Písně otroka/X.

Písně otroka Svatopluk Čech
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Písně otroka. Praha : F. Topič, 1895. s. 23–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Otrokyně žhavooká,
hladkolící, pružnoboká,
nohou lehkou jako péro
přede mnou chvěj v poskoku,
zatancuj, má bajadéro,
nechť si místo zlata, sloni
kolem kotníků ti zvoní
železný šperk otroků!

Za let mladých temná kštice,
krásných očí blýskavice
častokrát mou bytost celou
strhly ve svůj čarokruh,
tiskna děvu v náruč vřelou,
zapomněl jsem rabskou sudbu,
vnímal jako plesnou hudbu
i sám pouta třeskný ruch.

Přede mnou zde víříš, lepá,
pružný krok tvůj půdu tepá,
vlají svůdně černé vlasy,
a zas cítím kouzla moc,
ze spod unylé tvé řasy
temných očí hloubka bezdná
jako nebes propast hvězdná
loudí v zapomnění noc.

Do té vábné do propasti
pohřbít hněvy své a strasti,
z rubínové rtů tvých číše
píti opojivý med,
ze sladkého jedu skrýše,
jímž duch rázem zapomíná
spáru, jenž se v ňadra vtíná,
rabství potupy a běd.

Však jsi také v podnož dána
téhož sveřepého pána,
jeho zvůle pouhá hříčka,
v jeho rukou lehký míč;
pouhým kynem svého víčka
za kus chleba tvému hladu,
za cár pestrý tvoji vnadu
může urvat jeho chtíč.

Velikou pán milost činí,
když svou zhrdá otrokyní,
když smí otrok z číše píti
těch, jež pánu patří, vnad,
v bouři smyslů zapomníti
hrotu, jenž se v duši ryje,
mrhat poslední vzdor šíje,
jeho rabů množit řad.

Nuže, spěj v mou náruč vzpjatou,
skloň se — Ne, ne! Deptni patou
pohrdlivě druha žalů,
jenž k tvé hanbě zírá něm,
jenž jsa mužem, tvrdých svalů,
zhoubci slouží otupěle,
než by, mužně smrti čele,
leb mu rozbil okovem!