Písně slavíkovy/Vítězslav Hálek

Písně slavíkovy
Starý bodlák	Vítězslav Hálek

Údaje o textu
Titulek:	Vítězslav Hálek
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	Písně slavíkovy. Básně Vítězslava Hálka. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1885. s. 38–43. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hálek narodil se v malé vísce. Byla to nízká chudá hospůdka v Dolínku blíže Vodolky ve Pražsku. Otec jeho, Josef Hálek, pocházel z Rokycan, asi hodinku od Dolínku vzdálených. Ačkoliv byl děd Hálkův dosti zámožný, přece rodiče jeho při všem nedostatku živili se pouze jako nájemníci hospody v Dolínku, kdež se také Vítězslav 5. dne m. dubna 1834 narodil.

V Zátvoře počal Hálek choditi do školy obecné. Sotva bylo mu šest rokův, již uměl všechno, čemu ve škole vesnické jen se tehdy učilo. Mělť ovšem veliké schopnosti, a tudíž není divu, že náležel k nejpilnějším žákům. Tehdejší škola nepostačovala však bystrému duchu Hálkovu, a proto všímal si mladý Hálek všeho i mimo školu.

Tak v letě prodlíval nejraději ve přírodě, na polích, kde se svými soudruhy hrával, otcovský brav pásával a za příjemných večerů při tajemných ohních vypravování pohádek naslouchával anebo sám vypravoval. Ale i přírody a divů jejích bedlivě si všímal.

Tak uběhlo malému Vítězslavovi osm roků jako v pohádce, ani se nenadal. Devátý rok však vyrušil Hálka z tohoto růžového snu. Dostalť se do Jestřábí, by tam naučil se němčině. Otec jeho totiž najal hospodu v Bíškovicích (mezi Líbeznicemi a Mělníkem), a tu mnoho Němců do hospody jeho přicházelo. Leč otec Vítězslavův německy neuměl, a proto, aby i Vítězslav jemu při živnosti nápomocen býti mohl, rozhodl se, že dá syna svého do Němec. A tak i náš Hálek nucen byl učiti se již z mládí jazyku německému. Však nezůstal dlouho v Jestřábí. Když se odtud jako desítiletý hoch vrátil, mluvil sice německy, ale jak! Pan farář Kojetický nazval němčinu tu — humpoláckou. I nemeškal tatík a po radě téhož pana faráře dal Vítězslava na rok do Prahy, by se mu prý alespoň jazyk oblomil. Stalo se, a když se rok skončil, nesl si Hálek výborné vysvědčení domů. To bylo příčinou, že rodiče Hálkovi rady pana faráře Honzíka uposlechli a syna svého v Praze na studiích ponechali, doufajíce pevně, že syna svého knězem míti budou.

Až do roku 1847. chodil Hálek do německé školy trinitárské, pak dostal se na gymnasium staroměstské. Tu dostalo se mu za učitele horlivého vlastence Františka Svobody, později Šumavského, Klicpery, Štulce a j., kteří posluchačům svým s nadšením dovedli vlévati lásku ku vlasti a národu. Od té doby také Hálek probuzen byl k životu novému, nabyv vědomí národního, citu vlasteneckého.

Jsa jinochem čtrnáctiletým, nečetl Hálek ni jediné knihy české. Nikdo ho k tomu nenaváděl, nepovzbuzoval, neboť na školách venkovských neřeklo se nikdy ani slova o národě českém, o českých spisovatelích a jich spisech, tím méně na školách německých.

V Praze pak vyhlíželo to hůře než ve mnohém německém městě, neboť mnozí učitelé užívali řeči české jenom ku pohoršení, ku zneuctění jejímu. Jakž mohl tedy Hálek nabyti jakéhosi vědomí vlasteneckého? Jakž mohl nabyti vědomostí o ruchu, jakýž mezi muži vlasteneckými zavládl?

Konečně na staroměstském gymnasii stal se v tom ohledu obrat. Byloť tam již dosti spolužáků Hálkových, kteří horlivě knihy české čísti se jali. Ti pak chlubili se vezdy před Hálkem tím, co četli. Takovým způsobem povzbuzen byl i Hálek ku čtení českých spisův. Od té doby nacházel ve čtení slohových cvičeních velikou zálibu.

Bylo právě ve čtvrté třídě, když jednou Štulc, jenž učil češtině, úlohu Hálkovu prohlásil co do slohu za vzornou. I četl ji ve všech třídách. To Hálka tak povzneslo, že druhové jeho prokazovali mu tu největší úctu. Sestavili se v malý literární kruh a Hálka zvolili za svého redaktora. Psaný časopis, jejž vydávati počali, nazvali nejprve „Přípravou“, později „Varytem a Lyrou“, konečně pouze „Varytem“. Do časopisu toho pak psali povídky, básně, různá pojednání a j. To vše znamenitě prospívalo nejen Hálkovi, ale i ostatním nadšeným mladíkům a druhům Hálkovým ku vybroušení slohu a vkusu. Tímto způsobem stal se z Hálka později takový mistr ve slohu básnickém.

Poněvadž pak tito mladí bojovníci na poli literárním láskou k vlasti vedeni, sestoupili se i ve spolek, v němž pěstovali veškerá odvětví slovanských vědomostí, a poněvadž dělo se to tajně, tak že ani nikdo ze professorův nebyl v to zasvěcen, a konečně, že bylo to za přísné doby Bachovy, Čechům nepřející, byl spolek ten, když jej policie přece byla vypátrala, zakázán, literárnímu podniku konec učiněn, Hálek vyšetřován, někteří professoři přesazeni, a vůbec všemu tomu nadějnému počínání jejich konec učiněn.

Tak prchlo vše, o čem Hálek tak rád sníval, co nade vše jej těšívalo, k čemu jediné lnul, vše to prchlo jako blahý sen.

Na gymnasii pročetl Hálek téměř celou literaturu českou, ano seznámil se i s plody jinoslovanskými, jako: Mickievičovými, Puškinovými, Kollárovými, mimo to i s plody Shakespearovými (Šekspírovými), Sofokleovými, Homerovými a mnohými jinými. Ale největší láskou lnul k divadlu, jež vábilo jej už ode dávna mocí neodolatelnou. Když pak psáti nesměl, alespoň vášnivě divadla četl a navštěvoval.

Hálek proti vůli rodičů stal se spisovatelem. Rodiče chtěli z něho míti kněze. Proto vybyv r. 1855 školy latinské s prospěchem výtečným, odhodlal se na fakultě filosofické ke studiím filologickým, t. j. starých i nových jazyků, v té naději, že doplní tím známosť literatur klassických, t. j. řeckých i římských. I sděliv s rodiči pevný svůj úmysl, byl pojednou zbaven veškeré další pomoci, rodiči mu skýtané, a bylo mu nyní pracně živiti se vyučováním soukromým. Byla to léta velice trudná! Než veškeré ty cesty trním poseté přešel šťastně, ze všech těch bojů, v nichž zápasiti bylo mu se vším nedostatkem, ano i s hladem, vyšel vítězně, až Prozřetelností učiněn jest — básníkem.

Jak už známo, zasazen kořen ku květině jeho poesie na gymnasii. Jako gymnasista uveřejnil Hálek své poetické práce a to „Sejčka“ v tehdejších „Zlatých Klasech“ a „Nekřtěncovu dušičku“ v „Lumíru“.

R. 1850. vyšly tiskem „Večerní písně“, kteréž dočkaly se již r. 1871. třetího vydání.

R. 1858. napsal lyrickou báseň „Alfred“, která všude s nadšením přijata a juž prvního roku zcela rozebrána byla.

S J. Nerudou, Jos. Fričem, R. Mayerem, J. Barákem a j. zarazil Hálek almanah „Máj“, jehož redakci sám vedl, přispívaje do něho básněmi i povídkami.

Od r. 1859. vydával Hálek spis za spisem, samé to perly písemnictví českého.

Ale nejkrásnější plody ducha jeho jsou básně, nazvané „V přírodě“. Na lukách, hájích, v lesích, horách i na stráních sebral ta nejvonnější kvítka, prostá sice, ale vábná, duši jímající. Ano ve přírodě, v utěšené krajině na pravém břehu vltavském naproti Zbraslavi, tam na návrších, porostlých hustými lesy a vroubených stříbrným tokem Vltavy, vznikla větší čásť jeho překrásných básní. Příroda byla Hálkovi vůbec pravým a nevyčerpatelným zdrojem vší krásy a všeho nadšení, příroda byla mu potěchou; k ní nejraději se utíkal, k ní přilnul celou duší svou.

Všechny roční časy přinášely mu květy, všechny přinášely mu plody; příroda byla mu as tím, čím jest matka dítku; ona radovala se s ním, když on se radoval, a truchlila, když on truchlil. Vykouzliltě si Hálek přírodu sám.

Vedle přírody miloval Hálek vroucně milou rodnou dědinu. Jak ji miloval, vysvítá z jeho „Pohádek z naší vesnice“.

A ještě horoucněji, než-li svou rodnou ves, miloval Hálek rodnou zemi a řeč mateřskou. Z duše nenáviděl těch, kteří své mateřské řeči si neváži a jí pohrdají. Ve spravedlivém svém rozhorlení mluví o takových:

„Jsou hříchy proti přírodě,
a člověk přece se ukonejší,
však kdo řeč matky urdousí,
ten snad již v světě nejbídnější.
Ten z duše všecko vyškubal,
co v kvítko může dospět tvarem,
praménky ucpal nejčistší
a život ustlal suchoparem.“

Jako lyrický (pouhý) básník zaujímá Hálek mezi českými básníky místo nejpřednější; ale i v epice (výpravném básnictví) byl velikánem.

Vedle juž shora jmenované básně epické „Alfred“ sluší ještě podotknouti báseň „Goar“ a nejznamenitější báseň jeho epickou „Černý prapor“, kterážto báseň učinila jej básníkem — králem.

Na poli dramatickém (představném) vystoupil poprvé s tragedií (smutnohrou) „Carevič Alexej“, která provozována se stkvělým výsledkem a dosavad se provozuje.

Ještě stkvělejšího výsledku dosáhl „Záviš z Falkenštejna“, menšího již „Král Rudolf“ a „Král Vukašín“.

Z ostatních básní uvádíme tu: Ammon a Tamar, Dědicové bílé hory a Děvče z Tater. K této poslední obrán za předmět život tatranských hor, kde Hálek r. 1862. s drem. Jul. Grégrem cestoval, a kde by byl bezmála v rozvodněné řece zahynul.

Povídky své neveršované odíval Hálek prostými sice, ale básnickými, dojemnými slovy, i dovede jimi čtenáře tak pohnouti, že je mu až — do pláče. Něžná ta kvítka, vypučelá rovně z jeho srdce zlatého, zůstanou také navždy trvalou ozdobou písemnictví našeho. Jsou to zejména: „Tři povídky“ a „Jiné tři povídky.“

Literární činnosť Hálkova byla ještě rozsáhlejší, ale my, nechtíce tu podrobný životopis Hálkův psáti, nebudeme se o ní rozepisovati. Kdo chtěl by důkladněji životopis Hálkův poznati, ten nalezne jej v Našich vzorech.

Dodáváme toliko: Hálek konal mnohé cesty. Byl na Slovensku, v Uhrách, v Krajině, Chorvatsku, Přímoří, Dalmácii, Černé Hoře, v Cařihradě, Bulharsku, Srbsku, Itálii, Tyrolsku, Bavorsku, ba až v Malé Asii.

Velikou zásluhu má také Hálek o zaražení spolku „Umělecké besedy“, jejíž jednatelem byl po čtyry léta, pak starostou odboru literárního.

Tato ozdoba českého písemnictví — Hálek — zemřel 8. dne m. října 1874. maje teprve 39 let věku svého. Pochován jest na hřbitově Vyšehradském, nedaleko zdi.

Redakce.