Písně otroka/XIV.

Písně otroka Svatopluk Čech
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Písně otroka. Praha : F. Topič, 1895. s. 34–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vari, Zpěve mračnobrvý!
Již se tvá mi hnusí zvěst,
v nížto s prachem, slzou, krví
        smíšen pouta chřest.

Co je mi vůkol po rmutné vřavě,
po všedním znoji, okovech mých —
podoba světlá blíží se smavě,
pouta skřek mění v hrdliček smích,
věnčí mne snění makovou řásní,
skutečna trudy směňuje básní,
vznáší mne v éther z otrockých lích.

Zde jsem volný v modru šírém,
hluboko se tratí zem,
a hluk pustý s vášní vírem
        nedoniká sem.

Vzdušná tu říše vidin a zdání,
nehmotných zjevů tajemný ruch,
žádný tu okov nepoutá vlání
větrných postav, nadzemských tuch,
v nesmírno dumy peruť se šíří,
v zoři krás věčných skví se a pýří —
tělo nechť v poutech, králem je duch!

Jenom kyne a již vítá
vábnější mne sad
nežli ten, kde z růží svítá
        velmogulův hrad.

V rozkošné síně jímá vše valem
báječných svlačců lehounký vzmach,
zaplétá v obří vějíře palem
kalichů skvostných azur a nach,
vlétajíc k nebi vzduchem se blýští
stříbrná vláha, pádem se tříští
o stupňů mramor v duhový prach.

Z vonného pak stínů přítmí
roucho vlaje pavučí,
nožky zvoní v ladné rytmy
        zlatou obručí,

v kadeří noci nad lunou skrání
kmitá se věncem světlušek plam,
na ňadrech v roušky průsvitné vlání
nejdražší hoří Golkondy klam,
krásněj’ však ještě pod řasou stinnou
líbezná světla září a kynou
v úsměvu věčném k milostným hrám.

Zdvihám náruč s blahým vzlykem,
zdvihám ruce — ký to třesk?
Zařinklo mé pouto — Mžikem
        prchá vděk i lesk.

Kolem též řinčí okovy druhů,
pod bičem sténá rodná tu krev,
trhá mne dolů s oblačných luhů,
rozkoš se mění v bolest a hněv;
na místo písní krásy a něhy
bouří zas nitrem pod katů šlehy
nářku a pomsty divoký zpěv!