Ottův slovník naučný/Wolf
| Ottův slovník naučný | ||
| Woldřich | Wolf | Wolfdietrich |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Wolf |
| Autor: | Hynek Vysoký, Václav Rosický, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 283–287. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Wolf |
|
| Související články ve Wikipedii: Hieronymus Wolf, Christian Wolff, Friedrich August Wolf, Rudolf Wolf, Achille Wolf, Hugo Wolf, Max Wolf, Karl Hermann Wolf |
|
Wolf: 1) W. Hieronymus, klass. filolog něm. (* 1516 v Öttingenu — † 1580 v Augšpurce). Studoval v Tubinkách a Vitemberce, od r. 1539 působil jako učitel v Norimberce, r. 1543 stal se rektorem v Mühlhausen, od r. 1545 žil opět v Augšpurce, r. 1551 stal se sekretářem a bibliotekářem v rodině Fuggerů a r. 1577 rektorem školy sv. Anny tamže. Podal zdařilé lat. překlady celé řady řeckých autorů jako Isokrata (Basilej, 1548), Démosthena (1549), Nikéty Akominata (1557), Epiktéta a Kebéta (1560), Nikéfora Gregory (1562) a j. Srv. Gerlach, De vita H. W-ii (Žitava, 1743); Mezger, Memoria H. W-ii (Augšpurk, 1862).
2) W. Adam příjmím Benešovský, církevní spis. čes. Počátkem XVII. stol. byl správcem školy v Hradišti n. M., později protestantským kazatelem v Polné, načež. byv vyhnán, kázal v Dolních Motešicích v župě trenčínské. Napsal: Exegesis catechismi D. M. Luteri, t. j. summovní a sprosté pravdy boží proukázání menšího a v církvi boží obvyklého katechismu D. M. Luthera (Praha, 1619); Kázání pohřební (1637); Lucrum ex morte. Zisk z smrti lidí v pánu Kristu umírajících (Trenčín, 1639); Breviarium humanum. Života lidského krátkosti ukázání ku památce p. Martina Bočka z města Lipnice v král. Českém rodiče a od léta 1629 až do 1639 exulanta (t., 1639) a j.
3) W. (Wolff) Christian, svob. pán, filosof a mathematik něm. (* 1679 ve Vratislavi — † 1754 v Halle), studoval v Jeně původně theologii, později hlavně mathematiku a filosofii, zabývaje se především Cartesiem, tolikéž jej poutal soudobý mathematik a filosof Tschirnhaus. R. 1703 habilitoval se v Lipsku, kde měl přednášky o mathematice a filosofii. Nucen za vpádu Švédů do Saska r. 1706 město to opustiti, stal se r. 1707 k doporučení Leibnizovu na universitě v Halle professorem mathematiky a přírodních věd. Přišed do sporu s pietistickými theology svou filosofií, musil po kabinetním nařízení Bedřicha Viléma I. pod trestem smrti území pruské ve třech dnech opustiti (1723), i odebral se na universitu v Marburce. Když r. 1740 nastoupil vládu Bedřich II., byl zpět do Halle povolán jako professor práva přirozeného a mezinárodního. Třeba že W. nebyl nikterak původní myslitel, přidržuje se ve všem nauky Leibnizovy, měl přece na filosofii německou veliký vliv, což se vysvětluje jednak tím, že jasnost a přesnost mathematického výrazu dovedl přenésti do filosofie, tak že Leibnize přímo zpopularisoval, dále tím, že dovedl tvořiti protiváhu orthodoxní theologii a pietismu, a na konec že psal německy srozumitelně a jasně a položil tak základ k filosofické terminologii německé. Systematická jeho díla o filosofii, latinsky psaná, tvoří 22 sv. Srv. Christ. W-s eigene Lebensbeschreibung, vyd. Wuttke (Lip., 1841).
4) W. Friedrich August, klass. filolog něm. (* 15. ún. 1759 v Haynrode — † 8. srp. 1824 v Marseilli). Studoval na gymnasiu v Nordhausen, pak na universitě v Gotinkách pod Heynem, jenž však neměl na vývoj W-ův hlubšího vlivu. K doporučení Heyneovu W. stal se r. 1779 kollaborátorem při paedagogiu v Ilfeldě. Vydáním Platónova Symposia s úvodem a něm. poznámkami (Lip., 1782, nové vydání opatřil Stallbaum, t., 1828) obrátil k sobě všeobecnou pozornost. R. 1782 stal se rektorem v Osterode, r. 1783 prof. filosofie a paedagogiky v Halle, r. 1784 mimo to prof. eloquence. V Halle W. rozvinul blahodárnou činnost učitelskou, jež nesla se především k tomu, vychovati učitele jazyků klassických důkladně vzdělané. W. získal si dále nehynoucí zásluhy o povzneseni studií klassických. W. vyprostil klass. filologii z pout theologie a jalové paedagogiky, vymezil přesně pojem a rozsah klassické filologie a vytkl určitě její cíl a její methodu. W. sám ovládal všechny discipliny filologické s úplným mistrovstvím, přednes jeho byl neobyčejně živý, duchaplný a vřelostí svou strhoval posluchače, latina W-ova byla té přesnosti, krásy a zároveň té individuálnosti, že nemohl se s ním nikdo v té příčině měřiti. W. byl zakladatelem filologického semináře, jenž od té doby zůstal nezbytnou součástkou stolice klassické filologie. V Halle W. napsal nejslavnější své dílo: Prolegomena ad Homerum sive de operum Homericorum prisca et genuina forma variisque mutationibus et probabili ratione emendandi (Halle, 1795, 1859, 2. vyd. s poznámkami Im. Bekkera, Berl., 1872 a 1875, 3. vyd. opatřil R. Peppmüller, Halle, 1884). Spis věnován jest D. Ruhnkenovi a měl býti úvodem k W-ovu vydání Homéra. (Viz Homérovská otázka.) Dílo W-ovo náleží k nejslavnějším spisům filologickým, jest pravé standard work této vědy a zůstane jím povždy, třebas theorie W-ova a některé její předpoklady (na př. o stáří písma u Řeků) jsou dnes vyvráceny. Ale methoda vědecká, jíž zde po prvé bylo užito v problému literárním, jest vzorná a jest za tehdejší doby pravým unikem. Proto úsudek Wilamowitzův (v Homerische Untersuchungen), že W-ova Prolegomena zvířila prach, a otázka, kde prý má ten domněle veliký filolog (t. j. W.) jaké positivní výsledky, jsou naprosto nespravedlivy. I v textové kritice Homérově vystoupení W-ovo mělo význam epochální: zde W. šel leckde ve šlepějích Bentleyových. Zkrátka: vystoupením W-ovým počíná se nová aera klassické filologie. Výroky Heyneovy, že podobné myšlenky, jaké W. pronesl ve svých Prolegomenech, také jemu tanuly na mysli, vedly W-a k sepsání ostrých Briefe an Herrn Hofrath Heyne, eine Beilage zu den neuesten Untersuchungen über Homer (Berl., 1797, znova otištěno v Peppmüllerově vydání W-ových Prolegomen). Po zrušení university hallské Napoleonem I. W. odebral se r. 1807 do Berlína, kde ztrávil zbytek svého života. Členství berlínské akademie zajišťovalo mu existenci, mimo to stal se r. 1809 ředitelem vědecké deputace a členem sekce pro veřejné vyučování v pruském ministerstvě vnitra, ale úřady ty brzy složil. Na universitě berlínské, tehdy nově zřízené, nepřijal řádné professury universitní, přes to však jako člen akademie měl přednášky na universitě, jež však neměly daleko toho lesku a významu jako přednášky v Halle. W. vůbec stal se pohodlným, ona dřívější neúmorná píle a energie jako by jej v Berlíně byly úplně opustily. Klassická filologie zastoupena byla na universitě berlínské žákem W-ovým Böckhem, s nímž však W. nebyl v důvěrnějším styku. Jsa nespokojen s poměry v akademii berlínské, jejímž čestným členem stal se r. 1812, nespokojen s poměry na universitě tamní a rozešed se s některými svými žáky (Heindorfem), W. nenalézal v Berlíně pravé půdy. Pro churavost odebral se r. 1824 k svému zotavení do jižní Francie, na cestě však zemřel.
Mimo vydání Platónova Symposia, o němž stala se již zmínka, W. opatřil ještě edice těchto autorů starověkých: Hésiodovy Theogonie (Halle, 1783), Homéra (t., 1784—85, 4 d., nová recense t., 1804—07, 4 d., 2. vyd. 1817, Ilias zvláště vyšla t., 1794, 2 d.), Aischylova Agamemnona, Sofokleova Oidipa krále, Euripidovy Élektry a Aristofanových Ekklésiazus (t., 1787); Platónova Faidóna (t., 1790), některých spisů Lukianových (Luciani libelli quidam, t., 1791), dějepisného díla Héródianova s kritickou předmluvou a úvodem (t., 1792), Ciceronových Tusculanae disputationes (t., 1792, 3. vyd. 1825), Démosthenovy řeči proti Leptinovi (t., 1797, nové vydání opatřil Bremi, Curich, 1831), Ciceronových řečí post reditum in senatu, de domo sua ad pontifices, de haruspicum responsis a pro Marcello (Berl., 1801 a 1802) — pravosti prvních tří řečí W. právem hájil proti Marklandovi; Suetonia s poznámkami Casaubonovými a Ernestiovými (Lip., 1802, 4 d.) a Platónova Euthyfrona, Apologie a Kritóna v nové úpravě kritické a s elegantním latinským překladem (Berl., 1812, 1820, bez lat. překladu 1827). Dále uvésti jest W-ovy poznámky k Platónovu Faidónu (t., 1812). Dále W. uveřejnil vkusný německý překlad Aristofanových Acharnských verš 1—324 (t., 1811) a Oblaků (t., 1812) spolu s řec. textem a něm. překlad 1. satiry I. knihy Horatiovy (t., 1813). Konečně opatřil nové vydání Reizova spisu De prosodiae graecae accentus inclinatione (Lip., 1791) a nové vydání l. dílu Muretových Variae lectiones (Halle, 1791, II. díl vydal Faesi, 1828). Pro potřebu akademických čtení W. uveřejnil praktické rukověti: Antiquitäten von Griechenland (t., 1787) a Geschichte der römischen Litteratur (t., 1787). Společně s Buttmannem vydával »Museum der Alterthumswissenschaft« (Berl., 1807—10, 6 seš.) a v něm uveřejnil slavné pojednáni Darstellung der Alterthumswissenschaft. Sám vydával »Museum antiquitatis studiosorum« (1808—11, 2 d.). Posléze uvésti jest Literarische Analekten (Berl., 1817—20, 4 seš.) a Vermischte Aufsätze in lateinischer und deutscher Sprache (Halle, 1802). Po smrti W-ově uveřejněny byly Usterim Vorlesungen über die vier ersten Gesänge von Homer’s Ilias (Bern, 1830—31, 2 d.), Orellim poznámky k Ciceronovým Tuskulánkám (ve vydání Orelliově, Curich, 1829) a Rankem poznámky k Hésiodovu Štítu (v Rankeově vydání této básně, Kvedlinburk, 1840). Přednášky W-ovy o encyklopaedii a methodologii klassické filologie byly vydány několikráte: Stockmannem (Lip., 1830, 2. vyd. 1845) a Gürtlerem (t., 1831—35, 5 d.) a sice pod názvem Encyklopädie der Philologie, dále Hoffmannem pod názvem Darstellung der Alterthumswissenschaft (t., 1833). W-ova paedagogická čtení u výběru uveřejnil Föhlisch pod názvem: Consilia scholastica (Wertheim, 1829—30, 2 seš.) a zeť W-ův Koerte vydal W-ovy Ideen über Erziehung, Schule und Universität (Kvedlinburk, 1835). Drobné spisy W-ovy vydal Bernhardy (Kleine Schriften, Halle, 1869).
Srv. Hanhart, Erinnerungen an F. A. W. (Basilej, 1825); Koerte, Leben u. Studien F. A. W-s, des Philologen (Essen, 1833, 2 d.); Arnoldt, W. in seinem Verhältnisse zum Schulwesen u. zur Pädagogik (Brunšvik, 1861 až 1862, 2 d.); Baumstark, F. A. W. und die Gelehrtenschule (Lip., 1864); M. Bernays, Goethe’s Briefe an W. (Berl., 1868); Volkmann, Geschichte u. Kritik der W-schen Prolegomena zu Homer (Lip., 1874); Varnhagen von Ense, Zum Andenken an F. A. W. (Vermischte Schriften, díl I.); S. Reiter, F. A. W. (»Neue Jahrbücher für das klassische Altertum«, 1905); t., F. A. W. u. Daniel Ruhnkenius (t., 1906). Týž vydal listy W-ovy psané Goetheovi (Goethe-Jahrbuch, 1906) a připravuje velikou biografii W-ovu. Vý.
5) W. František Karel, kreslič a mědiryjec (* 1764 v Praze — † 1836 t.). Byl od r. 1785 učitelem geometrie, stereometrie, mechaniky, stavitelství a rýsování při hlavní škole Týnské, od r. 1801 ředitelem. Od něho pochází 38 rytin v Meissnerových »Historisch-malerische Darstellungen aus Böhmen«.
6) W. Ferdinand, romanista (* 1796 ve Vídni — † 1866 t.). Studoval filosofii a práva, r. 1819 jmenován skriptorem, potom kustodem dvorní bibliotéky. Sepsal mimo jiné: Ueber die Lais, Sequenzen u. Leiche (Heidelb., 1841); Ueber eine Sammlung span. Romanzen auf der Prager Universitätsbibliothek (Praha, 1850); Studien zur Geschichte der span. und portugies. Nationalliteratur (Berl., 1859); Histoire de la littérature brésilienne (t., 1863) a vydal: Floresta de rimas modernas castellanas (Pař., 1837, 2 sv.); Rosa de romances (Lip., 1846) a s Konradem Hofmannem: Prima vera y flor de romances (Berl., 1856, 2 sv.).
7) W. Rudolf, hvězdář švýc. (* 7. čce 1816 v Curichu — † 6. pros. 1893 t.), dosáhl fil. doktorátu r. 1852 v Berně, byl v letech 1839—55 učitelem math. a fysiky na reálné škole tamtéž, vedle toho od r. 1844 soukromým docentem (od r. 1847 placeným), stal se r. 1855 mimoř. prof. na universitě t., od r. 1847 byl také ředitelem tamní hvězdárny. Od r. 1855 byl prof. hvězdářství a ředitelem hvězdárny na polytechn. ústavě v Curichu, vedle toho prof. mathem. na vyšším gymnasii (1855—61) a mimoř. prof. mathematiky a hvězdářství na universitě t. Také byl v l. 1864—81 ředitelem ústavu meteorologického, spojeného s hvězdárnou a od r. 1862 předsedou geodaetické kommisse švýcarské pro evropské měření stupňové. Zvláštních zásluh dobyl si W. o skvrny sluneční (periodu 11 let, relativní čísla, tabulky maxim a minim, viz Slunce, str. 475 a). Vydal: Die Lehre v. d. geradlinigen Gebilden in d. Ebene (Bern, 1841, 2. vyd. 1847); Taschenbuch d. Mathem., Physik, Geodäsie und Astr. (t., 1852, 5. vyd. 1877); Biographien zur Kulturgesch. d. Schweiz (Curich, 1858—61, 4 sv., k tomu dodatky »Notizen zur schweizer Kulturgesch.« ve »Vierteljahrschr. d. naturf. Ges. in Zürich« počín. r. 1861); Ueber die Fusspunktencurven d. Linien 2. Grades (»Crelle’s Journ.«, 1840); Geodätische Aufgabe (»Grunert’s Arch.«, 1843); Ueber die 11j. Periode d. Sonnenflecken u. erdmagn. Variationen (t., 1862); Handbuch d. Mathem. atd. (Curich, 1869—72, 2 sv.); Joh. Kepler u. Jost Bürgi (t., 1872); Geschichte der Astronomie (Mnichov, 1877); Geschichte der Vermessungen in d. Schweiz (Curich, 1879); Das schweizer Polytechnicum, hist. Skizze (t., 1880); Handbuch d. Astronomie, ihrer Gesch. und Litteratur (t., 1890—92, 2 sv.); 17 ročn. »Schweizerische meteorol. Beob.« (t., 1864—80). Redigoval »Mittheil. d. naturf. Ges. in Bern« (1842—55), pak »Vierteljahrschr. d. naturf. Ges. in Zürich«. V obou spisech jsou od něho velmi četné příspěvky historické a týkají se skvrn slunečních. V časopisech odborných něm., angl., franc. a vlašských uveřejnil veliké množství zpráv, pojednání, pozorování obsahu velmi různého. VRý.
8) W. Adam, dějepisec rakouský (* 1822 v Chebu — † 1883 ve Št. Hradci), studoval v Praze a ve Vídni, r. 1850 habilitoval se pro dějiny ve Vídni, r. 1852 stal se professorem v Pešti, r. 1856 vychovatelem dcer arciknížete Albrechta, r. 1865 prof. na universitě ve Št. Hradci, r. 1870 dopisujícím, r. 1873 řádným členem vídeňské akademie. W. uveřejnil kromě četných pojednání řadu spisů, které mají svou důležitost i pro dějiny české. Jsou to zejména: Oesterreich unter Maria Theresia (Víd., 1855); Aus dem Hofleben Maria Theresias (2. vyd. Víd., 1859); Maria Christine, Erzherzogin von Oesterreich (t., 1863, 2 sv.); Kaiser Franz I. (t., 1866); Fürst Wenzel Lobkowitz (t., 1869); Karl Graf Chotek (Praha, 1869); L. Geizkofler und seine Selbstbiographie (Víd., 1873); Fürstin Liechtenstein (t., 1875); Geschichtliche Bilder aus Oesterreich (t., 1878—80, 2 sv.); Oesterreich unter Maria Theresia, Josef II. u. Leopold II. (Berl., 1882). Kromě toho vydal tiskem Korrespondenci mezi Leopoldem II. a arcikněžnou Marií Kristinou (Víd., 1867).
9) W. Achill, architekt čes. (* 1834 — † 4. čce 1891). Usadiv se v Praze, provedl zde celou řadu staveb. Posledním jeho dílem byla nová budova Hypoteční banky.
10) W. Antonín Josef, paedag. spis. čes. (* 1838 v Ledči — † 18. led. 1879 v Lounech). Byl učitelem u Marie Sněžné v Praze, potom v Kolíně a r. 1861 povolán za správce nové hlavní školy ve Frenštátě na Moravě. Za vlády Schmerlingovy byl pro politické a národní agitace s úřadu suspendován, ale již po dvou letech r. 1863 rehabilitován a zároveň ustanoven ředitelem nových škol v Nové Pace. Později jmenován ředitelem nižší reální a vyšší dívčí školy v Lounech, kdež i zemřel. Ze spisů jeho jmenujeme: Česká mluvnice a pravopis, spolu cvičení ve slohu (Brno, 1865); Kapesní klíček dobropísemnosti české; Vlastivěda čili učení země- a dějepisné pro školy (s obrázky, Praha, 1867).
11) W. Karl, historik něm. (* 1838), studoval v Jeně, Halle a Lipsku, potom stal se učitelem na královské reálce v Hildesheimě a naposled chefredaktorem Spamerova konversačního lexika. Vydal tiskem: Leitfaden zur allgemeinen Geschichte (4. vyd. 1887); Geschichte des brandenburgisch-preussischen Staates (1868); Lehrbuch der allgemeinen Geschichte (6. vyd. 1891); Tabellen zur allgemeinen Geschichte (2. vyd., 1894); Unmittelbare Teile des ehemaligen röm.-deutsch. Kaiserreiches (1873); Schlesien vor und unter der preussischen Herrschaft (1894); spolu s Kiepertem vydal Historischer Atlas zur mittleren und neueren Geschichte (1877, 7. vyd., 1896); znovu zpracoval Kiepertův Atlas der alten Geographie (1884); Dále vydal: Wandkarten zur mittleren und neueren Geschichte (1887) a Spamerův veliký příruční atlas (1896).
12) W. August viz Wolff 12).
13) W. Hugo, hud. skladatel německý (* 13. bř. 1860 v Gradci Slov. ve Štýrsku — † 1903 ve Vídni), studoval na konservatoři vídeňské, po jejímž absolvování byl kritikem při časopise »Wiener Salonblatt« až do r. 1896. Vynikl zejména vokálními skladbami, prozářenými vroucím citem a vybranou, líbeznou a měkkou harmonií. Pohříchu však stižen byl již r. 1896 těžkou chorobou nervovou, která přervala další slibnou tvořivost jeho. Po dlouhém utrpení dokonal v kterémsi léčebním ústavě vídeňském dne 22. ún. 1903. Ze skladeb W-ových sluší zaznamenati: Goethelieder (celkem 51); Mörickelieder (53); Spanisches Liederbuch; Italienisches Liederbuch. Vedle toho W. složil symfonickou báseň Penthesilea; sborovou skladbu Feuerreiter; jednoaktovou komickou operu: Der Corregidor (Mannheim, 1896). Dále zůstavil nedokončenou operu: Manuel Vanegas. Jeho Briefe an Emil Kauffmann byly vydány Hellmerem (Berl., 1903). Srv. Haberlandt, Hugo W. (Lip., 1903); Decsey, Hugo W. (Berl., 1903).
14) W. Julius, polit. oekonom něm. (* 1862 v Brně). Studoval v Tubinkách a Vídni, habilitoval se r. 1885 v Curichu a byl tam jmenován r. 1888 mimořádným, r. 1889 řádným professorem polit. oekonomie. R. 1897 přešel do Vratislavě. Napsal: Reform der Zuckersteuer in Oesterreich (Víd., 1880); Die Branntweinsteuer (Tubinky, 1884); Thatsachen und Aussichten der ost.-ind. Konkurrenz im Weizenhandel (Tubinky, 1886; franc., Paříž., 1887); Zur Reform des schweiz. Notenbankwesens (Curich, 1887); Die gegenwärtige Wirtschaftskrisis (Tubinky, 1888); Internationale Socialpolitik (Curich, 1889); System der Socialpolitik, sv. 1.: Socialismus u. kapitalistische Gesellschaftsordnung (Štutgart, 1892); Verstaatlichung der Silberproduction und andere Vorschläge zur Währungsfrage (Curich, 1892); Börsenreform in der Schweiz (t., 1895); Die Arbeitslosigkeit u. ihre Bekämpfung (Drážďany, 1896); Die Wohnungsfrage als Gegenstand der Socialpolitik (Jena, 1896); Steuerreform im Kanton Zürich (Curich, 1897); Der Kathedersocialismus u. die sociale Frage (Berlín, 1899); Das Deutsche Reich u. der Weltmarkt (Jena, (1901); Materialien betreffend den Mitteleurop. Wirtschaftsverein (1904); Der deutsch-amerikanische Handelsvertrag, die kuban. Zuckerproduktion u. die Zukunft der europ. Zuckerindustrien (1906).
15) W. Max Franz Joseph Cornelius, dr., astrofysik něm. (* 21. čna 1863 v Heidelberce), studoval v rodišti a ve Štrasburce, pracoval u Gyldéna ve Štokholmě r. 1889 až 1890, habilitoval se r. 1890 v Heidelberce, kdež stal se r. 1893 mimoř. prof. Již r. 1879 zřídil si ve svém rodišti vlastní hvězdárnu a zabýval se výhradně fotografií astronomickou. R. 1893 ustanoven byl přednostou astrofysikálního ústavu od něho vystavěného (zemské hvězdárny) na Königsstuhlu u Heidelberka. R. 1902 jmenován byl řádným prof. astrofysiky a geofysiky v Heidelberce. Byl první, jenž užil fotografie ke hledání planetoid a to s výborným úspěchem. První planetoidu objevil takto 20. pros. 1891, byla to 323, později ještě více než sto a mimo to se mu podařilo znova najíti skoro všechny nejisté planetoidy dřívější. Též objevil takto 17. list. 1884 periodickou vlasatici s oběhem 7 let. Dále fotografoval mlhoviny podvojnými čočkami používaje při tom dlouhé exposice; tím způsobem objevil na místech nebes zdánlivě mlhovin prostých velmi rozsáhlé jemné mlhoviny. Jiné práce W-ovy týkají se měnlivých a nových hvězd, světla zvířetníkového, užívání stereoskopu a praxe astrofotografické. Práce své uveřejnil většinou v »Astr. Nachr.« a v odborných časopisech anglických a amerických. Vydal o sobě: Die Differentialgleichung der mittleren Anomalie (Heidelberk, 1889); Sur les termes élémentaires dans l’expression du rayon-vecteur (1890); Publikationen d. astrophysik. Observatoriums Königsstuhl-Heidelberg sv. I. (Karlsruhe, 1903), sv. II., č. 1. (t., 1903), č. 3.—8. (t., 1905). VRý.
16) W. Karl Hermann, politik něm. (* 1862 v Chebu), studoval na filosofické fakultě v Praze, potom stal se spolupracovníkem při Spamerově konversačním slovníku v Lipsku, r. 1886 redaktorem časop. »Deutsche Wacht« v Celji, potom přejal redakci časopisu »Deutsche Volkszeitung« v Liberci. R. 1888 stal se členem antisemitského vídeňského deníku »Deutsches Volksblatt«. R. 1889 založil list »Ostdeutsche Rundschau«, který se stal pak na jistou dobu hlavním listem všeněmeckým. R. 1897 byl zvolen do říšské rady za městský okres trutnovský a do českého sněmu za venkovský okres teplický. V říšské radě zahájil ihned nejostřejší opposici proti ministerstvu Badeniovu a po vydání jazykových nařízení stal se na jistou dobu skutečným vůdcem Němců rakouských. Spolu s Schönererem podporoval také vydatně hnutí »Los von Rom«, ale sám jemu i své moci zasadil největší ránu nepěknou affairou s dcerou svého přítele posl. Tschana, manželkou německo-lidového posl. Seidla. W. následkem toho dne 29. list. 1901 vzdal se mandátu, vystoupil ze strany Schönererovy, v níž nastalo rozštěpení. Přes to vše byl znovu zvolen za poslance, ale dřívějšího vlivu již nenabyl. V květnu 1907 byl bývalý hlasatel »Pryč od Říma« zvolen za říšského poslance jen pomocí hlasů křesťansko-sociálních.