Ottův slovník naučný/Zmije
| Ottův slovník naučný | ||
| Zmietsch | Zmije | Zmijev |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zmije |
| Autor: | František Bayer |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 650–652. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Zmije |
|
ZMIJE I.
ZMIJE II.
Zmije (viz tab.), jméno čeledi (Viperidae) i podčeledi (Viperinae) hadů jedovatých. Všechny rody té čeledi mají hlavu ploskou, vzadu širokou, v oku zřítelnici svislou, trup statný a ocas na konci tupý, zřídka chápavý. Horní čelist jest krátká a spojena pohyblivě jednak s přední kostí čelní, jednak skrze kosť příčnou i s kostí křídlovou a může se postaviti až kolmo ke kosti příčné. V obou horních čelistech jest po jediném, velikém a zakřiveném zubu nikoli ryhovaném, ale opatřeném uvnitř dutinou jedonosnou (jindy: Solenoglypha), která má ústí vpředu nad špičkou zubu. V klidu jsou zuby jedové složeny nazad do záhybu sliznice; chce-li však z. uštknouti, tlačí kosť příčná na horní čelist, tato se vztyčí a tlakem svalstva žene se jed ze žlázy jedové do dutiny zubu. Někdy bývá vedle staršího, již chatrného, nový zub náhradný a také za zubem viděti nezřídka 3 až 4 malé zoubky v záloze. Kosti patrové, křídlové a dolní čelisti jsou ozbrojeny nečetnými zuby plnými, bez ryh; těmi si z. tak jako jiní hadi jen kořist přidržují. Zřítelnice v oku jest svislá nebo šikmá. Všecky téměř z. rodí živá mláďata (jsou ovovivipara; v. t.[red 1]). Žijí po všem světě kromě Madagaskaru a oblasti australské; obývají po většině na zemi, někdy i v ní, na stromech a některé z. jsou i hadi od polu vodní. V čeleď z-jí klademe dvě podčeledi: chřestýše (v. t.) a z. vlastní (Viperinae), charakteristické jedovaté hady Starého světa. Od prvé podčeledi liší se podstatně vlastně jen tím, že nemají jamky mezi okem a otvorem nosním. Jinak mají všecky tělo velmi silné, hlavu trojhranou neb i skoro poněkud čtyřhranou, nahoře pokrytou buď jen také šupinami, nebo štítky drobnými a nepravidelnými. V podčeleď z-jí klademe 9 rodů se 40 asi druhy; jsou domovem v podoblasti palaearktické, na severu až tam, kde není půda trvale zamrzlá, pak v oblasti orientální a v provincii ethiopské; v Evropě žije toliko 5 druhů jediného rodu (Vipera Laur.). Všecky z. jsou hadi po většině pozemní a veskrz noční; živí se především menšími ssavci a ptáky, i také jinými obratlovci, číhají na ně, zuby jim v tělo zatnou a čekají, až jedem jejich zvíře uštknuté zhyne, aby je pak pohodlně polkly. Jsou hadi potměšilí, zlomyslní i zlostní; člověku nejsou z. tou měrou nebezpečny, jako jedovatí baraži nebo chřestýši, ale přece i jejich jedem do roka mnoho lidí umírá.
Rod z-jí (Vipera Laur.) má na rozdíl od ostatních rodů té podčeledi hlavu vpředu úzkou a na předním konci poněkud vzhůru vypouklou, nahoře na ní jen šupiny nebo nanejvýš několik nepříliš velikých, nepravidelných štítků, nozdry veliké, okrouhlé po stranách čenichu, mezi okem a retnými štítky jednu nebo dvé řad šupinek, na těle šupiny s podélnou hranou a na zpodní straně krátkého ocasu štítky ve dvou řadách. Ze 20 druhů tohoto rodu pro nás nejdůležitější jest z. obecná (Vipera berus L., Pelias berus Merr.). Má hlavu vzadu od tenčího krku velmi zřetelně oddělenou, trup uprostřed nejsilnější, na břiše poněkud ploský a proto širší než vyšší, ocas jen v poslední třetině trochu štíhlejší a na konci tvrdý. Mezi okem a štítky retními jest jediná řada šupinek, přední čásť hlavy jest nahoře pokryta drobnými štítky. Samec mívá délku 60, samice 70 cm; ocas má u této délku 1/8, u onoho délku 1/6 těla. Barvu má tělo nahoře různou: do šeda, poněkud nazelenalou, nažloutlou nebo v různých odstínech hnědou. Vždycky však viděti na hřbetě klikatý pruh hnědý až černý, po jehož stranách drobné skvrny černé v podélných řadách jsou srovnány; nezřídka bývá pruh ten přerván v řadu skvrn. Na temeni hlavy jsou kromě nepravidelných skvrnek dva podélné proužky uprostřed se stýkající a odtud směrem do týla zase se rozbíhající (odtud něm. Kreuzotter); také za okem jest tmavý pruh podélný. Vezpod jest tělo tmavošedé, hnědé neb až načernalé, a na každém štítku jsou skvrnky žlutavé; světle zbarvené z. mají vezpod tělo také světlé, nažloutle hnědé, s tmavšími skvrnkami na jednotlivých štítech. Samci mívají vůbec barvu světlejší, ale pruhy a skvrny tmavší než samice. Duhovka má barvu rudou, u tmavých samic světlejší; úzká zřítelnice má směr šikmý, od předu a shora nazad a dolů. Tmavší z., jindy hnědými (V. chersea Bon.) neb i vranými (V. prester Sturm) nazývané, nejsou než odrůdy z. obecné; u černých samců vzniká tmavá ta barva podle Boulengera rozšířením a splynutím černých pruhův i skvrn, u samic zčernáním barvy základní. Z. obecná má vlasť velmi rozsáhlou; žije v Evropě i v Asii od Portugal až na Sachalin, od kruhu polárního až do Španěl. V Čechách jsou z. nejhojnější na úpatích Krušných hor i Krkonoš a v Pošumaví; také v jižních Čechách mnoho z-jí v krajinách rašelinných se vyskýtá. Z. obývá v lesích, na pasekách a vinicích, na lukách a polích i ve stepech, a to nejraději na výsluní, kde se ukrýti může ve hromadách kamení, v děrách zemních, ve vřesovištích, v rašeliništích, v houštinách; obydlím si zvolí díru v zemi pod kořeny stromů, pod kamenem neb opuštěné doupě menšího ssavce. Poblíž úkrytu ráda se za dne vyhřívá; na lov vychází však v noci. Živí se po přednosti myšmi a hraboši, pak i rejsky a mladými krtky a ptáčaty, jež se hnízdí na zemi. Zimu přespávají z. v podzemních úkrytech, ze kterých vylézají až v dubnu. V témž měsíci nebo i v květnu z. se páří; z 5—6, u starších samic ze 12—15 vajec líhnou se mláďata, jakmile vajíčko jest sneseno. Z lidí jedem z-jí uštknutých umírají 2—3%; uzdraví-li se člověk, pociťuje i kolik neděl ještě bolestné účinky jedu hadova. — V Uhrách a Dol. Rakousích žije a také prý v jižních Čechách poblíž hranic dolnorakouských již byla polapena z. rákošská (V. Ursinii Blgr.), která na rozdíl od z. obecné má na hřbetě vždy řadu příčných skvrn tmavohnědých s černou obrubou, z nichž jen některé tu a tam splývají ve pruh, na hlavě kromě drobných černých skvrnek 1 až 2 větší skvrny v podobě ⋀. — V jihozápadní Evropě, pak v zemích kolem Středozemního moře, v Tyrolsku, ve Švýcarsku, v Německu, v Lotrinsku a v jižních partiích Černého lesa jest domovem z. skvrnitá (V. aspis Merr.), jež od z. obecné liší se tím, že má na přední části hlavy nahoře jen šupiny, na čenichu ostré hrany a hlavu vzadu ještě širší; mezi okem a štítky retními jsou 2 řady šupinek. Tělo dorůstá délky až i 75 cm a má nahoře barvu různou, od světle hnědé až do černohnědé se čtyřmi podélnými řadami černohnědých neb až černých skvrn; v obou prostředních řadách jsou skvrny větší, téměř čtyřhrané, zřídka jen tenkým tmavým proužkem spojené. Vezpod jest tělo černé s bílými nebo rezavými skvrnkami. — Na rozdíl od obou těchto druhů má větší z. písečná (V. ammodytes Dum. a Bibr.), dorůstající délky až 95 cm, na čenichu měkký, kuželovitý, šupinami pokrytý výrostek; na hlavě nemá kromě štítků nadočních žádných větších štítků a mezi okem a štítky retními jsou také dvě řady šupin. Tělo mívá barvu nahoře nejčastěji do žluta hnědou, narudlou, i růžovou s temným pruhem klikatým uprostřed hřbetu, vezpod žlutavou s černými body a skvrnami. Tento druh jest domovem v alpských a jižních zemích Rakousko-Uherska, v Italii, na Balkánském poloostrově, v přední Asii, a to zejména v hornatých krajinách. — K větším druhům svého rodu náleží krásně zbarvená z. Russellova (V. Russelli Shaw), zdéli až 1·15 m, žijící v Přední i Zadní Indii, v Siamu a Barmě, na Ceyloně, na Javě a na Sumatře. Má mezi okem a štítky retními 3—4 řady šupinek, na temeni hlavy jen drobné šupinky a ocas velmi štíhlý. Tělo má nahoře barvu do žluta nebo do šeda hnědou i také narudlou, se 3 řadami velikých, temných, až černohnědých skvrn s bílým nebo žlutavým okrajem; mezi velikými těmito skvrnami, jež nezřídka spolu souvisí, jsou menší skvrny temné se světlou obrubou. Na hlavě jsou kromě nepravidelných skvrn po stranách dva podélné pruhy temnější. Jed této z. jest neobyčejně prudký. — Africká z. útočná (Vipera s. Bitis arietans Merr.) liší se od ostatních z-jí širokou, ploskou, nepravidelně čtyřbokou a vpředu zaokrouhlenou hlavou, tlustým a skoro trojbokým, vezpod zploštělým tělem a ocasem tupě kuželovitým. Hlava jest nahoře pokryta jen šupinkami; mezi okem a štítky retními jsou jich 3—4 řady. Tělo dorůstá délky 1·5 m a má barvu žlutou, před svlékáním pokožky až nahnědlou; na čenichu jest vpředu temný pruh příčný, za ním kolem tmavšího temene světlejší výkres v podobě lýry, na hřbetě jsou 3 řady temných skvrn s černou obrubou, z nichž prostřední mají ostré cípy nazad, postranní dolů namířené, a mezi nimi jsou temné pásky a skvrny různého tvaru. Světlé, nažloutlé nebo bělavé lomené pruhy hřbetní mají černé okraje. Podrážděna syčí, tělo nadýmá a bleskem vrhá se na nepřítele, na kořist. — V sev. Africe, Arabii a v Súdáně, a to v písku, žije štíhlejší z. rohatá (Cerastes cornutus Forsk.), která má jméno po dvou růžkovitých bradavicích nad očima, arci zhusta chybějících. Na rozdíl od r. Vipera má nozdry malé, poloměsíčité a na šupinách krátkou, ke špičce nedosahující hranu podélnou. Hlava jest nahoře také jen šupinami pokryta. Tento druh mívá délku jen až 65 cm a barvu žlutavou se 6 řadami čtyřhraných nebo zaokrouhlených, příčných skvrn temných, hnědých nebo narudlých, jež jsou na hřbetě největší, na bocích drobnější; pod okem jest proužek tmavohnědý, na temeni světlý pruh nažloutlý, vzadu ve dvé rozdělený. Na památkách staroegyptských bývá zhusta obraz této z., kterým označována hláska f. — Z. paví (Echis carinatus Schn.) má také útlé tělo, ale vezpod na ocase jen jedinou řadu štítků; dorůstá délky i 60 cm a má barvu nahoře žlutohnědou s temnými, až černými skvrnkami, tečkami a proužky, na hlavě světlou, žlutavou skvrnu v podobě kříže s černohnědou obrubou, uprostřed na hřbetě řadu podobných skvrn čtyřhraných nebo vejčitých s tmavým lemem, na boku vlnitý pruh žlutavě hnědý, nahoře i dole tmavou obrubou ohraničený. Vezpod jest tělo světle žluté s černými tečkami, nezřídka v proužky splynulými. Tento druh z-jí žije v severní a střední Africe, v Arabii, v Syrii, v Persii, na stepech kolem Kaspického i Aralského jezera a také v Přední Indii; obývá v písku pouští, ale také v osadách a ve městech, na př. v Káhiře. Br.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Zde se odkazuje na heslo „Ovovivipara“, které se ovšem v Ottově slovníku naučném ve skutečnosti nenachází.