Příběhy Odysseovy/IV.

Příběhy Odysseovy Jan Šafránek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Jan Šafránek
Zdroj:	ŠAFRÁNEK, Jan. Příběhy Odysseovy. Praha : Jos. R. Vilímek, 1887. s. 66–78. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

XIII. zpěv: Odysseův odchod od Faiačanův a příchod (návrat) do Ithaky. Domluvil a všickni přítomní kouzelným uchváceni byli dojmem. První Alkinoos povstav přislíbí, že po tolikerých strastech Odysseus nicméně navrátí se domů. Poprosí všech přítomných, aby hostě obdarovali. Šatstva i zlata dosti sice nahromaděno pro něho ve truhle lepohlazené, ale po pánvi a třínoži nad to nechať mu dají muž za mužem. Zalíbila se Alkinoova slova všem a ježto již nadešel večer, odebrali se spat. A z rána snášeno pilně na koráb, který byl určen pro dopravu Odysseovu. Sám Alkinoos ku všemu dohlédne, veslařům býka zabiti poručí, s nimi oběti Diovi vykoná a je pohostí. Démodokos, pěvec u národa ctěný a vážený zatím pobaví je hrou a zpěvem. Odysseovi však není dosti volno. Čím blíže je hodina návratu, tím větší touha jeho srdcem zmítá. Tak as oráč po celý den na poli se plahočící rád ku večeři se vrací práci dokončiv, jak zradoval se Odysseus, když slunko zlaté sklonilo se k západu. Povečeřel ještě, načež k hostiteli svému vece:

„Alkinoe, mocnáři, hrdin všech nejznačitější!
Úctu dadouce bohům mne bez úhony vyšlete, vám pak
buď blaze; konečno již co mi srdce si přálo militké,
výprovod a vzácné dary — což jen božstvo nebeské
přáti račiž mi; a kýž řádnou manželku v obydlí
zpátky se vrátě našel bych, švarného i synka.
Vám zde zatím věkožízní záštitu dobra propůjčtež
stále takou; nijaká nestihniž i pohroma národ!“

Vzmodlili se bohům, ulili vína z číší a Odysseus podav číši svou královně Aretě s ní se loučil:

„Zdráva mi buď, královno, pořád, až přispěje někdy
se starobou smrti čas, co tanou nad lidmi hrozebně.
Já však už odcházím, tebe pak těš a blaž v bytu tomto
národ i dítky milé, choť i čacký Alkinoos král.“

To praviv přes práh vykročil. Za ním služky plášť, bednu, potraviny, chléb a víno odnesly, na palubě z pláten a kobercův ustlaly pěkné lůžko. Vyplula loď a s nocí hluboký spánek sevřel jeho víčka. —

Jako šipka uháněla Faiačanův lodice po hladině mořské. Záhy stihla země Ithacké přístav, který na pobřeží dvojím úskalím před větry a bouří je chráněn. V něm lodi bez kotvy spočinou. Na konci zálivu šírolistá popíná se oliva, blízko níž vchod do tajemné jeskyně. Tam sídlo mají víly rusalky, jimž roje pilných včelek snášejí med. Tam kamenné jsou stavy, na nichž roucha purpurová tkají, tam zřídla nevysýchajících vod. — — Vchody do vnitř vedou dva; ze severu mají přístup lidé, od jihu pouze bozi. Do tohoto přístavu vehnali junáci faiačtí loď, vyzdvihli i s ložem Odyssea pohříženého v hluboký spánek, vybrali jeho poklady a dary všecky, uložili je pod stinnou olivou, načež pak sami pluli nazpátek domů. Ale neměli doplouti. Spozoroval zajisté Poseidon, co byli učinili a rozlícen jsa hněvem ztroskotal jich loď a ve skálu přeměnil, kolem pak ostrova Scherie hradbu vztýčiti hodlal. Na pobřeží domácím stáli a spozorovali proměnu tu Faiačané a ztrnuli nade trestem tak náhlým. Zejména Alkinoos; neboť se rozpomenul na dávnou věštbu a proto radil, aby ustáli na příště od doprovázení cizincův a oběťmi aby usmířili božstvo.

Zatím Odysseus se probudil. Kolem něho rozestřela mlhu Pallas Athéna, že nepoznal rodné země. Co nyní s poklady? A má-li jen všecky? Kde se ocitl? Na všecky ty otázky nesnadná jest odpověď. Přepočítává a hle! — neschází mu na ničem; všecko v ladu a skladu náležitém. Tu

             „přišla mu blízkém Pallas Athéna,
mládci junému podobna tělem, pastýřovi pvcí,
přespanilému, jacíž královští jsou pacholíci,
kol ramenou na dvojmo majíc i lepozrobený plášť,
pod ztepilou nožicí pak opánky a ve dlani oštěp.“

Jí tedy poptá se Odysseus. A nastojte! Jmenuje mu Ithaku. Leč není Odysseus lehkověrným ani ukvapeným. Nechce by poznán byl, pročež utíká se k výmluvě. Země arci prý nezná, vždyť z Kréty prchá, kde syna Idomeneova, ztepilého Orsilocha zabil; obávaje se pomsty prchl na Foinický koráb a žádal si, by ho zavezli do Pýlu; avšak když spánek jeho oči přemohl, využitkovali plavci té chvíle a uložili ho na cizí zemi. Zasmála se božka Athéna,

„pleštila hladce rukou ho, tělem k děvě se spodobivši
přespanilé veliké, nádherná díla vědoucí.
Pak řeč ujavši slovem mu povídala rychloperutným:
Šelma by byl hotový a přeludník, kdož by tě předčil
ve všelikých lichotách, byť i bůh sám vstříc nahodil se.“

Před ní nebylo třeba žádné zchytralosti, vždyť přišla poradit se s ním, jak by záletníkům byla připravena pomsta. Poznal teprve nyní Odysseus bohyni a domníval se, zeť mu ještě nebylo dáno stanouti na domácí půdě. Nuže brzy se přesvědčí. Na povel Athénin rozprchne se mlha — objeví se země s horou Neriton. Zajásal Odysseus „svou vida zem blah a rád, a políbil půdu plodistvou“.

Do jeskyně ukryl své poklady a když tam byly všecky uloženy, pak Athéna kámen k otvoru přimkla. Na to pod olivou si usedli a na tom se snesli, že Odysseus v žebráka přeměněn do domova se vydá a nikomu nezjeví nic o svém příchodu; prvá cesta jeho bude ku věrnému pastýři Eumaiovi; u toho posečká tak dlouho, až se bohyně vrátí a povzbudí Telemacha, by z Lakedaimonu vydal se na cestu zpáteční. Odysseus bázně své neztajil; mohl by milý synáček zakusiti nějaké nehody, proč tedy byl do ciziny poslán? S pomocí a ochranou boží dal se na tu pouť, dí jemu Athéna, o něho není třeba míti strachu; budeť mu to jen ku slávě. Osobní průvodkyní bylať mu sama Pallas Athéna!

„Takto tudíž hovořivši prutem se ho dotklať Athéna:
svraštila pleť mu lepou nejdříve na oudech ohebných,
zrouchala pak mu rusou na hlavě kadeř, kolem údův
všechněch sestaralého potáhnula kůži šedivce,
zhyzdila zrak mu také, jenž býval druhdy hezounký. —
Kol něho kůži hrubou bystré obléknula laňky
oblezlou. Dala pak v ruce hůl mu a mošnu šerednou.“

XIV. zpěv: Odysseova s Eumaiem beseda. Kdož by byl jen tušiti mohl, že v škaredém onom žebráku skrývá se Odysseus! A byl to věru proměněn k nepoznaní! Doubravinou po stezce se ubíraje záhy přišel k pastýři svému Eumaiovi, který správcem byl všech pasáků vepřového stáda. Zbudován měl kulatý dvorec na místě odevšud obhledném, prostranný dvůr koly a nastavěným kamením jsa obrouben, obrostlý byl zevšad hlohovým křovím. Ve dvanácti chlívcích zavřeno bylo dvanácte stád po padesáte prasnicích, po dvoře pak 360 kanců krmených pobíhalo, a ve zvláštních ohradách krmena selátka. Čtvero tu pasáků bylo Eumaiovi po ruce, tolikéž i psů, kteří hlídali stáda. Ti první zvětřili příchod cizince žebráka; i vrhli se naň a kdyby Eumaios nebyl jich okřikl a kamením zahnal, byli by snad příchozímu ublížili. Jen správce stád, věrný sluha, příchozího Odyssea přivítal vřele, vybídl, by s ním na salaši prodlel a z toho co má, dle libosti požil. Ihned podestlav hustě chrastí přetáhl je koží z huňatého kozla a tak hostě usadiv vece:

„Nelze mi, hosti, nijak, byť i horší než ty zavítal,
hostě nečestně přijať; — malý a milý věru dárek
bývá náš; neb jesti rabův takový mrav a právo
stále jen ohrožených, když po královsku si vládnou
mládci. Najisto tomuť bohové zabránili návrat,
jenž by srdečně kochal mne, propůjčil statku majetnosť,
svému by jakouž čeledínu podává pán blahovolný,
když mu pracně trudil se a bůh jeho rozmohl dílo,
jakž mně také toto dílo daří se, jehožto držím se.
Tož by mi pán byl valně hovil, kdyby byl zde to sestár;
leč zahynulť.“ — —

Takto praviv opaskem kabát si ovázal, kročmo ku chlívkům spěl a dvé selat ze svince vzav zařízl, opařil, skrájel na kusy a na rožně napíchl. Ve dřevěném na to korbeli sladkého vína namíchav hostě pobídl k jídlu a pití. Co mohl pánu svému zachovati kusů, kdyby záletníci na dvoře jeho nehýřili! Žádný ze smrtelníků neměl tolik stád ovcí, koz, vepřů; ale den za dnem ze všeho toho majetku nejlepší kusy sobě vybírali ku snědku ženiši Penelopini. Nad řečí věrného sluhy zaradoval se Odysseus; i tváří se, že by snad o zbloudilém pánu Eumaiovu něco mohl věděti. Ale starý Eumaios nevěří již nikomu! Hojně přešlo cizinců za ta léta, dali se vyčastovati a pak smyslili sobě báchorky, aby jen roztoužených po Odysseovi přátel oklamali. Tak i cizinec tento, snadno by báchorku utkal, když by kdo mu podal jen plášť a kabátec slušný. Nevěřícímu Odysseus dokládá se přísahou velkou, žeť jistě pán jeho brzy se vrátí.

„Jest mi totiž protiven z duše ten jako Hádovy brány,
kdož se nedostatkům poddávaje báchory bájí.
V tento samý slunoběh se vrátí zpět sem Odysseus.“

Ani přísaze valně nevěří Eumaios. Na jinou věc pomněme, dí, přísahy nechme, vždyť hořem srdce mi puká, pomním-li nad to, že i syn pána mého, Telemachos, v cizině dlí a jemu že ukládají zlomyslní záletníci. Na jinou věc obraťme hovor; a ty cizinče rci mi kdo jsi? Odkud jsi přišel? a z kterých končin? Vše zevrubně chce pověděti příchozí žebrák.

Z Kréty prý pocházeje je synem Kastora Hylakovce. Otec mu zemřel a po něm pramalý úděl mu zbyl. Žínku pojal spanilou, bohatou. Však prahna po hrdinských činech v boji se vyznamenal a v devíti již válkách vévodil, když synové Achajští ku Troji táhli. Ti ho vybízeli a na krétského vladyku Idomenea naléhali by s nimi pluli. Stalo se. Po devět let tamo válčil, léta pak desátého když vyvrácen byl hrad Priamův a rozptýleni byli potom Achajští, pojala ho vášeň na výpravu do Aigypta. Uchystav devět lodí hostil soudruhy své šest dní, na to sedmého dne dali se na cestu. A po pěti denním veslování přistavše ku městu Aigyptskému drancovali a plenili a zajímali o překot. Ale Zeus hromovládný postavil se proti jeho vojsku. To znamenaje sňal přilbu i štít a objav kolena jeho prosil za ochranu. Vyslyšel ho bůh a zachránil. Sedm let prodlel v Aigyptě a hojně nashromáždil pokladů. Léta pak osmého přibyl do Aigyptu muž Foinický, vylákal ho na svou loď. Zatím však ho prodal a když loď jejich po vlnách mořských se hnala, tu Zeus bleskem koráb roztříštil a v ruce mu stožár vtisknuv na moře rozbouřené ho pustil. Devět dní a nocí zmítán byl mezi životem a smrtí, desátého konečně dne dostihl země Thesprotů, kde vládl přítel Feidón. U něho dopátral se Odyssea. V Thesprotii byl hostem; Odysseovy statky sice viděl i všecky poklady, ale Odyssea samého neuzřel. Zašel prý z Thesprotie do posvátné věštírny v Dodóně boha se otázat, má-li domů se navrátiti potajmu, nebo zřejmě-li má začíti proti záletníkům pomstu. A poněvadž dříve vyplul z Thesprotie než se Odysseus z Dodony vrátil, více pověděti nemůže, nežli, že živ je a zdráv, že koráb již připraven, na kterém domů se vrátí. Sám hodlal plouti k Akastovi, králi na Dulichiu; ale lodníci obravše ho a toliko v rozedrané cáry ho oblekše za večera přistáli na Ithace. A tu s ochranou boží uniknuv jim přišel pod hostinný Eumaiův krov.

Uměl důmyslný Odysseus spřádati pohádky, z nichž nicméně přezíraly jeho vlastní osudy! Ale neprozradil se. Čeho zakusil u Laistrygonův, u Kalypsy, na Trinakrii, u Faiačanů: to přioděl v roucho smýšlené báje. A vyprávěl tak přesvědčivě, že nedověrný Eumaios málem by byl uvěřil. Pravda, že cizinec žebrák mnoho vytrpěl, hoden je důvěry; ale Aitolos, tulák, obloudil ho jedenkráte podobně klamnou nadějí, proto napomíná cizince, by mluvil jen pravdu pravdoucí. Protož na dotvrzenou řeči své dí hosť:

„Aj nuž smlouvu nyní si učiňmež, ať oběma pozděj’
svědky budou bohové, na Olympu širém bytující:
pakli se nevrátí tvůj pán domů jak vypovídám,
poštva pacholky mě dej svrhnout se skály mohutné.“ —

Zaradoval se Eumaios. Hned káže nejlepšího přivésti vepře, pětiročka, a žertvu ustrojiv bohům, hostě poctil tučnou krmí. Nastal večer. Žebráku bylo v hadrech chladno. Rád byl by pláštěm se přikryl. Vypráví tedy příhodu, jak kdysi Odysseus pro něho plášť získal v bouřné noci, když bujného reka Thoanta vypravil k Agamemnonovi. Dojat je příhodou tou hostitel, zapůjčí mu plášť vlastní: až bohdá se vrátí Telemachos, ten jistě ho obdaruje řádným oděvem.

Tak žebrák — Odysseus — ulehl v jeskyni Eumaiově, kdežto správce stád chopiv dřevce mohutné a provázen jsa psy ubíral se tam, kde nocovala stáda.

XV. zpěv: Telemachův k Eumaiovi příchod. Do té chvíle dlel Telemachos u Menelaa ve Spartě. Míjel den za dnem, a ani jemu, ani Peisistratovi, junáckému Nestorovu synu, se nestýskalo v místě nad míru pohostinném. Protož Athéna, pečlivá dcera šírovládného nebes a země pána, sama pospíšila v žírnou krajinu starožitného Lakedaimonu a pobídla Telemacha k návratu. Není radno prodleti déle. Záletníci jsou den ode dne bujnějšími, již také bratří Penelopini i otec sám radí ku sňatku s Eurymachem, jenž ze všech největší věno nabízí. Dary, které na cestě dostal, svěřiti má staré služce, ta mu jich dobře ostříhati dovede. Na zpáteční cestě bude třeba ostražitosti. Chystají se zajisté záletníci k nástrahám; nechať tedy i v noci pluje a příliš k ostrovům na blízko se nepouští. Do města s korábem jeti nemá. Vystoupna hned ve přístavě blízkém ať u pastýře Eumaia si odpočine a toho vyšle k mateři se zprávou, že navrátil se z cesty živ a zdráv. Jak bohyně poradila, tak učinil Telemachos. Za ranného jitra poprosí hostitele Menelaa; ten ho nezdržuje, nýbrž vše k návratu chystá. Obdaruje také Telemacha krásným měsidlem, které sám Hefaistos zrobil pro Faidima, Sidonského krále. I Helena Telemachovi na památku dává podar a pohladivši jeho spanilou tvář s ním se loučí:

„Dar ti také já, dítě milé, dám tenhle památník
Heleniných to rukou, v čas sňatku přežádoucího
tvé choti na zdobenou, prozatím ať u matky milostné
v kobce leží si. Ty pak kýž zdráv a vesel se mi vrátíš
v dům lepovýstavný a na rodnou půdu dědičnou.“

Pojedli ještě společně a popili. Zapřahnuti již vranci a když junáci statní, přátelé Telemachos a Peisistratos, stanuli na voze, poslední k nim vece slovo hostitel Menelaos:

„Zdrávi mi buďte junáci! a Nestora vojvodu lidstva
zdravte: neboť věru ten jak otec byl ke mně milostiv,
v Troji pokud synové my Achajští mívali vojnu.“

Slibují, že tak učiní; nad to Telemachos loučí se s přáním, by vrátě se domů mohl již tam uvítati milého svého otce, po kterém tolik touží. Sotva to dořekl; v tom orel s pravé strany vznesl se nade dvorem, a velikou hus v pařáty chopiv, bystro do výše uletěl. Nad tím znamením všickni zaplesali. Zvláště Helena slova věštná pronesla:

„Jak ten orel doma pěstovanou hus schválil a zedral
s hor se na zem sešinuv, kde mu původ a bydlo je mláďat:
takž Odysseus běd drahně přetrpěv a přemnoho bloudiv
navrátí se domů a se pomstí: či snad i jest již
v domě, a pak záletníkům všem zhoubu zasívá.“

Pokynul ještě jednou Telemachos; na to bičem švihnuv do koní vyjel ze dvora. Celý den byli na cestě; opět přenocovali u Dioklea ve Férách, a časně ráno na zejtří pokračovali v jízdě započaté. Slunko chýlilo se k západu, a tu před nimi sídlo Nestorovo. Poprosí Telemachos Peisistrata, by ho do města nevozil: stařičký Pyliův vládce by ho zdržoval, kdežto on po brzkém již návratu touží. Ať mu za vše poděkuje jménem jeho i vysvětlí příčinu spěchu. Souhlasí Peisistratos. Rozloučí se. Zatím co druhové Telemachovi lodní náčiní zřizují, koná on sám oběť Athéně, a přijímá věštce Theoklymena k sobě i slibuje mu ochranu. Nechtě zabil kohosi z krajanů; stále jsa pronásledován prosil, Telemacha, aby ho vzal sebou do ciziny. Telemachos vyplnil jeho přání, načež dal druhům znamení, by odepluli. Noc již temná zahalila ve svůj závoj všecku přírodu. I Odysseus odpočíval již u Eumaia; jal se zkoušeti jeho smýšlení a chystal se, jako by z rána do města jíti hodlal dárků prosit a výživy hledat. Myslíš-li, — dí mu v odvet Eumaios, — že by tebe potřebovali záletníci, chyba lávky! kolem nich jen mládci obsluhují, lepé kadeře mající a roucha sličná. Ty však zůstaň, neboť nikomu nepřekážíš, a až se navrátí Telemachos, sám tobě kabátec dá slušný a vypraví tě, jak si přáti budeš, kamkoli. Zůstane tedy ještě na místě nepoznaný Odysseus. Poptává se po stařičkém Laertovi, zvídá, že stařenka Antikleia hořem po synu svém zemřela, a ježto předlouhé již noci jsou a na škodu bývá sen i spánek přílišný, vypráví Eumaios cizinci žebráku o vlastních osudech. Není rodákem Ithackým, otec jeho Ktésios byl králem v Syrii; ale úkladem ženy Foinické, která v domě otce jeho dlela, prodán byl na koráb kupců Foinických; ti prodali ho na Ithace králi Laertovi, a jemu i jeho synovi Odysseovi sloužil Eumaios věrně. Za hovorů vzájemných usnuli. A když ránorodá zora zbarvila růžovitě klenbu nebeskou, doplul šťastně Telemachův koráb na Ithaku.

                                                  „Při břehu tehdy
Telemacha druhové rozvolnili plachty, jeřáb pak
spustili rychle, koráb do příplavu vrejdili vesly.
Ven pak kotvy vyvrhli, připevnili lána koremná;
pak sami též na břeh vystoupili výtoně mořské,
chystali jídlo ranné, a zamíchali víno ruměnné.“

Telemachos více na koráb nevstoupil. Poručiv chráněnce svého, věštce Theoklymena péči přítele Pejraia, syna Klytiova, stoupal rychle po stezce vedoucí ku dvorci věrného pastýře Eumaia.

XVI. zpěv: Telemachos pozná Odyssea. Tam té doby Odysseus a šlechetný Eumaios z lože povstavše snídaní sobe chystali. Ostatní pasáci se stádem byli již v různé strany rozesláni. Zůstali doma též strážní psové. Ti první postřehli přicházejícího Telemacha a poznavše ho, lísali se k němu jako ku známému. Jakmile zočil ho Eumaios, náčiní mu překvapením upadlo z ruky; rozradován v ústrety pánu svému vkročil.

„Tak jak otec něžný syna vítá vlastnorodého
když z končin dalekých se vrátil rok na desátý,
mazlíček jedináče, pro nějž mnoho zármutku vystál:
tak tedy Telemacha ctný pastucha božskodobého
objav zlíbe celém, jako ze smrti byl by vyvázl.“

Beztoho prý zřídka kdy z města přichází k němu, proto tím vzácnější jest právě jeho návštěva. Ne tak — dí Telemachos — bude na příště; právě k tobě, pastýři milý, jsem se odebral, abych s tebou pohovořil o tom, co dálo se doma za mé nepřítomnosti. Vzal tedy Eumaios Telemachovi z ruky kopí a vedl ho dále. Tu však byl žebrák cizinec. Ihned ustupuje. Ale Telemachos toho nedopustí.

„Seď si cizinče jenom, však i jinde sedátko my najdem
vnitř pastoušky naší. Zde je muž, jenž místo přichystá.“

A věru. Hned také Eumaios trochu chvoje zelené sebrav podestlal jí a navrch houni rozestřev Telemachovi místo upravil. Od včerejší večeře co zbylo, kvapem snesl a ochotně přisluhoval. Ba i tážícímu se Telemachovi, kdo by ten cizinec byl, zevrubné podává zprávy Eumaios a prosí ho, by příchozímu byl ochráncem. Ale jak toho dovésti? Vždyť je Telemachos mlád a mezi záletníky jemu samému pohroma hrozí, nad to pak jak by se měl tam jeho hosť. Do města tedy vzíti ho není možno. Konečně bude i tak dobře, zůstane-li hosť u Eumaia; sám pošle cizinci stravu, poskytne mu pěkný plášť a bude-li kam jinam chtíti, milerád mu opatří průvod. Jak plesalo nepoznanému Odysseovi otcovské srdce, když slyšel rozšafného syna svého soucitnou řeč! Stěží se přemohl. Nicméně v hovor se vmísiv táže se, zda-li národ nevře na Telemacha, že se záletníkův bojí? O být jenom mlád, zvěděli by ti hrdopýškové, zač toho loket! Raději by zemřel zbraní jejich jsa porubán, než aby snášel na příště tu potupu! Je po jídle. Eumaia vypraví Telemachos do města, by mateři Penelopě vyřídil, že vrátil se domů živ a zdráv; ostatním všem však ať toho zamlčí. Také není třeba, by sám až ku stařičkému Laertovi s tím poselstvím se ubíral: tam ať máti sama spolehlivou vypraví klíčnici. Poslechne Eumaios na slovo a podvázav si opánky pod nohy, vykročí. V tom tu bohyně Athéna, jen Odysseovi zřejmá, se zjeví. Mrkne obrvím a z chaty vyjde Odysseus. Stane před ní a slyší její radu:

„svému nyní synu již slovo pověz a nepřitajuj nic,
byste milovníkům smrť a sudby konec zhotujíce
k městu veleslavnému si kráčeli.“ — —

Řekla a zlatým prutem dotekši se jeho údův navrátila mu pravou jeho podobu, proměnila roucho a ze žebráka stanul rek bohatýr před užáslým Telemachem. Ten domnívá se, žeť to nějaký bůh přítomen a chvěje se svatou bázní. Leč jak spasná tu slova řinou se k jeho sluchu!

„Nejsemť bůh nijakýť; bezsmrtným proč podobíš mne?
nýbrž tvůj jsem otec, pro něhožto ty sténaje těžce
outrap drahně trpíš, nátisky mužův na se vezma.
Tak tedy prohlásiv syna zlíbal a proud vyřinul mu
slz po tváři na zem, bylť dřív zdržoval je pořáde.“

Ani nevěří tomu Telemachos. Myslí, že ho bůh jakýsi klame; ale když opětně Odysseus jemu přimluvil, tuť padli si v náruč otec a syn a srdečný pláč ozýval se jen a vzlykot v pastýřově jeskyni. Splněna tužba tolikaletá a projeviti nad tím radosť jinak, k tomu se nedostávalo slov. A jakže navrátil se otec? Zvídá Telemachos o Faiačanech; ti pohostivše ho a hojně obdarovavše přivezli na Ithaku. Pod ochrannýma křídloma bohyně Athény vše se šťastně skončilo. I cestu jeho k Eumaiovi řídilo samo božstvo. Nyní zas Odysseus na záletníky se vyptává. Není jich málo. Z lesnatého Dulichia přes padesáte, ze Samy dvacet čtyři, ze Zakynthu dvacet, z Ithaky samé deset; nad to mají s sebou i služebnictvo. Jak Telemachos myslí, oni dva sami s ně býti by nemohli. Jinak soudí Odysseus; je přesvědčen, že Zeus i Athéna budou mu pomocníky vydatnými. Osnují záměr pomsty. Telemachos nechať jde z rána do města, kam Eumaios Odyssea za ním přivede. A tu ať zkouší od zpupných záletníků cokoli, lhostejno budiž Telemachovi. Až nadejde příhodná doba, pak jemu Odysseus pokývne, a dají se do práce. Zatím však všecka zbroj i zbraň z paláce ať je odklizena; a ptali-li by se záletníci, kde ji uložil a proč, ať jen odpoví, že zrezavěla a učouzena již dýmem; ostatně lépe prý je-li odstraněna; aspoň vínem napilí a rozkvašení nebudou druh druha soubojem pokoušeti. Uchystány buďtež toliko dva tesáky, dvě sudlice, dva štíty. Nikdo, ani Laertes, ani Penelopa, ani Eumaios tušiti nesmí jeho do otčiny návrat. Snad by tu onde dobře bylo zkusiti smýšlení otroků domových. Ke všemu tomu Telemachos přisvědčiti nemůže. Dva na tolik odpůrců sotva stačí. Smýšlení služebnic seznati bude prospěšno, se služebníky však bude lépe, když ani zkoušky nezačnou. A tak si rozprávěli moudrý otec a rozmyslný syn ve dvorci Eumaiově, když již loď Telemachova do města dorazila a současně před Penelopou příchod jeho ohlašovali věštec Theoklymenos i pasák Eumaios. Přál si arciť Telemachos, by příchod jeho utajen byl záletníkům; ale toho nebylo možno docíliti. Viděli loď a poznali, že Telemachův podnik se zdařil a zálohy jejich na bezživotí jeho nastrojené že čekaly marně. Pomýšlel tedy Antinoos ještě teď na to, jak by Telemacha utratil, ale tomu rozhodně se opřel Amfinomos. varoval před zrádným úkladem, při němž „hrozno haluz kmene královského marniti“. O věci samotné zvěděla také Penelopa; pověděltě úrady ty jí Medon. Sešedši s hůry mezi záletníky jala se plísniti ostrými slovy Antinoa, že hodlá nebohému její synu strojiti úklady. A proč že rozhněvala se hněvem velikým moudrá Penelopa na Antinoa? Po právu. Jeho otec jako uprchlík, který ublížil Thesprotům, štván ode všech zachráněn byl Odysseem a za to zpupný Antinoos úklady činiti se opovažuje synu Odysseovu? Hněv královnin dojal též Eurymacha; konejšil ji a sliboval Telemachovi ochrany, arciť jen slovem; v pravdě nebyl o nic lepším nežli Antinoos a sám také Telemachovi záhubu chystal.

Telemachos a Odysseus ve dvorci Eumaiově zatím dleli. Nastal večer a z města vracel se Eumaios. Aby Odyssea nepoznal, zas Athéna podobu jeho proměnila a dlel tu opět žebrák s chatrným oděvem, blíže něhož za noci ulehl králevič Telemachos.