Ottův slovník naučný/Zichy de Vásonykeő
| Ottův slovník naučný | ||
| Zichy | Zichy de Vásonykeő | Zika |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zichy de Vásonykeő |
| Autor: | František Brábek |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 609. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Zichy z Vaszonykeö |
|
Zichy de Vásonykeő [ziči de vášoňkő], starý rozvětvený panský katol. rod v Uhrách, uváděný již počátkem XIII. stol., jehož četní členové vynikali a posud vynikají ve válečnictví, diplomacii, politice, literatuře i umění. Původním sídlem rodu tohoto jest Zich (Zics) v župě šomoďské, které panství bylo v držení rodu již r. 1347. Císařem Ferdinandem III. byl rod tento r. 1655 povýšen do stavu baronského a císařem Leopoldem I. r. 1680 do stavu hraběcího. Syny Jana I., Janem II. a Štěpánem II. rozdělil se rod na dvě větve a to na větev Palota, jejímiž repraesentanty této doby jsou Ferdinand Z. (* 1829), jeho syn Aladár (* 1864), uher. ministr a latere, a jeho bratranec Julius (* 1871), biskup v Pečuhách, a na větev Karlburg, z níž vynikají: Jan (* 1868), doktor práv, vůdce strany lidové (klerikální) a předseda všeob. katol. sdružení v Uhrách, doživotní člen uh. panské sněmovny, Géza (*1849), spis. a hudeb. skladatel a Eugen (Jenő, * 1837), cestovatel, o nichž viz níže.
Hrabě Eugen Z. (* 1809 — † 1848) byl správcem župy bělohradské, odebral se za povstání uherského s arciknížetem palatinem do Stoličného Bělehradu a setrval i po odchodě palatinově v tomto městě. Povstalci jej obvinili, že je ve srozumění s blížícím se rakouským vojskem a že se chystá vydati císařské proklamace; z té příčiny jej jali a 30. září 1848 na ostrově Čepelu odsoudil jej náhlý soud, jemuž předsedal Görgei, k smrti, kterýž trest na něm byl vykonán. — Hrabě Karel Z. (* 1753 — † 18. září 1826 ve Vídni) vynikl jako státník a řečník. R. 1786 stal se vrchním županem župy rábské (Györ) a 1788 nejvyšším soudcem (judex curiae), ve kterémž úřadě působil mnoho k uklidnění tehdejšího pobouřeného smýšlení v Uhrách; r. 1802 stal se předsedou společné dvorní finanční komory a správcem říšských financí, r. 1808 státním konferenčním ministrem a 1809 ministrem války. Za válečných let 1813—14 spravoval vnitřní záležitostí státní. Na sněmích uherských byl vynikajícím řečníkem směru konservativního. Jeho nejstarší syn hrabě František Z. (* 1877 — † 1839) přijal následkem svého sňatku s hraběnkou Marií Ferrarisovou (1799) příjmí Z. Ferraris a zemřel jako podmaršálek. Bratr tohoto Karel Z. (* 1778 — † 1834) byl správcem uh. státního pokladu a vrchním županem župy mošonské. Bratr jeho Ferdinand Z. (* 1783 — † 1862) byl podmaršálkem a velitelem v Benátkách, které město společně s hrabětem Pálffym odevzdal r. 1848 do rukou povstalců. Byl proto r. 1849 odsouzen k 10letému vězení na pevnosti, ale r. 1851 amnestován. Štěpán Z. (* 1780 — † 1853) byl delší dobu rak. vyslancem v Petrohradě.
V literatuře maďarské jsou známi: hrabě Petr Z. (*1674), jenž vydal básně a zajímavé básnické dopisy psané Klaře Drugethové de Homonna; hrabě Géza Z. (*1849). Vydal: Leányvári boszorkány (Čarodějka leáňvárská), poetickou povídku s kresbami proslulého Michala Z-ho; Z. Mihály élete és művei (Život a díla Michala Z-ho); Ujabb költemények (Novější básně); Alár (opera provozovaná se zdarem i v cizinně, tak v Berlíně 1898). A szerelem harca (Boj lásky; drama). Hrabě Géza Z. byl žákem Lisztovým a vynikajícím pianistou, jenž budíval obdiv ve Vídni, v Rusku, Pešti i v Paříži. — Antonín Z. vydal velmi cenný životopis hraběte Štěpána Széchenyiho: Gróf Széchenyi lstván életrajza (2 svazky) a Elbeszélései (Povídky).
Eugen (Jenő) Z. (* 1837 — † 1906), jenž měl své statky v župě bělehradské, vesprimské, biharské, tolnánské, dědičný člen uh. panské sněmovny, předseda zemské kommisse pro udržování památek stavitelství a umění, vynikl zvláště svými nákladnými výzkumnými cestami po Asii (*1895 — 96 na Kavkáze a ve Střední Asii, r. 1897—98 v Severní Asii) a vydal o výsledcích jejich řadu povšimnutí hodných spisů, mezi nimi zejména: Harmadik Azsiai utazása (Třetí cesta po Asii, 6 dílů, 1900 sl.), kteréhož díla I. díl, zpracovaný Janem Jankó: A magyar halászat eredete (Vznik uherského rybářství) a druhý díl zpracovaný Gézou Horváthem: Állattani eredmények (Zoologické výsledky) jednají o přírodovědeckých výzkumech výpravy, kdežto díl třetí a čtvrtý: Régészeti tanulmányok az orosz földön (Archaeologické studie na ruské půdě — sepsal Posta Béla) shrnuje archaeologické výsledky cesty. V díle pátém Josef Pápai jedná o lidové poesii Seveřanů (Ostjáků): Az északi osztjak népköltés. Díl šestý: Keleti kutatások a magyarság eredetének földeritése érdekében (Orientální badání v zájmu objasnění původu maďarského plemena) napsal hrabě Eugen Z. sám. Bbk.