Příběnice

Údaje o textu
Titulek:	Příběnice
Autor:	Napsal Aug. Sedláček, gymn. professor
Zdroj:	SEDLÁČEK, Augustin. Příběnice. Otisk z „Českého Jihu“. Tábor : Jan Nedvídek, 1876. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1876
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Příběnice

Ctěnému příteli M. Koláři, gymn. professorovi.

Nad městištěm, kdež někdy městečko Přiběnice stávalo, vypínaly se již před 500 lety dva hrady, jeden větší při samém městečku, jehož zříceniny se posud spatřují, a jeden menší na oné straně řeky, z něhož jen valy a příkopy zbyly. Tomuto hradišti říká se nyní Hrádek. Paměti staré výslovně oba hrady připomínají, jeden větším, druhý menším hradem jmenujíce. Kdo tu dříve stál, hrady neb městečko, kdož může rozhodnouti? Bez hradův osada dole ležící byla ničím, sedlák tu nemohl bydleti, poněvadž měl z odlehlého údolí přes vysoké a příkré stráně dalekou cestu ke své roli, řemeslník tu mohl býti, jestliže se mu jen jisté podmínky dostatečné výživy poskytovaly. Ves tu nemohla býti, městečko jen tehdá mohlo býti, jestliže navštěvováno bylo častěji veským lidem, a to se zase jen tehdá dálo, jestliže tu byl úřad panský. Nemohlo býti tudíž městečko bez hradův, a oboje snad zároveň povstalo; strážné hradby většího hradu sstupujíce s příkré stráně objaly dosti skrovné městiště na břehu, na širší jeho části vystaveno jest náměstí, t. j. čtverhran z dřevěných domkův, několik domů přirostlo na břehu a toť bylo pak celé městečko, menší než mnohá ves, a městečkem jen proto zvané, že mělo trhy a městské zřízení, tedy vlastně ves trhová. Jedinou snad pamětihodností v městečku byl špitál.

Ponořmež se do oněch časův dávnověkých.

Kdo se bral do městečka, zajisté pozoroval růži vytesanou nad vchodem brány; měla cizinci zvěstovati, že byli zakladateli toho všeho, co před sebou vidí, páni z rodu Vítkova, jichž vladař býval prvním šlechticem po králi. Městečko zvědavého poutníka málo bavilo, viděl tu skrovné domky a za jich okny pilné dělníky. Ale na hoře na větším hradě bylo lepší divadlo. Za tvrdými hradbami zdvihaly se domy mohutné a vysoké a mohutná šestihranná věž, již sama sebou vysoká, ale ještě více zvýšena dřevěným posebitím, z něhož se na nemilého hostě mohly pohodlně klády a kamení házeti. Na hradě sídlil panský správce či purkrabě, maje k pomoci několik branných (asi 15?) a několik hlásných; pán mu dával za službu peníze, něco ovsa a obilí, měl také nějaké dědiny a rybníky, z nichž si užitek bral. Přicházeli sem o sv. Jiří a o sv. Havle kmetí čili sedláci z Bečic, Černkova, Dobřejovic, Dražiček, Libějovic, Lom, Malšic, Maršova, Obory, Radimovic, Slap, Třebelic, Zhoře, Dudova, Všechlap, Celkovic, Dražic, Klokot, Záchoda (Náchoda), Zahrádky, Chotovin, Paseky, Meziříčí, Lhoty Kamenné (nyní hnojné?), přinášejíce úroky a kury (slepice) pánu povinné. Písař, jenž seděl za starým dubovým stolem, přijímal platy, bedlivě je odpočítávaje, a nařizoval sedlákům, kam a kdy se mají na roboty a podělky vypravovati. Před sebou měl úzkou knížku v deskách pergamenových, činžovní to rejstřík, z něhož každému příchozímu předčítal, čímž pánu povinnen jest; do jiného rejstříku platy, již odvedené, zapisoval. Davy lidu spěchají do blízké kaple hradské, na jejíž oltáři se spatřuje zázračný obraz panny Marie. Přítomný vikář (kaplan) zvěstuje, že všem věřícím, již by kapli tuto v jisté dni navštivovali a skroušeně pokání učinili, plnomocné odpustky udělili kardinal Pilens a Jan, arcibiskup Pražský (1379, 18. dubna a 1386, 4. října); listy na to pergamenové s visutými pečeťmi chová prý pan vladař na svém hlavním sídle, hradě krumlovském. A jak je tu teprv hlučno, když sem zavítal pan vladař. Koupil právě ke svým mnohým panstvím ještě jiné panství, asi s 20 vesnicemi, a obě strany prodávající i kupující bydlí v hlavním paláci, majíce sebou četné komonstvo a služebnictvo. Nyní jsou právě ve velké síni; kněz jeden, císařský to notář, napsal o postoupení panství latinský list, a páni se svědky přivěšují k tomu své pečeti. Dole zatím lovčí sbírá chasu svou a robotníky, kteří mají zvěř nadháněti; pachole při nich stojící drží smečku nepokojných chrtův, ohařův a vyžlat, a opodál stojící chlap má na ruce sokola s naraženou na hlavě čepičkou vzezření vážnějšího, nežli mají ti psi nevázaní; až se ale čapka sejme, žádný pták mu neujde. Brzy sejdou pán a hosté, a celá družina lovčí zmizí za spuštěným mostem v hustých lesích.

Mnohdy zde ale smutno i děsno bývalo, když na hrad přivozováni bývali škůdcové zemští, zloději, žháři a j. v. Neb páni z Rožmberka drželi na svých panstvích a v okolí úřad popravčí vedle vysazení královského, a přísně jej prováděli, jak o tom posud svědčí kniha popravčí v archivu Třeboňském chovaná. Vězeň byl vsazen do hlubokého sklepu ve velké věži a nohy jeho sevřeny kládou, tak že mu volno bylo jen seděti neb ležeti. Potom byl veden do děsné komory, kdež byl přítomen purkrabí s konšely městečka Přiběnic neb Jistebnic, a mistr popravčí naň pustil právo útrpné. Písař panský spisoval všechny řeči, jež zločinec bolestmi se svíjející z úst vypouštěl, a vyznání jeho o loupežích a krádežích spáchaných podáno pánu do Krumlova, jenž mocí práva svého buď na hrdle trestal, buď milostí daroval.

Na menší hrad přicházeli sedláci z Kašovic, Křídy, Oltyně, Řepec, Slavňovic, Stadlec, Hodušína, Jednoty pod Hodušínem, Nového dvoru a Podhoří a své platy odváděli. Také sedláci v Potálově (nyní les mezi Malšici a Černíšovici), Podole. Mlčkově a Popovci patřili k panství a 9 mlynářů na řece Lužnici platili pánu úroky, a do kuchyně panské k jistým dnům krmné vepře odváděli.

Město s hrady založeno bylo jistě před r. 1243; r. 1220 ještě snad nestálo, neb tehdá Vítek Vítkovec seděl ještě na malém hrádku v Klokotech, jenž také k panství Přiběnickému patřil. Tři syny měl pán: Voka († 1262), jenž se usadil na Rožmberce, Zachaře 1220 a Vítka. Od Voka pocházeli pozdější držitelé Přiběnic a Vítek se nazýval r. 1243—1255 z Přiběnic, neb on to zboží třebas dílně nedržel, přece však spravoval. Byl nějaký čas podkomořím království, a měl pod sebou všechna města královská v Čechách, často též býval při dvoře krále Otakara II., jenž si jeho svědectví při několika listinách vyžádal. A poněvadž se v listech základných kláštera Vyšňobrodského nepřipomíná, viděti odtuď, že již v ten čas byl mrtev, ač ne ještě dlouho, neb ještě v červnu r. 1262 bylo na Přiběnicích 14 koní panu Vítkovi patřivších, o nichž téhož roku bratr jeho Vok ve své poslední vůli řídil. Po něm připadly Přiběnice jeho bratru Vokovi z Rožmberka, jenž býval sudí v H. Rakousích, hejtmanem ve Štýrsku, zemským maršálkem v Čechách, hrad Rožmberk a klášter Vyšňobrodský založil, a r. 1262 ve Štýrském Hradci zemřel. Vokovi byli dva synové Jindřich, seděním na Rožmberce a Vítek. Onen po otci zdědil Přiběnice, na nichž se rád a často zdržoval, jak o tom mnohé listiny zde psané svědčí. Purkrabí tu měl r. 1281 jakéhosi Chřena. Co se panství našeho dotýče, víme o něm za časův Jindřichových jen dvě události. R. 1283, 28. května koupil Jindřich od Tobiáše biskupa, tři vsi, obojí Řepec a Bečice, leževší posud na panství Týnském, jež biskupství pro svou vzdálenost od Týna málo užitkův vynášely. Více pak získal Jindřich k Přiběnicům vsi Radimovice a Celkovice se zbožím Sepekovským, jež si r. 1307, 26. července, dav za ně odměnou Křivsoudov a Heralec od Jana biskupa, vyměnil. Nyní sahalo panství Přiběnické až těsně pod hrad Hradiště (nyní pivovar Táborský), děleno jsouc od panství pánův z Ústí jen potokem Tisměnicí a řekou Lužnicí. Po smrti Jindřichově († 1310, 4. července) přešly Přiběnice na jeho syna Petra.

I tento se někdy na Přiběnících zdržoval, zvláště pak r. 1315 zde některé listy napsati kázal. Tak zde 23. dubna smířil opata kláštera sv. Koruny s bratřími z Vitějovic, ani měli spolu rozepři o háj u vesnice Froudentálu, 15. května t. r. odkázal klášteru ve Vyšním Brodě panství své Eibenstein s třemi vesnicemi příležitými a roku 1322 28. dubna činěny tu úmluvy o panství Choustnické, jež pan Petr od bratří Beneše a Jana z Choustníka získal. Opět tu jsa r. 1340 dne 5. srpna nějaká obdarování klášteru Vyšnobrodskému učinil. Založil též v Přiběnícich (městečku neb hradě?) dvě kaplanství, jedno ke cti sv. Vojtěcha a jedno ke cti sv. Jiří. Po jeho smrti († 1347, 14. října) ujali všechna panství otcovská Petrovi synové Petr, Oldřich, Jan a Jošt, kteří se také někdy na Přiběnicích zdržovali. Roku 1359 dne 8. srpna učiněna jest na hradě zdejším smlouva, jíž koupili bratří svrchupsaní panství Novohradské od strýcův svých Landšteinských. Purkrabí jednoho z hradův od mladých pánův učiněn jest Přibík z Vyšetic, jenž jim r. 1359 17. prosince na hradě zdejším všecka zboží svá k věrné ruce odevzdal s takovou při tom výminkou, kdyby měl děti míti, aby byli páni povinni vykonati to vše, což by on vedle poručenství svého neb poslední vůle své nařídil. Učinil tedy podobného cosi naší nynější kaucí. Máti pánův Kateřina byla koupila ve vsi Podole ležící u hradu Přiběnického popluží, jež darovala r. 1354 špitálu sv. Jodoka v Krumlově, aby ve špitále řečeném přes počet posavádní ještě 3 špitálníci chováni býti mohli. Popluží to odevzdali sice r. 1364 synové její špitálu, vzali si je však r. 1384 ke svému vlastnímu hospodářství, dadouce zaň špitálu řečenému dvůr v Drahoslavicích.

Vedle zbožného spůsobu tehdejšího věku založili bratří (1373) ve vsi Malšicích na místě starého kostela nový kostel ke cti sv. Trojice a prodali faráři tamže Vácslavovi 6 jiter luk u vsi Vlastibořic mezi Ostrovem a Borem ležících, z nichž 4 jitra ke kostelu Malšickému a 2 jitra k špitálu Přiběnickému náležeti měla. T. r. 11. listopadu prodali od panství zdejšího vsi Černkov (Čenkov) a Radimovice a lán jeden v Malšicích klášteru sv. Kláry v Týnci za 600 kop (asi 9000 zl.) vymínivše si však to, aby vsi řečené zase od kláštera odkoupiti mohli. (To učinil teprv Oldřichův syn Jindřich r. 1404 vyplativ peníze zástavní, z nichž přijetí jej abatyše Týnecká t. r. 27. února kvitovala.) R. 1378 učinili bratří z důchodův Přiběnických štědré nadání. Poněvadž tehdá mnozí křesťané do Říma „jako ke své mateři“ putovali, z nichžto mnozí nedostatečni byli na zdraví, císař Karel s chotí svou Eliškou jeden dům v Římě k opatrování těch chorobných lidí zakoupil, a z něho špitál pro české poutníky zřídil. Bratří chtíce císaři za vděk učiniti r. 1378 v sobotu před sv. Řehořem na hradě svém Krumlovském témuž špitálu darovali hojné platy ve vsích Oltýni a Božeticích, z nichž onano ležela na zboží Přiběnickém a patřila Petrovi a Janovi, tato pak na Oldřichově panství Sepekovském.

V dobách těchto se nám teprv určitě připomínají oba hradové, na nichž byli purkrabími Mrakeš z Petrovic a Zdimir. Bolek z Lomec a Jeník z Běšin dva nepokojní šlechtici z Plzeňského kraje byvše buď v nějaké půtce (nám podrobně neznámé) buď pro nějaký zločin spáchaný jati, odvezeni jsou na Přiběnice a zde jsou odevzdáni oběma purkrabím k opatrování. Majíce pak býti propuštěni slíbili r. 1382, 27. dubna, že budou jistého dne na větším hradě Přiběnickém státi. Připomíná se též Mrakeš r. 1386 a 1388, an byl s pánem svým Janem a purkrabí Krumlovským poručníkem dcer někdy Přibíkových z Drachova. Starší dceru Přibíkovou Aničku slibovali poručníci r. 1388 po novém letě Janovi synu Vchyny z Pacova, jenž ji měl po 2 letech k stavu manželství pojíti a s ní věnem ves Drachov dostati. Ženich s otcem svým a přátely zase slíbil, že na nevěstu, kterou bude Mrakeš u sebe chovati, čekati bude a že jí obvění svou ves Těchobuz. Vedle věrného Mrakše, jenž prý na Přiběnicích až do r. 1394 purkraboval, byli purkrabími na menším hradě r. 1385 Filip ze Zelče také Vítkovec a strýc pánův a 1388 Jan ze Zvíkovce.

Pan Jodok umíraje byl klášteru Krumlovskému na výroční mše zádušní 5 kop platův ročních daroval; tudíž bratří Petr a Jan se svolením Oldřichovým takový plat ukázali r. 1383 na vsi Třebelicích. R. 1386 darovali Oldřich a syn jeho Jindřich kostelu Malšickému ves Potálov. aby mohl farář vikáře či kaplana chovati a jisté mše čísti. A poněvadž byli dvůr svůj v Libějovicích poddaným svým tamže rozprodali a farář o desátky z toho dvora placené přišel, darovali mu náhradou 2 poplatné lány v Malšicích. Téhož roku se také Oldřich někdy na Přibenicích zdržoval a tu mezi jiným i nadání kostelu Malšickému r. 1373 učiněné potvrdil. Následujícího roku (1387) dne 30. prosince bylo na Přiběnicích hlučno; byli tu pan Oldřich se synem svým Jindřichem, pan Jan Michálec z Michalovic, jenž přijímal mnoho peněz, polovici sumy trhové za panství Velešínské panu Oldřichovi prodané a různí šlechtici okolní, mezi nimi i Buzek vladař Přiběnický. Rozprodav jestě Oldřich r. 1388, 13. července poddaným svým Maršovským půl lánu lesu Maršovského právem zákupným (emfyt.) zemřel r. 1390, 28. září zůstaviv vladařství rodu a s ním panství Přiběnické synu svému Jindřichovi († 1412).

Jindřich po větší část svého vladaření žil v záští s králem Vácslavem. R. 1393 postavil se v čelo panstva nespokojeného s vládou krále Vácslava a byl potom hlavním účastníkem panské jednoty, jež neváhala i s cizími panovníky ve srozumění vejíti. R. 1394, dne 8. máje vraceje se král Vácslav se hradu Žebráka, jemu nad jiné milého, do Prahy zase, na cestě s komonstvem nehojným zastavil se v Králově dvoře blíž Berouna. Tam přijevše jednotníci s malou ale odhodlanou družinou ochotně přijati jsou od něho. Tu Jindřich z Rožmberka jav se řečniti ve jmenu všech před králem slovy dobře namířenými líčil všecky scestnosti tehdejší vlády, úpadek říše jimi zaviněný, pláč do nebe volající vdov a sirotkův i potřebu, aby jednou již zase lépe bylo; k tomu cíli, že páni přišli, nabídnouti se králi ku pomoci. Nad tím rozhorlil se sice král Vácslav hroze opovážlivým poddaným trestem; mezi tím však přibylo branného lidu panského tolik, že celý Králův dvůr jím přeplněn, královo komonstvo bez hluku odzbrojeno a král sám zajat; neb povídali páni, že jej více neopustí, nýbrž s ním budouce starý řád obnoví. Veden jest jatý král do Berouna, kdežto v refektáři bosáckém připravena proň slavná hostina, potom pod silnou stráží, ježto sloužiti měla za čestný průvod, jeli s ním vítězoslavně na hrad Pražský, z něhož přívrženci předešlé vlády již také byli vypuzeni. Sotva se násilí to rozhlásilo po Praze a celé zemi, jež jinák smýšlely nežli páni, ihned se udělaly všude strany a roty a králův bratr Jan vévoda Zhořelský všechny věrné královy volal do své a královy služby. Záhy se octnul vévoda v čele hojného a statného vojska, kteréž mocí svou dobře opříti se mohlo jednotě panské, a v brzku města Pražská opanovalo. Od té doby jednotníci neviděli více na hradě králově dosti bezpečí pro sebe; v noci ke dni 22. června donutivše krále opustiti s nimi hrad Pražský, v tichosti vedli ho co nejrychleji do Přibenic. Když ale královské vojsko hnalo se v patách za nimi, odvedli krále odtud do Krumlova, ještě pevnějšího. Však ani to neposkytovalo jim dosti bezpečí a Vácslav musel táhnouti s nimi konečně až do Rakous na hrad Wildberg, tak že kromě jednotníkův nevěděl nikdo v Čechách, kam se byl král poděl. Propuštěn jest ze zajetí teprv dne 1. srpna.

Panství Přiběnické bylo za vladařství Jindřichova jen o nepatrné části rozšířeno a zůstalo celkem asi v týchž mezích, jako za pánův předešlých bývalo. Za to ale zapsal Jindřich r. 1408 roční plat 6½ kopy na vsi Zahrádce panství Přiběnického klášteru v Třeboni, od něhož si byl asi 78 k. ke svým potřebám zapůjčil. R. 1406 byl jedním z purkrabí zdejších jakýsi Matěj, jenž učinil darování 8 kop platu ročního kostelu ve Mlýnech (blíže Choustníka), druhým purkrabí byl Jindřich z Vyhnanic r. 1407, 8. března. Ale téhož roku (13. listopadu), již se vyskytuje co purkrabí Jan Smrčka ze Mnichu; a poněvadž se tento později co purkrabě většího hradu vyskytuje, na jevo vychází, že byl Matěj svrchupsaný jeho předchůdcem v témž úřadě a Jindřich že byl purkrabí na menším hradě. Tak to ještě r. 1412 nacházíme. Po smrti totiž páně Jindřichově († 1412, 28. července) stala se skrze poručníky sirotkův, z nichž přední byl Čeněk z Veselé a z Vartemberka, smlouva o opatrování statkův Rožmberských dne 14. srpna r. 1412, ku kteréžto úmluvě všichni purkrabí hradští své pečeti přivěsili a sice vedle jiných „Jan Smrčka na větším hradě v Přiběnicích“ a Jindřich (z Vyhnanic) na menším hradě tudíž. Přičiněním Čenkovým byla kaple v městečku Přiběnicích od fary Malšické, kamž posud Přiběnice náležely, odloučena a na farní kostel povýšena. Za prvního faráře potvrzen r. 1417 dne 15. ledna Petr Zvíře, posud farář v Bukovště panem Čenkem podávaný. Purkrabí jednoho z hradů byl 1416 Albert z Chotěboře, držitel vsi Zhoře.

Když byl mladý Oldřich (Jindřichův syn) plných let dosáhl a panství všechna co vladař ujal, staly se Přiběnice pro polohu svou jedním z nejdůležitějších hradův Rožmberských. Ve svém mládí byl se p. Oldřich podal působení páně Čenkovu a mateře své Elišky z Kravař, a nakloniv se k učení Husovu, rozkázal r. 1417, aby se na jeho panstvích pod obojí spůsobou podávalo. Neposlušní kněží byli trestáni; nicméně však těm, kteří by k rozkazu páně přistoupiti nechtěli, bylo na vůli ponecháno, aby fary své změnivše s jinými kněžími z panství páně se vystěhovali. Však po třech letech Oldřich v náhledech svých se změnil; sousedství Táborův v nově ohraženém Hradišti tak blízké a k tomu démokratické zdálo se mu příliš nebezpečným býti pro jeho panství s hrady, než aby nebyl usiloval o zničení strany Táborské, zvláště když byl dosáhl k tomu pomoci krále Sigmundovy. Pročež podav se králi v poslušenství, přilehl „k tomu táboru na Hradištku, aby jej rozmetal“ (v červnu r. 1420), a dojev mezi tím na hrad Žebrák, odpřísahal se také kalicha s přáteli svými, tak že potom vrátiv se k vojsku svému zase, kněží pod obojí odtuď vypudil a svým všem kázal nepřijímati již jinak, nežli pod jednou. Táboři slyšíce o převratu takovém, pravili o p. Oldřichovi, že byv již prvé kulhav na těle, nyní okulhavěl prý také na duši. Poražen byv hanebně u Tábora a ztrativ tam celé ležení nádherně vystrojené, popuzen jest k takové zuřivosti, že hned dal všechny kněží pod obojí na svých panstvích schytati a do věží po svých hradech Přiběnicích, Choustníce, Helfemburce a j. rozsázeti, kdežto dlouhý čas všelijak trápeni a mučeni až i někteří z nich umořeni jsou. Pro tento účinek věrolomný povstaly tuhé války mezi Tábory a Oldřichem, kteréž patnácte let trvaly a ve svém víru vedle jiných osad také Přiběnické hrady i s městečkem vyvrátily.

Čeho by se byli Táboři dopracovali jen tím nejúsilovnějším namáháním, to jim snadno poskytla nepředvídaná, ale šťastná náhoda, a snadné nabytí Přiběnic vážilo jim s jedno vítězství. Stalo se to takto:

Kněz Vácslav Koranda, Táborských hlavní hejtman, jenž kališníky k násilným skutkům poňoukaje, byl kázal a napomínal, aby již nechodili s poutnickou holí, ale s mečem v rukou, a nedávno (10. srpna) sám lid vedl ke zboření kláštera Zbraslavského, jel pod bezpečným průvodem k panu Jindřichovi Leflovi z Lažan na hrad Bechyni. Na cestě jeda po gruntech Přiběnických, překvapen jest od čeledi Rožmberské, zajat a do věže většího hradu Přiběnického uvržen, kdež se ještě několik věznův nacházelo. Věznové zavřeni jsou v klády, dřeva silná s vyřezanými polokruhy, která obě nohy věznovy tak těsně sevřela, že mu volno bylo jen seděti neb ležeti. Vtipný Koranda neztrativ mysli, spozoroval brzy, že jsou klády dlouholeté již vetché i spuchřelé. Zlámav tedy kládu, v niž byl upoután, osvobodil některé vězně, a přistaviv ke zdi dsky až k strážným k pavlači, dne jednoho přelezl a tu s některými svými strážné všechny zjímavše a svázavše, ostatní bratří své z věže vytáhli a strážné na jich místě vmetali. Chtěli také Odolena, pověžného do věže uvrci, když ale tento, obávaje se trapné smrti, prositi se jal a ke všemu, co by žádali, se podával, připravili jej k tomu, že jest jim slíbil na Tábor jeti a pověděti, že jsou se věznové dobyli a věži na Přiběnicích opanovali, a aby jim rychle na pomoc táhli. Týž chtě tomu slibu dosti učiniti a aby nebyl v podezření u svého pána (totiž purkrabí) prosil ho, aby mu odpustil jíti na Tábor, že věznové velmi žádají, aby jim ryb ku pečení koupil. Jemuž pán řekl: jdi rychle, ať ještě nešlechetní kacíři ryb pečených se najedí a potom je samy káži spáliti. A tak ten jistý Odolen byv přísahou zavázán, aby o dobytí věznův nikomu nezvěstoval, ihned běžel na Tábor a skutky jakž viděl, vypravoval napomínaje, aby hned bez prodlení jim na pomoc přijíti pospíšili, že hrad beze všeho klamu mohou obdržeti. Táboři to uslyševše ani věřiti nechtěli, že by tak snadno nepohodlného jim hradu zmocniti se mohli, a obávajíce se, aby jim lečky strojeny nebyly, jali posla, aby za pravdu odplatu vzal a za křivdu aby trestán byl. Hned potom hejtman Táborský Zbyněk z Buchova lid maje pohotově, s kterým jinam táhnouti chtěl, neváhal s ním přitrhnouti ke hradu. Jeho pak Koranda i jiní bratří, s věže vidouce, volali hlasem velikým: Tábor! hrr! Tábor! A purkrabě a jeho čeleď, slyšíce nenadále hrozné heslo, přestrašeni byli velice a odění vzavše na věž rychle vběhnouti chvátali, však nemohli ani ke vratům v hradbách, aby jich bránili, pro házení kamením s věže přistoupiti. A tak Táboři, kteří před hradem byli, směle k plotům nacházejícím se venku za příkopy přistoupili, bránící je odehnali, vrata hradu obdrželi a tak ovšem do hradu vešli. To vidouce čeledínové hradní a opustivše bran, někteří se zdí se spouštěli a jiní jsou zjímáni. I vidouce to oděnci, kteří s druhé strany řeky hradem menším vládli a opustivše všecky věci na hradu, utíkali, kam kdo mohl beze všeho prodlévání. Mezi tím se přece nějaká pověst o dobývání hradu po okolí roznesla i spěchali ze Soběslavě, nejbližšího hradu Rožmberského, aby Přiběnickým pomohli, leč pomoc ta nedala již příčiny leda k větší a krvavější lidu Rožmberského porážce. A tak toho dne (13. listopadu r. 1420) divným obyčejem dva Rožmberské hrady jako nedobytné obdrželi a opanovali, ztrativše toliko jednoho oděnce jménem Kunce. Na hradech těchto nezčitelné zboží od klenotův, čiší, pásův zlatých a stříbrných spínadel, perel, kalichův, monštrancí, korunu též s berlou biskupskou z Milévska, od kněh, ornátův, od jiného mnoho roucha drahého, od čub sobolových a kuních nalezli; neboť mnoho těch pokladův schováno jest na hradech těchto, poněvadž jmíni jsou za nedobytné. A tak ti sousedé nadavše se těm věcem býti bezpečenství, všecky své věci a statky náhle ztratili. Od té chvíle až do smrti své kněz Koranda mše jest nesloužil proto, že při dobývání hradu on s jinými s věže se bránivše kamení házeli; i domnívaje se, že by ze světa někoho svedl, i nesměl mše stoužiti, než toliko kázal.

Mezi zajatými nejvzácnější byl Heřman mnich, Nikopolského kostela titulovaný biskup, jehož zajali na hradě větším se dvěma kněžími. Ten býval někdy farářem v Milčíně a světil kněží kališníkům; neb když byl pan Čeněk z Veselé rozkázal, aby se na jeho panstvích pod obojí podávalo, tuť mnozí kněží nechtíce co činiti proti svědomí svému fary opouštěli, jako ku př. i děkan a kanovníci na hradě Lipnici učinili, že byla brzo nouze o kněží. Tehdá (1417) biskup Heřman ku prosbám Čenkovým mnohé kališníky v kapli hradu Lipnického na kněží posvětil, později však se podobojím sprotiviv a uchýliv se na stranu pod jednou mluviti se jal „že všecko lotry světil“. Nyní jatého Táboři na řece Lužnici pod hradem tekoucí utopili, nechtíce na tom dosti míti, že mnoho kněží strany Táborské se přidržících byl světil a ještě více světiti se zakazoval a sliboval. A za to ustavičně prosil, aby ho při životě zůstavili, že chce vždy jich světiti a všecky články jich držeti, kterýmž jej koli naučí. A když biskup dlouho plovaje utopiti se nemohl a připlynuv k břehu odpočívati chtěl, přiběhše Táboři po jeho krvi dychtíce, odstrčili jej od břehu a kamením tepouce dorazili.

Věže většího hradu stala se opět památnou roku 1421. Bojovný protivník Táborských Bohuslav ze Švamberka oblehán jsa na hradě svém Švamberce po opanování části jedné hradu skrze Tábory a Žižku, jal se prositi, aby posláno bylo pro pana Petra Zmrzlíka ze Svojšína; jemu zajisté a ne jinému, že chce postoupiti hradu a sám i se svými se vzdáti. Žižka svolil velkomyslně k výmince té, aniž užiti žádal příležitosti k pomstě. Panu Petrovi vzdal se tudíž pan Bohuslav; i měliť velikou nesnázi s obecným lidem Táborským, žádajícím bezživotí nejkrutějšího nepřítele svého; avšak urovnán spor ten konečně na takový spůsob, že pan Bohuslav na hradě pod stráží chován, služebníci pak jeho všickni na rukojemství propuštění jsou. Bojovný tento pán odvezen jest potom na větší hrad Přiběnický a seděv potom dlouho ve vězení, když viděl že král Sigmund o vysvobození jeho se nestaral, i také čestným Táborův k němu se chováním hnut jsa, přihlásil se konečně sám ke straně Táborské (1422), a stal se brzy potom jedním z nejčelnějších vůdcův jejich.

Krátce před tím byly se staly Přiběnice jevištěm věcí nehezkých, rovněž jako bylo utopení biskupa Heřmana. Bylyť se mezi bratřími Táborskými udály roztržky náboženské, jichž bližší vypsání naleží do dějin zemských a Táborských. Počátek jejich padá arci do r. 1420, ale drobení a dvojení se stran na Táboře teprv do roku následujícího. První větší takovýto ústrk přihodil se ku konci měsíce února r. 1421, když návodem zvláště kněze Martinka Housky mnění pikartské, že ve svátosti oltářní chleb a víno nejsou nic, než pouhá znamení těla a krve Kristovy, počalo se bylo valněji šířiti; s ním stáli zvláště kněží Petr Kaniš, Jan Bydlinský, Bartoš, Prokop a jiní někteří. Tu se na Táboře po mnohých hádkách stal úplný rozbroj, pro kterýž strana Martinkova, jakožto slabší, vypuzena byvši z města v počtu asi 300 osob, se do Přiběnic hradu a podhradí stěhovala, aby tu podle mínění svého život, jak byl v ráji, začali. Tu na hradě i dole v městečku bydleli a prostopášnosti tropíce, bez šatův běhali. Dí starý letopisec „že již někteří smysla zbyli, protože se mnoho postili, chtíce aby jim Bůh svou vůli zjevil, ano je byl ďábel přeloudil“. Potom když jim tu nedali býti, odešli do jednoho lesu a bydleli některou chvíli proti Dražicům nad řekou. Rozbroje ty byli příčinou, že Žižka na počátku měsíce dubna (1421) vojsko Pražské na čas opustiv, ke svým na Tábor přichvátati musel. Kloně se smýšlením svým o věcech víry a náboženství více ku Pražanům, nežli Táborským milo bylo, výtržnost svrchupsanou nerad nesl a pročež pikarty nenadále přepadl. Mnohým se podařilo přece utéci do hor Bernartických, jiní ale zjímáni byvše, přivedeni jsou do Klokot u Tábora. Tu pak když se nechtěli odříci bludův svých, Žižkovým kázáním upáleni byli. S radostí a s úsměchy šli do ohně, honosíce prý se, že téhož ještě dne s Kristem hodovati budou v nebesích. Mezi těmi blouznivci nacházely se též ženy, z nichž jedna Zdena řečená k víře pod obojí tíhla a proto od pikartův s jinými na Přiběnicích upálena.

Téhož ještě roku přiveden jest na Přiběnice k uvězněnému ještě Bohuslavovi ze Švamberka vzácný vězeň. Žižka totiž jsa v červenci r. 1421 v jižních Čechách, hradu Rábí a tvrze Boru se zmocnil a pana Menharta z Hradce, jenž s ním a Táborskými válčil, zajal. Odvezen jest pan Menhart na hrad Přiběnický a rytíři Zbyňkovi z Buchova dán k ostříhání; byv pak zde nějaký čas střežen, propuštěn jest z vězení snad na nějaký závazek, jehož tuším ani nezdržel, jsa r. 1425 opět ve válkách s Táborskými. V pozdějších dobách proslulý kněz Bedřich ze Strážnice stav se hejtmanem Táborským, ujal menší hrad Přiběnický a osadiv jej oděnci, často s něho s Rožmberskými a městem Budějovici válčil. To trvalo ještě nějaký čas po bitvě Lipanské (1434), leč tu již moc Táborských byla ochromena a k tomu na ně Oldřich z Rožmberka tuze naléhal, a zmocniv se Lomnice (1435, 12. listopadu) panství Táborskému hrozil; z těch příčin kněz Bedřich t. r. 26. listopadu vedle obce Táborské s hrady svými malým hradem Přiběnickým, Kolínem a Paběnici v přiměří vešel s Oldřichem a Budějovickými až do vypovědění jeho předběžného.

Když byl mír zemi navrácen nastoupením Sigmundovým na královský stolec Český, třeba bylo smírným spůsobem urovnati poměry v okolí Táborském a jednáno bylo tudíž o to mezi stranami, aby obšírné panství Přiběnické se všemi jeho důchody zase pánům dřevním navráceno bylo. Přičiněním Hanuše z Kolovrat na Žebráce a Přibíka z Klenového ukončeno jest toto jednání a učiněna roku 1437, 3. června konečná platná smlouva mezi Oldřichem s jedné a Bedřichem ze Strážnice a obcí Táborskou s druhé strany. Táborští slíbili pánu neb úředníkům jeho v moc jich obou hradův Přiběnic i s lidmi opanovanými na den sv. Prokopa (4. července) sstoupiti a ze svého držení propustiti, nicméně žádná z obou stran aby ty hrady neosazovala, poněvadž se mají zbořiti. Za to postoupení pan Oldřich knězi Bedřichovi 350 st. gr. dáti a to rozdílně po lhůtách zaplatiti slíbil. A poněvadž se panství Přiběnické těsně vrchu, na němž nové město Hradiště hory Tábor stálo, dotýkalo, slíbil pan Oldřich, že Táborským na místě těch 500 st. gr., jež jim dáti měl za odstoupení hradův, za tolikéž dědin svobodných okolo Tábora s lesy a s chrastinami odhádá a dědicky postoupí a k tomu ještě panství podačné (patronat) v Klokotech přidá, jelikož Táboři nemálo o to pečovali, aby nebyla zřízena nová katolická fara v blízkém okolí města. Jestliže by se při odkrajování těch lesův v něčem děliti a srovnati nemohli, ať jest toho pan Jiřík Drachovský (Jiřík z Vyhnanic seděním v Drachově 1428—1447) mocen a mezi nimi vypoví. Také zdi a věže v městečku Přiběnicích slíbil pan zbořiti a hrady i městečko na svůj náklad rozmetati a se zemí srovnati, a těm, kteří by chtěli tu v městečku neb jinde býti, prvních záští a nechutí (totiž přilnutí k učení Táborskému) nemá zpomínáno býti, aniž má pán kterých lidí pro Táborské „hyndrovati“, kteříž by pro ně zašli. A dokud Přiběnic neoboří, mohou sobě Táborští lesu ke své potřebě přivézti. Také si mají Táborští rybníky nasazené na podzim sloviti a potom teprv těch slovených rybníkův postoupiti, úroky Svatojirské (t. j. platy, kteréž poddaní o sv. Jiří vydávali) dobrati a setí všecka odvésti; za to zase budou povinni lidé páně 30 vozův lesu z Přiběnic na Tábor dovézti.

Učinivše takto smlouvu dosti výhodnou, slíbili pan Oldřich a syn jeho Jindřich (budoucí nástupce ve vladařství) zvláštním listem, že nebudou hrady a městečko osazovati a stavěti, a kdyby kdo je chtěl osazovati, že mu toho hájiti a brániti mají, také že nebudou těch hradův nikomu k osazování prodávati. Podobný asi revers vydala pánu také obec Táborská. To když se stalo, postoupili Táborští Přiběnic panu Oldřichovi dne 4. července a ještě jednou přislíbili dřevní smlouvu zdržeti a zachovávati. Boření nadřečené započato asi ještě téhož roku a v brzké době proměněni jsou pyšní hradové s tvrdým městečkem v zříceniny a ssutiny a okolí Přiběnické takovým spůsobem patnáctileté útrapy zbaveno. Okolní sedláci prý bez vyzvání s největší horlivostí pospíchali, aby nenáviděné hradby bořiti pomáhali. Sotva asi kdo na podhradí Přiběnickém zůstal; ačkoliv obyvatelům bylo vyhrazeno, že se pán na nich pro protivné smýšlení a jednání mstíti nemá, přece oni si raději volili obydlí na bezpečném Táboře, než pod opravou pana Oldřicha, jenž Tábory zjevně nevěšel, protože nesměl, ale tím raději podtaji utopil a umořil, koho mohl lapiti. Snad ještě téhož roku následovalo odkrajování některých častí panství Přiběnického k panství Táborskému. Páni z Rožmberka na nově odstoupené části zajisté vydali listy a zápisy, jež uloženy bývaly v archivu Táborském, ale při nedbalém hospodářství s archivem obecním dávno již zmizely. Tehdá bezpochyby k Táboru vsi Celkovice, Náchod a jiné připadly. I po odstoupení těchto částí ještě se obvod panství jen málo ztenčil a zůstalo rodu Rožmberskému v zdejší krajině ještě rozsáhlé a výnosné panství, jehož nejkrajnější osadou na severovýchod byly Chotoviny, kdež měli Rožmberkové ještě v 16. století právo podačné; na západě pak táhlo se až za Velké a Malé Opařany. V příčině vrchní správy patřilo celé to zboží po r. 1437 k úřadu Choustnickému, nicméně zůstával ještě název zboží Přiběníckého a vydržovány tu také některé úřady. R. 1458 Jan z Dobronic, písař úřadu Přiběnického, odváděl důchody na Choustník a r. 1459 byl Jan Lýsek z Řepeč lovčí lesův Přiběnických. Také starodávná míra Přiběnická přetrvala městečko a zůstala na panství Příběnickém nejen dokud se mu tak říkalo, nýbrž i ještě v dobách pozdějších, když se ani již nevědělo, jak veliké panství Přiběnické bylo. Ještě v našem století osadnící fary Malšické desátky žitné a ovesné faráři tamějšímu v Přiběnické míře roku 1678 vydané odváděli.

Až dotud ukončeny by byly zajímavé děje obou hradův a městečka Přiběnic, a zbývá nám pouze osudy panství až do jeho konečného rozdrobení vylíčiti. Časté nechuti a kyselosti mezi Oldřichem a Táborskými opakovaly se i po válkách husitských, najmě i o nějaké částí panství Přiběnického. Táborští drželi 3 lány role a jednoho podsedka (chalupníka) ve Skrýchově, patřící ke kaplanství v Přiběnicích arci již zrušenému, a podací ve vsi Hodušíně s 3 poddanými, k čemuž všemu se také Oldřich táhl; když v příčině těch věcí r. 1442 pře vzešla, dokládali Táborští právo své listy císařskými, jež jim propůjčovaly panství kláštera Louňovského. Pře ta měla býti srovnána vrchními opravcemi, jichž vyrčení nám více známo není. Oldřich nicméně v objemu panství nic neměnil, ale syn jeho nejmladší Jan nastoupiv vladařství rodu r. 1457, hned téhož roku úroky panské v Hodušíně Janovi z Petrovic, purkrabí svému na Dobronicích, zavadil a v potomních dobách množství vesnic pozastavil. Tak prodal roku 1459 platy v Opařanech, Podboři, Hodušíně, Popovci, Zběšicích, Zalší, Božetících. Držkrajově, Mlčkově, Přesečnici, Sepekovech, Dudově a na 5 mlýnech Matěji z Dubče na 6 let, téhož roku platy v Bečicích, Všechlapech, Třebelicích, Dudově, Radimovicích, Černkově, Oboře, Libějovicích a Lhotě měštěnínu Kutnohorskému Ondřejovi Načerackému a bratru jeho Řehoři. Poslednější platy opět byly v letech 1469, 1471 a 1483, jakož i platy ve Slapech a Dražičkách zastavovány. Více ještě t. r. prodal Jan poddané ve Zhoři Vácslavovi Heroltovi z Řipec a manželce jeho Dorotě, vsi Meziřičí a Drhovičky (pustina u Drhovic?) se dvorem Pasekou Janovi z Miličína a manželce jeho Martě, konečně vsi Zahrádku a Dražice s jitry Meziřickými, mlýnem, kostelem a farou v Dražicích a lesy Ohrazenice a Vlasenice Táborským měšťanům Petrovi Růži a Benešovi Haldě, to vše na vidrkauf t. j. na takovou výminku, aby je mohl vyplatili. Poslednější vesnice však nebyly vyplaceny, a dostaly se za nedlouho obci Táborské; než vsi Jonovi zastavené byly brzo zase vyplaceny, jinak zastaveny a opět r. 1464 témuž Jonovi prodány. R. 1464 postoupil Jan faráři Krumlovskému dvou lánů ve vsi Zhoři, jež byl u něho Jan Rous z Čemin, poručník dětí Daniele Smolíka ze Slavic, proto zakoupil, aby platy z nich vycházející k faře Krumlovské vedle nadání nebožtíka Danielova obrátil. Platy v Meziříčí zastaveny r. 1466 Machně z Obděnic a Kunratovi z Petrovic a opakovaly se podobné zástavy r. 1471 a 1482. Ze všeho toho viděti, že pánům již se nevyplácelo vydržovati zvláštní úřady na panství zdejším a že po roku 1458 zrušivše úřad písařský, zvolili sobě jiný postředek k těžení důchodův, jenž se i za našich dob mnohým šlechticům líbí, totiž části jednotlivé pronajímati. V tom pak směru pokračovali i Janovi nástupce.

Nejstarší Janův syn Jindřich stav se vladařem r. 1472, zastavil téhož roku platy v Malšicích, Maršově a Lomech a r. 1474 platy v Malšících. Bratr a nástupce jeho Vok († 1489) odprodal r. 1476 lesy Lipník a Skalici u Zběšic, jež se tudíž dostaly k panství Dobronickému; potom i platy ve vsích na výšině Zelecké ležících r. 1488 zastavil, což i r. 1499 Petr, nástupce jeho, učinil. Vsi Dražičky a Slapy byvše Petrem r. 1495 prodány, přišly k panství Dobronickému. Jan z Rožmberka zastavil platy v Bečicích, Třebelicích, Dudově, Radimovicích, Lhotce, Černkově, Oboře a Libějovicích Mikuláši Špaňovskému z Lisova, avšak na čas jeho a syna jeho Oldřichova života; ty vsi již na vždy zůstaly při panství Zeleckém, jehož meze se již dotýkaly lesův, jimiž bylo kameny zasuté hradiště zarostlo. Pan Jošt z Rožmberka sáhl konečně i na Přiběnice samotny; r. 1533 ve středu po sv. Janu Křtiteli prodal „břehy a rynk Přiběnický“, totiž hradiště menšího hradu s břehem pravým pod ním ležícím a na levém břehu pruh 5 sáhův široký až po kopec většího hradu, robotnému muži Janovi, mlynáři pod Bečici, poddanému Vity ze Rzavého pána Stadleckého za 8 kop gr., tak aby z toho úroky platil a aby zůstalo pánům z Rožmberka právo k vyplacení týchž břehův, kdykoliv by toho potřebovali. Od těch dob patřily řečené břehy ke statku Stadleckému.

Z velikého panství zbyly ještě lesy při větším hradě a něco málo vesnic, k nimž pan Jošt r. 1535 ves Dobřejovice s lesy blíže pusté vsi Potálova a mlýn Jana Mrzeny pod Přiběnici přikoupil; vše se již počítalo k panství Choustnickému. Jošt svrchupsaný prodal r. 1537 „lidi od zámku Choustníka ve vsi Maršově“. Když pak poručníci mladého Viléma z Rožmberka r. 1550 panství Zelecké koupili, připojeny byly k tomuto panství ty části bývalého panství Přiběnického, jež tam posud patří, vsi Malšice a Lomy ponechány při panství Choustnickém, ostatek pak byl rozprodán. Petr Vok z Rožmberka († 1611) odprodal ves Meziříčí a pustou ves Drhovičky, tak že z nich povstal nový statek Meziřický, vrchnost Chotovská přikoupila si od něho poddané v Chotovinách s podacím kostelním a část vsi Sedlečka, vrchnosti Stadlecké dostala se týmž spůsobem roku 1594 ves Lhotka Hnojová. Malšice a Lomy později odtrženy od Choustníka a přidány k Zelči. Ještě v prodeji téhož panství r. 1677 děje se zmínka o Přiběnicích těmito slovy: „Item eine ganze wüste Stadt, so vor diesem Przibenitz genandt gewesen“. Jaký to pyšný název a jak bídná skutečnost tehdá a nyní!

Stará cesta do hradu vedla kdysi od strany Slapské. Kdo se touto cestou ubírá, uzří v levo základní zdi čtverhranné věže rumem a kamením zasypané, v pravo pak dlouhý čtverhran, jehožto prostora rovná se zavírá náspem, jenž povstal spadáním hojného kamení a rumu. Mezi oběma nacházela se první brána, jíž se přicházelo do předhradí ohrazeného jen prostou zdí. Množství jam, prohlubin a kopečků ukazují, že tu stávalo více stavení hospodářských, stájí, kravin, stodol a p. v. Asi 23 m. odtud přijdeš k příkopu, jenž příčným směrem přetíná skalnatý ostroh, na němž větší hrad stával. Poněvadž jsou svahy hradiště příkré, záleželo tudíž nejvíce na opevnění této jižní strany a zdělán tu příkop hluboký a široký; ještě nyní po svém zasypání rumem a zemí jest příkop 19 m. široký a 10 m. hluboký. Ondy býval se shora až na dno vyzděn a nikomu nebylo lze jej překročiti, leč jedině napřaženým mostem, jenž se na západním jeho konci nacházel. Zde stávala druhá brána a skrze ni vstoupil příchozí do dolního hradu, jenž byl proti příkopu zavřen vysokým a mohutným náspem, od propasti k propasti se táhnoucím. Vedle této brány byla ještě branka, jež vedla dolů do městečka. Na dolním hradě 114 m. dlouhém a 76 m. širokém bývaly konírny, zásobárny, byty čeledi hradské a jiné podobné stavby, z nichž se jen skrovné stopy zachovaly, poněvadž tu vše ze dřeva bývalo. Na městišti tomto viděti jest posud starou cestu, jež vedla k druhému příkopu ve skále vytesanému a 10 m. hlubokému, přes nějž vedl zase most k třetí vnitřní a poslední bráně horního hradu.

Za příkopem hned nad bývalou branou úplně zaniklou, vypíná se kuželovitý, velmi příkrý chlum, na jehož temeni se nachází zřícenina nejpamátnější budovy Přiběnické, totiž věže hlídky, v níž seděli Koranda, Bohuslav ze Švamberka a Menhart. Vystavěna byla v podobě šestihranu, jehož rohy byly sesíleny hrubým štukovím. Nyní jest věž tato mimo stranu severní vlastními ssutinami zasypána, a bezpochyby povstal celý ten příkrý mechem porostlý chlum sesutím se této mohutné stavby. Ostatní část horního hradu vyplňují různé zbytky zdí, jež patřívaly k paláci či obydlí páně a některým jiným stavbám; ačkoliv pak část tato na třech stranách sráznými skalami omezena byla, přece ji hradily na všech stranách mohutné hradby, jež se z dobré části ještě zachovaly. Horní hrad zarostlý mechem a stromovím a kamením pokrytý protínají nyní pohodlné stezky.

Vedle druhé brány byla, jak již řečeno, branka vedoucí dolů k městečku, jež zaujímalo širší část břehu, nyní lesem a svěžím pažitem zarostlého. Z branky sice již nic nezbylo, ale cestu, jež skrze ni a dolů vedla, ještě viděti lze. Na levé straně zavírala cestu hradba, na pravé straně ji chránil vysoký, pyšný hrad, a dosti možná, že se po ní ještě k nějaké bráně přišlo, když se teprv do vlastního městečka vstupovalo. Z městečka nezbylo nic více, než hradba, která jej zavírala a nyní panství Zelecké a Stadlecké dělí. Tam, kde vozová cesta s hradu vedouc městečka dosahuje, bývala zevnější brána městečka, jejíž některé zdi posud viděti lze. Tou se chodilo k mostu, jenž spojoval městečko s menším hradem na oné straně řeky ležícím. Na blízkém ostrově býval mlýn náchlebný a rameno řeky jej od břehu odlučující bývalo struhou mlýnskou. Z mostu již nic nezbylo; než povídají staří lidé, že jen zřídka viděti lze jeho zděné pilíře, když bývá neobyčejně suchý rok, jako bylo ku př. r. 1811 a 1842.

Na pravém břehu řeky na skále strmé býval menší hrad, jenž nyní lid Hrádkem nazývá. Od mostu se šlo po cestě propastí, skrz niž teče potok Kašovský až na hřeben stráně, zde se cesta ohýbala a vedla k zevnějšímu 12 m. širokému příkopu, kterýž ostroh Hrádku od sousední pláně odděluje. Zde bývalo předhradí nyní hustým lesem zarostlé, na němž se jen nepatrné stopy bývalých stavení nalézají. Asi 95 m. dále jest vnitřní příkop, přes nějž se vcházelo do dolního hradu; příkop ten jest 10 m. hluboký a 13 m. široký. Na dolním hradě nejsou sice zříceniny, ale stopy bývalých hradeb přece viděti lze. Kdož chtěl odtud vstupovati do horního hradu, musil opět val a příkop přejíti a vešel nyní do malého těsného prostoru, jenž zabíral nejkrajnější končinu skalnatého ostrohu, ale zároveň hradu nejvíce tvrdosti dodával. Pahrbků, jam, rumu, kamení jest tu dosti; ale jiného mimo stopy hradeb nic není. Ve východním rohu stávala věž, v níž se nalezly na konci předešlého století železné dveře, jež se prý posud ve Stadlci nacházejí. Hrádek baví navštěvovatele mnohem méně než zřícenina většího hradu, také k němu není z Přiběnic přístupu pohodlného.

*

Vypravování o Přiběnicích zakládá se větším dílem na listinách a letopisech tištěných a netištěných, z různých archivův, nejvíce pak z archivu Třeboňského pocházejících. Nejvzácnější však pomůckou byly dějiny Přiběnické, jež sepsal pan Theodor Wagner, knížecí archivář v Třeboni, za jichž laskavé propůjčení mu nejvřelejší díky činím.