Ottův slovník naučný/z Rožmberka

Ottův slovník naučný
Rožmberk	z Rožmberka	Rožmberská kniha

Údaje o textu
Titulek:	z Rožmberka
Autor:	August Sedláček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýdruhý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 28–35. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Rožmberkové

z Rožmberka (z Rosenberka), příjmení staročeské rodiny panské, jež držela od XV. stol. první místo po králi a vynikajíc bohatstvím a mocí nad jiné rodiny, zřídila si rodinný řád a svého vladaře, jímž býval prvorozený syn neb nejstarší. Páni z R. byli větví rodu Vítkovcův (v. t.) a majíce s nimi společné znamení erbovní, totiž růži pětilistou, lišili se od nich jedině barvou (červenou na stříbrném). Teprve od polovice XVI. stol., když si dali namluviti, že pocházejí z vlašského rodu Ursinův, rozmnožili erb ten tak, že přijali do zpodní polovice štítu tři pruhy pošikem a medvědy za štítonoše. Moc jejich na počátku byla mnohem skrovnější, nežli ke konci. Vitek, syn Vitkův a předek jejich, z prvotního zboží v kraji vltavském dostal Prčici a psal se také z Plankenberka (něm. překlad Prčice). Se svými bratry nabyl (ne-li po otci zdědil) lesnaté krajiny při jižním pomezí, kdež časem potomstvu jejich vzrostla rozsáhlá panství. Od r. 1231 vyskytuje se také jako držitel manských zboží pasovských. Před r. 1243 založil pevnost Příběnice. Zemřel před r. 1250. Přečkali jej synově Vok a Vítek. Tento měl za díl Příběnice, ale zemřel, tuším, již před r. 1259. Vok založil na dílu svém před r. 1250 hrad Rožmberk (Rosenberg). Od r. 1255 až do smrti byl nejv. maršálkem, r. 1255 byl s Přemyslem II. v Prusích, od té doby byl hejtmanem v Horních Rakousích. Odtud vtrhl s králem r. 1257 do Bavor, ale když král byl donucen ustupovati, zavřel se s jinými pány v Mühldorfu, kdež udatně se bránili 9 dní, až na závazek propuštěni. R. 1259 založil klášter na Vyšním Brodě, r. 1260 dostal od krále hrabství Rakousy a vyznamenal se u Kressenbrunna. Asi od těch časů byl hejtmanem ve Štýrsku. Rozmnoživ l.1261 nadání kl. vyšňobrodskébo zemřel 3. čna 1262 ve Štýrském Hradci. Asi od r. 1257 byl ženat s Hedvikou ze Šaumburka († 13. ún. 1315). Synové jeho Jindřich a Vitek († 22. září 1277) zdvihli se r. 1277 proti králi Přemyslovi II. a plenili po zemi. Po Vítkovi zdědil kl. vyšňobrodský několik vesnic. Jindřich táhl r. 1278 do Rakous, obdařil (1279, 1281) klášter vyšňobrodský, postoupil Rakous r. 1282 Albrechtovi Habsburskému, prodal r. 1285 Neveklov. R. 1287 a 1290 zdvíhal se proti Václavu II. Asi od r. 1297 byl nejv. komorníkem. Po vymření krumlovské větve zdědil hrad Krumlov, na nějž pak přenesl sídlo. Po vymření Přemyslovců přidržel se rakouské strany, začež mu král Rudolf slíbil hrad Rakousy (1306), ale nemoha mu jej dáti, zastavil mu (1307) hrad Zvíkov. Darování to stalo se v ležení u Horažďovic, jež Jindřich s králem obléhal. R. 1307 prodal Křivsoudov, za nějž získal zboží k Příběnicům příležitá, uznav pak Jindřicha Korut. králem, dostal potvrzení na Zvíkov. Stav se pražským purkrabím, zemřel 4. čce 1310 na hradě Pražském. (Manž. Eliška z Dobrušky † 22. led. 1307.) Dcery: Johanka († 3. ún. 1317, manž. Jan z Michalovic), Markéta († 14. čna 1357, manž. Bavor ze Strakonic), Anežka (manž. Perholt [?] z Lipého), N. (manž. Jan z Kravař). Syn Petr oddal prý se v mládí stavu duchovnímu a vstoupil do kl. vyšňobrodského. Od r. 1309 vyskytuje se vedle otce, po něm také měl nejv. komornictví. Králi Janovi byl věrně oddán, pomáhal mu r. 1315 proti Jindřichovi z Lipého. Zrušiv slib manželství dceři tohoto, pojal r. 1316 Violu, vdovu po Václavovi III., jež však 21. září 1317 zemřela. R. 1318 oženil se s Kateřinou z Vartemberka († 6. dub. 1355) a týmž časem odstoupiv od krále, oblehl Budějovice, r. 1319 přitáhl na pomoc královně a potom táhl s králem do Slezska a Lužice. R. 1322 koupil Choustník, r. 1323 obdržel od krále potvrzení na Zvíkov a vyměnil si od něho Bukovsko, vyplatil asi r. 1325 panství kamýcké. Když král od něho Zvíkov vyplatil, zastavil mu na místě peněz Lety a všechny zlaté doly (kromě jen několika). Mladý král Karel, chtěje se odebrati za otcem, učinil jej hejtmanem v Čechách. R. 1336 získal Zbiroh a r. 1341 Haslach od biskupa pasovského, r. 1345 od krále Pacov, také měl Plumlov, jejž r. 1347 zadaroval, zboží žiželické a j. Mnoha dobrodiní učinil klášteru ve Vyšním Brodě a far. kostelu v Krumlově. Stavěl kostely a kaple na všech svých statcích. Zemřel 14. říj. 1347, vstoupiv nedávno před tím do kl. vyšňobrodského. Po něm jmenován byl řád soudu zemského, kterýž u sebe míval, Knihou starého pána z R. (Srv. »Arch. český«. I., 447.) Dcery: Kateřina (manž. Jiří ze Šternberka), Anna (manž. Jindřich z Lipého), Mecela († 3. říj. 1380, manž. Jan z Leuchtenberka), N. (manž. Boček z Kunštátu), N. (manž. Heřman z Potšteina), N. (manž. Dobeš z Kamenice). Nejstarší syn Jindřich padl s králem u Kresčak. Druhý, Petr, oddal se stavu duchovnímu, byl napřed kanovníkem v Praze, Olomouci a Pasově a pak proboštem u Všech svatých na hradě Pražském († 16. list. 1384). Ostatní, Jošt, Jan a Oldřich, drželi nedílně s Petrem rozsáhlá zboží po otci, k nimž přibyl Milčin. S mateří Kateřinou založili r. 1350 klášter františkánský v Krumlově, r. 1361 panenský klášter sv. Kláry tudíž, r. 1367 klášter august. v Třeboni a kromě toho klášter pavlán. na Výtoni. Mnohá dobrodiní činili klášterům a kostelům na panství a nadali český špitál v Římě. Jošt, řídě jmění, byl v l. 1347—52 nejv. komorníkem, zapletl se r. 1352 do válek (Palacký, II. b 122), r. 1349 založil s bratřími hrad Dívčí Kámen, r. 1355 hrad Helfenburk, v l. 1356—57 pozdvihl se zase proti Karlovi IV. Zemřel 24. led. 1369, z manželky Anežky z Wallsee († v květnu 1402) potomkův nepozůstaviv. Bratři výborně hospodařili; přibyl jim Bavorov, r. 1352 koupili Sedlčany, r. 1354 vsi u Bukovska, r. 1358 dostali mnohé odúmrtí, r. 1359 koupili Nový Hrad a Sviny, r. 1362 Soběnov s vesnicemi, v l. 1364—66 Třeboň, r. 1364 Deštnou s vesnicemi. Obdrževše r. 1362 majestát, aby budouce dílni po sobě děditi mohli, přikročili k dělení hned po smrti Joštově; ke konečnému došlo v l. 1373 až 1374. Oldřich obdržel Nový Hrad, Příběnice, Choustník, Vildštein a Žiželice, Petr a Jan, zůstavše v nedílu, vzali Rožmberk, Haslach, Vítkův Hrádek, Frymburk, Krumlov, Maidštein, Poděhusy, Helfenburk, Bukovsko, Přiběničky s Jistebnicí, Milčin, Sedlčany, Strašice, Zbiroh a Třeboň. Po smrti Petrově († 16. list. 1384) držel rozsáhlá zboží Jan sám a zemřel 1. září 1389. Z manž. Elišky z Halsu († 1384) neměl dědicův. Oldřich získal r. 1380 Mezimostí, r. 1387 Velešín a j. drobné statky. Obšírné jeho poslední pořízení (16. ún. 1390) svědčí o ušlechtilosti a spravedlivosti jeho povahy. Z manželky Elišky z Vartemberka († 12. břez. 1387) měl syna Jindřicha a dcery Annu (od r. 1409 manž. Hanga hr. z Montfortu) a Anežku (od r. 1408 manž. Reinprechta st. z Wallsee). Jindřichem začal nešťastný směr některých členů rodu tohoto zasahovati do běhů veřejných rušivě. Vstoupiv r. 1394 do panské jednoty, byl 8. května při jetí krále Václava v Králově Dvoře, vytýkaje mu tu poklesky jeho panování, zajatého pak vezl na Příběnice a Krumlov a odtud do Rakous. Za to mu kníže Jan Zhořelský škodil na statcích. Když pak propuštěný král nepovoloval pánům, Jindřich vytrhl do pole, maje pomocné vojsko z Rakous, položil se u Budějovic, zbořil hrad Kuglvaid a opanoval Vodňany (1395). Po učiněné smlouvě Jindřich stal se nejv. purkrabím (1396), ale r. 1397 ssazen, zase se jím stal r. 1400 a při korunováni králové Žofie sám druhý držel korunu nad její hlavou. R. 1404 v lednu zase mu týž úřad odňat. Jednáním tímto Jindřich uvalil první veliký dluh na svůj rod. Ke statkům připojil r.1395 Bor a Čečovice, dav za ně polovici Vilhartic a od krále obdržel r. 1405 hrad zbořený Kuglvaid. Zemřel 28. čce 1412. Ženat byl 1. od r. 1380 s Barborou ze Šaumburka († 1398), 2. od r. 1399 s Eliškou z Kravař a z Plumlova († 25. čce 1444). Z prvního manželství narodili se syn Petr († 7. pros. 1406) a, dcera Lidmila († v panenství), z druhého Oldřich (* 13. 1ed. 1403) a Kateřina (* 1405, manž. Reinprecht ml. z Wallsee). Poručenství nad sirotky a statky ujal se Čeněk z Vartemberka a z Veselé; on a máti vštípili mladému Oldřichovi lásku k učení Husovu a r. 1417 ssazeni faráři, kteří nechtěli přisluhovati podobojí. R. 1418 Oldřich ujal řízení panství. Všechny své poddané po městech a vesnicích obdařil svobodami (1418) i Vodňanským dopustil (3. břez. 1420) zase se hraditi a propustil je ze závazků, jimiž se zavázali r. 1395 panské jednotě. Ještě 20. dub. 1420 vydal s Čeňkem a Pražany veřejné rozepsání o zavržení krále Sigmunda. Avšak nedlouho potom stala se s nim změna. Pokroky Táborských, demokratický i výstřední ruch na novém Táboře se vzmáhající otřásly jím tak, že napřed poddal se v poslušenství krále Sigmunda, potom jeho kázáním oblehl Tábor (ok. 15. čna) a na hradě Žebráce se odpřisáhl kalicha. Nezkušený jsa ve válkách, přepaden jest dne 30. čna od Mikuláše z Husí, a ač počtem byl mnohem silnější, tak hřmotně na útěk obrácen, že celé ležení na místě zanechal. Ze zlosti mstil se na svých kněžích podobojí a kteří nechtěli odpřisáhnouti, moření ve vězení na hradech. Oldřich byl od té doby úhlavním nepřítelem strany táborské. Chtěje opanovati Kamenici, odkudž mu Táboři škodili, vpuštěn zrádné do města, ale nedosáhl ničeho více, než že město vypálil. Táboři proti tomu opanovali Lomnici, Soběslav a Příběnická hrad. Tím donucen (8. list. 1420) učiniti příměří s jejich stranou až do masopustu a potom (25. dub. 1421) čtyřem kusům pražským průchod dáti na všech svých panstvích. Ač obdržel r. 1420 celé klášterství korunské zápisem, zavedl se přece válkami tak, že zastavil Rožmberk (1420) a prodal Haslach (1421). Dne 8. břez. 1422 obdržel majestát, aby bil minci zrna a střihu obvyklého. Příměří se stranami píseckou a táborskou (zvláště po r. 1425, když mu vypálen Nový Hrad) stále obnovováno. Pro závady zastavil r. 1427 Vítkův Hrádek a prodal r. 1428 drahně vesnic na Prachensku. Úspěchy Jana Smila z Křemže přiveden k tomu, že mu musil pustiti Lipnici, ujatou po Čeňkovi (1429). Za to získal Zvíkov. Stoje tehda v popředí při veřejných bězích na sněmích r. 1421 a 1423, volen sám několikátý za správce zemského, ač jalového. Od r. 1425 již byl tak vysílen, že zjevné války se neodvážil, a sám psal králi Sigmundovi: »Také žeť tak znamenitě jako prve nepřátelům pro jich velikou silu nemohu překážeti, tak mnoho jako prve lidí nemaje; než co jediné kradí mohou okolo vojsky, i také jinde, kázal sem překážeti. Byt je věšeli jako prve zjevně, nesmíme; než podtají, koho lapí, utopí neb umoří.« R. 1433 vykoupil si mír se Sirotky, kteří na jeho zboží vpadli, jen penězi. Bitva Lipanská, v níž bojoval lid jeho, pomohla mu tak, že »na nohy povstal«. Získav před tím Pořešín, obsadil Protivin a r. 1435 od jara obléhal Lomnici, kterou teprve 12. list. smlouvou ziskal a pak podržel přes rozkaz královský. Také mu vráceny r. 1437 Příběnice a od císaře obdržel Zvíkov a klášterstvi milevské zástavou. Po smrti Sigmundově zasazoval se o přijetí krále Albrechta, a když Albrecht zemřel, usiloval o to, aby Ladislav Pohrobek uznáván byl za dědice království. Od těch dob Oldřich řídil, ne-li zjevně, tedy takořka pod záclonou osudy království. Byl muž neobyčejné bystrosti, ale při tom podlé a ošemetné povahy, jenž každou dobrou věc mařil, jestliže se nesrovnávala s jeho umíněnosti nebo prospěchářstvim. Jako nepřítel husitství zavděčil se církvi a jeho rada jako nejmocnějšího pána ode všech světských i duchovních v cizině hlavně vyhledávána, kdykoliv s Čechv co činiti měl. Pletichářství jeho mařilo až do r. 1450 všechen obecný mír. Lakotný jsa po cti a jmění, mnoho si vymohl na králi Sigmundovi, ale ani to mu nestačilo. Falšoval listy, kterým jeho předkům prý udělovány byly statky a hodnosti. Z listů těch dovozovali on a potomci, že mají přednost přede všemi rodinami, že jsou podle majestátu (23. čna 1264) předními popravci po králi. Oldřich padělal majestát 22. led. 1360, jimž zřízeno vladařství v rodě, a ještě drahně jiných listův (»Čas. hist.«, 1896). Z lakoty zajal dávného nepřítele Jana Smila a vině jej jako popravce z falše, donutil jej, aby mu vydal Hus, Volary a jiné vesnice, ale potom jej řece utratil (1444). R. 1445 získal zase Vildštein, r. 1448 koupil Louzek a získal Prachatice. Rok 1448 znamenal důležitý obrat v jeho životě. Od opanováni Prahy jednota Poděbradská byla silnější než ostatní tři strany, a majic vůdce rázného, překazila všechno pletichářstvi Oldřichovo. Již donucen i on, aby přivěsil pečet svou ke smlouvě Vildšteinské (11. čna 1450). Nabyv odtud přesvědčeni, že nelze přemoci stranu podobojí prostředky ani mravnými ani nemravnými, byl trpným pozorovatelem potomniho vývoje, více dopouštěl než působil. Ač ještě nebyl stár, zdá se, že byl tělesně vysílen. Církev, potřebujíc k vedeni boje ráznějšiho, doufala v jeho nejstaršího chrabrého syna. Domluvami missionáře Kapistrána a vyličovánim marnosti světských dal se pohnouti k tomu, že 13. list. 1451 odevzdal vladařství synu Jindřichovi, vymíniv si toliko důchody z Třeboně a Krumlova. Ale když Jindřich v lednu 1457 zemřel, Oldřich ujal se zase vladařství s druhým synem Janem, prodal Prachatice a Volary a postoupil vladařství (14. květ. 1457) synu Janovi. Vymínil si hrad Maidštein, zboži kremžecké a 500 kap platu. Hospodářství měl Jan těžké, protože otec válkami a jízdami zavedl své statky tak, že třeba bylo založiti tlusté knihy dlužní a v nich pro přehlednost opisovati zápisy a zástavy. Jan při tom zanedbával otce tak, že měl i nedostatek. V té příčině služebníci rodu dne 13. led. 1458 učinili výpověď mezi otcem i synem. Ani ta nevedla k obapolné shodě. Oba si činili protimyslnosti a žalovali u krále (1461). Tento nařídil bisk. Joštovi, aby je smířil. Po výpovědi jeho (17. srp. 1461) Oldřich odstěhoval se zase do Krumlova a zemřel 28. dub. 1462. Z manž. Kateřiny z Vartemberka. († 29. čna 1436) měl tři syny a dcery: Anežku († 25. čce 1488), pannu bujarého a veselého ducha (srv. »Hist. sb.«, 1883, str. 110), Lidmilu (od r. 1452 manž. Bohuslava ze Švamberka) a Perchtu. Tato vdavši se r. 1449 za Jana z Liechtenšteina, prodělala manželství plné zármutku a strádání (+ 1476 ve Vídni. Žalobné její listy otištěny v »Arch. č.« IX. B. Balbín spletl ji s Bílou paní). Jindřich, nejstarší syn Oldřichův, mladík bujarého ducha a v rytířských ctnostech vycvičený, byl od r. 1444 na dvoře cis. Bedřicha, od r. 1445 Jindřicha kn. bavorského. Vrátiv se ok. r. 1448 do Čech, vstoupil do jednoty Strakonické (1449). Učiniv (5. břez. 1452) spolek s rak. a uher. pány o osvobození krále Ladislava, oblehl sám několikátý Nové Město za Vídni a donutil císaře vydati mladého krále. Dne 16. září 1453 oženil se s Anežkou ze Šaumburka. Po korunováni krále Ladislava Jindřich vymohl si majestát (2. pros. 1453), že mu byly Budějovice darovány do života, ale Budějovšti hlavně přičiněním Ondřeje Puklice takovému poddanství obratně se vyhnuli. (Srv. »ČČM.«, 1846, str. 176—184.) Od krále Ladislava potřebován v důležitých poselstvích (Palacký IV. 1. 308) a potom od něho učiněn vrchním hejtmanem ve Slezsku, což podporovalo styky rodu s touto zemí. Vyvazoval také statky zastavené (1455 Rožmberk a Vyšní Brod) a dostal r. 1456 od krále nějaký majestát na sleveni berně, v němž se připomíná udatenství Petra předka († 1347). Také mu dovoleno ujmouti Honštein v Sasich a vyplatiti znojemský hrad. Také korunské a milevské zboži jemu s bratřimi pojištěno (1456) a konečně mu postoupena i Roudnice. R. 1456 vytáhl s 350 koňmi za králem do Uher proti Turkům. Vraceje se odtud nemocen, zemřel 25. břez. 1457 ve Vídni. Tklivé je psaní jeho poslední k otci, jímž loučil se od něho (Hrady III., 14). Jošt, bratr jeho (* 1430), vstoupil do řádu svatojanského, byl r. 1453 v Salcpurce vysvěcen na kněze, stal se pak proboštem u sv. Víta a velmistrem rádu sv. Jana a r. 1456 zvolen za biskupa vratislavského (k doporučení královu) a potvrzen papežem 9. čna tak, aby podržel i proboštství i mistrovství. Vedle bratří svých přátelil se s Jiřím Poděbradským; po jeho zvolení na království byl mu věrným poddaným, v jeho prospěch jednal v Římě a nepokojné Vratislavské konejšil. Ačkoli pak okamžitě nepochodil, přece došlo v led. 1460 k poddání (Palacký IV. 2. 98, 103). Za to dostal od krále Volyni. Poměr ten ke králi se nezměnil ani r. 1461, když Jošt na Zelený čtvrtek kázáním svým »o krvi boží« pobouřil lid pražský tak, že musil utéci ke králi do Hory. O jetí legáta Fantina (1462) stranil se krále, nicméně přece ještě prostředkoval mezi králem, římskou kurií a nepokojnými pány. K Zelenohorské jednotě přistoupil jen z nábož. přesvědčení a nikoliv z vášně. Kojil se ustavičně nadějí, že král přestoupí na stranu pod jednou, a jsa upřímný Čech, nerad viděl roztržky, jejichž následků se bál. Psal v té příčině královně Johanně (v dub. 1467), i krále vystříhal. Když t. r. vojsko jeho u Pačkova poraženo, vstoupil v září s králem v mír k velikému pohoršení své strany. T. r. dne 12. pros. (podle náhrobku) zemřel na hradě Nise, kdež obyčejně bydlíval, a pohřben v kostele kathedrálnim ve Vratislavi. Byl muž vzrůstu vysokého a tlustý od hojněho a sladkého jídla. O bystrotě ducha jeho svědčí čtyři spisy zachované. Byl muž nevšedniho vzdělání a znamenitý kazatel; v Praze kázával česky, ve Vratislavi (neuměje hrubě německy) latině. Ač upřímný katolík, přece vzdálen byl vší výstředností a nepřítel všech násilností, jež strana jeho milovala. Vše to vysvítá z jednání a spisů jeho; neméně chvalitebné vysvědčení mu dáno v Dialogu Jana z Rabšteina. Soustřeďovaly se v něm směry šlechetnosti rodu Rožmberského, tak jako nešlechetné u jeho otce. (Životopis a spisy v Jirečkově Rukověti II. 201 a v Palackého Dějinách.) Jan, třetí syn Oldřichův, byl povahy mírné a dobromyslné, o němž otec jeho dobré naděje nedával. V mládí sedal na soudě zemském, r. 1454 oženil se s Annou kněžnou Hlohovskou a r. 1457 převzal od otce vladařstvi. Po smrti bratrově stal se také vrchním hejtmanem ve Slezsku, ale zdědiv veliké závady, ani nebyl s to, aby je vyvadil. A proto si pomáhal zástavami. Velikou část vesnic rozzastavil, též r. 1457 panství křepenické, r. 1458 helfenburské, r. 1464 Rožmberk a prodal r. 1459 Dobronice, od otce koupené. Válkami pak závady rostly tak, že r. 1459 bratru Joštovi zastavil všechna zboží. Na štěstí jej král chránil při velikém panství korunském. Jan byl s králem r. 1458 u Jihlavy, r. 1459 v Chebu, r. 1462 v Rakousích, r. 1464—65 válčil na Moravě a r. 1467 poslán s poselstvím k cis. Bedřichovi. K jednotě Zelenohorské (1465) přistoupil, ale nedbaje napomenutí Hilaria děkana (1466), vymanil se z ní a zůstal věrným přívržencem královým. Za to jednotnici mu nelidsky hubili jeho zboží. Nehod těchto zvláště pociťoval v létě r. 1467, když s Jindřichem knížetem obléhal Jindřichův Hradec. Nemoha obdržeti pomoci dostatečné, aby o dobytí Hradce mohl chrániti svých statkův, a lákán jsa od římské strany, učinil (9. řij.) příměří s jednotou, žádal papeže za sněti kletby, ale od krále přece neodstoupil. Odvracel se od něho teprve r. 1468 (kteréhož r. dostal povolení groše a peníze bíti) a 22. srpna t. r. poddal se králi Matiášovi a zavázal se odpověděti králi Jiřímu. Tím však nic nevyzískal, protože strana královská statky jeho na nejvýše plenila a přišel o Netolice, jichž Roubík dobyl. Zdeňkovi ze Šternberka zastavil k vedení války Choustník a Soběslav (1468). Po »voleni« Matiáše na království České (3. květ. 1469) jmenován jest od něho nejv. komorníkem. Ale vzmáháni moci Jiřikovy a ustavičně plenění statků (zvláště okolo Helfenburka, jejž byl r. 1462 vyplatil) přiměly Jana, že ke konci r. 1469 vstoupil v příměří s Jiřím. Od té doby byl trpným pozorovatelem, ač se již Matiáše nespustil. Stav se r. 1472 opravcem krajův bechyňského, vltavského a kouřimského, zemřel 8. list. t. r. Zůstalo po něm deset dětí, synově Jindřich (* 25. čna 1456), Vok (* 18. čce 1459), Petr (* 17.led.1462), Oldřich (* 17. ledna 1471) a dcery Kateřina (* 17. srp. 1457 — 1- 20. srpna 1521, manž. od r. 1476 Petr Holický ze Šternberka), Barbora (* 8. čna 1460, od r. 1474 manž. jana z Bibršteina), Markéta (* 8. čna 1460, jeptiška v Krumlově), Hedvika (* 20. led. 1464 † 29. dub. 1520, manž. 1. Volf z Grafeneku, 2. Dobeš z Boskovic, 3. Řehoř ze Štarkemberka), Eliška (* 14. ún. 1466, manž. od r. 1483 Jindřich z Hardeka), Johanka (* 2. září 1467 - † 24. září 1482). Jindřich ujav se vladařství, zvolil si sám poručníky, jichž předním byl Bohusíav ze Švamberka. Pro velikou tíhu závad prodal témuž pánu (1473) hrad Zvíkov s klášterstvím milevským, zastavil r. 1474 Hus; ponechal Sedlčany dědicům Jana z Lobkovic, protože týž r. 1469 na Rožmberce dobyt. Postoupiv r. 1475 vladařství bratru Vokovi, bydlil na Rožmberce († 21. května 1489). Vok zůstávaje pod poručenstvím Bohuslavovým zastavil r. 1476 Nový Hrad, za to získal r. 1477 Netolice. Býval v těch letech na dvoře knížat bavorských, ale když Bohuslav r. 1478 od krále Matiáše zajat, ujal se samostatně správy. Podrobiv se králi Vladislavovi, obdržel od něho r. 1479 opravu nad klášterstvim drkolenským, zastavil r. 1481 křepenické zboží. On první navázal styky s Ursiny vlašskými, kteří mu dosvědčovali, že rod jeho pochází z Říma, a t. r. ukončil války s Rakousy. Dostal také odúmrť po mateři († prý 17. pros. 1483) a r. 1486 získal zase Nový Hrad, r. 1488 potvrzení na korunské zboži, r. 1491 dědičně zboží veselské (již dávno zastavené), r. 1493 vrchní právo nad klášterem korunským na jisté výminky. Nějaký čas byl hejtmanem království. Cítě nedostatek zdraví postoupil vladařství (4. pros. 1493) bratru Petrovi vymíniv si Třeboň, kl. borovanský, Vidov a Maškovec. Zemřel 1. září 1505. Z manž. Markéty z Gutšteina († o. 1524, po druhé vdané za Alexia Dobrohosta z Ronšperka) jediný z bratři měl potomstvo. Petr a Oldřich byli na učení v Bononii, ale studie onomu snadno nešly (1477). Od r. 1479 pomáhal Vokovi. Později jednání jich a pak Petrových účastnil se Oldřich a zůstav svoboden zemřel v listopadu 1513. Petr byl pro své bohatství (any předešlé závady již z veliké části byly vyvazeny) velmi vážen. Když král Vladislav r. 1490 z Čech odjížděl, jmenován Petr sám čtvrtý hejtmanem království. Po druhé r. 1497 sám byl jmenován hejtmanem, ale nelíbilo se mu v témž úřadě (viz Palackého Děj. V. 1. 414), podržel jej však přece až do listopadu 1499. R. 1500 byl by přijal týž úřad pod jistými výminkami, ale panstvo bylo proti němu. R. 1510 dostal zase přední místo v zemské vládě a s ní správu důchodů královských a s pán sobě přidanými skutečně vztáhl k sobě všechna práva královská. Spřáteliv se se Zdeňkem Lvem z Rožmitála stál při něm proti druhé straně ve sboru správcův, při níž byl Vilém z Pernšteina. Strana ona znamenala a také stranu přísně katolickou; od ní pocházely také mandáty král. proti jednotě bratrské. Od krále dostal Petr klášterství korunské do smrti, skrze manž. Elišku z Kravař († 1. květ. 1500) dostal se v držení Strážince ^{[red 1]}. Koupiv r. 1501 Prachatice, dovedl toho (1502), že dědičné právo proboštství vyšehradského s nich převedeno na Sedlčany (pp. z Lobkovic zastavené). Skoupil též několik drobných statků a dal v l. 1510 až 1513 uliti několik děl. Rád stavěl. R. 1497 zřídil huť kamenickou a cech, stavěl na zámku krumlovském, v městě Krumlově zdokonalil opevnění a hradil město Třeboň na poledni straně. Polepšil také rybničné hospodářství, maje znamenitého úředníka porybného Štěpánka Netolického. Pro písemnosti z kanceláře vydávané zřídil knihu na způsob rejster královských, do níž v l. 1501—38 všechny vyšlé zápisy i starší potvrzované se zapisovaly. (Mus. 2. G. 31.) V posledních letech svého živobytí stal se slabomyslným a tu na něho neblahým vlivem působil kancléř Václav z Rovného. Ziskav si r. 1513—20 důležitá obdarováni na klášterstvi korunské, rozřezal majestáty, aby neměly platnosti. R. 1521 chtěl vladařství odevzdati Janovi, synu Vokovu, ale pro odpor Janových bratří nechal toho a učinil rozděleni se syn Vokovými takové, že si podržel Krumlov, Nový Hrad, Helfenburk, Rožmberk, Vítkův Hrádek a klášterství troje u Krumlova, též Haslach, a ostatek (Třeboň, Choustník, Milčin a j.) nechal synovcům. Každá strana měla s dílem svým nakládati libovolně. Podle toho sepsal 10. čna 1521 poslední pořízení. Dědicem učinil Jana, ale tak, aby hned všechna duchovenství klášterům koruuskému, ostrovskému a strahovskému vrátil. Po jeho smrti měli pak děditi Zdeněk Lev Krumlov se zbožím huským (zastaveným) a prachatickým, Kryštof ze Švamberka Nový Hrad, Jan ze Švamberka Helfenburk, Jan Holický ze Šternberka Rožmberk a Vítkův Hrádek a Hanuš hr. z Hardeka Haslach. Tim mělo býti slavné dědictví rodu rozbytováno a členové jeho měli sklesnouti mezi obyčejné pány. Že se tak nestalo, bylo přičiněnxm Jindřicha, syna Vokova. Petr zemřel r. 1523 na počátku m. října. Měl jedinou dcerku Barboru, která v mládí zemřela. Po Vokovi byli synové Jindřich († 16. dub. 1494), Jan (* 24. list. 1484),Jošt (* 31. červ. 1488, Petr (* 17. pros. 1489) a Jindřich (* 1496). Dceru měl jedinou Zikunu. Jindřich, nejmladší syn, dán byl na učení do kl. třeboňského a odtud poslán do kl. drkolenského, aby se naučil německy, r. 1511 vypraven na studie do Bononie, kteréž však jeho bujarému a nepokojnému duchu se nelíbily, an miloval dobrodružné skutky. Vrátiv se domů oženil se (7. list. 1520) s Majdalénou ze Šternberka, a když tato na mor zemřela (28. čna 1521) po druhé (26. list. 1522) s Annou z Hradce ovdovělou Šternberkovou. Převzav drženi statků, které r. 1521 Petr jemu a bratřím postoupil jako vladař volený, hned po smrti Petrově si vyprosil na králi všechnu odúmrť po něm (1. list. 1523) jako i poručení královské poslané Janovi, aby mu všechen statek po n. Petrovi postoupil (22. čna 1524). Bylo to zcela správné v duchu majestátu falešného z r. 1360, ale platného, poněvadž byl králem Vladislavem (1493) potvrzen. Když Jan nepostupoval, vylákal jej Jindřich do Třeboně, a tu v noci jej s bratrem mocně přinutil, aby mu Krumlova postoupil. Maje Krumlov v moci vsadil do vězení Václava z Rovného, původa těch věcí. Proti tomu vzal si Kryštof ze Švamberka listy obranné od. nejv. purkrabstvi a úřadu desk zemských, s nimiž poslové téhož úřadu posláni napřed na Nový Hrad (16. ún. 1526) a pak na Krumlov. Jindřich vsadiv je do věže, nazejtří (18. ún.) kázal jim listy i s pečetmi rozkrájené snisti, a když byli zapili dobrým vínem, dal jim okusiti dvorského práva (každým vrženo šestkráte na kůži) a psy je vyštval z hradu. (Obširně vyličeno v Palackého Dějinách V. 2. 499.) Skutek ten byl formálně hrubým porušením práva a za takové také pokládán od mnohých, ale většina měla skutek ten za bujarou obranu, tak i pojimána u dvora tuším podle výkladu Adama z Hradce, jenž mladým pánům přál. R. 1526 Jindřich vypravil Mikuláše Zlinského z Vyzovic s 600 dráhy a 200 koňmi králi Ludvíkovi na pomoc proti Turkům, sám pak za nimi pospíchaje ulehl ve Světlé a zemřel tam 17. srpna bezdětek. Vdově vykázána r. 1531 část choustnického panství. Jan, bratr jeho a po něm vladař, vstoupil v mládí do řádu sv. Jana, stal se r. 1517 nejvyšším jeho převorem, ve kterémž úřadě si vedl moudře a obratně, vyvadiv statky zastavované, skoupiv nové a ohradiv město Strakonice. »Pomoh’ prvé nevoli tropiti za starého pána«, potom, když vladařství ujal, s velikou těžkostí vyvazoval práva nápadníkův, tak že znenáhla jeden po druhém penězi spokojováni. R. 1528 zase ziskal klášterstvi korunské od Adama z Hradce, se kterým učinil (9. led. 1528) nápadni smlouvu. R. 1529 postoupil Třeboně a Nového hradu bratru Petrovi. V náboženských věcech býval snášenlivý. Zemřel 27. ún. 1532. Po něm byl vladařem Jošt, jenž byl v mládí vyučován na Léštně s dětmi Jana Holického ze Šternberka. R. 1531 vystrojil králi Ferdinandovi na pomoc proti Turkům 200 kozákův, sám pak vypravil se s velikým zástupem do pole. Podobnou pomoc mu dal i r. 1537. R. 1532 dostal od krále povolení bíti minci podle střihu a zrna mince kutnohorské, avšak s přidáním znameni růže. R. 1539 upadl v těžký neduh a dlouho ležev zemřel v m. říjnu. Napsal Knížku o štěpování, již připsal synu svému Vokovi. (Tištěna r. 1598 v Praze.) Ženat byl dvakráte. 5 první manž. Vendelinou ze Starhembcrka (vdanou 1529, † 28. led. 1530) měl jedinou dceru Annu, z druhé manž. Anny z Rogendorfu († 5. září 1562), měl několik dětí. Petr řeč. Kulhavý, nejmladší syn Vokův, jenž nabyl vzdělání v Bavořích, držel od r. 1529 Třeboň a Nový Hrad, k nimž koupil r. 1534 Dvorec, ujal vladařství po smrti Joštově a dosedl na starodávné místo v zemském soudě nade všemi úředníky jako první popravce. Ve spravování statků vedl si obezřetně, poddané řídil spravedlivě a vydal řád k rychtářům, jak by se měli chovati. O jeho povaze vydávaji svědectvi kopiáře jeho pro poselaci listy v arch. třeboň. R. 1543 vypravil vojsko do Uher králi na pomoc, r. 1544 stavěl dům Rožmberský na Hradčanech (dostavěn r. 1550). Posledním pořízením (1544, den sv. Kiliana) ustanovil poručníky dětem Joštovým, totiž Albrechta z Gutšteina, Jeronýma Šlika z Holiče a Oldřicha Holického ze Šternberka. Zemřel 2. listop. 1545 nikdy se neženiv. Děti Joštovy byly: Anna (* 26.1ed. 1530, † 16. pros. 1580. od r. 1546 manž. Jáchyma z Hradce), Ferdinand Vok (* 1531, † t. r.), Alžběta (* 30. říj. 1533, † 5. ún. 1576, od r. 1554 manž. Jindřicha ze Švamberka), Oldřich (* 1534, † 1535), Vilém (* 10. břez. 1535), Bohunka (* 17. břez. 1536, † 16. list. 1557, od r. 1556 manž. Jana ml. z Lobkovic), Eva (* 12. dub. 1537, † v srpnu 1591 v Mantově, manž. 1. Mikuláš Zrinský od r. 1564, 2. Pavel hr. z Gasolda od r. 1578), Petr Vok (* 1. říj. 1539). Poručnici s pilnosti se starali o sirotky a jejich statky. R. 1547 vymohli si potvrzení nové majestátův na korunské zboží, které n. Petr byl rozřezal, r. 1548 přikoupili drahně vesnic n. táborských, r. 1549 Drslavice, r. 1550 panství želečské. Vilém učil se od r. 1542 v Mladé Boleslavi se syny p. Krajíře, r. 1544 poslán k biskupovi pasovskému, ale Albrecht z Gutšteina se o to staral, aby česky nezapomněl. (Viz Březanův životopis na str. 28 až 29.) Sice se naučil lat. a něm. a v l. 1544 až 1549 vzdělal se ve vědách. R. 1552 ujal od poručnikův Krumlov, Třeboň, Nový Hrad, Rožmberk, Helfenburk, Choustník, Milčin, Prachatice, Želeč, Drslavice, klášterství všechna a farářstvi krumlovské. K tomu koupil r. 1552 vsi volyňské, r. 1554 Vimberk, dostal r.1559 dědičně klášterství korunské, převzal r. 1559 Rábí a Libějice, r. 1563 Sedlec, prodal r. 1565 atd. Rábí, dostal r. 1575 Roudnici, již si r. 1577 vyplatil, také získal Stráž, pak Doubrav. Horu (a Krupka ?), již r. 1579 postoupil císaři za Sedlčany. Tyto vyměnil si r._1580 za Nový Leptač a drahně drobných statků; Roudnici daroval r. 1592 manž. své Polyxeně. Důležitá byla činnost jeho veřejná. Stav se r. 1553 prvním hejtmanem kraje prachenského, r. 1554 začal zajimavou při s Jindřichem Plavenským o přednost jejich rodů a první místo na soudě zemském, již r. 1556 vyhrál. R. 1560 stal se nejv. komorníkem a r. 1570 povýšen na nejv. purkrabství, ve kterémž úřadě zůstával do smrti. R. 1563 provázel krále Maximiliána ke korunováni do Prešpurka, potřebován pak k důležitým poselstvím. Dvakráte byl v Polsku, aby tu korunu zjednal rodu Habsburskému, po prvé r. 1572 a po druhé r. 1576. Ukol svůj sice neprovedl, ale kouzlo jeho osobnosti jako i řeč jeho zalíbila se mnohým tak, že si jej přáli míti za krále. (Viz Vilém z Rosenberka, kandidát trůnu polského a jeho poselstvi do Polska v »ČČM.«, 1866, str. 197.) V l. 1574—75 byl s poselstvím v Drážďanech a Berlíně, aby se přimlouval za voleni Rudolfa II. Pro své zásluhy obdržel (1585) od krále španělského řád zlatého rouna. Po třetí odebral se do Polska (1589), aby vybavil arcikn. Maximiliána, od jedné strany za krále voleného, z vězení, coz šťastně vykonáno. Vilém byl vyznání pod jednou a pobožný pán, ale ve věcech náboženských snášelivý. V jednáni všem byl rozvážlivý, řidě se heslem svým Festina lente. V politických věcech dalek jsa osobního prospěchu vyhledával jen obecné dobré. Byl také přítelem věd a jest celá řada lat., čes. a něm. spisův, jež mu připisována. Nejsa docela prost předsudků své doby, mnoho peněz zbytečně vydal na alchymii. Pověstnému pokladači Edvardovi Kelleyovi daroval statek libeňský. Obzvláště byl milovníkem umění. Svědčí o tom stavby jeho v Krumlově, nade vše však zámek kratochvílský jim na panství netolickém knížecí nádherou vyzdvižený. Po způsobě věku svého miloval nádherné slavnosti, k čemuž měl ovšem dosti peněz jsa pán hospodárný. Na poddané byl laskav, k chudým dobročinný. Staral se také o hornictví, a koupiv s bratrem (1581) Reichstein ve Slezsku, dal tu vybíjeti běžnou minci (»ČČM.«, 1837, IV, 452). Od něho a bratra zachovalo se několik medaillí a početních grošů (Miltner, Privatmünzen, 469. Srv. i Zíbrtovu Bibliografii, I, str. 646). jesuitům založil kollej v Krumlově. Zemřel 31. srpna 1592 na hradě Pražském a pohřben (přes dosavadní obyčej ukládati mrtvoly ve Vyšnim Brodě) v kostele krumlovském. Ač byl čtyřikrátc ženat, děti neměl. Manželky jeho byly: 1. Kateřina kněžna Brunšvická, vd. 22. ún. 1557, † 10. květ. 1559, 2. Žofie markraběnka Braniborská, vd. 14. pros.1561, † 27. čna 1564, 3. Anna Marie markraběnka Badenská, vd. 27. led. 1578, † 25. dub. 1583, 4. Polyxena z Pernšteina, vd. 11. led. 1587, po druhé vdaná za Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. Tato dědila po manželu Roudnici a stříbrné nádobí a manžel jeji koupil r. 1601 od Petra Voka právo nápadni na Sedlčany a Křepenice po Jakubovi Krčinovi jemu náležité. Petr Vok, Vilémův bratr, byl méně nadaný nežli on, také se tak nevycvičil ve vědách jako Vilém, nač sám na smrtelné posteli naříkal. V mládí oddával se náruživostem tělesným, čímž si zdraví a veselou mysl podrýval. Sice byl pán dobrotivý, přívětivý a nikdy hrubými slovy nelál. S bratrem srovnával se v tom, že rád a nákladně stavěl. R. 1560 stal se komorníkem krále Maximiliána, v l. 1562—63 cestoval po západních zemích. K výživě obdržel r. 1565 od bratra Choustník, Želeč, Soběslav a Vimberk, k tomu koupil r. 1577 Bechyni a r. 1589 Březnici. Dne 14.1ed. 1580 oženil se s Kateřinou z Ludanic, s níž vyzískal veliké jmění na Moravě. S ní bydlival na bechyňskěm hradě, kterýž úplně přestavěl v zámek; jejím působením získán byl k tomu, že opustil víru pod jednou a oblíbil si učení Jednoty bratrské. Bratřím byl od té doby horlivým přívržencem. Stav se po smrti Vilémově vladařem zapsal ihned vše jmění rodinné manželce a jal se potom mnoho rozprodávati na uplaceni dluhů. Kromě drobných statků prodal r. 1593 Helfenburk, r. 1594 vesnice soběslavské a u Tábora, r. 1596 Stráž, Bechyni a Želeč, za to obdržel r. 1600 klášterství borovanské dědičně a r. 1602 Žumberk prodav r. 1601 Vimberk a r. 1603 Drslavice. R. 1594 jmenován byl vrchním hejtmanem lidu českého vypraveného proti Turku, jemuž vydal práva a nařízení (»ČČM.«, 1847, I, 202). Ovoccm této výpravv bvlo vybaveni Komárna. Dne 22. čna 1601 zemřela manželka jeho a Petr Vok oddával se odtud zádumčivosti a pietismu. Zapsav Janovi hr. Zrinskému sestřenci r. 1597 Rožmberk (a Vyšní Brod) chtěl mu dáti i Třeboň, což pro odpor Švamberkův zmařeno. Protože děti neměl a na něm rod Rožmberský přestal, všecko jeho jmění mělo spadnouti na rod Švamberský podle dědičné úmluvy r. 1484 mezi oběma rody učiněné. Ale i císař Rudolf II. připovidal se k němu jako odúmrti. V té příčině přišlo 11. září 1600 ke smlouvě mezi pánem a komorou. Ta doplněna pak jinou smlouvou 24. říj. 1601, podle níž Petr Vok císaři postoupil Krumlova, Prachatic, Netolic a kláštera korunského, též všechněch hor (kromě budějovských a ratiborských). Opustiv r. 1602 Krumlov přestěhoval se na Třeboň, kdež rozšířil zámek nákladnými stavbami a uložil tu knihovnu a archiv. Za pobytu v Třeboni vyjednával od r. 1605 se stranou protestantskou v Němcích, která usilovala o záhubu rodu Habsburského. Vyjednávání dělo se skrze dobrodruha Theobalda Hoka. Jednání ta stála ho peníze, sám však pro pokročilý věk rozhodně působiti nemohl. Veliké dobrodiní učinil Jednotě bratrské zřízením vychovávacího ústavu v Soběslavi, jejž bohatě nadal, avšak pěkný jeho úmysl zmařen převraty r. 1621. Uznav za platné nároky rodu Švamberského, učinil 4. ledna 1610 s Janem Jiřim ze Švamberka smlouvu takovou, že Petr Vok posledním pořízením to opatří, aby Třeboň s Borovany, Nový Hrad, dům na Hradčanech a kunratické louky zdědil Jan Jiří ze Švamberka a vždy nejstarší z rodu Švamberského aby je držel. Kromě toho vymíněn mu byl nápad na panství rožmberské a Libějice po hraběti Zrinském, a jen nápad na klášter Vyšní Brod pozůstaven císaři. Jan Jiří ze Š. zavázal se. že k erbu svému připojí červenou růži. V témž smyslu bylo psáno i poslední pořízení Petrovo. Zemřel 6. list. 1611. Nádherný pohřeb vystrojen 30. led. 1612. — Literatura. Poněvadž rod Rožmberský moci svou daleko zasahoval, jsou o něm zápisy ve všech archivech domácich (hlavně třeboňském) a mnohých zahraničných. Prvni soustavné zpracováni pochází od V. Březana. Týž napsal o nich čtyři dila, totiž Rožmberskou kroniku až do smrti Petra Kulhavého. která se ztratila, a jako pokračování jeji Život Viléma z R. (vyt. v Praze 1847 jako č. 24. spisů musejnich); Život Petra Voka z 'R.' (vyd. Fr. Mareš v Praze 1880, spisů musejních č. 151.). Z toho učinil krátké sepsání Rožmberské kroniky krátký a sumarní výtah otištěné v »CČM.« 1828, IV, 39—88. (Srv. F. Mareše Život Březanův v »CČM.« 1878 na str. 96—97.) Obšírné kroniky užil N. Herman, třeboňský opat († 1699) a učinil z ní německé sepsání (překlad či výtah?), kteréž se zachovalo v 11 rukopisech. (Vyd. dr. M. Klimeš v Praze 1897 ve spisech Kr. čes. společ. nauk.) Drobné dodatky (pouhé pověsti obsahuje sepsání L. Mecera, † c. 1683 (»ČCM.«, 1858, 358). Dějiny posledních Rožmberků napsal A. Rybička (»ČČM.«, 1880, str. 85). Th. Wagner, archivář třeboňský, propracoval dějiny rodu nikoliv soustavně (to jen do r. 1390), nýbrž v částech, a to velmi podrobně (rkp. v Třeboni); Fr. Mareš, nynější archivář, založil obširný Regestář, jenž jest nejdůležitější studnici dějin Rožmberských, protože se zakládá na kritickém propracování všech archivův Schwarzenberských. Sčk.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Pravděpodobně se jedná o Strážnici, kterou páni z Kravař dlouhodobě vlastnili.