Ottův slovník naučný/de Lamettrie
Ottův slovník naučný | ||
Lametta | de Lamettrie | Lami |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | de Lamettrie |
Autor: | František Čáda |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 588–589. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Julien Offray de La Mettrie |
de Lamettrie [-trí] Julien Offroy (* 1709 v Saint Malo — † 1751 v Berlíně). Otec jeho, bohatý obchodník, přál si z něho míti kněze, ale L. oblíbil si lékařství, stal se žákem Boerhaaveovým (v. t.) i přijal od něho s naukou lékařskou i jeho názory materialistické. R. 1742 obdržel místo voj. lékaře a účastnil se pak bitvy u Dettingen. R. 1745 vydal Histoire naturelle de l’âme a pro materialismus v ní již dosti nepokrytě hlásaný pozbyl svého místa ve vojště. Nicméně nalezl lékařské místo v nemocnicích voj. a vydal La politique du médecin de Macchiavel … (Amsterdam, 1746), v němž tropil si posměšky ze svých kollegů-lékařů a ještě určitěji hájil materialistické své názory. Knížka ta vyvolala bouři, parlament franc. katem ji dal spáliti a L. nucen byl utéci z Paříže. I uchýlil se do Nizozemí, kde r. 1748 vydal spis, jenž jest z děl jeho nejznámější, L’homme machine, avšak byl pro tuto publikaci zase nucen odejíti ze země. Tu doporučil jej slavný mathematik a fysik Maupertuis Bedřichu II. a ten L-a učinil v Berlíně »lektorem«, členem pruské akademie věd a svým důvěrníkem. Nicméně L. toužil po své vlasti, jak vidíme z listů Voltaireových, avšak vyplnění své touhy se nedočkal: v list. r. 1751 náhle zemřel.
Úsudky o L.-ově životě i filosofii zněly dlouho nepříznivě. Již vrstevníci jeho soudili o něm pramálo lichotivě. »Přítel« Voltaire za zády se mu posmíval a Diderot odsoudil nejen jeho sloh, ale i způsob podání a provedení hlavní myšlénky. Nověji F. A. Lange (v »Geschichte d. Materialismus« I, 326 a násl.) podal důkladněji jeho učení a snažil se jej příznivěji vylíčiti. Avšak zdá se spíše, že L. byl lehkomyslný hýřil a že pověst mu neublížila.
Filosofii L-ovu lze charakterisovati jako psychologický, velmi povrchní materialismus, jenž liší se podstatně i celkovým rázem na př. i od současného materialismu anglického (Priestleyova a j.). Stežejné myšlénky tohoto materialismu, jehož kořeny nutno hledati u Boerhaavea i v nauce Descartesově, jsou: 1. mezi člověkem a zvířetem jest jen stupňovitý rozdíl, 2. myšlení lidské jest úkon mozku a 3. výchova a cvik může z člověka všecko udělati. Při vědeckém badání o duševním žití musíme se podle L.-a říditi jedině zkušeností a pozorováním, ale ty nalezneme jen v knihách lékařů-filosofů, nikoli však u filosofů-nelékařů, jižto nemohli jako onino tisíckráte zastihnouti duši lidskou v jejím ponížení nebo jindy v její vznešenosti. Krátce, v psychologii mohou mluviti jen přírodovědci a nikdo jiný, dokonce ne theologové, vězící v předsudcích a fanatismu. Rozmanitými doklady L. dovozuje, že jisté tělesné stavy po každé mají nezbytně v zápětí určité stavy duševní. Tak na př. pospolu duše i tělo usínají. Jakmile uklidní se oběh krve, rozšíří se v celém »stroji« slastný pocit klidu a s klesajícími víčky ponenáhlu i duše klesá, až ztrne jako tělo. Jako pak nedovedou svaly udržeti vztyčeně hlavu, tak ani duše neunáší již břemene myšlení, klesá rovněž ve spánek, v němž jako by jí ani nebylo. Poněvadž však takto všecky schopnosti duše závisí na těle, zvlášť na organisaci mozku, jest člověk toliko osvícený stroj (une machine éclairée). Duše jest pouhé slovo beze vší podstaty, a moudrý člověk užívá ho jen, aby označil princip, který v nás myslí, jenž jest původem všeho našeho pohybu. Tento princip, jejž zval Hippokrates ἐνορμὤν, existuje a má sídlo v mozku tam, kde počínají nervy, jimiž provádí vládu nad celým tělem. Mozek má právě tak jakési »svaly« k myšlení, jako je mají na př. nohy k chůzi, a člověk není z jiného materiálu, snad cennějšího, než ostatní zvířata; příroda »tvoříc živočichy použila téhož těsta, jen kvasnice měnila«. Není ani jediné součástky našeho myšlení, ani jediné idee, jež by nepocházela z podráždění některého našeho smyslu, našeho orgánu tělesného. Člověk, toť stroj, toť jakési hodiny, a hodinář, jenž je stále natahuje a do běhu přivádí, jest chylus, připravovaný z potravy. Potrava má rozhodný vliv na duševní stav člověka. Dobrý oběd, hostina má mohutný účinek na náladu hostí. Syrové maso dodává šelmám divokosti a kdyby člověk takovéto maso požíval, byl by taktéž divoký. Právě že Angličané na př. pojídají maso jen napolo vařené, jsou prý hrdí, málo chápaví a opovrhují jinými národy. A jako potrava, tak působí zřejmě na duševní žití člověka i pohlaví, podnebí a počasí, dědičnost, společnost atd. Mezi člověkem a zvířetem jest rozdíl stupňový a i ten podmíněn jest rozdílnou ústrojností tělesnou. Ale tělesnou ústrojností samou nevyniká člověk valně nad zvíře; ba do jistého věku jest na tom hůře než zvíře, jež příroda obdařila pudem, kdežto dítě neví si rady a jistě by zahynulo, nebýti — vychování. Toto jest druhý podstatný činitel v rozvoji duševního života lidského. Jako ostatní zvířata, byl i člověk ponenáhlu zkrocen, ochočen a vychován. O všemohoucnosti výchovy L. byl tak přesvědčen, že nepochyboval, že by Amman, když se mu podařilo naučiti němé lidi mluviti, dovedl i opici (aspoň některou) naučiti lidské mluvě. Naopak člověk vyrostlý mimo společnost lidskou, vůbec bez vychování, byl by prý zcela »bezduchý«. Všecko myšlení a chtění temení z počitků smyslových; bez nich není představ ani duševního žití; duše roste i zakrňuje s tělem a tudíž — končí L. s Lucretiem — nutně také duše, jako tělo, podléhá smrti.
Ethický názor L.-ův jest obrozený epikureismus, arci v tom smyslu a podobě, jak byl tehdá podle vylíčení Ciceronova a Lucretiova znám. L. hlásá, že zlé skutky vždy působí výčitky svědomí, skutky dobré slast. Od přírody máme býti všichni šťastni, od červa až po orla, až po člověka. Všecky živočichy vede jistý cit, »přírodní zákon«, aby nečinili druhému, co nechtějí sami, aby činěno bylo jim. Zlo a dobro liší se jen tím, že při dobru předchází zájem o obecno před zájmem soukromým, kdežto zlo klade zájem soukromý nad obecný. Život náš, plný etikety a konvenience, jest prý prostě fraška.
Ze spisů L.-ových (mimo uvedené) jsou nejdůležitější: L’homme plante (Postupim, 1748); L’art de jouir ou l’école de la volupté (t., 1751); Vénus métaphysique … (t., 1751); Système d’Epicure (jakési aforistické »Credo« L.-ovo). Sebrané spisy vyšly v Berl. 1751; 2. vyd. 1774, 2 sv. O životě a filosofii L.-a srv. Du Bois-Reymond, L. (řeč v berl. akademii věd; Berl., 1875); Damiron v »Compte rendu de l’Acad. d. sciences mor. et polit.«, XVII.; Überweg-Heinze, Grundriss d. Gesch. d. Phil. (8. vyd. Berl., 1896, III., 1, str. 216.). Ča.