z Pirkšteina, příjmení staročeské rodiny panské, která vlastně byla větví rodiny pánů z Lipého (v. t.). Chval z Žitavy (1253 až 1263), totiž předek obou, měl syny Jindřicha z Lipého a Čeňka. Tento psal se r. 1290 po hradu Mojvíně (Ojvíně). Čeněk (jak smýšlíme), syn jeho, držel hrad Sloup snad od něho založený a psal se (1324–30) česky ze Sloupu, něm. z Berkenšteina (Pirkenšteina). Zemřel před r. 1346 zůstaviv manž. Jitku z Honcovic a syny Smila († j. 1371), Ješka, a dcery Elišku (manž. Jan z Tasova), Čeňku (manž. Vilém z Kunštátu) a Zdinku. Ješek, řečený Ptáček, od r. 1349 byl na Moravě na mateřském statku v Honcovicích, ale r. 1356 obdržel od Čeňka z Lipého hrad Polnou za hrad Sloup, od pánů z Lipého převzatý, a od r. 1369 vyskytuje se také jako pán na Ratajích, kdež vyzdvihl nový hrad Pirkštein. Roku 1389 připomíná se naposled (manž. 1. Anna ze Šternberka † j. 1378, 2. Hedvika). Syn jeho Jan byl při smrti otce svého nezletilý, pročež byl poručníkem nad ním Jindřich z Lipého, jenž se stal také jeho společníkem (1398). Ale Jindřichovi synové, zejména Hanuš, podrželi Rataje, i když Jan let dosáhl, a Hanuš zdvihl odtud válku po zemi, kteráž teprve r. 1407 ukončena. Teprv r. 1412 Rataje vydal. R. 1419 Jan Pt. byl ve vojště, kteréž bojovalo s kališníky u Knína. Zemřel nedlouho potom (manž. Jitka z Kunštátu vdala se po druhé za Jana ze Soutic). Synem jeho byl Hynce Ptáček. Muž tento, jeden z nejznamenitějších Čechů, měl takové výtečné vlastnosti a důmyslnost spojenou s rozvahou a při tom byl takový nezištný a upřímný vlastenec, že nad jiné byl povolán říditi osudy celé země. První zmínka o něm děje se k r. 1434, když s panskou jednotou pod obojí dne 6. květ. Staroměstským pomáhal dobývati Nového města Pražského. T. r. dne 30. kv. bojoval u Lipan a na sněmu červencovém volen do poselstva vyslaného k císaři. Roku 1435 dne 17. břez. oblehl hrad Ostromeč, kdež strana táborská ještě se bránila, a dva měsíce jej obléhal. T. r. a r. 1436 býval na sněmích, r. 1437 při obnovení zemských úřadův stal se nejv. mincmistrem a soudcem zemským a dne 11. ún. byl přítomen korunováni císařové Barbory. T. r. na počátku m. září vyslán byl od císaře, aby Jana Roháče z Dubé ještě se protivícího na hradě Sioně oblehl a dobyl. Dobyv hradu zajal Roháče na předhradí a dodal do Prahy k popravě, ač byl jeho strýc. Po smrti Sigmundově byl vůdcem strany národní, která si nepřála míti na trůně Němce; proto také opustil dne 27. pros. 1437 kollej Karlovu, když většina volenců byla pro Albrechta Rakouského. Neprotivil se sice potom jeho volení, ale dosáhl toho, že novému králi byla předložena kapitulace. Přiměl také stranu táborskou, aby pokoj zachovávala, ale položiv na den 22. led. 1438 sněm do Chrudimě, stranu svou hleděl v tom opatřiti, aby král nebyl do země uveden bez záruky. Při tom však podtají se umlouval, aby bylo jednáno s polským králem a uskutečnila se oblíbená myšlenka Sirotkův, aby česká a polská koruna byly spojeny. Pletichy Oldřicha z Rožmberka, bezohledné počínání rakouské strany působily rozhořčenost ve stranách a strana Ptáčkova v květnu t. r. nabízela korunu Kazimírovi, kraleviči polskému, kterého na sjezdu Mělnickém (29. květ.) přijala za krále. Východní kraje, sebravše se vojensky, vedením Ptáčkovým s chloubou vytáhly do pole a zaměřily k Táboru, aby se tu spojily se stranou táborskou; sem také přišla posila z Polska. Pan Ptáček ležel se svými v poli opíraje se o město a král Albrecht učiniv si ležení na návrší před Měšici marně tu ležel. Po smrti Albrechtově Ptáček se svou stranou pečoval o to, aby posavadní roztržky minuly, o čež jednal se stranami písemně i ústně. Výsledkem toho byl sněm 29. led. 1440, jímž strana Ptáčkova dostala se mravně takořka na vrch v zemi a programm její povýšen na důstojenství zákona. Hned potom volen Ptáček za hejtmana kraje kouřimského a na sjezdě Čáslavském (17. bř.) za vrchního hejtmana východních krajů. Jeho přičiněním stalo se, že nehleděno nic k dědičnému právu Ladislava Pohrobka, poněvadž země potřebovala pána dospělého a zmužilého. Když však kníže Albrecht koruny nepřijal, upřímní Čechové tím více přilnuli ku Ptáčkovi, usilujíce o provedení kompaktát; s ním držely východní Čechy celé, mnoho panských a rytířských osob mimo ně a královská města. Maje pod sebou největší jednotu, provozoval veliký vliv v zemi. Vlastenecké jeho úmysly mařeny od Oldřicha z Rožmberka nikoliv zřejmě, nýbrž podtají, ale právě tím posilňoval moc Ptáčkovy strany. Ptáček té doby nemálo toho byl bedliv, aby aspoň strany podobojí byly svorné a strana táborská s jeho stranou upřímně se spojila. Z jeho činnosti následovalo seslabení strany táborské na málo nesmířitelných, čímž moc jeho strany vzrůstala. Přes pletichy Oldřichovy dovedl toho, že se sešel sněm v Praze (v lednu 1443) o pokoj a jednotu všech česských zemí. Ač Ptáček Ladislava za krále neuznával, přece nebyl proti rakouskému domu a jsa osobně u krále Bedřicha jemu českou korunu nabízel. Když pak r. 1444 vznikaly různice, Ptáček usiloval o to, aby k jich zastavení sešel se sněm. Dovedl jen toho, že byl svolán sjezd panský do Dobříše. Vydav se k němu z Rataj dojel jen půl druhé míle; ucítiv zajisté těžkou nemoc vrátil se do Rataj a tu dne 27. srpna (1444) běh života svého dokonal. Aeneas Sylvius, který jej r. 1443 viděl ve Vídni, popisuje jej jako muže tlustého, lysého, postavy malé, hovorného a veselého. Působeni jeho Palacký (III. a IV. díl) ze všech první náležitě ocenil. I to budiž dodáno, že o nic bohatší nezemřel, nežli byl v mládí svém. Let mu počítáme asi 40. Z manželky své Anny z Hradce, dědičky hradu Bílkova (od r. 1446 manž. Jindřicha z Michalovic), měl jedinou dceru Žofii, která se vdala za Viktorina z Kunštátu, čímž tento nabyl Polné a Rataj. Sčk.
PD old 70