Příhody malé myšky/Kterak se děti ve škole polekaly

Příhody malé myšky T. E. Tisovský
Z kolny na výzvědy	Kterak se děti ve škole polekaly	Ve škole je život blažený

Údaje o textu
Titulek:	Kterak se děti ve škole polekaly
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 15-20
Vydáno:	Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence:	PD old 70

A spala několik dlouhých hodin v koutku za košíkem. Do komory dávno svítil zamřížovaným okénkem bílý den, když dveře na chodbu vedoucí vrzly a paní učitelová přicházela, aby si vzala kousek másla a nějaké vejce do kuchyně. Chystala na oběd pro pana učitele, jenž od osmi hodin ve školní světnici vyučoval pavlovské a borovnické děti.

Myška se vrznutím probudila a udiveně povystrčila hlavičku. Paní učitelová nesla v ruce talíř a nůž. Když přistoupila k prkénkům, aby ukrojila kus másla, ucouvla a zvolala velice rozhorleně: „Co je to na tom másle? A zde na chlebě — a tadyhle na tvarohu? Pro pána krále! V komoře jsou myši! A já jsem o tom nevěděla! Podívejme, jak všecko ohlodaly a olízaly! Ó, počkejte! Hned sem pustím kočku, aby vás do jedné vychytala! To je pěkné nadělení! To jsem si nemyslila! No těšte se! … Pro jistotu, aby se kočka nedala také do mlsání, všecko přikryji a pustím ji sem. No, počkejte!“

Paní učitelová ukrojila kousek másla, vzala několik vajec a chvatně odcházela. Pootevřenými dveřmi viděla myška, jak se ubírala do kuchyně, i slyšela, jak zdaleka už křičí na kočku: „čičí! Pojď sem, mazlilko, v komoře si chytneš něco na zub! Jsou tam myši!“

Velikým leknutím se myška zatřásla v celém těle. Porozuměla, koho to paní učitelová na ni volá. Vyrazila z koutka, zarejdila jako blázen po komoře, hledala, kam by se co nejrychleji ukryla — ale, namístě aby skočila do skuliny, kterou se do komory dostala, všecka pomatena vyběhla dveřmi na chodbu a pelášila podél stěny. Doběhla na roh, zahnula kolem něho a uháněla jako šílená dál a dále. Vtom však narazila na zeď. Vrátila se, vrtěla sebou rozčileně na okamžik po chodbě — až jí padla do očí jakási štěrbina ve dřevěných dveřích, provlékla se jí — a nastojte! — skočila doprostřed školní světnice, zrovna před tabuli, u níž stál právě jeden malý žák, drže v rukou křídu a houbu.

„Myš!“ vyhrklo mu z úst a — pustiv leknutím houbu i křídu, uskočil k tabuli. Velkým hrdinou, jak je vidět, František Havránek nebyl, ačkoliv mu minulo už osm let.

Ale poděsily se důkladně i ostatní děti. V prvních lavicích seděly nejmladší — v jednom pořadí hoši, v druhém dívky. Ty nejmladší měly právě odpočinek, pan učitel probíral počty s prostředními, ke kterým náležel i Havránkův Frantík.

Šestiletá drobotina vyskočila — a z mnoha úst se ustrašeně ozvalo: „Jejé — myš! Myš!“ …

leknutím pustil houbu i křídu

Starší žáci a žákyně, jako by je píchl, vyskočili také, ba někteří bázlivější dokonce krčili nohy na sedadla. Pan učitel, sedící za stolem, pokročil před tabuli a překvapen zíral na myšku.

Musíme říci pravdu: děti, když spatřily myšku, měly strachu mnoho, ale co to všecko bylo proti úžasu, který se zmocnil myšky! Zapadla tak znenadání do přečetného shromáždění lidí! Kdyby se byla odněkud skulila na rozžhavenou plotnu, nebyla by si snad tak zmateně a úzkostlivě počínala, jako v té zvláštní místnosti, kde tolik hlasů najednou křičelo, tolik ruk se zvedalo, kde se všecko sem tam zmítalo, jako když do vrabců střelí.

„Ticho! Proč se lekáte? Vždyť je to jen myška!“ volal na děti pan učitel. Ale nadarmo.

Myška v divokém strachu vlétla pod lavice a přeběhla kolem dětských noh, z nichž mnohé byly bosy, až do zadu jizby. Kterýsi větší žák dupl vedle ní, chtěje ji zahnati. Ubohá pustila se nazpět k tabuli, mihla se kolem stolu, zaharašila o kus papíru, který sletěl komusi s lavice, dala se pod lavicemi ke kamnům, zasvištěla — až konečně — hup! — zmizela ve skulině pod kachlíkem …

Děti se daly do hlasitého smíchu.

„Utište se!“ napomínal pan učitel. „Jste mi to rytíři! Takový tvůrek nepatrný a vy se polekáte, jako by sem vběhl tygr! Sedněte a nevyrušujte! No tak, Havránku, chop se křídy a počítej! Poděsí se jako dvouleté děťátko! Proč se bojíte myšky? Ještě nikoho nezakousla a nezakousne. Je ráda, že se mohla ukrýt. Buďte jisti, že se mezi vás po druhé neodváží.“

Z kterési lavice pozvedl kučeravý chlapec ruku.

„Co chceš, Zahrádko? Slyšel jsi už, že někoho myši ukousaly?“

Zahrádkův Václav povstal a pravil: „Pane učiteli, my jsme měli čeledína a ten si jednou lehl do stodoly do slámy. Ráno měl na palci u nohy velkou bolest a povídal, že mu to udělala myš.“

„Dobře, Zahrádko! Možná, že váš čeledín měl pravdu. Ale nebyla to taková myš domácí, tvůrek nepatrný a bázlivý. Mohl se mu do palce zakousnout potkan, jemuž se také říkává myš. Ten arciť je zvíře dorážlivé a vůbec odporné. Myška domácí natropí mnohdy škody dost a dost, vnikne-li do špižírny. Ale na člověka a vůbec na živoucího tvora se neodváží. — Teď však už nechme řečí o myších a budeme dál počítat. Havránku, začni!“

Havránek začal násobit, ale pletl se neustále.

„Poslouchej!“ hněval se pan učitel. „Až přijdeš domů, řekni tatínkovi, aby ti nějakou myšku chytil, a podívej se na ni hezky zblízka. Uvidíš, že je to zvířátko hezoučké, bystrých oček, hladké srsti, a ovšem i ostrých, ale malounkých zoubků. Pak se jí snad už bát nebudeš.“

„Já se nebojím, pane učiteli, ale polekal jsem se.“

„Ano, polekal; mně se však zdá, že neumíš násobit. Jdi si sednout, zavolám jiného.“

Havránek si šel sednout. Styděl se trochu a umínil si, že se už takových myších tvůrků nikdy děsit nebude. —

Když pan učitel před polednem skončil vyučování a když borovničtí školáci a školačky začali vykládat z kabel a mošínek, co si přinesli k obědu, mluvilo se jen a jen o myšce. Byli mezi borovnickými dětmi takoví poplašenci, že si sedli na vrch lavice a tam pojídali krajíčky chleba s máslem nebo sádlem. Několik rekovnějších jalo se prohledávat kamna a pátrat, kam asi myška zmizela. Našli pod dolním kachlem rozsedlinu, ale úzkou jen asi na dva dětské prsty. Jinak nebylo tam žádného otvoru.

„Sem že by byla vklouzla?“ mínila Vávrová Terezka ohmatávajíc skulinu, jež byla po krajích velmi drsná.

„Nesahej tam!“ vykřikla Beránková Mařenka, děvčátko sedmileté, a chytila Terezku za sukni. „Ukousne ti prst!“

„Vždyť jsi slyšela pana učitele, že myšky nekousají.“

„Nechť! Ale já se jich bojím,“ tulila se Mařenka do Terezčiných sukní. „Proč jen je Pán Bůh stvořil, když k ničemu nejsou!“

„To nevíme,“ vážně k tomu Terezka. „Pán Bůh nic nestvořil nadarmo. Kdo může říci, že tahle myška, co sem vběhla, není na světě pro nic? Já se jí nebojím.“

„Ale nesahej tam už a pojď si sednout.“

Terezka si šla sednout a dojedla suché hrušky, které si byla v mošínce přinesla. —

Děti vypravovaly doma vůbec mnoho o té události s myškou, a každé s nesmírnou kuráží o sobě tvrdilo, že se nebálo, jenom ty ostatní že se bály. Jediný Havránkův František se přiznal mamince, že se polekal, a maminka mu dala honem slané vody, aby se mu nic nestalo.

Na tu vodu bylo sice už trochu pozdě, ale Frantík pil. Snad mu napravila přece chuť, neboť u oběda nenechal z toho, co mu maminka předložila, ani poskvrny. —

Pan učitel se zmínil o myšce paní učitelové a uslyšel ihned smutnou novinu, že se myši objevily také v komoře.

Paní učitelová netušila arciť, že jí okousala máslo a tvaroh právě ta nešťastnice, která způsobila ve škole takový poplach. Ale když se už o myších mluvilo, šla se podívat do komory, co dělá kočka.

Mazlilka se otřela radostně o její nohy — byloť jí v komoře smutno.

Avšak co shledala k děsnému svému překvapení paní učitelová? —

Ze si milá kočička odkryla pěkně máslo i tvaroh a že z každého polovici zmlsala.

Stalo se po prvé, že mazlilka byla bita.

Paní učitelová sehnala jakýsi tenký proutek a dala jí do kožíšku, co se do něho vešlo.