Máj (almanach 1858)/Písně večerní

Máj (almanach 1858)
Sázka	Písně večerní	Mé matce

Údaje o textu
Titulek:	Písně večerní
Autor:	Vítězslav Hálek (jako Vítězslav J. Hálek)
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 15–21.
Licence:	PD old 70
Související:	Večerní písně

Bůh povolal mne do ráje,
bych tam se učil zpěvu.
„Ne dobře být mi samotnu!“
A bůh mi stvořil Evu.

Ne žebro vyňal z ňader mi,
leč srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď
to srdce k Tvému tulí.

A proto se tak divná teď
mi touha v srdce hostí,
a jest mi, jakby srdce nám
zas měly v jedno srosti.

A proto, když jsem daleko,
zpět noha maně kráčí,
a u srdce mi bolno tak,
že jest mi — ba až k pláči.

*

Tvé oko krásné jezero,
jež v šeru tam se houpá;
v něm nočních světel milá zář
s modrým se nebem koupá.

A čisté jako kříšťál je,
v něm vidět je až na dno —
leč hloub kdo do něj nahlídne,
ten utone v něm snadno.

*

Umlklo stromů šumění,
a lístek sotva dýše,
a ptáček dřímá krásný sen
tak tichounce, tak tiše.

Na nebi vzešlo mnoho hvězd,
a kolem je tak volno,
jenom v těch ňadrech teskno tak,
a u srdce tak bolno.

Ve kvítků pěkný kalíšek
se bílá rosa skládá —
můj bože, a tu rosa též
se v moje oči vkrádá.

*

V tom světě vše teď usnulo,
až na zvuk srdce v těle.
Bůh sám ví, že to srdce jen
si nikdy neustele.

V tom božím světě zmlklo vše,
až na zvuk srdce hravý.
Bůh sám ví, že to srdce jen
se nikdy neunaví.

Myšlénku spánek přemáhá,
s dnem noc se v bdění střídá —
jen srdce v prsou stále bdí,
a tam si lásku hlídá.

*

Má milá pojď a poklekni,
teď právě čas je k modlení —
měsíček vyšel nad lesy,
a čas můj minul k prodlení.

Však ruce, drahá, nespínej.
Já Tebe, mne obejmi Ty —
a místo rukou srdce dvě
budou k modlitbě sepnuty.

A ústa k ústům připoj mým,
z jedněch nás úst se modlit nech —
já v ústa vložím slova Ti,
a k nebi Tvůj je pošle dech.

A bude naše modlitba
tou nejčistší, věř, obětí —
neb když se modlí andělé,
jen v tom se modlí objetí.

*

Již stalo se. Má duše bez Tebe
se necítí již celou víc,
ba sebe myslit bez Tebe
by bylo — nebýt živu víc.

S mou duší již jsi setkaná.
Ty’s chloubou její, radostí —
Ty’s touhou mou, mou útěchou,
mou rozkoší — mou žalostí.

Z mých pustých dnů mi nebe tkáš,
jak nevěsta svatební šat,
Ty ve mně bdíš. Ty ve mně sníš.
Co já, co Ty — nevím již rozeznat.

Co osud můj — mně lhostejno.
Vímť, čí jej ruka upřádá.
Z Tvé ruky — byť i zkázu vzít —
i v tom se nebe zakládá.

*

Z svých písní trůn Ti udělám
za velkých pěvců příkladem,
za žezlo Ti své srdce dám,
a slávu svou za diadem.

Za zákon lásku vyvolám,
svou písní oslavím Tvůj den,
v Tvou duši vleju lásky slast,
a sladkou touhu ve Tvůj sen.

Ptáčků Ti písně přivolám,
máj nastele Ti k nohoum květ,
a nebes hvězdám rozkaz dám,
a v nebe změním celý svět.

A srdce všech Ti podmaním,
ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět,
a královnou Tě provolám,
kam šírošírý sáhá svět.

*

Tak jak ten měsíc v nebes báň —
tak láska v srdce vchází,
a tajný bol a tichý žal
ji v chůzi doprovází.

A co dřív člověk netušil,
v tom šerém světle spatří,
a tajný bol a tichý žal
se divně v písni sbratří.

Leč mnohá též se bouře zlá
v ubohém srdci shlukne,
a než ji v písni vysloví —
jak mnohé srdce pukne.

*

„Nedobře lidem bez zpěvu“ —
Tak bůh v svých soudech mluvil —
a stvořil lidem básníka,
a to mu věno uvil:

„Co živ jsi, neměj pokoje,
jen o bolestech zvídej,
a v naději vždy oklamán,
chleb svůj jen v pláči jídej.

Nech srdce na krev zderou ti —
ty na tu krev se dívej,
nech štvou tě po všech končinách —
ty miluj je a — zpívej.“

Ten lós nám pěvcům obecný.
Svět zná jen naše zpěvy,
však co nás k zpěvu pohnulo —
to žádný v světě neví.

*

Mám bázeň, drahá, o Tebe,
pak-li nás lós kdy spojí,
že mého kletba osudu
též ztiží hlavu Tvoji.

Jáť druhý v světě Ahasver,
jejž osud bičem hání;
mněť otec kletbu v podíl dal
na místo požehnání.