jiřík veřejně nezřekl víry po rodičích zděděné, přece slíbil státi se katolíkem. Že z toho nevzniklo pobouření, lze si snadno vysvětliti, neboť Jiřík vystupoval i po přísaze jako kališník. Toho bylo nezbytně potřebí, aby se upevnil na trůně. V tom smyslu chápala jeho vystupování i kurie, doufajíc, že až se pevně usadí, učiní zadost svému závazku. Proto byla kurie ve své vyčkávací politice krajně trpělivá, a jak poznáme, přišla s králem do konfliktu teprve tehdy, když poznala, že král proti její politice vyčkávací položil politiku odkládací, odkládání to bez konce.

4. Jiříkův boj s kurií

a. Do zrušení kompaktát

Jiřík se zavázal při nastoupení na trůn k odeslání poselstva k papeži kvůli úpravě poměru státu k církvi, zvláště ovšem za účelem sjednocení u víře. K uskutečnění slibu došlo r. 1439, ale poselstvo nepořídilo, neboť nemělo složiti poslušnost jménem celého národa, nýbž pouze jménem krále. Proto bylo z Říma žádáno nové poselstvo se změněným posláním, ale Jiří s ním nejprve odkládal, k čemuž se mu dobře hodily zápletky s Německem a pomoc císaře Fridricha III. Když však r. 1461 se král s císařem nepohodl a kurie stále ostřeji na Jiříka naléhala, vypravil novou legaci, jejíž hlavou byl Prokop z Rabštýna, klonící se ke katolictví, a kališník Zdeněk Kostka z Postupic. Aby se král mohl v Římě představiti jako bojovník proti herezím, jal se před vypravením poslů pronásledovati zbytky Táboritů a první české bratry.

Poselstvo vyšlo v polovici ledna a jeho jednání v Římě jest rozlišovati na dvě části: přípravné a hlavní. V přípravném období ukázalo se hned, jak bude jednání těžké, neboť Pius II. otevřeně legaci prohlásil, že král Jiří slíbil církvi katolické poslušnost a uvedení národa v její lůno vypleněním kacířství. Tomu však nedostál, ač král Ladislav Pohrobek mohl tak činiti. Poslové na to odpověděli, že k projednávání těchto věcí nemají plnomoci. Papež jim pak označil čtyři kardinály, s nimiž měli jednati. Dva z nich znali husity z vlastní zkušenosti: Karvajal, jenž byl nucen před hněvem „věrných synů církve“ utéci z Prahy, druhým byl učený Mikuláš z Kusy. Když vyjednávali Čechové s Karvajalem, přišlo do Říma poselství francouzského krále Ludvíka XI., aby provedlo smír s církví. To bylo ovšem vážným napomenutím legaci české, se kterým se jí kurie nikterak netajila. Postavení českého poselstva se ještě znesnadnilo nešikovností Kostkovou, jenž ve své řeči k Piovi II. prohlásil, že Čechové se drží přijímání pod obojí, poněvadž věří, že věřící jím mohou získati více milostí než přijímáním pod jednou. To však bylo proti kompaktátům, v nichž výslovně stálo, že nebude nikdo hlásati, že přijímání pod obojí je duchovně více než pod jednou. Když pak Kostka na papežovu odpověď o neplatnosti kompaktát (protože byla dána jen těm, kdož si při jejich ujednání přáli přijímati z kalicha a ti již většinou vymřeli) replikoval v tom smyslu, že Čechové zachovávající kompaktáta jsou v jednotě církve, otevřely se papeži oči. Pius II. totiž poznal, že husité se považují za pravověrné, i když výkladem i praxí porušovali znění kompaktát. Jsa pak mimoto přesvědčen kardinálem Kusou, že Církev nikdy kompaktát nepotvrdila, zaujal vůči poselstvu neúprosné stanovisko, jak se ukázalo ve vlastním jednání.

To započalo slavnostní audiencí dne 14. března u přítomnosti 24 kardinálů. Papež tu k svému překvapení poznal, že poselstvo má o poslušnosti církevní zase totéž poslání, kvůli němuž předešlá delegace nepořídila. I tentokráte totiž sliboval Rabštýn poslušnost papeži pouze jménem krále, ne však jménem celého království. Pius II. tedy trval na složení takovéto obedience. Nato měl M. Koranda dlouhou řeč, kterou dokazoval, že Čechové zachovávající kompaktáta jsou věrnými syny církve. Pomlčel však o tom, v čem Čechové kompaktát nezachovávali a pouze zdůraznil, že jihlavské smlouvy jsou zárukou jednoty a pokoje v zemi. Papež Korandovi odvětil, že král slíbil při své korunovaci poslušnost církvi a sjednocení se u víře i v obřadech. Tyto závazky mohli plniti Jiříkovi předchůdcové, jen on nikoliv! To se vztahovalo i na podávání z kalicha. Po své dlouhé řeči odkázal Pius II. legáty na ony čtyři kardinály. Husité jim prohlásili, že mohou pouze nabídnouti složení poslušnosti a vyslechnouti papeže. Ale dostalo se jim za odpověď, že Jiřík stále jen slibuje, ale nic neuskutečňuje. Od té doby již kurie jednala přímo a bezohledě. Byla k tomu donucena prohlášením Kostkovým, dle něhož na vyplnění přednesených proseb závisel pokoj země, ale o splnění závazků v kompaktátech a v korunovační přísaze nebylo ani zmínky. Tohoto prohlášení využil Karvajal, aby rekapituloval svůj osobní rozhovor s husitským „arcibiskupem“ Rokycanou, který mu svého času v Praze řekl, že kompaktáta nejsou žádnou zárukou pokoje ani míru a Příbram pak mu výslovně označil přijímání pod obojí za kacířské. K tomu dodal, že papež Mikuláš na základě těchto zpráv odmítl stvrditi kompaktáta.

Po takových zkušenostech svolal Pius II. dne 31. března 1462 papežskou konzistoř, na níž prohlásil kompaktáta za zrušená, neboť: 1. Čechové jich nezachovávají ani v teorii (učení o přijímání pod obojí) ani v praxi (podávání nemluvňatům a lidem abnormálním), a proto jsou jim kompaktáta oporou v kacířství. 2. Kompaktáta jsou zdrojem domácích rozbrojů. 3. Vyvolávají v sousedních zemích nenávist, proto jsou rušena kvůli dobrému poměru k sousedům. 4. Konečně jsou rušena proto, aby si husité o sobě nemysleli, že mají ve věcech víry větší autoritu a moc než sv. Stolec.

Zrušení kompaktát dalo podnět ke svolání zemského sněmu na sv. Vavřince (12. srpna 1462). Sněm zahájil Jiřík řečí, kterou si velmi uškodil u kurie a kterou se povahově postavil do velmi špatného světla. Král totiž nejprve přečetl korunovační přísahu, z jejíhož textu dokazoval, že ona spíše laický kalich předpokládá, než odstraňuje. Přitom zcela opominul svůj slib poslušnosti a slib sjednocení v obřadech. Přitom hájil kompaktáta superioritou koncilu nad papežem, což bylo vzhledem k tehdejšímu upevnění moci papežovy nad koncilem krokem velmi nešťastným. Nejhůře se však Jiřík představil svým rozčileným výrokem, že on své království za víru neprodá a proto nejen on, ale i celá jeho rodina zůstanou věrni kalichu. To se velmi podivně vyjímá ve srovnání s jeho tajnou přísahou, povážíme-li, že Jiří prohlásil uherským biskupům, že dosti na tom, když ústně odpřisáhl víru, ve které se zrodil.

Po této nešťastné řeči předvolal král celou legaci, by ji veřejně vyslechl a přitom i soudil svého prokurátora u kurie, arcibiskupa Fantin de Valle. Král prohlásil zrušení kompaktát za zrušení jednou již ujednaných smluv a tázal se stran, míní-li při nich zůstati. Zdeněk Kostka odpověděl za husity ovšem kladně, kdežto Zdeněk ze Šternberka jménem katolíků prohlásil, že oni na kompaktátech nemají zájmu, protože nejsou pro ně, a žádal, aby se každý držel svého. Biskup olomoucký Jan z Boskovic a vratislavský Jošt z Rožmberka odvětili nerozhodně. Odloženo tedy jednání na zítřek, a když ani tehdy nedosaženo určitého vyjádření od katolíků, tedy Jiřík vzal prohlášení katolíků prostě na vědomí, doufaje, že mu zachovají věrnost. Téhož dne měl u krále audience Fantin de Valle, jenž důkladně uvedl všechny důvody zrušení kompaktát a vyzval krále, aby i s rodinou počal přijímati pod jednou, utrakvistické kněze aby od sebe propustil a administrátory arcibiskupství aby odevzdal k potrestání. Jiří ovšem odmítl tak učiniti a tu mu Fantin pohrozil zlými následky, jež mohou z toho vzniknouti. Slyšení skončilo neslýchaným způsobem.: Jiří v rozčilení tasil na Fantina meč a dal ho vsaditi do vězení. Jiřík učinil tak proto, že považoval Fantina za rušitele závazků, jež on vůči němu vzdal, ale zapomněl, že Fantin jakožto arcibiskup nemohl přece v jeho službách zajíti tak daleko, aby směl ve věcech víry pracovati proti sv. Stolci.

Současně byla v Praze i kněžská synoda, jejímž účelem bylo poraditi se o posledníh církevních událostech. Zúčastnilo se jí přes 700 kněží a král požádal shromážděné kněžstvo pod výhružkou ztráty své milosti, aby pevně vytrvalo při kompaktátech. Katolický klérus zachoval se však právě tak jako katolická šlechta. Katoličtí kněží nemohli totiž prohlásiti kompaktáta za základ pokoje, a že by byla větší zárukou spasení, to rozhodně odmítli. Žádali tedy krále, aby ponechal katolické víře dosavadní svobodu.

b. Boj s papežstvím

Po uvěznění Fantinově vypuklo otevřené nepřátelství mezi Jiříkem a papežem. Císař Fridrich III. a Ludvík bavorský radili papeži k mírnosti a naproti tomu docílili u Jiříka propuštění Fantina. Jednání císařovo bylo však čistě oportunistické, neboť potřeboval pomoci českého krále proti vévodovi rakouskému Albrechtovi. Když pak tento se spojil s městem Vídní, došlo ke skutečnému obležení císaře, z něhož jej vytrhl Jiřík (počátkem prosince 1462). Z vděčnosti slíbil císař králi, že se upřímně zasad o smírné urovnání jeho sporu s kurií.

Tyto kroky Jiříkovy povzbudily Pia II. k zahájení rozsáhlé politické protiakce, která se vztahovala jednak na Čechy samy, jednak na zahraničí. Vnitropolitickou situaci Jiříkovu hleděl papež znesnadniti podporováním vzpoury vratislavských, vybídnuv je, by králi neholdovali, moravská města pak vyzval, aby zůstala věrna sv. Stolci, což ovšem zase nepřímo mířilo proti husitskému králi. K provedení svých rozkazů odeslal do Vratislavě legáta Jeronýma Landu, biskupa kretenského.

V zahraničí chtěl Pius II. paralysovati důsledky přátelství Jiříkova s císařem. Tendence této politiky směřovala proti plánu, jejž pojal Jiřík již r. 1462: seslabiti papežskou moc spolkem evropských panovník, který by uspořádal výpravu proti Turkům. Myšlenka tato nebyla ničím novým, neboť bývala oblíbeným útočištěm panovníků se sv. Stolcem znepřátelených. Fridrich III. byl spřátelen s Benátčany a s Ludvíkem XI. a potřeboval ještě uherského krále Matyáše Korvína. Pius II. proto nejprve prohlásil, že osobně podnikne tažení proti Turkům a potom jal se pracovati o uvolnění svazku mezi Jiříkem a Matyášem, jenž měl jeho dceru Kunhutu – Kateřinu za manželku. Na druhé straně snažil se upevniti styky Matyáše s Fridrichem III. Toho docíleno smlouvou (19. července 1463), kterou přijal císař Matyáše za syna a dovolil mu používati titulu krále uherského. V září pak uzavřely Benátky válečnou smlouvu s Matyášem, čímž Jiříkův plán na tažení proti Turkům padl.

Po sjezdu na sv. Vavřince 1462 poslal Jiřík do Říma probošta vyšehradského Jana z Rabštýna, aby ospravedlnil krále stran uvěznění Fantinova. Papež však jeho vývody odmítl právě tak, jako zamítnul v březnu poselstvo prosící ho, aby uvedl Vratislav v poslušnost Jiříkovu. Papež pouze vyhověl přímluvám císařského agenta Wolfganga Forchtenauera a odložil proces proti Jiříkovi již přichystaný. Když pak biskup Jeroným kretenský sílil dále odboj vratislavských, požádal král olomouckého biskupa Tasa z Boskovic a vratislavského biskupa Jošta z Rožmberka o intervenci u Pia II. Takto došlo k svolání sněmu do Brna na sv. Markétu (13. července) 1463. Katolíci počali doufati, že nastane uklidnění a žádali Pia o zastavení procesu proti králi, slibujíce vypraviti k papeži poselství, jež by ho přesně zpravilo o výsledku jednání.

Sněm brněnský však neměl žádného výsledku, neboť Dominik, biskup torcellský, dal na něm katolickým pánům pokyn, aby se za kompaktáta nepřimlouvali. Jiřík naprotitomu na sněmě otevřeně odepřel svou poslušnost papeži (dříve při korunovaci mu slíbenou) a prohlásil, že od kompaktát neustoupí a označil koncil za jeidně kompetentní k rozhodování o kompaktátech. Tím si Jiří nejvíce uškodil, neboť již dříve prohlásil sv. Stolec ipso facto trest exkomunikace na každého, kdo by se odvolával na koncil od papeže. Přesto však brněnský soud skončil výzvou, aby katolíci pohnuli císaře i zástupce kurie v zemích českých, aby papež vyslal do Čech nového zvláštního legáta ke konečnému rozhodnutí. Jiří pak měl vyslati poselstvo k císaři za účelem nového vyjednávání Jiříka s Piem II. Zde působil Jiřík nepřímo nátlak na císaře, neboť koncem r. 1463 se pokoušel spolu s diplomaty Mart. Mayerem a Janem Rohrbacherem o reformu Říše odstraněním rozbrojů a povznesením moci císařské. K této reformě chtěl Jiřík přivěsiti svůj spor s kurií a takto učiniti z něho záležitost říšskou. Avšak neochota šlechty a odpor sv. Stolce zmařil tento plán v samém počátku.

Tím nastává řada politických neúspěchů Jiříkových a sice: 1. V prosinci 1463 zemřel nebezpečný nepřítel císaře Fridricha III., arcikníže Albrecht. Od té doby již Fridrich Jiříka tolik nepotřeboval, což se též ukázalo chováním císařovým k poselstvu Jiříkovu po brněnském sněmu do Víd. Nového Města odeslanému, kdy císařovo ujištění, že bude osobně prostředkovati mezi králem a papežem se konečně rozplynulo ve slibu, že poslem požádá papeže o vyslání legáta do Čech. 2. Jiná těžká rána byl skon Jiříkovy dcery Kunhuty (v únoru 1464), provdané za Matyáše Korvína. Tím ovšem přišel Jiřík o vliv na uherském dvoře. To se ukázalo hned za měsíc, kdy Jiříkův agent, dobrodruh Ant. Marini z Grenoblu, se snažil získati Korvína dvěma Poděbradovým plánům: spolku proti „přehmatům“ římské kurie a pořádání výpravy proti Turkům. Matyáš nepřijal, ale výrazně odmítl poukazem na císaře a papeže jakožto rozhodující činitele. 3. Podobně se Jiřík marně snažil získati pro spolek křesťanských knížat Ludvíka XI. V květnu 1464 vypravil do Francie legaci, ale bdělá papežská diplomacie protestovala proti podobným pokusům týmiž slovy, jako před tím Korvín: král český není kompetentní k svolávání spolku křesťanských knížat, nýbrž jen papež a císař. Konečné rozhodnutí padlo v Dieppe (18. července 1464), kde Ludvík XI. uzavřel s Jiříkem pouze přátelství, kdežto svolání spolku křesťanských knížat odložil a tím jemně pohřbil.

Co jedině Jiříkovi prospělo, byla nenadálá smrt Pia II. na zahájené výpravě proti Turkům. Tažení tím nebylo uskutečněno a zároveň i proces proti Jiřímu oddálen. Ten byl již vlastně zahájen vydáním citační bully (15. června 1464), kterou byl Jiří žádán, aby se do 180 dnů dostavil k soudu. Císař její publikování potlačil.

c. Poměr k Pavlu II. a jednotě panské

K zahraničním nesnázím Jiříkovým přikročily vnitřní těžkosti působené nespokojenou i hrabivou šlechtou. Ta si hleděla získati kurii, dávajíc svým choutkám konfesijní nátěr. Styky s Římem počaly ještě za života Pia II., a zvláště to byl moravský pán Hynek z Cornštejna (u Znojma), jenž podal r. 1462 papeži dotaz, má-li poslouchati toho, kdo se sv. Stolci vzpírá? Po záporné odpovědi zahájil Hynek boj proti králi, při čemž mu pomáhal mistr mailberských křižovníků Achác Bohunek a roty bratrské. Páni moravští hleděli spor hladce vyřešiti rozhodnutím, aby odbojný pán předal vedení svých statků bratrovi a žil klidně z jejich výnosů v cizině. Když ani v tom Hynek neposlechl, byl dán do zemské klatby a pánové bez rozdílu vyznání oblehli Cornštejn (počátkem července 1464). Hynek vypovězen nato do Rakous a císař ujednal smír.

Zatím Jošt z Rožmberka, biskup vratislavský, poslal k papeži svého zástupce s prosbou o zastavení nebo aspoň odložení procesu proti Jiříkovi. Ten však dorazil do Říma až po smrti Piově a po zvolení Pavla II. Vzhledem k stanovisku císařského dvora k započatému procesu a k přímluvám Joštovým odložil nový papež (30. října 1464) proces, ale významně podotkl, že český král mu negratuloval k volbě. Na to navázal císařův posel Rohrbacher, jenž hned počal pracovati pro Jiříka řka, že on odešle svého posla k papeži později. I svolil papež netoliko k zastavení, ale i k zrušení Piova procesu a slíbil poslati do Čech nového legáta k smírnému narovnání záležitosti. Pro odpor kardinálů došlo k tomu až koncem prosince (1464), ale v tom smyslu, že nový legát neměl býti poslán na dvůr Jiříkův, nýbrž k císaři, kam se měl Jiřík obrátiti.

Slibně počínající situace zkalila se zákrokem Hynka Bítovského, jenž ještě před odchodem Rohrbacherovým z Říma dostavil se ke kurii, využil svou situaci a způsobil, že Pavel II. položilza podmínku vyjednávání s Jiříkem odtrhnutí od Bítova a nahrazení všech škod Hynkovi způsobeným. Nový legát proto poručil biskupu olomouckému Tasovi z Boskovic i jiným pánům (koncem ledna 1465), aby zanechali obléhání hradu, což přimělo krále k tomu, že vyložil papeži skutečný stav záležitosti Hynkovy. Legát však znovu opětoval rozkazy papežovy pročež Jiříkův zástupce, pán Vilém z Weitmile, ničeho na císařském dvoře nepořídil. Na císařský dvůr se dostavil s rozkazem Jiříkovým, dle něhož nesměl potud zahájiti jednání s legátem, pokud nebudou odvolány procesy proti oblehatelům Bítova. Legát mohl pouze slíbiti, že nebude pokračovti v procesích papežem nařízených, ale z vlastního jednání sešlo. Papež odpověděl Jiříkovi (13. května) listem, jímž ho žádal, aby odtrhl od hradu a celý spor vznesl na sv. Stolec. První část listu se stala bezpředmětnou, neboť počátkem června 1465 Cornštejn padl.

Z domácích událostí je důležitá disputace o přijímání z kalicha, vedená na jaře 1465 před králem mezi učeným Hilariem z Litoměřic a Rokycanou. Byl to poslední pokus o smíření katolíků s kališníky. Skončila samozřejmě nezdarem, ale pozoruhodno jest, jak počal Hilarius mluviti k Rokycanovi: husité stále osvědčují, že jsou v jednotě církve římské, ale přitom jí spílají bestií a církve iškariotské a tupí papeže.

Vnitřní situace Jiříkova se tehdy zhoršila ještě tím, že se rozešel s pánem Zdeňkem ze Šternberka, který se naproti tomu spřátelil s císařem. Nedlouho nato oddělil se od Jiříka i biskup Jošt z Rožmberka, poněvadž pozoroval marnost svých snah o smíření krále s papežem. Jošt se připojil ke Zdeňkovi ze Šternberka. Tak se počala tvořiti jednota panská, která svými žalobami donutila krále ke svolání soudu mezi 19. srpnem až 23. zářím 1465. Výsledkem soudu byla roztržka ve šlechtě a to tak, že při králi zůstal stav rytířský a města s Prahou v čele. Prosincové usilování krále o srovnání se s pány bylo bezvýsledné, jelikož se zatím sjednotili veřejným sjezdem na Zelené hoře 28. listopadu 1465. Tak vznikla jednota zelenohorská, jejíž příslušníci si slíbili vzájemnou pomoc na 5 let. Tato jednota panská vypravila do Říma pána Dobrohosta z Ronšperka s prosbou o jiného krále, k čemuž si již vyhlédla krále polského. Následek toho byl, že papež podřídil jednotníky císaři.

Odvahu svou čerpala asi jednota zelenohorská z událostí sběhnuvších se v létě v Římě. Po pádu Cornštejna obnovil (nátlakem Karvajalovým) Pavel II. půhon na krále Jiříka do 180 dnů a legát Rudolf dostal plnomoc zbaviti poddané poslušnosti vůči králi, zvláště katolíky, a závoreň přerušiti styky Jiříkovy s německými knížaty. S tímto posledním vyzváním byl poslán papežem Jeroným Landus ke Korvínovi. Jiřík o těchto opatřeních kurie dosud nevěděl, a proto se snažil dosáhnouti smíru s ní vyjednáváním, aby náboženský stav zůstal při starém a katolická církev (biskupství, kapituly, kláštery a kostely) dostala zpět svůj majetek. Jiřík by se byl dopracoval dobrého výsledku, kdyby se nebyl obrátil (následkem své neinformovanosti) na špatnou adresu, na Korvína. K němu se totiž obracel i papež jakožto k vůdci výpravy proti Turkům. Nové aspirace takto v Matyášiv zbuzené obracely se proti Jiříkovi tím více, jelikož Korvín podléhal vlivům svých rad, biskupů Jana Pannonia a Jana Vitéze, kteří jakožto učení humanisté hleděli na husitství jako na barbarství, a proto krále přiměřeně informovali.

Poměr Matyášův k Jiříkovi se ještě přiostřil slibem, daným Korvínovi od papeže, dle něhož měl uherský král dostati od papeže novou korunu, bude-li hájiti sv. Stolec proti Turkům a husitům. To působilo na Matyáše tak, že místo morální pomoci přislíbil hned pomoc vojenskou. Od té doby již Matyáši nezáleželo na smíru Jiříka s Pavlem II., nýbrž spíše ještě na větším nepřátelství. Za takových okolností padly ovšem nabídky Jiříkovy prostřednictvím Korvínovým činěné. Matyáš naproti tomu tajil své nabídky sv. Stolci, a když Jiřík se o nich v květnu 1466 dověděl, nechtěl jim k svému neštěstí vůbec ani věřiti.

V Římě způsobily nabídky Korvínovy rozpaky, neboť za Jiříka se tam stavěl král polský. Sv. Stolec nechtěl deprimovati jednotu zelenohorskou a zostřil výnos v srpnu proti Jiříkovi publikovaný, prohlásiv 8. prosince 1465 poddané za zbavené poslušnosti k Jiřímu.

Král český se dověděl teprve v září 1465 o procesu proti němu započatém. Vypůjčil si tedy od knížete Ludvíka Bohatého na Landshutě Martina Mayera, jenž napsal obratně stylisované dopisy evropským panovníkům. Méně dobrý účinek jejich byl ten, že panovníci dali najevo neochotu působiti si nepříjemnosti pro Jiříka, a proto většinou odpověděli oběma stranám stejně, by nikde nenarazili. Předem byl vyloučen jakýkoliv úspěch králův u sv. Stolce, kde byl jeho přímluvčím Řehoř z Heimburka, jenž měl pracovati zvláště u kardinála Karvajala. To bylo velmi nepolitické jednání, neboť Heimburk byl exkomunikován, Karvajal pak znal poměry v Čechách z vlastní zkušenosti. Myslel-li Jiřík, že si získá kardinála potupně z Čech vyhnaného pomocí exkomunikovaného diplomata, byl to veliký blud a klam. To se velmi brzo ukázalo.

12. ledna 1466 publikována citace, dle nížměl se Jiřík osobně dostaviti k soudu. Ludvík bavorský byl prudce odmítnut se svými 15 články v Římě drem Valentinem Bernbekem předloženými (o smíru s Jiříkem a tažení proti Turkům). O konfesijní otázce české doporučoval Ludvík, aby se vrátily poměry za biskupa Filiberta, leč návrhy ty kurie příkře zamítla. Za rok již Ludvík i Mayer byli mezi otevřenými nepřáteli Jiříkovými.

Doma se zatím pokoušel napomoci k ulidnění vratislavský biskup Jošt z Rožmberka. I Jiřík sám chtěl vyjednávati s odbojným panstvem, což se mělo státi na sněmě, položeném k sv. Jiří v Praze 1466. Zatím však se Jednota dověděla o pořízení Dobrohosta z Ronšperka v Římě, a proto se na sněm svatojirský nedostavila, nýbrž sjela se do Roudnice a usnesla se žádati na králi celoroční odklad, což tento jejímu mluvčímu, olomouckému biskupu Tasobi z Boskovic povolil, zahrnuv do něho i Plzeň, jež se připojila k Jednotě. Celkem však bylo postavení Jiříkovo dosti dobré, neboť němečtí sousedé stáli dosud při něm, většina domácích katolických pánnů byla proti vůdci Jednoty Zdeňkovi ze Šternberka, na Moravě pak jenom německá města byla pochybná. Král mimoto kladl naději v zahraniční akci právníka Řehoře z Heimburka, napsavšího manifest všem panovníkům i význačným městům v tom smyslu, aby prostředkovali o smírném vyřešení sporu. Naděje tato byla však lichá, neboť Heimburk byl exkomunikován, a proto se sotva dalo čekati, že jeho akce může přinésti úspěch v kanonickém procesu proti Jiříkovi.

5. Vojny s Uhry a Jiříkova smrt

a. Počátek vojen

Poměr Jiříkův k druhým panovníkům byl tehdy (1465/6) poměrně dosti dobrý. Hlavní pozornost králova se upírala k Polsku a k Uhrám. Onde Kazimír nežádal pro sebe povýšení na nový stolec, tam se tím ctižádostivý Korvín ještě tajil. Kazimír se ukázal při mírovém jednání s řádem něm. rytířů pravým diplomatem. Sv. Stolec prosadil, že mír vyjednal legát Rudolf, biskup lavantský, a položil přitom za podmínku (mírem toruňským 8. září 1466), aby Kazimír přijal českou korunu. Nechtěl-li by tak učiniti, měl ji přijati pro svého prvorozeného syna Vladislava anebo pro Kazimíra s prozatímním sídlem ve Vratislavi. Král polský si však chtěl udržeti přátelství s Jiříkem, a proto, aby si nepohněval Pia II., tedy mu oznámil, že jeho nabídce může býti vyhověno jenom na sněmě, jenž byl svolán na květen 1467 do Piortkova. Králi Jiříkovi napoti tomu vzkázal po poslechu k papeži jedoucích (za příčinou schválení míru toruňského), že vždy odpíral a bude odporovati tomu, aby chránil Jednotu panskou, jak Pius II. na něm žádal.

Matyáš Korvín se naproti tomu choval zcela jinak. Za záminku k otevřenému boji proti Jiříkovi si vzal půtky Matouše ze Šternberka s Mělíkem z Lednice. Zakročení Jiříkova lehkomyslného syna Viktorina za účelem smírného vyřešení sporu nemělo žádného výsledku, jako ho nemělo ani rokování mor. sněmu (duben 1466). Před Vánocemi 1466 dostal již Jiřík od Matyáše odpovědné listy, i byl nucen učiniti rovněž tak. Přece však ještě poslal svého zástupce pána Albrechta Kostku z Postupic do ležení Matyášova u Kostelan (kam byl v dubnu 1466 vyhnal Viktorin z Poděbrad bratrské roty). Matyáš osvědčil při tom svou oddanost Jiříkovi, ale již koncem ledna 1467 tábor u Kostelan rozvrátil. Přitom vyzval Viktorina k vydání ostatních zbytků rot s pohrůžkou, že si pro ně jinak dojde na Moravu. Z toho poznal Jiřík pravé úmysly Korvínovy, k jejichž uskutečnění však nemohlo zatím dojíti pro pořážku Matyášovu od Turků v Sedmihradech.

Kromě otevřeného nepřátelství uherského krále nastaly Jiříkovi i jiné těžkosti. Předně pozbyl olomouckého biskupa Tasa z Boskovic, jenž pro své smírné chování v záležitosti Jiříkově, zvláště však pro účast na obležení Cornštejna, byl za trest Piem II. zbaven užívání mensálních statků a pohroženo mu ještě jinými přísnými tresty. Odklonil se tedy od Jiříka.

Téhož roku (1466) došlo i k roztržce mezi císařem, papežem Pavlem II. a Jiříkem. Předehrou k ní byly události na sněmu norimberském na sv. Martina 1466. Král český byl k němu pozván kvůli chystané výpravě proti Turkům. Sněmu se zúčastnil i Fantin de Vallo, jenž po zkušenostech s Jiříkem českou legaci ignoroval. Z toho vznikla roztržka i mezi knížaty, která se rozešla, a sněm byl takto zmařen. Vzhledem k tureckému nebezpečí domáhal se Jiříkův věrný příznivec, braniborský markrabí Albrecht, slyšení krále českého u papeže. K tomu však nemohlo dojíti, neboť papežská diplomacie Albrechta předešla. Na návrh kardinála Karvajala dal Pavel II. ve veřejné papežské konsistoři dne 23. prosince 1466 konané Jiříka do klatby. Tato censura, jakož i prudký list Jiříkův císaři Fridrichovi III. zaslaný způsobily nové odklonění se Fridricha od Jiříka, které se dokonce projevilo tím, že v únoru 1467 Fridrich uznal veřejně Jednotu panskou a přiřkl jí i právo raziti (v Plzni) mince. Jediný, kdo zůstal s Jiříkem, byl markrabí braniborský Albrecht, jenž přes klatbu nad Jiříkem vyřčenou provdal svou dceru Uršuli za Jiříkova syna Jindřicha vévodu Münsterberského.

Za takových okolností ovšem úplně selhal sjezd položený do Jindřichova Hradce na Hromnice 1467 k uzavření dohody s odbojnou šlechtou. Sešlo s něho jednak pro nepřijatelné požadavky Jednoty, jednak i proto, že její náčelník p. Zdeněk ze Šternberka již věděl o vyhlášení klatby proti Jiříkovi a měl pokyn, aby proto netoliko s králem žádných smluv neuzavíral, nýbrž aby vedl proti Jiřímu válku na rozkaz i náklad papežův. Nezdarem jednání jindřicho – hradeckého stal se velmi důležitým sněm v Praze o suchých dnech (24. – 27. února 1467) konaný. Na něm vyvrátil král Jiřík 15 článků Jednoty panské a zástupci stavu rytířského a městského vymohli si na králi slib, že bude bojovati za kompaktáta. Konečně se sněm usnesl o vyslání poselství jménem všech katolických pánů k papeži, přičemž se měla legace staviti v Benátkách, jež projevily ochotu vypomoci při smíření s papežem. I doma se děly pokusy o smíření Jiříka se Zdeňkem ze Šternberka pomocí královny Johanny, leč marně. Ale i zahraniční pokusy Jiříkovy byly nešťastné, neboť král škodil sám sobě.

V odpověď na papežskou klatbu apeloval Jiřík (14. dubna 1467) u přítomnosti pánů (i katolických) k příštímu koncilu a papeži. Tím si jen přitížil, neboť nedlouho předtím byla ipso facto stanovena exkomunikace na všechny, kdož by se proti papeži odvolávali ke koncilu. Mimoto se stala Jiříkova apelace odiosní i tím, že se udála slovy exkomunikovaného Řehoře z Heimburka. Tím ovšem se staly jakékoliv pokusy Jiříkovy o smír se sv. Stolcem zcela iluzorními. Papež v žádné smiřovačky již nevěřil, jak nejlépe vysvítá z jeho potvrzení Zdeňka ze Šternberka za nejvyššího vůdce katolíků v nastávajícím boji s Jiříkem (30. března 1467), načež Zdeněk právě v den Jiříkovy apelace (14. dubna 1467) obnovil zápis Jednoty zelenohorské, slíbil pomoc svých pánů proti Jiříkovi, proti němuž se tehdy k Jednotě připojil i olomoucký biskup Tas, vratislavský Jošt a Vratislav sama. Za týden (20. dubna) poslal Jiřík Zdeňkovi ze Šternberka odpovědný list, kterým vypukla domácí válka, která se zatím omezovala na dobývání hradů a měst. Počátem května se obrátil Zdeněk k polskému sněmu do Petrkova o pomoc.

V květnu a červnu dosáhli vratislavští některých válečných úspěchů, jež velmi působily na další chování Moravy a Lužice. Moravští katolíci konali již dříve (v březnu a dubnu) porady s biskupem olomouckým Tasem a výsledek sněmování byl, že města po některých rozpacích a mnohých jednáních usnesla se odpadnout od Jiříka a sjednala obrannou smlouvu s biskupem Tasem potud, pokud je papež neopatří novým králem. Tato moravská jednota připojila se (4. června 1467) k Jednotě zelenohorské a vpustila brzny nato (13. června) Zdeňka ze Šternberka do Jihlavy. Došlo takto k domáí válce, která potvrdila napomínání vratislavského biskupa Jošta z Rožmberka, jenž v únoru 1466 poukazoval, že katolíci jsou proti husitům ještě poměrně slabí. Proto čekali zelenohorští na zprávy z Krakova a Norimberka.

K tomu přikročilo nové zhoršení Jiříkova postavení. Na Zelený čtvrtek (26. března 1467) zařadil ho papež mezi kacíře a vydal proti němu několik bull (z 15. května 1467), z nichž zvláště důležitá je ta, kterou se rozšiřuje pravomoc legáta Rudolfa Lavantského. Jí dostal právo, aby jako papež sám použil všech prostředků proti Jiříkovi, směl svolati sněm k volbě nového krále, jejž mohl dokonce potvrditi a případně i jmenovati. Potvrzen smír toruňský mezi Polskem a něm. rytíři pod podmínkou, že král Kazimír sám anebo některý jeho syn bude králem českým. Kapitulnímu děkanu Hiláriovi litoměřickému se dostalo naučení, jak vésti diecésany proti králi, což vyvolalo polemiky zvláště mezi Ctiborem tovačovským z Cimburka a biskupem Tasem.

Kazimír se nechtěl znepřáteliti ani s Jiříkem, ani s papežem a nedal proto žádnému určité odpovědi. Od této vyčkávací politiky ho neodvrátilo ani zvolení za krále českého provedené odbojníky v Jihlavě. Odpověd jeho, daná 28. srpna 1467, vyvolala proto zklamání na obou stranách. Papeži a Jednotě zelenohorské odpověděl Kazimír, že bez rozhodnutí svého panstva nemůže podniknouti nic a rozhodnutí panstva může se státi teprve do roka. Slíbil však vyslati poselstvo k Jiříkovi, aby se podrobil sv. Stolci, zatímco Pavel II. má zastaviti křížové tažení hlásané proti Jiříkovi již od jara 1467.

Druhý zřetel obracel král Jiří k Norimberku. Aby předešel méně příjemné zkušenosti z minulého roku, neobrátil se ke sněmu, nýbrž k jednotlivým knížatům. Jiří opět přišel s návrhem na výpravu proti Turkům a vyvolal tím mezi sněmovníky roztržku. K tomu nastala i roztržka mezi německými biskupy a knížaty o nový koncil a způsobila, že knížata odepřela poskytnouti pomoc proti Jiříkovi. Ludvík bavorský počal se však odkloňovati od Jiříka, až konečně došlo k úplné roztržce mezi oběma panovníky. Společnému úsilí knížat saských a markraběte braniborského se pouze podařilo zmařiti plán dědičného spolku Rakous, Bavor, Saska a Branibor směřujícího proti Jiříkovi. Myšlenku tu dal Martin Mayer.

V říjnu 1467, když do Prahy dojelo polské poselství, došlo k důležitým jednáním. Poláci prohlásili v audienci (20. října) ochotu prostředkovati mezi Prahoua Římem pod podmínkou, že válčící strany se spolu smíří. Zdeněk ze Šternberka však odmítl vydati Konopiště prohlásiv, že chce dáti svou při na rozhodnutí králi Kazimírovi, ale že se tonesmí díti bez vědomí císaře a spojenců, kteří mají proto konati důležité porady v Břehu. Jiřík proto uzavřel příměří, ale jen do Tří Králů 1468. Na sv. Lucii se konal sjezd v Břehu, na němž se mělo rozhodnouti, poddá-li se Zdeněk rozsudku krále polského. Jednání se však konalo ve Vratislavi (16. prosince), kam přibyl františkán Gabriel z Verony, jenž oznámil sněmovníkům brzkou vojenskou pomoc Uher a mimo to dodal i list, jímž Jednota zelenohorská nepřímo domítala podrobiti se rozsudku Kazimírovu. Tak se mohlo Polákům podařiti pouze prodloužiti příměří až do 26. května 1468.

b. Válka s Korvínem do stání u Vilémova

Příměří Jiříkovi valně neprospělo, neboť ho využil, aby pomohl svému synu Viktorinovi proti císaři. Důsledek toho byl, že Fridrich III. se obrátil ke Korvínovi, slíbiv mu království římské, ačkoliv Matyáš počítal i s českou korunou. K této věci ho pobízeli jednak z Říma, jednak vzbouření pánové z Čech (katolická liga) prostřednictvím olomouckého biskupa Tasa. Navenek (kvůli Polsku) prohlašoval se Matyáš jen za ochránce katolíků v Čechách, aby své dobyvačné plány přikryl konfesijním pláštíkem. Pravé jeho úmysly bylo však nejlépe viděti z jeho listu, poslaného Viktorinovi z Trnavy do Stokravy. Téhož dne biskup Tas i Zdeněk ze Šternberka osvědčili Matyášovi svou věrnost a on je vybídl, aby liga ihned vypověděla příměří a spojila se s ním. Vypraviv Tasa s důležitým posláním do Krakova, nastoupil cestu do pole (13. dubna 1468).

V Římě tyto kroky vyvolaly vydání dalších nových ostrých bull, zejména vyhlášení odpustků pro všechny, kdož buď peněžitě aneboosobně přispějí k výpravě proti Jiříkovi. Jmenován i legát pro Německo, Vavřinec Rovarrella, biskup ferrarský, k hlásání odpustků pro Německo specielně určených. V Čechách takto vypukla trojí vojna: s Matyášem, s ligou a s křižáky.

Ve válce takto vypuknuvší došlo k bojům u Turnova a k obležení Třebíče. Tyto nejdůležitější události zvětšily sílu Jiříkovu a donutily Matyáše, aby se obrátil k legátu Rudolfovi Lavantskému o peněžní pomoc z Německa. Bylo to tím nutnější, jelikož poslání biskupa Tasa u Kazimíra ztroskotalo. Žádal totiž od něho dobytou českou zemi. V té době vyjednával naproti tomu s Kazimírem jménem Jiříkovým pán Albrecht Kostka z Postupic, jenž králi otevřeně řekl, že boje v Čechách jsou vyvolány škodlivým příměřím, jež vymohl právě Kazimír, a proto ho žádal o nové prostředkování s papežem a přitom jménem Jiříkovým mu pravil, že za toto prostředkování zruší nástupnictví svých synů ve prospěch Kazimíra.

Matyáš pokračoval zatím ve válčení, obrátiv se k Olomouci a pak k Uh. Hradišti, jež oblehl. Na záp. Moravě bojoval syn Zdeňka ze Šternberka. V srpnu slíbili odbojní pánové Korvínovi věrnost, a sice proto, aby mohli sobě podržeti jeho výboje. Byl to sice krok problematický, chtěli-li se však pánové děliti o dobytou zemi, které Matyáš ještě neměl, ale znamenalo to jen další zostření nepřátelství. To bylo ještě přituženo neúspěchem polského poselstva, jež se marně namáhalo o nové prodloužení příměří, o němž (vzhledem k učiněným již zkušenostem) nechtěli zástupcové sv. Stolce ani slyšeti. Jiříkovi potom vznikly některé nové potíže (pád Č. Budějovic, odpad pána Jana z Rožmberka, dobytí Hoyerswertu v Lužici, kláštera Hradiska, Konopiště a smrt Zdeňka Kostky z Postupic). Všechny ty potíže Jiříkovi vzniklé byly však později vyváženy vítzstvím nad Matyášem u Vilémova (za Něm. Brodem), kudy chtěl Korvín táhnouti na Kutnou Horu. Jiřík však obklíčil Matyáše s celým jeho vojskem tak, že ten byl nucen dáti se s ním do vyjednávání. Matyáš se Jiříkovi zavázal, že ho dokonale smíří s papežem na základě kompaktát, jenom když Čechové budou na jejich základě poslušni papeže i legátů. K ujednání míru smluvili se oba panovníci na sjezdu v Olomouci ke dni 24. března 1469. Chyba při smlouvání vilémovském byla ta, že nedošlo k žádné smlouvě písemné, nýbrž k pouhé ústní dohodě, jež byla spíše slibem než závazkem. Bylato osudná chyba, že si dal Jiřík u Vilémova ujíti příležitost, jaká se mu později již nikdy nenaskytla.

c. Do druhého vpádu Matyášova

Přípravná jednání k olomouckým poradám se konala v Brně, kde Jednota zelenohorská se přímo děsila možnosti uzavření míru mezi Korvínem a Jiříkem. Proto uherští zástupci radili odbojníkům, aby tím úže přilnuli k Matyášovi. To mělo vliv na jednání v Olomouci. Matyáš se na ně dostavil počátkem dubna (1469) a po počátečních nesnázích docílil, že legáti se aspoň částečně zúčastnili vyjednávání. Když předložili požadavky Jiříkovi nepřijatelné, snažil se král vejíti v přímé jednání s legátem Rovarrellou, což on odmítl, nabídnuv místo sebe arcibiskupa ostřihomského Jana Vitosa. Po tomto marném pokusu navázal Jiřík styky s Jednotou, ale i zde marně, neboť Zdeněk ze Šternberka navrhl počátkem dubna zvolení Matyáše za krále českého, což jeho strana jednomyslně přijala. Ale i zde se vyskytly nesnáze, způsobené jednak Korvínem, který žádal vysokou sumu na vojsko, jednak Rovarrellou, jenž pravil, že nemůže nového krále dosaditi. Když oba legáti prohlásili, že budou pracovati o pomoc Matyášovi u císaře i u kurfiřtů, tedy Matyáš přijal (17. dubna) korunu českou.

Jiřík zatím čekal v Uničově na výsledek vyjednávání. Za daných okolností není divu, že Korvín ujednal pouze příměří do Nového roku 1470 a slíbil poslati svého zástupce do Říma, jenže spíše jako pouhého zpravodaje než jako přímluvce. Definitivní odpověď dal Matyáš až při svém provolání za krále českého, učiněném Zdeňkem ze Šternberka v katedrále olomoucké 3. května 1469. Po této události svolal Jiřík do Prahy sněm na počátek června a na něm usneseno povolati na trůn Vladislava, syna poslkého krále Kazimíra. Podmínky byly: Vladislav nastoupí až po smrti Jiříkově, on i Kazimír budou se snažiti o smíření husitů se sv. Stolcem, Vladislav se zasnoubí s nejmladší Jiříkovou dcerou Ludmilou. Tak si Jiřík zajistil pro sebe Polsko, což bylo hned viděti z toho, že Kazimír odřekl vyjednávati s Matyášem v Kežmarku.

V listopadu 1469 došlo k rozhodným bojům na Moravě, při nichž Matyáš utrpěl takovou porážku, že česká vojska vpadla dokonce až do Uher. Proto se dal Korvín do vyjednávání s Jiříkem. Ten položil Matyášovi za podmínku vzdání se titulu českého krále a odvolání všech uherských posádek z Moravy a Slezska. To mělo značný vliv na odborjnou Jednotu i knížata slezská. Jiřík však bezohledně poslal své zástupce na sněm do Petrkova (1. listopadu 1469), žádaje, aby se Vladislav dal korunovati třebas ještě za jeho života a hned aby se zasnoubil s Ludmilou. Pouze skutečné ujetí se vlády mělo býti uskutečněno až po smrti Jiříkově. V té chvíli však donesli Poláci z Říma zprávu, že Matyáš požádal Pavla II. o korunu, jíž by se mohl korunovati na krále českého. Papež, nechtě nikde naraziti, protože Matyáš byl svolen králem českým bez jeho vůle, slíbil Polákům, že k nim pošle zvláštního legáta k vyšetření celé záležitosti. Tím se papež vyhnul definitivní odpovědi. Méně opatrný však byl Matyáš, jenž počátkem roku 1470 vykonal přípravy k druhému velkému tažení. Jiřík proto nařídil v březnu zřízení zemské obrany, stálého to vojska po krajích. Kolem velikonoc došlo k druhé válce s Uhrami, která po jistých úspěších Korvínových skončila spěšným jeho ústupem.

d. Jiříkův konec

Koncem léta 1470 nastal značný obrat, neboť mocnosti prohlédly egoistickou politiku Korvínovu, on pak sám, vida marnost svého namáhání, vrátil se do Uher, ponechav v dobytých městech posádky. V roce 1470 se jeho postavení ještě zhoršilo chováním se císaře Fridricha III. a krále Kazimíra. Dokonce se počal od něho odvraceti i Zdeněk ze Šternberka, když Matyáš na stížnost Slezanů sesadil jeho přední stranníky. I hleděl se Matyáš prostřednictvím Zdeňkovým smířiti s Jiříkem pod podmínkami tak lákavými, že málem by byl sněm na sv. Valentina 1471 konaný k nabídkám přistoupil. Vtom však přišli polští poslové se zprávou, že žádosti Jiříkovy v Římě a Krakově budou snad brzy vyřízeny. V Římě totiž umřel kard. Karvajal a ve sv. Kollegiu byl jeden člen Jiříkovi značně nakloněný. K němu se obrátil Jiřík s prosbou o zastavení censur, Pavel II. však s tím odkládal právě tak, jako odsunoval rozhodnutí o české koruně, podotýkaje, že nelze odníti všechny naděje Matyášovi. Když pak se papež dověděl, kterak Kazimír slíbil Jiřímu dokonce i stvrzení kompaktát, pokáral za to Kazimíra a posll svěcený meč králi Matyášovi jakožto přednímu bojovníku proti Turkům, vybídnuv císaře, aby mu pomohl hájit křesťanstvo.

Jiřík si v té době dovedl najíti nového pomocníka v saském knížeti, jehož dcera Kateřina se provdala za Jiříkova syna Hynka z Münsterberka. Za této zlepšené situace počalo nové jednání o smír se sv. Stolcem, přičemž je zajímavo, že Jiřík prohlásil za lživý výrok z r. 1462 do úst mu kladený, dle něhož prý je přijímání pod obojí způsobou ke spasení nevyhnutelně nutno. Saští poslové přednesli v Římě žádost o dočasnou suspensi censur proti Jiříkovi a vyslání nového zvláštního legáta do Čech. Koncem března 1471 se poselstvo vrátilo se zprávou, že papež je ochoten vyjednávati. K tomu však již nedošlo pro úmrtí Jiříkovo dne 22. března 1471. Měsíc předtím zemřel i Rokycana.

6. Jednota bratrská

a. Počátky Jednoty

Lenz: Soustava učení Petra Chelčického na základě pramenů (SHK 1900) – Týž: Petra Chelčického o křtu, zvl. o křtu nemluvňat a učení katolické (ČČM 1885) – Týž: učení P. CH. o Eucharistii (Praha 1884) – Týž: Učení P. Ch. o bytu očistce (ZSM 1885) – Týž: Učení katol. o Antikristovi… a učení P. Ch. (Vlast 1895-6) – Týž: Učení katolické a učení P. Ch. o societě občanské (Vlast 1893-4) – Týž: Vzájemný poměr učení P. Chelč., starší Jednoty… a Táborů, Jana Husa a Jana Viklifa (Praha 1895) – Goll – Krofta: Chelčický a Jednota v XV. století (Praha 1916) – Goll: Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der Böhm, Brüder (Prag 1878) – Kubíček: Jindřich Institoris, pap. inkvisitor v Čechách a na Moravě (ČKD 1902).

Zakladatelem Jednoty bratrské byl bratr Řehoř, kdysi laik v klášteře emauzském, jenž měl býti kališnickým klášterem. Řehoř byl horlivým posluchačem Rokycanovým, jenž mu vyprosil u krále Jiříka dovolení, aby se směl usaditi se svou společností v Kunvaldě. Stalo se tak hned na počátku Jiříkova kralování r. 1457. K společnosti Řehořově se připojovaly ještě jiné skupiny. Mimo Rokycanových posluchačů to byli tzv. nábožní vilémovští, někteří z bratří Chelčických, z Moravy pak to byli zvláště stoupenci kroměřížského kněze Štěpána. Tito přívrženci byli prostí, neučení lidé, ačkoliv ani kněží nebyli odmítáni. Prvním z nich byl žamberský farář Michal.

První bratři počali se vytrhovati z kompaktátního kališnictví kolem r. 1459, kdy si vytvořili svou samostatnou liturgii. Podobala se táborské, omezujíc mešní ritus na jakési modlitby, konsekraci a podávání. Je pravděpodobno, že takovéto bohoslužby jim oficiální utrakvistickou církví povoleny nebyly a že se tedy konaly tajně po domech. K otevřenému nepřátelství s oficiálními představiteli kališnictví (Rokycanou a jeho sufragánem Lupáčem) zatím ještě nedošlo, ale co bylo povážlivo, bylo nepřátelské vystoupení královny Johany (vlivem nepřátel Jednoty). Takto došlo již asi r. 1460 k prvnímu pronásledování Bratří. Ve skutečnosti byl původcem persekuce král Jiřík, a sice proto, aby takto způsobil u kurie domnění, že skutečně provádí korunovační přísahu, v níž mimo jiné se zavázal netrpěti ve svém království žádných sekt.

První pronásledování začalo zákazem bohoslužebných shromáždění v Šumvaldě a následek toho byl, že Bratří se uchýlili na panství rychnovské pod ochranou pána Jana Rychnovského z Rychnova. Takto se stalo Rychnovsko důležitým ohniskem první jednoty. Následujícího roku (1461) došlo již ke krvavému pronásledování, a sice v Praze, kde Jednota již měla některé stoupence, a sice v universitním studentstvu. Když se král Jiřík dověděl, že v březnu 1461 konali Bratří za vedení Řehořova své shromáždění na N. Městě pražském, dal je pozatýkati a několik jich mučiti. Zatčeni byli i posluchači university, kteří však zůstali ve vyšetřování akademického senátu. Všichni byli donuceni k veřejnému odvolání v kostele týnském, načež propuštěni na svobodu, mezi nimi i bratr Řehoř. Pro toto první pronásledování, jež jest charakteristickým dokladem o husitské „svobodě“ svědomí, jest příznačnou apologie bratra Řehoře k podkomořímu Vaňkovi Valčovskému z Kněžmosta, sepsaná ve vězení v Teplicích (sz. Čechy), kamž se byl br. Řehoř z Prahy uchýlil. Apologie Řehořova byla totiž sepsána na obranu svobody svědomí ve věcech náboženských. Tak daleko to dovedl husitský král hned na počátku svého panování. Nelze pochybovati, že Jednota by bývala za tohoto pronásledování zanikla hned ve svých prvních počátcích, ale co ji zachránilo, byl konflikt Jiříkův s kurií a válka z toho vzniklá. Tím se obrátila pozornost husitského krále jinam a Bratří se takto mohli zotaviti. S Rokycanou zůstávali i dále v přátelském styku, ale narozdíl od dřívějška nebyl on již jejich učitelem, nýbrž spíše oni chtěli jeho učiti, zvouce ho aby se k nim připojil.

K rozhodnému kroku došlo 1467, kdy se Bratří ze všech obcí sešli asi ve Lhotce u Rychnova, kde si losem zvolili duchovního vůdce. Tak došlo k založení vlastního kněžstva a tím i k odtržení Bratří jak od katolické církve, tak od husitů. Touto volbou byli postaveni v čelo Jednoty tři vůdcové: Matěj z Kunvaldu, Eliáš mlynář a Tůma (Tomáš) Přeloučský. Z nich se stal Matěj biskupem (o jeho svěcení viz níže v kapitole o bratrské nauce).

Toto vytržení se z náboženské jednoty kompaktáty potvrzené pobídlo Jiříka k novému vystoupení proti Bratřím. I Rokycana s nimi přerušil styky, vydav proti nim list, jenž byl na jeho rozkaz předčítán s kazatelen. Když ve Skutči se Bratří proti tomu hlasitě v kostele ozvali, byli na rozkaz nejvyššího purkrabí a majitele panství Zdeňka Kostky z Postupic polapeni a uvrženi do vězení hradu Rychmburka, kde 4 byli umořeni hladem. Na Moravě byl tehdy jeden (Chulava) upálen ve Vyškově. Pronásledování potrvalo až do smrti Jiříkovy.

Nastoupení Vladislava Jagellonce přineslo Bratřím amnestii, která však byla ohrožena královnou – vdovou Johanou, nepřítelkyní Jednoty od samého jejího založení. Tato vystoupila proti Bratřím na sněmě benešovském r. 1473 konaném, ale její vystoupení nemělo již takové váhy jako za vlády Jiříkovy, na něhož měla královna rozhodující vliv. Mimoto lze se domnívati, že příznivou okolností pro Jednotu byl i vzrůstající počet jejích přívrženců mezi šlechtou, která ji ovšem v Benešově vzala pod svou ochranu. Patrně jejím přičiněním dosáhli Bratří naopak úspěchu ve formě povolení disputace o víru s kališníky, o kterou již dlouho marně usilovali.

Disputace tato skončila právě tak jako všechna věroučná hádání husitů s katolickými theology. Rozdíl byl pouze ten, že husité, kteří dříve na církevní autoritu útočili, sami nyní museli autoritu hájiti. Povolená disputace konala se totiž hned r. 1473, ale skončila ještě větším znepřátelením stran. O nic lepší nebyl výsledek hádky z r. 1478, který byl rovněž bez jakýchkoli positivních výsledků. Bratří ustoupili jen v nauce o křtu, přistoupivše na křest dítek. K dalšímu vyjednávání v 15. století již nedošlo. Pro Jednotu je však příznačno, že zatímco se doma nemohla dohodnouti, v cizině hledala přátelské svazky a výsledkem toho bylo uvedení valdenských v Braniborsku inkvisicí stíhaných na panství lanškrounské a fulnecké, známé to útočiště Bratří.

b. Roztržka v Jednotě bratrské

Jako každá sekta, tak i Jednota bratrská se rozpadla následkem nedostatku sjednocující autority. Vzdálenou příčinou roztržky byly pochybnosti a z nich plynoucí diskuse o platnosti ustavení kněžstva ve Lhotce u Rychnova (1467), čili nejednota názorů od samého založení Jednoty počínaje. Bezprostřední příčinou byla smrt br. Řehoře, na jehož místo nastoupil vzdělaný bakalář br. Lukáš. Tento dobře vystihnul, že má-li se Jednota rozvíjeti dále, musí upustiti od původní přísnosti, která znemožňovala členství vlivných osobností z kruhů šlechtických a městských.

Tak došlo k svolání kněžské synody r. 1490, na které zvítězil moderní směr, jenž byl ještě utvrzen blíže málo známou synodou v Brandýse nad Orlicí, na níž usneseno, že Bratří mohou zastávati veřejné úřady, obchod a živnosti, a vzhledem ke šlechtě uvolněn příkaz naprosté chudoby. Hlavní podíl na tom měl bakalář Prokop z Jindřichova Hradce. Proti tomu se postavil jeden ze spoluzakladatelů Jednoty, br. Matěj, který ve svém sídle a ústředí Jednoty, Rychnově, po poradě se stejně smýšlejícími výpověd brandýsskou zrušil a její původce z hlavní rady vypustil. Takto vyloučení členové předvídali, že časem zvítězí, neboť výsledkem jejich snah bude nový vzrůst Jednoty. To se ukázalo na sněmě rychnovském (1494), na němž nový směr úplně zvítězil a to tak, že br. Matěj sice zůstal biskupem, avšak ponecháno mu pouze ordinování kněží, kdežto nejvyšší správa církevní přiřčena br. Prokopovi.

Konservativní starověrci se odštěpili, utvořivše tzv. Malou stránku, rozšířenou hlavně v jz. Čechách a vedenou br. Amosem. Po jeho smrti se ujal jejího vedení br. Malenec, jenž se později uchýlil na Moravu do Letovic. Frakce tato se udržela pouze necelých 50 let. Pro historika má ten význam, že za polemiky mezi oběma stranami vedené jedni říkali na druhé, co mohli nejhoršího, čímž ovšem svatozář Jednoty značně utrpěla v očích nestranných pozorovatelů. Proto právě tento úsek dějin Jednoty zůstává historicky téměř nedotčen, anebo různé nedostatky v životě Jednoty bývají historiky prohlašovány za klepy. Proto si jich všimneme blíže, pokud jsou nám z dosavadního bádání známy.

Br. Lukáš vytýkal br. Amosovi, že již za života zakladatele br. Řehoře byl tajným odpůrcem Jednoty. V okolí Uh. Brodu prý „ve své kňouravé pošmournosti“ vybíral od tamních Bratří voskové vištiny zadarmo, je přepouštěl a potom s nimi obchodoval. Vyzískané peníze prý hromadil, načež odešel do Čech (Vodňany, Klatovy, později středisko Malé stránky), kde prý svedl několik žen. Tím chtěl patrně br. Lukáš ironisovati jednu ze zásad, pro niž se Amos odtrhl: odpor proti obchodu a soukromému majetku. Předáci Malé stránky všk odpovídali přiměřeným způsobem. Jestliže oficiální Jednota předhazovala rozkolníkům nedůslednost po stránce sociální, pak jí tito vyčítali zase nelogičnost ve věcech dogmatických. Prý každý náčelník Jednoty přišel s nějakou věroučnou novinkou, takže „jako z malého komára udělali velikého ptáka, vejra“. Na důkaz toho uvedl Kalenec proměny v liturgii, které za jeho časů byly již takové, že Bratří dokonce již měli oltáře, zvony, svíce, kalichy, ba dokonce i posty a svátky! Kalenec mimoto vytýkal starším bratrským, že „vedou v zahálce život, stěžujíce jáhny prací a lid různými sbírkami“. Vyčítá i přílišnou nádheru ve vnějším vystupování, ba dokonce i mravně lehký život budící veřejné pohoršení. Protestantští historikové připouštějí správnost těchto výtek, podotýkají však, že je záhodno přijímati je s největší opatrností, neboť nelze prý z podobných nedostatků viniti Jednotu celou. Jest nápadno, že titíž historikové nezaujímají podobného stanoviska při výtkách učiněných duchovenstvu doby předhusitské, zvláště když od několika let je známo, že visitační akta pražská z r. 1379 (na nichž se tyto zprávy zakládají) byla zfalšována!

d. Přehled bratrské nauky

V nejstarší době nezabývali se Bratří ani tak theologickými otázkami, jako spíše otázkou křesťansky dokonalého života. Vyplývalo to jednak z reformních snah zakladatelů Jednoty, jednak z toho, že Jednota se původně (i ve svém kněžstvu) doplňovala z prostých lidí theologie naprosto neznalých. Duchovní otec Jednoty Chelčický sám pokorně doznal, že proti sv. Tomáši Aq. jest velmi neučeným.

Po stránce sociální hlásala Jednota svým prvým přívržencům apoštolskou chudobu. Tato byla u laiků pouhou radou, kdežto u (tzv.) kněžstva byla příkazem. Dle příkladu apoštolů měli se Bratří živiti prací svých rukou, proto Jednota zakazovala výdělečná zaměstnání, obchod, advokátství, zvláště však hospodskou živnost a s ní spojenou hudbu. Podobně se zakazovalo i malířství jakožto zlý obchod. Stávalo-li se po této stránce učení Jednoty příčinou kulturní neplodnosti, pak jiná jeho stránka byla hotovým nebezpečím pro vlast. Byl to zákaz boje mečem. Dle Chelčického byl zákaz tak ostrý, že ani k obraně se nesmělo užívati meče. Proto se Bratří vzpírali vojenské povinnosti a řemesla s vojenstvím související měli vždy v opovržení. Za příkladem apoštolské prostoty se Bratřím přikazovalo nošení prostého oděvu.

Otázky řádu theologického se počaly vynořovati při zřízení samostatného kněžstva. Příznačno jest (jako pro každou sektu), že již v samých počátcích se jeví nejednota názoru. První Bratří, chtíce míti záruku pravosti víry br. Řehořem hlásané, žádali po něm nadpřirozené důkazy jeho poslání. Bratr Řehoř nedovedl se však vykázati ničím jiným než jakýmsi zjevením, jehož obsah však tajil. Husitský arcibiskup Rokycana byl Jednotě původně nakloněn, ale měl o významu Řehořova vidění určité pochybnosti, a proto je neuznával za dosti průkazné. Pochybnosti Rokycanovy měly asi určitý vliv i na některé z prvních Bratří, což se projevilo spory mezi nimi. Základem bratrského učení měla býti prvotní apoštolská církev, leč tento základ nebyl v praxi dosti šťastným, neboť jako celý středověk, tak i první Jednota věřila v pravost tzv. konstantinské donace, dle níž prý obdarováním Konstantinovým pozbyla církev svého původního apoštolského rázu. Z toho vyvozovala Jednota falešný názor, dle něhož pravá církev existovala do r. 313, po něm prý byla již jen církev papežská, založená císařem Konstantinem, a ne sv. Petrem. Za takových okolností musel ovšem selhati druhý vzor církve prvotní. Jelikož ve staré církvi byla jednota Východu se Západem, tedy v pozdějších dogmatických sporech bylo na obhájení pravosti katolické nauky vždy poukazováno na souhlas církve Západní a Východní. Proto i první Bratří si předsevzali obeznámiti se na místě, na Východě, s východními rozkolnickými církvemi, a tu je pro ně příznačno, že výsledkem palestinské cesty Martina Kabátníka r. 1492 podniknuto bylo, že Jednota – nemá se od východní církve čemu učiti. To znamenalo, že první Jednota se dogmaticky rozcházela nejen s církví latinskou, ale i řeckou, a že tedy neodpovídá nauce první apoštolské církve, jež byla oběma církvím společnou.

Při vlastní dogmatice jest vyjíti od myšlenky, která zaměstnávala Jednotu od jejího vzniku, totiž od kněžství. Silným reformním sklonem první Jednoty lze si vysvětliti, proč ji kněžská otázka tolik zaměstnávala. Působil zde strach o duši, vyplynulý z názoru, že věřící budou špatným knězem strženi do záhuby věčné. Proto se v oboru dogmatickém rozvíjí nejprve nauka o svěcení kněží, a sice v souvislosti s platným přisluhováním svátostí. Chelčický sice uznával tři hierarchické stupně, ale ne ve smyslu katolickém, uznával svěcení kněžstva za svátost, ale nevěřil v jeho udílení vzkládáním rukou biskupových, nýbrž vyvolením od Boha, jež předchází ordinaci. Svátostná moc závisí na pravověrnosti a svatosti kněze, tedy kněz hříšný a kacířský neposvěcuje, a proto ani nepřisluhuje platně svátostmi.

K tomu třeba podotknouti: 1. Ačkoliv Bratří zamítali katolickou hierarchii a zvláště papežství, přece pro svého prvního „biskupa“ se utekli k valdenskému biskupovi Štěpánovi, protože prý se mohl vykázati apoštolskou posloupností. Moderní historikové ovšem dokazují, že neběželo o posloupnost ve smyslu katolickém, zapomínají však, že i husitský arcibiskup Rokycana, chtě dosáhnouti řádného posvěcení a stvrzení, obrátil se k papeži. U Jednoty, která všechny styky s papežstvím přerušila, šlo tedy o vysvěcení u valdenského biskupa, jenž prý se mohl vykázati apoštolskou posloupností. 2. K platnému přisluhování se žádala pravověrnost a mravní dokonalost. Z toho, co na sebe Bratří povídali za bojů mezi starověrci a novověrci, vysvítá, že byli mezi nimi někteří kněží méně příkladného života, a přece přisluhovali svátostmi platně! Naprostý nesouhlas bratrské nauky s učením východní i západní církve dokazuje, že se rozcházela s učením oběma společným, tedy s učením prvotní církve, čili že neodpovídala pravé nauce Kristově. A přece bratrští kněží dle svého domnění přisluhovali platně svátostmi! Tedy jinak v teorii, jinak v praxi.

Co platí o svátostech všeobecně, to zvláště možno říci o svátosti pokání. Dle Chelčického nemá kněz práva absolvovati, je-li nevzdělaný nebo kacíř anebo svatokupec. V praxi však bratrští kněží, ačkoliv byli (z počátku) většinou neučenými řemeslníky přece mohli absolvovati. Totéž platilo i o kněžích méně zachovalých, o nichž nikde nečteme, že při roztržce, vyvolané Amosem, by jim někdo býval upřel svátostnou moc. Ačkoliv Chelčický učil, že hříchy se nemají vyznávati, přece na druhé straně to připouštěl, ale nikoliv jako nutné ke spasení. Nutně prý se měl člověk vyznávati z hříchů jen Bohu. Rozhodně zamítali Bratří dostiučinění za hříchy čili ukládání pokání, z čehož ovšem i dále plynulo zamítání odpustků.

Otázka platného přisluhování ovšem souvisela v první řadě s naukou o Eucharistii. Již z počátku věřili s Viklefem v remanenci, z čehož ovšem plynulo i naprosté zamítání transsubstanciace. Toto stanovisko bylo později mostem, vedoucím Jednotu ke kalvinismu, s čímž později úplně splynula.

Ze zavržení církevního kněžství vyplynul požadavek opětování křtu a svěcení kněžstva. K tomuto mohlo dojíti teprve po založení vlastního kněžstva, tedy po r. 1467. Nauka tato se skutečně také prováděla. Křest se stal proto předmětem disputace Bratří se zástupci pražské university r. 1478. Jak již řečeno, ustoupila zde Jednota zavedením křtu dítek, jejž až do té doby ponechávala na vůli rodičů, hlásajíc, že nemluvňata beze křtu zemřelá mohou dojíti spasení, a sice dle vyvolení. Proto do té doby křtila Jednota dítky, až došly užívání rozumu.

Se křtem těsně souvisí svátost biřmování. Chelčický tuto svátost zamítal takto: Místo o udělení Ducha sv. apoštoly v Samaří vysvětloval tak, že prý oni učedníci udíleli tam pouze křest vody, kdežto apoštolé po nich teprve udělili prý křest Duchem sv. Chelčický však nikde nedokázal Písmem sv., že by taková anatomie křtu byla možná, takže běželo pouze o názor, zrodivší se v jeho hlavě. Kromě toho se Chelčický vystavoval nebezpečí, že snad někdo z jeho posluchačů i jemu vytkne, že je neplatně křtěn, protože přijal jenom křest vody.

Jak jsme již poznali, došlo vypuzením br. Lukáše (1490) ke značným změnám v Jednotě. Po stránce dogmatické nutno zdůrazniti názor, dle něhož dobrá vůle stačila k ospravedlnění. V liturgii upuštěno od původního puritanství zavedením pěkných kalichů, rozžíháním svic a klečením ve chvíli přijímání. Po stránce sociální ustoupili novověrci od původních názorů na majetek, čímž otevřeli i majetným šlechticům a měšťanům přístup do Jednoty. Proto dovolila Jednota svým členům přijímati i veřejné úřady, skládati přísahu, jedině v názoru na vojenství se nezměnila. Připustila sice chopiti se meče, ale s tolika a takovými výhradami, že to vlastně znamenalo zošklivovati si boj za vlast. Bratrovi se dovolilo vzíti zbraň a jíti na vojnu, ale jenom když byl nucen. Tedy žádná spontánní obrana vlasti! Když pak byl Bratr z donucení ve vojsku, měl bojovati pouze nerad. Měl se dokonce vystříhati, aby si udatností získal cti! Pokud mu to bylo možno, měl se při bojích raději uchýliti k vozům anebo hlídati zámky. Bylo to tedy naprosté ubíjení statečnosti a obětavosti. Povážíme-li, že na takovém stanovisku stála Jednota ještě r. 1538, pak se ovšem nemůžeme diviti, že povstání roku 1547, jemuž stála v čele, skončilo její pohrou a že českobratrští hlasatelé pasivity putovali po prohrané vzpouře do vyhnanství. Tím se dá vysvětliti i Bílá Hora, a proto je pravdivým výrok katolického historika, dle něhož nemuseli tajní Bratří v době pobělohorské choditi plakati na Růžový palouček, kdyby se jejich předkové bývali statečně bili.

e. Jednota a protestantismus

Budiž zde krátce vzpomenuto těchto hlavních bodů: Jednota se velmi zajímala o Luthera i jeho nauku, vstoupila s ním ve spojení, ale dohodnouti se s ním nemohla, vytýkajíc mu jeho nauku o ospravedlnění bez dobrých skutků, zatímco on nechtěl rozuměti bratrské nauce o Eucharistii. I po srti Lutherově zůstávali Bratří ve spojení s jeho sektou, ale tyto přátelské styky vzaly za své vystoupením Kalvínovým. Kdežto Zvingliho učení Jednota zamítla úplně, ke Kalvínovu přilnula, takže konečně dogmaticky splynula s kalvinismem, čímž věroučný vývoj Jednoty skončil. Sluší k tomu podotknouti, že nestálost Jednoty po stránce dogmatické byla taková, že za 160 let změnila konfesi – padesátkrát. Přitom ovšem jen její nauka byla vždy pravým učením Kristovým.

Politicky se Bratřím vedlo po uvedení Habsburků hůře než za Jagellonců. Již r. 1535 poručil Ferdinand, aby byli vypovězeni z měst. Na kofessi toho roku králi podané se sice podepsalo 46 šlechticů, ale Ferdinand I. toho nedbal a r. 1537 vyloučil příslušníky Jednoty ze sněmu. Tak se stalo, že Bratři, kteří se nemohli dohodnouti s luterány věroučně, shodli se s nimi politicky a nastoupili s nimi na starou cestu stavovského programu: zesíliti stavovskou moc na úkor moci královské. To vedlo k revoluci z r. 1547. Jednota po ní putovala do svého prvního vyhnanství (většinou do Polska) a byla až do Bílé Hory pro své nesmiřitelné stanovisko předmětem trvalé pozornosti králů českých. Jedině na Moravě, kde si vládla šlechta (většinou zprotestantisovaná) vlastně sama, dosáhla Jednota bezpečného útulku a také velikého rozkvětu.

O literárním významu Bible kralické, chlouby to Jednoty, které až dodnes bývá agitačně využíváno ve prospěch protestantismu, nutno na základě nejnovějších výzkumů říci tolik: není to překlad dle originálu, nýbrž dle antverpského vydání Bible. Překlad ten jest dle úsudků katolických i nekatolických odporníků takový, že odborný čtenář na první pohled poznává, že běží o nedokonalý překlad, jehož překladatel nikdy před sebou originálu neměl. Tím ovšem padá chlubné vyprávění o celém kolegiu pracovníků zahloubaných do orientálních textů Bible. Nejzajímavější však přitom je, že zatímco na jedné straně nekatoličtí theologové již uvedli mínění o původu kralické Bible na pravou míru, navenek se stále o ní mluví v superlativech, ačkoliv Sušilovy korektury jasně dokazují, že kralická Bible nevyhovovala již před 70 roky!

7. Doba jagellonská

Burda: O bouři pražské r. 1483 (Sborník hist. 1883) – Goll: Některé prameny o bouři pražské (ZZSN 1878) – Tomek: Dějepis města Prahy VIII – IX – Rezek: Augustin Sankturienský z Mirandoly a Filip Villanova Sidonský (Lumír 1879) – Řehák: Diarium biskupa Villanuovy (ZZSN 1879) – Týž: Filip VIllanuova, č. biskup pod obojí (Pr. r. Kutná Hora 1878) – Bachmann: Zur Geschichte des Aufstandes… 1483 (MVGDB 1881) – Trnka: Nábož. poměry při kutnohorské konsistoři r. 1464 – 1547 (VSN 1931 – 35) – Neumann: K dějinám mor. kališníků r. 1485 (Hlídka 1932).

a. Bouře pražská

Mírem olomouckým r. 1479 uzavřeným mělo se také posloužiti náboženskému uklidnění země. Stalo se tak asi na výslovnou žádost kališníků, přednesenou novému králi Vladislavovi na sjezdu v Karolinu 1478 konaném. Proto hned v září 1478 a potom ještě v prosinci byly církevní záležitosti dány na program vyjednávání krále Vladislava s Matyášem Korvínem. Příležitost byla tím větší, ježto s králem uherským byl i papežský legát Baltazar z Piscie. První ústupek, jehož bylo dosaženo, spočíval v uvolnění katolických bohoslužeb, jež yly značně ztenčeny v místech postižených interdiktem. Na sněmě o sv. Václavu 1479 konaném usnesli se stavové na odeslání poselstva k papeži, jehož bližší program měl asi býti stanoven v únoru 1480. Tehdy se totiž sešel sněm, k němuž bylo přizváno i duchovenstvo obou stran. Tu se ukázaly potíže dohody katolíků i utrakvistů, neboť kališníci žádali pro sebe povolení věcív kompaktáte nejenom neobsažených, nýbrž dokonce církví zakázaných, zvl. podávání nemluvňatům z kalicha. Za takových okolností nemohl sněm jinak skončiti, než odkladem k novému sněmování.

Tento nezdar roztrpčil kališníky a vzrůst katolictví za katolického krále roztrpčoval ještě více. Zvláště na husity působily četné konverse působením vrátivších se řeholníků mezi lidem vzniklé. Legát Baltazar usnadnil návraty do církve, takže mnoho lidí se vracelo. Horlivé kališníky podvrátily tyto úspěchy katolictví tak, že dokonce počali osnovati jakési spiknutí, jehož šest účastníků dal král polapiti a vyslýchati právem útrpným. Události tyto byly předmětem sněmu 1. května konaného, na němž se k pánům pod obojí připojila i některá města. Mluvčím jejich byl Jan Tovačovský z Cimburka, nejvyšší komoří zemský. Kališníci pouze docílili, že vězňové byli propuštěni a svobodu, kdežto vlastní jednání o věcech náboženských stalo se předmětem sněmu na sv. Jakuba svolaného (25. července). Tento sněm se usnesl zřejmě ve prospěch kališníků, neboť utrakvističtí kněží od svých far vypuzení měli se k nim vrátit. Obyčeje v kompaktátech neobsažené (české epištoly z evangelia při mši sv. a podávání z kalicha dítkám) měly zůstati tam, kde až dosud byly. Za takových okolností bylo hotovou kontradikcí, že ti, kteří právě kompaktáta porušovali, usnesli se na poselstvu k papeži – o zachování kompaktát! Král pak se měl za kališníky přimluviti u sv. Stolce.

Rozumí se, že za takových okolností nemohlo dojíti k žádnému náboženskému srovnání, a proto kališníci sáhli k jinému prostředku. Povolali do Čech italského biskupa Augustina Sankturinského, tehdy v Mirandole sídlícího. Tento měl zvláště vysvětiti husitské kandidáty za kněze, a takto odpomoci naprostému nedostatku kléru. Biskup Augustin přišel do Čech již na jaře r. 1482 a usídlil se v Hradci Králové. Tam se sjeli kališníci a uzavřeli (17. června) spolek, jímž se zavázali hájiti biskupa Augustina proti každému. Tím bylo namířeno dokonce proti samotnému králi Vladislavovi, který byl příjezdem biskupovým nemile dotčen. Mimoto byl přesvědčen, že biskup Augustin nemá zplnomocnění papežského, takže jeho působení děje se per nefas. Příchod Augustinův byl vzpruhou českých utrakvistů, ale také katolíků. Bylo to zvláště katol. duchovenstvo, které za takových poměrů hledělo s obavou do budoucnosti. Proto i ono sněmovalo a to u minoritů pražských (u sv. Jakuba) počátkem září 1483 a usneslo se požádati krále o zrušení kališnické konsistoře a dosazení řádného arcibiskupa, čímž všechno vedení církevních záležitostí mělo přejíti do rukou katolických.

Za takových okolností uznali kališníci za vhodné zahájiti vyjednávání s katolíky. To však bylo velmi obtížné. Hned v polovici ledna sešly se obě strany v Praze, přičemž kališníci navrhli uzavření věčné smlouvy (ústy Jana Tovačovského). Tomu se katolíci opřeli, poukazujíce, že v záležitostech čistě náboženských a církevně – politických nejsou oprávněni k uzavírání smluv, nýbrž sv. Stolec. Jak opatrně katolíci jednali, je vidět nejlépe na vyjednávání v Nymburce v březnu konaném. Když se tam totiž počalo jednati o poselství k papeži, tázali se katolíci utrakvistů, chtějí-li zachovati kompaktáta, tj. chtějí-li se jimi říditi tak, jak byla basilejským koncilem dána. Kališníci odpověděli vyhýbavě, poukazujíce na to, že chtějí zachovávati kromě toho i co bylo ještě v tzv. ratifikaci kompaktát. Patrno z toho, že kdyby byli katolíci v předešlém jednání v Praze přistoupii na zachování kompaktát na věčné časy, že by bylo do jejich rozsahu pojato i to, co v nich přímo obsaženo nebylo. Tak se stalo, že i toto vyjednávání nedošlo k žádnému výsledku, pouze stavové pod obojí uzavřeli mezi sebou smlouvu. Města pražská však na ní nebyla zúčastněna, což zavdávalo podněty k řečem o chystaných úkladech straně pod obojí od katol. konšelů pražských. Pověstí ona opatření konšelů vzrostla do velikých rozměrů a měla za následek vzbouření pražských kališníků, jež vyvrcholilo v druhou pražskou defenestraci ve středu před sv. Václavem (24. září). Rozumí se, že došlo i na katolické duchovenstvo, z něhož nejhůře dopadli františkánští observanti u sv. Ambrože.

b. Po bouři

Král Vladislav byl zprávou o krvavých událostech pražských tak rozezlen, že chtěl proti Praze zakročiti vojensky. Pražané proto ihned prohlásili, že události nijak nesměřovaly proti králi a ujistili ho svou věrností. Zajistivše se takto před hněvem krále, uzavřela města pražská dne 6. října zápis Jednoty, jenž jest opět příznačným pro nazírání husitů na kompaktáta. Na prvním místě bylo stanoveno, že všichni, kdož chtějí přebývati v Praze, mají přistoupiti nato, co v kompaktátech nejenom nebylo, nýbrž co bylo církví i výslovně zakázáno, totiž podávání pod obojí díktám a zpívání perikop při mši sv. česky. Nikdo nesměl v Praze podávati pod jednou způsobou a rovněž nikdo nesměl učiti, že pod jednou způsobou přijímá se právě tolik milosti jako pod obojí. Ačkoliv tedy běželo o hrubé porušování kompaktát, přece ještě byli kališníci tak smělí, že se dovolávali zápisů z doby císaře Zikmunda a že při očividném rušení kompaktát zakázali jakékoliv posuzování tohoto postupu.

Král Vladislav, uražený jednáním Pražanů, domáhal se satisfakce. Co se tehdy mezi ním a utrakvisty událo, je charakteristickým pro tehdejší politické poměry, tj. pro vzrůst stavovské moci na úkor panovníka. Král odmítl nabídky Pražanů, ale zapřel se tak dalece, že se chtěl snížiti k soudu s Pražany, jejž měli rozhodnouti příslušníci stavu panského. Města pražská si však od tohoto soudu mnoho neslibovala, a protože se dalo tušiti, že s nimi utrpí i celá strana pod obojí, sjeli se utrakvisté na středopostí (25. března) 1484 v Praze, kde kališníci vzali záležitost Pražanů za svou. Pražané totiž přenesli vyjednávání na stranu pod obojí a slíbili přijmouti vše, na čem se s ní král dohodne. A priori však prohlásili, že dle privilegia Zikmundova z r. 1435 (o kompaktátech nemluvili!) nebudou povinni trpěti mezi sebou katolíků. Kdyby král nechtěl na jejich návrhy přistoupiti, zavázali se stavové pod obojí přispěti Pražanům na pomoc. Běželo tedy v podstatě o stavovský diktát, jemuž se měl král prostě podrobiti. Důležito jest též, že tento sněm svolal biskup Augustin, jenž takto nastoupil na místo zemřelého Jana Tovačovského jakožto vůdce strany.

K narovnání s králem Vladislavem došlo koncem září 1484. Král dovolil biskupu Augustinovi přebývati v Praze a vykonávati po celém království úřad biskupský (24. září). Smlouvou z 25. září 1484 pak strana pod obojí znovu slíbila hájiti své náboženství na základě kompaktát a zápisů Zikmundových. Obě tyto smlouvy byly podkladem sněmovního jednání koncem téhož roku do Prahy položeného, na němž za účasti synů Poděbradových Jindřicha a Hynka byl sjednán mír mezi oběma stranami na 32 roky a jednomyslně usneseno vyslati poselství k papeži, aby ponechal kališníky při kompaktátech. Touto smlouvou byl utvrzen náboženský mír, ale jenom zevně, neboť katolíkům nebyla zajištěna konfesijní svoboda, naopak zdůrazněním zápisu Zikmundova neměli práva na měšťanství v Praze. I když později nebyl tento zápis prováděn tak přísně (protože navrácením královského dvora zase vzrostla strana pod jednou), přece jen závisela náboženská svoboda katolíků pouze na libovůli kališníků.

c. Smiřování s církví

Na sněmu kutnohorském 13. března 1485 konaném byl smír obou náboženských stran utvrzen usnesením, dle něhož stavové, „bude-li se jim zdáti“, odešlou k papeži poselství, aby sjednalo definitivní dohodu s církví. Slova „bude-li se jim zdáti“ prozrazovala pohybnost kališníků o zdaru podobného jednání, neboť papež Sixt IV. vůbec Vladislava Jagellonce za legitimního českého krále neuznával. Jeho nástupce Innocenc VIII. sice Vladislava uznal, ale přesto poměr papežské kurie ke kališníkům se nezlepšil. To byly potíže ze strany církve. Na druhé straně spočívaly potíže v tom, že utrakvisté, majíce u sebe biskupa Augustina Sankturinského, měli aspoň dočasně postaráno o vysvěcování svých kandidátů na kněžství, což je v dřívějších dobách nejvíce nutilo ke smíru s církví.

Netrvalo však dlouho a biskup Augustin přišel s kališníky do konfliktu. Ti mu vyčítali méně kněžský život, zvláště však touhu po penězích, svádějící ho někdy až k symonii. Biskuup hrozil návratem do Itálie, což velmi rádi slyšeli na papežském dvoře. Konec rozporům učinila Augustinova smrt (8. března 1493). Takto se kališníci zase ocitli ve starých nesnázích, a proto počali vážně pomýšleti na vyjednávání s kurií. Podnět vyšel tentokráte od Pražanů a král Vladislav učinil věc předmětem sněmu svolaného k 20. únoru 1494.

Sněmu se zúčastnili i Moravané a stavové se usnesli, aby základem jednání byla kompaktáta, vyjednávání pak měl vésti papežský legát k tomu na žádost krále zvláště zmocněný. Tehdy totiž papež Alexander VI. poslal theanského biskupa Ursa do zemí českých, uherských a polských a zvláště mu uložil, aby se věnoval českým záležitostem církevním a aby i krále Vladislava pobízel k práci na poli církevně – politickém. Legát ustanovil v tomto směru svým zástupcem kvardiána františkánských observantů ve Vratislavi, který však svým nešikovným vystoupením urazil kališníky, a proto král (aby jednání neuvázlo v samém začátku) vyžádal si za prostředníka člena téhož konventu Jana Filipce, do nedávna biskupa varadínského a administrátora biskupství olomouckého. Tento diplomat skutečně nejen dovedl odstraniti počáteční nepříznivý dojem, nýbrž i docílil, že utrakvisté počali s ním vyjednávati, žádajíce zachování při kompaktátech a prováděcích dektretech k nim. Stalo se tak v pravou chvíli, neboť se již počaly (třebas ojediněle) ozývati hlasy pro navázání styků s křesť. Orientem. Za těchto vyjednávání počalo se již i lepšiti postavení katolíků v Praze. V r. 1483 vyhnané řehole směly se vrátiti a také s katolickými měšťany bylo zacházeno lépe.

Naděje na zlepšení církevních poměrů se ještě stupňovala návratem krále do země (1497). Mluvčím katolíků byl při té příležitosti humanista Ladislav Hasištejnský z Lobkovic, jenž dokazoval králi důležitost smíru katolíků s kališníky. Král Vladislav štědře obdaroval pražskou katedrálu s jejím kněžstvem a utrakvistům jmenoval (1497) nového administrátora v osobě M. Jakuba ze Stříbra. Poměrně brzká jeho smrt (1499) vybídla kališníky, aby usilovali na prešpurském sněmě, by král počal pracovati o osazení pražského arcibiskupství. Do vážnějšího stadia dospěla církevní otázka na sněmu pražském, zahájená koncem února 1501. Sněmu předcházelo vyjednávání s papežským legátem Petrem Raginským v Prešpurce (1501). Podkladem jeho byla kompaktáta, ale s dodatkem, že nepovolené jimi přijímání dítek z kalicha zůstane až do rozhodnutí příštího koncilu. Hierarchie měla býti rovněž uvedena na podkladě kompaktát a zároveň navrženo i společné stíhání Pikartů, tj. příslušníků Jednoty. Odpověď legátova není známa, možno však říci, že jako v Prešpurce, tak také v Praze žádali kališníci o status quo. Bylo však těžko na návrh přistoupiti, jelikož stavové žádali nejen o setrvání při podávání nemluvňatům, ale i při českých perikopách při mši sv. a mylně se dokonce dovolávali, že prý když tyto věci nebyly překážkou uzavření kompaktát, nemohou býti ani v přítomné době překážkou při jejich dokonání. Co zvláště odpudivě působilo, bylo prohlášení, že kdyby snad papežská kurie nestvrdila kompaktát, pak že jejich platnost uzná král. Nicméně pokračovalo vyjednávání o smír u obou stran dále, neboť vzrůstající Jednota bratrská byla vážným nebezpečím katolíkům i utrakvistům, jemuž bylo možno čeliti jen spojenými silami. Bylo tedy vypraveno poselství do Říma (1502), aby slíbilo papeži Alexandru VI. poslušenství na základě kompaktát. Papež však brzy zemřel a jeho nástupce Julius II. nebyl husitům příliš nakloněn. Doma pokračováno ve smiřovačkách na sněmě konaném na sv. Jeronýma 1503, ale i tam bezvýsledně. Aby si tedy kališníci zajistili řádnou církevní správu, získali si opět italského biskupa Filipa de Nuovavilla, titulárního biskupa sidonského, gen. vikáře z Modeny. Biskup tento se psal biskupem českým, čímž označoval sebe sama za skutečnou hlavu českých utrakvistů a nikoliv za pouhého světícího biskupa.

Jeho přátelství s kališníky však netrvalo dlouho. Pro jeho polovičaté kališnictví došlo k roztržce. Poznali jsme již, kterak tehdejší husité se snažili dosáhnouti smíru s církví, ale že na závadu byly vždy hlavně věci v kompaktátech nezahrnuté a církví důsledně odpírané. To mělo za následek, že mezi kališníky se vyskytli někteří, kdož navrhovali, aby strana od některých svých požadavků upustila a tím smír s církví usnadnila. Byl to zvláště farář týnský M. Martin z Vlašimě a Jiří Sovka. Proti nim se však postavili četní odpůrcové, takže došlo mezi utrakvisty k roztržce. Boj byl veden dosti prudce a bezohledně, což otevřelo biskupu Filipovi oči. Prohlásil totiž, že jest úplně zklamán ve svých nadějích ve smír husitů s katolictvím, stěžoval si též na nedodržení slova jemu daného a opustil Prahu. Odstěhoval se (v červnu r. 1506) do Kutné Hory, odkudž vykonával biskupský úřad, ale ne dlouho. Pokusilť se totiž o útěk ze země, byv však dohoněn horníky, dal se jimi uprositi a vrátil se do Kutné Hory, kde však již v říjnu 1507 skonal.

Smrtí Filipa Sidonského octli se kališníci zase ve starých nesnázích církevně – administrativních a zase počali proto manifestovati pro smíření s církví. Bohužel se tyto pokusy ničím nelišily od předešlých. Je to patrno z těchto fakt: Jiří Sovka, který se zatím stal opatem emauzským, označil na kázání přijímání pod obojí za právě tak dobré jako pod jednou. Ačkoliv to odpovídalo znění kompaktát, přece tím vyvolal v posluchačstvu veřejné pohoršení. To znamená, že kališníci stáli svým smýšlením stále na půdě přesahující meze kompaktát. Podruhé se ukázalo smýšlení utrakvistů na sněmě pražském koncem listopadu 1509 konaném. Mluvčí jejich Viktor Křinecký z Ronova prohlásil, že strana je ochotna sjednotiti se s církví, a to na půdě kompaktát. Když však se král Vladislav otázal utrakvistů, chtějí-li poslouchati hlavy církve, odpověděli, že jsou k tomu ochotni – ale dle zákona Kristova – o kanonických předpisech ani sova. Král, vystihnuv situaci, odpověděl pouze všeobecně, takže sněm nedosáhl ničeho – pouze nového odkladu. Jediný positivní výsledek byl, že Sovka přestoupil ke katolictví a resignovav na opatství emauzské, stal se proboštem augustiniánů – kanovníků u Všech svatých v Olomouci, kde však brzy zemřel.

K novému smiřování došlo v koleji Karlově počátkem prosince 1511. Základem jednání byl návrh, aby smlouvy v roce 1485 na 32 roky uzavřené, byly ujednány na věčné časy. Ale i toto jednání skončilo odkladem ke sněmu na duben 1512. Tehdy došlo skutečně k odhlasování návrhu a konkrétně byla smluvena restituce far, odňatých té či oné straně. Sporné případy měl rozhodnouti zvláštní soud mající po dvanácti osobách z každé strany. K posledním smiřovačkám došlo po smrti krále Vladislava (13. března 1516). Věc je samozřejmá. Bylo-li nutno urovnati různé zemské záležitosti při smti panovníka, pak ovšem v první řadě bylo potřebí uspořádati církevní věci. Nově nastouplý administrátor strany pod obojí Matěj Korambus svolal sjezd své strany na středopostí 1518. Předměty na sjezdě projednávané dávaly tušiti předem nezdar jednání. Na jedné straně totiž administrátor si stěžoval na útisky působené utrakvistům katolíky a radil při tom prostředky, jakými by se měla těmto věcem státi přítrž. Přitom však jejich původ spatřoval ve vzrůstu katolictví. To tedy mělo znamenati, že vzrůst strany pod jednou měl býti zaražen. Na druhé straně však utrakvisté sepsali články, jež předložili sněmu (15. března 1518). Tyto v první řadě obsahovaly opětovnou žádost o vyjednávání obou stran s papežem o provedení kompaktát. Dále se kališníci dovolávali rovnosti v obsazování zemských úřadů a stěžovali si na některá příkoří způsobená katolíky. Katolíci vidouce, kterak odedávna stál v cestě sjednocení různý výklad kompaktát, prohlásili, že jsou ochotni vyjednávati o smír, ale žádali, aby se kněží nejprve dohodli na jednotném výkladu kompaktát jakožto základně všeho jednání. Při tom i oni přednesli příkoří způsobená jim od kališníků. Tak hned v samém počátku uvázl tento nový pokus o smíření.

Zatím v Německu vystoupil Luther a hned v samých začátcích získal si přívržence mezi utrakvisty. Odpor k autoritě církevní byl pojítkem kališníků s protestantismem, s nímž konečně katolíci téměř úplně splynuli.

Část osmá: Doba protestantismu

A. Protestantství v Čechách

1. Počátky českého protestantismu

Borový: Antonín Brus z Mohelnice, arcibiskup pražský (Praha 1873) – Týž: Martin Medek, arcibiskup pražský (Praha 1877) – Pekař: Bílá Hora (Praha 1920) – Frind: Die Kirchengeschichte Bhms im allgemeinen und mit besonderer Beziehun auf die jetzige Leitmeritzer Diözese IV (Praha 1898) – Saftien: Verhandlungen Kaiser Ferdinands I. mit Papst Pius IV. über den Laienkelch und die Einführung desselben in österreich (Göttingen 1890) – Schmidl: Historia Societatis Jesu provinciae Bohemiae I – III (Praha 1747 – 54) – Svoboda: Katolická reformace a Mar. družina v království českém I (Brno 1888) – Theiner: Annales ecclesiastici III (Řím 1856) – Tomek: Dějepis města Prahy XI – XII (Praha 1897 – 1901) – Winter: Život církevní v Čechách (Praha 1895) – Týž: Život a učení na partikulárních školách v Čechác v XV. a XVI. století (Praha 1901) – Týž: Děje vysokých škol pražských od secessí cizích národů po dobu bitvy bělohorské (Praha 1897) – Tenora: Referát o Hrejsově č. konfessi (Hlídka 1913) – Borovička: Pád Želivského (ČČH 1922) – Matoušek: Kurie a konsistoř pod obojí za administrátora Rezka (ČČH 1931) – Kryštůfek: Dějiny protestantismu v Čechách do bitvy bělohorské (1517 – 1620) (Vyd. děd. sv. Prok. č. XLVI, Praha 1906) – Krofta: Boj o konsistoř pod obojí v letech 1562 – 75 a jeho historický základ (ČČH sv. XVII, 1911) - Čihula: Martin Luther a Čechové pod obojí (ČČH III, 1897) – Wintera: Jací byli staří predikanti z doby před reformací a po reformaci (ČKD 1909) – Kroess: Geschichte der böhm. Provinz der Gesellschaft Jesu I. (Vídeň 1910) – Vraštil: Začátky svatováclavského semináře atd. (Pr. g. arcib. Praha 1929) – Marat: Postulace křižovnických velmistrů (Praha 1895) – Fischer: Uvedení řádu kapucínů do Čech okolo r. 1600 (VSN 1909) – Kristen: Snahy o znovuuvedení karmelitánů do Prahy (Novákův sborník, Praha 1932).

Polovičatý utrakvismus, který si sice podržel katolický ritus, avšak většinou nestál v poslušnosti církve, byl přípravou pro nové hnutí v Německu vzniklé. K tomu ještě přistupovaly některé radikální novoty některých kněží pražských, jevící se jednak v zamítání některých katolických obřadů, jednak v neposlušnosti k sv. Stolci a horlení pro přijímání dítek. Tak tomu bylo těsně před vystoupením Lutherovým v r. 1513, kdy s podobnými novotami začal pražský farář u sv. Kříže Jan Miroš, k němuž se připojili dva později tak významní kněží: Jan Poduška, farář týnský, a jeho podřízený kněz (střídník) M. Václav Rožďálovský. Tito se dověděli od pražského varhaníka Jakuba o lipské disputaci Lutherově s drem Eckem a vešli v písemný styk s Lutherem. Tyto styky Lutherovy s českými kališníky jsou velmi zajímavé, neboť svědčí o poměru Lutherově k Husovi, předvádějíce Husa jako duchovního otce Lutherova a tím ovšem nadhazují otázku pravověrnosti Husovy.

V lipské disputaci dr. Eck vytkl Lutherovi, že se v učení o přimátě přidržuje řeckých schizmatiků právě tak kacířských jako husitů, kteří se z jeho vystoupení radují. Luther takto byl nucen vysloviti své mínění o husitech. Nejprve je odmítl tvrzením, že i kdyby jejich nauka byla pravověrná, již samo jejich odpadnutí od církve činí jejich víru křivou. V další části disputace popřel Božský původ papežství i katolicitu církve římské, kterou přitom indirektně obvinil, že na koncilu kostnickém odsoudila spráné učení o církvi. Když pak vyslovil varhaníku Jakubovi přání seznámiti se se spisy Husovými, poslal mu Rožďálovský Husův traktát „De ecclesia“, po jehož prostudování Luther prohlásil, že prý jím hlásal čisté evangelium (!) a tedy sám je vlastně nevědomky husitou! Luther se však neomezil na pouhé sympatie k Husovi, nýbrž počal zasahovati i do církevních záležitostí českých.

Když o rok později (1520) vydal program své němec. – národní církve ve spise „An den christlichen Adel deutscher Nation“, tu v něm navrhoval zřízení národní církve české vedle národní církve německé, k čemuž doporučoval osamostatnění české církevní provincie doplněním kompaktát a dosazením pražského arcibiskupa jakožto nejvyšší viditelné hlavy. Přitom prohlásil, že Hus proti právu byl upálen, maje na svou ochranu glejt a dal zároveň i některé konkrétní návrhy k českému schismatu: 1. Nikdo nemá nutiti Čechy, aby prohlašovali odsouzení Husovo za spravedlivé. 2. Sjednocení českých sekt provede císař, a sice tak, že pošle k Čechům své zástupce v osobách některých svých biskupů, mezi nimiž nebude žádný zástupce papežské kurie. Tito pak vysvětí za arcibiskupa kandidáta, jehož si Čechové sami zvolí, nikterak se při tom neohlížejíce na papeže. Přivolí-li pak papež k tomu, tím lépe. 3. Čechům bude povolen kalich, ale nový arcibiskup prohlásí, že ani přijímání pod jednou není proti víře. 4. Má se připustiti pouze částečná restituce beneficií držených laiky.

Není tedy divu, že za takových okolností se v exkomunikační bulle Lutherově (1520) dočítáme, že obnovil starou heresi viklefsko – husovskou. Když pak r. 1521 byl pohnán na říšský sněm do Wormsu, nebyl tam odsouzen pro svůj poměr k papežství, nýbrž proto, že: 1. Nechtěl odvolati Husovy články v Kostnici odsouzené. 2. Nechtěl se podrobiti církevní autoritě. Zajímavo přitom jest, že jako Husovi zlámala vaz jeho bludná nauka o církvi, tak i u Luthera byl kamenem úrazu názor Husův: Ecclesia Christi est universitas praedestinatorum. Kromě toho se mluví v ediktě wormském (jímž dán Luther do říšské klatby), že obnovil eucharistický blud husitů. Toto otevřené Lutherovo stranění Husovi, jakož i jeho listy do Čech posílané působily velmi na české kališníky. Na potírání těchto sympatií šířili katolíci po Čechách listy sekretáře vévody saského Jeronýma Emsera k administrátoru pražského arcibiskupství Janu Žákovi, ale bohužel kališníci neprohlédli.

Luther nespustil českých církevních poměrů s očí a pracoval k tomu, aby všecky pokusy o sjednocení kališníků s katolickou církví selhaly. V roce 1523 upustil od svého návrhu Čechům daného ve spise „An den d. Adel“ a radil úpravu církevních poměrů českých bez souvislosti s církví katolickou a bez jmenování utrakvistického arcibiskupa. Učinil tak v poslání k Pražanům, v němž jim radil, aby se neobraceli k Římu pro svěcení kněžstva a aby každá obec dostala právo voliti si svobodně svého duch. správce. Tito pak si měli zvoliti svého představeného. Jak poznáme, dosáhl Luther v Čechách jen částečného úspěchu. Zbývající kališníci se nepřidali ani k němu, ani se s církví nesmířili, a tak se stalo, že později zhynuli svou polovičatostí.

Prvním šiřitelem luterství byl u nás Matěj, poustevník ze Žatce, který jako příslušnk od r. 150 pronásledované Jednoty žil poustevnicky v boubínském pralese. V listopadu 1519 odebral se do Prahy, kde počal reformně kázati a zároveň doporučovati luterství. Jeho agitaci podporovali tito činitelé: 1. Farář týnský Jan Poduška, jenž kdysi brojil proti církevní liturgii, a proto ze žárlivosti na Matěje ještě více proti ní útočil, aby si radikálně naladěné obecenstvo udržel při sobě. 2. Inteligence, v níž byl pražský univ. profesor Václav Rožďálovský a dr. Burián Sobek z Kornic, jenž přeložil několik Lutherových spisů do češtiny. 3. Šlechta, která svým vlivem prosadila odstoupení administrátora kališnické konsistoře Matěje Koremba, na jehož místo nastoupil Václav z Litomyšle řečný Šišmánek. Do konsistoře byl povolán i farář Poduška. Tím se konsistoř pod obojí vlastně polutherštila. 4. Němectví pražské, jež přijalo Lutherovu nauku celkem sympaticky. 5. Slabost utrakvismu, který se celkem slabě stavěl proti vznikajícímu protestantismu, a dokonce si i liboval v protikatolických pamfletech. Není tedy divu, že rozhodnutí kališnické konsistoře, za předsednictví Šišmánkova r. 1521 učiněné, bylo polovičaté a neurčité, protože pocházelo od lidí, jejichž část s novátorstvím sympatizovala.

Rozvážná část utrakvistů začala pomýšleti kvůli své záchraně na smír s církví, k němuž použila přítomnosti krále Ludvíka v Praze. Mělo se tak státi na základě kompaktát. Jednání vedl biskup vycovský Lad. Salkan a zúčastnila se ho pražská kapitula, Šišmánek s jinými zástupci kališníků a král. Věc se však pronesla a vyvolala odpor u kališníků – radikálů, ba i sám Luther se proti tomu postavil. Tak z vyjednávání sešlo a luterství se ještě napomohlo. Namísto katolíka, nejvyššího purkrabího Lva z Rožmitálo, ustanoven Jan z Vartenberka sympatisující s luterstvím. Pražským primátorem ustanoven rovněž k luterství se klonící Jan Hlavsa.

Je divno tedy, že sjezd konaný po odjezdu králově v dubnu 1523 vyzněl celkem ve prospěch novot a odstranil dokonce i administrátora Šišmánka a jeho oporu kazatele betlémského Vavřince (který také vyjednával o sjednocení s církví), nahradivše ho knězem Martinkem, který zavedl ve své kapli tzv. švábskou mši. Došlo takto k velikým zmatkům jak v kněžstvu, tak i v lidu, a proto svolán na Hromnice 1524 do Prahy sněm, který přijal 20 článků nového administrátora konsistoře pod obojí, litoměřického faráře Cahery, jenž loni přinesl do Prahy protestní Lutherův list proti sjednocení kališníků s církví. Těchto 20 článků znamená vrchol vlády Caherovy s Hlavsou a jeví tendenci pozvolně převésti kališníky k luterství, neboť dovoluje vystavovati Sanctissimum, kde si toho lid ještě přeje, popírá však obětní charakter mše sv., odstraňuje pozdvihování, čímž prakticky popírá transsubstanciaci a v důsledku toho připouští učení Husovo jen částečně. Sněm zamítl požadavek Caherův o zrušení celibátu. Ačkoliv hromničníč lánky postupovaly opatrně, přece jen vyvolaly v lidu takové rozčilení, že došlo k převratu, za něhož Hlavsa svržen a nahrazen starokališníkem Paškem, u něhož však bylo více egoismu než náboženské horlivosti. Cahera, nejsa o nic lepší, hned obrátil a počal se lísati ke kališníkům i pražské kapitule a stal se konečně proboštem boleslavským!

Pašek šel na luterány právě tak pomalu a chytře jako oni dříve na utrakvisty. Nejprve vydala v květnu 1524 městská rada články, jimiž nařizovala katolicky pravověrné učení o Svátosti oltářní, zakazovala liturgické novoty, zvláště při mši sv. a zavedla přísnou censuru knih. Z rozkazu Paška – Cahery prováděla se takto inkvisice tak přísně, že sám Jungmann prohlásil, že právě z této doby se pociťuje velký nedostatek knih. Pak došlo k vypovídání luterských kněží i měšťanů a konečně na Vše svaté 1524 dobyl utrakvismus rozhodného vítězství vyhlášením zvláštních článků, jež byly pravým opakem článků hromničních, v němž mimo potvrzení konservativních názorů se přivěšovalo náboženské smýšlení k měšťanským právům, neboť novotáři nemohli v Praze nabýti měšťanského práva, za přidržování se pikartství stanoven trest vypovězení, novotářské knihy zakázány. Tato ustanovení dala podnět k velikému udavačství a dovedla i spojiti katolíky s kališníky k společné obraně proti luteránům. Tak došlo zase k obnovení unionistických snah českých.

Za tím účelem svolal král Ludvík sněm do Prahy na den obrácení sv. Pavla (25. ledna) 1525. Jako již předtím, tak i nyní mělo ke spojení dojíti na podkladě kompaktát. Skutečně došlo k sepsání smlouvy, jež byla 10. února intabulována a v kostelích pražských konány děkovné bohoslužby za sjednocení s katolickou církví. Další události však ukázaly předčasnost takových oslav, neboť když na sněmu svatojirském jednalo se o poselství ke králi, tu se zástupcové Jednoty a luteránů postavili na odpor žádajíce, aby do poselstva byli povoláni i zástupcové měst. Když pak česká legace dorazila v květnu ke králi do Budína, došlo i tam k novým těžkostem. Legát Campeggio, v jehož přítomnosti se audience konala, činil některé námitky stran kompaktát, jmenovitě, že dle jejich textu spadá jejich provádění do kompetence koncilu a tedy nikoliv jeho a pak působily těžkosti i soobní ambice a ziskuchtivost panstva, nevyjímajíc ani katolickou aristokracii, která nechtěla vydati katol. církvi statky, o něž byla tato v husitské době připravena. To působilo nepříznivě na legáta Campeggia, který ve svém podezření byl ještě utvrzen protestní deputací do Budína došlou. Ta tlumočila nespokojení Jednoty a luteránů nad tím, že s králem vyjednávají v náboženských záležitostech lidé nemluvící jejich jménem. I domníval se Campeggio, že ona katolicko – kališnická koalice nevychází ze skutečné touhy po sjednocení, nýbrž ze strachu před pikarty, jak také tomu ve skutečnosti bylo. Tak tedy znovu ztroskotalo vyjednávání o církevní unii a výsledkem jeho bylo ještě větší rozdvojení mezi katolíky a utrakvisty a prospěch luteránů z něho plynoucí.

Po tomto marném vyjednávání pokračoval Pašek v persekuci novotářů za pomoci Caherovy dále. Do této protiluteránské nálady přišla smrt krále Ludvíka (1526). Nebezpečí turecké (které již bylo takové, že Turci vpadali na Moravu), jakož i protinovotářská nálada přivedly české stavy k tomu, že zvolili českým králem upřímného katolíka Ferdinanda. Povoláním Ferdinandovým na trůn český byly Čechy vtaženy do řady mezinárodních otázek, což mělo pro jejich další vývoj ten význam, že se staly jakýmsi středoevropským Balkánem, kde si mocnosti vyrovnávaly své účty. Ferdinad I. byl z počátku daleko shovívavějším než se čekalo, jak nejlépe je viděti z toho, že v září 1528 odstranil protiluteránského vůdce Paška, Cahoru vypověděl a na místo Paškovo dosadil Hlavsu, jenž Ferdinandovi mnoho prospěl při zvolení za krále českého.

2. Od povolání Ferdinanda I. do české konfese (1526 – 1575)

Z propuštění vůdce protiluterské strany Paška z purkmistrovství je patrno, že Ferdinand I. na počátku své vlády nebyl proti novotářství nijak příliš zaujatý. Není tedy divu, že protestantismus vzrůstal, jsa podporován těmito příznivými okolnostmi: hojným rozšířením mezi šlechtou, která svých patronátních práv použila k šíření novot, sympatiemi na universitě, jejíž mistři se klonili nejen k Lutherovi, ale i k Zwinglimu; dále silnou tiskovou agitací z Německa a hojnými odpady řeholníků. S překážkami se potkával protestantismus jen v Praze, kde obě konsistoře se energicky stavěly proti luterským kněžím.

Když protestantismus počal již příliš vzrůstati, postavil se král Ferdinand I. proti němu, a sice na základě kompaktát. Král znal totiž dle své korunovační přísahy pouze katolíky a kališníky, ne však Bratry a protestanty. Poněvadž pak kompaktáta byla zemským zákonem, byli tím samo sebou postaveni mimo zákon všichni, kdož se kompaktát nedrželi. Tím chtěl král znemožniti falešnou hru protestantů, kryjících se pode jménem kališných. K znemožnění této hry na schovávanou pokusil se Ferdinand o smíření katolíků s utrakvisty, aby jeho uskutečněním se ukázalo, že luteráni jsou kališnými pouze jménem. Tak došlo k sněmování v r. 1537, na němž podráždění luteráni (že kompaktáty jsou vlastně postaveni mimo zákon) se ostře postavili proti sjednocovacím snahám Ferdinandovým. Obojí prý kompaktát nepotřebují, jelikož jim stačí Písmo sv. Rozhodnou ránou byl požadavek tzv. kališníků o spoluužívání kostelů a právo, aby si „kališníci“ směli vyvoliti svého biskupa. To prohlásili katolíci za nepřijatelné, čímž se celé jednání rozbilo a protestantismus se šířil dále. Ze třiceti čtyř měst katol. na mapě Klaudianově z r. 1518 uvedených zůstalo kolem r. 1530 již jen polovice! R. 1539 byla dokonce utrakvistická konsistoř obsazena lidmi klonícími se k luterství, čímž jeho vzrůst byl ještě mocnější.

Jelikož protestantismus měl oporu ve šlechtě, tedy se stalo, že tato dovedla využívati na podporu své konfese politických těžkostí Ferdinandových. Poprvé se s tím potkáváme v r. 1544, kdy na žádost Ferdinandovu, aby stavové čeští přispěli na tažení proti Turkům, svolal administrátor kališnické konsistoře Mystopol kněžstvo do Karlovy koleje, aby tam jednal o náboženských požadavcích. Tendence jejich se nesla v tom smyslu, aby církevní liturgie se ponenáhlu odstraňovala. Když však se Ferdinand proti tomu postavil, odvážil se Mystopol z kazatelny mluviti proti králi. Tím nastoupil mohutnící protestantismus cestu vzpoury, která se ukázala v celé síle za války šmalkaldské (1547).

Jak již řečeno, zvolili si Čechové bez rozdílu vyznání (katolíci i kališníci) za krále upřímně katolického Ferdinanda, abytakto učinili jasný krok k církevnímu sjednocení Čech. Utrakvisté se však zastavili a poloviční cestě, neboť spojení s církví neprovedli, naopak ještě sami se rozdvojili: na starokališníky, přející si spojení s církví, a na novokališníky, inklinující k protestantismu. Státnická zkouška pro české nekatolictví nastala, když němečtí protestanté, ve spolku šmalkaldském proti Karlu V. a Ferdinandu I. sdružení, vypověděli po vyhlášení říšské klatby císaři válku (1546). Tu se němečtí protestanté obrátili na své české souvěrce s prosbou o pomoc. Tito zapomněli na tři věci: že víra cyrilometodějská zachránila již jednou český národ, že Němci z nacionální nenávisti k Čechám podnikali do Čech křížové výpravy proti husitům a že postaví-li se proti svému legitimnímu panovníkovi, pak že možná přestane býti Praha jeho sídlem a tím i důležitým politickým bodem střední Evropy vůbec. Čeští nekatolíci, o jejich smíření se již několikráte dály marné pokusy, přiklonili se k německým luteránům a tím dali přednost víře před věcí státu a národa. Stavové sice svolali vojenskou hotovost do Kadaně, ale když měli vytrhnouti za hranice, prohlásili, že není k tomu příčiny, poněvadž dosud nedošlo k žádnému útoku na Čechy. Hlavní opozici proti aktivní účasti ve válce vedli českobratrští šlechticové. Když však vojsko kurfiřta saského Jana Fridricha obsadilo Jáchymov, bylo tím napadeno království české, ale tu zase vůdce stavovského vojska Kašpar Pluh z Rabštýna se vymlouval, že nemá od stavů plné moci k brannému zakročení. Jeho vojsko stálo tak, že moho vpadnouti po boku jak Ferdinandovi, tak i míšeňskému knížeti Mořici, královu spojenci. Váhání českých stavů však způsobilo, že Ferdinand se u Chebu spojil s Mořicem, společně s ním vrthl do Sas a porazil (20. ledna 1547) kurfiřta u Mühlberka, který marně čekal na pomoc českých luteránů.

Po vítězství králově pánové zrádně opustili města, prosíce Ferdinanda za odpuštění. Král pak učinil tyto kroky: 1. Dal každému královskému městu tzv. císařského rychtáře, bez jehož vědomí nesměla města nic podniknouti proti právům koruny. Tento krok byl vážným napomenutím pro šlechtu, neboť nemohla pochybovati, že časem dojde i na ni. V tom ohledu byla vzpoura proti Ferdinandovi pouhou složkou tehdejší evropské situace jevící se v odboji stavů proti panovníkům, neboť od konce XV. století lze všude pozorovati přílišný vzrůst moci stavovské na úkor panovníka. 2. Jelikož proti vojenské pomoci Ferdinandovi I. se nejvíce stavěla Jednota bratrská, tedy v říjnu 1547 obnovil král proti ní mandát krále Vladislava, kterým poručeno osaditi všechny uprázdněné kostely jen kněžími katolickými nebo utrakvistickými. Bratřím nepovoleny ani soukromé pobožnosti založená zvláštní komise, mající vylučovati Bratry z veřejných úřadů, zavírati jejich modlitebny a školy. Bratřím samým se poručilo, aby se připojily k jedné z věr uznaných kompaktáty, anebo aby se vystěhovali. Tak došlo k prnímu vyhnanství Jednoty, jejíž příslušníci počtem asi 800 se vystěhovali do Prus a Polska. 3. Po zkušenostech učiněných s českými luterány pokusil se Ferdinand I. znova o sjednocení kališníků s církví. Vyjednávání se táhla až do prosince 1549, ale i tentokráte bylo bezvýsledné, neboť se rozbilo na článku předloženém králem o přijímání pod obojí.

Další vývoj církevních událostí dál se v neprospěch katolictví, neboť došlo k obnově utrakvistické konsistoře, a sice ve prospěch luterství. Mystopol, který po vítězství u Mühlberka přešel od luteránů ke kališníkům, byl zbaven úřadu. Druhou vzpruhou protestantismu byl sněm augšpurský (1555), kterým se pánům dalo právo, že mohou nutiti své poddané k přijetí jejich víry (cui regio, illius religion), což profesor Pekař nazývá nemravnou zásadou. Toho se počali dovolávati i čeští stavové, což bylo po stránce státoprávní povážlivé, neboť representantičeského státu se utíkali pod říšsko – německý zákon! Také via facti tento pro ně neplatný zákon počali na svých panstvích prováděti a katolíci kvůli sebeobraně řídili se dle nich. Tím nastal u ns takový náboženský zmatek, že když některé panství změnilo třikrát vrchnost, tedy s ní změnilo i tolikráte náboženské vyznání!

3. Česká konfese (1575)

Když se r. 1567 dostavil do Prahy nový, silně k protestantismu se klonící král Maxmilián, přednesli mu protestantští stavové svou žádost o zrušení kompaktát vypuštěním jich ze zemských privilegií. Z této žádosti jest nejlépe patro, že luteráni se cítili již tak silnými, že jim již nebylo potřebí skrývati se pod titulem strany pod obojí. Král jim skutečně vyhověl, a tak se stalo, že protestanté se úplně vymkli z jurisdikce kališnické konsistoře. Poněvadž tím utrakvisté utrpěli ohromnou ránu, tedy pro zachování strany přestoupil administrátor utrakvistické konsistoře Mystopol na katolictví a prosil arcibiskupa o přijetí staroutrakvistů do katolické církve.

Luteráni zatím učinili další krok, žádajíce Maxmiliána o potvrzení augšpurské konfese. Žádost vyvolala na katolické straně zděšení a nuncius panovníka vážně upozorňoval, že něco takového by bylo proti zem. zřízení i proti korunovační přísaze. Maxmilián mu slíbil, že bude v tomto směru prováděti odkládací politiku, ale pozdější události ukázaly pravý opak.

Na tzv. dlouhém sněmě r. 1575 jednalo se o uznání augšpurké konfese pro české protestanty a jednání skončilo jejich úspěchem, byť i dosti problematickým. Jak již naznačeno, bylo dovolení augšpurské konfese krokem pro Čechy velmi povážlivým, neboť jak praví Pekař (Bílá Hora 17), žádost evangelických stavů neznamenala nic menšího, než že se Čechové mají skloniti před zákony říšsko – německými a že země česká takřka z vlastní vůle zříká se své státoprávní závislosti a ústavní svobody. Je proto příznačno, že právě katolíci to byli, kteří namítli, že augšpurská konfese jest konfesí německou. Tu se luteráni domluvili s Bratřími na sepsání české konfese, k níž po mnoha tahanicích mezi oběma stranami konečně došlo. K jejímu uskutečnění došlo cestou kompromisu, a sice tak, že v 26 článcích české konfese se přihlíželo k učení luteránskému i bratrskému. Obsahově byl text tak povrchní, že každá strana se mohla na konfessi odvolávati. Luteráni ji nazývali prostě augšpurskou konfesí, z kteréžto příčiny však Bratří konfesí, na níž pracovali, pohrdali! Po stránce dogmatické potkáváme se v české konfessi s luterským názorem o ospravedlnění, zatímco s učením o Eucharistii, zvláště pak o přítomnosti Kristově v Nejsv. Svátosti se vůbec neshledáváme Protestanti tuto základní otázku pominuli, aby se varovali srážky s Jednotou.

Po stránce organizační snažili se stavové dostati do svých rukou konsistoř a učinili ji nezávislou na panovníkovi. Proto měl nad ní držeti ruku sbor stavovských defensorů.

Maxmilián českou konfesi nepotvrdil, nýbrž stavům pouze dovolil, aby jmenovali defensory, kteří by dozírali nad pořádkem a ke kterým by se utíkali kněží o radu a o pomoc. Poněvadž běželo tedy vlastně o pouhý slib, nebylo možno na základě české kofese provésti nějakou organizaci. Příznačno pro českou konfesi je, že úřady nedovolily ji vytisknouti, a když se tak bez jejich svolení přece stalo, tedy byly výtisky úředně zabaveny. Nelze souhlasiti s míněním historiků, že udělením náboženské svobody protestantům a Bratřím by býval stát lépe prosperoval. Tito historikové zapomínají na sektářskou hašteřivost a z ní plynoucí rozkol v zemi. Po té stránce bylo pro budoucnost povážlivo, že Bratří, kteří se na jedné straně konfese zastávali, na druhé straně podali Maxmiliánovi svou vlastní konfesi. Ačkoliv se dříve spojili s luterány k dosažení české konfese, hádali se s týmiž protestanty o přijímání.

Veliký zmatek mezi oběma hašteřícími se sektami vyvolal mandát publikovaný ihned po odjezdu Maxmiliánově z Prahy, jímž v královských městech jakožto král. komoře patřících bylo zapovězeno všeliké kacířství, a proto tato města měla i dále podléhati konsistoři pod obojí. Byl to nový mandát proti Bratřím. Za života Maxmiliánova však k žádnému pronásledování nedošlo.

Českou konfesí udělená (vlastně jen slíbená) svoboda se nevztahovala na královská města, ani na Jednotu. To mělo neblahý vliv i na luterány, neboť císař podřídil král. města konsistoři pod obojí, takže došlo k vypovídání luteránských pastorů z měst. Když pak defensoři proti tomu protestovali, prohlásil císař, že trvá na svém rozhodnutí, dle něhož česká konfese neplatí pro Jednotu ani pro královská města. Tak tedy se defensoři raději poděkovali ze svých úřadů a kališničtí kněží nastoupili na místa luterských. Jak tedy patrno, česká konfese neuspokojila.

4. Rudolfův majestát (1609)

Wücklich: O pravomoci udělené defensorům r. 1609 (Prg. č. reálky Praha III, 1912 / 13) – Kryštůfek: Dějiny protestantismu v Čechách (Praha ………) – Gindely: Rudolf II. un seine Zeit (2. sv. Praha 1862) – Týž: Geschichte der Eteilung des Majestätbriefes (Praha 1868) – Kroiher: Bylo-li porušení majestátu příčinou č. povstání (SHK II, 1893).

Stavové nekatoličtí, jsouce nespokojeni s výsledkem č. konfese, využili boje krále Matyáše s císařem Rudolfem, aby si vynutili úplnou konfesijní svobodu, a ne pouhou toleranci, jaká jim byla dána č. konfesí. Nepřátelství mezi oběma Habsburky vyvolalo takovouto politickou situaci: Morava návodem Karla ze Žerotína přidala se (19. dubna 1608) k Matyášovi, Čechy naproti tomu zůstaly při Rudolfovi jakožto svém králi. Když pak Matyáš vtrhl do Čech, tu se stavové usnesli (22. května 1608), že neposkytnou Rudolfovi dotud pomoci, dokud jim neudělí naprostou náboženskou svobodu. Při sestavování memoranda pro císaře došlo však k těžkostem mezi kališníky a Bratřími, neboť vůdce starokališníků Jiří ze Šternberka navrhl, aby stavové zůstali při majestátu Vladislavově, poněvadž prý je jím o utrakvisty dobře postaráno. Tomu se rozhodně opřel Václav Budovec (český bratr), jenž prohlásil, aby se stavové postavili na stanovisko vymožeností z doby Maxmiliána: zrušení kompaktát (1567) a českou konfesi (1575). Budovec potom formuloval požadavky ve zvláštním spise, jejž podepsalo na 500 šlechticů s pohrůžkou, že bude oknem vyhozen každý, kdo by byl proti těmto požadavkům. Budovec žádal hlavně o tyto věci: všechno obyvatelstvo, jak vrchnostenské (venkovské i městské), tak i v městech královských, nemá býti svými vrchnostmi nuceno k jejich náboženství. Základem bude č. konfese, která bude vložena do desek zemských, a tak se stane zákonem. Stav panský a rytířský bude moci svobodně dosazovati kněze bez překážek duchovní vrchnosti. Úřady buďtež osazovány stejným počtem katolíků i pod obojí. Jesuité nesmějí bez povolení krále nebo sněmu získávati žádných statků. Vysocí duchovní hodnostáři musí býti rozenými Čechy. Nesmějí se vměšovati do vedení nekatolického kněžstva.

K dohodě s císařem došlo koncem května 1608, kdy stavové na přání Rudolfovo zvolili Matyáše králem českým pod podmínkou, že za života císařova nebude se do českých poměrů nijak vměšovati. Smíření zpečetěno bylo mírem v Libni 24. června 1608 sjednaným, jímž Matyáš dostal Uhry, obojí Rakousy a Moravu. Tím byla česká koruna vlastně roztržena, a protože rozdrobením území obou panovníků byli toto tak zeslabeni, že každý z nich musel hledati pomoc u stavů, naskytla se těmto příležitost, aby si vynutii naprostou konfesijní svobodu. První tak učinil Matyáš, jenž působením Karla ze Žerotína vydal ve svých nesnázích tzv. kapitulační resoluci, kterou pánové a rytíři obdrželi na svých statcích náboženskou svobodu (19. března 1609).

V Čechách šla věc velice ztuha, jak ukazuje sněm, jehož předmětem byly církevně – politické požadavky nekatolíků. Resignací konservativce Štěpána Jiřího ze Šternberka na vedení podobojích pro jejich spojeneství s Jednotou přešlo vedení nekatolíků do radikálních rukou Budovce a hr. Thurma. Tak se stalo, že nekatolíci mohli s veškerou energií žádati císaře o potvrzení č. konfese, přičemž bylo po stránce státoprávní povážlivo to, že protestantští stavové čeští se dožadovali stvrzení augšpurské konfese na základě příslušnosti Čech do svazku říše německé! Potíže spočívaly hlavně v tomto: císař měl uznati příslušníky augšpurské (tj. české) konfese za vyznavače starého utrakvismu čili za katolíky dle kompaktát, na kteréžto vyznavače se vztahovalo zemské zřízení i korunovační přísaha. Ale jak měl císař na toto přistoupiti, když právě protestantští stavové vymohli vypuštění kompaktát ze seznamu zemských privilegií a tím vlastně kompaktáta zrušili? Jak měl uznati novou víru za českou, když byla německá? Měl tedy císař prohlásiti nepravdu za pravdu, slavně ji potvrditi a přitom ještě dáti protestantským stavům za přídavek utrakvistickou konsistoř, pražskou Karlovu universitu a všechno církevní jmění utrakvistické.

Císař vlivem svých rádců nechtěl povoliti, a když rozpustil sněm, tedy si stavové 5. května přísahali pod nebem věrnost, což možno považovati za počátek revoluce. 20. června uzavřlei spolek se Slezany na obranu náboženství proti každému, což tecto nomine směřovalo proti císaři. Nezůstalo však při pouhém organisování odboje, neboť stavové skutečně sebrali vojsko.

Za takových okolností podepsal císař Rudolf 4. července majestát. Obsah majestátu jest: 1. Strana pod obojí bude míti úplnou svobodu, a to na podkladě č. konfese, kompaktáta ji však nezavazují. 2. Stavům pod obojí se dává universita i kališnická konsistoř, kterou oni povedou nedovisle od arcibiskupa. 3. Nad oběma institucemi budou držeti ochrannou ruku defensoři potvrzení králem. 4. Stavové pod obojí mají právo všude beze vší překážky stavěti kostely a školy. 5. V městech královských a věnných, kde jsou katolíci i nekatolíci pohromadě, mají pod obojí dobře snášeti a nepřekážeti si v pochovávání v ksotelích i na hřbitovech. 6. Nikdo z vyšších stavů ani poddaných nemá býti nucen k jiné víře. 7. Král a jeho nástupcové ponechávají nekatolíky při augšpurské konfesi a nebudou proti ní nic podnikati.

Povaha majestátu Rudolfova je tato: Kdežto všude jinde měly jedině vrchnosti právo na svobodu vyznání, u nás jí nabyli i poddaní. Ale tato svoboda se vztahovala pouze na svobodu svědomí, ne však kultu. Právo stavěti kostely měli jen poddaní na statcích královských. Pekař (Bílá Hora 19) správně o tom napsal: „Katolický držitel toho neb onoho dominia neměl sic evangelických poddaných odvraceti od víry jejich, ale měl právo nedovolovat jim postavit si kostel evangelický, neměli-li ho již od dřívějška. Podobně se mohl zachovat evangelický velkostatkář ke svým katolickým poddaným. Jen král na svém statku stavbu nového kostela zakázat nesměl! Jak vidno, donutili stavové krále, aby se choval liberálněji, nežli se chtěli chovati sami. Spor vznikl o to, jsou-li i statky katolického duchovenstva statky královskými, tj. smí-li arcibiskup zakázat na svém panství poddaným nekatolickým, aby si zbudovali vlastní nový chrám – smí-li tedy to, co směla zakázat poddaným každá světská vrchnost i vrchnost katolická, vyjímaje, jak pověděno, jediného krále. Evangelíci tvrdili, že statky duchovní jsou vlastně statky královské. Měli nepochybně pravdu (?), ale pravdu měli i katol. stavov. duchovní, tvrdili-li, že užívají těch statků s plnými právy panství po stránce soukromoprávní i veřejnoprávní, a že není spravedlivo, aby jeho vrchnosti byli na tom hůře než kterýkoliv světský pán nebo rytíř katolický. Že není spravedlivo, aby katolický arcibiskup nebo jesuitský řád musel trpěti, co nemusel strpěti např. katolický pán Slavata v Jindřichově Hradci!“

S touto otázkou souvisí tzv. „Porovnání“, doplněk to majestátu., jenž dostal své jméno od toho, že byl vlastně prováděcím nařízením majestátu, zjednaným mezi protestanty a mírnými katolíky, neboť rozhodní katolíci jako Lobkovic, Martinic a Slavata nechtěli o majestátu slyšeti. V „Porovnání“ se stanovilo: 1. Katolíci i nekatolíci zůstanou v držení kostelů, které jim až dosud patřily. 2. Král i vyšší stavové mohou na svých statcích dosazovati kněze pod obojí svěcené arcibiskupem. 3. Pod obojí mohou stavěti své kostely na statcích císařských, v královských i věnných městech i tam, kde je katol. většina. 4. Pohřby nechť se dějí při kostelích a hřbitovech patřících konfesi nebožtíkově, jinak rozhoduje o tom farář nebo patron. Kdyby farář činil v tomto ohledu příslušníků jiné konfese potíže, nejsou povinni odváděti mu platy, jestliže tak dosud činili.

Vyjednávání o „Porovnání“ nutno si blíže všimnouti vzhledem k mínění Pekařovu o církevních statcích jakožto majetku státním. S tímto názorem se vytasili protestanti, ale katolíci se rozhodně postavili proti němu, řkouce, že duchovní statky patří církvi, a ne státu. Katolíci hájili toho tak neústupně, že v Porovnání byl prostě vynechán passus, komu církevní majetek vlastně náleží. Z toho viděti, že protestanté v tomto směru ustoupili, a proto sotva měli právo v pozdějších sporných otázkách dovolávati se pro státnost církevního majetku majestátu a Porovnání, kdyžtě v nich o tom nic nebylo. Z tohoto nerozhodného textu vznikly pak spory (Broumov, Hroby), jež byly přípravou k revolučnímu výbuchu dávno již chystanému.

Kromě majestátu Rudolfova pro Čechy byl vydán ještě druhý pro Slezsko, který se však nevztahoval na konfesi českou, nýbrž přímo na augšpurskou. V něm se uplatnil i protestantský názor, dle něhož statky církevní jsou majetkem státu. Pro Moravu nebylo nic vydáno, neboť (Jak poznáme) od Ferdinanda I. a zvláště od r. 1609 měl tam každý pán i poddaný právo věřiti si, jak mu libo. Toto postavení Moravy, kde zvláště Jednota byla silná, lze vysvětliti jedině tím, že tam Jednota nebyla panovníkovi politicky nebezpečnou, zatímco v Čechách, kde Bratří vedli vzpouru v r. 1547, byla Jednota králi velkým nebezpečím, a proto byla stálým předmětem ostrých opatření jak Ferdinanda I., tak jeho nástupců.

Postavení, jakého se dostalo protestantismu majestátem Rudolfovým, tedy bylo: Protestanté vlastně počali tvořiti stát ve státě, neboť dostali v čelo defensory s předsedou, kteří vedli církevní záležitosti nezávisle na králi. V čas potřeby měli právo svolati shromáždění, rovnající se početně českému sněmu. Pravomoc defensorů byla taková, že do jejího oboru daly se vtěsnati všechny věci pod záminkou náboženství. Nepřímo znamenala tato veliká moc defensorů zkrácení moci panovníkovy, což bylo tím nebezpečnější, povážíme-li, že i po majestátu byli spojeni s protestantskou Unií založenou v květnu 1608. Její přední funkcionář Kristián, kníže z Anhaltu, hlavní rada kurfiřta Fridricha IV. falckého, byl po majestátu v Praze a jednal tu s protestantskými stavy.

Po udělení majestátu běželo o jeho uskutečnění, které nebylo právě snadné. V první řadě šlo o svobodu vyznání. Dle nového státního práva měli ji míti jen katolíci a pod obojí. Pode jménem podobojích se však skrývali: 1. Vyznavači české konfese držící se starého názvu pod obojích. 2. Bratří. 3. Vlastní luteráni, jichž bylo málo a o kterých nebylo možno říci, že se vzdají augšpurské konfese ve prospěch české. Proto katolíci počítali, že budou moci těžiti z nesvornosti stran, což však dovedl zameziti český bratr Budovec a věc skončila jeho vlivem tak, že Bratří s luterány vytvořili většinu o 17 hlasech. Č. konfese uznána za společnou, neboť luteráni uznali, že se srovnává s augšpurskou.

Při kněžstvu je zajímavo, že protestantští stavové připustili, aby v Čechách směli působiti říšsko – němečtí pastoři, zatímco v článcích Budovcových z r. 1608 se nakatol. duchovních hodnostářích žádalo, aby byli rozenými Čechy.

Universitu chtěli stavové povznésti, ale tak, aby je to nic nestálo. Uložili si sice na ni daň, ale nejenže ji neplatili, nýbrž chtěli ještě dokonce prodati universitní statek! Za českého povstání „darovali“ universitě kolej, kterou vzali jesuitům, ze svého však nedali universitě nic.

Defensorů bylo 24, což později zvětšeno o 2 „pod obojí“. Měli se scházeti dvakrát do roka, rovnati spory konsistoře s universitou a rozepře administrátora s osadníky nebo patrony. V případě konfliktu měli defensoři jednati s nejvyššími úředníky zemskými. Odvolání od konsistoře šlo sice k nim, ale oni byli v tom případě povinni svolati synodu. Něco jiného však bylo s prováděním defensorství. Luteráni reptali, že Bratřím se v zastoupení příliš povolilo. Bratří totiž pomocí Budovcovou strhli na sebe vedení, a protože inklinovali více ke kalvinismu než k luterství, znamenali vlastně posilu kalvínství, což luteráni neradi viděli. Tak zase docházelo k boji mezi protestanty samými. Kališnický lid se naproti tomu stavěl proti luteránským duchovním, z čehož vidno, že ani tak ohromá vymoženost, jakou nesporně byl majestát, nedovedla naše církevní poměry uklidniti.

5. Předehra povstání

Rudolf těžce nesl vzpouru Matyášovu, z níž vyplynulo jednak okleštění jeho moci ve prospěch č. stavů, jednak i roztrhání jeho zemí. Proto se zabýval myšlenkou obnovení dřívějšího stavu. V tomto se obrátil na biskupa arcivévodu Leopolda o pomoc. Tento byl biskupem pasovským, ačkoliv vůbec nebyl knězem. Leopold počal tajně sbírati vojsko, kteréž pode jménem pasovských vpadlo do Čech. Vojsko toto plenilo zemi a proti rozkazu císařovu neodtáhlo od Prahy, nýbrž právě naopak do ní v menším počtu vtrhlo. Bylo tu však potřeno.

Mezi lidem se však rozšířila pověst, že pasovští se ukryli u františkánů u P. Marie Sněžné a tak došlo k bouři pražské luzy proti klášteru. Nejhůře odnesli bouři právě zmínění františkáni, jichž bylo v klášteře (bez kvardiána a jednoho laika, kteří odcestovali do Vídně) třináct. Z nich pouze jediný vyvázl životem. Táž zpráva, ovšemže také falešná, se roznesla ve městě o nenáviděných jesuitech.

Když pasovští skoro opanovali situaci, počal arcivévoda Leopold diktovati protestantským stavům jménem císaře. Stavové se beze všeho obrátili o pomoc ke králi Matyáši a k německým knížatům protestantským. Hr. Thurn obsadil pražský hrad moravským vojskem, které vystupovalo sice jen jako čestná stráž, ale ve skutečnosti drželo císaře vlastně v zajetí. Později donutili stavové Rudolfa II. ke vzdání se ve prospěch Matyášův, jehož 23. května 1611 zvolili stavové králem českým a korunovali. Po korunovaci volal Rudolf II. pomstu Páně na Prahu a kletbu na celé nevděčné Čechy. Hrozné této kletby vzpomínal později Komenský ve vyhnanství.

Stavové neučinili Matyáše českým králem jen tak lacino, nýbrž předložili mu před korunovací své požadavky, jimiž hleděli rozšířiti svou politickou moc na podporu majestátu. Žádali: 1. Dovolení konati krajské sjezdy, které Ferdinand I. zakázal. 2. Právo sbírati ke své obraně vojsko, kdykoliv by se jim zdála toho potřeba. 3. Stvrzení konfederace se stavy slezskými před vydáním majestátu uzavřené (k hájení náboženství). 4. Rozšíření této konfederace i na Rakousy a Uhry. 5. Obnovení přátelské smlouvy kdysi Jiříkem Poděbradským uzavřen s protestantskými panovníky německými: saským, braniborským a falckým a to tak, aby se čeští stavové mohli dovolávati jejich pomoci proti svému panovníkovi v budoucích rozepřích. To znamenalo vlastně zničení panovnické moci Matyášovy, a proto není divu, že král přistoupil jenom na konfederaci se Slezskem, kdežto ostatní požadavky jemně odmítl poukazem na pozdější dobu. Tím si však mnoho nepomohl, neboť odkládací politika zavdala stavům příležitost k působení nesnází císařskému dvoru.

Jestliže se stavové takto chovali k panovníkovi, pak ovšem není ani divu, že i s církví jednali zcela podle své chuti. Dokladem toho jsou spory, tvořící předehru k českému povstání. Je to spor broumovský a hrobský.

V Broumově se šířilo luteránství hojným přílivem řemeslníků z Německa, čemuž velmi napomáhalo i neschopné vedení tamní vrchnosti, kláštera benediktinského. Volbou opata Selendra (1602) nastaly však jiné poměry. Opat hleděl zachrániti poslední zbytky katolictví na svých statcích, a dostal se proto brzy do prudkého boje s bojovnými luterány broumovskými.

Po vydání majestátu počalo se hned v Broumově přetřásati, mají-li poddaní uděleno majestátem právo stavěti si kostely. Broumovští si samozřejmě zodpověděli otázku kladně. V Broumově to bylo tím důležitější, že právě při vydání majestátu vyšel rozsudek, dle něhož broumovští neměli oprávnění ke stavbě chrámu. Protestanté zabrali tedy násilí kostel P. Marie, proti čemuž opat Selender protestoval jakožto proti rušení majestátu, dle něhož kostely měly zůstati v držení stran tak, jak byly v době jeho publikování. Král. komora nato nařídila projednání procesu táhnoucího se již půl druhého roku a sestavila komisi tak, že jediný její člen byl katolíkem, ostatní veskrze protestanti. Král. komora vydala v červenci 1610 rozhodnutí jímž poroučí vypověděti predikanta od P. Marie a přiřkla opatu další právo (jakožto vrchnosti), totiž jmenovati městskou radu. Co následovalo, je důkazem, jakou moc provozovali defensoři.

Ačkoliv běželo o rozsudek na sněmě publikovaný, přece se broumovští od něho odvolali k defensorům, kteří proti rozsudku samým císařem potvrzenému dovolili, aby si broumovští postavili vlastní potestantský kostel se hřbitovem. Broumovští zašli přitom tak daleko, že si počali stavěti kostel dokonce na klášterní parcele! Rovněž je přitom zajímavo, že ve svém jednání byli podpichováni i z Německa, zvláště od saského kurfiřta Kristiána II.

K stavění základů kostela došlo na jaře 1611. Když Matyáš nastoupil na trůn český, postřehl hned, že broumovská záležitost není jen záležitostí lokální, nýbrž otázkou zásadní. Běželoť při ní o otázku, kdo v zemi poroučí. Panovník, nebo defensoři? Tak tedy nedlouho po nastoupení Matyášově (koncem srpna 1611) rozhodli nejvyšší zem. úředníci, že právo stavěti kostely přísluší sice městům, ale nikoliv poddaným, jakým byl právě Broumov. Proto císař nařídil Broumovským zastavit stavbu a čekati na další rozhodnutí. Broumovští poslali Matyášův list defensorům a ti rozhodli, že mohou ve stavbě pokračovati, prý má každý (?) právo stavěti kostely. Broumovští skutečně pod ochranou defensorů ve stavbě pokračovali nedbajíce vládních zákazů.

Opat Selender si ovšemna takové nezákonné jednání stěžoval, ale tím zavdal podnět k vylhané žalobě Broumovských, podané na sněmě r. 1615, dle níž prý nechtěl připustiti stavbu nového kostelíka ani později bohoslužeb v něm. Žaloba ta byla nepravdivá, neboť kromě oné stížnosti Selendrovy nelze vůbec nic jiného o opatově odporu dokázati. Je to tím nápadnější, že z oné doby je zachován přesně vedený deník protestantského učitele broumovského (1610 – 16), který se o Selendrově akci ani slovem nezmiňuje, což by byl školmistr jako jeho protivník jistě neopomenul zaznamenati. Přesto však jinak vynikající znalec českého povstání Gindely z oné žaloby na sněmě 1615 přednesené vyvozuje, že někdy v roce 1614 dal opat Selender nový protestantský kostel broumovský zapečetiti!

Císař Matyáš trval i dále na svém, že duchovní poddaní nejsou ke stavbám kostelů oprávnění a dopsal v tom smyslu r. 1616 defensorům. Pak poručil kostel zavříti, ale Broumovští ho neposlechli, ani když jim to do prosince 1617 již šestkráte poručil. I poručeno v polovici r. 1617 Broumovským po sedmé, aby kostel zavřeli a klíče odeslali do Prahy. Broumovští sice poslali do Prahy tři zástupce, ale bez klíčů. Když pak městská rada (většinou katolická) chtěla zabrati kostel násilím, odehnal ji rozzuřený dav klacky. Přesto se opovažuje protestantský kronikář českého povstání Skála tvrdit, že kostel broumovský byl r. 1617 násilně uzavřen!

Císař chtěl za takových poměrů ukázati, že on je pánem v zemi, a proto v únoru 1618 poslal do Broumova zvláštní komisi, aby zavřela kostel. Dekret zplnomocňující k tomu královské komisaře dokazuje, že Skálovo svědectví o uzavření v r. 1617 je nepravdivé. Dále z něho vychází najevo, že násilné zavření kostela nenařídil opat Selender, nýbrž císař. Konečně se z něho dovídáme, že do té doby nikdy nebyl kostel zavřen, čímž opět padá i tvrzení Gindelyho o uzavření chrámu v r. 1614. Císařská komise odejela do Broumova, leč dopadla zle. Švec stojící v čele rozzuřeného lidu prohlásil konšelům, že každý bude utlučen, kdo se opováží jen ruku vztáhnouti na zámek kostelíka. Zajímavo opět je, že Gindely, ačkoliv zjistil, jak se věci měly, přece ve svých spisech tvrdil, že komisaři násilím zapečetili kostel v Broumově!

Druhý spor přihodil se ve Hrobech. Městečko toto náleželo klášteru cisterciáků v Oseku. Když bylo pražské arcibiskupství obnoveno, zrušen klášter a jeho statky předány arcibiskupství. Tak se stali Hrobští poddanými pražského arcibiskupa. V Hrobech se rozmohlo luteránství, a když arcibiskup Jan III. Lohel se energicky zasadil o obnovu katolictví, postavili si protestanté v Hrobech sami kostel. Protože k tomu neměli práva, tedy jej arcibiskup zapečetil. Hrobští se dovolávali jakéhosi privilegia Karla IV., dle něhož nejsou duchovenskými poddanými, nýbrž svobodným hornickým městem. Ale před apelačním soudem nedovedli předložiti ani originálu, ani ověřené kopie, a proto soud rozhodl, že poddanými arcibiskupovými jsou a pod trestem jim nařídil, aby arcibiskupa poslouchali. Do rozsudku zase zasáhli defensoři, kteří prohlásili, že Hrobští měli právo si postavit kostel, neboť jako poddaní arcibiskupovi náležejí vlastně ke statkům královským. Duchovní ajetek prý je maetkem král. komory. Defensoři zároveň protestovali proti jednání arcibiskupa, které označili za bezprávné. Lohel se tedy osobně odebral do Hrobů, aby tam provedl nové zavření protestantského kostela, avšak obyvatelstvo se k němu chovalo tak, že jenom útěkem se zachránil před ukamenováním. Arcibiskup tedy obnovil proces proti Hrobským, a když tito viděli, že může pro ně špatně dopadnouti, tedy se mu nabídli, že sami kostel zboří, ustane-li arcibiskup od soudního stíhání. Lohel pak tak slíbil a Hrobští nato sami zbořili (11. – 13. prosince 1617) svůj protest. kostel.

Je tedy nepravdivo tvrzení, jako by arcibiskup dal hrobský kostel zbořiti! Hrobští tak učinili sami a byli přitom rádi, že takto ušli přísnému rozsudku.

Wintera: Braunau und der dreissigjährige Krieg (Broumov 1893) – Týž: Odboj broumovský (Vzd. knih. katol. č. 32, Praha 1904) – Svoboda: Volfgang Zelender, neohrožený opat v Broumově (ČKD 1887).

6. Počátky Ferdinanda II.

R. 1614 obnovili protestantští stavové na sněmě budějovickém znovu žádost o potvrzení 4 článků před korunovací Matyášovou na pozdější dobu odložených. Situace byla tak vážná, že hrabě Thurn a Colonna z Felsu nadhodili císaři v záporném případě i ztrátu všech jeho korun. Císař však dovedl ony požadavky odbýti, využiv jednak nesvornosti protestantů, jednak lehkomyslnosti, neboť dal o věci hlasovati, když hlavní vůdcové oposice protestantské si vyjeli – na hon. To se stalo na generálním sněmu později (1615) v Praze konaném. (Tento sněm je velice důležitým dokladem o vzrůstající protestantské germanisaci Čech, o čemž níže.)

V roce 1617 se Matyáš těžce roznemohl, a proto vypsal k 1. květnu 1617 sněm do Prahy, jenž měl zvoliti Ferdinanda Štýrského za krále českého. Panovník tento byl známý svým katolictvím, a proto čeští katolíci se o jeho zvolení všemožně zasadili, zatímco protestanté pracovali všemi prostředky proti němu. Exponovali se pro Fridricha falského, pro něhož již delší dobu pracoval vévoda anhaltský Kristián. Fridrich v té době poslal svého radu Cameraria do Drážďan, aby na dvoře saském vypěstoval nedůvěru k Habsburkům. Potom se odebral Camerarius do Prahy za účelem porad s Thurnem a jinými protestantskými vůdci.

V Praze došlo k sněmování 5. června, které dopadlo tak, že všichni (až na cizince Thurna a Felsa) hlasovali pro Ferdinanda Štýrského. Po volbě však působili nekatolíci silný nátlak na Ferdinanda pro potvrzení majestátu, zvolený král pak nakonec (na radu jesuitů!) majestát potvrditi slíbil. Potom (29. června 1617) došlo ke korunovaci. Po ní provedl král některé důležité změny, zvláště tu, že zbavil Thurna, jakožto vůdce oposice, výnosného purkrabství karlštejnského. Ten pak počal tím usilovněji pracovati proti Ferdinandu II.

Ferdinand se naproti tomu postavil na obranu katolíků, pokud jim to v mezích zákonů náleželo. Prosadil tedy, aby katolíci mohli nabývati měšťanského práva v protest. královských městech, neboť až do té doby se tak dělo pouze v katol. městech Plzni a Č. Budějovicích. Počátkem listopadu vydal Ferdinand nový dekret, tzv. instrukci k rychtářům měst pražských, kterou nařídil, aby všechno fundační jmění sloužilo jenom svým účelům. Od dob husitských však většina tohoto majetku sloužila k vydržování nekatolického kléru. Proto po vyjítí dekretu nechtěla král. komora vypláceti pastorům platy, poněvadž fundační kapitál byl určen pro katolické kněžstvo.

Zanedlouho (v prosinci 1617) opustil císař Matyáš pod záminkou zdraví Prahu a odstěhoval se do Vídně. Od té doby přestala býti Praha hlavou velkého habsburského státu, což ovšem dodalo protestantským stavům ještě více smělosti. Nelze totiž pochybovati, že za přítomnosti císařovy by si nikdy tolik netroufali. Na cestě do Vídně vydal Matyáš svůj poslední rozsudek v záležitosti broumovské. Toho využil hr. Thura a s ním Budovec a V8clav z Roupova, aby z případu broumovského a zároveň i hrobského vyvolali proti legálnímu panovníku vzpouru. Defensoři svolali k 5. březnu sjezd krajů, na němž jednáno o obou případech. Výsledkem jednání byl písemný protest podaný místodržícím, na nějž tito odpověděli, že uvěznění Broumovští protestantští rebelové jsou vězni císařovými, a proto tato záležitost nespadá do jejich pravomoci. Stejně se nemohou vměšovati do záležitosti arcibiskupa ani opata broumovského. Místodržící se pak odebrali referovati o tom do Vídně císaři. Ten uznal, že vhodno energicky proti stavům vystoupiti, a proto jim poslal ostrý dopis, koncipovaný vídeňským biskupem kard. Khleslem. Je to známý list z 21. března 1618, v němž císař vzal celý postup proti Broumovským a Hrobským na sebe, a mimoto stavům otevřeně vytkl porušování majestátu, neboť se vměšují do cizích záležitostí a dokonce ruší i císařská nařízení. Za týden místodržící předvolali v Praze stavy, předložili jim císařův list a s ním i zákaz pořádání podobných sjezdů, jaký byl právě v březnu v Praze. Přesto došlo k novému sjezdu defensory svolanému do Karolina k 18. květnu 1618. Příčinu k sněmu zavdal spor o presentaci kazatele při kapli betlémské. Mistři (jakožto patroni) odmítli dojíti na radnici a tam zvoliti kazatele, obrátil se tedy magistrát na místodržící, aby k tomu universitu prostě donutili.

Po delším jednání oznámila universita, že celou záležitost vznesla na defensory. Ti svolali sjezd a nechtěli ho zastaviti ani na královský list. Proto místodržící dostali (17. dubna) mírný líst od císaře, jímž byli vybídnuti, aby předvolali defensory a přiměli je k odvolání sjezdu. Václav z Roupova na to odpověděl způsobem, jenž byl vlastně výsměchem autority panovníkovy. Místo aby císařský list považoval za rozkaz, prohlásil, že svolaný sjezd byl zákonný, a proto musí i venkovským defensorům oznámiti obsah císařova listu a dověděti se od nich, jaké stanovisko mají k němu zachovati. Václav z Roupova a hr. Thurn však nechtěli již po dobrém s císařem vycházeti, pracujíce ke vzpouře. Přípravou na ni byla právě odpověď na císařský list, neboť dal-li Roupov na uváženou defensorům, mají-li svého legitimního pána poslehnouti či nikoliv, pak již to bylo samo o sobě projevem revolučním. K sjezdu tedy došlo a jím vypuklo povstání pověstnou pražskou defenestrací.

B. Protestantismus na Moravě

1. Počátky protestantismu na Moravě

D´Elvert: Zur Geschichte des Erzbistums Olmütz und insbesondere seines mehrhundertjährigen Kampfes mit den mährischen Ständen und der Staatsverwalt (Brno 1895) – Macourek: Počátky katol. restaurace na Moravě za biskupa Prusinovského (1565 – 72) (SHK 1927 -31) – Peřinka: Příspěvky k charakteristice Šebestiána Freytaga z Cepirch (SHK II) – Zukal: Bouře proti biskupu Vilémovi v Opavě 1569(VMO 1896) - Zéla: Nábož. poměry v Olomouci za biskupa Marka Kuena (Olomouc 1931) – Breitenbacher: Spor bisk. Pavlovského s mor. soudem zem. o soudnictví nad kněžstem (ČMM 1906) – Snopek: K otázce poměru biskupů olom. k arcib. pražským v 16. stol. (ČČH 1904) – Skočdopole: Život a dílo Jana Dubravia, bisk. ol. (Pr. g. v Třeboni 1911 / 2) – Navrátil: Vil. Prusinovský do r. 1565 (Prg. ar. g 1929 / 30) – Breitenbacher: Kandidatura kard. Ondř. Rak. na bisk. ol. 1579 (ČMM 1900) – Týž: Příspěvek k děj. mor. kléru za bisk. St. Pavlovského (Ibid 1907) – Tenora: K nábož. poměrům na Moravě v 16. a 17. st. (Hl. 1926) – Kameníček: Zemské sněmy a sjezdy moravské (1526 – 1628) III (Brno 1905) – Navrátil: Biskupství olom. a volba St. Pavlovského (Praha 1909) – Týž: Příspěvky k děj. biskupství olom. (ČČH 1896) – Rezek: O poměru biskupů olom. k arcib. pražským v 16. stol. (ČČH 1896).

Na Moravě byly podmínky pro šíření se protestantismu daleko příznivější než Čechách. Příčiny toho byly dvojí: církevní a politické. Církevní poměry a Moravě nebyly příliš dobré, neboť kláštery byly v úpadku, světské kněžstvo nemělo ani náležitého vzdělání, ani výchovy. Ještě horší byl stav strany pod obojí. Zatímco katolíci měli přece nějakou církevní organisaci, nepodléhali pod obojí vlastně nikomu, neboť jurisdikci olomouckých biskupů nechtěli uznávati, pražská utrakvistická konsistoř pak neměla na Moravě vůbec žádného vlivu. K tomu ještě přitupoval naprostý nedostatek kališnického kněžstva. Jedinou oporou mohlo býti olomoucké biskupství, ale neštěstím bylo, že na počátku protestantismu (1541 – 53) byl olomouckým biskupem učený Jan Dubravius, jenž byl více státnkem a učencem, než biskupem. Tak se tedy mohlo sektářství volně šířiti, nemajíc pro nemohoucnost církevních institucí překážek.

Poměry politické byly náboženským novotám ještě příznivější. Předně proto, že na Moravě (na rozdíl od Čech) neblo mocných šlechtických rodů hájících na sněmech i na svých panstvích katol. náboženství. Dále Morava byla vůči Čechám skoro neodvislou zemí. Stavové moravští vyhlásili úplnou svobodu svědomí, ačkoliv vlastně nikým stvrzena nebyla. Šlechta, jsouc velikou částí nekatolická, přijímala luteránství s otevřenou náručí. Poněvadž Ferdinand I. uznal při svém nastoupení pouze katolictví a kališnictví (dle kompaktát), tedy se (jako v Čechách) z počátku všechny protestantské sekty skrývaly pod jménem utrakvismu. V r. 1539 chtěl Ferdinand I. zeslabiti sektářství prohlášením, dle něhož chtěl uznati pouze katolictví a kališnictví jakožto vyznání v kompaktátech obsažená, na něž přísahal při svém nastoupení na trůn, ale zůstalo při pouhém pokuse.

S prvními počátky luterství se potkáváme v Jihlavě, kde německý kazatel Pavel Sperát šířil Lutherovo učení již r. 1522. V Olomouci začal propagovati luterství nějaký kartusián r. 1535 a skoro současně zapustilo kořeny i ve Znojmě. Jest tedy viděti, že jako v Čechách, tak i na Moravě ujímají se nové nauky nejprve mezi Němci.

Nový rozmach moravského sektářství nastal po válce šmalkaldské. Jak známo, byli čeští Bratří v čele povstání stavů proti Ferdinandu I. a když po prohrané válce byli ze země vypovězeni, obrátili se nejen do ciziny, ale i na Moravu, kde je četní šlechtičtí příznivci s radostí přijali. Ferdinand byl zde bezmocný, neboť mor. šlechta se proti němu neprovinila, a proto jí nemohl stíhati. Když pak r. 1550 se Ferdinand zúčastnil brněnského sněmu, na němž chtěl mimo posílení své moci proti stavům prosaditi i zeslabení sektářství (uznáním kompaktátních konfesí), tu mu zem. hejtman energicky odpověděl, že spíše vzplane na Moravě požár, než aby byla zrušena svoboda svědomí.

Za takových okolností nabyla neobyčejné důležitosti činnost olomouckého biskupa Marka Kuena (1553 – 65), směřující k dosažení jurisdikce nad kališníky. Jí měl biskup dostati pod svou pevnou ruku naprosto desorganisovanou stranu moravských utrakvistů, a kromě toho mohl i odhaliti falešnou hru na schovávanou, jakou hráli nejrůznější sektáři, skrývající se za kalichem. Za tím účelem tedy pracoval biskup Marek, aby koncil tridentský obnovil podávání pod obojí způsobou.

Pokud jurisdikce na mor. kališníky se dotýkala moci světské, jest viděti jistou nedůslednost. Důležito však bylo rozhodnutí císařovo z r. 1562, kterým olomouckému biskupu přiznána jurisdikce nad mor. utrakvisty v záležitostech manželských. O rok později požádal pak Ferdinand I. biskupa Marka o pomoc proti neřádným kněžím utrakvistickým. Nelze pochybovati, že obě tato fakta přispěla k posílení snah Kuenových o ovládnutí mor. utrakvismu. Nejvíce se však Kuen zasazoval o obnovu kalicha, neboť kališníci se mu vzpírali právě proto, že prý církev laický kalich zavrhuje. K biskupovi se v tomto ohledu připojil císař, ale jak v Čechách, tak na Moravě přišlo povolení kalicha již pozdě. Aspoň Olomouc byla již r. 1564 skoro celá luteránská, takže vyhlášení kalicha v Olomouci (asi v září nebo říjnu 1564) nemělo na místní náboženské poměry žádného vlivu. Olomoučtí luteráni kráčeli svou cestou dále, ba ještě rychleji, a protože o kalich nestáli, prozradili tím biskupovi nepřímo, že se zaň pouze schovávali.

V boji zahájeném Kuenem pokračoval jeho nástupce Vilém Prusinovský, do té dobby nejmladší kanovník olomoucký. Z počátku bojoval proti luterství a jiným sektám nepřímo, pak vystoupil otevřeně. Již po svém nastoupení zahájil nepřímý boj, požádav (1565) císaře Maxmiliána o jurisdikci nad utrakvistickým kněžstvem. Z opatrnosti motivoval svou žádost naprostým úpadkem tohoto kléru a žádost svou opakoval císaři na sněmě augšpurském. Vzhledem k nastávající válce s Turky nechtěl si ho císař odpudit, a proto mu vyhověl vydáním mandátu k mor. stavům (26. ledna 1566), jímž Prusinovskému dovoleno visitovati všechno moravské kněžstvo. Císař tak učinil v předpokladu, že biskup nedosáhne ničeho proti vůli stavů. Když pak biskup jmenoval koncem března visitátory, velmi tím popudil mor. panstvo, které se na zemském sněmu proti tomu rozhodně opřelo tímto příznačným způsobem: Předešlí biskupové nikdy nevisitovali stavovských far, proto oni to Prusinovskému nedovolují! Císař nato svůj mandát vlastně odvolal, takže biskup mohl visitovati en fary katolické. Tak příznivci círk. oprav na Moravě překazili reformu svého duchovenstva a tím ukázali, že neběží jen o věci disciplinární, nýbrž i dogmatické. Potom vymohl biskup u císaře mandát proti šíření protestantského tisku. Vyšel 17. července 1567 v Prešpurce a zakázal se jím dovoz č. knih, zvláště z Norimberka na Moravu. Pro tištění knih na Moravě stanoveno, aby každý předložil svou práci dvojmo k censuře, kterou biskup svěřil jesuitům. Protestanti ošem tento mandát obcházeli tak, jako překazili první.

Následujícího roku podnikl Prusinovský důležitý krok k vnitřní reformě církve. Svolal totiž k 9. květnu 1568 diecesní synodu do Olomouce. Hlavním jejím účelem bylo uskutečnění reformních nařízení tridentského koncilu na Moravě. Provedení tohoto úmyslu nebylo však snadné pro odpor protestantské šlechty, jejíž moc byla taková, že mohla svým patronátním kněžím prostě zakázati účast na synodě. Ti se skutečně rozhodně postavili proti žádosti biskupově, přednesené jim na zem. soudě v Olomouci (na sv. Tři krále 1563). Poněvadž ostatní preláti netroufali si postaviti se za biskupa, zůstal úplně osamocen. Nechtě však ustoupiti od svého plánu, obrátil se na císaře Maxmiliána, jenž biskupovi sice vyhověl, ale aby si nepodráždil moravské stavy, učinil tak s podmínkou, že jejich náboženské svobody tím nebudou nikterak poškozeny.

Tak došlo k svolání diecésní synody, jejíž účel byl naznačen ve svolávacím přípise biskupově: raditi se o spáse duší, o udržení katol. víry a usnésti se na pevném programu dalšího postupu. Velká úloha na programu synody připadla jesuitům jakožto rečníkům, rádcům i polemikům. Při vypracování programu však postupováno s velikou opatrností, aby synoda nepobouřila nekatolickou veřejnost. Proto se biskup rozhodl upustiti od promulgování tridentských dekretů, místo nichž měla sama synoda vydávati různá nařízení odkazující jednoduše na dekrety koncilů. Pouze jedna kapitola měla pojednávati výhradně o tridentských článcích, rovněž z důvodů opatrnosti upustilo pořadatelstvo od provádění rozkazu o složení tridentského vynání víry, které dle jeho mínění mohlo vyvolati mnoho zla. Byly totiž obavy, že zavedením nového vyznání víry by se císař i šlechta dosud při církvi stojící mohli od ní odvrátiti a jí svou dosavadní ochranu odepříti.

Přes odpor některých nekatolických šlechticů dostavilo se na synodu kolem 250 kněží. Příznačno jest, že k učeným disputacím se nehlásil nikdo zkléru, takže jesuité sami se museli hlásiti za oponenty. Zajímavo jest, že při první přednášce o církevní autoritě strhl odpor prostějovský děkan se svou slabou stranou. Zajímavo je to z toho důvodu, že prostějovští děkanové byli jakýmisi ordinárii moravských kališníků. Když ale při druhém zasedání ho biskup hledal, aby vyslovil své názory (šlo o námitky proti nauce o svátostech a o útisku katol. církve heretiky), dal se již slyšeti, důkaz to, že se bál theologických diskusí. Synoda se rozešla 17. května a jesuité, kteří se jí zúčastnili, odnášeli si dojem, že Morava bude sice ještě dlouho nekatolickou, ale že lze doufati v pozvolný nástup katolictví.

V r. 1569 vystoupil Prusinovský proti luteránství přímo. Tehdy totiž požádali moravští stavové o stvrzení augšpurské konfese, což učinili pod dojmem úspěšného postupu protestantismu v Rakousích. Moravané použili k této předloze chvíle, kdy císař Maxmilián jim předložil své požadavky, ale Prusinovský, jenž tehdy meškal právě v Polsku, dovedl ještě zavčas zmařiti tyto snahy. Po tomto vystoupení zahájil boj v král. městech, která byla již většinou protestantská. Především se velmi staral o to, aby (pokud možno) byli královskými podkomořími katolíci, neboť tito funkcionáři měli na starosti král. města. Boj tento lze nazvati defensivou, při níž z počátku běželo o zachování dosavadního stavu a o vychování nových bojovníků za starými, nalomenými posicemi. Složky této katolické defensivy byly: reforma církve, rekatolisace a světská moc olomouckých biskupů jakožto jediná vydatná opora v této době. Celková situace na Moravě byla tato: Protestantismus representovaný všemi známými sektami nedosáhl sice úředního uznání, ale byl trpěn a stal se téměř dominujícím vyznáním. Stavové jej hájili a císař Maxmilián, ač se ho nijak nezastával, nepřipustil, aby se mu nějak překáželo. Ze složek katol. defensivy poznáváme, že katolictví bojovalo více zbraněmi duchovními, obnovou církevní disciplíny a šířením víry, majíc v tom nového pomocníka, po němž se kdysi ohlížel již biskup Marek Kuen, totiž řád jesuitský.

Jesuité byli uvedeni do Olomouce nejprve r. 1569 a biskup Vilém Prusinovský jim razil cestu bojem o zachování klášterních budov a možno-li i majetku pro účely církevní. Pro jezuitskou kolej uhájil (vlastně zpět dobyl) konvent minoritů, pro seminář klášter františkánů – observantů. Pak nastal boj o školu, a sice nejprve zakládáním jezuitských škol proti městským (příp. farním), jež byly v rukou luteránů. Toto období katol. defensivy bylo sice vedeno hlavně za nástupců Prusinovského, ale již ve svých začátcích věstilo dobrou budoucnost, neboť školy jesuitů se plnily, zatímco luterské se prázdnily. To mělo i význam národní a státní, neboť takto přicházelio chléb luterští učitelé, kteří pocházeli většinou z Německa.

Boj o práva katolictví na veřejnosti přenesl se i do obcí, kde se Prusinovský počal domáhati náležitého zastoupení katolíků v městských radách, jakož i obsazování katol. kostelů kněžími katolickými. Zvláště prudce se o tuto věc bojovalo v Opavě, kde proti biskupu, dojevšímu na biřmování a prohlásivšímu, že neopustí Opavu potud, pokud nebudou ve všech kostelích kněží katoličtí, vznikla bouře, při níž biskup byl tak ohrožován na životě, že musel opustiti město.

Na konci svého života (1572) uvedl jesuity do Brna, kde jim určil residenci na Petrově. Jesuité se Prusinovskému dobře odvděčili, neboť mu zajistili dostatek schopného kněžského dorostu a zřízením šlechtického konviktu zajistili církvi i šlechtický dorost a tím v budoucnosti i oporu ve veřejném životě. Důležito jest, že v konviktě studovali i synové znekatolických rodin šlechtických, čímž tyto přestaly býti doménou sektářství. Prusinovský zemřel po těžké, ale požehnané činnosti v roce 1572.

Během tří let se po jeho smrti vystřídali dva nástupcové, Jan Grodecký a Tomáš Albín z Helfenburka, za kteréhožto je nejdůležitější církevně – politickou událostí na Moravě ohlas české konfese z r. 1575. Konfese platila jen pro Čehcy, na Moravě si šlechtická oligarchie pomohla sama. Nekatoličtí aristokraté si sami zorganisovali své duchovenstvo, vydávajíce řády pro svá panství, jimiž stanovili pro ně bohoslužebný řád.

Myšlenkově tedy pozorujeme na Moravě dva hlavní protestantské proudy: přísně luterský a melanchtonský (Filipisté). K prvním se jednomyslně hlásili moravští Němci a zvláště od r. 1575 Jihlava. Filipisté tvořili většinu a nazývali se orthodoxními. Stáli svým učením blízko Jednotě a byli od katolíků i luteránů nazýváni kalvinisty, ačkoliv ke kalvinismu jen inklinovali. Čistých kalvinistů bylo na Moravě velmi málo. Jednota bratrská se na Moravě od r. 1580 stále více klonila ke kalvínství, jež jí dodávalo racionalistického rázu. Nikdy však nepřijala od kalvinistů nauku o predestinaci. Cizími vlivy počala se v jejích řadách uvolňovati kázeň. Taková tedy byla náboženská a církevně – politická situace, když nastoupil biskup Stanislav Pavlovský.

2. Biskup Stanislav II. Pavlovský

Breitenbacher: Spor bisk. Pavlovského s mor. soudem zemským o soudnictví nad kněžstvem (ČMM 1906) – Týž: K dějinám reformy mor. kléru za b. St. Pavlovského (Oc 1907) – d´Elvert: Geschichte der Studien… Schul…. und Erziehungsanstalten in Mhn und Schlesien (Schrifte der hist. st. Section X).

Postavení biskupa Pavlovského (1579 – 98) nebylo o nic lepší než jeho předchůdců, neboť nechtělo-li stavovské vedení Moravy respektovati císaře Rudolfa II., pak ovšem tím méně biskupa, jak vidno z těchto církevně – politických událostí moravských: Když císař vydal mandát proti Bratřím na Moravě, nikdo si ho ani nevšiml, byť i bylo podkomořím nařízeno, aby byl proveden (v královských městech). Olomoučtí dokonce jako na výsměch žádali povolení augšpurské konfese! Jindy vydal císař rozkaz k vymýcení všeho sektářství v Kyjově, ale nekatolická šlechta zdvihla takový povyk, že císař dal celou akci zastaviti, neodvolav ani onoho mandátu. Když císař nařídil zavření bratrských škol v Ivančicích a ve Velkém Meziříčí, tu pánové vymohli odvolání rozkazu. O nic lépe nedopadly císařské mandáty vymožené biskupem Stanislavem Pavlovským. První byl proti protestantskému tisku. Dle něho směla býti na Moravě pouze tiskárna v Olomouci, a to pod dozorem biskupovým, ale moravští stavové zmařili jeho provedení, jako již předtím. Za rok nato (1583) vymohl biskup vypovězení různých podezřelých osob, ale pánové zase císařský mandát paralysovali. Stále smělejší vystupování moravských nekatolických stavů se opíralo netoliko o skoro neomezená práva, jakých používali, nýbrž bylo posilováno s úspěchem protestantismu v sousedním Rakousku. Dle toho se zařídil biskup St. Pavlovský.

Vida, jak jemu i jeho předchůdcům působila nesnáze stavovská moc, snažil se předně vybojovati si stará, skoro již v zapomenutí upadlá práva olomouckých biskupů. Vybojoval si starou imunitu duchovenstva, jíž bylo vyňato v trestních záležitostech z jurisdikce zem. soudu. Nepřímo se podařilo prolomiti oligarchii protestantských stavů moravských tímto způsobem: Někteří šlechticové (na Moravě např. Pernštýnové) se oženili s Italkami nebo Španělkami. Tyto pak svým vlivem podporovaly morálně i finančně jesuity a prosadily, že jejich manželé jali se na svých statcích obnovovati katolictví (např. Vratislav z Pernštýna na Prostějovsku a Plumlovsku). Potomstvo těchto udatných katoliček bylo již obhájcem katolictví v zákonodárných korporacích moravských, kde byl dříve biskup olomoucký skoro sám.

Tento fakt nás přivádí k jiné příčině vzrůstu moravského katolictví, totiž k jeho vnitřnímu zesílení. Největší význam v tom ohledu mělo zřízení olomoucké university. Jakýsi vzdálený náběh se k tomu stal již za Prusinovského, který r. 1565 (tedy před oficiálním uvedením jesuitů) svěřil členům Tovaryšstva vedení kněžského semináře a konání přednášek, které měly hlavně význam praktický, zasahující většinou do kasuistiky. Za biskupa Jana Mezona z Telče (1576 – 78) došlo k založení theologicko - filosofické akademie, na níž počaly velmi brzy promoce. R. 1578 byla již promoce bakalářská, o rok později promoce na magistra filosofie. Poněvadž však posluchači nové university se domáhali i vynětí z jurisdikce magistrátního soudnictví olomouckého, počal biskup vyjednávati s císařem, který v březnu 1581 udělil olomoucké universitě táž práva, jakých používaly i ostatní vysoké školy v Evropě. K řádnému vybavení theologie i filosofie byl zrušen klášter benediktinek v Pustiměři (kde živořily již jen dvě sestry) a majetek jeho určen k zmíněnému účelu. Klášterní statek připojil však biskup Pavlovský k Vyškovsku, uvázav se po delším vyjednávání, že biskupství olomoucké bude každoročně přispívati na jezuitskou universitu 500 tolary. Takto založená universita olomoucká měla hned z počátku význam mezinárodní, neboť již r. 1580 jí Řehoř XIII. svěřil výchovu kněžského dorostu pro severské země. Tak si lze vysvětliti, proč hned mezi prvními posluchači olomoucké akademie nacházejí se Švédové a Rusové.

Mimo to získali jesuité i půdu na Znojemsku, kde jim poskytl pomoci jejich někdejší chovanec, opat premonstrátů v Louce, Šebestián Freytag z Čepirohu, jenž ve svém klášteře obnovil přísnou disciplinu a založil filosoficko – theologické studium za vedení jesuitů. Tak začala katolická reformace i na Znojemsku, kde opat Freytag po dlouhém a prudkém boji prosadil vypovězení predikanta Schilda, který vedl všechny štvanice proti opatovi.

Co učinil oucký opat ve Znojmě, to provedl biskup Pavlovský v Novém Jičíně a Opavě, zatímco v Olomouci dokonce prosadil i osazení městské rady katolíky. Vida neobyčejný význam jesuitů, všemožně je podporoval, a proto hleděl i majetek jiných, skoro již vymřelých řádů, obrátiti v jejich prospěch, jenž měl býti i prospěchem katolické církve. Jesuité kromě znamenitých misionářů a učitelů dali tehdy národu i vynikajícího českého apologetu P. Václava Šturma, jenž se nejprve obeznámil s učením Jednoty, a pak ji obratně ve svých spisech potíral.

Naproti tomu Jednota bratrská, nejdokonalejší to moravská sekta, automaticky vlastně přestávala existovati, splývajíc s kalvinismem, morálně pak počínala upadati vlivy cizími. Rovněž byla nucena slevovati ze svého původního přísného života, neboť její příslušníci se stávali bohatými lidmi. Tento vzrůstající úpadek nekatolictví byl ovšem také vlastně katolictví prospěšný.

Celkem možno říci, že Pavlovský položil pevný základ k výbojné katolické obraně, jakou nastoupil jeho nástupce, kardinál František z Dietrichštejna, odchovanec jesuitů.

3. Kardinál Dietrichštejn

Tenora: Účast kar. Dietrichštejna na boji mezi arciknížetem Matyášem a Rudolfem II. r. 1608 (Hlídka 1914 – 17, zvl. otisk) – Krebs: Beiträge zur neueren Geschichte Mährens: Erzhergog Karl V. Österreich und Kardinal Franz v. Dietrichstein (ZVGMS XXI) – Tenora: Kard. Dietrichštejn a protektorát Germánie (ČMN 1909) – Chlumecký: Carl von Zierotin und seine Zeit (1564 – 1615) – I – II (Brno 1862) – Tenora: Resignace zábrdovického opata Zikm. Kohela (Hl. 1923) – Týž: První zánik cist. kláštera ve Žďáře r. 1614 (Kl. 1911 -12) – Neumann: Římské zprávy o č. dominikánech (ČKD 1932 – 33).

Dietrichštejn byl zvolen rok po smrti Pavlovského (1599). Hned po své intronisaci počal pracovati pro obnovu katolictví. Velmi mu pomáhalo obnovení knížecích práv biskupských, neboť tím byl mimo stavy zemské a první osobou na Moravě. Po stránce čistě církevní dostal hned po nastolení právo visitovati kláštery a takto povznésti tyto bývalé bašty katolicismu. Mimo to dával dobrý příklad horlivým pomáháním v pastoraci, k čemuž se učil pilně česky. Politicky vystoupil r. 1601. Jelikož tehdy bylo dosti katolíků v zem. úřadech, mohl vystoupiti hned přímo. Tehdy prosadil, že do zem. soudu smí býti přijat jenom ten, kdo složí katolickou přísahu. To byl viditelný počátek nastávající katol. reformace. Téhož roku byly na kardinálovu intervenci obsazeny městské rady v Brně a Olomouci katolíky a r. 1602 byli vypovězeni z královských měst moravských predikanti. Příznačno přitom jest, že z obou zmíněných měst dostavili se do Prahy zástupci prosící císaře, aby pro příště byli vždy jmenováni katolíci do měst. rad. Jihlava a Znojmo se však bránily a zvláště jihlavští nepřipustili do magistátu ani jediného katolíka. Vypovězení predikantů z král. měst vyvolalo velkou bouři zejména v Opavě, při které rozzuření protestanté házeli po kardinálovi kamením. Hotová tato rebelie skončila až r. 1607, kdy město přišlo do říšské klatby (Acht) a císařský velitel Gaiberger je dobyl a hlavní rebelanty potrestal. Do města pak byl uveden za katol. faráře Mikuláš Sarkander.

R. 1603 zakázal kardinál přijímání z kalicha, nařídiv, aby se v celé diecési přijímalo pod jednou způsobou. Kardinál měl k tomu vážné důvody, neboť protestantismus, jak jsme poznali, se skrýval za kalichem. K provádění všech jeho plánů bylo třeba kněžstva, kterého však bylo velmi málo, pročež si vyprosil hned r. 1601 od papeže povolení, aby tzv. papežští alumnové v Olomouci v počtu 15 studující, mohli býti vysíláni jenom na moravské působiště. Mimoto vydržoval kardinál vlastním nákladem několik alumnů v Olomouci, takže jejich počet později vzrostl na 30. Co se kardinálovi nepodařilo, bylo zřízení chlapeckého semináře. Tak tedy hlavně přičiněním Dietrichštejnovým postupoval katolicismus na Moravě, neboť katolíci nebyli sami mezi sebou jednotni, ba dokonce katoličtí předáci to byli, kteří svými intrikami překáželi kardinálovi v jeho obrodném díle.

Co Dietrichštejnovi velmi napomohlo, bylo odstranění Karla ze Žerotína ze zemského soudu. Došlo k němu r. 1602. Začalo se pří Žerotínovou s Dietrichštejny, která ve skutečnosti měla jiné pozadí: spor moravských stavů s panovníkem o hranice moci. Spor ten Žerotín konečně prohrál a zmizel na čas z veřejného života. To bylo i k prospěchu katolíků, neboť církevně – politická otázka byla k jeho sporu přivěšena poukazem, že Žerotín jest i vůdcem moravského nekatolictví, které v něm bude poraženo. Protest proti zavedení katol. přísahy pro členy zemského soudu mu zlomil vaz.

Uchýlením se Žerotína do ústraní stoupl ještě více vliv kardinálův. Jak se o něm Žerotín sám vyslovil, že ode dvou set let nebyla síla katolictví moravského taková, jako v oné době. Později se dokonce Dietrichštejnovi přezdívalo „kroměřížský král“. Takové bylo jeho postavení za míru libeňského (25. června 1608), kdy Morava připadla arciknížeti Matyášovi. Tím se rázem změnila politická a s ní i církevní situace, neboť mor. stavům neběželo o nového panovníka, nýbrž o uchování jejich upřílišněných svobod. Tak se stalo, že po církevní stránce přišli k veslu zase protestanté, jejichž vůdce Karel ze Žerotína stal se zase politickou hlavou Moravy. Protože se však stavům jednalo více o zemské svobody nežli o panovníka, jevil se převrat hned v samém počátku jako začátek budoucích bojů mezi stavy a panovníkem. Žerotín se však se stavy ve všem nesjednocoval, což platilo zvláště o požadavku náboženské svobody. Zatímco stavové na ni kladli zvláštní důraz, Žerotín zdůrazňoval stavovské a zemské svobody, kdežto o náboženských věcech se vyjádřil, že dáti se do boje proti panovníkovi pro náboženství je hřích. V této zásadě věrně setrval i později.

V příštím vývoji církevních záležitostí moravských jeví se značný rozdíl mezi Moravou a Čechami. Zatímco Čechy si vynutily na Rudolfovi II. majestát, Morava si své poměry upravila sama, leč tuto úpravu lze zvati nazvati polovičatostí. Na Moravě vyvíjely se totiž věci takto: V době, kdy země byla vlastně ještě bez panovníka, sešli se mor. stavové na sněm do Olomouce (15. července 1608), kde hned položili některé radikální požadavky. Členy zem. soudu se měli státi i ti,kdož katolicky přísahati nebudou, cizozemci se neměli stávati duch. hodnostáři, jesuité buďtež vypovězeni ze země. Luteránská města (Olomouc, Brno, Hradiště a Uničov) žádala o volné dosazování do měst. rad, svobodné vykonávání náboženství, chování kněžstva a školy. Proti Čechám byl zde požadavek větší, neboť města se dovolávala práva netoliko pro sebe, nýbrž i pro každého jednotlivce. Svoboda ta neměla však býti pouze svobodou svědomí, nýbrž i svobodou kultu, neboť jak města, tak i jednotlivci měli míti právo svobodného provozování náboženství a svobodné stavby kostelů. Měl tedy zůstati status quo odpovídající poměrům Moravy za Ferdinanda I. a Maxmiliána. Žádost nebyla však ještě ani provedena a v Jihlavě již nechtěli trpěti žádného katolíka v městské radě a českou kapli si protestanté otevřeli násilím.

Kardinál Dietrichštejn musel ovšem za tak změněných poměrů zahájiti politiku defensivní a odejel proto rychle z Prahy (kde se předtím zúčastnil účinně míru libeňského) na sněm, kde požadavky protestantů odkázal na nového panovníka. Stavové sice po této intervenci skutečně odložili církevní záležitosti, ale městům řekli, že se jim všechno povoluje kromě protestantského kázání po městech. Učinili tak asi proto, že náboženské záležitosti považovali za součástku svých zem. přivilegií a nikoliv za výsadu panovníkovu. A aby tím spíše mohli zde svou vůli prosaditi, tedy přivěsili církevně – politickou otázku moravskou na uznání Matyáše. Tu kard. Dietrichštejn i Khlesl prosili Matyáše, aby neopustil církve, což on jim slíbil.

Skutečně se stalo, že Matyáš podal 30. srpna stavům odpověď pouze neurčitou a zvláště v ohledu konfesijním povolil Matyáš městům pouze právo volitelnosti nekatolíků do městských rad, jakož i nabývání měšťanských práv, kdežto vsobodu svědomí vůbec nepovolil, zatímco svobodu kultu, její rozměry a dosah přisoudil vůli panovníkově. Tak se stalo, že církevně – politické požadavky stavové vlastně prohráli, zatímco politické vyhráli úplně. A poněvadž stavové považovali konfesijní záležitosti za součást svých privilegií, hleděli své velké politické moci využíti ve prospěch protestantismu, čímž boj panovníka se stavy se přesunul na pole náboženské.

Za takových poměrů bylo tedy jistě dobrým úspěchem Dietrichštejnovy politiky, že za všeobecného protikatolického náporu a politické převahy protestantů utvářely se věci na Moravě aspoň tak, jak jsme právě poznali. V Římě stáli však na neústupném stanovisku a proto kard. Dietrichštejn dostal za svou nesporně dobrou politiku ještě důtku. Věci, které se potom odehrály na Moravě, ukázaly, že kardinál nemohl prováděti jinou politiku nežli obrannou a kompromisní, neboť v Opavě si měšťané obsadili katol. kostel (filiální u sv. Jiří), v Olomouci a v Brně si hleděli luteráni vynutiti své bohoslužby. V Olomouci si dokonce zvolili své defensory, kteří se postavili v čelo hnutí a pořádali schůzky bez povolení městské rady. Císař dal všechny spisy zabaviti a s defensory zahájil vyšetřování. Když po vpádu pasovských se musel císař vzdáti i Čech, ocitla se Morava opět pod jedním žezlem s Čechami. Dietrichštejn se pilne zúčastnil vyjednávání o úpravu poměruMoravy k Čechám za dané situace, jsa v tom za jedno se Žerotínem. Proto i za nové situace dovedl si zajistiti svůj vliv na veřejné události. I sami nekatolíci s uznáním naň pohlíželi a jenom tak se mohlo státi, že se stal po Žerotínovi zem. hejtmanem moravským. Kardinál uplatnil svůj vliv při korunovci Ferdinanda II. na krále českého (1617), kdy se zasadil, aby moravští stavové ho uznali za svého pána. Oběma panovníkům, Matyášovi i Ferdinandovi, pak zůstal věren, i když vypuklo české povstání.

Tak se ovšem katolictví mohlo zase rozvíjeti k nemalé zlosti protestantů, kteří nastoupili via facti takovýto boj proti katolíkům: vydávali různé paskvily, páni nechtěli vypláceti katol. farářům desátků ani jiných platů, nutili k tomu i své poddané, týrali katolický lid, brali katolíkům kostely a dotace a naproti tomu si ještě stavěli své vlastní kostely a modlitebny. Jeidným důvodem protestantů bylo, že tvoří v zemi většinu. Proto chtěli poroučeti i na panstvích katolických vrchností, ale právního odůvodnění k tomu neměli, neboť ani v král. městech, ani na statcích katol. pánů neměli nekatolíci náboženské svobody. Do těchto rozháraných poměrů vpadlo české povstání.

C. Věci národnostní

1. Protestantismus a český jazyk

Pekař: Bílá Hora (Praha 1921) – Novák: Jazyková praxe na gen. sněmu r. 1611 (Pekařův sborník II, Praha 1930) – Svozil: Česká otázka a reformace (Hl. I) – Zahradník: O společenství Čechů s Luterem (ČKD 1934) – Dedic: Geschichte des Protestantismus in Olmütz (Jahrbuch für Gesch. des Protestantismus in ehem. ‚Osterreich LIV, 1933) – Flajšhans: Náš jazyk mateřský (Praha 1924) – Navrátil: Jesuité olomoučtí za protireformace (Brno 1916) – Zéla: Náboženské poměry v Olomouci za biskupa Marka Kuena (Olomouc 1931) – Winter: Život církevní v Čechách (Praha 1895) – Borový: Antonín Brus z Mohelnice (Praha 1873) – Koli: Národnostní poměry v Čechách od válek husitských do bitvy bělohorské (Zvl. otisk z Č%CH XVII – XVIII, Praha 1922) – Tenora: Kard. Dietrichštejn a jazyk český (Hl. XX, 1903) – Novák: Studijní řád kathedrální školy olomoucké (VSN XL, 1898) – Šimák: Příspěvek k výkladu zákona o zachování jazyka českého r. 16115 (Sborník věd právních a státních 1912) – Tenorův referát o Hrubého práci: Mor. šlechta r. 1619, její jmění a nábož. vyznáí (Hl. 1924, 274-6) – Šnajdr: O poměru obou národností v Čechách před válkou třicetiletou (Č. lid 1895) – Teige: Akta k dějinám národ. boje v Praze (ČPSČ X) – Kroiher: Nevlastenectví č. stavů nekatolických v době předbělohorské (SHK III 1894).

Při počátcích protestantismu jest rozhodně nápadnou jedna věc: Němci, kteří se v době husitské postavili s největší energií na ochranu katolické víry proti Čechům, stali se o sto let později hlavními nositeli a šiřiteli protestantismu. Nelze tudíž ani trochu pochybovati, že v době husitské nevedla Němce proti Čechům jen obrana víry proti českým kacírům, nýbrž i nacionalismus. A stejně i jiná věc je nápadná. Češi se tentokráte mohli revanšovati Němcům za jejich tažení proti husitským předkům, ale jejich sektářství bylo již tak silné, že dovedlo přehlédnouti nacionální stránku protestantismu a ochotně přivítalo ve své zemi první luterány, takto nositele německé nacionální konfese. Toto vlídné přijetí luteranismu od českých kališníků mělo dvojí vliv: 1. Smířilo Čechy s Němci. 2. Tím odstranilo překážku totiž heresi (husitství), která až dosud zavírala katolickým Němcům z říše volnou cestu do Čech. K těmto dvěma okolnostem přistupuje snad ještě třetí a tou jest nálada českých Němců (jimž bylo uvolněno stěhování do Čech) při počátcích protestatismu. Luteranismus jakožto německá národní víra velmi posílila nacionální cítění Němců u nás usedlých. Není ani nejmenší pochybnosti, že stěhováním Němců z Říše k nám toto sebevědomí ještě stouplo. Zároveň i z toho poznáváme, že luteránství se u nás nejprve šířilo zdola, zvláště z kruhů řemeslnických. Protestantismus nejprve v německých městech zakotvený počal se odtud šířiti i do měst českých a mimo to působil na šlechtu, sousedící s prvními německými baštami luteránství. Takto pomocí šlechty počíná se protestantismus šířiti i shora. Co však je u nás zvláště důležito, je fakt, že jeho přijetí u české šlechty znamenalo její ideové splynutí s německou kulturní sférou, a tím i její (zatím) ideové zgermanisování.

Nejinak tomu bylo u Jednoty bratrské. I ona se klonila k protestantismu, ale poněvadž kalvinismus jí byl (zamítáním transsubstanciace) bližší, přiklonila se k němu. Tyto sympatie s druhou větví protestantismu vedly Jednotu ke švýcarskému němectví, které v českých myslích vykonalo podobné dílo jako říšsko – německé luteránství.

Německý vliv se později ukázal ve vedení českého utrakvismu. Německé nebo poněmčené elementy dostávají do rukou vedení kališnictví, jak je to pěkně viděti v boji o českou konfesi r. 1575. Vedl jej zgermanizovaný Felix Hasištejnský z Lobkovic, který v Ml. Boleslavi dokonce založil německou kolonii! Neméně zajímavo je, že čeští protestanté vystoupili s požadavkem potvrzení augšpurské konfese pro Čechy, že to byli čeští katolíci, kteří proti tomu vystoupili s důvodem, že běží o náboženství německé. Teprve potom počali nekatoličtí pánové pracovati na jakési obměně augšpurské konfese, které dali jméno – česká konfese. Ještě smutnější však je zahraniční stránka české konfese. Poněmčený Lobkovic poslal č. konfesi hned po jejím ujednání ke schválení do Witmberka a do jednání českého sněmu o konfesi zasahovali postranně silně čtyři vyslanci kurfiřta saského!

Pročítáme-li dějiny protestantské germanisace v předbělohorských Čechách, poznáme, že se šířila takto: 1. Z německého území proniká německý protestantismus do kraje ryze českého, neboť tam němečtí řemeslníci do českých měst přišedší přinášeli s sebou novou, německou, či jak Čechové říkali, „hostinskou“ víru. Za německými luteránskými řemeslníky přichází německý luteránský kazatel. – 2. Luterský duchovní jest nejprve spojkou domácích Němců s říšskými. Neučí se však kvůli místnímu obyvatelstvu česky, a tak dochází k zavedení německých kázání v českých místech, čili kostelní germanisace. – 3. S německými kazateli přichází i německý učitel, čímž nastává v českém místě germanisace školy a tím i celé budoucí generace. – 4. Kulturní spříznění české kališnické šlechty vede její mládež do Němec, k čemuž nemálo přispívá úpadek pražské university. Šlechtický dorost neztrácí sice v Německu svou mateřskou ……… svou dosavadní kulturní orientaci, neboť na německých universitách se samozřejmě orientuje německy. Následky toho byly, že když se mladí aristokraté vrátili domů, brali do svých služeb německé řemeslníky a služebnictvo, uzavírali sňatky s Němkami a zůstávali i dále ve spojení se svými říšskoněmeckými přáteli. Netřeba zvláště dokazovati, že zvláště sňatky s německými šlechtičnami zgermanisovaly původně českou šlechtickou rodinu docela.

Krofta se snaží omluviti tuto protestantskou germanisaci poukazem, že není povahy náboženské, nýbrž hospodářské. Tu třeba poukázati nejprve na velmi podezřelý fakt, že totiž za biskupa Brunona ze Schaumburka šlo rovněž o hospodářskou germanisaci, a přece její hospodářská stránka nestačí u liberálních historiků k její omluvě. U protestantů ovšem by měla stačiti. Krofta argumentuje takto: Města se germanisují vlivem německých protestantských řemeslníků. Ten vyrostl ze zmenšené nenávisti Čechů a Němců vlivem protestantství. Tedy luterství germanisovalo. Mladý historik Klik (Národnostní poměry v Čechách od válek husit. do bitvy po Bílé Hoře 44) na to odpovídá: „Přesto přiznává (Krofta), že po přijetí Luterovy reformace zvětšilo se tempo něm. přistěhovatelství, a že tedy luterství přece jen působilo neblaze na národnostní vývoj Čech. To praví ještě otevřeněji v jiné své práci, kde podotýká, že něm. živol měl za zlepšeného poměru mezi Čechy a Němci uvolněnou cestutím více, že něm. přistěhovalci byli většinou stoupenci učení Lutherova.“

Jak známo, dospěly věci tak daleko, že na gen. sněmě českém r. 1615 konaném bylo nutno vydati zákon na ochranu českého jazyka, který proti Kroftovi jasně ukazuje, že běželo o církevní germanisaci (rozumějme velikou většinou germanisaci protestantskou), neboť jeden jeho článek nařizoval obnovení českého jazyka ve všech kostelích a školách, v nichž ještě před deseti lety se ho užívalo. Kromě toho ustanoveno, že státním občanem se může státi jen člověk češtiny znalý a že soudy se mají konati v jazyce českém. Zákon tento přišel jednak pozdě, protože Litoměřicko a Žatecko bylo již silně poněmčeno, jednak byl sám v sobě tak nedostatečný, že Pekař (Bílá Hora 69) nazývá jeho existenci existencí papírovou. Důvody, jež uvádí (str. 68), jsou přesvědčivé, neboť při soudnictví městském stála v cestě autonomie a kromě ní ještě někdy i nemožnost obsaditi soud českými úředníky. Nařízení o znalosti češtiny jako řeči státní zavazovalo pouze Němce, kteří přišli z ciziny, ne však domácí. Nejzajímavější však je passus o německých školách. Mluví o českých školách před r. 1605, které měly býti obnoveny. To znamená, že školy založené po r. 1605 mohly zůstati. Poněvadž však právě v tomto roce založil hr. Thurn se Šlikem a Felsem dvě bašty něm. luterství s německými školami, tedy považuje Pekař za možno, že německo – luterští páni (příští to vůdcové č. povstání) si na stavech přímo vynutili, aby byl zákon formulován tak, aby německé školy jimi založené zůstaly dále.

Když tedy protestantismus měl takový podíl na zněmčení Čech, pak je možno souhlasiti s Pekařem (oc. 70), který praví, že porážka na Bílé Hoře zatím zadržela další postup germanisace a to ze dvou důvodů: 1. Zákazem protestantismu v zemi „položila (vláda) nepřekročitelnou hranici ochrannou mezi říší českou a světem severoněmeckým“. 2. Vláda „učinila konec i oné povážlivé tendenci, která v českých stavech protestantských živila snahu zdůrazňovat státoprávní souvislost Čech s Říší“.

2. Katolictví a česká národnost

Předmětu tomuto věnoval dosud největší pozornost Klik v práci „Národnostní poměry v Čechách od válek husitských do bitvy bělohorské“ (Otisk z ČČH XVII – XVIII). Klik v něm dochází k těmto závěrům: 1. Katlická šlechta byla konfesijně připoutána na románskou kulturu (italskou a španělskou), a proto, i když se i u ní potkáváme s germanisací, přece není tak zgermanizována jako aristokracie protestantská. 2. Po církevní stránce jsou u nás před Bílou Horou nejdůležitějším činitelem jesuité. Ačkoliv první členové tohoto řádu u nás (1556) byli Němci a Belgičané, přece neměli germanisačních úmyslů.

Klik odůvodňuje to jejich chytrostí, ale jak z další části jeho knihy viděti, měli první jesuité na starosti jenom dobrou pastoraci, a proto na rozdíl od říšskoněmeckých pastorů učili se řeči českého lidu tak pilně, že r. 1560 mohli již česky zpovídati. Když se jim však nedostávalo českých posluchačů, byli nuceni zavésti bohoslužby německé. Proti tomu si však stěžoval u generála Meraniána jeden z prvních českých členů řádu, P. Hostovius, že „v Čechách se roztahují cizinci, ač kolej zřízena v české zemi a z českých peněz“. Žádá proto generála za odstranění tohoto zla. Stížnost dostal k vyřízení pražský rektor Blyssemyus k vyjádření a odpověděl, že o zanedbávání Čechů nelze mluviti. Klik potom na základě toho dokazuje, že starost jesuitů o Němce byla vyvolána českou neúčstí na jejich českých bohoslužbách. Prý je to i důkazem, že přes všechnu pozornost prokazovanou prvními jesuity českému jazyku, nedovedl si řád získati českého publika. Je to však divné vysvědčení pro české nekatolictví, povážíme-li, že s otevřenou náručí vítalo nekatolické kazatele, kteří netoliko se češtině neučili, nýbrž dokonce zaváděli kázání i vyučování v českých místech v jazyce německém. Klik dále vyvozuje na základě stálých nových nařízení o českých bohoslužbách u jesuitů, že řád neměl skutečně žádných germanisačních snah a končí takto: „Celkem dlužno říci, že duch jesuitů nebyl duchem německým, jak tomu bylo u kazatelů luterských a že katoličtí Čechové, přimknuvše se snad k jesuitům, nevstupovali do sféry kultury německé, jako učinili z velké části přívrženci luterských kazatelů.“

D. České povstání

1. Pražská defenestrace

Macháček: Pražská defenestrace (Uměl. snahy č. 118, Praha 1918) – Pekař: K velkému výročí 1618 – 1620 (Tamže č. 230, Praha 1920) – Týž: Bílá Hora (Vesmír, Praha 1921) – Gindely: Dějiny č. povstání I (Praha 1870).

Císař přísně zapověděl sjezd protestantských stavů k 21. květnu svolaný. Stavové tím však byli krajně popuzeni, neboť jednak se považovali za zkrácené, kdyžtě majestát jim dovoloval konati sněmy a sjezdy bez povolení krále, jednak proto, že považovali místodržící Slavatu a Martinice za vlastní původce zápovědi. V tom se však rozhodně mýlili, neboť onen zákaz koncipoval kard. Khlesl! Zápověď se však protestantům dobře hodila k vyvolání vzpoury.

Stavové šli tedy nejprve k místodržícím, kde jednali o zápovědi a zároveňjim i vytýkali, že stráž prý je ve hradě postavena proto, aby vůdce stavů, zvláště Thurna, polapila. Byli ujištěni (jmenovitě Thurn), že se na nic podobného nepomýšlí a že stráž je rozestavena jenom kvůli udržení pořádku za procesí v prosebné dny. Příznačno však jest, že ještě téhož dne se radili vůdcové stavů v domě u „Montágů“ o vyvolání revoluce, která měla začíti zavražděním místodržících. Návrh tento podal právě Thurn, jenž sám místodržícím před několika hodinami právě totéž vytýkal. Přes veškerou opatrnost se však v porady něco proneslo, neboť místodržící byli varováni. Oni však zprávám nevěřili a spoléhali na pomoc Boží.

Tak došlo k osudnému 23. květnu 1618, kdy se protestantští stavové dostavili k místodržícím, aby jim přednesli různá těžká obvinění. Martinic i Slavata žádali, aby byli postaveni před řádný soud, ale to se stavům nechtělo líbiti. Směřovali totiž k jejich násilnému odstranění. Místodržící to pozorovali a řekli tedy stavům, aby se varovali násilí, neboť později by se mohlo něco podobného státi jim. Byla to slova prorocká. Na některé asi tato výstraha pro budoucnost působila, pročež se vůdcové jali postupovati takto: 1. Thurn, Fels a Lobkovic se tázali místodržících, jsou-li vinni oním ostrým zákazem císařovým. Místodržící odpověděli záporně a pravili mimoto, že stavové list falešně vykládají, ať se tedy obrátí na císaře o autentický výklad. 2. Když takto unikli Thurnovi, který je chtěl hned po přiznání k vině odsoudit a na místě ztrestat, vystoupil proti nim Thurn jinak. Slavata i Martinic prý r. 1609 odmítli podepsanou amnestii udělenou Rudolfem II. vzpurným stavům. Budovec proto tehdy prohlásil, že dojde-li kdy k porušení majestátu, že toho budou vinni oba nesmiřitelní katoličtí ministři. Tento Budovcův protest z r. 1609 byl tedy nyní předčítán, ale nikoliv autentický, nýbrž zfalšovaný, a sice v tom smyslu, že prohlašoval Slavatu a Martinice za vinny, ať již majestát porušili, či ne.

Zfalšování bylo v tom smyslu, že místodržící měli odpovídati za každé porušení majestátu, a proto jako nepřátelé míru měli propadnouti smrti. Místodržící byli si toho ovšem vědomi, ale vidouce situaci, žádali (jako z počátku), aby byli řádně souzeni. Všechny jejich prosby i výstrahy byly marny a rozsudek smrti byl na nich na místě bez soudu a ortelu proveden. Nejprve vyhozen z okna Martinic, po něm Slavata. Příznačno jest, že tento akt provedli pouze čeští páni, zatímco cizinec Thurn jenom komandoval.

Defenestrace nebyla v politických dějinách činem nijak vzácným. Jí se započaly husitské války a s ní se potkáváme i jako s ortelem lidového souduv Nizozemí. Byla spíše považována za jakýsi Boží soud nežli za vraždu. V tom ohledu je pro defenestraci pražskou z 23. května 1618 ironií, že místdržícímu Martinicovi se nestalo nic, Slavata byl sice těžce poraněn, ale přece jenom vyvázl životem. Dnešní historikové, právě jako protestantští vzbouřenci, hledí skepticky na Martinicovo vzývání P. Marie o pomoc, ale ať již se měla věc jakkoliv, nutno zde připomenouti některé úsudky souvěkovců.

Když Oldřich Vchynský slyšel, jak se Martinic poroučí ochraně Matky Boží, smál se tomu. Když však pohledem z okna viděl, že se Martinicovi vlastně nic nestalo, pravil: „Přísahám Pánu Bohu, že jest mu jeho Marie pomohla!“ Protestantský kronikář doby bělohorské, Skála ze Zhoře, spatřuje v tom zázrak, neboť země na místě pádu nebyla ničím přikryta. Konečně nelze opomenouti výroku tureckého vyslance, přišedšího do Prahy k sjednání spojenectví se stavy proti Ferdinandu II. Když mu Budovec ukazoval místo, kam místodržící dopadli, prohlásil jejich vyváznutí za čarodějství. Že by na tom místě ležely papíry vyhazované z král. kanceláře, to vyvrací Skála, který o ničem takovém neví, a bezový keř, který prý na onom místě byl a jejich pád zmírnil, patří do říše báchorek.

Jaký byl účel pražské defenestrace? Již z celého postupu stavů vůči místodržícím jest viděti, že si nepřáli smírného urovnání. Stavové si přáli násilnou výtržnost, aby postavili veřejnost před hotovou věc, jinak řečeno: chtěli strhnouti národ do revoluce, nikoliv připraviti a tím vnitřně získati. Proto však nelze revoltujícím stavům vytýkati, že se neotázali národa, neboť tehdy tzv. politickým národem byla šlechta s městy, lid samotný neměl aktivní účasti na politice a také se o ni nehlásil. Čilý protestantský vůdce rakouský Tachernembl sice nedlouho před Bílou Horou navrhoval osvoboditi sedláka od poddanství, ale zde neměl na mysli sedlákovo dobro, nýbrž jeho větší platovou schopnost, neboť myslel, že svobodný rolník bude moci více platiti a tím i lépe podporovati revoluci.

S čím nelze souhlasiti, jest mínění některých liberálních historiků, jako by defenestrace nesměřovala proti panovníkovi. Rebelové se sice osvědčovali, že skutek není namířen poti osobě králově, ale z celého toho vývoje poznáme přímo neuvěřitelnou trpělivost Ferdinandovu, s jakou se chtěl se stavy vyrovnati po dobrém, ti však byli důsledně proti. Prvním takovým důkazem je, že brzy po defenestraci zabavili stavové všechny daně odváděné až dosud králi samotnému, kdežto ostatní daně královské nikoliv.

2. Průběh českého povstání

Gindely: Dějiny č. povstání I – IV – Tenora – Foltynovský: Bl. Jan Sarkander (Olomouc 1920) – Kroess: Příspěvky k dějinám Jesuitů z Čech r. 1618 (SHK 1907-8) – Tuskanyová: Francie a č. povstání (ČČH 1899) – Neumann: Relace franc. vyslanců o č. povstání (SHK 1924n) – Řezníček: Bílá Hora (Modrá knihovna č. 21, Praha 1893).

České povstání bylo rozhodujícím bojem panovníka s panstvem o moc v státě. Panstvo se opíralo o luteránství, panovník o katolictví. Byla zde možná jenom tato alternativa: zvítězí-li stavové, pak nebude panovník znamenati nic, neboť Čechy padnou za oběť šlechtické oligarchii a katolická církev bude v nich vyhlazena. Zvítězí-li panovník, bude konec šlechtické panovačnosti a s ní i protestantismu. S touto alternativou povahy církevně – politické souvisela ještě alternativa nacionální. Za protestantismem, jak poznáme, skrývala se germanisace, kterou měl národ odnésti jako kdysi polabští Slované. To nepřímo znamená, že vítěstvím katolicismu měl býti národ vytržen z nebezpečí germanisace a měl býti připojen k románské kultuře, která nebyla jeho existenci nijak nebezpečná.

Hned po defenestraci (24. května) zvoleno 30 direktorů, jejichž předsedou se stal až za měsíc Václav z Roupova. Direktoři dle jednomyslného úsudku všech historiků nebyli většinou vynikající lidé. Budovec s Thurn prý mezi nimi vynikali jako jednoocí mezi slepými. Po zvolení direktoria běželo o sestavení armády. Nejprve měli páni a města postaviti představiti ozbrojený lid. Přišla však sotva polovice a to ještě částečně neozbrojená, takže direktoři byli nuceni sestaviti žoldnéřské vojsko.

Stavové vydali současně svou apologii, kterou chtěli obhájiti svůj postup vůči místodržícím. Protože apologie vyšla hned druhý den po započetí povstání, je z toho patrno, že defenestrace byla připravena.

Žoldnéřské vojsko zklamalo stavy zase jinak. Velitelé se nepoctivě obohacovali, zatímco na druhé straně byly u vojska veliké nedoplatky, takže následkem toho velmi klesala disciplína. Direktoři povolali tedy počátkem června zástupce měst do Prahy, aby je požádali o peníze na vojsko. Města (kromě katolické Plzně a Č. Budějovic) vyslala své zástupce, kteří na předložený požadavek dali vyhýbavou odpověď, znamenající odmítnutí stavovských požadavků již předem. Stavové si tedy opatřovali peníze po turecku, přepadajíce náhle poplatníky, sesazovali městské rady, do nichž dali své stoupence, a tak se stalo, že lidé nezámožní činili dluhy na úkor města, zatímco bohatí mlčeli.

Ve Vídni se zatím počali chystati k brannému odporu. Kard. Khlesl byl proti tomu, pročež císař Matyáš i král Ferdinand ho dali zatknouti a internovati na zámku Ambrassu. Ferdinand se potom se svolením nemocného Matyáše uvázal ve vedení vojny. V jeho službu se postavili dva vůdcové: Jindřich hr. Dampierre a Karel hr. Buquoy. Dampierrovi se podařilo odlákati Thurna od Č. Budějovic, a potom se spojili s Buquoyem u Čáslavi. Z počátku však oba utrpěli porážku a situace císařova se ještě zhoršila obsazením Plzně vojskem dobrodruha Mansfelda, za kterým se vlastně skrýval vévoda savojský Karel Emmanuel, takto kandidát na čes. korunu. Byla to jistě ironie, že první a vlastně jediná vydatná pomoc vojenská, cizinou protestantským stavům poskytnutá, pocházela od katolického panovníka!

Události potom následující byly novými špatnými ukázkami pro budoucnost povstání, neboť moravští stavové na zem. sněmu (13. srpna 1618) dovolili průchod císařskému vojsku proti Čechám. Jejich zem. hejtman Karel ze Žerotína s knížetem Karlem z Lichtenštejna odcestovali pak do Vídně, aby se tam domluvili s císařem na prostředkování mezi ním a direktory. Další pohromou byla morová epidemie, jež v prosinci a lednu zničila dvě třetiny povstaleckého vojska. Za takových okolností by jistě přišla vhod císařova nabídka míru, ale sněm, který se jí zabýval v březnu 1619, ji odmítl a dal si nadiktovati cizincem Thurnem a Hohenlohem obnovu armády. Sněm k ní přistoupil jenom pod falešným údajem protoponent, že i v Rakousku vypukne již povstání. Ale jako již předtím, na počátku rebelie, tak i tentokráte dopadlo usnesení tak, že válečná břemena se smekla se šlechty na sedláky a města.

Kromě toho si stavové pomáhali i jinak, a sice konfiskacemi. Začaly vlastně již po vypuknutí rebelie, kdy stavové zabavili majetek uprchlého písaře místodržících Michny. V tom pokračoval březnový sněm z roku 1619, který skonfiskoval jmění všech nepřátel povstání. Celkem běželo o majetek asi 30 osob. Jak je tedy viděti, začali protestanté s konfiskacemi, které po prohraném povstání pak zakusili sami na sobě. Pozoruhodným jest i návrh téhož sněmu na potrestání Plzně, která zůstala věrná císaři. Město mělo býti srovnáno se zemí a obyvatelé vypovězeni ze země. Páni a rytíři skutečně návrh přijali, ale města se postavila proti němu, a tak byla Plzeň zachráněna. S takovým návrhem se při potrestání protestantských stavů po Bílé Hoře nikde nepotkáváme, a je proto dokonalým důkazem „evangelické svobody“.

Zatím (20. března 1619) skonal císař Matyáš a Ferdinand Štýrský se počal u č. stavů ucházeti o nástupnictví. To zavdalo příčinu k novým krokům Ferdinandovým o smírné vyrovnání č. rebelie. Ferdinand dopsal stavům, že jakožto korunovaný král český se dovolává úplné správy království a ukázal svou dobrou vůli vůči stavům obvyklou titulaturou: „Věrní moji milí.“ Direktoři však dopisu Ferdinandova vůbec nepřijali, pouze někteří, dověděvše se o novém kroku králově, chtěli prosaditi smír za určitých podmínek, ale nepořídili. Mezitím podepsal Ferdinand svůj revers při korunovaci učiněný, jímž potvrzuje všechny privilegia království, mezi nimi i Rudolfův majestát. Nelze pochybovati, že za tak smutných poměrů by došlo k míru, ale direktoři, tušíce to dobře, zatajili tento Ferdinandův krok, aby takto hnali lid do další války. Místo odpovědi Ferdinandovi uveřejnili provolání k národu, aby bránil vlast proti nepřátelům.

Ku podivu jest, že se císař nedal uraziti ani nepřijetím svého dopisu direktoriu, nýbrž pokračoval dále ve svých pokusech o smír s českými stavy. Ti sami byli neuvěřitelnou trpělivostí Ferdinandovou překvapeni. Ferdinand poslal totiž 22. dubna do Čech nový list, zvoucí stavy, aby poslali své zástupce do Vídně k vyjednávání o smír, přičemž Bavory a Sasko měly býti prostředníky. Stavové však ani tehdy na nabídku nepřistoupili a jako výsměch uzavřeli konfederaci se Slezskem a Lužicí, když těmto zemím slíbili, že budou mít rozhodný vliv při volbě krále, za něhož byl vyhlédnut kurfiřt falcký Fridrich. Morava za prozíravého vedení Žerotínova se ke konfederaci z počátku připojiti nechtěla. To přimělo Thurna k tažení na Moravu. Dlouho se tam však nezdržel, neboť táhl na Vídeň, kde vzbouření rakouští stavové se pokusili donutiti císaře k podepsání abdikace. V tom okamžiku však náhle vtrhlo do císařského hradu kyrysníků, kteří císaře zachránili. Nato v červnu (10) došlo k porážce Mansfelda u Záblatí (u Vodňan, již. Čechy), která se proto vyjímala tak divně, že mu nepřispěl na pomoc Kohenlohe, ačkoliv tak mohl učiniti. Porážka tato byla doprovázena hladem a s ním souvisící nekázní českého vojska a byla jakýmsi smutným proroctvím pro budoucnost české rebelie.

Direktoři, jsouce ve velikých finančních nesnázích, vypsali tzv. půjčku „Národní pomoci“, jež se obracela hlavně k městům (šlechta zase nic!), ale půjčka dopadla tak špatně, že se jí nesešla ani pětina. Tu se sáhlo zase ke konfiskacím, které tentokráte velmi kompromitovaly vůdce povstání. Aby si direktoři opatřili peníze, prohlásili, že každý věřitel stavů si může za své peníze vybrati kterékoliv církevní beneficium. Proto všechny duchovní korporace musely předložiti seznam svých příjmů, a tu šlechta i města, nemající dříve žádných peněz na vojnu, se hlásily o překot o církevní statky, které dovedly tak důkladně vydrancovati, že byl v dražbě prodán dokonce nábytek pražského arcibiskupa a pak i residence sama. Když po bitvě na Bílé Hoře nastoupil na cestu konfiskací vítězný císař, bylo to ovšem bezpráví. Dokud to bylo pácháno protestanty na katolících, bylo to v pořádku! Že tento způsob shánění nových příjmů nepřinesl povstalcům požehnání, je nejlépe viděti z toho, že část peněz nebyla odevzdána svému účelu, takže vojsko nedostalo žold ani za celý měsíc. Proto bylo naladěno tak, že se vůdcové obávali jeho vzpoury.

Ještě hůře si stála česká rebelie za hranicemi. Tamtotiž počali č. stavy opouštěti jejich spojenci, takže tito byli skoro isolováni. Vévoda savojský Karel Emmanuel se cházel o trůn český, maje rivala v saském kurfiřtovi. Když ten mu nechtěl ustoupiti, tu vévoda savojský své spojenectví stavům vypověděl. Benátčané a Holanďané odmítli spojenectví s Čechy, protože nechtěli přistoupiti na republikánskou formu státu. Pak opustil stavy kurfiřt saský, jelikož (zvláště přičiněním č. Bratří) se rozhodli pro volbu Fridricha falského. Stalose tak z důvodů konfesijních, neboť nábožensky blíže byl Jednotě kalvinista Fridrich než luterán Jan Jiří I.

Proto se kurfiřt saský revanšoval č. stavům připojením se k císaři, začež se mu později dostalo Lužice. Příkladu kurfiřta saského následoval i kurfiřt braniborský, takže mu kolínský biskup řekl: „Připravte se hned na válku 30 – 40letou, protože Habsburkové raději obětují své Nizozemí, nežli by ztratili Čechy!“ Byla to slova prorocká, která ukazovala, že kurfiřt kolínský byl politicky mnohem prozíravější nežli Unie, jež se dělila o panství habsburské dříve, než ho dobyla. Vrcholem všeho bylo, že při volbě císaře (28. srpna 1620) dokonce i Fridrich falcký hlasoval pro Ferdinanda! Tím se situace vyvinula tak, že francouzský vyslanec Puyssieux dobře radil, aby Čechové raději ukončili své povstání, dokud prý se dá s císařem ještě mluviti. Neučiní-li tak, napnou Habsburkové všechny síly, aby Čechové a s nimi i česká knížata došli náležitého trestu.

3. Fridrich Falcký

Gindely: Dějiny č. povstání III (Praha 1878) – Kryštůfek: Protestantství v Čechách (Praha 1906) – Schlenz: Die Plünderung des St. Veitdomes etc. (MVGDB 1920).

Dne 8. července 1620 sešel se gen. sněm, jenž provedl revisi ústavy, prohlásiv tzv. konfederaci Čech s ostatními korunními zeměmi. Konfederací vlastně vznikla česká stavovská republika, jejíž každá země byla jakousi republikou na jiných nezávislou. Všechny tyto země spojovala pouze králova osoba. Ústřední vlády nebylo. Ačkolív Ferdinand II. byl již zvoleným a korunovaným králem českým, přece vyhlásila konfederace království české za uprázdněné. Rozdíl byl proti dřívějšku jen ten, že krále již neměly voliti samé Čechy, nýbrž společně s ostatními zeměmi, které měly míti po jednom hlasu, zatímco Čechám připadly hlasy dva.

Konfederace zavedla úplnou protestantskou formu státu. Všechna nejlepší místa měla býti propůjčena jenom protestantům, vše, co protestanté vzali katolické církvi, mělo jim zůstati, právo stavěti kostely dostali všichni protestanté i sedláci, zatímco u katolíků mělo totéž právo náležeti jen vyšším stavům. Jesuité navždy vypovězeni a žádný nový řád nesměl býti uveden do země. Ve dvou věcech však protestanté ukázali v konfederaci pravou barvu. Zatímco dříve se prohlašovali za jeidně pravé „pod obojí“, nyní toto jméno v samém jim posvátném majestátě obsažené odhodili a místo něho zavedli pojmenování “víra evangelická“. Dříve se rozhodně opírali proti tomu, aby v městech ryze katolických byla katolická městská rada, v protestantských aby měli katolíci náležité zastoupení. Když však se dostali k moci, upravili konfederací konfesijní zastoupení v městských radách tak, aby v nekatolických městech bylo jenom nekatolické představenstvo, zatímco v katolických měla býti polovice katolická a polovice protestantská.

Zajistivše takto protestantskou nadvládu ve státě (sněmem byla přijata 31. července), uzavřeli stavové ještě spolek s obojími Rakousy a potom přistoupili k volbě krále. Ta byla provedena ve dnech 26. a 27. srpna, tedy současně s Ferdinandovou volbou na císaře. Stavové zvolili Fridricha Falckého, který současně volil za císaře jejich korunovaného krále Ferdinanda. Není tedy divu, že někteří vlivní členové Unie se nad tím pozastavovali při poradách tehdy v Heidelberku konaných. Poukazovali totiž na to, že když Fridrich hlasoval pro Ferdinanda, že ho tím uznal za krále českého, a proto kdyby nyní přijal českou korunu, že to přivodí válku. Fridrich skutečně poněkud váhal, ale Anhaltova řeč rozptýlila jeho pochybnosti, takže na sv. Václava oznámil stavům, že volbu přijímá.

Císař Ferdinand se pokusil přiměti Fridricha k resignaci, a proto se s ním chtěl nejprve sejíti. Když se vzdorokrál schůzce vyhnul, chtěl s ním vyjednávati prostřednictvím kurfiřta braniborského Jana Zikmunda. Ten však odmítl označit volbu císaře za příčinu českých věcí. Ostatní knížata sdílela tento názor, a tak padly všechny Ferdinandovy naděje na smír a nezbylo mu než chopiti se meče. Fridrich zatím nastoupil cestu do Čech, kde byl 4. listopadu korunován, královna pak byla korunována 7. listopadu, nemajíc tušení, že první výročí její korunovace bude vigilií katastrofy bělohorské.

Mladý král se i s manželkou špatně českému publiku představil. Bylo to v první řadě ohavné obrazoborectví, které provedl u sv. Víta dvorní kazatel Skultetus. Obrazy, sochy i ostatky svatých byly potřískány a vyházeny. Když jeden rouhač chtěl sáhnouti i na hrob sv. Jana Nepomuckého, klesl raněn mrtvicí k zemi, což velmi zapůsobilo na ostatní. Když pak chtěli kalvinci dokonce rozbíti mramorové mausoleum českých králů, postavili se tomu přítomní domácí šlechticové na odpor. Toto zpustošení národní svatyně české rozhořčilo i ty největší nepřátele církve. Jiným pramenem nespokojenosti byla nespořádanost královnina, jakož i její nadutost, kterou dávala pociťovati pražským paním a dívkám. K tomu přikročovalo i lehkomyslné vystupování královo, které bylo takové, že prozíraví jeho nepřátelé brzy poznali, že tento král nepřečká více než jednu zimu, a proto ho sami nazvali „zimním králem“. Nový tento král přijal počátkem r. 1620 hold Moravy a Slezka.

Zatímco se dával oslavovati v druhých korunních zemích, byla situace ve vojsku přímo zoufalá. Stavové vidouce neschopnost velitelů, jmenovali knížete Anhalta s Fridrichem přišedšího vrchním velitelem vojska. Vojsko zatím zastavilo částečně své zbraně markytánům, aby mělo býti z čeho živo, protože nedostávalo žoldu. Není tedy divu, že za takové nálady bylo vojsko poraženo u Sinzerdorfu na Květnou neděli. Mezi několika sty padlých byl i gen. polní maršálek Fels. K porážce té se družilo i selské povstání, vyvolané v jižních Čechách chováním se vojska. Fridrich se v zoufalství obrátil k městům o půjčku na vydržování vojska s podotknutím, že se spokojí s půjčkou skvostů měšťanů a měštek, kdyby nebylo peněz. Nepochodil však.

Zimnímu králi neprospělo ani spojenectví s Turky. Nemaje sám platu pro své vojsko, slíbil sultánovi Omarovi II. poplatek sedmi set tisíc tolarů a ve smlouvě o tom (5. července) ujednané výslovně prohlásil, že vždy chce býti věrným Turecku! (Nos, regnumque Nostrum Bohemiae ad provinciae in potentissimae Vestrae Majestatis perpetua fide ad devotione permanebimus.) Je zajímavo, že o tomto spojenectví mlčí všichni historikové, prohlašující protestantské stavy za mučedníky pro víru Kristovu! Tak daleko došla zášť protestantů, že se dokonce i s Turkem spojili!

Zatím Ferdinand II. uzavřel smlouvu trochu obratnější. Uzavřel spolek s bavorksýmvévodou Maxmiliánem, předsedou katol. ligy a č. povstalci uraženým kurfiřtem saským Janem Jiřím. Současně donutilo Španělsko protestantskou Unii k míru v Ulmě s Maxmiliánembavorským, a sice tak, že z něho byly vyloučeny Čechy. Tím tedy byli stavové úplně isolováni a Maxmilián, maje s Unií mír, mohl se s celou svou mocí vrhnouti do Čech. V červenci vpadl s dobře vyzbrojeným vojskem do Hor. Rakous, jež přinutil k poslušenství císaři. V Dol. Rakousích učinili pořádek kozáci polského krále Zikmunda III., v Lužici pak kurfiřt saský. Když tedy bylo okolí Čech pokořeno, vtrhl Maxmilián ze severu Hor. Rakous do jižních Čech spojiv se předtím s Buquoyem. Po pádu Prachatic a Vodňan se armády spojily a táhly dále do Čech, zatímco Anhalt ustupoval k Praze, aby ji chránil. Zatím však padla rozhodná rána na západě Čech, kde dobrodružný Mansfeld prodal císařským za 100.000 zl. Plzeň. Zajímavo je, že v Praze to byl hlavní strůjce povstání hr. Thurn, jenž se Mansfelda zastával. Spojená města táhla od Plzně k Rakovníku, a když viděla pevné posice povstalců, nechal aje jednoduše být, obešla je a nastoupila pochod na Prahu.

Ve válečné poradě o tom svolané Thurn prohlásil, že nejde o tažení na Prahu, a tak nedošlo k žádnému rozhodnutí. Tak tomu bylo 5. listopadu a 8. listopadu došlo k nevelké bitvě na Bílé Hoře, v níž stavovské vojsko utrpělo dokonalou porážku. Všeobecné mínění historiků jest, že všechno, o po této bitvě následovalo, bylo zaviněno bezhlavostí vůdců povstání, neboť kdyby byli sebrali všechny síly a vedli vojnu dále, mohli konečně stavové zůstati vítězi.

2. Na Moravě

a. Morava za českého povstání

Tenora – Foltynovský: Bl. Jan Sarkander (Olomouc 1920).

Kardinál Dietrichštejn ani Karel ze Žerotína nesouhlasil s násilným postupem českých stavů, a proto zůstali věrni Ferdinandovi i Matyášovi. Když pak došlo k zatčení kard. Khlesla, tu kardinál, zdržující se tehdy pro moravské události ve Vídni, prostředkoval mezi králem Ferdinandem a arciknížetem Maxmiliánem. Moravští stavové však po stránce čistě konfesijní opustili Žerotína, který hlásal, že s náboženskými věcmi se nemá choditi na veřejnost, a předložili na prosincovém sněmu brněnském (1618) 17 stížností proti katolíkům. Stížnosti ty nebyly řádně doloženy, někdy generalisovaly, někdy byly příliš lokální a osobní, takže sám Karel ze Žerotína je prohlásil za nepatrné a malicherné a napsal o nich Budovcovi, že by o nich dal bez rozpaků rozhodovati jesuitům. Katolíci ovšem na ně odpověděli, a protože protestanté prohlásili některé katolické články za nejasné, rozhodnuto jednati o stížnostech na tříkrálovém sněmě, k němuž však pro bouřlivé a nebezpečné události nedošlo. Když pak vojsko Thurovo vpadlo na Moravu, která se nechtěla (aspoň svou hlavou Karlem ze Žerotína) připojiti k povstání, dostaly se k veslu radikální sektářské živly. Tím ovšem byl učiněn konec jakémukoliv dalšímu vyjednávání. Protestanté si církevně – politické poměry jednoduše nadiktovali dle svého, a tím nastala na Moravě veliká persekuce katolictví.

Karel ze Žerotína byl rozhodně proti povstání, a proto držel Moravu, jak mohl nedéle, stranou. Pomáhal mu v tom kard. Dietrichštejn a zem. hejtman Ladislav Popel z Lobkovic. Prozíravá politika těchto šlechticů měla však řadu, ba většinu nepřátel u protestantských stavů moravských, mezi nimiž zvláště vynikal Ladislav Velen ze Žerotína a Petr Sedlnický z Choltic. Ti byli pro úplné připojení se k českým rebelům a Žerotín podnikl poslední protipokus koncem dubna 1619. Chtěl jím zameziti vpád z Čech na Moravu, ale na rozkaz direktora z Prahy vpadl hr. Thurn s vojskem na Moravu, kde mu (23. dubna) radostně otevřela brány luterská Jihlava. Tím byla Morava stržena do víru povstání a, je-li pravdivá zpráva o tajné nabídce kard. Dietrichštejna, dle níž sliboval připojení se katolíků k protestantské Unii, pak jen dosvědčuje krajní bezohlednost protestantů vůči katolíkům, neboť na sněmu brněnském dne 4. května zahájeném byla nastolena protestantská vláda, která provedla spojení Moravy s Čechami dříve, než se do Brna dostavilo poselstvo z Prahy.

Sněm brněnský zavedl ostře protikatolický režim, jak viděti z těchto usnesení: 1. Zem. hejtman moravský Popel z Lobkovic a řada jiných vlivných katolických úředníků byla sesazena a nahrazena protestanty. Nejvyšší moc v zemi (stavovská i panovnická) přešla na 29 direktorů. 2. Hned 6. května vypovězeni ze země jesuité. 3. V městech královských osazeny znovu městské rady, a sice tak, aby v nich rozhodovali protestanté. 4. Nedostatek oprávněnosti k náboženské svobodě doplnili protestanté mocí, osazujíce via facti katolické kostely a školy svými predikanty a učiteli. 5. Na venkově v osadách bez rozdílu kategorie měli nekatolíci dostati zpět všechny kostely a modlitebny jim zabavené. 6. K řízení církevních záležitostí založili moravští stavové (dle vzoru českých) konsistoř, kterou dali do rukou direktorů. 7. Sněm soudil zároveň všechny odpůrce stavů a hlavní z nich odsoudil k věčnému vyhnanství a konfiskaci statků.

Dne 11. května oznámil sněm pražským direktorům své připojení se ke konfederaci zemí českých s obojími Rakousy, za kterýmžto účelem k bližšímu dojednání stanoveno vyslati do Prahy zástupce a také do Uher. Druhého dne (12. května) zahájili moravští stavové vlastně revoluci, vyzvavše každého na sněmu nepřítomného příslušníka stavů, aby podepsal sněmovní usnesení. I v této zlé chvíli snažil se kard. Dietrichštejn odváriti od Moravy metlu, a proto se snažil prostředkovati mezi králem Ferdinandem a stavy. Ti mu koncem června poděkovali, prosíce o další zprávy, k čemuž významně podotkli, že nikdy od svého krále neodpadli a také mu chtějí zůstati věrnými.

Kardinál tedy zajel do Vídně i do Brna a 8. července podávány již návrhy k smíru. V Brně však jen málo účastníků sněmu, mimo to byly od nepřátel smíru šířeny o kardinálovi různé klepy, takže jeho poslední pokusy o smír ztroskotaly. Kardinál tedy odejel do Vídně, kde zároveň s Karlem ze Žerotína chtěl aspoň odvrátiti vojnu od země, za kterýmžto účelem mělo dojíti (počátkem srpna) k svolání zem. moravského sněmu. Zatím však již bylazemě stržena do války, při kteréžto příležitosti strhli na sebe všechnu moc nesmiřitelní živlové. To ovšem podstatně zhoršilo postavení katolictví, které takto přišlo o své poslední mocné zastánce a bylo úplně vydáno na pospas protestantismu.

b. Persekuce moravských katolíků

Dne 7. srpna sešel se v Brně moravský zem. sněm, jenž vydal nové dekrety proti katolíkům: 1. Potvrdil jmenování protestantských správců země. 2. Kard. Dietrichštejn prohlášen za nepřítele země, jako takový z ní vypovězen, všechen majetek jeho sekventrován. Protože i ostatní světský a řádový klérus vyslovil se souhlasně s kardinálem, že nebude pomáhati stavům, zabaven mu majetek. Zabavené takto statky církevní měly býti prodány a lid poddaný přiveden k poslušnosti vzbouřencům. Bývalým řeholníkům a řeholnicím měla se dávati podpora, řeholnice ctící se vdáti, měly dostat věno. 3. Olomoucká i brněnská kapitula dosazeny do vězení. 4. Zrušeny manské povinnosti vůči olomouckému biskupství, statky manské měly býti manům dány jako dědičné. Proto byli biskupští manové vyzváni, aby se do čtyř neděl dostavili k mor. direktorům k bližší dohodě o podmínkách převzetí. Kdo by nechtěl přísahati na konfederaci, propadne těmže trestům jako vyšší katolický klérus. Tím byl duch. stav na Moravě vlastně pochován. 5. Aby ukázali protestantští stavové, jak rozumějí svobodě svědomí, které se vůči katolíkům stále dovolávali, tedy bylo nařízeno stavovským komisařům, aby propustili z městských rad všechny katolíky a nahradili je protestanty. Dřívější usnesení o farních kostelích bylo doplněno ještě ohledně Znojma a Jihlavy, a sice v tom smyslu, že i tam farní kostely s farami, školami a důchody byly předány nekatolíkům.

Tento ostře protikatolický režim byl vlastně uskutečněním konfederace usnesené gen. sněmem v Praze (8. července), kterým se český stát proměnil fakticky v pět protestantských na sobě nezávilých stavovských republik bez ústřední vlády, jejichž jediným pojítkem měla býti osoba panovníkova.

S prováděním usnesení sněmu brněnského se začalo hned. Protože se dnes velmi málo píše a téměř nic nemluví o utrpení katolíků za českého povstání, bude záhodno šíře se o něm zmíniti, aby se vidělo, co protestanté páchali na katolících, a tím aby se dokázalo, že s jejich nevinným mučednistvím po Bílé Hoře to nebylo tak zlé.

V první řadě se stavové vrhli na statky biskupské. „Zabravše“ je, podnikli hned útok na víru lidu. Tu se ukázala jeho věrnost ke katolictvu, neboť celé panství kroměřížské (kromě dvou vsí) prohlásilo, že zůstane při víře katolické. Stejně nemnoho sympatií nalezli stavové u manů. Vyslovili své rozpaky nad propuštěním ze závazků k biskupovi, prohlášení údělných statků za dědičné vzali sice na vědomí, ale o některých zvláštních platech za to nechtěli slyšeti, poukazujíce na veliká daňová břemena. Pak došlo na kanovníky. Brněnští uprchli, kdežto olomoučtí byli odvedeni od oltářů (u P. Marie) a jako na výsměch uvězněni v domě, v němž donedávna olomoučtí protestanté přes zápověď konali svá kázání. Byli internováni všichni v jedné světnici a koupelně, nesměli se s nikým stýkati, ani komu psáti, spali na holé zemi, trpěli hladem, žízní a zimou. V tomto vězení byli od 15. srpna do 19. ledna příštího roku, kdy byli propuštěni. Katoličtí měšťané je ze soucitu živili.

Katedrála olomoucká byla zavřena, chrámový poklad i kapitulní archiv rozkradeny, manželka olomouckého komandanta Puchaima prý jedla dokonce z posvěcených paten. Pak došlo na ostatní duchovenstvo. 25. října si je Puchaim předvolal na radnici, kde je vyzval, aby s kazatelen oznámili korunovaci Fridricha falckého a modlili se za něho. Když odepřeli (zvláště řeholníci), byli uvězněni v klášteře sv. Jakuba, takže v neděli mohla býti v Olomouci sloužena pouze jediná mše sv. Kázání nebylo vlastně žádné, neboť když u sv. Blažeje farář vystoupil na kazatelnu, dostal od Puchaima modlitbu za Fridricha, kterou se měl veřejně s kazatelny modliti pod pohrůžkou velikého trestu. Farář neuposlechl a raději utekl z města. Pak docházelo na jednotlivé kláštery. Řeholníci byli vypovídáni a při svém odchodu do vyhnanství insultováni protestantskou lůzou, zatímco katolíci se slzami patřili na jejich utrpení. Přitom docházelo i k ďábelským útokům na řeholní osoby, jak např. učinila manželka Puchaimova, která nutila podpřevora z kláštera Hradiska Maxm. Pachra, aby se oženil s uprchlou klariskou. Podpřevor však utekl raději do Bavor, kamž ho následovali i jiní spolubratří. Netřeba ovšem zvláště podotýkati, že při vybíjení klášterů docházelo k rouhačským skutkům jako např. u premonstrátek v Nové Říši, kde lid vedený mlynářem potřískal v kostele sochy a obrazy, vybil svatostánek, soše sv. Pavla vypíchal oči atd.

K systematickému ožebračení katol. církve na Moravě došlo však koncem r. 1619, kdy sestavena zvláštní odhadová komise pro církevní statky, jakož i jmění osob ze země uprchlých. Tato komise měla též sepsati hotové peníze jednotlivých klášterů, jakož i počet jejich členů. Z prodaného majetku měly býti stavům hrazeny všechny škody, a kromě toho vypláceny řeholním osobám podpory. Tyto duchovenské platy měli však dostávati jenom ti, kdo budou přísahati na konfederaci! Jak se hospodařilo, je viděti nejlépe z toho, že dva komisaři byli usvědčeni ze zlodějství.

Podivuhodnou věrnost ke katolictví osvědčili olomoučtí měšťané, když měli přísahati na konfederaci. Stalo se tak nařízením brněnského direktoria, došedším 8. října do Olomouce. Katol. měšťanům byl dekret přečten na olomoucké radnici s podotknutím, že dle 14. článku konfederace nebude nikdo v zemi trpěn, kdo na ni nebude přisahati. Katolíci po poradě prohlásili, že budou na konfederaci přísahati, pokud není proti katolickému náboženství. Když však jim bylo řečeno, že musí odpřisáhnouti celou konfederaci, zvolali třikráte po sobě jednomyslně: Ne! Když trvali na svém, zavolal Puchaim do radnice vojsko, které se postavilo s ručnicemi ke střelbě připravenými a sběhli se tam i místní luteráni s kamením v rukou. Katolíci však stáli na svém a tu po delším rokování smluveno, že z jejich středu bude vybráno 15 osob, jež jménem všech konfederaci odpřisáhnou. Když však katolíci stále jednání protahovali, a mimoto ukazovali úmysl raději odejíti do vyhnanství než odpřisáhnouti, uhodili na ně protestanté, aby již jednou řekli jasně svou vůli. Někteří katolíci, jsouce zastrašeni protestantským terorem, počali se viklati a konečně složili přísahu, a po ní vyzývali i ostatní, by tak učinili, prý je to nijaká přísaha. I učinili tak, leč pod podmínkou že nebudou povinni zachovávati, co by bylo proti Bohu, víře, císaři a svědomí. Tak zbylo jenom několik srdnatých starců a mladíků, kterým úředníci pod trestem nařídili, by druhého dne odpřisáhli konfederaci, což pod takovým nátlakem učinili. Tím však nebylo utrpení katolíků u konce, neboť vyjednávání na radnici bylo podnětem veřejných insultů na ulici, kde se po nich plivalo, o nadávkách nemluvě. Kromě toho dostala předešlá katolická rada městská od direktorů rozkaz, aby upsala půjčku v obnosu 50000 tolarů! V březnu 1620 zakázal Puchaim vyhlásiti v Olomouci jubilejní rok, a aby věřící nemohli získati odpustků s ním spojených, zakázal kněžím zpovídati! Přesto zůstali katolíci věrni, jak viděti zvláště na Uničově, kde katolická většina zůstala pevně na svém, i když městu dána rada luteránská. Proto též katoličtí měšťani odmítli složiti přísahu věrnosti Fridrichu Falckému.

c. Bl. Jan Sarkander

Tenora – Foltynovský: Bl. Jan Sarkander (Olomouc 1920).

Sarkander narodil se 20. prosince 1576 ve Skočově na Těšínsku. Jeho rodiče se přestěhovali do Příbora, kde mu česká farní škola poskytla první vzdělání. Latinská studia konal u jesuitů v Olomouci, filosofii v Praze, rovněž u jesuitů, načež v r. 1602 se stal bakalářem a 1603 mistrem filosofie. V r. 1604 odešel za účelem theologických studií do Štýrského Hradce, z čehož patrno, že všechno své vyšší vzdělání čerpal od jesuitů. Byv v r. 1609 vysvěcen v Kroměříži od kard. Dietrichštejna za kněze, působil v řadě míst (Opava, Charváty u Olomouce, Zdounky, Boskovice) a usadil se konečně pevně v Holešově patřícím tehdy katol pánu Ladislavu Popelovi z Lobkovic. Měl velmi rozlehlou farnost (11 osad), což nejen ztěžovalo řádné kněžské působení, nýbrž bylo mu i zdrojem nepříjemností, protože přicházel do desátkových sporů se zapřisáhlým nepřítelem katolictví Václavem Bítovským z Bítova.

Když vypuklo české povstání, byl jeho patron Ladislav z Lobkovic zbaven hodnosti zem. hejtmana moravského a zároveň s jinými čelnými katolíky uvržen v Brně do vazby. Za takových okolností nastaly v Holešově takové poměry, že farníci sami žádali Sarkandra, aby farnost opustil. Ten vykonal proto pouť k P. Marii do Čenstochova, přičemž se do Krakova svezl se štolbou Lobkovicovým. Po čtyřnedělním pobytě odešel z Čenstochova do Rybníka na Ratibořsku, patřícího Ladislavu z Lobkovic. Tam se dověděl, že na rozkaz direktorů obsadil holešovskou faru protestantský predikant. Proto Sarkander oznámil svému patronovi resignaci na faru holešovskou s prosbou, aby farnost byla předána zámeckému kaplanu Tučkovi. Patron však jeho resignaci nepřijal a tak se Sarkander vrátil do Holešova.

Jeho návrat stal se mu pramenem velkých těžkostí, neboť za jeho pobytu v Polsku meškal tam cís. generál hr. Althan, vyjednávaje o pomoc s císařovým švagrem Zikmundem III. Vasou. Polský senát však pomoc od mítl, a proto Althan najal počátkem února 1620 čtyři tisíce kozáků zvaných Lisovčíků, kteří vtrhli do Slezska a odtud přes Moravu táhli na pomoc Ferdinandu II. k Vídni. Lisovčíci si počínali úplně jako nepřátelé, což přimělo bl. Jana, že den před jejich příchodem do Holešova vyzval farníky, aby nazítří (6. února) se dostavili do kostela. Stalo se, a když se Lisovčíci přiblížili, vyšel jim Sarkander s Nejsv. Svátostí naproti. Oni pak vidouce to, zbožně se pokřižovali a obrátili se jiným směrem.

Tento příběh jakož i nedávný delší pobyt v Polsku vyvolaly podezření, že Sarkander pod záminkou pouti do Čenstochova vyjednával s Poláky proti č. vzbouřencům. Proto ho mor. direktoři dali polapiti a odvésti do Olomouce. V čele vyšetřující komise stál jeden z pozdějších hlavních vůdců č. emigrace Ladislav Velen ze Žerotína. Jediným katolíkem byl Jan Scintilla, který důkladně vypsal celý proces proti Sarkandrovi vedený. Soudní řízení má ten význam, že soudcové apelovali na Sarkandra jako na zpovědníka Lobkovicova, který jako takový musí věděti i o těch nejtajnějších záležitostech Lobkovicových. Proto nebyl Sarkander pouze obětí politické nevraživosti protestantských direktorů, nýbrž byl i obětí zpovědního tajemství, což mu vyneslo mučednickou korunu.

První výslech byl konán 13. února 1620. Ladislav Velen ze Žerotína už úvodem naznačil, že jako Lobkovicův zpovědník musí věděti o příčinách vpádu Lisovčíků do země. Sarkander však prohlásil, že mu o tom není nic známo a že cesta do Polska měla pouze duchovní pohnutky a cíle. Téhož dne došlo k druhému výslechu, jemuž tentokráte předsedal úhlavní nepřítel Sarkandrův Václav Bítovský. Když křivě obviněný kněz se zaříkal, že je nevinen, vyhrožoval mu Bítovský mučením na skřipci. Sarkander stále znovu osvědčoval svou nevinu. Když pak ani tehdy soudcové nevzali na něho ohledu, tu Sarkander prohlásil, že kdyby snad nastávající mučení ho donutilo k nějaké výpovědi, jež by na něho vrhala stín, že takové přiznání je nepravdivé. Když byl natažen na skřipec, chtěli od něho vůdcové vyzvěděti, co mu svěřil Lobkovicův štolba. Obžalovaný jim odvětil, že mu nic nemohl svěřiti, neboť štolba mluvil jen německy a italsky, zatímco Sarkander umí jen česky a latinsky. Komisaři však tomu nevěřili a mučili ho celou hodinu. Třetí výslech byl 17. února a mučení při něm trvalo plné dvě hodiny, ovšem opět bez výsledku. Čtvrtý výslech se konal 18. února. Komisaři se k němu dostavili v podnapilém stavu. Komisař Beneš Pražma výslovně Sarkandrovi naznačil, že musí jako Lobkovicův zpovědník věděti o všech jeho piklech. Při dalším dotírání Pražmově odpověděl Sarkander zmužile, že i kdyby něco věděl, nic z toho neprozradí, i kdyby ho třeba na kusy roztrhali. Touto nebojácnou odpovědí vyvolal u komisaře dojem, že větším mučením by snad mohli od něho něco vyzvěděti. Proto ho dal páliti pochodněmi na bocích. Na radu komisařů namočil potom kat peří do síry a zapáliv je, házel je Sarkandrovi na prsa a na ramena. Mimoto rozkázali soudcové znovu páliti ho na bocích. Mučený kněz nepřiznal však ani slova, takže užaslí komisaři přičítali jeho mlčenlivost čárům. Toto ukrutné mučení trvalo po celé tři hodiny, a když byl Sarkander odvázán, klesl vysílením s vykloubenými údy na zem. Biřicové poznavše, že ještě žije, donesli ho do vězení, kde ho položili na slámu a přikryli talárem.

Stav Sarkandrův byl žalostný. Údy byly vykloubeny šlachy vytrhány a boky tak ukrutně propáleny, že mezi žebry bylo vidět vnitřnosti. Olomoučtí katolíci navštěvovali ubožáka ze soucitu. On pak používal jejich návštěv k usnadnění recitace brevíře. Prosil je totiž, aby mu obraceli listy, protože jinak byl nucen obraceti si je jazykem! V tomto hrozném stavu žil ještě měsíc, až teprve 17. března 1620 tiše skonal.

Není divu, že tento hrdinný kněz byl záhy po smrti uctíván, až konečně r. 1859 dostalo se mu cti oltáře prohlášením za blahoslaveného.

3. Potrestání rebelů

a. V Čechách

Tenora: Soud nad účastníky povstání v Praze r. 1621 (Hl. 1921) – Kalista: Diviš Černín (ČPřStČs 1929) – Kröss: Gutachten der Jesuiten am Beginne der kathol. Gegenreformation in Bhm (Hizt, Jahrbuch XXXIV) – Stejskal: Rozsudky r. 1621 (SHK 1922) – Teplý: Účast hradeckých na č. povstání a jak je Vil. Slavata potrestal (SHK 1918) – Opočenský: Bílá Hora a č. historiografie (Citáty ze všec autorů od Skály po Denise, Pokrok. revue IX).

Vůdcové českého povstání oddali se po bělohorské prohře falešné naději, že obrátí-li okamžitě svou politiku a projeví lítost nad svým jednáním vůči legitimnímu králi českému Ferdinandu II., že jim bude pomoženo. I vyslali deputaci, vedenou nejv. hofmistrem Vilémem z Lobkovic k vévodovi bavorskému Maxmiliánovi, by mu naznačili podmínky, za jakých chtějí uznati Ferdinanda za svého pána. Maxmilián (maje asi na mysli, že nechtěli dříve s Ferdinandem ani vyjednávati) jim oznámil, že panovník s nimi o žádných podmínkách jednati nebude, a gen. Buquoy k tomu podotkl, že si za své chování zaslouží trest smrti. Po takové odpovědi uznali vzbouřenci, že nezbývá než dáti se na milost i nemilost, a poslali k vévodovi bavorskému zase za vedení Lobkovicova novou deputaci, jež kajícně přiznala těžké provinění se proti Ferdinandovi s prosbou o přímluvu Maxmiliánovu u císaře, jehož chtějí uznati za svého dědičného pána. Na jeho výzvu vydali mu všechny konfederační smlouvy a 13. listopadu mu dali písemné osvědčení, jímž vyslovují upřímnou lítost nad svým pozdvižením se proti svému dědičnému pánovi. Podepsal a spečetil je 201 účastník povstání. Doklad tento nalezl Palacký v archivu roudnickém a nazval ho hanbou české historie, který jako takový měl býti navždy zatajen!

Vládní kruhy považovaly tento dokument za spontánní přiznání se k vině, takže právě naopak vzbouřivším se stavům ještě uškodil. Císařští manové vyslovili přání, aby panovník exemplárně potrestal všechny účastníky na výstrahu druhým. Vzbouřenci byli proto rozděleni na tři skupiny: 1. Všichni, kdož přísahali věrnost Fridrichovi Falckému, ale nijak se neprovinili, měli své statky nadále držeti již nikoliv dědičně, nýbrž jako manské nebo poplatné. 2. Ti, kteří byli ve službách císařových, a tedy se dvojnásobně provinili (jako poddaní a jako úředníci), ale mezi vůdce povstání nenáleželi, měli propadnouti trestu konfiskace, život jim měl býti zachován. 3. Vůdcové povstání měli propadnouti hrdlem, příslušníci nižších stavů měli býti vypovězeni ze země, majetek jejich měl propadnouti konfiskaci.

Od samého započetí vyšetřování lze pozorovati zásadní rozdíl mezi Prahou a Vídní. Zatímco Vídeň naléhala na rychlé a přísné provádění, Praha z různých důvodů váhala. Pak když počátkem prosince 1620 nařídil císař místodržícímu Lichtenštejnovi, aby pozatýkal osobnosti povstalců, ten odpověděl, že přece vévoda bavorský jim slíbil přimluviti se u císaře a že bude jejich života ušetřeno. Proto je nechal na svobodě, zato však zakročil proti uprchlým, nařídiv zjištění jejich majetku a jeho nucenou správu státem. Brzy potom provedl nový císařův rozkaz, kterým znemožnil vývoz majetku povstalců za hranice. V lednu 1621 obrátil se císař proti samým vůdcům povstání a tázal se Lichtenštejna, proč proti nim ještě nezakročil. Kníže se různě vykrucoval a konečně podal císaři seznam všech účastníků odboje. Císař potom sestavil komisi k souzení rebelů, ale její členové Martinic, Slavata, Zdeněk ze Šternberka a Jindřich Kolovrat se císaři poděkovali, hlavně z obav, že by zase padli do neoblíbenosti. Císař jmenoval tedy Karla z Lichtenštejna předsedou, jemuž přidělil řadu členů k ruce. Dne 11. února 1621 dostal tribunál svou instrukci, dle níž měl jednati co nejrychleji. Proto při zkráceném soudním řízení neměla se dokazovati vina obžalovaných, nýbrž se mělo prostě konstatovati, že provinění nařknutého je obecně známo, tím je znám i jeho zločin, a proto propadá smrti. Soudcové neměli připouštěti prodlužování procesu a měli přísně zakročiti proti obhájcům obžalovaných. Obvinění znělo vesměs na zločiny politické, tj. na zločin odboje, velezrady, porušení landfrýdu a urážky Veličenstva. Předtím (6. února) poručil císař bez ohledu na poukazy Lichtenštejnovy pozatýkati všechny direktory a všecky jiné osoby, které se povstání aktivně zúčastnily. (Např. i rozšiřovatelé pamfletů na císaře.) Zatčení se opozdilo o 14 dní, jelikož císařův rozkaz byl dodán omylem do Drážďan, místo do Prahy.

Lichtenštejn z poslušnosti vzal na sebe funkci předsedy hrdelního soudu, kdežto ostatní se zdráhali převzíti na sebe odiosní úkol členů soudu, vymlouvajíce se, že v Čechách bylo vždy zvykem, aby velezdradu soudil sám král. Aby tedy zodpovědnost za krvavý proces nepadla na ně, jmenoval je císař svými komisaři, což na veřejnost mělo znamenati, že členové tribunálu nefungovali jako samostatní soudcové, nýbrž jako zástupcové císaře. Císař potom nařídil neodkladné zahájení soudu.

Ten se obrátil nejdříve proti uprchlým viníkům. Jejich útěk byl vzat jako důkaz viny, a proto po trojí citaci (dle níž se měli do šesti neděl dostaviti k soudu) jejich jména (případně obrazy) byla veřejně přibita na šibenici. Tak se stalo v únoru (1621).

V polovici března došlo k otevření vlastního procesu. Při jeho zahájení se někteří členové tribunálu ohradili proti tomu, aby jeden z nich byl žalobníkem, neboť není právnicky možno, aby soudce byl zároveň žalobcem. Byl tedy jmenován král. prokurátorem Přibík Jeníšek z Oujezda, načež soud přikročil ihned k jednání.

Rozděliv obžalované na mrtvé, uprchlé a přítomné nařídil, aby se uživých začalo s direktory jakožto vůdci povstání. Pak byly stanoveny normy o soudu nad mrtvými, načež došlo k prvnímu předvolání direktorů. Zatímco se konaly jejich výslechy, zabýval se tribunál uprchlými provinilci. Ortel nad nimi vynesl již 5. dubna. Jím propadli všichni nepřítomní pro vzpouru a velezradu svými statky i hrdly. Konfiskace provedena ihned, ostatní provedení rozsudku se událo 23. dubna, kdy jména uprchlých provinilců byla přibita na šibenice. Jelikož při konfiskaci hlásily své nároky manželky, věřitelé a jiní, zavedeno zvláštní řízení k prokazování těchto nároků. Císař schválil dosavadní ortely (16. dubna) a nařídil co nejrychleji projednati další část programu.

V drhé polovici dubna se konal soud nad mrtvými účastníky rebelie. Po desíti dnech byl vynesen rozsudek, kterým se jejich památka prohlásila za prokletou a majetek zkonfiskován. To však nemělo býti na újmu čestnému jménu jejich pozůstalých. Tak se stalo pouze u skupiny mrtvých, kdežto stran jiných byla bedlivě zkoumána akta k zjištění jejich skutečné spoluviny.

Pak došlo k přelíčení s direkory. Povstání i účast na něm byly nespornými fakty, spor mohl býti nanejvýše o to, kdo povstání vyvolal. Usvědčujících akt o direktorech byla nalezena plná truhlice a císař dal všechno důkladně zkoumati, aby na základě tohoto materiálu mohl stíhati původce rebelie v Hor. Rakousích a dokázati kurfiřtům velikost nebezpečí. Toto důkladné vyšetřování však zdržovalo rychlé tempo procesu, který vyvolal rozruch v celé Evropě a jehož nepřátelé císaře agitačně zneužívali proti němu. Proto císař v polovici května psal Lichtenštejnovi, že již na rozsudky velmi dlouho čeká. Tak se stalo, že za několik dní bylo vypracováno již 24 rozsudků. Všechny zněly na trest smrti a ztrátu majetku. Lichtenštejn poslal císaři (17. května) rozsudky a doprovod k nim připojený zněl jako přímluva na milost. Členové tribunálu se pak radili mezi sebou a navrhovali provedení popravy pouze v 10 případech, dále byli rozhodně proti hromadné popravě, protože by se za to císaři v celé říši vyčítala ukrutnost. Také doporučovali, aby císař vzal ohled na přímluvu krále dánského.

V dalším řízení poručil Ferdinand II. zkoumati doklady i osoby, pokud povstání směřovalo proti Habsburkům. Tu vyšlo najevo, že největší podíl na piklech proti dynastii měli kalvinisté. Zvláště zajímavým výsledkem vyšetřování bylo, že o Václavu Bílkovi se zjistilo, že chystal vyvraždění všech katolíků v Praze. Proto císař neměl skoro žádných ohledů k vůdcům povstání a potvrdil úhrnem 28 rozsudků smrti.

Všechny rozsudky byly motivovány jako trest za politický zločin velezrady. Zněly sice krutě, ale nesmíme zapomínati, že odpovídaly tehdejšímu trestnímu právu. Bylo-li tehdy zlodějství trestáno oběšením, pak se nesíme diviti, že i velezrada byla trestána smrtí, jenže krutěji než jiné delikty. Proto trestem za zradu bylo čtvrcení. Nesmíme dále zapomínati (při námitkách protestantů), že ukrutnou smrtí, tj. mučením, scházeli v protestantských státech katoličtí poddaní, kteří se neprovinili žádnou zradou, nýbrž jenom tím, že zůstali věrnými katolíky.

Císař setrval na provedení hromadné popravy všech odsouzenců, a to bylo právě to, co popravám na staroměstském náměstí dodalo takovou hrůzu. Císař tím chtěl projeviti, že: 1. Chce jednou provždy odstraniti všechny obyvatele Čech od povstání a neposlušnosti vůči legitimnímu králi. 2. Jelikož podobných šlechtických revolt bylo po Evropě více, chtěl císař takto krvavě manifestovati pro nedotknutelnost panovnických práv. Proto staroměstská exekuce měla i svůj význam mezinárodní a jest nutno konstatovati, že ve Francii a Španělsku byla zpráva o ní přijata s oddechem, protože se tam báli zlého účinku pro případ vítězství českých stavů.

Popravy byly vykonány 21. června 1621 a od samého jejich provedení až po naše doby se jich zneužívá k protikatolické agitaci. Odsouzenci jsou prohlašováni za mučedníky pro víru a národ, a proto jest záhodno o těchto dvou předmětech se blíže rozepsati.

1. Víra. Jak jsme již poznali, od samého počátku vyšetřování až po vyhlášení ortelů se stále jenom setkáváme s velezradou. To dokazuje, že všichni vůdcové povstání byli souzeni a trestáni pro zločin politický, ne pro víru. Důkazem toho jsou i události, které se sběhly bezprostředně při exekuci a po ní. Při popravě přišel o hlavui katolický šlechtic Diviš Černín a co bylo zvláště kruté, bylo to, že jeho vlastní bratr Heřman (jako policejní správce Starého Města) řídil tyto popravy! Když pak počátkem července poručil císař vypověděti všechny kalvinistické predikanty (poznali jsme, že kalvinisté vedli intriky proti dynastii), rozmlouval mu to Lichtenštejn, aby se snad neřeklo, že císař trestá pro náboženství a ne pro velezradu. Tyto doklady jasně dokazují, že císař tak hrozně trestal zločiny politické a nikoliv jinověrectví. Proto tím méně lze z poprav obviňovati dokonce katolickou církev. Ta byla na tomto boji zúčastněna pouze potud, pokud běželo o bojprotestantismuproti katolictví, tedy bránila se v boji na život a na smrt. Takový boj vedli i Habsburkové a vítězství jejich jakožto dynastie katolické bylo i vítězstvím katol. církve. Zde slušno citovati protestantského historika, říšského Němce Peschka, jenž napsal o onom mučednictví za víru: „Právem bychom byli haněni, kdybychom chtěli na ně pohlížeti jako na náboženské mučedníky, a uznáváme, že nikoliv za svou evangelickou víru, nýbrž za odvážnou volbu Fridricha falckého a skutečně jako velezrádci museli krváceti. Nepřímo byli však mučedníky svého nekatolictví, protože nadšené přání, aby v Čechách byla zachována nekatolická víra, pudila je k oněm nešťastným krokům… Opakujeme výslovně, že nepokládáme ony nešťastníky za nevinné mučedníky.“

Jistě jest nápadno, že protestanté tak rádi mluví o mučednictví diktátorů, mlčí však o skutečném mučednictví bl. Jana Sarkandra, jehož právě jejich domnělí mučedníci třikráte po sobě mučili! Proti církvi se využívá poprav i tím, že se falešně přičítá tak kruté potrestání poprav císařovým zpovědníkům. První takovou zprávu nacházíme již v Komenského Historii o těžkých protivenstvích, kde tento prohlašuje jesuitu P. Lamormaina za původce hrozných poprav. K tomu jest poznamenati, že Lamormain v době procesu císařovým zpovědníkem nebyl a stal se jím až po r. 1624, tedy třiroky po popravě. Tehdy byl císařovým zpovědníkem P. Becan, rovněž jesuita. O tom však protestantům stranící Gindely výslovně prohlásil, že Becan nebyl krvežíznivec a (co je zvláště důležito) podotýká, že jesuité si nelibovali v theatrálních popravách.

2. Národ. Popravení vůdcové č. povstání bývají oslavováni jako č. národní mučedníci. Zde si dlužno předně všimnouti, o koho šlo. Byli mezi nimi nejen Čechové, ale i Němci. Možno Němce prohlašovati za č. národní mučedníky? A mezi Čechy byli i lidé odpovídající pokročilé germanisaci, zpola Češi, zpola Němci. K tomu jest si záhodno domysleti, že českého nacionalismu v dnešním slova smyslu tehdy ještě nebylo. Tolik lze říci o nich samých a o jejich smýšlení. Dále nemohou býti považováni za české národní hrdiny proto, že boj, který vedli, nevyvěral z pohnutek národních. Nemohou býti národními hrdiny ani z toho důvodu, že v boji, do něhož se nerozvážně dali strhnouti, dali v sázku celý český národ a připravili mu katastrofu a třistaletou porobu.

Na doklad správnosti těchto slov budiž zde uvedeno několik citátů. Kalousek: „Jen kdyby s nimi bylo nezahynulo nic víc a nic lepšího, nežli oni byli! Ale v tom právě vězí nejhorší zločinnost toho povstání, že strůjcové jeho v obmezenosti své ani netušili, co všecko dávají v šanc. Na prapor svůj napsali víru protestantskou a výsady stavovské, v celém průběhu povstání č. nejeví se žádné pohnutky národní a nenárodní tento boj skončil se odsouzením národnosti české na smrt! V celé této srdcervoucí tragedii nadarmo se ohlížíme po tragickém hrdinovi, jenž by vzbuzoval naši nezkalenou soucitnost. Na straně č. protestantů kromě Budovce není takřka člověka, který by obstál před soudem veřejné mravopočestnosti, a před soudem politiky odsoudili se všichni. Přední utrpenci jsou většími viníky, než jak se srovnává s pojmem tragického hrdiny, neboť zavinili netoliko pád svůj a své věci, ale i národu českého.“

Z mladých historiků Salaba (Tribuna 1921) nazval Thurna, Šlika. Kolonnu cizinci, Anhalta démonem, Thurna mluvkou a Roupova hlupákem čes. dějin, všecky tři pak dohromady sketami a národními darebáky, jež nutno v této chvíli postaviti na pranýř, ježto byli strůjci našeho utrpení a ponížení. Salaba končí takto: „Snad ve většině přednášek atd. slyšíme plačtivé lkání o Bílé Hoře a jejích následcích, ale že jsme si to bohužel i sami zavinili z velké části i kdo to byl – o tom se dosti jasně nemluví. Nelze si představiti hned něco lehkomyslně i zbrkle připraveného (tj. nepřipraveného ač dalekosáhlého) a něco tak naivně i beze střízlivé politické kalkulace prováděného jako byla č. revoluce před 300 lety, r. 1618. Buď měli včas přestat a nevěřit Anhaltovi, nebo vytrvat mužně dále v boji a ne se hned po jediné krátké bitvě úplně vzdát. Zde zasluhují celé serie lidí našeho odsouzení. Proč? Ježto jejich vinou trpěly pak nevinně celé generace přes 250 let, i my ještě; o strašné a dlouhé 30leté válce nemluvě. Za viny cizí. Na Staroměstském náměstí bylo tehdy sťato i několik Němců (Hr. Šlik, falcký rada Rüppel atd.). To jsou nevývratná fakta. A my se musíme dívat na svou minulost také okem jasným a kritickým a hledati pouze fakta bez přítěže sentimenatality, jíž si zastíráme pravdu.“

b. Na Moravě

Snopek: Disarmace města Jihlavy r. 1621 (ČHM 1909) – Hrubého referát o Prokešově pojednání „Několik příspěvků k mor. dějinám po bitvě na Bílé Hoře“ (ČČH 1925).

Potrestání povstalců na Moravě se značně lišilo od Čech, neboť Morava byla do rebelie vtažena vlastně násilím a pak měla u císaaře mocné přímluvce, zvláště Karla ze Žerotína. Proto Morava byla potrestána nepoměrně mírněji než Čechy.

Kdežto s Čechy nechtěl císař vůbec vyjednávati, Moravanům, kteří se chtěli po Bílé Hoře pokořiti, vzkázal, že o nich rozhodne, až se úplně vzdají. Proti dohodě s císařem pracovali Bethlén Gábor i Thurn, ale Moravané byli tak prozíraví, že na Bethlénovy sliby pomoci proti císaři tuze nespoléhali. Budoucnost jim dala zcela za pravdu. Gen. Buquoy neměl žádné pravomoci k vyjednávání s Moravou, a proto zástupcové stavů se odebrali do Vídně k císaři, který se před jejich příchodem radil s kard. Dietrichštejnem a jinými rádci. Ponechávajíce zatím stranou rekatolisační stránku těchto porad, uvádíme pouze jejich obsah týkající se povstání. Císař celkem přistoupil na kardinálovy návrhy o obnově moci panovnické v neomezené míře a jmenoval kard. Dietrichštejna cís. komisařem pro Moravu a s ním zároveň uvedl v úřady katol. hodnostáře za povstání odstraněné. Povstalci měli býti potrestáni na hrdle i statku, městský majetek měl býti konfiskován a ze šlechty měli býti pardonováni jen ti, kteří nesložili přísahu králi Fridrichovi.

Císař přijal moravské poselstvo nemilostivě a vůbec mu neodpověděl. Zato však kancléř Zdeněk z Lobkovic je zahrnul prudkými výtkami. Později (v polovici ledna 1621) byl kard. Dietrichštejn jakožto cís. komisař pověřen méně záviděhodným úkolem zavedení trestního řízení, ve kterém císař slíbil zachovati se ke každému dle toho, jak on se zachoval k němu. Počátkem února vyšel druhý císařský dekret, jímž zabaveny veškeré statky rebelů, tj. členů direktoria i vysokých úředníků z doby povstání. Zatím však byly vyšetřování i soud přerušeny pro vpád Behtlénův na Moravu, jemuž pomáhal i markrabí krnovský. Teprve po míru mikulovském (7. ledna 1622) bylo možno proces provésti. V míru tomto hleděl Bethlén jenom na sebe, na spojence své ani nevzpomněl. Markrabí krnovský zemřel ve vyhnanství v Levoči (1624) a jeho zemička dána Karlu z Lichtenštejna.

Kardinál Dietrichštejn dal sestaviti seznam všech moravských povstalců, jichž bylo na dvě stě. Jako círk. komisař byl předsedou soudu a snažil se zmírniti tuhou vazbu a vyšetřováných. Je to nutno zdůrazniti proti některým historikům, kteří nepravdivě tvrdí, že kardinál byl horlivějším, než bylo třeba. Povstalci byli totiž uvězněni na Špilberku, ale kardinál se za ně přimlouval u císaře, aby tam nebyli drženi pro nezpůsobilost místa. Když však císař byl proti jeho návrhům, tu na svou vlastní odpovědnost internoval některé pány v jejich domech, u jiných pak usiloval to provésti. Rozsudky se počaly vyhlašovati počátkem září 1622 a 20 jich znělo na zostřený trest smrti. Vztahovaly se většinou na bývalé direktory. Ostatní byli odsouzeni ke konfiskaci majetku a vypovězeni ze země. Ve skutečnosti se však tyto rozsudky neprovedly, neboť jim pomohly mocné přímluvy Karla ze Žerotína, který císaři poukazoval jmenovitě na násilné vtažení Moravy do rebelie a na to, že moravští povstalci se většinou přidali k Čechům z přinucení. Proto byl trest smrti proměněn odsouzencům ve vězení. V listopadu 1622 vydán pro Moravu tzv. generální pardon, kterým se nařizovalo, aby i jiní, kteří měli na povstání podíl, ale souzeni nebyli, soudu se dobrovolně přihlásili. Soud prý jim dle účasti na povstání vyměří přiměřené pokuty na Uhrazení válečných vydání, způsobených císaři rebelií.

Část devátá: Doba pobělohorská

A. Obnova katolictví

a. V Čechách

Kalista: Císař Ferdinand III. a papež Innocenc X. (ČČH 1928) – Štědrý: Znovuzřízení katol. duchovní správy po r. 1620 (SHK 1926) – Schlenz: Das Kirchenpatronat in Bhm (Praha 1928) – Denisovy výroky o následcích Bílé Hory v Le monde Slave 1924 (cf. referát v ČČH 1926, 206) – Štědrý: Proč se nepodařilo obrátiti na víru akat. vinařů v okolí pražském? (SHK 1914) – Šimák: Náboženské příběhy na Turnovsku (Od Ještědu k Troskám 1922 – 23) – Werstadt: Jos. Kalousek jako soudce našich dějin (Naše doba XXV, 1917-8) – Týž: Tomkovo hist. kacířství (Č. revue 1917-8) – Nejedlý: Spor o smysl českých dějin (Pokrok. revue sv. 2, Praha 1914, cf. referát Pekařův v ČČH 1914) – Flégl: Relace kard. Haracha o stavu praž. diecése (1632 – 57) (VČAk XIII, 1914) – Kalouskův rferát o Denisově „Konci samostatnosti české“ (Osvěta 1879) – Podlaha: Deutsche Erlässe der Reformation - Kommission in Bhm an die Bürger der Prager Städte (Praha 1915) – Kröss: Zur Geschichte der kath. Reformation in Bhm unter Ferdinand III (ZTK 1916, cf. referát ČČH 1916, 496-7) – Gindely: Geschichte der Gegenreformation in Gh (Lipsko 1894) – Denis: Čechy po Bílé Hoře (Praha 1904-5) – Krásl: Arnošt hr. Harrach, kardinál sv. Církve římské (Praha 1886) – Vacek: Poměry církve v již. Čechách za války 30leté (SH IV 1886) – Rezek: Dějiny Čech a Moravy nové doby I, Od míru vestfál. až do smrti císaře Ferdinanda III. (Praha 1892) – Týž: Ferdinand III. (Praha 1888) – Oliva: Z minulosti Chlumku u Luže a jeho okolí (SHK IV 1908) – Kollmann: Jednání kard. Harracha s dvorem císařským r. 1626 – 27 v příčině náboženství (ČČH 1895) – Svoboda: Studium našeho dějepisu (o domnělých ukrutnostech círk. orgánů) (Vlast VI, 1889 / 90) – Týž: Z kraje hradeckého. K děj. katol. reformace (Vlast VIII, 1891/2) – Schlenz: Geschichte der Gründung des Fistums Leitmeritz (Warnsdorf 1914) – Týž: Maxm. Rud. Freiherr v. Schleinitz und seine Zeit (Warnsdorf 1914) – Zahradník: K založení biskupství královéhradeckého (ŠKD 1900) – Řehák: Ferdinand II., císařský obnovitel náboženství po bitvě bělohorské (Vlast 28, 1911/2) – Ježek: Vatikánská zpráva o reformaci a protireformaci v Čechách a zemích s nimi spojených za Ferdinanda II. (SHK 8, 1899) – Rezek: Relatio progressus in extirpanda heresi per regnum Bohemiae, march. Moraviae et ducatum … Silesiae (VSN 1892 č. 10) – Beckovský: Poselkyně starých příběhů českých II. (Vyd. Rezek, Děd. sv. Prokopa, Praha 1879 – 80) – Kollmann: Acta sacrae Congregationis de Propaganda fide res gestas bohemicas illustrantia I. (1622 – 23) (Praha 1923) – Čhm: Protokol ref. komise konané r. 1628 v krajích Bechyňském, Pracheňském a Plzeňském (VSN 1907) – Podlaha: Dopis ref. komise v Čechách z let 1627 – 29 (Praha 1908) – Schulz: Korespondence Jesuitů provincie české z let 1584 -17710 (HAČA XVII).

Motivy a cíle obnovení č. katolictví byly politické. Protestantští stavové povstání zosnovali, proto hrot persekuce mířil proti protestantismu. Jelikož pak největší podíl na povstání měli kalvinisté s Českými bratry, pomýšlel císař nejprve na vyhlazení těchto dvou sekt. Později však rozšířil svůj program na veškero nekatolictví, aby byl takto úplně vytržen kořen rebelie a příčina vnitřních nepokojů.

Císař dospěl k tomuto závěru asi na základě událostí z litopadu r. 1620, kdy pastoři přišli k místodržiteli Lichtenštejnovi s prosbou, by mohli dále nerušeně pracovati. Když se jim dostalo za odpověď, že budou v zemi trpěni jen luteráni, tedy se bez rozdílu konfese (Bratři, kalvinisté i Novokřtěnci) prohlásili za luterány. Tak se nejrůznější sekty u nás po Bílé Hoře skrývaly pod titulem luteránství právě tak, jak to činily kdysi pod titulem „pod obojí“. Proto s předmětem rekatolisace souvisela i otázka starokališníků. Po vyloučení z protestantského svazku v r. 1609 dali se pod správu arcibiskupa pražského, a proto vlastně měli největší naděje na udržení náboženské svobody. V červnu 1620 to o nich sliboval kurfiřtu saskému sám Ferdinand II. a po Bílé Hoře byl pro zachování kalicha kníže Lichtenštejn a snad i jiní katoličtí šlechticové čeští. V nejvyšších kruzích se však patrně nahlíželo, že by to byla špatná katol. reformace, jež by nechala lidu kalich (symbol) a Husa (personifikovaný vzdor proti církvi), a proto ani kališníci nebyli ušetřeni a přijímání pod obojí zrušeno.

Předbělohorská politika českých protestantů se po bělohorské katastrofě zle mstila, neboť čeští kališníci byli jí připraveni o záštitu kompaktát. Již v r. 1567 vypustili kompaktáta ze zem. privilegií, r. 1609 se jich výslovně zřekli, dovolávajíce se místo nich říšsko – německého zákona zvaného Religionsfriede. Zákon tento obsahoval však i slova: „Cuius regio, illius religio“, kterých vítězný císař pro sebe dokonale využil. Vídeňští diplomaté přitom výslovně poukazovali na saského kurfiřta, že on ve své zemi nestrpí zase žádného katolíka.

V provádění rekatolisace pomáhalo císaři toto: 1. Poměrný dostatek domácí katol. šlechty, která již dříve přestupovala ke katolictví ne vždy z důvodů kariéry, nýbrž nejednou i vlivem katol. mysticismu, jenž působil na duši šlechty více než chladné protestantské rozumářství. Tím byl aspoň částečně zajištěn vliv na poddaný lid, ač ne ani zdaleka v té míře, jak bychom mysleli. 2. Královská města, jež tvořila vlastní poddané královy, zakusila provádění hesla „Cuius regio, illius religio“. Proto myšlenka obrácení obyvatelstva na katolictví se u císaře nejprve projevila u těchto měst. Jistě je pozoruhodno, že jak kard. Harrach, tak i jesuité (mezi nimi i císařův zpovědník P. Lamormain) stavěli se proti násilnému obracení jinověrců na katolictví. Kdo císaře při tom podporoval, byli čeští kavalíři Zdeněk Lobkovic a Vilém Slavata, tedy nenávist Čechů samých! Při provádění katol. reformace postupovalo se dle určitého plánu, při kterém se přihlíželo k politickému a vojenskému stavu Evropy.

V prosinci 1621 vydal kníže Lichtenštejn patent, kterým se vypovídali ze země všichni predikanti, kteří se za rebelie ve svých funkcích exponovali pro zimního krále. Tito pastoři zvláště v Praze bouřili s kazatelen proti císaři a proti katolíkům, takže žádný katol. kněz nechtěl býti v Praze farářem. Kurfiřt saský se tehdy přimlouval za ponechání dvou luteránských kostelů německých v Praze (sv. Salvátor a sv. Trojice), protože jsou vybudovány nákladem protestantů z něm. říše. Tito prý nemohou trpěti za chyby spáchané českými odbojníky, ač je přece známo, že říští Němci měli lví podíl na č. povstání. Kromě toho se kurfiřt přimlouval za náboženskou svobodu Chebska a Loketska. První tato nařízení byla provedena celkem velmi málo, takže r. 1622 došlo k ráznějšímu postupu. Zrušilo se přijímání pod obojí, zakázal se Husův svátek, obsazování na král. a zabavených statcích se svěřilo arcibiskupovi. R. 1623 přešla bývalá protestantská universita pražská pod titulem „Karlo – Ferdinandova“ do rukou jesuitů, a sice tak, že theologie a filosofie byla obsazována jesuity, zatímco ostatní fakulty měly míti profesory, jmenované jesuitským rektorem. Tím zaručen katolický ráz university. R. 1624 vydal císař nařízení, dle něhož jenom katolíci mají právo nabývati měšťanství, úřady v obci a přijímání do cechů. Nařízení se vztahovala na král. města. K vlastnímu provádění katol. reformace mělo dojíti řadou císařských nařízení z r. 1629. Příznačno pro jejich publikování je, že vyšla v době, kdy na bojištích se císaři otvíraly již lepší vyhlídky pro budoucnost.

V únoru 1627 došlo k založení tzv. reformační komise, vedené kard. Harrachem, jejímž účelem bylo vyslati po zemi misionáře (většinou řeholní), kteří měli kázáním a poučováním získati lid katolické víře. Vládní nařízení určilo termín k přestoupení na katolictví, kdo tak neučinil do stanovené doby, byl k tomu donucen násilím, zvláště vojskem. Kromě toho byl vydán dekret proti nekatolické šlechtě, která se měla do 6 měsíců vystěhovati, nepřistoupí-li na katolictví. Zde nutno zvláště zdůrazniti poměr církevních orgánů k tomuto násilnictví. Prof. Pekař (Bílá Hora 88) píše o tom: „Toto násilnictví bylo více dílem moci světské než duchovní: nový arcibiskup pražský, kard. Harrach, měl námitky nejen proti vypovídání protestantů ze země, jež zavrhoval jako čin násilný, ale protestoval i proti užívání vojska a vůbec zasahování moci světské do reformace náboženské, neboť ona (tvrdil) plodí pouze nenávist, zmatky, bouře k hanbě díla apoštolského, takže náboženství křesťanské samo nad tím rdíti se musí. V tom do jisté míry shodoval se s ním jesuita, zpovědník císařův P. Lamormain.“

K obnově katolictví mělo pomoci zřízení nových biskupství. V tomto směru měl ovšem hlavní slovo kardinál Harrach, jenž pomýšlel na založení biskupství v Plzni, Č. Budějovicích, Hradci Králové a Litoměřicích. První tři města se rozhodně postavila proti povýšení na biskupská sídla. Jednak se jejich měšťané obávali, že by jim mohlo přibýti v oněch beztak svízelných dobách nové těžké břemeno, jednak se báli, že by snad mohli přijíti o svá privilegia, tj. že by jako svobodná královská města klesla na poddanská, biskupská, jak tomu bylo jmenovitě u Č. Budějovic. Do konkrétnějšího stadia mohla přijíti jen vyjednávání o biskupství litoměřické, kde ani město ani kolegiátní kapitula nebyly proti. Kardinál Harrach již v r. 1649 koupil panství Stvolinky na zajištění nového biskupství a o dva roky později vymohl u císaře Ferdinanda III. designování tamního probošta Rudolfa svob. p. ze Schleiniců za biskupa. Celá věc však byla odsunuta sporem vypuklým mezi papežem Alexandrem VII. a císařem Ferdinandem II. o dosazování biskupů, na něž si oba činili nároky. Konečně po mnohých vyjednáváních podařilo se kard. Harrachovi (1653) uzavříti kompromis v tom smyslu, že papež byl ochoten postoupiti císaři právo jmenování biskupa, jehož sv. stolec potvrdí, přivolí-li císař definitivně k odstoupení kapitulního majetku na zajištění biskupství, tj. přiřkne-li trvale důchody proboštství litoměřického tamnímu budoucímu biskupství. V ostatních tří městech mělo se totéž státi s důchody děkanství. K vystavení zakládací listiny biskupství litoměřického došlo však teprve 3. července 1655, přičemž bylo dbáno zásadního usnesení již dříve učiněného, aby totiž hranice nových diecésí se kryly s hranicemi krajů. Intronisace prvního biskupa litoměřického Rud. ze Schleiniců byla v květnu 1656.

Záležitost biskupství královéhradeckého byla mnohem zdlouhavější. Došloť k jejímu uskutečnění až za Leopolda I. r. 1664. Nejprve byl spor mezi papežem a císařem o jmenování biskupů královehradeckých, a proto Ferdinand III. designoval počátkem r. 1654 opata emauzského Caramuela z Lobkoic. Zanedlouho bylo zakoupeno ze stolní pokladny panství Chrast u Chrudimě na mensální statek nového biskupství. Zatím však Ferdinand III. zemřel, proti Caramuelově designaci postavil se nový panovník Leopold I., a když místo Lobkovice designoval Matouše Ferd. Sobka z Bilonberka, benediktina u sv. Mikuláše v Praze, byla to zase kurie, která se proti Sobkovi rozhodně postavila. Situace byl tím horší, že město Hradec o nové biskupství nestálo. I bylo použito doby mezi designací a vystavením zakládací bully k upravení církevních poměrů v Hradci, v první řadě k zajištění katedrální kapituly. Za tím účelem zakoupen (1662) statek Skála u Police (Bischofstein), z něhož měli býti živeni tři kanovníci. Čtvrtého dotoval téhož roku bohatý měšťan hradecký Švenda, pátý kanovník měl býti zároveň městským děkanem, šestý měl žíti z úspor panství skalského. V Římě došlo zatím k narovnání s císařem v tom smyslu, že Leopold I. se zavázal složiti na lepší výživu biskupů hradeckých 30.000 zl. začež Alexander VII. mu propustil jmenování biskupů. Byla tedy 10. listopadu 1664 vystavena erekční bulla pro biskupství hradecké a prvním biskupemstal se vskutku Matouš Sobek z Bilenberka.

K dalšímu povznesení katolického náboženství zreorganisoval kard. Harrach církevní provincii, a to tak, že na místo starých děkanství a arcijáhenství, svému poslání již nevyhovujících, zavedl vikariáty (r. 1631). Při jejich založení se vzalo za základ rozdělení země na čtrnáct krajů, a to tak, že menší kraje měly po jednom vikariátě, větší dva až tři.

Vikáři měli prováděti arcibiskupská nařízení, zvláště však dozírati nad činností a životem kněžstva. Každoročně museli referovati Ordinariátu o jeho stavu a za každý rok měli jednu část vikariátu zvisitovati. Mimoto měli referovat o stavu škol. V r. 1637 zřízen ještě kardinálem nejvyšší kontrolní úřad, jemuž podléhali i vikáři a jehož prvním vykonavatelem byl proslulý opat strahovský Kašpar z Kvestenberka. Protože nebylo fyzicky možno tomuto úkolu dostáti, přidělil arcibiskup Kvestenberkovi 4 pomocníky z kněžstva, každého z jiné strany Čech. Zvláště důležité je však nařízení kardinélovo ke kněžstvu r. 1635 o provádění katol. reformace, jež je tím významnější, že s ním vyslovil souhlas i sám císař. V tomto nařízení položil větší důraz na získávání nekatolíků církvi spíše poučováním nežli vojskem. Tím dovedl kardinál zmírniti ostrá císařská nařízení reformační komise, takže možno zjistiti celou řadu krajů (Chebsko, Jáchymovsko, Hradecko, Čáslavsko, Boleslavsko), kde obnova katolictví provedena bez vojenské asistence.

Obrácení nekatolíků svěřeno misionářům, vybíraným většinou z duchovenstva řádového, zvláště z jesuitů. Souhlasné zprávy o jejich činnosti jednomyslně dokazují, že tito misionáři pracovali neobyčejně horlivě a že také svým životem lid vzdělávali. K větší účinnosti stanoven byl jednotný program misií a v r. 1638 jmenováni komisaři (krajští) vybraní z duchovenstva k dozoru nad činností misionářů. Jesuité si velice napomáhali zakládáním Mariánských družin, jimiž utvrzován katolický život rodin i jednotlivých stavů a kromě toho obnovili stará (Tuřany u Brna) nebo založili nová poutní místa (Sv. Hora, Luže u Košumberka), která se stala ohnisky katol. života.

Katolická reformace postupovala jen zvolna a s velkými potížemi, o nichž nejlépe nás informuje dobrozdání kapucína Valeriána z Magnisů, ustanoveného od r. 1629 Kongregací Propagandy za hlavního misionáře v Čechách. V něm se ukazuje na tři hlavní obory, v nichž bylo potřebí náležité nápravy: 1. Světské kněžstvo nedostačovalo ani počtem, ani vzděláním. Bylo naprosto nutno zříditi v Čechách aspoň jedno biskupství. 2. Kněžstvo řádové vypomáhalo v duchovní správě, ale jeho působení vyvolávalo boje s klérem světským, neboť si osobovalo práva mu nepatřící. Proto působení řeholníků na farách mělo býti jen dočasné a arcibiskup se měl postarati o urovnání třenic. 3. Moc světská měla velké poslání v obnově katolictví, a sice zvláště v uspořádání nemožných poměrů patronátních. Patroni měli restituovati odňatý majetek farám. Kde bylo far velmi málo, měl stát působiti na vrchnost, aby dotovala nové. Pravomoc patronů měla odpovídati kanonickému právu, protože mnoho vrchností své moci nadužívalo.

Kvůli polepšení finančního postavení naprosto nemajetného kněžstva navrhoval Magnis, aby kněží nemající žádných poddaných byli osvobozeni od daní a dávek. V posledním nejasně vysloveném návrhu dožadoval se Magnis toho, aby netoliko tzv. prelátský stav, ale i nižší klérus mohl míti své zastoupení na sněmech. Kromě toho navrhoval P. Valerián i některé čistě praktické věci: Ať šlechta nezakládá pouze nové kláštery, nýbrž ať se stará i o udržování pustnoucích na mnohých místech far i kostelů. Arcibiskup měl si zajistiti větší vliv na obsazování far v královských městech, což se mu později (ale jenom na krátko) podařilo. Podobně radil Magnis stran šlechtických patronátů, kde moc arcibiskupova nebyla téměř žádná. Stran obrácení jinověrců radil P. Valerián, aby zsůtali všichni v zemi, kteří aspoň nějakou naději v přestup dávají. Konečně radil arcibiskupovi, aby hájil své autority proti blíže neoznačným sice nepřátelům, ale o nichž nelze pochybovati, že tím myslel na světské vrchnosti a jesuity.

Kardinál Harrach přistoupil většinou na Valeriánovy návrhy a podal je v říjnu 1637 císaři. Zvláště útočil před císařem na vrchnosti, které si přivlastnily, pokud mohly nejvíce církevního majetku a nyní se falešně vymlouvají na finanční nemohoucnost. Císař sice stížnosti a návrhy arcibiskupovy ochotně vysllechl, ale v celku nesplnil z nich nic. Když návrhy kardinálovy směřovaly proti šlechtě, které císař ovšem potřeboval. Proto si ji nechtěl rozhněvati. Kromě toho i příjmy šlechty se vzrůstající válečnou bídou stále zmenšovaly, takže císař sledující v první řadě zájmy státní neexponoval se tolik pro zájmy církevní. Pro pokles příjmů státní poklady nemohl císař upustiti od řádného placení daní a dávek duchovenstva, natož aby slevoval nebo odpouštěl. Možno tedy říci, že z požadavků kardinálových nesplnila světská moc téměř nic. Můžeme tedy její poměr k rekatolisaci naznačiti takto:

Positivního neučinila pro katolictví nic, jenom vydala řadu ostrých nařízení proti nekatolíkům, jejichž obsah a někdy i nelidské provádění (ramenem světským) ještě více popuzoval jinověrce proti katolictví, a tím se dosahovalo pravého opaku. Následek toho byl, že kard. Harrach byl ve svém humánním postupu proti nekatolíkům osamocen, proto katolická obnova docházela jenom nepatrného uskutečnění a ke skutečnému provádění katolické reformaceš mohlo dojíti až po ukončení 30leté války, kdy nastaly poměry klidnější, jež umožňovaly misionářům bezpečnější působení a také lepší podporování hmotné.

b. Na Moravě

d´Elvert: Beiträge zur Geschichte der Regellion und der Neugestaltung Mährens im siebzehnten Jahrhundert I (Schriften der hist. – stat. Sektion sv. XVI, Erno 1867); sv. II: Weitere Beiträge (Brno 1868, ibid. sv. XVII)+ sv. III a IV Brno 1875 a 1878, XXII a XXIII ibid.) – Týž: Zur Geschicht des Erzbistums Olmütz (ibid. XXIX, Brno 1895) – Tenora: Životopis P. Martina Středy (vyd. Děd. Cyr. a Met. Brno 1898) – Rille: Der Kardinal Franz… von Dietrichstein in seinen Bezienhungen zu Kaiser Ferdinand II. und Papst Urban VI. (ZVOMS 1912) – Tenora: Dobré zdání rad císařských pro Čechy a Moravu po bitvě bělohorské (Hlídka 1910) – Snopek: Akta kard. Dietrichštejna z l. 1619 – 35 (ČMM 1915) – Týž: Nová akta kard. Dietrichštějna (oc. 1903) – Kollmann: P. Bonaventura z Kolína, Kapucín, reformátor města Fulneku (SHK III, 1894) – Janovský: Disputace P. Valeriána de Magnis, kněze řádu kapucínského a dra Bartoloměje Nigrina (ve spise Janovského „Hrdinové křesťanství“ Dačice S. a.) – Tenora: Život sluhy Božího P. Martina Středy (Děd. sv. CM. Brno 1898) – Dolejšek: Z letopisů jesuit. kolleje v Uh. Hradišti 1644 – 52 (ČMM 1894) – Podlaha: Z kroniky jesuit. koleje hradišťské (SHK II, 1901).

Dne 11. ledna 1621 podal kard. Dietrichštejn císaři své dobrozdání o rekatolisaci Moravy. Císař je 13. ledna potvrdil, čímž se ona proposice stala závaznou. Mělo se provésti toto: Mor. gubernátor budiž katolíkem. Duchovní stav nechť hlasuje na mor. sněmech hned po pánech. K upevnění mor. katolictví budiž dovoleno církvi nakupování statků, dotování olomoucké jesuitské koleje s universitou. Navrženo založení jesuistského kláštera v Jihlavě. Souviselo to již s rekatolisací zprotestantštělých král. měst moravských. Mimoto porušeno, aby cís. rychtář i celé městské rady v Olomouci, Brně a Hradišti byly úplně katolické. Sirotci měli se vychovávati po katolicku. Do cechů měli míti přístup jenom katolíci. Čeští bratři s Novokřtěnci vypovídáni ze země.

Jak již naznačeno, mohlo se přikročiti teprve po míru mikulovském k reorganisaci a rekatolisaci země. Nejprve došlo na Anababtisty, kteří v lednu 1622 byli vypovězeni ze země. Protože však vrchnosti si na nich zakládaly pro jejich vysokou poplatnost (platili jen zemi dvojnásobnou daň!), vznikl odpor, ale císař trval na svém, a proto po jeho druhém mandátu (v září 1622) byl kardinál nucen vypověděti je. Uchýlili se většinou na Slovensko do Sobotiště, odkud asi udržovali spojení se svými moravskými stoupenci, proti nimž byl vydán císařský patent ještě r. 1650.

Současně s Novokřtěnci došlo na král. města, pro něž vyšlo v r. 1622 několik cís. patentů: Nařízení o návštěvě katol. bohoslužeb spojené s dodatkem pro Brno a Olomouc, kterým zakázáno choditi do okolí na nekatol. bohoslužby. Zapovězeno posílati sirotky do cizích kalvínských škol. Vypovězeni nekatoličtí kazatelé a učitelé. V letech 1623 – 24 pokračováno v tomto vypovídání, přičemž uváděni na místa odešlých katoličtí kněží a učitelé. Provedeno znovuuvedení jesuitů, restituce a odškodnění jejich, zakládání gymnasií při jejich kolejích.

Dne 8. prosince založena reformační komise moravská, vedená dvěma olomouckými kanovníky (Arnoštem z Flattenštejna a Jakubem de Magnis). Tato komise na základě instrukce dané jí kard. Dietrichštejnem rozšířila rekatolisaci i na statky šlechtické. To vyvolalo protest Karla ze Žerotína u císaře proti rozkazu kardinálovu, aby i z jehos tatků byli vypovězeni predikanti. Císař odpověděl vyhýbavě odkázav ho na kardinála, jenž nepovolil. Žerotín prodal tedy většinu svého majetku a odstěhoval se nejprve do Brandýsa n/Orl. a pak do Vratislavě, kde r. 1626 skonal a pochován v rodinné hrobce v Brandýse n/Orl.

V r. 1625 rozšířeno nařízení o rekatolisaci na veškeré mor. obyvatelstvo. Stalo se tak rozkazem kardinálovým z 22. března. Dle něho se do Letnic měli všichni obyvatelé státi katolíky, anebo opustiti zemi. O tři léta později (1628) vydáno podobné nařízení i pro nekatolickou šlechtu. Stalo se tak z rozkazu císařova, jenž kardinálovi energicky nařídil, že si přeje míti katolickou šlechtu. Bylo tedy kardinálovi nařízeno, aby oznámil císařovu vůli na zem. sněmu 16. ledna 1628 v Brně konaném. Kteří šlechtici tak nechtěli učiniti, měli se do půl roku vystěhovati. Postižení poukazovali na to, že se tak brzy nelze seznámiti s katolickým náboženstvím tak dokonale, aby to mohlo stačiti ke změně náboženského smýšlení, proto jim byl povolen odklad, jenž byl potom ještě prodloužen.

Celkem lze říci, že katolictví bylo na Moravě ve značnější výhodě nežli v Čechách, neboť: 1. Nejvyšší moc duchovní i světská byla tam soustředěna v rukou kard. Dietrichštejna, čímž byla mor. rekatolisace uvarována konfliktů mezi oběma mocemi. 2. Církevní majetek neutrpěl před Bílou Horou takových pohrom jako v Čechách, proto za změněných poměrů mohla katol. církev lépe uplatňovati svůj vliv na poddané a dožadovati se zcizeného majetku. 3. Preláti byli zem. stavem již dříve, po Bíle Hoře se stali stavem prvním.

Stopujeme-li DIetrichštejnovu rekatolisaci Moravy, poznáváme, že kardinál ani tak nepoužíval násilného ramene světského jako spíše prostředků mírných, pastoračních. Je to viděti z toho, že kardinál se rozpakoval přijati funkci cís. komisaře, protože byla spojena s odiosním předsednictvím soudu nad povstalci. Tvrdé patenty císařské prováděl, protože mu nařízeno tak činiti, ale pokud sám měl rozhodovati, činil tak jinak, a sice: 1. Hleděl odpomoci nedostatku kněžstva, a proto vymohl u císaře dotaci olomouckého semináře skonfiskovaným panstvím N. Jičín. 2. Ve městech došlo k obnovení anebo novému založení klářterů, jež obrodily katolictví. 3. Konvertité byli utvrzovaní u víře v bratrstvech a misiemi, zvláště v krajinách a městech kdysi pro nekatolictví důležitých. 4. Jesuité (jimž ponechal kardinál výchovu kněžského dorostu) zřídili v zemi řadu misijních stanic. 5. Kardinál podporoval oživení starých poutních míst, z nichž on sám obnovil mariánské poutní místo Tuřany u Brna. 6. Zvláště významným činem Dietrichštejnovým bylo uvedení nedávno založeného školského řádu piaristů. Řád tento znamenitě doplňoval školní činnost jesuitů, neboť obraceli-li se tito ke starší mládeži gymnasijní, piaristé pracovali v řadách nejútlejší mládeže. To mělo dvojí praktický důsledek. Poskytujíce (původně) elementární základy vědění, obraceli se k nejširším vrstvám lidu. Proto se jejich činnost neomezovala pouze na větší města, nýbrž i na městečka venkovská. Takto pomocí piaristických škol mohlo katolictví pronikati i do širokých vrstev lidu a napomáhati pozvolné sice, ale pevné obnově katolictví. Piaristé kromě působení ve školách pořádali i misie a provedli zcela nenásilným způsobem rekatolisaci těchto krajin a míst: Mikulovska, Strážnicka, VSatska, Lipnicka (s městem Přerovem), v Čechách pak značné části východu od Litomyšle až po Chrudim a Svojanov na mor. hranicích. Z toho je jasně viděti, že kard. Dietrichštejn vykonal uvedením piaristů k nám velké dílo pro obnovu katolictví.

Že katol. kněžstvo nemělo mnoho sympatií s násilným obracením nekatolíků, jest nejlépe poznati z dopisu Gundakara z Lichtenštejna ke Kongragaci Propagandy, v němž si stěžuje jednak na malou horlivost kněžstva vůči nekatolíkům, jednak i na odmítavé chování katol. kněžstva vůči vrchnostem, když tyto se mu nabízejí, že donutí své poddané ke katolictví násilím. Kard. Dietrichštejn hleděl mimoto napomoci katolictví i literárně, a proto se snažil v prvé řadě dáti lidu katolický překlad Písma sv. Úlohu tuto provedl (1622) kapucín František Polonus, bohužel však k vydání této bible nedošlo pro úmrtí kardinálovo (19. září 1626).

V obnově katolictví vážně překážely vojny a mor. misionářství se jimi nejen znemožňovalo, ale i podkopávalo, neboť ve švédském vojsku bylo mnoho emigrantů, kteří bojovali za obnovení panství Fridricha Falckého, a tím ovšem i protestantismu. Proto působili emigranti všude nátlak na zpětné odpadání k protestantismu a zaváděli nekatolické bohoslužby. Celkem možno říci, že za kardinála Dietrichštejna učinila rekatolisace značné pokroky, i kdyby nebyly takové, jak o nich psával Kongregaci Propagandy.

Zlé časy nastaly po msrti kardinálově. Nástupcem jeho (po administratuře Platejzově) se stal arcikníže Leopold Vilém, který vlastně na Moravě vůbec neresidoval. Co učinil, byla dotace 12 bohoslovců, kteří měli studovati u olomouckých jesuitů. Administrátor jím jmenovaný, kanovník Jan Kašpar Stredele zemřel uprostřed 30leté vojny, a když padla Olomouc do rukou švédských, uprchl jeho nástupce Roderich hr. Santilier do Vídně. Taktéž kapitula se rozprchla, takže olomoucká diecíse úplně osiřela a zůstala v tomto smutném stavu až do konce 30leté vojny.

c. Ve Slezsku

Poměry v této zemi se značně lišily od Čech a Moravy, neboť tzv. drážďanským akordem z r. 1621 dostali slezští protestanté náboženskou svobodu. Provádění smlouvy však záleželo na konfesijní příslušnosti knížat slezských. Mohli-li reformovati (tj. protestantisovati) nekatoličtí vládcové, pak ovšem i katoličtí se dovolávali pro sebe práva obnovovati katolictví, což také prováděli. Tak učinil biskup vratislavský v Kladsku (1623) a v Nissku (1624). Protestanté z Opavska, kteří až do té doby se stále dovolávali své příslušnosti k Moravě, počali se pojednou domáhati příslušnosti ke Slezsku, aby si zaručili výhody drážďanského akkordu. To se jim také podařilo a definitivně bylo provedeno po odevzdání Opavska knížeti Karlu z Lichtenštejna. Tento původně prováděl rekatolisaci zcela mírně, zvláště jesuitskými misiemi (1622 Krnovsko, 1625 Bruntálsko). Když však při vpádu Mansfeldově v r. 1626 se Slezané chovali k nepřátelskému vojsku pasivně anebo dokonce je podporovali, zakročil Lichtenštejn se vší přísností jako proti velezrádcům.

Protestantismus se takto zase ukázal jako revoluční, protistátní živel, a proto kníže v zájmu státu proti němu zakročil. Tj. původ oněch lichtenštejnských dragonád, jež předcházely odstranění symbolu nekatolického hnutí, zákaz podávání z kalicha laikům. Dragonády prováděny hlavně v nynějším pruském Slezsku a nutno při nich podotknouti, že církev s jejich krutostí naprosto nesouhlasila, jak jest nejlépe viděti z chování jesuity Nerlicha, jenž je naprosto zavrhl. V letech 1629 – 30 byli všude zavedeni císařští rychtáři jako u nás již po válce šmalkaldské (1547). Mimo dragonád pracovala ve Slezsku i konfiskační komise, která však s povstalci naložila poměrně mírněji než v Čechách a na Moravě (zvl. na Opavsku a Těšínsku). Když pak opavští a krnovští přistoupili na všestrannou rekatolisaci, obdrželi od císaře (1630) pardon.

Tím by se byly slezské záležitosti uklidnily, kdyby se Slezané nepropůjčili ještě jednou k velezrádným činům. R. 1633 počali zase vyjednávati se saským vojevůdcem Arminem a o rok později se dali opavští, krnovští a hlubčičtí do přátelského jednání s hr. Schaffgotschem, pomocníkem Valdštýnovým. Císařský dvůr nabyl takto přesvědčení o nemožnosti drážďanského akkordu, jejž počal považovati následkem slezských událostí za porušený, a proto v míru pražském v r. 1635 s kurfiřtem saským ujednaným udělil císař milost Slezanům kromě těch, kteří se aktivně zúčastnili bojů proti císaři nebo stáli na straně Valdštýnově. Po stránce konfesijní si však císař vyhradil právo katol. reformace ve všech slezských knížectvích. Tak došlo k rekatolisaci Slezska, jež se od předešlé (1628-9) lišila svou mírností, neboť nebylo již divokých dragonád. Zato však pracovali neústupně císařští hejtmani po stránce administrativní, dbajíce přísně, aby všechna důležitější místa přešla do rukou katolických. Naděje Slezanů, kladené do nového panovníka Ferdinanda III. úplně selhaly.

Rekatolisace Slezska spočívala celou svou tíží na bedrách vratislavské kapituly, neboť biskupem byl tehdy (1625 – 55) polský princ Karel Ferdinand, jenž této hodnosti v době tak osudné dosáhl v jedenáctém roce svého věku a nebyl později na kněze vůbec vysvěcen. Proto se kapitula všemožně zasazovala, by tento zcela neschopný člověk hodnost biskupskou složil, leč marně. Jinou nesnáží byl naprostý nedostatek duchovenstva, jenž byl mnohem větší než v jiných českých zemích, neboť k založení kněžského semináře došlo až v r. 1653. K tomu přistupovaly i špatné patronátní poměry jakož i hrubosti tzv. reformačního vojska, proti nimž se administrátor vratislavského biskupství všemožně ohrazoval, ale marně. I majetkové poměry církve slezské nebyly právě pěkné. Dříve bohaté korporace duchovní dovedly sice udržeti i za protestantské nadvlády majetek celkem neztenčený, ale pokud oň byly připraveny, dala se restituce provésti jen velmi nesnadno.

Další rekatolisace byla velmi ztížená, ba vlastně znemožněná morem a válkou. V Opavě za švédského vpádu si dokonce predikanti (asi se Švédy přišedší) dovolili znova zahájiti nekatol. bohoslužby! Nálada lidu se v oné době projevila těmito zjevy: Náboženskou blouznivostí vrcholící v čarodějství a snášenlivostí vyznání, neboť válečná bída sbližovala katolíky i protestanty. To se projevilo simultanním používáním kostelů v l. 1642 – 46 na třech místech ve Slezsku. Možno tedy celkem řícit, že postavení katolictví ve Slezsku bylo ze všech č. zemí nejšpatnější. Ke skutečné rekatolisaci došlo až po válce 30leté, zvláště za Leopolda I.

d. Majetkové odškodnění církve

Předmět tento je velmi důležitý, neboť neinformovanými lidmi se teď katol. církvi často vytýká, že se obohatila bělohorskými konfiskacemi. Ve skutečnosti poznáme, že tomu tak ani zdaleka není, jak se mluví.

Hmotné postavení církve muselo býti nějak vyřízeno, neboť běželo jak o výživu kněžstva v duch. správě, tak i duchovních korporací. Farnímu kléru se vedlo velmi zle, neboť většina beneficií byla v rukou světských pánů, kteří je nechtěli vrátiti, i když byli katolíky. Hrabivost byla interkonfesijní. Pomýšlelo se tedy na restituci velkého církevního majetku, jenž kdysi v Čechách církvi patřil, ale byly zde zase jiné potíže. Panovníci totiž jejich značnou část zastavili jednak za válek husitských (Zikmund), jednak později tak učinili za válek s Turky. Šlechtičtí držitelé měli zastavené statky v zem. knihách, případně byly statky již v několikátých rukách. Je sice pravda, že statky konfiskované provinilým nebo uprchlým nekatolickým majitelům mohly býti takto snadno vráceny katol. církvi jakožto původní majitelce, ale to znemožnila katol. šlechta toužící po laciném obohacení. Proto pracovali aristokraté v okolí císařově všemožně proti restituci beneficií a skutečně se jim do podařilo.

Pražský arcibiskup kard. Harrach odvídal úspěch těchto intrik, a proto se snažil zajistiti existenci duchovenstva jinak. V r. 1626 podal návrh na zavedení tzv. solní dávky spočívající v tom, aby z každého do Čech přivezeného sudu soli se vyplatilo 10 kr. na duchovenstvo. Po skončení vojen měl císař ze svých solních příjmů povoliti dalších 10 kr. Kard. chtěl přiměti klérus, aby se zřekl dožadované restituce majetku, bude-li mu zajištěna solní dávka na 30 let. Chtěl zároveň vymoci této nové dani papežské schválení. Harrach chtěl ze solních peněz zakoupit velkostatky k vydržování kněžského semináře, řízení a dotování 4 nových biskupství a kapituly u sv. Víta. Návrh ten se potkla s odporem jak na dvoře, tak u kléru, ale přičiněním zpovědníka císařova P. Lamormaina císař konečně přivolil a tak došlo k dohodě mezi Urbanem VIII. a Ferdinandem II. (1630), jež byla sv. Stolcem definitivně schválena v r. 1633. Smlouvou touto se stát na věčné časy zavázal odváděti 15 kr. z každého sudu soli. Fond takto vzniklý měla spravovati církev, a to neodvisle na státě, účelem fondu pak měl býti jen prospěch náboženství a katol. církve v Čechách. Papež naproti tomu se jménem č. kléru zřekl nároku na církevní majetek odcizený církvi před Rudolfem II. Co se dostalo do rukou laiků později, mělo býti předmětem soudního řízení. Benedicia zastavená světským pánům mohla býti jejich zákonitým majetníkem vykoupena složením zástavní sumy. Smlouva byla intabulována a tak uzákoněna.

Tak tedy dopadla katol. církev po Bílé Hoře po stránce finanční. Jak málo dostala z toho, co jí vlastně patřilo, tak zase nedostala nic z toho, co patřilo před Bílou Horou nekatolickým vyznáním. Solní smlouva tento majetek z církevního jmění prostě vyloučila a prohlásila jej za majetek spadlý na císaře, jenž s ním může naložiti dle své libosti.

Podle smlouvy měl býti vrchním správcem solní pokladny jen papež, leč později tato úloha přešla na pražského arcibiskupa, jenž však byla povinen skládati z ní účty Kongregaci Propagandy. Harrachovi přinesla solní pokladna značné zklamání, neboť nevynášela zdaleka tolik, kolik si představoval. Restituci takto provedenou možno považovati přímo za nepatrnou, takže nebylo možno vypláceti náhradu všem ožebračeným církevním institucím. Zvláště kláštery dopadly špatně. Pro restituci jest příznačno, že poměrně nejlépe dopadla svatovítská kapitula. Nesmí se však při tomto bídném odškodnění zapomínati na bídné finanční poměry za 30leté války. Nejhůře dopadla církevní beneficia, neboť podle solní smlouvy nebyli majitelé bývalých statků církevních povinni přispívati na obnovu kostelů, far a špitálů. Takto u vrchnosti rozhodovala jen její dobrá vůle, jíž však bylo velmi málo. Bylať zvyklá považovati faráře jen za svého čeledína (jako před Bílou Horou), takže kard. Harrach byl nucen naříditi vrchnostem, aby nepropouštěly libovolně faráře z far. Aby je mohl proti hrabivým vrchnostem chrániti, nařídil soupis farního majetku. Přesto se však vrchnosti v mnohých případech nepolepšily, takže faráři trpěli velmi často bídu. Povážíme-li, že za tak bídných poměrů bylo jim platiti daně, jež na nich bezohledně vymáhány, a kromě toho že museli přispívati dávkou na vydržování konsistoře a semináře, pak můžeme bez přehánění označiti hmotné postavení pobělohorského katolického kněžstva za ubohé. Jak plytké a nepravdivé je tedy tvrzení, že se katolická církev obohatila zabaveným jměním nekatolíků!

2. Nápor české emigrace

a. Do vpádu saského (1631)

Pekař: Bílá Hora (Praha 1921) – Rezek: Dějiny saského vpádu a návrat emigrace (Praha 1889) – Svoboda: Katolická reformace II (1620 – 55) (Brno 1888) – Týž: Odpravený kněz katolický v Praze dne 7. dubna 1631 (ČKD 1889) – Jelínek: Böhmen im Kampfe um ihre Selbständigkeit (až 1648, Praha 1916) – Vacek: Vavřinec a Mikuláš Hanžburský z Kopečka (BH III, 1885) - Štulc: Jak mnoho bylo asi vyhnancův … č. po bitvě bělohorské (ČKD 1866) – Konejsek: Emigranti a exulanti č. v Berně a Lešně (Vlast 1898 - 99).

Hlavní původci českého povstání, pokud mohli, prchli ze země. Jedni k Bethlenovi, druzí k markrabí Jiřímu, vévodovi krnovskému, jiní až do Holandska a Francie. Největší část emigrantů uchýlila se ovšem do Saska, protože bylo Čechám nejblíže položeno. Byl v tom kus ironie, že č. katolíci hledali útočiště u saského kurfiřta Jiřího, jenž byl hlavním zrádcem č. povstání a který byl (jak poznáme) největším nepřítelem a ničitelem nadějí pobělohorské emigrace. Vinou ironií dějin je, že Jednota bratrská našla kompaktní útočiště v Polsku, spřízněném s Habsburky, a na Slovensku, jež bylo dokonce pod jejich žezlem!

Emigrace z počátku vedená starým Thurnem přivěšovala své zájmy na velkou protihabsburskou koalici, ale chybou zde bylo, že Thurn dával se někdy strhovati svou přílišnou fantasií a unáhleností a pak, že tato koalice nezasahovala včas a zároveň. Tak docházelo k různým spolu nesouvislým podnikům, což ovšem bylo Habsburkům jenom k dobru, ale také zaviňovalo dlouhé trvání vojny. V tomto stručném vylíčení osudu č. emigrace předvedeme její obraz v rámci souvěké evropské politiky a pak přihlédneme i k stavu emigrace v jednotlivých obdobích.

První fantastické naděje č. emigrace (eventuálně Thurna) byly kladeny v Bethlena. Thurn se nerozpakoval počítati s koalicí uhersko – tureckou, jež měla vpadnouti do č. zemí, zvláště na Moravu. Doufal, že Benátky poskytnou peníze, Turecko vojsko. Podnikl proto v roce 1622 cestu do Cařihradu, kde jeho nabídku přijali, takže na podzim 1623 vpadlo vojsko bosenského paši na Moravu a jalo se obléhati město Hodonín. Přitom se jeden prapor oddělil a vpadl na Znojemsko, zatímco jiné dva táhly k Brnu. Bylo zpustošeno a vypáleno mnoho míst, zvl. Kyjov, Kounice aj. a tisíce lidí odvedeny do tureckého zajetí, takže v tureckém táboře u Hodonína nebylo pro ně vůbec místa. Turci je vlekli s sebou dále, až teprve v listopadu byli zajatci vytrženi z rukou tureckých císařským vojskem Esterhásyho u Nových Zámků. Příznačno pro Bethlena je, že v největší tísni císařově učinil mír bez ohledu na své spojence. Tak se rozplynuly první naděje č. emigrace a nezůstalo po nich nic, jen zpustošená jižní Morava! Dobrodružný Thurn vstoupil nejprve do služeb republiky benátské (1624), o tři léta později mu pomohl Anglie ke službám u krále dánského a konečně v r. 1628 trvale zakotvil u švédského krále Gustava Adolfa.

Pohleďme nyní na osudy domácích protestantů – emigrantů. Jak již ukázáno, vypověděl kníže Lichtenštejn po Bílé Hoře predikanty ze země pro jejich pobuřování lidu, ale ti nedošli daleko. Pastoři se loučili na Bílé Hoře, ale brzy se vrátili, jak viděti ze seznamu panství s protestantskými predikanty. Celkem bylo na 70 panství, v nichž bylo ukryto po několika predikantech. Podobně tomu bylo s lidem. Vrchnosti chtěly míti robotníky, a proto příliš nenaléhaly na vysvěhování se nekatolíků. Mnozí z nich pak, nemohouce se již déle ve svém bydlišti zdržovati, odešli na jiné panství, kde se zase nějakou dobu zdržovali, aby odtud zase odešli jinam. Všichni tito stěhovaní nekatolíci byli však po svém odchdu zahrnováni do počtu vystěhovalců a tím se právě stalo, že jejich počet mohl vzrůsti na 26.000 rodin! Tento počet neznačí tedy rodiny odešlé vesměs do zahraničí, nýbrž i ty, které zůstaly doma. Při rodinách, které odešly do ciziny (zvl. do Němec), třeba přihlížeti k národnosti emigrantů, jak viděti z tohoto příkladu: V l. 1624-7 odstěhovalo se z Prahy na 400 měšťanských rodin, ale z dobré polovice to byli Němci. Z devatenácti nejbohatších nesli dva, nejvýše tři česká jména! Tito Němci z Čech do Němec odešedší vraceli se vlastně do své domoviny, zatímco mnohý Čech se z Němec po trpkých zkušenostech vrátil domů. To mělo aspoň dočasně svůj nacionální význam, protože císařské patenty proti protestantům vypudily mnoho Němců z Čech, protože po 160 letech stáli panovníci na stanovisku, že nevpustí ani jediného protestanta do země, staly se tyto vypovídací dekrety ochranou českých zemí proti německým sousedům.

Nelze přitom pominouti blouznivých vlivů nevzdělaného jircháře Kottera (analfabeta!), jenž v r. 1626 přišel do Čech a kázal o sobě, že je poslán samým Bohem a jeho anděly a obracel se proti církvi katol. a proti císaři. Vyzýval lid k vystěhování, z něhož prý se vrátí jako vítěz. Nekatolíci v oněch dobách rádi ovšem slyšeli nějaké slovo útěchy, a proto věřili blouznivému jircháři a stěhovali se do Saska, kde je přijímali v naději, že jim donesou peníze a že jako dovední řemeslníci zvelebí zemi. V tom se však velmi zklamali, neboť Čechům zase bylo naslibováno, že si tam budou moci skoro zadarmo nakoupiti gruntů a na nich hospodařiti. To se však emigrantům nesplnilo, nýbrž museli se klopotně živiti, a když jim docházely peníze, počali toužiti po vlasti. Vystěhovalci se zklamali i po stránce konfesijní, neboť i ta slibovaná evangelická svoboda se ukázala přeludem. Č. emigranti se nemohlismířiti se saským luteranismem, který měl ještě ve svých kostelích posvátné obrazy, k nimž luteráni uctivě vzhlíželi. Čechové jim za to přezdívali papeženců a oni jim zase vyčítali pýchu a nepokojnost. V praxi došly věci tak daleko, že českým pastorům zapovězeno kázati a místo nich kázal vždy jeden luteránský predikant saský, jehož promluvu pak někdo překládal věřícím do češtiny.

K zostřenému provádění vypovídacích patentů došlo v r. 1627, kdy se jejich ostří obrátilo i proti šlechě. Patentem ze dne 31. července 1627 nařídilo se šlechtě, aby se buď stala katolickou anebo aby se vystěhovala. Jak jsme již poznali, snažili se někteří dosáhnouti průtahu pod záminkou zdokonalení znalostí katolického náboženství. Jiní se naproti tomu nebojácně vraceli z ciziny domů a mařili tam působení ref. komisí. Nový panovník Ferdinand III. šel ve stopáh svého předchůdce (nepovolil ani na přímluvy říš. knížat v r. 1637) obnoviv přísný jeho patent, který vydal proti nekatolíkům ještě na smrtelné posteli. Této přísnosti nelze se nikterak diviti, stopujeme-li protistátní činnost č. emigrace za hranicemi.

V letech 1623-4 hrnuli se exulanti do Hansfeldovy armády, verbované Anglií a přičleněné vojsku dánského krále Kristiána III. K nim se ještě připojili emigranti z vojska Gustava Adolfa. Tito emigranti podnikali v l. 1625 a 1626 malé vpády do Čech a na Moravu, jejichž účelem bylo vyvolati v obou zemích povstání. Činili tak dílem na vlastní pěst, dílem pomocí Dánů, v jejichž vojsku sloužili. Výsledek toho nebyl vlastně žádný, jen veliké krveprolití a odvedení několika tisíc českých obyvatel do dánské armády. V této armádě zaujímali tehdy vysoká místa přední čeští emigranti Jan z Bubna (generál – major jízdy), plukovník Velen ze Žerotína (jeden z mučitelů bl. Sarkandra) aj. Tito emigranti byli zajati Valdštýnem po úplné jejich porážce ve Slezsku (1627), jež byla vlastně dovršením porážky dánského krále Kristiána III. a Luttera (srpen 1626). Dalšími porážkami byl Kristián III. donucen k uzavření míru v Lübecku (7. ledna 1629).

Tímto mírem velmi utrpěla česká emigrace, která doufala ve svou záchranu pomocí vojny. Kromě toho nastala doma nová persekuce nekatolíků, v níž se obracel císař právě proti emigraci, která se aktivně zúčastnila války dánské. Dekretem ze dne 16. února 1628 nařídil konfiskaci všech statků, pokud účastníkům války dánské po provedených konfiskacích ještě zůstaly. Z našich zemí tehdy odcházelo do exilu mnoho nekatolíků, a protože bylo mezi nimi mnoho nemajetných lidí, vydaly proti nim země s Čechami sousedící ostrá nařízení (Míšeň, Sasko, Branibory). Proto se mnozí obrátili do Polska, Uher, Francie a Švédska. V těchto nových poměrech přišlo jako na zavolání, že Gustav Adolf má postaviti vojsko o 43.000 mužích. To byl signál pro č. emigraci, z níž mnozí jali se ihned vstupovati do švédského vojska, zatímco jiní vyčkávali, pokad měli z čeho žíti. V čele akce stál zase starý hr. Thurn, který měl s ostatními předními exulanty sestaviti zvláštní č. armádu, jež měla vydobýti českou politickoui náboženskou svobodu. Tito vůdcové byli již vesměs vysokými důstojníky švédskými, kteří přiyli s Gustavem Adolfem počátkem července 1630 do Usedomu. Král tam vydal provolání k č. emigrantům, kteří se jali houfně stupovati do švédské armády. Gustav Adolf prohlášen za jakéhosi českého Mesiáše, do jehož vojenských služeb vstupoval s radostí jmenovitě dorost č. nekatolické šlechty. Z ostatních bylo zvláště pozorovati příslušníky stavu městského, který byl za svou účast na č. povstání tak krutě potrestán. Tito lidé se bili i za své věci a Gustav Adolf je rád viděl ve vojsku, protože věděl, že tito lidé se budou dobře bíti, protože jim běželo o jejich stavovské a osobní zájmy.

Vojska Gustava Adolfa vítězně postupovala a jelikož si král předsevzal netoliko obnoviti král. české, nýbrž i pomoci protestantismuvůbec, tedy se rozhodl pro druhé a rozdělil úlohu tak, že kurfiřtům poručil dobýti Slezska, č. emigrantům nařídil sestaviti armádu, jež měla v říjnu (1631) vpadnouti do Čech a vyvolati tam povstání. Tedy podobná úloha jako za vojny dánské. Starý Thurn byl jemnován gen. král. švédským komisařem pro Čechy, druhým jeho pomocníkem byl Velen ze Žerotína, pověřený povstáním na Moravě. Oba měli od krále přiděleny č. důstojníky. Tak vznikla armáda, jejíž oficielní titul byl „Armáda č. pánů ve švédských službách“. Zkráceně „Švédsko – česká armáda“.

Nové naděje emigrantů však velmi zklamal saský kurfiřt Jiří. Nerad slyšel, že by mělo dojíti k obnovení kalvinistického království č. a proto zakázal ve své zemi verbovati pro švédsko – českou armádu, a aby ji předešel, poslal svého generála Arnima do Čech. Ten byl již 15. listopadu v Praze, kam za ním spěchal g. komisař švédský hr. Thurn. Tento poznal, že obyvatelstvo nechce nic slyšeti o nějakém povstání proti císaři, nýbrž právě naopak že touží po míru. Jiní si netrouflali ze strachu před přísnými tresty, jiní opět se odvraceli od těchto nových osvoboditelů, vidouce jejich řádění. Když totiž Thurnovo vojsko (1200 mužů) vtrhlo do Čech, rozešlo se po zei sužujíc lid válečnými kontribucemi a verbováním. K rozejití vojů po zemi došlo proto, že Gustav Adolf neznal č. emigrantům, zrazeným od saského kurfiřta, nijak pomoci, protože se bál, aby se kurfiřt otevřeně nepřidal k císaři. Tak došlo k méně přátelskému poměru Sasů a švédsko – české armády. Když se emigranti chtěli proti Sasům energicky postavit, bylo již pozdě, protože Sasové se dali na spěšný ústup před Valdštýnem a exulantům nezbylo, než utíkati s nimi. S nimi prchalo z Čech do Saska a Lužice několik nových tisíc nešťastníků, svedených k boji proti císaři. Stalo se tak hlavně proto, že švédsko – česká armáda byla špatně vyzbrojena i organisována, takže se nemohla v poli postaviti proti císařské armádě. Tak tomu bylo na jaře 1632. Naděje č. emigrantů silně pobledly a ještě více poklesly smrtí Gustava Adolfa v bitvě u Lützenu (16. listopadu 1632).

b. Za vpádu saského

Když vojsko Arnimovo stálo před Prahou, jednali zástupcové města o podmínky vzdání se Sasům. Arnim slíbil, že Čechy budou uvedeny ve svůj předešlý stav, ale ve skutečnosti těmto slovům sám Arnim nevěřil, neboť v kapitulační smlouvě, sepsané a podepsané až po obsazení Prahy (17. listopadu) stálo výslovně, že ani na kostely, ani na kláštery sáhnuto nebude a rovněž tak nedojde k odstranění dosavadních císařských úředníků. Tak tomu bylo v teorii. V praxi se ovšem kapitulační smlouva prováděla jinak. Co bylo k prospěchu Sanu, to se s kapitulační smlouvou srovnávalo, co nebylo, směřovalo proti ní. Sasové, nechtíce míti zlou vůli s císařem, dívali se na možné výtržnosti jako na věci, vyvolané pomstychtivou emigrací.

Při vtrhnutí Sasů do Čech avisoval farář v Perně, bývalý administrátor konsistoře pod obojí, Samuel Martinius Dražovský, predikanty, aby se přichystali k cestě do Čech. Dražovský také žádal s Thurnem Arnima o náboženský převrat v Praze a také ukázali hned po svém příchodu, co zamýšlí. Počali totiž podávati u sv. Víta lidu z kalicha, proti čemuž protestovala tamní kapitula u kurfiřta saského, jakmile do Prahy dojel. Kurfiřt kapitule vyhověl a vyhradil katedrálu jen katol. bohoslužbám, zatímco luteránům dal kostel u Všech Svatých. Choval se celkem obojetně, a pokud podporoval protestantismus, šlo o luterství.

Za vedení Dražovského došlo k dalším krokům k obnově protestantismu. Tento s ostatními predikanty podal žádost přítomným protestantským stavům, aby obnovili kališnickou konsistoř a vymohli vrácení kostelů, které kdysi sloužily české konfessi. 30. listopadu slavně vložili hlavy 12 sťatých direktorů a pochovali je tajně v kostele týnském. Byl to dobře vypočítaný trik, neboť buzením soucitu k těmto obětem měly se u obyvatelstva buditi sympatie k protestantismu. To všese stalo bez vědomí kurfiřta i Arnima, kteří s tím nesouhlasili. Generální vikář Acker protestoval u kurfiřta proti všem dosavadním proticírkevním krokům.

Potom se sešli 3 protestantští stavové v Karolinu, by jednali o obnově zrušeného Rudolfova majestátu. Martinius z osobních důvodů naléhal na zvolení administrátora (chtěl se jím státi sám). Poradě předsedal Václav Vilém z Roupova, někdejší direktor. Shromáždění zvolilo nové direktory pro novou zemskou správu jak politickou, tak náboženskou. Stavové se pak obrátili na kurfiřta, chtíce se obhájiti proti stížnostem Ackerovým. Prý jde o provádění majestátu, a proto ho žádají jakožto nekatolického panovníka o ochranu. Ani kurfiřt, ani Arnim na to neodpověděli. Když však potom i u stavů nastaly jisté pochybnosti stran volby nové nekatol. konsistoře, zvolili kněží sami o sobě administrátorem Martinia a ostatní členy konsistoře (8. prosince) v týnském kostele. Nová konsistoř vešla hned v činnost a počala uváděti bývalé protestantské duchovní na jejich bývalá působiště. Příznačno jest, že z ohledu na stanovisko kurfiřtovo nebyl v Praze uveden ani jediný z bývalých predikantů na své místo! Trochu lépe tomu bylo na venkově, ale tam vždy kurfiřt Jiří vzkazoval, že k ničemu sám nesvoluje, ale také nic proti nenamítá!

Potom se protest. stavové zmocnili university, a když byly Martiniovi činěny námitky proti okamžitému zvolení nových akademických funkcionářů, administrátor schůzi rozpustil a svolal hned druhou, vyloučiv z ní oposici. Na ní se pak dal zvoliti proboštem, a tím vzal na sebe správu universitního majetku. Od té doby dobře žil a nad druhé se vyvyšoval.

Když pak došlo i k propouštění císařských úředníků, ohradil se proti tomu kurfiřt, ale ne z ohledu na kapitulační smlouvu, nýbrž na císaře, nechtě s ním míti zlé vůle. Za takových okolností nebylo divu, že náboženský převrat nebyl tak snadný, jak si snad emigranti mysleli, když však kurfiřt opustil Prahu, pak k němu došlo a nastala skutečná persekuce katolictví.

Na vánoce zapovězeno katolíkům vyzváněti. Když na Štědrý den padly po sobě tři rány z děla, vyhlášeno to za znamení dané katolíky císařským, a proto jesuité vypovězeni z města. (Ve skutečnosti jesuité vypovězeni proto, že velmi horlivě kázali na obranu katolictví.) Koncem roku zničen sotva obnovený kněžský seminář v Praze, po Novém roce došlo k zabírání katol. kostelů. Celkem jich katolíci ztratili čtyřiadvacet. Emigranti kromě toho zabrali řadu domů svých někdejších odpůrců a mstili se jejich majitelům.

Katolíci se za těchto smutných poměrů drželi statečně. Zvláště se vyznamenal kapucín z Burgundska F. Alexius, který neohroženě kázal u sv. Tomáše proti protestantům a veřejně vyzýval Martinia k disputacím, jež tento nepřijal, neboť mu bylo milejší dobré bydlo. F. Alexius působil neohroženě i mimo kostel nedbaje ani ran! Na velikonoce druhý velitel saský Vavřinec Hofkirch zakázal všechny posv. obřady v katol. kostelích.

Potom rozšířili protestanté svůj výboj i na školy. Nespokojili se zabráním university, nýbrž obsadili (kněží – emigranti) i farní školy, ba dokonce chtěli zříditi novou protestantskou školu při karmelitském klášteře. Katolíci v sebeobraně založili si za vedení F. Alexia své gymnasium (u dominikánů). Co katolíkům nepřímo pomáhalo, byla vzrůstající surovost protestantských vojánků – Sanu, která diskreditovala obnovu nekatolictví.

Zatím však již nastával konec saské vlády, neboť počátkem r. 1632 císařské vojsko počalo rychle pronikati Čechami, zvláště západními. Tamní německá města rychle přešla k protestantismu, neboť ze svého bezprostředního německého sousedství si pozvala k sobě predikanty. To mělo za následek, že protestantské obyvatelstvo se se zbraní v ruce přidalo k Sasům proti císařským. Když pak poslalo k saskému kurfiřtovi prosbu o pomoc, pochválil je za udatnost a propustil se slibem, jehož nikdy nedodržel. Tak se stalo, že jak tito obyvatelé, tak ostatní nekatolíci (zvláště ovšem emigranti) obrátili své poslední naděje na pomoc švédskou.

Praha, tj. saská posádka pražská se 25. května vzdala a příznačno při tom jest, že jako protestanté považovali Sasa za svého ochránce a pomáhali mu, tak zase kapucíni probourali část své zdi a tudy vpustili jeden císařský pluk. Dobytím Prahy vzal za své protestantský konfesijní nápor. Predikanti i s Martiniem a mnoha jinými lidmi se uzavřeli v kostele sv. Salvatora, jejž pak byli nuceni otevřít. Než tak však učinili, otevřeli si roztrpčení katol. studenti kostel násilím a některé štváče zbili. Aby se zabránilo dalšímu, prohlásil kněz Böhm predikanty jménem kard. Harracha za zatčeny a dal je odvésti do radničního vězení. Tam byli uchráněni od výbuchů rozezleného katol. lidu a slušně s nimi zacházeno, až asi pátého dne jim Valdštýn oznámi, že jim jménem císaře udílí milost a svobodu. Do večera museli opustit Prahu, a když při odchodu na některých místech se k nim lid choval méně slušně, poslal jim gen. Gallas (takto velmi horlivý katolík) velký vůz tažený 6 koňmi, aby naň naložili zavazadla a ta snáze a rychleji mohli odejíti. Predikantů bylo celkem na padesát. Pouze dva byli zadrženi, a sice jeden proto, že byl odpadlým řeholníkem, druhý pak se mnohonásobně provinil proti císaři.

Současně se vrátili do Prahy řeholníci a obnoveny katolické bohoslužby.

Když takto byly naděje vystěhovalců zklamány na poli vojenském, počali doufati v oboru diplomatickém. V r. 1632 zemřel Fridrich falcký a tu běželo o jeho nástupce. Nástupci emigrace počali tajně vyjednávati s generalissimem Valdštýnem, který se chtěl císaři pomstíti za uražené kavalírství. Rozhodující o tom porady konány 15. května 1633 na záku Jičínském, načež počalo pomocí vystěhovalců jednání se Švédy a Francií a docíleno těchto výsledků: 16. června švédský kancéř Oxenstierna prohlásil, že Švédové jsou zavázáni č. emigraci restitucí starých náboženských i politických práv koruny české. Protože něčeho takového nelze dosáhnouti, pokud nedojde k povalení habsburského panství, tedy doporučeno Valdštýnovi zmocniti se Čech a dáti se tam korunovati. Podobně radila i Francie, která však mimoto slibovala Valdštýnovi milion liber roční podpory, postaví-li armádu o 35.000 mužů.

Jedním z hlavních nositelů těchto plánů byl i protišvédský gen. Arnim, což ovšem předem znamenalo prozrazení a tím i zničení těchto plánů. Není tedy divu, že Sasko se k těmto plánům chovalo chladně, Švédsko pak pro Valdštýnovu nestálost rozpačitě, zatímco č. emigrace jásala radostí nad jistým vítězstvím. Thurn byl přitom tak neobratný, že chtě za Valdštýnem spáliti mosty, neopatrně i před nepřáteli naznačoval, co se chystá! Valdštýn pak škodilsám sobě, jak učinil zvláště po vítězství nad švédským vojskem u Stinavy (Slezsko) dosaženém 12. října 1633. Ukázal sice svou dobrou vůli propuštěním samého Thurna i celé řady emigrantských důstojníků (mezi švédskými důstojníky byly tam celé dvě třetiny českých a rakouských exulantů), za toto propuštění si všk vynutil vydání všech švédských pevností ve Slezsku. Tím se Valdštýn připravil o důvěru Švédů. Když pak se o vánocích 1633 Valdštýn ve svém hlavním stanu v Plzni rozhodl, že se již otevřeně postaví proti císaři, vzkázal mu Oxenstierna, že mu nevěří. Oxenstierna měl pravdu, neboť se tehdy dostavil do Plzně Arnim, aby tajně vyjednával s Valdštýnem, a potom aby jeho protikacířské plány mařil. Není tedy divu, že 25. února 1634 byl Valdštýn se svými pomocníky zavražděn. Tím byly zase pohřbeny romantické naděje č. exulantů a mimo to velmi poškozen č. národ, neboť konfiskací ohromného Valdštýnova majedtku přešla zase značná část národního majetku z českých rukou do cizích. To byl výsledek exulantských plánů na zničení Habsburků a obnovení protestantismu v Čechách.

c. Armáda gen. Banera (1634 – 41)

Po smrti Gustava Adolfa stal se švédským generalissimem polní maršálek Baner. K němu se připojili emigranti a Sasové, aby vpadli v červenci 1634 do Čech, zatímco císaře zaměstnávalo bojiště německé. Jiný proud vojska Banerova vpadl do Slezska. Cílem emigrantů i tentokráte bylo vyvolati v Čechách a na Moravě povstání proti císaři. Ale nepochodili, protože svedených lidí bylo již za dřívějších vpádů dosti, takže počet získaných kandidátů politického vyhnanství byl nyní nedostatečný. Z počátku se vedlo Banerovi tak dobře, že doufal v obsazení Čech, ale porážkou Švédů u Nördling (5. září 1634) musel spěchatina pomoc do Němec a Čechy takto vykliditi. V červnu 1635 ujednal s císařem mír i saský kurfiřt, což velmi postihlo č. emigraci v Sasku, ať již byla ve vojsku saském anebo požívala pohostinství kurfiřtova. Znamenalo to tuto alternativu: Buď zůstanou ve službách saských a budou bojovati za císaře a proti svým krajanům ve vojsku švédském, anebo přestoupí ke Švédům a pak ovšem vydají emigraci ubytovanou v Sasku na milost i nemilost kurfiřta i obyvatel. Většinou emigranti přestoupili o vojska švédského. Skutek ten byl uvítán Švédy s povděkem, neboť v jejich řadách bylo tehdy velmi mnoho č. exulantů. I když se označují tyto údaje za přehnané, je příznačno, že velmi dobrý znalec č. emigrace (Jelínek: Die Böhmen im Kampfe um ihre Selbständigkeit 1618 - 48, str. VIII) praví, že 30 pluků stálo pod velením českých plukovníků! Čeští emigranti tuto pomoc Švédům draze zaplatili, neboť v bitvě u Wittstocku měli Švédové 5000 mrtvých, mezi nimi mnoho nižších i vyšších důstojníků českých.

Třeba nyní poznati, jak odnášeli saští exulanti spojenectví svých krajanů se Švédy. Tito se mstili na Sasích pro jejich spojenectví s císařem, a proto Sasové sváděli hlavní vinu toho všeho na exulanty. Snad nejvíce jich bylo usazeno v Perně. Sasové samozřejmě odmítli jejich žádost o vlastní úřady a dokonce i soud, což dalo nejprve podnět k hádkám exulantů se Sasy, načež došlo ke sporům mezi emigranty samými, protože jedni se chtěli spokojiti s činěnými saskými nabídkami, druzí však nikoliv. Tak došlo k bojům mezi emigranty samotnými, jež vrhají špatné světlo na tolik slavené „mučedníky“ pro víru. Protože se málo o nich mluví, bude záhodno blíže na ně poukázati.

Emigranti se rozdělili na dvě strany: Luterány vedené námým nám již Samuelem Martiniem, kdysi predikantem u sv. Haštala a za saského vpádu administrátora protest. konsistoře, a na bratry, vedené Komenským. První příčinou hádek s Komenským byl jeho odchod do polského Lešna. Taková polemika dala vznik několika pamfletům, v nichž rozvadění exulanti si navzájem drželi před obličejem zrcadlo. Bratři vytýkali Martiniovi, že se dělá Lutherem, nazývali ho vražedníkem, dráčem, lakomcem a na jeho výtky, že Bratři byli proti Ferdinandovi, pro Fridricha s G. Adolfem, odsekli Bratři, že on nedělal nic jiného. Přitom prohlásil (najisto ne neprávem) Bratry za hlavnní příčinu všeho neštěstí, neboť ztropili rebelii a uvedli č. zemi do špatné pověsti. Vytýkal i násilnictví bratrských vrchností, jež po vydání majestátu hned počaly vyháněti luterské predikanty a nahrazovati je svými. Pak přešel i na bratrskou kázeň, jíž prý se Jednota tolik vynáší. To prohlašuje Martinius za pokrytectví, neboť Jednota trestá a vylučuje pouze chudé, kdežto na bohaté a urozené příslušníky si netroufá! Pak ještě potírá správnost velkého počtu lešenské emigrace a hněvivě se obrací proti Komenskému, řka: „První bouřku vy jste ustrojil, pane Amose Komenský!“ – Komenský v Lešně naproti tomu vyčítal odpůrcům, že podobnými polemikami vyvolali podezření, že on není dosti pravověrným protestantem, tím vyvolali nedůvěru u cizinců a zmatek ve vlastních řadách.

K novému vpádu Banerovu došlo až po nových jeho vítězstvích r. 1639. Baner se na počátku tohoto tažení vrátil k staré myšlence všech invasorů vyvolati v Čechách povstání. Proto si vzal pluky pod českým velením. V plucích těch bylo mnoho Čechů, Moravanů, Slezanů, Lužičanů i Slováků, takže některé švédské čety byly prý úplně české! Baner oblehl Brno a dobyl ho. Při jeho obležení vytýkali domácí emigrantům, že oni na ně zavolali Švédy. Po jeho pádu nechal tam Baner českého komandanta kvůli tamním exulantům. Současně vydal Baner provolání k obyvatelstvu Čech, v němž mu sliboval přátelské zacházení a také v tom smyslu již dal svému vojsku patřičné rozkazy. Ale ani tentokráte nepotkal se s výsledkem, neboť obyvatelstvo jeho snahy o povstání úplně ignorovalo. Proto exulanti sami, poznavše to, počali se chovati jako dobyvatelé a nepřátelé, zmocňovalo se konfiskovaných hradů a pustošili je. Mimoto vymáhali velké rekvisice, brali dobytek (zvláště v záp. Čechách), takže císař byl nucen učiniti takovému řádění konec. Poslal proto do Čech arciknížete Leopolda Viléma, aby Švédy vypudil. Baner stáhl ryhle svá vojska a po obležení arciknížete v Praze přezimoval v Litoměřicích, odkudž nabídl císaři mír pod podmínkou obnovení poměrů v Čechách, jak tomu bylo v r. 1618, což ovšem císař rozhodně odmítl. Nelze pochybovati, že za tímto požadavkem stála česká emigrace Banerova vojska, i možno říci, že smrtí tohoto vojevůdce (20. května 1641) ztratila emigrace svého velikého příznivce.

d. Mír vestfálský, hrob č. emigrace

Po smrti Banerově ujal se švédské armády Torstenson, který ji uspořádal a poslal její českou část do Slezska. Nelze blíže označiti příčinu disharmonie Švédů s emigrací, ale situace nutila obě strany k dohodě, neboť emigrantských důstojníků bylo tolik, že kdyby opustili švédské služby, pozbylo by 20 – 30 pluků velení. Důstojníci tito by ovšem mohli přejíti k jiným protestantským státům, což by připravilo Švédy o vůdčí postavení v Unii. Emigranti naproti tomu zase pevně doufali, že Švédsko jako nejlepší protestantský stát se rozhodně postaví za jejich politické požadavky.

Tak tedy došlo k nové válce s císařem, při níž švédové po vítězství u Jankova (6. března 1645) pronikli až po Kremži, takže císař tehdy v Praze přítomný rychle prchl do Řezna. Časem opanovali Švédové značnou část země, a když jejich vojska (ovšem v prvé řadě č. emigranti) stála před samými branami Prahy, přišla zpráva o ujednání míru, kterým Švédové emigranty opustili a tak definitivně zradili jejich požadavky, za které po léta v jejich službách krváceli.

Jednání o mír počalo v březnu 1643 a sice tak, že Mürster, prohlášený za neutrální město, stal se sídlem katol. dipolomatů, zatímco Osnabrück hostil diplomacii protestantskou. U této měla své zástupce i katolická Francie jakožto jejich spojenec proti Habsburkům. Pro spory o formality došlo k jednání až za 16 měsíců a otázka emigrace stala se závislou na vytrvalosti protestantské diplomacie, zvláště ovšem švédské.

V dubnu 1646 počal se Švédy vyjednávati císařův zástupce hr. Trautmannsdorf, jenž rozlišoval dvojí amnestii: náboženskou, za jejíž hranici kladl rok 1627, a politickou, kterou počítal od r. 1630. Indirektně to znamenalo odmítnutí Švédů, protože v této době provedena byla zhruba rekatolisace a konfiskace jmění povstalců. Tyto nabídky zůstaly směrodatnými pro další jednání, neboť císař od nich neustoupil. Byl ochoten provésti politickou amnestii i uděliti náboženskou svobodu v německých zemích, ne však ve svých dědičných zemích, neboť protestantští panovníci si pro své dědičné země vyhradili právo reformace protestantské, tak zase Fedinand III. trval na svém právu reformace katolické pro dvě dědičné provincie. Když protest. diplomaté poukazovali na Rudolfův majestát, odpověděl jim Trautmannsdorf, že povstáním proti Ferdinandovi II přišli čeští stavové o toto privilegium. Kromě této neústupné taktiky Trautmannsdorfovy počaly se tehdy ukazovati již i zlé předzvěsti pro další jednání. Saský kurfiřt, známý svou falešnou politikou, zastával se sice č. protestantismu, ale jenom luterství, čemuž odporoval rTautmannsdorf méně pravdivým poukazem, že luteránů bylo v Čechách velmi málo. Protože však velká část č. emigrace stranila kalvinismu, bylo na první pohled viděti, co pro ni znamená stanovisko kurfiřtovo. Jinou temnou vyhlídkou do budoucna byla nabídka Trautmannsdorfova Francii, dle níž jí přiřkne císař nová získaná území, bude-li jako katol. stát pro katol. politiku císařovu. Francie nabídku přijala. Z počátku se sice chovala falešně, ale konečně přece jen nabídku uskutečnila.

Počátkem r. 1647 podaly obě strany poslední nabídky, v nichž Švédové se znova stavěli za emigraci. Důležito bylo, že mladý Jan Oxenstierna považoval záležitost emigrace za cizí, proto se za ni Švédové nemuseli tolik exponovati. Trautmannsdorf ve svém konečném prohlášení zdůraznil, že císař vypověděl nekatolíky ze země z důvodů politickýh, pro velezradu. Dovoliti jim návrat zpět znamenalo by obnoviti vzpouru. Mimoto dobře navázal na švédskou antipatii vůči kalvinistům řka, že v Čechách (prý) nebbylo skoro žádných luteránů. Tím ovšem oslabil švédské přimlouvání za č. kalvinisty. Při poukazu na Uhry, které mohou míti konfesijní svobodu pro nekatolíky, pravil Trautmannsdorf, že tato země tvoří hradbu proti Turkům, dodav k tomu, že císař se raději vzdá, než by amnestoval emigraci.

Za takových okolností počali Švédové v r. 1648 povolovati, a sice z tohoto důvodu: Německá knížata, byť protestantská, obávala se Švédů více než císaře. Počala se proto kloniti k němu. To ovšem Švédové pozorovali. Královna Kristina, vidouc nebezpečí, že se může celá Evropa postaviti proti Švédsku, obětovala raději č. emigraci. Tak se stalo, že na jaře 1648 dostali švédští diplomaté pokyn, aby pracovali pro emigranty, pokud možno nejvíce, ale bude-li vše ostatní vyřízeno Švédům příznivě, tedy mohou stran emigrace sleviti. K tomu přikročilo prohlášení německých knížat, dle něhož nemůže se císaři předpisovati náboženská úprava jeho dědičných zemí. Odpornou komedii hrál v oněch osudových dnech mladý Oxenstierna, který na veřejné schůzi prohlásil, že Švédovou nemohou opustiti č. emigraci a označil císařovu neústupnost za nesvědomitou. Po straně však to byl týž Oxenstierna, který sám poradil císařským zástupcům, jak by byla amnestie nejlépe odstraněna. A tak došlo 24. října 1648 k podepsání míru vestfálského v Münsteru – Osnabrücku. O českých exulantech se v míru skoro nemluvilo. V dohodě s císařem v červenci 1648 ujednané prosadili Švédové: 1. Emigranti se ohou vrátiti, podrobí-li se zákonům českým, totiž stanou-li se katolíky. 2. Zkonfiskované statky dostanou zpět jen ti, kteří se r. 1630 zúčastnili boje proti císaři.

Tím byla emigrace vlastně pohřbena. Duchovní její vůdce Komenský počal nad tímto žalostným výsledkem tolik a marně prolité české krve pro cizí zájmy a vida v tom i konec své církve, vzpomněl si na kletbu císaře Rudolfa, pronesenou ve chvíli korunovace Matyášovy, a pravil: „Kletba tohoto dobrotivého císaře padla na nás, byli jsme jemu nevděční.“ Komenský tedy považoval tyto smutné konce za trest za protestantskou zradu, spáchanou právě na vystaviteli majestátu. Ironické přitom jest, že trest onen spočíval zase ve zradě, a to ve zradě švédských spojenců české emigrace.

B. Po třicetileté vojně

1. Před Leopoldem I.

a. V Čechách

Jak jsme již poznali, měly zahraniční vpády do našich zemí i povahu protikatolickou, takže vždy znamenaly posílení protestantismu a zničení nebo aspoň silné oslabení všeho, co katolická církev u nás vykonala pro obnovu katolictví. Proto mohlo k pronikavé a definitivní rekatolisaci dojíti teprve po míru vestfálském. Její provádění záviselo na politických okolnostech. V Uhrách, kde se nemohl panovník tolik opírati o svou moc, dosáhli kalvinisté i luteráni úplnou konfesijní svobodu mír linecký 1645 a sněm prešpurský, který schválil 1646 smlouvu lineckou. Ve Slezsku měli náboženskou svobodu aspoň luteráni, avšak další usilování německých knížat bylo u císaře marno. Hlava něm. protestantů, kurfiřt saský, dával (jako vždy) přednost svému vlastnímu prospěchu před prospěchem č. protestantů, a proto se přimlouval jenom za jednotlivce. Společný postup něm. protestantských knížat v r. 1653 předem ztroskotal, neboť jeho předmětem nebyla konfesijní svoboda, nýbrž pouze křesťanské slitování. Obojí tato intervence byla vlastně jen pro …., neboť v Německu se považoval protestantismus v dědičných zemích habsburských za ztracený.

V zemích českých zatím vykonány přípravy k obnově katolictví, a sice takto: 1. Vytvořena pevná a řádná duchovní správa. Zatímco se v 30leté válce pracovalo hlavně pomocí misií, po ní mělo dojíti k zakládání a obnovování farností a tím i ustálení pastorace. Základem této nové organisace církevní v Čechách měla býti synodální usnesení z r. 1605, jež dal kard. Harrach r. 1650 vytisknouti. 2. S vybudováním řádné duchovní správy souviselo i náležité finanční zajištění far a kapitul. 3. Mělo dojíti k založení dvou nových biskupství, a to pro silně protestantský východ Čech mělo vzniknouti biskupství v Hradci Králové, pro nebezpečné sousedství se Saskem biskupství v Litoměřicích. 4. Hojné zakládání klášterů a zvláště uvádění nových řádů, které se mohly na poli rekatolisace lépe uplatniti než řády staré. V tom ohledu je zvláště důležitý první pokus (1655) o uvedení voršilek do Čech. 5. Obnovení přísné kázně v duchovenstvu, čili provedení reformy jeho mravů.

V samotné katolické reformaci lze z počátku pozorovati tuto tendenci: vypuditi nekatolíky za 30leté války k nám přišedší a domácí obrátiti na katolictví. Na podzim 1649 vyšly ostré patenty císařské proti jinověrcům, jimiž nařizováno vrchnostem, by netrpěly u sebe predikantů ani úředníků – protestantů. V téže době …… (1649) konal se v Č. Budějovicích sněm, který sice schválil všechna císařská ustanovení, ale spíše přihlížel k způsobu katol. obnovy. V tom se mínění rozcházela a události potom následující daly za pravdu stoupencům mírnějšího postupu. Usilováním Caramuela z Lobkovic, opata emauzského, a gen. vikáře kard. Harracha vydali místodržící (1. února 1650) patent, kterým nařízeno nekatolíkům, aby do tří neděl přestoupili ke katolictví, jinak jim pohroženo vězením, vypovězením, ubytováním vojska, případně i smrtí. Když pak nejvyšší purkrabí Martinic chtěl tato nařízení prováděti na svých statcích, vypukla mu tam selská rebelie, po níž počali sedláci houfně utíkati. Tím ovšem utrpěl v první řadě Martinic, a proto šlechta, vidouc tento nemožný a nerozumný postup, žádala císaře o zrušení místodržitelského dekretu. Císař tak učinil (23. března 1630, patent se tedy udržel sotva 8 neděl!) a nařídil revisi všech dosavadních nařízení proti nekatolíkům. Místodržící se vymlouvali na vrchnostenské úředníky, že prý oni zavinili všechny ty krutosti. Císař chtěl zvěěti i jméno původce onoho přísného patentu, ale kard. Harrach před ním jméno Caramuelovo utajil.

Císař vydal brzy (2. a 9. dubna 1650) nové patenty, a to proti nekatol. vrchnostenským úředníkům. Dána jim tříměsíční lhůta k přestoupení nebo vystěhování. Mimo tonařídil císař nemožnou věc, totiž aby všechny fary byly do 6 neděl obsazeny katol. kněžími! Další patent byl z 21. června 1650. Jím se poroučelo, aby faráři podávali krajským hejtmanům čvrtroční výkazy o náboženském stavu svých farností a zároveň se kněžím ukazovalo, jakými prostředky je pracovati mezi lidem.

Proti těmto ukvapeným nařízením císařským podali místodržící memorandum zpracované na základě nového spisu Caramuela z Lobkovic, ale císař setrval na svém, zvláště zdůrazniv provádění červnového patentu. Ten ještě rozšířil o ustanovení stran neposlušných vrchností, které z prospěchářských důvodů netoliko nekatol. poddané u sebe přechovávaly, ale ještě je z jiných panství k sobě lákaly.

Avšak netoliko vrchnosti, nýbrž i církevní činitelé se postavili proti násilným nařízením místodržících, inspirovaným Caramuelem z Lobkovic. V první řadě to byli jesuité. Neučinili tak proto, že Caramuel byl jejich rozhodným nepřítelem, ale proto, že násilný postup proti nekatolíkům považovali za zcela pochybený. Výsledkem jeho (dle jejich mínění) mohlo býti jenom jakési náboženské pokrytectví, neboť lidé násilím ke konversi donucení budou činiti všechno na oko. Proto zdůrazňovali jesuité důkladné poučování ve víře jako jediný prostředek trvalé obnovy katolictví. Proto se dožadovali těchto věcí: Šíření katol. katechismu v obou zem. jazycích mezi lidem. Řádné pastorace, tak aby každý farář měl na starosti jen jednu faru. Proto jesuité žádali, aby vrchnosti dopřály svým robotníkům aspoň tolik svobody, aby jejich synové směli studovati. I v jiném ještě ohledu apelovali jesuité na vrchnosti: Chtějí-li rozpustiti armádu, tížící je daněmi, ať se postarají o řádnou rekatolisaci na svých panstvích.

Pro jesuitské návrhy je důležito, že i jinak Tovaryšstvu málo přející kard. Harrach postavil se za ně a s vědomím vlády svolal na podzim důvěrnou konferenci, na níž jednáno o provádění důkladné, trvalé a nenásilné rekatolisace. Z této porady podal kardinál císaři článků. Ten nelenil a předložil již 24. října 1650 na sněmu nové předlohy o náboženství. Avšak ani mírné předlohy, ani kdysi kruté návrhy Caramuelovy nezvítězily, nýbrž prorazily proposice o bezohledné rekatolisaci. Stavové ve své resoluci žádali císaře o bezohledné obnovení katolictví, spočívající v přestoupení nekatol. úředníků na katolictví do 6 neděl. Přitom však neměli stavové tolik na spěch a s úpravou církevního majetku, zvláště farních beneficií. Z toho jest tedy patro, že stavové raději chtěli využíti své moci k nucenému a povrchnímu přestupu svých poddaných na katolictví, místo aby něco vynaložili a nekatolíci na základě řádné pastorace, k jejíž obnově měli přispěti vrácením beneficií jim nepatřících. Stavové se usnesli na 12členné komisi, jež měla nejprve zjistiti stav různých beneficií, a potom teprve mělo dojíti k jednání. Tato komise byla tzv. komisí hlavní, které podléhaly 4členné komise krajské. Hlavní komise měla předně pracovati na instrukci, dle níž se měla říditi katol. reformace v příslušných krajích. Mimoto měla komise donutiti liknavé vrchnosti k vydržování farářů a konečně se měla starati, aby učitelstvo bylo skutečně katolické. To však byly pouhé plány, neboť hlavní komise sama jich neprováděla a celá akce o úpravě beneficiátních poměrů postupovala příliš pomalu.

Toto nerozhodné chování i liknavost vrchností podnítilo radikálně katolického Caramuela z Lobkovic k novým návrhům. Místodržící pak je ještě přiostřili. Císař však na ně nepřistoupil, nýbrž zmírnil je na základě dobrozdání jesuitů i důvěrné konference z r. 1650. Tak vznikl reformační patent císařský ze dne 14. března 1651, který se stal základme provádění reformace a jenž dle okolností časových byl dále upravován. Obsahově je tento patent charakteristický pro světskou moc, neboť ve všech 8 článcích vidíme jen nátlak na nekatolíky, avšak nikde se nepotkáváme se snahou o působení na lid podporováním mírné činnosti katolického duchovenstva. Následek toho byl, že nekatolíci se zase počali ohlížeti po krajinách, kde by se jim mohlo lépe žíti. Proto vrchnosti, nechtíce přijíti o poddané, raději patenty neprováděly! Proto je příznačno, že teprve v druhém doplňku (z dubna 1651) doporučoval císař vrchnostem i kněžím mírný postup dle dobrozdání jesuitů i důvěrné konference. Tak arcib. ordinariát měl přihlížeti, aby klérus horlivě pracoval. Tehdy vznikla i reformační komise, jejímž účelem bylo systematicky prováděti rekatolisaci. Ta byla již tehdy v plném proudu, neboť kard. Harrach si povolal na pomoc mnoho misionářů ze sousedních zemí, kteří postupovali dle daných jim instrukcí. Důležitý jest pokyn, aby odnímali nekatol. knihy lidu, ale neničili jich, nýbrž aby je dávali k prozkoumání konsistoři.

Reformační komise provedla rekatolisaci Čech za pouhé tři roky 1651 – 54. Netřeba dokazovati, že šlo o krajně povrchní obrácení na víru, neboť jeho hlavním faktorem byl spíše nátlak moci světské než přesvědčující kázání a katechese katol. kněžstva. Pro dějiny katol. reformace má toto období neobyčejný význam, neboť právě v něm se setkáváme s pověstnými dragonádami, za něž je nyní činěna zodpovědnou katol. církev, nikoliv jimi smutně proslulá moc státní, s jejíž metodou církev naprosto nesouhlasila. Proto je nutno toto rekatolisační období důkladně probrati.

Reformační komise měla dva náčelníky: gen. komisaře Mik. svobodného pána z Schönfeldu a duchovního komisaře Rud. z Felsberku, probošta ve St. Boleslavi. Instrukci dostala v říjnu 1651 a na rozkaz vlády se odebrala na Královéhradecko, zvláště pak na panství opočenské, kteréžto končiny byly nejvíce protestantské. Ale než začala komise pracovati, vyvolala přílišná horlivost některých vrchností v lidu nepokoj, který se projevil selskou rebelií ve Vrchlabí a houfným utíkání sedláků do Slezska. Za takových okolností necítila se ref. komise bezpečnou uprostřed rozkaceného lidu, a proto jí vláda propůjčila vojenskou assistenci, sestávající z 50 dragounů za vedení jednoho důstojníka. Dragouni měli netoliko chrániti ref. komisi, nýbrž měli býti také ubytováni u zatvrzelých protestantů, kteří je museli vydržovati na své útraty. Tato soldateska se dopouštěla loupeží, neboť nechtěla svých velitelů poslouchati a mimoto byla často od nich ve svém řádění ještě podporována, neboť se s nimi dělila o naloupené věci. Za takových okolností samozřejmě i zarytí protestanté přestupovali aspoň zdánlivě ke katolictví. Ve svém nitru však zůstávali nezměněni, ba ještě více roztrpčeni proti katolictví, které za tak odiosních podmínek museli přijmouti. Nejpověstnější je v tomto směru obnova katolictví na Opočensku, kde sedláci byli vojskem sehnáni do Opočna a donuceni ke konversi. Tak rázem přestoupilo na katolictví 6000 lidí.

Poznavše toto státní neapoštolské „misionářství“, obrátíme svou pozornost ke způsobu, jakým pracovala církev. Již před příchodem ref. komise pracovali misionáři v nekatolických místech. Práce jejich spočívala v pilném hlásání slova Božího a vykonala mnohem více než státní dragonády, neboť na mnoha místech se misionáři potkali se zdarem. Kard. Harrach jim dal v březnu 1652 instrukci, jež jest velmi důležitá pro poznání církevní metody při obracení na katolictví. Pro svou důležitost budiž zde uvedena doslovně: „Ať rozpomenou se (misionáři) na vznešenost duší i chybujících, které ráčil Kristus Pán předrahou krví svou vykoupiti. Duše bludem zastíněné nechať doporučují Pánu Bohu, obzvláště na modlitbách prosebných a při obětech, aby byly hotovy zříci se bludu svého a jeho želeti. Tak obcujtež s kterýmikoli jinověrci, aby bylo na bíledni z otcovského a bratrského se chování, jež sdruženo býti má s pokorou a trpělivostí, že vše se děje s toužebností po spáse, cokoliv se počíná s nimi. Snažně ať o to dbají a péči mají těch osob, které vzdáleny jsouce osad farních, nemohou pohodlně účastenství bráti na posvátných kázáních proto, že dny života svého tráví uprostřed lesů a rolí. Nechať vedou si opatrně i rozšafně v rozhovoru a střeží se, aby přílišnou horlivostí v činech aneb slovech nedali se unášeti, v úkonech svých ať zachovávají slušnou obezřetnost, vyznačují se zbožností a čistým svědomím a tak příkladem života svého táhnou jinověrce k náboženství katolickému. Nechať nikdy nevystupují z mezí skromnosti a mírnosti i varují se dávati příležitost špatného příkladu.“

Z tohoto naučení je patrno, že obracení jinověrců na katolictví mělo se díti dle církevních rozkazů takto: svědomitým působením mezi nekatolíky, povznášením jich svatým životem, získáváním jejich duší laskavým zacházením a modlitbou za jejich spásu. Víme, že církevní orgány se tím také řídily, posílajíce mezi nekatolíky misionáře skutečně apoštolské, jak to zvláště pozorujeme u misionářů jezuitských. Mužové rázu Chanovského, Bridela a Kravařského byli ztělesněnými vzory těchto rad kard. Harracha. Procházejíce zemí, zvláště silně protestantskými kraji, hlásali pilně slovo Boží netoliko slovem, ale i skutkem.

Pozoruhodna jest i kulturní stránka této činnosti. Dle instrukcí Harrachových měli totiž misionáři zvláště sbírati nekatolické spisy a uschovávati je v klášterních knihovnách nebo páliti. Mnozí misionáři, mezi nimi zvláště Balbín, se však rozhodně vyslovili proti ničení nekatol. knih a raději je schovávali ve svých kolejích, kde v bibliotékách měli zvláštní oddělení pro „Libri prohibiti“. Při výborném a namnoze úspěšném působení misionářů bylo pro budoucnost rozhodujícím momentem, byla-li v místě řádná duch. správa či nikoliv. Byla-li tam, pak mohli duchovní správcové udržovati a dále vzdělávati katol. víru v osadách obnovenou. Kde tomu tak nebylo, tam propadal lid drobnému sektářství, které se později vystupňovalo až v náboženské blouznilství.

Z uvdených fakt je patrno, jak se církvi křivdí, svádějí-li se na ni dragonády, kterých nikdy neschválila a jež byly dílem státu.

b. Na Moravě

Jak již ukázáno, pokračovala katol. reformace na Moravě s úspěchem až do smrti kard. Dietrichštejna. Švédský vpád, jakož i méně vhodné obsazení biskupského stolce arcivévodou Leopoldem Vilémem, téměř znemožnily pokračování díla kardinálem započatého. Za švédského vpádu administrátor biskupství Saint – Hilaire utekl se do Vídně, olomoucká kapitula se rozprchla a podobně i kněžstvo houfně utíkalo z far, a sice do Čech. Zatímco takto katol. duchovní správa byla skoro nemožná, pracovali protestanté pod ochranou švédskou na obnově svého náboženství, takže na mnoha místech bylo dílo katol. reformace zcela podvráceno. Zvláště se projevil odpor proti katolictví na Valašsku, kde se Valaši přidali ke Švédům (1648) a když byli za to krutě ztrestáni císařským vojskem, vzbouřili se (1649) znova. Po uzavření míru vestfálského nemohli se o nikoho opírati a nastoupili na jinou cestu. Zdánlivě totiž přijali katolictví a konali vše jenom na oko, takže jezuitští misionáři marně mezi nimi působili. Zatím církevní orgány počaly pracovati o obnově řádné administrativy. Jelikož Olomouc byla ještě ve švédských rukou, konala olomoucká kapitula poradu ve Vyškově (13. června 1650), na níž usneseno mimojiné, aby biskup jmenoval gen. vikáře a administrátora biskupství za své stálé nepřítomnosti. Leopold Vilém, který tehdy meškal v Belgii, vyhověl žádosti a nařídil zároveň reorganizaci konsistoře, rozmnožení počtu děkanství a obrácení nebo vypovězení nekatolíků za vojen švédských na Moravě se usadivších. Provádění těchto věcí bylo však nesnadné, neboť gen. vikář Claudius ze Soriny měl veliký boj s císařským tribunálem o desátky a patronát, protože tribunál rozhlašoval, že jen on je v těchto věcech kompetentní. Mimoto neměla Morava dosti duchovních řádů k provedení katol. reformace.

Protože tedy církevní orgány nestačily k provedení obnovy katolictví, spočívalo její provedení více na mor. stavech než na církvi samé. Způsob, jakým se to dálo, byl daleko neúčinnější než v Čechách, takže mnozí nekatolíci se potom utíkali na Moravu.

Do záležitostí náboženských zasáhl sněm v r. 1649 a 1650 konaný, jemuž ku pomoci přispěl císař řadou patentů, které se mnoho neliší od nařízení vydaných pro Čechy. Poručeno zatýkání predikantů, majiátelé českých statků pozbývají (byli-li nekatolíky) práva intabulace, a proto jim poručeno do dvou měsíců přestoupiti na katolictví. Vzhledem k poměrům na panství třebíčském zakázáno vrchnostem trpěti nekatol. úředníky, jimž dána šestinedělní lhůta k přestoupení. Když pak v srpnu 1651 císař napomenul mor. stavy, aby měly zvláštní pozornost nad náboženstvím, tedy oni požádali císaře na sněmě koncem roku konaném o obnovení starých patentů, zvláště pak aby nekatol. šlechta dostala lhůtu 3 měsíců k přestupu na katolictví, péče o náboženství měla připadnouti zem. tribunálu, zem. hejtmanu a krajským hejtmanům. Patenty proti tajným predikantům byly zostřeny rozšířením přísných trestů i na jejich přechovávače.

Mimoto ustanovil sněm zvláštní komise, jak tomu bylo v Čechách. Nad krajskými komisemi byla komise hlavní. Účelem těchto komisí bylo obnoviti náležitě fary na základě restituce jejich majetku a dosazení řádných kněží. Kromě těchto světských komisí byla ještě komise duchovní, jejímž účelem byla církevní disciplína. Proto měla tato komise (jejímž předsedou byl administrátor olom. biskupství Jan Merkurián) zvisitovati obsazené již fary a prozkoumati život a působení duchovenstva. Z toho je nejlépe viděti rozdíl mezi katol. reformací na Moravě a v Čechách. Zatímco v Čechách reformační komise činně se účastnily obnovy katolictví, na Moravě měly jak krajské, tak i hlavní komise za účel nasbírati statistický materiál o dosud neobsazených farách, zatímco vlastní úkol obrácení na víru ponechal mor. sněm moravskému tribunálu., zemským hejtmanům a magistrátům. Obrácení poddaných zústaveno jejich vrchnostem. Ještě horší pak bylo, že krajské komise nemohly po celý rok vykonati ani svou statistickou práci, protože neměly žádné instrukce. Ani příštího roku ji nedostaly, takže v prosinci 1652 byl moravský sněm nucen žádati o ni císaře. Není tedy divu, že císařští komisaři na tomtéž sněmu prohlásili, že pro náboženství se na Moravě neděje skoro nic a nikdo se instrukcemi neřídí a zvláště poukázali, jak mnoho nekatolické šlechty i úřednictva ještě se v zemi zdržuje. Proto můžeme již chápati, proč se uchylovali nekatolíci z Čech na Moravu.

Sněm v prosinci 1652 konaný napomohl také mnoho, neboť usnesení o rekatolisaci selského lidu vlivem vrchností se po skončeném sněmování neprovedlo, a to proto, že vrchnosti se bály, aby se jim sedláci nerozutekli. Pouze nějaký účinek se jevil stran vrchností, kterým se sice z trestu neprodávaly statky ani se na ně nedokročovalo vězením, ale přece účinek ostřejších patentů byl ten, že se osoby šlechtické buď více obracely ke katolictví anebo se stěhovaly ze země. Na žádost mor. stavů o rok později (1653) přednesenou, neposkytl již císař žádné nové lhůty k přestoupení ke katolictví, nýbrž vydal patent (3. března 1634) proti všem nekatolickým vrchnostem, aby do 14 dnů prodaly všechny své statky, jinak že na ně sáhne stát. Patentem tímto skoro úplně zmizela z Moravy nekatolická šlechta i úřednictvo až na nepatrné výjimky. Obyvatelstvo však zůstávalo ještě namnoze nekatolické, a sice většinou pro nedostatek kněžstva. Katolickým se stávalo a zůstávalo tam, kde byla řádná duch. správa a také harmonie kněžstva s vrchností. K úplné a trvalé obnově katolictví došlo na Moravě až v době Leopolda I. Do té doby byla náboženská situace daleko horší než v Čechách.

c. Ve Slezsku

Ve Slezsku byly poměry pro katolickou obnovu ještě nepříznivější. Bylo to jednak pro nepříznivé okolnosti časové, jednak pro zlvášntí poměry v zemi. Nepříznivé okolnosti spočívaly jednak v tom, že po celých 30 let (1625 – 55) byl vratislavským biskupem polský princ Karel Ferdinand, jenž vůbec nebyl na kněze vysvěcen, v diecési nesídlil a nad to ještě rozhazoval. Druhou nepříznivou okolností byla 30letá vojna, kterou umožněna obnova katolictví jenom na některých místech, a to ještě s výsledkem pouze dočasným. Válečné události v letech 1639 – 50 znemožňovaly jakékoliv pokusy o rekatolisaci a někdy ji mimo to i silně poškodily, jako např. v Opavě, kde za švédské okupace zahájili predikanti bohoslužby a obyvatelstvo svedli znovu k protestantismu.

Nové konfesijní poměry nastaly ve Slezsku po vestfálském míru a po vyklizení země Švédy. Slezská rekatolisace však i tehdy byla jen částečná, neboť závisela na vrchnosti světské. Ta pak byla dvojí: habsburská dynastie, jíž podléhala tzv. bezprostřední knížectví a knížata slezská. V bezprostředních knížectvích provedli Habsburkové katol. reformaci, jejímž vykonavatelem byl v někdejší rakouské části Slezska kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna. Rekatolisace začala odnětím kostelů, jichž protestanté pozbyli celkem 656. Stalo se to většinou nenásilně, bez vojenských zákroků v letech 1653 – 54. Pro tuto akci je příznačno, že olomoucká konsistoř nařídila odstranění Lichtenštejnových vyhlášek, neboť se staly bez jejího vědomí a svolení. Nutno též podotknouti, že odnětím kostelů se protestantům nestala žádná křivda, neboť velikou většinou šlo o chrámy, jež oni kdysi vzali katolíkům, takže Lichtenštejnova akce byla vlastně pouhou restitucí.

Jinak tomu bylo v knížectvích císaři nepodléhajících. V Těšínsku vládla poslední Piastovka kněžna Alžběta Lukrecie, horlivá sice katolička, která však z hospodářských ohledů držela nad nekatolickými poddanými ochrannou ruku. Terpve po její smrti (1654) připadlo Těšínsko císaři a došlo i tam k rekatolisaci. Ostatní knížectví (Lehnice, Břeh, Olava, Olešnice) a město Vratislav zůstaly stranou rekatolisace, takže luteránství se v nich udrželo v celé své síle. Zaháňsko mělo sice katolického pána (Eusebia z Lobkovic), ale ten pod vlivem své manželky, horlivé to luteránky, nechal luterány v klidu, kteréžto poměry zůstaly až do r. 1668.

Ale ani v tzv. bezprostředních knížectvích nevedlo se katol. reformaci dobře, neboť císař sice zabral kostely, ale neměl pro ně kněží, takže zůstávaly zavřeny! Kromě toho byl nucen zachovati ustanovení míru vestfálského, dle něhož v bezprostředních knížectvích v Hlchově, Javoru a Svídnici budou si moci luteráni postaviti po modlitebně. Skutečně se tak (v l. 1652/5) stalo a kostely tyto se pak staly útočištěm nekatolíků. Když bylo Slezsko vlastně velkou částí bez kněžstva, velká úloha připadla tajným predikantům, zvaným „Buschprediger“, kteří chodili až na Moravu a do Čech. Jiná chyba spočívala v tom, že ve školách zůstali nekatoličtí učitelé, kteří ovšem byli duchovními vůdci netoliko dětí, ale i dospělých všude tam, kde nebylo katolického kněze. Tito luteránští učitelé zůstali na svých místech většinou až k r. 1666. Možno tedy říci, že jak na Moravě, tak ve Slezsku došlo k rázné a trvalé rekatolisaci teprve v době Leopolda I. Pronikavějších úspěchů docílilo katolictví jenom tam, kde byla řádná duchovní správa a katolická škola, čehož bylo bohužel málo.

2. Za Leopolda I.

a. Náboženský stav zemí českých

Srovnáváme-li knfesijní poměry české s moravsko – slezskými, poznáváme na první pohled mezi oběma zeměmi pronikavý rozdíl, jenž není ničím jiným než praktickým důsledkem různého postupu při rekatolisaci v těchto zemích za Ferdinanda III. V Čechách provedly reformační komise své dílo v l. 1653 – 54 důkladně a bylo tedy jen potřebí ještě více jich utvrditi. Naproti tomu na Moravě a ve Slezsku obnova katolictví vlastně provedena nebyla, takže mělo k ní dojíti až za Leopolda I. Proto také v Čechách se již v oné době nepotkáváme s různými stinnými zjevy doby uplynulé, zatímco na Moravě a ve Slezsku se tu a tam vyskytují. Celkem možno říci, že rekatolisace leopoldinská měla ráz mírný a sice z dvojí příčiny: Předně, že Leopold I. byl měkčí povahy než jeho předchůdcové a pak, že někteří jeho vlivní rádcové, např. kapucín P. Imerich Sinelli, rozhodně doporučovali císaři mírné prostředky k získávání nekatolíků církvi.

Před zákonem byli nekatolíci stále ještě považováni za nepřátele dynastie a státu. Proto nekatolictví bylo nepřetržitě považováno za crimen contra statum. Stát však pohlížel na nekatolíky v praxi mírněji, neboť i když přistoupili ke sv. svátostem jen při svém obrácení, ale od té doby již nikdy, byť i to bylo světskou vrchností přísně předepsáno, přece jen je stát považoval za katolíky, jenže je řadil do skupiny nepořádných či vlažných katolíků. Příznačno jest, že kolébka husitství – jižní Čechy – byla dle úředních zpovědních seznamů nábožensky nejspořádanější krajinou, zatímco méně dobrá situace katolictví byla ve východních a severních Čechách. Na severu bylo toho příčinou spojení se Saskem, na východě se Slezskem. Na Moravě se drželo protestantství v okolí Olomouce, Uh. Hradiště, Vsetína, Třebíče, Velkého Meziříčí a zvl. Jimramova. I náboženští blouznivci se ukázali, např. v r. 1639 na Kouřimsku Mikulášenci čili plačtiví pecinovští.

Příčiny houževnatého držení se sektářství byly: 1. Místy, zvláště na západní Moravě, se až dosud zdržovaly některé nekatolické šlechtické osoby, jež ovšem nadržovaly nekatolictví. Některé z nich se občas odebraly do ciziny, aby se za nějakou dobu zase vrátily. To zavdalo podnět k ráznému postupu místodržících u císaře, jenž proto vydal 14. března 1665 poslední patent proti nekatolické šlechtě, kterým se jí naposledy dávala tříměsíční lhůta k vystěhování. Proto se šlechta buď vystěhovala, nebo pokatoličtila, takže možno říci, že se v této době nekatolická šlechta u nás ztrácí úplně z veřejného života. Nějakou dobu držela se ještě v Bystrém na česko – moravských hranicích poslední šlechtická osoba, jež odešla pro náboženství do ciziny v červenci 1670. 2. Tajní predikanti (Buschprediger), kteří k nám docházeli většinou ze Slezska, aby konali tajné bohoslužby v lesích a skaliskách. Kolik nesnází tito kazatelé způsobili katolictví, jest nejlépe viděti v Krušnohoří v Alberthamu, kde lid setrvával pořád při luteránství, a sice proto, že měl u sebe tajného kazatele ze Slezska, zatímco katolický duch. správce tu nebyl. 3. Blízkost zemských hranic, tj. sousedství se Slezskem a se Saskem podporovalo velice domácí nekatolictví. 4. Nepřípustnost nekatol. kopulací, pročež mnozí, zvláště pohraniční nekatolíci, prchali do ciziny.

Mimoto napomáhaly nekatolictví některé těžké nesnáze katolické duchovní správy: 1. Vydržování kněžstva, jež v nejednom případě zůstávalo pouze na papíře, takže na mnoha patronátech nemělo kněžstvo z čeho žíti. 2. Někteří kněží neměli apoštolských vlastností, zvláště bezúhonnosti života a horlivosti v hlásání slova Božího i přisluhování sv. svátostmi. Proto se hlavní povinnost obracela k vybudování řádné duch. správy jakožto jedinému prostředku k upevnění katolického náboženství. Tj. zároveň důkazem, že hlavní úloha připadala nyní církvi. Stát ji však podporoval (jak již úvodem řečeno) z důvodů politických a časem se stalo z katolické reformace takové politikum, že katolické církvi to bylo nemilé i nepohodlné zároveň.

b. Rekatolisace

Jak již naznačneo, bylo v této době upevněno katolictví v Čechách již upevněné a obnoveno na Moravě a ve Slezsku. Opět jest velmi důležito stopovati v tomto směru činnost církve a činnost státu, abychom si mohli učiniti představu o rozdílných metodách těchto dvou mocí.

Sledujeme-li činnost církve, vidíme na první pohled značný rozdíl v její praxi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V Čechách bylo katolictví v hrubých rysech již obnoveno, a proto duchovní vrchnosti záleželo na jeho upevnění. Proto byla první starostí církevních představených řádná pastorace a kněžská kázeň. Proto konány časté visitace a vikariátní konference, na nichž rokováno o časových otázkách pastoračních. Pozoruhodno přitom je, že se přitom přihlíželo i k tomu, aby při duchovní správě byla respektována řeč lidu, proto žádáno, aby se hlásalo věřícím slovo Boží v jejich jazyku. Církev se také snažila povznášeti náboženské smýšlení lidu, což se dálo zakládáním nových nebo obnovováním starých poutních míst. Nad to zakládala církev i hojná bratrstva buď ve formě III. řádů anebo ve způsobě náboženských stavovských sdružení. Po té stránce je zvláště důležito rolnické bratrstvo sv. Isidora vzniklé při mariánském poutním místě v Tuřanech u Brna, odkud se rozšířilo po celé koruně svatováclavské.

Jiným způsobem povznášela církev náboženské smýšlení lidu, propagujíc lidový zpěv duchovní. Činila tak proto, že znala jednak lásku lidu ke zpěvu, jednak i proto, aby mu nahradila těžce jím postrádané rekatolické kůry luteránské (jež ponechány ovšem jako katolická pěvecká sdružení) a konečně i proto, že odedávna byla píseň nejúčinnějším propagačním prostředkem v širokých vrstvách lidu. V tomto směru vykonal velikou úlohu Šteyerův kancionál svatováclavský. Církevní kruhy obracely svou pozornost i ke knize, která byla duší nekatolického hnutí. Proto v oné době vznikla řada katol. knih, jejichž obsah svědčí o naléhavých potřebách časových. Běží totiž v prvé řadě o spisy apologetické, homiletické a pastorální, tedy právě o čistě praktickou literaturu, ke kněžskému působení nezbytně nutnou. Nezanedbávána přitom ovšem ani česká četba lidová. Jen tolik nutno předeslati, že i lid chápal toto záslužné literární snažení, jak viděti nejlépe z toho, že prostá vdova Šteyerova založila r. 1669 „Dědictví svatováclavské“, jehož hlavním účelem bylo šířiti v lidu českou knihu katolickou.

Rozumí se, že při upevňování sotva obnoveného katolictví v Čechách působily hlavně misie, na nichž největší účast měli zase jesuité. Avšak proti dřívějším misiím je ten rozdíl, že misie tyto se již nejeví jako úřední podnik řízený vrchností světskou, nýbrž jako soukromá horlivost jednotlivých duch. řádů.

Na Moravě se teprve (rokem 1657) začínalo s vlastní definitivní rekatolisací. Začalo se na Třebíčsku. Vrchnosti však držely nad nekatolíky ruku a teprve rázné zakročení Leopolda I. učinilo této protekci konec. Přesto však tato krajina byla ještě v r. 1660 nádrží všech možných sekt. Teprve po pěti letech provedena tam rekatolisace s velkou energií. V olomouckém kraji provedena v l. 1657 – 61 rekatolisace na Domaželicku a Vsatsku, na Valašsku však jenom s částečným úspěchem pro velikou zatvrzelost obyvatel. Pak následovalo německé území Šternberk a Rýměřov (1667 a 1669). Příznačno jest, že nejvíce konvertitů bylo luteránských, kterýžto zjev lze si vysvětliti tím, že vláda dokročovala na kalvinisty přísněji po jejich vynikající účast na č. povstání.

Ve Slezsku byla misionářská práce nejtěžší, neboť jeho část měla konfesijní svobodu pro luterány takže nekatolíci z území, kde tomu tak nebylo, mohli volně docházeti ke svým sousedům k protestantským bohoslužbám. Proto se ve Slezsku mohlo udržeti poměrně největší procento nekatolíků, a sice luteránů.

Celkem lze tuto část rekatolisace charakterisovati jako mírně prováděnou, při níž násilí a zvláště vojenské intervence náležely jen k ojedinělým zjevům. Ty se většinou vyskytovaly jen tam, kde se s rekatolisací teprve začínalo, tedy zvláště na Moravě a ve Slezsku.

Nejdůležitější složkou katolické obnovy mělo býti náležité obnovení duchovní správy. Podmínkou toho bylo řádné dotování farních beneficií, kteráž byla namnoze v rukou hrabivé šlechty. Ta však nechtěla vydati, co právem náleželo církvi, takže církevní orgány pracovaly většinoumarně. Podnětem Leopolda I. došlo sice na zem. sněmu (prosinec 1657) k nařízení o restituci beneficiátního majetku, ale hlavní komise zemská, jejímž hlavním úkolem byly tyto věci, vůbec nepracovala a když již mělo k nějakým krokům dojíti, zemřel kard. Harrach (25. října 1667) a jeho smrti bylo hned využito k odložení věci. Když pak třetího roku po jeho smrti pohrozil č. sněm tresty všem vzpírajícím se restituci beneficií, projevili stavové sice horlivost pro šíření katolictví, ale po sněmě zůstávali v nesvéprávném držení farních pozemků dále.

Za takových okolností počala duchovní vrchnost pracovati o zakládání far ze solní pokladny. Sv. Stolec již všechno schválil, císař také s návrhem souhlasil, ale vtom došlo k rozhodující válce s Tureckem (r. 1683), k jejímuž vedení použil císař právě solní pokladny, zavázav se, že později církvi vše nahradí. K tomu však vlastně nikdy nedošlo, neboť namísto náležitého odškodnění následovala pouhá prázdná sněmovní usnesení o řádné obnově far, ke skutkům však nedošlo. Hlavním viníkem byl ten, kdo podobná usnesení činil, tj. hrabivá šlechta bojící se restituce. Tak došlo ke slučování far, neboť příjmy některých byly tak bídné, že nemohly kněze uživiti, takže ten bral požitky ze dvou i tří beneficií, která pak musel i administrovati. Tak vlastně zase došlo k obnově pobělohorské pastorační miserie. Rozdíl byl ten, že po roce 1620 se tak dělo z nedostatku kléru, kdežto v době Leopoldově byla toho příčinou kněžská bída, jež byla tím tragičtější, že její hlavní příčinou byla tzv. katolická šlechta, jež dovedla sice putovati na různá místa a třeba je i zakládati, ale církvi nechtěla vrátiti, co jí právem patřilo.

Na Moravě nebylo v tomto směru o mnoho lépe. Je sice jisto, že nastoupením biskupa Karla z Lichtenštejna (1664) dostalo se zemi biskupa právem s kard. Dietrichštejnem srovnávaného, ale všechno jeho přičinění i štědré podporování církevních účelů nepomohlo nic proti známé neochotě šlechty stran beneficií. Na Moravě došlo na sněmě, v lednu 1668 konaném, k založení farské komise, ale tato vůbec nepracovala až do r. 1700! Proto i na Moravě si církev pomáhala slučováním farností. Co to znamenalo pro upevnění katolictví, je zřejmo z toho, že tak silně protestantské kraje jako Třebíčsko, Velkomeziříčsko a Vsatsko nemělo široko daleko žádné fary! Moravskou specialitou za těchto smutných poměrů byla taktika šlechty. Místo aby vrátila farám pozemky a tak napomohla upevnění katolictví pomocí řádné duch. správy, raději naléhala na sněmech na stálé obnovování starých císařských patentů – proti kacířům. Návrhy tyto byly odůvodňovány potřebou energie tam, kde mírnost misionářů zůstávala bezvýslednou.

3. Počátky národního obrození

Kubíček: Národ. vědomí u č. jesuitů (Praha 1929 – 30) – Muk: Po stopách nár. vědomí č. šlechty pobělohorské (Praha 1931) – Podlaha: Vlastenecké smýšlení katol. kněžstva v době pobělohorské (ŠKD 1900) – Sedlák: Dějiny Dědictví svatováclavského (1669 – 1900) (ČKD 1901) – Strakoš: Pešinův zájem o Moravu a její dějiny (Sborník Moravana) – Podlaha: Dějiny arcidiecese pražské odkonce století XVII.do počátku století XVIII. (Praha 1917, Děd. sv. Prokopa č. LX) – Hýsek: Z počátků vědeckého bádání obrozenského (Prg. Praha – N.Město 1912/3) – Týž: Jan Jiří Středovský (Sborník Vlčkův „Z dějin č. literatury“) – Schnecweiss: Biographie des P. Magnoaldus Ziegelbauer (1688 – 1750) (ZVOMS XVI) – Týž: Nachträge zur Biographie des P. M. Ziegelbauer (Tamže XVII) – Vašica: Tři kapitoly o č. literárním baroku (Řád I, Praha 1933, č. 4-5) – Slavík: Národnost a náboženství (Osvěta r. 34) – Bělohlávek(?): Tichý, velký člověk (Od Karlova mostu I. č. 2) (Velmistr křižovníků Pospíchal) – Týž(?): Barokový prelát (oc. č. 4) (Probošt Rivola na Hradišti sv. Hyppolita u Znojma) – Rejzek: Bohuslav Balbín (Praha 1898, vyd. Děd. sv. Prok. č. 48) – Menčík: Petr Lambek a Balbínova Epitome (VSN 1889) – Strakoš: Protiosvícenská reakce v našemnárod. obrození (Praha 1930) – Bobek: Geneza Balbínovej Obrany (Slavie X) – Týž: Úloha kultu mariánského v dějep. tvorbě Balbínově (Tamže IX) – Květonová – Klímová: Styky Balbína s č. šlechtou pobělohorskou (ČČH 1926) – Werstadt: Č. katolicism a č. racionalism (Nové Čechy 1922).

Nejnovější historické bádání způsobilo hotový převrat v otázce národního obrození. Polovzdělanci šířili v širokých vrstvách lidu dnes již neudržitelný názor, jako by české národní vědomí bylo v době pobělohorské omezeno pouze na několik málo mužů, jako na Pešinu, Balbína, Beckovského, prohlašujíce je za poslední nositele české národní myšlenky, po nichž nastal hluboký úpadek č. národa, jehož zahynutí nebylo již daleko. Ve vědeckých kruzích převládal názor starší hist. školy a prof. Masaryka na naše národní probuzení, jenž byl takovýto: Národní probuzení se vysvětlovalo jen ideově bez zřetele k historickým faktům a k vnitřní souvislosti. Tak vznikla bludná theorie, dle níž vyšel podnět k národnímu obrození z osvícenství a liberalismu a navazoval prý na tradici husovskou a česko – bratrskou.

V novější době vyvrátil toto mínění nejprve prof. Pekař poukazem, že tradice česko – bratrská nemohla sloužiti za instinkt k našemu národnímu probuzení, neboť česká emigrace se poměrně brzy poněmčila. Příčinu toho objasnil dr. Strakoš poukazem, kterak emigrace kladla náboženství nad národnost, a proto raději utonula v moři němectví, než aby zůstala doma a přijala víru katolickou a činila pro záchranu národnosti, kolik bylo možno. Tak tomu bylo u katolíků, kteří po bitvě bělohorské usuzovali takto: Příčinou „ohavné rebelie“ byly spory náboženské. Pokoj tedy může býti zaručen jenom odstraněním oné příčiny. To se mělo státi provedením protestantského hesla „Cuius regio, illius religion“ ve prospěch katolického náboženství. Proto č. šlechta katolická svolila, aby její historická práva přešla ze sněmu na panovníka, předpokládajíc, že to nebude národu na úkor. Věřila totiž, že zájmy království českého se budou krýti se zájmy dynastie. V české královské šlechtě se sice ozývaly hlasy proti okleštění stavovských práv (Martinic proti Slavatovi), dle nichž se měla práva stavovská naopak ještě rozmnožiti, ale kdo zná vývoj událostí před Bílou Horou odehrávající se ve znamení šlechtické rebelie proti panovníkům, pozná nemožnost podobných aspirací. Možno tedy označiti jednání katol. šlechty za konstruktivní aktivní politiku, na jejíž cestu nastoupili ubylí čeští kavalíři v naději, že takto pomohou vlasti. Proti tomu třeba postaviti politiku protestantské šlechty, jež raději odešla do vyhnanství, než by za víru zachránila vlast. To byla pasivita, jejíž hybnou silou nikdy nebyla národní myšlenka. Za takových okolností je již jistě jasno, že počátky národního probuzení nelze hledati za hranicemi u zgermanizované emigrace, nýbrž doma u českých katolíků. Tím ovšem padá i these o významu husitské a českobratrské tradice, neboť katolíci navazovali hlavně na tradici svatováclavskou.

I po míru vestfálském zůstávala ochrana katolictví z naznačených již důvodů cílem politických snah, které byly ještě utužovány sférou barokní kultury. Ona totiž utužovala a šířila absolutismus a kladla dokonce dynastický loyalismus na místo vlastenectví. Baroko zasahovalo i do jazykových otázek, neboť nahradilo češtinu i němčinu jazyky románskýi, španělštinou a italštinou, což mělo za následek, že česká šlechta jakožto politický vůdce národa se mu odcizila jazykově i politicky. Tak se stalo, že upřímné české smýšlení zůstalo jenom v těch vrstvách, které barokovou vlnou zasaženy nebyly, a to byl prostý lid venkovský. Z něho vycházelo kněžstvo, které se stalo netoliko náboženským, ale i národním vůdcem lidu.

Své smýšlení projevilo kněžstvo již po Bílé Hoře, a sice odporem proti nadvládě cizinců v záležitostech církevních. Minorité protestovali již v r. 1634 proti vytlačování domácích členů z čestných míst cizinci. Dominikáni již od let čtyřicátých bojovali proti vládě cizinců v české provincii a poměry dospěly dokonce tak daleko, že odmítli přijmouti německého provinciála, takže (z nedostatku vhodného českého kandidáta) svěřil generál vedení provincie Vlámovi. I mezi jesuity jest pozorovati celou řadu vlastenecky nadšených mužů. Stačí pouze ukázati na P. Jiřího Plachého ml. (rozdílný od vůdce pražských studentů!), jenž v kázáních rád používal příkladů z českých dějin, vydla „Mapu katol.“, první zeměpis v č. jazyce, zvláště pak proslul „Zlatým nebeklíčem“. Byla to kniha významu náboženského i buditelského, jež do r. 1889 vyšla ve 237 vydáních a jež ještě před 40 lety byla každoročně posílána na Slovensko ve více než 1000 výtisků. Kromě Plachého ml. jest pozoruhodným P. Vojtěch Berlička, jenž napsal č. výklad katechismu a č. postilu, jež měla nahraditi č. kázání těm,kteří buď nemohli se dostati do dalekého kostela anebo měli (jak zahořkle praví) za duch. správce cizozemce českými penězi vycpané, ale o lid se mnoho nestarající.

Na tuto starší českou generaci navázalo mladé kněžstvo, vycházející ze seminářů v době Leopoldově. Z jeho řad vyšli první čeští vlastenci a toto mladé kněžstvo bylo nositelem české národní myšlenky až do doby osvícenské. Představitelem tohoto hnutí jest jesuita P. Bohuslav Balbín (1621 – 88) a vedle něho pražský kanovník u sv. Víta, Tomáš Pešina z Čechorodu. Duší hnutí byl Balbín. Ten zahájil národní probuzení na poli vědeckém, historickém a tím připravil probuzení literární. Poněvdž Balbínovo probuzenské dílo mělo charakter bádání historického a to vědeckého, tedy se jeho tábor vyznačuje shledáváním a zachováváním všech literárně – historických památek, i husitských a českobratrských, pokud ovšem měly svou historickou cenu. Balbín uložil své myšlenky hlavně ve dvou spisech: Epitome a Obrana.

V obou dílech vychází Balbín od jedné a téže věci: Habsburkové chtěli použíti rekatolisace na škodu jazyka českého, chtějíce zároveň s katolickým náboženstvím zároveň utvrditi i německou řeč. Proti tomu Balbín okázale protestoval svou obratně stylizovanou historií Čech v Epitome. Zdůraznil, že první Habsburk nastoupivší na český trůn uznal českou státoprávnost. V důsledku toho náležela mu v zemi nejvyšší moc jenom jako dědičnému pánu. Ferdinanda II. prostě odbyl a přitom nezapomněl poukázati, že i tento císař ujistil č. stavy uznáním české státoprávnosti. Netajil se ani s odsouzením staroměstských poprav, které budily u něho rozhořčení již proto, že rakouští rebelové obdrželi od téhož Ferdinanda II. milost. Navždy zůstanou památnými slova v Epitome vyslovená: „Čechy jsme byli, Čechy jsme a Čechy budeme.“ Není divu, že tato kniha vynesla Balbínovi stíhání, vyvolané udáním nejvyššího purkrabí Martinice, ale císařský bibliotékař dr. Lambeck pod vlivem přátel Balbínových (zvl. hr. Kinského) prohlásil, že protidynastická místa se vztahují na Badenbergovce, a ne na Habsburky. Mimoto Lambeck hájil i volnost projevu ve vědeckém díle.

I „Obrana“ latinsky psaná (v exilu v koleji klatovské) pro přítele Balbínova Pešinu vycházela od zneužívání rekatolisace na újmu práv jazyka i království českého. Balbín zde prohlásil za sebe i jménem svých přátel stejně smýšlejících, že obnovou katolictví se nikterak nevzdávají čeští katolíci ani svého jazyka národního, ani své státní svéráznosti. Proto se v VIII. kapitole obrací přímo proti rekatolizačním dekretům Ferdinanda II., kterého i s jeho společníky označuje za původce všech pohrom. Na jiném místě nabývá tento odpor proti panovníkovi povahy přímo revoluční. Vyslovuje se proti těm, kdož staví krále nad zákon a prohlašuje, že není lid pro krále, nýbrž král pro lid. Přitom se obrací i proti špatným rádcům královým a nebojí se říci, že panovník je v nebezpečí života, svoluje-li rádcům k potlačení národa. Tito radili utištění č. národa, ožebračení č. šlechty a zničení kdysi tak vzkvétajícího českého království. Proto: Dokud český jazyk bude, nemohou Čechové býti pro krále německého, jejich věrnost bude vždy pochybná. Pro tuto svou protiněmeckou a protihabsburskou tendenci je Balbín prvním politickým buditelem českým. Z jeho invektivy proti špatným rádcům panovníkovým vysvítá, že Balbín nevyjadřuje pouze svůj osobní názor, nýbrž že mluví jménem celé strany nespokojené s Martinicem a jeho druhy. Běží zde o část české šlechty kolem Balbína seskupené (Kinský, Černín, Klenovský, Lažanský, Kolovrat, Vratislav, Slavata, Galas aj.). Balbín působil u šlechty více na její vědomí historické (potomci slavných kdysi starých Čechů) nežli na vědomí jazykové. Protože však ještě i za silné již germanisace tereziánské a josefínské Balbínovy spisy jsou vlasteneckou zbrojnicí našich čelných buditelů Dobnera, Voigta, Pelzla, Vydry aj., je to důkazem, že dílo Balbínovo nemělo jenom za účel vyjádřiti náladu své doby a svého okolí, nýbrž dodati pevnou oporu i pozdějším generacím.

Jako tedy nelze pochybovati o domácím a katolickém původě prvních počátků národního probuzení, tak ani nelze pochybovat o jeho katolické tradici. Tu třeba ukázati na povahu národního vědomí ve století 17. a v první polovici století 18. Řeč nebyla tehdy nezbytnou známkou národního vědomí, tedy byl to jakýsi nacionalismus bez lidového jazyka. Oporou národního vědomí českého jest historie. Šlechta jako představitelka národa považovala se za pokračovatelku slavných jeho dějin. Z těchto pak jest vyloučeno husitské 13. století a protestantské století 16. Tím se stává katol. národní tradice opěrným pilířem tohoto českého vědomí. Představitelem jeho jest sv. Václav jako vzor české národní hrdosti a sebevědomí. Proto si lze vysvětliti, proč právě kolem r. 1700 bylo na českých zámcích tolik kaplí zasvěcených dědici české země. Kult svatováclavský měl však i jiný ještě význam. Leopold I. byl celkem k č. národu chladný, jenom sv. Václava uctíval a tak úcta svatováclavská byla pojítkem č. národa s jeho panovníkem.

Vědomí české šlechty dostalo se v době leopoldovské ještě i jiné vzpruhy, které i Balbín dovedl znamenitě využíti k šíření své politické tendence. Bylo to hospodářské vysávání zemí českých víděňským dvorem. Tím však dostávalo dosavadní nazírání české šlechty na její poměr v dynastii povážlivé trhliny. Kdežto bezprostřední pobělohorská generace považovala zájmy dynastie za totožny se zájmy č. státu, generace doby Leopoldovy, vidouc vykořisťování zemí českých, poznávala, že zájmy dynastie mohou býti právě na škodu království. Proto v oné době již pozorujeme, že mimo osvědčení věrnosti k panovníkovi začínají se již i ozývati hlasy hájící zájmů českých zemí.

Po této stránce je důležitým fakt, že to byl zvláště duchovní stav (prelátský), jenž činil císaři nejvíce potíží na sněmech českých. Byla to ironie osudu, neboť v Čechách byla tato sněmovní kurie uvedena v život právě proto, aby byla oporou panovníkovou! S prvním dokladem církevní oposice potkáváme již v r. 1634. Zvláště silná byla však v r. 1664, kdy si opat strahovský dokonce dovolil mluviti o nebezpečí vzpoury, takže nejvyšší purkrabí hr. Martinic žádal císaře, aby mu zakázal takto mluviti. V r. 1679 oponoval duch. stav proti dávkám z nápojů u přítomnosti samého císaře, který tentokráte pravil, že si nedá sahati na svá práva. Tato církevní oposice je tím důležitější, uvážíme-li, že k ní docházelo mnohem častěji než u šlechty.

Poznání vlasteneckého prostředí Balbínova, zvláště jeho protidynastického rázu, se nám jasněji ukáže, seznámíme-li se i s názory některých jeho spolubratří. Z dochovaného archivního materiálu vysvítá, že mezi č. jesuity byla řada lidí se souvěkým stavem koruny české naprosto nesouhlasících. Pro nás jsou důležity dopisy z let 1643 – 80. Tak např. můžeme v nich poznati nespokojenost č. jesuitů s úpravou poměrů mírem vestfálským. V r. 1643, kdy se již o míru mluvilo, vypravoval P. Blažej Slanina svým spolubratřím, že v mírových podmínkách dostanou č. stavové své starodávné právo svobodné volby krále zpět. Co tím mínil, jest nejlépe viděti z jeho rozmluvy s hosty, v níž jim pravil, že nebude potud v Německu pokoje, dokud se císař nevzdá Čech, jejichž držení P. Slanina prohlásil zcela otevřeně za nespravedlivé. Tento řeholník se později stal dokonce jesuitským provinciálem. Dle téže zprávy se vyslovil jiný jesuita P. Matouš Scultetus, že budou-li Čechové dělati rebelii, že on bude jejich Žižkou.

Jak se mluvilo po ujednání vestfálského míru, tj. nejlépe viděti z toho, že na jaře 1651 psal generál č. provinciálovi kvůli nacionálním výstřelkům českým. Dle jeho dopisu projevil známý misionář P. Kravařský veřejně svou nelibost nad císařskými i stavovskými nařízeními a vybízel české stavy k hájení svobod. České obyvatelstvo pak žádal, aby mluvilo česky. Nespokojenost Kravařského s císařskými nařízeními se zvláště vztahovala na prohlášení rovnosti němčiny s češtinou, jak učinil Ferdinand II. obnoveným zřízením zemským. Ironie osudu tomu chtěla, že tuto svou stížnost se žádostí o nápravu tlumočil generál českému provinciálovi, jímž byl právě P. Slanina! Přesto národní uvědomění v české jesuitské provincii trvalo i dále, neboť v roce 1675 nařídil visitátor vyplenění upřílišeného nacionalismu jak u Čechů, tak u Němců. Z toho však nelze souditi na nějakou nepřízeň vůči češtině, protože v r. 1675 nařídil generál, aby se mladí jesuité vzdělávali v č. řeči. Jak tedy patrno, nebyl Balbín se svým uvědomělým, státoprávním češstvím žádným ojedinělým zjevem v řádě.

Balbínův vliv se však neomezil jenom na kruhy spolubratří nebo č. aristokracie. Balbín působil i v kruzích pražského kléru, jak jest nejlépe viděti z jeho styků s pražskými křižovníky. U jejich vlasteneckého velmistra Pospíchala se scházíval Balbín s vybranou společnoustí kněžskou i laickou, která byla prosycena láskou k vlasti. Důkazem toho je sám Pospíchal, který se ve svých česky psaných pamětech netají soucitem s trpkým osudem selského lidu, jenž vtipkuje (zastřeně) o císaři.

Co tyto vlastenecké schůzky u křižovníků znamenaly jen pro jejich řád po stránce vlastenecké jest nejlépe viděti z toho, že za velmistrování Pospíchalova pracoval v klášteře kronikář Beckovský, jehož česky psaná kronika budila a udržovala národní vědomí v širokých vrstvách lidu, a tak tvořila jakýsi doplněk latinských spisů Balbínových, obracejících se ke šlechtě. Tam tehdy žil i P. Rivola, jenž jako komendátor v Mostě sepsal a vydal svůj „Slovář“, jehož účel svědčil o veliké národní hrdosti tohoto muže, neboť Rivola jím chtěl dokázati, že jazyk český není tak chudý, aby si musel vypůjčovati slova z cizích řečí, zvláště z němčiny.

Podobně i v nižším farním duchovenstvu jest již pozorovati české vědomí, které má cosi podobného s českou šlechtou: Odpor proti cizí šlechtě, uplatňující se stále více a více ve veřejném životě, který jest ještě více stupňován finančním zkracováním kněžstva, soucit s utiskovaným lidem, z něhož nižší kněžstvo pocházelo. Nad těmito projevy bolesti a vlastenectví se vznáší ochránce národa sv. Václav, k němuž tito malí vůdcové lidu obracejí své zraky.

V téže době (kolem r. 1700) se jevila souvislost vlasteneckého uvědomění s balbínovskou tradicí ještě i jinak. Jsou to dotace pro studenty z let 1620 – 1700. Jen 5 z nich je českých, a to 2 od šlechty, 3 od kněžstva, z těch 2 od jesuitů. Balbín měl tedy více následovníků (v Tovaryšstvu), než se až dosud myslelo. Tím si ovšem můžeme již snadno vysvětliti pesimisticky znějící list, kterým provinciál jesuitů v r. 1706 oznamoval svému spolubratru P. Millerovi, že skoro celá šlechta v zemích českých mluví německy, jenom nepatrný zlomek, téměř výjimka, drží se češtiny.

Nakonec jest nutno podotknouti, že úpadek českého jazyka neplynul jen z politických příčin již naznačených, nýbrž byl i důsledkem barokní kultury, která ovládla inteligentní vrstvy a vypudila z nich netoliko češtinu, ale i němčinu a nahradila je svými jazyky románskými. U nás dlouho vládla italština, neboť Leopold I. z politického nepřátelství k Francii nepřipouštěl francouzštinu na svůj dvůr. Povážíme-li, že v té době byla např. na dvoře krále pruského němčina tak zatlačena, že dle dopisu Voltairova tam byla jen pro vojáky a koně, pak se ovšem nesmíme ani diviti, že též postavení českého jazyka bylo tehdy ubohé.

C. Doba „Temna“

Období toto vyznačuje se dvěma kontrasty: Slezsku se dostalo částečné konfesijní svobody, zatímco v Čechách a na Moravě státní útisk protestantů ještě více vzrůstá. Proto tajní nekatolíci čeští navazují mnohem pevnější a soustavnější styky s cizinou aneb aspoň se Slezskem, čímž u nás dochází k mocnému prostonárodnímu hnutí náboženskému. Všimneme si tedy postupu Karla VI. proti nekatolictví a vzniklého z toho emigračního hnutí, pak opočenské rebelie a konečně posledních let Karla VI. Dále promluvíme o nepravdách o době „Temna“ šířených.

1. Karel VI. a nekatolictví

Podlaha: Život a působení Ant. Koniáše (SHK 1893) – Týž: Kolik a jakých knih bylo v Čechách zničeno a zapovídáno (Vlast VI 1889 / 90) – Neumann: Prostonárodní hnutí náboženské dle dokladů konsistoře královéhradecké I (do r. 1740) (Hradec Kr. 1931) – Růčka: Temno dle Jiráska a dle historie (Č. úvahy č. 333, Hradec Kr. 1933).

Za císaře Karla VI. nastalo větší pronásledování nekatolíků, než do té doby vůbec bylo. Císař nečinil tak z lásky ke katol. náboženstvý, ale z důvodů vnitropolitických. Rovněž měl totiž náboženskou roztříštěnost za věc vnitřní jednotě dědičných zemí škodlivou, a proto chtěl jednotu svých zemí upevniti úplným vypleněním všeho nekatolického. Proto se počal vměšovati i do záležitostí čistě náboženských k malé radosti katol. církve. Působily zde názory anglických myslitelů Hobbesa a Bolingbroka, dle nichž církev a papež měli sloužiti jenom politickým cílům. Že to Karel VI. s katolickou církví nijak upřímně nemyslel, je lépe patrno z tohoto faktu: Týž Karel VI., který tak ostře stíhal katolictví ve svých dědičných zemích, poctil svou cenou spis konsistorního rady z Gothy Ciprianiho „Naučení o původu a vzrůstu papežství“.

Zákroky Karla VI. proti nekatolíkům byly hlavně tyto: první přísní patent vyšel v prosinci 1717 a obracel se zvláště proti nekatolickým agentům přicházejícím z ciziny do země pod záminkou obchodu. Mimoto se ostře obracel proti šíření nekatolických knih. V platnosti zůstávalo ustanovení Josefa II. z r. 1707, dle něhož za tajné predikanty a šiřitele „husitských knih“ (Buschprediger) stanoven trest smrti (stětí). Naproti tomu vypsána velmi slušná peněžitá odměna udavačům. Tento první výnos Karla VI. byl ještě zostřen v r. 1721 a zároveň tehdy vypukl v plné síle i dlouhý spor arcibiskupa pražského Khuenburka s císařem o soudní kompetenci nad sektáři. Spor tento započal valstně jži r. 1689, ale byl smírně vyřešen. Znovu vypukl po roce 1700 a skonči částečným úspěchem státu. V r. 1720 při procesu s nekatolíkem Bláhou vzplanul boj znovu a skončil úplnou prohrou církve, neboť stát provedl celý proces úplně sám bez účasti církevních orgánů. Císař vydal v tom ohledu rozhodující patenty v říjnu a listopadu 1721, které přes protest arcibiskupům byly opakovány v r. 1723 a 1725. Dle nich každý, kdo byl udán z kacířství, měl být hned zatčen, uvězněn a vyslýchán výhradně soudy světskými. Když arcibiskup hr. Khuenburk proti tomu protestoval, dostalo se mu za odpověď, že on je vinen tak velikým vzrůstem kacířství.

2. Emigrační hnutí

Rezek: Dějiny prostonárodního hnutí náboženského I (Praha) – Kovář: Examina podezřelých z kacířství v l. 1732 – 34 (SHK 1897) – Volf: Soupis nekatolíků na Opočensku (VSN 1908) – Skalský: Der Exulantenprediger J. Liberda (Jahrbuch für die Gesch. des Protestantismus in Österreich 31, Vídeň 1910) – Tischer: O nábož. hnutí na Opočensku (Pekařův sborník II) – Týž: O domnělé emigraci pro víru z Něm. Čermné a Chudoby… r. 1736 (Šimákův sborník) - Neumann: Prostonár. nábož. hnutí dle dokladů kons. královéhradecké I (do r. 1740) (Hradec Jr, 1931) – Šimák: K původu prostonár. hnutí a písemnictví č. nábož. blouznivců (ČČM 1919) – Václavek: Examen blouznivce náb. Jos. Seidla (Vsetín 1738) (ČPřStČs V) - Nopp: Nábož. nepokoje v Hrubé Vrbce (ČMM 1898) – Týž: Nábož. nepokoje v Hrubé Lhotce v l. 1718 – 21 (Tamže 1898) – Neumann: Z nábož. dějin Horácka (zvl. otisk z Hlídky, Brno 1922)

Zatímco v Čechách a na Moravě došlo k zostřenému postupu proti nekatolíkům, ve Slezsku se jim dostalo částečné svobody. Stalo se tak na zakročení švédského krále Karla XII., který byv tajnými protestanty na své cestě Slezskem upozorněn na tamní konfesijní poměry, vynutil si na císaři Josefu I. částečnou konfesijní svobodu (jakožto spoluručitel vestfálského míru, který byl povinen vrátiti nekatolíkům ve Slezsku vše, oč byli časem připraveni z mírové smlouvy). Tak došlo 1. září 1707 k podepsání smlouvy Altrandstädtské, kterou slezští protestanté byli politicky prohlášeni za rovnoprávné s katolíky, po stránce konfesijní pak se jim dostalo 121 kostelů, ale jen pro augšpurskou konfesi. Švédský zástupce baron Henning ze Strahlenheimu mimoto ještě vymohl 6 tzv. milostných kostelů, z nichž dva byly na hranici české a moravské: Hiršberk a Těšín. Tyto poslední dva kostely sledovaly cíle čistě propagační. Karel XII. totiž chtěl vymoci onu konfesijní svobodu pro celou českou korunu (zde mu ovšem nevadilo porušení vestfálského míru odnětím císaři ponechaného práva na katol. reformaci jeho dědičných zemí!) a když k tomu nedošlo, tedy postaveny téměř na hranicích ony dva kostely.

Zákrok Karla XII. již sám o sobě vyvolal mezi tajnými nekatolíky ohromný rozruch. Zvláště tomu tak bylo ve vých. Čechách, kde došlo k podepisování petice o udělení náboženské svobody a ke sbírání peněz ve prospěch tohoto podniku. Akce vyšla z Vratislavě, odkud odeslány dva důležité dopisy tajným nekatolíkům pražským. Petiční akce sahala až do českomoravské vysočiny (panství Kunštát, Nové Město na Mor. a Bystřice n/Pern.) a dlouho tam udržovala protestanty v růžových nadějích. Největším důsledkem toho však bylo, že nekatolický lid počal hojně putovati do slezských kostelů, čímž došlo k mohutnému lidovému hnutí náboženskému. Zvláště tomu tak bylo ve vých. Čechách a na moravském Valašsku.

Později bylo toto hnutí ještě podporováno tajnými agitátory. Na Kravařsku to byl tesař Kristián David, jenž od r. 1717 procházel zemí a zval lidi k pobožnostem a mimoto i k odchodu „do země zaslíbené“. Pod tímto jménem jest rozuměti středisko pro českomoravskou emigraci na statcích hr. Zinzendorfa v Horní Lužici v r. 1722 pode jménem Herrnhutu (Ochranov) založené. Tito vystěhovalci se hlásili k učení bratrskému a byli ve stálých stycích se svými souvěrci ve staré vlasti. O dvě léta později (1724) vznikla druhá osada emigrantská v Gross – Hennersdorfě na statcích paní Jindřišky z Gersdorfu. Mimoto byla zesilována stará emigrace v Gebhardsdorfě usedlá novými vystěhovalci a to od r. 1722. Na ty, kdož zůstali doma, působila zahraniční emigrace tiskem. Je příznačno, že nejvíce stěhování ze země bylo právě v době nejintensivnější tiskové agitace.

Při zahraniční emigraci jest zdůrazniti věci většinou zamlčované, totiž jak se českým vystěhovalcům v oné „zaslíbené zemi“ vedlo. Bylo by totiž velkým omylem mysleti, že tam dosáhli oné tolik toužené evangelické svobody. Vypuklo tam právě naopak po čase hotové pronásledování českých emigrantů saskými luterány.

Vůdcem č. emigrace se na sklonku první čtvrti 18. století stal Jan Liberda. Pocházel z Těšína, kde se narodil kolem r. 1700. Byl z emigrantské rodiny, naučil se velmi brzy a dokonale česky, r. 1719 počal studovati v Halle protestantskou theologii, a sice směru pietistického, což mělo pak vliv na celý jeho další život. Po studiích se vrátil do Těšína, jejž však brzy musil opustiti pro jurisdikční spory s katol. duchovenstvem. V té době jako na zavolanou ho pozvala paní z Gersdorfu do Gross – Hennersdorfu. V r. 1726 se Liberda zavázal své nastávající patronce, že bude zachovávati augšpurskou konfesi a konati konference s luterskými pastory. Roku příštího složil přísahu na augšp. konfesi, ale hned z počátku bylo viděti, že evangelické svobody mezi saskými luterány mnoho nebude. Právě na Husův den 1726 žádal Liberda na konferenci s luterskými pastory konané o připuštění české modlitby při pobožnostech emigrantů. Pastoři si ji nejprve dali přeložiti do němčiny a pak rozhodli odmítavě. Prý je příliš dlouhá, raději ať se lid modlí luteránskou litanii! K tomu však neměli zase exulanti mnoho chuti, neboť litanie je upomínala na katolickou liturgii.

Poměr se přiostřil ještě více v r. 1727, kdy paní z Gersdorfu udělila Liberdově obci bohoslužebný řád. Byl čistě luteránský, a proto naprosto zamítal bratrskou agendu z r. 1580, kterou by emigranti rádi prosadili. Některé věci byly vystěhovalcům přímo odiosní (např. při bohoslužbách měl býti duchovní v rochetce, kostelník měl choditi se sáčkem, k večeři Páně se mělo přistupovati na Zelený čtvrtek /zvláště dítky/ a den předtím měli věřící složiti v sakristii privátní zpověď), neboť to byly věci, upomínající vystěhovalce na katolictví, a proto je nikterak nemohly pro takovou evangelickou svobodu, ignorující jejich náboženské cítění, nadchnouti. Liberda se snažili zlomiti této bezohlednosti hrot tím, že při bohoslužbách podržel některé zevnější běci české povahy. Tím se mu podařilo u mnoha věřících vyvolati dojem, jako by je vedl ve stopách jejich nekatolických předků, a proto jali se záhy k Liberdovi putovati i emigranti ze Žitavy a Gebhardskdorfu. To mu však způsobilo mnoho nepříjemností a konečně ho vypudilo z Gross – Hennersdorfu.

Když totiž se věřící vrátili do svých přespolních osad, žádali své kazatele, aby jim opatřili pastory dle vzoru Liberdova. Ti však prohlásili Liberdu za kacíře, blouznivce, berouce si přitom za záminku jeho pietismus (o němž níže). Věci se vyvinuly až k vyloženému pronásledování Liberdových posluchačů. Pastoři totiž působili na vrchnosti, aby zapověděly putování do Gross – Hennersdorfu i konání soukromých pobožností. Za přestoupení zákazu byl stanoven trest vězení a vysokých pokut. Nejhořší však bylo, že i v emigraci samé v době tak kritické vypukly nesváry, neboť někteří vystěhovalci se připojili k luterským pastorům, jiní zase stáli proti nim.

Pronásledování českých exulantů saskými luterány bujelo zvláště v dávném jejich útočišti Žitavě a Gebhardsdorfě. O Žitevské persekuci zachoval zprávy emigrant Kupecký v knize nadepsané „Labutí zpěv“. V Žitavě brojil dokonce i český predikant proti putování do Gross – Hennersdorfu. Poutníci byli voláni na radnici, kde jim předložena otázka, setrvávají-li při své víře. Liberdovci místo otevřené odpovědi poukazovali na větší působivost hennersdorfských kázání, stěžujíce si na svého kazatele Jarého, kterak prohlašuje Liberdu za kacíře a čaroděje, a proto ho prohlásili za nepřítele pravdy. Za to dostali od magistrátu 14denní výpověď, a když večer konali v jednom stavení své nábož. shromáždění, museli býti vojskem chráněni před rozezlenými luterány! Město se pak rozhodlo nepřijímati již vůbec žádných uprchlíků z Čech. Později, když se vraceli od Liberdy, házeno po nich blátem a kamením a posměšně voláno: „Kvá, kvá!“

V Gebhardsdorfě byla již starší emigrantská kolonie, která byla v r. 1722 zesílena novými vystěhovalci. Starší příslušníci byli již asi zluteranisováni a nemohli se proto shodnouti s novými příchozími, kteří se drželi českých bohoslužebných úchylek. Proto je podezřívali z kalvinismu. Takto došlo ke konfliktu s místním luteránským farářem, a když nově přišlí emigranti zúčastnili se večeře Páně u Liberdy, tedy je za to vyobcoval z církve. Mimoto byli udáni u své vrchnosti (Ludvík Mannases von Uchtritz), která zakročila proti nařčeným tak krutě, že mučila dokonce i těhotné ženy! Tyto totiž byly svazovány a posazovány na ostře sesekaná dřeva. Mimoto byli úžastníci vysoko pokutováni (unsägliches Geld). Za takových okolností odešlo 12 rodin o 60 členech do Gross – Hennersdorfu, kde v l. 1728 – 32 emigrantská osada rychle vzrůstala.

Ale ani v Hennersdorfě nebylo náboženské svobody. Jak jsme již poznali, neměla tamní vrchnost ani nejmenšího smyslu pro české zvláštnosti, znajíc jenom své luteránství. Její neúprosnost byla ještě stupňována přáním po luteranisaci emigrace, neboť po výtkách činěných Liberdovi na konferenci v r. 1730 konané stran zanedbávání ltuerské katechese (Liberda ji nahradil výkladem perikop) vrchnost výslovně prohlásila, že jí na tom velice záleží, protože běží o vystěhovalce přišlé z „temnot papežských“. Toho roku také skutečně došlo k rozchodu emigrantů s vrchností hennersdorfskou a to z těchto důvodů: Vrchnost zakázala na jaře 1730 soukromé pobožnosti konané v době veřejných luteránských bohoslužeb, na nichž kázáno často bez kněze. Vystěhovalci se tím považovali za poškozené a podali proti zákazu vrchnosti protest podepsaný 18 osobami. V něm se ohrazovali proti nátlaku na jejich svědomí a vypověděli vrchnosti poslušnost. Vytáhli demonstrativně k zámku, kde paní z Gersdorfa odmítla vyjednávati se zástupci emigrantů. Tito žádali: 1. Úplnou náboženskou svobodu a 2. přijetí dalších emigrantů z Čech. Vrchnost jim na to pouze vzkázala, že vestfálský mír zakazuje lákání cizích poddaných do země a co se svobody nábožesntví týče, že nějaké úchylky od saského církevního řádu (luteránského) jsou nemožny, neboť velké státní výhody platí jen pro luterány. 18 osob, které protest podepsaly, bylo vypovězeno a Liberda, považovaný za bludaře, byl pohnán k zodpovídání před shromáždění luterských duchovních. Soukromé pobožnosti byly na příště přísně zakázány. Vypovězení odešli do Nerrnhutu, kde bydleli v domě patřícím Liberdovi.

Proti Liberdovi bylo předloženo 24 článků, jimiž byl obviněn z bouznilství. Když nedošlo k definitivnímu narovnání, počali se liberdovci ohlížeti jinam. Tak došlo k navázání styků s hr. Zinzendorfem, přičemž však emigranti nechtěli přerušiti všechny styky s paní z Gersdofru a jednali i s ní dále o církevní autonomii, kterou se měli odtrhnouti od německé náboženské obce. Zatím však se již někteří odstěhovali k Zinzendrofovi, jemuž paní z Gersdorfu vytkla lákání lidí k sobě. Proto se někteří vrátili zpět do Hennersdorfu, kam tehdy přicházeli i nespokojenci z Gebhardsdorfu a Žitavy. Tak se z Gross – Hennersdorfu stalo shromaždiště uprchlíků pro víru z luteránského Saska do Prus. Rozezlená vrchnost nechtěla jich však ve svém sídle trpěti ani přes noc!

Zatínmco se toto dálo v Hennersdorfě, byl Liberda s deputací v Berlíně, kde se mu podařilo docíliti (asi 31. srpna 1732) slyšení u krále pruského. Prosil ho jménem své obce netoliko o přijetí do země, nýbrž i o udělení státního občanství, jako byl již dříve učinil král solnohradským exulantům. Firdrich však nechtěl míti zlé vůle ani s císařem, z jehož zemí odešli, ani s králem saským, u něhož dosud byli, a proto na nekonečné prosby odpověděl liberdovcům vyhýbavě. Prý ať přijdou, že jim poskytne útulek. Blíže však jim neřekl nic. O tomto nejasném výroku se nemohou historikové ještě ani dnes shodnouti. Domnívají se většinou, že nejasné přislíbení se vztahovalo na nekatolíky jetě v Čechách dlící a nikoliv na lužickou emigraci. Tato však vztahovala věc v první řadě na sebe, což mělo pro ni brzy katastrofální následky.

V říjnu 1732 odešli totiž nespokojenci z Gross – Hennersdorfu a Sasové měli z tohoto exodu radost, neboť se obávali, aby nesvedli jejich poddané k revoluci. První pruské město, do něhož dorazili, byla Chotěbuz (Kottbus), kde se dočkali velikého a bolestného zklamání. Pruský velitel se totiž tázal krále, může-li je vpustiti. Ten poslal do Chotěbuze svého vrch. adjuntanta, jenž mimojiné sdělil králi i toto: „Nejsou ani všichni z Čech a mnozí nemají vůbec práva stěžovati si na nějaký náboženský útisk.“ K tomuto nepříznivému referátu nemálo asi přispěl i zevnějšek exulantů, kteří se podobali otrhaným žebrákům. Král byl ještě nad to na nové přistěhovalce rozezlen proto, že je správně považoval za liberdovce nevyčkavší jeho rozhodnutí. Kromě toho hleděl na ně ne jako na emigranty z Čech, nýbrž jako na neposlušné saské poddané. Tak se stalo, že král je odmítl a jim nezbylo než vrátiti se zpět. Byli plni zklamání, že se jim nedostalo ani v Prusku přijetí, tím méně náboženské svobody. Jak jeden emigrant do Čech se vrátivší vypověděl, vzpomněli si tehdy vystěhovalci na Čechy a „pravili, že kdyby mohli, že by na kolenou do Čech se vrátili, plakalo to přeukrutně“. Patrno z toho, že v zemi „evangelické svobody“ jim bylo daleko hůře než v katolických Čechách.

Emigranti se tedy vrátili do Lužice, ale odtud je vypověděli a dokonce měli na ně uchystánu vojenskou pohotovost! I obrátili se znova na krále pruského, leč zase marně. Jejich poukaz, že saská vláda jim nedovolila nai v Lužici přezimovati, způsobil, že král jim dovolil vstup do Pruska jednotlivě. Tak se stalo, že v zimě docházely do Berlína skupiny po 10 – 15 osobách.

Paní z Gersdorfu prohlásila Liberdu za původce onoho exodu, a tím i za příčinu bídy č. emigrantů. Bylo tomu tak, jenže nahlížela na Liberdu poněkud jinak než historikové. Hleděli na něho jako vrchnost, opírající se o zásadu „Cuius regio, eius religion“, a proto mu zvláště vyčítala falešné názory na evantelickou svobodu. Historik si vykázání z Chotěbuze a bídu exulantů z něho následující vysvětluje jinak: Liberda emigranty buď špatně informoval o své audienci u krále anebo nerozuměl Fridrichovu vzkazu. Tedy vinou bylo špatné Liberdovo zpravodajství, ať již bylo bona nebo mala fide. Daleko horší následky měl však výklad nejasného přislíbení Fridrichova v Čechách, kde z něho vznikla:

3. Opočenská rebelie

Král pruský rád by přijal českou emigraci k sobě, neboť mu záleželo na kolonisaci země. Přišlíbil-li skutečně přijetí 30.000 emigrantů a nevztahovalo-li se ono číslo na solnohradskou emigraci, pak je z toho viděti, že jeho slova se mohla vztahovati na tajné nekatolíky v Čechách a ne v Lužici, kterých nebylo ani zdaleka tolik. Proto v Čechách, zvl. v pohraniční královéhradecké diecési nastala pilná protestantská agitace, v jejímž čele stáli zvláště tři lidé: Mojžíš, Piksa a Urban. Pro jejich agitaci je příznačno, že naprosto zamlčovali lidu útisk nekatolíků z Čech a jejich vypuzení ze Saska do Branibor. Naproti tomu balamutili lid hrozbami, že Brandeburk vtrhne do Čech a povraždí všechny katolíky. Jen ti se zachrání, kteří se dají zavčas přepsati k nové víře.

Sám protestantský historik Skalský nazývá lidi takto oklamané lidmi ubohými. Tendence této agitace je zcela jasná: Agenti chtěli ukázati pruskému králi, kolik tajných nekatolíků se ještě v Čechách skrývá. Lid takto poštvaný a přestrašený dával se zapisovati do seznamu vyznavačů nové víry. V čele hnutí byl kantor v Meziříčí u Opočna Tauc, hnutí pak se nejvíce rozšířilo na panství opočenském. Bylo již před srpnovou audiencí u krále komandováno z Hennersdorfu, odkud v červnu (1732) přišel dopis, vyzávající k vytrvalosti v sektě luterské. Sedláci přišli 17. září 1732 do opočenského zámku a žádali hr. Colloreda o udělení náboženské svobody. Hrabě ovšem ukazoval, že není k ničemu podobnému oprávněn, a když chování lidu bylo stále hrozivější, bylo povoláno vojsko, které brzy obnovilo pořádek, ovšem svým obvyklým způsobem. Tak přišlo mnoho lidí vinou nesvědomitých náhončí do neštěstí. Velikou ironií jest, že to byl právě pražský arcibiskup Mayer, na jehož přímluvu se dostalo svedeným nešťastníkům jen mírného trestu na pražské pevnosti. O tom ovšem domácí nekatolíci svým souvěrcům do Němec nepsali.

4. Poslední léta Karla VI.

Tato doba je důležitá třemi věcmi: Zakročením protestantského „Corpus evangelicorum“ ve prospěch nekatolíků v dědičných zemích císařských, vzrůstající vliv Pruska v českém hnutí náboženském a nové záměry rakouské vlády po stránce církevně – politické.

Persekuce nekatolíků, prováděná vládou ve vých. Čechách po opočenské rebelii, dala podnět k diplomatickému zakročení tzv. „Corpus evangelicorum“, tj. tří protestantských států reprezentovaných svými vyslanci, totiž Anglie, Dánska a Holandska. Došlo k ní pravděpodobně takto: Kazatel emigrantské obce v Gerlachsheimu Schulz asi napsal písemnou stížnost, kterou členové berlínské obce (Rixdorf), Litochleb a Gerlachheimské Tob. Bernard donesli do Řezna, kde zástupcové jmenovaných tří států se za ni postavili, když tajný rada pruského krále žalobu předložil říšskému sněmu. Stížnost tato není prosta trpké ironie, neboť o ní platí stesk vyslovený jedním nejmenovaným jesuitou již při projednávání sporných otázek míru altranstädtského: Protestantské státy si stěžují na utiskování protestantů v císařských zemích, ale katolické státy naproti tomu mlčí k daleko horšímu pronásledování katolíků ve státech protestantských. Ironie tato je tím trpčí, povážíme-li, co činili luteráni českým emigrantům ve vlasti Luterově, v Sasku.

Stížnost byla podána 27. února 1735 a císař se o ní dověděl velmi brzy, neboť již 24. března ji dal na vyšetření nejvyššímu purkrabí hr. Schaffgotschovi, zatímco pruský král prostřednictvím tajného rady v. Dunckelmanna ohlásil teprve v červnu, že jest velmi dotčen zacházením s nekatolíky v Čechách. Koncem října pak celé „Corpus evangelicorum“ intervenovalo u císaře ve prospěch protestantů, a to nejen v Čechách, nýbrž i v Rakousích a Korutanech. Ve stížnosti nejprve poukázáno na persekuci jakožto na daleko horší než v zemích alpských, upozorněno na marnost podobných snah a konečně s odvoláním na augšp. mír z r. 1555 se protestantské státy dovolávaly konfesijní sovbody pro nekatolíky v dědičných zemích.

O této diplomatické demarchi možno říci tolik: V pruské intervenci byl vyložený omyl, neboť se v ní praví (snad aby císař nebyl dotčen), že persekucí je nejvíce vinno katol. duchovenstvo, kdežto císař prý o ní asi ani neví. Historické doklady však dosvědčují, že persekuce vycházela od cís. úřadů a že právě arcibiskup pražský a, jak ještě dále poznáme královéhradecká konsistoř, drželi nad nekatolíky ruku. Důkazem toho je také prohlášení kraj. hejtmana hradeckého, dle něhož stížnosti exulantů jsou dílem nepravdivé, dílem vyloženě zlomyslné. O navrženém právu vystěhovati se (nedostane-li se jim od císaře konfes. svobody) prohlásil hejtman, že v tomto směru nemá co rozhodovati císař, nýbrž vrchnosti, jimž bylo sněmem z r. 1650 zaručeno, že vystěhování …… nikdy dovoleno nebude. Muselo by tedy nejprve dojíti ke změně zem. zřízení. Císař asi odpověděl do Řezna v podobném smyslu, přičemž o míru z r. 1555 měl právě tak snadnou odpověď, jako kdysi Ferdinand II. Mír augšpurský, právě tak jako později mír vestfálský, zaručil protestantům konfesijní svobodu v něm. zemích, ale v dědičných zemích si vyhradil právo katol. reformace císař, když i protestantští kurfiřti si směli ve svých dědičných zemích vyhraditi totéž právo ve prospěch protestantismu.

Poměry tedy zůstaly nezměněny, neboť císař dal ve 24 hodinách odvolati vydanou již vyhlášku, kterou udílí konfesijní svobodu všem, kdož se přihlásí za nekatolíky. U císaře se v posledních letech jevil pouze jakýsi sklon k mírnějšímu zacházení s nekatolíky. To mělo vliv i na úřední orgány a zvláště se to projevilo u pražského arcibiskupa Manderscheida, jenž vydal zvláštní pokyny kněžstvu, působícímu mezi protestanty. V podstatě neobsahují nic nového, neboť ve velké většině se tyto věci prováděly na základě učiněných zkušeností, takže arcibiskupské nařízení bylo pouze jakýmsi zdůrazněním humánních misionářských metod. Arcibiskup nařídil: Na nekatolíky budiž působeno spíše vzorným životem, laskavostí a důkladným poučováním o víře. Knihy se měly od jinověrců vymáhati pod obrém a ukládati, ne páliti. Vojenské asistence mělo se při tom použíti jen v případech nezbytné nutnosti. Uvěznění nekatolíků mělo se státi jenom světskou vrchností.

Přesto se však lidé stěhovali za hranice, z čehož vysvítá, že s nekatolíky se nedalo nic poříditi po dobrém. V r. 1736 došlo pro nové hojné vystěhování do Sas k zakročení císaře proti hr. Zinzendorfovi u krále polského jakožto kurfiřta saského. Karel VI. ho totiž podezříval z lákání poddaných za hranice, leč neprávem. Saská vláda pak jevila ochotu donutiti emigranty k návratu domů (remigrace), čímž existence osad Gerlachsheimu a Karlsdorfu, kde vystěhovalci žili za vedení kazatele Schulze (asi původce textu stížnosti u „Corpus evang.“) se stala nejistou. Tím se těžisko emigrace přeneslo do Pruska (Chotěbuz a Rixdorf), jemuž protestantští agitátoři rádi konali úsluhy i v jiných ohledech, zvláště vojenských, najímajíce (nebo lákajíce pod záminkou náb. svobody) mladé vysoké muže pro královskou pruskou gardu. Jeden z nich (Ignác Rainer) byl polapen a pro služby nepřátelskému státu popraven v královéhradecké pevnosti. To již byla příprava na války o dědictví, kdy č. protestanté domácí i zahraniční postavili se na stranu Fridricha II. a nevědomky takto dokázali, že protestantismus je vskutku crimen contra statum.

5. Nepravdy o době „Temna“

Jak jsme poznali, byla vláda Karla VI. vlastně největší persekucí nekatolíků v Čechách. Lidé katol. církvi nepřátelští však úplně pominuli, že všechna tato persekuce vycházela od státu a že plynula spíše z pohnutek politických než církevních nebo dokonce náboženských, a proto zcela nesprávně předvedli katol. církev jako jedině zodpovědnou původkyni a tím i vinici za všechen ten útisk.

Učinili tak dílem již souvěkovci, dílem mladší historikové, zvláště pověstný nenávistník Bílek ve svých „dějinách“ katol. reformace v Čechách a v „dějinách“ jesuitů. Ze souvěkovců to byli různí tajní protestanté čeští, kteří posílali z Čech žaloby na pronásledování pro víru. Účelem těchto žalob bylo vzbuditi pro sebe za hranicemi co nejvíce soucitu a tím buditi pro sebe náladu. Pro tyto žaloby je příznačno, že se v nich neděje ani slova zmínky o mírném postupu církevních orgánů vůči nekatolíkům, nýbrž že se píše jen o jejich hrozných útiscích. Rovněž nikde není zmínky, že stát dal k podobným pronásledováním impuls, nýbrž všechno se svalovalo na katol. kněžstvo, zvláště na jesuity. Není tím řečeno, že by tu a tam některý kněz nebo misionář nepřeháněl, ale to byly výjimky, neboť jak jsme poznali a ještě uvidíme, církevní orgány ohromnou většinou uznávaly, že jinověrci se dají obrátiti jenom pilným působením mezi nimi a ne násilím. Pro náš předmět má zvláštní význam stížnost podaná u „Corpus evangelicorum“. Pramene tohoto použil Bílek ve svých dějinách a to tak, že uvedl pouze žalobu, ale nikoliv odpověď na nařknutí. Podezřelé přitom bylo, že dle povinnosti všech historiků necitoval pramene. Nejnovější historické bádání teprve ukázalo, že Bílek přednesl pouhá nařčení, kdežto obhajobu zcela zamlčel. Toto vyložené překroucení pramenů zcela slepě reprodukoval Jirásek ve svém pověstném „Temnu“, a tím Bílkova falsa ještě zpopularisoval, proto jest nutno probrati tyto věci důkladněji.

Tyto lži se tradují i o době bezprostředně pobělohorské a to o misích ve Svébořicích (1628) na Mladoboleslavsku. V tamní farní kronice prý je (dle Bílka) záznam, jak ref. komisař pomocí vojska bitím přinutil lid ke katolictví. Zatím v kronice není o tom ani slova! Odvolání se na dopis dra Teubnera k arcibiskupu pak výslovně prohlašuje zprávy o násilí za klepy protestantských predikantů, neboť Teubner píše: „Hrozně jsme tu od predikantů rozkřičeni, takže lid před námi utíká. Nalhali o nás, že kleštěmi otvírali jsme ústa k sv. přijímání a cpali do úst sv. hostii, že prý holemi, železem, pouty, žalářem, smrtí a vyhrožováním k církvi katolické nutíme; což však od lživých křivověrců vylháno jest. Způsobem co nejlaskavějším jsme s každým jednali a v takové dobrotě o pravdě víry je usvědčili a k ní přivedli, že nám, když jsme odcházeli, podobně jako v Jablonném a Mimoni ve vší poníženosti za takový způsob misie poděkovali.“ Z těchto řádků si možno nejlépe utvořiti úsudek, kolik je pravdy o pomluvě misií nyní na školách šířené, že jesuité z pistole vystřelili sv. Hostii do úst nekatolíkovi!

Mezi kněžími nařčenými z nešetrného zacházení s jinověrci je v první řadě misionář P. Koniáš (1691 – 1760). Původcem hrůzostrašných zpráv o tomto jesuitovi je zednář F. M. Pelzl, jenž dle Koniášova elogia poprvé vynesl na povrch zprávu o 60.000 spálených knih. Poukaz na to, že autorem elogia je jesuita, nestačí, neboť v elogiu vůbec není řeč o 60 tisících knih, nýbrž jen o 30.000, což jest zajisté slušný rozdíl. Kromě toho jest z Koniášova „Klíče“ známo, že misionář tento nevěnoval pozornost pouze knihám českým, nýbrž i německým, francouzským a latinským, takže počet českých knih jím postižených mohl se páčiti nejvýše na 15.000. Při tom dlužno zvláště zdůrazniti, že mezi závadné knihy počítal Koniáš knihy většinou bezcenné, jako snáře, zažehnávání, pověrečné modlitby, zatímco cenné knihy i nekatolické za proskribované neprohlašoval. Katolíkům velmi málo nakloněný profesor literárních dějiny Vlček nemohl se proto zdržeti podivu, že „právě při knihách od první do poslední stránky s protireformací naprosto neslučitelných, jako např. Komenského Labyrint, Chelčického Postila a Síť víry uvádí se několik málo míst závadných“. Mocné slovo mají zde i bývalí knihovníci pražské university Hanuš a Truhlář. hanuš dokázal (ČČM 1863), že Koniášem spálených šedesát tisíc knih je prostě nemožností. Ba Hanuš právě naopak dokázal, že Koniáš si získal velkých zásluh o č. literaturu, neboť literárně cenná díla neničil, nýbrž uschovával je v různých kolejích, odkud většinou přešly od pražské universitní bibliotéky. Hanušův článek byl tak působivý, že dokonce i zednář Svátek (Panování Josefa I. a Karla VI., str. 184-5) na jeho vývody přistoupil a konstatoval, kterak „bádáním Hanušovým jest tudíž působení misionáře Koniáše ve mnohem příznivější světlo postaveno, než v jakém se do r. 1863 na muže tohoto hledělo“.

K tomu přistupuje mínění universitního knihovníka pražského dra Truhláře, jenž nepokrytě prohlásil, že kdyby nebylo jesuitů, že by dnes český národ neměl asi Husovy Postily. K těmto výrokům o Koniášovi nutno připojiti ještě nejnovější výsledky bádání z konsistorního archivu v Hradci Králové, tedy z diecése, v níž Koniáš nejvíce působil a která jest rozkřičena Jiráskovým „Temnem“. Dle přesně vedených záznamů konsistorních Koniáš pálil pouze dvakráte knihy, a to vždy se svolením konsistoře (1728 a 1731). Tázal se jí, zda tak smí učinit, poněvadž vládní nařízení to přikazovalo. Protože konsistoř mu nebyla příliš nakloněna, je vyloučeno, že by si dovolil pálit knihy bez jejího povolení. Z toho pak jest nejlépe viděti nemožnost 60.000 spálených knih, jež přece na dvakrát spálit nemohl. Po r. 1732 pak se knihy nesměly vůbec ničiti, nýbrž měly býti odváděny děkanům (vikářům), kteří je posílali konsistoři. A tu se z předmluvy kázání P. Vydry (exjesuity a buditele) dovídáme, že Koniáš ukládal zabavené knihy ve své královéhradecké koleji, odkud je tajně vynášel a nekatolíkům rozdával – topič hradecké koleje! Tedy Koniáš nevědomky sbíral nekatolické knihy pro tajné protestanty. Některé z těchto knih se dodnes zachovaly v Hradci Králové (biskupská, seminární a kapitulní knihovna), neboť po zrušení řádu si biskup vybojoval knihovnu pro sebe a své kněžstvo.

Oním podloudným dílem topiče královéhradecké koleje jest vyvrácen jiný klep, že totiž kněžstvo nejprve knihy zabavovalo, a pak prý je nekatolíkům pod rukou prodávalo!

Po Koniášovi přichází na řadu P. Firmus, o němž Bílek napsal (a po něm Jirásek ve svém „Temnu“ bez kritiky reprodukoval) toto: „Šlapal nekatolíkům na bosé nohy svými botami, do nichž si úmyslně dal zaraziti ostré hřebíky, tahal je za uši tak dlouho a tak usilovně, až se přiznali, kde knihy uschovali.“ Katolický kritik Bílkových „dějin“ dr. Hodr poukázal na podezřelé znamení, že Bílek necituje svého pramene a proto prohlásil, že zatím není povinen mu věřiti. Teprve nedávno historik – jesuita, prof. Em. Kubíček (ve Spáčilově spisku „Jesuité“, Praha 1923, str. 114) objevil Bílkův pramen a zjistil, že běží o žaloby, podané u „Corpus evangelicorum“. Bílek ovšem úplně pomlčel o odpovědích na ně při vyšetřování učiněných. Tedy skoro táž metoda, jako při arcijáhenské visitaci pražské z r. 1379! Jak již zmíněno, dostal stížnosti na vyšetření hejtman hradeckého kraje p. Kryštof Voračický z Paběnic. Dle žaloby prý P. Firmus spáchal ony ukrutnosti při pálení nekatol. knih v Náchodě. Voračický do vyšetřovacího protokolu o tom zaznamenal: „Je tomu tak, že za přítomnosti misionáře z Tovaryšstva Ježíšova jménem Firma bylo několik kacířských knih v Náchodě veřejně spáleno a také venku na nějakém poli, aniž přitom bylo zpíváno. Nebylo možno však zjistiti, zda misonář šlapal lidem na prsty atd.“ K vyjádření Veračického přiložen jest přípis podaný buď pražským arcibiskupem, nebo biskupem hradeckým, v němž při bodu o Firmových surovostech je psáno „Ist ebenfalls eine pure, verläumderische unverantwortliche Unwahrheit“. Přípis tento připouští pouze spalování knih, ale (jak již ukázáno) s povolením konsistoře.

Toto všechno Bílek zamlčel a tak zfalšováním žalobného spisu předvedl Firma jako ukrutníka. Jiné mínění Firmovi nepříznivé vyvrací Rezek (Dějiny prostonárodního hnutí I, 83). P. Firmus byl prý přítomen ukrutnému trestání sedláků po opočenské rebelii a dával prý při tom vojákům rozkazy. Rezek na to odpověděl: „Co se týče ukrutností od vojáků na Opočensku páchaných, dás e sice prameny doložiti, že se dály u přítomnosti P. Firma, ale naprosto nelze říci (jak Bílek tvrdí), že se vše dělo na jeho radu.“ Proti tehdejší soldatesce byli i vojevůdci často bezbranní a tím spíše jediný kněz! Z akt hradecké konsistoře právě naopak víme, že Firmus se přimlouval za mladíky, svedené pruským verbířem Reinerem, aby nebyli trestáni, protože lehkověrně sedli Reinerovi na lep. Nenávist nekatolíků proti Firmovi byla proto taková, že se vždy nejprve důkladně a nenápadně informoval a pak proti podezřelým osobám přednesl své nevývratné důkazy. Roztrpčen dlouholetým vyčerpávajícím, leč většinou marným úsilím, předložil konsistoři hradecké radikální názory k bezohlednému potírání kacířství, ale konsistoř je nepřijala, dávaje přednost návrhům mírnějším.

Jiný jesuita méně pěkně zvěčněný Bílkem a Jiráskem je P. Třebický, po němž Koniáš nastoupil misionářskou činnost. P. Třebický je označován za skladatele písně zpívané při pálení knih: „Hoříš, hoříš, Jene Huse…“ Dle nejnovějšího bádání je dokázáno, že složil-li Třebický tuto píseň, pak ji složil jakožto odpověď na potupnou píseň zpívanou nekatolíky o sv. Janu Nep. Na P. Třebickém můžeme kromě toho poznati prolhanost protestantských žalob předložených emigranty v r. 1735. Tito si totiž stěžovali, že potupná píseň P. Třebického se zpívala při pálení knih v r. 1731. (Jirásek tvrdí, že kantoři cvičili onu potupnou píseň na Husa s dětmi ve škole. Není to však dokázáno, zatímco jest historicky jisto, že děti se ve školách učily potupné písni na sv. Jana Nep.) Třebický byl prý při tomto pálení Bohem na místě ztrestán, neboť prý při něm dostal záchvat zuřivosti, takže musel býti řetězem spoután. On však stále při tom křičel, že již hoří v pekle. Voračický s Paběnic při tomto č. článku nepokrytě prohlásil, že je z toho viděti opovážlivost protestantských žalobců. Zjistil totiž, že onoho roku (1731), kdy prý Třebický pálil knihy a dostal při tom záchvat zuřivosti, byl již tři roky mrtev! Co se týkalo slov, dle nichž Třebický o sobě tvrdil, že hoří v pekle, podotkl Voračický, že P. Třebický zesnul jako muž svatý.

Zbývá ještě jeden jesuita, P. Mateřovský. Rezek o něm na základě Bílka tvrdí, že byl strůjcem barbarského trýznění nekatolíků (i žen) v panské šatlavě N. Města nad Metují, a mimoto i o něm tvrdí, že přispěl svými radami k zvětšení útrap Alžběty Šramovy ve vězení bydžovském. Jelikož běží o údaje Bílkovy, jest jejich hodnověrnost již předem podezřelá. Nejnovější bádání z konsistorního archivu královéhradeckého staví P. Mateřovského do zcela jiného světla, neboť konsistoř neposlala k Šramové žádného P. Mateřovského, nýbrž P. Sýkoru! Tomuto pak poručila, aby s ní jednal se vší laskavostí a mírnými prostředky na ni působil, aby se stala katoličkou. Sýkora se skutečně zachoval dle rozkazu konsistoře, ale poznal, že s tak zatvrzelou osobou se po dobrém nic nespraví. Poněvadž byla Šramová již delší dobu uvězněna, žádal P. Sýkora o její propuštění, a to z těchto důvodů: 1. Je nebezpečná pro své spoluvězně, které může snadno svésti od víry. 2. Osoba řadu let vězněná zatvrzuje se čím dál více proti katolictví a její jedinou touho je pomsta na katolictví. Jak tedy viděti, duchovní vrchnost doporučovala Sýkorovi laskavé zacházení se Šramovou, Sýkora pak, vida, že ani po dobrém nedá se s ní nic svésti, radil její propuštění. Byla-li tedy Alžběta Šramová se svými příbuznými týrána, pak žádný církevní orgán neměl s tím nic společného, takže všechna vina padá v tomto případě na světské orgány.

6. Soudní stíhání nekatolíků

Jak jsme již poznali, odňal stát církvi soudní stíhání nekatolíků, protože se mu zdál postup církevních soudů proti nekatolíkům tuze mírným. Církev měla jen zjistiti kacířství udané osoby, načež veškero vyšetřování, souzení i rozsudek a potrestání si vyhradil stát sám. Ostří císařských dekretů zlomila církevní vrchnost, která dobře věděla, že jinověrci nedají se získati žádným fysickým násilím. Proto císařské patenty v mnohém směru nezachovávala, jak poznáme z těchto fakt:

1. Po udání měl býti každý z kacířství podezřelý ihned předán moci světské. Přesto však v mnohých případech neudávaly církevní orgány nekatolíky ihned, chtíce vše vyříditi v dobrém u konsistoře, či jak se v Hradci říkalo, „in foro paterno“. Tak např. z ukrutností obviňovaný P. Firmus nalezl v Bohuslavicích (u Náchoda) zapovězené knihy a zjistil, že jejich přechovávači hostívali u sebe i tajné zahraniční agitátory. Ačkoliv byl na takové přechovávání stanoven trest smrti, P. Firmus spravil věc pouze u hradecké konsistoře a tak zachránil několika nekatolíkům život. V jiném případě právě Bílkem rozkřičený P. Mateřovský oznámil o nekatoličce Vodičkové, že nemůže s ní po dobrém nic poříditi a proto nezbude, než předati ji světskému rameni, ale on jako kněz a misionář s takovým zakročením nechce nic míti. Jindy zachránila konsisoř život pruskému agentu Pechovi, jenž zprostředkoval spojení domácích nekatolíků s Berlínem. Tento propadal dle tehdejších zákonů dvakráte trestu smrti: jako zahraniční nekatolický agitátor a jako vojenský zběh. Právě proto ho konsistoř neudala, vědouc, že by byl určitě zastřelen. Spokojila se vyznáním víry, po němž udělila Pechovi absoluci a propustila ho na svobodu. Udělením absoluce byl delikvent vytržen z trestání světského, čímž poznáváme právní moc absoluce v takovýchto případech. Proto si snadno vysvětlíme, proč hradecká konsistoř netoliko nikoho nenutila k vyznání víry, nýbrž naopak vždy si nejprve dobře rozmyslela udělení s ním spojené absoluce, hledíc vyšetřiti, zda neběží o spekulanta, který se chce takto vyhnouti nepříjemnostem se světskými úřady, soudy.

2. Soudní řízení u konsistoře se dálo takto: Anonymní udání se vůbec nepřipouštěla, podaná udání byla bedlivě zkoumána a byla nařizována konfrontace k důkladnějšímu zjištění nařčení. Případně se vyšetřování na čas přerušilo, jakmile se došlo k novému poznatku, jenž vrhal na celou věc docela jiné světlo.

3. Při výměře trestů počínala si konsistoř co nejmírněji, dobře vědouc, že jinověrci se tím více zatvrzují, čím ostřeji se proti nim postupuje. Při vynesení rozsudku nad rouhavými ničiteli sochy sv. Jana Nep. v Černošicích (1718) prohlásila konsistoř výslovně: „Poněvadž duchovní soud je milostivý, nepřeje sobě smrti hříšníka, nýbrž aby se obrátil a žil“, a proto stanovila na dospělé pachatele pouze trest holí, zatímco jinak podléhali trestu mečem! Jelikož však většina tohoto soudnictví spada do doby po r. 1725, kdy vlastně konsistoř k tomuto souzení již kompetentní nebyla, tedy je z toho viděti, že církev se nikdy neztotožňovala s násilným postupem státu proti nekatolíkům, z čehož plyne, že církev nechtěla se nikdy propůjčiti za policejní orgán státu.

Konečně nelze ještě pominouti ani žalářování nekatolíků, neboť zde jsou dvě důležité věci: Jak tyto žaláře a tresty s nimi spojené vypadaly ve skutečnosti a jak se v nich misionáři chovali k vězněným protestantům.

Lidé jako nekatolíci souzení byli souzeni ze zločinu proti státu. Proto byli odsouzeni k vězení a nuceným pracím. Vězení bylo (dle tíže provinění) buď na zámku jako na sídle příslušného patrimoniálního soudu anebo na pevnosti. Vrchnostenská vězení nebyla však ani zdaleka tak hrozná, jak o nich šířili tajní protestanté zprávy do zahraničí. Vězňové se mohli docela volně pohybovati, jako by byli na svobodě, neměli ani okovů, bez nichž byl tehdy trestanec nemyslitelný, místo nucených prací byla nucená zahálka, neboť se po celé dny potulovali po zámcích. Tak tomu bylo ve Smiřicích, Dobrušce, ba i v Hradci Králové samém, takže P. Firmus, vida, kterak internovaní sektáři mohou ještě jiné nakaziti, žádal, aby ona vězení vypadala aspoň trochu jako vězení.

Z toho však nelze usuzovati na horlivost jezuitských misionářů, majících zostřiti věznění nekatolíků. Poznali jsme již, jak P. Sýkora ve vší mírnosti zacházel s Alžbětou Šramovou a jak se přimlouval za její propuštění. Světský misionář P. Stěna navštěvoval vězněné jinověrce, učil je, přimlouval se za jejich propuštění anebo aspoň za zkrácení trestu, a ačkoliv neměl nazbyt (misionáři byli totiž velmi špatně placeni), uděloval jim i peněžité almužny. I v jiných zprávách misionářských se s těmito údaji setkáváme. Můžeme si proto učiniti svůj úsudek, čteme-li slova černilovského pastora Ssalatuaye v historii jeho farnosti r. 1886 vydané: „Misionáři po krajích po tajných evangelících slídili a nalezené v okovech do vězení vlekli, pěstěmi do obličeje bili a biči mrskali.“ Tyhle lži odpovídají běžnému názoru dnešní české společnosti o poměru katol. církve k jinověrcům v době „Temna“.

Část desátá: „Osvícenství“

A. Doba „Osvícenství“

I. Marie Terezie

Svátek: Dějiny panování císařovny Marie Terezie (Praha 1897) – Kryštůfek: Dějiny Církve katolické ve státech rak. – uherských I (Praha 1898).

Císařovna Marie Terezie byla upřímnou katoličkou, ale její okolí bylo velkou částí oddáno moderním názorům o svrchovanosti státu nad církví. Nositelé těchto myšlenek snažili se jmenovitě získati jejího syna a nástupce Josefa II. To se jim skutečně podařilo, takže již za spoluvladařství Josefova počalo se ve státním životě uplatňovati různými výnosy nazírání, dle něhož se má církev státi služkou státu. Stupňující ujařmování církve vyvolávalo na druhé straně neúctu u věřících, kteří znehodnocování církve přenášeli na samo náboženství. Lid se takto stal nábožensky lhostejným, a pokud nebyl katolického smýšlení, netajil se tím, čímž se vynořilo z úkrytu mnoho tajných sektářů. Ačkoliv se tito za válek o dědictví postavili otevřeně na stranu pruskou, choval se k nim jako dědic trůnu benevolentně, ačkoliv toto chování samo sebou potvrzovalo starou právní zásadu, prohlašující protestantismus za zločin proti státu. Všimneme si proto protikatolického názoru na stát. náboženské situace a poměru náboženství k národnosti.

1. Protikatolický názor na stát

Byly to tři církvi nepřátelské proudy, jež vykonaly své zhoubné poslání: 1: Jansenismus, jenž na obranu svých dogmatických bludů o milosti a předurčení uchýlil se o pomoc ke státu. Proto hlásal svrchovanost hlavy státu i ve věcech náboženských, což se ovšem velmi hodilo tehdejší absolutistické náladě panovníků. Chtíce si zajistiti budoucnost v kněžském dorostu, pracovali pro vymanění theol. studia z dozoru církve. Lidu chtěli se jansenisté zavděčiti útočením proti příliš přísné morálce, což je vedlo k boji s jesuity. 2. Gallikanismus. Byl to vlastně doplněk jansenismu a nesl své jméno pro francouzský původ. Ludvíkovi XIV. se totiž líbila jansenistická nauka o svrchovanosti panovníků, a proto si dal klérem sobě povolným odhlasovati na gen. sjezdu francouzského kněžstva v r. 1682 čtyři bludné články hovící jeho aspiracím: a. Papežové mají nejvyšší moc jen ve věcech víry, ve věcech profánních přísluší tato moc panovníkům. b. Tato plná moc ve věcech duchovních byla okleštěna uznáním definice koncilu kostnického o superioritě koncilů nad papeži, která nemá míti platnost pouze v době rozkolu, nýbrž stále. c. Toto zmenšení moci papežovy se ještě přiostřilo prohlášením, dle něhož má sice rozhodnutí papežovo platnost pro celou církev, ale jenom když tato s tím souhlasí. d. Na základě toho se žádalo nové kanonické upravení apoštolské moci, a sice s ohledem na francouzské zákony a poměry. Těmito články byla vlastně zkrácena celá církevní ústava, neboť všechny kánony byly dle nich per nefas. Všichni evropští panovníci přijali usnesení galikánského kléru s radostí, neboť odvolání se na domácí poměry dávalo jim možnost, aby se i oni doma přiměřeně zařídili. 3. Febronianismus byl dalším řetězem vývoje. Jako gallikanismus zmenšoval svrchovanost papežů ve prospěch panovníků, tak zase febroniasnismus činil totéž ve prospěch biskupův. Původcem jeho jest jansenistický kanonista Jan Hontheim, sufragán trevírský, jenž pod pseudonymem Justina Febronia vydal (1763) ve Frankfurtě spis, v němž popřel jurisdikční primát papežů římských prohlásiv, že papež nemá nejvyšší moci v církvi, nýbrž ona moc duchovní přešla na celou církev a biskupové jsou jen jejími vykonavateli. Papež je sice prvním biskupem, ale pouze jako primus inter pares. Jeho primát nesouvisí nezbytně s římskou katedrou. Účelem primátu je pouze zachování jednoty, ne však samostatné zákonodárství pro celou církev. Aby tedy papežská moc byla zredukována na svou původní sílu, volal panovníky na pomoc biskupům a sice tak, aby i oni zkoumali nejprve papežská nařízení, nežli se měla vyhlásiti (placetum regium) a biskupové aby zastávali svůj úřad nezávisle na papeži. Tím vlastně mělo dojíti k utvoření jakýchsi státních církví.

Zakladatelem č. jansenismu je vlastně hrabě František Ant. Špork. Narodil se v Lysé n/Labem r. 1662 a již v 18 letech se seznámil za pobytu v Paříži s jansenismem. V něm ho ještě utvrdil jeho pobyt v Římě (1700), kde poznal, že i vysocí hodnostáři církevní s hnutím sympatisují. Sám však byl spíše jenom horlivým a štědrým podporovatelem jansenismu, zatímco jeho dvě dcery za jeho pomoci jansenistické myšlenky šířily. V první řadě to byla Eleonora, jež vstoupila v Rottenbuchu u Bozenu do kláštera celestýnek. V r. 1705 založil hr. Špork klášter téhož řádu na svém panství Choustníkově Hradisku (Gradlitz) a do něho přesídlela jeho dcera mající klášterní jméno Marie Kajetána. Tato celestýnka přeložila z francouzštiny do němčiny většinu Šporkových jansenistických knih, takže možno bez přehánění říci, že její smrtí zahynul i tento vydavatelský obor Šporkův. Vyšel potom sice ještě „Christl. Kalender“ (jansenistický), ale i o jeho vydání padlo rozhodnutí ještě za života M. Kajetány. K ní se radila mladší její sestra Anna Kateřina, jež jest zajímava tím, že náležela k prvním šiřitelkám kultu B. Srdce Páně v našich zemích, ovšem zůstávala jansenistickou. R. 1741 vydala v Lysé „Kleine Öffnung des Herzens Jesu“ pro své bratrstvo B. Srdce, které v 15 letech dosáhlo na panství Lysé úctyhodného počtu 11.411 členů! Anna Kateřina založila (1746) i asketické studium u pražských servitů.

Překladatelská činnost Šporkových dcer byla na tu dobu významným literárním činem, neboť znamenalo to u nás opětné uvedení lidové řeči do literatury na místo řečí románských. Prozatím ovšem běželo o němčinu. Katol. orgány církevní z počátku se chovaly vůči Šporkovým literárním podnikům celkem pasivně. Teprve po bulle Klementa XI. „Vincan Domini“ proti jansenismu vydané postavila se i u nás církev proti Šporkově propagandě. U Paříže byl tehdy zavřen (1709) a konečně se zemís rovnán jasnenistický klášter Port – Royal a ozvěnou této církevní ofensivy u nás bylo úřední zavření Šporkovy tiskárny v Lysé (1713). Všechny knihy zabaveny a Šporkovi cestou milosti byla mimoto nadiktovaná pokuta snížena na 20.000 zl. V červnu 1729 přepadlo oddělení kyrysníků sídlo Šporkovo Kuks, zabavilo knihy, knihařské zaměstnance pozatýkalo, čímž počal velký proces proti Šporkovi, o němž můžeme říci jen tolik, že běželo spíše o státní zákrok než o církevní. Církev dala některé Šporkovy knihy na index, řídíc se přitom seznamem jansenistických bludů v bulle „Unigenitus“ v r. 1731 Klementem XI. odsouzených.

O Šporkově smýšlení možno říci toto: Nebyl zednářem (jak poznáme), nýbrž byl to indiferentní člověk, jenž zdůrazňoval hlavně přikázání lásky k Bohu a bližnímu; věřiti si (dle něho) mohl každý, co chtěl. Katol. církev kladl na roveň křesťanským sektám. Nelze proto souhlasiti s názorem, že byl věřícím katolíkem! Rovněž se však nedá dnes držeti názor o jeho protijesuitském smýšlení, neboť se dokázalo, že jeho pamflety směřovaly proti jesuitům jen potud, pokud s nimi měl pozemkové spory jako se sousedem. Jinak byl s jesuity v přátelských stycích, ba dokonce je u sebe hostil a přitom jim předčítával své pamflety proti jejich žirecké koleji! – Jak poznáme, vláda jansenismu nastala u nás teprve za Marie Terezie.

Febroniovy bludy přijali ve Vídni s radostí, jak viděti z toho, že censura je měla třikráte na zkoumání a vždy je propustila, a že se na císařském dvoře mrzeli, když je Hontheim odvolal. Při tom hrál císařský dvůr falešnou roli, nepřipustiv publikování spisů ani pro, ani proti odvolání. Nejhorší však bylo, že němečtí biskupové, chtějíce se zbaviti nepohodlných jim nunciů, odhlasovali tzv. zemské punktace (1786), jež odeslali Josefovi II. se žádostí, aby je podporoval proti domnělým přehmatům kurie.

V zemích českých byla tato proticírkevní ofensiva podporována nešťastným postavením pražského arcibiskupa Mandersheida, způsobeným jeho blahovolností vůči kurfiřtu bavorskému Karlu Albertovi v r. 1741. Jí upadl na řadu let v naprostou nemilost císařovny, takže ani nesídlil v Praze, nýbrž na zámku v Břežanech. Tak bylo bohužel předem znemožněno, aby primas království českého se u panovnice bránil proti vzrůstajícímu vměšování se státu do záležitostí čistě církevních. Naproti tomu spoluvládce Josef II. byl úpně získán proticírkevním novotám a jeho okolí s ním. Byl to zvláště jeho kancléř hr. Václav Kounic, ctitel Voltairův a Rousseauův (tento byl v Paříži jeho sekretářem!) a řada vysokých církevních hodnostářů, zvl. světící biskup vídeňský Stock a brumovský opat Rautenstrauch. Za takových okolností se stalo zcela ilusorním odsouzení nauky Febroniovy v Praze v dubnu 1704, k němuž podnět dalo jeho zavržení sv. Stolcem v únoru téhož roku vyhlášené. Dvůr i část vysokého kléru stála při Febroniovi, takže ono odsouzení bylo pouhým projevem bez jakéhokoliv vlivu na veřejnost. Arcibiskup pražský se z osobních důvodů bál ostřeji zakročit, takže jeho arcipastýřská činnost klesla na pouhé pořádání a ohlašování veřejných pobožností, zatímco ve všem ostatním již rozhodoval stát. Že nedošlo k ješě horším poměrům, toho příčinou byla jen císařovna, jež nechtěla dovoliti provádění příliš proticírkevních zákonů. Bylo to však smutná vyhlídka do budoucna, až jednou Marie Terezie zavře oči. Za jejího života vyšla celá řada absolutistických zákonů a nařízení, ale vše ostatní se připravovalo k provádění až po její smrti.

Abychom vnikli do původu různých proticírkevních nařízení ještě za Marie Terezie vydaných, všimněme si osob udávajících směr po stránce církevně – politické. Bránu k šíření jasnenismu otevřel dokořán Gerard van Swieten, který jako rozhodující člen cesurní komise vídeňské zjednal jansenistické literatuře volný přístup do rakouských zemí. Jeho pravou rukou byl světící biskup vídeňský Šimon svobodný pán Stock, jenž uvedl jansenistickou četbu na theologické studium vídeňské a vychoval takto necírkevní kněžský dorost. Necírkevní proto, že stál již na zcela jiných právních názorech. Z toho vyplynuly dva neblahé důsledky: Konflikty mezi orthodoxně a církevně – loyálně vychovanými faráři a necírkevně smýšlejícími kaplany, jež nechtěli starší kněží přijímati k sobě na fary. Druhým důsledkem byl pravý opak zakročneí vídeňského arcibiskupa Migazsiho, který zakázal jansenistické spisy na své theologické fakultě. Kruhy církvi nepřátelské, aby udržely výchovu kněžského dorostu ve své moci, zahájily útok na biskupské semináře a takto daly na přetřes otázku zřízení tzv. generálních seminářů. Jiným zloduchem byl opat broumovských benediktinů František Rautenstrauch, jenž napsal dva právnické spisy na podkladě čistě febroniánském. Ty mu otevřely cestu ke kariéře. Stal se ředitelem theol. studia v Praze, členem studijní komise a censurního úřadu. Nejhorší však bylo, že se propůjčil za nástroj k prosazení nového studijního řádu. Vídeňští jansenisté jej již měli hotový, ale obávali se, že císařovna jej zamítne. Přišli tedy na myšlenku, že se jim plán podaří, podá-li jej Marii Teresii kněz. Proto vypracoval Rautenstrauch svůj plán, kupodivu až nápadně shodný s elaborátem vídeňským a byl pak povolán císařovnou do Vídně k uskutečnění tohoto návrhu. Jako všichni tito činitelé snažili se dostati do rukou výchovu kněžstva, tak zase jiní z nich smutně prosluli při úpravě poměru církve ke státu. Byli to dva právníci, Pavel Rieger a baron Josef Sonnenfels. Rieger sepsal příručku církevního práva zcela v duchu Ferroniově, která byla zaveden ana universitách. K většímu jejímu rozšíření byly založeny stolice „přirozeného práva a státních věd“. Korunu všemu dal Sonnenfels (takto pokřtěný žid), který svými spisy dovršil ponížení náboženství a církve. Považoval totiž náboženství za státu prospěšné jen proto, že zakazovalo lidem krásti a zabíjeti, jinak řečeno považoval náboženství za složku státní policie, a proto i za služku státu. Takto se z kněží měli státi úředníci policii podrobení. Za takových teoretických předpokladů není ovšem divu, že v praxi to nevypadalo právě dobře. Již jsme naznačili, že úřední list pražského arcibiskupství byl vlastně úředním listem vlády, v němž bylo více návěstí státních než církevních a že činnost pražského ordinaria klesla vlastně na pouhé oznamování veřejných pobožností. O ostatním nás dokonale poučí chronologický pořad vládních dekretů o církevních záležitostech.

V březnu 1767 bylo omezeno další zakládání klášterů. V r. 1768 nařídila vláda, aby všechny církevní dotace, nemající svého zvláštního cíle, byly dány vojenským vychovatelským ústavům jako interkaláry na výchovu učitelstva. Tedy první konfiskace církevního majetku! Téhož roku vláda vyhlásila, že žádná církevní instance nesmí bez povolení a schválení krajského soudu nikoho exkomunikovati!

V r. 1770 učiněn nový průlom do vydržování katol. církve a do existence klášterů. V prvním případě běželo o solní pokladnu. Poznali jsme, kterak od Leopolda I. bylo jí využíváno k válčení proti Turkům, od válek o dědictví sloužila solní pokladna na vojny proti Prušákům a co zbývalo, dostávala Kongregace Propagandy na vydržování misií. Při proticírkevním kursu za Marie Teresie počaly se vládní orgány pojednou starati, aby solní pokladna sloužila svému účelu, tj. vydržování duchovenstva. To indirektně znamenalo, že Kongregaci budou subvence zastaveny. Skutečně v únoru 1770 oznámil kancléř Blümegen do Říma, že solní pokladnu bude spravovati jen č. episkopát a že Kongregace Propagandy dostane pro příště jen tři položky. V srpnu téhož roku potvrdila císařovna po dlouhém váhání dekret na zmenšení řádového kléru předložený jí pod záminkou překaziti ubývání pracujícího lidu. Proto se slavné sliby směly skládati až ve 24. roce. Který představený by se dle toho neřídil, měl propadnouti velké pokutě. V dalších případech měl býti jeho klášter zrušen. Nuncius Viskonti proti tomu protestoval jménem Klementa XIV. a výsledkem toho byly nové potíže. Vláda totiž stanovila pro kláštery numerus clausus, jehož normou měl býti stav osob z r. 1770! R. 1771 zrušena církevní komise a její agenda přivtělena státní kanceláři. Téhož roku vyhlášeno, že bez povolení úřadů nesmějí se zakládati nová bratrstva. R. 1772 dány studijní příručky theologické pod státní censuru, čímž duch theologického studia byl úplně vytržen z církevních sfér. Kromě toho zaveden rozumářský katechismus zaháňský (Sagan).

Nejtěžší rána však dopadla v roce 1773 a postihla celou církev. Bylo to zrušení řádu jezuitského, který jakožto nejpevnější opora katol. církve byl jejím nepřátelům největší překážkou. Nejprve odstraněni jesuité ze dvora jakožto zpovědníci a tím podlomen jejich vliv. Jejich zrušení navrhoval císaařovně její spoluvladař Josef II., ale ona se zdráhala. Teprve vlivy francouzského dvora a hr. Kounice zvítězily a takto Klement XIV. podepsal zrušení Tovaryšstva (21. července 1773). Marie Terezie nařídila zrušení dekretem ze dne 14. září. Příznačno jest, že papež tak neučinil bullou, nýbrž jen brevem, nevyhotoveným dle jinak přísných formalit papežské kanceláře. Příčiny zrušení řádu nespočívaly jen v neohrožené obraně katolické církve, nýbrž i v jeho velikém majetku, pro který naň počala žárliti vysoká šlechta. Při zrušení čítala provincie řádová 20 kolejí, 12 residencí a 1017 členů. Čistý majetek její pro prodeji a odpočítání dluhů obnášel přes 6 ¼ milionu rýnských a byl z něho utvořen tzv. studijní fond, jenž měl sloužit k vydržování školství.

Plesala-li šlechta s protikatolickou inteligencí nad zrušením Tovaryšstva, nesl je lid bolestně, a sice z těchto důvodů: 1. Duchovních, neboť jesuitské kláštery byly středisky katolického života. Ta padla a nebylo po nich náhrady. 2. Estetických, protože jesuité si libovali v důstojně vypravených a slavnostních bohoslužbách, jejichž rázu odpovídaly i jejich skvělé chrámy. 3. Sociálních, neboť jesuité prosluli i jako podpůrci chudého lidu.

Exjesuité dostali vyměřenou pensi ze stud. fondu. Kteří byli ještě schopni práce, působili dále buď v duch. správě anebo ve školách všech kategorií bez rozdílu. Tím však katastrofální následky zrušení Tovaryšstva nebyly odčiněny, neboť školství definitivně mu odňaté přešlo plně do rukou zednářských, což se později vymstilo na státě samotném, jenž (jak poznáme) prohlédl zednářstvo a počal je pronásledovati – až již bylo pozdě!

2. Zednářství v zemích českých

Volf: Amici crucis (ČČH 1932) – Straka: Reforma zednářských lóží (ČČH 1925) – Benedikt: Franz Ant. Graf von Sporck (Vídeň 1923) – Kryštůfek: Dějiny Církve katol. ve státech rak. – uh. s obzvláštním zřetelem k zemím koruny č. (Praha 1898) – Svátek: Panování císařovny M. Teresie I - II (Praha 1897 – 1898) – Týž: Panování Josefa I. a Karla VI. (Praha 1895).

Proticírkevní hnutínebylo živeno pouze státním absolutismem a s ním souvisící dvorní „Theologií“, nýbrž i svobodnými zednáři. Jméno této politické sekty pochází od zednikých a kamenických cechů v Anglii, kde na základě jejich zřízení (učedníci, tovaryši, mistři) vzniklo zednářství duchovní, jehož účelem bylo vybudovati v duši lidské duchovní chrám. Nová duchovní budova vyloučila ze svých základů i staviva všechna zjevená náboženství a tím ovšem se měla zhroutiti celá dosavadní stavba lidské společnosti, vybudovaná na systému křesťanském.

U kolébky zednářství stál Komenský se svými humanitními a bratrskými ideami, uloženými ve spise „Cesta světla“. Na základě nich sepsal dvorní kazatel v Londýně James Anderson „The constitutions of Freemasons“ na den sv. Jana Křtitele (jenž jest proto patronem zednářů!). Roku 1717 spojily se čtyři londýnské lóže a zvolily si velmistra. Zednářské konstituce se zřekly náboženství a nahradily je filosofií. Není tedy divu, že katol. církev hned v samých začátcích se postavila proti zednářství. Klement XIII. je odsoudil bullou „In eminenti“ (1731) a Benedikt XIV. bullou „Providens“. Hlavními exponenty v boji proti zednářům byli jesuité. Přes všechno jejich úsilí se jim nepodařilo prosaditi provádění obou citovaných bull v tom Rakousku, které tak horlivě vydávalo císařské patenty proti kacířství.

Příčinou toho bylo, že sám pozdější manžel Marie Terezie, František Karel Lotrinský, byl zednářem. Vstoupil do lóže v Haagu (1734) a jako manžel Marie Terezie byl členem vídeňské lóže „Zu den drei Kanonen“, jež byla v r. 1743 úředně rozpuštěna. Příčinou persekuce zednářstva nebyla žádná náboženská horlivost císařovny, nýbrž trpká zkušenost, dle níž zednáři se za války o dědictví postavili na stranu kurfiřta bavorského Karla VII., tedy proti M. Teresii. Co to znamenalo, jest nejlépe poznati z toho, že mezi našimi prvními zednáři byla jmenovitě zastoupena šlechta s vojskem. Toto stanovisko zaujali vůči císařovně i čeští zednáři. Dříve než přistoupíme k chování se lóže za války o dědictví, tedy si všimneme počátků zednářství v Čechách.

Až dosud byly směrodatnými o počátcích č. zednářství údaje Svátkovy, leč nejnovější historické bádání je vyvrátilo netoliko jako nepravdivé, nýbrž jako vyloženě vymyšlené. Svátek tvrdí, že hr Špork vstoupil za svého pobytu v Holandsku do tamní lóže zvané „Amici crucis“. Tato lóže prý byla založena potomky č. emigrantů. Historické výzkumy však nejnověji dokázaly, že žádná lóže podobného jména v Holandsku vůbec neexistovala, nýbrž že si ji vymyslel Svátek! Stejně je výmyslem její založení českými vystěhovalci. Totéž platí o jejím splynutí s holandskou stavební hutí. Domnělý prostředník holandské lóže s pražskou van der Roxas byl preudonym a nebyl to Holanďan, nýbrž Bavor. Předmluva k životopisu Šporkova jím sepsaná nevyšla v Amsterodamě, nýbrž v Bavorsku a nikoliv r. 1715, nýbrž 1717! Poukaz na řád kříže s orlem založený Šporkem nestačí k důkazu o jeho zednářství, neboť je dobře známo, že tímto řádem vyznamenal Špork i vysoké duchovní hodnostáře, např. biskupa královéhradeckého. Ten by jistě nebyl členem zednářského řádu! Šporkovi zednářství nelze dokázati ani na základě jeho medajle za zednářskou donedávna prohlašované, protože její citát je vyňat ze Zjevení sv. Jana a tlumočí naději v odměnu na věčnosti za útrapy na tomto světě. To zednářství neodpovídá. Stejně nelze dokázati Šporkovu příslušnost k lóži na základě styků s náčelníky pražských zednářů. Styky ty byly totiž minimální a většinou neměly se zednářstvím nic společného.

Určité zprávy o č. zednářství čerpáme teprve z doby válečných zmatků po r. 1740, kdy (jak již řečeno) se lóže postavily proti legitimní dědičce mocnářství. V r. 1741 byly v Praze tři skupiny zednářů a jest opravdu těžko říci, zda vznikly z různého stanoviska, jaké zednáři zachovávali k nástupnické otázce anebo běželo-li o chytré rozdělení úloh, které měly zednářům pro každý případ zajistiti vítězství. Lóže „U tří hvězd“ postavila se totiž vyloženě na stranu bavorskou. Do ní docházel za války saský komandant Fridrich hr Rutkovsky, jenž dal podnět k založení lóže „Sinceritas“ v Litoměřicích. Druhá lóže byla neutrální, která vyloučila ze svého programu všechnu politiku. Třetí lóže byla úplně na stanovisku rakouském a tato po dobytí Prahy rakouským vojskem byla státně uznána a stala se zárodkem dalšího šíření se sektářství. Jejím mistrem byl Šebestián hr Künigl, kterému se podařilo dosáhnout opětovného otevření a spojení všech tří původních lóží pode jménem „U tří sloupů“. Takto se po r. 1742 přes zákaz císařovnin velmi bujelo u nás sektářství, šíříc se dokonce i na venkově.

Zanedlouho se stali příslušníky lóže nejvyšší hodnostáři zemští, jimž ovšem vznikl i zednářský režim, jenž podporoval své příslušníky ve všech oborech státní správy. Dalším důležitým bodem ve vývoji č. zednářstva jest rok 1763. České lóže nebyly totiž uznávány v zahraničí, a proto pražská lóže „U tří korunovaných hvězd“ obrátila se toho roku na zednářskou lóži do Drážďan se žádostí o uznání za pravou lóži. Žádosti bylo vyhověno, jmenovaná lóže byla řádně obnovena a za rok vznikly ještě jiné nové organisace na venkově, takže v Čechách byly tehdy lóže v Chomutově (Komotau), Hradci Králové, Litoměřicích a Lokti (Elbogen). K větší reklamě chtěli zednáři založiti nějaký humánní ústav, zvl. sirotčinec, ale nová nařízení vládní (1768) proti nim vydaná podnik překazila.

Zatím vytvořila se pro další rozvoj lóží velmi příznivá situace. Počalo se totiž jednati o zrušení řádu jesuitského, největšího nepřítele zednářstva. Jesuité, zaměstnaní starostmi o vlastní existenci, nemohli se zednářům věnovati tolik, jako až dosud. Tím se tedy zednářům uvolnilo a provedli proto novou organisaci. Učinil tak v r. 1770 učený Ignác Born, přísedící mincovního úřadu v Praze, takže při zrušení Tovaryšstva byly v Praze již čtyři lóže. „U tří hvězd“ byla provinciální lóží, která řídila sirotčinec, založený téhož roku (1773) pod ochranou sv. Jana Křtitele.

Tento krok byl zednářstvu velmi prospěšný, neboť k tomu cíli byl získán bredovský palác, v němž mimo sirotčinec byla i lóže s rozsáhlými prostorami. Zednářství tehdy prostoupilo celou pražskou společnost, takže např. příslušníky malostranské lóže „U tří sloupů“ byl dokonce i jeden benediktin a arcibiskupský sekretář! Do této lóže vstoupilo pod vlivem Bornovy agitace mnoho učených osob.

V téže době (1775) hrozilo zednářům nebezpečí, že za příkladem královny neapolské budou i jinde rušeni z obavy před politickými vraždami. Zvláště vážné obavy byly v tomto směru v Rakousku, jemuž přispělo na pomoc Prusko. Počátkem r. 1776 přijel k císaři Josefu II. z Berlína zástupce zemské lóže pruské Fr. ze Sudthausenu a přednesl císaři prosbu, by dovolil, aby král pruský převzal protektorát nad rakouskými zednáři. Josef II. po delším váhání svolil a dokonce udělil ještě pochvalné uznání Sudthausenovi a rakouskému velmistrovi hr. Dietrichštejnovi. Tím ovšem se zednářství rozšířilo ještě víc, zvláště když dekretem ze dne 11. prosince 1785 „bratru“ Dietrichštejnovi adresovaným dovolil císař officielně zednářství ve své říši pod podmínkou, že nebude udržovati styků s tzv. illumináty a rytíři růžového kříže.

Později se však dožil Josef II. na zednářích trpkých zklamání, takže r. 1789 zakázal lóže v celé říši. Za Leopolda II. nastalo na krátkou dobu uvolnění, až František I. je definitivně zapověděl a také bezohledně persekvoval.

3. Náboženská situace

a. Protestantismus vůbec

Čeští protestanté přijali pruské vojsko s radostí, považujíce je za nositele náboženské svobody. Tím se samo sebou rozumí, že pruský vpád byl mocnou vzpruhou nekatolictví, a když nastaly poměry klidnější, tak se rakouská vláda snažila zeslabiti nekatolictví jednak omezováním patentů Karla VI., jednak novými nařízeními. Rozdíl proti době Karla VI. byl však ten, že za M. Teresie zapouštělo tzv. osvícenství stále hlouběji kořeny v politických úřadech a následek toho byl, že: 1. Prostý katolický lid byl pohoršován inteligencí. 2. Nekatol. lid byl utvrzován v proticírkevním nazírání i vystupování. 3. Na mnoha místech se obnovené ostré patenty neprováděly. Patenty Karla VI. byly obnoveny počátkem r. 1748 a s nimi zároveň i náboženská komise, jíž mimo jiné bylo uloženo i zřizování far. Příštího roku vyšly ostré patenty proti nekatolickým agentům. Pro ně byl stanoven trest smrti. Šiřitelé nekatolických knih propadali konsfiskaci jmění. Mimoto se nařizovalo pilné vyučování mládeže v náboženství, návštěva služeb Božích a vrchnostenským úředníkům bylo zase skládati přísahu věrnosti nařízenou r. 1726.

Všechna taková ostrá opatření neměla žádoucího výsledku, neboť zůstala jen na papíře, jmenovitě tresty smrti. Můžeme říci, že nařízení naopak ještě vnitropolitickou situaci zhoršila, neboť nové přísné patenty poskytovaly i dále příležitost králi pruskému, aby jako protektor nekatolíků mohl se do vnitřních záležitostí rakouských vměšovati a kromě toho, aby nespokojenosti lidu mohl i nadále využívati ke své kolonisační politice, tj. k vyvádění polského lidu do Branibor a Slezska. Marie Terezie proto správně tušila, že za stížností „Corpus evangelicorum“ podanou na sněmě v Řezně (1764) se skrývá král pruský. Proto neměla celkem žádného výsledku a také nevyhověno žádosti hr. Sulkovského o otevření protestantského kostela v Bílsku ve Slezsku (1752). Proto tamní lidé chodili raději do luteránského kostela v Plesu na pruském území a pruský guvernér ve Slezsku měl z těchto poutí takovou radost, že neváhal prohlásiti, že luterský chrám v Bílsku by býval prospěl císařovně v Rakousku více než celý jeden armádní sbor. Za sedmileté války (1756 – 63) si nekatolíci počínali ještě směleji a to nejen při pohraničí, nýbrž i uvnitř země. Např. v Prostějově se v r. 1758 přihlásilo u pruského krále 100 nekatol. rodin o vystěhování s podotčením, že ještě mnoho jiných odejde. Fridrich II. jim tedy vykázal bydliště v Opolsku. Tyto události, jakož i nová stížnost (tentokráte od deportovaných do Sedmihrad) v Řezně r. 1764 nutily císařovnu k novému zakročení proti nekatolictví za války tak zesílivšímu. Tak došlo k vydání reformního patentu z června 1764, kterým nařízen přísný dozor nad nekatolíky, zvláště nad jejich tajnými nočními schůzkami.

Jak již úvodem podotčeno, neměly tyto patenty mnoho významu, protože osvícenství a s ním spojené antipatie ke katolictví a sympatie k protestantismu brzdily jejich provádění. Zvláště mnoho působilo proticírkevní smýšlení budoucího panovníka Josefa II., které dávalo nekatolíkům naději v lepší budoucnost a tím ovšem i vytrvalost, naproti tomu světským orgánům ukládalo jistou reservu v provádění starých patentů, aby za nové éry neupadly pro svou horlivost v nemilost. V r. 1773 byla již situace taková, že ve státní radě byl jediný člen stavící se proti náboženské toleranci. Tak se stalo, že provádění patentů proti nekatolíkům záviselo vlastně na smýšlení vrchnosti. Proto se prováděly jen tam, kde majitelé panství zůstali na starém stanovisku, kde zavládlo osvícenství, tam zůstala nařízení prostě na papíře.

Další brzdou v provádění rekatolizačních patentů bylo selské hnutí v l. 1774-5. V r. 1774 se obrátili nekatoličtí sedláci na pruského krále s prosbou, aby vtrhl do Čech a osvobodil je. Za rok pak vypuklo hotové selské povstání, jež byla vláda nucena potlačiti vojskem, když mírné prostředky neprospěly. Povstání toto mělo ráz ostře protikatolický, neboť vzbouřenci vybíjeli katolické kostely, fary, třískali posv. obrazy atd. Nápadno jest, že tyto výjevy se odehrávaly zvláště v sektářských vých. Čechách.

Selská rebelie úplně přeměnila rekatolisační praxi státu, která je zajímava z několika stran. Předně tím, že stát nepřímo uznal zkušenost církve, neboť v poučení o vyslovených kacířích, tj. zatvrzelých jinověrcích nařizovaly úřady, aby se na ně působilo po dobrém, totiž poučováním a dobrým příkladem, faráři byli povinni přimlouvati se za nekatolíka, což ti již dávno předtím činili a s nimi i misionáři. Mimoto měli býti nekatolíci uvědoměni, že nejsou stíháni pro přestoupení zákona světského, pro který by stejně byl stíhán i ten nejlepší katolík. V jedné věci se však úřady rozhodně mýlily: domnívaly se totiž, že se katolictví pomůže, budou-li mezi protestanty působiti vzdělaní a zkušení kněží. Vždyť misionáři byli vzdělaní a zkušení, a přece nic nepořídili, neboť katolíci se prostě nechtěli dáti poučiti. Stejně nepomohlo ani úřady doporučované šíření českých katolických knih, neboť je známo, že již Koniáš poznal marnost této propagandy, protože nekatolíci sice knihy vzali, ale nečtli.

Po jiné stránce jsou reformační snahy zajímavé tím, že nesou pečeť doby. Mluví se v nich o snášenlivosti, ale jenom katolíků vůči protestantům. Ani slovem se však neklade na srdce něco podobného jinověrcům vůči katolíkům. Pálení katol. chrámů a far, obrazoborectví jako by pro vídeňské osvícence vůbec neexistovalo. Varovalo se působiti na nekatolický lid hrozbami, ale protestanté mohli vyhrožovati katolíkům, že přijde cizí král a povraždí všechny, kdož zůstanou – katolíky. Tato šetrnost k protestantům a ignorování všech protivenství na katolících napáchaných ze strany „utiskovaných protestantů“ se pak táhne po celou josefinskou dobu jako červená niť. Jest důležité poznati i nové nazírání státních orgánů na nekatolictví. Původně (za Ferdinanda II.) byl jeho podkladem jednak strach o spásu duší, jednak zločin proti státu. Později zůstalo z něho jenom provinění proti státu a konečně po selské rebelii stalo se stíhání pro nekatolictví pouze součástí policejního systému, neboť kacíři neměli býti stíháni pro náboženství, nýbrž jen pro přestoupení světských zákonů. Je to nový důkaz, že náboženství mělo býti jakousi součástí státní správy, církevní orgány pak měly klesnouti na pouhé policejní instance.

Tento patent vydaný 11. srpna 1775 byl sice důvěrný, ale ze změněné zmírněné praxe poznali nekatolíci novou situaci. Ještě více však na ně působilo zřízení luteránské konsistoře v Aši téhož roku (1775). Císařovna byla k tomu prostě donucena nesnesitelností poměrů. To však byl začátek dalšího vývoje, neboť konfesijní situace v Čechách došla zřízením luteránské konsistoře té absurdnosti, že v jedné části téže země byl protestantismus státně povolen, zatímco v jiné její části byl zločinem proti státu! Změněný poměr vrchností, úřadů, ba dokonce i části kněžstva klonícího se k protestantismu vlivem osvícenství a zvláště pak bouřlivé události na Valašsku, zvrátily poslední zoufalé pokusy o rekatolisaci zemí českých. Nescházelo nic jiného, než smrt staré císařovny a nastoupení jejího „osvíceného“ syna Josefa II., aby protestantům nastala doba svobody a katolíkům doba poroby.

b. Události na Valašsku

Svátek: Dějiny panování císařovny Marie Terezie (Praha 1897) – Řezníček: Jan Leop. Hay (Praha 1920) – Slavík: Pruské usilování o země české – Rezek: Dějiny prostonárodního hnutí náboženského I – Bednář: Zápas mor. evangelíků o nábož. svobodu 1777 – 81 (Praha 1931).

Událostí těchto bývá agitačně zneužíváno proti katolické církvi, a proto je záhodno věnovati jim důkladnou pozornost. V první řadě běží o sčítání nekatolíků, provedené misionáři Petrem Jiříčkem a Janem Kořistkou. Protestanté při svém líčení jich mluví pouze o tomto kroku obou jezuitských misionářů, pomlčujíce většinou o jeho příčinách i následcích. Příčinou bylo selské povstání v Čechách (1775) a s ním spojená agitace pruského krále mezi tajnými protestanty, jež vyvolaly značné hnutí v lidu. Byloť v jeho řadách šířeno klamné domnění, že v roce 1777 vtrhne cizí král do Čech a vrátí lidu jeho českou víru. Takto si pruští agenti připravovali náladu v nekatolickém lidu českém pro případ války s Rakouskem. Oba misionáři, pozorujíce nebývalý ruch mezi tajnými nekatolíky, snažili se zjistiti sílu hnutí a pokud možno i jeho přívržence a proto použili málo dobře volené lsti, prohlásivše, že nekatolíci dostali již svou náboženskou svobodu, nechť se tedy všichni přihlásí. Tak se přihlásilo za nekatolíky v kraji přerovském a uherskohradišťském 10 – 15 tisíc lidí. Onen počet si vysvětlíme velikou protestantskou agitací v řadách katolického lidu.

Vůdcové nekatolíků, považujíce prohlášení jesuitůza pravdivé, pracovali mezi katolíky sliby i hrozbami, aby se přihlašovali za „evangelíky“. Ke slibům zneužili protestanští vůdcové jmenovitě sociálního postavení lidu, slibujíce mu, že přidá-li se k „evangelíkům“, budou mu zrušeny daně a odpuštěny různé dávky a desátky. Naproti tomu vyhrožovali nekatoličtí vůdcové velikým pronásledováním katolíků, které postihne všechny, kdož zůstanou věrni katolické víře. Tyto hrozby snažili se ještě více zesíliti líčením neobyčejně spokojeného života, čekajícího na všechny, kdož se odhlásí z katolické církve do protestantské. Od slov ke skutkům nebylo daleko, neboť protestanté počali hned skutkem ukazovati, co na katolíky čeká. Žádali o vydání katol. kostelů v Liptále a Hošťálkové, zneuctívali posvátné obrazy, pálili růžence a nebo je rozvěšovali po stromech, jeden protestant dokonce spáchal pohoršlivý výstup při křtu v kostele v Hovězím. Věrným katolíkům se vyhrožovalo, že budou podrobeni nekatolíkům, protože prý již nastal čas „evangelické svobody“. Tak se stalo, že někteří katolíci se skutečně dali zastrašiti a prohlásili se za nekatolíky. Tak např. v Liptále se potkal probošt Hay se čtyřmi „nekatolíky“, kteří mu výslovně prohlásili, že vyčkají, přijde-li tolerance či nikoliv. Nestane-li se náboženská svoboda skutkem, tedy se vrátí do katol. církve a budou zase hodnými katolíky.

Když se vláda dověděla o valašských událostech, poručila pochytati vůdce lidu a poslala proto na Valašsko vojsko. Při té příležitosti došlo ke srážce lidu s vojskem v osadě Rouštce, při níž vojsko bylo nuceno použíti zbraně. Čtyři osoby byly zastřeleny, sedm zraněno.

K vyšetření valašské bouře jmenovala Marie Terezie duchovní komisi, jejímž předsedou byl Jan Leop. z Hayů, probošt mikulovský, přísedícími byli děkan Ferd. Kindermann, známý pedagog, a farář z Probstdorfu u Vídně Marek Ant. Vitola. Co znamenalo takové sestavení duchovní komise, vysvítá nejlépe z bližšího poznání členů. Probošt Hay byl osvícenec, blízký příbuzný pověstného nenávistníka všeho katolického, profesora práv, takto pokřtěného žida, barona Sonnenfelse. I Kindermann byl osvícenec a Vitola byl známý svou nenávistí ke katolickým řeholím, přátelením se s jansenisty a otevřeným popíráním Neposkvrněného Početí Panny Marie. Tito lidé tedy dostali za úkol vyšetřiti příčiny a průběh událostí na Valašsku! Netřeba k tomu zvláště podotýkati, že protestantům nebylo se nijak této komise obávati.

Osvícenští komisaři dostali i osvícenské instrukce. Obvodem jejich působnosti byla děkanství Holešov, Přerov, Uh. Hradiště, Val. Meziříčí a Vizovice. V instrukci dané duchovenstvu se zakazuje nutiti někoho ke katol. víře, ale ani slovem se nezapovídá, aby katolíci nebyli nuceni prohlašovati se za protestanty, jak se stalo při agitaci po vyhlášení předstírané tolerance. Všechna práce mezi nekatolíky měla se dáti důsledným poučováním a laskavým zacházením. Přitom však návod sám znemožnil katolickým kněžím zdárnou činnost mezi nekatolíky tím, že zakazoval katolickým kněžím, aby odnímali lidu zapovězené knihy, které byly přece hlavní oporou nekatolictví. Jiná část instrukce ukazuje, že stát dal za pravdu katolické církvi teprve, až již bylo pozdě. Víme, jak se od samé Bílé Hory se církev stále dovolávala zřízení nových far s dostatečným počtem kněží, ale stát zůstával k tomu hluchý, využívaje příjmů solní pokladny na vedení válek s Turky a potom s Prušáky a ne na vydržování duchovenstva. Takto zůstával počet far a kněží stále malý, takže bylo znemožněno řádné působení mezi jinověrci. Mimoto jest sdostatek známo chování lakotné šlechty, která sice vystupovala jako katolická, ale nechtěla nic slyšeti o vrácení neprávem držených farních a kostelních pozemků. Teprve v r. 1777 měl Hay důkladně vyšetřiti poměry v duchovní správě na Valašsku a navrhnouti zřízení nových far nebo filiálek, zvisitovati důkladně kněžstvo a odstraniti z něho všechny neschopné lidi.

Takto došlo k visitaci na Valašsku, která jest z mnoha stran velmi pozoruhodná. Tak např. Hay hned v Liptále poznal, že s nekatolíky nic nespraví ani po dobrém, ani po zlém, neboť po skončené visitaci mu tamní nekatolíci vrátili almužny a knihy, jimiž je obdaroval. Pro jeho poměr ke katolickému kněžstvu je zajímavo, že z Pržna odstranil faráře, protože v době takového protikatolického náporu se chtěl opovážiti s kazatelny mluviti proti nekatolíkům a že dokonce nechtěl odpadlíky vpustiti do svého kostela! Velmi důležito jest poznati, jak lid svedený protestantskou agitací k odpadu od katolictví prohlédl tuto šalebnou hru.

Prvním krokem k tomu bylo svolání lidu k 19. srpnu 1777 na Vsetín, kde guberniální komise po kratší řeči zničila všechny přihlášky k nekatolictví dané misionářům a vybídla lid, aby zachovával zákon a chodil do katol. kostelů. Lid takto poznal, že náboženská svoboda protestantům udělená byla pouhým klamem a že tedy ono přihlášení je neplatné. S tím ovšem padly i všechny hrozby o pronásledování těch, kdož při katolictví zůstanou, stejně jako se rozplynuly i všechny sliby o osvobození od daní, desátků aj. pro všechny, kdož přestoupí od katolictví k protestantismu. Proto svedení katolíci, kteří čekali na toleranci, aby se pak dle jejího splnění nebo nesplnění konečně o své náboženské příslušnosti rozhodli, počali se vraceti do katol. církve. Tak např. již kol polovice července (1777) vrátilo se pouze na Vsatsku asi 1400 osob, na desátou neděli po sv. Duchu bylo v Hovězím již na 3000 lidí na mši sv., takže kostel ani se hřbitovem nestačil! Podobně ve Vizovicích byl takový nával, že tamní farní kostel nestačil. Celková situace byla tato: Míst, která aspoň z polovice odpadla k protestantismu, bylo úhrnem 61. Činností Hayovou klesl jejich počet jen asi na deset a ještě mezi těmito (dle slov Hayových) bylo mnoho lidí, kteří by se rádi vrátili do katolické církve, ale teror protestantů, vyhrožování, pronásledování, je od toho zdržuje. Probošt Hay se však stavěl pouze proti nátlaku působenému na protestanty!

Po skončeném vyšetřování v protestantských krajinách sešla se duch. komise ve Vizovicích, kde vypracovala (25. srpna 1777) obsáhlou zprávu o poměrech, jaké shledala a připojila k nim své návrhy. Na základě nich vyhotovila dvorská vídeňská kancelář dekret o zacházení s nekatolíky, jejž vydala 12. září 1777 k moravskému guberniu. Výnosem tímto se doporučovalo vlídné poučování lidu u víře a zároveň se nařizovalo vojensky zakročovati proti nedovoleným shromážděním, zvláště pak proti štváním lidu. Vizovická komise chtěla výnos ihned prováděti, leč Marie Terezie doporučovala vyčkati ještě nějakou dobu, až jaké ovoce přinese práce katolického kněžstva mezi jinověrci. Po uplynutí lhůty mělo dojíti k přísným zákrokům proti zatvrzelým (odvody na vojnu, vypovídání do Uher atd.). Toho se však zalekla šlechta, poněvadž by tím přišla o robotníky, a tak asi od ní byl Josef II. informován o situaci, když se přes Moravu vracel z Francie do Vídně.

Josef II. napsal hned z vojenského tábora v Tuřanech (u Brna) své matce list, jímž se rozhodně stavěl proti jejím opatřením. Učinil tak jednak proto, že jako lidumil byl rozhodně proti všem násilným prostředkům, jednak že stál pod vlivem svého proticírkevního okolí a konečně, že přehlížel nebezpečnou politickou povahu protestantského hnutí. Císařovna mu energicky odpověděla, neboť měla o valašském hnutí zprávy i od dvoučlenné politické komise, která studovala poměry současně s komisí duchovní. Tato politická komise zjistila, že protestantské hnutí na Valašsku ejst uměle vyvoláno agenty pruského krále, kteří lidu svého panovníka předváděli jako náboženského osvoboditele. Ve skutečnosti se jim však jednalo o věci zcela jiné. Měli takto získati lid pro krále pruského a takto připravovati na Moravě půdu pro Prušáky, kteří se právě chystali k novému válečnému vpádu do zemí českých. Tak se později ukázalo, že císařovna měla pravdu.

V tomto směru přispěchal Josefovi na pomoc kancléř hr Kounic, který prosadil, že dvorská kancelář vydala (14. listopadu 1777) nový dekret, kterým byl zářijový výnos značně zmírněn, takže protestantství lidu se od té doby mlčky trpělo. Tento císařský výnos je důležitý pro poznání probošta Haye i neblahých následků z jeho činnosti plynoucích. Jsou v něm totiž obsaženy pozdější Hayovy myšlenky, z čehož plyne dvojí možnost: Buď on sám spolupracoval na vyhotovení pozměňovacího výnosu, anebo se jím řídil. Naproti tomu však již víme, že vizovická komise, které on předsedal, byla pro okamžité provádění přísného výnosu zářijového. Z toho je viděti, že Hay se snažil jednati tak, aby se ve Vídni zavděčil, přičemž si pomáhal odkládáním méně příjemných záležitostí. Následek toho pak byl, že vývoj moravských událostí náboženských šel více k dobru Hayovu než k prospěchu katol. církve, neboť bylo přece jisto, že hromadící se církevní materiál bude muset někdy býti přece jen uspořádán. Další vývoj událostí nedal na sebe čekati dlouho, neboť do něho rušivě zasáhla agitace pro krále pruského.

Počátkem r. 1778 počalo se schylovati k válce o dědictví bavorské a tu král pruský dal si svými agenty připravovat pro sebe půdu v českém lidu, do jehož země se chystal vpadnouti. Za záminku si vzal ochranu protestantské víry, slibuje lidu svými náhončími naprostou náboženskou svobodu. Prušáci tak činili dvojím způsobem: Přímo u nás pomocí různých emigrantských agentů a při pohraničí, zvláště v Těšíně, kam do tzv. milostného kostela docházelo hojně lidu z Valašska. Jak těšínský pastor, tak i všichni ostatní nekatoličtí agitátoři pracovali pro krále pruského, kterému dovedli získati sympatie tajných nekatolíků jakožto jejich ochránci. Jak pruské vojsko navazovalo na tuto činnost mezi českými a valašskými nekatolíky, jest nejlépe viděti z toho, že když v červenci 1778 vpadlo do našich zemí, že si k tomu vybralo nekatolíky obsazené krajiny, a sice v Čechách Náchodsko a celé vých. Čechy, na západě Litoměřicko. Na Moravu pak měli Prusové namířeno přes Opavu. V té době zvláště horlivě pracoval těšínský pastor. Namlouval svým vlašským návštěvníkům, že nastávající vojnu vede pruský král jen proto, aby jim vybojoval náboženskou svobodu, takže lid s radostí uvítal zprávy o obsazení Opavska a Krnovska pruským vojskem. Císaři Josefu II., kterému byli nekatolíci přece tolika díky zavázáni, přáli prohru, ba došli ve svých nesmyslných dohadech tak daleko, že prohlašovali císaře za pouhou figuru, nastrčenou – papežem. Ten prý zavinil vojnu! Teprve za takové situace poznal Josef II., jak se v nekatolících mýlil.

Jest velmi důležito sledovati následky pruské agitace na Valašsku po stránce náboženské. Vyhrožování těšínského pastora věčným zavržením těm, kdož by od nekatolictví přestoupili na katolictví, zvláště ale šíření nepravdivé pověsti, že předmětem mírového jednání v Těšíně bude zvláště udělení náboženské svobody valašským nekatolíkům, mělo za následek, že lidé, kteří se vlivem Hayovým vrátili do katol. církve, zase od ní odpadli. Stalo se tak zvláště na panství Brumov, Leskovec, Rožnov a Vsetín. Zanedlouho se ukázala vratkost evangelictví těchto oklamaných lidí. Někteří odvážní Valaši podali písemnou žádost k carskému splnomocněnci, jenž měl spolu s francouzským zástupcem zprostředkovati mír mezi oběma státy. Rakouský zástupce je však dal všechny pozatýkati a podobně i vrchnostenské úřady, vidouce vyložené sympatie protestantů s králem pruským, nedbaly již zmírňujícího dekretu ze 14. listopadu 1777 a jaly se rovněž zatýkati všechny návštěvníky těšínského chrámu luteránského pro velezradu. A tu se stala zajímavá věc: Mnoho zatčených prohlásilo, že se beze všeho zřeknou svých „evangelických“ zásad a složí katolické vyznání víry. Skutečně tak mnozí učinii, zvl. v Leskovci a Polance. Není tedy divu, že za takových okolností císařovna opět přistoupila k přísným opatřením proti nekatolíkům a také Josef II. již nebrojil proti návrhům vizovským, pro něž se před časem dostal s matkou do rozepře.

V této vzrušené době poslala vláda znova probošta Haye na Valašsko, aby lid uklidnil. Hay tak učinil hojnými almužnami, přičemž poznal, že někteří tzv. nekatolíci rádi čítali v katolických knihách před rokem jim od něho darovaných a že navštěvovali i katolické bohoslužby. Vida tedy, kterak vlastním kořenem všech nepokojů byli různí štváči a uváživ i smýšlení na vídeňském dvoře vyvolané otevřenými sympatiemi pro krále pruského, dal návrh k pochytání všech takových lidí. Přitom naznačil, proč někteří nerozhodní se dávali získati k protestantismu: doufali, že v nové víře budou moci volněji žíti.

Vedle protestantské houževnatosti budiž zde jako odstrašující příklad katolické liknavosti položen tehdy se sběhnuvší případ nosislavský. V červenci 1779 měl kázání o patroniciu přespolní kněz, jenž veřejně nosislavským vytkl bludařství. Katolíci tím byli uraženi a žádali děkana o vyšetření a případně i vypovězení nekatolíků. Děkan se informoval u Haye a ten mu doporučil raději o celé věci mlčeti a nepokoušeti se o získání nekatolíků církvi katolické. Když pak v říjnu přijela do Nosislavě komise od olomoucké konsistoře, dostavila se k ní deputace místních katolíků, opakujíc stížnost děkanovi již přednesenou a seznamem jinověrců doplněnou. Konsistorní komise však nerozhodla o nic lépe než děkan: Chtěla míti svatý pokoj a věděla, že u dvora panuje jiný duch než katolický, a proto odpověděla, že pouhé podezření nestačí, proto ať katolíci hledí zachovati v osadě svornost! Korunu všemu dal Hay, doprovázející dvorní komisi. Nařídil totiž hospodářskému správci zakročiti se vší přísností proti rušitelům pokoje, za něž považoval katolíky. Tak se stalo, že katol. duchovní vrchnost úplně umlčela katolíky nosislavské a dala zcela za pravdu hrstce nekatolíků. Císařovna jsouc špatně informována pochválila Haye za rozvážné jednání! Postavme proti tomu nekatolíky pracující všemi prostředky doma i za hranicemi…

Ve Vídni záhy poznali, že přísnými opatřeními proti jinověrcům by sotva co pořídili a že sympatie nekatolického obyvatelstva by takto i dále náležely více králi pruskému než císaři rakouskému a králi českému. Počalo se tedy pomýšleti na mírná opatření proti nekatolíkům; zatím se měly přísné dekrety prováděti jen proti svůdcům lidu. Vláda za tím účelem poslala znova probošta Haye na Valašsko, aby vyšetřil tamní náboženské poměry. Stalo se tak počátkem r. 1780 a Hay na své cestě dospěl k těmto výsledkům: Část obyvatel jest uvědoměle protestantská a sice kloní se k luterství. Jiní však o svém náboženství věděli jen velmi málo a poslední skupina „evangelíků“ nevěděla o něm vůbec nic, neboť to byli lidé, kteří při vystupování z církve se dali strhnouti s ostatními. K této zprávě připojil Hay i své dobrozdání, nesoucí se v tom smyslu, aby lid byl pilně poučován jak v kostele, tak i ve škole, ale o právním postavení nekatolíků netroufal si vynésti určitého mínění. Věděl totiž, že jsou mezi nimi nejen uvědomělí nekatolíci, ale i lidé svedení, nemající o protestantismu vůbec ani pojmu. Proto jeho návrhy v tom ohledu si vzájemně odporovaly. Na uvědomělé jinověrce asi mířil jeho návrh na jejich trpění mlčky, zatímco na svedené se asi vztahoval návrh na vydání nařízení, kterým by jistí lidé poznali, že naděje na udělení náboženské svobody jest vyloučena a proto, aby se zase účastnili katolických bohoslužeb, kterým se vyhýbali právě na základě oněch falešných nadějí. Tento poslední návrh však ve Vídni překvapil, neboť na dvoře věděli o silném nekatolickém hnutí v Čechách i v zemích alpských, takže jej považovali přímo za nebezpečný.

Zatímco takto byli ve Vídni na rozpacích, jak se zachovat dále k protestantům, tito na rozpacích nebyli a došli ve své smělosti tak daleko, že se opovážili podati císaři Josefu II. při jeho příjezdu na Vsetín (28. dubna 1780) falešnou obžalobu katol. kněžstva. Proto byl zase povolán probošt Hay na Valašsko, aby vyšetřil stížnost. Hay na první pohled poznal, že běží o žalobu tři roky starou, která se vztahovala na poměry vzniklé po přihlášení se k nekatolictví, a která tedy již dávno byla vyřízena! Hay, třebaže byl k nekatolíkům krajně shovívavý, s rozhořčením tuto žalobu odmítl, nazvav ji ohříváním starého zelí. Naproti tomu se rozhodně postavil na stranu obžalovaného katolického kněžstva, protože stížnosti byly již rovněž bezpředmětny, takže sami nekatolíci si katolických kněží vážili.

Toto Hayovo vyšetřování jest poučné k poznání valašských poměrů předtolerančních. V první řadě nás poučuje o neobyčejné smělosti, ba téměř drzosti protestantských vůdců. Hay zjistil, že stížnost podal švec ze Vsetína Jakub Olšák. Podal ji jménem několika tisíc obyvatel, kteří však na základě vyšetřování dohromady o ničem nevěděli až na několik (prý) náboženských blouznivců. Osady, jejichž jménem byla žaloba podána, nebyly protestantské, nýbrž velkou většinou katolické! Když pak si dal Hay předvolati na Vsetíně nekatolíky, o nichž se domníval, že stížnost napsali a tázal se jich, jak jsou spokojeni s katolickým kněžstvem, oni odpověděli, že proti němu nemají žádných námitek, na katolíky pak si stěhovali, že na ně pokřikují slovem „paduši“. Zmínka nekatolíků o františkánovi, jenž na Vsetíně kázal na sv. Cyrila a Metoděje jest neobyčejně důležitá k poznání, že katolický kněz nesměl za takového náporu proti své církvi ani v kostele učiniti nejmenší narážky na časové poměry. Vrchnostenští úředníci vypověděli Hayovi, že františkán onen pravil na kázání, co by asi tomu říkal sv. Cyril a Metoděj, kdyby přišli a viděli takové náboženské „poměry“ na Moravě. Tuto zcela nevinnou narážku považoval Hay za závadnou a oznámil, že na Vsetíně nesmí od té doby žádný řádový kněz býti připuštěn ani na kazatelnu, ani do zpovědnice!

Vyšetřovací protokol Hayův jest důležitý i pro poznání skutečného náboženského stavu Valašska. Poznámeť z něho, jak bylo většinou katolíkům mezi protestanty, což se až dosud z agitačních důvodů zamlčuje. Tak např. v Hošťálkově, kde zůstalo jen 48 katolíků a 1200 osob se přihlásilo za nekatolíky, byla situace taková: Katolíci byli nábožensky tak horliví, že svého faráře prosili, aby dbal co nejpřísněji na pilné docházení dospělých do kostela a dětí do školy. Tato horlivost katolíků pocházela bezpochyby z náboženského útisku, jejž jim bylo v Hošťálkově snášeti od jejich nekatolických sousedů. Z protokolů totiž vysvítá, že mezi nekatolíky bylo mnoho zámožných sedláků, na nichž byli chudí katolíci existenčně závislí. Tato okolnost jim byla zdrojem útrap. Vzpruhou pro ně byl návrat rychtářův s celou rodinou do katolické církve. Sluší se přitom zvláště zdůrazniti, že dle protokolu se tak stalo: nebojácně, z čehož můžeme souditi, jak asi se hošťálkovští nekatolíci na rychtářovo obrácení koukali. V Hovězím a Hrozenkově byla vlivem proticírkevní agitace nálada katolíků taková, že je kněží museli mírniti, aby se nechopili proti protestantům zbraní.

Kolik asi lidí katolického smýšlení bylo strženo protestantskou agitací, můžeme si představiti z těchto případů: Rotalovice byly katolické potud, pokud pozdější vůdce nekatolíků Buček byl katolíkem. Jakmile vystoupilz církve, strhl s sebou velkou část osady, takže jen 13 rodin zůstalo katolických. V Leskovci prohlásilo 32 rodin, že se vrátí ke katolické víře otců a opustí „evangelické“ náboženství, nebude-li nekatolíkům dána náboženská svoboda. Avšak příchodem tajného kazatele z Uher se tito lidé tak změnili, že již jen málo z nich chodilo pak do katol. kostela. Této změně jejich smýšlení snadno porozumíme, povážíme-li, že v úřední zprávě se o tomto kazateli (Jan Trnavský z baršovského komitátu) dočítáme, že na Slovensku byl zbaven svého msíta pro nepokojnou povahu.

Takovýto je zhruba obraz náboženské situace na Valašsku na základě šetření, vyvolaného falešnou stížností valašských nekatolíků, a které jinak velmi shovívavý Hay prohlásil, že jest „sesmolená a lžemi naplněná slátanina…, která jest hodna spíše opovržení nežli pozornosti“.

Hay byl potom povýšen na biskupa královéhradeckého. Zanedlouho nato zesnula císařovna Marie Terezie a nástupce její Josef II., jakožto osvícenec ovládaný svým zednářským okolím, udělil protestantům náboženskou svobodu. Jak poznáme, mýlil se císař velice ve svých nadějích, že tolerančním patentem nastanou v jeho zemích klidnější poměry.

II. Josef II.

1. Toleranční patent

a. Diplomatické zákulisí

Náboženské poměry v Rakousku se stávaly stále hrozivějšími. Jak již odjinud známo, hrozilo z nich státu několikeré nebezpečí: 1. Mnoho tajných nekatolíků se stěhovalo do Němec, kde pod ochranou pruského krále došli aspoň částečného splnění svých tužeb: Vystěhovalectví bylo vážnou pohromou po stránce hospodářské, neboť ze země odcházeli zdatní zemědělci, kterých Prusko používalo k povznesení svého hospodářství. 2. Tajní nekatolíci, jsouce doma nespokojeni a stále spojení se svými zahraničními souvěrci, byli stále náchylní k výbuchům proti stávajícímu režimu. Toho využívali pro sebe Prušáci, aby působili rakouské vládě nesnáze. Nejposledněji se ony pruské rejdy projevily za tzv. bramborové vojny (1778), kdy na horké půdě moravského Valašska vyvolalo nadšený ohlas přitáhnutí pruských vojsk k hranicím, při kterém se tamní nekatolíci vyslovovali s radostí pro krále pruského. Na návrh vládního komisaře, později královéhradeckého biskupa Haye zakročila proti nim Marie Terezie přísně sice, ale bez úspěchu. Při nastoupení Josefa II. obrátili se nekatolíci k novému císaři o udělení nábož. svobody a když byli odmítnuti, obrátili se znovu ke králi pruskému, ujišťujíce ho svou všemožnou pomocí, povstane-li na jejich obranu. 3. Z tohoto tajného spojení protestantů s vládou pruskou vyplývalo stálé nebezpečí domácích nepokojů, a proto, aby Rakousko nebylo vnitřně ohroženo stálými nepokoji a zevně tajnými svazky poddaných s nepřátelskou mocností, vyhlášen 13. října 1781 tzv. toleranční patent.

Dříve než došlo k jeho publikování, intrikoval proti němu všemožně pruský král Fridrich II., ačkoliv se vydával za ochránce nekatolíků. Z nelibosti, ba přímo odporu, jakým byl Fridrich naplněn k vyhlášení náboženské svobody rakouských protestantů, vysvítá, že mu šlo více o cíle politické nežli o konfesijní. Fridrich počítal, že prohlášením tolerance netoliko ustane příliv zemědělců z Čech do Pruska, nýbrž právě naopak nastane houfné vracení se do Čech, a tím ovšem i vylidňování jeho země. Kromě toho předvídal, že uspokojením tužeb nekatolíků přestane jejich nepřátelský poměr k rakouské vládě a on takto přijde o důležitou oporu. Jeho obavy byly tím oprávněnější, jelikož mezi českými vystěhovalci bylo mnoho lidí zlákaných upřílišněnými sliby pruských agentů. Když pak se jim v Prusku ani zdaleka nesplnily, toužili po návratu domů.

Vskutku, emigranti byli o náboženských událostech tak výborně zpraveni, že o chystaných změnách věděli již tehdy, když se o nich ve Vídni teprve jednalo. Již v srpnu 1781 psal rakouský vyslanec z Berlína baron Reviczky, že stále k němu chodí vystěhovalci – nekatolíci s dotazy ohledně návratu do vlasti. Vláda mu odpověděla (15. října), že se mohou beze všeho vrátiti a že jim budou prominuty i tresty za nedovolené opuštění říše. Proto Fridrich II. brojil proti tolerančnímu patentu jmenovitě u papežského dvora, popouzel papeže proti Josefovi II. a když se ukázala marnost jeho pletich, zlobně prohlásil, že když se v této věci poddal papež císaři, že není neomylným. Patrně by jím byl, kdyby uposlechl protektora protestantů!

b. Zmatky z prohlášení tolerance

Po stránce zahraniční, totiž znemožnění pruské agitace, byl toleranční patent korunován úspěchem. Jinak tomu bylo po stránce vnitropolitické. Hned při samém vyhlášení tolerančního patentu došlo k velmi osudnému nedorozumění. Po stánce věcné vzniklo nedorozumění tím, že vláda, chtíc čeliti vystěhovalectví do Pruska, dala poddaným pouze to, čeho se jim dostalo v Prusku: udělila svobodu vyznání augšpurskému a helvetskému. Po stránce formální spočívala příčina nedorozumění v tom, že patent byl vydán pouze německy. Z této okolnosti, jakož i z fakta, že zmíněná obě vyznání byla v českém lidu jenom slabě zastoupena, ba téměř neznáma, vznikla v českém guberniu (místodržitelství) domněnka, že patent se vztahuje pouze na Němce anebo cizozemce v Čechách prodlévající. Tak se stalo, že toleranční patent byl v Čechách prohlášen (v prosinci 1781) a to pouze německy. Když pak krajský úřad čáslavský se tázal, zda se tajný patent vztahuje i na tajné nekatolíky a na katolíky chtějící odpadnouti, odpovědělo místodržitelství, že se s těmito lidmi nemá vůbec o víře jednati, pokud nebudou rušiti veřejného pokoje. Z této podmínky vysvítá, že úřadové pražští se důvodně obávali, že toleranční patent nepřinese hned a takového pokoje, jak se domnívali ve Vídni. Obavy ty se také splnily v plné míře. Dříve než přikročíme k vylíčení nepokojů z vyhlášení tolerančního patentu plynoucích, předvedeme stručně hlavní jeho obsah.

Vlastnímu tolerančnímu patentu předcházely 4 dekrety (březen až říjen 1781), v nichž bylo stanoveno: Zrušuje se vypovídání pro jinověrectví. Zakročováno budiž pouze proti štváčům lidu nebezpečným. Obracení jinověrců má se díti pouze poučováním a vzorným životem kněžským bez pomoci státu. Stát přestává trestati heresi. Ve vlastním tolerančním patentu (vyšlém pro země české a Rakousy dne 13. a 15. října 1781) se stanoví: Rovnost vyznání kromě bohoslužeb (jenom katolíkům se totiž přiřklo právo na veřejné bohoslužby, kdežto nekatolíkům pouze bohoslužby soukromé). Obce, mající aspoň 100 rodin, mohou si postaviti kostel a školu. Nekatolíci mají přístup do úřadů, k akademickým hodnostem pouze cum dispensione, tj. výjimečně. Obce mohly si své pastory samy presentovati, nesměli však býti voláni pastoři ze Saska a Pruska. Pro smíšené sňatky předpisoval toleranční patent výchovu celé rodiny po katolicku. Přestupovati směli pouze jednotlivci, a to před zvláštní komisí. Jen tyto ohlášené osoby směl pastor připouštěti k bohoslužbám. Hlásí-li se někdo k jinému vyznání než k oběma uvedeným, budiž odmítnut a považován i dále za takolíka.

Zmatky při vyhlášení tolerančního patentu vznikly takto: 1. Na Moravě byl vydán soukromou tiskárnou a hojně rozšířen mezi lidem v Čechách. Text ten nebyl autentický, neboť obsahoval daleko více, než se v oficiálním znění lidu dávalo. 2. Nový královéhradecký biskup Hay dal se nadějemi v tolerančním patentu unésti a svésti tak daleko, že v prováděcích nařízeních svému duchovenstvu udělených zašel v blahosklonnosti vůči protestantům ještě dále než patent sám! Zapověděl totiž kněžím kázati proti protestantství. Kněz nesmí nijak rušiti náboženských shromáždění nekatolíků, ani jim sahati na jejich knihy. Umíral-li nekatolík, nesměl k němu jíti katol. kněz, nebyl-li jím volán. Při křtu a oddavkách nekatolíků měl kněz vynechati všechno, co by neodpovídalo smýšlení nekatolíků. Doporučil, aby nekatolíci byli na katol. hřbitovech pochováváni, dokud císař o tom nic nenařídí anebo dokud si nekatolíci neopatří místo k pohřbívání. V těchto dvou bodech vyloženě činil biskup Hay nekatolíkům větší koncese, než jim dával sám stát. Když pak si v Praze nevěděli s předloženým prováděcím nařízením rady, poslali je přímo Josefovi II. Ten však na něm nic nezměnil, a tak mohl Hay prováděti toleranci i tak, jak nikdy nařízena nebyla. Tento krajně liberální rozkaz duchovenstvu daný byl záhy přeložen do češtiny, němčiny a maďarštiny a způsobil rozruch po celé Evropě. Katolíci se nad ním pozastavovali, nekatolíci a „osvícenci“ se škodolibě radovali. Netřeba dokazovati, že nejvíce působil v Hayově diecési.

Oba tyto projevy byly bezprostřední příčinou vypuknutí nepokojů. Jak v českém textě moravském, tak i v nařízeních biskupa Haye mluvilo se o daleko větších výhodách nekatolíků, než jak obsahoval autentický text tolerančního patentu. Z toho vznikla v lidu domněka, že vrchnosti jej klamou, zamlčujíce hlavní koncese. Když byl toleranční patent vyhlášen v Litomyšli (21. listopadu 1781), roznesla se zpráva o tom ihned po okolí. Poněvadž však lid nebyl spokojen s oficiálním textem, nýbrž očekával onen domněle zamlčený a větší koncese prý obsahující, a naproti tomu na vrchnosti si netroufal, vyléval si zlost na posvátných sochách a snažil se vniknouti do katol. kostelů. Všechno katolické bylo terčem nejhrubšího posměchu. Úřady odepřely vojenskou ochranu a katolíci byli takto úplně vydáni na pospas sektářskému terroru. Lid nestál o katol. kněze ani tehdy, když chtěl udělovati křest bez katol. obřadů, dosazuje za své prozatímní „duchovní správce“ lidi ze svého středu.

Počátkem r. 1782 vypukly nové nepokoje na Jilemnicku a Rychmbursku. Oboje přesvědčily biskupa Haye o marnosti jeho dobře míněných snah směřujících k uklidnění českého venkova. Poznal totiž, že kromě náboženských činitelů nového hnutí byli zde ještě činitelé sociální a národní, kteří ovšem v jeho moci nebyli. Nejlépe se všechny tyto složky projevily v přihlašování nekatolíků.

1. Stránka náboženská. Jak již nahoře zmíněno, dostala volnost jen dvě vyznání: augšpurské a helvetské. Naproti tomu se však vyhlášením tolerance vynořila celá řada drobných prostonárodních sekt, na něž se tolerance nikterak nevztahovala. O bývalých náboženstvích, jako kališnictví a českobratrství, se rovněž nemluvilo.

2. V lidu byla nespokojenost po stránce sociální. Tak již předtím na Rychmbursku odpírali poddaní (mnoho tajných nekatolíků) konání robot, když pak prohlášením tolerance nedůvěra lidu k vrchnostem jetšě narostla, dostal tento odpor ještě nátěr náboženský. Na sociální stránce hnutí bylo však i mnoho uměle vyvolaného. Protestantští náhončí totiž agitovali mezi lidem sliby, že každému, kdo se přidá k nim, bude odpuštěna robota nebo daně. Tím řicházíme k třetímu činiteli, k nedovolené a nepoctivé agitaci.

3. Agitace mezi katolíky se děla odvoláváním se na víru „císařskou“. Císař prý by jistě nic špatného neschválil, proto jejich „císařská víra“ je lepší než ona papežská, ať tedy lidé přestoupí k nim. Pracovalo se však i prostředky brutálními. Tak na Litomyšlsku při samém počátku hnutí byli katolíci pohrůžkami nuceni k odpadům od víry. Hrozilo se jim dokonce zastřelením (přivolanými vojáky)! Jindy zase zneužívali svého vlivu zaměstnavatelé u zaměstnanců, manželé u manželek atd. Jinde opět se lidem namlouvalo, že katolická víra již brzy zanikne! Na střízlivého pozorovatele působilo to dojmem nastávající občanské války.

Vláda vidouc nespokojenost lidu, poznala, že se velmi klamala, domnívajíc se, že lid uspokojí, dá-li mu, co mu nabízel král pruský: svobodu vyznání augšpurského a helvetského. Vidouc, že mnoho, ba ohromná věšina tajných nekatolíků se hlásí k předbělohorským sektám českým, tedy aby se vyhnula dalším konfliktům s poddanými, vydala 26. března 1782 dvorní dekret, dle něhož zahrnuti i tzv. husité do tolerančního patentu s týmiž právy, jaká v něm byla přiřčena vyznání augšpurskému a helvetskému. Ačkoliv tedy v době rozhodné Josef II., resp. vídeňská vláda dopřály českým nekatolíkům, aby se přiznali jako příslušníci českých sekt, přece většina, ba skoro všichni utvořili českou církev evangelicko – reformovanou, tj. kalvínskou! Jak si to vysvětliti?

Příčina toho je dvojí: 1. Nedostatek nekatolického duchovenstva. Jako katolíci po Bílé Hoře byli nuceni pomáhati si kněžstvem cizím (hl. polským), tak nekatolíci po tolerančním patentě, nemajíce vlastně žádného domácího duchovenstva, povolávali k sobě pastory ze Slovenska. Ti se však nehlásili k žádné předbělohorské konfesi. Není ovšem pochyby, že tito kazatelé měli rozhodující vliv. 2. Je známo, že slovenští protestanté jsou velkou většinou luteráni. Že přesto za vedení jejich pastorů nabyla u nás převahy konfese kalvinistická, to se stalo vlivem (vlastně trikem) berlínského kazatele Elsnera. Ten byl v živém styku s českými protestanty a vydal pro ně právě při vyhlášení tolerance některé spisy, v nichž ad captandam benevolentiam navazoval na bratrskou konfesi, kterou prohlašoval za svou. Započaté takto sympatie tolerančních “husitů“ ještě více vzrostly, když vlivem moravského superintendenta Blažka (sídlem v Jimramově u Poličky) vydal Elsner roku 1784 českou konfesi – helvetskou – v níž úvodem prohlásil kalvinismus za zcela shodný s bratrstvím. Že zde šlo o pouhé oklamání českých nekatolíků, vysvítá z výroku protestantského historika Hrejsy (Č. konfese, strana 653), jenž otevřeně praví: „Tak navázali reformovaní kazatelé rádi a velmi vhodně svoji konfesi na české Bratry, na jejich spisy a učení a tím získali srdce lidu pro vyznání helvetské, do těch dob lidu českému neznámé.“ Jest opravdu velikou ironií, že nenápadné toto splynutí tolerančních „husitů“ s kalvinismem provedl právě Elsner. On totiž to byl, který se předtím snažil převésti emigranty vedené Šlerkou (z Poličky) k německému protestantismu, když se však Šlerka proti tomu rozhodně ohradil, zasadil se Elsner o vypovězení emigrantů, kteří potom bídně zhynuli na různých místech (někteří až u Kaspického moře).

Bylo tedy téměř nadarmo to, co podnikla Marie Terezie k upevnění katolictví. Vzrůstající protestantská agitace ji donutila, aby se přičinila o založení biskupství brněnského. Vhodnou příležitostí k tomu bylo úmrtí olomouckého biskupa Maximilina hr z Hamiltonu (říjen 1776). Císařovna žádala tedy v Římě za potvrzení nového biskupství v Brně, což uvedeno ve skutek v prosinci 1777. Pius VI. vydal čtyři bully (dat. 5 prosince), z nichž první byla zakládací listinou nového biskupství. Brno prohlášeno za sídlo biskupa, tamní kolegiátní kapitula povýšena na katedrální a biskupovo zaopatření zajištěno na statku chrlickém a šlapanickém. Zároveň v této bulle rozhodl papež o jmenování brněnských kanovníků. Druhou bullou prohlásil Pius VI. povýšení koleg. kapituly brněnské na stoliční a vyloučil arcijáhenství brněnské a znojemské ze svazku diecése olomoucké. Třetí bullou rozdělil Pius VI. fary obou diecésí a zároveň upravil i patronátní práva olomoucká v nové diecési. Čtvrtou listinou povýšil papež olomoucké biskupství na arcibiskupství, podřídil mu biskupství brněnské, a kdyby k tomu v budoucnosti došlo, i biskupství opavské. (*)

c. Náboženští blouznivci

Jak již nahoře poukázáno, přihlásilo se mnoho různých sektářů po vyhlášení tolerance. Z nich vláda připustila pouze tzv. „husity“, tj. sektáře hlásící se k bývalému kališnictví a českobratrství. Tito lidé se většinou přihlašovali za „evangelíky“. Nikdy však vláda nepřistoupila na udělení tolerance blouznivcům, nýbrž naopak postavila se rozhodně proti nim. Všimněme si nejprve jednotlivých těchto drobných lidových heresí východočeských a ptom jejich poměru k vedoucím orgánům církevním a státním.

Vznik blouznivců je několikerý: vzájemné prostoupení různých sekt, nevědomost lidu, poměry souvěké a tvrdošíjnost.

Promíšením sektářských názorů vznikla tzv. beránčí víra, rozšířená na českomoravském pomezí. Dle vyznání moravských stoupenců sekty šlo o směs učení kališnického s bratrským. Kališnický názor se jevil vírou ve skutečnou přítomnost Spasitelovu ve Svátosti Oltářní. Bratrství se projevovalo uznáním konfese bratrské podané r. 1335 Ferdinandovi I. Rozdíl mezi českými a moravskými přívrženci víry beránčí byl pouze ten, že na české straně se přihlašovali jenom k této víře, kdežto na moravské stranš se hlásili k vyznání helvetskému.

Výplodem nevzdělanosti a tvrdošíjnosti byli sektáři klonící se k židovstvu. Tvrdošíjnost jejich spočívala v úmyslném ignorování katolického náboženství, nevzdělanost pak následovala jednak z vyhýbání se katechesím, jednak z konfiskace knih, jež měli sektáři u sebe. Protože pak židům bylo dovoleno míti u sebe Starý Zákon, přiklonili se blouznivci v nedostatku knih k nim. Vznikly takto dvě sekty: Izraelité a Abrahamité.

Izraelité byli sektáři zachovávající obřízku, světící sobotu, kteří časem splynuli se židy. Byli rozšířeni hlavně na Chlumecku. Abrahamité naproti tomu poukazovali na zbytečnost obřadů odvolávajíce se na Abrahama, jenž Bohu dobře sloužil i bez obřadů, a proto zamítali netoliko obřady, nýbrž i obřízku. Odvoláním se na Abrahama dostali své jméno a jest pravděpodobno, že vznikli odštěpením se od Izraelitů.

Kromě těchto heresí byli ještě tzv. Adamité, kteří podrželi z náboženských zásad pouze jakési minimum, toužili po ráji a pro zálibu v rajském „kraji“ dostali jméno Adamité. Sekta ona se ukázala na Chlumecku a potom na Hořicku a byla tam nazývána Nicové. Nicové proto, že dle dobrozdání biskupa Haye byli to „homines, cui relicta Christi lege tantum ea, quae carnis sunt, quaerunt“. Jejich zmatené názory měly veliké následky po stránce mravní a sociální. Zamítali řádné manželství, prohlašujíce manželský styk za něco podobného jako u zvířat. Proto zamítali i oddavky. Z toho následovalo, že nebylo u nich nerozlučitelného svazku manželského. Muž mohl beze všeho manželku propustiti, ale přitom mohl s ní i dále udržovati poměr. Ještě horší však bylo, že jako muž a žena neměli k sobě vzájemných závazků, že jich neměli podobně ani k rodině. Proto byl všeobecný nářek na naprosté zanedbávání výchovy dítek jevící se v tom, že rodiče dávali dětem úplnou sobodu, děti pak naproti tomu neměly k rodičům ani nejmenší úcty.

(*) Weinbrenner: Mähren und das Bisthum Brünn (Brno 1877) – Neumann: 150 let biskupství brněnského (Zvl. otisk z feuilletonů „Dne“, Brno 1927) – Řezníček: Jan Leopold Hay (Praha 1915) – Kryštůfek: Dějiny církve katolické ve státech rak. – uh. I (Praha 1898).

Třetí skupinou byli tak řečení Ariáni. Byli to sektáři, kteří po prohlášení tolerančního patentu odstoupili od katolictví, ale nechtěli přistoupiti k žádnému ze dvou císařem označených vyznání a proto říkali o sobě, že jsou s třetí strany. Základ sekty byl křesťanský. Dle jejího vyznání (asi z let 1781 – 3) věřili ve vtělení Syna Božího. Pojem Boha – člověka představili si tak, že božský Syn má nohy na zemi a hlavu na nebi. V důsledku toho nazývali Matku Kristovu Matkou Boží a věřili v její panenství. Holdovali pantheismu, považujíce všechno (i sebe) za součástku věčnosti. Pojem hříchu spatřovali v boji těla a krve proti duchu. Opak, totiž vítězství ducha nad tělem považovali za milost. Dle nich pronásleduje hřích prarodičů veškeré pokolení lidské. Věřili v poslední soud, jenž přijde náhle. Tehdy bude již veškerá náprava marná, pročež lidé vybízeni k mravnému životu. Přesto však zamítali svátosti, zvláště křest (i obřízku). Důvody k tomu vedoucí byly pantheistické. Odvolávajíce se na slovo: „Kdo přebývá ve mně a já v něm“ domnívali se, že Spasitel přebývá v nich, a proto považovali posvěcování se svátostmi za zbytečné. Spojení církve se státem považovali za poměr Bohem samým zavedený, církev byla však pouze církev tělesná, nemající trvání.

Jak jsme poznali, měly východočeské lidové herese svůj stinný význam sociální: úpadek veřejné mravnosti, rozvrácená manželství, opuštěné a proto nevychovávané dítky, zanedbávaná pole. To nemohlo býti lhostejno státní správě, byť byla v oné době krajně liberálního smýšlení.

Biskup Hay poznav, jaké zmatky v lidu jsou, podal dvorské kanceláři dotaz o tzv. Izraelitech. Odpověď dostal počátkem srpna 1782. Dle ní měli se podrobiti obřízce ti, kteří se za Izraelity prohlašují, ale dosud jí nepřijali. Dekret předpokládal, že tento krok přinutí snad mnoho k návratu ke staré víře. Kdož obřízku přijmou, budou před zákonem považováni za židy, proto pozbudou práva k držení hospodářství. Hay učinil potom ještě dotaz ohledně deistů, poněvadž však ti se nelišili mnoho od Izraelitů, oznámila dvorská komise, že pro ně platí opatření jako pro Izraelity. Biskup Hay však potom poznal, že za dané situace nepomohou žádná papírová opatření, nýbrž že je nutno vystoupiti s největší rovností a bezohledností.

Hay se proto obrátil na císaře s návrhem, aby z obcí byli odstraněni všichni nehlásící se k tolerovaným náboženstvím, jimž měly býti odebrány dítky nebo zakázáno ženiti se. Josef II. nařídil biskupovi, aby se ještě jednou pokusil o důkladné poučení blouznivců, jinak však svěřil již záležitost válečné radě. Skutečně již v polovici října 1782 vyšel dvorský dekret, jímž deisté vypovězeni do Sedmihrad. Usedlosti měly býti prodány. Protože dekret mluvil o sedmihradských ariánech, s nimiž se mohou deisté dobře snésti, vyvolal tím právě opačný výsledek: Blouznivci jej uvítali s radostí, považujíce Sedmihrady za jakousi zaslíbenou zem. Nové jejich poučování jejich fanatismus jenom podněcovalo, a proto bylo zakázáno. Brzy nato (15. února 1783) nařízeno vyvésti deisty na vojenskou hranici. Všeobecný tento dekret nabyl konkrétní formy výnosy z počátku března. Prvním z nich se deisté vypovídali z panství pardubického, druhým pak Izraelité jmenovitě z panství chlumeckého. K provedení rozkazů (jež blouznivci považovali za pouhé hrozby) došlo hned v březnu. Celkem bylo z vých. Čech vyvedeno 109 osob, v tom 50 žen. Osoby tyto byly ony nejzarytější. Proto dle daných rozkazů se nesměly vrátiti, i kdyby se vrátily ke katolictví nebo se přihlásily k některému tolerovanému vyznání.

Císař Josef II. si dal sektáře představiti na jejich cestě v Budíně, přičemž se na vlastní zkušenost přesvědčil o marnosti námah s jejich obrácením. Zanedlouho však nastal obrat. Když někteří blouznivi došli do pevnosti temešvárské, přišli na jiné myšlenky a 10 z nich se obrátilo na katolictví. Císař Josef II. poznav, že tak učinili zcela dorovolně, zajel si do pevnosti, kde s nimi znovu rozmlouval a shledav je ve stavu zcela jiném, než před tím v Budíně, opravil i své dosavadní mínění o nich a zcela proti dvorním dekretům jim dovolil návrat domů.

Z nového názoru císařova vyplynula změna v jeho poměru k biskupu Hayovi. Císař mu ponechal pouze administraci diecése a nebýti četných Hayových přátel v okolí císařově, býval by Hay upadl v úplnou nemilost. Druhým důsledkem byl tzv. karabáčový patent vydaný 10. června 1783. Dle něho měl dostati 25 ran holí nebo karabáčem každý hlásící se k deistům, Izraelitům anebo k víře beránčí (za každé hlášení). Císař tak učinil proto, že se na vlastní zkušenost přesvědčil, že původ těchto sekt spočívá v nevědomosti nebo v hlouposti a proto považoval tělesný trest za nejlepší „lék“. Poloviční trest stanovil císař všem, kdož by někoho pojmenovali nebo udali jako deistu. Když ani tento dekret nepomohl, nýbrž blouznilství trvalo dále, sáhl císař na vůdce hnutí. Považoval je za lidi duševně abnormální, a proto nařídil v březnu 1788 jejich pochytání a uzavření v blázincích!

Jako zakročil císař proti blouznivcům, tak se obrátil i proti dalšímu odpadání od katolictví, které nesl velmi těžce. Proto vydal 15. prosince 1782 dekret, jímž se povolují přestupy pouze do konce toho roku. Po vypršení lhůty neměli býti vytupující považováni za odpadlíky. Ke konci února 1783 vyšel zvláštní dekret o panství Smiřickém a Opočenském, kde počet odpadů byl zvláště veliký. Dle něho měli býti kandidáti odpadlictví po 6 neděl vyučováni v katol. náboženství a to kněžími placenými jednak příslušnými faráři, jednak jejich žáky. Dekret onen vyvolal u duchovenstva odpor, neboť označoval placení nákladu na katechese přímo za pokutu vyměřenou kněžím za nedbalé vyučování lidu. Kněží se ohražovali, že cirkulář vydaný biskupem Hayem po vyhlášení tolerance jim to přímo zakazoval. Biskup Hay však podal císaři svůj výklad. Ten byl v přímém rozporu s tendencí dekretu: omeziti další odpady. Hay totiž navrhoval, aby přihlásivší se k nekatolictví po vypršení termínu nebyli vyučováni zvláště, nýbrž hromadně ve čtyřech místech diecése, a tak zůstanou na svém, ať jsou zapsáni i oni jako tolerovaní nekatolíci. Na tento dopis odpověděl císař jasně a naprosto odmítavě. Biskup Hay se od té doby choval k protestantům chladně a ve Vídni podrobili vždy každý jeho přípis důkladné zkoušce.

2. Josefinismus

a. Ideový jeho podklad

Holzknecht: Urspung und Nerkunf: der Reformideen Kaiser Josef II. suf kirchlichen Gebieto (Forschung zur inneren Geschichte Österreichs, Innsbruck 1914) - Voltelini: Die naturrechtlichen Lehren und Reformen des 18. Jahrhunderts (Hist. Zeitschrift, sv. 105, str. 65 - 104).

Církevní historikové se až dosud většinou spokojili v tomto směru poukazováním na státní absolutismus, zasahující i do záležitostí čistě církevních, ale nepodařilo se jim vniknouti úplně do jeho genese. Na případě nejnovější litratury možno spatřovati tento církevně – politický absolutismus nejen v souvěkých myšlenkových proudech, ale i ve starých znova v život uvedených bludech Marsilia z Padovy a anglického minority Occama. Mimoto působil i příklad císaře Karla Velikého, jenž v jediné osobě (dle josefinistů) soustřeďoval nejvyší moc duchovní i světskou, jakož i boj Ludvíka Bavora proti moci papežské.

Marsilius z Padovy učil: 1. Nejvyšší zákonodárná i soudní moc pochází z lidu, nejvyšší viditelnou hlavou je císař. 2. Od lidu přešla moc na duchovenstvo, hierarchie prý je výmyslem pozdější doby. 3. Moc hierarchická je proto odvolatelná. 4. Sv. Petr měl jen takovou moc jako všichni ostatní apoštolé, nebyl ustanoven za nejvyšší hlavu církve a ani dokonce se neví, byl-li vůbec v Římě. 5. Primát přísluší císaři a lidu. 6. Papežské dekrety nikoho nezavazují. 7. Proto církev nemá křestní moci, leda propůjčí-li jí ji císař. 8. Papež korunoval Karla Velikého jako zástupce lidu, nemá proto práva zkoušeti císaře, je-li k vládě schopen. 9. Církevní majetek podléhá státu.

Occamovy bludy byly podobné Marsiliovým, jenže stály ještě blíže ke sefinistickému absolutismu a to svými důsledky. Occam ovažoval císařství za pokračování římského impéria a považoval je za plnost státní moci. Tato moc jest absolutní a bezprostředně od Boha založená. Proto císařská moc plyne z volby a nikoliv z církevní korunovace. Ani papež ani koncil není neomylný. Lid jest poslední a nejvyšší instatncí, k níž možno se odvolati od rozsudku samého papeže. Kristus ani apoštolé neměli majetku, a proto za jejich příkladem má míti duchovenstvo jen tolik, kolik potřebuje k slušnému životu. O věcech víry hlásal, že se má věřiti jen v to, co je bezprostředně obsaženo v Písmě svatém.

Radikální názory Marsiliovy počal křísiti německý historik (lépe řečeno falsátor 18. století) Goldast, jenž vydal celý Marsiliův spis „De Monarchia. Vzkříšeného Marcilia pak v 18. století sledoval zrovna v celých kapitolách kanonista Eybel (1741 – 1805), jenž pro své spisy upad v klatbu u sv. Stolce i v nemilost vídeňského kardinála Migazziho, zatímco Josef II. ho vyznamenával svou přízní. Spisy Marsiliovy i názory středověkých logistů spojené s gallikanismem a jansenismem pode jménem febronianismu známé spolu s přirozeným právem byly duchovními prameny josefinismu. Stolice přirozeného práva, založená za Marie Terezie šířila tyto proticírkevní právní názory v řadách budoucí inteligence a úřednictva. I Josef II. sám pod vlivem prof. Matiniho (1726 – 1800) měl smysl jen pro právo přirozené, pro historická práva pochopení neměl.

Přirozené právo hlásalo o poměru církve ke státu toto: 1. Stát právě tak jako církev jest původu božského. Svou moc dostal bezprostředně od Boha, tedy nikoliv prostřednictvím církve, ani od lidu. V praxi z toho plynula zbytečnost korunovací dle církevního ritu, tj. přijetí královstké či sícařské koruny z rukou kněžských. 2. Božský původ právních institucí však byl úplně završen, aby takto tím více vynikla moc panovníkova. 3. Protože stát je založen přímo od Boha, pak státní suverenita je na takové výši, že panovník je zodpověden jen Bohu samému a nikomu jinému. 4. Suverénní práva jsou tak veliká, že panovník má právo nejen rušiti zákony vlastní i předchůdců, nýbrž má i nejvyšší moc v oboru dispensací a privilegií.

To jsou v podstatě názory šířené již za Ludvíka Bavora i Filipa Krásného, to hlásali i francouzští absolutisté. Charakteristické přitom jest, že se mluví sice mnoho o povinnostech, ael tyto se vlastně stotožňují s právy dvorního despotismu. Mezi dvorním despotismem a osvícenským je valstně jen ten rozdíl, že dvorský despotismus jednal otevřeně, kdežto osvícenský v masce, kterou byly v mnohých případech ohledy hospodářské, čili hmotný prospěch státu a poddaných. Fridrich II. ponechal svým poddaným svobodnou cestu za štěstím, kdežto Josef II. jim proručil, jakou cestou za štěstím se přesně mají bráti.

Učení o božském původu moci světské mělo tento praktický důsledek: Protože tato moc právě jako duchovní pocházela bezprostředně od Boha, tedy obě tyto moci byly netoliko na sobě nezávislé, nýbrž byly dokonce od sebe oddělené. To tedy mělo znamenati jakousi odluku církve od státu. V praxi však to bylo právě naopak, neboť státní absolutismus byl takový, že v sobě vlastně církev pohltil.

Stát rozlišoval v církevních záležitostech: 1. Interna, spadající do kompetence církevních orgánů. 2. Externa, podléhající státu. 3. Mixta, do nichž zasahovaly obě moci. Kromě těchto tří základních oborů přihlížel stát ještě zvláště k záležitostem dogmatickým, essencielním, čistě duchovním, temporálním, akcidentálním a disciplinárním. Samolibým výkladem si však stát zajistil vliv na všechny církevní záležitosti. Do interních záležitostí zasahoval jako supremus advocatus et inspector, do essencielních věcí se vměšoval jakožto defensor et tutor fidei. Pokud se kult stotožňoval se záležitostmi essencielními a dogmatickými, tedy si stát usurpoval jus circa sacra. Causae mixtae, spadající do kompetence obou mocí, podřídil stát jen sobě.

Na základě této státní všemohoucnosti v oboru náboženském a církevním strhl stát na sebe řízení veškerých církevních záležitostí. Prohlásiv církev za čiště duchovní moc, omezil její činnost na pouhé přisluhování svátostmi a kázání. Toto však omezil poukazem, že se má hlásati jen čisté evangelium. Ještě více ztenčil soudní moc církve, prohlásiv za přípustné jenom ty censury, které nepoškozují časné blaho věřících.

Práva státu (jak již naznačeno) splývala vlastně s jeho povinnostmi. Do nich spadalo: Právo starati se o vzdělání kléru, kult, majetek církve, obsazování a zřizování církevních úřadů, kontrola činnosti a životy duchovenstva. Stát byl oprávněn stanoviti i počet kněží, souditi a chrániti je proti papežským rozsudkům právem rekurovati od sv. Stolce k císaři. Stát měl jus circa sacra, tj. říditi bohoslužby, odstraňovati pověry a různá zneužívání. Stát povoloval synody, uděloval papežským výnosům placet a dozíral nad slavnými sliby. Zajímavo jest, že do jus circa sacra spadalo i právo rozhodovati v theologických sporech!

Důležito jest, že při všech těchto nařízeních neopíral se Josef II. o autority protestantské, nýbrž on (resp. jeho státníci) čerpali látku ze středověkých katol. theologů Jana pařížského, Occama a Marsilia. Bylo tomu tak proto, že císař prý chtěl zachovati základy katolického náboženství.

Velmi důležitou složkou tzv. církevních reforem josefinských bylo domnělé hospodářské povznesení státu. Z toho plynulo zrušení klášterních exempcí, jímž doufal stát zaspořiti veliké sumy, plynoucí do Říma k nunciatuře. Klasické přitom jest, že „reformátoři“ při tom citovali sv. Bernarda: „Spoliant ecclesias, ut emancipentur“, ale když stát plenil církevní majetek, proti tomu nebylo již námitek. Ze stejných důvodů zrušeny papežské dispense, přičemž úsporné důvody se zastřely poukazem, dle něhož běží o práva původně biskupská, jež později strhnul Řím na sebe. Podobně byly zrušeny papežské dispense při I. – II. stupni příbuzenství (listopad 1781), papežské indulty pro nové pobožnosti (23. září 1782), konfiskační taxy (královéhradecké biskupství prý na nich odvedlo ve 24 letech 30.000 zl), zakázáno posílati mešní stipendia do ciziny, znesnadněna odpustková praxe, nejdůležitější a nejosudnější však bylo rušení bratrstev a klášterů.

b. Josefinské dekrety

Poznavše ideový podklad josefinismu, všimneme si nyní jednotlivých hlavních nařízení v tomto duchu vydaných.

Od dubna do října 1781 vyšla nařízení, která úplně ochromila řízení církevních záležitostí sv. Stolcem. Hlavním je zavedení placetu ze dne 1. října. Charakteristické pro první toto proticírkevní nařízení jest, že jansenismus byl jimi vzat do ochrany. Výnosem ze dne 4. května 1781 bylo totiž přísně zakázáno prováděti bullu „Unigenitus“, kterou odsouzen 101. článek z bludu Quesnelliových. Ještě ostřejší boj byl však vypovězen bulle „In coena Domini“. Patentem ze 14. dubna se provádění této bully nejen zakazovalo, nýbrž pod trestem 50 zl nařízeno vytrhnouti její text ze všech rituálů. Onen ostrý boj plynul z toho, že bulla vyjadřovala nejvyšší duchovní moc papeže, udělujíc na základě nejvyšší papežské moci biskupům právo dispensí, zvláště v případech, jež se v ní výslovně uváděla. Vliv Říma byl ochromen i zákazem studií v Germánsku, aby místo něhož bylo zřízeno pro rakouské bohoslovce zvláštní vysoké studium v Pavii (12. listopadu 1781).

Nařízeními z r. 1781 zasáhla však vláda i do poměru biskupů k diecési, neboť dle výnosu z 2. dubna nesměli podřízenému kléru ani věřícím nic naříditi bez předchozího schválení úřadů státních.

Nejbolestněji se dotýkaly kněžstva i věřících výnosy zasahující do liturgického života církve. V tomto směru jest pověstný josefinistický bohoslužebný řád, vydaný v dubnu 1784 pro Čechy, v srpnu pro Moravu. Jím zakázána procesí vyjma na sv. Marka a na Boží Tělo, zapovědělo se zřizovati Boží hrob a slaviti Vzkříšení, jen ve farních kostelech směly se konati mše sv. s požehnáním. Císařský patent zašel tak daleko, že dokonce stanovil počet mší sv., kdy se smí udělovati požehnání ciboriem, a kdy monstrancí. Nežli se však tento bohoslužebný řád prováděl, „upravilo“ se bohoslužebné místo. Zakázala se nádhera v kostelích, ba dokonce byl stanoven nejvýše přípustný počet svíček při různých bohoslužebných úkonech. Takovým výnosem bylo mnoho krásných obrazů, soch a oltářů z kostelů odstraněno k velikému pohoršení věřících i kněžstva. V tom ohledu provedl zkázonosní dílo biskup královéhradecký Hay ve své katedrále. K zamezení nebezpečí ohně ze slavnostního osvětlení při církevních slanostech byla nařízena při ich povinná hasičská pohotovost (i v kostelích) se stříkačkou. Památkou na toto nařízení je tu a tam ještě na návsích či náměstích stojící hasičská hlídka se stříkačkou o Božím Těle. V září 1785 došlo dokonce i na svíčkové báby, které byly odstraněny. Téhož roku zrušeny i privilegované oltáře.

Lidu se velmi dotklo zrušení jednotlivých farních patrocinií (12. října 1786) a nový předpis, podle něhož se mělo slaviti v celé zemi jediné posvícení na třetí neděli v říjnu. Lid se tomuto nařízení nepřizpůsobil, nýbrž kromě svých dosavadních místních posvícení počal slaviti i „císařské hody“, takže josefinský centralismus byl přiveden tímto ad absurdum.

Velmi těžce nesli věřící zrušení svátků. Bylo to vlastně provádění rozkazů papežských z r. 1753 a z r. 1771, jehož až do té doby nebylo dbáno. Proto 8. června 1780 bylo zakázáno slaviti vigilie, ohlašovati ony dny jako zasvěcené svátky a slaviti sje. Jest ku podivu, že v tomto ohledu uznával Josef II. rozkazy římského suveréna! Vysvětlení je snadné: zrušení svátků zbavilo ráz veřejného života jeho katolického charakteru, což se Josefovým rádcům dobře hodilo. Ani brevíře neušly pozornosti státních despotů. V r. 1782 byl obnoven patent z r. 1774, kterým se důkladně seškrtávaly historické lekce (2. nokturn) o Řehoři VII. Obsahovaly prý bludnu nauku o oprávněnosti papežů sesazovati mocnáře!

Jak ve státním tak v církevním životě počala se vlivem cís. patentů jeviti i germanisace. Bohoslužebný řád josefinský pro Čechy totiž nařizoval, aby se pořádek bohoslužeb řídil dle národní většiny v místě a to tak, že ráno mělo býti krátké kázání pro služebný lid, při hlavních bohoslužbách mělo býti kázání v řeči většiny buď české, nebo německé. V praxi se však prováděla věc tak, že ryze český kostel se stal po vyhlášení patentu česko – německým. Někdy však ani tato utrakvisace nestačila a proto usilováno (i méně pěknými prostředky) o zavedení ryze německých bohoslužeb do kostelů dříve českých. Klasickým příkladem toho jest udání na svatovítskou kapitulu, ačkoliv tato se starala o obojí bohoslužby, dávajíc místo výlučně českých bohoslužbám jen ve dny českých patronů.

Při kázáních slušno ještě podotknouti, že dle zmíněných již josefinistických názorů mělo se kázati čistě jen náboženství. To znamená, že byla zapovězena polemicko – apologetická kázání potírající bludné názory ve věcech víry a mravů.

Hotové pobouření lidu vyvolal císařský patent o pochovávání mrtvol v pytlech. Vyšel 25. června 1784 a jeho pohnutkou byly upřílišené hospodářské starosti. Dvorští spekulanti se domnívali, že takovýmto nařízením se předejde nedostatku dříví, jenž může vzniknouti spotřebou dřea na rakve (?), naproti tomu se zhotovením pytlů pomůže plátenictví! Proto měla býti dle onoho dekretu pro každou farnost jen jedna tzv. obecní. rakev, do níž měla býti vložena v plátně zaobalená mrtvola, ta má býti z otvíracího dna vyklopena do hrobu a zalita vápnem. Císař neústupně trval na provádění tohoto krajně nešťastného dekretu, jenž se musel dotýkati lidu tím bolestněji, povážíme-li, že vrchnostem bylo dovoleno pochovávati dle dřívějšího způsobu, ale v kryptách mimo kostely. Teprve když na Jilemnicku došlo roztrpčení lidu tak daleko, že se úřady obávaly selských nepokojů, císař svůj dekret odvolal (27. ledna 1785).

c. Rušení klášterů

Kovář: Rušení klášterů za císaře Josefa II. (SHK 1898) – Teplý: Osudy josefinských konfiskací na č. jihu (SHK 1911) – Koželuha: Jan Hanke z Hankenštejna – Zuman: Poslední dny kláštera pod Bezdězem (ČPřStČs 1926) - Lehner: Zrušení kláštera sázavského (Method XXII) – Sigut: Zrušení kláštera králové na St. Brně (Museum 1933 – 35) – Samsour: Příspěvek ke zrušení kláštera sedleckého (ČKD 1912) – Týž: Prodej věcí movitých a zvl. klenotů ze zrušených klášterů za Josefa II. na Moravě (Hl. 1911).

Tato záležitost byla vládou považována za prostředek povznesení hospodářské zdatnosti lidu. Přesně rečeno běželo o zrušení bratrstev, mendikantů, zákaz sbírek a pobožností. Vláda navázala na reformní činnost biskupa sekavského, jemuž se doporučilo zrušení poutí k pobožnosti ve všední dny, poněvadž odvracejí lid od práce. Při bratrstvech si vzala vláda za záminku čistotu víry, doporučujíc jmenovanému biskupovi odstranění mnišského pobožnůstkářství, pověr a přehmatů. Hlavně však běželo o majetek bratrstev, o jehož přesný soupis požádala vláda sekavského ordinaria. Tak došlo konečně k vydání císařského dekretu ze dne 9. září 1783, kterým se rušila všechna bratrstva. Františkánští terciáři zrušeni nebyli, nýbrž zkonfiskována jim pouze část majetku, takže zůstal v platnosti dekret Marie Terezie z 15. červa 1776, ponechávající je až do vymření, třebaže nescházelo ani hlasů pro úplné zrušení. Prozíravý Kounic však návrh odmítl poukazem na nemohoucnost mnohých těchto již přestárlých lidí, kteří by jinak přišli státu na obtíž. Podobné pozadí mělo i tiché odvolání cís. dekretů z 1. listopadu 1783, kterým se zapovídalo žebrání mendikantů. K provádění nedošlo, aby žebravé řády nepřišly na obtíž náboženskému fondu. Zato se však přísně prováděl zákaz sbírek pro sv. Zemi a na vykupování z tureckého otroctví (Trinitáři), ačkoliv josefinské výnosy neskrblily slovy o humanitě.

Hospodářské povznesení státu sahalo tak daleko, že mu měla býti dokonce obětována i bohoslužba s církevním uměním. Slavná bohoslužba se zpěvem, hudbou, umělecké vybavení chrámů stálo ovšem peníze, ale vláda prohlašujíc tyto penze za kapitál, o nějž jest připraven obchod a průmysl, zapomínala, kolik lidí se přiživovalo církevní hudbou a kolik řemesel (malířství, sochařství, voskařství, zlatnictví, stavitelství atd.) záviselo svou existencí na katol. liturgii. Toho všeho nebylo dbáno, a jak poznáme, byla zakázána figurální hdua, vnitřní úprava kostelů a vybavení bohoslužeb byly puritánsky skromné. Čest Boží musela ustoupiti prospěchu státu, v praxi však státu neprospělo to, co bylo vzato Bohu!

Zrušení klášterů vyvíjelo se takto: Stát dostal zálusk na církevní majetek zrušením jesuitů, jež vyneslo 12.583.375 zl 19 kr, k čemuž připadalo 742.401 zl fundačního jmění. Ročně obnášely pense jesuitů sotva polovici, takže stát vydělával ročně na ¾ milionu zl! Kromě tohoto lákadla působila po léta šířená pamfletová „litratura“ proti klášterům, naléhání státních radů a pak dvě důležité církevní záležitosti: Aféra kláštera v Mauerbachu, při níž vnitřní poměry byly předvedeny ve světle mnohem horším, než tomu ve skutečnosti bylo, a založení kněžského semináře v Lublani. Tamní biskup Herberstein k němu doporučoval zrušení dvou cisterciáckých klášterů v jižní krajině, jejichž budovy a majetek by mohly k tomu cíli dobře napomoci. Tohoto návrhu se chopili císařovi rádcové a narhli rušení klášterů vůbec. Měla mu předcházeti visitace klášterů, jejímž hlavním účelem bylo zjištění jejich finančního stavu a použití jejich majetku k obecnímu dobru. Potom následoval cís. dekret z 12. ledna 1782, ktreým se rušily všechny tzv. rozjímavé řády, tedy kartuziáni, kamaldulejští, klarisky, cisterciačky, karmelitky. To je druhá etapa rušení, při níž se přihlíželo (lépe řečeno bralo za záminku k ožebračení církve) k povznesení duchovní snahy, neboť zrušením kontemplativních mnichů mělo se napomoci farám a duchovenstvu.

Při třetí etapě rozhodovala však jen finanční stránka, neboť pak došlo na všechny kláštery bez rozdílu, tedy i na ty, které působily ve školách a v duchovní správě. Zde rozlišoval stát 3 skupiny: 1. Ty kláštery, jež měly značný přebytek i po provedeném fundování farností a kostelů. Takové domy zůstaly, pouze počet jejich členů se zmenšil. Pravidelně ustanoven počet nezbytně nutný pro duchovní správu a správu kláštera. Takový klášter byl považován za státní velkostatek spravovaný duchovenstvem. 2. Byl-li klášter hospodářsky tak postaven, že měl právě pro svou potřebu a ani zvýšením příjmů z realit nedalo se docíliti značnějšího přebytku, pak ztratil klášter právo na existenci a byl buď úplně zrušen, nebo inkorporován některému zámožnějšímu domu téhož řádu. U takových řádů zneužívala někdy vláda k zrušení jako příležitosti buď smrti představeného (aug. kanovníci Třeboň) anebo žaloby bratří ať již na nepořádky anebo na špatný hospodářský stav (cisterciáci Žďár, aug. kanovníci Fulnek). 3. Kláštery tak špatně situovaé, že nemohly existovati, jednoduše zrušeny, přičemž stát šlamounsky rozdělil konkursní podstatu na commodum a onus. Commodum, tj. majetek ponechal sobě (resp. nábož. Matici), onus, tj. vydržování ex-řeholníků nechal řádu. 4. Nebyly zrušeny kláštery mající majetek za hranicemi, protože běželo o zachovávání jejich majetku pro vlastní stát. Rovněž byly vyňaty kláštery, které v zakládací listině měly zvláštní majetkové klausule (např. klarisky v Brně).

Při této konfiskační praxi bije na první pohled do očí nelogičnost v provádění. V teorii se mluvilo, že církvi patří jen tolik, kolik právě potřebuje pro své nutné potřeby, přebytky prý patří státu. Dle toho měly právo na existenci kláštery odpovídající těmto požadavkům, avšak v praxi byly rušeny právě kláštery mající pro sebe jen tolik, kolik právě potřebovaly, kdežto kláštery s velkými přebytky zůstávaly. Jiná nedůslednost při provádění Josefova názoru na suverenitu byla ta, že zakázal styk se sv. Stolcem i řádovými generály, poněvadž církevní instance mají podléhati jen svému panovníkovi, ale přitom si reklamoval svrchovanost nad lužickými kláštery, ačkoliv podléhaly kurfiřtu saskému! Rovněž nijak se nestavěl proti tomu – ba naopak ještě schválil – aby nejvyšším protektorem rakouských zednářů směl býti jeho úhlavní nepřítel – král pruský, jenž oloupil Rakousko o krásné Slezsko.

d. Nezdar zrušovací akce

Císař Josef II. uklidňoval rozezlený a pohoršený lid poukazem, že majetku zrušených duch. korporací bude použito k výživě kněžstva a k vydržování duch. správy. Po vymření ex-řeholníků měl majetek náboženské Matice sloužiti úplně k dobru bližního. Povádění těchto na pohled pěkných slob bylo však docela jiné.

V první řadě běželo o používání budov zrušených klášterů. Nejkrásnější a ve městech položené budovy si vybralo vojsko za kasárna. Ostatní se měly prodati v dražbě, případně zbořiti ať již úplně nebo částečně. Způsob pronájmu vojenské správy byl však takový, že hr. Ugarte ho správně charakterisoval takto: Náboženská Matice netoliko z nájmu nic nemá, nýbrž ještě naopak musí doplatit na to, že vojenská správa převzala budovy, neboť: 1. Adaptace klášterů na karsárna dála se na útraty nábož. Matice, což ovšem dosahovalo značné výše. 2. Nájem se platil jako přenocovací poplatek, čítaje za vojáka ½ krejcaru; aby však byl obnos co nejmenší, tedy se prostory odměřily nikoliv dle počtu vojska, jaký mohly do sebe pojmouti, nýbrž dle mírového počtu nikoliv sloužících, nýbrž dovolených vojáků! Např. Voršilky na Hradčanech byly poprvé odhadnuty na 27.850 zl, po druhé na 9.850 zl., takže vojsko platilo z kláštera 300 zl. „Schlafkreuzer“. Ve sv. Hyppolitě (St. Pölten) odhadnut klášter karmelitek na 35.033 zl. Ačkoliv náb. Matice měla výhodné nabídky, musela předati budovy vojsku za roční sumu 80 – 100 zl.! Ale to nebylo válečné radě dosti. V druhém odhadě stlačila sumu na 8.750 zl., ale potom se zjistilo, že tato suma se vyrovná výlohám s adaptací pro kasárna spojeným, kterážto vydání bylo nésti náboženské Matici, která tedy místo výhodného prodeje musela nakonec na celou věc ještě doplatit.

Druhá příčina ztroskotání „hospodářsky blahodárné“ akce zrušovací spočívalav tom, že císař odměňoval o stát zasloužilé osoby majetkem náb. Matice. Za takových okolností mohla správa Matice jenom s největším úsilím předejíti insolvenci, přičemž si hlavně pomáhala tím, že přebytky, jaké měl majetek vynášeti, byly vyhnány do nemožné výše. V nejhorší době nad to sáhla správa Matice k prostředku, jenž byl vlastně výsměchem na původní její úděl, totiž na podporování, případně vydržování kléru: mimořádně zdanila kněžstvo! Poměry došly tak daleko, že císař byl upozorněn, že náb. Matice má sloužiti jiným účelům než odměňování o stát zasloužilých osobností. Není vyloučeno, že Josef měl v tomto směru na zřeteli špatný příklad daný mu jeho matkou, která studijního fondu využívala k odměňování pod rouškou půjček, přičemž běželo o sumy na tu dobu ohromné. Např. hned v r. 1773 „půjčila“ z majetku zrušených jezuitských kolejí knížeti Schwarzenberkovi 969.000 zl! Prelátu broumovskému, pověstnému Rautenstrauchovi 200.000 zl. Naproti tomu čeští jesuité jednou po šest měsíců nedostali ze svého fondu žádné peníze. Takto tedy rušení klášterů jakožto pomůcka k národněhospodářskému povznesení státu úplně ztroskotalo a majetek Bohu odňatý nepřinesl ani v nejmenším státu požehnání.

e. „Hospodářská“ a „lidumilná“ stránka rušení

V první řadě spadá do tohoto úseku josefinismu vyhlášení tolerančního patentu. Ve Vídni pozorovali již po dlouhá léta, kterak mnoho pilného rolnictva i řemeslnického lidu opouští zemi a tím ji ovšem ochuzuje. Doba josefinistická změnila praxi v potírání této emigrace. Kdežto dříve se proti ní zakročovalo ostrými císařskými patenty, později za Josefa II. se přišlo na myšlenku, že nejlepším prostředkem k udržení lidu doma by bylo udělení konfesijní svobody nekatolíkům. Vláda si do těchto plánů kladla mnoho nadějí, doufajíc, že dokonce taktodocílí i přílivu zahraničních obchodníků, řemeslníků, umělců a tím netoliko zvýší počet obyvatelstva, ale i příliv kapitálu a rozvoj výroby. Navenek se tyto finanční plány maskovaly humanitářskou snášenlivostí ve věcech náboženských. Tento fakt je velmi důležitý, neboť dnešní protestantští historikové chlubně píší, že jejich předkové si toleranci na státě prostě vynutili, což neodpovídá úplně pravdě.

Povznesení státních financí a populace dalo dokonce i podnět k poradám o odstranění celibátu. Tak např. hrabě Kounic jednu dobu velmi o to pracoval, ale konečně jeho návrh padl. Při bedlivém jeho zkoumání se totiž zjistilo, že ženatým kněžím by již nestačil dosavadní plat ani byt, což by nutně vedlo ke zvýšení kongruy a rozšiřování farních budov. Proto návrh na zrušení celibátu uložen ad acta jako fisku málo pospěšný.

Všechna zrušená bratrstva měla býti nahrazena „bratrstvem účinné lásky k bližnímu“. Mělo tedy náboženské a charitativní poslání bratrstev ustoupiti cílům humanitním. Zakladatelem nové instituce byl Hrabě Jan Buquoy, pán na Nových Hradech. Tento byl v r. 1783 jmenován ústředním správcem těchto nových humanitních institucí, jejichž účel byl sice ušlechtilý, ale státním centralismem hned ve svých počátcích znemožněný.

Stát chtěl pojati do své správy nové lidumilné ústavy, ale potíže zde působila otázka finanční. Pomohl si tedy zrušením všech starých humanitních ústavů, velkou většinou původu církevního a středověkého. Byly to zvláště městské a klášterní špitály dobře dotované a své poslání zdárně plnící. Ty byly všechny během jednoho roku (1784 – 5) zrušeny. Mimo ně zrušila vláda i sirotčince (v Brně pro 222 sirotků, ve Slezsku tři pro 60 dětí). Co bylo zvlášť smutné, bylo zrušení útulku pro zestárlé a nemocné kněžstvo v Praze a v Kroměříži. Jmění jejich připadlo náboženské Matici.

Po zrušení mělo dojíti k nařízení státních lidumilných ústavů, což dopadlo právě tak „pěkně“ jako finanční zisk ze zrušených klášterů. V první řadě běželo o umístnění starých a nemocných lidí. Státem zabrané budovy klášterní byly velkou většinou přeměněny v kasárny nebo prodány soukromníkům, takže pro trpící občany nebylo vhodných a zdravých budov, jak tomu bylo dříve. Jinou pohromou byla finanční stránka. Jako se vším, tak i s prodejem statků zrušených duchovních korporací se příliš kvapilo, takže nabídka byla větší poptávky. Proto prodávány velkostatky za velmi nízkou cenu, čehož dovedli dobře využíti – židovští spekulanti, aby se obohatili majetkem, jejž kdysi zbožní dárcové určili k účelům zcela jiným. Tak se stalo, že stát neměl z majetku zrušených klášterů nic a chudina také nic.

Budiž uveden jediný konkrétní doklad. Při zrušeném klášteře cisterciaček na St. Brně byl špitál dotovaný Jindřichem z Lipé v r. 1333. Z jeho výnosu mělo 7 chudých celé zaopatření a šatstvo. Denně dostávali špitálníci k obědu dvoje maso, k večeři jedno, v neděli a svátky jako i ve dny zvláště stanovené bylo dvojí maso také večer. Mimo to při anniversariu za zakladatele bylo počastována až několik set chudých a všichni vězňové na Špilberku. Fundační tyto předpisy se dodržovaly přesně až do zrušení kláštera. Když pak vláda zabavila všechen klášterní majetek a měla se starati o chudinu, tedy gubernium odpovědělo, že ponechává věc prokurátorovi a milostivosti Jeho Veličenstva.

f. Ničení památek

Zrušení klášterů, kostelů, kaplí a bratrstev dalo podnět k barbarskému přímo ničení uměleckých památek nahromaděných během staletí v církevních budovách. Kapitole této jest věnovati zvláštní pozornost, neb proticírkevní tábor o této smutné době až nápadně mlčí, zatímco velehorlivě poukazuje na Koniáše, jenž nad kulturní stránkou josefinismu stojí nepoměrně vysoko.

Pro kostely a kaple staly se osudnými dva císařské výnosy: 1. Ze 27. února 1788, v němž mimo jiné se též nařizovalo, aby kostely zrušených klášterů se též rušily, prý je jich ve městech dosti. Kterých nebylo použito k účelům vojenským (z nádherného cisterciáckého kostela sedleckého se stalo erární skladiště mouky, z památného kostelíka sv. Cyrila a Metoděje v Brně se stalo vojenské oděvní skladiště), měly se prodat tomu, kdo nabídl největší cenu. Takto řada kostelů přešla za směšně nízké ceny do majetku soukromého nebo obecního. Některé chrámy byly zbořeny a stavivo rozprodáno jako stavební materiál, z jiných nadělány na kovárny nebo dokonce i hospody, v jiných zase stavitelé zbudovali stržené stěny a tak je proměnili v útulky chudiny. 2. Kaple zrušeny císařským dekretem z 12. července 1783. Zrušeny byly všechny venkovské kaple, v nichž se střídavě konaly bohoslužby s farními kostely. Byl-li v nich nějaký milostný obraz, měl býti přenesen do farního chrámu. Tam přeloženy i služby Boží, čímž se kaple staly obyčejnými (tak zrušena kaple sv. Anny při olomoucké katedrále). Důsledky výnosu se ještě zhoršily jeho rozšířením na filiální kostely a ve městech vůbec největší kostely. (Z kostela olomouckých klarisek vznikla lycejní bibliotéka.)

Srovnáme-li rušení kostelů v Čechách s Moravou, poznáme, že na Moravě byly zrušovací návrhy věcnější než v Čechách; proto byl počet zrušených kostelů tak veliký, zrušení pak provedené soustavněji a rychleji než v Čechách. Je z toho patrný vliv vládních komisí na císaře.

Ještě hůře se vedlo uměleckým památkám ve zrušených kostelích a klášteřích. Příčinou toho bylo jednak naprosté nepochopení vládních orgánů pro uměleckou cenu starožitností, jednak byrokratismus, který prodával vše paušálně bez ohledu k jednotlivým předmětům. České místodržitelství sice hned na počátku rušení (15. ledna 1782) nařídilo, aby se rukopisy a tisky ze zrušených klášterních knihoven zachovaly, ale záleželo na tom, jak bude rozkaz proveden. Někde např. odtrhli od knih vzácné desky, ty uschovali, kdežto daleko cennější knihu samu zahodili. Jinde zase byly knihy naloženy na selský vůz jako bezcenný materiál nijak nechráněný proti počasí, někdy dokonce je vozkové nakladli do blátivé cesty, aby mohl vůz lépe projeti! Tak se prováděl cís. dekret (z 13. května 1782), dle něhož se měly knihovny zrušených klášterů soustřediti do hlavních měst. Jindy zase z nepochopení prodány knihy za směšný obnos na váhu. Takový osud postihl slavnou knihovnu augustiniánské kanonie na Karlově v Praze, ktrou chtěl koupiti a takto zachrániti poslední její opat Paukert, ale nebylo mu to dovoleno. Knihy dostali lacino židé, a když opat se na ně díval, jak se o ně před kanonií hašteřili, ranila ho při tomto smutném pohledu mrtvice. Na Velehradě prodány „gotické knihy“ po několika krejcařích.

Jak se vedlo jiným památkám ve zrušených klášteřích, toho nejsmutnějším dokladem je snad klášter premonstrátek v Doxanech. Již brutální jednání komise s proboštem a abatyší vyvolalo údiv v celé střední Evropě. Ze zrušeného opatství se stala nejprve vojenská nemocnice pro Terezín, později kasárna. Vojáci po svém příchodu neušetřili ani řezeb a obrazů v kostele. Topili klášterním nábytkem, dřevěné a kamenné okrasy sráželi se stěn a ničili je. Když vojsko po třech letech odešlo, byly z krásného kdysi kláštera zříceniny. Tak tomu bylo i jinde.

Církev i věda byly takto připraveny o hotově umělecké poklady, kdežto stát při odprodeji téměř nic nezískal. Kdo jediný si pomohl, byla židovská rodina Dobrušků. Její hlava Šalomoun Dobruška býval v Brně nájemcem obchodu tabákem, vdova po němdala se pokřtíti ze Šendel na Kateřinu, načež se svým synem Tomášem ze Schönfeldu utvořila zvláštní družstvo složené většinou z německých židů, zvláště berlínských. Tato podařená společnost učinila vláděnabídku, že za 20 milionů skoupí všechny předměty zrušených klášterů a kostelů a později nabídla ještě 10 procent nad odhadovou cenu. Skutečně skupovala Dobrušková se synem umělecké věci z celé rak. – uh. říše, pouze předměty z ryzího zlata a stříbra přišly na roztavení do mincovny. Charakteristické pro státní správu je, že zrušovací komise posílaly inventáře zrušených klášterů přímo paní Dobruškové. Tato zasílala nejkrásnější památky do Berlína a poté upadaly do klenotnictví, byly tam roztaveny.

Poukazují-li katol. historikové na stinnou stránku josefinských konfiskací, tedy jejich liberální odpůrcové odmítají tyto poukazy jakožto projevy „klerikálního“ stranictví. Je to však velmi chabé odmítnutí, neboť jak „osvícení“ souvěkovci, tak i moderní historikové, po zásluze podobná řádění odsoudili. O souvěkovcích nás poučuje stížnost přednesená císaři „do bezohledného nakládání se vzácnostmi uměleckými i vědeckými, které po staletích byly v klášteřích nastřádány“ (Prášek, Panování císaře Josefa II., I, 398). Pražští josefinisté (osvícenci) sami těžce nesli jak zrušení kláštera sv. Jiří a sv. Anežky, tak i „vandalismus páchaný na lášterních chrámích sv. Anežky“ (oc. 400). Z novějších dějepisců stačí uvésti citovaného již Práška, jenž při klášteře sv. Anežkymluví otevřeně o „k uměleckým památkám bezcitném směru“. Na str. 435 pak praví: „Není téměř města v Čechách, kde by podnes neupomínal na osvícenskou dobu ten neb onen zrušený a zprofanovaný farní chrám a kolik výšin, jichž temena korunována jsou zrušenými bez příčiny a zkáze oddanými chrámy a kaplemi! Hledí-li se ku škodě, již utrpěl inventář uměl. památek českých, tož nezůstává deváté desetiletí minulého století ani za válkami husitskými, ani za švédskou periodou.“

3. Národní probuzení

a. Katolictví a probuzení

Dostál: Fary kněží vlastenců (Hl. liter. III) – Ježek: Zásluhy duchovenstva o řeč a literaturu č. (Praha 1880) – Krška: Kněží bisk. královéhradeckého v XIX. stol. jako spisovatelé nebo jinak proslulí (ČKD r. 1880) – Jakoubek: Působení kněží v Matici č. (Vlast 26) – Štulc: Česká národnost a kněžstvo katolické (ČKD 1866) – Hanuš: F. F. Procházka, č. buditel a literární historik – Čičatka: Dobrovský v Olomouci (Prv. R. olom. 28).

V kapitole o vlasteneckém hnutí doby pobělohorské vytkli jsme význam Balbínův s podotknutím, že tento vlastenecký jesuita neměl pouze význam pro svou dobu, nýbrž že z jeho myšlenek žily i generace potomní. Budeme tedy stopovati toto vlastenecké hnutí 18. století, a protože zásluhy katolictví o počátky obrozenského hnutí jsou dnes úmyslně opomíjeny nesprávným poukazem na vliv tzv. české reformace, tedy nejprve poukážeme na poměr katolictví k obrozenství a pak na poměr protestantismu.

Rajhradský probošt – historik P. Bonaventrua Piter dovedl Balbínovu vlastivědnou tradici obrátiti ve prospěch vlasti. Tento nový program chtěl zorganizovati benediktin břevnovský P. Magdonaldus Ziegelbauer spolu s hr Kinským, a sice v Praze, ne ve Vídni. Ziegelbauer byl sekretářem sdružení zvaného „Societas Incognitorum“ založeného v Olomouci r. 1746 a potvrzeného v r. 1747. Zakladatelem jeho byl učený Josef sv. p. Petrasch. Účelem sdružení bylo pěstovati vědu, avšak na rozdíl od dosavadní tradice v jazyku národním, zatím ovšem německém. Vlastním programem „Societas Incognitorum“ bylo připravovati národní obrození pomocí renesance národní kultury. Sdružení toto bylo sice pod vlivem západoevropského osvícenství, ale tím není řečeno, že by také jeho duch byl osvícenský. Publikace tímto olomouckým sdružením vydávané dokazují právě naopak jeho upřímně katolické a ostře protireformační stanovisko. Důležito bylo, že mimo soukromých učenců byla to i šlechta, která náležela k „Societas Incognitorum“. U ní pak P. Ziegelbauer budil zájem o české dějiny, a tím i nepřímo vzbuzoval úctu a lásku k české minulosti.

Prvním uvědomělým projevem českého cítění jest vystoupení učeného piaristy Mik. Adaukta Voigta. Účelem Voigtova snažení bylo obroditi český jazyk a od něho přejíti k vytvoření vlastní české literatury. Tím se lišil od svého učeného spolubratra P. Celasia Dobnera, sledujícího výhradně cíle vědecké, zatímco Voigt si vytknul za cíl sloužtiti více národu než vědě. Voigta sílila v nadějích v dobrou budoucnost č. národa jeho savná minulost. Proto se k ní utíkal, aby jednakna jejím základ přesvědčil souvěkou mladou generaci českou o soběstačnosti, jinak aby ji nadchnul pro pokračování ve slavných činech předků. Tak se stal historismus regeneračním faktorem. Důležito přitom jest, že Voigt se snažil dokázati naši vyspělost i pro nejstarší období č. dějin. To činil idealizováním č. dávnověku, což má dvojí význam: Je to důkaz, že č. romantismus existoval již před Herderem, a že tímto idealizováním č. dějin se projevuje v buditelství Voigtově vlastně Balbínovská historická tradice. Na rozdíl od Balbína dospěl však Voigt dále, neboť Balbín a jeho následovníci dodávali národu odvahy, kdežto Voigt mu dal obrozenský program. Tímto programem pak bylo: Demonstrovati proti závislosti na německé kultuře, pro národní svéráž český a vyvolati nový rozmach české literatury a kultury vůbec.

Jaký je duch tohoto obrozenského programu Voigtova? Jest: 1. Historický, neboť Voigt se utíká do české minulosti, aby předváděním její slávy a velikosti potíral deprimující vědomí slabosti a malosti. 2. Protiněmecký, jednak demonstrací proti kulturní závislosti na němectví, jednak proti německým učencům, snižujícím č. národ zvláště pomocí historie. 3. Protiosvícenský, neboť tzv. osvícenství bylo nástrojem germanizujícího centralismu státního. A protože u osvícenství slovo německý bylo totožno se slovem rakouský, byl tento program Voigtův i protirakouský. Zatímco osvícenství doporučovalo pěstování češtiny a vzdělávání č. lidu, aby takto byl odveden od četby zakázaných knih a tím i utvrzován v poslušnosti vůči světské vrchnosti, Voigt reagoval na tyto osvícenské praktiky tereziánské a josefinské probuzením českého aktivismu. Proto představiteli této reakce jsou nejprve lidé známí svým protiosvícenstvím jako Dobner a Fr. Procházka. 4. Tento boj se liší od osvícenství i učenou řečí, neboť zatímco osvícenství zdůrazňovalo němčinu jako řeč inteligence, utíká se Voigt proti němu k latinské kultuře jezuitského baroka a takto používá latinské kultury na protiklad kultury německé. Je tedy přitom pozoruhodno, že se Voigt obrací mimojiné k národům slovanským, dávaje Čechům co do vzdělání za vzor Rusy a Poláky.

Na doklad protiosvícenského a upřímně katolického smýšlení družiny Voigtovy budiž uvedena charakteristika F. F. Procházky (ex-pavlána z Vranova u Brna): „Týdeník ´Über die Broschüren unserer Zeit´ jest velmi výbojná, nesmiřitelná, místy i obmezená obrana církevního, dogmatického katolictví, ano i zásad protireformačních proti osvícenské kritice: potkáváme se tu s prudkým odsouzením č. reformace, se schvalováním persekuce nekatolíků, s apologií nesnášenlivosti náboženské, s nadšenou oslavou papežské svrchovanosti atd., že až zasneme nad upřílišením těchto stanovisek ještě r. 1782“ (Arne Novák v ČCH).

Voigt sám hájil sv. Cyrila a Metoděje jakožto katolicky orthodoxní vyznavače proti husitům a protestantům. Úplně protireformačně odsuzuje Voigt husitství (jako Balbín), ale na rozdíl od Balbína je k husitství šetrnější ze stanoviska národního, neboť spatřoval v husitství heresi světového jména. Proto ani nechtěl připustiti, aby si něm. protestanté osvojovali Husa. Německý protestantismus měl v nenávisti, Bílou Horu považoval za následek německo – protestantské kolonisace v našich zemích, kterou byli Čechové rozeštváni. Toho momentu však využívá k omlouvání českých rebelů. U Bible kralické sice uznává její jazykovou ryzost, ale jako četbu ji rozhodně nemůže katolíkům doporučiti. Proti Komenskému ji postavil zcela odmítavě. Obrození české řeči nehledá ve Veleslavínově „zlatém věku“ českého jazyka, nýbrž v lidové češtině. Nečiní tak jen z odporu k protestantismu, nýbrž hlavně proto, že východiskem jeho byla živá čeština.

Prakticky se pováděly plány Voigtovy takto: Pelzl se snažil získati jeho snahám č. šlechtu vídeňským centralismem znepokojenou. K tomu se výborně hodilo založení soukromé učené společnosti v r. 1774. Jejím orgánem byly „Abhandlungen“, které se ostře odlišovaly od „Prager gelehrte Nachrichten“. Tyto byly prostoupeny osvícenstvím, holdovaly všerakouskému programu, zatímco učená společnost pražská se právě k těmto dvěma základním bodům chovala naprosto nezdrženlivě a ani v nejmenším nezavadila nějak nešetrně o katolictví. Jejím podporovatelem a spoluzakladatelem byl učený a přísně katolicky smýšlející biskup litoměřický hr Valdštejn. Teprve koncem panování Josefova byla tato soukromá společnost zatažena do zednářských proudů a tu právě byli to její nejstarší členové Voigt, Dobner a Pelzl, kteří proti tomu energicky protestovali.

Dějiny soukromé učené společnosti pražské však svědčí netoliko o jejím katol. původu, ale i o domácí půdě, z níž vyrůstalo české a slovanské obrození. Důkazem toho jest Pelzlova agitace v kruzích české šlechty, jakož i ten fakt, že myšlenkový podklad hnutí byl Balbínovsko – Voigtovský historismus. Tím ovšem padá Masarykovo tvrzení, dle něhož ideál konkrétního češství pocházel z matného panslavismu.

Kdo se hodně pozdě připojil k programu Voigtovu, byl Dobrovský, jenž na zněmu svého přísně vědeckého programu potřeboval plných 20 let! Učinil tak teprve tehdy, až mladá generace dala hlasitě najevo svůj naprostý nesouhlas s jeho kritickým skepticismem.

Celkem tedy možno říci toto: Myšlenka Balbínova šla přes Pitera a Dobnera k Voigtovi, jenž ji dovedl přeměniti z vlastivědy na mocnou vzpruhu katolicko – národního hnutí. Tento název sám dokazuje již protiosvícenskou a protirakouskou orientaci Voigta a jeho druhů. Balbínovská tradice, soukromá učená společnost pražská a č. šlechta kolem ní sdružená svědčí pak o domácí půdě jakožto prameni obrozenského hnutí.

b. Národní probuzení a „česká reformace“

Zásluhy českého protestantismu o národní obrození se nyní až nezaslouženě, ba někdy přímo nespravedlivě vyzdvihují. Zatímco na počátku tereziánské doby č. katolické kněžstvo udržovalo Balbínovy ideály netoliko při životě, nýbrž snažilo se jejich národně buditelský význam ještě zesíliti, čeští nekatolíci měli zcela jiné ideály. Kladouce víru nad vlast, zapomněli se tak dalece, že znovu se propůjčili za nástroj nepřátel koruny české. Jestliže v 17. století to byli Švédové a Sasové, jimž ochotně sloužili, pak po r. 1740 to byl král pruský, pod jehož žezlo z důvodů konfesijních chtěli uvésti celou č. korunu. Tak se opakovalo smutné divadlo z let 1618 – 20: Katolicismus zůstával věren legitimnímu králi českému, zatímco se protestantismus postavil do cizích služeb.

Když v prosinci 1740 vpadl pruský král Fridrich II. do Slezska, přišli s jeho vojskem i nekatoličtí predikanti. Fridrich vyhlásil hned náboženskou svobodu, čímž si úplně získal sympatie tajných nekatolíků, takže ho vítali jako osvoboditele. Jen v katolických krajinách se obyvatelstvo bálo Prušáků pro jejich protestantismus, a proto jen katolíci byli ochotni hájiti vlast proti nepříteli. Proto již v lednu 1741 mohl psáti Fridrich (z ležení před Vratislaví) do Berlína, že Slezsko bude co nejdříve pruskou provincií, a to za pomoci – náboženství. V jiném projevu král pruský naznačil, proč právě náboženství mu pomáhalo: Prusáci byli oblíbeni u slezských nekatolíků, kteří jim dávali zavčas a přesně informace o každém hnutí. Z relací nunciatury vídeňské naproti tomu vysvítá, že krajský hejtman v Nise byl nucen vydati ke svému katolickému obyvatelstvu provolání, v němž je žádá, aby odloilo zbraně proti Prusům. Když pak Prusové dobyli města Vratislavě, musila tamní kapitula prchnouti, nechtíc přísahati králi pruskému, poněvadž byla vázána věrností české koruně.

Poměr katolíků a protestantů ke králi pruskému se tehdy výrazně projevil na Opočensku, ohnisku to východočeského sektářství. Kdežto katolíci tehdy zpívali: „Zle, matičko, zle. Brandeburci zde!“, zpívali protestanté: „Brandeburku, podej ruku, a my ještě více, ruce, srdce i plíce!“

Zvláště poučno však jest sledovati pruský vpád do jižních Čech za druhé války slezské. Tento kraj byl upřímně katolický. Z konfesijních důvodů nejen úřednictvo, ale i lid nenáviděl Prušáky, proto prchal do hor a lesů odnášeje s sebou potraviny. Ani za sebevětší peněžitou odměnu se nikdo z jihočeských katolických obyvatel nepropůjčil Prušákům za vyzvědače. Naproti tomu rakouské vojsko dostávalo přesné zprávy od lidu, takže za tři týdny byli Prusové nuceni jižní Čechy vykliditi. Král Fridrich tehdy napsal: „Rozdíl náboženský vštípil tomuto … lidu nepřekonatelný odpor proti Prusům.“

Za takových okolností si již lehko vysvětlíme, proč Prusové vpadali do našich zemí vždy krajinami osazenými protestanty. Bylo to Litoměřicko, Královéhradecko, Boleslavsko a Pardubicko. Na Moravu vtrhli Těšínskem.

Jak tedy patrno, byl to český protestantismus, který pomáhal králi pruskému při olupování české koruny o krásné Slezsko. Proto nestačí slova protestantských historiků, dle nichž český protestantismus byl proti Vídni, neboť zamlčují, že byl ve službách Berlína, jenž byl přece daleko horším nepřítelem č. národa než Vídeň. Dokladem toho je skoro úplné vyhlazení češtiny v pruském Slezsku, zatímco v rakouském se český jazyk udržel.

Když se v r. 1775 schylovalo k nové válce s Pruskem, zase to byli sstejní nekatolíci, kteří se ostentativně hlásili ke králi pruskému. Tehdy podali tajní protestanté z Chrudimska pamětní spis králi pruskému, v němž mimo jiné napsali toto: „Nepřestaneme dříve na modlitbách pozvedati ruce k nebesům, dokud Hospodin celé království české pod moc a žezlo Vaší královské důstojnosti nepřivede.“ K válce sice nedošlo, ale zato vypukla selská rebelie s tendencí ostře protikatolickou. Vzpomínáme si přitom na povstání, které se snažili před každým svým vpádem u nás vyvolati za 30leté vojny protestantští Švédové a č. emigranti. Pro tehdejší poměry je charakteristické politické rozštěpení na východočeském venkově. Dle pamětí Vavákových přezdívali katolíci protestantům „berlinčané“ (tj. stoupenci Berlína), zatímco protestanté říkali katolíkům „římané“. Poznáváme z toho, že katolíkům bylo solí v očích nadržování tajných nekatolíků králi pruskému, jinak řečeno katolíci stáli na půd českého státoprávnictví.

Můžeme tedy o poměru obou vyznání k české otázce 18. věku říci tolik: Protestanté, dávajíce tradicionelně přednost víře před vlastí a mateřštinou, ochotně se propůjčovali Prušákům za nástroj, katolíci se naproti tomu rozhodně stavěli proti Prusům, stojíce na stanovisku loyálním. Vzrůstající germanisační centralisace vídeňská však způsobila, že ani Vídni se čeští katolíci nepropůjčovali za nástroj, rozhodně reklamujíce družinou Voigtovou práva pro český národ. Takto čeští katolíci nebyli ani pro Vídeň, ani pro Berlín, a tím ukázali na jedině správnou cestu v boji pro vlast.

Poznavše takto stanovisko protestantismu k české koruně, přistoupíme k moderním frázím, jimiž toto nekatolické hnutí jest oslavováno jako původce českého národního probuzení. Tyto tendenční chvalozpěvy odkázal do určitých mezí prof. Pekař v polemice o Masarykově filosofii českých dějin.

Pekař předně vyvrátil tvrzení „Času“, který se snažil „zhodnotiti“ význam katolicko – národního buditele rychtáře Vaváka nepravdivým tvrzením, jako by tento muž byl zcela ojedinělým parádním exemplářem, vypěstěným kněžími a vrchnostenskými úředníky. Pekař na to odpověděl: „Od kněží byli vypěstěni všichni naši velcí mužové hluboko do 19. století. Vliv vrchnostenských úředníků je vyložená pomluva. V další části polemiky vyvrací Pekař tvrzení o souvislosti tzv. české reformace s naším národním obrozením.

Že doba předhusitská a husitská neměla na počátky č. obrození vlivu, názorně dokazuje Pekař na Dobrovském, který s těmito obdobími sympatizuje pouze pro jejich národní stránku, ale o nějakém následování náboženských ideálů Husových není u něho ani stopy. Je proto pro Dobrovského příznačno, že zdůrazňuje Husovy zásluhy o češtinu, kdežto o husitském chorálu praví, že je to „grausamer Geist“.

S vlivem bratrství na české obrození je to takto: Pekař nejprve vyvrací Masarykovo tvrzení o vlivu humanitních ideálů Jednoty. Ideál čisté lidskosti je ideálem Herderovým a ne Jednoty! Běží-li o ideál bratra Lukáše, pak běží o ideál středověký, mezi nímž a Herderem je hotová propast! Dle Pekaře by prof. Masaryk za takovou humanitu pochodil u Husa a br. Lukáše asi tak, jak pochodil br. Rokyta u cara Ivana Hrozného. Pekař potom dokazuje na několika přiléhavých příkladech nemožnost nějakých vlivů Jednoty na počátky obrození. Dokazuje to opětně na Dobrovském. Ten byl předně nucen vysvětliti č. veřejnosti, že Adamité a čeští Bratři nebyli jedno a totéž. To znamená, že č. společnost na počátku národního probuzení o Jednotě vlastně nic nevěděla. Na jiném příkladě ukazuje Pekař, kolik toho věděl o Jednotě sám Dobrovský. O Chelčickém věděl, že prý napsal jakýsi „Liber copytorum“; o Jednotě samé vlastně nepovídal nic! Správně se proto táže Pekař, jak mohlo č. probuzení navazovati na ideály Jednoty, když ji považovalo za totožnou s nemravnými Adamity? JE jisto, že ideály této nemravné sekty sotva by koho nadchly pro národ, z něhož se tato vyloupla. – Jak pohlížel Dobrovský na protestantismus? Dostatečnou odpověď na to dává jeho citování Balbína, jakož i fakt, že o Komenském vůbec nemluví.

Konečně zbývá samotná tolerance, o níž agitační historie tvrdí, že by se bez ní národ vůbec nebyl probudil. Známé stanovisko č. protestantů ke králi pruskému je samo o sobě pádným vyvrácením tohoto žvástu, a proto zde sluší citovati důvod prof. Masaryka. Dle něho prý síla národního projevu byla závislá na vládním útisku. Pekař na to odpověděl: „Je pozoruhodné, že pokud vím, nikdo z Čechů literárně působících nepřihlásil se po r. 1781 k protestantismu a že mezi evangelíky našimi z konce 18. století nemáme svědka nacionalismu tak mohutného, jakým je např. horlivý katolík Vavák. Vědomí národní tu bylo tedy i před Josefovou tolerancí i po ní.“

Nyní jest záhodno vysvětliti příčiny tohoto nesprávného nazírání i vlivy „české reformace“ na naše probuzení. Pramenem jeho jest protestantská tendence, jaká se koncem minulého století uplatňovala v literárních dějinách německých. Dle ní vrchol národní osvěty v Německu byl připraven německou „reformací“, čili že mezi Lessingem a Lutherem byla ideová spojitost. Tento názor došel zpopularisování Brockshausovým slovníkem, dle něhož z reformace vyrostl prý německý klasicismus. Do našeho českého života literárního se podobné názory přenesly (kromě Brockshausova lexika) něm. literárními dějinami od Hettnera (3. Bd. 1893), v nichž osvícenství 18. století bylo prohlášeno za oživení myšlenek 16. věku násilně umlčených. Hottnera rád citoval č. literární historik Vlček, a kdo zvláště uvedl jeho názory do české literatury, byl prof. Masaryk, jenž místo 16. století a německého protestantismu položil 15. a 16. století české „reformace“ a došel dokonce tak daleko, že prohlásil francouzské, anglické a německé osvícenství za pokračování české reformace. Povážíme-li, že u nás ani takový Dobrovský o české reformaci nic nevěděl, zrovna jako ani česká veřejnost nic o ní nevěděla, pak jest opravdu těžko chápati, jak o ní mohli věděti v západoevropských státech, kde ještě za našich časů hledají Prahu v Uhrách!

B. Doba reakce

1. Leopold II.

Prášek: Leopold II. (Praha 1904) – Kryštůfek: Dějiny Církve katolické atd. I (Praha 1898).

Za Leopolda II. pominulo nemnoho z překotných reforem zavedených jeho bratrem Josefem II. Tento charakter vlády Leopoldovy lze si vysvětliti vlivem vnitřních poměrů rakouských a vlivem vnějším, tj. velkou revolucí francouzskou. Po stránce vnitřní Leopold poznal, že není možno nechati poměry v takovém stavu, v jakém byly za Josefa II. Již Josef II. sám počínal na některá svá opatření pohlížeti na konci svého života jinak. Viděl, kterak se zneužívá svobody tisku, což ho přimělo k zavedení předběžné censury. S jistou nespokojeností pozoroval i rušivý vliv svobodných zednářů ve státě, pročež k nim značně ochladl. Z omezení svobody tisku lze se domnívati, že by snad Josef II. ještě leccos ze svých reforem poopravil, kdyby ho nepřekvapila smrt. V tom tedy připadla úloha jeho nástupci Leopoldovi II.

Za Leopolda II. měla rozhodně vliv velká revoluce francouzská. Nejnovější historiografie již ho proto nepředvádí jako nějakého zapřisáhlého reakcionáře, nýbrž jako talentovaného diplomata, který byl nad jiné povolán k tomu, aby svou říši udržel v rovnováze, kdyžtě ještě z jedné strany byla přesycena josefinismem a z druhé strany (jako jiné státy) seznamovala se s revolučním hnutím francouzským. Proto také tendence jeho vlády nenesla se tím směrem, aby chránil privilegia církve a šlechty, nýbrž aby uspokojil poddaný lid, neboť byl přesvědčen, že uspokojí-li své poddané, pak se nemusí báti revoluce. Proto v ohledu církevně – politickém pozorujeme za Leopolda II. konservativnější sice politiku, která však přesto splnila pouze část přání přednesených mu zástupci katolické církve.

Zajímavo jest pozorovati tuto Leopoldovu politiku v zemích českých. Tam mu byla předložena dvojí petice: Jednotlivých biskupů a zástupců řeholí, tzv. zemských prelátů. Jelikož platné ještě tehdy josefinské zákony nedovolovaly, aby se biskupové radili společně, tedy podal každý biskup své přání zvláště. Proto petice jednotlivých biskupů se od sebe značně odlišovaly, což chápeme jednak z různých poměrů v diecésích, jednak i z jejich smýšlení. Po této stránce je zajímavo, že právě známí biskupové – josefinisté Hay v Hradci Králové a Lachenbauer v Brně podali nejméně stížností proti josefinským předpisům. Celková tendence biskupských požadavků byla tato: Pokud možno vybaviti církev z nedůstojného područí státu, jenž ji omezoval i ve věcech, k nimž stát nikdy kompetentním nebyl. Biskupové tedy žádali, aby v záležitostech čistě církevních rozhodovala jen církev, naproti tomu, aby se stát sám postaral o provádění věcí spadajících do oboru veřejné administrativy. Žádali o povolení volného spojení s papežskou kurií a o právo potvrzovati nově založené mešní fundace, jakož i kontrolovati účty náboženské Matice. Dále žádali, aby kněží nebyli povinni ohlašovat s kazatelny různé úřední dekrety a aby nebyli obesíláni k úřadům v neděle a svátky, poněvadž tím trpí duchovní správa. Energicky se ohražovali proti urážlivému tónu úředních spisů obsahujících často pohoršlivé narážky na katol. náboženství a kněžstvo. Po stránce bohoslužebné se dovolávali obnovení pobožností na konci roku, obnovy uctívání sv. ostatků a zvláště opravy josefinského bohoslužebného řádu, který svou suchopárností naprosto nevyhovoval. Arcibiskup pražský žádal i o povolení, aby v Praze mohla býti stále vystavena Nejsv. Svátost k veřejnému uctívání. Nad to žádáno i obnovení některých zrušených bratrstev, zvláště bratrstva ustavičného klanění a lásky k bližnímu. Jednomyslně žádali o zrušení generálních seminářů. Zástupci řeholí podali žádost na obnovu některých zrušených klášterů. Žádali, aby zůstali ty kláštery, v nichž rušení ještě provedeno nebylo a aby byly obnoveny ty, jejichž představení náleželi ke stavu prelátskému. Leopold II. dal tuto supliku na uváženou dvorské kanceláři.

Výsledek zakročení biskupů a řádových prelátů byl tento: Nejprve (1. července 1790) zrušeny gen. semináře a skoro současně zrušena hodnost tzv. komendátních opatů. Vlastní odpovědí císařovou byl dvorní reskript ze dne 17. března 1791, v němž povoloval císař hlavně po stránce bohoslužebné, kdežto ve věcech svobody církve se týkajících neslevoval nic. Jedině soudům světským náleželo i dále právo zbaviti faráře úřadu nebo sekvestrovati mu obročí. Biskup nesměl sámo sobě žádného investovaného faráře přeložiti, nýbrž pouze kněze výpomocné. V plném rozsahu zůstalo i placetum regium, dle něhož museli biskupové předkládati své pastýřské listy úřadům k preventivnímu schválení. Stát přiznal církvi pouze právo, aby biskupové soudili kněze sobě podřízené v záležitostech čistě duchovních.

Po stránce bohoslužebné učinila vláda tyto ústupky: Zprostila kněžstvo povinnosti předčítati úřední výnosy s kazatelny. Josefinský bohoslužebný řád zůstal sice v platnosti, ale vláda dovolila biskupům, že smějí při určitých příležitostech dovolovati průvody. Jejich péči ponecháno zavádění písní a litanií. Bylo dovoleno pořádati slavné bohoslužby s instrumentální hudbou, ale pouze když to finanční stav kostela dovoloval. Pobožnosti v sobotu na večer směly se konati, ale bez svátostného požehnání. Biskupové směli povolovati soukromé pobožnosti a vystavovati ostatky svatých k veřejnému uctívání. Bratrstva zůstala i dále zrušena, ani bratrstvo ustavičného klanění nepovoleno, zato však vláda svolila k obnově bratrstva účinné lásky k bližnímu. Kromě toho vydán zvláštní výnos pro faráře, v němž jim dáno na srozuměnou, aby se snažili všemi prostředky učiniti konec různým poutím na všeliká místa.

O klášterech činí se ve jmenovaném právě výnosu pouze zmínka o činnosti exřeholníků v duch. správě. Do té měli býti připuštěni pouze za nedostatku kněží světských. Předmět tento stal se akutním nejprve na zem. sněmu českém, kde byla zrušením klášterů značně seslabena strana duchovenská. Proto si chtěl prelátský stav pomoci obnovením zrušených klášterů, jejichž představení měli býti reaktivováni ve sněmovně. Není tedy divu, že právě představení tří významných zrušených klášterů přednesli (9. srpna 1790) sněmu žádost, aby statky jejich domů nebyly ani pronajaty ani prodány, dokud nebude rozhodnuto o jejich obnově. Sněm návrh přijal s podotknutím, že bude brán pouze ohled na kláštery s intabulovaným majetkem, jejichž představení byli proto členy zem. sněmu. Dvůr skutečně (v říjnu) svolil, aby statky kláštera doxanského, plasského a chotěšovského nebyly pronajímány, ale v únoru 1791 poručil je prodati, čímž ovšem padla i otázka obnovy jmenovaných domů.

Velmi pohnutým bylo jednání o tolerančním patentě. Stav duchovní podal (17. listopadu 1790) své stížnosti ohledně českých evangelíků, jejichž obsahu využívá dnešní liberálně - protestantské dějepisectví k tvrzení, že katolická hierarchie nepřála protestantům náboženské svobody, chtíc je o ni připraviti. JEst sice pravda, že prelátský stav žádal, a aby se protestantům nedostalo inkolátu ani přístupu k úřadům, ale historikové tato fakta uvádějící zamlčují, že prelátský stav nežádal nic jiného, než aby nekatolíci měli v Rakousku (resp. v zemích českých) právě tolik práv, kolik jich mají v Prusku katolíci. Kromě toho jest poukázati na projev biskupa - josefinisty Kindermanna, jenž otevřeně prohlásil, že není účelem duchovenské petice toleranční patent zrušiti, nýbrž pouze učiniti přítrž dalším odpadům od katolictví k protestantismu. Při vystupování z církve dálo se totiž mnoho nepřípustného, jako nátlak, falešné informace, jalové sliby atd. Proto podrobeno ostré kritice provádění tolerančního patentu, proti čemuž ostře vystoupil nejvyšší purkrabí hr. Kolovrat. Když i někteří členové šlechty se postavili na jeho stranu, vytknul jim správně arcijáhen Varlejch z Bubna, že když oni (stavové) považují josefinská nařízení za porušení stavovských práv, pak že nemají příčiny zastávati se těchže nařízení tam, kde se jimi ruší práva církve. Po delším místy vzrušeném jednání vyřídili stavové otázku tolerance proti přání stavu duchovenského, pouze tyto body doporučili králi příznivě: Nebudiž dovoleno simultánní používání hřbitovů, do přísahy buďtež opět pojata jména Matky Boží a všech svatých, z ciziny se nesmějí censury připustiti žádných knih bez jejich prozkoumání a v bohoslužbách protestantských mají býti připuštěny jenom spisy, jež katol. náboženství nijak neurážejí. Když se prelátové dovolávali dalších ústupků, nebylo jim na jejich řeči vůbec ani odpověděno. Celkem tedy zůstal toleranční patnet v platnosti, stát si pouze vyhradil právo připouštěti protestanty do úřadů.

Pro Moravu jest důležito, že dvorským dekretem ze dne 25. května 1790 byla vrácena olomouckému arcibiskupu česká léna Josefem II. odevzdaná nábož. Matici. Tak ovšem došlo i k obnově lenního soudu kroměřížského.

Nedlouho před smrtí učinil Leopold II. ještě dvě důležitá rozhodnutí: 17. ledna 1792 potvrdil návrh duchovní dvorské komise, aby se zrušené kláštery již neobnovovaly a proto také aby se nepřijímaly žádosti podobného obsahu. Proto se v Čechách prodaly jejich dosud nezcizené statky a když si čeští stavové stěžovali na zmenšení počtu členů sněmu, vyzvala je vláda, aby se přičinili o jmenování nových virilistů: rektora university, administrátora komorních statků a některých menších hodnostářů duchovních, např. probošta krumlovského, děkana karlštýnského a jiných. Druhým krokem byla úprava josefinského řádu pro farské konkursy, vydaná 21. ledna 1792. Předepsána zkouška způsobilosti u obojího kléru a to i tehdy, když náležel patronát korporaci duchovní. Duch. správcům a kaplanům na venkově bez výpomoci působícím mohl býti konkurs prominut za tři roky, když při poslední zkoušce obdrželi velmi dobrou známku ze všech předmětů. Patronát na statcích zeměpanských i Matice náboženské vyhradil si císař. Brzy potom zemřel náhle dne 1. března 1792. Jeho smrt dala podnět k domněnce, že ho zednáři otrávili.

2. František I.

a. Církevně - politická situace

Prášek: Panování císaře a krále Františka I. (Praha 1905) - Bibl: Kaiser Franz und sein Erbe (Vídeň 1922) - Winter: Bernard Bolzano (Lipsko 1933) - Kryštůfek: Dějiny církve katol. atd. (Praha 1898) -Vlastní životopis Bolzanův: Lebensbeschreibung des dr. B. Bolzano etc. (Salzbach 1836) - Kryštůfek: Boj monarchistické Evropy s revolucí francouzskou (Praha 1883) - Týž: Císař František I. (ČKD 1875) - Samsour: Dějiny alumnátu brněnského (Hl. 1907-8, též zvl. otisk) - Winter: Bolzano a katol. osvícenství (Akkord 1935) - Týž: Sociální ethika Bolzanova (tamže) - Sommerová: Die oester. Kameralisten in dogmengeschichtlicher Darstellung (Grunbergerovy „Studien zur Sozial-Wirtschafts- und Verwaltungsgeschichte 13, 1925) - Roubík: Ohlas franc. revoluce na venkově r. 1793-4 (ČDV 1923) - Volf: Vyšetřování vlivu novinářských zpráv o franc. revoluci na selský stav v Čechách r. 1789 (Osvěta 1913) - Kutnar: Velká revoluce franc. v naší soudobé kritice (ČČH 1934).

Éra tohoto panovníka se vyznačuje ještě větší upjatostí nežli za Leopolda II. a sice proto, že revoluční záchvěvy, jichž se Leopold obával, se za jeho nástupce dostavily a to nejen v inteligenci, nýbrž i v širokých masách lidu. Vida v nových revolučních myšlenkách duch protináboženský, počal je František I. potírati nejen politicky, ale i kulturně, vzav náboženství ve svou ochranu. Leč v tomto směru František I. přeháněl do té míry, že učinil církev svou služkou a neúprosně stíhal ty katolické kněze, kteří se opovážili jeho postup kritisovati. Že přitom císaři běželo jen o zájmy státní, vysvítá z toho, že až do konce svého života stál na zachovávání josefinských zákonů. Ústupky v tomto směru církvi katolické učiněné byly jen nepatrné, a sice:

1. Josefinský řád bohoslužebný zůstal v platnosti, ale dovoleno udíleti svátostné požehnání i odpoledne, a v kostelích s více kněžími směly se současně sloužiti dvě mše sv. Zákaz poutí trval dále.

2. Když čeští stavové žádali za obnovení některých klášterů, byli odmítnuti, ale dána jim za to smutná útěcha, že další kláštery již nebudou zrušeny. R. 1799 dala vláda pravidla, jimiž se měly všechny kláštery říditi, aby vyhovovaly svému poslání. Jmenovitě bylo zachovávati numerus clausus, stanovený každému nezrušenému domu o počtu členů, pouze řádům školským dovoleno přijímati větší počet. Po stránce disciplinární dal stát kláštery pod dozor biskupů. Přesto však vláda přece sáhla na některé kláštery, a sice na ty, jež se nedovedly uplatnit v duchovní správě. (Kapucíni na N. Městě pražském, bosí augustiniáni v Lysé a františkáni ve Slaném.) Malé výhody se dostalo klášterům při úpravě theologických studií (1802) opětovným povolením domácího studia, k němuž položeno za podmínku absolutorium filosofických studií.

3. Došlo k obnově některých gymnasií, jež zanikla zrušením klášterů. Císař chtěl tak odpomoci nedostatku kněžského dorostu, jenž byl přímo katastrofální v diecési královéhradecké. Aby však nebyl stát obnovením gymnasií finančně zatížen, zavázaly se kláštery v diecésích existující, že budou pro ně dodávati kvalifikované učitelské síly, a sice bezplatně!

4. Došlo i k úpravě duchovní správy, jež dokazovala, že naprosto selhaly naděje Josefa II., kladené do povznesení duchovní správy zakládáním nových far a lokalií. Jednak nebylo je kým obsaditi, jednak se ukázalo, že malé odlehlé fary obsazované mladým kněžstvem byly jeho mravům přímo nebezpečné. Proto všechny nové fary a lokálie , pokud zklamaly, byly zrušeny a nařízeno jejich spojení se starými farami.

V čem církvi katolické císař rozhodně nevyhověl, to byla některá desideria o tolerančním patentě. Stav duchovní se dožadoval stížení odpadů od katolictví k protestantismu, stížení přístupu protestantů do úřadů, jakož i stížení nabývání inkolátu a intabulace statků. Dvorská kancelář naprosto zamítla (6. července 1793) požadavek stavů vytýkajíc jim nesprávné nazírání na toleranci, dle níž různost náboženského smýšlení nemůže míti žádného vlivu na občanská práva, k nimž náleží přístup k úřadům, nabývání statků a s ním spojený hlas ve sněmě a intabulace. Vláda při tom učinila štiplavou narážku na katolictví v r. 1620. Něco podobného si mohla dovoliti jenom proto, že měla za sebou inteligenci a josefinistickou část katol. kléru, kterému bylo za jeho jednání nejednou pykati. Protestanté se totiž oné části katol. kléru „odměňovali“ velmi netolerantně, takže na Nový rok 1803 museli pastoři naříditi svým věřícím, aby na zasvěcené svátky neuráželi svých katolických spoluobčanů pracemi na polích.

b. Boj proti revolučním proudům

Revoluční vlny pronikly do rakouské říše jak mezi inteligenci, tak i do řad lidu. Vláda počala je bez odkladu v obou těchto vrstvách pronásledovati. Již 5 dní po popravě Ludvíka XVI., 26. ledna 1793, podala vysoká šlechta císaři seznam všech podvratných zásad v monarchii šířených a revolučním ideám francouzským podobných. 30. dubna 1793 dal císař na index všechny podvratné zásady filosofické a v listopadu došlo již k zatčení čelných osob vídeňských z jakobínství podezřelých. Kromě toho došlo i jinde k zatýkání, jmenovitě v Uhrách. Řada vynikajících delikventů vídeňských byla oběšena, jiní odsouzeni k dlouholetým vězením (35 – 60 let) a ztrátě majetku. Nepěkně se při tom vyjímalo, že někteří lidé, znající císařův strach z jakobínů, dodávali mu o nich méněcenné, případně vůbec nespolehlivé zprávy, jen aby od něho dostali bohatou odměnu. Upomínkou na jakobínský proces vídeňský byla u Haydna vládou objednaná hymna „Zachovej nám, Hospodine“, jejímž účelem bylo šířiti v lidu pevné mínění, že všechna osidla proti panovníkovi a říši jsou marná. Kromě toho žádala rakouská vláda napříště od svých úředníků přísahu, jíž se zavazovali, že nikdy nebudou náležeti k žádné tajné společnosti.

V Čechách došlo k pronásledování jakobínů – inteligent r. 1800, jež ylo svěřeno nejvyššímu purkrabí hr Kolovratovi. Ten je provedl tak důkladně, že udal i svého vlastního otce. V našich zemích se všaknejpatrněji projevily vlivy francouzské revoluce v širokých vrstvách lidových a to hlavně na pomezí česko – moravském, kde vyšlehly plameny skutečné lidové vzpoury, známé pode jménem helvetské či fraimaurské rebelie. Hnutí toto bylo rozšířeno ve vých. Čechách na panstvích Litomyšl, Polička, Rychmburk, Skuteč, Na Moravě pak na panstvích N. Město, Kunštát, Bystřice a Jimramov. Název helvetské pochází odtud, že rebelie měla mnoho přívrženců mezi protestanty i blouznivci, kteří se svým stavem jak po stránce náboženské, tak sociální byli nespokojeni, a doufali, že si násilím pomohou. Fraimaurská proto, že jak po těchto krajích, tak i po celých Čechách se potkloukala různá individua považovaná za francouzské emisary, kteráž popichovala lid proti představeným duchovním i světským. Prostředky, jimiž nespokojenost v lidu byla šířena, byly tyto: Noviny Krameriovy a Schönfeldovy přinášející zprávy o událostech ve Francii, různá proroctví o svobodě, popěvky a pověsti šířené potulnými lidmi a formany.

Jak rychle reagovalo východočeské hnutí náboženské na události ve Francii, vysvítá z referátu vrchnostenského úřadu v Litomyšli, dle něhož již počátkem r. 1793 se mezi lidem všeobecně mluvilo o franc. revoluci, před kterou muselo ustoupiti celé dosavadní protikatolické hnutí vyvolané tolerančním patentem. Po stránce sociáí se hnutí jevilo odporem proti daním a povinnostem, jehož projevem byla touha po odstranění (povraždění) obou vrchností. Po stránce náboženské jest vliv ještě západnější. V kraji, kde se dříve protestanti hádali s katolíky o články víry, počaly se pojednou projevovati názory popírající existenci Boha, pekla, věčných trestů aj.

Události tyto vedly ke spiknutí, zahájenému přísahou v protestantském kostele novoměstském na neděli svatodušní 1795. Zúčastnili se jí lidé z nejširšího okolí, přičemž vůdcem hnutí se stal jistý Makovský z Pusté Rybné. Makovský cvičil spiklence v lesích ve střelbě, přičemž novoměstský justiciár a purkrabí je vybízeli, aby se ozbrojili do žní 1797. Toho roku (na sv. Jakuba) měla vypuknouti vzpoura. Spiknutí bylo živeno hlavně zběhy z různých panství obávajících se vojny. Když jejich počet povážlivě vzrůstal a chování jejich k úřadům bylo stále hrozivější, bylo v ty strany odesláno 400 pěšáků z Chrudimě a 60 husarů z Bohdanče a Vys. Mýta. Vojsko učinilo vzpouře konec, načež došlo k potrestání hlavních viníků.

Tak byl zatčen novoměstský superintendent Blažek, jenž prý se zůčastnil spiklenecké přísahy v jeho modlitebně konané. Proces Blažkův jest důležitý, neboť protestanté jej považují za atentát, nastrojený proti jejich představenému ze strany katolické. Věc se nezakládá na pravdě, neboť Blažek i ostatní pastoři půjčovali svým farníkům pražské časopisy se zprávami o franc. revoluci, ačkoliv úřady zapovídaly jejich šíření mezi lidem. Ze strany katolické nebylo docela určitě nic proti nekatolíkům nastrojeno, protože novoměstský děkan sám prohlásil superintendenta Blažka za nevinného, o jiných dvou děkanech svého kraje sám Blažek prohlásil, že je s nimi ve velmi dobrém styku. Hlavní příčinou podezřívání katolíků byl text přísahy, ke které se obžalovaní protestanté nechtěli znáti a za jejíhož autora označili některého katolíka. Po této stránce je pro nás směrodatným úsudek Blažkův, jenž spatřoval autora v jistém souvěrci Šatinovi, proti němuž byl Blažek nucen dříve se ohraditi, protože se vydával za jeho vikáře, ač jím nikdy nebyl. Je tudíž pravděpodobno, že ten, kdo se vydával falešně za superintendentova vikáře, mohl také složiti falešnou přísahu, aby způsobil nepříjemnosti tomu, jenž kdysi proti němu zakročil. Neměl-li Šatina žádného podílu na této věci, pak to byli náboženští blouznivci, neboť text oné přísahy neshodoval se dogmaticky ani s katolictvím, ani s protestantstvím, mohl tedy odpovídati těm, kteří se neshodovali se žádným z těchto vyznání a říkali si, že jsou z třetí strany. Domněnka tato je tím oprávněnější, že blouznivá proroctví šířená tehdy ve vých. Čechách odpovídala obsahově oné přísaze, vybízejíc k vraždění kněží, úředníků, k vypalování kostelů a zámků.

Pro potlačování revolučních myšlenek v inteligenci jest důležito poznati případ Bernarda Bolzana, profesora filosofické nauky náboženské na universitě v Praze, a Josefa Fessla, profesora dějin v semináři litoměřickém.

K porozumění případu prof. Bolzana jest potřebí poznati základní církevně – politické snahy oné doby a hlavní směry v tehdejší theologii. Papežská politika po míru vídeňském sledovala cíle obnovy římsko - katolické, jejímž hlavním předmětem bylo odstranění nadvlády státu nad církví (Landeskirche). Rakouská vláda naproti tomu provozovala politiku restaurace katolicko – rakouské, tj. posíliti katolictví jako nejlepší oporu proti revolučním proudům, ale zaručiti si i nadále rozhodování v záležitostech církevních. Císař byl přitom zvláště interesován na českých poměrech, kde jeho plánům stál v cestě Bolzano jako vůdce a představitel třetí strany, tj. strany reformně – katolické a česko – osvícenské. Tato byla hnutím katolicko – osvícenským a získala si v inteligenci tolik stoupenců, že se vlastně stala nejsilnějším duchovním hnutím v Čechách. K lepšímu porozumění těmto proudům buďtež uvedeny na tomto místě též hlanví směry v theologii oné doby. Byly celkem čtyři: Bohověda katolicko – restaurativní, katolicko – osvícenská, probuzenská theologie povahy osvícensko – racionalistické a protestantsko – restaurativní. Jako Bolzano nebyl svým učením ani pro římsko – katolickou, ani pro katolicko – rakouskou obnovu, tak také nešel ani se žádným z těchto theologických proudů, neboť jeho názor o církvi nebyl pravověrně katolickým a jeho politické názory se klonily k socialismu. Tak se stalo, že Bolzano si nezískal ani církevních, ani státních orgánů, a když došlo k procesu proti němu, došlo tím samozřejmě i měření sil jednotlivých stran. Bolzanova česko – osvícenská strana měla za sebou přívržence josefinistické byrokracie, zatímco rakousko – katolická strana měla za sebou přívržence římsko – katolické obnovy. Bolzano sice prohrál, na profesorskou katedru již nikdy neusedl, ale jeho odstraněním nikdy nebylo docíleno, k čemu hlavně proces směřoval: podrobiti si katolicko – české osvícenství.

Profesor Fessl byl žákem a ctitelem Bolzanovým. Založil v litoměřickém semináři literární jednotu bohoslovců „Spolek Kristův“, jejíž členové konali za jeho vedení schůze a nosili železný prsten. Toto sdružení bylo prohlášeno za tajný revoluční spolek a nepřátelé obžalovali Fessla přímo v Římě. Pius VII. poslal nato biskupovi litoměřickému Hurdálkovi ostré breve, v němž odsoudil Fessla jako bludaře a vyslovil podivení, jak ho může trpěti. A tu se ukázal vídeňský absolutismus v pravé podobě. Protože papež poslal své breve přímo a nepředložil je vládě ke schválení, prohlásila císařská kancelář toto jednání za rušení suverénních práv, a ačkoliv se jednalo o profesora vládě nepohodlného, přece papeži na vzdor nařídila vláda, aby byl Fessl hned dosazen na své místo a aby sv. Stolec předložil své námitky proti němu u vlády. Během dalšího vyšetřování zakročil císař i proti samotnému biskupu litoměřickému Hurdákovi, vytknuv mu nedbalost v úřadě, pro kterou mu přidělil koadjutora! Fessl byl nato 4 léta uzavřen u servitů ve Vídni, a potom na prosbu matky a nového biskupa litoměřického Mildeho byl (1824) jako suspendovaný kněz internován na dalších 8 let u františkánů ve Štýrském Hradci. Odtud pak byl propuštěn jako penzista a žil ve Vídni s roční pensí 300 zlatých.

Třetí charakteristický případ je případ bl. Klem. M. Hofbauera, zvaného „apoštol Vídně“. Vysvítá z něho, že policejní předpisy o státu nebezpečných tajných spolcích se vztahovaly i na kongregace a že policie si dokonce osobovala právo stanoviti, pokud má náboženská horlivost sahati a pokud nikoliv.

P. Hofbauer prchl (1808) z Varšavy do Rakouska, kde při pasové prohlídce konstatována jeho příslušnost k redemptoristům čili liguoriánům. Dáno mu na srozuměnou, že smí v zemi zůstati jako světský kněz, k čemuž on přivolil. Jako kazatel u voršilek ve Vídni obrátil na sebe pozornost veřejnosti, ale tím i policie, která v něm hned tušila podezřelého člověka. Po 10 letech se prozradilo, že je dále v kongregaci, ba dokonce i představeným. Policie připojila k tomuto udání ještě jiné žaloby a sice: „Exaltace náboženských citů na útraty rozumu“ a navrhla jeho vypovězení, které císařský kancléř s radostí přijal. Hofbauerovi dáno na srozuměnou, aby sám požádal o pas. Ale arcibiskup Hohenwart i světící biskup Frind (jinak nástroj vlády proti Bolzanovi a Fesslovi) zpravili císaře o pravém stavu věcí a Hofbauer zůstal ve Vídni. Nové a mocné pozornosti dostalo se P. Hofbauerovi, když císař pojal za manželku bavorskou princeznu Marii Augustu, která vystupovala jako upřímná katolička. Za tkaových okolností se podařilo prosaditi, že netoliko P. Hofbauer směl ve Vídni zůstati, ale dokonce jeho řád směl se ve městě usaditi.

c. Poměr ke sv. Stolci

Poměr císaře Františka I. ke sv. Stolci nebyl přátelský, ačkoliv se v jeho dekretech mnoho psalo o zájmech katol. náboženství a církve, jakož i o jejich hájení.

Nepřátelství Vídně propuklo plnou silou při volbě Pia VII. Když zemřel Pius VI. (29. července 1799), obsadilo neapolské vojsko část papežského státu s Římem, ostatek obsadili Rakušané. Při teritoriálních změnách jednalo se hlavně o upravení držby 3 legací, tj. krajů Ferrary, Bologně a Ravenny. Otázka tato měla velký význam pro volbu nástupce Pia VI. a sice z tohoto důvodu: Rakousko po bitvě u Trebbie obsadilo ony 3 legace po odtáhnutí Francouzů. Tito naproti tomu si na Piovi VI. vynutili (1797) postoupení 3 legací Francii. Proto Rakousku záleželo na tom, aby nástupcem Pia VI. byl takový kardinál, který by smlouvu Pia VI. s Francií ujednanou změnil ve prospěch monarchie.

Kardinálové vlivem politických událostí rozptýlení sešli se v Benátkách, kam poslední se dostavil kard. Herzan jakožto zástupce císařem Františkem I. zplnomocněný. Konkláve řídil kardinál – děkan Albani, sbor kardinálský byl pro kard. Belliseniho, ale kard. Herzan proti němu agitoval jakožto osobě císaři méně milé. Kard. Albani energicky vystoupil proti Herzanovi, který, nemaje císařova veta, docílil aspoň odložení. Kardinálové, nechtíce býti podřízeni císaři, raději zvolili papeže v osobě kard. Chiaromontiho (Pius VII.), a to teprve v roce 1800 (14. března).

S výsledkem volby nespokojená rakouská vláda odepřela zaplatiti útraty s korunovací Pia VII. spojené, ale benátský lid veřejnou sbírkou všechny výdaje zaplatil. Neúčast Rakouska na korunovaci byla i výrazem tehdejší politické konstelace. Korunovace byla projevem papežovy suverenity i teritoriálně, naproti tomu Rakousko, jsouc tehdy na postupu proti Francouzům, doufalo, že podrobením celé Itálie učiní konec i církevnímu státu. Naproti tomu Neapolsko, jež mělo v držení Řím, počítalo, že se císař nikdy neodhodlá k zabrání papežského státu, dokud bude Řím patřiti papeži. Takto chtělo Neapolsko těžiti pro sebe ze sporu kurie s Vídní. Když tedy nebyl zvolen kard. Mattel Rakousku milý, padl tím rakouský plán o přivtělení 3 legací, a když po prohrané volbě chtěl kard. Herzan prosaditi aspoň tolik, aby stát. sekretářem byl jmenován kard. Flaggini, který jako císařův poddaný (Benátčan) mohl mu prospěti, odmítl Pius VII. onen požadavek a to proto, že když nemá státu, nepotřebuje ani státního tajemníka. Po tomto novém neúspěchu chtěl Herzan posaditi, aby papež vykonal cestu do Vídně k bližší domluvě. Svůj požadavek zdůraznil podotknutím, že mu bude cesta hrazena a že mu může vynésti navrácení zabraných statků. Pius VII. i tentokráte lákavou nabídku odmítl z toho důvodu, že jest hlavou celé církve, a proto mu současná situace nedovoluje zájezd do Vídně.

Po tolika zmařených návrzích vystoupil císař přímo. Poslal do Benátek mimořádného vyslance markýze Ghislieriho, jenž stát. prosekretáři kard. Consalvinimu oznámil, že císař jest ochoten vrátiti papeži všechno zabrané území, odstoupí-li mu ony 3 legace, což může snadno učiniti, protože tyto patří již vlastně Francii. Nabídku provázel hrozbou, že papež ztratí poslední zbytky svého státu, nevyhoví-li. Ten však odpověděl záporně, a když později ani on ani Consalvini již s rakouským plnomocníkem vůbec nemluvili, počal slevovati, žádaje, aby mu sv. Stolec ponechal aspoň dvě legace (Ferraru a Bolognu). Pius VII. však netoliko neslevil, nýbrž naopak žádal ještě vrácení všech 3 legací. Tuto svou žádost projevil dopisem adresovaným císaři a ministru – premiérovi Thugotovi, ale žádný z nich mu vůbec neodpověděl. Papež, vida náladu ve Vídni, řekl Ghislierimu přímo, že císař si může dáti pozor, aby kromě zabraných území papežských neztratil ještě své vlastní. Tedy něco podobného, čím jemu před časem hrozil Ghislieri. Ten si považoval takový papežův výrok za urážku, ale za tři měsíce Rakousko netoliko pozbylo ony tři sporné legace, nýbrž vidělo ve svém hlavním městě voje Napoleonovy. Papež naproti tomu se vracel do Říma a rozvadění Rakušané mu projevili svou nevoli tím, že mu nedovolili cestovati přes tři legace, nýbrž po oři a to po staré, velmi vetché fregatě, kterou vykonal cestu za 12 dní místo za jeden den! Řím uvítal Pia VII. s jásotem a neapolský velitel mu odevzdal město s okolím. Ghisliori si vzpomněl na Piův výrok, ministr Thugut odstoupil a kard. Herzan se vrátil do svého sídla v Kamenci, kde záhy (1804) zemřel.

Není divu, že po takových událostech trvala rakouská vláda tvrdošíjně na josefinských zákonech, ba že je hleděla dokonce přiostřiti, zvláště když nenáviděný kar. Consalvi řídil vnější záležitosti církevní (1800-6). Ministři popuzovali císaře proti církvi, což se projevilo zvláště v sáhnutí na onu část josefinských zákonů, v nichž ani Josef II., ani Leopold II. na práva církve sáhnouti si netroufali. Bylo to omezení pravomoci nunciů. Josef II. je sice ve svých zákonech snížil na pouhé zástupce cizího suveréna, ale přesto jim některá výjimečná práva ponechal. Na jedno z těchto výlučných práv nunciových chtěl sáhnouti František I. Bylo to dobrozdání podávané sv. Stolci při biskupských praekonisacích. Pius VII. rozhodně císaři oznámil, že tyto referáty nejsou úkony jurisdikce, nýbrž akty důvěry, jelikož pak k jinému nemá větší důvěry než ke svým nunciům, že nikdy nepřipustí, aby dobrozdání o kandidátech na biskupství podával mu někdo jiný než nuncius. Neoblomnost papežova přiměla konečně Vídeň k ústupu a dvůr počal proti nunciovi nové intriky. Ačkoliv se nuncius přesně řídil josefinskými zákony, přece byl u vlády obviněn z různých přehmatů, z čhož byla patrna snaha vyštvati ho z Vídně. Když rakouská vláda energicky žádala v Římě za odvolání nunciovo, obrátil se kard. Consalvi na svého důvěrného přítele rakouského ministra – premiéra Cobenzla, vylíčil mu stav věci a skutečně dosáhl, že na zakročení ministrovo ustaly intriky proti nunciovi a on zůstal ve Vídni.

Další těžkosti působila rakouská vláda Římu při úpravě hranic diecésí, jež při teritoriálních změnách v době napoleonských válek doznaly značných změn. Právo této úpravy náleží pouze sv. Stolci. Rakouská vláda se naň sice obrátila, ale takovým tónem, že se to spíše podobalo rozkazu než žádosti. Pius VII. považoval proto podobné jednání za porušení svých práv a jsa tím uražen, memorandum rakouské vlády vůbec nepřijal a prostřednictvím kard. Consalviho vrátil přípis rakouskému vyslanci v Římě. Dvůr odvolával se na podobné listy z doby dřívější, ve kterých se psalo stejným způsobem a byly přijaty, ale COnsalvi odpověděl, že ot činili jeho předchůdcové na svou zodpovědnost, on že rozhodně na takové přípisy reagovati nebude. Po dlouhém jednání došlo vyřízení věcí ke konci tak, že moci a cti sv. Stolce nebylo nijak ublíženo.

3. Ferdinand V. Dobrotivý

Církevně - politická situace zůstala za tohoto panovníka v podstatě stejná jako za obou jeho předchůdců. Církvi učiněné ústupky byly významu podřadného, takže josefinské zákony byly stále v platnosti. Kromě toho jen část biskupů a kněží byla ryze církevního smýšlení, kdežto ostatní si již uvykli na josefinské předpisy a poměry. Censura sice potírala všechny útoky tisku proti víře, ale zato propouštěla víře nepřátelské publikace z Německa, jež odcizovaly církvi jmenovitě inteligenci, šíříce v jejích řadách atheismus anebo aspoň indiferentismus. Jedinou baštou katolictví byla „Wiener Kirchenzeitung“ a bohužel ani ta nedocházela podpory u celého kněžstva, protože potírala nadvládu státu nad církví, s čímž všechno duchovenstvo nesouhlasilo. Takto se na jedné straně rodila revoluce, na druhé pak úpadek katolictví. Někteří vynikající diplomaté pozorovali sice tento zlý zjev, ale netroufali si nastoupiti cestu vedoucí k nápravě. Náhle však se udála věc, která celým dosavadním přímo shnilým systémem otřásla do základů. Byl to tzv. případ kolínský.

V Kolíně n/Rýnem byl arcibiskupem baron Klement August z Droste – Vischeringů. Tento proti vůli pruské vlády dal proklamovati breve Pia VIII. o smíšených manželstvích a ujistil papeže, že se svědomitě postará i o jeho provádění. Za to ho dal pruský Bedřich Vilém III. uvězniti. Arcibiskup byl ve vězení přes dva roky a netrpěl nadarmo, protože jeho případ byl signálem k boji za svobodu církve v minulém století. Papež Pius VIII. odsoudil zvláštní allokací jednání královo a strhl za sebou téměř celé veřejné mínění německé. Po smrti Bedřicha Viléma III. jeho nástupce uznal, že arcibiskup jednal správně.

V Rakousku původně nepřikládali věci významu, ale když viděli, jak řada německých biskupů se prohlásila solidární s arcibiskupem kolínským, počali se obávati, aby se vlna nepřenesla i do Rakouska. Někteří diplomaté proto radili, aby stát upravil církevní poměry, ale nepořídili, jelikož jiní státníci se obávali, že když nastane nová úprava poměru církve ke státu, že pak i národové rakouští budou pro sebe žádati totéž, takže dojde k pronikavé změně stávajícího režimu. Rakouská vláda zastávala se právě toho, co Řehoř XVI. navrhve svém státnickém spise z r. 1838: 1. Církev jest neodvislou od státu. 2. Biskupové nejsou povinni rušiti zákony církevní pro zákony světské. 3. Katolíci mají právo na úplně svobodný styk se sv. Stolcem. 4. Nikdy není státní ústava katolickou tam, kde se žádá placetum regium, protože se tím hlava státu činí zároveň hlavou církve.

Státy na tento papežův projev neodpověděly, a to již proto, že papež tímto svým rázným krokem proti panovnickému despotismu zalíbil se i liberálům, kteří rovněž k získání přívrženců i ze stran konservativních měli na programu svobodu církve. Vídeň povolila pouze o smíšených manželstvích (následkem kolínské události), kdežto nikdy nepřipustila, co povolil nový král pruský Bedřich Vilém IV.: Zrušení placeta regia a svobodné dopisování s papežským dvorem. Zato však působil celý případ morálně na veškeren rakousko – uherský episkopát. Přesvědčil jej, že oposice bývá někdy netoliko dobrá, nýbrž dokonce nutná.

Část jedenáctá: Boj s revolucí a liberalismem

1. Revoluce v roce 1848

Vychodil: František Sušil (Brno 1898) – Kabelík: Moravská Nár. Jednota (ČMM 1909) – Šmídek: Literární ruch na Moravě v nejnovější době (ČMM 1881) – Halouzka: Z let probuzení moravské (Vlast I) – Týž: Pohledy do života církevního a vlasteneckého na Moravě (oc. II, též zvl. otisk) – Hendl: Činnost duchovenstva mor. ve prospěch literatury na Moravě (oc. I) – Šafránek: Vinařický o poselství z krajů boleslavského a vydžovského do Prahy v r. 1848 (Sborník ref. I) – Jančík: Katolické Jednoty na Moravě (……. 1932) – Soukup: Črty z dob Sušilových (Obzor 1889) – Anonym: Kněžstvo a národ (Blahozvěst II, Praha 1848) - Anonym: Duchovenstvo a reakcí (ČKD 1848) – Anonym: Vzpomínky z roku 1848 (Čech VII, 1875).

Příčiny této revoluce jsou dvě: 1. Vnější, totiž touha po svobodě, vyvolaná francouzskou revolucí. Příčinou toho byl státní absolutismus, jenž docela poti křesťanským zásadům soustředil na sebe skoro všechnu moc na úkor jiných společenských tříd. To bylo důsledkem utlačování práv a svobody církve. 2. Vnitřní. Dosavadní poměry poddanské nedaly se déle držeti. Kromě toho i církevní poměry nemohly zůstati déle nezměněny.

K největším nositelům revolucionářství náležela inteligence, a sice proto, že na rakouských školách vládl racionalismus a protestantství. Jmenovitě v právnictví se tradovaly revoluční teorie. Odtud se přelévala vlna času i do kněžského dorostu, protože církevní právo přdnášeli laici, kteří nejednou činili posměšné narážky na současnou církev. Ani sami profesoři theologie nebyli prosti tohoto otravného prostředí. Pedagogika složená pozdějším vídeňským arcibiskupem Mildem nebyla katolická, nýbrž protestantsko – racionalistická. Církev za takovýchto okolností nemohla podvratným proudům čeliti, jsouc nad to ještě úplně ujařmena státem, jenž ji nutil, aby zaopatřovala nejednou starým guberiniálním referentům pěkná místa odpočinku ve formě biskupství a papež Řehoř XVI. odsuzoval podobné jednání co nejrozhodněji, ale za dané situace nemohl provésti nápravu.

Když vypukla revoluce ve Vídni; obrátil se hněv lidu podněcováním židovských novinářů proti redemptoristům jakožto hlavním vůdcům katolictví. Nejprve bylivypuzeni z Vídně a konečně výnosem ze dne 8. května 1848 i s jesuity zrušeni. Příznačno jest, že v tomtéž čísle úředního listu „Wiener zeitung“ vyslovena nelibost nad protižidovskými bouřemi v Bratislavě. Vídeňské kněžstvo se sešlo k poradám, jsouc toho názoru, že v dobách tak významných nemůže se vzdalovati politického života. Leč arcibiskup Milde se choval k událostem netečně a konečně v kurendě vyzval klérus, aby se nemíchal do politiky. Výsledek toho byl právě opačný (vzhledem k veřejnosti), neboť revolucionáři jsouce zklamáni ve svých nadějích, že kněží budou odpadávati atd., počali proti kněžím štváti ministra Pillersdorfa a věc došla tak daleko, že jeho vlivem arcibiskup netoliko zapověděl kněžím politickou činnost, ale omezil dokonce jejich činnost pastorační, zakázav jim mluviti o politických věcech na kazatelně a ve zpovědnici.

Jinak tomu bylo v Praze. Tamní arcibiskup Alois Josef ze Schrenků nebyl žádným vládním sluhou a provedl po události kolínské ve své arcidiecési breve Řehoře XVI. o smíšených manželstvích. Dbal práva národní, a proto zdůrazňoval katechesi v jazyce mateřském. Podporoval též štědře českou literaturu náboženskou. Proto se také činně zúčastnil počátků politického hnutí, obětovav na sv. Josefa 1848 mši sv. u sochy sv. Václava a po ní veřejně prosil Boha za zdar deputace z Čech do Vídně odeslané. Proto také chápeme, že hnutí málo z počátku ráz dosti konzervativní, neboť reskript císaře Ferdinanda ze dne 5. dubna 1848, jejž deputace s sebou z Vídně do Prahy přinesla, obsahoval v sobě (5 čl.) i ten důležitý passus, jímž se uděluje svoboda všem vyznáním bez rozdílu, ale katolické zůstává státním. Pražská veřejnost nijak proti tomu nebrojila, naopak poděkovala Bohu ve chrámě sv. Víta za reskript, přičemž opětně celebroval arcibiskup.

K uskutečnění ústavy dané koruně české sestavil nejvyšší purkrabí Stadion 30člennou komisi, jejíž sestavení však ignorovalo vůdce březnového hnutí. Proto národní shromáždění svolané do lázní svatováclavských vyslovilo důvěru dosavadnímu výboru svatováclavskému, rozmnožilo jej a dalo mu název „Národní výbor“. Byli v něm dva katol. kněží: Štulc a Vlček. Radikálním živlům se však brzy zdál Národní výbor zpátečnickým, a proto v Praze i na venkově popichovali proti němu, ba dokonce pobízeli venkovský lid k činům nezákonným. Proto Národní výbor upozornil na tyto rejdy (8. května) a v dohodě s ním o 3 dny později oznámila pražská konsistoř provolání Národního výboru kléru se žádostí, aby je lidu přečetl a zároveň jej vybídnul, aby se dle něho řídil. Následek toho byl, že Národní výbor neměl tolik potíží s lidem venkovským, jako s radikálními vrstvami městskými.

V té době došlo v Praze samé k důležitým poradám duchovenským, jejichž účelem bylo pojednati o poměru církve k revoluci. Tato počala totiž působiti i na kněžstvo, které až do té doby zůstávalo církevně loyálním. Vnikání radikalismu se jevilo ve formě různých reformních návrhů, k jejich projednání prohlašováno za nejlepší pořádání synod. Když však jakýsi anonym se proti tomu ozval, že na synodách bývá zatlačován nižší klérus episkopátem, tu došlo k pořádání schůzí kněžstva v lužickém seináři pražském, na nichž hlavní slovo měl všeobecně vážený jeho rektor Frant. Náhlovský. Zaujímal stanovisko úplně loyální. Byl zásadně pro to, aby bez vědomí a svolení arcibiskupa a biskupů se žádné reformy nepodnikaly. Ty, které budou provedeny, mají uspokojiti obě extrémní křídla kněžstva: hyperkonservativní i radikální. Navrhoval tyto hlavní věci: Šířiti znalost katol. náboženství v inteligenci, a to tak, aby věřící rozeznávali věci podstatné od vedlejších. Revisi liturgických a modlitebních knih v tom smyslu, aby vyhovovaly potřebám doby. Církev nechť svobodně spravuje svůj majetek, k němuž má stát vydati i náboženský fond. Zřízení nových diecésí a far, přičemž u diecésí se mělo přihlížeti k náročnosti věřících. Obnovení metropolitního svazu a volný styk duchovenstva mezi sebou bez rozdílu instance. Konání synod za účasti laiků. Povznesení výchovy v kněžských seminářích a ponechání obecných škol ve svazku církevním. Konečně dal na přetřes otázku celibátu, ale i tu položil vše na rozhodnutí biskupů.

Arcibiskup pražský celkem návrhy Náhlovského schvaloval, ale k jejich uskutečnění nedošlo. Neblahým důsledkem z nich plynoucím bylo, že český klérus byl brzy napaden ve vídeňské revue „Wiener Kirchenzeitung“, jako by horlil pro schisma, českou liturgii a pro zrušení celibátu.

Daleko energičtěji a účinněji se ozvala Morava. Účinněji proto, že se do věci vložili oba tamní arcipastýři: olomoucký arcibiskup baron Summerau – Beeckh a brněnský biskup hrabě Schaffgotsch. Ti podali v roce 1848 rakouské vládě společné memorandum, v němž poukazují na udělenou politickou svobodu občanstva a žádají v důsledku toho, aby vláda udělila svobodu i církvi. V podstatě nežádali nic jiného než zrušení josefinských zákonů: 1. Volný styk se sv. Stolcem. 2. Zrušení placeta, jež mělo netoliko znamenati odstranění censurování biskupských výnosů, nýbrž i žádosti o povolování poutí a bratrstev. Moravští biskupové přitom trefně poukázali na fakt, že židé jsou v těchto věcech úplně svobodni, jenom katol. církev má býti pod jařmem státu. 3. Právo, by mohli biskupové jmenovati profesory na svých theologických ústavech, neboť považovali za pokořující, aby ministr vyučování (jímž dle konstituce mohl býti i protestant nebo žid) dosazoval profesory theologie. 4. Svobodu spolčovací, jež vlastně plynula z požadavku zrušení placeta. Biskupové zdůraznili, že žádají pro církev v tomto ohledu jenom tolik, kolik práva dává stát každému svému jednotlivci. Jako laici, tak i osoby duchovní nechť se mohou sdružovati za účelem tak ušlechtilým, jako jest vyučování nebo ošetřování nemocných. Za příkladem laických organisací žádali, aby duchovní řády mohly býti ve svobodném spojení se svými nejvyššími představenými (generály atd.), i když jsou mimo hranice monarchie. 5. Naprostou svobodu v disciplinárních záležitostech, právo svolávati synody, pastorální konference a pořádání exercicií.

Toto memorandum (jehož autorem jest profesor olomoucké fakulty Kutschker) vyvolalo bouřlivou nevoli u vídeňských liberálů. Ukázala se tím jejich falešnost, neboť před revolucí (dokud nebyli u vesla), když při aféře kolínské se církev katol. srazila s rakouským státem, měli z toho radost, ale když za jejich vlády církev se dovolávala svobody, nechtěli o ní slyšeti. Moravské kněžstvo reagovalo na protest vídeňských liberálů memorandem k ministerstvu, jež podepsalo 735 kněží diecése brněnské.

I čeští biskupové odeslali do Vídně svou adresu, v níž se rozebírá poměr církve ke státu. Vymezuje se působnost moci duchovní i světské, prohlašuje se jejich vzájemná koordinace, že totiž každá jest ve svém oboru suverénní, ale vzájemně si nemají překážeti, nýbrž naopak se mají podporovati. K tomuto pamětnímu spisu přistupuje ještě memorandum českého kléru sepsané katechetou akadem. gymnasia P. Štulcem. Autor se v něm staví na zásadu moravských biskupů: církev pro sebe nežádá žádných výsad, nýbrž chce, aby byla právě tak svobodnou jako občanstvo. I tato petice vyvolala nepříjemný dojem u českých i německých liberálů, ale i přesto se dostala na říšský sněm.

Tyto důležité projevy o postavení katol. církeve v konstitučním státě byly vyvolány ústavní listinou ze dne 25. dubna 1848, kterou (§ 31) se dává všem občanům úplná svoboda náboženská, a kterou se prohlašuje rovnost všech náboženství. Od té doby přestala býti církev katolická v Rakousku církví státní, ale poněvadž si revoluční vídeňské kruhy ovládané židovstvem podivně onu rovnost vykládaly, nezbylo, než aby se katolické kněžstvo rázně ozvalo.

Český episkopát provedl tehdy (září 1848) ještě jiný státnický čin. Odmítl zúčastniti se společné konference německých biskupů, a to proto, že ona jednání budou v souvislosti s frankfurtským parlamentem, proti němuž panuje mezi českým a vůbec slovanským obyvatelstvem antipatie. S touto náladou věřících musí český episkopát počítati. – K vyřízení peticí katol. biskupů a kněží za Ferdinanda Dobrotivého již nedošlo, neboť resignoval (2. prosince 1848) na trůn v Olomouci, kam se po říjnové revoluci uchýlil, a kde požíval pohostinství arcibiskupova.

2. Sněm kroměřížský

Poslední návrhy dané na změnu ústavy ve Vídni byly tak radikální, že se později samým radikálům zdály neudržitelnými. Tak např. bylo v nich navrženo, aby žádná církev nebyla státem uznána. Proto když byl svolán říšský sněm do Kroměříže, navrženo přepracované znění, z něhož pro záležitosti církevní byly důležity tyto články: Rakouský stát zajišťuje všem svobodu víry a veřejného jejího vyznání. § 14. Všechny církve jsou si před státem rovny. Závaznost náboženských úkonů se ruší. § 15. Poměr církve ke státu, správa církevního majetku, volba hodnostářů a zákony o řádech budou předmětem zvláštního zákona. § 16. Různost náboženství nemá vlivu na práva ani povinnosti občanů. § 17. Nejprve se uzavře sňatek civilní, potom církevní. Stát nepovažuje za překážku disparitatem cultus. § 18. Věda je svobodná, proto se nesmí svoboda vyučování nijak omezovati. § 19. Žádná církev neprovozuje vlivu na školu.

Kromě radikálních poslanců samých zasáhl do církevně – politických otázek hostitel nově nastoleného císaře, olomoucký arcibiskup Summerau – Beeckh. Kromě toho se obrátil i na říšský sněm a na ministerstvo vnitra. Základem jeho memorand byl projev jeho provincie, jakož i usnesení německého episkopátu ve Würzburku, přičemž ke každé instanci zdůraznil nějakou jinou potřebu. Říšskému sněmu zdůraznil (6. prosince 1848) nutnost úpravy školních poměrů, na ministerstvu žádal, aby uznalo nárok církve na samostatnou administrativu, neboť mohou-li i jiné společnosti svůj majetek míti a jej spravovati, může tak činiti i katol. církev. Stran občanského manželství žádal, aby se snoubenci vykázali vyplněním všech církevních požadavků. Od císaře žádal, aby udělil katol. církvi svobodu, neboť ona jest až dosud v nejedné věci nesvobodna.

Debata na sněmě kroměřížském počala v lednu 1849 a byla většinou obsahem právě tak povrchní jako pozměňovací návrhy zákonů, které na jedné straně rušily zcela nekompetentně závaznost náboženských úkonů, a přitom na druhé straně prohlašovaly nekompetentnost církve zasahovati do školských „poměrů“. Smutně se přitom vyjímalo, že se našel dokonce i jeden kněz, jenž pomáhal radikálům v proticírkevním řečňování. Církevní věci přišly na přetřes 12. února 1849 a to po rozdání memorand episkopátu. Jak nahlíželi na církevní problém řečníci z Čech?

Kaplan Kratochvíl ze Starého Sedla přimlouval se za církevní autonomii; vždyť nabyla majetku způsobem právně bezvadným, a proto jest oprávněna k svobodné správě svého majetku právě tak, jako jiné společnosti a osoby. Stát i církev jsou na sobě nezávislé a každý ve svém oboru suverénní. Stát však připravil církev o svobodu a jest povinen svobodu jí vrátiti. Proti tomu Tomek zdůrazňoval ponechání § 15, tj. potřebu zvláštního zákona pro úpravu postavení duchovních korporací, přimlouval se přitom indirektně za vydání zákona o zrušení jesuitů a redemptoristů. Dr. Brauner navrhoval rozšíření § 14 (nezávaznost náboženských úkonů) v tom smyslu, aby klérus byl zproštěn závazků plynoucích z ordinace nebo slavných slibů. V důsledku toho měli duchovní obdržeti právo beze všech těžkostí se laicisovati. Při projednávání § 15 (poměr církve a státu, správa beneficií) pronesli zástupcové katolíků několik pozoruhodných řečí, proti nimž byly výpady liberálů přímo ubohé. Jejich projevy byly tím trapnější, že na nich měli podíl i katol. kněží, např. jičínský katecheta Sidon, jenž velebil josefinismus, na jesuity vtipkoval a navrhoval, aby kněží a laici na synodách sdružení rozhodovali o věcech liturgických, disciplinárních, ba i pastoračních. Nelogickou byla řeč dra Riegra, v níž na jedné straně prohlašoval církev za soukromou korporaci, s níž nemůže stát uzavříti konkordátu, na druhé straně však tvrdil, že laikové mají právo vměšovati se do vedení této privátní spoelčnosti, poněvadž vláda v ní přešla prý do rukou aristokracie. Stejně připouštěl i právo státu vměšovati se do záležitostí církevní administrace far náboženské Matice, ale aby tento poměr byl zákonitě upraven, o tom nechtěl slyšeti. Riegrova polemika byla vyvolána řečí dra Helferta, poslance za Tachovsko, jenž se upřímně ujal svobody katol. církve. Helfert se obrátil na sněm se žádostí, ať prohlásí přímo, že nechce vrátit katol. církvi svobodu a pak se to bude uprostřed zákonů plných svobody velmi divně vyjímati. Přitom vtipkoval na narážky některých řečníků na rozdíl mezi stavem souvěké církve a církve apoštolské. Prý si někteří poslanci přejí, aby se církev navrátila k časům apoštolským. Kdo si něco takového přeje, ať nejprve zkusí ve státě se vrátiti k poměrům, jaké byly před 1000 lety.

Po dlouhých a živých debatách došlo k této formulaci: 1. Každá církev jest pod ochranou státu. 2. Každá církev je ve svých interních věcech neodvislou. 3. Církevní představení volí se synodami a náboženskými obcemi, kterýchžto voleb se mohou účastniti i obce politické. 4. Majetek spravují zástupcové volení k tomu církevními obcemi, diecésemi nebo provinciálními synodami, a to pod ochranou státu. V té době, kdy radikálové kroměřížští chtěli nechati církev v novém otroctví, padlo rozhodnutí o sněmu, jenž byl (15. března) rozpuštěn a poslanci vráceni domů.

3. Vystoupení episkopátu

Již po vydání březnové konstituce chtěli se biskupové sejíti k poradám. Původně mysleli na Kroměříž, ale když byl sněm rozpuštěn, odpadl tento úmysl. Zatím zakročila u episkopátu sama vláda, neboť byla přesvědčena, že pouze náboženská obroda dovede ukonejšiti revoluční bouři. Proto vláda pozvala biskupy do Vídně na třetí neděli po velikonocích, aby se s nimi poradila. Biskupové sice pozvání přijali, ale usnesli se, že se nejprve sami poradí, a pak teprve budou jednati s vládou. Proto ani nepřijali pozvání k odbývání porad v ministerstvu vnitra, nýbrž zasedali v arcibiskupské residenci. Jaká ohromná změna povstala (v záležitostech církevně – politických), to nejlépe vysvítá z přípisu min. Bacha (zástupce churavícího min. vnitra Stadiona) k episkopátu. Bach v něm na rozdíl od revolučního sněmu kroměřížského upouští od principu rovnosti všech církví a konstatuje, že církev katol. jest církví ohromné většiny obyvatel říše, a proto má také zcela jiné postavení ve státě, nežli církve jiné. Kromě toho dějiny učí, že ona jediná zdolala všechny revoluce, a proto ona nejlépe může pomoci státu v době zlé. Doporučoval proto spolupůsobení církve se státem, jež by se ujednalo zvláštní dohodou tak, aby církev dosáhla kýžené svobody. Přesto však biskupové nedovolili, aby se jejich zasedání zúčastnil vládní komisař.

Za základ vídeňských konferencí sloužilo jednání německého episkopátu ve Würzburku, chyba byla jenom ta, že někteří josefinisticky vychovaní a dlouho ve státních kancelářích působivší biskupové nedovedli se vpraviti do nové situace. Celkem však nutno říci, že většinou své úloze rozuměli a též mnoho pro dobro církve vykonali.

Jednání biskupů týkalo se těchto věcí: 1. Fondy. Předně náboženská Matice, o níž konstatovali, že jest sice pasivní, ale ne vinou církve, nýbrž státu. Dokud měla církev ono jmění, stačilo, stát však je po zabavení prodával hluboko pod cenou, a pokud statky ponechal, spravoval je tak draho, že se nevyplácely, a co zbylo na penězích za lacino prodané statky, bylo uloženo ve státní obligace, jež r. 1811 při státním bankrotu padly. Proto biskupové prohlásili, že onen deficit náb. Matice není žádným dluhem, jímž je církev povinována státu, nýbrž naopak doplatky dávané státem náb. Matici jsou náhradou, již je stát povinen dávati církvi. Zcela logicky zněl proto závěr episkopátu: církev žádá plnou účast na správě náb. Matice. – Kromě toho věnována pozornost i studijnímu fondu. Jelikož vznikl z majetku zrušených bratrstev a hlavně ze jmění zrušených jezuitských kolejí, tedy žádáno, aby stud. fondu bylo užíváno jen ke katolickému vyučování. Protestovali tedy proti tomu, aby z něho byla vydržována protestantská fakulta ve Vídni, medicínská, právnická a zvěrolékařská fakulta tamže a to proto, že ona jest dcerou katolické církve. O správě fundačního majetku žádali zrušení četných formalit, zbytečné kontroly, naproti tomu však reklamovali samostatnou správu za účasti patrona a farníků.

2. Škola. Vycházejíce z principu, že bez náboženství jest mravnost občanstva nemožnou, žádali biskupové předně prohloubení náboženských vědomostí učitelstva. Stanovili tedy nové podmínky pro vzdělání profesorů theologie, ohledně pak učitelstva venkovského prohlašovali šestiměsíční pedagogický kurs za zcela nedostatečný. Žádali zavedení stolice náboženské vědy na filosofických fakultách obsazené v dorozumění vlády s biskupem. Kromě toho žádali biskupové ponechání dosavadního dozoru na školství obecné i střední a rozšíření vlivu na školství uplatňováním vlivu při jmenování učitelstva, a to proto, že velká část učitelstva je vydržována ze stud. fondu, tedy vlastně ze jmění církevního. Proto církev žádala, by z tohoto fondu vydržovaní učitelé svým smýšlením také byli hodni, aby z církevních peněz žili.

3. Církevní organisace a kult. Jmenování biskupů má císař pouze z blahovůle církve a je žádoucno, aby se při tom vždy radil s ostatními biskupy. Při kanonikátech se biskupové rozhodně vyslovili proti kanonikátům šlechtickým a žádali, aby byly vždy obsazeny nejlepším kandidátem bez ohledu na rod. Jmenování čestných kanovníků žádali pro sebe biskupové ve všech případech, v nichž nemá na ně privilegované právo císař nebo někdo jiný. Při obsazování míst stěžovali si biskupové na přílišný vliv patronů, a proto žádali, aby jejich vliv byl aspoň tak rozšířen aby mohli jmenovati na uprázdněné beneficium nejlepšího kandidáta. Stran bohoslovců domáhali se zrušení vojenské povinnosti.

4. Kult. Episkopát se usnesl zachovávati z dosavadních předpisů jenom to, co odpovídá důstojnosti liturgie, jinak se bude říditi jen církevními předpisy bez ohledu na stát.

5. Manželství nemělo se již říditi zákony josefinskými, nýbrž církevními. Kromě toho předložili biskupové (16. června) ještě dvě jiná memoranda, z nichž jedno se vztahovalo na duchovní pravomoc, druhé na kláštery. V prvním ohledu žádali biskupové, by mohli církevně trestati a stát aby uznal důsledky círk. censur i civilně. Církevní pohřeb a jeho odepření podléhá rozhodnutí instancí duchovních. Stran klášterů žádali: Stát uzná komunity z právní korporace. O zrušení řádu a osudu jeho majetku rozhoduje pouze církev. Představení budou spravovati své kláštery svobodně a budou míti volný styk s římským generálem. Biskupové se naproti tomu zavazovali k provedení reformy klášterů, jakož i k tomu, že v dohodě s vládou se vždy přičiní, aby u doživotně volených představených (opat, velmistrů atd.) byla volena osoba vládě příjemná. Přitom biskupové žádali, aby oni odevzdali klášterní majetek nově zvolenému opatu, nikoliv orgánu státnímu. Lenní zřízení totiž již padlo, a proto i předávání klášterního majetku státním úředníkům.

Po ukončení konferencí (17. dubna 1849) vydali biskupové dva pastýřské listy, z nichž jeden byl určen lidu, druhý kléru. V prvním vybízeli k věrnosti ke katol. víře a církvi, jmenovitě však varovali před odcírkevněním školy, v čemž spatřovali odkřesťanění mládeže. V druhém listě oznámili biskupové duchovenstvu, že předložili své návrhy vládě s podotknutím, že ze starých nařízení podrží jen to, co za dobré uznají. Kromě toho upozornili kněžstvo, že se budou konati provinciální a diecésní synody.

Biskupské konference měly mnoho nepřátel, ačkoliv době přesycené slovem „svoboda“ se domáhaly, aby církev měla právě takovou svobodu jako jiné osoby a společnosti. Kromě toho duch biskupských konferencí byl skutku demokratický, jak vysvítá z odporu k šlechtickým privilegiím při obsazování kanonikátů. Nepřátelé biskupských konferencí byli: josefinističtí byrokrati, liberálové, kteří účel náboženství spatřovali jen v tom, aby poutalo nejnižší pudy v člověku (Nezabiješ, Nepokradeš), dále židovské kruhy mající moc ve vládě. Po této stránce je zajímavo, že vládní list neotiskl ani znění adresy biskupů, ani odpovědi císařovy, zato však otiskl v téže době text adresy moravských židů.

V českých kruzích neblaze proslul redaktor K. Havlíček Borovský, jenž ostře napadal vídeňské biskupské konference. Vytýkal biskupům takovou ubohost, že prý ani nedovedli sepsati pastýřský list, nýbrž museli poprositi o jeho sepsání olomouckého profesora Kutschkera a brněnského profesora Panschaba. Dále vytýkal biskupům, že nedovedou vykládati Písmo sv. a vybízí je ke konání dobrých skutků. Na tento neslýchaný útok reagoval brněnský „hlas“, jenž odpověděl takto: Autorem pastýřského listu není ani Kutschker, ani Panschab, nýbrž vratislavský biskup Diepenbrok. Není tedy biskupské shromáždění tak ubohé, že by nikdo z něho nedovedl sepsati pastýřský list. Výtka o naprosté neschopnosti a nemohoucnosti výkladu Písma sv. jest od Havlíčka velmi smělá. Vždyť on sám jest 23letým nedostudovaným bohoslovcem, naproti tomu autor pastýřského listu, biskup Diepenbrok, jest vynikající theolog! Ohledně nabádání, aby biskupové konali dobré skutky, poukazuje pisatel „Hlasu“ na jednoho nejmenovaného biskupa, který pro samé lidumilství upadl do dluhů.

Nejhorší bylo, že ani mezi vídeňskými diplomaty nebylo pro požadavky biskupů náležitého pochopení. Kdežto biskupové žádali úplnou přestavbu církevní organisace, mnozí státníci se naproti tomu domnívali, že vyhlásí několik nových zákonů a jinak zůstane vše při starém. K tomu přikročila ještě ta zlá okolnost, že ministerstvo spravedlnosti obdržel úplně liberální Schmerling, který se nikterak nestavěl proti tupení náboženství v novinách, ani proti odpadové agitaci. Naproti tomu školství oddělené od vnitra dostal katolicky smýšlející hr Lev Thun. Tím se stalo, že osobností Schmerlingovou a Thunovou panovaly v ministerské radě dva ostře proti sobě postavené proudy, což mělo za následek, že ministři se netoliko nemohli dlouho na ničem definitivně usnésti, ale právě naopak, že katolicismu byly působeny těžkosti. Tak např. vláda působila obtíže nově založeným katol. Jednotám, vyloučivši konečně z jejich programu přetřásání otázek politických. Kromě toho rakouská vláda nepřála katol. časopisům. Když konečně kníže Felix Schwarzenberg poznal protikatolické intriky, ozval se proti nim energicky v ministerstvu, a podporován jsa samým císařem, vymohl, že církevně – politické záležitosti byly dány na program.

4. Císařské výnosy z r. 1850

Úvodem k důležitým církevně – politickým krokům byla přednáška ministra Thuna konaná před císařem dne 7. a 13. dubna 1850. Thun poukázal na nutnost, aby církev a stát si vzájemně pomáhaly, a proto zamítnul usilování o rozluku církve od státu. Naproti tomu navrhoval, aby se církvi udělila svoboda, což není zajisté ničím upřílišeným, uváží-li se, že ji stát udělil i jiným osobám a korporacím. Upozornil však, že resoluce biskupských konferencí nemůže býti brána za podklad žádné definitivní smlouvy, protože porady vídeňské byly pouhými konferencemi, a žádnou synodou. Doporučoval proto, aby se počalo jednati se sv. Stolcem a zatím (aby vláda se nepřipravila o důvěru církve) ať se povolí, co bude možno. Projev tento znamenal definitivní pohřbení febronianismu a josefinismu a vzkříšení katolické církve k novému svobodnému životu.

Brzy nato vyšly výnosy, jimiž aspoň zatímně upraveno postavení katolické církve v Rakousku. Prvním patentem (z 18. dubna 1850) stanoven poměr církve ke státu. Biskupům dostalo se práva volného styku se sv. Stolcem i s věřícími. Stát uznal jejich soudní pravomoc a v důsledku toho slíbil i podporovati rozsudky biskupů. Druhým patentem (23. dubna) stanovil se poměr církve ke škole. Dle něho žádný kněz nemohl působiti jako katecheta nebo profesor theologie bez kanonické misse udělené příslušným biskupem. Týž dostal i právo jmenovati polovici komisařů při theologických rigorózech. Tato ustanovení byla ještě více rozvedena třetím dekretem (29. dubna), jímž min. Thun ujistil episkopát, že císař bude jmenovati nové biskupy jenom po poradě s biskupy příslušné církevní provincie. Stejně i ujistil, že napříště nebude se při obsazování kanonikátů klásti za podmínku šlechtictví. Ohledně správy obojích seminářů slíbil biskupům úplnou volnost. Místa katechetů měla se zadávati konkursem, přičemž vláda mohla podati veto, měla-li proti kandidátovi námitky rázu politického. O farních konkursech žádala vláda, aby církev bez jejího svolení nic z dosavadního řádu neměnila.

Hned nato počala vláda dekrety provádět. V červnu vydala výnosy, jimiž ruší komise pro vyšetřování provinilých kněží. Tito byli pro příště pod mocí státu pouze pro porušení trestních zákonů, jinak podléhali jenom svým biskupům. Druhý výnos uskutečnil provádění předpisů v ústavech theologických. Důležito přitom jest, že Thun vyslovil se o podstatném rozdílu mezi ústavy diecésními a fakultami: Fakulty mají připravovati pro theologickou činnost vědeckou, kdežto biskupské ústavy byly přípravou pro duchovní správu. Třetí výnos se vztahoval na dozírání vlády nad zachováváním svátečního klidu. Poslední dekret vyšel v březnu 1851. Vydal jej ministr spravedlnosti Kraus. Vycházeje ze stanoviska, že slavné sliby a svěcení kněžské činí duchovní osobu neschopnou k uzavření sňatku, nařídil úřadům, aby zakročily proti ženatým kněžím – odpadlíkům.

V Čechách došlo v důsledku toho k exkomunikaci pražského křižovníka dra Augustina Smetany, profesora filosofické fakulty v Praze. Byl stoupencem filosofie Hegelovy, jehož nábožensky podvratné názory šířil z univerzitní katedry. Když dostal místo profesora na gymnasiu novoměstkém, opustil proti vůli velmistra křižovníků klášter, a když profesuru pozbyl, ujal se ho Palacký, jenž mu svěřil redigování časopisu Union, aby měl z čeho žíti. Velmistr Exer se marně pokoušel přiměti Smetanu k návratu do církve, ten právě naopak oznámil svůj odpad. Přesto církevní instance zachovávaly trpělivost přímo neslýchanou, až konečně byly nuceny ho exkomunikovati (1850). Za rok potom zemřel; odmítnuv na smrtelném loži dokonce samotného kardinála arcibiskupa Schwarzenberka, jenž k němu osobně přišel, aby se pokusil o jeho smíření s Bohem a církví. V Brně byl (1850) exkomunikován kaplan Juránek pro apostasii k protestantismu, ale kněz – odpadlík činil ze sebe mučedníka, tvrdě, že se stal obětí nacionalismu německého biskupa Schaffgotsche. V hradecké diecési byl exkomunikován želivský premonstrát P. Klejzar. Kromě toho byl suspendován profesor filosofické fakulty pražské dr. Hanuš pro šíření podvratných názorů hegeliánských.

Císařské dekrety a zvláště jejich provádění velice rozčilovaly radikální a zejména židovské kruhy vídeňské. Ve Vídni sbírány již i podpisy na petice, jimiž vláda žádána o zrušení svobody udělené katol. církvi. Policie se chovala k této agitaci chladně a jeden ministr se dokonce vyslovil, že aspoň bude brzy Vídeň protestantskou! Nejhorší přitom bylo, že arcibiskup Milde zůstával stále na josefinistickém stanovisku, takže sami laici se nad tím horšili.

5. Katolický život po r. 1848

Brandl: Bedřich hr Sylva – Tarouca (ČMM 1851) – Šťastný: Padesát let Dědictví Cyrillo – Metodějského (Obzor 1901) – Masák: Djiny Ddictví sv. Cyrilla a Metoděje v Brně (Brno1932) – Adamec: Jakub Procházka (Brno 1894) – Procházka: K. Šmídek (ČKD 1878) – Mattuška: Život Bol. Jablonského (Vlast I – II) – Halouzka: Kněz družiny Sušilovy Fr. Dědek (Oc XV) – Skočdopole: Katolictví a liberální žurnalistika v Čechách (ČKD 1869) – Wildmann: Národnostní změny v Česko – Budějovické diecési za 50 let (Vlast 1899 / 1900) – Neumann: Karel Havlíček a kněží na Žďársku (Hlídka 1935) – Hýsek: Jan Soukop (ČMM 1910; cf. repliku J. Tenory, tamže) – Vychodil: Památce Sušilově (ČMM 1904) – Hýsek: Sušil Hattalovi (ČMM r. 1919 / 20) – Anonym: Ovoce snah katol. na Moravě (Přehled 1848 – 59, Blahověst V) – Výnos olom. konsistoře o úřed. jazyku (ČKD 1866) – Vašek: Z korespondence slezských buditelů, hlaně o začátek „Opav. týdeníku“ (1862 – 72) (VMOp 1913) – Profeld: Jos. Regner, Život a dílo P. Havlovického z Jiráskovy kroniky „U nás“ (Praha) – Dýmal: Farář Kerner – Kostelecký dle Jiráska a dle skutečnosti (Museum 1935/6).

Katolíci hlásili se čile k životu, byvše k tomu pobádáni svým čilým českým episkopátem. Zrušení josefinských zákonů použili hned biskupové k obnovení kdysi tak osvědčených misií. První konány ve Štýrsku, brzy nato i u nás. Byl to hradecký biskup Hanl, který hned v r. 1849 uvedl misionáře do své diecése. Došlo při tom ke konfliktu se světskými úřady, ale farářové oněch far se nedali zastrašiti a jeli až k ministru Thunovi, jenž rozhodl v tom smyslu, že věc nemůže býti nikterak na závadu, když biskup Hanl dal k misiím svolení. Zároveň ujistil ministr Thun kněze, že se podobné věci již nikdy opakovati nebudou. Od té doby se skutečně nikdo neodvážil působiti misionářům nějaké překážky. Na Moravě se konaly první lidové misie v diecési brněnské r. 1850.

V oboru spolkovém bylo mnohem hůře. Katolíci použili sice svobody spolčovací, ale zde se dalo těžce pracovati, protože vláda neměla v revolučním ovzduší k nikomu důvěry. Představitelem spolkové činnosti katolické byly tzv. katolické Jednoty, založené ex-redemptoristou, později kazatelem u sv. Štěpána ve Vídni Veithem. Ten založil první katol. Jednotu ve Vídni hned v roce 1848 přes odpor liberálů. Úkolem Jednoty bylo sdružovati hlavně muže a jinochy a přednášeti jim o aktuálních otázkách náboženských i církevně – politických. Kromě toho měly se Jednoty starati o agitaci tiskem. Všechno mělo směřovati k tomu cíli, aby katolickému lidu, zvláště pak jeho vůdcům dostalo se katolického uvědomění, jež mělo vésti k hájení zájmů katolictví v životě veřejném.

Touto činností katolických Jednot dostává se katolické politice jiné povahy. Pádem feudálního zřízení přešla moc zákonodárná na lid resp. jeho zástupce, proto se orgánové církevní obrátili k lidu. Činnost Veithova došla ohlasu i u nás. V Brně a v Praze došlo k založení katolických Jednot. Bohužel nemohly se naše Jednoty uplatniti pro odpor vlády, která omezovala spolkovou činnost tak, že zakázala zřizování odboček a písemný styk Jednot mezi sebou. Tak se stalo, že činnost obou Jednot zůstávala omezena pouze na propagandu tiskovou. Pražská Jednota vydávala „Blahověst“, brněnská pak „Hlas Jednoty katol.“, z něhož se později vyvinul katolický deník, který vycházel až do r. 1918. Každá z těchto Jednot sledovala zvláštní metodu, aby se mohla náležitě uplatniti. „Blahověst“ psal zcela nepoliticky a jen v místních zprávách zabíhal do politiky. Tím se čeští pracovníci vyhnuli zklamání, jakého se dožili jejich vídeňští druhové. Vyhověli volání katolické veřejnosti po vydávání listu, jenž by hájil i zájmy církevně – politické, a když již měli k vydávání listu všechno připraveno (i peníze), odmítla vláda povolení. Katolické spolky prý se nemají zabývati politikou. Bylo to ze strachu, aby pod pláštíkem katolictví nedošlo k založení nového revolučního listu. Tak se stalo, že rakouští katolíci neměli vlastně žádného svého listu, zatímco nepřátelé církve měli celou řadu novin, v nichž napadali kat. církev . To jim bylo dovoleno, jen když nezavadili o vládu!

Na Moravě se měly věci poněkud jinak. „Hlas Jednoty katol.“ byl sice právě tak nepolitickým orgánem jako „Blahověst“, ale pod vlivem politických událostí moravských dostalo se Jednotám moravským vydatného pomocníka, jehož význam spočíval v tom, že brněnský biskup Schaffgotsch se za něho postavil, ačkoliv byl Němec. Bylo to Dědictví Cyrillo – Methodějské, které vzniklo takto: Národní Jednota, centrum to českého hnutí na Moravě, ovládána jsouc živly radikálními, vyloučila r. 1849 všechny kněze. Proto utvořili kněží – vlastenci Dědictví Cyrillo – Methodějské (r. 1850), při jehož založení bylo biskupu Schaffgotschovi oznámeno, že výbor nově založeného Dědictví sleduje ten cíl, aby české hnutí národní bylo prostoupeno duchem katolickým. Biskup Schaffgotsch na to odpověděl velmi laskavým, česky psaným listem, jímž ujistil výbor Dědictví CM svou přízní a podporou. Slovu svému biskup také dostál, neboť na říšském sněmu se vždy zastával zájmů svých „moravských Slovanů“.

Do té doby spadají u nás i počátky hnutí sociálního. V r. 1848 bylo mocné dělnické hnutí v Praze (tiskaři, zedníci), jež jednu dobu mělo i povahu antisemitskou. Katoličtí předáci dobře cítili, že dělnictvu namnoze ubohému se musí všemožně vyjíti vstříc, a to nejen materiálně, ale i duchovně. Proto si vzali za vzor organisaci katol. tovaryšů založenou Adolfem Kolpingem v Kolíně n./R. První spolek tohoto druhu vznikl již r. 1848 v Olomouci. R. 1852 přijel Kolping sám do Rakouska, by na různých místech založil své dělnické spolky. Přitom navtívil i Prahu a Olomouc. Nový tento sociální spolek katolický došel brzy značného rozšíření a vykonal svůj úkol. Dnes musíme jeho působení zdůrazňovati proto, že historikové sociálního hnutí, stojící mimo tábor katolický, zamlčují, že první sociální organisace dělnické, které u nás mnoho dobrého vykonaly, byly organisace katolické!

K těmto sociálním spolkům se druží i diecésní sdružení za potírání alkoholu (hlavně pití kořalky) a svěcení nedělí a svátků, založené královéhradeckým biskupem Hanlem. Zajímavo je, že vláda činila i v tomto ohledu těžkosti. Když biskup Hanl ohlásil založení spolku místodržitelství v Praze, odpověděl mu místodržitel hr Meoséry (1852), že účel spolku je sice šlechetný, ale může se časem zvrhnouti dokonce i v politicky podvratné tendence, poněvadž funkcionáře volí členstvo a nejmenuje duchovní vrchnost. Biskup mu na to odpověděl, že ve státě císař také nejmenuje všechny úředníky sám, nýbrž přenechává jejich jmenování podřízeným silám. Proč by to nešlo i v diecési?

6. Konkordát

a. Jednání o konkordát

Wolfsgruber: Friedrich Kardinal Schwarzenberg II – Kryštůfek: Dějiny Církve katol. ve státech rak. - uh. II.

Důležité toto vyjednávání počalo v září (15.) 1852, kdy císař František Josef I. jmenoval knížete – biskupa štýrskohradského Rauschera svým plnomocníkem. Sv. Stolec zastupoval vídeňský nuncius Viale – Prela, titulární arcibiskup kartaginský. Jednání se vleklo dlouho, neboť mu bylo v cestě mnoho překážek. Situace monarchie byla finančně tak žalostná, že jí hrozil nový bankrot. Proto papežská diplomacie nechovala mnoho nadějí v budoucnost Rakouska. Druhá těžkost spočívala v tom, že Rakousko a hlavně císař sám nechtěl ustoupiti od josefinských zákonů při uzavírání sňatků. Třetí potíží bylo, že rakouská hierarchie nebyla sama v sobě za jedno. Biskup Rauscher (později arcibiskup vídeňský) se do krajnosti zastával státu proti církvi, naproti tomu primas uherský, kard. Scitovsky, z obavy, aby maďarská provincie nepřišla konkordátem o svá privilegia, pracoval v Římě proti Rauscherovi. Méně příznivé stanovisko papežské kurie vůči Rakousku mu práci velmi usnadňovalo.

Průběh vyjednávání byl tento: Jmenovaná komise, do níž byli povoláni zástupci moci státní hlavně na žádost Rauscherovu, aby prý ho mohl stát kontrolovati! V červnu 1852 podal Rauscher nunciovi návrh na konkordát, jejž prohlásil za maximální ústupky, jež může stát učiniti církvi. Nuncius naproti tomu prohlásil, že takové ústupky nejsou ani minimem a poslal návrh do Říma. Kongregace na to odpověděla těmito požadavky: Potvrdí se přesně, co již r. 1850 bylo církvi dáno, totiž zrušení placeta, svobodný styk episkopátu i věřících s Římem. Nově se žádalo: manželské záležitosti budou podléhati soudům církevním. Jmenování biskupů budiž vždy proedeno do 3 – 4 měsíců a nebudiž příště prodlužováno z důvodů fiskálních. Jmenování biskupů neplyne z důstojnosti panovnické, nýbrž z přízně sv. Stolce. Jmenování kanovníků má připadnouti papeži a biskupům a sice tak, že jednu polovici roku měl jmenovací právo papež, druhou biskup. Přitom mělo přestati, aby důvodem k sesazení duchovní osoby měla býti neoblíbenost u vlády. Statky církevní měly býti spravovány církví. Řím přitom otevřeně prohlásil, že stát porušuje právo soukromého vlastnictví označováním církevního majetku za národní a tím nepřímo razí dráhu socialismu a komunismu. K tomu ještě později dostal nuncius dodatek, jímž sv. Stolec žádal o zrušení dekretu hr Thuna, kterým připuštěni protestanté za universitní profesory, jakož i to, aby přednášky na ústavech theologických se dály dle vůle biskupů. K žádosti o universitách připojil sv. Stolec pohrůžku, že odejme rakouským universitám privilegia, která jim propůjčil, nevyhoví-li rakouská vláda jeho žádosti.

Kard. Viale – Prela podal potom Kongregaci některé další vysvětlivky o zjednání konkordátu, na něž Kongregace (pro mimořádné záležitosti) podala rakouské vládě prostřednictvím nunciovým (v červnu 1854) novou notu. Tato se vyznačuje zakročením sv. Stolce u vlády v těch záležitostech, jež byly v oné době předmětem biskupských protestů: O používání zvonů katol. kostelů při pohřbech protestantů na katol. hřbitovech. Pražské místodržitelství totiž oznámilo konsistořím, že na základě císařského patentu (z r. 1851) o veřejných bohoslužbách dostávají protestanti právo používati katol. zvonů všude, kde vlastních nemají anebo kde existují v tom ohledu s katol. farními úřady zvláštní smlouvy. Biskupové na to jednomyslně odpověděli, že zvony katol. kostelů jsou výlučným majetkem katol. církve a že proto nekatolíci vůbec nejsou k jejich používání oprávněni. Tím méně lze mluviti o spoluužívání kostelů, v kterémžto smyslu biskupové (bez ohledu na místodržitelství) již své duchovenstvo vyrozuměli.

Koncem září 1854 zakročili biskupové podruhé u místodržitelství, a sice proti pochovávání nekatolíků na hřbitovech katolických. Stalo se to pro případ na Smíchově, kde tehdejší pražský pastor Košut (známý svým provokatérstvím a agitací pro odpady katolíků) pochoval nekatolíka na katol. hřbitově, ačkoliv v Praze byl hřbitov nekatolický. Biskupové v pamětním spise k místodržitelství poukazovali na to, že když protestanté mohou třebas i 5 – 6 hodin vážiti cestu do svých kostelů, že mohou tak učiniti i při pohřbech svých souvěrců. Kromě toho poukazovali, že když židé mohou býti dováženi daleko na své hřbitovy, že totéž mohou činiti i protestanté. Do této věci vmísil se i nuncius a podal stížnost u kurie. Když pak záležitost byla předložena církevní komisi ve Vídni, ujistili její členové, že se katol. církvi dostane zadost. O odvolání dekretu o zveřejnění bohoslužeb u protestantů však odpověděli záporně. Je přitom zajímavo poznati stanovisko, jaké komise zaujímala v tomto ohledu vůči církvi. Úkolem státu prý již není (jako v boji proti protestantismu) napomáhati k rozvoji církve katolické, nýbrž stačí, když Rakousko nebude překážeti svobodnému rozvoji katolictví. Hlavně ať církev vychovává řádně mládež. Co nuncia trochu uspokojilo, bylo prohlášení, že zbavování beneficií přenechává stát biskupům.

Největší potíže působily záležitosti manželské. Arcibiskup Rauscher vypracoval návrh tak, aby pravomoc přešla sice v tom směru ze světských soudů na duchovní, ale žádal, aby církev přitom respektovala i zákony světské, což sv. Stolec nechtěl připustiti. Kromě toho se sv. Stolec považoval za nejvyšší instanci ve věcech manželských, kdežto elaborát Rauscherův o tom vůbec nemluvil; kromě toho podal Rauscher návrh, jímž měl býti úplně zvrácen plán, aby církev mohla své jmění svobodně spravovati. Navrhoval totiž, aby stát i dále spravoval církevní fondy a episkopát aby měl nad tím pouze dozor. Poněvadž se však fakticky do té doby neykonával, znamenalo to, že mělo zůstati při starém. Jelikož bylo viděti, že vyjednávání uvázne, přáli si v Římě, aby tam Rauscher jako plnomocník vlády přijel, což se také stalo.

Vídeňský arcibiskup přijel do Říma a vyvolal hned nelibý dojem svým návrhem, aby se církev zavázala, že nebude dávati beneficia osobám vládě méně milým. Papežské kruhy to zřejmě označily za josefinismus, leč arcibiskup neustoupil. V té právě době začal proti těmto požadavkům pracovati z důvodů již naznačených uherský primas Scitovsky a zároveň i olomoucký kardinál, baron Summerau – Beeckh poslal do Říma jednoho kanovníka, aby tam pracoval proti uzavřneí konkrordátu. Scitovsky si za to utržil vyslovení nemilosti císaře (prostřednictvím hr Thuna). Nepřímo oběma arcibiskupům pomáhal i rada rakouského vyslanectví v Římě hr Lukáš Gozze, který arcibiskupa Rauschera nabádal, aby měl více ohledu na prospěch katol. církve v Rakousku. Rauscher se mu za to pomstil udáním u císařského dvora, za něž byl Gozze přeložen do Neapole. Při té příležitosti Rauscher dokonce i pohrozi založením samostatné rakouské církve, jejímž primasem měl býti on. Pravil: „Ich gebe nicht nach. Wenn die päpstliche Kurie nicht nachgibt, so sieht sich Österreich gezwungen in den traditionellen Hostilitäten gegen die Kurie zurückzugehen.“ Za takových okolností došlo na zakročení císařovo (proti oposici v ministerstvu) k odstranění hlavních překážek. Stalo se tak v květnu 1855, počátkem června předložil Rauscher znění konkordátu. Císař je podepsal 18. srpna a konkordát byl 30. srpna ratifikován.

b. Obsah a přijetí konkordátu

Konkordát byla smlouva skládající se ze tří částí: Z vlastního znění smlouvy, z přídavků a z tajných článků. Jak ve vlastní smlouvě, tak i v přídavcích jsou některé články převzaté z ustanovení vydaných již r. 1849, např. zrušení placetu a obnovení volného styku biskupů s papežem i podřízeným kněžstvem a lidem.

Hlavní ustanovení vlastního konkordátu jsou: Biskupům se přiznává plné a svobodné vykonávání jejich pravomoci po diecésích, jmenovitě při soudech manželských uzná stát všechny rozsudky soudu církevního, pokud do jeho pravomoci spadají a (hlavně) na Tridentinu spočívají. Občanská stránka manželství spadá do kompetence soudů civilních. Stát uzná všechny rozsudky biskupů nad provinilými kněžími a bude se snažiti, aby byly také prováděny. Biskupové budou potírati literaturu náboženství nepřátelskou a mravům škodlivou a vláda jim bude pomáhati. Stát nebude církvi překážeti, bude-li trestati věřící, pokud porušili církevní zákony. Důležitých koncesí dostalo se církvi stran školy. Biskupové měli vrchní dozor nad vyučováním náboženství, ale poněvadž se v žádném vyučovacím předmětě nesmělo přednášeti nic, co by nebylo v souladu s katol. náboženstvím, dostalo se biskupům práva dozírati i na ostatní přeměty. Školy, na nichž byly dítky katolické, směly míti učitele jenom katolíky. Učitelé musí býti nábožensky i mravně zachovalí. Jmenování škol. inspektorů přináleží císaři, jenž je jmenuje na doporučení biskupů. O dosazování hodnostářů císař navrhuje nebo jmenuje nové biskupy a to ex privilegio, které je dynastii propůjčeno. Při metropolitních a katedrálních kapitulách jmenuje papež prvního církevního hodnostáře. Ostatní jmenuje císař vyjma ty, kteří podléhají právu patronátnímu nebo liberae collationi episcopi. Požadavek šlechtictví se ruší, jinak však zůstává fundace šlechtická ve svých předpisech nezměněna. Jelikož požitky prebend plynou z kanonického titulu, mohou jejich správu převzíti jenom kanonicky instalovaní kněží. Církev má právo získávati a spravovati majetek, jenž je nedotknutelný. Proto všechny transakce (rušení, spojování fundací) může se státi jenom se svolením sv. Stolce. Správa statků náleží jejich uživatelům, doplácí-li však na ně císař, nemohou býti bez jeho svolení zadluženy apod. Náboženská Matice a studijní fond patří církvi, proto budou spravovány státem ve jménu jejím. Desátky zůstanou, kde ještě jsou, kde nejsou, dostane za ně církev náhradu buď z nemovitých statků, nebo ve formě zajištění na státním dluhu.

Přílohy ke konkordátu mluvily úvodem o povinnosti státu napomáhati církvi, neboť revoluční proudy souvěké společnosti k tomu přímo nutkají. Proto se na prvém místě týkaly dodatky universit, na nichž se rodily revoluční myšlenky. Biskupům (arcibiskupům) se dávalo místo universitního kancléře. Episkopátu se dovolovalo zřizovati katolické university. Profesor kanonického práva na právnické fakultě bude jmenován, až o něm podá příslušný biskup své dobrozdání. Ostatními články se celkem opakovaly články hlavního textu, pouze na konci dovolovala vláda zřizování bratrstev i spolků církví doporučovaných pod podmínkou, že pod rouškou náboženskou nebude se skrývati nic proti státu, ani proti církvi. Biskupům dáno právo úplně volného spravování zbožných ústavů.

Tajné články jsou listiny vyměněné mezi arcibiskupem Rauscherem a nunciem o úpravě poměrů. Protože publikovány nebyly, jmenují se tajné. Hlavní články jsou: Řeholní představení budou se starati o své kláštery a nebudou politisovati. Mendikantům bude dávati nábož. Matce podporu, ale oni se zaváží, že nebudou konati žádných sbírek. Šlechtictví jako nutná podmínka olomouckých kanonikátů se ruší. Císař předpokládá, že církev bude zachovávati instrukce při manželských soudech a že sv. Stolec dá za určitých okolností biskupům dovolení k prodeji nebo zadlužení beneficií. To jsou hlavní požadavky předložené plnomocníkem vlády. Protipožadavky předložil arcibiskup Rauscher, a sice o přestupu k jiné víře, o výchově dítek ze smíšených manželství, o pohřbech nekatolíků a o nesjednocených Řecích.

Konkordát byl přijat s pocity velmi různými. Jelikož vracel církvi určitá práva, přijali jej věřící s radostí, někteří biskupové i část kléru přijali jej s jistou reservou, čekajíce, jak se budou jeho články prováděti. Liberální publikum jej přijalo s hlasitým odporem jako záruku kněžské nadvlády atd. Biskupové, chtíce se dokonale seznámiti s novým vedením církevních záležitostí, sešli se ve Vídni, kde konferovali od 6. dubna do 17. června 1856.

Již počátek porad byl velmi poučný a pro celý další osud církve směrodatný. Ministr kultu (hr Lev Thun) žádal, aby biskupové oznámili vždy předem vládě kandidáty na beneficia, nejsou-li mezi nimi osoby vládě nemilé. Proti tomu energicky vystoupil biskup z Bergamu, řka, že takový systém by byl horší než dříve a skutečně svým rázným ohražením docíli, že ministr již nic podobného nežádal. Všeobecně se později cítilo, že kdyby se biskupové vždy a všude chovali tak energicky, že by později nikdy nedošlo ke zrušení konkordátu.

Na konferencích se jednalo o úpravě patronátů a správě církevního jmění. Biskupové uznali dále za nutné zakládati chlapecké semináře s gymnasiemi a zachování křesťanského charakteru universit potud, pokud nedojde k založení katol. university. Velikou pozornost věnoval episkopát reformě řeholí. Biskupové se usnesli na důkladné visitaci všech řádů, na reformě života řeholníků působících jako profesoři mimo své domy. Volbu představených ponechali sice konventům, ale vyhradili si veto. Hlavním nedostatkem tehdejšího klášterního života bylo porušování slibu chudoby, o jehož nápravu se biskupové také zasazovali. O ostatních společnostech a bratrstvech církevních usnesli se žádati vládu, aby je nepodrobovala témuž zákonu jako spolky jiné, světské, naproti tomu se biskupové chtěli zaručiti, že budou vždy bdíti nad jejich nepolitickým rázem. Stran tolerančního patentu žádali odstranění dekretu o přestupech z r. 1849, který byl příznivější vystupujícím z církve, než do ní se vracejícím. Nakonec se ještě usnesli o věcech spadajících do oboru trestního práva a o kostelích jakožto asylech.

Mimo rámec hlavních porad konaly se ještě porady vedlejší, jichž se zúčastnili biskupové čeští, moravští a zástupce Solnohradska. Usnesli se na společném postupu v těchto věcech: Proti společnému používání hřbitovů s protestanty, pro zavedení universitních kazatelů, obnovení nedělního klidu v kancelářích a povinné účasti úřednictva na službách Božích. Omezení zábav v neděle a svátky. O zcizování církevního majetku. Zrušení všech zákonů odporujících konkordátu k uvarování kolisí. Výsledek toho byl, že český episkopát se usnesl protestovati proti místodržitelství ohledně pochovávání protestantů, proti zákonům o středních školách, jakož i o řádových farách.

c. Nápor liberalismu

Porážkou Rakouska v Itálii padl absolutismus Bachův a sestaven nový kabinet. Kromě toho vláda uznala za nutno rozšířiti říšskou radu od r. 1851 jako poradní sbor stojící. To byl přechod od absolutismu ke konstituční monarchii. Po stránce církevně – politické jevil se samý počátek nového režimu ve znamení skrytého odporu proti konkordátu. Sedmihradský Sasík Maager navrhl, aby vláda prohlásila rovnost všech vyznání před zákonem a navrhl revisi konkordátu. Naproti tomu totéž ministerstvo (hr Goluchowského) prohlásilo úplnou svobodu židů až na to, že nepřipustilo, aby žid jako patron prováděl i presentační právo. V ohledu politickém vynikl Goluchowski tzv. říjnovým patentem (29. října 1860), dle něhož mělo se zákonodárství prováděti za spoluúčasti zemských sněmů s říšskou radou a to tak, aby zemské sněmy vysílaly jistou část svých účastníků do říšské rady. Z obavy před veřejností Goluchowski resignoval a na jeho místo nastoupil Antonín rytíř Schmerling.

Prvním jeho úkolem bylo propracovati ústavu a provésti říjnový diplom. To se stalo tzv. únorovým patentem (26. února 1861), kterým moc zemských sněmů ztenčena a tím zmařeny jmenovitě slovanské (a zvláště české) naděje ve svobodný rozvoj různých částí říše. Únorový patent proto vyvolal bouřlivý odpor u Čechů a dal podnět novým politickým kombinacím. Katolíci se obávali, že nový režim jim nepřinese nic dobrého, čeští liberálové byli proti diplomu z důvodů politických a tak se stalo, že čeští katolíci a liberálové nalezli v únorovém patentě společného nepřítele. Takto došel patent ohlasu i na poli církevně – politickém. Předně se to ukázalo v nelibosti kard. Rauschera vůči kard. Schwarzenbergovi, protože Rauscher byl pro celistvost monarchie, kdežto Schwarzenberg bral ohled na federalistické aspirace v zemích českých. Věc došla tak daleko, že český episkopát přišel netoliko do konfliktu s vládou (resp. se Schmerlingem), nýbrž dokonce se samým císařem. Vyvolán byl tím, že světící biskup pražský dr. Krejčí celebroval na I. výročí diplomu pontifikálku v kostele týnském, ale když přišlo I. výročí únorového patentu u českého lidu tak neoblíbeného napsal kard. Schwarzenberg svému kancléři z Vídně, aby pontifikálka (o kterou žádalo místodržitelství) sloužena nebyla. Kardinál to odůvodňoval tím, že není ani pro slavení diplomu ani patentu, protože je to zatahování politiky do kostela. Proto mu Schmerling vyslovil nelibost císařovu.

Kardinál neměl příčiny se Schmerlingem sympatisovati pro jeho strohý liberální ráz vlády. Tento ráz spočíval v potírání všeho katolického a v respektování nebo i vyloženém stranění všemu nekatolickému. Pro počátek Schmerlingovy vlády je příznačnou známkou pronásledování řeholí, jmenovitě ženských, a to dokonce i charitativních řádů, jež došlo velkých rozměrů a proti němuž nebylo možno dovolati se ochrany. Po takovém úvodu následovalo ohledně protestantů totéž, co se za Goluchowského stalo židům: 8. dubna 1861 prohlášena úplná svoboda a rovnost rakouských protestantů s katolíky. Svoboda byla v takových rozměrech, že postavení katolíků dle konkordátu se protestantům ani zdaleka nevyrovnalo. Patent onen zrušoval všechna omezení stavby protestantských modliteben a duchovní správy. V provedení k němu (3. dubna) dává se protestantům úplná církevní samospráva, konfesijní škola a pravomoc církve v záležitostech manželských. Schmerling prý tak učinil k získání sympatií Německa Rakousku, ale v tomto ohledu je příznačné, že mu šlo jen o protestanty a nikoliv o katolíky v Německu, neboť (1862) poslal pozdrav kongresu Gustav – Adolf Vereinu, kdežto kongres katolíků v Cáchách ignoroval. Přesto však protestanté nebyli spokojeni a žádali, aby při smíšených manželstvích odpadl revers o katolické výchově dítek a úřady aby jej neprováděly. Dále žádali zřízení protestantské theol. fakulty ve Vídni a reorganisaci filosofické fakulty v tom smyslu, aby pro dějiny a filosofii byl vždy jeden profesor katolík a jeden protestant! Ostatní stolice měly býti obsazeny souměrně dle konfesí. Tato rovnoprávnost byla velice podivná, povážíme-li, že za rok nato (15. května 1863) zřídil Schmerling státní komisi vyučovací, v níž dal katol. fakultám a seminářům 3 hlasy a jediné protestantské fakultě také tolik!

Po tomto vyloženém protežování protestantů došlo na katolickou církev. Ihned po zahájení říšské rady oznámil Schmerling, že dá na program interkonfesijní předlohu týkající se úpravy poměru mezi katolíky a protestanty. Biskupové, vidouce nebezpečí, podali císaři pamětní spis, v němž ho upozorňovali na nebezpečí netoliko pro církev, nýbrž i pro stát z interkonfesijního zákona plynoucí. Pravili v něm výslovně toto: „Napřed se zmůže strana poloviční revoluce, ale pak zvítězí mužové převratu, kteří ve svém chování jsou důslední.“ Slova tato znějí jako proroctví o budoucí zkáze Rakouska a je opravdu zajímavo, že úřední „Wiener Zeitung“ otiskla onu adresu na posledním místě a císař na ni biskupům vůbec neodpověděl. (Totéž vyjádřil měsíc předtím arcibiskup Rauscher u příležitosti protestantského zákona: „Wenn man die religiösen und sittlichen Interessen preisgibt, so kann der Untergang dadurch nur beschleunigt werden.“)

Schmerling s interkonfesijními zákony váhal, a proto se jich chopila poslanecká sněmovna. Vídeňský advokát Mühlfeld vypracoval návrh interkonfesijního zákona a interkonfesijní výbor jej doporučil ke schválení. Ač oposice byla velmi slabá, přece byl návrh ještě téhož dne vzat z pořadu, asi pro přílišnou radikálnost. Ve skutečnosti se jí měl zrušiti konkordát a katol. církvi v Rakousku se mělo dostati asi takového postavení jako nějaké akciové společnosti nebo čtenářskému spolku!

Kromě toho dály se i jiné pokusy o okleštění konkordátu. Když v r. 1861 (květen – červen) byla debata o konkordátě, prosadili jeho odpůrcové aspoň tolik, že říšská rada odhlasovala, že studijní fond nelze považovati za majetek katol. církve. V r. 1853 Schmerling hodlal provésti změnu konkordátu po svém smyslu. Když pak jednání se sv. Stolcem se protahovalo a netrpělivá sněmovna žádala aspoň úpravu poměru církve ke státu, neučinil tak Schmerling, ačkoliv to ve sněmovně prošlo 124 hlasy proti 40! Rok nato projevil Schmerling svou neúctu ke sv. Stolci, když ministerstvo dostalo dotaz o prohlašování Syllabu a encykliky „Quanta cura“. Schmerling prohlásil, že konkordátní vláda nemůže působiti překážek předčítání těchto aktů, ale – to jsou jen názory papežovy, které na rakouské zákony nemohou míti žádného vlivu!

Poslední, co Schmerling podnikl, byla revise konkordátu v r. 1863. Vláda k tomu byla donucena ne tak povykem radikálů ve sněmovně jako spíše tím, že před uzavřením konkordátu jednala s Římem o úpravě poměru katolíků k protestantům, z čehož plynuly katolíkům některé výhody zvláště při smíšených sňatcích. Protože pak konkordát je smlouvou bilaterální, vázal vládu právě tak v době absolutismu jako v době ústavy. Proto bez vzájemného jednání nedalo se nic v konkordátě měniti. Tak došlo v r. 1863 k vyjednávání o změně konkordátu, za kterýmžto účelem poslal Schmerling do Říma světícího biskupa dra Fesslera. Sv. Stolec přistoupil však pouze na první článek nabídnutých změn (o usnadnění přestupu k jiné konfesi) a sice proto, že se ukázaly marnými zákonité překážky, ve které dříve v Římě doufali. Ostatní články byly zamítnuty a min. Schmerling byl nepříjemně překvpen, když dr. Fessler po nezdařilém jednání byl bez jeho vědomí jmenován biskupem ve Sv. Hyppolitě. K dalšímu se již Schmerling nedostal, neboť nemoha pro sebe sehnati majoritu, resignoval v červnu 1865.

Konkordát byl liberálům velmi nepohodlný, a proto se snažili všemožně jej podrývati. Dělo se to různými pokusy. První se udál v r. 1867, kdy profesor pražské university dr. Schulte vypracoval návrh na změnu konkordátu.

Změna měla spočívati v těchto věcech: V přidělení manželských záležitostí soudům světským, církev měla dispensovati od tridentských požadavků při smíšených manželstvích, jakož i od katolické výchovy dítek ze smíšených manželství. Dále měla býti prohlášena za rozlučitelná ta manželství, v nichž jedna strana odpadla od katolictví. Kromě toho měla katol. církev přiznati protestantům určité výhody při pohřbívání. Návrh tento měl projednati rakouský vyslanec ve Vatikáně, ale nedošlo k tomu, neboť říšský sněm přinesl zatím jinou myšlenku. Byl vysloven druhý plán na odstranění konkordátu: Revise, a sice proto, poněvadž zrušení konkordátu by se nedalo tak lehko provésti. Revise měla přinésti náhradu konkordátu jiným zákonem, ale poněvadž ani to nešlo tak lehce, tedy naznačen a také proveden návrh třetí: Částečná změna konkordátu. Ta měla spočívati ve třech nových pozměňovacích zákonech: 1. Zákon manželský, jenž měl přenésti pravomoc z církve na stát a uplatnit zákoník občanský. 2. Zákon školský, jenž měl vymaniti školu z vlivu církve. 3. Zákon interkonfesijní upravující poměr jednotlivých vyznání k sobě. Ministr za potlesku sněmovny navrhl okamžité projednání návrhu, což také přijato. Návrh, aby se nejprve vyjednávalo s Vatikánem, padl. K tomu ještě přistoupil objednaný projev radikálních učitelů pro emancipaci školy a intriky v okolí císařově. Následky se brzy ukázaly.

Při podzimním zasedání říšské rady (září 1867) oznámil min. Hye, že ministerská rada vypracovala interkonfesijní zákon, a proto sněmovna ať upraví články v konkordátě neobsažené a článek o smíšených manželstvích. Proti tomu vystoupil kard. Rauscher, vytasiv se tajným plnomocenstvím, které mu dala vláda při sjednávání konkordátu. V něm se mu stát zaručoval, že bez dohody s katol. církví nic na konkordátě nezmění. Proto žádal o předchozí jednání s Římem. Výbor však žádost zamítl a přikročil hned k jednání, vzav si nejprve na starost školu. Navrhovalo se, aby dozoru církve podléhalo ve škole pouze náboženství. Biskupové protestovali proti tomu adresou podanou císaři, ale dostalo se jim odpovědi nemilostivé. Naproti tomu císař s uznáním odpověděl adrese radikálního magistrátu vídeňského znějící zcela opačně. Toho využil hned ministr vnitra dr. Giskra, který poukázal na marnost oposice biskupů a již brzy nato docházely do Vídně četné protestní adresy proti konkordátu i proti biskupům. Ale kromě toho docházely adresy i pro zachování konkordátu. Jednak je podávalo duchovenstvo svým biskupům, jednak se o věc živě zajímali věřící a z nich zvláště katoličtí učitelé. Tito navazovali ve své adrese na projev radikálního učitelstva ve Vídni učiněný protestujíce proti rozluce školy od církve. Kromě toho označovali vídeňský projev o stavu školství za přehnaný, poukazujíce, že úspěch, jehož rakouské školství dobylo na výstavě v Paříži, svědčí o jeho poměrně dobrém stavu. Jsou-li některé vady, např. nedostatečné učebnice, budovy a dotace, pak jimi není vinno kněžstvo. Při sbírání podpisů dály se intriky (asi stranou liberální nastrojené), jako např. šíření pověstí, jako by kard. Schwarzenberg nesouhlasil s petiční akcí. V řadách kněžstva vznikal z toho zmatek, ale kardinál odpověděl na podobné tlachy odevzdáním peticí v panské sněmovně. Bylo jich úhrnem 46. Vláda však je ignorovala!

Není tedy divu, že poslanecká sněmovna přijala (23. – 26. října 1867) školský a manželský zákon a zároveň se usnesla, aby konfesijní výbor vypracoval zákon na podkladě povinného civilního sňatku. Témuž výboru přikázala návrh poslance Mühlfelda na okamžité zrušení konkordátu. O nic lepší nebyly vyhlídky v panské sněmovně, která počátkem listopadu zvolila výbor k projednání školského a manželského zákona. Volba dopadla tak, že rovné dvě třetiny členů byly smýšlení proticírkevního. Dovršením všeho bylo, že počátkem r. 1868 odstoupil ministr Belcredi a místo něho nastoupila tzv. občanská vláda Auerspergova. Občanskou vládou se poměry církevně – politické ještě zhoršily.

Nové ministerstvo se představilo zákazem najímání vojínů pro papežskou armádu, zápovědí, aby jesuité vyučovali na gymnasiích a bezdůvodným šikanováním kaotlíků smyšlenou tajnou společností „Sanfedistů“.

Po takové přípravě došlo k projednávání (19. března 1868) manželského zákona. Věc byla vlastně předem rozhodnuta, protože členové panské sněmovny slíbili členům sněmovny poslanecké, že přijmou předlohu tak, jak byla projednána u nich. V nastalé debatě (v poslanecké sněmovně) padl návrh, aby se vyčkalo, jak dopadne vyjednávání s Římem, ale min. Herbst se tomu opřel, řka, že císaři a říši se musí vrátiti svoboda, přičemž výslovně nazval konkordát můrou. Proti tomu se ozvali katolíci. Hrabě Rechberg poukazoval, že konkordát jako obapolná smlouva nemůže býti jednou stranou ani měněna, ani rušena. Hrabě Bleome se přimlouval, aby vzhledem k jiným ranám, jež sv. Stolec tehdy utrpěl, nebyla sv. Otci působena ještě jiná, což sněmovní galerie přijaly s posměchem. Hr Thun správně poukázal, že může-li se zrušiti konkordát s církví, pak také může ministr financí zrušiti své závazky cizině o státních dluzích. Při hlasování navrhl ještě hr Mennsdorf, aby se zjistilo zvláštní komisí, je-li rychlá revise konkordátu skutečně nutná, ale tento návrh padl. Rozhodující byl přitom hlas nejvyššího hofmistra Hohenlohe, jehož hlas byl považován za souhlas císařského dvora. Pro náladu obyvatelstva vídeňského je příznačno, že toho dne (21. března) večer byla po celé Vídni slavnostní illuminace. Duchovní knížata proto písemně oznámila vládě, že se dalšího jednání nezúčastní, poněvadž vláda porušila dané slovo. Původcem přípisu byl kard. Rauscher. Samozřejmě se dle něho také zachoval, což mělo další neblahý následek: Padl jím vypracovaný návrh na ponechání konfesijního rázu obecných a středních škol. Za jeho nepřítomnosti zastával se katolictví jen hrabě Lev Thun, jenž hájil katolický ráz studijního fondu. Proti němu vystoupil liberál baron Lichtenfels a tvrdil, že není jediného úředního výnosu, dle něhož by studijní fond měl sloužiti jenom účelům katolickým!

Tak došlo k přijetí školského zákona (31. března) poslaneckou sněmovnou. Táž sněmovna přijala brzy potom i zákon interkonfesijní (při tom padlo slovo o nutnosti bezkonfesijnosti státu, i když všichni jeho občané patří k jedné církvi, jinak prý stát podléhá poručnictví církve), měsíc nato přijala interkonfesijní zákon i panská sněmovna. Císař potvrdil všechny tři zákony 25. května, ač nerad. Při tom vyslovil přání, aby se zákony prováděly co nejmírněji.

d. Sv. Stolec a revise konkordátu

Rakouská vláda chtěla o některých bodech konkordátu vyjednávati se sv. Stolcem, za kterýmžto účelem pracovali na programu jednání univ. profesor Schulte se zatímním ministrem kultu Beustem. Do jejich přípravných prací zasáhla říšská rada tou měrou, že je vlastně znemožnila. Začala totiž jednati o zrušení podstatných článků konkordátu, čímž bylo vlastně zrušení konkordátu hotovou věcí. Ministr Beust (protestant) přemluvil císaře, aby k jednání svolil a jmenovitě mu napovídal, že biskupové nebudou klásti žádného zvláštního odporu. V tom se však přepočítal, neboť episkopát vydal proti takovému jednání protestní adresu. Když se ministru Beustovi jakžtakž podařily protikonkordátní pletichy doma, nastoupil na tutéž cestu v Římě. Odstranil z vyslanectví u sv. Stolce barona Hübnera, takto příznivce konkordátu, a jeho místo zaujal rakouský vyslanec v Madridě Crivelli. Tento byl sice také věřícím katolíkem a mužem opravdu zbožným, ale právě tento moment hrál velkou roli v intrikách Beustových. On věděl dobře, že rozsáhlá změna konkordátu rovnající se jeho zrušení Vatikánem rozhodně přijata nebude. Tento nemožný úkol pak úmyslně přidělil na provedení muži opravdu zbožnému, aby způsobil u císaře zdání, že ani zbožný člověk v Římě nepořídil. Z toho pak chtěl vyvoditi další důsledek: není-li možno s papežem jednati, pak je císař ve svědomí zbaven všech závazků a může proto jednati dle svého dobrého zdání.

Vyjednávání začalo uprostřed prosince 1867, kdy Beust uložil Crivellimu, aby sdělil státnímu tajemníkovi, kardinálu Antonellimu, úmysl rakouské vlády, a sice tímto lišáckým způsobem: Kard. Antonellimu se navrhuje společné zrušení konkordátu a okamžité započetí jednání o – nový konkordát! Ve Vatikáně ovšem poznali situaci, a proto Crivelli hlásil v lednu 1868 do Vídně, že zruší-li Rakousko konkordát, zbaví papež císaře všech privilegií církevních. Beust na to odpověděl, aby papež nechal intrik a neřadil se zbytečně mezi nepřátele Rakouska! Nato poslal Crivellimu notu, kterou měl odevzdati Vatikánu jménem ministerstva pro Cisaltanii. Nejsa si však jist úspěchem, vydával se za jejího pouhého dodatele, aby pro případ fiaska se udržel v ministerstvu. Kard. Antonelli však na podanou notu odpověděl 8. února 1868, že Rakousko chce obnoviti josefinismus, ale sv. Stolec bnikdy nepřipustí, aby církev opět přišla pod svrchovanost státu. K tomu se druží ještě jeho projev z 18. března týkající se formální stránky noty: Nemůžeme připustiti rozdílu mezi vládou před- a zalitavskou a nemůžeme min. Beusta považovati za pouhého dodatele noty. Vždyť on (Antonelli) jako státní sekretář může jako takový odpověděti ministru Beustovi jenom jako říšskému kancléři, a ne jako pouhému odesílateli noty! Protože Beust nevyhověl, odpadlo další vyjednávání.

Tak došlo 25. května 1868 k sankciování 3 konfesijních zákonů. Proti tomu protestoval vídeňský nuncius Falcinelli, prohlásiv, že manželský zákon odporuje konkordátu, školský zákon vychovává dítky k indiferentismu, zákon interkonfesijní je korunou protikatolických opatření. Vždyť při smíšených manželstvích a používání hřbitovů šlape stát práva církve a ohledně neděle působí pohoršení. Beust podpověděl nunciovi, že na jeho protest nebude odpovídati, nýbrž bude vyjednávati dále s Vatikánem, kamž odeslal barona Moysenburka (Crivelli zatím zemřel). Nový rakouský vyslanec v Římě nepořídil, pouze zmírnil ostrý tón allokuce Pia IX. Beust použil ještě finančníka hr Lagrand – Duemonceaua, jenž umístil papežské obligace v obnosu 29 mil. franků. Hrabě měl Piovi IX. vyložiti nutnost konfesijních zákonů za dané politické situace. O jeho jednání s papežem není až dosud jasno, ale mnoho asi nepořídil, neboť 22. června 1868 Pius IX. ve své allokuci ostře odsoudil pozvolné podrývání konkordátu jevící se sankcí 3 konfesijních zákonů.

Allokuce byla ostře odsouzena rakouskými liberály. Ministr Giskra navrhoval přerušení diplomatických styků se sv. Stolcem, ve Vídni se konal tábor lidu (dělnictva), na němž bylo žádáno zrušení konkordátu, biskupové byli liberálními novinami zahrnuti spoustou nadávek a sv. Stolec dokonce obviňován z velezrady! Rozčilení bylo tím větší, že Pius IX. v allokuci vyslovil naději, že biskupové uherští vstoupí také do šlépějí biskupů rakouských!

e. Boj episkopátu s vládou

Po vyhlášení nových konfesijních zákonů považovali biskupové za nutné postaviti se na obranu církve. Podnětem ke konfliktu biskupů s úřady byl výnos min. spravedlnosti (1. července 1868), dle něhož mělo se přikročiti k provádění manželského zákona a k vydání manželských akt státu. Biskupům bylo v dekretě pohroženo velikými pokutami. To však biskupy nezaleklo. Brněnský biskup Schaffgotsch vydal manželská akta teprve tehdy, až mu to císař ve Vídni osobně poručil. Olomoucký kard. Füstenberg vydal akta teprve tehdy, když pokuty hrozily dosažením sumy 100.000 zl. V Litoměřicích ustoupila konsistoř jenom násilí.

Když byl boj o manželská akta ukončen, podnítili liberálové vládu k jiné věci. Akta byla sice již odňata katol. církvi, ale církevní soudy fungovaly v záležitostech manželských dále a ve Vídni byly rozsudky církevního soudu podpisovány biskupem Kutschkerem, takto odborným předsedou ministerstva kultu. Na podanou interpelaci ministra spravedlnosti Herbst odpověděl o manželských soudech v tom smyslu, že církev k nim není oprávněna, leč i foro interno, tj. in conscientia. Kdyby některý ordinariát si ještě troufal vynášet rozsudky ve věcech manželských, rozhodně by proti tomu přísně zakročil.

V záležitosti biskupa Kutschkera odpověděl ministr kultu Hasner. Odborovým přednostou pro věci kultu jest laik, jemuž k ruce jest biskup Kutschker. Ale on na něho nehledí jako na biskupa, nýbrž jako na státního občana, vázaného přísahou na ústavu. Není divu, že sněmovna na toto prohlášení tleskala, jest se však diviti, že po takovém prohlášení zůstal biskup Kutschker v ministerstvu dále. Když pak církevní soudy úřadovaly dále, zasáhl do věci ministr vnitra Giskra a poslal všem ordinariátům oběžník, v němž protestoval proti tomu, že ordinariáty překročují svou pravomoc v záležitostech manželských, kterou omezoval na pouhé forum concsientiae. Ale biskupové neuposlechli ani tehdy a vyřizovali manželské záležitosti dále, ale pod tlakem vnějším stále více klesal počet věřících utíkajících se k ordinariátům, až konečně se lidé počali spokojovati pouhými nálezy civilními.

V září 1868 vypukl nový boj, tentokráte o matriky. Stalo se tak výnosem Giskrovým, jímž matriky prohlášeny za majetek státu a faráři v tomto ohledu jako státní úředníci postaveni pod dozor okresních soudů. Biskupové však hájili matriky jako církevní majetek a nedovolili do nich zapisovati úkony civilně – právní. Nejostřejší boj v tomto směru veden v arcidiecési olomoucké, kde každý civilní úkol musel zapsati sám příslušný okresní hejtman do farní matriky, začež mu farář musel hraditi všechny diety. Chudým farářům hradil všechny vydání arcibiskup. Konečně uklidnil arcibiskup spor zavedením civilních matrik (1874). Vláda pak ukončila rozepře založením civilních matrik u každého okresního hejtmanství nebo magistrátu.

V květnu 1869 došlo k porušení dalšího článku konkordátu týkajícího se immunity duchovních. Podle 14. článku konkordátu provinilá osoba duchovní světským soudem odsouzená měla si odpykati trest v duchovním domě navrženém biskupem, když s ním světská instance souhlasila. Ministr Gistra vydal (24. května 1869) nařízení, jímž tento článek konkordátu se ruší v tom smyslu, že odsouzená duchovní osoba musí si odpykati trest právě tak ve státním žaláři jako každý jiný občan. Korunu tomu dal ministr kultu Hasner, jenž výnosem ze dne 7. června 1869 prohlásil, že biskup může církevně censurovaného kněze jenom tenkráte stíhati, když se jim odsouzenec podrobí. Tím bylo kněžstvo vlastně vyňato z disciplinární pravomoci biskupů.

Biskupům se v tomto boji statečně postavilo po bok kněžstvo, které hledělo (pokud možno) výnosy vlády paralysovati. To popudilo min. Giskru tou měrou, že pohrozil kněžstvu zastavením vyplácení kongruy. Energie kněžské akce byla taková, že když r. 1870 nastupoval min. kultu Stremayer na svůj úřad, neváhal veřejně říct, že „klerikální oposice“ proti podmínkám existence monarchie bojuje. Týž ministr vyzval úřady k zakročení proti kněžstvu v r. 1872, a sice popichováním liberálů. Kněžstvo v Čechách se tehdy drželo tak, že celé vikariáty korporativně oznamovaly úřadům, že se zříkají kongruy!

Všichni čtyři biskupové čeští považovali za nutné zpraviti kněžstvo a lid, jak si mají počínati ohledně nových zákonů. Vydali tedy (3. června) zvláštní instrukci k duchovenstvu a (24. června) pastýřský list k věřícím. V instrukci k duchovenstvu shrnuli své stanovisko v 33 bodech, jejichž hlavním obsahem jest asi toto: Manželství není pouhou smlouvou, nýbrž jest svátostí. Jako svátost podléhá církvi a oni jako její představitelé prohlašují, že církevní zákony manželské trvají dále a s nimi i církevní soudy. Proto je klérus povinen vysvětliti věc lidu a sice tak, že církevní překážky trvají dále, občanské manželství je před církví neplatné a za veřejný konkubinát považované. Kdož uzavřeli civilní sňatek, propadají censurám, jako: nesmí jim býti církevně požehnáno, civilně sezdaní nesmějí býti kmotry, nemají nároku na církevní pohřeb, leda že by před smrtí projevili kajícnost. Ve farnostech buďtež zvláštní matriky pro občanské sňatky. Dítky z nich narozené buďtež zapsány do matriky v poznámce jakožto z mnaželství civilního. Při legitimování dětí se v poznámce napíše, že legitimování platí pouze po stránce civilní.

V patýřském listě oznamovali biskupové věřícím pronikavé změny novými zákony zavedené. Dle slov sv. evangelia doporučují dávati sice císaři, co jest císařovo, ale též žádají, aby se dávalo Bohu, co jest Boží. Proto věřícím poroučeli, aby se v záležitostech manželských obraceli na soudy církevní jakožto jedině kompetentní. Kdo bude žíti v manželství civilním, tj. církevně neplatném, a nebude činit pokání, bude vyloučen z přisluhování sv. svátostmi.

Pastýřský list se potkal u věřících s dobrým účinkem. Jinak tomu bylo u vlády. Na pokyn Herbstův podalo státní zastupitelství žalobu pro instrukci a pastýřský list. Zemský soud odsoudil vzápětí r. 1868 oba …… a kard. Schwarzenber podal zavčas rekurs. Kardinál v něm vyvozoval toto: Episkopát v obou projevech zdůrazňoval jenom věci víry a mravů. Chtěl věřícím pouze naznačiti, že chtějí-li občané uzavříti občanský sňatek, že jim v tom nemohou zbraňovati, ale chtějí-li uzavříti sňatek církví požehnaný, pak nechť se řídí předpisy církevními. Na to má církev právo jako autonomní sdružení. Vrchní zemský soud rozsudek I. instance potvrdil, poněvadž prý církevní autonomie nesahá tak daleko, aby mohla státní občany sváděti k nezachovávání státních zákonů (církevní zákony ovšem mohly býti státem rušeny!). Arcibiskup se tedy odvolal k nejvyššímu soudu do Vídně, uváděje toto: oba pražské soudy se řídily českým překladem a ne německým originálem. Protože český překlad nebyl věrným a přesným výrazem originálu, jednal soud neobjektivně, neboť si nepoložil otázku, zda má co činiti s hodnověrnými doklady. Kromě toho poukázal kardinál, že se biskupové v obou zmíněných projevech zabývali otázkami čistě nábožensko – mravními, v nichž podléhají jenom Bohu a církvi, a žádné světské moci. Ale nejvyšší soud rovněž odmítl odvolání kardinálovo a nepřipustil je. Když se stal min. předsedou hr Taaffe, podal mu č. episkopát stížnost na jednání úřadů, ale Taaffe vůbec neodpověděl a dal průchod provádění konfesijních zákonů. Průběh byl celkem hladký a soudy nezakročovaly proti duchovním držícícm se biskupských instrukcí. Veřejný pořádek nikde nebyl rušen.

f. Prosincová ústava a škola

Po vyhlášení prosincové ústavy byly dány zákony jednotlivým zemským sněmům. V zemích českých se sněmy chovaly takto: Na českém sněmě prošly zákony celkem beze změny. Zle bylo na Moravě a ve Slezsku, kde byly státní zákony ještě více zaostřeny proti církvi. Moravský sněm zbavil kněžstvo všech virilních hlasů ve školních radách, takže v nich měli zasedati jenom duchovní, pokud byli zvoleni. V Čechách tento návrh padl a v ostatních dvou korunních zemích se neudržel jen proto, že jej císař nepotvrdil.

Tím byla situace aspoň poněkud zlepšena, leč otázka, má-li se klérus jednání ve školních radách (bez rozdílu stupně) zúčastniti, působila značné potíže. Biskupové předložili o tom Piovi IX. dobrozdání prostřednictvím kard. Rauschera. Kardinál v něm dovozoval, že dle konkordátu má církev právo v zájmu obrany náboženství dozírati netoliko nad vyučováním náboženství, nýbrž i nad ostatními předměty. Poněvadž však školním radám byla dána moc rozhodovati o vyučování náboženském i mravním, čímž konkordát byl porušen, právě proto doporučoval kardinál, aby se kněží zúčastnili těchto tak důležitých zasedání školních rad. Kdyby tam nechodili, nechali by nepřátelům křesťanské školy úplně volnou ruku. Kdyby pak tam došlo k věcem takového druhu, že by knězi nebylo možno jednání se zúčastniti, tedy odtud vystoupí. Za kard. Rauscherem však nestáli všichni biskupové. Sv. Stolce pro tuto nejednotu biskupů neučinil konečného rozhodnutí, nýbrž doporučil episkopátu, aby se dohodl na společném postupu. Biskupům se však ani po tomto pokynu nepodařilo dosíci dohody, až teprve případ brněnský způsobil, že se aspoň biskupové zemí českých usnesli na vstoupení kněžstva do školních rad.

V Brně chtěl biskup hr Schaffgotsch povoliti kněžím vstup do školních rad pod podmínkou, že složí přísahu s přidanou klausulí: „Salvis Dei et Ecclesiae legibus“. Za nastalého interregna v diecési ohlásilo mor. místodržitelství kapit. vikáři, že nikdo není vázán hlasovati pro předlohy odporující jeho přesvědčení, takže ona klausule jest zbytečná. Proto kapit. vikář dovolil kněžstvu vstoupiti do škol. rad. Biskupové se tedy usnesli na poslání kněžstva do škol. rad pod podmínkou, že se na něm nebude (ani na katolických laicích) žádati, aby hlasovali pro předlohy ohrožující náboženství ve škole. K přesné informaci podali čeští biskupové zvláštní instrukce, z nichž budiž zde uvedeno toto: Biskupové kladli kněžím na srdce, že pokud budou ve školních radách (ať obecních či okresních), tedy aby tam vždy vystupovali jako zástupci svého biskupa a jeho jménem aby pracovali o udržení křesť. rázu škol. O to aby pracovali i jako katecheté. Do okresních šk. rad nesmějí vstoupiti bez souhlasu svého biskupa. Kněží rozhodně zrazováni přijímati volbu předsedy šk. rad místních pro mnohé nepříjemnosti, jež by jim s ní vznikly. Episkopát nařízení potom také provedl, ale kněží z počátku docházeli do školních rad jenom s nechutí, až teprve časem, si na ně zvykli.

Zatím však vzplanul boj o jinou věc. Jelikož novými školními zákony zmizel dozor církve nad školou a náboženství přestalo míti vliv na jiné předměty, domnívali se mnozí liberálové, že škola jest úplně bezkonfesní, a proto z toho dovozovali potřebu odstranění vyučování náboženství s náboženskými úkony. Proto někde (Vídeň, Jihlava) ustanovovala města za učitele na obecných školách židy, jinde zase počínali se literální učitelé organisovati k společnému postupu proti náboženství. Výsledkem těchto konferencí bylo snížení počtu hodin náboženství týdně ze tří na dvě. K podobným otázkám docházelo i na středních školách, kde ministerstvo kultu a vyučování vydalo v dubnu 1870 výnos, jímž se prohlašuje za obligátní účast žactva na bohoslužbách a na přijímání sv. svátostí. To dalo ponět k protestům některých (vídeňských) středních škol, které žádaly konání bohoslužeb mimo ústav a neprospěch z náboženství nemá míti vlivu na postup žáka, náboženská výuka budiž zredukována ze tří hodin týdně na dvě a náboženství nebudiž při maturitě zkoušeno. Ministr odpověděl na tuto petici v září 1870. Žactvo zůstává i nadále povinno zúčastňovati se služeb Božích, nepatří to však k integrální části náboženského vyučování. V ostatních dvou požadavcích ministr nevyhověl, nýbrž odkázal na příští úpravu střední školy, vyhověl však v bodě posledním, obrátiv třetí hodinu náboženství v týdnu na vyučování matematiky.

Daleko hůře zasáhly do věci zemské sněmy. Tak v Čechách odstranil zemský sněm náboženství z vyšších tříd reálky a o nižších velmi nelichotně rozhodl, že tam ponechává náboženství s krasopisem!

Když učitelská agitace proti náboženství a úkonům náboženským nepřestávala, zakročil ministr vyučování Stremeyer se vší energií. Sesadil okresního inspektora vídeňského pro jeho kritisování ministerských nařízení. Když to vyvolalo demonstrace, ohlásil r. 1873 (11. června), že odstraněním církevního dozoru nad školou a odstraněním vlivu náboženství na jiné předměty není ještě řečeno, že by se škola stala bezkonfesní, ani se tím náboženství nestalo předmětem vlastní škole cizím, naopak vyučování náboženství tvoří integrující část vyučování. Co se dozoru při bohoslužbách týče, neznamená pro učitele povinnost účastniti se náboženských úkonů, nýbrž jen povinnost dozoru k udržení nutného pořádku. Kromě toho rozpustilo policejní ředitesltví ve Vídni stálý učitelský výbor, který stále kontroloval ministerské výnosy. Od té doby učitelé upustili od svého protikatolického vystupování. K utužení zlepšených poměrů školských přispěl konečně i pamětní spis episkopátu, podaný r. 1872 vládě, která v něm shledala dobrou vůli biskupů směřující k obnově náboženského pokoje, a to na základě nových zákonů, i když při tom zdůrazňují stanovisko církevní.

g. Min. Stremayer a Hohenwart

Stremayer, známý nepřítel katolictví, stal se (1870) v ministerstvu Potockého podruhé ministrem vyučování. Hned za týden po svém jmenování poslal všem místodržitelům oběžník, v němž vyslovoval své názory o nových církevně – politických zákonech. Projev jeho byl velmi špatnou ukázkou pro jeho ministerské půdobení, neboť se v něm velmi nešetrně, ačkoliv opatrně, vyslovoval o odporu duchovenstva ke konfesionelním zákonům. Mluvil o lidech, kteří jsou povoláni jako apoštolé míru, proto oni si mají v prvé řadě vážiti císařských zákonů. Oni však se naproti tomu neostýchají ohrožovati svým jednáním netoliko ústavu, nýbrž dokonce i monarchii samu! Proto považoval za nejdůležitější úkol vlády upraviti poměr státu ke katolické církvi. Chtě působiti dojmem nestranného politika, prohlásil, že vláda bude rozhodně hájiti positivní víru proti útokům nevěry, ale také rozhodně nedovolí vměšování se náboženství do politiky.

Aby ukázal svou „šetrnost a nestrannost“ k náboženství, tedy sáhl na řádové střední školy. Tato kategorie škol byla odedávna trnem v oku liberálů, neboť jim křížila plány s odkatoličtěním studentstva. Padlo sice ustanovení konkordátu, dle něhož ostatní předměty se měly přednášeti tak, aby nebyly na úkor působení katechetova, leč byly tu aspoň ještě školy, na nichž profánním předmětům vyučovali kněží. Tím byla zaručena harmonie mezi vyučováním náboženství a ostatních předmětů. Proto Stremayer sáhl na řádové školy, a sice takto: Již za ministra Lva Thuna vznikl nový středoškolský řád, kterým se rušili profesoři třídní a místo nich zavedeni zkoušení profesoři jednotlivých oborů. Síly nezkoušené mohly pouze vypomáhati. Na to navázal ministr Stremayer a 1. srpnem 1870 rozeslal dotazník o řeholních gymnasiích a reálkách. Tázal se v něm, mají-li zkoušené síly, ne-li, do kdy je budou míti. Přitom však nedopřál klášterům ani tolik času, aby se mohly o zkoušené síly postarati. Kromě toho byl právě v oné kritické době veliký nedostatek kněžstva, jenž se jevil hlavně v řádech. Tak se stalo, že kláštery buď pro krátkost lhůty anebo pro nedostatek dorostu nemohly svým ústavům dodati včas zkoušené síly a tak o ně přišly. Během 10 let (1870 – 1881) zrušena u nás téměř všechna řádová gymnásia (lépe řečeno postátněna).

Kromě středních škol to byly university, jejichž katolickému rázu zasadil min. Stremayer poslední ránu. Dle konkodátu měl zůstati ráz universit katolický, a sice vzhledem k jejich katolickému původu. Ale ve skutečnosti toho nedbáno. I po konkordátě byli za universitní profesory jmenováni protestanti; nebyli připouštěni jen k hodnosti děkana a rektora. Otázka universit zatím prakticky neprováděá měla býti poškozena i cestou zákonodárnou. R. 1862 pražští univ. profesoři (Herbst, Brinz) spolu s Gistrou žádali v říšské radě zrušení 31. článku konkordátu: Studijní fond je původu katol. a jako majetek církve má sloužit pouze účelům katolickým, Herbst při tomto návrhu Giskrově prohlásil pražskou universitu za ústav světský. Poslanecká sněmovna na návrhy přisotupila a ministr Schmerling prohlásil, že stud. fond nikdy církvi nevydá. Pro katolíky bylo přitom významné podotknutí Schmerlingovo: Vždyť se nikdo z katol. církve o studijní fond nehlásil!

Následek přijetí návrhu se ukázal. Hned v novém studijním roce 1863 / 64 zvolila pražská filosofická fakulta děkanem protestanta Steina. Vláda protest katolíků odmítla.

Když r. 1872 uherská sněmovna rozhodla, že pešťská universita jest ústavem státním čili bezkonfesním a nikoliv katolickým, přišla tato otázka k projednávání i v rakouské části říše. Min. Stremayer podal a prosadil návrh, aby úřad kancléře university (jímž byl vždy hodnostář duchovní) byl zrušen a aby zůstal pouze pro fakultu theologickou. Náboženská příslušnost neměla míti žádného vlivu při obsazování akademických funkcí. R. 1873 přijat návrh i v panské sněmovně a kromě toho ještě přijata do svazku vídeňské university tamní theologická protestantská fakulta. Tím padl katolický ráz universit, což se v Praze ukázalo tím, že promoce byly konány beze mše sv. a instalace rektora se již nekonala v kostele týnském, nýbrž v aule Karolina.

Pádem ministerstva Potockého došlo ke krizi trvající čtvrt roku. Po ní sestaveno ministerstvo Hohenwartovo (7. února 1871). Hohenwart byl nejlepším státníkem XIX. století a upřímným zastáncem katol. církve. Ministerstvo kultu a vyučování měl za Hohenwarta český historik Jireček. Hohenwart si vzal za úkol provésti vyrovnání mezi korunou českou a Rakouskem. Po dlouhých poradách s Riegrem a hr Clam – Martinicem došlo k narovnání, při němž měli Čechové vstoupiti do říšské rady. Je zajímavo sledovati, jakou ozvěnu vyvolalo vyrovnání s Čechy. Postavili se proti němu liberálové všech stran. Exministr (Sas) Beust intrikoval proti vyrovnání u německého dvora, němečtí liberálové konali sjezd ve Sv. Hyppolitě (St. Pölten) a je zajímavo, že se na něm obrátili dokonce i ke katolickému kněžstvu o pomoc! V Čechách se konal podobný sjezd v Chebu. Přesto vyšel 12. září 1871 památný reskript, kterým císař uznává práva království českého a slíbil je potvrditi při své korunovaci na krále českého. Leč akcí Beusta a Andrássyho nedošlo k splnění reskriptu a 25. listopadu 1871 oznamovala „Wiener Zeitung“ již nové ministerstvo Auerspergovo.

Kratičké ministerstvo Hohenwartovo vyznačuje se nápadným vzrůstem katol. spolků. Při jeho počátku bylo v rakouskéčásti říše 341 spolků, z toho polovice katolických. Za 9 měsíců vlády Hohenwart – Jireček vzniklo 20 liberálních spolků (ústaváckých), 128 katolických, takže proti 190 německo – liberálním spolkům stálo 229 katolických. Účinek toho se jevil hlavně v církevně – politickém smýšlení venkova.

h. Květnové zákony z r. 1874

Zákony tyto jsou vlastně ohlasem německého kulturního boje v Rakousku. Podnět k nim dal r. 1873 předseda poslanecké sněmovny Rechtauer (syn kostelníka ve Štýrském Hradci), který hned při své nástupní řeči prohlásil, že lid netrpělivě čeká na úpravu poměru církve ke státu, přičemž otevřeně vytkl pravici, že stojí v cizích službách (papežových). Návrhu toho se ochotně přichytilo ministerstvo Auerspergovo, a sice proto, aby odvrátilo lid od slibovaných, ale dosud neuskutečněných hospodářských reforem. Některé návrhy dal vypracovati již r. 1871 min. Stremayer, a sice za účelem vyplnění mezer po zrušení konkordátu vzniklých. Pro předlohy tyto jest příznačno, že byly vypracovány za pomoci Berlína. Z Vídně si totiž vypůjčili pruské zákoníky a kromě toho se ještě radili se zakladatelem starokatolíků Döllingerem. 21. ledna 1874 poslal ministr Stremayer poslanecké sněmovně své předlohy, sestávající ze čtyř článků: 1. Konkordát se prohlašuje za úplně zrušený. 2. Úprava vnějšího postavení řeholních komunit. 3. Financování katol. bohoslužeb a příspěvky do nábož. Matice. 4. Zákonitá uznání náboženských společností. Kromě toho mělo dojíti i k novým zákonům o theolog. fakultách, teol. studiu a patronátech. Předtím schválil návrh nových zákonů Bismarckovy stvůry dr. Friedberg a dr. Schulte (univ. profesor v Praze, dříve sympatisující s katolictvím).

Návrhy k zákonům byly „odůvodněny“ podobně jako zrušení konkordátu: Prohlášení neomylnosti a předtím odsouzení moderních bludů Syllabem (1864). Ministrova motivace předváděla tyto návrhy jako předběžná opatření proti zasahování církve do záležitostí státních. Zde byl Stremayer nucen přiznati, že až do té doby církev nijak rušivě do života státního nezasahovala, i když prohlášením neomylnosti považovala papeže za naprosto neodvislého od státu. Přímo klasické je odůvodnění nových zákonů pro postavení katol. církve na veřejnosti. Rozhodně ji nechce staviti na roveň s jinými společnostmi a spolky, resp. organisacemi, a sice pro její veliký vliv na občanstvo. Proto je třeba, aby jí stát věnoval mimořádnou pozornost ustanovením zvláštních zákonů. Totéž tvrdil i o zákoně o řeholích, přičemž zdůrazňuje jejich horlivost, kázeň a poslušnost, kterými se jim umožňuje takové působení mezi lidem.

Jak se chovala k těmto předlohám veřejnost? Netřeba dokazovati radost v táboře liberálů. Katolíci jednomyslně se postavili proti naprostému podrobení církve státnímu absolutismu, ale (bohužel) nebyli ani tehdy zajedno! Byl to orgán kard. Rauschera „Volksfeund“, jenž místo aby se energicky postavil proti předlohám, pouze zdůrazňoval povinnosti katol. poslanců a provádění zákonů, ačkoliv mohl dobře věděti, že katoličtí poslanci jakožto minorita neprorazí. Na provádění zákonů nebylo rovněž mnoho nadějí. Ke katolickým poslancům promluvily tehdy katolicko politické spolky (vznikly r. 1867 ve Štýrsku, odkud se rozšířily po celé říši). Tyto uložily poslancům, aby se dostavili do sněmovny v plném počtu, proti předlohám mluvili, speciální debaty, aby se nezúčastnili. Kromě toho se obrátily katol. spolky na episkopát, žádajíce, aby císaři ukázal, kterak návrhy stojí proti katol. náboženství a církvi, že v případě jejich uzákonění nemohou jich biskupové respektovati a lid že stojí za nimi. Pouze kard. Rauscher zůstával nerozhodným a svolal biskupské konference teprve až na energické zakročení biskupů Rudigiera (Linec) a Zwergera (Sekava). Konference se konaly v březnu 1874, a když biskupové se k nim sešli, nalezli již dopis Pia IX., kterým se předlohy ostřed odmítají, poněvadž ruší svobodu církve v duchovní správě, výchově, biskupské pravomoci, správě círk. majetku a vzdělání kněžstva. V konferencích přes tento srdnatý přípis papežův zvítězil bázlivý směr kard. Rauschera, a sice v tom smyslu, že biskupové se jeho vlivem usnesli jíti z ohledu na vládu až na nejkrajnější hranici možnosti. Rauscher z ohledu na vládu nepřipustil ani vydání pastýřského listu věřícím! Solnohradský kardinál Tarnoczy nazval za to Rauschera „Cunctator“.

Debata ve sněmovně začala v březnu 1874. Církve se vřele zastal Hohenwart, který vládě vmetl otevřeně do tváře, že šetří práv katolické církve jen potud, pokud jich nemůže odstraniti. Věcně poukázal, že návrh je proti 15. článku základního státního zákona, dle něhož si katol. církev spravuje své vnitřní záležitosti sama. Naprti tomu předlohy chtějí prosaditi zvláštní policejní zákony pro církev. Ministr Stremyaer ve své odpovědi prozradil, oč vlastně vládě šlo: Chtěla se pomstíti na katolické církvi, hlavně kněžstvu, za státoprávní oposici. Ministr – president Auersperg si svou odpovědí zadal. Prý nemůže připustiti, aby cizina (Vatikán) radila Rakousku, zapomněl však při tom, že počátky proticírkevních předloh pocházejí od cizince Bousta Sasa a že na návrzích, za něž se on sám stavěl, pracovali i říšskoněmečtí právníci a theologové. Zákony schváleny 9. března.

Jednání v panské sněmovně se v plném počtu zúčastnili biskupové, kteří prohlásili, že práva církve cení výše než otázky státoprávní a že se jako katolíci podrobují poměrům, aniž by je tím fakticky uznali. V debatě se vystřídalo několik řečníků, z nichž nejpoučnější jest řeč min. Stremayera, který se dovolával výroku kard. Rauschera v tom smyslu, že kněz se má ve své pastorační povinnosti omezovati pouze na kostel, ale nemá nikterak zasahovati do záležitostí veřejných (politických). To znamenalo, že zákon měl věci upraviti tak, aby kněz ponechal úplně volné pole nepřátelům církve internováním v kostele. Zákon byl přijat, jenže ještě v ostředjší formě, než byl navrhován. Dne 7. května sankcioval císař tři církevní zákony, kdežto o předloze týkající se klášterů se mělo jednati dále.

7. Poměr Rakouska k sv. Stolci

a. Vatikánský koncil

Pius IX. pomýšlel již déle na svolání koncilu, aby se na něm jednalo o důležitých církevních otázkách. Předběžná jednání počala r. 1864, a ačkoliv válka rakousko – pruská (1866) a odchod Francouzů z církevního státu (1870) byly vážnými překážkami, přece Pius IX. se nedal odstrašiti a v den sv. Petra a Pavla 1868 svolal do Říma všeobecný sněm církevní. Byli k němu pozváni i protestanté a schizmatikové, kteří se však proti tomu ostře ohradili. Panovníci nebyli zvláště pozváni, nýbrž svolávací bulla byla složena tak, aby i panovníci mohli přijíti, kdyby si přáli.

První zasedání konalo se 8. prosince 1868 za účasti 747 biskupů. K důležitým jednáním došlo počátkem r. 1869. Dalo se předvídati, že koncil odsoudí různé bludy církvi škodlivé jako gallikanismus a febronianismus. Kromě toho však řada vynikajících biskupů předložila na projednání i otázku papežské neomylnosti. Tolika žádostmi opřená otázka byla opravdu pozoruhodná, pováží-li se, že r. 1865 ji nadhodili pouze 2 kardinálové. V únoru se již biskupové jednomyslně usnesli, že neomylnost papeže může býti článkem víry, ale navrhováno konsultory, aby tato otázka byla předložena sněmu teprve po odporučení biskupů. Z nich to byl zvláště westminsterský kard. Manning, jenž předlohu vřele doporučoval, a sice tak, aby s prohlášením neomylnosti byl zároveň zavržen gallikanismus a febronianismus. Tak se stalo, že v prosinci byl již dán návrh na definování neomylnosti, na němž bylo počátkem r. 1870 již 400 podpisů. Současně však podali někteří biskupové francouzští, rakousko – uherští a po nich i američtí a orientální žádost k papeži, aby otázku neomylnosti koncilu nepředkládal. Nečinili tak z důvodů dogmatických, nýbrž oportunních, že doba není k prohlášení podobného dogmatu vhodná. Oposice byla celkem slabá, a proto se utekla o pomoc k zásadě o nutnosti jednomyslného usnesení, jde-li o prohlášení dogmatu. Komise se ovšem přiklonila k většině a záhy vznikla celá literatura o otázce prohlášení dogmatu. Komise rozdala členům koncilu schémata obsahující dodatek oddílu de Ecclesia. V dodatku se uváděly nejdůležitější doklady pro neomylnost papeže, zvláště pak koncil florentský (1439 – 41). Po rozdání schématu došlo k některým těžkostem, a poněvadž i vnější okolnosti se zdály málo příznivé, dožadovala se většina bezodkladného vyřízení otázky. Žádost svou předložila většina (400 biskupů) papeži a kardinálům, kteří na ni přistoupili.

V jedenapadesátém generálním sezení počalo se jednati o neomylnosti. Ve věci promluvilo 65 řečníků na 14 schůzích. Po třech týdnech přešlo se k debatám speciálním. Po desetidenním rokování se hlasoval 601 biskup, z toho 451 pro, 38 proti a 62 juxta modum. Skupina juxta modum žádala ostřejší definici. Z různých návrhů touto skupinou učiněných byl přijat návrh, jenž žádal, aby dogmatické výměry papežovy byly irreformabiles samy ze sebe a nikoliv ze souhlasu církve. Přijetí tohoto návrhu odůvodnili Otcové Písmem sv. i tradicí, zvláště však byl brán ohled na zkušenosti čerpané z církevních dějin. V tomto směru měli Otcové na zřeteli vytáčky gallikánů. Nato (18. července 1870) došlo k novému hlasování, při němž z 535 Otců hlasovalo 533 pro dogma. K nim se později připojilo ještě 200 biskupů koncilu nepřítomných. Potom došlo k prohlášení dogmatu, po němž papež v konstituci „Pastor aeternus“ výslovně prohlásil, že dogma nikterak nezmenšuje práv biskupských, nýbrž právě naopak je utvrzuje a chrání. Pro vedro, zvláště ale pro vypuknutí války francouzsko – německé odejelo mnoho biskupů z Říma, takže jich tam zůstalo pouze 180, většinou z nejvzdálenějších končin církve. Jim dostalo se řešení předloh misijních, o uprázdněných biskupstvích a o životě kněžském. Když však 20. října 1870 obsadili Piemonťané Řím a takto učinili konec papežského státu, rozpustil Pius IX. koncil, lépe řečno, odložil jej na lepší časy. Význam vatikánského koncilu spočívá v odsouzení starých, církvi tolik škodlivých bludů: gallikanismu, febronianismu a josefinismu.

Ministr Beust, známý svým protestantským nepřátelstvím proti katol. církvi, choval se k vatikánskému koncilu nepřátelsky od samého jeho počátku. Hned v dubnu 1869 ohlásil vyslanci římskému, knížeti Hohenlohe, že rozhodně nepřipustí, aby koncil nějak zasahoval do státních záležitostí. V tom případě dojde ihned ke společné poradě všech kabinetů. Ale když „Augsburger Allgemeine Zeitung“ přinesla program jednání koncilu, ihned protestoval v Římě proti domnělému zasahování do záležitostí státních. Stalo se tak počátkem února 1870, ale jeho prohlášení se ve Vatikáně nepotkalo se žádným dojmem. Proto hledal Beust oporu na dvoře francouzském, jenž v březnu 1870 upozornil koncil, že nesmí o neomylnosti jednati, dokud k němu nepřijde zástupce Francie. Zároveň žádal francouzský dvůr jiné vlády o pomoc. Beust se toho rád chopil, ale sv. Stolec rozhodně prohlásil jakékoliv diplomatické zákroky za bezúčelné. Kromě toho odstoupil církvi tolik nepřátelský min. Daru a jeho nástupce se raději plně věnoval potlačení spiknutí proti Napoleonovi III. Tak zůstal min. Beust osamocen. Když pak dostal od státního sekretáře kard. Antonelliho sdělení, že články otisknuté v „Augsburger allgemeine Zeitung“, dostaly se tam indiskrétností a že obsahují starou nauku církve, čekal Beust na další vývoj koncilu.

Rozhodující hodina pro Beusta udeřila, když došlo k prohlášení neomylnosti. Jeho nepřátelské vystoupení proti církvi bylo tentkráte usnadněno tím smutným faktem, že kromě židů a liberálů se tu a tam ozvalo proti dogmatu i katol. kněžstvo. Protože vatikánský koncil učinil jednou pro vždy konec bludným soustavám hlásajícím práva státu nad církví, chopil se Beust onoho rozhodnutí, aby je prohlásil za nebezpečné rakousko – uherskému státu! Nebezpečí ono se mělo odstraniti – zrušením konkordátu.

Beust vyložil císaři situaci vzniklou konkordátem. Ve výkladu jeho jest pozorovati dvě hlavní části. V první navazuje na změny vyvolané interkonfesijními zákony. Prohlášení jeho potvrdilo v plném rozměru podezření církevních orgánů v době publikování oněch zákonů, totiž že se nimi měl zrušiti konkordát. Beust pravil císaři, že interkonfesijní zákony a ještě jinými vládními opatřeními již beztak byla zrušena celá řada důležitých článků konkordátu. Proto může býti docela snadno konkordát zrušen. V druhé části vyvozoval Beust důsledky z prohlášení dogmatu neomylnosti. Ze slov jeho dobře chápeme, jak nelibě nesla rakouská diplomacie odsouzení josefinismu na koncilu vatikánském. Beust dovozoval, že prohlášením neomylnosti papežské vznikla prý nová forma církve, forma netoliko neomezená, nýbrž dokonce neomezitelná. Z toho pak dovozoval, že přestala již existovati ona církev, s níž byl ujednán konkordát, a proto jej stát může beze všeho zrušiti.

Tento důvod byl úplně nepravdivý, neboť se jednalo o definování článku implicite již dávno známého, který však vzhledem k státnímu absolutismu vůči katol. církvi musel býti ještě prohlášen explicite. Dále byl onen důvod absurdní a násilný, neboť co se opovážil Beust tvrditi v ohledu církevním, nikdy by si netroufal tvrditi v ohledu státním, že totiž všechny smlouvy jistým panovníkem sjednané za režimu absolutistického neplatí, přistoupil-li onen panovník na zásady konstituční. Císař Beustovi opravdu vyhověl a nařídil min. Stremayerovi 30. července 1870 vypovězení konkordátu. Dopis jeho byl plný falše, neboť on, který se právě nejvíce zasadil o pozvolné odstraňování a konečně i zrušení konkordátu, vyčítal sv. Stolci, že se nechtěl přizpůsobiti (?) požadavkům moderního státu. Naproti tomu on, Beust, to byl, který se přes to staral o zachování konkordátu (!). Vida, že situace se stane prohlášením dogmatu neudržitelnou, varoval prý sv. Stolec před oním krokem, ale jeho hlasu nebylo dbáno. Poněvadž prohlášením neomylnosti se stal sv. Stolec jiným, nežli byl při sjednání konkordátu, tedy se rakousko – uherská vláda vidí nucenu konkordát zrušiti.

b. Konec papežského státu

Za války francouzsko – německé odtáhla z Říma francouzská posádka v počtu 5000 mužů. To vyvolalo v Itálii hnutí, směřující k zabrání církevního státu, jehož jedinou záštitou byla francouzská posádka. Po porážce u Sedanu (2. září 1870) rozhodla se sardinská levice na překročení hranic papežského státu, k němuž také skutečně došlo hned 7. září. Zároveň vypověděla sardinská vláda tzv. zářijovou smlouvu z roku 1864, kterou po dohodě s Francií (bez vědomí papeže) sardinská vláda přeložila své sídlo u Turína do Florencie. To nepřímo znamenalo, že vláda přestává sídliti ve Florencii a půjde do Říma, na jehož násilné dobytí byla připravena. Dne 20. září 1870 obsadila sardinská vojska Řím, přičemž je morálně posiloval pruský vyslanec. Vojska si počínala tak, že bombardovala granáty Vatikán i tehdy, když Pius IX., chtě šetřiti lidských životů, vztyčil bílou vlajku! S vojskem vtáhlo do Říma mnoho politických emigrantů, ale zvláště mnoho lůzy ze všech končin Itálie. Řádění lůzy zastrašilo slušné měšťany římské, což právě přáním uchvatitelů. Tím se stalo, že při nastalém hlasování lidu rozhodla o osudu věčného města lůza.

Nově vláda usídlila se v paláci Quirinálu odňatém papeži a upravila svůj poměr ke sv. Stolci tzv. garančním paktem ze dne 15. května 1871. Jím se přiznávala papeži všechna práva i pocty suveréna, ročně se mu povolovala dotace 3 ¼ mil. franků a zároveň se mu zaručovala exterritorialita jeho paláců. Sv. Stolec nikdy na garanční pakt nepřistoupil, a sice z těchto důvodů: Formálně to nebyl ani konkordát, ani mírová smlouva, ani kapitulace, nýbrž to byly jakési předpisy udělené vítězem poraženému. Byla to smlouva unilaterální, která pro budoucnost nebyla nikterak zaručena proti možným námitkám nových vlád. Sv. Stolec byl nucen chovati se ke garančnímu paktu s tím větší opatrností, potože pozoroval od jeho samého počátku nechuť k němu v části italské veřejnosti, a proto nebyl jist, jaké stanovisko k němu bude dále zaujímati. Skutečně také v r. 1876, kdy nastoupilo nové radikální ministerstvo tzv. mírných, došla věc tak daleko, že dokonce byla omezována i svoboda slova Pia IX., jakož i svoboda katol. tisku. Papež proto nikdy neuznal garančního zákona zůstávaje raději vězněm vatikánským.

Všimněme si nyní poměru Rakouska k zabrání církevního státu. Byl to zase min. Beust, který se činně zúčastnil diplomatických intrik proti sv. Stolci. Jeho nepřátelství k papežskému státu je nejlépe dokumentováno telegramem odeslaným pařížskému vyslanci knížeti Metternichovi. V tomto telegramu (s datem 20. června 1870) prohlašuje zářijovou konferenci italsko – francouzskou (1864) za bezpředmětnou a okupaci Říma po odtažení Francouzů za oprávněnou. Proto prohlásil Beust vyslanci otevřeně, že Rakousko bude v tomto ohledu souhlasiti s Francií vydávající papežský stát v plen sardinskému vojsku. Beust se při tom dětinsky domníval, že tím získá Rakousku sympatie Italů, když jim pomůže (jak pravil) vytáhnouti jejich římský trn.

Po pádu papežského státu došlo do Vídně z nejrůznějších končin říše na 400.000 protestních adres, v nichž katolíci žádali, aby vláda zakročila aspoň diplomaticky ve prospěch sv. Otce. Min. Beust se tu ukázal v pravém světle. Chtě se zbaviti katolických peticí, dal veřejně v sobě oddaném tisku prohlašovati, že on učinil všechno možné, aby od sv. Otce odvrátil těžkou ránu (?!). Jeho proradná politika byla však hned tehdy odhalena francouzsky psanou politickou brožurou. Velikou ironií přitom bylo, že katoličtí odesílatelé oněch peticí byli liberálním tiskem dokonce viněni ze zrady a vytýkáno jim ultramontánství.

Po věřících ozvali se proti zabrání papežského státu biskupové. 12. května 1871 podali rakouští biskupové (bez uherských) císaři pamětní spis, v němž ho žádali, aby alespoň vyslovil svou nelibost nad uchvatitelským dílem a aby žádal o navrácení odcizeného církevního majetku. Beust si ani z tohoto projevu mnoho nečinil, neboť v zasedání delegací (květen – červen 1871) dosáhla jeho protiřímská politika veliké pochvaly. V polovici června učinil v uherských delegacích důležitý projev o poměru Rakouska ke sv. Stolci po zabrání církevního státu. Projev ten jest velice poučný, neboť názorně ukazuje, jak nebezpečným politikem Beust byl. Beust vyslovil přání pro zachování rakousko – uherského vyslanectví ve Vatikáně, a sice proto, že se tím a venek prospěje vládě italské, kdežto papežství se uškodí! Beust argumentoval takto: Bude-li ve Vatikáně rakousko – uherské vyslanectví dále, pak bude navenek hlásati, že papež není zajatcem, nýbrž opravdovým suverénem. Tím padne vydávání se papeže za zajatce, a tak se mu uškodí, kdežto italské vládě se dá vysvědčení, že mu ponechává suverénní práva, a tak se jí morálně prospěje.

8. Katolicko – politické hnutí

a. V Čechách

Katolická církev má netoliko brániti nauku Spasitelem jí svěřenou, ale i svá práva na veřejnosti. Proto když vzrůstajícím liberálně – socialistickým hnutím přicházelo veřejné postavení katol. církve do značného nebezpečí, byli katolíci nuceni organizovati se i politicky. Při poměrném nedostatku katol. inteligence byli k tomuto svízelnému poslání určeni v první řadě zase katol. kněží. Z řad laických se jim namítalo (jako až dosud), že se kněz nemá míchati do politiky. Ale když se mohl do ní míchati, když běželo o probuzení českého lidu a o boj za jeho politická práva (tehdy se směli kněží nejen do politiky míchati, ale i zaujímati v ní dokonce vůdčí postavení), tím spíše bylo povinností kněží postaviti se v čelo za politická práva církve!

Počátky nového hnutí lze pozorovati v pražském družstvu „Vlast“, při němž pod dojmem sodiálně – demokratického nebezpečí byla založena sociální sekce hned při samém ustanovení „Vlasti“ (9. července 1881). Z vytčeného programu této sekce jest vyzvednouti hlavní body: Zakládati katol. organizace na poli sociální péče, zřizovati soc. odbory při katolických spolcích a řešiti otázky sociální na podkladě křesťanském. Po 10 letech svolal vyšehradských kanovník dr. Brynych sjezd všech předsedů katol. tovaryšů, na němž v 5. čl. resoluce se zvláště zdůrazňovalo zorganizování mužů a jinochů ve svatojosefských jednotách. Fundamentálního významu pro celé mladé hnutí byl však sjezd v Litomyšli dne 8. září 1894 konaný. Předmětem jeho byl přesný program hnutí. Nejdůležitější jeho body jsou: Čeští křesťanští sociálové budou státi na národním a vlasteneckém stanovisku. Křesťanské náboženství se považuje za základ lidské společnosti. Při opravě hlasovacího práva strana stojí na požadavku všeobecného hlasovacího práva, a sice zájmového. Při úpravě pracovní doby strana žádá pro horníky osmihodinovou pracovní dobu, pro živnostníky desetihodinovou. Sjezdem litomyšlským dostalo se pevného základu politické organizaci katol. dělnictva v Čechách, jejíž stanovy byly vypracovány počátkem r. 1893. Sociální práci byl získán i kněžský dorost. Stalo se tak na sjezdě bohoslovců v Praze r. 1895 konaném. Dr. Horský, jeden ze spoluzakladatelů krřesť. sociálního hnutí, ukázal bohoslovcům důležitost sociální práce kněžské, k níž bylo potřebí se připravovati již v bohosloví. Takto vznikly v našich seminářích tzv. sociální kroužky.

Slibné počátky křesť. sociálního hnutí počaly se bohužel brzy hatiti. Příčinou byl nedostatek stranické disciplíny. Již r. 1895 byl dán návrh na založení druhého křesť. sociálního tisku „Bojovník“, a sice z těchto důvodů: Aby se jeho vedením vyvrátila námitka nepřátel, dle níž křesť. sociální hnutí jesst vedeno jenom kněžími a že není vzdělaných křesť. sociálních dělníků. Tento nový list byl však i orgánem nové strany! Sotva v září 1894 dostala křesť. sociální strana svůj program, již se počátkem roku ozvala strana „Neodvislých katolických sodialistů“, jíž měl sloužiti onen nový list. Ve „Vlasti“ nelenili a skutečně posledního května 1895 se jim podařilo aspoň na čas rozkol zastaviti. Na čas proto, že již před sv. Václavem 1896 začal u Kotrby v Praze vycházet nový křesť. sociální list „Lidový list“, jenž byl počátkem nového rozkolu, z něhož se mladé hnutí v Čechách již neprobralo.

Právě na sv. Václava 1896 sněmovali poprvé delegáti katol. dělnictva v Praze a jejich shromáždění po stránce národní možno nazvat druhou největší manifestací pro českéstátní právo od r. 1869. Méně povznášejícím bylo jednání o poměrech ve straně. Redaktor „Lidového listu“ Koleš totiž otevřeně prohlásil, že „Lidový list“ není orgánem kř. sociální strany, ale jeho stoupenci chtějí zůstati na programu litomyšlském. Zakládala-li se nová strana na starém programu, pak to bylo vyloženým rozkolem, před nímž musel ustoupiti dobře míněný návrh starého pracovníka Jirouška na zřízení dělnických komor s právem vysílati poslance na zemský a říšský sněm.

Tragicky se tento rozkol vyjímal příštího roku 1897 při volbách do V. kurie. Obě strany, kř. sociální a katolicko – národní, šly do voleb společně, a kde toho zájem národa vyžadoval, tam z lásky k vlasti volili katoličtí voličové ve prospěch radikálních mladočechů! Je to příznačný rys katolíků z Čech, že pro vlast mívají více smyslu než pro církev, v jejímž zájmu se tehdy sjednotiti nedovedli. Tak např. volební komitét katolický se rozšel po hašteření stoupenců „Lid. listu“. Jeden z jejich hlavnch vůdců, pražský kaplan Dlouhý – Pokorný, navrhl tehdy projednávání té nejožehavější otázky: Vymeziti stanovisko strany kř. sociální a katolicko – národní. Jelikož se dobře vědělo, kam takový návrh směřuje, tedy jeho projednávání bylo odloženo, leč Dlouhý – Pokorný založil jako na vzdor nový list „Kř. demokrat“ a na dovršení zmatků začal 1. července vycházeti v Praze i list kř. sociálek „Ženské listy“. Rozkol takto vzniklý byl dvojí: Sociální pode jménem kř. demokratické stany a literární pode jménem katolické moderny. Prvý rozkol se vztahoval na dělnictvo, druhý na inteligenci. Za listem „Kř. demokrat“ stál jako redaktor Dlouhý – Pokorný, jehož však při druhém čísle vystřídal Václav Myslivec. Jinak lze tento rozkol charakterisovati i jako boj mladých proti starým, neboť za Lid. listem a Kř. demokratem stála mladší generace, zatímco kolem Vlasti byli sdruženi pracovníci starší. V téže době (1897) vznikla naproti tomu silná strana nár. socialistů.

V polovici ledna 1898 nastalo zase smiřování. Na konferenci obeslané z obou stran se točilo vše kolem jednotného výkladu programu litomyšlského a pražského. Věci dospěly však tak daleko, že opozice postavila vlastní kandidátku, dokonce i na valné hromadě „Vlasti“. Zvoleno tedy smírčí komité a navrženo, aby kř. demokraté, abstrahujíce od svých odchylných zásad, zachovávali program litomyšlský a pražský. Výsledku se nedocílilo žádného následkem útoků kř. demokratů. Smírné komité přestalo pracovat a v dubnu se rozpadlo. V květnu se ukázala roztržka zase jinak: Při jednání o II. katol. sjezdě navrhli kř. demokrati, aby oni a kř. sociálové vystoupili na sjezdě odděleně a opětně se vytasili s vymezením rozdílu strany kř. sociální a katolicko – národní. S návrhy těmito přišel V. Myslivec a Dlouhý – Pokorný, byli však odmítnuti.

Jakousi vyhlídkou do lepší budoucnosti zdál se býti sjezd kř. sociální konaný v rámci katol. sjezdu v Praze (22. – 25. srpna 1898), neboť se na něm smířili staří a mladí kř. sociálové, zvolivše společný zemský sbor. Vydáno provolání o vzorných stanovách katolicko – politických spolků a k zakládání sboru důvěrníků v Praze a okolí. Tento dobře míněný návrh ztroskotal na povaze dosavadního katol. hnutí. Lid nebyl totiž až dosud zvyklý na kulturní organisace. Mimo to rozkolníci ukázali dobrou vůli jen v teorii, zatímco v praxi jednali opačně.

Hned počátkem r. 1899 založil Dlouhý – Pokorný pohřební pstav „Budoucnost“, což směřovalo proti Paulyho „Slavínu“. Porovnání o tom svěřeno zemskému sdružení katol. vzdělávacích spolků, ale jednání se nezdařilo. V polovici března tedy odsouzena činnost Dlouhého – Pokorného, alei to již bylo pozdě, neboť 23. března se rozpadl dokonce i zemský sbor kř. sociální na dva tábory. Příčinou stálých sporů byly zásady, z čehož možno usuzovati na nedostatek zásad. Kř. demokrat přinášel tehdy články, v nichž bez ohledu na situaci katolictví okázale vynášel kř. demokratismus nad kř. socialismus. Jak již podotknuto, při volbách se mohlo z ohledu na národní věc jíti s radikály, zatímco v r. 1899 nebylo k církvi ani tolik ohledů, aby katolíci kráčeli s katolíky.

Dr. Horský svolal k 16. květnu 1899 do Prahy sjezd kř. sociálních důvěrníků, jehož první dva body resoluce se neliší mnoho od předešlého jednání. Vysloven totiž nesouhlas s Dlouhým – Pokorným a usneseno svolati zem. sjezd strany. Pozoruhodné jest pouze usnesení, dle něhož zvolení delegáti měli vésti stranu až do sjezdu.

Jako na výsměch se stalo, že právě oposice konala svůj I. zemský sjezd (13. a 14. srpna), který si zvolil vlastní osmičlenný výbor, čímž byla roztržka dovršena. II. sjezd této strany se konal r. 1902. Za rok byla i oposiční strana v koncích. Velký její činovník P. Jaroslav Rouček, farář z Vepřku, přešel k soc. demokratům. Ještě neslavněji skončila katolická moderna.

Co se zatím odehrávalo v oficiálním vedení katol. tábora českého, jest důkazem jeho naprosté nemohoucnosti. Na sjezdě č. katolíků v Hradci Králové (24. a 25. srpna 1902) usneslo se komité na založení zemské č. katolíků. To se stalo na pouti svatojanské 1903 v Praze, při čemž katol. tábor v Čechách se ukázal v takovéto situace: Byl rozdělen na tři strany, kř. sociály (Horský – Škrdla), kř. sociální stranu lidovou (kř. demokraté. V. Myslivec) a stranu katolicko – národní (hr Schoenborn a vyšehradský kanovník Burián). Odůvodnění návrhu téhož roku na spojení všech tří stran jest neméně smutným dokumentem pro katolické hnutí české: Že se tak nestalo až dosud, toho příčinou jsou ustavičné spory – o zásady. Povážíme-li, že kř. sociální hnutí se započalo v Čechách v r. 1891 a ještě v r. 1903 (tedy po 12 letech) se disputovalo o zásadách, pak se nemůžeme ubrániti údivu. Další příčinou byly spory o reformu hlasovacího páva, které byly tak mocné, že se pro ně zapomínalo na víru a na církev.

Katolická moderna znamenala roztržku v katol. inteligenci. Kořeny její tkví na Moravě, kde v r. 1896 založil KarelDostál – Lutinov „Nový život“ proti Škrdlově „Vlasti“. Katol. moderna šla paralelně s kř. demokratismem. V r. 1899 byl přeměněn „Nový život“ v „Rozvoj“, protože se zdál některým čtenářům málo radikálním. Vycházel třikrát za měsíc v Olomouci. R. 1900 byl přenesen do Prahy. Za dva roky (1902) byl „Rozvoj“ církevně zakázán, jelikož hrubě štval proti církvi, zvláště proti kněžstvu (např. terciářky označovval tento „katolický“ časopis slovy nebeské kozy, děkanům a vikářům přezdíval šňupáriusové atd.). Nemůžeme se tomu diviti, povážíme-li, že tam přispívali posluchači filosofie dnes známí jako lidé z církve vystouplí a její zarytí nepřátelé: Alb. Pražák, Arnošt Bláha. Po „Rozvoji“ počal vycházeti „Bílý prapor“, který po dvou letech (1904) byl rovněž zapovězen. Modernisté pracovali dále tajně a výsledkem tohoto „katolictví“ byly – odpady kněží (Svozil, Rouček, Loskot). Nejhůře dopadl nejstarší rozkolník Dlouhý – Pokorný, jenž byl exkomunikován a přešel ke starokatolíkům a po převratě k čs. církvi. Tak skončili lidé, kteří se ustavičně přeli o zásady.

b. Na Moravě

Wolfsgruber: Fiedrich Kard. Schwarzenberg (3. sv. Vídeň 1918) – Neidler: České strany politické v Čechách a na Moravě a ve Slezsku (od r. 1848) – Za vzděláním 1913 (?) – Pojmon: Příspěvek k dějinám polit. hnutí českých katolíků (Osvěta 1912) – Hugelmann: Österreich von 1848 bis 1860 (Öst. – Ung. Revue 1912, seš. 38 – 44).

1. Katolicko – politické hnutí (1848 – 1914). – Nové poměry politické rokem 1848 nastalé nutily katolíky k novému způsobu obrany církve. První etapou byly „Katolické Jednoty“. Vznikly v sušilovském Brně na podzim 1848. Čelným jejich pracovníkem byl Matěj Procházka a B. M. Kulda. Tyto Jednoty sledovaly cíle nepolitické, tj. nábožensko – sociální a sociálně – kulturní. Tento druh programu byl však právě velmi vhodný, neboť za tehdejší revoluční doby a s ní spojeného policejního systému byly by jako politické organisace sotva obstály. V době svého rozkvětu dosáhly 80 odboček, které se výborně osvědčily na poli náboženském, vlasteneckém i sociálním. Zvláště pozoruhodny jsou sjezdy Jednot v l. 1851 – 1854 pořádané, které byly velkou vzpruhou katolicko – národního života a měly tím větší význam, že byly pořádány v době absolutistické, kdy něco podobného v ohledu čistě politickém by bylo zcela vyloučeno.

Katolické Jednoty byly však nuceny nastoupiti na nové cesty. Po pádu absolutistického režimu zavládlo v našich zemích silné liberalistické hnutí, posílené ještě proticírkevním kulturním bojem v Německu. Katolíci byli až do té doby organisováni v jediné politické straně, vedené drem Riegrem. Vzůstající radikalismus a počínající se soc. demokratické hnutí donutilo katolíky ke kulturní organisaci, k čemuž došlo přepracováním stanov sušilovské katolické Jednoty na Jednotu katolicko – politickou. Stalo se tak v roce 1871. Hlavní body nového programu jsou dva: 1. Šířiti správné názory o polit. právech a svobodách. 2. Učení a zásady katolické církve ve veřejném životě hájiti a o jejich upratnění se přičiňovati. Katolíci s radostí uvítali tento čin a katolicko – politické Jednoty začaly se proto velmi rychle šířiti po celé zemi. Neznamenalo to však založení samostatné politické strany. Katolíci zůstali i nadále organisováni ve straně staročeské, tvoříce její pravé křídlo. Smutně příznačným zjevem však bylo, že jako katolické Jednoty sušilovské, tak ani katolicko – politické Jednoty se neujaly v Čechách, ačkoliv právě tam jich bylo potřebí.

Vzrůstající radikalismus byl příčinou politického rozštěpení na stranu staročeskou a mladočeskou. Tato strana si dala titul strany lidové a stala se nábožensky velmi nebezpečnou, davši si do programu obnovení husitismu. Katolíci přesto setrvávali u staročechů a teprve když v r. 1894 olomoucký advokát dr. Žáček za stranu národní (Riegrovu) prohlásil, že mezi stranou jeho a lidovou není rozdílu, poznali katolíci, že jim již není možno setrvati déle ve straně národní. Katolíci učinili k tomu vzdálenou přípravu přeměněním brněnského „Hlasu“ v deník (1885), organisovali se pozvolna a právě touto organisací dosáhli, že strana staročeská nebyla aspoň na Moravě smetena při volbách zemských (1890) a říšských (1891). Jelikož si však staročeši mysleli, že národní jednotu udrží, budou-li stále ustupovati divokému pokrokářství, a když toto ustupování došlo již tak daleko, že na sjezdu národní strany v Brně v r. 1893 pořádaném byly katolicko – politické Jednoty ignorovány, ačkoliv ony vlastně udržely tuto stranu na Moravě, rozhodli se katolíci založiti vlastní stranu. Farář z Vísek Vincenc Ševčík učinil proto na sjezdě národní strany přiměřený projev. Bezprostřední podnět k tomu byl dán vstupem staročechů na říšské radě do klubu mladočeského. To se stalo v březnu 1896 a téhož roku uzavřel nový moravský vůdce nár. strany (po resignaci ryt. Šroma), olomoucký advokát dr. Jan Žáček kompromis s vůdcemlidové strany moravské drem Adolfem Stránským. (Byl židovského původu, rodný jeho dům, hostinec v Něm. Brodě, býval baštou tamního němectví, jeho křest byl jen politický.)

2. Založení katolicko – národní strany. – Hned následujícího dne po vstupu mor. poslanců národní strany do strany lidové, tj. 18. března 1896 vydalo 45 předáků katolicko – politických Jednot v brněnském „Hlasu“ provolání k veřejnosti, jímž konstatují, že národní strana na Moravě prostě zanikla a že z toho vyvodí důsledky. 20. května 1896 konala se schůze důvěrníků v Olomouci, na níž usneseno založiti novou stranu, a sice stranu katolicko – národní (na Moravě). Založení této strany bylo vyhlášeno v Přerově dne 24. června (1896), ustaven výkonný výbor, jehož prvním předsedou byl dr. Hruban. V brněnské diecési vedl novou stranu její první místopředseda dr. Josef Pospíšil, profesor brněnského alumnátu. Nové straně razil na Moravě cestu jeden deník s třemi týdeníky. O rozšíření místních organisací katol. – národní strany se v brněnské diecési velmi zasloužil jmenovaný již farář Ševčík. Po stránce organizační znamenal mnoho sjezd v Přerově na Povýšení sv. Kříže (14. září) 1896 konaný. Byl to sjezd důvěrníků, jenž byl velmi dobrou přípravou k blížícím se volbám. K těm došlo hned v listopadu a mladičká strana svou dobrou organisací i oblíbeností u lidu dobyla při nich úspěchu, který všeobecně překvapil.

Nová strana mohutněla dále, přičemž jií velmi přispívaly nové, poboční organisace a to: Katol. spolek č. rolnictva (zal. 21. července 1902 na Velehradě), tělocvičné nepolitické jednoty, k nimž podnět vyšel na IV. sjezd všeodborového sdružení na Velehradě v r. 1904 a ze kterých v r. 1906 vznikl „Orel“, Sdružení katol. omladiny, Moravsko – slezská jednota svépomocných družstev a organisace Raiffeisenek (zal. 1896). Ideovou vzpruhou mohutnícího katol. hnutí byla násilná rozluka církve od státu ve Francii a domácí agitace pro laickou školu a manželskou rozluku. Výsledek toho hnutí se také brzy ukázal. Po reformě volebního práva došlo k zemským (1906) a říšským (1907) volbám. V obojích volbách získala katol. – národní strana rovnou třetinu mandátů, což vyvolalo v protivném táboře přímo úžas. Důsledkem toho bylo vytvoření tzv. pokrokového bloku, v němž si padli do náručí liberálové s agrárníky a socialisty. To byly poslední volby před světovou válkou. Cílem onoho bloku bylo připraviti katol. stranu pomocí volebních kompromisů o vítězství. Přes tuto zuřivou agitaci uhájila se katol. strana na Moravě čestně. Sluší k tomu podotknouti, že i rakouský státní aparát byl komandován proti katol. straně, zvláště proti docentu sociologie v Brně Šrámkovi.

O politice katol. stran za světové války se zmíníme v kapitole následující. Pouze k tomu dodáváme, že 10. září 1918 spojila se katolicko – národní strana se stranou křesťansko – sociální v čs. stranu lidovou, která je podnes jedinou obránkyní katolictví v ČSR.

3. Moravské křesťansko – sociální hnutí. – Jeho dějiny jsou poučné u srovnání s osudy téhož hnutí v Čechách. Poznáváme z nich, že Moravané měli stále na zřeteli jenom katol. věc a pro ni se varovali všeho, co by je mohlo rozděliti. Proto jejich hnutí mohutnělo a prospívalo.

Jakýmsi předchůdcem (kromě katol. tovaryšů) kř. sociálního hnutí bylo v r. 1890 v Brně založené soukenické bratrstvo s četnými venkovskými pobočkami. Na jeho místo nastoupilo v r. 1902 Všeodborové sdružení. Morava od samého počátku hnutí postupovala od Čech odděleně a možno říci, že to bylo jejím štěstím, že zůstala ušetřena sporů o zásady z nich vzkvetlého rozkolu. Dalším dobrým krokem bylo zvolení 12členného ústředního výbou katol. spolků v diecési. Stalo se tak počátkem září 1897 v Hulíně přičiněním P. Valouška. O rok později (1898) se stalo totéž pro brněnskou diecési. I zde jest pozorovati obezřetnost moravského vedení, povážíme-li, že v téže době ztroskotal v Čechách návrh na zřízení katolicko – politických spolků, poněvadž prý lid nebyl na ně dosud zvyklý. Na Moravě tedy založili spolky nepolitické, tj. katolické, čímž položen dobrý základ k organisaci katol. lidu. Tyto nepolitické spolky byly novým činitelem, jenž odbe pomáhal katolicko – politickým Jednotám moravským v r. 1891 založeným. Nepolitické spolky potom přešly v politickou organisaci, k čemuž prvními kroky byly konference důvěrníků ve Vítkovicích (1898) a ve Vyškově (1899), kde došlo k založení prozatímního výkonného výboru kř. sociálního na Moravě. Následoval (3. a 4. září) I. kř. sociální sjezd na Velehradě, kde za předsednictví novojičínského kaplana Jana Šrámka došlo k vlastnímu založení kř. sociální strany s výkonným výborem.

Rozdíl od Čech je na první pohled patrný v tom, že na velehradském sjezdě se nejednalo o sporné věci, nýbrž o záležitosti vyžadující společnou práci, svépomoc. Tak tomubylo i v dalším vývoji, jak pěkně viděti na IV. sjezdě velehradském v r. 1904. Na něm se totiž v naprosté shodě projednala ožehavá otázka reformy volebního práva, která byla v Čechách kamenem úrazu. Sjezd se vyslovil pro všeobecné, rovné, pímé a tajné hlasovací právo, a sice s poměrným zastoupením menšin. Tedy zájmové hlasovací právo, jak je vytýčil již r. 194 sjezd v Litomyšli. Hlavní oporou kř. sociálního hnutína Moravě bylo všeodborové sdružení. Neméně důležito též bylo, že zatímco se v Čechách stále radili o zásady a o poměr stran, na Moravě katolicko národní strana (založená v Přerově 1896) spojila se s kř. sociály hned při jejich založení ve Vyškově v r. 1899. Takto svorně postupující katolické strany moravské dosáhly velikého volebního vítězství do zem. sněmu v r. 1906, jímž byli ohromeni všichni nepřátelé církve. Indirektně měla na tomto vítězství podíl násilná rozluka církve ve Francii tehdy právě provedená, jež donutila moravské katolíky ke zvýšenému úsilí.

2. Zahraniční odboj a katolictví

a. V Americe

Značný počet Čechů a Slováků v Americe nezůstal lhostejným k událostem za světové války, protože pozoroval vhodnou příležitost pro obnovení samostatnosti č. státu. Z konfesijních důvodů zahájili čeští katolíci v Americe zvláštní oddělenou akci, jejímž účelem bylo zajistiti č. národu nejen politickou neodvislost, nýbrž i důstojné postavení katol. církve v budoucím českém státě. Tak došlo k založení „Národního Svazu č. katolíků“ dne 6. února 1917 v Chicagu. Tato ustavující schůze vytkla si za účel uskutečniti resoluci č. katolíků amerických ze dne 14. ledna, totiž zahájení činnosti za účelem dosažení nejvyšší svobody č. národa. Provádění tohoto programu vešlo ve skutek v dubnu 1917, kdy Svaz otevřel v Chicagu svou politickou kancelář.

V téže době (duben 1917) vystoupil Svaz poprvé na veřejnost. Stalo se tak v důsledku návrhu McCormicka v americkém senátě na osamostatnění Irska, Polska a jiných národních států s pominutím Čech. Proto Svaz hned chtěl intervenovati na příslušných místech, aby do návrhu byl pojat i český národ. K větší účinnosti si ve Svazu přáli učiniti tak společně s liberálně – socialistickým Sdružením amerických Čechů, to však Svazu odpovědělo, že tak již učinilo. Vůdcové Svazu považovali za naprosto nutné, aby obě organisace amerických Čechů postupovaly solidárně, a proto navrhli založení komise pode jménem „Č. Národní rada“, která měla míti po 3 delegátech ze Svazu i ze Sdružení.

Protože však v protivném táboře nebylo ještě k č. katolíkům dosti důvěry, tedy Nár. svaz č. katolíků svolal pod svým protektorátem sjezd č. katolíků do Washingtonu k 16. květnu 1917. Shromážděný č. katolický lid se nadšeně vyslovil pro boj za státní neodvislost a poslal telegram presidentu Wilsonovi, v němž mu nabídl všechno, i své životy k disposici. Po sjezdu se hned počalo vyjednávati se Sdružením. Jeho zástupcové podepsali dne 17. května v kanceláři Svazu smlouvu, kterou pak poslali k potvrzení svým místním odborům. Potíže působila pouze odbočka v New Yorku, kde pověstný Voska a s ním Písecký žádali, aby Svaz raději splynul se Sdružením. Sdružení však tuto žádost rozhodně odmítlo, a tak se stalo, že k podepsání smlouvy obou korporací došlo teprve v den oslavy americké samostatnosti dne 4. července 1917.

Pak došlo k dalšímu důležitému kroku. Bylo to rozptýlení nedůvěry některých českých katolíků amerických vůči Národní radě pařížské jakožto nejvyšší představitelce čs. odboje za hranicemi. Její členové byli totiž vesměs ostře protikatolického smýšlení, a co č. katolíky v Americe zvláště zaráželo, bylo to, že v Nár. radě nebyli čeští katolíci vůbec zastoupeni, ačkoliv měli na Moravě 11 mandátů! Nár. svaz č. katolíků vypracoval tedy ve formě memoranda zvláštní dotaz k Národní radě pařížské, jemuž bylo dodáno váhy i podpisy zástupců Sdružení. Memorandum bylo do Paříže posláno diplomatickou cestou, ale poněvadž předseda Nár. rady prof. T. G. Masaryk byl právě na Rusi, bylo vyčkávati jeho návratu. Dotaz byl později projednán s Masarykem osobně, jelikož se vracel z Ruska do Evropy přes Ameriku. Masaryk učinil dvojí prohlášení: Ústní v Chicagu, a sice k zástupcům Svazu, Sdružení a slovenské Ligy. Písemné vyjádření dal ve Washingtonu, v němž pravil: 1. Není zásadním nepřítelem katolictví, nýbrž jeho zneužívání k cílům politickým. 2. Poměr církve ke státu se upraví cestou parlamentní. Snad by k tomu mohly býti vzorem poměry americké. 3. Církevní majetek nebude konfiskován, protože by to nepřineslo státu požehnání. Č. katolíci američtí byli tímto prohlášením uspokojeni a také poslední zbytky nedůvěry v protikatolickém táboře zmizely.

Svaz potom zahájil svou činnost, jež se nesla několikerým směrem. Předně po stránce finanční. Již v samých svých počátcích (únor 1917) navrhl Svaz přeměnu charitativního fondu cyrilometodějského na posílání podpor do staré vlasti na fond politický, jenž měl podporovati zahraniční odboj. Tak se stalo usnesením Svazu ze dne 10. července 1917. Koncem téhož roku měla Národní strana pařížská již značnou sumu od č. katolíků amerických. Co to znamenalo, jest nejlépe viděti z pozdějšího prohlášení prof. Masaryka, dle něhož by jeho Národní rada neměla bez amerických podpor dlouhého trvání. V polovici listopadu 1917 založil Svaz dámský odbor „Včelky Národního Svazu“. Účelem jeho bylo opatřovati vojákům výbavu, zvláště teplé prádlo pro zimní tažení. Svaz měl i svou vlastní verbovací kancelář pro čs. legie a, jak ze spolehlivé zprávy patrno, vstupovali mladí katolíci čeští s radostí do legií. Měli proto i svého vlastního polního kaplana v osobě českého benediktina P. Biskupa.

Nejdůležitějším činem Svazu byla diplomatická akce u sv. Stolce ve prospěch čs. odboje. Když americký senátor McCormick se nezmínil ve svém projevu o českém státě, pak ovšem není divu, že Benedikt XV. (jenž ke své mírové nótě použil různých prohlášení cizích státníků) rovněž tak neučinil. Svaz proto považoval za povinnost upozorniti Vatikán na čs. odboj. Jeho zástupcové se tedy sjeli v listopadu 1917 ve Washingtonu, aby tam odevzdali pamětní spis apoštolskému delegátu Bonzanovi. Ten je přijal velmi vlídně (byv příznivě o Masarykovi zpraven chicagským arcibiskupem Mundeleinem) a ujistil je, že jejich memorandum nejen doporučí, nýbrž bude přímo sv. Otce nutkati, aby zaujal příznivé stanovisko k žádosti českých katolíků. Nuncius dostal z Vatikánu odpověď v únoru 1918. Benedikt XV. vzkazoval, že jest dojat oddaností č. katolíků amerických a že uděluje jejich činnosti své apoštolské požehnání. Skutečně také, když počátkem r. 1919 byl u něho Wilson u audience, tedy ho prosil, by se na mírové konferenci ujal malých národů, zvláště Čech.

Co však jest nejdůležitější, je to, že to byl Nár. svaz č. katolíků, který se první vyslovil pro republikánskou formu budoucího českého státu, zatímco liberálně – socialistické Sdružení stále ještě stálo na půdě monarchistické, chtíc dosaditi za českého krále anglického prince (zednáře) Counnaughta.

Konečně jest se ještě kráce zmíniti o účasti amerických Slováků na čs. odboji. Slováci byli bez rozdílu vyznání (katolíci i luteráni) organisováni ve slovenské Lize. Převahou však byla slov. Liga korporací katolickou, čítajíc 200 odborů katolických a 50 luteránských. V únoru byli Slováci pojati do Nár. svazu č. katolíků. Hlavní body válečné činnosti Ligy jsou: Překazila odjezd slovenských reservistů k plukům do Uher. Znemožnila německou agitaci v Americe směřující k vyvolání stávky ve válečném průmyslu, postavila sbor dobrovolníků a vyslala své zástupce do Paříže i Petrohradu, aby navázala styky s pařížským Ústředím odboje.

Jak tedy patrno, nelze všechny zásluhy o obnovu č. státu přičítati jen socialistům, zednářům a protestantům. Těmto zvláště proto ne, že v kalendáři č. protestantů amerických ještě v r. 1918 (tedy v době, kdy američtí č. katolíci se již s Rakouskem dávno rozešli) byl mezi protestantskými světci vedle Husa a Komenského také – císař František Josef!

b. Čs. odboj ve Francii

Český živel ve Francii byl velkou většinou tak radikální, že nebylo vůbec možno ve Francii organisovati katol. odbor čs. odboje, tím méně ovšem žádati nějaké zastoupení katolíků v čs. odboji na půdě francouzské, ačkoliv to bylo velmi významné, povážíme-li, že v Paříži byla Nár. rada, centrum to čs. odboje. Proto účast katolictví na čs. odboji nutno studovati jinak, a sice nutno pátrati, jak francouzský odboj používal zpráv o chování č. katolíků v Rakousku k provedení důkazu, že nejen radikálové, nýbrž i katolíci jsou pro obnovu naší státní samostatnosti a co jim za to slibovali.

Čs. odboj ve Francii vystupoval z počátku hodně radikálně. Slabinou přitom bylo, že útočil na Rakousko jako na stát katolický, domnívaje se, že si tím dovede získati celou Francii. Vůdcové č. odboje však zapomněli na vlivné konservativní kruhy francouzské, a když v r. 1916 se počalo disputovati o roztrhání Rakouska, tu konservativci se prohlásili proti tomu právě z důvodů konfesionálních: Bude-li zbořeno Rakousko, utrpí tím i katol. církev, neboť Rakousko (prý) jest státem katolickým. Takovéto stanovisko zvrátilo celou dosavadní čs. agitaci a donutilo Nár. výbor, že ve svém orgánu „Nation Tcheque“ redigovaném drem Ed. Benešem v čísle z 15. července 1916 vydal zvláštní prohlášení, jež možno nazvati skvělou satisfakcí č. katolíkům za jejich chování za války.

Předně se vyvrací mínění, dle něhož jest Rakousko státem katolickým. Za druhé se prohlásilo za pouhý volnomyšlenkářský klep tvrzení, jako by Vatikán měl nějaký podíl na vypovězení světové války. Potom se praví o č. katolících, že: 1. Snažili se udržeti harmonii mei prospěchem církve a vlasti, takže úzké styky Vatikánu s Vídní nemohly býti nikterak na újmu č. věci. 2. Katol. lid a nižší kněžstvo nejsou pro vojnu nikterak nadšeni. 3. I mezi vysokými hodnostáři církevními lze pozorovati sympatie s myšlenkou obnovy č. státu. 4. Katol. tisk jest solidárním s ostatním tiskem českým, a je proto právě tak persekvován censurou jako radikální. Z toho pak vyvodilo prohlášení tento praktický důsledek: Jelikož katolíci jdou s ostatními č. stranami za požadavkem státního osamostatnění, tedy jim není ničeho se báti od tohoto státu, naopak jest jisto, že jejich církvi dostane se v budoucím č. státě nejen svobody, ale i důstojného postavení. – Nation Tcheque, která až do té doby ignorovala zprávy o vlasteneckém hnutí č. katolíků, referujíc jen o radikálech, počala pilně sbírati a otiskovati i zprávy o č. katolících, aby takto přesvědčila dohodové, zvláště ale francouzské konservativce, že celý český národ touží po obnově státní samostatnosti.

Jest záhodno poukázati na projev jiných stran tehdy ve Francii známých, aby tím jasněji se nám ukázala protikatolická tendence francouzského odboje. Do Francie pronikl koncem května 1917 parlamentní projev agrárního min. Staňka žádajícího utvoření národních států pod žezlem společným, a to habsburským. – Druhým projevem jest prohlášení čs. soudruhů (centralistů) Buriána a Dteina na mezinár. kongresu soc. demokratů ve Štokholmě (červen 1917), v němž tito výslovně pravili: „Oproti jistým záminkám jako by se jednalo v této válce o osvobození malých národů rakouských, trvají delegáti na tom pevně, že rakouský stát malé národy v jejich národních existencích udržuje.“

Přesto se francouzský odboj choval k českým katolíkům nepříznivě, jak vidno z tohoto faktu: Při diskusi o formě budoucího českého státu se pomýšlelo na obnovu království, tedy na monarchii. Publicista Fournol sice při tom přiznal, že český národ jest převážně katolický, má dostati katolického krále, ale tradici tohoto většinou katolického lidu prohlásil za husitskou, a proto nadepsal svou úvahu slovy: „Království kalicha“. Není to vlastně nic jiného nežli pokračování akce zahájené minulého roku (1916) prvním rektorem slovanského institutu papežského, židem Eisenmannem, který prohlásil český národ za husitský, proto zařazneí husitství mezi aktuální otázky.

Stejně nešetrné bylo chování pařížského odboje i k francouzským katolíkům, kteří při diskusi o rozbití Rakouska se postavili na stanovisko Masarykovo, zatímco protestant Denis byl na nějakou dobu ještě pro známou austrofilskou zásadu Palackého.

Prapodivně se to vyjímá, že velmi dobře využil čs. odboj ve Francii dvou velmi význačných projevů českých takolíků ve svůj prospěch: Byl to velký státoprávní projev ve Valašském Meziříčí (25. srpna 1918) za vedení poslance Valouška učiněný a prohlášení českého kněžstva v Praze dne 3. září. Český odboj v Paříži dokázal na základě nich, že i čeští katolíci stojí za požadavkem česko – slovenského státu a že tedy celý český národ si ho přeje.

Jaké však byly city českého odboje pařížského vůči českým katolíkům, jest viděti nejlépe z doslovného otisku Klofáčova útoku na české katolíky, jako by oni pomocí federalismu chtěli udržeti starou monarchii i dále při životě. Tento nepravdivý útok byl otištěn v tomtéž čísle „Nation Tcheque“, v němž bylo publikováno i znění zmíněného projevu českého kléru ze dne 3. září. – Když však přehlédneme celou situaci, vidíme, že katolíci měli i ve francouzském odboji svůj značný vliv.