Údaje o textu
Titulek: II.
Autor: Jan Šafránek
Zdroj: ŠAFRÁNEK, Jan. Příběhy Odysseovy. Praha : Jos. R. Vilímek, 1887. s. 37–48.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V. zpěv: Kalypsina jeskyně. Odysseův vor. Ale to byl také vrchol jejich zpupnosti; míru svých nezbednosti záletníci již dovršili. Proto i bohové sami rozpomenuli se, že na čase již osnovati jim záhubu a trest zasloužený. Jak na počátku řečeno bylo, dlel z bohův Odysseovi nejnepřátelštější Poseidon dosud mezi Aithiopy. Přímluva Athénina po druhé hýbe myslí ostatních. Jsou opět shromážděni a rokují, opět uvažují o poměrech a utrpení Odysseově. Tentokráte s výsledkem. Zeus káže Athéně, by ochraňovala Telemacha, pak Herma posílá na ostrov Ogygii, kde nymfě Kalypse přimluviti má, by propustila Odyssea bez odkladu. Slov hromovládného Olympana poslušen jest Hermés. Bystroletý ten posel boží vezme opánky zlatité, jež ponesou ho vodou i vzduchem; uvázav si je pak pod nohy, chopí se berly, kterou víčka očí lidských zavírá, sesílá-li spánek na ně a Pierií (zemí to poblíže Olympu) prošed ponoří se v tůň mořskou

                                         „ptákovi káni podobný,
jenžto v hrůzodivých klínech moře vezdy šumného
stíhaje hejno rybí smáčí v moři křídla peřistá.“

Brzy stane na žádaném ostrově. Zaměří k jeskyni, v níž na ohništi veliký háral oheň a vůně z cedru a chvojky daleko se táhla. Poblíže ohniska stav byl, na kterém bohyně zlatým tkávala člunkem. Kolem jeskyně vyrostl bujný les; tu olše a černé topoly, jinde zase blahovonné cypřiše rozkládaly své větve. V haluzích stromů sídlilo ptactvo četné, jestřábi, kalousové, havrani. Po kmenech pak popínala se réva a její bohaté hrozny právě se nalévaly. Čtvero tu praménků zvlažovalo celou krajinu a na lučinách přesycen byl vzduch vůní fialek a bujného miříku.

„Plál tam oheň veliký z ohniska, a vůně do dálky
z cedru lepoštípného a zeravu páchla po výspě
z rozhořelých; ona prozpěvujíc ladným hlasem uvnitř
vedle stávku chodíc zlatitým tkala roucho paprskem.
Háj pak u jeskyně stál vůkol v zelenosti bující:
olšina tam s osykou spolu rostla i cypřiše vonná.
Tam šírokřídlí uplétali hnízda si ptáci,
sýci a rovně krahujci i havrani dlouhojazyční
námořní, jimž lov vodní jest vezdy na mysli.
Jeskyni vyhlubenou u věnci ovíjela réva
štěpná, rozbujelá, plna hroznův úrody zdárné.
Dále za ní čtyry zřídla vodou vyprýskala jasnou
blízko při sobě, podál obrácena na strany různé.
Vůkol měkkounké tu palouky violky, miříku
zkvétaly, tak že by pak třeba sám sem přijda nebešťan
spatře to jistě užasl a rozkoše v srdci pocítil.“

Sám rychloletý nesmrtelný posel velikého Dia žasne nad krásou útulného světa koutečku a vkročí do jeskyně. Pozná ihned bohyně Kalypso příchozího, uvítá ho a před hostě ambrosii na stole položivši ruměnný mísí nektar a ptá se, co příchodu jeho příčinou. Hermes zvěstuje jí vůli boží. Přišel vyprostit Odyssea. Nezvratná to nebes vůle, by poslán byl Odysseus ihned do domova. Nebyla vůle ta bohyni milou, a tak zahořekovala. Vždyť Odyssea tonoucího zachránila, když na troskách korábu svého sám a sám plul po hladině rozbouřeného moře; o něho pečovala, ba nesmrtelnosť a věčné mládí byla by mu opatřila, jen kdyby byl u ní zůstati chtěl! Než — marno všecko. Proti vůli nebešťanů marný jest odboj. A tak sotva že Hermes odletěl nazpátek, zajde Kalypso ku břehu mořskému, kde Odysseus prodlel celé dni a v hoři svém si prával, aby jen spatřil kouř z rodné Ithaky k nebesům vstupující. Nechce ani uvěřiti její slovům Odysseus; tak náhle přiblížila se hodina spásy. Má si kmenů narubati a zrobiti prám; potravou a vším ostatním ho opatří. Ještě váhá Odysseus; i žádá na ní, by se zapřisáhla, že pravdu mluví a žádné neobmýšlí lsti. I to mu Kalypso učiní. A tak uspokojen po dlouhé době zase jednou večer rád si odpočine. Když pak rozbřesklo se ráno, tu Kalypso vyhledavši olivové topůrko a na ně lepohlazenou teslu nasadivši přivede Odyssea v ta místa, kde suché kmeny a vyspělé stály. Těch porazí Odysseus dvacet, řádně je přiteše a na délce zarovná. Pak nebozezem je provrtav houžvemi pevně v jedno spojí a vor je hotov. Kolem něho z trámů lodní stěnbu sbije, uprostřed vztýčí stožár, na něm rahno. Kormidlo již utesáno, upěchována na voru půda. Neschází ani na plátně ani lanech a brzy i plachty pověšeny. Celé čtyři dni zaměstnával se Odysseus tou prací, pátého pak dne dostav vína, pramenité vody, masa, zvařenin a potravy hojnosť, vypluje za příznivého větru. Sedmnácte dní bez úrazu pluje klidně Odysseův vor po hladině. Dne osmnáctého shlédne jej Poseidon, právě když se vrací od Aithiopů. Hněv pobouří útroby jeho, tuší, že bohové za jeho nepřítomnosti Odysseovi pomohli. Hned

„sháněl davy mračné, vodstvo vybouřil
trojzub mrště rukou, všecky všudy vichry poháněl
rozmanitých větrův a pojednou mračny obestřel
zem rovněž jako vodstvo: i nastala pod nebesím noc.“

Zalkal Odysseus! Toho se nenadál. Třikrát blaženi jsou ti, kdož pod hradbami vysoké Troje padli a se vděkem jich připomínáno od potomstva! Nač vyvázl z tolikerých běd, když nyní rozkacená vichřice metne nebohého v jícen burácejících vln! Dobře tuší v nářku svém valící se nehodu. Hle! náramná vlna shora dopadši zatřásla prámem a Odysseus upustiv veslo spadl s prámu. Stožár spřerážen, plachty roztrženy. Než v příboji tom a děsném vlnobití pluje Odysseus statečně, zachytne se zase prámu. Ale na chvíli. Nový jím lomcuje proud. V té úzkosti pomoc blízka. Shlédne chudáka trpitele nympha Inó Leukóthea; vynoří se poblíže něho z vln a káže mu, by šat odhodě a prámu se spustě, do vody se pohřížil. Podává mu čarovný závoj. S tím dopluje k pevnině. Dva dni a dvě noci zmítán je Odysseus mořským proudem. Třetího dne spatří ostrov, porostlý lesem.

„Jak když rozmilený se dětem zas ukáže živůtek
otcův, jenž nemocen si uleh’, bol snášeje těžký,
zdlouhavo chřadnoucí, škaredý běs bylť ho posednul,
jim na radosť ho potom bohové vyprostili ze zla:
tak žádoucny se půda a háj Odyssévu zamihly —
plul všecek úsiloven, by nohou se na pevninu dostal.“

Ale jak? od moře nebylo nikde přístupu k ostrovu, jenž strměl na vysoké skále. Zočiv vlny od ostrova se valící postřehl řiční proud. Plul tedy do ústí řeky a odvázav závoj se vděkem bohyni jej v moře hodil, pak

                   „říčného z proudu vyváznuv
v keř rokytí se zahýb a políbil půdu plodistvou.“

Zachránil jen života. Byl vysílen a hladem zmořen; našed si zakoutí, kde nebylo větru, hojně listí sehrabal a z něho lože si ustlal, na kterém odpočinul po tolikerých útrapách.

VI. zpěv: Odysseův příchod k Faiačanům. Odysseus spal; ale ochranná jeho bohyně bděla nad ním. Ta rovně zamíří do města Faiačanův. Bydlili dříve ve prostranné Hypereii, poblíže Kyklopův; ale král Nausithoos převedl je na ostrov Schérii a město nové mohutnou obehnal zdí, lidu rozdělil nivy orné. Na živu již nebyl, neboť i syn jeho, nynější vládce, Alkinoos valně sestárl. Do jeho paláce zašla Athené; stanula v komnatě,

                        „kde spala dívka
zrostem a sličností nesmrtným zúplna rovná,
Nausikaá, dcera Alkinoa, kmeta velkoduchého.
Tamž ona vánku dechem pospíšíc k dívčinu lůžku
postane u hlavy výš a řečí k ní takto se ozve.
„Nausikao! proč tak zrodilas ty se z matky netečnou?
Skvostná roucha posud ti leží neopatřena vesměs;
nuž tedy pojďmež prat prvního za úsvitu jitra!“

Zmizelo vidění a Nausikaa procitši přivstala záhy, aby uchystala, k čemu jí bohyně, v postavě dcery Dymantovy, pobídla. Zastala již matičku při práci se služkami, ana prádlo nachové snovala, otec pak právě odcházel do hromady sněmovní. Jemu tedy úmysly své vyjeví.

„Nechtěl bys mi, tatíčku milý, vůz dáti uchystat
krásnokolý, vysoký, bych vzácná roucha dovezla
k proudu si ven vyprat, co leží mi ukálena dávno?“

Jakž by mohl jí toho Alkinoos odepříti! Milerád poručí čeledínům uchystati pěkný, vysoký vůz s dobře přilehající košatinkou a do něho zapřáhnouti spřežení silných mezků. Čeleď na kvap plní rozkazy dané a královna Aréta víno a potravu i olej přináší, by měly posilněnou při práci jak Nausikaa tak i služky. Vše uchystáno.

„Tož děva už do rukou jala bič, jala opratě lesklé,
pohnala mezky švihem, že dusáním jich zněla půda.“

Za ní přikvačily služky. Opodál proudu říčního zastavily, mezky z vozu vypřáhly, by na travinách medoplodných volně se pásli. Na to do práce se daly. Prádlo vypráno, roucha vyčištěna a na pobřeží na výsluní rozložena. Po práci vykoupaly se družky, olejem se natřely a zatím čekajíce, až by prádlo uschlo, do hry se daly. Královská dceř mezi nimi, sama též rej zavádí. Však Athéné řídí její ruku. Chtějíc hoditi po služce Nausikaa chybila a míč upadl do hlubokého víru. Hlasitě vzkřikly dívky. A křikem tím probudil se Odysseus. K uchu jeho dorážely sice hlasy lidské, ale on mořskou špínou a solí znešvařen, bez oděvu, vysílen a vyhladovělý! Ba hlasy ty byly dívčí! Dlouho se rozpakoval; konečně že se ozve byl odhodlán, neboť nouze i železo láme. Pozdvihnuv hlavu z úkrytu svého jal se prositi. Vzkřikly a žasly dívky na novo. Rozprchly se, vidouce mužskou, cizí hlavu, slyšíce cizí hlas,

jen sama Alkinoovna tu zůstala, ježto Athéna
v hruď zmužilosť jí vdechla a z údův odňala bázeň.

K ní tedy, zůstav v úkrytu svém, s prosbou obrací se Odysseus:

„Na kolenou tebe, kněžno, prosím, jsi-li božstvo či člověk?
Jestliže jedna z bohyň jsi, co sídlo mají v nebi šírém,
s Artemidou já bych, Dia velmocného rozenkou,
velkostí, krásou, zrůstem nejblíže tě srovnal;
pakliže ze smrtných jsi která, jimž země je bydlem,
trojblažení věru jsou jak otec tak i máti velebná,
trojblažení bratří; neb jim nad míru zajisté
od tebe rozhřívá se pokaždé srdce blahostí,
když výkvět, takový patří, jak do plesu stoupáš. —
Nikdy bytosti také oči mé nezhlédly smrtelné
z žen ni mužův; úžas mne pojímá, když na tě patřím.
V Délu taký poblíž oltáře Apollina druhdy
palmy mladistvý prut jsem shlédl ze země se pnoucí —
takto i tam jsem stál jej spatřiv v srdci užaslý
dlouho, že nikdy taký strůmek nevyrostl ze země, —
jak teď tobě divím se a žasnu a z úcty se štítím
tvých se chopit kolenou, ač zlý bol na mne doráží.
Dvacátý včera den jsem z tůně vyvázl brunátné;
dřív po celý ten čas proud hnal mne a vichory líté
od břehu Ogygié, a nyní běs sem mne uvrhnul.
Avšak, kněžno, slituj se; mnohéť jsem svízele přestál.
K městu mi cestu okaž, šat dej, jímž bych tělo zakryl.
Kéž bozi zas ti dají, čeho jen tvé srdce si žádá,
muže a dům, zároveň pak kéž svornosť blahodějnou
uštědří ti! Není věci zdárnější ani krasší
než, když dům spravují, jsou svorné mysli obadva,
muž se ženou, odpůrcům svým ku žalosti bolestné,
k útěše příznivcům; a zvědí nejvíc to samotni.“

Tak prosil Odysseus. Jeho prosbu vyslyšela sličná Nausikaa.

„Šatstva nemáš věru pohřešovat, ni jiné věci žádné;
k městu okáži ti cestu a jméno ti národa řeknu.
Faiačtí bydlí tady v městě a ve kraji tomto.
Já sama jsem dcera Alkinoa, kmeta velkoduchého,
od něho závislá Faiáků moc je i síla.“

Ihned zavolá na služky. Dí, že cizinec tu nešťastný a pomoci potřebuje. Nechať mu šaty podají i olej, by mohl se v proudu říčním vykoupati. Učinily na slovo ochotné. Odysseus umyt a ustrojen vyšel a zářil krásou i vděkem, jež po tváří rozestřela bohyně ochranná Pallas Athena. Podaly mu pak jídla a nápoje. Po dlouhé době se trochu posilnil. Zatím uschla roucha, je svinuvši a naloživši zapřáhla Nausikaa opět mezky a vyskočivši na vůz pověděla cizinci cestu. Přijde do města výstavného, zdí obehnaného; vkročí do přístavu těsným vchodem. V přístavě zříti vedle tržnic i loděnice i řadu kamenův, na něž se lodě zavazují; tu také robí se vesla, plachty i lana i veškery přístroje. Nezabývají zajisté se Faiačané ani vojnou ani honbou, nýbrž plavbou. S ní po městě jíti cizinec nemůže. Dala by zbytečně podnět k řečem, které jsou vždy jen dívkám na újmu. Nyní ať volně za jejím povozem kráčí.

„Hájek Athéně svatý, spanilý blíž cesty nalezneš
osykový, v němž zřídlo hrčí, kol louka se táhne,
tamž úděl pole jest ota mého i sadba kvetoucí,
mésta tolik daleká, co by člověk dokřikl hlasně.
Tam si usedna čekej nějakou dobu, až my s vozíkem
uvnitř města budem dojedouce do otcova bydla.“

Pak ať cestu další nastoupí a po paláci Alkinoově se táže. Snadno prý jej najde, neboť již zevnějškem ode druhých se liší. Do vnitřku přijda dříve ať jako prosebník ku královně Aretě se uchýlí; ta-li vyslyší jeho prosby, pak jest naděje, že spatří rodnou zemi i své přátely. To pravivši dívka bičem kmitným švihla a uháněla ku městu. Odysseus pak došed háje Athénina modlil se k bohyni a vzýval ji za ochrannou pomoc. Hlas jeho i prosba došly vyslyšení.

VII. zpěv: Odysseův příchod k Alkinoovi. Odvezlo tedy sličnou Nausikau silné spřežení mezků do města. Jakmile přede domem otcovským zastavila, ihned vypřáhli bratři a roucha vypraná donesli do vnitř. Sama pak Nausikaa do své komnaty vešla, když jí stařičká služka Eurymedusa oheň rozdělala a večeři připravila.

I Odysseus ubíral se ku městu Faiákův slavných. Vždy o blaho jeho pečlivá bohyně Athéna rozestřela kolem něho hustou mlhu, by nikdo neuzřel ho více a sama podobna jsouc dívce nesoucí džbán, cestu jemu ukazovala. Divil se Odysseus přístavišti, loděm podvinutým, vysokým zdem a nádherným stavbám. Došli k paláci krále Faiáckého Alkinoa.

                    „Vnitř kroč jen a nic nelekej se
v srdci; neboť lepším ve všechněch muž nebojácný
ve skutcích bývá, třebas odjinud odkudy dospěl;“

tak pobízí Athéna Odyssea; i radí mu, by získal si přízeň královny Aréty; té-li dosáhne, pak svitla by naděje sladká, že uzří domov a svou rodinu. Zmizela průvodkyně. Vzmužil se tedy čacký Odysseus a vkročil v nádhernou komnatu královského paláce. Práh její byl kovový, i stěny; na nich jaspisové leskly se řimsy; dvéře zářily stříbrným podvojem a zlatými závorami. U nich Hefaistem uměle zpracované sošky psů na stráži stály. Kolem zdí rozestavena dovedně zrobená křesla, pokrytá hebkými koberci, jichž umělé vyšívání bylo obdivuhodno. Na kovových podstavcích vypínaly se zlaté postavy jinošské, v jejichž rukách zasazeny pochodně, osvěcující komnatu. Náčelníci a přední rádcové královi shromáždění při hodech, popíjeli tu a veselili se, zatím co padesáte služek u vnitř domu zabaveno bylo pracemi kuchyňskými. Ku komnatě té přiléhal rozlehlý sad, ve kterém zrály hrušky, marhaníky, jablka, fíky, olivy po celý rok bez ustání; za sadem táhla se vinice, pak zahrada, na jejíž záhonech pestré blýštily se zeliny svlažované praménkem, který celou zahradou protékal, kdežto druhý pramen z paláce vycházeje sloužil lidu a z něho také čerpávali Faiáčané pro sebe vodu.

Přehlédl tedy Odysseus jak bylo v paláci Alkinoově uvnitř i vně. Ký div, že mu chvělo se srdce bázní jako mihotají paprsky sluneční dopadajíce na plochy lesklé, od nichž se odrážejí. Neviděn od nikoho přikročil ku královně a objav prosebně kolena její, žádal úpěnlivé, by odeslán byl domů. Spadla mlha dosud ho zastírající; udiveni žasnou všichni přítomní nad příchodem cizince, jenž u krbu usednuv čeká dalších pokynů. Za nedlouho zpamatuje se první Echenoos; pobízí krále, by cizince přijal a pohostil. Ihned vezme Alkinoos hostě svého za ruku, posadí ho vedle sebe a zatím co Odysseus pochutnává si na jídle, radí se Alkinoos s Faiáčany. Úrada snadná. Ježto pozdě na večer, rozejdou se spat, z rána pak dopraví cizince, kam bude si přáti. Ta slova ze srdce rád slyšel Odysseus. A když před rozchodem bohu Hermovi, jenž dušem lidským po denní únavě libý sesílá spánek, oběť úlitbou vzdali, rozešli se. Zůstali jen Odysseus, Alkinoos, Areta. Již sklízejí služky všecko náčiní stolní, když Areta nemohouc vysvětliti sobě, jak cizinec nabyl roucha, které sama byla utkala, po této věci se ho táže: „Není-liž pravda, ctný cizinče, že k nám po moři jsi přišel? Nuže kdo jsi? Kdo tobě toto v podar dal roucho?“

Trudno vzpomínati bolu a hoře; než odpověď dáti dlužno. Vypravuje Odysseus: Z ostrova Ogygie, na kterém sedm let zdržovala ho nymfa Kalypso, dci Atlantova, plul po voru na hladině mořské. Ale Poseidon náramnou bouří rozdrtil jeho vor a Odysseus pluje ve vlnách rozbouřených stihl ústí řeky a tudy vystoupil zachráněn jsa na břeh. V ústranní našel si koutek před vanutím větru chránící a zkormoucený na mysli po nadlidském téměř namáhání usnul v listí se zahrabav. Spal dlouho. Až na zejtří, kdy slunko k večeru se chýlilo, probuzen byl jásotem hrajících služek, s nimiž ku řece byla přišla Nausikaa. Tu prosil; ta poskytla mu pokrmu a nápoje, ta dala mu šat mysl nezhroženou osvědčivši.

S pohnutím mysli vyslechl cizincovo vypravování Alkinoos; po jeho zdání měla Nausikaa sama se služkami cizinci k němu ukázati cestu. Ale Odysseus ji omlouvá a na sebe vinu tu béře. Sám tomu nechtěl z opatrnosti, neboť se bál, aby Alkinoa nerozhněval. Cizincova rozšafnosť dojímá krále; takého švarného a důmyslného přál by si zetě! Vkročily služky a ohlásily, že pro Odyssea lože uchystáno. Rozloučiv se s hostiteli ulehl velezkušený rek pod loubím a sladký údy jeho pojal spánek.

VIII. zpěv: Odysseovo s Faiáčany obcování. Sotva že na východním nebi zasvitla ránorodá růžovitá zora, ihned vstal z lože Odysseus. S Alkinoem přišel záhy pak na tržiště Faiácké, kam Athéna sezvala veliké množství občanstva tamního, obcházejíc je v podobě hlasatelské. Náměstí je naplněno; všecko zvědavě pohlíží na cizince, jemuž bohyně

„zázračný po hlavě a pážích rozlila půvab,
a zděla tělnějším ho na pohled a lépe urostlým,
ať by se Faiáčanům stal všechněm mil a libosten,
důstojen, úctyhoden, moha zastať zápasy četné.“

Shromážděným vévodí Alkinoos. Káže spustiti podvinutý, černý koráb na moře, vztyčiti na něm stožár, upevniti lanoví, spořádati plachty; na veslařské lávky nechať zasedne 52 junáků, by vesla k roubům dobře připevněná třímali a sinou rozrývali hladinu vodní. Starešin pak všech pozývá do svého paláce, vzkazuje pro božského pěvce Démodoka. Záhy naplnilo se nádvoří královského hradu davy lidskými. Mládci i starci baví se tu chystajíce hostinu. Daltě Alkinoos zabiti dvanácte tučných ovcí, osm lesklozubých prasnic, dvé přímorohých býků! Mezi hodovníky zasedl také pěvec Demodokos, jemuž sice Musa odňala dar zraku, ale v náhradu dala s umem zpěv sladký. Usadiv se ve křesle stříbrem vytkávaném, na pilíři měl zavěšenu citeru a po jídle vzav nástroj libozvuký pěl o sváru mezi Achilleem a Odysseem. Jakž by nebyl dojal zpěv ten přítomného tu Odyssea! Dvacet let vzdálen byl od milé otčiny, v bojích a půtkách nejprve, pak na moři i u dálných národů zkoušeje nehod a trampot — a tuto o něm, o jeho činech u cizího kmene pěvec píseň zpívá! Uchopí šarlatový plášť a přes hlavu jej přetáhne, by zakryl před přítomnými své duševní pohnutí a slzy, které proudem řinou po jeho lících. Leč povšiml si toho sám Alkinoos. Vybídl proto shromážděných ku zápasům. Mezi účastníky zápasů zříme tré statných synův Alkinoových; jedni během o závod proslavili se, jiní vrhajíce diskem, pochvaly došli. Jarobujný Laodamas pozývá také Odyssea k zápasu. Roztoužilo se junácké srdce Odysseovo, rozehřálo ohněm síly a nadšení. Po boku jeho Pallas Athéna, slova její rozhodují. Již tu k zápasu v hodu do dálky uchystán, s každým měřiti se hotov; toliko Laodamanta, že byl synem hostitelovým, ze šetrnosti vylučuje, neboť ví, že bude vítězem. Stalo se; na to zápas mění se v rej a sbory mládeže křepčí; všeobecné veselí provází žertovná píseň Demodokova o úkladech Hefaistových proti Afroditě a Areovi. Na to cizinec vítězný — neboť dosud neznají jména Odysseova — obdarován. Euryalos meč, na jehož jilci ryzí stříbro, jehož pochva ze slonoviny vyřezána, mu na památku dá; jiní jiné skládají dary. Aréta sama ve truhlici dobře slitou vše uloží. Přiblíží se večer. V upravené koupeli pěkně se vyzdobiv vyjde do síní Alkinoových švarný Odysseus; tu setká se s Nausikaou. Stoje na prahu jídelny děkuje vlídné své chranitelce, která s ním loučí se krátký, ale významný proslovujíc pozdrav:

„Zdráv buď, hosti, a kéž jednou ve vlasti otecké
pomníš na mne, že mněť první za život jsi zavázán.“

Na to vkročí Odysseus do komnaty mužské; tu pojídali masa, popíjeli vína v měsidle s vodou smíseného. Demodokovi seřízne Odysseus čásť vepřového hřbetu, by si pochutnal, a pak zase zpíval, zná-li, jak Epeios dřevěného koně pořídil návodem Athéniným. Po vůli je hned pěvec Musou nadšený. I vypráví, kterak Trojané, vidouce koně různě o něm soudili; chtěli zajisté

„buď prokláť zuřivou ocelí velikána dutého,
buď vyvléci na vrch, střemhlav pak sřítiti se skal,
buď ponechať skvostem velikým na udobření božstva.“

Zalká Odysseus při zpěvu tom, jako když sirá žena, jež ztrativši v zápase muže vrhne se na tělo umírajícího hrdiny. Nemůže neznamenati toho král Alkinoos. Káže pěvci by ustal ve zpěvu, a vybídne již cizince k upřímné sdílnosti:

„Jméno mi řekni, jakým pak otec tě nazýval i matka;
nazvi mi zem rodnou, pak národ a město rodinné,
jak zbloudil jsi mořem, kteraké jsi se ve kraje lidské
doplahočil, jakové v lepobytných zřel lidi městech…
neb-li ti též zahynul příbuzný před zděmi Troje?“