Ottův slovník naučný/Zola Émile

Údaje o textu
Titulek: Zola Émile
Autor: František Xaver Šalda
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 664–667. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Émile Zola
Heslo ve Wikipedii: Émile Zola

Zola Émile, proslulý romanopisec franc. (* 2. dub. 1840 v Paříži — † 29. záři 1902), syn italského inženýra, který zemřel v Aix v Provenci r. 1847; ztrávil mládí na jihu francouzském a dokončil studia na lyceu sv. Ludvíka v Paříži r. 1858. Vstoupil pak do nakladatelského závodu Hachettova, pracuje v prázdných hodinách literárně; byl spolupracovníkem některých listů jako kritik literární a divadelní a záhy zkusil se i v románě bezvýznamnými díly Les mystères de Marseille a Le Vœu d'une morte, které zapadly nepovšimnuty. Z r. 1864 jest první Zolova kniha, která se setkala s úspěchem, ačkoliv její hodnota literární jest nepatrná a neobsahuje ani nápovědi příštího Zolova charakteru literárního. Výraznější jsou příští knihy, »fysiologický román« Confession de Claude (1865) a zvláště Thérèse Raquin (1867); zde Z. maluje cizoložnou lásku, vraždu manželovu a pozdější muka, které strojí svědomí vrahům. Sainte-Beuve kritisoval knihu a vytkl správně základní charakter autorův: psychologickou schematičnost a šablonovitost, zálibu v křiklavých protikladech, literární theatrálnost, vady, z nichž nevyzul se zcela Z. ani v pozdějších dílech, mnohem silnějších a mocnějších v inspiraci i výraze. R. 1868 vyšla Madeleine Férat, studie dědičnostního determinismu, kde Z. dostává se již na vlastní svůj terrain, kterému jest dlouho věren. Z. podjímá se nade vše nesnadné úlohy, sledovati účinky dědičnosti na celé rodině, a koncipuje svůj proslulý cyklus Les Rougon-Macquart (1871—93), pod nějž píše sám podtitul »přírodopis rodiny pod druhým císařstvím«, naznačuje tím, že úkoly románu pojímá odlišně od svých předchůdců. První řada obsahuje deset svazků: La fortune des Rougon (1871), episoda ze státního převratu na venkově; La curée (1874), kde maluje světácké zhýralce z let 1860—70; Le ventre de Paris (t. r.), věnovaný pařížským tržnicím a jejich zákaznictvu; La conquête de Plassans (1875); La faute de l'abbé Mouret, které hrají na jihu a v nichž sujetem jest coelibát kněžský a z nichž druhý jest nejumělečtějším dílem Zolovým, plným nádherného koloritu, zalitým hýřivým sluncem a horkou vášní; Son excellence Eugène Rougon (1876), román vlivného politika; L'assommoir (1878), Une page d'amour (1878) a Nana (1880), kde lyrikou patheticky zvlněnou a hymnicky deskriptivní podal typický obraz pařížského společenského dna. První z nich znamená vrchol umění Zolova mohutnou reliefností i symbolickou silou koncepce i misanthropicky pessimistickým naladěním, které opustí Z-olu teprve v posledním období jeho života a tvorby, aby ustoupilo velmi naivnímu optimismu. Z. započal pak druhou řadu, která objímá zase deset svazků: Pot-Bouille (1882); Au Bonheur des dames (1883); La joie de vivre (1883); Germinal (1885), hornický román mohutného epického dechu, širokou fresku zvichřenou životem mass; L'œuvre (1886), boj malíře-impressionisty o nové umění (modelem reka byl Cézanne, druh jeho literárních začátků); La terre (1888), román života vesnického, jehož příkrosti vyvolaly protest pěti mladších spisovatelů franc., pokládaných posud za stoupence naturalismu; Le Rêve (1888), román bílé lásky a kostelních interieurů, který byl vykládán jako koncesse Akademii, do níž Z. dlouho vytrvale a marně kandidoval, pokládaje akademickou volbu za officiální sankci svého literárního směru; La bête humaine (1890), čerpaný z prostředí železničního; L'argent (1891) z kruhů bursovních a finančních; Le débâcle (1892), obraz hrůz válečného roku 1870—71; Le docteur Pascal (1893), román lásky starého učence k mladé příbuzné, který uzavírá celý cyklus Rougon-Macquartů a obsahuje i genealogický strom celé rodiny. V cyklu Rougon-Macquartů jest Z. učněm Balzakovým, ale daleko nedostihuje mistra v tom, co tvoří jeho charakteristikon a normu, které vnesl do románů: vnitřní spětí a vzájemnou vázanost osob, tento živel opravdu »sociologický«, a geniálnou charakteristiku osob v celém jejich habitě tělesném i duševním, i historickou přesnost ve vystižení rázu jednotlivých moderních dob. Kde Balzac dosahuje stilové jednoty uměleckými silami ryze vnitřními, psychotvornou obrazností a intuicí, Z. opírá se o vnějškovější vědecká schemata a kriteria, která přejímá někdy dosti povrchně z fysiologie (Clauda Bernarda) a z positivistické sociologie Tainovy, a jež applikuje na látku, která se jim často vymyká. Jeho »naturalistická« methoda jest plna rozporů, a odborníci ukázali nejednou, jak povrchní byly Zolovy vědomosti, z nichž roubil kostru svého díla; jeho theorie dědičnosti a prostředí není také mnohem více než komposiční prostředek, ovšem spíše vnějškový než vnitřně umělecký. Zachraňuje-li co romány Zolovy umělecky, jest to jen to, že nebyl v nich věren svojí theorii a svojí methodě a pokud jim nebyl věren. Z. v nejlepších svých románech jest popisný romantik znamenité pittoresknosti stilové i mohutného epického dechu a rhythmu s misanthropickým pathosem, jehož svět jest úzký do monomanie, ale právě proto cítěný s krajní intensivností; symbolický materialista, který pracuje náladovým paralellismem a utápí psychické v širších a smyslně vtíravých oblastech fysiologických; oživovatel hmoty, jejíž tíhu cítí a podává jako nezniknutelnou osudnost; malíř elementárních katastrof a zvichřených mass, které pohání po scéně mnohem bezpečněji, než na ni vztyčuje jasně ohraničené individuum; jako myslitel duch těžký a rudimentární, který ve svých románech stvořil jakousi mythologii positivismu, jako Taine napsal v některých knihách jeho poesii. Mohutnost jeho díla jest spíše vnějšková než vnitřní; jako tvůrce nedosahuje daleko Balzaka, jako umělec stojí značně pod Flaubertem, a jako psycholog nemůže se ani z daleka měřiti se Stendhalem a se Sainte-Beuvem. Dílo jeho tohoto období doplňují ještě sbírky novell: Nouveaux contes à Ninon (1874); Le capitarne Burle (1882) a Naïs Macoulin (1884), pak novella Attaque du moulin ve sbírce »Les Soirées de Médan«, v níž jsou zastoupeni ještě přátelé a stoupenci Zolovi, Maupassant, Huysmans, Céard, Alexis, Hennique. Z. snažil se formovali své literární ideje i polemicky, kriticky a theoreticky v řadě článků, které uveřejňoval v různých listech, tak ve »Voltaire«, »Figaro« a »Journal de St. Pétersbourg«. Sám nazývá literární směr svůj naturalismem proto, že chce užívati method přírodních věd, analyse a experimentů; román má býti vědeckým processem, jehož pochod a resultát zapisuje nezúčastněný spisovatel. Tendence doby, která chtěla přenésti methodu přírodních věd na vědy historické, došla v Zolově aesthetické theorii zámezí fantasticky absurdního. Ale jak jest jeho aesthetická theorie, která klade nesprávně rovnítko mezi pravdu a pouhý jev, pochybena, tak jeho literární a výtvarnická kritika obsahuje v jednotlivostech mnoho obrodného, správně cítěného a silně vysloveného; jeho břitké kritiky současných autorů francouzských, obyčejně vášnivě jednostrané, mívají často hluboký a správný postřeh základních organických vad a nedostatkův uměleckých; velmi hrdinná byla zejména Zolova obrana rodícího se impressionismu, v první řadě díla Manetova, které vykládal s velikým kritickým bystrozrakem v době, kdy bylo stiháno nejpošetilejšími pomluvami a nejtupějším nepochopením. Kritická a theoretická díla Zolova jsou: Mes haines (1866); Mon Salon (t. r.); Édouard Manet (1867); Le roman expérimental (1880); Les romanciers naturalistes (t. r.); Le naturalisme au théâtre (t. r.); Nos auteurs dramatiques (1881); Documents littéraires (1881); Une campagne (1880—81); Nouvelle campagne (1896).

Po »Rougon-Macquartech« Z. napsal románovou trilogii měst ve třech svazcích: Lourdes; Rome; Paris (1894—98). V prvním z těchto románů Z. útočí na katolickou církev jako na zásadní nepřítelkyni moderního názoru světového; jeho abbé Pierre Froment putuje do Lourd, aby vyzkoušel nebeský zázrak, a jest zrazen ve své víře. V následujícím románě, v Římě, týž kněz ztrácí úplně svou víru: utekl se do Říma, aby dal staré církvi nový cíl jako kdysi Lamennais, aby ji obrodil ve smyslu evangelického poselství lásky; ale neschopna dáti lidem štěstí pozemského, myslí jen na sebezachování a spojuje se s mocnými tohoto světa. V Paříži uvolní se posléze poslední vnějškový svazek, který jej váže s církví, Froment vrací se k přírodě, bádá a pracuje, ožení se a stává se otcem, nahrazuje si starou víru náboženskou tušením doby, kdy věda nahradí ji obrozenému lidství. Tento poslední román jest jediným hymnem na město, v němž Z. vidí osvětný a duchový střed světa; v mohutných lyrických obrazech zpívá Z. celé bohatství jejích barev, děl, tužeb, zvyků, her, rozkoší, enthusiasmu i neřesti. V následující tetralogii »Les quatre Evangiles« Z. podal svou sociální filosofii v celém jejím abstraktním ideologickém optimismu, ale i v pathetické síle a mohutném zanícení, jak je znají jen věřící. Z. fantasta, Z. optimista vede nás do země budoucnosti ve svých posledních románech Fécondité, Travail a Vérité (čtvrtého »evangelia« Justice nenapsal). Všecky otázky a záhady hmotného i duševního života jsou rozřešeny, poměr mezi právy a povinnostmi upraven, člověk zbavený náboženské můry vyžívá plně a harmonicky svůj život pozemský. Sujet prvního románu jeho, Fécondité, zaujal Zolu již 15 let před tím, kdy strach z depopulace pronikl do širších kruhů. Vedle temných obrazů, v nichž líčí se všecko zoufalství, které plyne z umělé neplodnosti, Z. staví světlý příklad vzorné rodiny, která se množí v důvěře v přírodu a její nevyčerpatelné bohatství. Primitivní schéma vyznačuje i ostatní dva romány, kde Z. pracuje týmiž hustými kontrasty. »Travail« hraje v průmyslné krajině a líčí nejprve zoufalé peklo dnešního společenského stavu, dělnictva i bourgeoisie, a proti němu staví ráj budoucnosti; Lukáš Froment založí po plánu velikého Fourriera Cité nouvelle, v níž ve spravedlivém a správném poměru jsou k sobě kapitál, práce a intelligence. Nastává bezprostřední výměna všech plodů, tak že peníze stávají se zbytečné a obchod jest potlačen. Nejlepší strany v knize jsou hymnem na práci, kterou pojímá Z. jako vlastní mravní kosmickou sílu; stil ovšem často bývá naduřelý, banální a nedbalý. Třetí román Vérité zpracovává motivy z afféry Dreyfusovy. Z. vyšel ze správného názoru, že afféra byla jen symptomem nemoci v národním těle dlouho ukryté a zároveň předehrou osvětného boje, který musí vybojovati demokratická a revoluční Francie s katolicismem. Židovský učitel národní školy byl jesuity lživě obviněn ze smilné vraždy svého synovce; jesuité otravují soustavně veřejné mínění a soud pod nátlakem veřejného mínění odsoudí nevinného k doživotní deportaci. Místní záležitost vzroste ve velikou politickou událost a Z. kritisuje přísně všechen státní, veřejný, politický, společenský, osvětný, novinářský život francouzský, a odhaluje nemilosrdně jeho hnilobu; celá Francie jest propadlá reakcionářství, které udržuje a šíří katolický Řím. Ve středu románu stojí Markus Froment, učitel na obecné škole malého města, který ztělesňuje touhu po pravdě a dostane se posléze v čelo hnulí revisionistického, jež naposledy po dlouhých bojích zvítězí. Na místo poražené církve nastupuje škola, ovšem škola beznáboženská, ryze positivistická, vlastní kulturní instituce nové doby. V posledních románech Zolových jest mnoho racionalistických a positivistických trivialit; Z. zabarvuje tu jen poněkud socialisticky osvětářská dogmata z XVIII. stol. Vzal, čeho mu bylo třeba, z Taina, Darwina, Fouriera, povýšil několik hypothes na zákony, kterých nepromýšlí, nýbrž hlásá a káže s fanatismem ryze kněžským. Nikde nejsou patrnější nedostatky Zolova stilu, techniky i psychologie než v »Evangeliích«, nikde nevládne tak abstraktně dogma, formule, konstruktivná ideologie jako zde; nikde neprozrazuje se také tolik myšlenkového dilettantismu jako zde. Jen mohutný dech materialistického pantheismu zdvíhá a nese některé strany na úroveň umělecké tvorby Zolova prvního období z cyklu Rougon-Macquartů.

V posledních letech svého života Z. zasáhl tak mocně jako kdysi jen Voltaire ve všecek veřejný, osvětný i politický život francouzský svým veřejným vystoupením ve prospěch deportovaného setníka Dreyfuse. Do této affairy vstoupil Z. ve chvíli, kdy přátelé Dreyfusovi snažili se o obnoveni processu a vinili Esterhazyho z autorství bordereau; Esterhazy byl postaven před vojenský soud, který jej osvobodil. Tehdy, 13. led. 1898, Z. napsal do »L’Aurore« článek, v němž vinil ministry války i důstojníky gener. štábu, kteří byli zapředeni do processu Dreyfusova, zvl. gen. Merciera, gen. Boisdeffra a plukovníka du Paty de Clam; dodával, že Esterhazy byl osvobozen z vyššího rozkazu. Za tento výrok byl Z. pohnán před soud a souzen od 7. do 23. ún. 1898 a odsouzen na 1 rok do žaláře a k 3000 fr. pokuty přes úsilí advokátů svých Laboriho a Clémenceaua, kteří se marně snažili při té příležitosti dokázati nevinu Dreyfusovu. Kassační dvůr zrušil pro formálnou vadu rozsudek, ale nové řízení skončilo se ve Versaillích v čci t. r. novým odsouzením Zolovým k témuž trestu i k téže pokutě. Z. odjel tehdy do Anglie, ale vrátil se do Paříže již v červnu 1899, kdy bylo již rozhodnuto pro revisi processu Dreyfusova.

Z. chtěl dobýti i divadla, ale zde ukázal se slabým i naturalismus, i dramatický talent Zolův, který byl nevalný; buď sám nebo společně s Williamem Busnachem snažil se zdramatisovati své romány. Sám zpracoval Thérèse Raquin (1873), Les héritiers Rabourdin (1874) a Bouton de rose (1878), ale bez úspěchu. Šťastnější byl s úspěchem L'Assommoiru (1879), upraveného Busnachem a Gastineauem, Le ventre de Paris (1887) a Nany (1881); úspěch několika ostatních zdramatisovaných románů byl zcela nepatrný. — Srv. Jules Lemaître, Les contemporains; Ferdinand Brunetière, Le roman naturaliste; Anatole France, La vie littéraire; Paul Alexis, Émile Z., notes d’un ami; I. ten Brink, E. Z. et ses oeuvres; A. David Sauvageot, Le réalisme et le naturalisme dans le théâtre et dans l´art; Laponte, É. Z., ľhomme et ľoeuvre; Toulouse, Émile Z. Šld.