Příčiny naší národní a státní katastrofy
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Příčiny naší národní a státní katastrofy |
| Autor: | Josef Matoušek |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 78, č. 308. s. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 09. 11. 1938 |
| Licence: |  PD old 70 |
Není nic překvapujícího, jestliže národ a stát, který prožil ať už pro válečnou porážku, nebo bez války takovou katastrofu, jako náš, stará se ihned po katastrofě o to, aby byly objektivně zjištěny příčiny této pohromy. Tak v Německu po válce světové v říšském sněmu bylo usneseno zříditi výbor, který by vyšetřil příčiny světové války a příčiny toho, proč národ německý v této válce podlehl. Výsledkem tohoto šetření byla velká publikace „Die grosse Politik der europeischen Kabinete“. Vedle toho vydáno bylo plno soukromých i oficielních publikací, které zabývaji se příčinou a vinníky prohrané války. Státní správa nebránila těmto akcím, naopak je všemožně podporovala. My jako národ a stát máme ještě více důvodů, abychom se ptali po tom, kdo byli vinníky naší dnešní národní a státní katastrofy. Naše zahraniční politika, přes všechny výklady o tom, že jsme státem demokratickým, byla vedena ryze autokraticky. Nejlépe snad charakterisuje vedeni naší zahraniční politiky tento rozhovor s bývalým presidentem Masarykem. Poslanec Špaček, chtěje sblížiti Masaryka s Kramářem, vykládal Masarykovi, že v mnohém by se mohli dohodnout, že záleží jen na osobním setkání. Nato Masaryk odpověděl: „Proč ten Kramář nedá pokoj Benešovi, on dělá mou zahraniční politiku a dělá ji dobře!“ Tímto způsobem, ba později, když abdikoval Masaryk, ještě ostřeji, byla odmítána každá kritika zahraniční politiky, každý návrh na změnu linie zahraniční politiky, každá pochybnost o správnosti naší zahraniční politiky, byla pokládána za neloyalitu, ne-li za něco horšího. Tři neděle před katastrofou vytýkal jsem nesprávnost naší zahraniční politiky, ukazoval jsem na nesprávný poměr, jaký máme k Itálii a Polsku a byl jsem panem ministrem zahraničí briskně odbyt s poukazem na to, že mé námitky nespočívají na správných infoimacích. Naše veřejnost byla informována ze zahraničního úřadu, ne podle přesně zjištěných zkušeností, nýbrž podle sklonu a přání rozhodujících činitelů, podle toho, jak si přáli, aby podle jejich ideologie poměry v zahraniční politice se vyvíjely. Proto byla naše veřejnost nesprávně informována o poměru našeho státu k sousedním státům, mnohé bylo zamlčováno a mnohé podáváno tendenčně.
A to je důvod, proč naše veřejnost přímo s úžasem a ustrnutím při prvním nárazu katastrofy zjišťovala, že Francie přes svou smlouvu s námi nepůjde, že také s námi nepůjde Anglie a Sověty, ačkoliv ze zahraničního ministerstva byli jsme do posledního okamžiku ujišťováni, že celý kulturní západ je na naši straně, že smlouvy jsou nedotknutelné a že budou dodrženy.
Úžas naší veřejnosti ještě, možno-li stoupl, když se dodatečně dozvěděla, (zkonfiskováno) Podobným způsobem zatajovány byly naší veřejnosti i jiné rozhodující skutečnosti, nebylo ani vládě sděleno, co namítají naše zahraniční úřady proti linii naší zahraniční politiky.
Jestliže dnes obhájci naší dřívější zahraniční politiky obhajují ji tím, že proti referátům ministra zahraničí nebylo v ministerských radách nikdy odporu, musí si uvědomit toto umlčování a zatajování rozhodných skutečností.
Nesmi také zapomenout, že přes toto zatajování dr. Kramář, dr. Hajn, posl. Špaček, posl. Holeček v parlamentě a já v řadě článků v „Národních listech“ upozorňovali jsme na nesprávnost naší zahraniční politiky, vatovali jsme, zapřísahali jsme, vše marně.
Nejde o zbytečné rekriminace, nejde o malicherné spory osobní, nejde dokonce o to, aby kdokoli byl osobně pronásledován. Úkolem výboru by bylo jedině zjistiti, jak se vývoj dál. Tato potřeba je právě tak naléhavá, že Národní shromáždění, ani zahraniční výbor, ba ani vláda nebyly řádně informovány (vzpomeňme jen schůzí zahraničního výboru obou sněmoven francouzských!) a že v politické veřejnosti a tím více v lidu koluje množství fantastických dohadů. Nový poiltický život musí býti založen na pravdivém poznání toho, co se stalo. Jestliže obhájci dosavadní zahraniční politiky jsou opravdu přesvědčeni, že se její představitelé ničím neprovinili, měli by právě oni nejhorlivěji souhlasiti s objektivním vyšetřením.
Naše veřejnost právem se domáhá pravdivého poznání, jak to vlastně bylo. Je právem přesvědčena, že se v budoucnosti vyvarujeme chyb minulých jen tehdy, jestliže je poznáme. Je třeba, aby si vláda a rozhodující političtí činitelé uvědomili tuto živelnou vůli lidu. Dnes je veřejnost sytá vyhýbačných metod a věčného odkládání. Jestli kdy, tak dnes platí slova Rašínova, že osoby musí stranou a blaho státu musí býti zákonem nejvyšším.