Ottův slovník naučný/z Pernšteina

Ottův slovník naučný
Pernštein	z Pernšteina	Pernštejn

Údaje o textu
Titulek:	z Pernšteina
Autor:	Ladislav Hofman, Jan Václav Novák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 507–510. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pernštejnové

z Pernšteina: 1) z P., panský rod moravský a český se znakem černé zubří hlavy s protaženou houžví v nozdrách ve zlatém poli. První listinně dosvědčený člen rodu jest Hotart (Gotthardus), připomínaný k r. 1174. Jeho syn je Štěpán z Medlova († před r. 1235), a toto příjmí z Medlova je vlastně první jméno pozdějších P-nův. Štěpán byl král. purkrabím na Děvicích a založil ženský klášter augustiniánský v Doubravníce. Jeho synové se jmenují Vojtěch, Jimram a Štěpán. Vojtěch ovdověv stal se mnichem a v l. 1239–56 se připomíná jako probošt v Doubravníce; u něho poprvé se vyskytuje jiné příjmí rodu: de Lapide (z Kamene). Štěpán r. 1243 znova vystavěl a bohatě nadal klášter doubravnický, od Tatarů zpustošený. U Štěpána nalézáme již třetí jméno rodové: de Zubri. Ze synův Štěpánových třeba uvésti Filipa, který byl komorníkem moravským, Bohuslava, který r. 1293 se připomíná jako komorník břeclavský, a Štěpána, který r. 1285 jmenuje se poprvé z P. Odtud název z P. již nemizí z rodiny, ale neovládl hned, ano r. 1302 objevuje se jméno nové a potom velmi časté: z Jakubova a o něco později ještě příjmí z Aueršperku. Nesnáz pro sestavení posloupnosti je z toho velmi značná a je tím větší, že často táž osoba si přikládala příjmí různé. Zmatek ten trval od konce XIII. stol. do konce století XIV., kdy název z P. ujal se všeobecně. Různé ty názvy označují také statky, které tehdy byly v držení rodu: Medlov, Jakubov, Pernštein, Zubrštein, Aueršperk (Ungeršperk), kromě toho Pišolec, Skály a j. Zubrštein r. 1358 Jimram z Jakubova prodal markraběti Janovi; spolu vyměnil s ním ves Dunajovice za hrad Pišolec. Z členův rodu v 2. pol. XIV. stol. nejčastěji se připomínají Jimram z P. a bratří Jimram i Filip z Jakubova, jakožto přísedící brněnského soudu; často uvádí se také Znata (Vznata) z P. nebo z Jakubova. Ke sklonku XIV. stol. do popředí vystupuje syn Jimramův Vilém z P., který v 80tých a 90tých letech jmenuje se mezi přísedícími soudů brněnského i olomouckého a který, vyniknuv nad své bratří i ostatní příbuzné, stal se záhy jedním z předních pánů moravských; r. 1398 jmenuje se starostou znojemským; v občanské válce, která na počátku XV. stol. na Moravě vypukla, Vilém, který dříve byl v živých stycích s markrabětem Joštem, proti Joštovi přidal se na stranu Prokopovu. V l. 1408–09 byl komorníkem soudu brněnského, r. 1417 olomouckého. R. 1421 byl zemským hejtmanem moravským. R. 1415 stál s moravskou a českou šlechtou na straně Husově proti konciliu Kostnickému a Sigmundovi, hnutí husitského se však potom odřekl. Protože Jakubovská linie P-nův tou dobou vymřela, Vilém stal se zakladatelem dalšího kmene. Syn jeho Štěpán záhy zemřel, zůstali však Bavor a Jan. Bavor účastnil se husitských vítězství u Ústí a Tachova (1426 a 1427); také Jan († 1475) přilnul k husitství a stal se záhy jednou z předních osob v tehdejší době. Stál na straně Ptáčka z Pirkšteina a potom Jiřího z Poděbrad; r. 1438 a opět 1454 byl vypraven s poselstvím ke králi polskému. I králi Jiřímu zachoval věrnost, r. 1471 dal se sice získati pro Matiáše Uherského, ale uznal pak Vladislava za krále a setrval při něm i po odpadnutí svého syna Viléma. R. 1473 byl zvolen mezi čtyři ředitele zemské na Moravě. S manželkou svou Bohunkou z Lomnice nabyl opět hradů Pišolce a Zubršteinu, kromě toho koupil Křižanov, Bystřici, Skály, Mitrov a j. Jeho synové byli Sigmund, který v boji za krále Jiřího dvakrát upadl do nepřátelského zajetí (1467 a 1470), Vilém a Vratislav. Vilém a Vratislav k panství otcovskému nedílně přikoupili Litavu. Vratislav († 1496) byl komorníkem brněnského soudu, potom nejvyšším komorníkem a konečně zemským hejtmanem moravským (od r. 1494). Dědicem všeho zboží otcovského, k němuž Vratislav sňatkem získal Plumlov s Prostějovem, stal se jeho bratr Vilém z P. a na Helfenšteině, nejznamenitější člen rodu vůbec (* ok. 1435 – † 8. dub. 1521) a nejbohatší velmož tehdy v království Českém, výtečný hospodář i obchodník, duch podnikavý a v oboru zemědělství i obchodu stejně pokrokový, jako přesný a opatrný, Vilém nejen kupoval panství za panstvím, ale zároveň je zdokonaloval a opravoval, provozuje hospodaření v pravdě ve velikém slohu; zejména v rybnikářství (ale i hornictví a pivovarnictví) dosáhl znamenitých úspěchův. O jeho smyslu pro intensivní hospodaření a spolu pro vlastní a cizí právo svědčí urbáře, jež dal na svých panstvích zakládati, jeho registra rybničná, jeho. rozsáhlé listináře a vůbec četné jeho zápisy, vydané Palackým a F. Dvorským v »Archivu Českém« (díl IV., VI., XVI. a XVI.). Tak získal Vilém na Moravě Helfenštein s Lipníkem, Přerov, Hranici, hrad Drahotuš, Sádek, statek Veselíčko, Buk, panství novoměstské (v Jihlavsku), Kojetín, Tovačov, Kralice, Židlochovice, Čechy, Kunštát, Opatovice a j.; v Čechách nabyl Kunětické Hory, Pardubic, Týnce nad Labem, Potšteina, Liticka, Rychnova, Nového Bydžova a panství Hluboká (v zástavě) – v celku panství, které bylo třikráte větší než majetek Rosenberský. Vilém však kromě toho stojí ještě v popředí politických dějin českých jagellovské doby. S otcem stál původně při králi Jiřím, r. 1472 však přestoupil na stranu Matiášovu, pro kterého r. 1473 se zmocnil Kolína a r. 1474 upadl do polského zajetí; v l. 1475–84 byl komorníkem brněnského soudu. Po smrti Matiášově (1490) pracoval však v Uhrách pro zvolení krále Vladislava a usadil se pak v Čechách, přebývaje hlavně v Pardubicích. Již v l. 1483–90 byl nejvyšším maršálkem, načež do r. 1514 byl nejvyšším hofmistrem král. Českého a tedy předsedou král. rady a zejména komorního soudu. V úřadě svém počínal si se vzácnou správností, pročež také proti jeho správě ani v tehdejší době stranických vášní nikdy nebyly činěny námitky. Registra komorního soudu za jeho úřadování vydal J. Čelakovský v »Archivu Českém«, díl XII., XIII. a XIX. V událostech své doby Vilém z z P. měl účastenství co největší. – Ačkoli jeho hospodářství (zejména jeho obchodování a pivovarnictví) bylo proti mysli stavu městskému – ostatně z téže příčiny Viktorin Kornel ze Všehrd uvádí pana Viléma i mezi utiskovateli lidu selského – přes to Vilém z P. ve sporu měst se šlechtou, pokud (zejména v prvních letech) nestál v některých otázkách na straně oněch, snažil se aspoň prostředkovati; otázka byla ovšem komplikována Vilémovým stanoviskem náboženským. Rozhodnější obrat nastal r. 1508, kdy Vilém proti nárokům měst více se sblížil s nesmířitelnou stranou šlechtickou. Nicméně důvěry měst požíval pan Vilém skoro vždy, a nic necharakterisuje jeho smiřujícího stanoviska lépe než fakt, že smlouvu Svatováclavskou (z r. 1517) letopisec za hlavní zásluhu přičítá právě jemu, ačkoli přímé účastenství Vilémovo nebylo asi rozhodující. Proti nešťastnému vladaření krále Vladislava stával Vilém v opposici, mívaje pro ně často až slova ostrého rozhorlení (jak o tom výmluvně svědčí jeho korrespondence). Proto také byl již r. 1490 zapleten do klevet o vražedných úmyslech krále Matiáše proti Vladislavovi a ještě později byl v jistých kruzích dokonce považován za praetendenta českého trůnu. Z důvodů vnitřní politiky byl nepřítelem nejvyššího kancléře Albrechta z Kolovrat († 1510) a od r. 1511 stál v napjatém poměru ke straně Rožmitálské a Rosenberské; teprve r. 1514 odpor proti městům a věci uherské smířily protivníky opět. S přibývajícími léty Vilém víc a více zaujímal stanovisko prorockého karatele: jsou krásná místa v jeho dopisech, kde rozhorleně a se zápalem mluví za jednotu a mír v zemi, hájí cti vlasti proti míchání se cizinců do českých zmatků, volá po svornosti a práci všech Čechův na zvelebení země; spolu stojí na programmu zvýšení moci královské. Proto také takořka již na sklonku svých dní pozvedl svého hlasu proti separatistickým choutkám Moravanův. Dopisy jeho vydali Palacký a F. Dvorský v »Archivu Českém«, díl I., II., XVI. a XVII. Náboženské stanovisko své charakterisoval Vilém sám známými slovy: »S Římany věřím, s Čechy (t. j. husity) držím, s Bratřími umírám.« Sám katolík a štědrý dárce kostelů, klášterův a špitálů, Vilém na sněmech a sjezdech stával se stranou podobojí, a Bratří, kteří na jeho panstvích nejvíce a bezpečně se šířili, vždy se ujímal již proti králi Matiášovi a potom Vladislavovi; za to i sám byl často považován za »pikharta«. Působila tu na něho zejména jeho manželka Johanna z Liblic, neť Petra Kdulince z Ostromíře, velmi horlivá ochranitelka Jednoty. S ní měl Vilém kromě dcer Aničky a Bohunky, která byla provdána za Jindřicha z Lipého, dva syny: Jana a Vojtěcha. Oba vychovatelem měli Jana Češku (v. t.), který pro ně sestavil »Řeči hlubokých mudrcův«, a r. 1497 byli od krále Vladislava pasováni na rytíře. R. 1507 Vilém rozdělil jim své statky; Vojtěch dostal celkem panství v Čechách (Pardubice, Kunětickou Horu, Litice, Potštein, Rychnov, Brandýs nad Orlicí, Lanškroun a Lanšperk), Jan dostal panství moravská (Pernštýn, Plumlov, Prostějov, Tovačov, Přerov, Helfenštein, Lipník, Hranici, Louku a opravu na klášteřích tišnovském a oslavanském); k tomu dostal každý 10.000 ss. gr. c. hotově. Vojtěch (* 1490 – † 1534) po svém otci a proti vůli ostatních správců zemských stal se nejvyšším hofmistrem (1514); r. 1523 při obecném sesazení nejvyšších úředníků přišel i on o své místo, a ačkoli král Ludvík si přál, aby je Vojtěch opět přijal, učinil tak tento až za krále Ferdinanda (1529–34). Ve vnitřní politice Vojtěch z z P. stál v čele pánův a rytířů, kteří byli v přátelském poměru s městy (v duchu kdysi knížete Bartoloměje z Minsterberku). Králi Ludvíkovi při vší své nespokojenosti s poměry, jež vyvolávala jeho nepřítomnost v zemi, byl oddán a požíval jeho důvěry. V domácích rozepřích byl jednou z osob, které požívaly nejvíce vlivu a vážnosti. R. 1526 mluvilo se o možnosti jeho kandidatury na český trůn, Vojtěch sám však dal se získati pro stranu bavorskou. Za krále Ferdinanda býval často jmenován nejvyšším hejtmanem zemským. Českým Bratřím nepřál, spíše byl nakloněn novotám lutherským; r. 1531 byl zvolen za defensora. Ženat byl s Markétou z Postupic a po její smrti s Johankou z Vartenberka, zemřel však bezdětek a dědicem stal se jeho bratr Jan. Po Vojtěchovi zachovalo se zajímavé Zřízení o správě hradu a panství Potenšteinského a Litického (v »ČČM.«, 1835, III., 269). Jan z P. († 1548) nabyl příjmí Bohatý, protože k jmění, které zdědil, v prvních letech ještě mnoho přikupoval na Moravě i v Čechách; když pak obdržel na čas v zástavu také hrabství Kladské, sláva pernšteinská dosáhla nejvyššího stupně. Ale s Janem počíná už také zároveň rozklad jmění pernšteinského: neklidný duch Janův mnoho spekuloval, a tím zahajuje se také už i rozpadávání statků pernšteinských: tak Helfenštein, Nový Bydžov, Hranice a j. dostaly se za něho do cizích rukou. Jan byl nejvyšším komorníkem moravským (1506–16 a opět 1520–23), hejtmanem zemským markrabství Moravského (1515–19, 1526–28 a 1530–32) a býval často královským kommissařem na sněmu. U krále Ferdinanda požíval značné přízně i důvěry, čímž mu bylo umožněno králi r. 1539 v slavném listě otevřeně vyložiti, proč král není v Čechách oblíben. Nábožensky Jan jako Vojtěch nepřál Bratřím a byl jedním z náčelníkův lutheránské strany v Čechách; byl spolu předním defensorem akademie a konsistoře pod obojí. Za hnutí r. 1546–47 počínal si velmi nespolehlivě: s počátku hlásil se k nepřátelům královým, pak hnutí se odřekl, v dubnu 1547 přidal se opět k odboji a potom byl jeden z prvních, kteří v Litoměřicích prosili za milost. V l. 1524–45 byl poručníkem Václava Adama, knížete těšínského, který si vzal potom jeho dceru Marii za manželku. Druhá dcera Janova Kateřina byla provdána za Jindřicha ze Švamberka. Některé listy Janovy a jeho dcer uveřejnil A. Sedláček v »Hradech, zámcích a tvrzích českých«, I. Úplný diplomatář připravuje F. Dvorský pro »Archiv Český« (díl XX.). Jeho Zřízení Nedvědické (obnovené r. 1660) uvádí Jungmann. Jan byl třikráte ženat: s Annou z Postupic, s Hedvikou ze Šelmberka a Mandalenou Zeklovnou z Ormozdu. Syny zanechal tři: Jaroslava, Vratislava a Vojtěcha. Ti, odprodavše některé statky (Čechy, Osovou, Sádek), rozdělili se o ostatní dědictví tak, že každý prý dostal po více než 10 zámcích s několika sty vesnicemi (dle Paprockého). Jaroslav dostal hlavně statky české a některá panství moravská, Vratislav zdědil Třebíč, V. Meziříčí (toto společně s Jaroslavem), Hrušovany, Židlochovice, Křižanov, Moravec, Vojtěchovi připadly Pernštýn, Plumlov, Tovačov, Kralice, Lanškroun, Lanšperk atd. O Vojtěchovi († 1561) viz níže. Vojtěch zemřel bez dětí (dcera jeho Hedvika † 1558) a odkázal své jmění svému bratru Vratislavovi. Podobně bez potomků sešel Jaroslav (* 1528 – † 1569), oženěný s Alžbětou Thurzovnou. Jaroslav vedl hospodářství nepořádné a protože kromě toho rozvíjel nesmírný přepych, upadl do dluhův a skoro celý podíl svůj utratil. Mnoho si škodil také nelítostným vypuzením Českých Bratří ze svých panství, čímž se připravil o pracovité úročníky (1547). Na jeho smrť složil básnické Epicedion Vincenc Makovský z Makova. Slávu Pernšteinského rodu při všem upadání velkolepého kdysi majetku udržoval ve výši Vratislav z P. (* 1530 – † 1582). Vratislav sloužil u arciknížat Maximiliána a Ferdinanda; Maximiliána provázel na jeho svatební cestě do Španěl (1547) a požíval vždy důvěry jeho, jsa u něho komořím a nejvyšším štolbou. Od r. 1567 byl nejvyšším kancléřem král. Českého. Za nepřítomnosti Maximiliánovy v zemi býval mezi královskými kommissary na českých sněmech. Nejznámější jeho státnický čin je poselství (s Vilémem z Rosenberka) do Polska r. 1572 o zvolení Maximiliánova syna Arnošta na trůn polský. Král španělský Filip II. udělil mu řád zlatého rouna. Vratislav vedl život velmi nádherný a proslul jako štědrý podporovatel umění a věd: rodinnou knihovnu tovačovskou rozhojnil nejznámějšími tehdy díly literárními, kupoval vzácné obrazy, na svých panstvích přestavoval a okrašloval zámky, zakládal nové parky, vodovody atd. Protože však neměl hospodářského ducha svého děda Viléma, nedovedl vystačiti se svými příjmy a musil rozprodávati své statky kus po kuse: při jeho smrti z celého kdysi velikolepého majetku zůstaly Pernšteinskému rodu v Čechách jen Litomyšl, Lanškroun a Lanšperk, na Moravě Bystřice, Jimramov, Mitrov, Nové Město, Pernštýn, Plumlov, Přerov, Kojetín, Tlumačov a Kralice. Za manželku měl Vratislav Španělku Marii Maximiliánu Manriquezovu de Lara († 1608), kdysi přední komornou císařovny Marie. Manželka Vratislavova byla horlivá katolička v duchu jesuitském a v tom smysle působila naVratislava samého i na své děti. Nábožnost její byla nesnášelivá a klonila se k askétismu. Vratislav měl s ní 20 dětí, z nichž však otce přežili 2 synové a 5 dcer. Z nich Polyxena († 1624) byla provdána za Viléma z Rosenberka a po druhé za Vojtěcha Zdeňka z Lobkovic; Johanka měla za manžela Ferdinanda vévodu de Villa Hermosa; Eliška byla provdána za Albrechta z Fürstenberka; Františka za kníž. z Kasertu; Bibiana měla za muže bratra sv. Aloisia, Františka Gonzagu. Synové Vratislavovi byli Jan a Maximilián. Za nich rozklad Pernšteinského majetku byl dovršen: oba mladí velmoži musili rozprodávat i své ztenčené již dědictví, r. 1596 byl prodán i rodinný hrad Pernštýn, a tak v rukou rodu zůstalo konečně jen zápisné panství litomyšlské. Maximilián (* 1575 – † 1593) vstoupil do stavu duchovního a byl kanovníkem olomouckým, ačkoli žil v Římě. Od papeže byl vypraven s poselstvím do Polska. Pochován byl v Římě v chrámě P. Marie Větší. Jeho bratr Jan († 1597) vstoupil do císařských služeb vojenských, bojoval v Nizozemí pod Alessandrem Farnese, pak v Uhrách účastnil se války turecké; jemu se přičítá účinné užívání petard při dobývání měst a pevností. Za manželku měl dceru svého strýce Annu Marii Manriquezovu de Lara, s níž měl 3 dcery: Annu, Frebonii a Helenu Eusebii, a syna Vratislava Eusebia; za jejich nezletilosti poručnicí jim byla Polyxena. Vratislav Eusebius (* 1594, † 1631) panství litomyšlské od císaře Ferdinanda II. ze zboží zápisného dostal k dědičnému jmění (1628). Vstoupiv do vojska císařského, Vratislav stal se brzy »nejvyšším« a spolu byl cís. radou a komorníkem. Zahynul při rekognosci ve srážce se Švédy v okolí Tangermünde. Své jmění odkázal sestře Frebonii. Jím rod Pernšteinský vvmřel po meči. Frebonie Eusebie (* 1596 – † 1646) založila v Litomyšli kollej piaristskou r. 1640; své panství solnické odkázala řádu karmelitánskému, Litomyšl přešla na Václava z Lobkovic a po něm (1649) na hrabata z Trauttmansdorffu. Hfn.

2) z P. Vojtěch, třetí syn Jana z P. a Hedviky ze Šellenberka (* 1532 – † 1561). Již r. 1548 dědil po otci statky nejvíce moravské, zejm. Plumlov, kde pak sám bydlil, Prostějov, Tovačov, Kralice a Pernštýn, v Čechách jen Lanškroun a Landštein. Za choť pojal vyznavačku víry bratrské Kateřinu, dceru p. Bohuše Kostky z Postupic. V letech 1554–57 byl nejvyšším komorníkem moravským. Dle sňatku jeho Bratří, kteří hojně sídlili na jeho statcích, nadáli se, že jich bude chrániti, ale zmýlili se, neboť nejen podporoval lutherství a kněží, kteří z podobojích přešli k tomu vyznání, ale i církev zvláštní sám chtěl založiti a ji spravovati, že se mu dostalo názviska »moravský biskup«. Nejprve užíval ku Bratřím mírnosti, doufaje tím je přilákati, a zdál se sám býti jim nakloněn. Když však odmítli jeho námluvy, r. 1554 vydavše »Šest artikulův, proč k evangelickým přistoupiti a obzvláštností svých odstoupiti nemohou«, čímž mínili hlavně starou víru pod obojí, tu p. Vojtěch nechal způsobu mírného a jal se Bratří pronásledovati. Vystoupil proti nim spisem Příčiny některé nesrovnání mého s Bratřími, jenž Valdenští slovou, v smyslu (v Prostějově, u Kašp. Aorga, 1557). O spise tom i později Bratří tvrdili, ač pode jménem páně byl vydán a věnován p. Jetřichovi z Kunovic a na Brodě Uherském, že původcem jeho byl kněz Jiřík, od r. 1558 farář v Prostějově, jehož si p. Vojtěch povolal až z Bělé v Čechách, a pomocníkem že mu byl Jan Facilis čili Husička, rektor školy prostějovské, později kazatel lutherský, dle Blahoslava člověk převšetečný a pyšný, jenž také poslal důtklivý list Zachariáši z Litomyšle, tehda správci sboru br. v Prostějově; snad i Pavel Vorličný tu pomáhal. Od nich vyšla také r. 1558 zvláštní konfesse p. Vojtěchova, v níž se klade důraz na čistotu víry a základ její v bibli. Bratří, znajíce popuzovatele mladého šlechtice (Komenský, Ohlášení, vyd. Müller, 184), proti jízlivému spisu tomu také ozvali se prudce; odpověď jejich sepsána Br. Matějem Červenkou p. n. »Osvědčení a očištění« (viz Červenka), a poněvadž strana páně nedovedla se již na to hájiti, pan Vojtěch zbavoval za to Bratří práv občanských, zakazuje jim schůze náboženské, sňatky a křtění dítek u vlastních kněží, nedovoluje přijímati je v cechy, a když kdo neposlechl, trestaje ho vězením; také sbor v Stichovicích, kam choť jeho docházela, dal zavříti. Proto se mnozí z Bratří na jeho panstvích vyprodávali a stěhovali jinam, ač úsilí p. Vojtěcha bylo marné, neboť ani choť jeho se neobrátila. Dle Červenky složil prý též nějaké písně náboženské. Zemřel bezdětek a pochován v Doubravníku. (Spor vylíčen obšírněji v »ČČM.«, 1891. Obsah knihy jeho též u Sam. Martinia v Důvodech, vyd. Müllerovo, str. 54. Jir. II., 100–102.) JNk.