Zvířetníkové světlo (zodiakovés.) je slabý svit, který se v našich krajinách jeví jako slabá pyramida světelná šikmo k obzoru se vznášející a k jihu nakloněná (vyobr. č. 4838.). Viděti bývá z. s. za jasného večera zimního nebo jarního u nás 11/2 hod. po soumraku na nebi západním, v letě a na podzim 11/2 hod. před svítáním na nebi východním. Základna tohoto svitu označena je místem, kde pod obzorem dlí slunce, a osa jeho je v ekliptice, tak že světlo to připadá do souhvězdí zvířetníku, odkud jeho jméno. Pro tuto svou polohu je z. s. nejlépe viděti, svírá-li ekliptika s obzorem největši úhel; to stává se na severní polokouli na jaře večer a na podzim z rána. Na jižní polokouli je z. s. nejlépe viděti na podzim večer a na jaře z rána; nakloněno je tam k severu. Nádherný jest úkaz ten mezi obratníky, na rovníku, a to po celý rok, neboť ekliptika svírá tam s obzorem úhel skoro pravý a z. s. vypíná se skoro kolmo k obzoru. Jas z-ho s-la na rovníku rovná se někdy nejjasnějším místům mléčné dráhy, poněvadž vzduch je tam mnohem průhlednější než u nás. Čím více odchyluje se z. s. od slunce, tím je slabší, ale může se sledovati až do vzdálenosti 90° od slunce, tak že některé části jeho jsou až za drahou zemskou. U národů východních, jimž obřady náboženské předpisovaly dbáti ranního soumraku, z. s. bylo již záhy zpozorováno a označováno jako »klamný ranní soumrak« (též »vlčí ohon«). Podle Al. Humboldta praví se ve starém azteckém rukopise (Codex Telleriano-Remensis v Paříži) r. 1509, že pozorován byl na vysočině Mexické na východním nebi svit po 40 nocí; bylo to asi z. s. V Evropě pozorovali z. s. Rothmann, Tyge Brahe, Wendelin, tiskem zmiňuje se první o něm Josua Childrey (Londýn, 1661) a Dominik Cassini (1683), jakož i Nic. Fatio de Duiller, Švýcar; tito poslední počali z. s. pozorovati soustavně a zjistili v hlavních rysech všechny důležité okolnosti. Ve stol. XVIII. zabýval se z.-vým s.-lem Jean-Jacques Dortous de Mairan, v jehož díle (Traité physique et historique de l’aurore boréale, Paříž, 1733) sebrána jsou starší pozorování a výklady. R. 1730 P. Pézénas a též Th. Brorsen objevil t. zv. protisvit, t. j. slabší svit, někdy současně se z.-vým s.-lem se zjevující, jehož nejsvětlejší místo nachází se zrovna naproti místu slunečnímu, který bývá spojen jako nějakým světelným mostem se z.-vým s.-lem. Tento protisvit není snadno pozorovati na blízku osvětlených měst, neboť i na vrchu Hamiltoně v čistém ovzduší pozorován byl jen 16krát za 4 roky. Pozorování, jež vykonali Schiaparelli, Jones a Brorsen, ukázala, že občas táhne se zvířetníkem celý kruh světelný, jevící dvě maxima jasnosti, jedno zdá se jako by souhlasilo s místem slunce, druhé leží naproti slunci, dále dvě minima v bodech asi o 130° od slunce vzdálených a 50° od středu protisvitu. G. Jones, jenž velmi pilně pozoroval z. s. na svých námořních cestách 1853—55, dospěl k tomu výsledku, že z. s. skládá se obyčejně ze čtyř částí. Velmi jasné světlo kužele hlavního jest obaleno kuželem jasného svitu, tento bývá obalen světlem rozptýleným a kolem něho jeví se bledý nádech světelný. Nejjasnější dva kužele pozoroval též Th. Brorsen 27. bř. 1854 v Žamberce v Čechách. J. Ch. Houzeau shledal, že z. s. leží daleko za naším ovzduším, poněvadž nebylo pozorovati znatelnou parallaxu. Pozorování, jež vykonali G. Schmidt, Jones, Decheverens, Heis, Weber a O. T. Sherman, svědčí o elliptickém okolí světla kolem slunce. Ze všech zkušeností zdá se vysvítati, že z. s. přísluší zemi. Vliv sluneční zdá se jeviti v tom, že kolísání jasnosti z.-ho s.-la řídí se periodou skoro touž, jako hojnost skvrn slunečních. V době maxima skvrn slunečních obsahuje z. s. většinou odražené světlo sluneční (vidmo je spojité asi od čáry D do G, slábnouc ke koncům), v době minima více světla vlastního, jak tomu nasvědčují pozorování polarisační a snad i spektroskopická. Světlá čára žlutozelená ve vidmu (557 μμ), kterou pozoroval Angström, nepochází od s.-la z.-ho, jak dokázal Wright, nýbrž od slabých září severních, jichž jinak pozorovati nelze. A. Wright dokázal polariskopem, že z. s. je polarisováno v rovině procházející sluncem, polarisace činí asi 15%. Pomíjejíce starší pokusy o výklad z.-ho s.-la obmezujeme se na výklad pravdě nejpodobnější. Je to domněnka, již vyslovili Jones a Heis, že země obklopena je v rovině své dráhy prstencem jemných částic podobně asi jako Saturn. Částice tyto pocházejí ze slunce. Na slunci totiž ději se stálé výbuchy, při nichž vyvržené částice zaletí tak daleko, že elektrické odpuzování dostačuje, aby přemohlo přitažlivost sluneční. Částice odpuzené dostanou se do blízkosti země, kde přitažlivost a odpudivost jsou v rovnováze a tvoří látku z.-ho s.-la. Tím se vysvětluje, že látka hromadí se při maximu skvrn slunečních a po něm a že dosahuje největší hustoty v době minima. Částice působí v nejvyšších vrstvách ovzduší zjevy elektrické, a částicemi, které dostaly se za zemi, vzniká protisvit a světelný pruh podél celého zvířetníku. Není jasno, proč látka sluneční hromadí se podél dráhy zemské a nikoliv ve směru rovníku slunečního. Podati uspokojující výklad z.-ho s.-la není posud možno a právem čítá Houzeau tento úkaz k hádankám astronomickým, jež čekají svého Oidipa. Srv. Dr. R. Wolf, Handbuch der Astronomie (Curich, 1892); Dr. S. Günther, Handbuch der Geophysik (Štutgart, 1897); Dr. H. J. Klein, Handbuch d. allg. Himmelsbeschreibung (Brunšvik 1901); Dr. G. Gruss, Z říše hvězd a j. VRý.
PD old 70