Písně a písničky/O zašlé lásce

Písně a písničky Julius Poláček
Vyznání	O zašlé lásce	Mé Lásce

Údaje o textu
Titulek:	O zašlé lásce
Autor:	Julius Poláček
Zdroj:	Poláček, Julius. Písně a písničky. Praha: [n. v.], 1914. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

O Zašlé lásce.

I.

Blouznivý snílek jsem před lety býval,
rouhavý cynik teď ze mne se stal,
dříve jsem písničky milostné zpíval,
lásky když svoje jsem rozkochán vzýval,
pro kratochvíli si s loutkami hrál.

O štěstí tichém a skromném jsem sníval
s tou, jejíž ret věčnou lásku mi lhal,
šťastnější odved’ si milku mou rival,
v srdce mi sklamané smutku leh’ příval,
o štěstí snům s bohem navždy jsem dal…

II.

Nemohu Tě zapomenout, moje milá,
žalem puká srdce, že se nevracíš,
skutečností zdrcen, cítím, čím’s mi byla,
k smrti jsem Tě rád měl, Bože, ty to víš!

Dost jsem hoře zkusil ve svém žití bídném,
ale tahle bolest nejkrutší je z všech.
O štěstí jsem s Tebou slunném snil a vlídném,
prch’ sen v nenávratno, zbyl jen stesk a vzdech…

III.

Odešla’s mně, bys jinému kvetla.
Měl jsem Tě rád, jak možno jen.
Vzpomínka v srdci zbyla mi světlá,
prch’ navždy v dál mé lásky sen.

Smutek pad’ černý na dno mé duše,
na Tvoji zradu žaluji,
v jiného loktech tělo Tvé tuše,
peklem se muk svých stravuji.

IV.

Oželel jsem milou, na vždy rozloučil se
s illusí tou sladkou, že mi bude ženou.
V srdci mém cos puklo, žal v něm rozhostil se
nad ztraceným štěstím, láskou nad zhrzenou.

Tvoje bílé tělo jiný svým zvát bude,
nahá krása Tvá mu ráje skytne slasti,
zatím co mřít budu hořem v jizbě chudé,
jiný Tvou mi lásku hříšně bude krásti!

V.

Nesnesu hrozná ta muka již déle,
že by Tě jiný směl ještě mít rád,
sám chci mít duši i tělo Tvé cele,
byť něčí život snad mělo to stát!

Vytrpěl dost jsem již, viď, moje srdce,
mnohou noc probděl a po Tobě lkal,
naposled k Tobě teď spínám své ruce:
vzdej se mi celá a skonči můj žal!

Pro Tebe doved’ bych někoho skláti,
jenž by mi lásku Tvou hříšně chtěl vzít.
S Tebou jen slunce mi štěstí můž’ vzpláti,
bez Tvojí lásky však nelze mi žít!

VI.

Jak na ostří nože je v srdci mi, v duši,
v dnech mučivě dlouhých jen hoře mé větší.
Že’s jinému vzdala se, srdce mé tuší,
a svíjí se bolestí sténajíc v křeči.

Ne, nikdy se nevrátíš, nač věřit ve sny,
jež kouzlí mi za nocí obraz Tvůj čarný.
Zřím v samotě siré, jak život můj děsný,
jak bez Tebe zoufale prázdný a marný!

VII.

Ztichla píseň melodicky sladká,
žhnoucí ať v ní žár plál, ať se chvěla
smutkem, jemuž propadal jsem zcela,
setkání když chvíle prchla krátká.

Nepřicházíš. V horečné Tě touze
stále čekám za šera i za dne.
Srdce moje beznadějně chřadne,
uzdravit je můžeš Ty mně pouze.

V snění dumám o těch dobách čarných,
oddaně když tulila ses ke mně.
Jak by vábil hlas mne z černé země:
Pojď, když vzdal ses illusí svých marných!

VIII.

Naše chudá láska záhy umřela.
Nemohu ji posud v srdci oželet.
Píseň sladké touhy navždy dozněla.
Nebudu tu píseň nikdy již Ti pět.

Jenom s Tebou moh’ jsem v žití šťasten být.
Duši mojí rozlet Tys jen mohla dát.
Na dně srdce hasne slední lásky svit.
Chtěl by ještě v posled aspoň jednou vzplát!

IX.

Odešla’s a nevrátíš se víc.
A já v hoři beznadějně zmírám,
z očí pláčem rudých slzy stírám,
smutek bezdný stopy ryje v líc.

S Tebou zašel štěstí mého svit.
Skutečnost mi hrozná v duši zbyla,
jak’s mne s chladným srdcem, zrádná milá,
bezcitně tak mohla zahubit!

X.

Já Lásku svoji navždy pochoval,
s ní naděje své, sny a všecko štěstí.
V mém srdci těžký rozhostil se žal,
v něm nová láska sotva můž’ kdy zkvésti.

Ji nade vše jsem v světě miloval,
jí s nebes blankyt snésti chtěl jsem k zemi,
šla s jiným zrádně Láska moje v dál,
když vzpomenu jí, k smrti smutno je mi…

XI.

Napsala mi lístek, jen tři, čtyry řádky.
Prosí v něm, bych zapřel, že jsem ji měl rád,
zkáza že jí hrozí, rozvod s mužem snad.
A já oplakal jsem dávno sen svůj sladký.

Vzpomínám jen v slzách na čas lásky svojí.
Před půl rokem jsem své milé s bohem dal.
V srdci po ní nosím bezútěšný žal.
Sotva nová láska ránu mou kdy zhojí.

Pro jiného kvetla, setba moje marná,
před zákonem patří muži svému jen,
sny a touhy žhnoucí větrům dal jsem v plen,
na vždy prchla doba štěstí mého čarná.