Ottův slovník naučný/ze Salmu

Ottův slovník naučný
Sallustius	ze Salmu	Salmydéssos

Údaje o textu
Titulek:	ze Salmu
Autor:	August Sedláček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýdruhý díl. Praha : J. Otto, 1904. s. 550-552. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Salmové (Wigerichovci)
Související články ve Wikipedii: Salmové (Pustinná a porýnská hrabata), Salm-Reifferscheidtové, Salm-Reifferscheidt-Raitz

ze Salmu, jméno staroněmecké rodiny, která je nyní osedlá v Rakousku a Německu. Předek její je Siegfried hrabě v Maselgavě a Lucemburský († 998). V XI. stol. založen hrad Salm, nyní zřícenina v belg. Lucembursku (Dolní Salm). Heřman I. zvolen za římského krále (1081—88) proti císaři Jindřichovi IV. Heřman II. († po r. 1135) vyženil Blankenberg (ve Francii). Synové Jindřicha († 1163) založili dva rody. Starší Jindřich založil Horní Salm, hrad (nyní zřícenina u Schirmecka v Dol. Elsasku) a rod po něm jmenovaný, kdežto potomci bratra jeho Bedřicha založili rod z Dol. S. Linie na Hor. Salmu rozdělila se zase v XV. stol. na starší a mladší. Ona vymřela záhy a jmění její připadlo t. zv. Vildgrafům, kteří se také psali ze S. Od XVI. stol. byly tři pošlosti tohoto rodu, totiž Hornosalmská Vildgráfů (nyní rodiny Salm-Salm, S.-Kyrburg, S.-Horstmar), Neuburská a Dolnosalmská (posud žijící).

A. Hrabata ze S. a z Neuburka. Mikuláš, pocházející z pošlosti Hornosalmské, syn Janův, narodil se r. 1458, sloužil vojensky napřed Karlovi Smělému, kníž. burgundskému, a bojoval u Gransonu a Murtenu. Když arcikníže Maximilián ujal Burgundsko po Karlovi, sloužil mu zase a účasten byl několika bojův (1488 v Nizozemí, od r. 1509 ve Vlaších). Týmž způsobem sloužil i císaři Karlovi V. U Pavie (20. ún. 1525) zajal krále Františka I., sloužil pak králi Ferdinandovi, bojoval v Uhrách, kdež se stav nejvyšším hejtmanem porazil Zapolského na hlavu a vypudil ho z Uher. R. 1529 bránil Vídeň jako vrchní velitel proti Turkům, odraziv všechny jejich útoky; při posledním (15. říj.) poraněn na stehně tak zle, že se dal donésti na statek Salmhof u Marchecku a tu 4. kv. 1530 zemřel. Karel V. a Ferdinand I. postavili mu u sv. Doroty ve Vídni pomník, který po zrušení téhož kostela (1790) přenesen do Rájce a postaven na ostrově u zámku. Na něm vyobrazeno 12 válečných událostí z jeho živobytí a poprsí panovníkův a hejtmanův, jimž sloužil. Z manž. Alžběty z Roggendorfu zůstavil syny Mikuláše a Volfganga. Tento byl později biskupem pasovským (1540—55) a Vilém z Rožmberka u něho svá studia dokončil. Mikuláš III. byl taj. radou Karla V. a Ferdinanda I., tohoto nejv. hejtmanem polním v Uhrách, a zemřel v Jagru 5. bř. 1550. Synové jeho byli Egino, Julius a Mikuláš. Egino neb Eck byl hejtmanem hradu Prešpurka (zde se vdávala r. 1565 Majdaléna, dcera jeho, za Ladislava z Lobkovic) a nejv. hejtmanem v Rábu († 7. čna 1574), Mikuláš stal se r. 1567 obyvatelem kr. Č., byl radou říšským a dv. komory a velitelem v Kaniži († 26. list. 1580), Julius (* 11. list. 1531) sloužil císařům Maximiliánovi a Rudolfovi jsa říš. dv. radou a také vojensky. R. 1575 stal se obyvatelem v Čechách († 2. čce 1595). Z první manž. Alžběty z Harrachu zůstavil několik synů. Jeden z nich Vejkart (* 1575 — † 1612) koupil r. 1600 s bratrem Karlem panství tovačovské na Moravě a před r. 1604 získal též zápisné zboží kojetínské. Oboje držel později sám. Synové jeho byli Julius (* 1600), Karel (* 1604) a Vejkart. Julius převzal od bratří r. 1636 Tovačov a Kojetín, r. 1644 od bratra hrabstvi Neuburské a k Tovačovu připojil zboží kralické r. 1637 přikoupené. Býval kr. radou, kom., napřed nejv. sudím a potom zemským hejtmanem mor. († 1655). Syn jeho Ferdinand Julius (*1650), kr. komoří a soudce zemský, dědil Tovačov a Kojetín, jež nemaje dětí pořízením (16. čce 1696) odkázal do potomstva Karlova († 3. srp. 1697). Karel († 1662) měl několik synů, z nichž nejstarší František Leopold († 11. list. 1702) zůstavil syna Arnošta Leop. Ignáce, jenž zdědil r. 1697 Tovačov a Kojetín a s tímto také dlouhou při s arcibiskupy pražskými, která se ukončila r. 1699 tak, že Kojetín přisouzen arcibiskupstvi. K postoupení došlo však teprve r. 1720, když byl A. r. 1707 Kralice a r. 1715 Tovačov prodal. Koupil r. 1719 Opatovice a zemřel r. 1722 v Olomouci. Manželka jeho Marie Františka roz. hr. z Liechtensteina koupila r. 1729 Jevíčko a Roubanín († 1754). Syn jejich Karel Ota zdědil po otci Opatovice a po mateři Jevíčko. Ujec jeho Jakub Arnošt hr. z Liechtensteina, arcibiskup olomoucký († 1747), odkázal mu (11. dub. 1747) celé své jmění, totiž Malenovice s Pohořelici, Weisswasser, Hartwigswaldau. K Opatovicům přikoupil r. 1756 Jaroměřice. Byl c. k. sk. taj. radou, v l. 1755 až 1763 nejv. sudím mor., pak nejv. hofmistrem u arcikněžny Josefy († 8. pros. 1766). Syn jeho byl Karel Vincent (* 12. kv. 1744), jenž měl po otci Opatovice a Malenovice a po mateři Eleonoře roz. Zárubce z Hustiřan († 23. bř. 1753) statek Svojanov v Čechách. Týž byl c. k. tajným radou a zemřel 3. ún. 1784. Protože jím tato pošlost po meči vyhasla, dědily zpupné zboží dcery, totiž Marie Ernestina (* 1771, od r. 1790 manž. Jana hrab. z Lamberka), Henrietta Julie (* 1775 — † 1815, od r. 1795 manž. Jana hrab. z Herberšteina), Antonie (* 1776 — † 1840, od r. 1795 manž. Volfganga hrab. Černína), jež se r. 1797 rozdělily. Svojanov, díl první, prodán r. 1797, druhá dostala Opatovice, třetí Malenovice.

B. Pošlost Dolnosalmská neb Reifferscheidská. Hrabata Dolnosalmští vymřeli r. 1413 a dědili po nich páni z Reifferscheidu, jejichž prvotní državou rodovou bylo panství Reifferscheid v nyn. okresu cášském v Porýni; k tomu přibylo asi r. 1226 panství Bedbur (v nyn. okrese kolínském) a r. 1357 panství Dyck u Neussu v Porýní. Zdědivše hrabství dolnosalmské přijali jméno hrabat ze S.-Reifferscheidu. R. 1639 rozdělili se na dvě pošlosti; členové obou mají název »starohrabat«. Mladší z nich, jmenovaná po panství Dyck, dosáhla r. 1816 hodnosti knížecí a vymřela r. 1888. Erich Adolf, zakladatel oné (syn Arnošta Bedřicha,† 1639). Syn jeho Frant. Vilém, c. k. taj. rada, nejv. štolba ovdovělé císařové Amalie a dědič. maršálek kurfirštstyí kolínského, obdržel r. 1693 inkolát v kr. Č. a oženil se s Marií Anežkou hrab. Slavatovnou z Chlumu, která r. 1696 koupila od své mateře Hanšpach. Po ní († 21. řij. 1718) dědili synové a dcery. Fr. V. zemřel 4. čna 1734. Skrze syny jeho rozdělila se tato rodina na tři pošlosti: a) Karel Antonín Josef († 1755), c. k. taj. rada a vrchní kurátor akademie Tereziánské ve Vídni, založil pošlost Bedburskou, která se nazývá nyní Salm-Reifferscheid-Krautheim, protože statky jim r. 1803 za náhradu udělené povýšeny na knížetství Krautheimské. Statky jejich jsou u jezera Bodamského a ve Štýrsku. R. 1888 zdědila tato větev statky vymřelé mladší linie Salm-Reifferscheid-Dyck (kteráž r. 1803 rovněž pozbyla své suverenity a dostala se pod panství pruské) a spojené s tím dědičné členství v pruské panské sněmovně. Nynější hlavou rodiny je kníže a starohrabě Alfred Jiří (* 1863). b) Leopold (* 1699) zdědiv po mateři větší díl panství hanšpašského, jehož ostatní díly vyplatil, založil větev Hanšpašskou. Byl děd. maršálkem kurf. kolín., c. k. kom. a generál, polním vachtmistrem. Zemřel 16. led. 1769, odkázav Hanšpach a Stiřín synu svému Frant. Václavovi (* 6. bř. 1747 z M. Karoliny hrab. z Dietrichsteina, † 1790), jenž došel r. 1770 let svých a oženil se 7. kv. 1770 s Valburgou hrab. ze Šternberka. Byl c. k. kom. a obdržel r. 1790 dědičné komornictví nad stříbry v kr. Č. Zemřel r. 1802. Hanšpach dědil po něm starší syn Frant. Vincent (* 18. září 1774), Stiřín pak týž, bratr Jan (* 7. dub. 1780) a sestra M. Anna, vdaná Reitzensteinova, avšak od těch prodán mateři (1804). Poněvadž František 11. čce 1842 bezdětek zemřel, dědil po něm bratr Jan (c. k. kom. a podplukovník). Tento byl zdědil po své mateři († 8. pros. 1821) panství Světlou s Novou Vsí a Vilemovicí, kterých ona byla nedávno před svou smrtí získala výměnou za Dioszegh v Uhrách. Zemřel 3. dub. 1847 zůstaviv syny Františka Josefa (* 31. kv. 1819 — † 1891), jenž převzal po otci Hanšpach a Světlou a k tomu koupil Habry, Aloise (* 1820), Jana (* 1822 — † 1885 ve Zboží), kteří všichni zemřeli bezdětci, a dceru Johannu (* 1827 — † 1892), od r. 1846 manž. Josefa Osvalda hr. z Thunu a z Hohenšteina, která r. 1889 zdědila jměni této linie, po ní pak syn její Osvald hr. z Thunu a z Hohenšteina, jenž pro sebe a své nástupce obdržel (r. 1897) svoleni, aby znak i jméno ze S. a Reifferscheidu spojil se znakem a jménem svým. — c) Antonín (* 6. ún. 1728), zakladatel větve Rájecké, oženil se s Rafaelou, hrab. z Rogendorfu († 4. září 1807); od ní a spoludědiček koupil r. 1763 panství Rájec s Jedovnicí a k těm připojil r. 1766 manský statek Blansko, koupený od Karla Josefa z Gellhornu. Byl rytířem řádu zl. rouna, c. k. skut. tajným radou a nejv. kom. († 5. dub. 1769 v Brusselu). Po něm převzali Rájec synové František (* 1749) a Karel Josef (* 1750). Onen byl kanovníkem v Kolíně, Štrasburce, Salcpurce a Olomouci a postoupiv díl svůj bratrovi (1773) stal se pak biskupem krckým a r. 1816 také kardinálem († 22. dub. 1822 v Celovci). Karel byl c. k. kom. a majestátem 9. říj. 1790 povýšen do stavu říš. knížat pro sebe a nejstaršího z mužského potomstva. Postoupiv r. 1811 statky své synovi vymínil si napřed užívání do života, a od r. 1822 roční důchod († 16. čce 1838). Syn jeho František Hugo, starohrabě ze S. a Reifferscheidu (* 1. dub. 1776 ve Vídni) přidal se r. 1796 k vídeňským dobrovolníkům, táhl pak do Vlach, kdež se několikráte vyznamenal. U Mantovy byl od Francouzů zajat, ale brzo potom propuštěn. Po učiněném míru (1797) odřekl se vojenství nadobro a oddal se studiím přírodních a technických věd, k nimž měl lásku již od mládí. Avšak nebylo to jen pouhé vědecké hloubání, nýbrž praktické upotřebení, jež jeho pracím dodávalo velikou cenu. Tak se stalo, že činnost jeho zasahovala do hornictví a hutnictví, textilního a jiného průmyslu a rolnictví. Založil mineralogickou sbírku, která náležela k nejbohatším, zavedl na Moravě očkování a sám třetí vyráběl první řepný cukr. R. 1801 vydal se na vědeckou cestu do Anglie, kdež byl od učencův vyznamenáván, a druhou cestu konal do Paříže (1806). Na nich shledal mnoho nových zkušeností, jichž užil ku povznesení domácího průmyslu. Po anglické cestě zavedl v Brně přádelny na ovčí vlnu, k čemuž upotřebil výkresův a poznámek, které si v Anglii učinil. R. 1803 přivedl ke konci jednání o nároky této větve na Dolní Salm Kromě jiného pojištěn mu roční užitek 12.000 zl. Převzav Rájec a Blansko zavedl tu vzorné hospodářství a zvelebil hutnictví. Sice byl ochotným a volným ke spolupůsobení při všech věcech, jež se dotýkaly obecného dobrého. Působil při zřízení moravsko-slezské jednoty hospodářské a s hrab. Josefem z Auersperga založil Františkovo museum v Brně (1815). Uveřejnil pojednání v rozmanitých časopisech a kromě toho vydal samostatné spisy: Was sind die Kuhpocken eigentlich und wozu nützen sie? (Brno, 1801, 3. vyd. 1808); Sur l′administration rurale en Bohème (Lutich, 1804); A german first inventor of the Thermolampe, with a short account of the great Thermolamp in Moravia (Lond., 1809). Ukončil zasloužilé své živobytí 31. bř. 1836. Památka jeho poctěna medaillí, na níž jest poznamenáno, že hlubokostí svého cítění, opravdovostí svého snažení pro vědu, pravdu a lidské blaho zapomenut nebude ani od přátel, ani od vlasti. Ženat byl od r. 1802 s hrab. Marií Josefou Mac-Caffry-Keanmore-Maguire († 24. dub. 1836). Synové jeho byli Hugo Karel Edvard (* 6. září 1803 v Brně) a Robert Antonín (* 19. pros. 1804 v Lutichu). Tento byl před r. 1848 místopředsedou gubernia kr. Č., pak odborným přednostou c. k. ministerstva vnitra. Zemřel 25. bř. 1875 bezdětek. Onen stal se dědičným členem panské sněmovny říšské rady, byl c. k. taj. radou a rytířem řádu zl. rouna. Z manželství svého s Leopoldinou ze S. z větve Krautheimské měl tři syny, z nichž nejstarší Hugo (* 9. list. 1832) byl po otci knížetem a držitelem Rájce. On i jeho bratři Siegfried (* 10. čna 1835 — † 14. srp. 1898) a Erich Adolf (* 2. říj. 1836 — † 29. srp. 1884) zůstavili potomstvo. Od smrti knížete Huga († 12. kv. 1890) byl náčelníkem této větve syn jeho Hugo (* 2. pros. 1863 — † 31. pros. 1903 ve Vídni) z Alžběty, kněžny Liechtensteinské († 1894), od r. 1891 ženatý s Eleonorou hrab. ze Šternberka. Náčelníky linií v cizozemsku kvetoucích jsou: Mik. Leopold (* 1838) linie Salm-Salm, Bedřich Arnošt Ludvík (* 1845) linie S.-Kyrburg, Ota Adalbert Bedřich linie S.-Horstmar a Alfred Jiří Konst. linie Krautheimské. Sčk.