Údaje o textu
Titulek: XXII.
Autor: Svatopluk Čech
Zdroj: ČECH, Svatopluk. Písně otroka. Praha : F. Topič, 1895. s. 72–74.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Vidím snahy roztříštěné,
slyším hesel pustou směs,
duchů proud se různo žene,
smetá dnes, co včera vznes’,
každý hlásá nové zvěsti,
každý jiné dráhy klestí,
každým jitrem nový vůdce
vstává s rušnou družinou —
kéž by raděj’ všechny ruce
v houšť se shlukly družně spjatou
za velikou, za všem svatou,
za myšlénku jedinou!

Slyším rozlícenou vádu
o svobody podstatě,
a budoucím lidstva řádu
po křivd mrzkých rozvratě,
zatím co nás všechny kruší
dále jho den ke dni tužší,
na vše naše práva pline
a v nás deptá lidskou čest —
Mlčte, všechny snahy jiné,
před tou jednou, nejdávnější,
nejnutnější, nejhlavnější:
nejprv z jařma šíji vznést!

Když se probral z omráčení
ujařmený vrahem děd,
v prvním hlavy povztyčení
k této hvězdě upjal hled,
k ní se našich otců zraky
stále pjaly skrze mraky,
z dětství všecko naše snění
prozařoval její svit —
má-liž jiných světel chvění,
bludiček rej kolotavý
jediný ten maják pravý
naší spásy zaclonit?

Nejprv proti škůdců tlaku
všech se svorně vzepni šij,
v jednom hustém, burném mraku
všech nás hněv a vzdor se slij,
v jeden příboj srazme plece
zlomit pruty rabské klece,
a když v odpoutané síle
v náruč stisknem Svobodu,
potom pravá bude chvíle
přemýšlet a řešit, sníti,
kterak dál ku světu jíti
v řadě volných národů.